ALŽBĚTA BUBLANOVÁ ČTYŘI STĚNY

Transkript

1

2

3

4 Čtyři stěny

5 ALŽBĚTA BUBLANOVÁ ČTYŘI STĚNY Dauphin 2012

6 Tato kniha vychází díky laskavé podpoře Akademie literatury české. Alžběta Bublanová, 2012 Dauphin, 2012 Photo Jan Horáček, 2012 Design Radka Konvičková, 2012 ISBN ISBN (pdf) ISBN (e-pub)

7 Děkuji Martinu Šafránkovi za trpělivost, rady a pochopení

8 Je jedno, jak se věci mají, důležité je, jak se řeknou

9 Povídka o rybáři Tady budu mít pěkné místečko. Příjemně v chládku. Když nic nechytnu, aspoň si to užiju. Jak mi to řekla? Jen jdi, starej, aspoň si od sebe odpočinem. Copak já jsem starej? Jak mě může házet už do starýho železa a sebe koneckonců taky? Co se s náma stalo? Člověku je teprve přes padesát a jen proto, že celej život vydržel s jednou ženskou a nehandrkoval se někde po světě, tak má bejt už odepsanej? Já vím, co by mě mohlo spasit. Nějaký ty milenky. Ne že bych je nikdy neměl, ale dneska chci prostě jen sedět sám se sebou u vody a chytat ryby. A to už je podle některých známka strejcovství? Bejt sám se sebou? Kde jinde to jde než na rybách. Sedněte si někde v centru na lavičce a užívejte si tam celý den. To byste už ani nepůsobili strejcovsky, ale dementně. Tady je klídeček. Až tedy na jakousi cikánskou rodinku, co tu očumuje. Nejspíš tu bydlí a hlídaj si rajón. Jó, to znám, takový ty lidi, co se nedostanou dál než před svý vlastní vrata. Takoví pak musej mít přehled o každým šrámu na těch jejich vratech. Snažím se nějak usmát, abych jim dal najevo, že přicházím v míru. Jeden z nich, malý klučina, na mě ukázal ukazováčkem a něco řekl, neslyšel jsem co. Ale pak všichni odešli pryč a já si tu v klidu mohl rozložit svoje rybářský křesílko a nechat na sebe konečně působit své já. Máme mrtvolu. Někde pod Libeňským mostem. V řece. To vypadá na utonutí, ale prej by to mohla být i vraždička. Statistiky zavražděných batolat napíšeš jindy. Máme 9

10 mrtvolu. Vem foťák a hned vyraž. A zavolej odtamtud. Mrtvoly jsou furt vděčný, obzvlášť pokud plavou v řece a policajti nemůžou popřít, že by mohlo jít o vraždu. Jó, strejcovsky asi působím hodně. Ale myslím, že to je tím, že se nijak nechlubím. Ať si každý myslí, že kromě práce, pár piv v hospodě, fotbalu v televizi a ryb nemám nic jiného. Co já jim budu vyprávět. Moje žena si taky zřejmě nemyslí nic jinýho. Jako by zapomněla, jaký to bylo dřív. Tenkrát ty mý tajemství objevovala a tápala po nich. Dnes se spokojí s tím, že žádný nemám a basta. A já jí to neberu. Jí už bude taky skoro padesát, ale pořád se mi líbí. Nelituju toho dne, kdy jsem si ji vybral. Je pravda, že přibrala hodně v pase a na zadku, ale její ženskost jí zůstala. Má dost pevnou ruku, a to jí sluší. Ale někdy mám pocit, že rezignovala. Chvíli blbne s nějakýma dietama a chodí různě namalovaná a ne že to by byl důvod, proč se mně líbí, ale v tu dobu má takový zvláštní kukuč. I její pohyby jsou víc ženský. Jako by si v tu chvíli uvědomila, že je ženská, a ten pocit ji prostoupil. Ale pak se na všechno vykašle, říká mi starej a sama si připadá jako zrezivělý železo. To pak už nikam nejdeme. Copak se to hodí? V mým věku? A s tím jde na verandu, aby se tam opřela o zábradlí a tupě zírala do tmy a pak si šla beze slova lehnout. V takových chvílích si usmyslím, že druhý den půjdu na ryby, což se jí moc hodí do krámu, protože se chce utvrdit o svým přesvědčení, že oba patříme do starýho železa. Ale já tu nechytám jen ryby, já si tady pouštím svoji mysl do dálek, abych ji zase vrátil do svého těla. A to je ještě ta mírnější možnost. Kolikrát prut hodím do 10

11 předsíně jedné ze svých milenek, anebo si ho schovám někam do houští a chytnu si stopa a nechám se vysadit u některých z benzínek, kde si dám horkou kávu, a pak se nechám odvézt do jiného města, kde brouzdám ulicemi a koukám po mladých holkách. A když se pak vrátím domů, kde je právě nálada starýho železa, slyším, jak jsem starej, tak jsem blbej a co lezu na ryby, když stejně žádnou nechytnu. A to se ve mně probudí touha. Touha něco změnit a já ji položím na postel a začnu ji líbat a hladit a ona druhý den běží do obchodu, aby si na sebe koupila něco, co jí připomene, že je furt ženská, a pak přijde maratón hubnutí a kosmetických salónů, a to pak spolu chodíme na večeře a ona se koketně směje na všechny chlapy a sleduje, jestli žárlím. Jedu s tebou. Mrtvolu chci vidět. Teď byla o ně nouze. O dobrý mrtvoly určitě. No, horko je pekelný. A to mi taky pořád říká. V tom vedru jeď na ryby, chlastej u toho tvrdej, udělá se ti blbě, spadneš dolů, a je s tebou amen. To ona nedokáže pochopit. Proč nepiju jako každej normální chlap pivo, ale vezmu si láhev vodky a opravdu se dokážu opít tak, jako bych byl celou noc na tahu. Nikdy jsem jí nedokázal vysvětlit, proč to dělám. Ale důvod je ten, že mě vodka nakopne a já se pak cejtim takovej živej a silnej, a přitom jsem tu sám a v tichu, což se ve mně musí hrozně bít, protože v takovým stavu by člověk chtěl skály lámat nebo přinejmenším sedět v hospodě a vyřvávat na celý kolo nějaký moudra. Ale tady u vody se to ve mně bije a ten pocit je k nezaplacení. 11

12 Už je to kousek. Hele, tamhle jsou policajti. Tamhle na člunu. Už ho maj. Jen ho přidržujou a poplavou s ním ke břehu. Tak je to jasný. Je mrtvej. To už si můžem rovnou psát. Policie nalezla tělo mrtvého muže zatím neznámé totožnosti. Příčina smrti nejasná. Kriminalisté nevylučují cizí zavinění. Více ukáže pitva. Ale mohl bych to změnit. Říct jí, abychom se přestěhovali. Nebo někam jeli. Můžem každý čtvrtek u nás pořádat mejdan. Vymalovat barák nazeleno. Ona to v sobě má, ale bůhví proč to v sobě dusí. A pak si chodí na verandy trápit samu sebe a utvrzovat se, že holt starý časy jsou ty tam. Ale nejsou, to vím. Napiju se z láhve z vodky a otřepu se. Ještě nejsem opilej a každej hlt pálí, ale až se budu vracet k večeru domů, bude mi to jedno. Ale tentokrát si nelehnu do postele a neusnu. Prostě se budu chovat jako chlap, co má trochu vypito a chce změnit svět. Jako za mladejch let. A zítra pojedeme na výlet. Vezmem si volno a sednem na první vlak, co pojede, a až někam dojedem, dáme si někde smaženýho lososa a k tomu láhev vína a já jí pak koupím ty nejkrásnější šaty, co v tom městě budou mít, a večer si zaplatíme nějakej hotel, kde se budem milovat a k snídani si dáme mísu plnou ovoce. Já jí dám starýho! A na tu verandu může zapomenout. Přestěhujem se. Nesnesu už zaběhlý rituály. Hele, podívej, tady máme svědky. Početná cikánská rodinka. Tak to je půjdem vyzpovídat. To von tu seděl už odvčera. Přišel sem a támhle si sedl. Koukal na nás a divně se smál. Je to určitě von. Podívejte, už ho tahaj. Jo, ty kalhoty měl na sobě a i ta vesta sedí. No jo, von tu 12

13 taky celej den nasával. To von se asi vožral a spad do vody. Nebo ho někdo zapích. Dneska je to... no... všecko možný. Vono se tady motá dost divnejch lidí. Dám si další lok. Je mi fajn. A když nebude chtít, prostě si půjdu svou cestou. Nejsem starej a klidně si můžu najít jinou. Já ji mám stejně hrozně rád, ale tu její rezignaci už nevydržím. Nevydržím její řeči o stárnutí. Kdybys byl normální chlap, vezmeš si dvě tři piva, ale ty né, ty si hraješ na mladýho. Jen počkej. Jednou tě klepne pepka. Takže to máme vyfocený. Jedem zpátky, ať to máme první. Stejně je to hnus. Člověka to vždy ohromí. Jsi takhle blízko smrti. Hlavně ty mrtvoly vypadaj jak voskový figuríny. Ani se nechce věřit, že byly živý. Ve Vltavě plavalo tělo staršího muže, může jít o vraždu. Tělo asi padesátiletého muže objevila včera policie ve Vltavě poblíž Libeňského mostu. Příčinu smrti určí až pitva, ale podle našich informací mohlo jít o cizí zavinění. Mrtvolu se policistům nepodařilo identifikovat....to nám to ale šéfík zkrátil. A dost opepřil. On tam tu vraždu prostě musel nacpat. Ale co, stejně si na to zejtra nikdo nevzpomene 13

14 Svět chce být klamán Svět chce být klamán, řekl Jakub a odhodil noviny na stůl. Bylo kolem osmé hodiny večer. Neděle. Jakubovi bylo asi kolem padesáti let. Bohužel přesný věk neznáme. Jediné, co o Jakubovi víme, je jen to, co vidíme, když se mu teď podíváme do bytu. Má dva pokoje a jednu kuchyni. V ní právě popochází manželka. Zdá se, že je z něčeho nervózní, a na Jakubovu větu, kterou řekl dost nahlas, nijak nereaguje. Vzhledem k tomu, že Jakub leží na gauči ve vedlejší místnosti a dveře jsou otevřené, jeho prohlášení musela slyšet. Věk manželky (soudím, že je to jeho žena nebo snad přítelkyně) odhaduji na čtyřicet let. Je pěkná, postavu má štíhlou a je na ní vidět, jak se udržuje. Upnuté kostkované kalhoty, bílá halenka, načechrané vlasy, nalakované nehty, kvalitní make-up, mladistvý vzhled. Jakub je na tom podstatně hůře. Stále má sice ve tváři něco chlapeckého, ale věk si zahrál s jeho váhou. Své obtloustlé tělo navlíkl do nevzhledných vytahaných tepláků a našedlého tílka. Z nosu mu čouhají chlupy a celkovou vizáž stárnoucího chlapíka podtrhují mastné prořídlé vlasy. Žena stále chodí po kuchyni. Jakub (samozřejmě že nevím, jestli se tak jmenuje, ale jelikož jméno Jakub je biblické jméno, je to první jméno, které mě napadlo při pohledu na velký kříž, který visí nad Jakubem sedícím na gauči): Je jedno, jak se věci mají, důležité je, jak se řeknou. To je to jediné, o co jde. Nikdo nikdy nebu- 14

15 de prahnout po pravdě. V dnešní době jde o to, jak věci vypadají. Nevíme nic. Jediné, co víme, je, jak se o věcech píše. Jak se o věcech mluví. Jak se nám věci předkládají. O nich samotných nevíme nic, protnul ticho Jakub. Znělo to jako přednáška, ale s manželkou to ani nehnulo. Nervózní popocházení nepřestávalo. Takže k té první záležitosti. Jakubova řeč: Jakub má samozřejmě pravdu. Musím s ním souhlasit. Je mi sympatický. Ale proč to říkal s takovou grácií? Trochu to na sympatiích ubírá. Ale teď k té druhé věci. Jeho žena: Musím přiznat, že už mi to její přecházení přijde značně divné. Jakub ve vedlejším pokoji vede plamennou řeč, jeho žena mlčí, chodí, a ani jednomu z nich nevadí chování toho druhého. Počkejte! Přestala chodit. Sedla si. Sáhla po cigaretách a jednu si zapálila. Trochu mě tím překvapila. Myslel jsem, že žena, která tak úzkostlivě dbá na svůj zevnějšek, nekouří. Trochu se zklidnila. Nadechla se. Proč to řešíš? V jejím hlase zněla výčitka. Proč řešíš takový věci? Já mám nervy nadranc. A tak to vidíte, nervózní popocházení má svůj důvod. Už jsem se lekl, že je v této rodině normální, že chlap rozumuje a žena si chodí po kuchyni značně podrážděně: A ty na mě chodíš s nesmysly. Proč proboha nezavoláš tomu Jirkovi? Jirkovi?! To je kdo? Dejme tomu, že oni (převážně tedy ta žena) mají nějaký problém a Jirka je buď původcem jejich potíží, nebo by je z toho mohl nějak dostat. 15

16 Četla si už vůbec dnešní noviny? To, co se tam píše, je až morbidní. Vždyť oni nám tu malují nějaký svět, co není. Víme my vůbec, co je to tady za svět? Jakub nám trochu zvýšil hlas, ale mě by spíše zajímalo (Jakube, tvůj názor je určitě pozoruhodný, ale trochu mě začínáš štvát), kdo je to Jirka a jak je do této rodiny zapleten. Možná je to jejich syn. Syn, co se nevyvedl. Co se dal na špatnou cestu. Drogy? Špatná společnost? Promiskuita? Nebo snad nevhodná budoucí snacha? Manželka típla cigaretu a začala znovu pochodovat. To vypadá na pořádný problém. Znovu si sedá a znovu si zapaluje. Tak to je opravdu něco v nepořádku. Tak už proboha řekněte, kdo je ten Jirka. Její milenec? Ale proč by mu měl volat Jakub? Nevíme nic. Jen samá iluze, má drahá, dodal Jakub a vstal. Proboha, on vstal z toho gauče. Jestli to není za účelem návštěvy toalety, mohlo by to znamenat něco zajímavého. Ne, jde na záchod. Žena kouří, ale k tomu popochází. Situace graduje. Jakub vychází ze záchodu a jde k ní do kuchyně. No konečně. Tak a teď řekni něco o Jirkovi, prosím. Leni, pojď se projít. Manželka se tedy jmenuje Lenka. OK. Ale Jakub to trochu přehnal. Projít se Tak on se chce procházet. Jeho žena je viditelně zničená, a on se chce procházet. Jdi. Jdi se projít, křikla na něj. Konečně se dozvíme, co se děje. On se přece nepůjde projít, začne to s ní řešit. Jakub jde do předsíně, kde se obléká. Pomalu a mlčky. Manželka se přihrne za 16

17 ním. Nadechne se. Čekám, že to, co mu řekne, nebude vůbec hezké, ale ona jen zasyčí, mávne vztekle rukou a vrátí se do kuchyně. Jakub otevře dveře, vyjde ven a zavře. Žena ještě chvíli popochází, zapálí si další cigaretu, pak se vyčerpaně přesune do vedlejšího pokoje a lehne si na gauč. Je zcela odevzdaná. Unavená. Leží tam a bezmyšlenkovitě bere do rukou noviny. Listuje nimi. Začte se do jednoho článku. Sakra, to už se jako nic nedozvíme? Ani nevidím na ten článek. Ona si tam prostě čte a nic nedělá. Já nevím nic. Proč to všechno bylo? Já ani nevidím, co si tam proboha čte. Jakub se nevrací. Ona čte a čte. Tak to můžu zabalit. Konec. Šmytec. Ona si čte, on se prochází a já se prostě nic nedozvím. 17

18 Pa n R adek Pan Radek udělal průzkum, čeho si občané nejvíce cení. Došel k pozoruhodným výsledkům. Čekal, že to budou nějaké ušlechtilé věci, jako je věrnost, láska, pravdomluvnost, ale překvapilo ho poznání, že největšího ocenění se dostalo klidu. A tak se pustil do dalšího průzkumu a sice, co si pod pojmem klid představují. Klid? Postarší obtloustlý muž měl trhavé pohyby a lehce těkavý pohled. Klid, to jsou u mě ženský. Takový ty, co jsou normální, nic nechtěj a tak. Normální ženský se ujaly třetího místa. Na druhém bylo pivo a kamarádi a zlatou medaili dostala smrt. Klid? Uspěchaný mladý muž s notebookem v ruce. To tady snad ani není možný. Absolutní klid? To už je snad jen smrt. Pana Radka to dost překvapilo. Takže lidé si nejvíce cení smrti! Tedy nepřímo. Taková informace ho přiměla, aby se pustil do dalšího průzkumu. Co je to smrt? Smrt? krásná slečna se polekala. Ta je doufám daleko. Na prvním místě, zcela nepřekvapivě, bylo nic (lidé si nejvíce cení ničeho). Na druhém vyúčtování a na třetím bolest. Což je zajímavé, že smrt se spojuje zároveň s klidem a zároveň s bolestí. Co je to nic? Nic? Patnáctiletý kluk na chvíli vytáhl cigaretu z pusy. Nic neexistuje. Prostě to nic není. To už dává smysl. Lidé si cení nejvíce toho, co není. 18

19 Pan Radek byl nezaměstnaný. Pobíral sociální dávky a žil v bytě po rodičích. Bylo mu padesát let. Jelikož nepracoval, čas si vyplňoval netradičním způsobem. Průzkumy byly jeho nejčastějším hobby. Na stěnách mu viselo nespočet grafů, které ženy jsou nejkrásnější a jakým činnostem se lidé po ránu nejvíce věnují. Když byl v tom krásném věku, kdy se dospívající trápí pro své lásky a nechávají se omračovat sny, co z nich jednou bude, a přitom dělají všechno možné, aby z nich nebylo nic, pan Radek měl jasno. Pro lásku se trápit nehodlá, již tenkrát trpěl zanícením dělat průzkumy a došlo mu, že on není vhodným kandidátem chtěného muže. A kariéru si nikterak nevysníval, jelikož mu více než polovina pracujících odpověděla, že je jejich zaměstnání nebaví. Nicméně láska ho stejně potkala. Byla moc krásná na to, aby si ho vůbec všimla (vyšlo mu v grafu poté, co od mladých dam zjistil, které mladíky preferují). A nepotkala ho jen jednou. Podruhé (a to bylo lepší, protože tato žena byla vyzrálá a prý z mužů už znuděná a podle průzkumu tyto ženy, protřelé láskou, chtějí klidného, bezpečného manžela) se osmělil a pozval ji na schůzku. Navzdory jeho průzkumům odmítla. Na tuto událost si vzpomněl právě dnes, když se dozvěděl, že lidé si cení nejvíce toho, co není. Protože to nemusí být pravda. Možná ti lidé při průzkumu lžou. A tak se pan Radek rozhodl udělat průzkum, jak často lidi neříkají pravdu. A vyšlo mu, že skoro pořád. 19

20 Tyhle divný rozhovory

21 Í KÁ EN Je mi líto, ale s tím vám už nepomůžu, řekla suše Lenka a snažila se o lhostejný tón. To není vůbec jednoduchý změnit objednávku. My už to pro vás měli nachystaný, ozval se ze sluchátka mužský hlas s nádechem zloby, která v sobě nesla špetku rozpačitosti. Já to tady budu muset taky někomu vysvětlovat, slečno. Já mám ty objednávky na starosti. Víte vy vůbec, co je to zodpovědnost? Hlas se nadechl a při výdechu lehce zapískal. Ve vzduchu byla cítit trapnost. Lenka měla pocit, jako by i přes sluchátko cítila jeho pot. Jako by viděla pomalu stékající kapky, které se v přívalu horkého léta leskly na čele a neznatelně se třepaly do rytmu jeho oddychování. Volali jste včera, že to do pondělí chcete mít hotový. Ještě jste se ptali, zda bychom to nestihli do dnešního večera. Tak jsme se do toho pustili. Lenka jemně poklepala prsty do stolu, podívala se z okna. Polední slunce rozžhavilo ulice natolik, že lidé spěchající na oběd se zastavovali u stánků se zmrzlinou a líně nakukovali do výloh butiků plných hesel informujících o příchodu léta a fotek slečen s bronzovou pletí a slunečníkem nad sebou. Lenka se nadechla. Podle naší dlouholeté smlouvy máme právo naši objednávku zrušit, změnit nebo navýšit do 24 hodin, řekla automatickou poučku, kterou poprvé viděla v den nástupu na velké zažloutlé nástěnce. Objednávali jsme to včera ve tři hodiny odpoledne. Nyní je za pět 23

22 minut půl jedné, dodala lhostejně. Chvíli bylo ticho. Zanedlouho se opět ozval rozzlobený hlas. My to samozřejmě uděláme, ale ani si nedokážete představit, jaká je to pro nás komplikace. Lenka jen chladným tónem přitakala a přidala naučenou omluvu. Položila sluchátko. Chvíli se dívala na svůj pracovní stůl. Vzala do ruky těžítko a nastavila ho slunci. Zatřepala s ním. Bílé kuličky v těžítku se roztančily jako sněhové vločky a padaly na miniaturní domeček. Otřela si zpocené čelo, ohnula se ke stolu, otevřela zásuvku, ze které vytáhla malé kulaté zrcátko, které si koupila ve výprodeji před několika měsíci, a lehce si přejela rty červenou pomádou, která chutnala jako višňová sladká žvýkačka. Olízla si několikrát rty a naprázdno polkla. Znovu otočila hlavu k oknu. Děti vracející se ze školy na sebe pokřikovaly a táhly za sebou jarní bundičky, které jim starostlivé mámy ráno vnutily. Za chvíli před trafikou zastavilo auto. Ulicí se rozezvučel tón Jsi kočka, jsi kočka, jsi kočka... Řidič z okýnka vyhodil nedopalek a vypnul rádio. Z Lenčiných rtů se tiše táhla melodie z rádia. Vstala, prošla kanceláří, zaklepala na pootevřené dveře a vešla dovnitř. Pane Kotec, ta objednávka se opravdu musí změnit? Ta původní je totiž už hotová, dodala nesměle. Pan Kotec roztáhl ruce a poté je složil za hlavu a lehce se v křesle zhoupl. A co to jako znamená, že je hotová? zareagoval zlehka, ale potom přivřel oči a zvýšil hlas: To si snad ze mě děláte srandu? Mě nezajímá, že je hotová. To se musí předělat. Snad 24

23 jsem vám řekl, že ji chci změnit! Pak si natáhl ruce před sebe, spojil prsty. Klouby zaprskaly. Sehnul se a začal něco ťukat do počítače. Lenka se vrátila ke svému stolu. Debil, řekla si pro sebe a znovu si zabroukala melodii z rádia. Podívala se na hodinky. Páteční odpoledne se pro ni zdálo nekonečné. V mysli už byla doma, ve sprše, líčila se, včera si koupila ty temné stíny a na dnešní večer chce vyzkoušet kouřové líčení. Uslyšela kroky. Pan Kotec vešel dovnitř jen napůl a máchal rukou, ve které se mu třepaly papíry. Co to proboha je? křikl a udělal pár rychlých kroků a hodil malý štos papírů na Lenčin stůl. Potom nic neříkal. Lenka se podívala na první stranu. Výpisy telefonů. Ale ty přeci chodí pátého. A dnes je sedmého. Zmetek. Nechal si to na pátek, aby mě dusil před víkendem, pomyslela si. Pokrčila rameny a podívala se na něj. Snažila se přitom mile pousmát. Úsměv se ji proměnil do rozpačitého nepovedeného úšklebku. Vzala papíry do rukou, nalistovala svoje jméno a zbrklým pohledem hledala cílovou částku. No, jen se na to nekoukejte tak nevinně, řekl pan Kotek pevným hlasem. Já si náhodou nechal vyjet všechna volaná čísla a na to nejčastější jsem zavolal. A..., udělal pomlku a nadechl se, to jistě pro vás není žádné překvapení, kdo se mi ozval. Je snad slečna Jitka Nývltová naším klientem? Nebo nám zařizuje objednávky? Nebo je dokonce naším partnerem? Že o tom nevím, zasmál se povýšeně a s hlasem téměř neznatelně zastřeným výsměchem, který se jako mlha velmi nenápadně rozlézal 25

24 po místnosti, vsakoval se do Lenčiny kůže a omotával její mysl, která se musela vrátit z dnešního večírku a vůbec z jejího života, jejž se ona snažila žít jako každá devatenáctiletá dívka, co myslí na starší muže a ještě sní o budoucnosti v růžových barvách, a říká, že tady určitě, až jí někdo nabídne lepší flek, nezůstane, anebo s tím praští jen tak a sbalí si kufry a odjede do ciziny, kam jela i její známá, která si tam našla dobře placenou práci, dokonce tam potkala svou lásku, porodila děti a domů se vrací jen na Vánoce. Soukromé hovory zaplatím, špitla. Pan Kotec silně vydechl, rozšířily se mu nozdry. Udivuje mě, že máte tolik času na soukromé hovory. A to se divíte, že nestíháte? Poté se opět rychlými kroky vrátil zpět do své kanceláře. Lenka seděla zpříma a tiše naslouchala, zdali dosedl na svou židli. Dosedl a téměř okamžitě se ozvalo ťukání do počítačové klávesnice. Šla na záchod, kde si u otevřeného okna dopřála cigaretu, kterou si vykuřovala v práci jen ve výjimečných situacích. Poté se vrátila do kanceláře a znovu se podívala z okna. Viděla na kostelní hodiny. Půl druhé odpoledne. Ještě nejmíň tři hodiny. Dala si nohu přes nohu a vrátila se k práci, kterou měla rozdělanou předtím, než zazvonil chlapík kvůli objednávkám. Před šestou hodinou vypnula počítač. Telefon, který začal vyzvánět, zvedla a změněným hlasem řekla: Haló. Dobrý den, dovolal jsem do firmy í ká en? 26

25 Je mi líto, tady je byt Dvořákových, řekla rychle a položila sluchátko. Vyšla ven, v parcích posedávaly skupinky holek v upnutých džínech a nechávaly si připalovat své první cigarety od chlapců, kteří se dnes poprvé oholili a ještě si nenápadně třeli tváře od pálivé kolínské. Lenka došla domů, kde si vlezla pod sprchu a poté vyzkoušela kouřové líčení, ale připadala si tmavě a staře, proto je smyla a nanesla si světlou modř, kterou si dávala od svých čtrnácti let. Hele, to ti fakt nechápu, prostě ho pošli do prdele, řekla jí Jitka a přitom se vlnila do rytmu disca, které pohlcovalo její slova. Takový hovado mít za šéfa, tak vyletím z kůže, dodala, ale věta se rozpustila v dupotu tancujících. Lenka se napila koktejlu: Ty jsi blbá. Ty jsi poslala svýho šéfa do prdele? A co on na to? Hudbu na chvíli překřičel hlas diskžokeje. A tohle je pro všechny holky, co tu jsou. Jitka se zadívala Lence na bílou kůži na rameni. Ty šaty ti sluší, ale měla by ses víc opálit. Snažila se co nejvíce zakřičet. Lenka jí přikývla. No, ten do toho tak buší. Pche. Kdybys viděla tu jeho ženu. Vyžraná jako prase. Tu si nebral pro sex. Jitka se ušklíbla. Mně to bylo hned jasný, že po tobě vyjede, prase jedno. Tak to bys ho ale vážně měla poslat do prdele. Za rytmu písně Jsi kočka, jsi kočka, jsi kočka se místnost zahalila dráždivým barevným kouřem. Lenka se zakuckala. Hele, mně je teď tak dobře, jako by nic nemělo smysl, ale přitom všechno dohromady, když se jako všechno slije dohroma- 27

26 dy, tak jo. Jak se na život díváš třeba právě odsud, tak něco smysl má. Tak jako že život samotnej bez konkrétních věcí smysl má. Jitka do svých tanečních pohybů přidala i kývání hlavy. Tak se na tu práci vyser, když nemá smysl. 28

27 Taxi Lucie si sedla do bílého taxíku, na přední sedadlo vedle řidiče. Korunní 93. Řidič zapnul taxametr. Venku se odráželo světlo od pouliční lampy v kapkách deště. Mohlo být něco po půlnoci. Tak teď mi začne vykládat, jak bylo na večírku. Nebo se mě bude vyptávat, jak dlouho dělám taxikáře a co všechno jsem vezl za verbež, pomyslel si taxikář. Je docela pěkná, ale i tak není můj typ. Taková bledule. Vsadím se, že je to nějaká chcíplotina. Ta bude hodně ukňouraná. A jak se tváří. Jako by jí křivdil celej svět. Co ji takhle vystrašit. Lucie vzdychla a podívala se na řidiče vedle ní. Když odbočíte tamhle vlevo, bude to kratší. Řidič se narovnal v sedadle a podíval se do zpětného zrcátka. Vlasy mu padaly do čela. Jak bylo dusno před deštěm, tak se pořádně zpotil a několik pramínků se mu přilepilo ke spánku. No, ta musí být ze mě hodně vystrašená. Tak jo, holčičko, trochu se projedeme. Začal přidávat plyn. Chápu, potřebujete bejt rychle doma. Lucie kývla. Asi trochu divokej večírek, pokračoval řidič. Tak teď jsem ji trochu nakopnul a spustí. Jaký to bylo. Co všechno vypila. Lucie se znovu podívala na řidiče. Ale nemusíte zvyšovat rychlost. To není třeba. Řidič se zasmál. Ale, vždyť jsou prázdný ulice. Nikomu tu nevadíme a vy se aspoň dostanete dříve do postele. Lucie obrátila hlavu směrem k oknu. Není s ní zase taková sranda, jak jsem si myslel. Už mě přešla chuť tohle 29

28 mládě strašit. Vypadá, že s ní bude pěkná otrava. Ani se nedivím, že tam nezůstala do rána. Takovýhle poctivky jsou k smrti trapný. Lucie zavřela oči. Ale za chvíli opět koukala do tmy poskvrněné městským osvětlením. Tý jó, tak je fakt divná. Možná bere drogy. Na takovou radši nebudu mluvit. Hlavně aby měla na zaplacení. Je sobota a nechci, aby mně utíkaly kšefty. Zastavil na křižovatce a ťukal si pravým palcem a ukazovákem do volantu. Trochu si pobrukoval jednu melodii, která se v posledních dnech stala hitem většiny rádií. Lucie si ho prohlídla z boku a pak se znuděně schoulila a opět zavřela oči. Bože, proč na mě tak civěla? Jestli ona není blbá. Kdo mi to říkal? Že prej existujou lidi, co berou energii. Já jsem z ní úplně vyflusanej. A to mám ještě pěknej kus před sebou. Dal bych si cigaretu, ale vsadím se, že tahle by hned křičela, co si to dovoluju. No, ale zkusit to můžu. Snad se z toho nepotento. Zapálil si cigaretu a stáhl okýnko. Do toho si nepřestával broukat melodii a sem tam kouknul do zrcátka, aby si rozcuchal slepené vlasy. Lucie sáhla do kabelky a vytáhla krabičku tenkých cigaret. Ani nestáhla okýnko a zapálila si. Nechcete si stáhnout okýnko? Lucie kývla a pomalým pohybem si pootevřela okýnko, ale jen na malou škvíru. No, ta je fakt šílená. Ale něco na ní je. Stejně raději pojedu pomalu. Tahle holka by byla schopná mi z toho auta klidně vyskočit. Mám pocit, že je čím dál víc divnější. Jako by se jí měnily oči. No kdybych to ale nakopnul, možná by to byla sranda. Už ji slyším. Prosím vás, jeďte pomalu. Zkusíme 30

29 to. Ručička na tachometru se začala lehce pohybovat doprava. Nic. Ani si nevšimla. Tak to zkusíme ještě trochu. Lucie se podívala na řidiče a odkašlala si. Co to jako mělo znamenat? Tak to ne. Na takový odkašlání já nejsem zvědavej. Ještě to trochu popoženem. Stáhla o něco víc okýnko a upustila nedopalek. Vyhodila ho jen lehce, žádné vymrštění. Vlítl zpět do auta na zadní sedadlo. Řidič rychle zabrzdil. Co to proboha děláte, jste normální?! Chcete mi to tu podpálit? Lucie se podívala na zadní sedadlo. Ani jsem si nevšimla. Vyhodila jsem ho. No jo, v takové rychlosti je to kumšt, vyhodit cigaretu, aby se vám nevrátila. Mezitím řidič vyběhl ven a otevřel zadní dveře. Doprčic, kde to je? Šmátral rukama po sedadle. Au, tady. Vzal nedopalek a hodil na chodník. Poté přišel k jejím dveřím a otevřel je. Tak se podívejte, mladá dámo. Stáhl jí okýnko až nadoraz. Tak příště si to otevřete víc. Lucie si poposedla. Jel jste rychle, ušklíbla se. No to snad ne, tak on je to od ní takový fórek. Tak teď přešla veškerá legrace. Vrátil se na své sedadlo a znovu rozdráždil motor. Mohl bych jet nějakou zkratkou a někde v opuštěném místě předstírat poruchu. Ta mi zešílí. Může jít pěšky, ale to by si taková slečinka netroufla. Takže tam se mnou hezky počká, až se mi to podaří nastartovat. Jenže mi kvůli ní utečou kšefty. Ale ona takový hlupák není. S tou cigaretou to udělala schválně. Ale co jí můžu vyčítat. Tváří se, jako by to bylo nechtěně. Kašlu na ni. Hodím ji domů a nebudu si dělat problémy. Takováhle holka by mi mohla ještě přišít nějaké to obtěžování. Neboj, kočičko, nejsi můj typ a já nejsem žádnej násilník. Mám svou hrdost. Ale udělala jsi ze mě blbce. Nejraději 31

30 bych na to ještě trochu šlápl. Ručička tachometru se opět začala vychylovat doprava. Lucie si poposedla a složila si ruce do klína. Tváří se jako neviňátko. Ale já ji dostanu do varu. Auto se zrychlilo. Lucie opět otočila na něj hlavu. Nespěcháme, řekla chladně. Řidič zpomalil. Ale? Co to bylo? Ten ostrý tón? Kdepak, na tebe musím jinak. Přeci se jenom trochu projedem. Na rohu ulice zabočil. Jedete špatně. Měl jste pokračovat rovně, oznámila opět se špetkou povýšenosti. Ani trochu strachu, jó? Tak sleduj. Žádný strachy, mladá dámo. Znám zkratku. Lucie jen mlčky mávla rukou. Řidič opět zabočil a po několika metrech zastavil u bloku opuštěných fabrik. Zabubnoval si na volant. Tak schválně, co udělá? Něco se mi stalo s motorem, řekl a podíval se na ni. Lucie seděla klidně. Poté si přehodila pravou nohu přes levé koleno a naklonila se. Podívala se na jeho omšelou visačku s fotkou, která se houpala pod zrcátkem, a znovu se zabořila do křesla. Nic neříkala. Co to jako mělo znamenat, kočičko: že sis teď zapamatovala mý jméno a budeš si stěžovat? Nebo jsi opravdu tak vystrašená a myslíš, že tady najednou na tebe hupsnu? Pche. Ale když už si tohle myslíš, tak tě přeci může napadnout, že bych tě pak musel zabít. Lucie se na něj podívala. Tak asi zase pojedem, ne? Nebo už nechcete zaplatit? Taxikář lehce pootočil klíčkem. Vždyť říkám, že se něco děje s motorem, řekl, ale znovu pustil klíček. Nejde to nastartovat, dodal. Sakra, 32

31 nejen že není vystrašená, ale ještě nezaplatí a mně zatím utíkají kšefty jinde. Otevřel dveře, došel dopředu a otevřel kapotu. Tak schválně, křikl na ni. Co tyhle motory dnes vydrží. Poté kapotu zabouchl a vrátil se do auta. Šikovný ručičky, zamával oběma rukama. Ty se neztratěj, nastartoval. Tak jedem, to víš, že zaplatíš. Jsi mrška, viď, ale já neprohrávám. Přidal plyn. Nebojte. Zpoždění doženem. Ručička tachometru se opět vyšvihla. Lucie si znovu zapálila. Proboha. Ona to snad udělá zas. Řidič zase zpomalil. Na křižovatce zase červená. Opřel si loket o okýnko. Na levé straně zastavil červený oprýskaný favorit. Skupinka mladých kluků. Naplno puštěné rádio a tupé zvuky plechovek piva. Pitomci. Na červenou se favorit rozjel tryskem. Předvádí se. To tak nemůžu nechat, ale musím počkat, až slečinka dokouří, nebo se mi to tady zase pokusí podpálit. Lucie vdechla kouř a vyfoukla do prostoru. Červený favorit zmizel v dáli. Doženu ho, pomyslel si řidič. Lucie si začala mnout oči. Trochu si tím rozmazala černé linky. Sklopila stínítko, nahnula se dopředu a podívala se do zrcátka. Prstem si umázla černotu a pak se zase uvelebila do sedadla. Pak ještě vdechla kouř, stáhla okýnko a svižně odhodila cigaretu. No vidíte, jak nejedete rychle, tak to jde. Řidič jen kývl a ručička tachometru se opět dala do pohybu. Dohnali favorita na světlech. Kluci právě vyhodili jednu plechovku z auta, a ta se lehce dotkla taxíku. Tak teď vám ukážu parádní jízdu, magoři. Když naskočila zelená, taxikář vystartoval a nechal favorit výsměšně za sebou. Lehce se pousmál a v zrcát- 33

32 ku si uhladil vlasy po stranách. Lucie se nahnula dopředu a obrátila se na něj. Mohl byste mi tu na chvíli zastavit? Tady u večerky. Jen rychle koupím pár rohlíků na ráno. Taxikář zastavil. Zuřivě bubnoval do volantu. Lucie vystoupila a ztratila se v obchodě. To mi udělala určitě naschvál. Všimla si toho favoritu. Ten mezitím projel a přilítla další plechovka. Řidič si zuřivě zabubnoval do volantu. Tak slečinka si zatím vesele nakupuje, a ti spratci mě budou provokovat. Stejně je doženu. A to pak už žádný večerky ani cigárka. Tak kde je? Doprčic. To je doba. Já tam snad pro ni dojdu. Snad nezdrhla. To by bylo pod její úroveň. Slečinka dělá jen fórky, to jí nikdo nemůže vyčíst. Ale jestli si tam dělá týdenní nákup, tak mě opravdu vytočí. Já tam snad půjdu. Ještě si zabubnoval, vystoupil z auta a vešel dovnitř. Kde je? Tady proboha nikdo není. Tamhle je aspoň prodavač. Dobrej, má tady být taková holka v zelených šatech. Před chvíli sem vešla. Prodavač zavrtěl hlavou. Slečna tu není. Odešla zadním vchodem. Lucie nastoupila do modrého taxíku. Korunní 93. Řidič zapnul taxametr. 34

33 Nefungující klimatizace Ty vole, a to ti povídám, ona byla jako fakt hustá. To byla mařka, žes to neviděl. Baba. Fakt baba. No co ti budu vykládat. Ona mi povídá:,tak já ti zavolám, a fakt zavolala a dneska jdem na to. Se sejdem na Míráku, tady za rohem. Tam ona bydlí. Vlastně kousek ode mě. Ty vole, já ti povídám, že na to fakt vlítnem. V poloprázdné hospodě bylo nesnesitelné vedro. Servírka právě volala majiteli, že nefunguje klimatizace, když se Mirek odmlčel, dopil své pivo a kývl na ni, že zaplatí. Servírka přikryla sluchátko dlaní a houkla na něj: Hned to bude. Mirek kývl na Tomáše. Ty vole, tady je hic, to by jeden zdechl. Tomáš přikývl a taky dopil svůj půllitr. Víš, on je problém v tom, žes mi slíbil, že se mi dnes podíváš na to auto. Nějak sebou divně cuká a já nemám ani floka, abych s tím šel do servisu. Ty na to koukneš a je, a oni by za to chtěli bůhvíco, řekl vyčítavě. Ty vole, to nemyslíš vážně. Tak to sorry, ale dnes fakt ne. Mirek si odrhnul vlasy z čela a vyfoukl kouř z cigarety. Přišla servírka s účtem. Štíhlá mladá slečna s lehce odměřeným výrazem. Ani na jednoho se nepodívala a podívala se ven, na ulici, která se vlnila teplým vzduchem. Dohromady? Mirek vytáhl peněženku. Hele, Tome, já mám skoro kulový a potřebuju ještě koupit nějaký to víno. Zatáhni to za mě. Servírka vzala od Tomáše do svých modře nalakovaných nehtů opatrně pomačkanou dvoustovku, nechala jim účtenku na stole 35

34 a mlčky, aniž by jim věnovala jediný pohled, odešla zpátky za bar, kde se ovívala jídelním lístkem. Mirek s Tomášem vyšli na ulici. Hele, kdyby chtěla jít někam do restaurace, puč mi litr. Vrátím, fakt. Mirek to řekl tak automaticky a pevně, že Tomáš by beze slova vytáhl znovu peněženku a vzal by z ní tisícovku, kdyby ji měl. Hele, mám poslední čtyři stovky. Víc ani korunu. Mirek se zastavil a poplácal Tomáše po rameni. Tak mi dej aspoň dvě stovky. To je fér, ne. Tomáš zakroutil hlavou. Hele, ty vole, já ty prachy fakt potřebuju a vrátím ti je hned, jak to bude možný, pokračoval Mirek. Tomáš přikývl. Ale stejně nechápu, jak si mohl na mě zapomenout. Víš, že se zítra bez toho auta neobejdu, změnil téma Tomáš a vytáhl dvě stovky, které odevzdal Mirkovi. Mirek stál vyvoněný, ve svém nejlepším nažehleném triku, na rohu jedné trafiky a čas od času si ve výloze zkontroloval svůj vzhled. Ofinu si maličko nahnal do pravé půlky čela a navlékl se do černého trika s nápisem ADIDAS. Ze sušáku vzal vyprané džíny a našplíchal si na sebe kolínskou. Už asi popáté se podíval do výlohy, když v tom v ní uviděl odraz holky, na kterou čekal. Otočil se jakoby nic a s předstíraným klidem pozdravil. Promiň, že jdu pozdě, řekla trochu tlustší holka, která měla kolem pasu na džínech omotaný modrý šál, a vlasy jí čerstvě voněly po šampónu. V pohodě. Teď jsem přišel, odpověděl jí a přemýšlel, co má říct dál. Tak jdem je asi blbý, 36

35 když půjdem k ní, pomyslel si. Lenka se na něj dívala a nic neříkala. Vlnky teplého vzduchu se mezi nimi pohybovaly tak tíživě, jak tíživá byla doba, než Mirek vymyslel, co říct. Sluší ti to. Uchichtla se a řekla: Tak jdem. Mirek si ještě jednou prohlídl svou ofinu ve výloze a vykročil. Hele a co jako děláš, když nemusíš nic dělat? zeptal se. Jeho společnice zakroutila hlavou. A co to je jako, že musíš a nebo nemusíš? Teď pro změnu zakroutil hlavou on. Jako myslím ve volném čase. Lenka natáhla pravou ruku do boku na znamení, že musí odbočit. Já nemám skoro žádný volný čas. Jsem buď v práci, nebo hlídám sestře dítě. Na ni se vykašlal manžel, víš. Obdivně hvízdl. Tak to jsi dobrá, že ji v tom nenecháš, fakt. Jen přikývla a znovu zatočila doprava. Znáš tamhletu hospodu? Mockrát jsem tam nebyla, ale nevím, kam jinam. Mirek přešlápl z nohy na nohu a mlaskl. No jasně. Jak chceš. V hospodě stála servírka za barem a líně se ovívala jídelním lístkem. Do telefonu říkala majiteli podniku, že i přesto, že před hodinou přišli dva chlápkové a odcházeli s tím, že už by to opravdu fungovat mělo, nefunguje nic. V hospodě bylo narváno a Lenka s Mirkem si sedli na konec velkého stolu, kde byla dvě místa volná. Hele, to je baba, ozval se malý zarostlý muž, který si právě utíral pěnu od piva a svůj výrok 37

36 potvrdil hlučným bouchnutím půllitrem o stůl, ke kterému za chvíli přišla servírka a stále se ovíjela lístkem. Budete jíst? Mirek se podíval na Lenku. Ta přikývla a rovnou si objednala pivo. Servírka se přestala ovíjet a lehce odhodila na stůl lístek. Mirek si položil ruce na stůl a pravým palcem si vyťukával nějakou jednoduchou melodii. Taky pivo? zeptala se nepřítomně servírka. Přikývl. Lenka otevřela lístek a pak se podívala na Mirka. Jestli mají sýrový špíz, tak mám vybráno. Usmál se. Tady těžko, pomyslel si, ale nahlas zakoktal. Ty ty máš ráda sýrový špíz, jo? Kývla a podívala se do lístku. Mirek mezitím pokračoval. Hele, ty jsi stejně dobrá, že se jako staráš o to dítě. Lenka znovu kývla a pak zavřela lístek. To nevadí, dám si smažený sýr. Sýry já miluju. Můžu je jíst ve všech podobách. Oba si objednali smažený sýr. Lenka proto, že je miluje, Mirek proto, že je to levný. Přemýšlel nad utopencem, ale připadalo mu to nepatřičné. Já moc nikam nechodím. Přes den hlídám a večer jdu do práce, víš, zazněl Lenčin hlas jako odněkud z dálky. Hlídám totiž ještě malý dítě jedný herečce, která nemá skoro žádný večer volný. Ale dnes jo, pokračovala, ale pak se odmlčela a pořádně se napila piva. Mirek do sebe vyklopil třetinu půllitru. Trochu tím ztratil nervozitu, ta se ale vrátila hned, jakmile se ho zeptala, co si myslí o tom, že v zahraničí chodí ženský téměř okamžitě po porodu do práce. Polknul. 38

37 No, podle mě je to jejich věc. Pak můžou takový holky jako ty mít práci. Není to nic proti ničemu, odpověděl. Hele, že ty mě tak trochu za to obdivuješ. Já nebyla v hospodě aspoň půl roku. Ještě si totiž dělám kurz italštiny, víš, pochlubila se Lenka. Mirek obdivně hvízdl, a hned poté ho napadlo, že musí využít toho, jak jeho dnešní partnerka mluví pořád jen o sobě, a tím by si ji mohl získat. Chválit. Hlavně ji musím chválit, říkal si v duchu. Jsi fakt dobrá. Jo, takový holky jak ty se těžko hledají. Opravdu. Asi neznám žádnou jako ty, zdůraznil. Přišla servírka a položila na stůl dva talíře se sýrem. Otřela si zpocené čelo. Mirek si všiml, jaký má servírka nepřítomný pohled. Jako by byla jen stroj, který odněkud nějaký japonský vědec řídí pomocí ovladače. Servírka se vrátila opět na bar a nalila si malé pivo. Mirek se vrátil myšlenkami k Lence, která právě rozkrojila sýr a ten vytekl na talíř. To miluju, právě to, jak vyteče, řekla, ale ani se na Mirka nepodívala a pak pokračovala ve výkladu, co tedy dělá, když nemusí hlídat ani jedno ze dvou dětí ani jít na kurz italštiny. Po celou dobu žvýkala sýr nebo si namáčela brambory v tatarce nebo plnými doušky hltala pivo. Na Mirkovy lichotky reagovala víceméně pokýváním hlavy a nadneseným úsměvem. Po dvou hodinách si odskočila na záchod a objednala si další pivo, ten večer už čtvrté. Poslední, vydechla. Mirek zavětřil. Pak půjdem ke mně, napadlo ho. Rychle si objednal taky pivo a častými přípitky donutil Lenku dopít. 39

38 Jsi hezká, zkusil. Nevšiml si ale, že by to s ní nějak hnulo a proto rychle dodal: Půjdem? Nechal tučné dýško, které zmizelo v rukách servírky jako v nějakém neznámém, dávno mrtvém propadlišti. Celé její tělo vypadalo, jako by už neexistovalo. Nebo jako by už neexistoval svět kolem. Když vyšli, Lenka kráčela pomalým krokem ke svému domovu. Mirek v mysli odhadoval správnou chvíli, kdy ji má vzít za ruku nebo za pas. Jak má říct: půjdem ke mně? Půjdem ke mně, dodala. Ukážu ti dítě a představím tě sestře. Sestra seděla na křesle a pod jejíma nohama se plazilo batole. To je Mirek. To je Irena. Mirek přišel jen na skok. Chtěl vás vidět. Chtěl vidět, jak žiju, Sestra Irena se letmo podívala na Mirka a sklonila hlavu k časopisu, který měla na klíně. Zítra jsem chtěla jen do Brna. Potřebuju tam něco vyřídit. Nejede mi auto, řekla šeptavým hlasem. Mirek se ošil. Lenka si sedla vedle sestry a Mirka si nijak nevšímala. Jako doma, řekla mu po chvíli a pak se vrátila k tématu její sestry. Mrzí mě to s tím autem. Irena jen mlčky přikývla. Mirek je hodný, že tě někam vytáhl, dodala po chvíli. To je. Kdy já jsme naposledy někde byla, viď? zareagovala Lenka a pak si rychle stoupla a došla k Mirkovi. Hele, můžu ti ukázat svůj pokoj. Spoustu věcí jsem si vyráběla sama. Fakt. Nemyslím nic velkýho. Takový ty věci z keramiky. Ale to musíš vidět, jak je to tam všechno barevně sladěné. Mirek se zatvářil nadšeně. Moc rád, odpověděl jí a v duchu si pomyslel, jak mu to všechno vychází, 40

39 ale k jeho zklamání se zvedla i Irena. Proboha, ona jde s náma, napadlo Mirka. Všichni tři tak došli do pokoje, kde bylo plno barevných křesel a spousta drobných, zcela zbytečných věcí, a všichni si sedli na postel. Co s tím autem jenom mám dělat? vrátila se ke svému problému znovu Irena. Vycítil šanci: No, já bych se ti na to podíval. Trochu tomu rozumím. To bys byl fakt hodný. Tak dík, řekla sladce Lenka. Mirek si neznatelně pohvízdl. Tak pojď, ukážu ti garáž a pak musím rychle uložit děti, řekla Irena. Ale sestra ji poplácala po rameni. Uložím je já, večer jsem si už užila, tak zpátky do práce, zasmála se a otočila se k Mirkovi. Ještě jednou dík a snad ti nevadí ta oprava. To víš, my jsme jenom holky. Ty vole, a to jsem si myslel, že to bude tutovka, pomyslel si Mirek. 41

40 Kolovrátek 7:15. To stíhám. Položím kartáček na umyvadlo a vyplivnu napěněnou pastu. V předsíni si obuju boty, obléknu bundu a hodím si přes rameno tašku. Stojím u dveří. Odhrnu malý plíšek a přiložím ke škvíře oko. Prázdná chodba. Vidím několik schodů, které vedou nahoru a po kterých za chvíli sejde dolů. Mezi 7:20 a 7:30 je její čas. Slyším podpatky. To znamená, že si dnes vyšla v sukni. Otevírám dveře a pomalým krokem vycházím. Nenápadně otočím hlavu směrem nahoru. Nikdo. Klapot podpatků na moment ustane, ale za chvíli opět rozehraje svůj kolovrátek, jenže jeho zvuk se začíná vzdalovat. Něco si zapomněla. Vrátím se dovnitř a tiše čekám. Mezitím projde pan domácí, který na mě vyštěkne. To znám, pane Kludský, oznámí mi a hrne se k mým dveřím. Člověk bude koukat do bytu a hledat, co že to ještě nevypnul. Mně to teda někdy trvá pěkně dlouho, než se vypravím. No, obzvlášť, když stará není doma. Ale i když je doma, tak to za moc nestojí. Víte, ona je už jako ten náš Jaroušek. Tuhle tady byl Pan domácí se nadechne. Opět se ozve klapot dámských podpatků. Rychle se přesunu před dveře a zamknu byt. Já už musím, zamumlám na pana domácího. Jojo, práce nepočká. To už mám za sebou, chodit do roboty. Mám svůj klídeček. Ale taky to jsou starosti. Se vším vyřizováním, aby se vám tady pěkně bydlelo Míjí nás. Jen dobrý den a je pryč. Lístky do kina můžu vyhodit. Stejně to byl trapný trik. není to 42

41 nic jednoduchýho a barák je už starý, pokračuje pan domácí. Tuhle si stěžovala paní Mrázková, že jí praskají stěny. To víte, já bych se rozkrájel, ale už to není vono. No, tak já vás nebudu zdržovat, máte jistě naspěch, milostivě mě propouští pan domácí. Scházím schody a vybíhám ven. Vidím ji. Jde směrem na autobus, který je už v zatáčce. Rozbíhá se a přidržuje si modrou kabelku, až teď si všimnu, že jí ladí k sukni. Popoběhnu k autu a okamžitě do něj nasednu. Rozjedu se k zastávce. Jestli to nestihne, mám šanci. Ať to nestihne. Ať to nestihne. Stihla. Vidím ji, jak balancuje na podpatcích v ujíždějícím autobuse. Podívám se na nebe. V takový krásný den holky určitě po práci nevyráží rovnou domů. Takže čekat na ni s napěchovaným odpadkovým košem u odrhnutého plíšku u dveří, až si její podpatky doklapou opět do jejího království, nemá evidentně cenu. Tak zase zítra. Večer půjdu do kina a koupím lístky na další den. 7:15. To stíhám. Ještě si namazat červeně líčka a najít nějaké náušnice. Zelené. Ne, to bych vypadala jako cirkusový poník. K modrý sukni bych si mohla dát bílý. Doprčic, kde je ale mám? Kašlu na to. Musí stačit úsměv a holý lejtka. Tak jo. Můžu jít. Otevřu dveře a scházím po schodech. Minule si prohlížel nějakou holku. Mohl na ní oči nechat. No, taky vypadala k světu. Měla na sobě všemožný cingrlátka a šaty zvláštního stylu. Možná má rád holky, co jsou něčím zvláštní. Sakra. Možná si ty náušnice přeci jenom vezmu. Kde ale můžou být? V koupelně, nebo v krabičce na šperky. Otočím se a vyjdu těch několik schodů zpět. Dnes už mu musím něco říct. 43

42 Usmát se. Hlavně se hezky usmát. Začít s počasím. To je ale dnes vedro. Ne, to je trapný. Něco originálního. Nebo na něj začít mluvit jako na kamaráda. Proč ne. Míjíme se už dlouho. Téměř každý den jsme si na očích. Prostě na něj jenom promluvím. Cokoli. Nesmí ale u toho nikoho mít. Lidé okolo jsou při jakémkoli seznámení vždycky na obtíž. Mohla bych ho třeba rovnou pozvat na rande. Ale to ne. Byl by na koni. Jen ať se chlapec snaží. Náušnice nikde. V koupelně najdu jen ty zelený a v krabičce hromadu řetízků. Už musím jít. Sakra, na chodbě je pan domácí. Ty jeho nekonečný únavný kecy snad už slyšel každej z baráku. Zrovna teď musel vylézt. Rychle projdu. Jen dobrý den a mizím. Uf. To prošlo. Stíhám. Vybíhám ven. Vidím autobus v zatáčce. To stihnu. Stihla. Uf. Je tam. Sedí u okýnka a vedle něj nabušený chlap. To snad ani nebudu provokovat. No tak abych si někam sedla. Nebo ne. Budu stát, aby na mě viděl, a počkám, až ta gorila vystoupí a sednu si vedle něj. Jo, počkám si. Ani se na mě nepodívá. On je totiž pán moc velkej ignorant. Listuje si ve svých novinách a ani se nepodívá. Ještě tři zastávky, než budu vystupovat. Co bych mu řekla? Docela bych s ním dnes ráda zašla na víno. Kéž by to klaplo. Ještě dvě zastávky. Nic. Na to se můžu vykašlat. Jasně, odkašlu si. Jo, podíval se. A nic. Co to je za teplouše? Jedna zastávka. No, tak to jsi mě, chlapečku, opravdu vytočil, já totiž za chvíli musím vystupovat. No to si to krásně frčíme na zelenou. Žádné kolony. Nic. Že bych jela o jednu zastávku dál? Prostě v práci řeknu, že mi nejel autobus. Gorila vystupuje. Jo, tak to si sednu. Tak. Sedím vedle něj. Odkašlu si. Podívám se na 44

43 něj. On se na mě taky podívá. Uhnu pohledem. Sakra. Nade mnou se potácí nějaká stařenka s holí. Pouštím ji sednout. Sbohem, pane hezký. Zítra. Mohla bych třeba koupit lístky do kina a předstírat telefonát s někým, kdo nemůže jít. Starý dobrý trik. Večer půjdu do kina a koupím lístky na další den. 45

44 Jinak nic není Kolem desátý odcházím. Je mi dvacet čtyři let. Venku prší. Jinak nic není. V hospodě, odkud jsem odešel, byla jen muzika, pár vypitých skleniček vína, prázdných půllitrů a zbytek smažáku na talíři, unavená servírka, plný popelníky, cigaretový vzduch, skelný pohledy, pár zamilovaných očí, pár zklamaných očí, pár mizerných vtipů a politý ubrusy. Jinak nic nebylo. Na zastávce je slyšet pár bezvýznamných řečí a přijíždějící tramvaj. Mám na sobě svetr ze sekáče, sepraný džíny a boty po otci. Jinak nic. Nasedám do osmičky. Dvě ženy obklopené taškami si povídají o nějaké zítřejší oslavě. Ženy znavené prací se těší na chlebíčky, kvalitní víno a pár mizerných vtipů. Neměl jsem toho moc na práci. Vlastně jsem neměl žádnou práci. V pět hodin k ránu se vracívám domů a vstávám nejdříve v deset, veškerý pohovory na práci promeškám. Cestu mi vždy zastoupí ženy v krátkých sukních s krásným úsměvem a vůně alkoholu. Jinak nic není. Jinak nic nemám. Za mnou sedí vysokoškolák. Chytrý oči, v ruce knihu. Za ním sedí milenci. Zamilovaný oči, v ruce růži. Já nemám moc chytrý oči. Nemám ani mnoho knih. Rozprodal jsem je po antikvariátech. Zkapalnil jsem je v hospodách. Nemám na to, abych holce koupil růži. Já vlastně nemám žádnou holku. Veškerý naděje jsem zkapalnil v hospodách. Za milenci sedí muž v obleku, telefonuje, zítra v sedm má pracovní schůzku, v devět odjíždí do Egypta, za 46

45 týden se vrací. Za týden v sedm má pracovní schůzku. Poslouchám cizí hovory o tom, jak lidi pracují a cestují. Jinak nic. Jinak nic nemám. V tramvaji je hluk. Ve mně je ticho. Zabedněný ticho. Zalitý vodkou. Doma mám rozbitý zrcadlo. Tenkrát jsem neměl peníze na hospodu, pozval jsem kamarády k sobě, každej přines nějaký vodky nebo vína. Jeden přines i šampaňský. Nevěděl jsem, co s tím. Se šampusem se slaví. My neslavíme. My jenom pijem. Je půl jedenáctý. Zítra vstanu v sedm. Pořádná snídaně, čaj a stihnout pohovory. Navštívit rodiče a babičku. Zajít si na oběd. Pozvat Ivetu na rande. Večer jít s Ivetou na rande. A pak pusu na dobrou noc. Tramvaj. Postel, čaj, kniha. Jak dlouho jsem nečetl knihu? Nevím. Je tam uvnitř prázdno. Je pět minut po půl jedenáctý. Na poličce mám dvě sbírky poezie. Jedna báseň na dobrý sny. Ještě pořád žiju. A mám šanci. Nedám svým kamarádům všechno. Nerozdělím sám sebe mezi kamarády, whisky a slečny s odvážnými výstřihy. Nechám se pro sebe a kus dám Ivetě. A za čas našim dětem. Na balkoně je chladno. Ještě jedna cigareta, než se ponořím do veršů. A než se ponořím do mýho života. Jak dlouho jsem neviděl Ivetu? Naposledy v rozbitým zrcadle. Česala si vlasy a říkala, že snese opravdu hodně, že má slabost pro lidi, co jsou trochu zvláštní, ale že tohle je už moc. A že ona hloupá vždycky naletí nějakýmu chlápkovi, co se tváří, že je jinej, a pak si neumí ani sám zaplatit pivo. Zítra 47

46 ji překvapím. Pod balkonem se válí prázdná láhev. Z nonstopu naproti je slyšet život. To už je dávno za mnou. Unavený servírky, skelný pohledy a jinak nic. Natočím si budíka na sedmou. Zítřek mi nikdo nevezme. Ani ti dole v nonstopu. Pijou už několikátý pivo. Pijou už několikátou vodku. Já bych si dal jen decentně kapku whisky. Kdoví, kolik lidí tam polyká větu jinak nic. Půjdu se tam podívat. Jak jsem žil já. Jak jsem ještě před hodinou polykal jinak nic. Unavená servírka nesla tác s pivy. Je tu hluk a jinak nic. Těším se na zítra v sedm. Teď si dám jen whisky na dobrý sny. U jednoho stolu sedí chlápek a kouří startku. Dopije pivo a unavená servírka běží s dalším. Pivo se mu leskne na vousech a jinak nic. U dalšího stolu mladíci mají moderní mobily, marlbora, dva fernety, skelný pohledy a jinak nic. Sednu si k baru a vypiju whisky. Všude je tu jen tupý hluk a jinak nic. Zítra v sedm... Večer Iveta. Pohovory. Dám si ještě jednu whisky. Je půl dvanácté. Venku se zase rozpršelo. Zůstanu ještě chvíli. V automatu si koupím cigarety. Chlapi u stolu se hádají, jestli jsou hezčí hubený nebo při těle. Iveta je štíhlá. Zítra ji překvapím. Všechno to spláchnu pivem. Tyhle divný rozhovory spláchnu pivem a půjdu. Venku prší čím dál víc. Chlapi se zvedají od stolu a míří ke mně. Hele, mladej, líběj se ti vychrtlý, nebo tlustý? 48