Postava poručíka Borůvky v prózách Josefa Škvoreckého

Transkript

1 Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra české literatury Postava poručíka Borůvky v prózách Josefa Škvoreckého Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: PhDr. David Kroča, Ph.D. Vypracovala: Jitka Jáchymová Brno 2008

2 Ráda bych poděkovala vedoucímu bakalářské práce, panu PhDr. Davidu Kročovi, Ph.D., za jeho pomoc a rady při zpracování bakalářské práce

3 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.... podpis - 3 -

4 Obsah 1. Úvod 5 2. Životní osudy Josefa Škvoreckého Dětství Josefa Škvoreckého Studium Josefa Škvoreckého Období od roku1951 do současnosti 7 3. Vyznamenání, ocenění a řády Dílo Detektivní próza Autorova cesta k detektivkám Nedetektivní detektiv Borůvka Josef Vývoj postavy poručíka Borůvky Charakteristika poručíka Borůvky Profese Josefa Borůvky Vnější a vnitřní charakteristika hlavní postavy Smutek poručíka Borůvky Detektivní zápletky jednotlivých povídek Hodnocení první knihy trilogie Konec poručíka Borůvky Detektivní zápletky jednotlivých povídek Hodnocení druhé knihy trilogie Návrat poručíka Borůvky Hodnocení poslední knihy trilogie Detektivní zápletka knihy Návrat poručíka Borůvky Postava Velkého detektiva Další postavy Škvoreckého povídkové trilogie Komparace všech dílů trilogie Závěr Literatura Resumé

5 1. Úvod Ve své bakalářské práci se pokusím přiblížit osobnost autora Josefa Škvoreckého, jeho životní osudy, obsáhlou literární tvorbu a blíže se zaměřím na postavu poručíka Josefa Borůvky a rozbor jednotlivých knih, v nichž protagonista vystupuje. Prvky autorovy oblíbené detektivní tematiky se objevují i ve velkých románových celcích, jako jsou Mirákl a Lvíče. Autor nezapře zkušenosti literárního kritika a teoretika detektivní prózy ve své knize Nápady čtenáře detektivek, která může sloužit jako rukověť pro čtenáře i tvůrce detektivní prózy. Čistě kriminální obsah však mají čtyři autorova díla. Jsou to Hříchy pro pátera Knoxe a volná trilogie Smutek poručíka Borůvky, Konec poručíka Borůvky a Návrat poručíka Borůvky. Ve své bakalářské práci se detailně zaměřím na výše zmiňovanou volnou trilogii. Josef Škvorecký, který je velkým obdivovatelem, překladatelem a teoretikem světové detektivní tvorby, se zařadil také mezi její výrazné tvůrce. Jeho teoretické znalosti v oboru jsou bohaté, a proto si může dovolit i široký výběr témat, zpracování a kompoziční výstavby jednotlivých děl. V jeho díle se tak setkáváme s téměř všemi pojetími detektivní povídky: od logické, křížovkové stavby (Edgar Allan Poe, Arthur Conan Doyle, či vlastní autorova povídka ze Smutku poručíka Borůvky Horizontální vražda), až po moderní pojetí dynamické, neustále se aktivně měnící fabule moderního detektivního příběhu (Dashiell Hammet v díle Maltézský sokol). Škvorecký, jako téměř každý autor detektivní prózy, vytvořil postavu velkého detektiva, poručíka Josefa Borůvku. Je to hrdina, který se jako každý jiný člověk vyvíjí v čase a je ovlivňován mnoha okolnostmi, mimo jiné i prostředím, ve kterém se pohybuje. A tak se z poručíka Veřejné bezpečnosti pohybujícího se v malém českém prostředí následně perzekuovaného a deptaného komunistickým režimem stává vykořeněný člověk, končící svůj literární osud jako emigrant v Kanadě. Lidská poctivost, smysl pro povinnost, ale i český pesimismus jako součást národní povahy ho neopouští po celý život

6 2. Životní osudy Josefa Škvoreckého Přední současný český spisovatel, překladatel, nakladatel, scenárista a profesor na torontské univerzitě je ve svých čtyřiaosmdesáti letech označován za žijícího klasika světového formátu. Většina Škvoreckého děl vyšla česky a anglicky, ale také byla přeložena do dalších jazyků a těšila se velké čtenářské přízni na celém světě. Z Kanady a Spojených států, přes Velkou Británii, Dánsko, Finsko, Holandsko, Francii, Španělsko, Itálii, Německo, Maďarsko, Jugoslávii, Chorvatsko, Rusko, Polsko do Čech a dále pak i do Izraele, Číny, Austrálie a zřejmě i dál putovaly Škvoreckého romány, novely, detektivky a eseje a ve všech těchto zemích najdeme čtenářské příznivce, které spojuje právě zájem o tuto tvorbu Dětství Josefa Škvoreckého Josef Škvorecký se narodil 27. září 1924 ve východočeském Náchodě. Otec Josef ( ) byl bankovním úředníkem, aktivním členem Sokola a hercem v místním ochotnickém divadle. Matka Anna ( ), rozená Kurážová, pak zajišťovala bezstarostný chod domácnosti. S Náchodem a vůbec celým rodným krajem se čtenáři setkávají v četných prózách - v nich však pod názvem Kostelec. Škvoreckého tvorbu poznamenala skutečnost, že byl v dětství často nemocný. Několikrát prodělal zápal plic a jelikož tenkrát nebyl penicilin, šlo o velice vážné onemocnění. Téměř rok nechodil do školy a musel dokonce i přestat sportovat, ačkoli předtím hrával fotbal, lyžoval a celkově byl sportovního založení. Chronický katar průdušek mu také zabránil vyniknout ve hře na tenorsaxofon, což byla po sportu druhá velká Josefova vášeň. Tím se do sebe uzavřel mnohem víc, než je v tomto věku obvyklé, a začal si zapisovat své sny. S oblibou navštěvoval kino a Hollywood se pro něho stal motivem, do jehož prostředí situuje několik svých románů

7 2. 2 Studium Josefa Škvoreckého V letech navštěvoval Josef obecnou chlapeckou školu. Středoškolskou docházku nastoupil roku 1935 na náchodském reálném gymnáziu, které také v roce 1945 ukončil státní maturitní zkouškou. Mezi jeho gymnaziální spolužáky patří i jiní současní významní umělci, jako jsou například herečka Ljuba Skořepová, hudební skladatelé Pavel Bayerle a Jaroslav Celba, dramatik Vratislav Blažek, bibliograf Boris Mědílek a další. Jako čerstvý absolvent gymnázia byl protektorátními úřady nasazen do funkce pomocného dělníka v náchodské továrně Metallbauwerke Zimmermann und Schilling a na vysokoškolská studia mohl nastoupit až po válce. Ve volném čase se také věnoval hře na saxofon v jazzové skupině. A právě do protektorátního období můžeme zařadit i pozoruhodné literární prvotiny. Pod tato díla se často podepisuje pseudonymem Josef Mnata. Budoucí práci redaktora si Škvorecký vyzkoušel v náchodském časopise Slovo má mladý severovýchod. Za uveřejněné články byli autoři napadáni nadřízenými svazáckými orgány a proto je v roce 1945 činnost časopisu zakázána. Na konci druhé světové války zahajuje Josef Škvorecký vysokoškolská studia. Nejprve nastupuje na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, z níž v roce 1946, po ukončení jednoho semestru, přechází na fakultu filosofickou a volí obor anglistika-filosofie. Zde se setkává s Lubomírem Dorůžkou a stávají se z nich dlouholetí přátelé i spolupracovníci. Roku 1949 studia končí a o dva roky později získává doktorát filosofie na Univerzitě Karlově. Na umístěnku nastupuje jako středoškolský učitel v Polici nad Metují, Broumově a na Vyšší sociální škole v Hořicích v Podkrkonoší Období od roku 1951 do současnosti Po své doktorské promoci v roce 1951 nastupuje Josef Škvorecký dvouletou vojenskou službu. Po vojně se stává redaktorem Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (SNKLHU). V letech je - 7 -

8 redaktorem nově založeného dvouměsíčníku Světová literatura, jejímž prostřednictvím seznamuje československé literární prostředí s anglosaskými spisovateli a jejich díly. V padesátých letech je tedy Josef Škvorecký znám především jako překladatel. Společně s Lubomírem Dorůžkou pracují na četných překladech, předmluvách, doslovech i edičních poznámkách. O tom, čí jméno bude reprezentovat oba spoluautory rozhodoval jak podíl odvedené práce, tak i aktuální kulturní i politická situace v zemi. Za důležitý mezník v autorově životě lze bezesporu považovat rok Důvody jsou hned dva. 31. března se oženil s pětadvacetiletou pražskou herečkou, zpěvačkou a spisovatelkou Zdenou Salivarovou. Druhou významnou událostí bylo vydání románové prvotiny Zbabělci. První ohlasy na Zbabělce byly vcelku pozitivní, ale později se kolem nich rozpoutala řízená odsuzující kampaň, která měla pro autora následně velmi vážnou existenční dohru. Po skandálu svého románu se vrací k původní práci v nakladatelství. V nastávajícím období československých dějin, které radikálně omezuje publikační činnost, se Josef Škvorecký věnuje převážně překladům. Mezi překládanými velikány angloamerické literatury nelze nezmínit Ernesta Hemingwaye, Williama Faulknera, Dashiella Hammetta, Sinclaira Lewise, Henryho Jamese, Raymonda Chandlera a jiné. Původní texty pak publikoval pod pseudonymem J. Vala nebo jménem svého přítele Jana Zábrany. V roce 1963 opouští nakladatelství a stává se spisovatelem z povolání. V dobovém tisku (zejména v Hostu do domu, Světové literatuře, Literárních novinách, Literárních listech, Divadelních novinách i v jiných periodikách) nacházeli čtenáři jeho povídky, eseje i texty publicistické. Škvoreckého jméno se objevuje i ve spojení se Svazem československých spisovatelů, kde vystupuje jako předseda překladatelské sekce. K průběhu a úspěchu Pražského jara se staví značně skepticky a následný vpád vojsk Varšavské smlouvy na československé území v srpnu 1968 jeho obavy potvrdil. Poslední den měsíce ledna 1969 nastupují manželé Škvorečtí do letadla společnosti Air India a opouští Československo. Místem přistání se stává - 8 -

9 kanadské Toronto. Josef krátce působí na Cornell University a University of California Berkeley coby profesor. Manželé procestují celé Spojené státy americké, ale v září téhož roku se definitivně usadí v Torontu. Zde také Josef přijímá nabídku torontské univerzity a začíná přednášet anglickou a americkou literaturu, film a vede kurzy tvůrčího psaní. V rámci možností se snaží udržovat kontakt s domovem. Velkým činem manželů Škvoreckých (především Zdeny Salivarové) významným pro naši literaturu bylo založení nakladatelství Sixty-Eight Publishers v roce V nakladatelství byla publikována díla, která by jinak, kvůli komunistickému režimu, nikdy nespatřila světlo světa. Vycházela zde exilová a samizdatová literatura českých i slovenských autorů. Bylo vydáno takřka 230 titulů. Mezi knihami najdeme jak kompletní dílo Josefa Škvoreckého, tak knihy od Milana Kundery a dalších. Korespondenci si manželé vyměňovali i s tehdejšími disidenty mezi nimiž jmenujme pozdějšího československého a následně českého prezidenta Václava Havla, spisovatele Ludvíka Vaculíka, Ivana Klímu, Alexandra Klimenta, Edu Kriseovou, Ivu Kotrlou a další. Josef Škvorecký však i nadále zůstává činným členem exilových organizací a šíří českou i slovenskou literaturu a kulturu ve světě. Jeho články můžeme najít jak v zahraničních časopisech (např.: The New York Review of Books, The New Republic, The Times Literary Supplement), tak i v českých exilových periodikách, jako jsou například Západ, Listy, Nový domov, Proměny, Svědectví a Telegram. Škvoreckého hlas mohlo české publikum také slyšet v rozhlasových relacích Hlasu Ameriky. Listopadem 1989 se počíná nová éra československého státu a dochází k velikým změnám, jak na poli politickém, tak uměleckém. Čeští exulanti se mohou vrátit zpět do vlasti a ve velkém se vydávají dříve zakázané knihy. Někteří se vrací zpět, jiní zůstávají v zemích, které je přijaly, poskytly jim domov a azyl a přijaly je za své občany. Manželé Škvorečtí zvolili tuto druhou variantu a přes lásku k rodné vlasti zůstávají v Torontu. Ještě téhož roku je založena Společnost Josefa Škvoreckého, jejímž hlavním cílem je předat české veřejnosti všechna Škvoreckého díla, jak ta známá, tak ta, co dosud publikována nebyla. 1. září 1993 je zahájena výuka na nově - 9 -

10 založeném Soukromém gymnáziu Josefa Škvoreckého a sedm let poté vzniká na autorovu počest i za jeho pomoci Literární akademie (neboli Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého). V roce 2004 se u příležitosti autorových osmdesátých narozenin konala v rodném Náchodě a částečně i v Praze mezinárodní konference o životě a díle Josefa Škvoreckého - Škvorecký 80. Zúčastnili se jí významní spisovatelé, umělci, literární kritici, studenti i široká veřejnost. Dnes se Josef Škvorecký zabývá především teorií literatury, přednáškovou činností na světoznámých univerzitách, např. v Sydney, Torontu, ale i v Praze

11 3. Vyznamenání, ocenění a řády Přestože je Josef Škvorecký autorem stále činným a českou literaturu nadále obohacuje kvalitní tvorbou, na které dnes z větší části pracuje společně se Zdenou Salivarovou, nesmíme opomenout, že již v minulosti získal několik významných ocenění, nejen za svou literární činnost, ale i za vše, co pro českou literaturu a kulturu spolu s manželkou udělal. Roku 1963 spisovatel získává svoji první cenu, a to Cenu Svazu československých spisovatelů. Cenou Československého spisovatele byl poctěn v roce Kromě domácího uznání byl mnohokrát oceněn také v zahraničí. Například v roce 1980 je mu udělena jedna z nejvýznamnějších cen The Neustadt International Prize for Literature a rok poté Silver Award za nejlepší povídku publikovanou v kanadských časopisech. Několikrát byl nominován na Nobelovu cenu, kterou ovšem dosud nezískal. Kanadská státní cena Governor General s Literary Award for Best Fiction přichází roku Roku 1990 dosáhli společně s manželkou Zdenou Salivarovou nejvyššího českého státního vyznamenání. Prezident Václav Havel je ocenil Řádem bílého lva. Tato událost proběhla při první návštěvě Československa po dvaceti letech života v exilu a zároveň byl Josef Škvorecký prohlášen čestným občanem rodného Náchoda. V témže roce obdržel ještě Echoing Green Foundation Literary Prize New York. V roce 1992 obohacuje svoji sbírku ocenění o Řád Kanady. Česká Státní cena za literaturu je spisovateli udělena roku Dále získávají manželé Škvorečtí roku 2001 Cenu Nadace Pangea za úsilí a nápravu věcí lidských a pět let poté, z rukou českého ministra zahraničních věcí, Cenu za šíření dobrého jména České republiky

12 4. Dílo První literární pokusy Josefa Škvoreckého jsou zaměřeny na poezii. Autor zachycuje typické problémy dospívání. Texty ukládá do souboru Špalíček (1938/46), ale některé pak vycházejí v rukopisných výborech Podvečer (1940/45), Rag-time (1942), Blázinec a Alladinova lampa (1943), Kniha dešťů (1945) a další. Ty nejzdařilejší pak vychází ve strojopisné podobě v letech 1945 a 1946 pod názvem Tajemství dívek. Mezi první prozaické pokusy vydávané pod pseudonymem Josef Mnata se řadí Komplex méněcennosti a Hvězda nemravnosti z roku Vrcholnou básnickou reakcí na prožitou válku je rozsáhlá whitmanovská skladba o čtyřech zpěvech Nezoufejte! (1946). Ve druhé polovině čtyřicátých let se autor začíná věnovat především tvorbě prozaické. Zde jmenujme Věk nylonu (1946) a o rok mladší Nové canteburské povídky. Novely a povídky Divák v únorové noci a Cesta k ateliérům (1948), Zákony džungle, Stínohra a Konec nylonového věku (1950) a Špinavý krutý svět (1955). Téměř všechny zmiňované povídky byly oficiálně zveřejněny až počátkem devadesátých let. Po těchto začátcích přichází s románem Zbabělci, jehož rukopis vznikl v roce 1949, ale knižně vyšel až v roce Román přibližuje pocity a prožitky mladé generace na maloměstě za druhé světové války. Tímto maloměstem je Kostelec, jehož předobrazem byl Náchod, město autorova mládí. Zde, jak v prostředí, tak i v životních osudech hrdinů, objevujeme autobiografické prvky. Například i Danny Smiřický, ústřední postava v díle Josefa Škvoreckého, vykazuje spisovatelův charakter. Danny je skeptický antihrdina. Nepatetickým a neheroizujícím způsobem přibližuje poslední dny protektorátu a květnovou revoluci. Deset let po knižním vydání vyvolali Zbabělci bouřlivé ideologické polemiky. Na Zbabělce navazuje v roce 1954 rukopis díla Tankový prapor. Ten nemohl být ve své době publikován, a tak je oficiálně vydán v listopadu 1971 jako první svazek torontského nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Kniha vzniká bezprostředně po ukončení dvouleté vojenské docházky, a tak je zde zachycena čerstvá zkušenost. Opět je hlavním hrdinou vojín Danny Smiřický

13 Přestože v padesátých letech nemůže autor publikovat, lze toto období považovat za velice plodné. V roce 1963 díky slábnutí důslednosti režimu vychází v Československém spisovateli novela Legenda Emöke. Dále vychází povídková kniha Sedmiramenný svícen (1964), textappealové humoresky Ze života lepší společnosti (1965), úvahy Nápady čtenáře detektivek (1965), detektivní příběhy Smutek poručíka Borůvky (1966), Babylonský příběh (1967), eseje o americké literatuře O nich o nás (1968), Hořkej svět (1969) i román Lvíče (1969). Poslední jmenovaný román s podtitulem Koncové detektivní melodrama čtenáře zavádí do pražského intelektuálního prostředí 50. a 60. let, konkrétně do nakladatelského zákulisí. Také v této knize autor hojně čerpá ze svých vlastních zkušeností nakladatelského redaktora. Román Mirákl, vydaný v roce 1972, vyvolal opět polemický ohlas. I zde se čtenář setkává s autobiografickým hrdinou Dannym a jeho životními osudy od počátku padesátých let. Jako jeden z prvních prozaiků reaguje na rok 1968, nikoli však odporem k okupaci, ale ironickým a sarkastickým způsobem. V Prima sezóně z roku 1975 se pak vracíme do Dannyho mládí a dozvídáme se o jeho milostných příbězích ještě z dob předcházejících Zbabělcům. Příběh inženýra lidských duší vypráví o exulantovi Dannym, který konfrontuje zkušenosti všech svých tří životů - v protektorátu, socialismu a exilu. V roce 1983 dochází k určitému přelomu ve Škvoreckého literární tvorbě, kdy čtenářům představuje životopisný román o osudech českého skladatele Antonína Dvořáka v Americe Scherzo capriccioso. Na toto dílo žánrově navazuje román Nevěsta z Texasu (1992). Důležitou roli hrají ve Škvoreckého díle i příběhy detektivní. V roce 1966 vychází detektivní povídky ve sbírce Smutek poručíka Borůvky, následují Hříchy pro pátera Knoxe (1973), Konec poručíka Borůvky (1975), Návrat poručíka Borůvky (1981). A po patnácti letech Dvě vraždy v mém dvojím životě. S manželkou Zdenou pak napsali šest svazků Krátké setkání, s vraždou (1999), Setkání po letech, s vraždou (2000), Setkání na konci éry,

14 s vraždou (2001), Setkání v Bílé dámě, s vraždou (2003), Setkání v Praze, s vraždou (2004), Setkání v Torontu, s vraždou (2006). V roce 1998 přichází s mystifikačním románem Nevysvětlitelný příběh, který je nejen dárkem věnovaným ženě k výročí sňatku, ale také poctou autorovu oblíbenci Edgaru Allanu Poeovi. Josef Škvorecký se podílel i na scénářích několika filmů: Zločin v dívčí škole, Zločin v šantánu, Flirt se slečnou Stříbrnou, Farářův konec a Šest černých dívek. Plánoval také zfilmování díla Zbabělci pod režií Miloše Formana, avšak tento projekt se neuskutečnil. Během poslední dekády dvacátého století se na Škvoreckého texty zaměřila i Česká televize. Vznikly televizní inscenace Legenda Emöke a Eine kleine Jazzmuzik. Dále byly natočeny televizní seriály Hříchy pro pátera Knoxe, Prima sezóna, Případy detektivní kanceláře ostrozrak. V roce 1991 natočil Vít Olmer celovečerní film Tankový prapor. Pro televizi napsal Josef Škvorecký společně s Lubomírem Dorůžkou muzikál Zmatek kolem Lýdie, Revue pro banjo a podle detektivních příběhů byl natočen čtyřdílný televizní seriál Vědecké metody poručíka Borůvky. Při výčtu autorových děl nelze zapomenout ani na rozhlasovou hru Noví lidé vydanou v roce Škvoreckého texty byly žádány i divadelními režiséry. Jiří Robert Pick využil některých povídek v kabaretech v divadle Paravan. Večerní Brno zdramatizovalo povídky z lepší společnosti Střídání stráží v K. V roce 1980 pak píše divadelní hru Bůh do domu. Brněnské divadlo Husa na provázku zinscenovalo Příběh inženýra lidských duší. Se svým přítelem, prozaikem, překladatelem a významným českým publicistou Lubomírem Dorůžkou se také navrací ke své životní lásce - k jazzu. Publikují informace o mezinárodních jazzových festivalech, překládají jazzové antalogie a v rozhlase mají pravidelný pořad o jazzu Šest na lenošce. Největší ohlas ve světě získala novela Bessaxofon, vydaná v roce 1982 v knize Dvě legendy. Především mezi jazzově naladěnými Američany začal být Škvorecký nejznámějším spisovatelem druhé poloviny století zabývajícím se jazzovou tematikou

15 5. Detektivní próza Tato práce se zabývá detektivní tvorbou a proto se nejprve pokusíme vymezit termín detektivní próza. Otevřeme-li encyklopedický slovník, nalezneme zde tuto definici: Detektivní próza (v anglické literatuře detective story, v americké mystery) je jeden z nejpopulárnějších žánrů zábavné literatury. Jeho počátky a předobraz lze hledat v pikareskním a loupežnickém románu z 18. století. Plně konzistentní formou se však stává až v Anglii v druhé polovině 19. století. 1 Tématem je postupné více či méně logické odhalování nějaké záhady, především zločinu. Napětí a spádu se ve starších dílech dociluje přísnou logikou v takzvané křížovkové stavbě. Klasickým příkladem této stavby jsou některé povídky založené na záhadě zamčeného pokoje, především od autorova oblíbeného Edgara Allana Poea. Dalším významným autorem této křížovkovsko-logické stavby je dílo Sira Arthura Conana Doyla. Sir Charles tam zřejmě stál 5 nebo 10 minut. Jak to víte? Protože dvakrát oklepal popel svého doutníku. 2 V novějším pojetí napětí a spádu autor dociluje pohybem situací a dějů, gradací a napětí a odváděním pozornosti čtenáře. Věra Menclová se v článku Detektivní próza vyjadřuje o vývoji detektivního žánru takto: Během let vykrystalizovaly pevné zásady, jichž se detektivní román přidržuje, aby si zachoval svůj specifický charakter. Patří k nim nezpochybněné hranice mezi dobrem a zlem, uzavřenost a dokončenost příběhu. Tradiční stereotyp detektivního žánru - vypátrat, dopadnout, případně potrestat - trvá. Proměňuje se však stále více osoba detektiva či pátrače, prostředí a typ zločinu. Omšelá klišé decentních příběhů uzavřených společností jsou stále více střídána psychologickými portréty zločinců a variacemi analýz společenského zla. 3 Tato slova dokumentují především vývoj tradiční anglické i americké detektivky. Její drsná škola (podobu nové varianty detektivky definoval Dashiell Hammett ve svých pěti románech - Rudá žeň, Maltézský sokol, 1 KOŽEŠNÍK, JAROSLAV A KOL. Ilustrovaný encyklopedický slovník - 1. díl A-I. Praha: Academia, 1980, 1. vydání, s DOYLE, ARTHUR CONAN. Pes baskervillský. Praha: SNDK, 1964, 2. vydání, s MENCLOVÁ, VĚRA. Detektivní próza. Čtenář, 1991, roč. 43, č. 2, s

16 Skleněný klíč, Hubený muž, Dívka se stříbrnýma očima, vyšlých v letech ) poznamenala vývoj detektivky jak ve světě, tak i u nás. V české literatuře tento vývoj proběhl především s prvními překlady Dashiella Hammetta a Raymonda Chandlera. Drsná detektivka poukazuje především na to, že zhoubným nádorem společnosti je společnost sama - zkorumpovaná a morálně mrtvá. Jak píše Věra Menclová v článku Detektivní próza: Snad i proto takový detektivní román mohl zřetelněji vystihnout současný nemocný svět. 4 Raymond Chandler v eseji Prosté umění vraždy říká: Domnívám se, že hlavní dilema klasické logicko deduktivní detektivky tkví v tom, že může dosáhnout dokonalosti jen tehdy, když uplatní kombinace myšlenkových kvalit, které neexistují v hlavě jediného člověka. 5 Detektivní tematikou se zabýval i přední český prozaik Karel Čapek. V knize Marsyas věnuje detektivkám jednu kapitolu - Holmesiáda čili o detektivkách. Zde rozebírá detektivní prózu podle motivu: kriminální, justiční, motiv záhady a motiv výkonu, motiv náhody. V části výše zmíněné kapitoly se zabývá i rozdílnými metodami jednotlivých autorů detektivní prózy. Edgar Allan Poe, vyvodil detektivní metodu abstraktně filosoficky ze zákonu indukce, analýzy, textové kritiky a logické pravděpodobnosti. Detektivní klasik Sherlock Holmes obohatil tyto prostředky strašným arzenálem odborných poznatků přírodovědecké expertízy a přímého pozorování, shrnuje takto ve svém mozku celou důkladnost, vnějškovou a matematickou střízlivost pozitivistického světového názoru. 6 K hlavním představitelům tohoto žánru, jak bylo již řečeno, patří především tvorba Edgara Allana Poea a Arthura Conana Doyla. Za vůbec první detektivní prózu v historii jsou považovány Vraždy v ulici Morgue Edgara Allana Poea z roku Nejvýznamnějšími zástupci nového pojetí jsou Dashiell Hammett, Raymond Chandler a Georges Simenon. V české 4 MENCLOVÁ, VĚRA. Detektivní próza. Čtenář, 1991, roč. 43, č. 2, s CHANDLER, RAYMOND. Prosté umění vraždy. In CHANDLER, RAYMOND. Poslední útočiště. Praha: Odeon, 1967, 1. vydání, s ČAPEK, KAREL. Marsyas čili Na okraj literatury. Praha: Československý spisovatel, 1971, 4. vydání, s

17 literatuře stojí za zmínku především tvorba Karla Čapka a Eduarda Fikera, z novějších autorů pak Václava Erbena a Josefa Škvoreckého. Raymond Chandler ve svém eseji Prosté umění vraždy, v němž se zamýšlí nad postavením detektivních příběhů na knižním trhu, říká: Je těžké napsat dobrou detektivku, třeba i v její nejkonvenčnější formě. Dobrých knih detektivního žánru je mnohem míň než dobrých vážných románů. Přitom i druhořadé detektivky přežívají většinu napínavých románů a velká část těch, které nikdy neměly spatřit světlo světa, prostě odmítá zemřít. Jsou stejně trvalé jako sochy ve veřejných parcích a asi stejně fádní. Hemingway někde říká, že dobrý spisovatel, soupeří pouze s mrtvými autory. Spisovatel dobrých detektivek soupeří nejen se všemi nepohřbenými zesnulými, nýbrž současně i s houfy živých. A to téměř za stejných podmínek, neboť jednou z vlastností tohoto druhu literatury a současně důvodem, proč ji lidé čtou, je, že nevychází nikdy z módy. Průměrná detektivka není pravděpodobně o nic horší než průměrný román, jenže průměrný román se ke čtenáři nedostane. Ten se totiž nevydává. Průměrná detektivka se však vydává. 7 Na výrok Raymonda Chandlera výstižně reaguje Věra Menclová v článku Detektivní próza takto: Chandlerův výrok z roku 1944 platí bez větších výhrad do současnosti a lze jej beze zbytku aplikovat na domácí detektivní příběhy. Naštěstí pro nakladatele, kteří už celá léta hojí své pokladny edicemi detektivní literatury. 8 Tematikou křížovkové výstavby detektivní prózy se ve zabýval i Fedor Soldan. Říká, že: Detektivka je zvláštní žánr. Nepíše se totiž podle pravidel literatury, nýbrž podle pravidel křížovky: čtenář má svým důvtipem vyplňovat mezery v příběhu, jejž autor podle určitých zvyklostí úmyslně rozvádí tak, aby co nejdůmyslněji skryl odhalení pachatele, obvykle až k poslední stránce. Tyto mezery v příběhu, často vyrobené dosti násilně, jsou tedy nutnou zvláštností všech normálních detektivek. Ale autor detektivky dělá mezery do příběhu na úkor literární ceny svého výtvoru. Musí rozkouskovat a zamotat logický postup 7 CHANDLER, RAYMOND. Prosté umění vraždy. In CHANDLER, RAYMOND. Poslední útočiště. Praha: Odeon, 1967, 1. vydání, s MENCLOVÁ, VĚRA. Detektivní próza. Čtenář, 1991, roč. 43, č. 2, s

18 vyprávění a podřídit jej konvenční stavbě, kde od nalezení mrtvoly až po odevzdání vraha do rukou policie je v hlavních obrysech postup děje vymezen jednou pro vždy. Tím však také vznikne mnoho nepravděpodobností, nelogičností, ba i rozporů a kresba hlavních postav i situací ztrácí zřetelnost, nestává-li se zcela chybnou. Žádná osoba příběhu nemůže totiž v detektivce žít, myslet a jednat jinak, než v čtverečcích křížovky, v šabloně a s maskou, která má zabránit čtenáři, aby v ní poznal vraha nebo nevinného, dokud mu to v závěru autor sám nedovolí. Autor tedy obrací vzhůru nohama postup řádného románu a porušuje základní předpisy skutečné literatury. Stejně jako křížovka má detektivka jediné řešení, které se nedá změnit ani tehdy, je-li zřejmě chybné. Když si sestavovatel křížovky splete Norsko se Švédskem a dá do křížovky, že Oslo je hlavní město Švédska, můžete se sice zasmát jeho znalostem zeměpisu, ale musíte přece jen luštit podle jeho nesprávného předpisu, chcete-li křížovku rozluštit. A když autor detektivky obviní z vraždy někoho, kdo se jím podle lidského rozumu nikdy dopustit nemohl, musíte mu věřit, chcete-li jeho knížku dočíst. Sestavit křížovku detektivního příběhu je nesnadné, a proto se v ní vždy vyskytují chyby jak proti logice, tak proti zákonům dobré literatury. 9 Detektivní příběhy jsou tedy na jednu stanu jejími odpůrci označovány, jako literatura pokleslá, na druhou stranu však vyžadují autorovu dokonalou znalost pravidel jejich tvorby. Jsou to totiž příběhy, které si žádají důkladné propracování. Tato propracovanost se pak projeví na kvalitě detektivky. Když autor udělá jen malou chybu, je jeho dílo odsouzeno k zániku. Neboť jak již řekl Chandler, na poli detektivních příběhů je veliká konkurence a tak, chce-li autor uspět, musí být jeho detektivní příběhy originální, dokonalé, propracované, promyšlené a zároveň se musí řídit přísnými pravidly žánru. Na závěr této kapitoly použiji citaci z článku Plný stůl detektivek Jiřího Marka, která se ztotožňuje s mým vlastním názorem na detektivní tvorbu a je velice výstižná: Detektivka je onen druh literatury, který čtenáři poskytuje potěšení, a jak se zdá, moderní člověk si tohoto potěšení dopřává velmi nenasytně. Detektivka vtahuje čtenáře do svého děje nejen tím, čím jej získává 9 SOLDAN, FEDOR. Móda detektivek. Kulturní tvorba, , s

19 nakonec každé umělecké dílo, to jest svou naléhavostí a svým stupněm umělecké pravdivosti, která čtenáře strhuje. Ona jde dál. Nestará se zdánlivě o svou uměleckou úroveň, ale dbá mnohem více obratného aranžmá. Tu pak teprve čtenář vychutná její půvab: nikoliv detektiv, ale on sám řeší spletitý případ. Ne detektivův pomocník, ale právě já, čtenář, shledávám drobné stopy, jež všem unikly, já vyslýchám, dedukuji, odhaluji bystře netušené souvislosti... Je to tvůrčí účast, i když do jisté míry falešná, je to hra na účast, protože jsem přece jenom závislý na tom, kam mne autor vede a co mi k objevení předloží. V obratnosti s jakou to dělá a s taktem, s jakým mne nechává svobodně dedukovat, je jeho hodnota. K tomu ovšem přistupuje i skrytá a dohodnutá zásada: já budu už před odkrytím poslední stránky hádat, kdo je pachatelem a autor se mi pokusí právě na poslední stránce dokázat, že jsem se mýlil. Když je to uděláno tak, že uznám autorovu přednost, detektivka mne nadchne. Tam, kde mi autor odhalí netušeného pachatele jenom tím, že mi něco zatajil, že se mnou sehrál nepoctivou hru, detektivku zklamán odložím MAREK, JIŘÍ. Plný stůl detektivek. Impuls, 1967, č. 3, s

20 6. Autorova cesta k detektivkám Josef Škvorecký se s žánrem detektivní prózy seznámil v nemocničním prostředí. Toto období pro něho bylo velice těžké, protože ve své výpovědi často zmiňuje, že kdyby neměl přátele, kteří ho pravidelně během dlouhého pobytu v nemocnici obdarovávali světovými detektivkami v originálním jazyce, byl by tehdy schopen ukončit svůj život. Láska k detektivce ještě více narůstala, když se rozhodl, že se také pokusí vytvořit detektivní příběhy. Tvorba fabule, jak sám autor uvádí, je podobná vědeckému experimentu, a právě tento fakt je pro něj motivací k další práci. Proč jsem si začal s detektivkami, o tom jsem psal už několikrát, možná až příliš často na to, abych se mohl vyhnout opakování. Ale čtenářské generace se rychle střídají, literárních časopisů i rubrik v novinách ubývá, čtenářský zájem opadá. Některé věci o nichž mluvím, se týkají skandálních odhalení v tisku, na něž si bohužel většina běžných a zběžných čtenářů pamatuje, zatímco vyvrácení skandálních tvrzení si všimne málokdo. A pokud tohle vůbec bude číst někdo z lidí mladších než jsem já, nepozná mé repetice. Prostě a dobře, na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století jsem ležel s těžkou infekční žloutenkou v Motolské nemocnici. Pobyl jsem tam čtyři subjektivně nekonečné měsíce a nesměl jsem vstávat z postele. Abych se uzdravil, nemohl jsem jenom vleže přemítat o všem a o ničem, ač mě k takové duševní nesoustředěnosti nutily dvě okolnosti. V nemocnicích tehdy ještě neměli televizi, repertoár motolské ústavní knihovny byl dosud vzorně socrealistický a ve svém bídném stavu jsem nedokázal zahánět černé myšlenky popisem budování ani záležitostmi těch několika ruských klasiků přidaných v knihovně k socrealismu. To byla okolnost číslo jedna. Druhou okolností byl zákaz vracet knihy, které do špitálu na infekční oddělení přinášeli kamarádi. Jenomže já měl naštěstí dobré kamarády, kteří mě zásobili detektivkami, většinou anglo-americkými paperbacky, které na oltář kamarádství s těžkým srdcem obětovali. Oběť to byla veliká, tenkrát opravdu nešlo prostě zajít do knihkupectví a takovouhle literární stravu za pár korun nakoupit. Byly to poklady ze soukromých knihoven, získané dědictvím po předcích anebo v tom kratičkém čase milosti mezi koncem války a vítězstvím

21 Lidu, kdy do knihkupectví, kde vedli cizojazyčnou literaturu, zajít šlo. Ojedinělí šťastlivci přiváželi takové knihy ze Západu a méně šťastní si je vypůjčovali ze soukromých sbírek. A tak jsem zaháněl černé myšlenky historkami fiktivních vražd. Nevím, kolik jsem jich tenkrát přečetl, připadalo mi, že strašně moc. Porůznu jsem uváděl skoro sto, možná víc než sto, snad sto padesát. Nespočítal jsem je a nelze odhadnout, kolika pacientům po mně taky pomohly, protože vesměs to byly anglické originály a ta (u Lidu) tehdy nepopulární řeč nebyla příliš rozšířena. Bez darů obětavých přátel bych tu dnes nebyl. Po čtyřech měsících jsem konečně z Motola vyvázl a umínil jsem si, že zkusím napsat svůj příspěvek k tomu pokleslému a životadárnému žánru. Má úcta k žánru ještě vzrostla. Vymýšlení fabule se dost podobá vědeckým experimentům. Stanovíte si pracovní tezi, jdete úspěšně podle ní, a najednou Bum! Dál to nejde Ale nakonec, jak se každý čtenář Škvoreckého detektivek může přesvědčit, to šlo a z autorova pera vzešla nejedna detektivní povídka. I přes citované věty a trochu nadnesený autorův přístup musíme dodat, že Josef Škvorecký dodržuje při psaní svých detektivek pravidla tohoto žánru. Upozornil na to již Milan Jungmann v článku Povídky ze třetí a čtvrté kapsy: Škvorecký ctí zákony žánru disciplinovaně, protože, jak víme, nemá rád na tomto poli pokrok a je pro detektivku tradiční. Snad jediný náznak porušit pravidla je v tom, když na svého hrdinu, poručíka Borůvku, tátu rodiny a usedlého poctivce, dopustí pokušení v podobě půvabné příslušnice s drdólem, která mu píše protokoly. Ale i to se ovšem zažehná, protože láska přece nesmí kazit požitek z dokonalé kombinace faktů a z pátravé logiky. Celý půvab těchto povídek tkví tedy v jejich podřízení pravidlům hry, která dokáže autor naplňovat obratně, vtipně a se smyslem pro dějový spád. K tomu patří nerozpojitelně i humor, který ponejvíc vnáší do příběhů Borůvkův podřízený, poněkud omezený a štrébrovitý praporčík Málek, jeho Watson ŠKVORECKÝ, JOSEF. Detektivky v mém životě. Listy, 2006, č. 3, (http: // 12 JUNGMANN, MILAN. Povídky z třetí a čtvrté kapsy. Literární noviny, 1967, č. 5, s

22 S Jungmannovým názorem se dostává do rozporu článek Móda detektivek Fedora Soldana otištěný roku 1967 v Kulturní tvorbě. Soldan zde vyjadřuje své kritické připomínky k logické výstavbě Škvoreckého povídek: Nedbalost při vymýšlení příběhu porušuje v nové knížce Škvoreckého nejen pravidla vážné literární práce, ale i konvenční pravidla detektivky. Už v první povídce, kde ostatně chybí zdůvodnění vraždy, má čtenář uvěřit, že poručík VB, ani starý, zkušený strážmistr si nevšimli, že uškrcená žena nemohla sama vyskočit do oprátky vysoko na trámě na půdě a že tu chybí odkopnutá židle, takže sebevražda, na kterou usuzovali, je vyloučena. V Smrti na jehle špatný horolezec Malát riskuje život krkolomným skokem, aby mohl loveckým nožem zavraždit šťastnějšího soka - když ho prostě mohl shodit ze skály a tím dosáhnout cíle bez nebezpečí prozrazení. Uvádím namátkou tyto zbytečné odchylky od pravděpodobnosti jen proto, abych ukázal, že detektivky svádějí autory k ledabylosti. U Škvoreckého se to jeví nápadně i ve stereotypním opakování některých brutálních scén, přitom vědomě nepracuje se sugescí hrůzy ani s brutálními typy. Naopak, pokouší se vytvořit nezvyklou postavu soucitného detektiva, plachého až k ostýchavosti. Protože Josef Škvorecký je i přes nedbalé vedení děje dobrý vypravěč, může se jeho poručík Borůvka čtenářům líbit, i když jasnozřivost, jíž ho autor obdařil, je problematická. Ale do vytvoření typu českého detektiva je tu ještě daleko. 13 Uvedené případy mohou na čtenáře skutečně působit ledabyle a nepravděpodobně. Ale i přes slova Fedora Soldana musíme připomenout, že Škvorecký na tomto poli nerad experimentuje a snaží se ve svých detektivních příbězích dodržovat již zmíněná pravidla křížovkové výstavby. Autor po čtenáři vyžaduje, aby se při čtení detektivek soustředil a snažil se rozluštit zápletku pokud možno dříve, než to provede jeho detektiv. Neprozradí vše ihned, ale snaží se pouze naznačit možná řešení případu. Čtenáři nezůstává nic utajeno, žádný případ se nevyřeší prostřednictvím zázraku. Úspěch jeho detektivky tkví v tom, že pouze nastíní možné pokračování příběhu a vše další závisí na čtenářově fantazii. 13 SOLDAN, FEDOR. Móda detektivek. Kulturní tvorba, , s

23 7. Nedetektivní detektiv Borůvka Josef Postava poručíka Borůvky je uvedena Josefem Škvoreckým do české literatury v šedesátých letech dvacátého století. Přesněji v roce 1966, kdy nakladatelství Mladá fronta v edici Smaragd vydává první soubor povídek Smutek poručíka Borůvky. Zde se na pozadí detektivních příběhů, o kterých bude řeč následně, setkáváme s různými druhy kriminálních činů, které poručík vždy vyřeší. Paralelně se zde promítá i jeho soukromý život, seznamujeme se s ním samým, s jeho radostmi i strastmi, slabostmi i jeho velkým smutkem. Kromě své profese poručíka kriminálního oddělení Veřejné bezpečnosti je milujícím manželem, otcem dvou dětí, řádným občanem a především charakterním člověkem se smyslem pro spravedlnost a pořádek Vývoj postavy poručíka Borůvky V dalších knihách můžeme pozorovat značný charakterový vývoj. V knize Hříchy pro pátera Knoxe je spíše epizodní postavou dvou povídek. Konec poručíka Borůvky navazuje na Smutek poručíka Borůvky a hlavní hrdina je zde více psychologicky prokreslen a čtenář se v ní blíže seznámí s poručíkovými názory a pocity. Samotná poručíkova duše je však čím dál smutnější. Onen zmíněný smutek narůstá nejen počtem vražd, které vyřešil, ale především tehdejší společenskou situací a vraždami, které mohly být vyřešeny, leč bylo tomu zabráněno z vyšších míst. Důležitou roli hrají i rodinné poměry v poručíkově soukromí. Specialista na Škvoreckého literaturu, Milan Jungmann popisuje poručíkův smutek slovy: Z bezproblémové detektivní pohádkovosti se ocitáme před otázkou, jaký asi je smysl tohoto smutku, jak mu asi - s jeho třemi přáteli (věnování Lubomíru Dorůžkovi, Ludvíku Švábovi a Janu Zábranovi, protože oni jistě rozumějí poručíkovu smutku) - rozumět. Ale ani tady nejde o žádné velké spletitosti. Poručíkovi je prostě smutno nad lidstvem, nad tím, jak nepoučitelně zakopává pořád o stejný kámen a tím je poručík Borůvka vlastně spřízněn i

24 s některými jinými typickými autorovými hrdiny, kteří jsou také smutni nad svou neschopností vykoupit svět z jeho bolestí a utrpení Charakteristika poručíka Borůvky Než přejdeme k jednotlivým příběhům, seznámíme se s tímto nedetektivním detektivem blíže a lépe. Možná pak snáze pochopíme jeho vnitřní rozpoložení a bude nám bližší. Josef Borůvka byl učitelem tělesné výchovy na maloměstské vyšší dívčí škole. A právě zde jeho příběh i jeho kariéra začíná. Paradoxně se s tímto osudem seznamujeme až na konci první povídkové knihy Smutek poručíka Borůvky, kdy jen tak mimochodem vypráví jisté příslušnici Veřejné bezpečnosti o Zločinu v dívčí škole. Jedna žákyně ztratila peníze, které měly sloužit na zaplacení školního výletu. Zapomněla je v kabinetě zeměpisu, ale když se sem vrátila, peníze byly pryč. Údajnou krádež oznámila druhý den na ředitelství školy, a tak začalo pátrání po zloději. Sbor učitelů v čele s ředitelkou Ivanou Hroznou se snažil případ vyřešit bez přítomnosti Veřejné bezpečnosti, neboť jejich povolání by narušilo dobrou pověst školy. Studentka Klímová přišla se spásným nápadem. Její bratr byl soukromým detektivem a tak se ujal řešení případu. Josef Borůvka byl tehdy třídním učitelem třídy 4. A. a při vyšetřování se stal detektivu Jaroslavu V. Klímovi pravou rukou. Nakonec se ukázalo, že peníze nikdo neodcizil, pouze je profesor zeměpisu Kotě zamkl do skříně, aby se neztratily a onoho dne, kdy se krádež nahlásila, nebyl ve škole, neboť se účastnil pohřbu. Na světlo světa však vyplynulo něco jiného a pro nás i důležitějšího. Něco pro našeho detektiva závažnějšího... Jaroslav V. Klíma zjistil, že profesor Borůvka podlehl uhrančivým šedým očím své studentky Lucie Klímové a měl s ní poměr. Za čtrnáct dní, aby zachránil její i svou čest, si Lucii vzal a z dívčí školy musel odejít. Naskytla se mu tehdy možnost podat 14 JUNGMANN, MILAN. O Josefu Škvoreckém. Praha: Společnost Josefa Škvoreckého, 1993, 1. vydání, s

25 žádost u Bezpečnosti, neboť - jak tvrdil - Z lotrů prý bývají nejlepší policisté. Už zakladatel (našeho) detektivního povolání, slavný Vidocq, byl vlastně uprchlý galejník. 15 Devět měsíců po svatbě se manželům Borůvkovým narodila krásná zelenooká holčička, kterou poručík miloval od chvíle, kdy ji spatřil a pro kterou (by) udělal první poslední. Po několika letech do rodiny přibyl ještě další člen, syn Josef. Zuzanka byla šikovné a krásné děvče, které nemělo nouzi o nápadníky. Jednou přišla za rodiči se zprávou, že je v jiném stavu a že otec dítěte je ženatý a tudíž se o miminko bude starat sama. Coby studentce tělesné výchovy na vysoké škole jí tato nečekaná situace značně změnila život. Následně se zamilovala do studenta amerického původu Maca, který ji miloval natolik, že mu ani dcera Lucie nebyla překážkou požádat Zuzanku o ruku a vzít si jí za ženu. Svatba, bohužel, proběhla v dosti smutných podmínkách, protože Mac i jeho rodiče byli z politických důvodů vyhoštěni z Československa a museli se vrátit zpátky do Ameriky. Mladí novomanželé si však slíbili lásku a i přes dlouhé odloučení na sebe vydrželi čekat. Později spolu žili v Kanadě, kde s nimi žil i poručík, v té době již neporučík Borůvka Josef, hlídač parkoviště Profese Josefa Borůvky Nyní se budeme zabývat tím, jak Škvorecký vykreslil profesní stránku protagonisty - detektiva. Josef Borůvka byl kriminalistou velice důsledným, se smyslem pro čest a spravedlnost. Postupem času a především vlivem komunistického režimu se jeho duše dostala do velice zvláštního rozpoložení. Jako nestraník byl oddán pouze touze vyřešit každý kriminální čin, a tím se dostává do pozice, kdy musí čelit takzvaným zásahům shora. Do případů jsou zaplétáni vlivní lidé a soudruzi, o jejichž prohřešcích není dobré mluvit, a tak je spousta špíny zametena pod koberec. Nikdo není stíhán, nikdo není 15 ŠKVORECKÝ, JOSEF. Smutek poručíka Borůvky. Praha: Mladá fronta, 1966, 1. vydání, s

26 potrestán, každý se tváří, že nic neví, jen aby neměl nějaké problémy. Každé ožehavé téma týkající se vysoce postaveného funkcionáře je předáno té druhé policii. Poručík Borůvka ačkoliv vnitřně nesouhlasí, nemá na vybranou. Nezbývá mu než poslouchat příkazy, mlčet a přihlížet. Jeho smutek se prohlubuje a před oči se mu vrací stále více nevyřešených vražd, zbytečně zmařených lidských životů, zbytečných zločinů, které však nikdy nebudou potrestány. Jeho vnitřní boj vyvrcholí případem, který vedl v hodnosti nadporučíka. Podaří se mu zachránit život malé holčičky, když jí napomůže při odcestování ze socialistického Československa za svými rodiči, kteří emigrovali do Ameriky. Tehdy se náš poručík dostává na druhou stranu zákona a je uvězněn. A zde také končí jeho profesní kariéra u Veřejné bezpečnosti. Následně se s Josefem Borůvkou setkáváme v knize Návrat poručíka Borůvky v kanadském Torontu, kde pracuje, toho času jako hlídač parkoviště Vnější a vnitřní charakteristika hlavní postavy Z hlediska vnější charakteristiky postavy poručíka Josefa Borůvky se jedná o postaršího muže s kulatým obličejem ve tvaru měsíce za úplňku. V této tváři se zračí značná dávka melancholie a smutku, který ho provází po celý život. Jeho tělo už dávno nesvědčí o tom, že býval kdysi tělocvikářem. Spíše naopak, svědčí o tom, že má slabost pro dobré jídlo. Na hlavě má takzvaného kačírka, tedy jen pár vlasů nijakého střihu a tvaru. Jinými slovy, nejedná se o žádného fešáka a idol dívčích srdcí, ale o celkem nevzhledného a dá se říci i nezajímavého postaršího muže s několika kilogramy nadváhy. I jeho přezdívka Bublina mluví za vše a velice trefně jej vystihuje. Ale i přes tyto své dispozice byl jistými slečnami a příslušnicemi obdivován a snad i milován. Některé byly pro jeho obdiv i schopné zabíjet. Není však jisté, zda to bylo pro jeho pomněnkově modré oči, pro jeho inteligenci, nebo jen proto, že u těchto dam vzbuzoval lítost. Jak shrnul poručíkovu charakteristiku Neil

27 Donby v Návratu poručíka Borůvky: Celkem vzato, vypadal bývalý detektiv dost hloupě. 16 Vnitřní charakteristika postavy vypovídá o tom, že poručík je velice plachý člověk, který si sice v duchu myslí na spoustu krásných žen, ovšem nikdy se neodvážil je skutečně oslovit nebo s nimi navázat milostný vztah. Chování poručíka Borůvky v partnerském vztahu se projevuje jako značně podřízené: Borůvka se podřizuje nejenom své ženě, ale na slovo poslouchá i dceru Zuzanku. Velmi výstižně charakterizoval hlavní postavu Škvoreckého detektivních povídek Oleg Sus, když napsal že: Od Dannyho ve Zbabělcích z roku 1945 táhne se u povídek Josefa Škvoreckého růžovočerná nit, na níž visí i všechny případy poručíka Borůvky. Poučen u Anglosasů o konstrukci zápletky nemožných zločinů zůstává Škvorecký pořád český a pořád pražanský. V tom jak si strojí své detektivní pohádky, jak odvažuje realitu s fikcí, jak míchá poučení z ciziny s oním soucítěním, jež je tak...domácí a u Borůvky přímo až domácké, takže se třeba snižuje až k laciným jazykovým vtipům na adresu hrdinovu, jenž se při svých písemných hlášeních zaplétá, i k té jeho latentní a vlastně pubertální, unyle erotické sympatii k dívce od Bezpečnosti. A i při vší zkušenosti a důvtipu zůstává Borůvka stále člověkem vlastně naivním. 17 V jednotlivých knihách čtenář zaznamenává poručíkův charakterový vývoj. Z celkem sebejistého kriminalisty, který svým rozumem vyřeší každou záhadu, se postupně stává uzavřený, smutný a melancholický člověk, který ze svého smutku nemůže vystoupit. Touží po změně, je však nerozhodný a neschopný řešit svou osobní situaci, a proto mu nezbývá, než se uzavřít do sebe samého a trpět tím. V tomto bodě je dokonale naznačen vliv tehdejšího režimu na společnost. Lidé nemohli svobodně žít svůj osobní a profesní život a naplnit tak obsah slova svoboda se všemi jeho klady i zápory. Museli jen oddaně přijímat danou situaci a neprotivit se zavedeným společenským zákonům. 16 ŠKVORECKÝ, JOSEF. Návrat poručíka Borůvky. Praha: Mladá fronta, 1993, 2. vydání, s SUS, OLEG. City a konstrukce. Host do domu, 1967, č. 7, s

28 8. Smutek poručíka Borůvky Detektivní pohádka Smutek Poručíka Borůvky tvoří soubor dvanácti případů z bohaté profesionální činnosti protagonisty. Jejich délka se pohybuje od deseti do téměř čtyřiceti stránek. Příběhy představují široké spektrum postav a motivů, ale jejich rozvíjení je takřka schematické. Povídkový soubor Smutek poručíka Borůvky píše Škvorecký v období socialismu. Podvědomě stojí proti režimu, ale na druhou stranu ve svém díle ten samý režim popisuje a nikterak se mu nevzpírá. Jednotlivé povídky jsou uspořádány ve sbírce tak, aby se Borůvka jako postava dostával postupně do popředí. Aby kniha v období socialismu mohla projít cenzurou, musel být děj zakomponován do komunistické služebny Veřejné bezpečnosti a postavy se v rámci dialogu musí oslovovat soudruhu. Tento tržní princip paradoxně vedl k tomu, že první kniha - vydaná za podmínek komunistické cenzury - je ze všech tří nejzdařilejší, nejpropracovanější a literárně nejhodnotnější. Ostatní dvě knihy, jež vznikaly v exilu a vydány byly v Kanadě, nedosahují zdaleka kvalit Smutku poručíka Borůvky Detektivní zápletky jednotlivých povídek Kniha začíná povídkou Nadpřirozené schopnosti poručíka Borůvky. Na půdě rodinného domku bylo nalezeno tělo oběšené stařeny Semerákové. SNB tuto skutečnost oznámil její manžel, který ji zde našel. Poručík Borůvka Josef přijel na místo činu později, a tak se vyšetřování ujal poručíkův ambiciózní podřízený, praporčík Málek. Pyšný na svůj první případ vzal vyšetřování plně do svých rukou. Povolal psovody se psy, vyzval na pomoc místní svazáky a svazarmovce a neváhal povolat policejní vrtulník. Tato přehnaná aktivita se však ukázala zcela zbytečnou. To, že šlo o vraždu, nikoli sebevraždu, bylo

29 poručíkovi jasné hned na první pohled. Sama se totiž stařena na trám dostat nemohla. Ukázalo se tedy, že Semerákovou zabil její manžel. Příběh Ten. Sax. Solo je autorovi, ale i Borůvkovi blízký především hudebním prostředím, neboť oba jsou velkými milovníky jazzu. Skupina muzikantů přijela na koncert do hotelu. V mužské jazzové skupině byla zpěvačka, která nejen krásně zpívala, ale byla i velice hezká. A právě její krása způsobila v kapele rozpory, protože se do ní zamilovali skoro všichni kolegové. Zpěvačka Mici jim pak neváhala jejich náklonnost opětovat. Ráda však muže střídala a bohužel je střídala v rámci hudební skupiny. Saxofonista Gustav Randál neunesl dívčino odmítnutí. Důležitou roli hrál určitě i fakt, že dala přednost basistovi Bedřichu Bennymu Poláčkovi. A tak Gustav svou lásku chladnokrevně zavraždil. Následující povídka Vědecká metoda zavádí čtenáře do zákulisí divadelního prostředí. Ve sprchách divadla Odeon je zabita mladá zpěvačka Ester Nakoncová. Po představení se dívky sprchují ve společných sprchách a najednou zjistí, že jedna z nich je mrtvá. Motivů a především potencionálních pachatelů je hned několik. Případným vrahem může být její milenec, Ital Alberto Tossi, se kterým se zpěvačka bezprostředně před svou smrtí po telefonu pohádala a rozešla se s ním. Dalším podezřelým je její divadelní kolega, kovboj Krameš. Ten si do divadla přinesl nabitou zbraň, kterou byla Ester zavražděna. Podezřelé jsou však i všechny ostatní zpěvačky, které mohly žárlit na Esteřinu krásu, či na hlavní roli, kterou získala pravděpodobně přátelstvím s režisérem. Právě ona třetí varianta se ukázala jako pravdivá. Ester byla zavražděna Janou Sykorskou, zpěvačkou a kolegyní, která se zamilovala do okouzlujícího Itala. Alberto Tossi však miloval Ester a tudíž se Jana rozhodla Ester zabít, aby jí pak její vyvolený lásku opětoval. V povídce Smrt na Jehle skupinka tří přátel, mladých horolezců, podnikla poněkud náročný výstup na skálu jménem Jehla. Obtížnost skály vyžaduje značné horolezecké zkušenosti a taky důvěru v ostatní členy výpravy. Účastníky horolezeckého výstupu byli dva mladí muži, Antonín Patera a Bartoš a dívka Jiřina Fikotová. Tito tři tvořili tzv. milostný trojúhelník. Antonín Patera lezl na vrchol jako první. Když na vrchol dorazil Bartoš, našel zde Pateru mrtvého. Kdo ho mohl zavraždit? Vždyť na skále