Dopisy od kamaráda. Jindřich Tioka

Transkript

1 ii Dopisy od kamaráda Jindřich Tioka

2 2 Dopis první Dopis první děkuji a omlouvám se. Nápad, že budeme Tobě, bývalému kronikáři klubu, psát o sobě a svých dalších příhodách, Ty dáš vše dohromady a zapíšeš do objemné knihy v nových poměrech, je vynikající. Jestliže ale budou ostatní členové našeho bývalého společenství tak liknaví jako já (a vypadá to nejinak), mnoho práce mít nebudeš. Tvá výzva přišla v půli května. A máme začátek července. Já jsem však skutečně byl celé jaro zaneprázdněn. Stěhovali jsme se. Ty jsi přesídlil do Prahy, středu mnohého dění. Naše rodina se z Bohunického sídliště, jedné z nejmodernějších částí jihomoravské metropole, musila uchýlit na severní okraj města, na periferii, ba ještě... nevím jak věrně místo charakterizovat, aby do Tvé kroniky nevnikla nepravda. Tedy: stěhovat jsme se museli. Velký byt byl neudržitelný. Finančně. Ušetřme se podrobností. Rodiče dost naříkali. Když přišel otec jednou koncem března domů a šokoval nás rázným a chmurným prohlášením, že odcházíme do Písečníku, kde kupujeme dům, matka málem omdlela a sestra se chvěla jako osika. Ale čin byl vlastně veden št astnou rukou. Domek, do kterého jsme se neprodleně začali přemíst ovat, je sice malý, no pěkný a poschod ový. V přízemí je kuchyňka a obývací ložnice pro rodiče. Nahoře máme se sestrou dva malinkaté pokojíčky. V jednom ted sedím. Kdybych byl dokázal provést zde potřebné zednické, natěračské a hlavně uklízečské práce rychleji, už bych moc klidně neseděl a chystal se odjet s Quidem a Martinem. Nic mi sice neřekli, mám však pocit, jako by mě právě s sebou potřebovali. Mohou provést neuváženost, měl bych se pokusit jim v tom zabránit. Dozvěděl jsem se o jejich spádech náhodou od jednoho spolužáka a nechce se mi to líbit. Znáš je. Nedá se říct, že by si spolu někdy příliš rozuměli. A nyní chtějí podnikat sami. Situace je na mě moc složitá. Maminka totiž onemocněla, možná vlivem vzrušení při přesunu sem, a otec musel odcestovat. Snad si pamatuješ: vodí zájezdy a dost mu to vynáší. Já tu tedy musím zůstat. Mám svázány ruce nebo spíš nohy. Matka potřebuje víc hlídat, aby nic těžšího nedělala. Sestra, která chodí na intenzívní jazykový kurs, na tohle jaksi nemá nervy. Na půl dne bych mohl vypadnout bez rizika. Kam? Blízké okolí znám detailně. Až budu starý, bude mi třeba stačit. Za daných okolností nejspíš usedám na Husovském kopci a pozoruji město se směsí odporu a náklonnosti. Nejsa však umělcem takovým, abych Ti vylíčil tyto své chvíle se vším myšlenkovým a citovým bohatstvím a napětím a zachytil zápasy a touhy jež mnou zmítají, budu protentokrát končit. Doufám že alespoň část prázdnin bude ve znamení cestování. Zdraví Tě Mirek 1

3 4 Dopis druhý Dopis druhý neodepsal jsi mi a já to ani nečekal. (Vypadá jistě hloupě můj dojem, jako bys byl něco víc, stav se obyvatelem hlavního města.) Ale kupodivu začínám ve psaní dopisů nacházet zalíbení a mám ctižádost, aby něco z mých zpráv bylo do kroniky zaneseno. Sám si deník psát nedokážu. Docela určitě bych své záznamy hned při nutnosti zapsat něco bolestného zničil ohněm. Dopis odešlu. Také co bylo v minulém dopise, považuji za neúplné. Třeba řadu věcí určitěji vymezit, osvětlit a to tedy hned zde budu činit, než zapomenu souvislosti. Především toužím podrobněji popsat Písečník. Přiznám se bez mučení, že jsem se do něj zamiloval, je to láska, řekněme, na druhý pohled. Ty nebudeš vědět ani, kde je. To ti sdělit musím, co kdybys mě chtěl náhodou někdy navštívit, Pražané mívají všelijaké choutky. Dřív území Písečníkem zvané bylo na samém okraji města. Dál před přírodou stál jen pás domů při silnici do Soběšic s názvem Kamčatka a rezervoárem pitné vody přiváděné z Březové. Ted už řádku let stojí na druhé straně silnice, rozšířené kvůli nafukující se dopravě, sídliště Lesná. Nelíbí se mi, jen je nutné uznat přednost před jinými sdruženími paneláků, nebot stromů je v ní skutečně vrchovatě a také se rozkládá na místě bývalého vojenského cvičiště. Lesnou odděluje od konečné stanice tramvají ve Štefánikově, dříve Fučíkově, čtvrti, železnice. Vtrhává sem tunelem a spěje na Vysočinu. Je samozřejmě přemostěna, u mostu stojí výrazný kříž, kousek od něj benzínová pumpa, nahoru na Husovský kopec se ježí dvě ulice výstavných domků. Mezi tím vším je v břehu nad tratí do těla kopce zaříznut Písečník. Býval jistě větší. Dnes měří jeho území snad metrů. Vstoupit do něj lze bud od mostu, nebo z druhé strany sestoupit po úzkých schůdkách ze soběšické silnice. Jinak je prostor, mimo kousek nad dráhou, uzavřen mezi kolmými pískovcovými stěnami. Býval to lom. Náš domek stojí zkraje stísněných míst pod první strminou a je z těch několika stavení zde nejzachovalejší a jediný poschod ový. Ještě tři - čtyři chaloupky jsou pěkné, s udržovanými zahrádkami. Ostatek se jeví bud jako zbořeniště, nebo chátrající drobné objekty. Často jsou to vlastně odstavené vagóny. Nevím ještě, kolik lidí v této bývalé dělnické a chudinské kolonii bydlí. Zůstalo tu kus vesnice, též něco ze staršího ovzduší periferie. Auta k domkům mohou vjet jen opatrně. Ruchem prudkého provozu kolejového i nekolejového a blahobytným pohodlným bydlením jsme obklíčeni. Území je chráněno svou nevhodností pro jakékoliv podnikání. Asi jsem skutečně podivín, když nové prostředí mi svou zvláštností bohatě převyšuje viditelné nedostatky. Vždyt sem není zaveden plyn, pro vodu se musí chodit přes cestu k hydrantu a když přejíždí vlak, velmi často, zhasne na chvíli elektrické světlo. Dokonce jsem chtěl setrvat celé léto, doopravovat, co je zapotřebí, a na výlety jezdit tak do středu města. Leč znám se. Události, k nimž zřejmě spějí naši přátelé Quido a Martin, nabývají na povážlivosti. Znovu mi to připomínal zmíněný kamarád. Je to také horolezec a půjčovali si u něj druhé lano. Patrně tedy, jak se jen otec vrátí, budu situaci muset urychleně prozkoumat a odjet za nimi. Potřeboval bych vědět, zda se Ti neozvali. Mě nechávají úplně stranou. Vědí, že bych uhodl jejich záměr a mohl jim stát v cestě. O to se stejně budu muset pokusit. Příště Ti vše vysvětlím blíže. Napiš rychle. Zdraví Mirek 3

4 6 Dopis třetí Dopis třetí a úzkosti. Odcestuji co nejdříve. Napiš obratem, kdybys cokoliv nového věděl. dík za dopis. Neudivuje mě, že se Ti naši podezřelci neohlásili. Chystají výlet do hor, do Svislých skal,však Ti nemusím připomínat, kde to je a co to znamená. Víš, Ty i já jsme si ke konci společných dní uvědomovali, jak je naše lezení nebezpečné. Jaký byl kvůli tomu boj s rodiči máš jistě také ještě v paměti. V jaké já byl zprvu opozici, když naši přišli někdy na naše spády a dělali kázání, přednášky a domluvy! Až zpráva o tom, jak v Tatrách na čtyři chlapce celou bouřlivou noc čekali a nedočkali se! Hrůza mě zasáhla. Ne že bych ted byl ochoten zatracovat horolezectví, šplhání, dobývání vrcholů a stěn, ale... Však mě znáš. Nejsem právě silný v úvahách, posuzování nebo dokonce ve filozofování. Proto krátce: považuji Quidův a Martinův výlet do Svislých skal, který, jak dost jasně tuším, bude zaměřen k jednomu zvlášt nebezpečnému cíli, za riskantní a neschvalitelný. Už včera, ujištěn matkou i sestrou, že mě odpoledne nebude doma potřeba, zajel jsem zjistit stav do Komárova, kde bydlí Quido. Jeho rodiče mají u kostela svatého Jiljí prostorný krychlový dům. Obcházel jsem kolem asi půl hodiny. Nikdo doma, ani známka pobytu. Nemusilo to ještě znamenat že Quido sám už odjel. Je lstivý chlapík a chce-li něco podniknout, dovede se zajistit předem proti možným překážkám. Mohl sedět za oknem a neotevřít. Komárov je na opačné straně města než Husovice a Písečník. Spojení je, ale cesta trvá dost dlouho. Jezdívám tramvají málo a co je takové přemístění za děj, že bych Ti je měl vylíčit? S ničím třeba nesouvisí. Mě však přesto chování spolucestujících utkvělo a stále se mi vrací. Do poloprázdného vozu se ti na jedné zastávce vhrnulo dost stařečků a babiček. Vstávám tedy, uvolňuji místo. Na sedadlo se rychle umístil nějaký mně mladší mladík a hned byl obklopen sobě podobnými. Chovali se jako praví neomalenci. Chtěl jsem si cestou promyslet, co podniknout dál, ale při výstupu mám dojem, jako by byl můj rozumový potenciál rozházený po zemi. Zastavuji se tedy u kříže na okraji Písečníku. Sem na kraj chodí nyní více lidí. Hydrant nad tratí má údajně zdravější vodu, než je k mání z vodovodní sítě. Na plotě je dokonce umístěna tabulka s údaji o složení tekutiny. Přišlí si ji prohlížejí s potěšenými výrazy, pouští hydrant, čepují do kanystrů. Za pumpou se už rýsují střechy, vyspravované a polorozsypané. Písečník. Uvědomuji si najednou, kolik je v něm stromů: ovocných, okrasných, kupodivu zdravých, zakrývajících nuzná obydlí oázy, jejímž obyvatelem, stále udiven a dumající nad svými domovy, nyní jsem. Je hrozné vedro. I vlak se táhne ke Královu Poli sténaje únavou. Život je utlumen a zpomalen. I já jsem unaven tempem, kterým poslední dny pracuji na domku a plotu. Snad otec při návratu správně ocení mé výkony. Už mě začínají pálit podrážky. Holedbal jsem se setrváním přes celé léto. Ale už se ve mně otevřely štoly touhy Mirek 5

5 8 Dopis čtvrtý Dopis čtvrtý a s pochopením ušklebovala. Takže zdar, vlak už přistavují. nenapsals, nevíš nic. Já Ti tedy v rychlosti píši ještě před odjezdem. Chrlím na Tvou adresu dopis za dopisem. Spád událostí mě k tomu nutí a skutečně bych rád, aby události byly zachyceny Tvým perem. Otec už se vrátil a vypadá osvěženě. Jen po mně mrkl a prohlásil, že si potřebuji udělat nějaký týden volno. Jestli ovšem jsem nezapomněl na školní problémy. Nezapomněl. Samozřejmě. Trápení se těžko pouští k vodě. Připravuji se tedy, do noci listuji v jízdních řádech. Aby to kat spral. Spojení přes Kolmatřovice do Odlehlého mám až v poledne. Snad tím neztratím příliš mnoho. Ráno jsem vzhůru od čtyř. Netrpělivost mě přinutila vypadnout z domu před šestou. Všechny jsem pobudil. Pykám za to ospalostí. Sedím v čekárně na nádraží a píši Ti vedle pošty. Budu se snažit Tě průběžně informovat z důvodů dříve popsaných, at už se Ti to líbí nebo ne. Kamarádsko-tulácký vítr mě zatím vyhnal ze zátiší Písečníku. Pěkně jsem se s ním ráno rozloučil. Vše bylo ke mně shovívavé. Věž Husovického kostela volala sbohem, ruml kolem benzínové stanice ironicky kynul nashledanou. Písečník sám v ranním vánku zamával stromy a drsně vykřikl: Ahoj, což prý je vlastně křest anský pozdrav. Jel jsem nejprve do Komína, kde bydlí Martin. Mělo se k němu zajet dřív než do Komárova. Stále víc se mi potvrzuje Quidovo lstivé skrývání přede mnou. Martin něčeho podobného není schopen. A jeho jsem nezastihl, protože skutečně už odjel. O den dřív než já. Kam? Na to se mě právě vyptávala jeho matka. A bylo třeba při hovoru s ní pěkně kličkovat, přesvědčovat, vymlouvat. Ještěže mám v choulostivých debatách značnou praxi. Nepříjemné to bylo dost. Mají o Martina strach. A opodstatnitelný. Jenže já jsem se mimo jasný odjezd do Svislých skal nedozvěděl nic nového. Do svého odjezdu jsem měl spoustu času a protože s těžkým batohem je toulání obtížné, zakotvuji na čas u jezírka na Rakovci, nyní ležícím pod novým Bystrckým sídlištěm. Říkám jezírka,běží spíš o rybník. Na březích má křoví, na hladině rákosí, též divoké kachny a všelijaké čírky. Hned ke mně připlouvaly, zvyklé být krmeny. Hryzal jsem chléb a kousky jim házel. Chytaly jídlo v letu. Co nestihly, musily přenechat rybám. Otevřené kapří tlamy se co chvíli objevovaly mezi nimi. Kachny je zaháněly údery zobáků, ale narazily na šupinatý odpor. Voda vířila prudkým zápasem ryb s ptáky, dychtivým bojem předbíhání ve snaze o udržení existence. Ještě bych tam snad seděl a dumal, kdyby se nad stráněmi nezačaly objevovat bouřkové mraky. Myslím, že jsem ted náchylný zabývat se základními otázkami v předtuše blízkosti zápasu s ohrožením. Uvidíš, jaké nadělení mi neuvážliví horolezci připraví. I naši něco z mého starostlivého neklidu vytušili a pouštěli mě neradi. Apelovali na mou rozumnost. Přes svou nespornou dospělost bylo mi slyšeti opodstatněné řeči, zatímco sestra se na mě závistivě Odjíždějící Mirek 7

6 10 Dopis pátý Dopis pátý první dopis z mimodomova. Jsem v jídelně turistické chaty, jediné ve Svislých skalách, kterou znáš. Před chvílí jsem dorazil, je noc. Cesta sem proběhla poměrně jednoduše. Vlak byl dost obsazený. Měl jsem asi někoho pustit sednout. Jenže nešlo batoh upevnit mezi zavazadla a jeho pád na něčí hlavu jsem nemohl riskovat. Po vystoupení v Odlehlém se mi pak poměrně známá cesta sem na chatu jevila podivně. Bylo už příšeří a protože splnění této cesty předcházely dlouhé a zmatené úvahy, nebyl jsem si jist, zda skutečně stoupu lesním průsekem veden žlutou značkou, nebo se ve skutečnosti nacházím někde jinde. Občas takové stavy mívám. V chatě dlím sám. Přivítala mě chatařova žena, utrápená paní, jež mi sdělila, že její manžel odešel do hor v pozdním odpoledni a dosud se nevrátil. Do předvčerejška zde pršelo a dvě tři družstva horolezců po marném čekání na zlepšení počasí, odjela. Včera odpoledne přišli další dva mladíci. Přespali, dost se s chatařem dohadovali a odešli. Paní měla dojem, jako by je manžel varoval před nějakým nebezpečným výstupem, oni si nedali říct a protože se dlouho nevraceli, šel je hledat. To by vše potvrzovalo mé předpoklady a obavy. Jde rozhodně o Quida a Martina. Přijel jsem pozdě. Dostal jsem pokojík v podkroví, jak to mám rád. Ovšem nevím, zda se mi podaří spát. Paní chodí každý den nakupovat do vsi, kde je pošta. Dopis pro Tebe mi odešle. Budu Tě zasypávat zprávami třeba denně, snad mi to trochu uleví v napjatých čekáních. Chatařka neví, kam měli ti dva namířeno. Já tuším s devadesátiprocentní jistotou. Vzpomeň si: už při naší poslední společné návštěvě zde (jak jsme také tábořili v lesíku u jezera) byl především Quido posedlý tím vrcholem: Krajníkem. Jestli jsi zapomněl, zopáknu Ti, co o něm vím. Je to málo známý a nepříliš významný štít asi dvě hodiny cesty odtud na západ. Bývá označován jako lezecky nevděčný, nevyhledávaný. Quida zaujalo hlavně nadhození, že snad na jeho vrcholu ani nikdo nebyl. Což nebude pravda. Ale přede dvěma lety došlo v jeho stěnách ke značným sesuvům, pádům uvolněných balvanů a v nové podobě ho lezci skutečně nejspíš nechali na pokoji. To Quidovu ctižádost velmi vybičovalo a zřejmě nemohl zapomenout. Ale půjde skutečně o zapeklitý problém. Také jsem si ten jehlan šel prohlédnout. Víš, kdyby šlo jen o lezení ve skále, o stěny, hřebeny, komíny. Ovšem tady? Krajník! No, musí se lézt přes hladké plotny a také na převis se narazí, at jdeš z kterékoliv strany. Hlavním problémem jsou však travnaté police. Skály jsou jimi protkány kolem dokola a proto každý uvážlivý lezec mávne nad plahočením po takových úsecích rukou. Nepřístupnost láká vždy. Krajník je prý nakonec přece jen třetí nejvyšší ve Svislých skalách. Jak vysvítá z pojmenování, vypíná se na konci řetězce vrcholů, je od nich dost oddělen a z jeho vrcholu musí být znamenitý rozhled po celém pohoří a vůbec i daleko do kraje. Nyní všechno zastírá fakt výpravy kamarádů k němu a jejich nevracení se. Je už jedenáct hodin, kolem tma bezměsíčné noci a přestože den sliboval obrat počasí ke slunným časům, těžké mraky opět začaly zastírat oblohu, vítr skučí mezi skalami, pode dveřmi a začíná i trochu pršet. Musím každopádně počkat na chatařův příchod, dopis zalepit a dát na stolek u vchodu. Tak ahoj, ozvu se hned, jak se situace začne jasnit a budu leccos vědět. Dej Bůh, aby to nebylo nic zlého. Psal Mirek 9

7 12 Dopis šestý Dopis šestý píši Ti, dle slibu, večer dalšího dne pobytu ve Svislých skalách. Musím se silně přemáhat, abych své předsevzetí a slib splnil. Den byl skutečně náročný, takřka tragický, situace není dořešená a já skoro vyčerpaný. Myslel jsem, že vydržím víc. Ale i chatař, chlapík v plné síle, zkušený a otrlý, vypadá unaveně a vede beznadějné řeči. Vrátil se včera až k půlnoci. Do posledního svitu dne bloudil pod Krajníkem, pak tápal temnem do chaty. Bylo to přesně tak, jak jsem myslel. To není chlubením jasnozřivostí, spíš konstatováním smutných zkušeností s kamarády. A normální člověk předvídající něco neblahého je konečně raději, nemá-li pravdu. Quido s Martinem se vlastně ani nechtěli zde v chatě stavovat. Ale vede-li jinudy cesta do západní části skal, asi ji neznali. Tak se s chatařem střetli. Poznal je, má znamenitou pamět. Nezapomene žádnou tvář sem přicházejících odvážlivců. I na Tebe vzpomněl. Mě když v noci uviděl, nebyl překvapen a možná jej i potěšilo, že na to nebude sám. Poslal mě spát a ráno jsme vyrazili s prvním svítáním. Ověšeni horolezeckým náčiním jsme supěli pustým kaňonem, který vede až skoro pod Krajníka. Ani nevím, jestli nemluvný muž počítal s výstupem na ošidnou skálu. Nebýt té napjaté okolnosti, vlastně by mě to přes všechno varování velmi zajímalo. Nebudu se totiž mýlit v údaji: chatař byl v tříčlenném družstvu, které před časem Krajníka zdolalo. Věděl by tedy nejlíp, jak na skálu vyzrát. Ve mně pak touha po extrémních činech samosebou ještě nevyhasla. Avšak nebylo mi dopřáno zúčastnit se dalšího pokusu o výstup. Jenom, jak před námi vyvstal z ranních mlh děsivý monolit, k němuž jsme směřovali, skrývající tajemství zmizení mých kamarádů, uvědomil jsem si dvě věci. Kupodivu mě nejprve napadl dvojí původ jeho pojmenování. Tady nešlo jen o zdůraznění polohy na kraji západní strany skalnatého kraje. Do názvu vložil oznamovatel i předpoklad, že ten, kdo chtěl vystoupit na Krajníkův vrchol, musil své síly napnout do krajnosti. Druhým aspektem byl silný pocit přítomnosti děsivé příhody, která mezi skalními lezci může pramenit z jediného: z tušení pádu ze stěny, převisu nebo komína. Z vědomí plížení smrti mezi srázy. Někde zde muselo ležet tělo... roztříštěné... Prostor k jeho nalezení nebyl veliký. Už bylo úplné světlo, oči bystré, předtucha neomylná. Našli jsme ho během deseti minut. Ležel na malém sut ovisku. Na boku, jakoby spal. Martin. Díky Bohu, ne rozbitý. Srdce mu slabě bilo. Chtěl jsem hned křísit, byly vidět jen odřeniny, žádná hluboká rána. Chatař mě zadržel. Obával se vnitřního zranění, mdloba vypadala hluboká. Bylo třeba jej odnést. Kde ale mohl být Quido? Chatař prohlásil: musíme zachránit především prvého. Dva bychom stejně neunesli a dalším hledáním se mohlo ztratit mnoho cenného času pro záchranu už nalezeného. Bylo to logické. Mohl jsem jen zavolat. Společník říkal, že v noci volal také. Ale to skučel vítr, byla bouře a žádná odpověd se neozvala. Ted se můj hlas rozlehl s mnoha ozvěnami. Žádná odpověd. A pod horou nikdo. Zatím tedy nešlo pro Quida nic podniknout. Opatrně jsme zvedli Martina a nesli jej k chatě. Byla to dřina. Naštěstí chatař je jako z ocele, já taky nejsem žádná třtina a Martin není velká vazba. Přesto jsme před cílem museli bezvládné tělo na chvíli položit. Hoch se dosud neprobral. Zaběhl jsem nezatížen do chaty a zburcoval chatařku, aby zavolala záchranku. Na nic se neptala a doba čekání na lékařskou pomoc byla skutečně minimální. Nemocnice v Odlehlém má terénní sanitní vůz, k chatě se rychle vyšplhal. S Martinem do nemocnice jsem jel já. Nebylo to třeba ale... no, někdy je nutné se rozhodnout bleskově a já tedy kodrcal po rozbité cestě vedle raněného. Na jednu chvíli se dokonce probral, zdálo se, že mě poznal a slabě se usmál. Do nemocnice vjížděl opět bez sebe. Čekal jsem asi dvě hodiny na lékaře, který mi slíbil říct, jak je úraz závažný. Jeho zpráva byla dost potěšující: slabý otřes mozku. Zlomeniny: prst na pravé ruce, klíční kost. Podle odřenin musel sletět s pořádné výšky a měl veliké štěstí. Vážné nebezpečí nehrozilo. Po poledni návrat do chaty. Budu muset psaní ukončit. Tužka mi doslovně padá z ruky a klapky několikrát spadly přes oči. Dobrou noc. Vysílený Mirek 11

8 14 Dopis sedmý Dopis sedmý pokračuji ve vypisování zpráv o svých příhodách. Je opět večer a mám za sebou další perný den. Jsem skoro stejně unaven jako včera. Navíc otřesený. Úzkost se ve mně rozložila a naděje pohasínají. Spánek mě sotva přepadne, vzrušení překonává vyčerpání. Dosud nemám ponětí, co se stalo s Quidem. Jako by se do země propadl. Dobrý muž chatař, třebaže hubující na adresu nezkušených hazardérů, věnoval ještě kus včerejšího odpoledne pátrání po něm. Od půl druhé se mnou bloudil ve skalách. Bezúspěšně. Navečer prohlásil, že už se nedá nic dělat, at se stalo cokoliv. Pomáhal jsem mu horlivě znovu prohledávat okolí Krajníka a chtěl jej přimět k výstupu. Odmítl. Tvrdil: takové riskování by bylo opodstatněno jedině jistotou nalezení bezmocného kamaráda na vrcholu. Na něm však nyní rozhodně nikdo není. Musili bychom ho vidět a na opětovné volání se nic neozývá. Aby ležel někdo schoulený na skalní špici v mdlobách... ne, to považoval za zcela nelogický předpoklad. Dále přemýšlel: pod vrcholem je vhloubení, lepší stanoviště pro člověka v nouzi. Ale ne... i tam by byla postava pozorovatelná. Jen at se pořádně podívám. Konec. Smíření?! Jen s donucením jsem klopýtal pryč od nelítostné skály. S nenávistí v srdci i ke krásnému večeru. Chatař tišil mé zoufalství. Těšil mě jako malého. Vzpomínal, jak už několikrát takhle záhadně lezec zmizel, kamarádi jej hledali, a on zatím bez potíží sestoupil a prostě z hor odešel. Quido bude kdovíkde a zdráv. Což se zase nelogické zdálo mně. Skutečně noc na dnešek byla velmi krásná. Ležel jsem a hleděl otevřeným oknem na hvězdné nebe. Jakoby spoután hypnotickým pohledem vesmírných očí. Zmatené kombinování pro rozuzlení příhod uplynulých dní a hodin jsem pro ty chvíle prohlásil pošetilostmi a při vší trvající úzkosti se na mě snášelo podivné vyrovnání. Cítil jsem se společníkem v utrpení všech přátel ve všech dobách a místech země a ve vanutí mužné milosti jsem k půlnoci usnul. Ovšem probuzení bylo zase trpké a tvrdé. Pod tlakem dalšího návalu těžce přiznávané bezmoci bych se nejraději zase rozběhl na místa skrývající záhadu. Avšak řekl jsem v nemocnici, že se dopoledne přijdu zeptat a podívat na Martina, a tomu nešlo uhnout. Včerejší dopis jsem tedy házel v Odlehlém do schránky sám. V nemocnici pak mě nechali opět přes dvě hodiny čekat. Bylo mi nanic. A doktorova zpráva byla méně povzbudivá než včera. K Martinovi mě nepustili. Potřebuje klid, začíná vnímat a rozpomínat se velmi zvolna. Zlomeniny jsou bolestivé. Zítra odpoledne už bude moci jistě mluvit. Tak má úcta. S doktory je těžké pořízení. Sotvakdy Ti řeknou, co vědí, a když vědí málo, zas to nepřiznají. Ale třeba věřit, že celkový Martinův stav je uspokojivý. A stejně nutné bylo se zase po obědě hnát pod Krajníka. Už sám. Chatař i jeho paní mě přemlouvali, dokazovali, jak je to zbytečné. Zakázat mi to ovšem nemohli, a tak mám za sebou další problouděné a provolané odpoledne ve stejných místech jako včera. Přece však něco navíc. Půjčili mi silný dalekohled a pomocí něj i já došel k nezvratnému přesvědčení opuštěnosti Krajníka od paty až po temeno. Abych byl přesvědčen stoprocentně, vykonal jsem výstup na sousední skálu, která je skoro stejně vysoká, a z níž je toho vidět co nejvíc. Skutečně. Nikdo na Krajníkovi. I skrýš pod vrcholem byla vidět celá a prázdná. Mělo by mě to uklidnit, začínal jsem zvolna připouštět chatařem ve mně zakotvenou možnost Quidova nedefektního sestupu a neproblematického odchodu ze skal. Nehrál tu ovšem fakt Martinova pádu. Nechtěl jsem připustit možnost, že by jej nechal Quido zraněného ležet a odešel. To by bylo hodno padoucha a Quido přece, přes svou jistou drsnost a sveřepou umíněnost, byl v podstatě charakterním dobrákem. At jakkoliv, byl jsem v koncích. Už mě to nerozzuřovalo a při sešplhávání se skály, jež se tuším jmenuje Bodlák, neměl jsem při doteku kamene pocit jako při máknutí na hada, ale spíš to bylo zase jako pohlazení pevné přátelské dlaně. A máme další den pryč. Obloha se zase zatahuje, z dálky tiše hřmí. Protože jsem s přírodními ději svázán víc než kdokoliv mi známý, z drsné, bouřlivé noci mi poplynou nové tísně a bolesti. Proto se dokonce modlím, nikdo mě nevidí, poklekám. Co člověk zmůže v neřešitelné situaci. Dovolávám se Boha dost pozdě. Dřív jsem se modlíval před každou cestou, také když měla maminka záchvaty a sestra plakávala nad špatnými známkami. Jak bylo dobře, už se mi zbožnost vzdalovala. U někoho to bývá obráceně. Vidíš, jsi přes své přestěhování stále mým nejlepším přítelem. O Tvé víře nevím ale nic. Co jsme se nadebatovali třeba o Verneovkách. Že většina hrdinů těch milých knih jsou přirozeně věřící lidé, nás vůbec nenapadlo. To jen tak namátkou. Bůh s Tebou. Opět jen Mirek 13

9 16 Dopis osmý Dopis osmý tento dopis Ti odešlu až odněkud z cesty. Odjíždím. Uplynulo dost času, musím se vrátit. Jestliže mohu situaci dořešit, tak ne v horách, s nimiž se loučím. Dnes byl návštěvní den v nemocnici, ovšem až od dvou hodin. Od rána lilo jak z konve, jedna bouřka honila druhou. Bylo o strach, zda se alespoň v slušném stavu dostanu do Odlehlého, natož abych pomýšlel na další cestu do skal. Ještě dokrápávalo, když jsem sbíhal po rozmoklé cestě dolů. V nemocnici mě čekal otřes, který bylo částečně možno i při mé nezkušenosti předvídat. K Martinovi mě pustili, to ano. Ležel na lůžku celý zafáčovaný, zcela při vědomí. Pohled měl sice kalný a chabý, avšak poznal mě a skoro něžně a jaksi omluvně se usmál. To bylo také vše, co mezi námi mohlo vzniknout za spojení. U postele seděl muž vysoké postavy, který hned při mém příchodu rázně povstal. Martinův otec. Rychle ke mně přistoupil a ostrým šeptem, doprovázeným výhrůžným pohledem mi doporučil, abych okamžitě odešel nebo se mi stane něco strašného. Chtěl jsem protestovat. Nedal mi možnost. Prakticky mě z pokoje vyhodil. Stačil jsem se jen letmo podívat na Martina. Tvářil se nepřekvapeně a smutně. Samozřejmě nikdo neměl právo se mnou takhle jednat. Křiky v nemocnici by ale rozhodně nešly uskutečnit. Nebylo ovšem těžké vše pochopit. Martinův otec mě jednoduše považoval za Quida. Nebo za toho, kdo s Martinem lezl. Jestli si ovšem nemyslel, že v nehodě jeho syna máme prsty všichni, kteří jsme s ním kdy chodili na hory a tůry. Zda mu Martin mohl vysvětlit omyl, ted, později, nebo to vůbec nešlo, anebo se ani nechtěl pokusit... Ale na tom nezáleželo. Sebral jsem zbylé síly, snažil se na případ hledět rodičovskýma očima a vyhledal si lékaře. Stručně mě uklidnil: Martin je zcela mimo nebezpečí. To víš, pokořený a naštvaný jsem byl pořádně. Martina mám velice rád a kvůli své omylem uražené ješitnost jsem mu nechtěl dělat komplikace. Den se zase rozzářil velmi spanilý a krása hor kolem mě zvolna uklidňovala. Vracel jsem se pro své věci a také chatařovi a jeho ženě poděkovat a dát zprávu o Martinově dobrém stavu. Chatu nacházím prázdnou a zavřenou. Můj batoh uvnitř. Třeba čekat. To se snadno řekne. Mé nervy dostaly v uplynulých dnech pořádně zabrat. Přecházím alespoň půl hodiny po louce, pak, jakoby mimoděk, začínám zase vystupovat tím úzkým údolím západním směrem. Několikrát se zastavuji a vrtím nad svým zbytečným počínáním hlavou. Magnet umístěný ve skalách Krajníka, pod nímž se, zase jako samozřejmě dostávám, mě k sobě přitahuje nekompromisně. Co dělat. Ještě znovu prohledávat místa, kam by mohl spadnout lezec z těchto zrádných stěn? To už přes svou úzkostlivost považuji za zbytečné. Proto asi si víc prohlížím sut ovisko pod nejdivočejší stěnou, v níž je několik převisů, a pod níž jsme vždy předpokládali spíš nezdar pátrání, protože tudy se nikdo s trochou rozumu nemohl pustit. Martin byl nalezen na opačné straně. Kdyby spadl přece sem, ležel by nejspíš v malé hluboké rokli, jejíž vyhloubení měl na svědomí proud dešt ové vody, stékající při lijácích po staletí z komína vedle hrozivé hrany. Někdy v ní bývá i jezírko. Ted se již ztratilo a jak jsem se na vyschlé dno skoro tupě díval, zazdálo se mi, že na břehu té děravé nádrže leží nějaký předmět. Ano, takto neodráží sluneční paprsky žádný kámen. Opatrně slézám do propasti. Není to nebezpečné ani obtížné. Za chvíli jsem dole. A nestačím se divit. Mezi kameny, zabalena do igelitu, leží menší knížka. No, nemíním Tě napínat. Své myšlenkové a citové pochody nebudu líčit. Zkrátka: našel jsem Quidův deník. Ty, jak Tě znám, bys jistě chtěl, abych Ti z něj hned vypsal nejdůležitější pasáže, které osvětlují záhady a dobrodružství kolem výstupu na Krajníka, jejich problémy a co z nich vyplynulo. Což nelze. Takový zápis, jež by nám vše osvětlil v deníku nutno hledat a mohu předběžně říct, že sotva existuje. Musíš prostě přijmout, jako já, jako jedinou slabou jistotu, nenalezení Quida samotného kdekoliv poblíž skály. Přistupuje další fakt: nalezen byl deník, ne jeho původce a majitel. Samozřejmě jsem už trochu prozkoumal poslední stránky. Ale znovu opakuji: vysvětlení se dá sestavit jen z podrobného zkoumání a zápisů vcelku. Deník je složitý. Vlastně jej znám a Ty bys ho jistě také poznal. Nemá ovšem smysl opisovat z něj záznamy našich starých podniků z předních stránek. Odkud začíná něco, co pomůže rozluštit záhady kolem dvou podivných kamarádů, to musím teprve nastudovat. Jestli by Quido souhlasil s mým počínáním, je další otázka. Vidíš tedy, jak je to zapeklité, a že jsem dost zmatený. Jistě se k tomu vrátím a budu ve své podivné korespondenci pokračovat. Ale napřed musím... deník neuteče. Už je skoro zase půlnoc. Pořádně na psaní nevidím, natož na stránky deníku, který je místy, zvláště ke konci, psán obyčejnou tužkou. Dnes zde na chatě, kde jsem nucen zůstat ještě jednu noc, zase jednou nejde elektrický proud, svíčka mi prská a dohořívá. Přeji dobrou noc. Unavený Mirek 15

10 18 Dopis devátý Dopis devátý jsem zase doma ve svém Písečníku. Jak už se stalo pravidlem, je opět po večeru, konec dne nedaleko. A já zase skoro na konci sil. Čímž se omlouvám za bídné písmo, pravopisné chyby, nahodilou stylizaci, neobratnost v jednání a vůbec za všechno, co Ti píši i nepíši. Velmi Ti děkuji za dopis, který tu na mě za dva dny čekal. Moc jsi mě potěšil a vlastně rozptýlil v mém jednostranném pátrání. Přeji Ti úspěchy na umělecké škole a jsem rád tomu vzácnému, pro které si můžeš zařídit život podle svých představ. Snad nezapomeneš na naše mladistvá odhodlání. Nevím, zda Ti mám závidět. Máme skutečně cesty velmi odlišné. Což by v pokračování skvělého kamarádství nemělo vadit. Zřejmě se Ti nelíbí mé napínání stran příhod ve Svislých skalách. Co bys ale z toho měl, kdyby se mé psaní hemžilo jen samými domněnkami a nedořešenostmi. Podívej, hned po dnešním probuzení, ještě v horské chatě, mi byla jasná nutnost opakování návštěvy v nemocnici. S doktorem jsem se už dobře znal. Jenže jsem se s ním setkal o půl deváté, zatímco Martin byl o půl osmé propuštěn domů. Sláva. Tím pro mě, jistě na značně dlouhou dobu, je zdroj ústních informací zamezen. Zraněný přítel si poleží v domácím ošetřování hezky dlouho. A nemá smysl se pokoušet o návštěvu u něj. Jeho otec má nepravidelné zaměstnání a jeho bratr, který nám nikdy nepřál a i krutě se nám občas vysmíval, pracuje ve dvoře protějšího domu. Matka je v domácnosti a může se mnou vyběhnout hůř, než se mi toho zatím dostalo. Pokynul jsem horám a odjel. Písečník mě přivítal skoro slavnostně, vyšňořen nádherou pozdního léta. Je v něm hodně ovocných stromů a obyvatelé své maličké zahrádky obdělávají do poslední pídě. Také chovají dost drůbeže, takže charakteristické zvuky venkova jsou zajištěny. Vznikla zde zvláštní enkláva a mně je už drahá. Co Ti mám povídat, změna, kterou mi léto dalo pocítit při přechodu z pobytu ve Svislých skalách k přebývání zde, je tak markantní, že mě nahlodává jakási pochybnost o skutečnosti mých zážitků, ba i o prostředí, v němž jsem se v minulých dnech pohyboval. Věru, kdybych neměl trochu rozbitou nohu od včerejšího sestupu do strže pod Krajníkem a na stole záhadný Quidův deník, zamyslel bych se vážněji nad skorou absurdností svého zážitku. Konečně to nešikovné koleno se dalo rozbít i při slézání pískovcové stěny bývalého lomu, jíž vede výstup z našeho dvorku nad trat, ale nechme toho... Quida jsem navštívil dřív, než jsem dorazil domů. Zase to byl spíše pokus o návštěvu. Kde ten chlap vězí? Jeho počínání přesahuje všechny meze. Hle, já, vzorný, poctivý a slušný člověk. Nad zvědavostí prozkoumat jeho obsáhlé a zmatené zápisky, což je možné jen doma v plném světle slunce nebo žárovky, vítězí diskrétnost a jedu mu deník vrátit. Přede mnou opět tichý dům. Nápis na lístku přilepeném u poštovní schránky: jsme na dovolené, dopisy, noviny předejte laskavě... zuřím, zvoním. Záclony v poschodí se pohnou a po chvíli mi vychází vstříc Quidova sestra. Tak tohle mi ještě scházelo. Už dlouho jsem ji neviděl. Není to ted nesmělé děvčátko, občas naslouchající našim schůzím v zahradním altánku, ale sedmnáctiletá krasavice, hnědooká, s mocnou pavézou vlasů a s šibalským, ironickým úsměvem. Fotografie mě, kdyby ji někdo pořídil v těch chvílích, by mohla získat cenu na přehlídce kuriozit. Zarostlý otrhanec, špinavý, ospalý, navíc u toho plotu nejapně zmatený. Byl jsem však přesto bezpečně poznán a také jsem se nemohl ubránit dojmu, že jsem byl na slušný počet procent očekáván. Byla tu rozhodně výhoda přípravy na můj příchod a já dopadl jak hubkař. Nicméně hlavní věc je už dál jasná: Quido je živ, zřejmě i zdráv. Skrývá se. Zase. Protože okolnosti jeho jednání ve Svislých skalách a návratu z nich jsou, mírně ohodnoceno, problematické. To bude asi dogma, které jsem ustanovil po uvážení všeho a po rozhovoru s dívkou. Je to sice chytrá holka, jednala obratně a opatrně. Bylo však už podle znalostí kolem Quidova podniku jasné, že není-li zasvěcena do jeho tajů, je alespoň přesně instruovaná. Jinak by na Krajníka musela vystoupit také, což je nesmysl. Jednání zpustlého těžkopádníka se suverénní krasavicí s rychle pálícím mozkem zpravidla vypadá pro něj jako fiasko. Naštěstí mám, když nic, pamět, v níž uvízne každé slovo rozhovoru. I přemítám, jen co si odpočinu, do deníku se pustím, zprávu vyčerpávající podám. To Ti slibuje Mirek z Písečníku 17

11 20 Dopis desátý Dopis desátý karta se obrátila a všelijak zprohýbala. Nyní tedy nastal mohutný tlak korespondenční od Tebe ke mně. To jsem Ti vážně vypěstoval zvyk denně dostávat dopis? Považ příteli: já Ti skutečně posílám stránky z deníku, jež bych nezachoval, a při psaní si ozřejmuji záhadné okolnosti a ulevuji poněkud i tísni na duši. Další mé dopisy si žádají jiného podkladu. Tvá zvědavost, hraničící s netrpělivostí projevovanou výtkami, mě poněkud mate. Měj slitování, nyní se už sotvaco převratného přihodí. Dokonce jsi mě nařkl, že jsem Ti, maje stenografickou pamět, nereprodukoval přesně rozhovor s Quidovou sestrou. No, pochybuji o přijití na něco důležitého z přímého záznamu těch řečí. Tvé pak podezírání mě ze začínajících milostných citů k dívce, je předčasné a trochu nekamarádské. Také ironizuješ mou poctivost ohledně deníku a ptáš se, proč jsem jej nedal pro Quida přímo jí. Ale hochu, to mi nenapadlo. A nemohl podobný nápad vzniknout ani v hlavě její, Quida samého a vůbec nikoho, u každého z jiného důvodu. Ty jsi můj slavný psycholog a společenský defétista. Já jsem prost áček. Podle tónu Tvého dopisu i líčení způsobu života, jež nyní vedeš, se nepodivuji, když mi nevěříš, co mám práce. Musím nahradit zameškané. Matka dělá jen nejnutnější práci, sestra se učí nebo je někde mimo. Otec by se rád do lecčehos pustil, ale není kutilský typ. Já mám jen trochu víc odvahy, prý je to mládím. A možná, chlubení stranou, když s uměřeným elánem pracuji ve službě pro rodinu nebo vůbec pro druhé, nebude jinak, než že Bůh mi požehná. Nechci působit dojem výkonného pracovníka, není večer a nejsem vyčerpán. Je po obědě a bráním se lenivému spánku pouštěním si malého větráku do obličeje. Otec si uvařil kávu, já ji odmítl neodpustiv si poznámku o drogách. Až dopíši, čeká mě pořádná fuška ve sklepě. Malá zahrada nám urodila něco ovoce a je třeba udělat pro uskladnění dřevěné police. Budu-li s nimi do večera hotov, podám dobrý výkon. A nejen pro práci samou. Sklep je místo pro muže silných nervů. Rozhodně by i Tobě na nervy řádně zabrnkal každý vlak mimo se řítící. Sklep je vyhlouben ve skále směrem k tunelu. Nedovedu odhadnout, jak jsou prostory od sebe vzdáleny, kolik metrů zeminy je od sebe dělí. Průjezd vlaku se ohlašuje temným hukotem a jemným chvěním lampy. Hřmot dostává tón, sílí, stává se akordem, klenby se otřásají, pět vteřin trvá vrchol hluku. Následující vzdalování pokračuje v obrácené intenzitě. Kdybych byl zbabělec, nešel bych do našeho sklepa zanic, ani Ti o tom nepsal. Harašení techniky, které zatím mezi domky v Písečníku v stísněných a slepých uličkách nemůže naplno bouřit a otravovat, útočí z podzemí. A to ještě vlak je jistě dopravní prostředek nejmilejší, nejnutnější, omezený jen na své koleje. A býval prý romanticky příjemnější. Otec, který se něco nacestoval, s obdivem i smutkem hovořívá o parních lokomotivách, supících horách železa, zmizelých zřejmě navždy. Vidím ovšem sám jak mému psaní dochází dech. Nedovedu si nic zajímavějšího vymyslit a dokreslení událostí, jež se skoro zázračně nedávno přihodily na mé jinak všední cestě, skutečně nemohu mít ještě hotové. Dělám, co mohu, snad Ti příště už napíši podle Tvého gusta. Zdar. Mirek. 19

12 22 Dopis jedenáctý Dopis jedenáctý ani nevím, zda v hlavičce tohoto dopisu je přiléhavé, nejen mechanické oslovení. Milým se nejevíš. Vedeš zcela nespravedlivé a nepřátelské řeči. Vyhrožuješ nepsaním. Jak chceš. Já se zavázal k vylíčení historky až do nejzazšího mnou dosažitelného vyřešení. Slib splním, záleží jen na Tvém svědomí, co s mými dalšími dopisy podnikneš. Připadáš mi jako značná část čtenářů knih, kteří chtějí jednoduše děj, něco napínavého, co nejméně skutečného, těžko řešitelného, s příchutí senzace. Jakmile se v textu objeví lyrické pasáže, úvahy, odraz takzvaného obyčejného života, jež si pomýlený spisovatel bere za základ k vyjádření třeba i všeplatného, je zle. Tím nechci říct, že popisování přebývání v Písečníku považuji za literárně cenné psaní. Omlouvám se Ti,už ani slovo o mně a o mém bydlení. Jen ještě obrana: budeš-li chtít, všimneš si, že nedokáži nic pořádného udělat v kvapu, pod tlakem nervosního, ustrašeného snažení. Jsem těžkopádný, chci být proto důkladný. Tak jediná št astná okolnost pobytu ve Svislých skalách bylo nalezení Martina. A našel jej především chatař. Vše ostatní bylo víceméně polepené úměrnou dávkou i trochu vonné smůly. Bylo snad štěstím i nalezení deníku? Ještě se uvidí. Než jsem jej doma otevřel a začal čistit a číst, zase mě úzkostlivost přinutila zvážit hlavně otázku, zda jsem skutečně povolán proniknout tajemstvím Quidova života, jeho zvláštní osobnosti a nevysvětlitelných příhod. Pro byla zprvu rozhodující jen okolnost Quidova skrývání a jeho jednání provinilce, at už jím je či není a je nucen k němu jakkoliv. Brzy jsem však narazil na zaznamenanou skutečnost, že Quido deník neztratil. Zbavil se jej dobrovolně, chtěl se jím ospravedlnit a sdělit někomu důležité věci. Jen proto Ti o tom napíši. Nebudeme to, pravda, roztrubovat po střechách a mikrofony, pěkně to zapíšeme a uvidíme, zda někdy bude dobré nabyté vědomosti použít. Tak tedy: Quidův deník se rozpadá na tři oddíly. Zpočátku jsou v něm zápisy z našich společných výletů, které Ty máš, podle toho, co vím, zapsány důkladněji. Proti Tvému, řekněme realisticky objektivnímu popisu, jde u Quida spíš o letmé zachycování charakteristických dojmů a okolností. Přitom celkem nic významného není vynecháno. Následující zápisy, z doby kdy jsme se museli rozejít, jsou jen kusými větami, tu a tam na stránku hozená poznámka nebo myšlenka. Graficky se tu jeví spousta bílých míst, prázdných řádků, datování je ještě zachováno, někde není psáno celý měsíc, v zimě. Druhý celek, nejobsáhlejší, tvoří většinou týdenní zápisy, pořizované vždy v neděli večer, o době od loňského listopadu do letošního června. Jsou to záznamy podniků a zážitků toho, co s Martinem dělali od svého znovuseznámení, o výpravách, snech i debatách. Potom se náhle nachází uprostřed jedné stránky silná, robustní a výjimečná čára oddělující třetí část, několikastránkovou zprávu se závěrečným osvětlením a vlastně jakoby poselstvím, psaným ve stísněných a pohnutých chvílích na vrcholu Krajníka, již se poctivě snažím doslova písmeno po písmenu rozluštit v její hrozné nečitelnosti. Co tedy z toho mám Ti vypsat? Nezlob se, ale nemohu vyhovět přání, abych tedy, dělám-li takové cavyky, Ti deník poslal, a že Ty už budeš nejlíp vědět, jak s tím naložit, co zapsat a podobně. Považ však, že deník jsem našel já. Může to být jistě náhoda, ale uvrhla na mě jistou zodpovědnost. Můžeš se smát a také mě považovat za dítě. Možná jednám právě dospěleji než Ty. Předpokládám Tvé slovo, že nedáš vplen nic, co Ti vypíši, at už budu sledovat Quida slovo za slovem nebo udělám z těch počmáraných a málem šifrovaných stránek výcuc a napíši jen to nejpodstatnější. Jinak bych Ti nemohl napsat nic. Což ovšem musím udělat už ted a pro dnešek zase končit. Otec, štráchající na půdě, začal kašlat a nadávat. To znamená: nemůže něco důležitého najít. Musím mu přispěchat na pomoc. Mé úlohy pacifikátora na všech stranách, jak vidno, pokračují a žádají si mě stále. Zdar Tobě.,,Tvůj Mirek 21

13 24 Dopis dvanáctý Dopis dvanáctý plním slovo. Hle, zápisky ze začátku Quidova deníku: prvý je o našem výletu do údolí řeky Jihlavky. Quido spisovatel začne hned zkraje přesně uvádět základní údaje: počasí ráno pošmurné, je konec října, a hned vysvětluje, proč začínáme s klubovní činností v pokročilé roční době. Jak jsme chtěli začít už zhruba před rokem a v létě 1989 už nabeton. Ale jak vládl ještě stále zakořeněný strach ze sledování nedovoleného scházení, které mohlo mít za následek vyhazov ze školy. A jak jsme vůbec byli režimem okradeni o junáka a kluby. Pak se bez přechodu píše o vlacích a cestě, dělá se legrace, hlavně z Tebe, takže nevím, zda by Ti šla pod fousy přesná citace, a už je vykouzlena radostná nálada, jíž oplýváme, hrnouce se proti proudu řeky a pátrajíce po skalách zvaných Baby, jež hodláme slézat. Zde jsem praštil tužkou. Quido tvrdí, že já jsem zavinil omyl a přiměl vás ke šplhání přes mechem porostlé plotny, kam se zejména Martinovi nechtělo. A jak jste mě za trest hodili do bláta, když se stálo později pod skutečnými Babami. Není to vůbec pravda. Jistěže to nestojí za řeč, je-li však Quido takový informátor, co nám sdělí pravdivého? On sám rozsévá semeno nedůvěry. Třeba hned v následujících zápisech. Týkají se našeho zapojení do listopadové něžné revoluce. Preferuje sebe jako jediného z nás, kdo pracoval v první linii: lepil plakáty, jezdil přesvědčovat na venkov, uklízel v ulicích. Mě uráží nejvíc, protože nevěří v mou, až do ledna trvající, nemoc. V dalších řádcích je naopak velmi dojemně, až přehnaně záslužně, líčena naše návštěva v ústavu nenormálních dětí na Kociánce. To máš jistě také zapsáno. Quido hodnotitel se vychyluje na obě strany od objektivity. Překresluje. Nemám ovšem nárok jej kritizovat. Sám si deník nedokážu vést a proto Tě také prosím, abys mé dopisy nevyhazoval, pokud jsi s tím už nezačal, a po čase mi je poslal zpět, třeba z nich přece jen udělám nějaký celek. Konečně myslím, že Tvá zloba vůči mě už příliš nevzroste, když budu většinou Quidův text spíš různě komentovat a glosovat, pokud mě jeho psaní příliš otráví. Vidím ted ale také nutnost přiznat se ke dvěma věcem: za prvé k divné touze být spisovatelem. Samozřejmě: jak neuskutečnitelné. Já ve své netrpělivé nesoustředěnosti! Pravděpodobně běží ke hledání apatiky, ve které si dali říct a zboží, jež nekoupíš, se přece pokusili objednat. Bylo by zatím přece vyloučené zasednout na dlouho za stůl, dokonce nejspíš s psacím strojem a psát a psát, tvořit?! Ale toulat se krajinami, cestovat, poznávat, zapisovat... Pár dní zůstat na místě a vše ucelit. Snad bych se na řemeslo i soustředil, ale kde brát nápady a touhu zavděčit se. Nedovedu vymýšlet věci fantastické, dobrodružné, zajímavé děje. A psát o poznaném, o běžném životě, mi připadá zbytečné, neúčinné. Což možná bude hlavní chyba. Hledat v životě poezii. Jak? Nebo spíš: jak se učinit pro čtenáře poetickým. Druhá věc: povážlivé přiznání: já vlastně Quida nemám rád. Je to děsná bída, vím. Mám však být neupřímný? Myslím si o sobě, že nejsem povaha agresivní. Podnikavý snad jsem. Quido je to obojí. A já se neshodnu s takovým člověkem. Kalí pro mne život kolem sebe. Staví se stále na přední místo, jež mu povětšině nepatří. Vlastní chtění je vždy hotov vyhlásit za zákon. Těžká práce. Jako křest an, dle přikázání, miluji každého. Ale poněkud zaznít v souladu s touto obtížností může se mi podařit jen při rozjímání v klidu, úkonem rozumu, v lítostivé modlitbě. A tak mé jednání často z touhy po klidu uchyluje se k útěku. Snad dělám, co je v mých silách, aby to interpretaci mých zpráv z Quidova deníku nezkreslilo. A přikvačuje další přiznání, milé i nepříjemné. Naproti tomu výše řečenému, Quidova sestra, jmenuje se nejspíš Radmila, se mi líbí. Nemluvím sice o mění ji rád. Raději se držím i zde zpět od jakýchkoliv přání a myšlenek, pravda: opatrný pán, bojící se výsměchu. Nebot ona nedává nic najevo mrknutím oka a o dobyvatelství na tomto ošidném poli budu asi nejprve muset něco nastudovat z příslušné literatury. Jak vidíš, podstatně jsem zfrivolnil tón svého sdělování, to je signál, abych toho nechal. Brzy se zase ozvu, já Mirek 23

14 26 Dopis třináctý Dopis třináctý ó, dostal jsem od Tebe dopis, jsem poctěn. A dopis moudrý. Nechám žertovného tónu, mám skutečnou radost, nebudeme se dále tesat. Sérii zlých psaní bych si za rámeček nedal, ač si hledím připustit vhodnou kritiku. Chceš na ukázku něco přesné citace Q. deníku. Dobrá, užij si. Možná mě nebudeš nadále vinit z nepřejícnosti požitku z vzácné četby, ze zamezení jejího proniknutí do vznešeného ovzduší naší drahé metropole. Zde viz: (1990),,15. března. První den jakž takž počasí. Pavel navrhl výlet mezi Velké Meziříčí a Třebíč. Prý kraje Demlovy a Zahradníčkovy. Mart. a Mirk. podpořili, co já svedu. Kraj krásný. Blátivý. Pěšky z vlaku z Osové Bítýšky. Holubí Zhoř, Tasov. Od Zahr. jsem četl: Jeřáby, od Demla nic. Řeka Oslava, hrad Dub. Rybníky. Odpoledne, poblíž vesnice Smrk jsem zakopl a hrozně mě to bolelo. Odtud zůstávám pozadu. Ne že bych nesnesl trochu bolestivé námahy pro udržení tempa. Ale musím při takových příležitostech polohlasně nadávat a tím bych se shodil. Po úsecích čekají na mě a moc št astní nejsou Lije. Měl bych se učit. Taky mám knížku o Dhaulágiri Bílá sobota. Zítra se asi přinutím a půjdu do kostela. Říkal kaplan (kdysi): největší svátek v roce. I kdybyste byli takoví, že celý rok na mši nepůjdete, jděte na Boží hod Velikonoční Stejně jsem nebyl. Ráno jsem měl horečku. Taky jsem pak nemusel provádět povinný mrskut. Kluci nevolali. 12. dubna. Reprezentační výprava, řekl bych. Navíc nás přišla lacino. Martinův otec jel s dodávkou do Hluku a vzal nás s sebou. A hned v tom městečku na rynku jsme chytli další stop. Byl to náklad ák, vlezli jsme si na korbu a za chvíli se octli ve Vlčnově. Pak už jsme prakticky celý den stoupali k severu a do větší nadmořské výšky směrem k Provodovu a Zlínu. Pohledy na Bílé Karpaty byly úžasné. V lehkém oparu rozvíjely nám před očima jemně modelované panoráma. Ona vůbec celá ta krajina působí podmanivou měkkostí, i já jsem byl dojat, což přiznávám jen deníku. Slovácko. Moravské Slovácko. Měl jsem vždy nejraději Vysočinu, zadumaný nekonečný kraj. Ale tady si mě najednou podmaňuje větší světlost, zvláštní něha jakoby vycházela ze země i ze všech lidí. Z těch, co jsme potkávali, i z mých souputníků. Nikdy bych jim to nepřiznal, ale všelijaké zábrany mezi námi, které asi souží nejspíš jen mě, někam zmizely a pro ty chvíle nás zajala vláda veliké dobroty. Asi Velký Ořechov se jmenovalo místo, které... visí nad krajem... dále už se stoupe jen... U Provodova už jsou hlubší lesnatá údolí, působí smutněji Zase nemoc. Letos se mi pořád vracejí angíny. Kluci někam šli. Nechtěl jsem ani slyšet, kam. 10. května. Bez Martina, škoda. Předklášteří by se mu jistě líbilo. I celá cesta proti proudu Loučky, Libochovky a Haldy až na Níhovské nádraží na vlak. Martin by možná cestu radostně komentoval a já bych věděl, co si o ní zapsat. Takto vím, že byla sice krásná, ale pro mne jaksi nepestrá. Úkol pro básníka. Do toho mám daleko Proč ale, hrom aby bil, nechodíme na výlety v neděli. I v neděli. Se sobotou dohromady. Takto si s nedělním odpolednem nevím rady. Čapek o tom někde píše. Pracovat je určitě pochybné, na to mohu přísahat. Měl bych vyzkoumat, zdaž když jste dopoledne v kostele, se to vyváží Jen učit, dřít, zblbnout. Rozumnou denní přestávku s výletem neprosadím. A jít sám? Potkám nejspíš strašidla, i za bílého dne v rozkvetlém lese. 21. června. Teprve. Zato konečně na dva dny. Však už noci probělávají nedočkavostí jiter a cest. Ha, taky básním. To nejspíš dokáže léto ve mně vykřesat, co skepse zimy nepřipouští. Vzhůru na Slovensko. Leč ouha, dráha je velmi drahá. Stopem bych se styděl a kolegové, odrostlejší kluci, taky. Navíc s takovými bágly. Byly s nimi potíže ve vlaku a hlavně ve vláčku z Teplé do Teplic. Ani při cestě lázněmi, pěstěným parkem, jsme se necítili sví mezi naleštěnými lázeňskými hosty za zvuku kolonádního koncertu. Vápeč 5 hodin. Šli jsme k němu dlouhými dolinami Skalnatá vrata. Můj návrh jít přes rozložitý Žihlavník, opět neprošel. Stejně dobře. Bílé skály ve stráních, listnaté lesy. Vápeč je smělá špička nad vsí Horní Poruba. Byla dřina vylézt na něj. Ale byli jsme velice št astní, zvláště já. Mě takové vršky, složené ze skal nejrůznějších tvarů mezi strmými travnatými plochami, nesmírně vábí. Někde u osady Kopec táboříme a spíme. Jsem ve stanu s Martinem. Je to dost tajnůstkář. Stále něco ustrašeně schovává. Nejvíc hnědou menší tašku, v níž se zdá mít ukrytý obrázek nějakého děvčete. Počasí jedinečné, až moc horko. Na Strážov to ještě šlo. Přechod přes Čičmany nás dost otrávil a zaprášil.,,na Suchů dušu dost vyčerpalo. Klak vábil. Z Fačkovského sedla jsme na něj vystupovali už v mracích a z hor potom rychle prchali po svých, autobusem a vlakem. Vlastně byl dobře naplánovaný jen první den. Nejspíš z nechuti k návratu. Stop. Tak, milánku, zde končí citace a myslím, že Ti na ukázku Quidova způsobu psaní musí postačit. Jistě statě kriticky na výši porovnáš se zápisy z kroniky a o další doslovné opisy mě žádat nebudeš. To neznamená, že k nim sám nadále nesáhnu, když to bude nezbytné. Příjemné počteníčko. Opisovač Mirek 25

15 28 Dopis čtrnáctý Dopis čtrnáctý dnes Ti chci podat výcuc ze zápisů o našem letním pobytu ve Svislých skalách v roce Jistěže opět Tebou psaná kronika podává obraz těch dnů úplněji, plastičtěji, věrněji, barevněji, slohově vytříbeněji. Quidovy zápisy jsou pro nás zajímavými hlavně vzdáleným osvětlováním událostí letoška, jehož podzim už nastal v plné síle. Bude dobré si nejprve uvědomit, jak rozdílně disponováni jsme my čtyři byli, a možná stále jsme, ve svých vztazích k horám. Společná je nám jistě láska k nim, touha je navštívit, vystupovat na ně, obdiv k jejich kráse, jedinečnosti. Ty však sám se od ostatních odlišuješ svým vědeckým pohledem. Vždyt ještě než se probudily Tvé zájmy umělecké, měl jsi velký zájem o geologii. Těžko jsem to vždy chápal, jistě Tě to zvláštně modelovalo. Také vím, že znáš na metr přesně výšky snad všech význačnějších vrcholů světových velehor a hlavních hor naší vlasti, ačkoliv si, pokud vím, nedokážeš zapamatovat jediné telefonní číslo. Rozdělení a typy horských pásem máš v malíčku. Martin spíš vidí v horách místa odtrženosti od ruchu světa, blíž k nebi. Krása scenerií ho činí št astným, výstupy a podrobnější znalosti o vrcholech staví až na další místo svého zájmu. Nedivil bych se, kdyby v samotě s horami hovořil a jednotlivé skály a stráně jmenoval svými kamarády, bratry a sestrami. Moje maličkost zase je horami stále jakoby šokována a překvapována. Pro mne jsou hory zjeveními. Nechci myslet na to, že vznikly bud sopečnou erupcí, nebo vrásněním ledovců. Vědecké teorie jsou mi suché a obyčejné, což je jistě mladická nezralost. Pohlížím na horu jako na výtrysk síly země a vzepnutí krajiny v extázi, oslavné ódy na Stvořitele. Její obrys je mi symbolem svobody a znakem cesty k velkým cílům. A to nepíši, abych ukázal a upřednostnil své náhledy. Možná Quidův přístup k věci má s mým leccos společného. U něj však dostává vše charakter sportovní tvrdosti. On chce vystoupit, aby se osvědčil, aby všem ukázal, aby byl prvý, zvláštní, vítězný. Ctím v něm nejznámějšího člena velikého zástupu odvážných, kteří se rozhodli nenechat jediné místo na světě neprostoupené a nedostoupené. Kteří jsou stavu i schválně, zbytečně a nebezpečně vynalézat obtížnosti, zvláštnosti, popřípadě neopakovatelnosti, aby ukojili touhu učinit svou sílu a schopnosti slavné, viditelné. Jen si vzpomeň, jak se to, co tvrdím, výrazně projevilo právě za našeho pobytu ve Svislicích. V jeho zápisech podobné snahy lze stopovat beze zbytku. Šlo mu především a jen o dosažení vrcholů. Ostatní až urážlivě opomíjel. Píše o své nechuti ke zpívání u táboráku, přestože se mu písně líbí a má pěkný hlas, dobrý sluch. Nebaví jej večerní potlachy při černé hodince, zamýšlení nad životem. Tlachy, praví. Zjemňující přátelskou předponu ruší. Kamarádsky moderní typ společného obcování, žertovné rozbíjení melancholické vážnosti a skepse, nepostřehl. Tys psal po večerech kroniku, my s Martinem četli své oblíbené autory (já Londona, on Čepa), Quido prohlížel mapy a horolezecké příručky. Kdy vlastně psal deník? O tomto asi až doma, skoro jakoby z klubovní povinnosti. Spousta nepřesností. Netrpělivé zaplétání do složitých souvětí. Ve dvou případech vůbec nedopověděl, zrobil pár teček a zapsal mírnější nadávku. Nejlépe dokreslil mou thezi v poněkud pečlivějším zápisu o nejdelším a nejobtížnějším podniku ve skalách, o výstupu na Dračí nos. Nám třem se na něj nechtělo. Jedno místo bylo IV a těžká orientace v terénu. Co nám řekl na váhání? Půjde sám. Moc nemluvil. Mlčky se chystal a my pak s ním. Vzpomíná na to pěkně. Byl nadšen. Nemožno říct, že by mu byla lhostejná především naše bezpečnost. Na sobě mu příliš nezáleželo. Zde jeho nejupřímnější věty:,, od prvního úseku mám v botě shrnutou ponožku a děsně to tlačí. Nesmí to vadit. Ženu se na vrchol. Dobře, že jdou se mnou. Alespoň nejdu slepě a musím jistit, jistíme. Popis chvílí na vrcholu jsou jásotem. Nedostává se mu vhodných slov, uchyluje se k banalitám. Je na svůj, ale i náš, výkon hrdý, do vrcholové knížky se však odmítá zapsat. My také. Prostě mu podléháme. Nechce se nám kazit prázdniny dohadováním a ustupujeme. Pokud až je to správné, nevíme. Zajímavé: o Krajníkovi Quido nepíše mnoho. Pravděpodobně neviděl význam svého deníku tak velký, aby do něj zapisoval něco o tom, co je mu nejdražší. Vypsal dál docela neosobně všechny údaje, které večer dne, kdy tu fascinující skálu poprvé spatřil, do noci vytahoval z chataře. Dobrý muž dělal chybu, nebot hlavně odrazoval od výstupu a tím Quida k tomu víc popouzel. Charakteristický obrat horského počasí k dešt ům a mlhám, při nichž i největší hazardéři zůstávají zalezlí nebo odjíždějí, Quida spíš rozpálil. V deníku čtu slova přísahy:,,musím se sem vrátit. Ale k čemu, přímo neříká. Přesto, co s chlapem, když je takto rozhodnut?! Zaujala mě závěrečná úvaha, zcela výjimečná. Filozoficky mudruje Quido nad velikými zážitky našeho horolezeckého týdne. Skoro vystihuje obrovský kontrast mezi všedním životem v městě, ve škole, doma, a pobytem v divoké přírodě. Skutečně existuje, a pro nás, takový kraj, taková krása, místo naplnění silné touhy?! Nestírají se nám to v hlavě po návratu hranice mezi sněným a prožitým? Jen přátelé jsou hmatatelnou připomínkou. A odřené boty a opálená tvář. (Opět) Tvůj Mirek 27

16 30 Dopis patnáctý Dopis patnáctý vlastně zmínky o pobytu ve Sv. skalách úvahou o jejich reálnosti ještě nekončí. Konečně, ovlivňují už vše následující. Quidův drsný sloh se čte i chápe občas těžko. Je ale také dobře, že mě jeho obtížná čitelnost (hrabe jak kocour a kroutí věty, slovosled je místy osobitý až běda) nutí číst některé řádky vícekrát. Kupodivu se najednou objeví skrytý smysl, rozházený v nahodilostech, at již to autor měl v úmyslu, nebo at to prostě bez přímého záměru vyplynulo na povrch. Přesto bych sešit někdy rád smetl se stolu. Zápisy mezi tímto posledním a až dalším opět o Sv. skalách, tedy o období celého roku, od léta do léta, jsou hrozně nepořádné. Mají vpisky mezi řádky, pak zas je nelogická mezera, někde je psáno z boku, dokonce i svisle. Linkovaný sešit není a podložit si lenocha ne, kdesi se tu praví: pisatel lenochy nenávidí. O poměru sebe k sobě pak nepraví nic. Možná se však s něčím podobným přece pral. Chtěl také nalézt odpověd na otázku, zda jeho lezení a vůbec jaká sportovní činnost mimo snesitelný a zdravý rámec rekreace, měla smysl, nebyla mrháním časem. Dost mě jeho kusá prohlášení překvapila. Vždyt až bezohledná cílevědomost, jak jsme ji na laně s ním poznali, vypadala problémy nepřipouštějící. Quido rozhodně lenoch není. Mohl jím být. Rodiče mu dávali, co chtěl. Jeho vášnivá povaha však nečinnost nepřipouští. Chtěl by, v mezích svého formátu, všem dokázat, jak je užitečné vystoupit na jakýkoliv horský štít. Že se vyplatí riskovat, namáhat se do krajnosti, dlouho trénovat, vynaložit velké částky peněz, opouštět rodinu, rozhlašovat úspěch na všechny strany. Chtěl by... cožpak o to. Jisté je: horolezec spatří, co nikdo jiný. Jeho zážitky jsou nevšední, často otřesné a jedinečně krásné. Je třeba dokázat, jaký z toho plyne všeobecný užitek. Poctivé je, jak se Quido při zmínce o zamilované četbě o výstupech na světové velikány, přiznává k boji se závistí. O čem je však přesvědčen, že vykonat může, za tím půjde neochvějně. V prvých zápisech z podzimu loňského roku, velmi zastřeně, začíná přiznávat ještě jiný podnět svého usilování, v těchto souvislostech velmi překvapující. V řádcích se totiž najde další zmínka o Martinově skrývání malé kožené tašky. Zdá se, že ještě ve srubu našeho známého chataře, asi náhodně, spatřil na okamžik kamarádem úzkostlivě tajený obrázek dívčí tváře. Je zde o tom krátká zmínka a o stránku dál se k tomu Quido zase vrací: zahlédl na mžik něco z Martinova tajemství. Mohl jen zjistit, že tvář neznámé dívky je krásná. Dokonce neobyčejně krásná. Pisatel si při zmínce hraje na drsnějšího než je skutečně, přestává se ale přetvařovat. Koho obrázek představuje? Je to fotografie? Čí? Bud chová Martin u sebe podobiznu nějaké dívky, kterou má rád, nebo své sestry, která studuje v jižních Čechách a již Quido nezná. Za to pak se milý hoch stydí. Obě možnosti jsou v souladu s jeho jemnou, plachou povahou. Zvláštní: robustní Quido se ho na to nedokáže zeptat. Alespoň žádný zápis o tom nic nenaznačuje. Když nyní opět souvislost zpráv z deníku přeruším, vzbudím Tvou nelibost. Když si budeš myslet, že mě to ani už moc nebaví, nebudeš daleko od pravdy. Musím ale být důkladný. Dnes však mi to už nemyslí. Doplním své psaní zprávou z domova. Nemusíš číst. Jen netrhej. Našel jsem na půdě zvláštní dřevěnou krabici. S vyřezávaným víkem, s intarziemi vykládanými stěnami. Otec mě s ní málem hnal k starožitníkovi. Do té krabice, kralující ted na mém stole a také trochu v mém srdci, bych rád ukládal svou korespondenci. Jenže mi nikdo nepíše. Posílej mi tedy, prosím, již nyní mé dopisy jednotlivě zpět, snad Ti za korunu měsíčně ještě stojím. Nebo z našeho přátelství a vědomí příslušnosti k vnitřní klubovní soudržnosti už nic nezbylo, ani pochopení? Mohu se v tom případě pochlubit slabostí: já jsem si skutečně myslel, doufal, kreslil, jak přátelství nás čtyř zůstane, obstojí. Ze zmíněné půdy se dá hledět ven malým vikýřem. Hledět omezeně: ve výseku pohledu do nitra Písečníku se jeví podnět k jásání krajináře, jsoucího stavu celý život malovat staré chalupy, stromy v opuštěných zahradách, kousek nebe s táhnoucími mračny, náznak lesnatého kopce v pozadí. Že je okolo již město, o tom ani nechci mnoho vědět. Ten kousek vidu mi nemálo připomíná náš erb, jak jsi jej Ty nekreslil. Bude právě obrazné, jak se horolezecká chata proměnila ve vesnickou chalupu, horské sosny ve staré třešně a jabloně, skály v okrouhlé stráně. Dumej se mnou, zda se naše divoké, dobrodružným lanem poutané kamarádství dokáže transformovat v trvalé pouto řemenem porozumění, zralosti, účelného pomáhání. Kdo z nás toho chce dosáhnout. Zdraví Tě, jaký už je, Mirek 29

17 32 Dopis šestnáctý Dopis šestnáctý cítím na dálku: opět se zesiluje nesouhlasení s mým mudrováním mimo hlavní proud vyprávění. Nedůležité, nepodstatné. Já si však myslím: vše na světě má jistý význam a není správné být obecným podceňovatelem. Je třeba i šokující, když obrátíš v Quidovském čtení stránku a grafika zápisů se náhle ostře mění. Začne se psát vlevo nahoře a nebere se v úvahu konec řádku na stránce, pokračování vidět na stránce vedlejší až do pravého rohu deníku. S následujícími řádky se to má podobně zmateně. Je třeba dopsáno jen do libovolné délky, vznikají podivné odstavce. A objevují se kresby. Slyšel jsi někdy, že Quido maluje nebo to umí? Ne. Já ale tuším, že kdo maluje a neumí to, je přinucen naznačit, nejspíše jen pro sebe, tajemství, pro něž se nedaří nalézt slovní výrazivo. Quido kreslí psací tužkou náznak stavení, kostela, stromu, zdi. Nebo abstrakci. Snad přece sešit jen tak zdobí. Anebo neví, co který den napsat, nic se nepřihodilo. Aby neměl prázdnou kolonku. Také jistý typ deníku. Přes všechno loňský podzim vnáší do slohu jistý pořádek. Quido se rozhodl výpravy, podstatnou část činnosti našeho rozpuštěného sdružení, obnovit. Zatím sólo. Než se objeví zprávy o zážitcích na cestičkách, lze číst dost obsáhlou a těžkomyslnou úvahu o rozprášení klubu. Začíná slovy nevybíravými. Na mou a Tvou adresu tryskají z nevycválaných řádků závažné výčitky. Martina šetří, jistě právem. Ty ses odstěhoval. I to bere jako křivdu a nepatřičnost. Mě, zcela proti prvotní úmluvě, je připevněno na tělo i na duši jho vedoucího. Čímž se jevím viníkem číslo jedna. Budiž. Neohřívejme. Přece však se mi líbí tvrzení, za nímž také stojím: kluby, bratrstva, samozřejmě dobrá bratrstva mladých lidí, založená na společných zájmech a porozumění, se skutečně docela rozpadat nemusejí. Styk však musí nabýt nových forem. Rodina a zaměstnání postaví nové problémy. Dobré přátelství však není nikdy na překážku. Vždy může spíš pomoci. A my? Zbylo naše rozčepýřené dopisování a Quidovy snahy s Martinem. Do listopadu loňského roku je Quido zatím sám. Září: škola a nechut k čemukoliv. Říjen: v sobotu, desátého, jedou rodiče do Křtin na pout. Syna berou do auta. Není vidět žádný zápis o návštěvě kostela. Quido otce a matku opouští a pouští se po silnici na rozcestí k Bukovině. Za serpentinami v jedné stráni za tím místem odbočuje a po úzké silničce dochází do místa rekreačních stavení, souhrnně nazvaných Lhotky. S úžasem registruji jeho silné sociální cítění. Začíná hubovat na budovatele a vlastníky zdejších výstavných objektů. Podle něj si nemohli postavit takové hrady za poctivě vydělané peníze. Uvádí i příklady a výpočty na dotvrzení a láteří cestou hlubokými lesy. Zmlká až krásou místa zvaného Horní Říčka a vychutnává klid cest po stráních Kalečníka, kudy se přechází z povodí Říčky do povodí Hostěnického potoka. Zde již byl (s námi) a těšil se na rybníček u Stříbrné studánky. Ouha však, znovu se rozpaluje hněvem. Les nad rybníčkem je vykácen a Quido přímo cítí rány, které příroda utrpěla od surových strojů. Uvádí řadu ekologických citátů. Své vlastní výnosy chce začít zvoláním:,,at se propadnu..., včas si ale uvědomí, že v Moravském krasu je to dost nebezpečné. Sám Host. potok se přece propadá. Q. kluše podél něj jmennou vsí, kamenitým dolem k jeskyni Pekárně, dál po proudu občas mizícím a nahoru na místo jménem Hornek, vysoký, pevný skalnatý bod v křovinaté stráni. Odtud, z pohledu na panoráma Chřibů je vzat základ pro další výpravu, uskutečněnou 23. tohoto měsíce: k tomu není vypsaná doprava z Brna do Koryčan a také ne zpět z Uherského Hradiště. Připadá jistě v úvahu použití autobusu, nebo někdo známý vzal Q. jako spolujezdce. Zapsáno to není schválně. Však si na kamaráda musíme jasně pamatovat, jak ohnivě občas promluvil proti dopravě. Tvrdil dokonce, že člověku by na cestování měl stačit vlak. Ten má určenu cestu, víme kudy jede, kam, kdy. Auta nám málem vjedou do ložnice. Odvezou nás kdykoliv kamkoliv, ale nebylo by to tak naléhavé, kdyby právě místa, kde jsou i ona vyráběna, nebyla tím aktem dokonale zošklivena. On vůbec Q. je tak zaostalý, že rychlou dopravu, auty a letadly, považuje za nezdravou a přinášející lidem daleko víc problémů, než kolik jich snad pomáhá řešit. Byl-li přinucen nesympatických prostředků použít, raději se ani nezmínil. Z Koryčan stoupal na Zavadilku po modré značce a postupoval po hřebeni Chřibů k severovýchodu, s odbočkou ke sv. Klimentu. Starověkem posvěcená místa jej vábila. Srubová kaplička inspirovala k drsným slovům obdivu. Jaký je dětina, dokázal tím, jak nemohl nechat na pokoji zvony, jejichž tubová těla byla rozvěšena na šibeničce, a t ukal do nich. Nejprve nesměle, pak už tím lesy zvučely. Po chvíli se někdo vynořil mezi stromy a vynadal mu. Q., asi to nebude pravda, se hájil poukazem na nepřekonatelnost genů, které zdědil po dědečkovi, zvoníkovi u sv. Leopolda. To by mu ovšem bylo podobné. On totiž, šklebivec, co chvíli nějaký gen vytáhl ze záňadří a tropil si šašky. Své předky však ctil a kdybych si vzal za úkol rozebrat jeho vztahy, názory, víry a pod., snad bych našel kořen, z něhož vábení k toulkám s cíly jako hora Svatoklimentská nebo Velehrad, vycházelo. Dál tramp postupoval hodně rychle mohutnými pohádkovými lesy přes Ocásek, Pilu, scházel k Dlouhé řece a prošel lázněmi Leopoldov-Smrd avka. Udělal si dost zacházku, která by byla ne... Kamarád Mirek 31

18 34 Dopis sedmnáctý Dopis sedmnáctý...pochopitelná, kdybychom si zde nevzpomněli na jeho obdiv k nevšedním názvům míst. Dál: Buchlovice, Břestek, Tupesy,Velehrad. Slušně namáhavá tůra. Už se stmívalo. Kdoví jak hluboko zašel do baziliky. Ztratí jen jednu uznalou větu pro vznosnou siluetu, délku stavby a příjemné prostranství před ní. Zdá se, že jeho odchod uspíšilo setkání s vozíčkáři, nemocnými, kteří v té doby byli vytlačeni ošetřovateli do nádvoří na krátkou večerní projížd ku. Q. těžko snášel pohled na neštěstí těch lidí. Nerozumě utrpení, se bránil myšlenkám na ně. Není to jistě hloupost nebo zlá vůle. Spíš nezralost, bezradnost před svým soucitem. Začne hned mluvit o nemožnosti jít se podívat na Břesteckou skalku či postupovat údolím Zlacké studánky ke Komínským skalám a Bunči. To by chtělo další den. Tedy ne že by se bál noci v lese. On! Spíš slíbil doma návrat,,dnes, jak to bývalo i s námi. Trochu na to zaprská a pouští se alejovitými silničkami k Uh. Hradišti. A říjen je u konce a pryč. Dny se krátí, zima se zdá ještě daleko. Dušičky jsou neobvykle suché. Slunce si zakrývá tváře šátkem mlh jen po nos a vítr není stavu se přinutit k drsnějšímu tónu. Samota začíná tížit. Vlastnost, přednosti krbu těžko mladý člověk ocení. Ústřední topení nedokáže vydávat lichotné teplo tak bezprostředně. Kdepak má praskot ohně a vůni či občasnou štiplavost kouře z hořícího dřeva, kde drahokamovost uhlíků padajících z roštu a svítících v křídlech soumraku. Náhle nezvyklé přání rodičů: zajedeš, zjistíš, vrat se brzy, zde peníze na cestu, dva krajíce chleba s máslem a šmitlichem a putálka s čajem. Teplý vydrží do za pět minut čtvrt na dvě. Jaký rozdíl mezi vlakem z Židenic do Tišnova a tím z pod Květnice přes Štěpánovice a Borač do Prudké a dál, kam už nejedu. Prvý si hraje na napodobeninu rychlíku na ostrově Hokaido, druhý skutečně by mohl vyvolat Humoresku Antonína Dvořáka. Zastávka v Prudké, před tunelem, je shnilá dřevěná bouda, vyzdobená neetickými recenzisty. Q. sleze s náspu, hodí zlým, nevděčným pohledem směrem k papírně, přejde unikátní most přes Svratku a podél strouhy se ubírá k Matalovu mlýnu. Píše o tom hezky:...,,chtěli (rodiče), abych se podíval, jak mlýn po malířově smrti vypadá. Dřív k němu jezdili každý měsíc. Měli ho velmi rádi a když ted mám mlýn před sebou, divím se jim méně. Jaké to muselo být skvělé prostředí pro debaty, besedy, setkávání. Majitel byl velký umělec, odvážný člověk, studnice vědomostí a vzpomínek. Lepších časů, po nichž toužil jako málokdo, se nedočkal. Nyní je zde klid, pusto vzdor tomu, že uvnitř přece někdo přebývá. Trochu jsem si připadal jako návštěvník na Klondyke dnes. Ale měl jsem dál zjistit, jak vypadá malířův hrob v Lomnici. Je to výš v horách a já se tam trefuji zahambujícně dlouhou dobu. Vše zde totiž leží na mohutných svazích rozložité kupy vysokého Sekoře. Stoupu tedy, stoupu stále, v Bělči neodbočím, už jsem v lese, stále se rozhlížím, jsem nadšen a nakonec vylezu až k vrcholovým skalám a úděsné věži. Naštěstí se chytím žluté značky běžící na Skorotice a Lomnice přede mnou náhle vyvstane v podzimním oparu. Na hřbitov se musím vyptat a v něm zase na hrob. Nebýt jedné drobné místní babky, sotva bych uspěl. Zprávu podávám věrnou: hrob je bez pomníku jak si to zesnulý přál. Jen rovná plocha s květinami. Záhrobní skromnost. Naši už si s tím musí poradit. Do Tišnova klopýtám podél potoka Bezénku. Prý býval zlatonosný. Mně cesta přinesla puchýře na nohou, boty mám v záběhu. Tolik Q., poslušný syn. Příležitosti k výletu se chopil rád. Měl nedostatek dalších vysněných cílů a těžko situaci zvládal. Proto zde jeho poznámky v deníku jsou nejkratší ze všech. Bílá místa. A jsou zde ty abstraktní náčrtky. Nejspíš souvisejí s mlýnem. Q. je přece jen člověk natolik důkladný a zvídavý, že chce zjistit o člověku, kvůli němuž výlet podnikl, alespoň něco podstatného. A je zaujat. Nedivím se. Já jsem na malování nešikovný maximálně. Neměl jsem nikdy odvahu si ani črtnout. Na výstavy chodím ale rád, i na moderních děl. Matal je silný zážitek. Kompaktní originální výkřik, barevně sugestivní. Q. čárání jakoby s tím vzdáleně souviselo. Je to spíš jen dojem a s ním protentokrát končím. Mám hlad, jsem unavený a ospalý. Škola od rána do poledne, učím se na zkoušku před termínem, abych toho po Vánocích tolik neměl. Také nám přivezli uhlí a otec je nachlazený. Noc prokašlal a budil mě. Takže se spokoj. Zdraví Tě kdo? Mirek 33

19 36 Dopis osmnáctý Dopis osmnáctý v dalším pokračování Q. deníku si budu muset dovolit dost věcí domyslet. Kdybych interpretoval věrně pouze rozluštitelné, nikdo by tomu později nerozuměl a mé zkoumání by mělo pramalý smysl. Dejme si však takové pracovní zhodnocení a považujme těch několik vět, které mlhavě charakterizují dobu zhruba od půlky listopadu do půlky prosince (loňska) na dobu významnou ba klíčovou pro události pozdější. Jde o Q. sblížení s Martinem a jeho důvody. Předesílám: bude zcela normální, že se Q. ve své společenské krizi obrátil právě k němu. Mně brání nejenom skromnost, nýbrž i obdiv k objektivní realitě, být udiven po rozpadu klubu svou nenalezitelností po Q. boku. Ty samozřejmě svým odjezdem ustoupils dobrovolně do pozadí. Snad Tě neraním, když si budu myslet, že by na věci sotvaco změnilo, kdybys zůstal. Podívej, Martin je z nás nejmladší. Když se nad tím stále znovu zamýšlím, vyjde mi skoro variace na často opakovaný pohádkový motiv, v němž starý král měl tři syny a nejmladší byl nejúspěšnější, ač na to zprvu nevypadal, a vyhrál království, princeznu, přízeň lidu, případně nepřehledno drahokamů. Něco z toho si dobil Mar. mezi námi. Ty, Q. a já jsme měli k sobě jistě řadu výhrad, jež jsme se ale snažili vždy nechat čekat venku za dveřmi klubovny při schůzkách a na nádraží při odjezdu na výpravu. Mar. jsme měli všichni rádi a nemusili se k tomu nutit. Moc nemluvil, ale dost nás stmeloval. To už jsou tací lidé, s nimiž je ti dobře a ani se ti nechce analyzovat proč. Q., ač to nebylo potřeba, rád vystupoval jako jeho ochránce. A také M., i když nikdy nefňukal ani nenadával, a nepostrádal ani jistou imponující mužnost, nechal se dost snadno o lecčems přesvědčit, byl ústupný. Patrně to bylo ze zásady. Což ovšem vím pořádněji až dnes. Těžko říct, kolik si toho před rokem uvědomoval Q. Ze zápisků vyčteš pramálo. Zato ale, jak jsem naznačil, právě na těchto stránkách nacházím velmi důležité přiznání. A už třetí, směřující k témuž předmětu: k Martinově tašce s obrázkem. Jestli toto táhlo Q. k M. nejvíc? A co o tom věděl Q. sám...? To je otázeček, panečku. Také můžeme otevřít debatu o Q. upřímnosti a družnosti. V deníku viděl přítele a zpovědníka, ale jen jakoby na chvíli. Avšak neodráží se tu něco z celkového poměru i literárně konzumního člověčenství k zápisníkům, kronikám, deníkům, itinerářům? Znáš přece, co se je naposmíváno třeba památníkům. Díky jen hudebním skladatelům. Dokázali třeba i geniálními drobnůstkami oslavit naivní zprávičky šestnáctiletých děvčátek,,lístky do památníků. Hovořím, píši, kecám, zlobíš se. Ale když už usednu a uchopím následníka brku, proud myšlenek někdy přerušuji až násilím. Postupem téhle práce stalo se mi esseystické mudrování málem dražším a důležitějším, než příběh sám. Nebýt Tebe, bud bych utonul v náplni propisovaček nebo se stal básníkem v próze... Ne. Znám svou povinnost. Základní vlákno dosoukám. Roztrhni papír, bude to trvat dlouho. Zatím upozornění: skutečně přímého a vyčerpávajícího se ani později o nejvlastnějším podnětu mnoho nedozvíš. Zda skutečně touha zjistit, koho obrázek v tašce chráněný znázorňuje, a snaha vyrvat M. tajemství byl hlavní motiv podmanění si a vehnání do nebezpečného dobrodružství?! Až to skončím, pátrej si sám. Avšak varoval bych Tě, kdybych přesněji věděl proč. Já to totiž neudělám. Ve mně se vše nějak rádo dokončuje. Příběh bych nerad nechal trčet do prázdna. Možná je to i vliv Písečníku. Div se. Kdybys jen znal trpce sladkou uzavřenost prostoru, ve kterém bydlím. Která zvláště na podzim, když už on přibírá zmrzlá rána, ti hledí přemítavě do duše... M. 35

20 38 Dopis devatenáctý Dopis devatenáctý pax. Pojednám ještě o vzhledu Q. deníku, o jeho deskách. Jsou z kůže, takový sešit, deník, nedostaneš běžně koupit. Musel by Ti jej udělat knihař a patrně by měl potíže s materiálem. Nepoznal bych pravou kůži od kvalitní napodobeniny, ale otec se v tom vyzná a prý mohu na pravost obalu vzít jed. V záhlaví se nachází malá Q. zmínka, jak tento trvanlivý exemplář vlastně získal: vyhrál jej v soutěži. Není napsáno v jaké. Dovedu si těžko představit tu plodící seanci, jsem společenský barbar. Nekupuji losy, nevěřím v přízeň osudu. Nevěřím vůbec v osud. V monstrum a fátum, příšeru se dvěma tvářemi, strašáka na dospělé děti. Moje názory sem ovšem nepatří. Howg. Chtěl jsem poukázat na jinou věc, charakteristickou pro Q. Kdyby deník nevyhrál, rozhodně si ho nekoupí. Na to je příliš šetrný. Což je krásný výraz, mám poněkud horší vzpomínky: Q.-šetřílek, Q.-škrt a. Ne, to také nebude ono. On hlavně nerad nakupoval, kupoval, platil, počítal peníze, manipuloval s nimi. Nechtěl slyšet, kolik stojí cesta vlakem, zda bude mít na oběd a podobně. Mám, dám. Nemám, nazdar. Hrozný člověk. Citoval T. G. M. pravícího, že na penězích lpí zvláštní kletba. Citoval jiné, horší, skoro neslušné definice. Aha, také jsi slyšel. Snad ho chytila Chestertonova zešílevší ctnost. Ale v zaprášené tornistře tahá vzácně vázaný předmět. Estetický cit má možná i vytříbený. To mohu doložit přikročením k další etapě deníkem vymezené éry, zahrnující především Vánoce. Dobře se mi chronologicky hodí. Mám zpoždění a konec roku se blíží i letos. Q. zcela nečekanou, velmi netradiční oslavu třetí prosincové třetiny Ti opíši a považuj ji i za mé přání.,,vánoce mě smiřují dokonce s městem. Nebudu to rozpitvávat žiravinou počtů. Prostě od konce adventu po Tři krále se cítím lépe. Zimu jinak nemám příliš v lásce. Zvláště tu z přelomu nynějších let, černou, špinavou, jaksi atomovou. Náčrtek tužkou, uhlem. Rozhodně vidina českých Vánoc v závějích se krčících vesničkách by byla lákavější. Svátky, svátky... rtut na teploměru měřícím nálady stoupe. Jistá milovaná bytost se rozhodně přiblížila a nařízla slupku naší skepse, pesimismu, sobectví. Každý strom v zahradě se sklání nad jeslemi. Každá skála je z prahmoty stěn Betlémské jeskyně. Zvony, budící mě vždy ráno o šesté, nevznikají jen sveřepými údery tvrdých kovů, vyrobených v dílnách životem nešetřených lidí. Otevřu starou, odmítanou čítanku a s dojetím si čtu Vrchlického báseň a tiše si zahvízdám signál dobrotivého porozumění, vždyt on ten cit, ženoucí mi do očí slzy jež nesmí nikdo spatřit, ještě ověnčil poezií, dnes zastrčenou v pavučinovém koutku knihovny. Tak co, řekl bys tohle na Q? Asi odfrkneš jako vždy a procedíš skrze námořnicky zasvítivší chrup: paradox. Ovšem. Parodox je též, že já zde syčím citem jak papiňák na plotně a přitom se bojím, že mně od Tebe dojde dopis zvící přednášky univerzitní úrovně s refrénem nelahodné písně:,,zdržuješ! Ale podívej se: já ted čtu Bílou velrybu od Melvilla. Velmi Ti knihu doporučuji. Mimo poučení je to škola trpělivosti a znamenité literární dílo, takže účinek budeš mít trojí. Veliký spisovatel, význačné dílo. Děj má prostinký, ale té popisné práce kolem, než se k němu dostane! Abych všemu nasadil korunu, opíši Ti na závěr ještě další pasáž z našeho deníku, uzavírající loňské stránky:,,když se před Novým rokem rozjasní a jsou vidět skvrny modrého nebe, zasvítí slunce, je náhle vlaho a po cestách se zalesknou kalužiny. Šik ptáků letí nebem, z kopců na obzoru se kouří a ohlížím se, kdo to tiše zpívá. Je příliš smělé myslet na jaro i předjaří. Jenže vidina jara, léta, to je milost naděje. A ona jak by spala v šedivých dobách a nechtěla tě zbytečně vzrušovat, vždyt může trápit a bolet nesplněnými a nesplnitelnými sny. Avšak její spánek je lehoučký. Přijde vše, po čem toužíš. Bláhový člověče. Hledej nejskvělejší poklad a naplňuj touhy, dcery dálek. Jejich záře neuhasíná. Pokojné Vánoce a dobrý Nový rok Ti přeje Mirek 37