Legendy Alfů SPRAVEDLIVÝ HNĚV MARKUS HEITZ

Transkript

1

2

3 Legendy Alfů SPRAVEDLIVÝ HNĚV MARKUS HEITZ FANTOM Print 2010

4 Copyright 2009 by Markus Heitz, represented by AVA international Gmbh, Germany, Original published 2009 by Piper Verlag GmbH, Germany Translation Zdeněk Sladovník Cover Jan Patrik Krásný ISBN

5 Věnováno všem těm, kdo naleznou v srdci kousek místa i pro lotry pokud tito lotři přicházejí s něčím, co stojí za pozornost. 5

6 6

7 DSÔN FAÏMON 1 Rod a bohatství V Avaridě se usadili alfové nejvyššího původu, poţehnaní značným bohatstvím. Kdo chtěl ţít v tomto rameni, musel k tomu získat souhlas všech alfů, kteří zde ţili, nebo odejít jinam. 2 Meč a víra Wèlèron připadl válečníkům, kněţím a všem těm, kdo se cítili povolaní k uţívání magie. Mezi alfy však nebyli téměř ţádní mocní mágové. Magická síla, která jim proudila v ţilách, jim to nedovolovala. 3 Řemesla a vědění V Ocizûru hledali příbytek řemeslníci a vyměňovali si tam zboţí. Rozličné dovednosti se spojily v jeden celek a tamní alfové zaloţili několik škol a univerzit, aby své umění dovedli k naprosté dokonalosti. 4 Umění a smrt V Riphâlgisu se usídlili umělci. Spojili nejrůznější formy umění a vytvořili tak zcela nové umění. Nejvíce je fascinovala smrt, a proto dávali s oblibou přednost materiálům, jeţ musely před pouţitím zemřít. 5 Růst a chov Shimâl přilákal alfy, kteří se vyznali v chovu dobytka a pěstování zemědělských plodin. Vznikly zde obrovské statky. V tomto jediném rameni alfové chovali dobytek a produkovali obilí pro potřeby celé říše. 6 Vědění a smrt Kashagòn je domovem pravých válečníků! Sem přicházeli alfové a alfky, kteří zasvětili ţivot boji a válečnému umění, a zakládali zde akademie, z nichţ vycházeli ti nejtvrdší, nejlepší a nejvraţednější válečníci, jací kdy ţili. 7

8 DRAMATIS PERSONAE Nagsar a Nagsor Inàste, Nesmrtelní Sinthoras, alfský válečník (Komety) Demenion, politik (Komety) Khlotòn, politik (Komety) Rashànras, politik (Komety) Yantarai, umělkyně Timānris, umělkyně Robonor, válečník a její druh Timānsor, otec Timānris a umělec Hirai, jeho ţena Jiphulor, politik (neutrální) Helòhfor, alf dotýkající se duší Caphalor, alfský válečník (Hvězdy) Enoïla, Caphalorova druţka Tarlesa, dcera Olíron, syn Aïsolon, Caphalorův přítel (Hvězdy) Mórcass, obchodník Alfové Lidé Raleeha, otrokyně alfů Kaila, dozorkyně nad otroky u Sinthorase Wirian, otrokyně u Sinthorase Quanlot, otrok Grumson, Caphalorův otrok Longin, Mórcassův otrok Kušnar, Mórcassův otrok, poloobr Hasban Sedmimocný, kníţe Synů větru (barbarský kmen) Farron Lotor, kníţe barbarského kmene Ishmanti Armon, kníţe barbarského kmene Herumitů Vittran, předák u barbarských vazalů 8

9 Stvůry Munumon, král fflecxů Jufula, jedna z jeho miláčků Sardaî, čistokrevný upír noci Linschibog, fflecx Žadár Gålran, bytost podobná trpaslíkům a nadaná magií Dafirmas, elf a přisluhovač ţadára Gålrana Rambarz, půltrol, přisluhovač ţadára Gålrana Karjuna, obboona Uoilik, kníţe jeembinů Tarrlagg, předák u vazalů óarců Gattalind, stratéţka obrů Ostatní óarco, skřet fflecxové, zvaní téţ alchemikanti a míchači jedů, národ podobný šotkům s černou kůţí obboonové, národ podobný lidem, zvaný téţ zloději masa Tandruu, barbarský kmen Botoikové, národ obdařený skrytou magií a ţijící na západ od Ishím Voróo baroun, mimořádně vzácná šelma kimar, srnec samec vuzák, umělá bytost, stvořená fflecxy z nejrůznějších substancí jeembini, národ, směsice člověka a kraba Gramal Dunai, vyhynulý barbarský národ phaiu su, tvor podobný pavučině, vysávající obětem krev cnutarové, symbionti skládající se ze tří samostatných částí, které se mohou dle libosti navzájem slučovat nebo oddělovat nostàroj, nejvyšší vojevůdce alfů Herumité, Jomonité, Ishmanti, Fatarkové, barbarské národy Garant, velitel gardového oddílu Phondrasôn, místo v podzemí, kam musejí odejít vyhnanci Tark Draan, místo pro vyvrhele a spodinu (Skrytá země) šronc, šroncové, nadávka; idiot 9

10 Říká se o nich, ţe jsou krutější neţ kterýkoliv jiný národ. Říká se o nich, ţe jim nenávistí k elfům, lidem, trpaslíkům a všem ostatním tvorům zčernala krev v ţilách a sluneční svit odhaluje tuto černou nenávist i v jejich očích. Říká se o nich, ţe celou svou existenci zasvětili smrti a umění. Říká se o nich, ţe vládnou černou magií. Říká se o nich, ţe jsou nesmrtelní O národu alfů se toho vypráví mnoho. Nyní si přečtěte následující příběh a sami rozhodněte, co na těchto řečech odpovídá pravdě, a co ne. Jsou to příběhy plné nevýslovné hrůzy, nepředstavitelných bitev, největších podlostí, velkolepých triumfů a zničujících poráţek. Ale rovněţ odvahy, upřímnosti a chrabrosti. I přátelství. A lásky. Toto jsou legendy alfů. neznámý autor, předmluva ze zakázaných, pravdu objasňujících knih Legendy alfů, nedatováno 10

11 I. Nagsor Inàste a Nagsar Inàste, nesmrtelný sourozenecký pár, hledali končiny, kde by se mohli se svými vyvolenými usadit. Bloudili z místa na místo, přičemž téměř na každém kroku naráželi na divochy, na ohyzdná stvoření a nevábné kraje, na odporné stvůry, jež jim vrhali do cesty bohové Shmoolbin, Fadhasi a Woltonn a které měly za úkol zničit je. Nesmrtelní dali těm končinám název Ishím Voróo všudypřítomný hnus. Epokryfy Stvořitelky, 1. kniha, kapitola 1,

12 Ishím Voróo (Země za horami), říše alfů Dsôn Faïmon, rameno paprsku Avaris, část nekonečna (5198. sluneční cyklus), léto Sinthorasovo tělo se chvělo radostným očekáváním, doslova se jím opájel. Celou svou bytostí touţil po tom, aby mohl uchopit štětec, ponořit štětiny do barvy a oddat se náhlému vnuknutí, aby mu vedlo ruku. Zatím však ještě nesměl začít. Rychle couvl o krok zpátky, dále od malířského stojanu, a zadíval se na ponurý podklad. Rovnoměrně pokrýval jemné malířské plátno, nevynechal jediné místečko a byl připraven. Připraven vytvořit něco jedinečného. Sinthoras si nalil sklenici červeného vína, usrkl z něj a odloţil pohár stranou. Přestoţe víno přímo miloval a obvykle z něho během malování upíjel, dnes mu nic neříkalo. Byl příliš rozrušený. Výborně, zašeptal s rozzářenýma očima a mocně tleskl rozechvělýma rukama, aby přece jen nesáhly po štětci. Vysokou místností zaznělo hlasité plácnutí. Sál měl velká okna, jimiţ dovnitř dopadal sluneční svit, sklo mělo jemňoučký namodralý odstín. Větracími klapkami proudil do místnosti svěţí vzduch. Podél stěn stály pět kroků vysoké police, přecpané uzavřenými sklenicemi nejrůznější velikosti. Sklenice obsahovaly kapalné i pevné ingredience, pigmenty, barvy a směsi barev, prostě vše, co k malování potřeboval. Všechny přísady byly velice drahé, řada z nich extrémně vzácných a několik doslova k nezaplacení. Nejvyšší regály byly dostupné pouze pomocí dlouhého ţebříku na kolečkách, který podle potřeby posunoval sem a tam. Sinthoras krouţil se zvednutou hlavou kolem stojanu, popoháněla ho netrpělivost a činorodost. Široký, tmavě rudý oděv zdobený černými a bílými výšivkami se plynule vlnil a připomínal hladinu neklidného jezera. Tu a tam na něm byly patrné skvrny od barvy, mnohé starší, některé docela čerstvé. Svědci jeho malířské tvorby. Dlouhé světlé vlasy si svázal do copu, aby se nedopatřením nedostaly do styku s barvou na paletě nebo na plátně. Tento účes zdůrazňoval krásu jeho štíhlého obličeje, ušní lalůčky se špičatě sbíhaly a dokazovaly, ţe jeho krása není lidského původu. Sinthoras přistoupil k oknu a rozevřel obě křídla. Světlo zapadajícího slunce vniklo dovnitř, zalilo jak stojan, tak i malíře, jehoţ oči se okamţitě zbarvily dočerna a připomínaly temné díry. Zhluboka se nadechl vzduchu, proudícího do místnosti. Samusin mi projevuje přízeň, pomyslel si a ucítil na tváři osvěţující východní vánek. Mírný závan s sebou přinášel vůni čerstvých květů, několik 12

13 bílých okvětních lístků zavířilo místností a pozvolna dopadlo na tmavou kamennou podlahu. Někdo zabušil na vstupní dveře. Bůh větrů je s vámi, zaslechl hned poté hlas nějakého alfa. Poslal sem svůj osvěţující východní vítr, aby posílil vaši schopnost vcítit se do podstaty věcí. Sinthoras se otočil a uklonil se rudovlasému alfovi, stojícímu na prahu. Černohnědý plášť zakrýval návštěvníkův oděv. Děkuji vám, ţe jste ochoten svým talentem podpořit mé malování, Helòhfore. Jen díky vám se mi podaří docílit toho, aby se mé kresby staly něčím skutečně jedinečným. Helòhfor vstoupil do místnosti, v patách mu kráčeli dva otroci v prostých šedých šatech. Podle tělesné stavby obou muţů nebylo obtíţné uhodnout, ţe to jsou lidé. Jejich šeredné, hrubé rysy, které se jen stěţí daly nazvat obličejem, zahalil alf závojem. Nikdo, kdo měl v sobě alespoň kousek důstojnosti, nedovolil, aby otroci pobíhali po městě s nezakrytým obličejem. Jeden z otroků odebral Helòhforovi plášť, takţe vysvitlo, ţe alf má na sobě černý hedvábný oděv s ozdobným tmavě rudým lemováním. Druhý otrok nesl v ruce velký kufr, a kdyţ mu dal Sinthoras znamení, postavil ho na zem vedle křesla. Helòhfor potom mávnutím ruky odehnal otroky pryč a posadil se. Pozorně se zadíval na hostitele, ruce volně spočívaly na opěradlech. Jste si jistý, ţe to opravdu chcete, Sinthorasi? Za kaţdou cenu, vydralo se bez váhání Sinthorasovi ze rtů. Nesmírně touţím zjistit, co se stane, kdyţ spojím své umělecké nutkání a sklony s účinky tónů někoho, kdo se umí dotknout duše. Inu, to ani já sám nedokáţu předpovědět. Kaţdý alf vnímá tyto dotyky poněkud jinak. Helòhfor upřel černé oči na Sinthorase a důkladně ho zkoumal pohledem. Můţete upadnout do transu a ztuhnout jako kus dřeva. Můţe vás popadnout přání vyskočit z okna a zřítit se do hlubin. Nebo třeba zatouţíte po krvi. Alf se schopností dotýkat se duše pohlédl na plátno. To, ţe ve stavu, v němţ se ocitnete, dokončíte rozdělaný obraz, je pouze jednou z mnoha moţností. Udělejte to, Helòhfore! ţádal ho Sinthoras. Jeho slova byla směsicí prosby, touhy a příkazu. Uvědomoval si, ţe se chová nezdvořile, nedokázal se však tomu ubránit a ovládnout se. Za kaţdou cenu touţil stvořit dílo, jímţ zcela zastíní obrazy ostatních malířů v Avaridě. Aby všichni viděli, ţe je nejen vynikající válečník, ale i umělec, jemuţ není široko daleko rovno. Udělejte to, dodal jemněji a pospíchal k plátnu. Dotkne se plátna jen jedinou barvou, jen jednou jedinou! Jenţe právě ta dodá jeho dílu naprostou dokonalost. Bude dokonalé a nenapodobitelné. Opatrně odšrouboval uzávěr sklenice a spatřil, jak se v ní rozzářila tmavě ţlutá barva. Sinthoras se zachvěl, uchopil tlustý štětec a touţebně, zároveň však i netrpělivě pohlédl k alfovi a čekal, kdy se dotkne jeho duše. 13

14 Helòhfor otevřel kufr a vyndal z něho nějaký nástroj. Jeho korpus tvořila páteř, obratle byly navzájem spojeny stříbrnými prvky. K nástroji byly připevněny ventily, částečně propojené tenkými drátky. Do jednotlivých kostí byly navrtané různě veliké otvory. Alf vytáhl z kufru další součástky, kovové, skleněné i z různých kostí. Tiše si něco pobrukoval, přičemţ zasunoval součástky do předvrtaných otvorů. Nakonec nalil trochu nahnědlé tekutiny do baňaté nádoby, kterou přišrouboval ke konci páteře. Sinthoras pozorně sledoval kaţdičký Helòhforův pohyb, proto mu neuniklo, jak přesně do sebe jednotlivé součástky přístroje zapadají. Ţádný alf, o nějaké jiné bytosti ani nemluvě, nedokázal hrát na tento nástroj bez dlouhého studia a nácviku u zkušeného mistra. Říkalo se, ţe pouţívaná kapalina je výtaţkem mozkové tekutiny mnoha mrtvých a ţe v ní jsou uchovány všechny jejich sny a myšlenky. Vibracemi vyluzovaných tónů se uvolnila moc, kterou tekutina v sobě skrývala, a ta pak působila na posluchačův rozum. Otevřete se inspirativní síle mrtvých a smrti samotné, Sinthorasi. Samusin nechť chrání vaši duši, zašeptal Helòhfor a přiloţil ke rtům náustek. Bříška prstů jemně spočinula na klapkách. Helòhfor do nástroje jemně zadul a místností se rázem rozezněl pronikavý tón. Kapalina zaklokotala, nejprve váhavě, poté stále prudčeji, jako kdyby přicházela do varu. Sinthoras postřehl, ţe z ní stoupá pára, která ve skleněných prvcích přístroje ihned začala vířit. Zdálo se, ţe Helòhfor svou hrou vdechuje do přístroje hned několik vzdušných proudů najednou a vytváří tak vysoké, zcela disharmonické tóny. Sinthorasovi se zjeţily chloupky na rukách i v zátylku, někde vzadu za očima ucítil pronikavou bolest, která ho v mţiku oslepila. Lapal po dechu a vzdoroval bolestem. Najednou se tóny změnily a vytvořily překrásnou melodii. V hlavě se mu zrodila vlna energie, která projela celým tělem. Alf spatřil, jak mu prsty zalilo namodralé světlo. Východní vítr ho nesměle hladil po obličeji a vdechl mu inspiraci, kterou potřeboval a na kterou tak čekal. Sinthoras jen přihlíţel, jak jeho ruka namáčí štětec v barvě, jak štětiny vlhnou a jak ruka vede štětec přesně na místo, které se jí jeví jako nejvhodnější. Vedla ho boţská inspirace, jeho duše a východní vítr se podřídily nadpozemským tónům. Jemná špička hrubého, chlupatého štětce pomalu klouzala po plátně a zanechávala na temném podkladu rovnou, tmavě ţlutou linku, která se neustále ztenčovala. Sinthoras slyšel škrábavý zvuk, s nímţ se zbytek barvy přenášel na podklad. 14

15 Barva se podobala směsi roztaveného olejnatého zlata s nádechem černého tionia. Kovově se třpytila, a přesto se v této neobvyklé, tmavě ţluté barvě skrýval ţivot. Zkapalněný ţivot, jenţ z ní výhruţně vyzařoval. Štětinky prudkým pohybem sklouzly doprava a pak se trhaně obrátily zpět. Čára se přitom stávala stále tenčí a trhanější. Nedokonalé! Jenţe Sinthoras věděl, co jeho dílu ještě chybí. Před očima se mu rýsovala představa, jak bude obraz vypadat, aţ bude hotový, a v duchu uţ slyšel, jak ostatní vyslovují jeho jméno. Jak ho říkají plni závisti, plni obdivu a uznání. Hrot štětce se přenesl k nádobce s barvou, vklouzl dovnitř a vyklouzl ven. Ulpěl na něm neskutečně maličký zbyteček jedinečné barvy. Je jí moc málo! Stav dokonalé harmonie, v němţ se Sinthoras nacházel, utrpěl trhlinu, zející ránu, z níţ vyprchávalo a unikalo umělecké vnuknutí. Raleeho! pronikavý výkřik dolétl aţ k pootevřeným dveřím. Sinthoras se nestačil divit. Jeho duše se vydala za hlasem, jako kdyby ji ze sebe vypudil, zatímco tělo nehybně setrvávalo u malířského stojanu. Volání prolétlo chodbou, na jejíchţ stěnách z tvrdého dřeva visely obrazy plné ponuré krásy, a poté proniklo i uměleckými rytinami na dřevě dvoukřídlého portálu, na němţ byl zvěčněn výjev z nějaké bitvy. Dále Sinthoras nedohlédl. Někdo prudce rozrazil pravé křídlo portálu. Urostlá, mladá lidská ţena v přiléhavých tmavě šedých šatech se jím rychle protáhla a spěchala k místnosti, v níţ alf zpravidla maloval. Jeho duše ji následovala, bez ustání kolem ní krouţila. Podle lidských měřítek byla nepřirozeně krásná, proto nemusela nosit závoj. Dokonce i alfové museli uznale protáhnout ústa a připustit, ţe by se mohla měřit i s jejich největšími kráskami. V modrých očích však měla slzy a černé vlasy za ní povlávaly jako smuteční závoj. Kolem krku měla koţený otrocký řemínek s třemi droboučkými stříbrnými přezkami, který jí tak těsně svazoval hrdlo, ţe se jen s námahou dokázala nadechnout. Jíst a pít stejně směla pouze na alfův pokyn. Raleeha dorazila k pootevřeným dveřím, jimiţ vnikalo do chodby světlo a za nimiţ pobýval její poručník. Zabušila na ně a čekala, kdy dostane povolení vstoupit do místnosti. Kdyby tak učinila bez vyzvání, znamenalo by to její smrt. To jí vštípil sám Sinthoras. Raleeţina předchůdkyně zaplatila za podobné bezmyšlenkovité jednání ţivotem, a to mu slouţila uţ celý jeden díl nekonečna. Sinthoras lidem zásadně nic neodpouštěl. Alf fascinovaně zjistil, ţe pohled, který se mu s Helòhforovým vydatným přispěním naskytl, mu o ţeně prozradil mnohem víc neţ obvykle. Tón, kterým ji přivolal, ţenu varoval a ona věděla, ţe je s něčím nespokojen. To ji stejným dílem jak zarmoutilo, tak i zneklidnilo. 15

16 Hudba v místnosti utichla. Helòhfor přestal hrát, neboť vycítil, ţe něco neprobíhá tak, jak by se pánu domu líbilo. Sinthorasova duše se nějakým zvláštním způsobem protáhla dveřmi a vměstnala se zpátky do alfova těla. Duše ukončila putování, aniţ by své dílo dokončil. Její vinou! Pojď sem, přikázal ţeně jemným hlasem, aby ji ukolébal v předstíraném bezpečí. Nedá najevo, jak ho rozzuřila. Zatím ještě ne. Raleeha rozechvěle otevřela dveře, sklopila zrak k zemi a vstoupila dovnitř. Nesměla se ho dotknout pohledem. Ne, pokud jí to sám nedovolí. Můj pane, jak vám můţu být po vůli? Raleeho, říkal jsem ti, ţe mi máš oznámit, kdyby zásoba pirogandské ţluti začínala docházet, pronesl mírně a pásl se na ţenině narůstajícím strachu. Raleehou otřásl ledový chlad. Dopustila se chyby a on na ni byl příliš hodný! Musela předpokládat, ţe je její osud zpečetěn. Roztřeseně přivřela oči. Zabijte mne rychle, veliteli, poţádala ho a kousla se do spodního rtu, aby potlačila vzlykání. Doufám, ţe mě Lotorovi předkové laskavě přijmou mezi sebe. Pirogandská ţluť, Raleeho. Sinthorase neopouštěl opojný pocit. Přestoţe se jeho duše přestala vznášet, hlava to zatím odmítala brát na vědomí. Cítil ţenin strach, vycházela z něj omamná, nasládlá vůně. Bylo to mé opomenutí, veliteli. Vrhla se před ním k zemi. Zdálo se mi, ţe nádobka je ještě z jedné třetiny plná. Oči mě zmátly, můj pane. Sinthoras k ní přistoupil blíţ. Nikdo nikdy neslyšel, kdyţ se k němu blíţil některý z alfů, pokud si to dotyčný sám nepřál. Byla to jedna z mnoha jejich zázračných vlastností. Štíhlá, téměř vychrtlá ruka uchopila ţenu pod bradou a zvedla jí hlavu vzhůru. Podívej se na mne. Z donucení přelétla pohledem alfovu tvář. Na kolena, Raleeho. Zvedl jí hlavu ještě výš, takţe se mu musela dívat přímo do obličeje, černý koţený pásek kolem ţenina krku jemně zavrzal. Raleeha ztratila řeč. Uvědomovala si, ţe ji alfova krása nesmírně blaţí, okouzlení dokonce na chviličku zahnalo i strach. To byl ostatně jeden z důvodů, proč se mu dobrovolně podřídila a slíbila poslušnost. Alf na ni káravě pohlédl, černočerné oči na ní postřehly sebemenší maličkost. Nikdo nevlastnil krásnější lidskou otrokyni neţ on. Zabít ji by bylo velké plýtvání. Přesto musela dostat trest, který ji tvrdě zasáhne a donutí trpět. Tělesně i duševně. Víš, ţe tuto ţlutou barvu je moţné obstarat jen za velmi vysokou cenu a kaţdému, kdo po ní touţí, při tom hrozí značné nebezpečí. Chtěl jsem dnes dokončit obraz. Z tohoto důvodu jsem poţádal Helòhfora, který se umí dotýkat duše, aby sem přišel, aby mne povznesl a umoţnil mi stvořit dílo, 16

17 jaké nikdo jiný nesvede. Stále ještě měl prsty přiloţené k ţenině bradě, jemně ji tlačil do kůţe. To však nebudu moci udělat. Kvůli tobě. Byla to ode mne neodpustitelná nedbalost, veliteli, pronesla Raleeha chraplavým hlasem. Slova, která ţena právě pronesla, nebyla pouze předstíraná lítost. Sinthoras věděl, ţe je úplně zničená, má pocit, ţe zradila umění svého pána. Umoţnil jí, aby krátce pohlédla na obraz. Raleeha se roztřásla. Takové nadpozemské umění a kvůli mému opomenutí není dokončené! Polykala sliny, aby si zvlhčila hrdlo, zatímco jí po tváři stékala další slza. Slza studu, nikoliv strachu. Raleeho, vţdycky jsem byl s tebou a s tvými sluţbami spokojený, řekl Sinthoras s nádechem upřímného zklamání v hlase. Před tebou jsem nikdy neměl ţádnou otrokyni, která by dokázala uspokojit mé potřeby tak dokonale jako ty. To je důvod, úzké prsty ji pustily, proč zůstaneš naţivu. Pane, vykřikla ţena rozradostněně, přičemţ pořádně nechápala, jak je moţné, ţe se jí dostalo takového milosrdenství. Padla před ním na kolena, políbila lem alfových šatů a špičky bot. Uţ nikdy nic neopomenu! Dotkl se jí na ramenou a Raleeha k němu vděčně vzhlédla. Potom se vyděsila, kdyţ v Sinthorasově pravé ruce spatřila tenkou dýku. Alfovi se její zděšení velice líbilo. Říkala jsi, ţe tě zmátly oči? Ano, můj veliteli. Potom potrestám jenom je, Raleeho, zbytek tvého těla na tom nenese vinu a bude mi i nadále prokazovat dobré sluţby. Levou rukou ji chytil za vlasy, pravou dvakrát bleskurychle bodnul dolů a zničil jí oční bulvy dříve, neţ stačila mrknout. Mladá ţena vykřikla, ale nesnaţila se vytrhnout z alfova sevření. Poddala se trestu. Po tvářích jí stékala průzračná tekutina smíšená s krví, drţela se kolejí, jimiţ se předtím řinuly slzy. Sinthoras se zhluboka nadechl a pocítil náznak zadostiučinění. Pustil bujné černé vlasy a otřel si o ně dýku, neţ ji zasunul zpět do pochvy. Očekávám, ţe se brzy budeš pohybovat mým domem zcela bezpečně a stejně rychle, jako kdybys viděla, podotkl a uvolnil prostřední přezku řemínku na krku. Běţ ke Kaile a poţádej ji, aby tě ošetřila. Pro dnešek budeš ušetřena dalších povinností. Uznáváš, ţe jsem k tobě milosrdný? Ano, veliteli, pronesla s pláčem a přitiskla si ruce k vypíchnutým očím. Dokaţ mi, ţe sis to navzdory své chybě opravdu zaslouţila. Ven! Mladá ţena se zvedla, nejistě šátrala kolem sebe, přičemţ úpěla bolestí. Trvalo jí dlouho, neţ našla východ z místnosti. Kdyby to byla moje otrokyně, zaslechl Sinthoras v zádech Helòhforův hlas, bylo by z ní ţrádlo pro mého upíra noci. 17

18 Alf se otočil. Helòhfor mezitím rozebral nástroj a uloţil ho do kufru. Kufr zavřel a zůstal stát vedle křesla. Kdyby to byla obyčejná otrokyně, okamţitě by přišla o ţivot a nesměla by poslouţit ani jako ţrádlo pro upíra noci, odvětil Sinthoras. Jenţe ona je Lotorovo dítě, a navíc mě na slovo poslouchá. Její utrpení mě těší více, neţ kdybych ji zabil. Myslíte, ţe vám tento čin někdy odpustí? Ona si myslí, ţe to je její vina, opravil ho Sinthoras s úsměvem. Já jsem jí odpustil. Potom se zlomyslně zasmál. Já jí nemusím rozumět, Helòhfore. Mám ji tu jenom proto, aby mi slouţila. Alf ovládající umění dotýkat se duše zpočátku neodpověděl, pouze přivolal své otroky. A já nemusím rozumět vám, Sinthorasi. Já jsem sem přišel jenom proto, ţe mi zaplatíte. Pošlete mi zlato domů. To učiním. Děkuji vám za vaše sluţby. Chtěl bych říct, ţe jsou opravdu mimořádné. Byla to pro mne vynikající zkušenost, kterou bych si u příštího obrazu rád zopakoval. Odvrátil se od něj, prošel místností a zamířil ke dveřím na opačné straně. Nyní mne omluvte. Musím si obstarat novou barvu. * * * Raleeha klopýtala po schodech dolů do traktu, kde byli ubytovaní otroci. Zoufale potřebovala, aby jí někdo zmírnil muka. Měla pocit, ţe jí bolest prosakuje očima aţ do mozku, nohy se jí třásly slabostí. Kailo? vykřikla ztrápeně, kdyţ nechala portál za zády. Kailo? Co je, Raleeho? slyšela říkat dozorkyni, která se hned poté vylekaně nadechla. Stejně jako ona byla i Kaila člověk, pouze o něco starší. Má ty dobroto! U všech bezectných! Velitel byl ke mně laskavý. Zaslouţila jsem si smrt, odvětila Raleeha rychle, aby jeho skutek vysvětlila a ospravedlnila. Pak ucítila, ţe ji ţena uchopila za ruku a někam vede. Poslal mě za tebou, abys mě ošetřila. Kaila ji bez okolků dotlačila k lavici a posadila ji na ni. Mladá ţena se déle nedokázala udrţet na nohou. Raleeho, alfové neznají laskavost a milosrdenství. A Sinthoras nejmíň ze všech. Všechno, co dělají nebo co připustí, aby se stalo, vychází z jejich podlosti. Někde něco zarachotilo, zacinkaly skleničky, pak bylo slyšet klokotání. Přiloţím ti na oči chomáčky vaty napuštěné culinovou šťávou. Ta zabrání infekci. Dávej pozor, bude to pálit. 18

19 Kdyţ se leptavá šťáva dotkla ran, Raleeha naplno vykřičela veškerou bolest a city, které jí zmítaly. Kaila jí ovázala kolem očí a hlavy obvaz, aby vata drţela na místě. Navzdory bolesti měla Raleeha radost, ţe zůstala naţivu. Tak bude moct dále slouţit svému pánovi. Přišla k němu naprosto dobrovolně. Jednou ho totiţ zahlédla nedaleko vesnice, kde ţila. Alf právě maloval obraz a dílo, které na plátně vytvořil, ji magickou silou přitahovalo. Nedokázala se od něj odpoutat. Stejný účinek na ni měl i alfův půvab. Cos vlastně provedla? zeptala se jí Kaila. Zničila jsem mu obraz. Neměl dost barvy. Raleeha si v duchu vybavila malířský stojan a krásu, jakou na něm spatřila. Její velitel maloval velice ţivě, jeho temperament se mnohdy výrazně odráţel i v alfově tvorbě. Při malování často nadával, klel nebo se smál, občas mrštil paletou, kdyţ se mu vlastní dílo nelíbilo nebo kdyţ se mu něco nepodařilo tak, jak si představoval. Nebylo výjimkou, ţe sám vlastnoručně zničil obrazy, na nichţ předtím dlouho pracoval. Raleeha byla přesvědčená, ţe všechno, co kdy namaloval na dřevo, pergamen nebo plátno, bylo naprosto dokonalé. Uchovávala zbytky zničených výtvorů a chránila si je ve své komůrce jako drahocenné poklady. On ti kvůli tomu, ţe mu chyběla trocha barvy, vypíchl oči? Kaila si odplivla. A tys ho za to nezačala nenávidět? Ne. Jak bych mohla? Byla to moje vina. Raleeha si teprve nyní uvědomila, jak krutého trestu se jí ve skutečnosti dostalo. Uţ nikdy nebude moci pohlédnout na Sinthorasův překrásný obličej, který v ní vyvolával takovou blaţenost! Byla na smrt nešťastná a dala se do pláče. * * * Ishím Voróo (Země za horami), dvacet sedm mil na východ od říše alfů Dsôn Faïmon, na úrovni vrcholku paprsku Shiimāl, část nekonečna (5198. sluneční cyklus), léto Caphalore! Černovlasý alf otočil hlavu doleva a zadíval se nahoru do koruny černého buku, jehoţ tmavě šedé listy se zvolna kolébaly ve večerním vánku. Někde tam se skrýval jeho dobrý přítel Aïsolon, který nedal jinak, neţ ţe ho chce doprovodit. Caphalor drţel v levé ruce luk, pravice volně spočívala na toulci připevněném k opasku, v němţ měl nachystané lovecké šípy. Mlč! odsekl tlumeně. Sám ji vidím. 19

20 Myslel tím hlubokou stopu, kterou v lesní půdě zanechal baroun. Stopovali tu stvůru od chvíle, kdy vyšla první denní hvězda, a zvíře oběma alfům lov nijak neusnadňovalo. Baroun neustále hledal úkryt někde v lesíku, kde ho díky barvě srsti téměř nebylo vidět. Tak nápadnou stopu v hlíně by však našli i ti nejhloupější lidé. Vytrvalá štvanice zřejmě svedla stvůru k neopatrnosti nebo ţe by zvíře lovcům stopu schválně nastraţilo, aby je vlákalo do pasti? Zašustilo listí, potom se Aïsolon skokem ocitl na zemi vedle Caphalora. I on drţel v ruce luk. To je můj první baroun, prohlásil rozradostněně. Jsem moc zvědavý, jak dlouho nám potrvá, neţ ho dostaneme. Je to mladé zvíře. Jedna rána musí stačit. Caphalor vytáhl šíp, jehoţ konec byl opatřen plochým ţelezným kolečkem, velkým jako mince. Stačí jeden zásah do správného místa barounovy lebky a zvíře se zhroutí v bezvědomí k zemi. Aïsolon ho napodobil. No, i mladí bývají velcí jako óarci a váţí tolik co oni. Zuby barounů prý prorazí dokonce i zbroj vyrobenou z tionia. Máš strach, Aïsolone? utahoval si z něj Caphalor přátelským tónem a přiloţil šíp k tětivě. Ne. Řekl bych, ţe nepodceňuji nebezpečí, opáčil přítel. Moje nesmrtelnost nemusí skončit právě dnes, někde v barounových spárech. Je vidět, ţe jsi ještě mladý. Starší z nás by se pokusili chytnout to zvíře holýma rukama. Caphalor se tiše zasmál a vykročil vpřed. Bok po boku kráčeli světlým lesem, jenţ se výtečně hodil k lovu lukem a šípy za předpokladu, ţe se jejich cíl konečně ukáţe. Caphalor spolu s Aïsolonem původně sledovali stopu jednoho kimara, ale baroun je předešel a samce seţral. Posledního barouna přitom spatřil před sedmatřiceti částmi nekonečna. Lovecká společnost, která se tehdy sešla, byla ovšem velice početná. Dnes byli v lese pouze dva lovci. Měl slušné vyhlídky, ţe právě on bude tím, kdo zasadí rozhodující ránu. Mysli na to, ţe ho chceme ţivého! připomínal Aïsolonovi, protoţe chtěl zvíře polapit a přinést je dceři. Měla opravdu mimořádné schopnosti v umění vnutit niţším stvořením svou vůli. Měla by z dárku obrovskou radost na rozdíl od matky. Ale nejdříve musí barouna vystopovat, teprve potom si můţe lámat hlavu Enoïlinými myšlenkami a nadávkami. Tam vlevo, řekl a ukázal hrotem šípu na ostrůvek hustého křoví. Hoď tam něco, abychom barouna vyhnali ven. Aïsolon se rozhlédl, objevil příhodnou větev, zvedl ji a mrštil jí do houští. Bylo slyšet vzteklé zaryčení. V houští to zašustilo a hned poté vyrazil baroun z úkrytu. Byl téměř tři kroky vysoký, pohyboval se na dvou nohách a byl pokrytý šedohnědou, šupinatou kůţí. Vztyčil se před oběma alfy, kdyţ byl od nich ještě padesát kroků daleko. Skutečně se podobal óarcovi, jenom 20

21 měl mnohem silnější a delší spodní čelist plnou špičatých ostrých zubů. Malýma, hluboce zapadlýma očima se nepřátelsky zahleděl na lovce. Strach by vypadal jinak. Rozevřel spáry, tvořené sedmi prsty zakončenými dlouhými nehty, a připravoval se k boji. Rána od takového spáru by si rozhodně v ničem nezadala s útokem vedeným sedmi noţi. Hleďme, vydechl Aïsolon a napnul luk. Je impozantní. Caphalor strhl zbraň vzhůru, natáhl tětivu a vystřelil ještě dřív neţ přítel. Tupý šíp prosvištěl vzduchem rovnou k cíli, ale baroun ho srazil a rozdrtil. Totéţ provedl s Aïsolonovým šípem a prudce se rozběhl k alfům. Zdálo se, ţe ho přešla chuť nechat se dál štvát. Teď se sám promění v lovce. To chceš přinést své dceři? uklouzlo Aïsolonovi nechápavě. Rychle vytáhl další šíp. Caphalor byl opět rychlejší a tentokrát zasáhlo kovové kolečko místo těsně nad kořenem nosu. Baroun lehce klopýtl, omámeně potřásl hlavou, udělal dva kroky stranou, aby se vzpamatoval, potom se tryskem hnal dál. Listí a hlína mu odletovaly od noh vysoko do vzduchu, na měkké půdě hlasitě duněly barounovy kroky. Aïsolonův šíp zasáhl zvednutou paţi zvířete pokrytou tvrdou rohovinou, jíţ si zvíře chránilo hlavu. Baroun zařval, aby celý les slyšel, ţe ho popadla touha zabíjet. Caphalor odhodil luk a zvedl ze země pořádný klacek. Vítr k němu zanášel barounovy výpary. Pach mu vnikl do nosu: drsný a pichlavý, mladý a silný. Zřejmě chtěl oběma útočníkům nahnat strach. Přišels o rozum? Aïsolon pomalu couval a zároveň pálil jeden šíp za druhým. Baroun při kaţdém zásahu vztekle zařval. Budeme ho muset zabít! Ne. Caphalor si stoupl před strom, odepnul si od boku toulec se šípy, shodil kabát a čekal na útok. Spoléhal na svou rychlost a obratnost v boji. Obvykle pouţíval dlouhé, úzké dýky, ale pokud chce barouna přinést dceři ţivého, pomůţe mu proti takovému tvorovi jen hrubé, neelegantní násilí. Jedenáct kroků. Aïsolon vytáhl šíp s ostře nabroušeným hrotem. Pro případ nouze, podotkl stroze. Caphalor se nenamáhal s odpovědí. Baroun byl přímo před ním a vrhl se na něj se široce roztaţenými tlapami. Otevřená tlama, z níţ vycházel hlasitý řev, se nemohla dočkat, kdy se do lovce zakousne. Alfa udeřil do nosu horký, páchnoucí dech, v němţ ulpěly stopy po kimarovi, kterého šelma před nedávnem seţrala. Caphalor se odrazil. Vyskočil vysoko nahoru a přitáhl nohy. Volnou rukou se přidrţel jedné ze spodních větví. Cítil, jak se strom zatřásl, kdyţ 21