Celého díla sei? 20. Cena 16 kr.

Transkript

1 .í*f*y

2 / í

3

4

5 Celého díla sei? 20. Cena 16 kr.

6 žádejte práv vydaný nejnovjší a nejúplnjší bohat illustrovaný Seznam knih Cena 10 kr. Menší, Na 50 illustrací. o- Poštou proti zaslání 14 kr. v pošt. známkách. neillustrovaný seznam zdarma. Nakladatelství Jos. R. Vilímka v Praze. ESKÁ POESIE XIX. VKU. Vydává spolek eských spisovatel belletrist»máj«vychází v ses. po 16 kr. Pedplatné na 10 sešit zl. lóo, na 20 sešit zl. 320 pijímá každé knihkupectví jakož i Nakladatelství Jos. R. Vilímka v Praze.

7 Digitized by the Internet Archive in 2010 with funding from University of Toronto M^<

8

9 V-t-z-.d ESKÁ Poesie XIX. VKU AP Spolek eských spisovatelú-belletristu díl III. o l-z. 3. SI v Praze Nakl.\datel Jos. R. Vilímek 5PÁLENÁ ULICE. l.t.

10 TISKEM JOS. R. VILÍMKA V ['RAZK.

11 ÚVODEM K III. DÍLU. wbdobí, které vypluje tento tetí svazek výboru eské poesie, liší se od pedchdce svého smrem nejedním. Spolené má s ním, že vyšlo v celku iako ono z popudu spoleného sborníku ili almanahu. Tam byla to»lada-niola«a >Máj<, zde je to»ruch«roku 186S. vydaný práv ped ticíti lety na oslavu kladení základního kamene divadla Národního. O významu a dležitosti tchto almanah zmínili jsme se již v úvod k II. svazku této publikace i neteba se o tom více zde šíiti. Jako tam i zde vystoupila kohorta mladistvých nadšenc, zanícených pro poesii a kult krásy, jako tam i zde jich vtšinu pochoval život praktický v svých peejích, že jen málo z nich z- stalo vrných až v léta zralosti prvnímu svému ideálu. Mnohé zkosila pedasná smrt, zarazivši

12 takka v zárodku nejkrásnjší nadje do budoucnosti. Rznost obou sbor básnických»máje«a»ruchu«leží však jinde. Nech si v snahách ideálních byli rovni, jedno dlí pispívatele»ruchu«od pracovník»máje«. Je to silný, vlastenecký, hojn i politicky a sociáln zbarvený zápal. Nepochybujem ani za mák, že i vrstvy»máje< byly v jádru jím prodchnuty, ale jen sporadicky a teprve v druhé ad. Písná censura nedovolila výbuchm cit v tomto smru a tlumila každé volnjší hnutí myšlenkové. Za to v >Ruchu«haraší to o pekot, zvuná hesla stíhají se o závod, palaše iní, osvta, volnost, otroci a otrokáství, záhady sociální se objevují i pokusy, jak je luštiti; ze všeho jest patrno, že nastává doba nová, a že nebylo jméno»ruch«dáno almanahu jako planá vývsní firma, nýbrž že skutený ruch periody nové vel v krvi a mozcích mladých básníkv. A v skutku se zdálo, že v eské ovzduší oné doby po 20 letech šlehlo nco z opojivého ruchu let tyicátých osmých, jak je krásn vylíil Jan Neruda ve své známé básni.

13 Všichni elnjší i mén elní básníci této doby jsou bojovníci myšlenky národní a vlastenecké: Sládek, Cech, Ouis, Krásnohorská, Stašek, a celá ada jiných, dnes více mén zapadlých. Všady se ozývala nota svobody, volného vývoje, u mnohých již i nota sociální, když ne luštním problém, aspo jich konstatováním a evokací. V ohledu umleckém jeví se obsahov i formov velký pokrok. Obzor poesie rozšíen valn otevením nových oblastí látek básnických, uvedením nových námt i pstováním poesie v duchu literatur cizích a to smrem poesie umlé i prostonárodní. Zvláš lze vedle pstování tžších, složitých forem veršových rozeznati hojné piblížení se k duchu eské prostonárodní písn. Velké epické skladby echovy mly za praeludia drobné písniky (Kyrysník), Quis zstal vren duchu národnímu, ba pozdji snažil se ve svých»písnikáchí zasnoubiti jej form umlejší a vyškolenjší, Sládek napsal nkolik sbírek v duchu tom, u Jelínka, Bašeho, Kuchae, Staška, Krásnohorské, Pokorného-Pikulíka atd. všady nalezneme, nejsou-li již snahou tou docela prodchnuti,

14 aspo jednotlivé studie ve form ohlasu písn prostonárodní. Velmi málo poet stojí docela stranou tohoto ruchu. Z výboru našeho Julius Zeyer, který vlastn sem patí jen následkem pijatého dlidla chronologického (nar. se 1841.), stojí docela pro sebe veškerou svou tvorbou a neukazuje k urité škole neb družin, dále Jar. Goll, který bohužel brzy jako básník umlkl na dlouho, obrátiv se k bádání historickému, a Boh. Adámek, jehož vlastní tžišt jest v dramat. Vliv cizích mnoho zde neznamenáme a vyskytují-li se, je to jen v poátcích innosti každého jednotlivce. Tu a tam Byron (leckde u echa), Heine, Béranger (Krajník), trochu ohlas polské lyriky (Stašek), a jsme hotovi. V ohledu tomto jeví skupina»ruchu«v etných zástupcích svých zvláštní svéráznost domácí v lyrice i epice, která ji nejen oste charakterisuje, nýbrž i k nemalé cti slouží. Rovnž v ohledu formálním doba tato vykazuje potšnou reakci vi pedešlé. Bylo teba pevnjšího pitáhnutí kázn básnické, jinak by

15 se veškerá poetika eská byla záhy scvrkla na pouhé odpoítání nkolika slabik opatených na konci asto ledabylým, místy již jen více pouhé assonanci se podobajícím rýmem. Zvláš s jambem bývalo krut nakládáno. Toho všeho se steží až na malé výjimky skupina»ruchu«, Sládek a Quis ím dále do let, tím vytíbenjší formou pracují, u echa byla vždy forma neobyejné ryzosti a istoty, a skladby El. Krásnohorské, i ty jinak více rhetoricky zbarvené a poeticky menší váhy, vynikají vždy formou mistrovskou a jazykovou dokonalostí. Novou, zvláš pvabnou dikcí nad jiné vyniká tu záhy zesnulý Bohdan Jelínek, který v nalézání a efektním spojování rým ml ruku neobyejn šastnou O všech ostatních pak možno íci, že aspo vládli formou, když ne ^šady docela bezvadnou, aspo slušnou, namnoze i elegantní. Odkazujíce k reliéfním portrétm v elo výboru u kcíždého básníka položeným, upouštíme od bližší charakteristiky a jen jednoho se ješt dotknouti musíme k vysvtlení stanoviska vi této deb. Proti období minulému ješt jedno

16 charakterisuje periodu»ruchu«; je to množství poetu náhle se vyrojivších s jedné a rozsáhlost tvorby jejich^ zvláš v epice, s druhé strany. Obé bylo zdrojem nesetných a velkých obtíží výboru tohoto. Mnoho tu dobrého a relativn jisté slušného a pece musilo býti vynecháno; nechtli jsme ustoupiti od norem pi díle prvním pijatých a vytených. Tím, že mnohý nadšený básník této nové doby není tu zastoupen, neláme se snad nad ním ttina soudu, psobil v své dob, ml ohlas v své dob, snad i jisté zvunjší jméno, než má dnes, ale dnes již vyrostl z rámce výboru našeho a musil, teba v celém rozvoji eské poesie ml své místeko, zde pece jen ustoupiti, nebo každý jakýkoliv ústupek táhl pak za sebou adu dalších, neodbytných konsekvencí. Pekážky jiného druhu pak se kupily hlavn u tch básníkíi, kteí tvoili širokým proudem epojeje jako Zeyer, Cech, Stašek. Ohledy k nakladatelm i samy rozmry tohoto díla nedovolily, abychom otiskli v nm celé knihy, jak by bylo bývalo snad potebí k plnému vystižení významu všech již jmenovaných. Nezbylo, než

17 spokojiti se jedním neb dvma celky, doplniti je ísly prací drobnjších a uiniti výjimku u echa (u nho jist odpustitelnou) otištním nkolika fragment. Splní-li však anthologie naše úkol, který jí vytýkáme, a povede-li tenáe od ukázek našich k celé produkci básník ve výboru našem zastoupených, bude v tom korrektiv nejbezpenjší. Z básník mén známých uvádíme ve výboru svém Bašeho, Pokorného-Pikulíka a Ptaovského. S nimi zachraujeme ped zapomenutím nkolik istých poetických perliek. To jest asi vše, co jsme chtli íci k svazku III. Obtíže rostou ím dál tím více; známe je, ím. více se blížíme souasníkm, ale dodláme již klidné dílo zapoaté, dobe vdouce, že jako každá piáce lidská neomylné není, však i to, že vným nespokojencm se nikdy nezavdíme. V Pr/ze, dne 16. bezna Jar. Vrchlický, Jiromír fiorecký, Adolf Cer7iý, Ant. Klášterský, 'jar. Kvapil, Ladislav Quis, K. V. Rais.

18 I

19 S^^2^#^#^^S#^Z^S Julius Zeyer. (1841.) Narodil se 26. dubna 1841 v Praze. Zámožnost rodiny umožnila, že netoliko již od mládí nabyl všech výhod mnohostranného vychování, ale též svobodn o svém povolání pozdji mohl rozhodnouti a vymknuv se jakémukoli zamstnání praktickému, zcela oddal se spisovatelství. Konal rozsáhlé cesty tém po celé Evrop a navštívil i Tunis. Na desátý rok tráví ve Vodanech, kde v ryze umleckém zákoutí jedin svým snm žije. Literárn vystoupil až ve zralém vku, roku povídkou Duhový pták s Lumíru^ jehož básnickélio»kruhuv< záhy pedním stal se lenem. Vydal veršem : Vyšehrad (1S80; 2. vyd. 1886); Grhdda (1883); Poesie {\Z'í>^\ Kronika o sv. Brandanu, echv p-íchod (1886); Z letopis lásky ada I. II. (1889), III. (I891), IV. (1892); Rarolinská epopeja [i?>()6). Prosou: Ondf-ej Cernyše7; {i?>']6; 2. vyd. 18S0; 3. vyd. 18S6); Novclly sv. I. (1879); Báje Šošany, Koiiiátt o vrnéín pátelství Affiise a Atnila (1880); Dobrodružství Madrány, Fantastické povídky (1882); Gompai a Komurasaki, Novelly sv. II. (1884;; Rokoko, Sestra Paskalina{i'Š)2>'])\ Jan Maria Plojhar (1891); Stratonika a jiné povídky (1892); Obnovené obrazy ;i894); Ti legendy o krucifixu (1895); Alaeldimova výprava, Afnparo ajiné povídky (dinhá rada s>obnovených obraz*, 1S96); Dm» (7 tonoucí hvézdy<. (1S97); V soumraku boh (3.. y>0. o.v. 1898). Dramata: Stará historie (1883); Sula/nit (1885); Legenda z Erirm (18S6); Libušin hnv (18871; L)ofia Sajia (1889); Neklán (1S93), Ii komedie {'Bratil,»Z dob ržového jitra.»lásky div«(1894), Radúz a Mahuletia {1898). Mnohé práce jsou ješt rozptýleny po asopisech a jiných publikacích (Qssianu návrat Svtozor 1885, Šárka eská Thálie 1S87, Písn na litcvské motivy Kvty 18S9, Ženichv píchod Almanah secesse 1896, Rstem a Sohrab Kvty 1898 a v.)

20 10 ESKÁ POESIE Zeyer jest umlec aristokrat, veliký básník ideálu. Jeho zraky obráceny od všedního svta do minulosti, v jcjímžto šeru spádá, poslední romantik, své velkolepé vidiny nepotísnné krásy a pravdy hlubší, než ona prchavého pítomna, všelidské. Pítomnost vybízí ho jenom k úšklebku a rozhorlení satiry. (»Koící se Slavii", mnohá místa v novellách.y Jeho vloha je ist epická. I kde subjektivní city a myšlénky sdluje, iní tak pod maskou osoby tetí, zstávaje pro nás vždy klidný nad svým dílem, fako pravému epikovi nechybí mu ovšem ani na dramatické síle ani na lyrické velosti. Nejradji noí se do myth, vyvolává obrazy vzdálených kultur a cizokrajných konin. Dotýká-li se historismu, ponechává i v nm své obrazotvornosti volný rozlet, piemž obdivuhodn zachycuje patinu doby, jsa bezprostedností svého básnického názoru bližší pravd, než kdo ulpí na slupce suchých údaj. S bohatým detailem pracuje též on, nevnucuje se však jím. Práv detaily, o nž práce své vždy opírá, zpsobují, že fantasie jeho, jakkoli smlá a bujná, nikdy nestává se výstední, neztrácejíc pevné pdy ani tam, kde zabíhá na samé rozhraní spiritismu. Silný jest v básníliovi tah mystický. Plyne z jeho neukojitelné žízn ideálu, z neuspokojení kulty, jichž tém všech pednosti cení a poeticky využívá, ale z nichž nezodpovídává mu žádný taje vných záhad. Pro své látky zalétá básník široko daleko. Do svta románského, keltického, slovanského a zvlášt eského, hlavn Vyšehrad, dosud v celém významu nedocenný kruh bájí, v nichž Zeyer jako epik stojí nejvýše, po bok stav se Smetanovi s jelio hudebním vybásnním eského dávnovku dále do svta litevského, germánského, klassického, v orientu do semitského i arijského, ale pedevším je to nejzazší východ, stará ína a Japan, v jichž básnické evokaci nikdo se mu nevyrovná, a jež skýtají mu obrazy nejzánjší, plné poetického pelu a divukrásné exotiky. Námty netají se s oblibou erpati z liotovélio, af z tradice, kronik, i pímo z umlých již výtvor (na p. chansons de geste, Bandello, Boccaccio, Alamanni, legendy bretoské, nejnovji Firdúsí), ale oitým seznáním djiš, suggescí nálad, plastikou lícn, komposicí, slovem celou tvrí silou svéiio talentu iní z nich výtvory nové, svérázné. Vynikaje pedevším v epu a románu, básní i jako dramatik díla velké koncepce, mohutných výjev. Zeyer

21 JULIUS ZEYER jest znamenitým stylistou. Jeho sloh je zcela svj, plný jasu, pohybu, vznešenosti, istoty, souladu a opojivé vn, af básník vyjaduje se eí nevázanou, jmenuji jen»blaho v zahrad kvetoucích broskví*, malý chef-d'oeuvre eské prosy, a širokými, plynnými, svým jambickým spádem zpravidla tak krásn kadencovanými blankversy. Zeyer jen v nkolika drobných kusech rýmuje, ale ihned znáti, jakým poutem nezvyklým a rušivým jest mu rým. Jeho blankvers má naproti tomu barvu a zvuk a nikdy nestává se jednotvárným, ponvadž básník dovednými obraty umí jej v as obmniti. Zkrátka Zeyer je z nejzáivjších hvzd básnické ^naší Plejády, jejíhož vínku trojdrahokam s Vrchlickým a Cecliem tvoí. J. B. ír Zelený vítz. (Vnuju nezapomenutelné památce staré své chvy.) I. Juž stmívalo se v síni vysoké, a Tetka pohroužena v dumání dív nezaslechla krok, jenž blížil po dlažb, svží chvojí pokryté, až Kaša ped ní stála, vztýená; na hrdém jejím ele visel mrak, a Tetka polekan vyjela jak plachá la pi hlase myslivce, když takto sestra promluvila k ní se»na déle tajit, co pec zjevné jest? I ty se cítíš cizí v hrad tom, jenž domovem nám býval spoleným, když v zlatých jeho síních sedla pi rudém ohni Niva velebná, a moudrý Krok byl hlavou rodiny.

22 12 ESKÁ POESIE Te ale káže v dom cizí muž a moudros jeho ráda uznávám, pec nechce se mi žíti pod vládou, chci volna být tak jak jsem bývala. Ó, marn klopíš oi, sestro má, tu pece smutek v nich, a dobe vím, že z téhož zídla žal tvj temeni.*»ty mýlíš se,«jí na to Tetka dí, a rumnec jak zora veerní tvá její pelet, bílou, spanilou. >Ctím jako svého bratra Pemysla, a neobmezený jest obdiv mj. Tesk, který slzu v oi láká mi, má jiné zídlo v duše skrytosti, než hrdosti domnlou urážku.* Tu zasmuší se Kaša ješt víc.»0, kéž by Vlasta moje byla zde! Ta rozumla by mým žalobám, ta cítila by se mnou pokoru, již hrdým zrakem muži hlásají, by ani slova nepronášeli! Ta odešla by se mnou na Kazín, by se mnou hloubala o tajemstvích, jež kryjou v sob svaté byliny, vod šumní, let bílých oblak a vání vtr v stromech vštících... A nikdo neví, kam jsi odešla, ó, Vlasto moje, duše sesterská, kam zavedl t bohatýrský duch tvj mraný, smlý, vezdy hloubavý.. Nuž, osielá, sama odcházím.

23 JULIUS ZEYER ^3 a tebe, Tetko, bohm ponechám, když ke mn nemáš žádné dvry. a Tak koní Kaša, vzdychne z hluboká, odvrací se rychle k odchodu. j^stj, sestro moje!«tetka zvolala,»vz, co mé srdce tíží dávno juž, chci k tob mluvit, jak bych mluvila k své drahé matce, Niv velebné, kdy, jako ty, by stála pede mnou. Tak kladla bych jí hlavu na adra, tak objala bych bílou její šíj', a tak bych oi její zlíbala!*... Na velké keslo usadily se ted ob sestry, krbu naproti, a ozáena velkým plamenem, a chvjící se vnitním pohnutím na adrech Kaši, která kloníc se, ji zastírala vlasy temnými, jak mladá bíza zdála Tetka se, jež tmavé sosny hledá podporu, když bujný vítr jara klátí jí pi zái planoucího západu; a hlasem snivým jako ptáete, když šerem lesa jala volá družku svou, se Tetka k seste mluviti:»0, krásné dny, když ješt žili jsme v tvých starých zdech, ó, hrade Budeský! Tam v prosted les, plných zázrak, v jichž šeru bozi zjevovali se, kvt život tiše jako kvtina, jež k hvzdám zdvihá vonnou hlavu svou. A láska drahých našich rodi.

24 ESKA POESIE ta byla jako vláha nebeská, a moudrost jejich jako slunce svit... Ó, ješt vidím devnou tu si, k níž upomínky z dtství vrací se jak vlašovky, jež s novým jarem zas po dlouhé pouti hnízda hledají, z nichž poprvé uzely svtla zdroj... Strop její zaazen byl do tmavá. Stn ezby vtví mly podobu, s nichž houpav visela jablka, a ptáci s rozpjatýma kídloma tam sedli v lijáku drobných hvzd. Krb z kamene byl hrub vytesán, a nad ním zlat dýmem rdly se zddných bžk staré obrazy; a keslo, na nmž Niva velebná u ohn sedla jak bohyn, to ozdobeno bylo tkaninou jak zora rudou, jejíž zlatý lem byl stíbrnými hady ozdoben... Sí byla naplnna zástupy, jež picházely z konin dalekých, by naslouchaly slovm vhlasným z úst Kroka plynoucím jak zlatý proud; on uil je, jak zem povstala, on vykládal o silách tajemných,... jež v živlech skryty jsou, on uil též, jak živly podrobit lze lovku, jak prozkoumati vše, co stvoeno Ty stávala jsi v prosted zástupu, a ohe nadšení ti v oích plál, ty ssála's každé jeho slovo v sluch jak zpráhlá zem rosu kojivou, a sestra naše, plavá Libuša,

25 JULIUS ZEYER V klín matky zlatou hlavu noila, a temné oi sluncem záily pod bledým elem, když se mluvilo o starých' vštbách, temné znjících, a' Niva líbávala oi jí, a kladla ruku bíle záící na Libušino srdce tlukoucí tak silné, že jí zmíral v prsou dech. Já ale stála vedle otce vždy a naslouchala slovm jeho též, však jejich já smysl zstával mi skrj^t; milovala temný jeho hlas, pro jeho hudbu, nedbala jsem slov; já smla hlavu položiti mu na prsa, v kterých srdce bušilo, tak veliké, tak mužné, nžné tak. a nedovedla na nic mysliti, než na to srdce, jež jsem cítila... A v polovin této dímot jsem vše jen jako mlhou vidla: svou matku, tebe, otce, Libušu, a oknem velký msíc nad lesy... A matka asto vyítala mi mou nechápavost k slovm otcovým, on ale vždycky se mne zastával, a tak jsem zvykla na srdci mu snít.. A jednou ležela jsem v zahrad, jež od hradu se táhla do lesa, a oi moje byly zavené, a nespala jsem; pemítala jsem, neb vdla jsem juž, že v Vyšehrad se odebeem, zanechajíce hrad Bude temným lesm šumícím kol šedých jeho zdí a samot.

26 16 ESKA POESIE Ty víš, že tenkrát nevidly jsme ped tímto rozhodnutím po ti dni ni otce, ani máte velebnou, neb ona, pohroužena v modlitbu ze sín nevyšla, ze zavené, a otec konal velké obti na hradu cimbuí a zakázal, by živá duše se mu blížila. Te procházel se sadem na veer a potkal matku v ad jabloní, jež snhem kvtu kryta od brány ku jasné vod vedla pod buky. Když pišli ke mn, zastavili se, a matka takto tiše mluvila:,0, Kroku, muži moudrý, vhlasný, ó, rci, co et' jsi v rudých plamenech o budoucnosti drahých našich O, zajisté, Libuša sluncem jest, a Kaša moudrost tvoji zddila, dcer? však Tetka byla mi vždy záhadou.' A otec zamyšlen jí na to dl: i>jest velikos podílem Libuši, a Kaša šastna bude vdním*...,a Tetka?' zase matka táže se.»sen bude jejím blahem, život Tak otec dl, pak dále kráeli snem«tou dlouhou adou starých jabloní, až ztratili se v dáli pod buky... O, Kašo moje, jak ti vysvtlit, co cítila jsem v onen okamžik? V té chvíli zdálo se, že poíná ten mého žití nekonený sen. Mn bylo sladce tak a smutno pec, a jako mlhou vidla jsem vše.

27 JULIUS ZEYER 1' jak V onch okamžicích pesladkých, když slyšíc bušit srdce otcovo jsem východ sledovala msíce nad temným lesem, zdímlá na pólo. A oi moje zdvihaly se v výš na kvty, které jablo hvzdily, a ješt výš k tm širým nebesm, jež otec jednou dubu pirovnal, jenž od zaátku as nad zemí svou nekonenou šíí korunu, po jehož vtvích kráí zlatý pták, jejž sluncem zovou ti, kdož ve stínu se dubu tší sladkým životem... A hle, te rojily se hvzdy tam, a výkik pekvapení vydral se mi z prsou pi pohledu podivném nad hlavou mojí hvzda zelená, tak arná, nikdy díve vídaná se zableskla, pak zase zmizela. cítila, že byla znamením, Já a kloníc hlavu vešla tiše v dm... Od onch dob jsem stále hledala tu arnou hvzdu okem toužícím, však marn; ale když mne otec ve na ladné behy stíbronosné Mže, kde v prosted les vystavil mi dm, bych zapomnla na hrad Budeský, jejž bozi opustiti kázali, tu vidla jsem opt hvzdu svou, v tom okamžiku, když mne zoufalost nad náhlou smrtí matky pojala, a když jsem k lžku svému Moranu co spásu velkým hlasem volala. Tpyt zelenavý hvzdy zdál se mi eská poesie III.

28 18 ESKÁ POESIE jak pozdrav z dáli, matkou poslaný, a srdce moje utišilo se. Po tetí vidla jsem hvzdu pak, když otec zemel, staec velebný. Ty víš, že kázal dechem posledním, by nad mohylou jeho spálil se ten temnomodrý zlatotkaný pláš, jímž pi obtích údy halíval. ech pinesl jej pes ti eky sem osudem mu urené, do vlasti, a íká se, že lpla na nm krev, jež pi bratrských svárech tekla prý tam v staré vlasti našich praotc. A Niva proto pitkala mu lem, jenž obrazem mél býti svornosti; pi ohni v starém hrad Budeském svou práci pilnou rukou konala, a lem ten pedstavoval lehkou hru vln stíbrných, v nichž duje vtru van, a tpytící se kvty leknínu po vlnách houpaly se pi vtru, a bludných svtel bledé plameny rej s nimi provázely úmrný. Tak v jeden celek ladn soumrný všech živl rznost Niva spojila... Já stále ješt vidím krajinu, jež rozvlnna v dlouhé ady hor a tpytícím se snhem pokryta se rdla záí onch plamen, jež vysoko šlehaly z hranice, na které ležel mrtvý otec náš. Já stále ješt vidím lesiny, jak temnomode nly ku mrakm, z nichž rudé jiskry na n pršely.

29 JULIUS ZEYER ^^ a stále cítím ješt onen bol, jenž tenkrát k zemi krušil bytos mou. Když Krokv popel kryla mohyla, tu zpomnlas na rozkaz poslední, a chtlas, abych já jej splnila; já sama tedy v ohe hodila ten modrý pláš, to staré ddictví, a zírala, jak v popel blavý po kusech rozpadal se povlovn. A zatím tmlo se, a lesiny se zdály jako erné zástupy,.. jež s námi truchlily a s Hdem vším, a temný dým se nesl k nebesm a oko moje sledovalo jej tu tmavou jeho clonou spatilo tu zelenavou hvzdu mihnout se. Pak zapadla mi opt na dlouho, však od té doby, co zde Pemysl, od doby té ji vidím každou noc,.. však ve snu jen, v pomrech podivných. Noc každá pináší mi tentýž sen Vždy zdá se mi, že na Tetín svém ped branou hradu sedím nade Mží, a pokaždé se jinoch zjeví mi na bílém koni v rouše zeleném a v ruce drží vtev kvetoucí, a hvzda krásná, záe zelené se houpá mu nad zlatou pílbicí... Ó, Kašo vz, že já jej miluji, ten prázdný pelud, stín ten pesladký. Ó, ote mj, tys pravdu uhodl, že blahem mojím bude pouhý sen!«tak koní Tetka hlasem hlubokým a kloní níže uzardlou tvá..

30 20 ESKÁ POESIE by vyhnula se zrakm Kašiným, a Kaša zvolá s zrakem planoucím: i^»pi slunce svaté tvái, Tetko má, t bozi milují a sudiky, že za podíl ti dali sladký sen. Jest lovk velký jenom tušením, a trpký klam jest všechno vdní, jest lovk šastaý jenom svými sny, jen jimi moudrým jest a vznešeným. Snad dala bych vše svoje vdní za luzný sen, jejž jednou snila jsem o lásce k Bivoji, jenž odešel do krajin neznámých, když zahnala jej pýcha moje z zahrad Budeských., Bu poslušná svých sn, ó, sestro má, v, že v nich slib, jenž se ti vyplní. Nuž, vzhru tam, kam osud volá t, na ladné behy Mže, na Tetín tvj!«. Tak zvolá Kaša hlasem nadšeným, pak vypraví dva posly k Libuši, jež s Pemyslem zajela v Libušin, tm káže, ab};^ vyídili jí, že sestry její, každá na svj hrad, se odebraly s etným prvodem. Když zora krásnolící kráela po horách, kouících se ranní mhou, tu zela ob sestry na koních, jak louily se velým polibkem na lemu lesa u tekoucích vod. Na Kazín Kaša jela na právo, a v levo Tetka lesem na Tetín...

31 JULIUS ZEYER II. Byl podzim juž, když Tetka vyjela na" rychlém koni na svj tichý hrad,-^^^ kde snila v odlouení hlubokém svj sladký sen, jenž zstával jen snem noc každou duši její blažícím, však prchajícím s jitra píchodem. A každé ráno vyšla z hradu ven a zírala v tu modrou, šírou dál, zda neuvidí hvzdu zelenou, jež nad pílbicí plála jinocha, jejž milovala touhou pemocnou; a každý den se zase vrátila v sí šerou s potlaeným povzdechem a upírala zraky nyjící na obraz tajuplné bohyn, již knžkou byla. Velký obraz ten byl Bivoj zrobil, Sudivojv syn, rek bohorovný, jehož velký um, a jehož síla, rukou dovednost, po šírých vlastech slavn slynula. Ze zlata byl ten obraz ukutý, a roucho tpytné, údy halící, kamen vše sesazené bylo z ty barev pojících se ve soulad, a každý z kam krásn záících svou barvou znail roka promnu: Tpyt temnorudý, velkých veder as, žár žlutý, dobu blahodárných žní, lesk bílý, dlouhou zimy dímotu.

32 ESKÁ POESIE a Vesny úsmv plápol zelený. Do dlan žehnající bohyn byl Bivoj vsadil svtlý drahokam, jejž Jizera mu darem podala, když slyšela jej zpívat ve hvozd na jejím behu hrd rostoucím. Zpv jeho znl o lásce hluboké, o sladkém blahu srdce vrného, neb duši jeho touha plnila po prvorodé dcei Krokov. Pi zvuku jeho hlasu noila se Jizera z kvetoucích leknín, a vidouc jej, se láskou zachvla. Zjev jeho tak byl dojal bohyni, že zaplakala slastí nyjící, a slza, která z oka padla jí na bílá adra, promnila se hned v jasnomodrý lesklý drahokam. Ten Bivoji podala bohyn a vzdychla pi tom z hloubi duše své a záila na okem blankytným, v nmž láska k nmu zjevn hoela, a pravila mu s tklivým úsmvem:»jak slza, láska v oích rodí se a padá k srdci!«takto mluvila a noila se v leknín povlovn, plá tichý mísíc v chladné eky šum. A Bivoj a slyšel kráel lesem zamyšlen, dlouho ješt šelestem na behu rostoucího rákosí vzdech sladce vábící jej Jizery pec ale k behu nevrátil se víc.

33 JULIUS ZEYER Do Budce vedla dlouhá cesta jej, a v novou píse, kterou zapl tam, vple slova nhyplné Jizery o.lásce, jako v vnec zlatou nit, a slova ta se stala píslovím... A když jej a jeho pou jej tu Kaša hrd odmítla, vedla v cizinu, poslal jednou Tetce na pozdrav od behu moe vn šumného ten obraz Zlaté Báby umlý. Sbor cizích muž plavil po ekách jej na Tetín, a mluvou píbuznou vzkaz pátelský silného Bivoje jí vyídil a vylíil jí pak, jak v dáli zpomíná si zašlých dn, jak blouzní o zahrad Budeské, jak opvuje zlatý Vyšehrad. Ti dni je Tetka v hradu hostila, pak odmníc je dary vzácnými, do vlasti jejich propustila je, hrst rodné zem druhu sýlajíc... Ped tento obraz tedy vrátila se Tetka denn v šerou hradu sí, a rozžehnuvši ohe posvátný ped zlatou sochou ob konala, a noila pak zraky v její dla, kde modrou záí slza Jizery jak plamen hoela, a myšlénka, že slza touhy v oku jejím též snad asem zkamení, ji tížila jak bím petžké... Tak sedla po celý den a snila o štstí.

34 24 ESKA POESIE a když se veer spouštl na lesy, a jako hejna zlatých labutí po siném nebi hvzdy piplouly, tu otevela okno vysoké a vypustila v šeící se noc svou pítelkyni, družnou sojku svou, již nauila takto mluviti: >0n nepichází, sestro moje, žel!«ta slova nesla sojka na Kazín co den, když smrákalo se v lesinách, a slovo fdotifej* pinášela zpt, když hvzdy bledly ranním úsvitem.. \ Tak minul as, až zima pilétla na mraných kídlech vichic divokých. Sníh hluboký kryl celou krajinu, a lesy neproniklé dímaly pod tpytícím se jíní bemenem. Mže zastavila plesavý svj bh, a ada erných strom na behu své dlouhé vtve z mlhy noila a zdála se jak ada kouzelnic, jež k nebi vznáší ztuhlá ramena a bledé lun lají v oblacích... A osielá Tetka truchlila v své samot a bledla víc a víc, a oko její modré lesklo se jak ped shasnutím plamen kahance. Tu jednou stalo se, že na veer, když otvírala okno vysoké, by družnou sojku k seste vyslala, na nebi Tetka zhlédla hvzdu svou!

35 JULIUS ZEYER 25 Vzduch oteplil se náhle zázrakem, a vlahé vtry lesem zatásly, a zvuky jako záchvj stíbrných a zlatých strun se nocí linuly, a svtlo kouzelné se šíilo z té hvzdy zelenav hoící, a v jejím blesku jinoch zjevil se, tak krásný, jak jej ve snu vídala. Na bílém koni sedl, odný jak vesna v roucho skvl oželené, a v ruce tímal vtev kvetoucí a mával jí nad hlavou zdobenou tou zlatou pílbou, Tetce známou též. A hle, pi každém vtve manutí strom probudil se z zimní dímoty, a les se záhy jarem zelenal, a kvty tpytily se v msíci, a ptáci zajásali šveholem, a eka hnala s plesem modravé a stíbrem ovnené vlny v rej... A brány hradu otevely se, a šastná Tetka spchala mu vstíc, a vítala jej, hosta milého, a zvala jej, by vešel v šerou sí, >Já ekala tak dlouho píchod tvj, kde meškal jsi, mé duše zlatý sne?«tak dla mu, a slza radosti jí v oku plála záí pejasnou. A jinoch skoil s kon bílého a vzal ji v náru svou a líbal ji:»já zmíral touhou, Tetko, po tob, ty tmavých les dive blostný!

36 26 ESKÁ POESIE Však nezvi bez konce šíí v dál své perut rozevi, mne v svj úzký, temný dm, se hvozd ráj, labuti, a pole se mnou v lesy nesmírné!* A ona na to takto odpoví:»pro zdráháš se, ó, reku zázraný, v dm vejít, který pohostit t chce? A odkud picházíš, rci, který kraj se chlubit smí, že vlastí tvojí jest? Kdo jsi? O, rci mi drahé jméno své! O, v kterém sladkém zvuku tají se, jak arný ohe v drahém kamenu?«tak znla jeho na to odpov:»já z kraje picházím, kde vný den a vné jaro vládnou napoád; kraj ten byl vlastí Nivy velebné, a s jeho luh bílé labut ji nesly sem v tu žirnou tvoji vlas. Já sluju všude Vítz Zelený, neb nepemže síla nižádná tu ratolest, jež za me slouží mi, dokud jí mávám rukou rekovnou, a zima, tma a škodné vichice ped tváí mojí mizí mžiknutím, jak vloka snhu v žáru slunením, a po stop mé kráí podletí a nese dary z ráje zlatého a rozdává je rukou peštdrou. Já chodím svtem, a kam zavítám, tam štstí dlí a kvete blaženost... Jak práhla duše moje po tob od doby té, co ve snách zjevil se

37 JULIUS ZEYER mi sladký obliej tvj spanilý! O, dávno byl bych pišel k tob juz, však slyš, co zdrželo mne doposud. Jest jeden kraj tak smutný jako hrob, kde vná zima panuje a noc, a dávno byl by lid, jenž bydlí tam, si jiný hledal, slunci pístupný, však drží ho tam velký, zvláštní div. Hrad z kišálu tam stojí vysoký, les stíbrný jej vroubí kol a kol, a panna božské krásy bydlí v nm. Jak msíc svítí dlouhé vlasy jí a v prosted ela hvzda hoí jí, tak rudá jako krev a záivá jak požár staré hvozdy hltící. Za jistý as se panna objeví na kišálovém hradu cimbuí a osvtluje hvzdou krajinu. Ta vzplane arn v rudém písvitu, lid jásající pozná krásy pak, jež závistiv jindy skrývá noc, a vrátí-li se tato znovu zas', po arné panny brzkém odchodu, pak sní o horách bílých, pokrytých tím nekoneným hvozdem stíbrným, o vodách modravých a prhledných, na jejichž dn se perel poklady na písku valí bíle záícím, o slujích plných hlatí, jiskících se jako oi lítých ještr; tak snící po tm, zapomíná lid na sluncem osvtlené krajiny.

38 ESKA POESIE Nuž mezi lid ten zabloudil mj krok, a píchodem mým vše se zmnilo. Hvozd stíbrný jak jíní roztál se, z hor bílých rostla tráva zelená, a v slujích vonné kvty puely, J a nebem šlehl modrý, zlatý den. Lid jásal mi jak spáse svojí vstíc, a panna s arnou hvzdou na ele mne uvedla v svou stíbroskvoucí sí a kladla bílé lokte na mou šíj' a vázala mi ruce zlatými, jak msíc svítícími kšticemi a pravila mi hlasem lahodným: Hle, a zní,že's ke mn pišel, za to bu ti dík! duhou hraje kišálový dra, nmý posud vzduch mé krajiny stíbrn pod vzmachem perutí tvých bloskvoucích, zpvných labutí. Su, jak by duše moje zmírala bez tebe, Zelený mj Vítzi, když ode mne bys zase odešel.' Na slova její tak jsem odvtil:,mým úkolem jest svtem putovat, já s tebou dlíti na vždy nemohu, mne vábí touha v jiný, dálný kraj.' Tu vstala a rudá její zimná panna, ubledlá, hvzda na ele se zdála okem záštím planoucím, a bouným hlasem takto zvolala: vím, kam touha tvoje vábí t!,já Ti dcery svtlá Niva zrodila,

39 JULIUS ZEYER 29 tí bohy srdce puká k vli nim. Trut pohr láskou ladné Sázavy pro prázdný sen o lepé Libuši, rek -Bivoj nevyslyšel Jizeru pro hrdé Kaši úsmv záící, já osielá žalem zahynu pro touhu, jež t vede na Tetín! Však bez boje t odsud nepustím!' Tak koníc tikrát dýchla oknem ven, a tikrát zdvih' se vítr ohromný, a ve tech adách hory vyrostly kol hradu, každá ada pedešlé vždy píkejší a vyšší o mnoho. Tu pozvedl jsem vtev kvetoucí a zamávnul jí tikrát nad hlavou, a tikrát zarachotil dut hrom hor ssujících se do svých základ. Pak vyšed z hradu podstoupil jsem boj, jejž proti mn ve všechen kraje lid, však pemohl jsem všechny pekážky, jež zuiv mi kladli do cesty; boj dlouhý byl, však pro mne vítzný, a panna s rudou hvzdou na ele šíp poslední svj za mnou sýlajíc tak zvolala s cimbuí vže své:,ty jdeš, a marný byl mj dlouhý boj, bol velký mj má ale útchu, že nezstaneš na vždy vítzem! Vz, žije nkde lítý nepítel, jejž k tvojí zkáze osud zachoval, ty potkáš jej na bludné cest své, ty poznáš, co jest v boji podlehnouti'