ZRNÍČKO. pro továrnu. Nemilosrdné metronomy baletů bez přestávky udávají tempo života armádě dělníků.

Transkript

1 ZRNÍČKO Svazek 10, číslo 2 únor 2010 Modlitba s nočními dělníky Množství lidí v noci vstává a jde do práce. Většina si nevybrala takovou zkoušku, ale žene je nevyhnutelnost. Několik lidí a několik žen v noci vstává a jde se modlit do klášterní kaple. Vybrali si, že budou bdít před Bohem za své bratry. První v obrovské většině nemyslí na to, že odevzdávají své úsilí Pánovi, ale druzí ho přijímají, nesou ho, odevzdávají Pánovi. Díky nim - věřme tomu - Bůh slyší ten dramatický zpěv o lidské námaze, který každou noc stoupá ze země k němu. Je pozdě, Pane, a chtěl bych spát, potřebuji se vyspat. Ale dnes večer myslím na noční dělníky, na množství lidí, kteří pracují a zatím co my spíme, oni vyrábějí pro nás to, co potřebujeme pro život. Nejednou jsem potkal na své cestě, dělnické autobusy, které sbíraly po městských čtvrtích pracovní síly pro továrnu. Nemilosrdné metronomy baletů bez přestávky udávají tempo života armádě dělníků. Potkal jsem muže, jejichž tělo a zničené nervy nemohly sledovat rytmus. Vlečou rozbitý život, který nic a nikdo nemůže opravit. Poznal jsem rozbité dvojice, když manžel a manželka spolu mluví jen slovy načmáranými na kuchyňský stůl. Hrál jsem se úplně potichu s dětmi odsouzenými k tichu dne protože tatínek spí. Nerozumím, Pane, copak jsi nevymyslel noc na to, aby se spalo? Když tvoje slunce moudře odchází spát první, zhasne světlo a vyzývá ke spánku! Ale lidé si vymysleli noční práci a denní spánek. Rozsvěcují neony, potom stáhnou rolety, Aby věřili, že v noci je den a přes den je noc. Říká se, že aby se zohlednily požadavky moderního světa,

2 je třeba si za každou cenu podmanit přírodu. Říká se, že ekonomika je prvořadá, že rozkazuje a je třeba ji poslouchat a že stroj je třeba obsluhovat ve dne i v noci. Říká se, že navzdory, že tu či tam se zkoumají nové podmínky práce a pokoušíme se rehumanizovat, co se dehumanizovalo. Ale ty víš, proč, Pane Aby byla lepší výkonnost a vyšší produktivita! Člověk se stává otrokem a utrpení přetrvává, obrovské utrpení, ty výkřiky a nářky tak rychle udušené, a ten zvyk, který zapříčiňuje, že na to už nemyslíme, když jdeme spát. Už je to tak dávno! A je to potřebné! Ale dnes, večer, Pane, slyším ten obrovský křik, a dřív než zavřu víčka a odevzdám se do tvých rukou, chci ti ukázat ne ta nespravedlivé utrpení, ty odsuzuješ, ale ten souhrn úsilí, které kladou na lidi, a tu úžasnou šlechetnost, jakou si každý den vyžaduju. Tak proč vstávají noční dělníci, když ne proto, aby vydělali na chléb pro svou manželku a pro své děti. A pokud i některé z nich, přitahuje kouzlo rozkoší, o kterých bohatí tak lehce mluví, že jsou přebytečné, když jde o jiné, je to zázračný zpěv lásky, který se zvedá každou noc když my spíme. Ale, Pane, přijde až k tobě? Mnoho lidí, žel, neví, komu zpívá jejich život 2 na druhé straně, daleko na druhé straně jejich pozemských lásek! Vyslechni ho, Pane, vyslechni, velmi tě prosím, aby nevyšlo nazmar tolik úsilí, tolik námahy a tolik prožité lásky. Odpusť mi, Pane, že jsem o tobě pochyboval, a nevěřil jsem, že ten noční hymnus možná stoupá k tobě výš než naše vzletné chvalozpěvy na vroucích shromážděních, protože řeč života, poznamenaná krví námahy, znamená více než vzletná slova. Odpusť mi, Pane, že jsem o tobě pochyboval a že jsem pochyboval o nich, když se do toho nočního chóru zvedá několik mimořádně jasných hlasů, hlasů mužů i žen, kteří vstávají před úsvitem, těch dobrovolných strážců noci, kteří zpívají na tebe chvály, ukrytí v klášteře, sólisté čisté lásky, poslové lidskosti,

3 kteří provázejí se zavřenými ústy a možná i se zavřeným srdcem zástup nočních dělníků. Věřím, Pane, věřím, ale řekni mi, že dnes večer je vyslyšíš VČECHNY. Ano, milý můj, říká Pán, vyslyším je, protože každý člověk je mým bratrem, i tehdy, když o tom neví a žádný zpěv lásky nestoupá ze země tak, aby nedošel ke mně. A já je přijímám všechny, dokonce i falešné tóny, abych je odevzdal Otci v nekonečných chválách. (Michael Quoist) Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. 1 Kor 12,4-7 Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. Zavolal své učedníky a řekl jim: Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa. Mk 12,41-44 Hned nato přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy. Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám. Mt 14,

4 Světec na únor Jako světce na měsíc leden jsme vybrali sv. Jeronýma Emilianiho. Jeroným Emiliani, často označovaný za obnovitele řeholního života v severní Itálii, byl zakladatelem řádu somasků, společenství řeholních kleriků, které se původně jmenovalo Compagnia dei servi dei poveri" (společnost pomocníků chudých). Členové tohoto mužského řádu vedli sirotčince a nemocnice, chudobince a internáty. Papež Pavel III. potvrdil společnost r Jeroným Emiliani přišel na svět r v Benátkách jako syn vznešené rodiny a dostalo se mu znamenitého vzdělání. Již v 15 letech vstoupil do vojenské služby, stal se důstojníkem a později generálem. Když hájil se svými vojáky r město Castelnuovo proti Lize z Cambrai", upadl do zajetí, z kterého se prý dostal zázrakem. Pochopil to jako znamení, že má změnit život a vystoupil z vojenské služby. R přijal Jeroným Emiliani kněžské svěcení a věnoval se nyní jen službě chudým a nemocným. Je rnnoho svědectví o jeho hrdinské blíženské lásce a o velké kajícnosti. R se podřídil Emiliani vedení Giampietra Caraffy, svého duchovního otce, který měl později vejít do dějin jako papež Pavel IV. Téhož roku založil svou společnost. V severoitalských městech Bergamu, Brescii, Veroně. Comu a Miláně založil už dřív četné sirotčince. Jeroným Emiliani zemřel 8. února 1537 v mateřinci své společnosti v Somasce, v místě, podle kterého byli členové rádu nazýváni somasky". Papež Klement XIII. svatořečil zakladatele řádu r. 1767, papež Pius XI. ho jmenoval r patronem sirotků. Sv. Jeroným Emiliani je patronem Trevisa a Benátek; sirotků; zakladatelů škol a sirotčinců. (Podle Rok se svatými) Dej rodičům a přátelům trpělivost, aby nám naslouchali, a nám dej důvěru, abychom s nimi rozmlouvali. Dej, ať dveře zůstanou otevřeny, rezignaci a hořkost zadrž venku. Pomoz nám, abychom pochopili názory a požadavky, které se nám zdají zastaralé, abychom těmito problémy dokázali růst a později nezklamali své děti, až budou od nás očekávat to, co si teď my přejeme od jiných. 4

5 NEDĚLE JE POSVÁTNÝM ZASTAVENÍM O pohledu Církve na slavení svátečních dnů a na to, co by se během nich mělo či nemělo dělat, odpovídá odborný asistent na Římsko-katolické teologické fakulte Univerzity Komenského v Bratislavě Vladimír Thurzo. Jak má věřící křesťan rozlišit, které činnosti může dělat ve sváteční den a které ne? Učení Církve týkající se tzv. nedělního odpočinku je úžasně povznášející a krásné. Vychází z pohledu na neděli jako na den vykoupení, tedy osvobození člověka. Na rozlišení, co je vhodné nebo nevhodné dělat v neděli, je možnost dvou kritérií. První odráží posvátnost sedmého dne, tak jako je zakotvená v opisu stvoření v Knize Genezis: Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy. Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. (Gen 2, 2-3). Pro křesťany je sedmým dnem neděle. V neděli slavíme zmrtvýchvstání Ježíše Krista, které dává tomuto dni výjimečné postavení mezi ostatními dny týdne. Je to klíčová událost celých lidských dějin, osvobození ze strašného otroctví hříchu, ze kterého se člověk nemůže dostat vlastními silami. Neděle má být dnem, kdy si člověk uvědomí svoji závislost od Boha a potřebu jeho osvobozující milosti. Účast na mši svaté, která je nekrvavým zpřítomněním Ježíšovi oběti na kříži, nám zprostředkovává tuto osvobozující milost. Člověk se potřebuje zastavit, aby si uvědomil, že není absolutním a svrchovaným pánem nad celým stvořením a dokonce ani nad svým životem. Pokud si nedopřeje takové posvátné zastavení, může velmi rychle upadnout do sebeklamu, že je tím, kdo všechno spravuje a má pevně v rukou. Neděle je posvátný den. Svatý znamená oddělený od profánního, takže jiný než všední. Z tohoto důvodu i činnost, kterou vykonáváme v neděli, musí být v souladu s posvátností neděle. Druhé kritérium vychází z Božího pohledu na člověka a nejlépe respektuje požadavky lidské přirozenosti. Nedělní odpočinek není omezením ze strany Boha nebo Církve, ale přesně naopak. Podobně jako při prvním kritériu je to nabídka osvobození. Když člověk nemá určité hranice, stává se otrokem. Platí to ve všem a samozřejmě i v práci. Stačí se podívat na moderní developerské projekty. Dělníci, kteří na stavbách pracují prakticky bez oddechu, i v neděli, jsou doslova novodobými otroky v rukách investorů. Podobně prodavačky v nákupních centrech otevřených nonstop také těžce odlišují všední den od neděle. Nedělní odpočinek má být přerušením celotýdenního shonu. Nikdo nemá bezedný rezervoár fyzických a hlavně psychických sil. Neděle a svátky jsou příležitostí na jejich načerpaní. Co tedy dělat v případě, že pro pracovní povinnosti zanedbáme ve sváteční den mši svatou? Každá účast na mši svaté v neděli a v přikázaný svátek je nejen povinnost, ale v první řadě velký dar pro člověka. Bylo by ideální, kdybychom to tak dokázali i vnímat. Potom bychom udělali všechno pro to, aby nám mše svatá neunikla. Samozřejmě, život může přinést okolnosti, že ani při dobré vůli se někomu nepodaří zúčastnit se mše svaté. Tehdy je jeho 5

6 neúčast na mši svaté omluvitelná. To je případ těch, kteří vykonávají činnosti nevyhnutelné pro plynulý chod společnosti, například pracující ve zdravotnictví nebo v dopravě, různé pořádkové či havarijní služby a podobně. Jinou příčinou může být služba druhým, například opatrování nemocných a nemohoucích, od kterých je těžké se vzdálit. Příkazem zúčastnit se mše svaté je možné zadostiučinit už v předvečer přikázaného svátku či neděle. Je možné to chápat jako nabídku ze strany Církve, nikoli nátlak. Pokud se ani tak někomu nepodaří na mši svatou jít, je dobré, když se na ní zúčastní jiný den. Není to jeho povinnost, ale výborná posila pro duši. Je z pohledu Církve nějaký rozdíl mezi prací například na lékařské pohotovosti a prací v katolickém médiu, kde se vysílá v čase svátků, pokud jde o nevyhnutelnost a potřebu této práce? Pokud vnímáme jednu i druhou jako službu společnosti a jsou potřebné a nevyhnutelné, tak není mezi nimi z pohledu Církve žádný rozdíl. Je třeba však správně vnímat postoj Církve k práci, a tedy i těm úkolům, které se musí vykonávat v neděli nebo ve svátek. Církev přece učí, že člověk se posvěcuje i dobře vykonanou prací. Pokud je daná práce potřebná a nevyhnutelná a je to služba pro druhé, nemůže být překážkou na cestě k Bohu i v případě, že se vykonává v neděli. Hlavní problém však vězí v tom, že mnohé činnosti, které se dnes běžně v neděli vykonávají, nejsou ani nevyhnutelné, ani potřebné. Například dnes už prakticky neexistují obchody, které by byly v neděli zavřené. Téměř úplně se ztratil posvátný charakter neděle a svátků. Kde může věřící najít usměrnění o této problematice z pohledu Církve? Existují nějaké církevní dokumenty? Velmi dobrý dokument je Dies Domini, neboli Den Páně, apoštolský list Jana Pavla II. o svěcení neděle. V něm papež zdůrazňuje osvobozující rozměr neděle. Říká, že na počátku Bůh stvořil svět jako dobrý. Následkem hříchu se do světa dostalo zlo a nepořádek. Boží iniciativou, spásonosným vykoupením Ježíše Krista, se vytvořil nový pořádek, jak říká sv. Pavel, stali jsme se novým stvořením v Kristu. Toto se zpřítomňuje v oběti mše svaté. Každá mše svatá je tedy vnesení harmonie a pořádku do vnitřního a venkovního světa člověka. Proto je tak potřebná mše svatá, když si to všechno uvědomujeme, připomínáme a znovu zpřítomňujeme. Sváteční odpočinek je pokračováním této dynamiky osvobození. (podle KN) Modlitba na neděli Nastává konec týdne děkuji ti. Ty mě znáš, kdo před tebou obstojí? Smím k tobě přijít se svými chybami. Ty mě máš rád a odpouštíš mi kvůli Ježíšovi, který za nás zemřel a žije. Naprav, co se mou vinou pokazilo. Dej, ať překonáme všechna napětí mezi sebou a odpouštíme si. Jen tak mohu ukončit tento týden ve tvém pokoji a přistoupit ke tvému stolu. Pak jsi uprostřed nás. Osvěť Duchem Svatým všechny, kteří tě zvěstují. Tvé slovo ať se pro mě stane světlem, tvůj svatý pokrm silou pro všechny dny dalšího týdne. 6

7 ROZCHOD Nejsem už malý, nedávno jsem oslavil šestnáct, a už tři roky pokukuji po děvčatech. Zažil jsem jen odmítání. Dost mě to ničilo, ponižovalo, depky byly na pravidelném pořádku. Před měsícem jsem však zažil také bližší vztah. Chodil jsem s děvčetem dva týdny. Možná se zasmějete, ale pro mě to bylo moc. Proč jsme se rozešli? Doteď nemám odpověď. Měli jsme se rádi, stále jsme se scházeli a tak, ale zádrhel našeho vztahu byl v tom, že jsme se za ten čas nedostali k žádnému tělesnému kontaktu. Ani k držení se za ruky! Nic víc, jen kecání. Možná jsem to i chtěl, ale v duchu jsem si říkal, jestli to není brzy. Nevím, asi jsem udělal chybu, ale bylo to poprvé. Lidé, myslím kamarádi, o mně říkají, že jsem na pohodu, plný fajn nápadů, vtipný, člověk s elánem a navíc s mým podivem sympaťák. Inteligent, sportovec. A i když to pro ni byl první vztah, nechala mě Že by byla chyba v tom, že se oblékám sice moderně, ale ne jako skejťák, nekouřím, nepiju, nenadávám? Marťan Ivo Mám kluka, chodíme spolu jen dva měsíce. Poznám ho už a zjistila jsem, že to není ono. Proč se to tak pokazilo, vlastně, proč si to pokazil on u mě, neřeknu. Hlavním důvodem rozchodu je, že já už ho nemiluju. Ale mám problém, že nevím, jak se s ním mám rozejít. Nechci mu ublížit a ani nechci vypadat jako ignorant a jen tak mu poslat smsku. To dělají děti na základní. Nechci se s ním však už vídat, mám strach, že by mě žádal o druhou šanci. Jak mu mám vysvětlit, že je konec? (Jessica, 8) Rozchod. Nuceně se rozcházíme se základními a středoškolskými spolužáky (aspoň většinou), přirozeně s představami o pohádkových princeznách a krásných zemích či s hrami na vojáky kolem paneláků. Ale rozejít se s člověkem, kterému jsme říkali miluji Tě, je jiná věc, hlavně, když vztah chce ukončit jen jeden z páru. Tomu druhému je však v takové chvíli slogan když miluješ, není co řešit málo platný. Pravda, rozchod ačkoli se vyskytuje běžně, přece jen je to vážná věc, velmi ošemetná, citlivá, někdy nechtěná nebo i zazlívaná. Je to i zraňující nebo osvobozující záležitost. A téma široké jako moře! O čem všem by se tedy dalo mluvit? jak ukončit už nechtěný vztah, důvody podstatné nebo banální otázka co potom hlubší průzkum proč vlastně? co to dělá se srdcem a vzpomínkami, co z rozchodu získat, a co ta druhá možnost (šance)? Katastrofa Ne, rozchod není ta nejhorší věc, která může postihnout zamilované srdce, a to ani tehdy, když byli spolu delší čas, co znamená, že rozchod je bolestnější. O moc horší je, když někdo žije hned 7

8 následující dny stylem klín se vyráží klínem. Pro toho, kdo se rozešel, ale i pro zanechaného rozchod přece není obyčejný den. Srdce po něm zůstává uplakané, možná rozzlobené, ubolené nebo až rozervané. A rozbité, rozbouřené, příliš zranitelné. Je velkým pokušením tuto občas až nesnesitelnou situaci rychle vyřešit novým vztahem. Abychom zapomněli na ex, tak se rychle znovu zamilujeme. Klín se klínem vybíjí. V srdci pod pokrývkou to však může vonět i jako pomsta či bezhlavé vzdání se svému tělu, (moje tělo si se mnou dělá, co chce). Ale že by právě tohle mělo přinést pohodu do duše, radost, chuť žít?! Nezdá se mi to. Naopak jsem přesvědčený, že tohle je pro srdce hotová katastrofa. Hlubší průzkum - důvody CHODILA JSEM S KLUKEM DVA ROKY A ROZEŠLI JSME SE (ON SE MNOU) PŘED TŘEMI MĚSÍCI. ZŮSTALI JSME VŠAK V KAMARÁDSKÉM VZTAHU. PROBLÉM BYL V MÉ POVAZE - NERVOZITA, PODRÁŽDĚNOST, CHOVALA JSEM SE PŘÍLIŠ VLASTNICKY. STRAŠNÉ. TEĎ JSEM SI VŠE UVĚDOMILA A SNAŽÍM SE ZMĚNIT. ALE ON UŽ VZTAH NECHCE. MÁM JEŠTĚ JEHO VĚCI (SVETR, CD). CO MÁM DĚLAT? A DALŠÍ PROBLÉM - STÁLE HO MOC MILUJI, ALE BOJÍM SE MU TO ŘÍCT. Ivana, 18 8 Dny, když se srdce zmítá v bouřce rozchodu, se táhnou. Někdy k tomu dojde téměř znenadání, ale jindy se to pomalu krystalizuje. Kdesi v hloubi si sami pro sebe více či méně vědomě klademe otázku proč. I když je to vždy velmi osobní záležitost, já se uskromním a vyjmenuji jen pár důvodů, které se všeobecně vyskytují v příbězích dvou rozejitých srdcí. (Seznam není od nej po nej, ale jen tak jak přišlo.) 1. Nová star Krátkodobé vztahy, které často končí proto, že jeden z dvojice objeví novou star - krásnější děvče, zábavnějšího kluka, někoho, kdo je možná v partii a podařilo se sbalit ho. 2. Nesedli jsme si podle pořekadla vrána k vráně sedá. Ačkoli třeba první jiskry přeskakují, téměř vždy z obdivu (je cool), po jistém čase se začnou oťukávat nejen tvářičky, ale i srdce a smýšlení. A tehdy zamilovaní zjišťují, jestli umí přijmout druhého s jeho rozdíly, nebo se raději rozejdou. 3. Už ho nemiluji Jako Ryba Oľa ve svém příběhu. Ona nebo on začnou cítit že už toho druhého nemilují. To, co cítili doteď, anebo aspoň ty první dny či týdny, přestalo. Když se potkají, dívají se na sebe, že o co jim vlastně jde a tak, když se nemilujeme, rozejděme se. 4. Volá jiný hlas Připomenu i toto, protože se to stává - když chlapec nebo děvče v čase zamilování objeví v sobě Boží hlas, který je volá k jinému povolání. 5. Protože naši Pravda, někdy jsou to i rodiče, kteří zasáhnou - mají své důvody - a způsobí, že dva zamilovaní se musí rozejít - na sílu. 6. Daleko k sobě Znáte to, letní lásky z táborů, z mezinárodních pobytů, výletů z dovolené. Srdce se rozbušilo, zamilovalo, ale dál je to fyzicky nemožné. Jsou v tom stovky či tisíce kilometrů. Jistě jsem neprošel všechny možné důvody, spíše jen ty všeobecné, a pravdou zůstane, že každý jeden zamilovaný příběh je originální. Myslím, že mnohým se může přihodit téměř každý důvod, proto několik poznámek k nim.

9 Případ Nová star - stává se to, když oba neměli nebo si ani nevyrobili prostor pro lepší poznávání se, zůstalo to jen při takovém chození. Neinvestovali do vztahu, tak co na tom, že před pár dny miloval/a jinou/jiného milují nebo jen mají? Případ Nesedli jsme si - je jeden z normálních. Zjištění, že neumíme přijmout jeden druhého, že je to těžké, přichází někdy i po dlouhé době, když už jsme spolu něco prožili. Jen ať to není po první prohrané bitce. Zainvestovat do úsilí přijmout toho druhého se vyplácí téměř vždy. I kdyby to nakonec nevyšlo. Ale v srdci budeme lepší. Případ Už ho nemiluji - naznačuje jedno či oboustranné ochlazení vztahu. Láska, o kterou zamilovaným vždy jde, má jen málo společné s prvními vřelými city, zahořením. Láska roste pomalu a vůbec to není jen o citech. Možná, když jeho/ji nemiluji, můžu konečně začít milovat. Případ Volá jiný hlas - je také reálný. Nevěřili byste, že Bůh osloví často ty, u kterých najde právě velkou touhu skutečně milovat. A pozve je k jiné lásce. Tehdy pomáhá modlitba za oba, rozhovor a skromné vložení celého problému do Božích rukou. Případ Protože naši - je velmi komplikovaný. Někdy jsou rodiče opravdu nechápaví, ale většinou mají své důvody, dobré i méně dobré. V takovém případě je mladý člověk vystavený velké zkoušce dospívání. Je tu jedna cesta, a to rozhovory. Vysvětlovat, poslouchat, uvažovat, i když je to na dlouhé lokty. Ale skrze třísknutí dveřmi cesta nevede. A když už jsme na tohle téma v této rubrice prohodili několik slov, zůstávají v platnosti. Je konec Vyslovit takové slova je velmi těžké. Slyšet je nebo si je jen v mysli připustit je vždy bolestivé. Srdce se může roztrhnout. Aby nedošlo k infarktovým momentům, dá se tomu předejít. Když jeden či oba najdou správný způsob, jak na to. Jistě, dá se to udělat i z očí do očí, chladně říct: Je konec! a rozejdete se. A srdce bez citu všechno hodí za hlavu. No především je to trápení. Udělat to smskou? Přes jiné? Dopisem? em? Osobně? Neexistuje všeobecná odpověď. Cesta k té konkrétní však ano. Otázka k dobrému zvážení: Chceme zůstat do budoucna kamarádi? Srdce, která chtějí zůstat v kamarádském vztahu, budou hledat citlivý, upřímný a co nejklidnější způsob, jak se rozejít. Stále se však vyplatí zachovat si k druhému úctu a co nejpřátelštější tón. Pokud už ve vztahu vznikla bolest, zranění, neprohlubujme si to navzájem. A potom? Nálady v srdci po bývají velmi různé. Když jsme se rozešli s hněvem, ve zlém, třískli jsme dveřmi, srdce bude ještě několik dní naplněné hněvem, averzí, výčitkami Řeknete si: Ale to přece přejde a budeme v pohodě. (jen nitro zůstane zasažené, zatrpklé vůči tomu druhému člověku, zesláblé z prohrané bitvy o rozchod v dobrém.) Jakkoliv bychom však usilovali o nový vztah, jsme ohrožení, že nebude upřímný a vznikne možná i z jiných důvodů, než z obdivu a zamilování. Jestli jsme se rozešli v dobrém, pokud byly důvody jakékoliv, a zůstali jsme v kamarádském vztahu, jsme bohatší nejen o zachování dobré vzpomínky, zkušenosti, které jsme nemuseli s hněvem vyhodit ze srdce a paměti, ale i o jistou schopnost o zážitek dobrého rozchodu, zvládnutého v klidu. Jasně, v srdci to bude doznívat. Budou i slzy. Ale i tak je fajn udělat tečku za něčím pěkným, obohacujícím Tečka, jde se dál! Žít jen ve vzpomínkách není styl mladých. Hlavu vzhůru! Možná nejbližší týdny budou o objevování možností pro službu jiným, pro rozvoj svých talentů a časem i o hledání chybějící polovičky srdce. 9 (podle AHA)

10 Jak mluvit s dětmi o Bohu Rodinná katecheze Následující kapitolky pocházejí z knihy Nebojte se života, kterou najdeme na stránkách Nebojte se života, děti, i když bude možná těžký. Nebojte se světa, přestože vypadá špatný. A nebojte se ani smrti, protože ten, kdo je mocnější než všechno zlo, kdo přemohl smrt, chce být vaším přítelem. Chcete ho poznat? Úvod Naše zdravotnické noviny uveřejnily před lety zprávu o ojedinělém ústavu, do kterého přijímají jen nevyléčitelně nemocné: Je v Anglii a byl založen z nadace jednoho polského válečného invalidy, aby v něm tito lidé mohli umírat. Připomínám to kvůli malé zvláštnosti. Děti zaměstnanců si tam mohou volně hrát na dvoře ústavu. Zjistilo se totiž, že na těžce nemocné velmi dobře působí křik hrajících si dětí. Je to zvláštní zvuk. I nyní, když začínám tuto práci, slyším ho ze dvora. Asi všechny děti tohoto velkého činžáku jsou venku. Zřejmě využívají poslední slunečné nedělní odpoledne tohoto mimořádně krásného pozdního podzimu. Tento zvuk skutečně uklidňuje. Znamená, že je všechno v pořádku. Jsou zde děti. Hrají si. Mohou si hrát. Jsou syté a spokojené. Nehrozí jim bombardování ani hlad. Život jde dál. Půjde vždycky dál. Tyto děti jsou živým důkazem pokračování života. Jenže pro člověka, který se dívá reálně dopředu, je ten zvuk jakoby přehlušovaný jinými, alarmujícími zvuky. Na první pohled je všechno klidné a radostné. Děti si bezstarostně hrají. Jenže co všechno jim chybí a co všechno jim hrozí! Jsou dobře oblečené a nasycené. Ale jdou do života a nikdo jim nevysvětlí jeho smysl. Čekají je problémy a trápení. Kdo je připraví na jejich řešení a překonávání? Mají pokračovat v "podmaňování Země", ale nevědí proč. Jednou je čeká i smrt a jim nezbude nic jiného, než zbaběle si před ní zakrýt oči. Protože nebudou vědět, že je to ZAČÁTEK. Pouštíme je do světa plného nástrah, do světa zločinů, smyslnosti, drog a sebevražd - nepřipravené a bezbranné. Jedině víra, hluboká a žitá dává světlo a sílu. Ale musí to být víra, kterou si dítě bude umět obhájit proti námitkám a lákavým pokušením. Většina našich dětí nemá také ideální podmínky, aby víru nasávala vlastně od chvíle početí. Mnoho dětí získává v rodině i mimo ni pravý opak. Každé dítě má však právo poznat svého Boha a přijít s ním do osobního kontaktu. Někdo mu to musí zprostředkovat. Ale JAK? Tato práce je pokus, návrh. Jde o takovou složitou problematiku, že ji není možné vyřešit pevným návodem. Navrhovaný způsob tedy není možno otrocky dodržovat. Ani ve způsobu interpretace, ani v uvedeném postupu. Je třeba se citlivě přizpůsobit chápavosti dětí i momentální situaci. Při některých lekcích budou uváděny metodické poznámky a vysvětlivky. Pro všechny platí několik společných zásad: 1. Rozhovor nebo vyučování má být pro děti něčím přitažlivým, lákavým. Jistě samotným obsahem a způsobem podání a ne tím, že se za pozorné poslouchání slíbí nějaká odměna. Děti se musí na tuto chvíli těšit. Každé dítě touží po porozumění, laskavém přístupu, po důvěrné atmosféře. Zvláště dnešní děti, které jsou přinuceny žít na ulici s klíčem na krku. Když vyučuje rodič, anebo jiný člen domácnosti, ať zpočátku využije chvíle, kdy takováto důvěrnost vznikne spontánně. Časem se z toho vyvine jakási pravidelnost. Je třeba se jen vyvarovat jakéhokoliv násilí, hrozeb a podrážděnosti. 10

11 Když jde o setkávání mimo domov, která jsou od začátku vázána na pravidelnost, nepovažujme sbližování za ztracený čas. Dítě rychle vycítí, kdo ho má opravdu rád, kdo se upřímně zajímá o jeho problémy a kdo ho bere vážně. Pro koho není hračkou, která se odloží, když je něco zajímavějšího (detektivka, televize). Dítě umí ocenit, když si dospělý najde pro ně čas a mluví s ním jako se sobě rovným. 2. Vyučující se musí vždy připravit. Přitom se však nemá křečovitě držet předem připraveného schématu. Musí pohotově reagovat na situaci. Nemoc, smrt, havárie, narození, velké překvapení, strach, nepříjemnost ve škole, zklamání - to všechno je třeba okamžitě využít. Kdybychom to nebrali v úvahu, dítě by stejně nedávalo pozor, protože by bylo rozptýlené příliš silným zážitkem. Třeba to považovat za Bohem poskytnutou příležitost k ulehčení vysvětlení palčivých otázek, které jinak zůstanou prázdným teoretizováním. Logická návaznost témat je jistě dobrá věc, ale život se řídí jinými pravidly. Dítě chceme naučit žít z víry, a ne dát mu suchý ucelený systém pravd. 3. Vědomosti jsou rozhodně velmi důležité. Hodně odpadů od víry je možno připsat na vrub náboženské nevědomosti. Ale mnohem důležitější je vybudovat VZTAH, živý kontakt s Bohem. 4. I když snad předpokládáme, že náboženské vzdělání svěřených dětí nebude pokračovat, nechtějme dát dítěti vědomosti dospělého. Když v tom dítě skutečně nebude pokračovat, do dospělosti stejně vše dávno zapomene. Takové vědomosti by je zbytečně zatížily a přispěly by ke zvýšení nepřitažlivosti celé náboženské sféry. Bylo by to, jako bychom pro jistotu dávali dítěti boty dospělého. Dejme dítěti tolik vědomostí, kolik potřebuje nyní pro svůj náboženský život, přiměřených jeho věku. Když ho bude aktivně rozvíjet, samo si vynutí postupné doplňování vědomostí. 5. Nebojme se mluvit s dětmi o hlubokých tajemstvích víry. Každý, kdo se věnuje náboženské výchově dětí, často s úžasem pozoruje, kolik je dítě schopné pochopit. Stává se dokonce, že dítě poučí dospělého. 6. Dobře se osvědčuje plastický způsob vyprávění, přirovnání, příklady. Přitom je však nebezpečí, že se dítě okamžitě chytí použitého obrazu a rozvíjí si ho dále. Když vedeme dialog, zjistíme, že když za přiklad dáme dejme tomu auto, dítě hned začne vzpomínat na sousedovo nové auto. Takovéto odbočení, když se nám je nepodaří včas předejít, musíme nechat chvíli běžet, přidat se k němu a potom se nenásilně vrátit k původnímu tématu, např. takto: "Kam jsme se to až dostali? Proč jsme vlastně začali mluvit o tom autě?" Takováto neplánovaná přestávka bude chvilkou oddechu, anebo příležitostí ke sblížení, k poznání zájmů dítěte. Ale nesmíme se stát otroky záměrného odvádění pozornosti nebo povídavosti dítěte. 7. Používejme co nejvíce formy dialogu. Má to více výhod. Když dítě jen pasivně poslouchá, po chvilce se v myšlenkách vzdálí (známe to sami podle sebe). Když je nuceno stále odpovídat, udržuje se tím jeho pozornost. Mimo to si lehčeji zapamatuje to, co si vlastně samo vyvodí. Vyžaduje to ale vhodně zaměřené otázky. Využijme však i přirozené zvídavosti dítěte. Kdyby někdo vždy důsledně odpovídal na každé dětské "proč", kdyby dával odpověďmi nepřímo návod k další otázce, kdyby jí vhodně provokoval, stačilo by to na dostatečnou náboženskou informaci. Ale tuto možnost má málokdo. V každém případě však forma dialogu neznamená jen přinutit dítě otázkami k pozornosti a k vyvozování poznatků. Třeba dát prostor i dětským otázkám a správně na ně odpovídat. Jenže na tuto formu dialogu je nemožné dát nějaký návod. Dětské otázky jsou nevyzpytatelné. I nejvzdělanější teolog by se při nich někdy zapotil. Pro tento případ je jen jedna rada: Když znám správnou a vhodnou odpověď, odpovím. Nic se nestane, když přiznám, že to nevím. Případně slíbím, že se na to zeptám, podívám, zjistím to. Autorita tím nikdy neutrpí. Spíš naopak. Nepodceňujme dětský úsudek a kritičnost. Dítě velmi rychle zjistí, že vyhýbavé odpovědi nebo dokonce zakřiknutí je vlastně nevědomost. A je po důvěře! 11

12 Takové záludné otázky jsou zpravidla jen špatně formulované. Tehdy se pokusíme otázku opravit asi takto: "Jestli ti dobře rozumím, chceš vlastně vědět toto " 8. Používání obrazů je nejen pomůckou, ale i překážkou. Na jedné straně udržuje pozornost, činí vyučování přitažlivým a zajímavějším. Jenže pozor! Dítě je na obrazy velmi vnímavé a některé představy se obrazem vtisknou tak hluboko, že je již není možno změnit. Tak například obrázek ráje, jak Eva podává Adamovi jablko, může udělat z této tragédie záležitost banální mlsnosti, což se dá těžko sladit s Boží dobrotou. Vybudovat u dítěte hluboké přesvědčení o velké lásce Boha k nám je o mnoho důležitější než informace o prvním hříchu (v takovémto pojetí stejně nesprávná). 9. Dítě většinou není schopno dlouho soustředěně vnímat. Doba schopnosti soustředěného vnímání dítěte je individuální, proto ji nemůžeme paušálně určit. Závisí na: inteligenci, temperamentu, momentální disponovanosti, na denní době, počasí a hlavně na věku (mentálním!). Nejvíc však závisí na způsobu podání. Je třeba tedy pozorně sledovat reakce dítěte a podle toho přizpůsobit délku rozhovoru i jeho způsob. Kdo bude chtít použít tuto příručku k vyučování, při kterém je třeba vyplnit celou vyučovací hodinu, musí si připravit vhodné zaměstnání (kreslení, zpívání, hry) na vyplnění zbývajícího času. K těm hrám je třeba poznamenat: Existují všelijaké společenské hry, upravené na jakési zábavné výučování náboženství. Vyhrává ten, kdo zná správnou odpověď. Děti si tak sice hravě osvojí množství vědomostí, jen je třeba uvážit, jestli je to vhodný způsob, aby se jim vštěpila patřičná úcta k víře a k jejím tajemstvím: Vhodnější jsou hry na cvičení schopnosti vůle i na bystření pozornosti, logického myšlení, paměti apod. Tak např. soutěž, kdo déle vydrží nezasmát se, nepromluvit, ačkoliv ho ostatní provokují: Hledání schovaných hodinek (přitom musí být ticho). Uhádnutí myšleného předmětu vhodně zaměřenými otázkami. Kdo si zapamatuje víc detailů z obrazu, kdo pozná změnu v rozsazení apod. Takovéto hry nemají jen funkci vyplnění času, ale pomáhají vytvořit i přátelský vztah k vyučujícímu. A při hře se dá výborně výchovně působit, pěstovat poctivost, pravdomluvnost, schopnost přijímat prohru apod. To patří k etické výchově, která je neodmyslitelnou v náboženské výchově. Ale to neznamená, že všechno ve výchově budeme motivovat nábožensky. 10. Účinky i nejlepšího vyučování mohou kazit nevhodné výchovné zásahy; neuvážené poznámky. Tak například, když rodiče si chtějí pomáhat při výchově náboženstvím, i když se při zákazech a příkazech odvolávají na Boha, jako by se chtěli schovávat za jeho autoritu. Rodičovská autorita je jistě od Boha, ale rodiče ji mají uplatňovat ve svém jménu, a ne ve jménu Pána Boha. Dítě se musí učit proto, aby se připravilo na život. Musí si osvojit správné hygienické návyky, aby si zachovalo zdraví. Musí se podřídit dospělým proto, že ještě neumí posoudit následky svého jednáni. Nebudeme mu tedy říkat, že musí jíst špenát, aby tím přineslo oběť a udělalo radost Pánu Bohu, jinak že ho Pán Bůh potrestá. A už vůbec se nesmí říkat při nějaké nehodě, že je to trest Boží. Nejhorší však je, když při nějakém přestupku povíme: "Počkej, však se budeš muset z toho vyzpovídat!" A když už dítě přistupuje k svátostem, nesmíme mu při nějaké banální vině připomenout, že nyní už nesmí jít ke svatému přijímání. Tím se vytvoří pro celý život pomýlená představa rozhněvaného, trestajícího Boha. Svátost pokání, ve skutečnosti zdroj velké radosti, by se stala strašidlem. Eucharistie by byla odměnou pro dokonalé, zatím co je ustanovena pro hříšníky. Dítě by mělo vědět, že Bůh je nejen Bohem dětí, ale i dospělých že všichni stejně musíme respektovat jeho vůli, že všichni jsme slabí a hříšní a všichni stejně potřebujeme Boží milosrdenství. Pokračování příště 12

13 CTNOST MOUDROSTI Ani v životě, kterému nepřesně říkáme přirozený, nechce být nikdo pošetilý, natož v duchovním. Všichni toužíme po moudrosti, i když si pod ní většinou představujeme mazanost a chytračení, spíš než dar Ducha Svatého. Četl jsem vyprávění o starodávné zemi, kde si volili cizince za krále a nechali ho vládnout jeden rok. Pak mu všechno vzali a vysadili ho na docela opuštěném ostrově. Tam mohl vzpomínat a hynout. Byl to divný zvyk (některé jsou divné). Jednou se stalo, že zvolili moudrého člověka. Za pár měsíců zjistil, co ho čeká a tak svým věrným přikázal, aby mu na onom pustém ostrově začali rychle zařizovat slušné bydlení a patřičné zásoby. Za rok ho vysadili v opuštěné zátoce a se smíchem odjeli. Jenže tam za návrším měl dům, mnoho zásob, za pár dnů přijeli jeho nejbližší a všechno bylo v pořádku. Je to legenda? Je i není. Jsme všichni povoláni k existenci, trvá déle než rok, ale přijde neodvolatelně čas, kdy budeme muset všechno zanechat a vrátit se do druhého života sami. Není moudré napřed posílat na druhý břeh dobré skutky, abychom je tam potom mohli najít? Když se budeme starat o to, co přijde? Můžeme přijít před Boha s prázdnou. Můžeme tam předeslat dobro. Co je moudřejší? Co si vybereme? Jednou procházel Ignác z Loyoly Paříží a setkal se s člověkem, který už byl na dně. Chtěl skoncovat s životem, který už pro něj ztratil smysl. Ignác řekl příteli: Jdi s ním a bav ho, já jako náhodou přijdu a snad ho zachráníme. Proč za mnou jdeš? zeptal se muž. Má cesta vede ke hrobu, dodal. Tak to s tebou půjdu rád, já tam jdu také, chci se zabít, co s životem? A dali se do vypravování, jeden naříkal více než druhý. Potkali Ignáce. Kam jdete? Ale, jdem to skončit, nechceme už dál žít. Nebudu vám bránit, řekl světec, jistě jste oba udělali všechno, abyste splnili životní úkol, a zůstane tu po vás dobře vykonaná práce, máte právo na věčný odpočinek. Bůh vše ví a tak vás jistě přijme laskavě. Ti dva se po sobě podívali a řekli: Udělal jsem něco takového? Zbude po mně něco dobrého? Ani po mně ne, řekl ten druhý, tady ten člověk má pravdu, musíme ještě zůstat, čeká nás spousta práce. Byli zachráněni. Podívej, jak moudře mluvil světec. Nedlouho, nepřesvědčoval, jen řekl pravdu a v tom je ta moudrost, která zachránila druhého. Je to dar, umět volit správná slova, ukázat správné motivy. Mohli bychom více prosit Marii o přímluvu, abychom to dovedli, protože je to potřeba. Gelasius byl mnich a měl dost času přemýšlet, co je a co není dobré, moudré. Poslyšte, jak moudře obrátil zloděje. Tehdy měly knihy velkou cenu, protože se opisovaly. Gelasius měl krásné Písmo svaté. Vystavil ho veřejně v kostele, aby se jím mohli potěšit i chudí. Zlákalo to zloděje, knihu prostě ukradl a šel ji prodat jednomu známému boháči. Ten si ji prohlížel a poznal cenu, tak ji chtěl koupit. Nech mi ji tady dva dny a potom si přijď pro peníze, řekl. Boháč vzal knihu a zeptal se poustevníka, jakou má cenu. Ten poznal své Písmo svaté, ale nechtěl zloděje zahanbit a tak řekl sumu. Kup ji za to, není drahá. Druhý den si přišel zloděj pro peníze. Tak ti zaplatím dost, řekl boháč, ptal jsem se Gelasia a on říkal, že má cenu. On řekl, že má cenu? vykřikl zloděj, nic jiného neříkal? Ne, nic jiného neřekl. Zloděj mu vytrhl knihu a utíkal k mnichovi a prosil: Otče, odpusť, zlákaly mne peníze, ale tvá dobrota je silnější, tady je kniha, já už nikdy nechci krást. Jak by to asi jinak dopadlo, kdyby byl Gelasius zloděje pronásledoval, kdyby jednal podrážděně, jak jsme zvyklí jednat my? Ten by se jistě zatvrdil a všechno popřel a zůstal zlý. Mnich znal lidi, byl moudrý a moudře jednal. Žijeme také mezi lidmi. Známe je? A jednáme s nimi tak moudře, jak bychom chtěli, aby oni jednali s námi? Bůh to chce, Maria se jistě přimluví, jde o to, jak to zařídíme my. Známe možnosti. Můžeme jednat moudře nebo pošetile. Víme, co je lepší. Jak budeme jednat? Jak dlouho se rozhodovat? Pokračování příště 13

14 TRÁPÍ NÁS NELÉČENÁ OBEZITA DUŠE Když lidé vstupují do postního období, dávají si obyčejně předsevzetí dietního rázu: méně jíst, pít méně káv, omezit sladkosti, nekupovat čokolády, ba ještě líp, zřeknout se alkoholu. Lékaři nás varují před šířící se chorobnou tělesnou nadváhou. No a snad je ještě zákeřnější obezita duše. Postní období nás motivuje postit se od jídla a podělit se s druhými o materiální dobra. Tohle období je zvlášť určené i na duchovní odříkání, protože ještě nebezpečnější obezita od té tělesné je obezita duše - takže být obézní zbytečnými projevy, tak jako to připomíná apoštol Jakub: Kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede držet na uzdě celé své tělo. Dáváme-li koňům do huby udidlo, aby nás poslouchali, můžeme tak řídit celé jejich tělo. Nebo si představte lodi: Jsou tak veliké a jsou hnány prudkými větry, ale malé kormidlo je řídí, kamkoli kormidelník chce. Tak i jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les! I jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem. Všechny druhy zvířat i ptáků, plazů i mořských živočichů mohou být a jsou kroceny člověkem, ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu. Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Z týchž úst vychází žehnání i proklínání. Tak tomu být nemá, bratří moji. (Jak 3, 2-10). Apoštol chce připomenout, že máme mluvit tehdy, když je naše řeč cennější než mlčení. Přebytečné kila řečí Rozhodně do této linie odříkání patří úprava našeho vyjadřování, našich řečí a výroků. Nebo ještě větší problém, než spálení nadměrného množství kalorií v těle, je uzdravení naší duše od přebytečných kil řečí. Kolikrát jsme si už pokazili sváteční dny či oslavy necitlivými vyjádřeními, zbytečnými poznámkami, urážkami! Je na škodu věci, pokud jsme si zvykli na všelijaké pichlavé poznámky, na výsměch, pomluvy, vulgarismy a zahřešení. Naším už jakoby dospěláckým zvykem je i při malé těžkosti si pořádně ulevit - zahřešit, zasakrovat, zanadávat. Bohužel, tento zvyk si osvojují velmi rychle právě děti. Zdá se to už tak běžné, že i do slovenského filmu POKOJ V DUŠI, mimochodem prosáklého vulgarismy a alkoholem, zařadili i chlapečka, malého školáčka, který vulgárně zahřeší a celé kino se vesele rozesměje. Jsme tak nastavení, že zahřešit si je jakoby projevem osobní síly a nebojácnosti. Tak nějak to vyjádřil v čase mé základní vojenské služby jistý kapitán, když si v mé přítomnosti vulgárně ulevil. Najednou si uvědomil, že u něj stojí kněz, a chtěl se omluvit formulkou, že však faráři, to víš, my silní chlapi takhle mluvíme Takto zahřešit mi nepřipadá právě jako znak chlapské rozhodnosti, říkám já mám zkušenost, že zahřešit je velmi laciné řešení, naopak, nezahřešit mi přijde rozhodně o moc těžší. Nato zůstal kapitán potichu. Zvykáme si na dvojsmyslné, ba dokonce i úplně jednoznačně vyslovované vulgarismy a nemravné hrubosti. Z každého kouta se jich na nás sype tolik, že se stávají už povinnou jazykovou výbavou současného člověka. Jít na sportovní událost, jako je fotbal, basketbal, hokej, dnes ani není tak sportovním jako spíše psychickým vyžitím. Přemýšlel jsem, jestli to není tím, jak lidé lehce zanedbávají svůj duchovní rozvoj a rychle se odevzdávají hrubé živočišné zemitosti. Vulgární projevy mají totiž velmi citelnou emotivní váhu a šíří kolem sebe strach, Být zdvořilý a kultivovaný ve způsobech na rozdíl od hrubosti a arogance není také přirozeně samozřejmé. 14

15 Uzemnit či umrtvit Hrubost ve vyjadřování charakterizuje však nízkou morální kvalitu. Je za ní cítit neschopnost tlumit své živočišné pudy, nevázanost a představy, je nechutným vnucováním vlastních přání, vůle a egoismu. Proto je v konečném důsledku jakousi obezitou duše, která když je neléčená, stává se člověku životně nebezpečnou, protože ho dělá bezcitným. Písmo nás upozorňuje, že z hlouby srdce hovoří ústa, a ten kdo používá slova na to, aby jimi způsoboval bolest, výsměch, ubližoval a ponižoval, aby druhého umrtvil, je už sám ve svém srdci mrtvým. Soud bez milosrdenství čeká totiž toho, kdo neprokázal milosrdenství (Jak 2,13). V jedné vědecké studii se píše, jak vědci při zkoumání lidských charakterů zjistili, že lidé, kteří používali hrubý slovník, nedokázali navázat skutečné a hluboké partnerské vztahy a svojí nekultivovaností doslova zabíjeli v sobě život lásky. A potom byli překvapení, proč jim vůbec nevycházejí osobní vztahy. S kloboukem v ruce projdeš celou zemí - říká německé lidové přísloví. Těmito slovy se vyjadřuje dávná životní moudrost, že se zdvořilostí a slušností se člověk dostane i na kraj světa. Jak je důležité a to pro člověka samého, být zdvořilý a slušný v řeči, to nám připomíná i příhoda starověkého řeckého filozofa Sokrata. Jednou šel Sokrates v průvodu svých přátel. Pozdravil jistého člověka, ten mu však na pozdrav neodpověděl a pohrdavě se vykračoval dál. Filozof nedal najevo pohnutí, které mu urážlivé odmítnutí způsobilo. Když se přátelé divili jeho pokoji, odpověděl: Když potkám někoho horšího než sebe, to se mám rozzlobit? Proč chcete, abych se urazil? Proto, že jsem slušnější? Právo na slušnou řeč Ve společenském lexikonu z roku 1940 se vzpomíná jedna moudrá rada: Ve všech věcech zdvořilého chování platí - raději o něco více než méně. Vždy je lepší být o kousek zdvořilejší, než povrchním a nedbalým odseknutím rozsévat kolem sebe nervozitu a znechucení. Apoštol Jakub opět připomíná, že každý člověk má být rychlý, když je třeba poslouchat, ale pomalý do řeči a pomalý do hněvu, protože člověk ve hněvu nekoná, co je spravedlivé před Bohem. Proto odložte všechnu nečistotu a jakoukoliv zlobu a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše. A slovo i uskutečňujte, nebuďte jen posluchači, kteří klamou sami sebe (Jak 1,19-22). Jak rychle a neuváženě dokážeme vyslovit nepodstatné úsudky o jiných. Naše postní předsevzetí by mohlo znít: Budu mluvit jen tehdy, když je moje řeč cennější než mlčení. Kdybych měl říct to, co nenapomůže dobru, co zraní či způsobí bolest, potom mlčet je zlato. Pravdivost i zdvořilost ve slovech je požadavkem spravedlnosti, úcty k člověku a lásky. Lidé mají právo na takové naše vyjadřování, které nezpůsobí újmu vzájemnému spolužití či vzájemné spolupráci. Správně používat řeč, na budování, ne ničení, je projevem bohatství, které člověk nosí v sobě. Protože nikdo není natolik bohatý, aby nic nepotřeboval, a nikdo natolik chudý, aby neměl co nabídnout (Jan Pavel II.). (Robert Bezák CSsR podle KN) 15

16 Svatoblažejské požehnání jaký má původ, proč se uděluje? Na svátek sv. Blažeje, biskupa a muženíka, přijímáme zvláštní požehnání. Na přímluvu světce je v tento den společně s knězem od Pána vyprošováno upevnění zdraví, očistu duše i cnost mírnosti. Vážená redakce, Už od malička jsme s mámou po svátku Obětování Pána (Hromnicích) chodívali na svatobležejské požehnání. V současnosti, když už mám vlastní děti, je také k tomu vedu, mám však málo vědomostí o původu a významu tohoto požehnání. Můžete to objasnit? Děkuji. Tatiana Prešov Milá Taťáno, Svět okolo nás je sekulární a pomalu mu už nic není svaté. Ani Stvořitel, ani společenské autority, ani rodina nebo neděle. Církev neodpovídá na tento trend reptáním, ale posvěcováním toho, co se jen dá. Většina lidí, kteří se netouží posvěcovat, jsou jakoby zavirováni mnoha viry z internetu a je potřeba je pročistit, aby jim funkce nezamrzli jako znečištěnému počítači. Boží slovo, svátosti i svátostiny máme na to, aby nás přeprogramovali z naší popletené a smutné reality na Boží podobu. Jedna z oblíbených svátostin je svatoblažejské požehnání. Svatý Blažej byl lékař a biskup, žil ve čtvrtém století v Arménii. Při pronásledování křesťanů za císaře Licínia se nejdřív ukryl do jeskyně v horách. Později ho někdo udal a byl uvězněn. Přicházeli za ním nemocní a on se za ně modlil. Někteří se zázračně uzdravili. Vzpomíná se i syn jisté vdovy, který se téměř udusil rybí kostí zaseknutou v hrdle. Při návštěvě biskupa jeho problém náhle zmizel. Určitě se toho stalo i víc, ale do paměti lidu se dostal právě tento skutek a od něj se odvíjí staletý symbol požehnání hrdla. Od 16. století kněží vysluhují svatoblažejské požehnání na jeho přímluvu. Věřícím ho vysluhují obvykle individuálně, což si vyžaduje oboustrannou trpělivost ze strany kněze i věřících. Společně s Církví věříme, že sv. Blažej nám vyprošuje speciální milosti, především zvýšenou ochranu od chorob hrdla, ba i od bolestí zubů. Taktéž potřebujeme pomáhající milost, abychom si v dnešním blahobytu a přijímání toho, co nám různorodě poskytuje, včetně chutného jídla, neublížili a nezpůsobili si nějaký druh udušení se. Toto požehnání má tedy přispívat k prevenci ochrany našeho zdraví, stejně jako i ke ctnosti mírnosti. Na Hromnice požehnané svíce symbolizují ducha oběti, která má jako svíce posvítit jiným i nám samým na cestu. Církev nás tím vede k získávání rovnováhy, abychom nežili jen pro svět a slovy sv. Pavla nebyli jen tělesnými lidmi, ale rozvíjeli i svůj duchovní rozměr. Nejde o nějaký extrém, protože křesťanství nepřísluší jen témata o bolesti a utrpení. Život ve víře je o vyváženosti a radosti ze vztahu s Bohem. Jeho záměrem je zkultivovat různorodé projevy života i za pomocí ctnosti mírnosti. Ať je pro nás požehnání na svátek sv. Blažeje mementem, že starost o zdraví těla, duše i ducha má být jednou z priorit, abychom mohli smysluplně naplňovat svůj život. (podle KN) 16

17 Jaký mít postoj k Sibyliným proroctvím a všem ostatním? Proroctví Sibyly jsou pohanskou paralerou prorockých knih Bible. Církev, jejíž učení vychází z Písma svatého i Katechismu katolické Církve odmítá všechny formy věštění, magie a uchylování se k satanovi. Vážená redakce, přiznám se, že jsem prolistoval starou knihu Sibylina proroctví. Její obsah se mi tak příčil, že jsem ji i spálil. Jak se Církev dívá na proroctví tohoto druhu a na věštkyně, které za peníze nabízí zaručené předpovědi v ulicích měst, ba i v komerčních médiích? Děkuji. Martin, Žilina Milý Martine, Jsem vám vděčný za otázku o věštění. Nejdřív poznámka k tzv. proroctvím Sibyly. Někteří ztotožňují Sibylu s královnou ze Sáby, která přišla poslouchat Šalamounovu moudrost (2 Par 9,1-12). Bible ale nezmiňuje, že by prorokovala. Sibyla je spíš označení antických pohanských věštkyň z Malé Asie, které údajně v transu odhalovaly vůli bohů a předpovídaly budoucnost. Římský spisovatel z 1. století po Kristovu Varro jich zmiňuje deset, ale zřejmě jich bylo víc. V současnosti existují i sekty sibylistů. Proroctví Sibyly jsou pohanskou paralelou prorockých knih Bible. Podle všeho nejde o dílo jedné věštkyně, ale zřejmě o kompilát více věšteb, které při překladech v průběhu století značně změnily svůj původní obsah. Doplnily se o nové náboženské představy a dodatečné proroctví na vysvětlení událostí, které se už staly. Většinou se šíří společně s okultní literaturou. A teď pojďme k věštění. Základem postoje Církve je Písmo svaté, kde Bůh jasně hovoří Nesmíte věštit ani vykládat! (Lev 19, 26). Ať není mezi vámi nikdo, kdo by se vyptával hadačů, dával pozor na sny a na znamení, ať nejsou čarodějové, zaklínači, nikdo kdo by se radil s duchy nebo věštci anebo by se ptal mrtvých na pravdu. Všechny tyto věci se oškliví Pánovi a pro tyto nešlechetnosti je vyhubí. (Deut 18, 9-12). Odmítavý postoj Církve k věštění byl v průběhu dějin jednoznačně deklarovaný, o čem svědčí i napomenutí už v raně křesťanském spise Didaché ( po Kr.). Svatý Hypolit v díle Filozofumena odhaluje taktiky věštců: Věštci lžou obyčejným lidem, předstírají, že umí v předstihu poznat budoucnost. Pak se mezi mnohými předpověďmi najde jedna přesná, ale nestydí se za to množství chyb. Pouze se pyšní tou jednou. O duchovním pozadí věštění se zmiňuje sv. Cyril Jeruzalémský ( ) v Mystagogických katechezích: Věštění, prorokování anebo amulety či psaní na listí, magie anebo nějaké jiné zlé umění a všechno toto jsou služby ďáblu. Chraň se takovýchto věcí. V tom samém duchu sv. Tomáš Akvinský v Teologické sumě píše: Každé věštění používá na předpovídání budoucích událostí nějaké rady anebo pomoc démonů. A buď se vysloveně vyprošuje, anebo bez prosby člověka se démon tajně vmísí a předpovídá nějaké budoucí události, které jsou lidem neznámé. Proto konstatuje: Věštění ve svých různých formách je pokládané za těžký hřích. Neměnný postoj k věštění vyjadřuje i Katechizmus Katolické církve: Je potřeba odmítnout všechny formy věštění, uchylování se k satanovi anebo ke zlým duchům, vyvolávání mrtvých anebo jiné praktiky, o kterých se mylně předpokládá, že odhalují budoucnost (srov. Deut 18,1; Jer 29,8). Používání horoskopů, astrologie, čtení z ruky, výklad předpovědí anebo osudů, jasnovidectví a uchylování se k médiím projevují vůli mít vládu nad časem, nad dějinami a nakonec nad lidmi a zároveň touhu naklonit si skryté mocnosti. Jsou v protikladu s úctou a respektem a spojeným s láskyplnou bázní, které jsme povinni mít jedině vůči Bohu. (čl. 2116). Milý Martine, my křesťané máme největší a nejjistější proroctví plné Boží lásky k člověku, které neomylně hovoří o Kristově vykoupení, o Božím milosrdenství, o perspektivě věčného života. Jsou v Božím slově ve svatém písmu, z kterého nepomine ani jediná čárka, dokud se všechno nesplní. Jeho pravdivost se potvrdila splněním mesiášských přislíbení. A proto bychom měli podobně jako sv. Pavel považovat všechny věštby za ztrátu a odpadky v porovnání s poznáním Spasitele Ježíše Krista. (podle KN) 17

18 37 svědků víry položilo život v roce 2009 Řím. V loňském roce přišlo o život 37 osob v důsledku své angažovanosti v misijní činnosti na celém světě. Je to nejvyšší počet za posledních 10 let. Seznam těchto svědků víry podává každoročně římská misijní agentura Fides, podléhající Vatikánské Kongregaci pro evangelizaci národů. 30 z letošních obětí tvoří kněží, z nichž 20 je diecézních. Tři byli redemptoristé a po jednom pak z různých řeholních komunit. Kromě toho jsou na seznamu svědků víry také dva seminaristé, dvě řeholnice a tři věřící laici. Nejvíce těchto vražd se stalo v Americe celkem 23. Ke dvěma došlo v USA, ostatní se staly v jižní Americe Brazílie (6) a Kolumbie (6). Hned po tomto kontinentu následuje Afrika, kde bylo zabito 11 osob působících v pastoraci, nejvíce jich bylo Demokratické republice Kongo (4). V Asii došlo ke dvěma vraždám v Indii a na Filipínách a v Evropě k jedné, konkrétně ve Francii. Kyembeho třetí dopis Solwezi, Zambie, 9. září Drazí přátelé! Jak se máte v tomto čase? O prázdninách jsem pomáhal svému rodiči prodávat věci na trhu. O Vánocích chodím rád do kostela a vracím se druhý den ráno. Také si v naší zemi připomínáme úmrtí jednoho člena parlamentu 24. října a je to Den nezávislosti. Ve městě jsou velké obchody. O těchto prázdninách jsme šli pomáhat mému strýci prodávat na trh cukrovou třtinu. Děkuji za dopis, který jste mi napsali. Moje rodina doma začala chodit do kostela. První jsem šel do kostela já, moje teta a můj velký bratr. Můj velký bratranec má dítě. Narodilo se v Kazambě. Moje babička zemřela 27. srpna 2009 v Kasempě. Škola u nás začíná 7. září a končí v prosinci. Doma chodí moje sestra pro vodu. Než ji pijeme, vodu převaříme, aby se zničili mikrobi. Mám rád svou kamarádku, protože mi pomáhá s různými věcmi. Školu chci dokončit. Doma jsou pacienti. Můj strýc je nemocný a teta prodává rajčata na trhu. Váš Kyembe 18

19 NĚKDO NÁM TU CHYBÍ VELKÝ MUŽ, KTERÝ STVOŘIL MALÉHO PRINCE (29. červen červenec 1944) Když chci posoudit cestu, obřad či báseň, dívám se, jaký z nich vzešel člověk. Nebo poslouchám, jak buší jeho srdce, řekl jednou jeden nepoučitelný Francouz, spisovatel a letec Antoine Maria Roger de Saint-Exupéry. Do paměti lidí se zapsal i mnohým jiným. Připoutejte se! NARODIL SE KRÁL Manželům Exupéryům 29. června 1900 přibyl ke dvěma dcerám i syn. Plavovlasý modrooký chlapeček se narodil v Lyonu do rodiny starobylého šlechtického rodu a brzy dostal přezdívku Král Sluníčko. Otec ho dětstvím provázel jen krátce, protože velmi brzy zemřel na mozkovou příhodu. S matkou a sourozenci potom střídavě obývali okolní zámky rodinných příbuzných. První životní rána Antoina nesložila k zemi, právě naopak, už brzy začal létat v oblacích - v duchu prostřednictvím básní a fyzicky v letadlech z nedalekého letiště, poprvé už jako dvanáctiletý. VZLETY A PÁDY Plánoval studovat na Námořní akademii, neuspěl však při přijímacích zkouškách. Bez velkého nadšení se tedy rozhodl pro Akademii krásných umění, na které vydržel jen dva roky. Školní povinnosti s radostí zaměnil za vojenskou službu v opravárenských leteckých dílnách v Neuhofe. Získal vytoužený diplom civilního a vojenského pilota. Později těžce snášel vážné zranění, které ho na čas připravilo o milované létání. Už po třech letech se ale blýsknul první povídkou Letec a získal pracovní místo, ze kterého se roku 1927 vypracoval až na pozici velitele letecké stanice. Západy slunce sledoval z oblohy nad Afrikou, kam létal na trase mezi Toulouse a Dakarem. ŽIVOT JAKO INSPIRACE Znám jen jeden plodný čin, a tím je modlitba, ale také vím, že modlitbou je každý čin, do kterého člověk vkládá sebe samého, vyhlásil Antoine de Saint-Exupéry a tato slova i žil. Do svých děl vkládal velký kus sebe a zároveň v nich zanechal i závan zemí, které v životě navštívil. POŠTA NA JIH převívá africký písek s mysu Juby. NOČNÍ LET osvětlují světla brazilského Buenos Aires, Guatemalu odkrývá ZEMĚ LIDÍ, naději rodné Francii nabízí VOJENSKÝ PILOT a skvostná, až po jeho smrti vydaná CITADELA končí tam, kde se uzavírá i autorův život v Africe. Kreativitu a nadání Saint-Exupéryho však veřejnost ocenila v jeho 19

20 nejpopulárnějším díle LE PETIT PRINCE (MALÝ PRINC), které je filozofickou pohádkou pro dospělé. Rozsahem útlou, ale myšlenkově velmi bohatou knížku provázejí Antoinové ilustrace, které po jeho potkání s Malým princem dostávají neopakovatelnou autentičnost. BEZE SVÉ FEMME FATAL I když o lásce psával otevřeně mezi řádky, jemu samotnému se nikdy nepodařilo najít svou famme fatal osudovou ženu. Ještě jako mladý se sice v Paříži zasnoubil s Luisou de Vimorinovou, ale vztah ztroskotal po Exupéryho těžké nehodě v roce Luise a její rodina mu chtěli přistřihnout křídla a udržet ho při zemi, ale on se nikdy nenechal spoutat. Ve Spojených státech amerických se Antoinovo srdce rozbušilo pro krásnou, bohémskou a výstřední afričanku Consuelu Suncinovou. Manželství byl však omyl. NEPOUČITELNÝ MUŽ NEBES Saint-Exupéry mnohokrát havaroval a jeho život často visel na vlásku, ale nevzdával se a bojoval, se sebou samým, s technikou i s nepřítelem. I když byl vyhlášen za neschopného služby, podařilo se mu během druhé světové války dostat výjimku. Odmítnul místo na úřadě pro informace a raději se zařadil do letky 2/33. Oblohu brázdil na neozbrojeném průzkumném letadle P-38 Lightning až do posledního červencového dne roku Vzlétl z Korsiky a za nejasných okolností havaroval. Podle několika historiků šlo o sebevraždu, jiní toto neštěstí připisují technické poruše nebo vzdušnému souboji s německým nepřítelem. Exupéryho rušný život ale nejlépe vystihují slova, která jednou napsal své matce: Nic nemá smysl, pokud jsme do toho nevložili celé tělo a duši. A Krásné Sluníčko se světu darovalo celé. (podle AHA) * * * * * A potom liška dodala: Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě. Přijď mi dát sbohem a já ti dám dárek - tajemství. Malý princ odběhl podívat se znovu na růže. Vy se mé růži vůbec nepodobáte, vy ještě nic nejste, řekl jim. Nikdo si vás neochočil a vy jste si nikoho neochočily. Jste takové, jako byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě. A růže byly celé zaražené. Jste krásné, ale jste prázdné, pokračoval. Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože ji jsem dával pod poklop. Protože ji jsem chránil zástěnou. Protože ji jsem pozabíjel housenky (kromě dvou nebo tří, z kterých budou motýli). Protože ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže. A vrátil se k lišce. Sbohem, řekl. Sbohem, řekla liška. Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné. Co je důležité, je očím neviditelné, opakoval malý princ, aby si to zapamatoval. A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá. A pro ten čas, který jsem své růži věnoval, řekl malý princ, aby si to zapamatoval. Lidé zapomněli na tuto pravdu, řekla liška. Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži Jsem zodpovědný za svou růži, opakoval malý princ, aby si to zapamatoval. 20 (Malý princ)