EISENSTEINOVÉ V POLNÍCH VODĚRADECH

Transkript

1 EISENSTEINOVÉ V POLNÍCH VODĚRADECH Řekneme-li Eisensteinové, pak se pro úplnost vraťme do minulosti. Původně totiţ šlo o starý věhlasný sklářský rod Eisnerů, jeţ přišli do Čech údajně v roce 1670 z Gföhlu v Dolním Rakousku. V tomto roce pracovali v Javorném u Ţelezné Rudy na Hüttenhanslhütte tři sklářští tovaryši Eisnerové, nejspíše bratři, z nichţ pak Johan Jakob se v roce 1675 oţenil s ovdovělou dcerou skelmistra Preisslera a s ní pak v roce 1682 podědil i sklárnu. Z Javorné se v krátké době tato rodina rozšířila ne jen po Šumavě, ale i po středních Čechách. Na kácovském panství zaloţili sklárny Vavřinec a Kristian Eisnerové. Z nich pak Kristian (*1682 a +1760) v roce 1708 huť boštickou, která sice neměla dlouhého trvání, ale je to první záchytný bod rodiny, jeţ byla nobilitována (přijata mezi šlechtu). Huť tuto opustil uţ roku 1710 a zaloţil u Dolní Lhoty, severně od Pacova, novou sklářskou huť Stattenbrunn. Roku 1714 pojal za ţenu Dorotu, dceru K.V.Lysandra, majitele hostince u Černého orla v Kolíně ( jeţ naň, co by kutnohorského měšťana, přešel roku 1743), která mu před rokem 1720 počala syna Jana (Johanna) Ignáce. Johann Ignác Eisner (* před r.1720 v Stattenbrunnu, ve Lhotě) byl z nejslavnějších skelmistrů z rodiny Eisnerů. Roku 1741 se oţenil s Alţbětou, dcerou Antonína Františka Adlera, skelmistra a majitele statků Těchobuz a Tallenberk. Johann Ignác pak získal, stejně jako otec, kutnohorské měšťanské právo. To mu umoţňovalo kupovat a dědit zemskodeskové statky, a tímto i případnou moţnost získání nobilitace. V roce 1743 koupil od otce Stattenbrunn a k tomu přikoupil i nedaleký statek Lhotu. V letech (moţná však i dříve a později) působil na huti v Herálci a r.1770 se na vimperském panství ucházel o helmbašskou (Janouškovu) huť. V následujícím roce získal Eisner po Karlu Guolfingerovi huť v Loukově na lipnickém panství, která tehdy patřila hraběti Palmeovi. Tuto huť značně zvelebil a získal přídomek bohatý a slavný. Šířil o sobě pověst, ţe zničil veškeré své konkurenty na plameovských panstvích. Po nabytí loukovské huti získal za zásluhy o sklářství i predikát von Eisenstein, který mu propůjčila Marie Terezie, o nějţ se tak dlouho ucházel - tímto se tak dostal mezi českou šlechtu. Dokázal ůspěšně provozovat sklárny i v době hospodářské krize, která u nás tehdá byla díky válkám o dědictví rakouské. Ve své ţádosti se Eisner opíral i o skutečnost, ţe jiţ r.1688 povýšil císař Leopold I. rakouskou linii Eisnerů do šlechtického stavu. V dalších letech se Ignác zaměřil jen na posázaví. V roce 1777 obnovil na lipnickém panství huť v Kejţlicích a v roce 1785 i huť v Krasoňovicích na panství Zruč. V roce 1792 byl Johann Ignác Eisner povýššen do říšského rytířského stavu s titulem Reichsedler Eysner von und zu Eisenstein und Lhota. Rok poté bylo toto povýšení potvrzeno i císařem Františkem. Potomci Ignáce Eisnera pak uţívali zjednodušeného titulu von und zu Eisenstein. Popis erbu : V modrém poli dva červené pruhy kříţem na způsob ondřejského kříţe se sluncem v hlavách štítu a skupinou skal na zelené půdě u jeho paty, nad štítem dvě korunované turnajské přilbice, pravá s modro zlatými a levá s červeno stříbrnými pokrývkami, na pravé za klenot oděnec s otevřenou přilbou bílými pery postrkanou, s taseným mečem v pravici a s levicí v bok zaloţenou, na levé rozevřená modrá křídla s červeným pruhem, vpravo pošikem, vlevo pokosem, a mezi nima skupina skal převýšená sluncem.

2 Tento úspěšný rod se rozdělil do několika linií. Český inkolát (občanství) získali v roce 1795 a stav svobodných pánů získala jedna s četných větví rodu v roce Tehdy tato větev rodiny přestala uţívat původního jména Eisner a pouţívala jen predikát. V polovině 19.století zakoupil rod několik menších statků v Čechách. V roce 1831 Filipov na Čáslavsku, v roce 1835 Prčice a Uhřice, v roce 1839 statek Březina a Zahrádka na Táborsku. Rytířská větev Eisensteinů drţela do konce druhé světové války statek Polní Voděrady. Zámek Filipov, upravený ve slohu anglické novogotiky v letech V r.1945 zkonfiskován Kleebornům. Franz Josef Eisenstein-Kleeborn měl za matku Irenu von Eisenstein. Zámek Prčice vlastní od roku 1835 Václav Ignác z Eisensteina. Po jeho smrti zámek nechali Eisensteinové v roce 1890 klasicistně upravit. V roce 1924 jej nakonec prodali.

3 Po Eisensteinech tu zůstal jejich erb. Zámek Uhřice, zakoupený Eisensteiny v témţe roce jako Prčice, se nachází jiţně od Prčic. Původně šlo o barokní zámek s podobou z přelomu 17. a 18. století, který však roku 1855 vyhořel. Následně pak byl upraven pro byty hospodářských úředníků. V roce 1948 přešel pod majetek místního JZD.

4 V roce 1839 rytíři z Eisensteinu získali i tento zámecký objekt se statkem Březina od Josefa Čapka, který jej vlastnil uţ od roku (Nejde-li o shodu jmen, je to ten samý Čapek, manţel Josefi, roz. z Eisensteinu, jeţ zakoupil roku 1851 zámek se statkem ve Voděradech.) Eisensteinové jej r upravili do pseudorenesančního slohu. I tento objekt nakonec v roce 1948 skončil v majetku státu. I zde se zachoval erb rodu Eisensteinů.

5 V témţe roce 1839 Eisensteinové zakoupili statek Zahrádka na Táborsku, ale protoţe obcí tohoto jména je zde hned celá řada, zatím budu jen spekulovat a vezmu v potaz ten as 3 km západně od Petrovic. Stával tu totiţ barokní zámek z 2.pol. 18.století, který např. v r.1841 vlastnil Vojtěch Mladota ze Solopisk. I tento zámek přešel v roce 1948 do majetku státu, aby nadále chátral a nakonec byl v havarijním stavu v roce 2007 zbořen. Na závěr se však vraťme konečně do Polních Voděrad. Jak jsem se jiţ dříve zmínil, od roku 1851 mimojiné i zdejší zámek vlastní Josef Čapek, kutnohorský měšťan a majitel blízkých Jindic, jeţ však téhoţ roku zemřel. Panství tak přešlo na jeho ţenu Josefu, rozenou z Eisensteinu. Roku 1861 převzal Voděrady příbuzný Josefi Čapkové, Václav Ignác rytíř z Eisensteinu ( * v Kutné Hoře, v Prčicích). Po Václavovi Ignáci drţel Voděrady Karel rytíř z Eisensteinu, jeţ však zemřel za epidemie neštovic na zámku dne pochován na zdejším hřbitově. Tuto skutečnost potvrzuje i dokument psaný přímo Augustem Sedláčkem (*1843,+1926).

6 Následně dočasně statek spravovala Julie z Eisensteinu, a kdyţ dospěl Emerich (syn Karlův), ujal se panství sám. (* v Praze, také v Praze) Byl dvakráte ţenat jeho druhou manţelkou se stala Irena Berta Henrieta Emma, rozená svobodná paní Daczická z Heslova (* Kliky, v Prčicích) byla potomkem známého rodu Dačických z Heslova. (Připomeňme si, ţe v roce 1918 parlament demokratické republiky československé zrušil tehdá výsady a tituly šlechty.) Z kartotéky Augusta Sedláčka s názvem Emmerich Eisner z Eisensteinu ( ). Na konci 19.stol. byl barokní zámek upraven a modernizován do secesní podoby. Poté statek spravoval Josef Krtina, v r.1922 Josef Klinger a od r.1938 Karásek. Na začátku druhé světové války se tu usídlil sám Karel s baronkou. V roce 1941 se přihlásil k Němcům a v r.1942, v době kdy byla vyhlášena pracovní povinnost na velkostatku, se ujal vedení velkostatku sám, za asistence Němce Sikory.

7 Na fotografii asi tak z roku 1937, Karel s baronkou von Eisenstein po boku a budějovickým profesorem Minkem, na zimním svahu Hochfichtu. (S ţenou Berthou, ročník 1886, bydleli dle praţské policejní přihlášky z roku 1914 na Václavském náměstí.) Karel Borromäus Eisenstein se narodil v Praze, na Vinohradech. Místní pamětníci naň vzpomínají v dobré. Pamatují ho, co by menšího, ramenatého, bodrého pána, který se vůbec nechoval arogantně (na rozdíl od baronky, která vesměs mluvila jen německy), naopak mluvíc česky se zdaleka místním lidem nevyhýbal. Pamatují ho, ţe na parádu si příliš nepotrpěl, ba naopak jej často vídali, jak nasedá na svůj motocykl s baťohem na zádech, aby zajel do Kolína na nákup. Rozhodně nikdo si nevzpomíná, ţe by kdy někomu ublíţil. Naopak baronka, údajně Němka, si velké sympatie zde nezískala. A pak přišel rok 1945 a s ním i vyřizování účtů s těmi, co se byť jen přihlásili tehdá k německé národnosti. Benešovy dekrety tak nemilosrdně pohltili i Karla z Eisensteinu. Těţko říct, zda za druhé světové války, v rámci loajality k Němcům, měl Karel špatné svědomí. Ale i kdyby neměl, musel být zbaven veškerého majetku a odveden do internačního tábora v Kolíně, za účelem pozdějšího odsunu, jako bývalého Rakušana, do Rakouska. K tomuto došlo v doprovodu četníků hned odpoledne dne Následně v parku před zámkem došlo k slavnostnímu předávání půdy velkostatku, cca 150 ha, do rukou lidu. A co bylo se zámkem - lidově řečeno, zloději ho vzali útokem, konec konců nedělo se toto jen zde. Internační tábor v Kolíně všeobecně neměl dobrou pověst. Je i částečně pochopitelné, ţe někteří z těch, kteří drţeli ostrahu zadrţovaných, si dokáţi představit, jak měli blízko k tomu, aby si vyřizovali účty s těmito lidmi. Nedělám si praţádné iluse o tom, ţe se tu mohlo dít leccos. Podle vyprávění paní Bělonohé (manţelky místního voděradského četníka) se na zámku, a také v jejím bytě, naposledy objevil Karel Eisenstein, v doprovodu kolínské ostrahy. Byl vyslýchán za účelem vyzrazení, kde má ukryty cennosti, které na něm vymáhali. A ţe nebyla tato mise příliš úspěšná, to potvrzuje i následující událost. Paní Bělonohá namazala chléb sádlem a podalo jej baronovi. Ten mu byl však z ruky vykopnut. Václav Brandtl (*1926) neţ začal slouţit, co by četník, v Polních Voděradech, slouţil v dubnu r ve zmíněném internačním táboře v Kolíně a dokonce s baronem hovořil. Sám říká, ţe o ničem nezákonném nevěděl. Dokonce se následně ve sluţbě ve Voděradech dověděl o rozkaze, kterým měl být Karel z Eisensteinu deportován do Rakouska. Leč jak tomu bylo ve skutečnosti, ví snad Pán Bůh. První verse, sdělená býv.členem ostrahy z Libodřic, vypovídá o tom, ţe Karel byl v internačním táboře v Kolíně ubit lopatou a zahrabán u plotu. Další verse hovoří o tom, ţe zemřel ve sběrném táboře Terezín, dne ? Tady je tedy zřejmé, jak si tyto skutečnosti protiřečí. Ţe to ale s baronem nedopadlo dobře, k tomu se váţe i dopis

8 psaný manţelovi paní Barákové (*1924), kde se bratr Karla z Hamburku táţe na osud barona. Bylo mu jen vyhýbavě odpovězeno. S baronkou, manţelkou Karla, to snad dopadlo lépe. Ta prý dokázala nejprve uprchnout z Voděrad, ale nakonec ji v Praze chytili a těhotnou ji internovali. (Nebo uţ se jí dítě narodilo v Čechách?) A co ještě snad vím o Karlovi Eisensteinovi? Vím, o Karlových dvou bratrech, Max co by dítě je pochován na místním hřbitově a ten co psal z Hamburku. Jeho otec, nar v Kolodějích nad Luţnicí zemřel Jeho matka se narodila v Chorvatském Gospič. Za manţelku Karel pojal Berthu, nar. r Ta údajně přivedla tenkráte na svět syna, kterého uţ Karel nemohl spatřit. Karel Borromäus Eissner von Eisenstein, z rodu, jemuţ patřilo menší panství v jiţních Čechách a jeden ze šlechticů toho jména zaloţil i později tak slavnou šumavskou sklárnu v Klášterském Mlýně u Rejštejna. Narozen v Praze na Vinohradech , psal básně a divadelní hry jmenujme sbírky Lieder vom Kampf (1916), Menschenseele (1922) a Das Haus (1932), hry König Laurin (1923) a Siegfrieds Tod (1926). Pro nás je významné i to, ţe byl překladatelem díla Antonína Sovy, jehoţ literární vazby k Šumavě jsou nepochybné nu a k motivu mozartovskému jen zaznamenejme esej Margarety Buguoyové z jihočeského rodu jistě známějšího o moţném novohradském zastavení Amadeově cestou do Prahy (vyšel česky v Růţi 1991) a Watzlikův mozartovský román Die Krönungsoper (1935), abychom von Eisensteina (se Ţeleznou Rudou ovšem nic společného neměl) přijali do českých lesů. Jeho Lesní mýtina jako by však měla navíc smysl prorocký: autor těchto veršů zemřel 19. prosince 1945 v českém sběrném táboře pro sudetské Němce v Terezíně. V jedné své básni z první světové války vzpomněl, jak víc neţ smrt kamarádova snad vzbudil v něm v té chvíli bolest jas ptačích hlasů nad nimi, nade vším lidským šílenstvím. Na závěr bych zde chtěl říci. Ne všechny údaje zde psané musí být stoprocentně pravdivé. Hlavně doufám, ţe tu také mimo jiné nepíši o jeho jmenovci, pokud nějaký tehdy ţil. Musím přiznat, ţe ani Václav. Brandtl (*1926), ani Merie Baráková ( roz.semerádová *1924 ), či Marie Bartošová (roz.štorková *1924), mě nebyli schopni najisto potvrdit, ţe ten pán na zimním svahu je dozajista Karel Eisenstein, jeţ se rokem 1939 usídlil na našem zámku. Jo píše se rok 2014 a panečku léta běţí, a to v neprospěch takovýchto událostí.