VÁLEČNÝ DENÍK. legionáře Josefa Krulicha

Transkript

1 VÁLEČNÝ DENÍK legionáře Josefa Krulicha

2 Poznámky po dobu mého zajetí za r Dne 4.září jsem přišel do zajetí. Na večer 3.září jsme dělaly nástup na rusy, který se nezdařil, protože Rakušany vyhnaly opět na stará místa. Jelikož jsem už na ten okamžik dlouho čekal, až budou Rakušani přinuceni k ústupu, tak tento den konečně k tomu došlo. Ještě s několika známými hochy od 18.p.p. jsme se skryly ve vesnici která zůstala mezi okopami Ruskými a Rakouskými, jenom že pro velikou střelbu z ručnic jsme byli nuceni setrvat na místě (úkrytem nám sloužila stodola) až do 5./8. do rána. Stále jsme si nebyli jisti jestli snad nezabloudí k nám nějaká Rakouská patrola, která dosti často obcházela v noci kolem nás, jenom, že neměli také mnoho chuti se dívat na tak nebezpečná místa. Noc ještě s několika hochy zdála se nám být věčností, až konečně jsme se domluvili, že přejdem za každou cenu na druhou stranu, což bylo spojeno s velikým nebezpečím ale to nám už bylo jedno, jenom z Rakouské strany pryč. Stále jsme očekávali z Ruské strany, že přijdou nějaké hlídky a že nás seberou. Jelikož jsem byl hodně unaven, lehl jsem si vedle spících, snad celou noc hochů, a dva dávali pozor, co se bude dále díti. Ještě jsem snad nezamhouřil oko, když ke mě přijde jeden známý hoch a šeptá mi do ucha, že přicházejí k vesnici dva Rusáci. Hned jsem vyskočil a ještě s jedním dali jsme se proti nim. Jakmile nás zpozorovali, hnedle začali křičet Pán my vaše. Nechali se dojít až k nám a potom začalo vyjednávání, že vlastně my si to přejem a konečně jsme na to měli větší právo než oni protože nás byla většina a potom se na ten okamžik čekalo celou noc. Na velké rozmlouvání nebylo moc času proto jsme byli nuceni rychle jednat. Jak kdo nejlepší uměl tak s nimi jednal. Konečně se rozhodli slovami (sobírajtes chlopci) jsme poznali že máme jít. Dokud jsme šli přes vesnici bylo dobře, ale jakmile se došlo na otevřené pole, zpozorovali nás Rakušani, a nejméně celý battalion, pouštěl po nás střelbu, z ručnic i děl. Trochu jsme se rozběhli ale zpět se nevrátil, každý z nás si myslel lepší zemřít, než jako otrok dále sloužit Frantovi. Šťastně jsme dosáhli ruských okopů. Přijali nás ne jako nepřátelé, ale jako Češi, tu dobu nás asi dobře už znali. Odebrali nám zbraně a všechny zápisky kdo jaké měl, a poslali nás ke korpusu, kde nás předvedli před generála k výslechu. Vše co kdo věděl se řeklo, žádný nic nezamlčel. Konečně nás propustil a dostali jsme oběd. Polévku (zupu) a kaši. Chleba si každý mohl vzít co chtěl. Odtud pod stráží nás poslali do Rovna, kde k nám přibylo ještě mnoho zajatců od různých částí. Každý den se dělal pochod přes verst. Šlo se přes Žitomír až do Kieva. Cestou jsem se měl dost mizerně o hlad nebyla žádná nouze. Ještě velké štěstí, že mě zůstalo několik korun, takže si člověk mohl přilepšit. V Žitomíru se nocovalo v trestnici, kde se nachytalo hodně vší a štěnic. As po 15 denním pochodu se dorazilo do Kieva, který se procházel ve vzorném pořádku. Když jsem docházel k městské bráně, zaslechl jsem mezi zástupem české hlasy. V tom kdesi v předu zaslechnu slova Jsou mezi Vámi Češi. Najednou se ozvalo na různých místech tady a dárkyně nás obdarovala mnoha stříbrnými deseti-kopějkami. Docházíme dále a tam takových bylo více a považme i s kuřivem takže nám ten den způsobili velikou radost. Hned každý kupoval bílý chleba, kterého zde bylo nadbytek a který my už takovou dlouhou dobu neviděli. K večeru se přišlo na místo do krepostí, kde se nocovalo do rána pod širým nebem. V tu dobu byla už slušná zima, takže každý třepal zubami. Asi v 6 hod. se vydáváme na další pochod k Dárnici přes ř. Dněpr, kde byl koncentrační tábor pro zajatce. Tam jsem byl podržen 3 dni které se zdáli věčností. Jakmile jsme tam při-

3 šli hned nám vše sebrali, nože, břitvy atd. Jednou za den byla zupa a kousek chleba, a pro ten si musel každý přispíšit, jinak dostal místo oběda holý přes záda. Nocovalo se docela na dvoře (tábor byl rozpoložen v lese). Každou noc měli jsme nějaký výstup s Němci neb Maďary. Konečně 20./8 přišlo nám vysvobození. Přijdou tam asi čtyři vojáci a shánějí asi šest čechů, mezi které jsem se vpletl také já, říkaly nám že jedem na práci do Kieva, ale jakou to neřekli žádnému. Mě to bylo konečně jedno, jenom pryč odtud. K ránu jsme přibyli na místo, kde se uznalo, že budou dělat z nádraží trať až do města k arzenálu. Druhých tam bylo asi na pět set, vesměs samí Češi malá hrstka Poláků a Slováků. Hned druhý den jsme dostali lopaty a daly jsme se do práce. Tak asi za 14 dní se ptáme po penězích co nám slíbily ale místo nich nám ukázali hole. Pracovalo se ve všední dny i v neděli což bylo zpočátku každému velice nemilé ale později se na to přivyklo. Asi 2 krát nás pustily ke svazu na přednášky. Na vánoční svátky náš starší, dovolil mi do města jít pomáhat jednomu holiči. Byl jsem u něho 2 dny a když mě propouštěl dal mi 6 rublu. Zase bylo na přilepšenou na 2 měsíce. Nejhorší byla práce v zimě, ať bylo počasí jaké chtělo pracovat se muselo. V květnu 1916 vyrazila se mi po těle vyrážka, tak mě byli nuceni odpravit do nemocnice. 27. května jsem byl v Darnici a odtud vyslali transport do Moskvy na léčení. Tam jsem byl týden a odtud znovu některých posílaly do Nižního Novgorodu. Za 14 dní jsem byl zdráv jako ryba. Z Nižního Novgorodu odpravují Češi do zvláštního tábora (výhradně pro Češi) do Muromu. Jelo se po řece Oku na parníku. Jízda trvala dva dny. V táboře jsem se sešel k mé velké radosti s prvním známým v Rusku, Jendou Šabatovým. Zase jsem byl o mnoho veselejší. Zde už bylo lepší, strava dobrá a mimo to se chodilo k civilistům na práce. Jenom, že dlouho to netrvalo. Jednoho dne tam přišel český důstojník v Srbské uniformě. Vyšlo se na dvůr a tam nám začal vykládat o nastoupení do Srbské armády. Říkaly jsme mu, že chcem do České družiny. Na to on se ujal slova a říká, že česká družina neexistuje, proto se nás asi 30 nechalo ihned zapsat. Od té doby nás na práci neposílaly a za 14 dní v místě s důstojníkem se jelo. V Moskvě se přesedalo z jednoho nádraží na druhé, tak že se prošla celá Moskva. Jakmile se přicházelo k náměstí, pozdraví nás co jsme ostali vzadu jeden Čech a ptá se nás kam vlastně jdeme. Řeklo se mu, že do srbské armády a o české že snad není se mu řeklo také. Co nám řekl, to nám stačilo a mezitím se došlo na nádraží. Tam jsme o tom informovali druhé a většina byla toho náhledu jet do Kieva. Protože jsme se tím dohadováním združili byli jsme odpraveni do Kožuchova do lágru, mezi zajatci. Tam nás ihned přebíraly kam vlastně kdo chce jít, aneb kdo nechce může zůstat dále v lágru. Do Kieva se nás přihlásilo 15 a do srbské s důst. 20, a pět jich docela odešlo. Takto nás tam zdrželi celý týden. Mezitím tam přijel švédský červený kříž a rozdával zajatcům šaty, boty a prádlo. Nám nechtěli jako dobrovolníkům ničeho dáti. Jelikož jsme se nechtěli jenom tak k holu nechat odbýt, musely jsme se mezi ně v mísit a tak jsme je také dostali. Za tři dni na to se odjíždělo. Dobrovolníkem 4.srpna Vstoupil jsem jako dobrovolník do česko-sl. brigády v Kievě, která byla umístěna v Univerzitě proti Nikolaevskému parku. Ustrojili nás až po dvou dnech. Všeho nás tam bylo na dva tisíce které byly rozděleny na 4 roty. Každý jednotlivec přicházel od čtvrté roty se zkouškami až do první, z které se sestavovala maršová rota. Asi pět dní jsem cvičil ve čtvrté rotě u Hornička prap. a pak po zkoušce přidělen ke třetí. Nás už začali vybírat do maršky za všech rot. Přihlásil jsem se už ze třetí roty za 14 dní.

4 V Kievě cvičilo nás spočátku české komando sokolské, později pak ruské. Každodenně se spěvem chodilo se cvičiti pod Kreposť. Zdrava byla dobrá a dost. Knedlíky, guláš, hrách, kaše. Po náš pobyt v Kievě přijel tam poslanec Dürych. Nám oddal pozdrav z vlasti. 13./8. řečnil na schůzi svazu Čes. sl. společnosti v Rusku. Schůze byla bouřlivá, důstojníci rezervní vinili svaz z netečnosti a nepoctivosti. Dobrovolníci provolávali my chceme do Francie. S Dürichem byl franc. leitnant Čech Štafel jako pobočník. V Kievě chodili jsme často se Šabatem k jeho bratranci Krulichovi který byl ještě co zajatec na práci u firmy Dědina - Filvert Тулеявка 8. U štábu v Maněvičích. 27.srpna v sobotu odpoledne s hudbou novou odcházeli jsme na nádraží (станциу). Byli jsme ozdobeni od zdejších slečinek květinami. Cesty byli poházeny kvítím jako bychom chodili po záhonech někde v zahradě. Na každém bylo vidět s jakou radostí jde se bít za osvobození vlasti, která nám jest tak drahá. Asi v 9 hod. se vyjelo z Kieva. K štábu se přijelo 29,/8 v pondělí odpoledne. Někteří byli rozděleny k prvnímu pluku a nás na 300 ostalo doplnitelném komandě pro roty na frontě. První práce naše byla stavět si nové příbytky, po rusky tak zvané zemljanky (земпянкы). Jelikož nebylo pil ani seker, proto snášelo se dřevo ze starých Rakouských okopů, ze kterých v krátké době nic nezůstalo. Za nějaké 3 dni bylo vše úplně hotovo. V naší zemljance nás bylo 20 lidí. Počasí bylo krásné suché, cvičení nebylo mnoho, takže jsme byli úplně spokojeny. Ve dne i večer byli jsme před zemljankami, při ohních a bavili jsme se vším možným. Nejvíce se zpívalo a vypravovali všelijaké příhody ze zajetí, pak každý z nás vzpomínal svojich doma a s tou myšlenkou jsme usínali. Ležel jsem pohromadě s Jendou Šabatovým. Jedli jsme spolu, čaj vařili a každou chvíli mluvili co dělají aneb jak se mají naši doma. Rád si vzpomenu na ty časy. Také jednoho dne jsem se dozvěděl, že v našem táboru je Svejn z Kvasin. Pro oběd se chodilo od nás z lesa až do Vesnice Okonsk. K obědu už se vařilo po rusky kaše a zupa, neb obráceně zupa a kaše. Plukovníkem naším byl Chodkievič. U nás se mu všeobecně říkalo poklasný. U 4.roty II. pluku. 25. září s. pluk přecházel v druhé místo na Jasinu. Nás rozdělili k rotám. Ke 4 rotě šlo nás celkem 120. Pro nás si přijel podpraporčík Brajlov. Jeli jsme úzkokolejkou z Antonovky celou noc. V pondělí odpoledne přišli jsme k rotě. Rotný byl štabkapitán Pavlov (Rus), pak tam byli ještě tři praporčíci dva Hrůzové, češi jenom že česky neuměli a třetí čech Pjatov. Zemljanky byli skoro hotovy, tak jsme je pomohly Ruským Čechům dostavět, jenom že my na tom měli malí podíl. Pak se stavěla zemljanka pro rotného komandíra, kancelář, všech zemljanek bylo asi 12. Vypadalo to asi jako malá vesnice. Později jsme si udělali okrasu kolem zemljanek takže to vypadalo jako v parku. Cvičilo se celkem málo, jenom tak před nějakou parádou, která se konala ve vesnici Kukva před kostelem (цирква). Defilírovalo se divizioným i korpusnímu Generálu, za což jsme byli vždy pochváleni. Rota naše stojí asi 6 verst za linií v pěkném lesíku, oddělena od Ruských částí. Jsme přiděleny k 1ní Kubánské divizi, která celý účastek před námi zaujímá. Nám přidělena úloha rozvědóvka (výzvědná) za první linií kde odpočíváme, v zamljankách a čekáme až dostanem příkaz od divize jít na rozvědku. Na rozvědky chodíme spolu s partizánským otrjadem který čítá na 100 mužů. Život náš jest zcela bratrský vyjímečně ruských Čechů s kterými se ve svých názorech nemůžeme shodnout. Nemohou nijak pochopit, proč vlastně my sem přišly. Jedním slovem nechápou nás.

5 Jinak jsou to dobří lidé. Máme k nim úctu jako k starším družinníkům. Mnozí z nich mají válečné vyznamenání, jako kříže a medaiile. V prázdných chvílích bavíme se zpěvem, pořádají se různé hry a také sem tam nějaké divadlo. Večer když se setmí sedáme u ohníčku a bavíme se vypravováním ze svých zkušeností po dobu zajetí. Když jest špatné počasí, předčítá se nějaká kniha aneb hoši vyprávějí všelijaké příhody ze svého života, což bývá dosti zajímavé. Sem tam také pohádky jak pro malé děti, ale nám jest to jedno jenom když uběhne čas. Zkrátka vedem život družný v pravém slova smyslu. Ve dne i v noci chodíme na obhlídku pozice, která jest zde stálá, po malých oddílech, abychom se s ní seznámili. Prostranství mezi naší linií a nepřátelskou jest různých vzdáleností, jako na příklad 300kroků, 1000kroků, až na 2 versty. Příčinou toho jest příliš močálovitý terein a také řeka Stochod, která mezi liniemi protéká. Před námi stojí říští němci. V noci se chodí na rozvědky a nosí se k jejím zástavám různé proklamace. Někdy se dělají demonstrace, chceme je vylákat abychom některého ulovily. Když Stochod i močály zamrzly chodíme na zastavy, neb zásady. Přikradím se v bílých dlouhých pláštích, až k jejich drátěným zahražděním, lehneme si u vyšlapaných cestiček do sněhu a tiše se čeká dalších příkazů. Občas zablýská ve vzduchu raketa. Přikrčíme se do sněhu, takže nás na 3 kroky nikdo nerozezná. Tak ležíme několik hodin, ba někdy i celou noc abychom přepadli jejich patrolu, která chodí ven za dráty na obhlídku. Skoro vždy se jde domů s prázdnou. Sotva odejdeme několik kroků, zapálí si každý cigaretu, a jelikož jsme kryti křovinami, o které zde není žádná nouze, ulehčujeme si nadávkami na zbabělé němce, kteří nám tu radost neudělají, aby se s námi sešli. Později jsme se dozvěděli, že ruský voják, který přeběhl k nim jim všechno pověděl, že na rozvědky chodí Češi, bývalí Rakouští vojáci a běda němcovi, který se jim dostane do rukou. Němci se nás báli a byli hrozně opatrní se s námi jenom vidět. Také vypsali na naše hlavy ceny. Za jednoho Čecha- dobrovolníka ať živého, nebo mrtvého ten, kdo ho přivede 1000 marek a nějakou dovolenou. Ovšem málo kdo se o to pokusil, poněvadž by ho to mohlo stát hlavu o kterou se asi příliš obával. Byli jsme svým nezdarem mrzuti. Říkali jsme rotnému veliteli kapitánu Pavlovi aby vymohl u náčelníka štábu divize, abychom mohly jednat trochu podle toho, jak se nám samým zalíbí. Chtěli jsme se vedrat přes drátěnou překážku do německé linie a tam přepadnout jejich zástavu, kterých tam bylo dosti hustě. Avšak nezvýsledné. Asi nám nevěřili. 19./7. 15.ledna Konečně jsme se toho dočkali. Přišel rozkaz od štábu divize. Dle pozorování u nepřítele stala se změna. Buďto přibyli nové síly na výměnu starých částí aneb nám chystají nějaké překvapení svou návštěvou. Místo dvou pozorovacích balónů u nepřítele, viděli jsme čtyři. Také eroplán častěji létal a házel bomby. Jednu bombu hodil skoro až k naší zemljance, z čehož jsme pozorovali, že o nás velice dobře vědí. Rozkaz byl za každou cenu, téže noci zmocniti se jednoho nebo dvou němců, ovšem dostat je živé, aby se štáb mohl lépe informovat. My těšily se na ten okamžik celý den jak malé děti. Večer se vycházelo ze svých zemljanek. Šlo nás asi 100 a 100 kozáků (partizánů). Vedení nade všemi měl partizánský podpraporčík Ostrohradský s naším praporčíkem Nejedlým. Rozdávali se potřebné zbraně. Na stříhání drátěných překážek byli 30 lidí, dostali dlouhé nůžky, každý bombu a bílý plášť, pušku plno nabitou měl každý. Jim na ochranu bylo přiděleno 30 mužů, kteří dostali každý bomby. 1ní partie měla stříhat drát a druhá po 15 mužích se rozdělují po obou jejich stranách. Ostatní mužstvo a kozáci byli hlavní trupa, z které se vysílaly dozory na všechny strany. Mezi hlavní trupou jsem byl též já, později pak jsem byl poslán ještě se šesti bratry a několika kozáky do prava na dozor. My chránily předek ze stran a týlu.

6 Tak rozloženy s nadějí na dobrý úspěch se vyšlo. Avšak podpor. Ostrohradský, když se došlo na neutrální pásmo celý plán změnil. Důvěřoval-li více svým kozákům či šetřil snad nás - nevím. Na stříhání drátu byli určeni kozáci. Tito už byli se stříháním hotovy v největší tichosti, měli čekat až půjde svjaz (t.j. spojovací hlídka, která chodí od jedné zástavy k druhé) tři neb šest mužů, kteří se měli Němcům sebrat. Naším 30 mužům připadla úloha chrániti kozáky ve vzdálenosti asi 100 kroků od těchto. Druhá skupina asi 120 mužů kryla nás ze zadu a v případě potřeby i předním k pomoci. Vzdálenost byla asi 200 kroků od prvních. Kupkův oddíl byl zapraven k zástavě čís. 69. Bylo dosti temno. Šlo se jeden za druhým asi půl hodiny. (Co tyto oddíly byli v předu u drátu, my v tu dobu byli rozloženy v řetězu 300 kroků od německých drátů.) Bloudilo se - až konečně došli na vykázané místo, které jim ml. důst. Kupka určil, asi 20 kroků od drátěné přehrady (mezi nima byl Olšanský, psáno dle jeho vyprávění): Bylo nám to divno. Dle našich úsudků, měli jsme být ještě dále na levo. Kupkovi zdálo se to být správným. Zůstali jsme teda na tomto místě. Právě na zamrzlém Stochodě. Rozložili jsme se u řeky a zachována největší tišina. Po nějaké chvíli slyšel jsem před námi, přímo před německou zástavou, na kterou máme obracet největší pozornost, jakýsi šustot. Sdělil jsem to vedle mne ležícím hochům, a také Kupkovi. Potvrdili to, ale neobraceli na to žádnou pozornost. Po chvílce viděli jsme jakýsi černý chumáč v podobě keře, který pohybuje se směrem k nám. Kupka vyslal dva hochy aby se opatrně přiblížili a zjistili co to asi jest. Hlouček přicházejících se zastavil - spozorovali nás asi. Hoši vrátili se s nepořízenou, slyšeli jen slabý hovor a prý jako kdyby jim jejich náčelník něco přikazoval. Rozhovor byl spíše jako ruský. A přece od té strany, nemohl nikdo jiný přicházeti jak němci sami. Střílet jsme nesměli. Nastala trapná nejistota. Zatím chumáč před námi rozvinul se v řetěz, pokud jsem je přehlédl bylo jich asi 30 m. Přibližovali se k nám. Kupka jim vyšel několik kroků vstříc. Když přišly na 15 kroku velí stoj! a ptá se co jsou zač. Neodpověděli mu. Kupka rychle šel zpět a komanduje nám na zad! abychom zaujali výhodnější pozici, jelikož jsme byli na hladkém ledě. Chceme se odplížit a v tom slyšíme Meine kamaraden schliessen sie nicht a hned na to prudká střelba a křik hurá! Byl jsem tím ohlušen. Bránit jsme se nemohli. Hoši se chtěli skrýt za nejbližší křoviska. Vyskočím také, avšak noha mi uklouzla a já svalil jsem se na záda udeřiv se při tom do hlavy. Neztrácím duchapřítomnosti - rychle se zvédám, zvednu pušku a hledím se skrýt v křovinách. To všechno zběhlo se v několika okamžicích. Střelba a křik neustává. Proplétám se křovinami, unaven neboť při každém druhém kroku se bořím do bahna nebo do vody, o kterou zde nebylo nouze. Byl jsem celý promočený. Ohlédnu se a nikoho nevidím, hoši zmizeli takže jsem ostal sám. Dosud střílely, avšak jiným směrem než jsem byl já. Proč to mi nenapadlo. Utíkám dále až jsem narazil na dráty. Krátké halt!, na to výstřel a hrnul jsem si to na zpátek. Utíkám několik kroků a hop, byl jsem v jámě naplněné vodou. Vylezu a utíkám dále, zabořila se mi noha do bahna a já neměl už tolik síly jí vytáhnout. Zůstal jsem tak několik minut abych si trochu odpočínul. Prohlížím pušku, byla celá od bahna. Vystřelím jednu ránu, abych ji vyzkoušel, směrem k drátům kde jsem viděl několik černých postav, což nebyla zrovna chytrost. Ozvalo se několik výstřelů - mimo. Jdu zase po okraji křovisek dále. Střelba utichla. Dívám se na hvězdy, bych poznal další svůj směr, kudy mám jíti. Brzy uviděl jsem rozložený řetěz proti mě - poznal jsem je, byla to hlavní trupa. (Olšanského vypravování končí). V hlavní trupě jsem byl také já. Hned nastalo vyptávání jak se to vlastně stalo. Za chvíly jsme se dozvěděli, že se tam naše první a druhá partie srazila mezi sebou. Příčinou toho byla velká tma a druhá strana co byl kornet Ostrohradský mluvila proti Kupkově německy. Z Kupkové partie byl zabit Plzák, raněn do obou noh Janeček a lehce raněn Urbánek. Jelikož se nám to na této zástavě nezdařilo, přece jen jsme se nezdali naděje a šlo se málo do prava kde byla druhá. Rozložili jsme se zase v řetěz a několik kozáků s našimi šli zase vybírat. Ležíme klidně dále a nasloucháme. Pochyboval jsem, že po takovém rámuse, podaří se nám dostati žádaného Němce. Němci jistě budou dvojnásobně opatrni. Proklínal

7 jsem v duchu neprozřetelnost obou velitelů, kteří dle mého smýšlení srážku zavinili. Mrzel jsem se skutečně, na opět nezdařenou rozvědku. Rakety, které Němci při srážce ještě hodnou chvíli po tom pouštěli, jednu za druhou, aby prostranství před sebou měli osvětlené, teď poněkud ochabovaly. Promočený na skrz, klepal jsem se zimou. Jelikož jsme zajatce museli za každou cenu přivést, změnil rychle velitel výpravy svůj plán. Nám přišel rozkaz, pošinout se dále do prava, a obstřelovat silně, před námi německou zástavu. Vyplnili jsme rozkaz. Němci nám odpovídali a také se ozval kulomet. Nezbytné rakety opět létaly. - Tím jsme obrátili jejich pozornost na sebe. Zatím oněch 30 kozáků zároveň s našima odešli ku předu, k německé zástavě. Přišel rozkaz pomalu přestávat střílet. Po nějaké chvíli nastalo ticho. Byl jsem zvědav jak to skončí. Za krátkou dobu, slyšeli jsme z leva krátké halt! - na to výstřel - třesklo několik bomb - ozvalo se několik hlasů - a ticho. Z nás každý napjatě naslouchal. Po půl hodince nás stáhli. Šlo se tiše na zpět. Když jsme ušli asi 400 kroků, zatroubil trubač od kozáků sbor, a podporučík Ostrohradský nám děkoval za zdařilou rozvědku. Odpověděli jsme mu po ruském způsobu rádi starjatsja Vaše blahorodí - a šlo se domů. Cestou dověděl jsem se všechno jak to vlastně bylo. Jednoho Němce jsme přece vedli sebou domů. Kozáci prostříhali dráty, přiblížili se s našimi k zástavě nepozorovaně - hodili bomby. Němci utekli kromě třech. Jednoho zastřelili když chtěl utíkat. Druhého, který byl lehce raněn od bomby a chtěl se bránit probodli štykem a třetí se vzdal. - Byl to Poznaňský polák. Druhý den přišel nám děkovat velitel divizie General leitnant Kuzmin Karavajev, za zdařilou výpravu a rozdal několik vyznamenání. Třetí den byl pohřeb zabitého, kterého jsme si přinesli domů. Leží na malém hřbitůvku za vesnicí Špikotovčina. Hodný ten hoch byl první obětí. Zase jsme chodili na zástavy (na čekanou) jenom, že po menších oddílech. Také jsem si ukracoval dlouhou chvíli, holením. Chodil jsem holit generála a všechny kozácké oficíry. Hrály se divadla, žilo se vesele jako dříve, jen že nám zcházel vypravovatel pohádek Plzák /II. Byla určená velká noční rozvědka, vlastně jakýsi výpad, za nepřátelskou linii, kde byla hned vesnice v které se nacházel jakýsi štáb batalionu neb pluku, určitě nevím. K tomu účelu šla celá naše rota počtem 150 lidí a 120 kozáků s třemi kulomety. Plán byl asi takový: Na předem určené místo se prostříhají dráty bez všelikého hluku ; k tomu účelu bylo vybraných 20 lidí, s nůžkami a každý po jedné bombě, v bílých pláštích, poněvadž byl napadlý sníh, aby nás bylo rozeznati od němců, kteří je také nosily, byl dán rozkaz sejmout vrchní část pláště, aby byly viděny čepice. Kdežto němci užívali celých plášťů. Až budeme se stříháním hotovy, postaví se za dráty na obou stranách po jednom kulometu a 50 lidí zůstane při nich. Tyto měly hlavní trupě ochraňovat týl a zároveň spáteční cestu. Hlavní trupa i s námi asi 200 mužů má za úkol napadnout vesnici, způsobit zmatak, sebrat několik zajatců a hlavně bude-li možno sebrat i štáb. Večer když se setmělo, jsme vyšli. V první naší linii nám dal kapitán Pavlov, spolu s kornetem Ostrohradským ještě nějaké pokyny a zároveň heslo, abychom se mohly domluviti s kozákami. Bylo to obyčejné slabé písknutí, nebo mlasknutí, neb zakašlání atd. Pak jsme vyšli skrze naše dráty na neutrální pásmo. - Šli jsme obyčejně jeden za druhým - jako duchové to vypadalo v těch bílých pláštích. V předu šel kozák, který se lépe vyznal v těch proklatých bažinách, než my, za tím hlavní partie as 20 mužů která měla stříhat dráty, potom druhá silnější část, konečně zbytek výpravy se sanytáry. Musím podotknouti, že posice zde byla velice špatná, hotové bludiště. Vždy jsme kousek šly a zase se stálo tak to šlo skoro až k německým drátům. Konečně se došlo do hustého křoviska kde jsme se úplně zastavily. Kozák který nás vedl ztratil směr. Hvězdy nebylo vidět - tma kolem do kola - takže se nebylo dle čeho orientovati. Nevěděli jsme si rady. Přišel k nám kornet s druhými důstojníky, aby se orientovaly. Zjistilo se, že jsme hodně blízko německých drátů avšak vesnice nám zůsta-

8 la hodně v levo. Teď bylo třeba jít tou samou cestou a znovu jít druhým směrem. Obrátíme se a jdeme. - Jdeme asi 100 kroků a zůstali jsme stát. Co je? ptáme se jeden druhého. Zadní kteří šly nyní v předu asi na něcio narazili. Jdeme zase pomalu ku předu, přední voj se zahýbal do prava. V tom slyšet - halt - stoj - halt - halt - vyšla rána, druhá, třetí a již se strhla prudká střelba. Já sám vystřelil asi 5 ran. Kornet Ostrohradský velí neztratit duchapřítomnost a dává poval Sprava po linii v cep! Obrátíme se do prava celý řetěz hrna se do rákosu za střelby a stálého křiku hurá!. Křičel jsem také ale vlastního hlasu jsem neslyšel. Byl to pekelný rámus. Konečně se došlo na volné prostranství, na jakousi zamrzlou říčku, nějaké to rameno Stochodu. Shromaždili jsme se. Rakety německé i prožektor svítily jako zběsilé. Byl jsem zvědav jak se to vlastně stalo. Němci tu noc byli také venku, chtěli si bezpochyby udělat výlet na naši stranu a když se vraceli zpět, šli tou samou pěšinou po které jsme šli my, proto jsme na ně narazili. Ovšem včas, jakmile uznali že to jsme my vzaly do zaječích. Jak jsme se později dozvěděli bylo jich něco ke 100. Někteří z nich byli ranění, což jsme poznali z úzkostlivého volání sanitét! a hilfe!. Byl-li některý ubit nevím. Poněvadž žádný se v té vodě nechtěl koupat, aby je hladal. Náš plán byl zmařen. Byli jsme prozrazeni. Také již bylo pozdě, bylo hodně k ránu. Vrátili jsme se domů za úplného světla, mrzuti s nezdarem /II. Večer na to hrálo se divadlo. Jenom, že byla velká nouze o herečky, takže jsme byli nuceni hráti ženské úlohy sami. Návštěvy bylo vždy dosti : Ruští oficíři, sestřičky a kozáci. 22./II. Druhý den škola a cvičení jako obyčejně když se nešlo na rozvědky. Učili nás stavět front a oddávání česti, což nás moc netěšilo. Občas nás navštíví generál neb kozácké dustojniki. Každou chvíli byla nějaká slavnost. Chodilo se na parádu ke št. divizi do vesnice Kukša, která byla vzdálena od nás hodinku cesty. V cerkvi se odbývala mše a potom se defilovalo generálovi, který nás poctil nejlepšími pozdravy. Na rozvědku chodíme stejně, nejméně dvakrát týdně. Jednou nepohodli jsme se s kozáky. Jsou sice dobří vojáci, ale trochu divoký. Oni málo rozumějí naší řeči a my rusky také ještě málo. My ovšem je poznáváme ve tmě i kdyby po tichu mluvily. S nimi jest to ovšem něco jiného. On vynoří se jako duch, blízko tebe, tak že ho ani neslyšíš, naslouchá jak se mluví, nerozumí tomu, pokládá tě za němce a hned střílí, bez rozmýšlení. Proto chodíme na rozvědky raději sami a oni také /III. Opět určena rozvědka. - Bude-li možno přivézt zajatce. Tentokrát jsme šli sami. Ruští češi také s námi nachodily když nemuseli. Dělali to jedině ze strachu. My nejraději chodily sami, poněvadž jeden o druhém věděl kdyby se něco strhlo, že z nás žádný nepovolí. Vyšlo se asi v 7. hod. večer. - Bylo nás skoro 100. Plán byl stejný. Prostříhat dráty, počkat až půjde kolem spojovací hlídka, tuto přepadnout a aspoň jednoho přivézt živého. Šel jsem opět s první linií stříhat. Velení nad námi měl br. Šupáček - Nad hlavnímy trupami kapitán Pavlov a praporčík Nejedlý. Šly jsme známým pochodem ale na jiné místo, kde se ještě nebylo. Jdeme asi hodinu když zdálo se nám, že jsme u cíle. Byla tma tak, že bylo těžko německé dráty nalézti. - V tom vystřelí němci na vedlejší zástavě raketu - přikrčíme se do sněhu (měli jsme bílé pláště) a ani nedýcháme. Před námi asi 15 kroků viděli jsme dráty a na levo si odkašlal německý post. Byli jsme u cíle. Jakmile raketa uhasla, připlazili jsme se opatrně k drátům. Koly, na kterých byli připevněné dráty, ve výši člověka, dráty tlusté a ostnaté, holou rukou se brát nemohly. Němci na některých místech mívají také elektrisované dráty, proto míváme nůžky obalené hadry. Několik nás co možná tiše stříhá, druzí dráty odhazují stranou, poněvadž se kroutí a zapichují do plášťů. Stříháme poslední drát, někteří už přechází na druhou stranu, když vtom začne střelba z blízké vzdálenosti, vystřeleno několik raket, které ozáří celé prostranství - světlo

9 jako ve dne. Přikrčíme se ke sněhu a čekáme. Když byla opět tma, - vstáváme a pomalu couvem na zpět. Byli jsme prozrazeni. Více dělat nešlo. Opatrně odcházíme. Jdeme k zadní trupě. Šupáček objasnil kapitánu náš nezdar a šlo se domů. Proklínali jsme němce, že v poslední chvíli nám to zkazí. Cestou jak obyčejně se počítají lidé jest-li jsou všechny. Jeden nám zcházel. Za chvíli se zjistilo, že to je Češka z 1ho uzvodu, také s námi stříhal dráty. Hned byla po něm poptávka. Jedni říkali, že uviděli jak někdo padl když, byla střelba, druzí zase tvrdili, že ho viděli na zpáteční cestě, ale s námi nebyl. Jdeme se dívat zpátky k drátům, tou samou cestou, kudy se šlo zpět. Nenašli jsme ho. Mrzuti odcházíme na zpět. Zapálíme si papirosy a vypravujeme jeden druhému svoje doměnky o tom a jdeme domu. Mysleli jsme, že při střelbě někam zaběhl a potom nemohl nás najíti. Doufali jsme, že ráno přijde domů. Ohlásilo se na zástavách, aby nestříleli budou-li viděti jednoho člověka se vracet od německé strany. Avšak Češko nepřišel. Měli jsme o něm svůj úsudek. Buďto byl zabit, že ani nehlesl a jelikož měl bílý plášť a byla tma tak, že jsme ho ve sněhu nenašli a nebo prostě přeběhl na německou stranu, což bylo pro nás velice nemilé. Ruští čechové nám také mnoho nevěřili a to byla voda na jejich mlýn. Aspoň nemuseli chodit na rozvědky, vymlouvajíce se na nás, že bychom přeběhli, jak prý už se to stalo a oni že by zůstali v kritickém postavení. Nám to bylo ovšem jedno, spíše jsme byli rádi, že nepůjdou s námi takový zajíci. - Bohužel stal se nám takový případ po druhé. Asi za 14 dní, když Stochod a bažiny rozmrzly, odstěhovaly se naše přední linie asi verstu na zad, poněvadž zástavy byli celé pod vodou. A mosty dělané na přechod z jedné zástavy na druhou byli potopeny a rozervány. Linie odešla tedy na souš. S pozorovacího hlediska bylo oznámeno, že na starých našich zástavách objevují se němci. (V tu dobu už vody tolik nebylo.) Buďto se tam usadili samy, nebo konají tam časté návštěvy. Dána nám úloha zjistit celou tu situaci. Šlo nás 30 s podporučíkem Hrůzou a praporčíkem Pitnerem. Šlo se k té zástavě, která stála na suchu. Mysleli jsme, že tam nejspíš budou. Dojdeme k ní asi na 200 kroku. Kolem zástavy jsou husté křoviny. Děláme řetěz a jdeme trochu z prava. Projdeme křovím a na planině za kopečkem díváme se. Byli tam skutečně. Ze zemljanky se kouřilo. Dán rozkaz po jednom odcházet na zad. Bylo to ve dne. Když jsme ušli z pod obstřelu spozorovali jsme, že nám schází Osadec (byl to Rusín, který přišel do roty zároveň s námi). Ten zůmyslně přeběhl k němcům. Vrátily jsme se domů. Ruští čechové zase měli příčinu. Nemohli jsme se proti tomu obhajovat. Od té doby jsme se s nimi stále vadily. Nastali různé hádky. Oni dostávali za nás vyznamenání (my jsme po tom moc netoužily), ale nebylo to spravedlivé. S rotným velitelem (byl Rus) byli jedna ruka, stále jezdili na dovolenou, přinášeli různé dárky rotnému za to. A my chodili za ně na rozvědky. Jelikož z nich byla většina suržete a z nás nikdo, museli jsme mlčet. Mezitím nastala v Rusku revoluce. Zavedeny ve vojsku nové řády, otroctví ruského vojáka odpadlo. Přivítali jsme revoluci s jásotem a hned se pracovalo o rozdělení s ruskými češi. Oni mluvili sice česky, ale o povinnosti čechie nechtěli vůbec slyšet. První ruští gembljáčci. Oni by snad bojovali za českou samostatnost, jen kdyby jim přitom nešlo o krk. Proto jsme se od nich chtěly za každou cenu oddělit. Na rozvědky jsme chodili zase sami. Střídali jsme se po malých oddílech. Kolikrát jsme se brodili po pás ve vodě za střelby, což nebylo nic zvláštního /4. Potom kozáci byli zaměněny pěchotou. Odešli na odpočinek. Těžce jsme se s nimi loučili. Kornet Ostrohradský odjížděje líbal se s naším rotným a dával nás za příklad ruským vojákům, řka : s takovými vojáky jako jsou češi chtěl bych rozbít celé německo. - Generál divizioner se s námi na památku nechal vyfotografovati. Na to druhý den odešli. S novým vojskem přišel generál Goldšmít, - němec. Hned jak uslyšel, že k jeho pěchotě je přidělena česká rota řekl - že se s Čechy nebude moc mazlit. A také se dle to-

10 ho zachoval. Honil nás ve dne v noci. Ruští češi trpěli s námi. Nastali rozbroje a různé skandály. Konečně přišla zpráva, že máme se dostat na oddych. Trochu se nám ulevilo. Také od rotného bylo dovoleno 4 dobrovolcům jet na dovolenou. Mezi nimi byl též já, Šupáček, Valta a Procházka. To bylo asi 6. května. Hned jsme se vypravili a jelo se ke štábu pro papíry. V tu dobu byl právě štáb na pozici. Z Maněvič se jelo úzkokolejnou dráhou, kterou táhli koně. 10./5. večer jsme přijeli se Šupáčkem do Kieva. Jelikož už bylo hodně po půl noci neměli jsme kam jít na noc. Zašly jsme do Kavárny a potom jsme chvíly chodily po městě. K 6 hodině ráno jsem udělal návštěvu Fr. Krulichovi, který pracoval u firmy Filvert a Dědina. Šupáček zůstal u známého v Kievě a já večer sedl na vlak a jel ke švagrovi do Ekatěrinské gub. do Kadievky. Naše shledání bylo radostné po tak dlouhé době. Měli jsme si co vyprávět. Nejvíce jsme vzpomínali naše doma jak se jim daří. Také v místě jsme psali psaní, jenom že já to stále skrýval, že jsem od vojska. Když jsem odcházel, dostal jsem od hochů na cestu peníze, které se mi hodili. Cesta vlakem byla mizerná. Všude se muselo dlouho čekat a lidu bylo plno. Tak jsem se zase dostal zpět do Kieva. Zastavil jsem se ještě u Krulicha a po dvou dnech jsem jel zpět k rotě. V Antonovce Sájnoch jsem se opět sešel k veliké mé radosti se Šupáčkem, který též jel na zpět. Čekali jsme na vlak asi 5 hodin, tak jsme si zatím mohli vyprávět ta naše dobrodružství z cesty, což nebylo zrovna nic pěkného. Konečně se vlak pohnul a my za půl hodiny byli na místě Antonovec. Tam jsme se dozvěděli, že je rota na oddychu v Teklovce, což bylo asi 15 verst od stanice. Napili jsme se a šly jsme dále. Ráno v pět hodin jsme byli na místě. Hned jsem se nakvartýroval s Pechem a Tomečkem. Odchod roty z pozice za mé nepřítomnosti. (dle vypravování br. Olšanského) /5. po sedmi měsících rozvědčické činnosti odcházíme ze Špikatovčiny. S milými vzpomínkami na dobrodružný život a trpkými zkušenostmi na nenáviděné němce. Opouštíme svoji malou útulnou českou vesničku. Jest nám teskno. Nescházel zde ani kůželník, cvičicí nářadí, umělý park, letohrádek a mnoho zábavných věcí, které jsme si pro ulehčení našeho těžkého života vytvořili. Odcházeje, ohlížíme se ještě na bránu postavenou z břízy, která tvořila vchod do našeho prvního působiště, na níž rovněž z břízových větví byl vyřezán nápis. Nazdar! 24./5. Jsme u št. pluku. - Všechny naše části, které byli dosud na frontě teď odpočívají. Již máme i 3tí pluk. Naše rota jest umístěna u vesnice Teklovka po barákách. Jsme na území Volyňské Gubernie. Lid, většinou chudobný, jest k nám přívětivý. Konáme vojenské cvičení. Ruští čechové jsou ze všech rot sebráni a udělán z nich druhý prapor našeho pluku. První a třetí prapor tvoříme my. Je nám tak lépe. U naší roty zůstal ruský čech Kašina a kuchař Mojžíš, hodní lidé. Za několik dní se peoslýchá, že máme jít na haličskou frontu ke Zborovu. Za tím účelem přišel rozkaz, aby se vybrala z pluku úderná rota. My prohlásili, že chceme všichni jako údernici. Na naše přání udělána z nás úderná brigáda. Život v Teklovce byl jednotvárný. Byla zde řeka, koupali jsme se, ryby se chytali z dlouhé chvíle.

11 Zde také odešel od pluku na naše přání pl.chodkievič. Byl již starý, uznávali jsme ho za málo bojovného a týral nás svojí nesmyslnou disciplinou. Později dostali jsme nového plukovníka, který byl dobrý člověk, ale za to žádný voják. vypravování Olšanského končí Po mém příchodu z dovolené zdrželi jsme se v Teklovce ještě tři dni a mezi tím se připravujem na front. Jsem rád, že jsem přišel včas. 14./6. Vycházíme z Teklovky v 5 hod. ráno za veselého zpěvu. Téhož dne nasedáme v Antonovce na vlak. - První a druhý pluk, - třetí má sledovati hned za námi. - Jedem rychle. Jízda trvá 2 dny. Přijíždíme do Tarnopole 17./6. - Zde vysedáme a s hudbou jdeme pěšky 2 versty do vesnice Bělé, kde bydlíme ve stodolách. Naše rota čítá asi 70. bojových lidí. V Bělé bydlíme 2 dni. Chodím do Tarnopole na pivo a do kavárny, pokud moje jmění stačí. Nevím jak bude dále a proto chci ještě trochu užít. Ovšem mnoho užívat nemohu, jsem odkázán pouze na vojenský plat, a ten je hrozně tenký R. měsíčně. Po dvouch dnech odchází brigáda do Jizerné, as 20 verst. Cesta byla ošklivá, po celou dobu pršelo tak že se nám špatně šlo. Vyšli jsme na večer a k ránu se přišlo do Jizerné a my byli ve vesnici Ostašovka, kde byl náš pluk umístěn. Nad Ostšovkou a Jizernou lítá dvakrát i třikrát denně eskádra eroplánu, které vrhají po nás bomby. Ruské dělostřelectvo je obstřeluje. Není radno chodit po ulici, střepiny a části šrapnelu dopadají hustě na zem. Bydlíme celá rota v jedné stodole. Čistíme zbraně. Dostáváme náboje a jiné potřebné věci. - Zde Ruští Čechové se odkázali s námi jíti na front a takřka podněcovali ruské důstojníky a vojáky proti nám. S ruskými prý by šli ale s námi jako s bývalými rakouskými zajatci ne. My prý můžeme jednoduše přejít na rakouskou stranu a oni budou prý rozstříleni. Ubohým ruským vojákům, kteří nemají o češích ani ponětí, ba ani důstojníci - většinou jim bylo strašně divno, jak se někdo může dobrovolně hlásit na vojnu, a k tomu ještě bývalí austrijáci. Samo sebou, že jim věřili a nám začali nedůvěřovat. Takoví byli ruští Češi. Někteří z nich byli dobří lidé, ale těch bylo velice málo. To všechno dělali proto, že my jsme se vždy hlásily na frontu, nečekaje až nám uplyne doba oddychu a oni že musejí jít s námi. Jim podle jejich úsudku do nás nic nebylo. Oni budou stejně žít v Rusku tak jako dříve. Bylo nám skutečně líto, když pronášeli takové úsudky o bývalé své vlasti a o svých rodných bratřích. 22./6. na večer odcházíme z Ostašovky do přední linie. Jest to asi 20 verst. Cesta jest namáhavá. Neseme plný výzbroj. S našeho počátku jsme zpívali různé písně, nebo hovořili o budoucím našem nástupu, těšili jsme se jak budeme prohánět Austriáky. Teď jdeme tiše, jsme unaveni, zpoceni a zaprášeni. Nachýleni ku předu pod tíží výzbroje, docházíme na místo asi verstu za první linii, kde odpočíváme. Zakouříme cigarety neb vyndáme z brašny kousek chleba a s chutí pojídáme. Sem tam jest slyšet nějaký výstřel. Popijeme vody a čekáme co bude dále. - Na východě již začínají se rdít červánky. Brzy nastane jitro. Přemáhám se abych neusnul. Brzy nastane jitro. Brzo byl vydán rozkaz vstát. Každý rotný velitel vede rotu na vykázaný účastek. Jdeme dlouhými klikatými podzemními chodbami. Přejdeme třetí linii, potom druhou a konečně nás průvodčí dovedl do první. Zde po četách vyměňujem ruské vojáky. Hned zaujímáme svoje místa u srělnic. Opravujeme kde jest co třeba, pušky na určená místa a když se úplně rozednilo zalézáme do svých podzemních bytů a oddáváme se na tvrdém lůžku odpočinku. Venku zůstala jenom stráž. Tu noc se mi zdálo o mojich drahých tam na druhé straně, které jsme doufali v krátké době osvobodit. Boje 2. pluku

12 Zborov! u Zborova. Kolik myšlének zalétá k tomuto malému až do nedávna neznámému haličskému městečku! Tam poprvé po staletích vystoupil zase český voják, aby uhájil práva svého národa a dobyl si ztracenou svobodu. Klidné jsou dnes Zborovské pláně. Na chudých úhorech zase pracují haličští mužíci, hluboké vším pohodlím opatřené rakouské zákopy slouží jim snad za útulek v čas deště. Ale ještě před dvěma roky ozýval se zde válečný ryk a krav česko-slovenská barvila svěží jarní zeleň. Dnes pouze dvě veliké mohyly nad Secovou a malé jednotlivé hroby s prostými kříži mezi rakouskými zákopy jsou svědky toho, co se zde odehrávalo. A přece zde byl položen základní kámen Svobody našeho národa. V zákopech zborovských. 10.června před svítáním první a třetí prapor vystřídaly v přední linii 22. Finlanský stř. pluk. Pravé křídlo úseku, vykázaného pluku obsazeno třetím praporem, levé prvním. Proti nám stály tyto rakouské pluky : 1. Bosno - Hercegovinský, 35. Plzeňský a 75 Jindřicho - Hradecký. Úkol pluku do nástupu. Zaujmouti a houževnatě hájiti posici včetně od Spinetu u Secovského údolí do jižního okraje vsi vesnice Josefůvky včetně. V noci vésti pilnou výzvědnou činnost a ve dne pozorně slíditi za nepřítelem. Jednou se mi stal případ stoje na stráži, zpozoroval jsem z rakouských okopů že vyšlo několik mužů a za nimi sledovaly jakési 2 vozy. Bylo mi to divné co vlastně zamýšlejí. Přiblížili se o něco blíže tak jsem rozeznal, že nesou sebou kosy na trávu. Když došly na 200 kroků od našich okopů, pustili se směle do práce. Ihned zavolal jsem mimo jdoucího telefonistu a říkám mu, by ohlásil do zadu dělostřelectvu, co jsem viděl. Netrvalo to ani deset minut a v tom vyjdou tři rány z dělá přímo k vozům. Rakušáci byli tím asi nemile překvapeni, poněvadž Rusové jim to nedělali. Hnedle se rozprchli na všechny strany a v zděšeném útěku brali si to zpět. Od té doby byli opatrnější. Už poznali, že tam jsme my. Při vystřídání ruští vojáci ukazovali přinešené od nepřítele časopisy, a vypravovaly o bratření s ním, proto jsme musely být hodně opatrni. Zákopy byly námi obsazeny velice řídce, služby mnoho. Za 48 hodin spí se pouze 12 hodin, 36 služba. Zákopy v první linii byli ve velmi špatném stavu : zpola sesulé, místy velmi mělké, střílny zarostlé travou, úkrytu před dělostřeleckým ohněm a zemljanek málo a velmi špatné. Před první linií táhnou se dvě řady drátěných překážek, dále v předu je linie polních stráží. Zákopy zde mělké buď po kolena, nanejvýše po hruď. Jelikož Finlanský pluk zakopal před naším příchodem množství munice do země, nebylo v prvních dnech v zákopech vůbec ručních bomb, světelných raket a zásob patron. Ve střílení nejevil protivník ani my nějaké zvláštní činnosti.

13 11. června k večeru, ruské dělostřelectvo se zastřelovalo. V zákopech puščená i pulometná přestřelka. V noci poslán zákopnický oddíl se 60 dělníky, všeho 110 mužů, spravili a zesílili drátěné překážky, které byli na četných místech rozstříhány i povaleny - následek bratříčkování. V noci pokoušel se nepřítel proniknouti k naší polní stráži, byl však rozehnán pušečnou, kulometnou i dělostřeleckou palbou. Naše ztráty: jeden zabitý a jeden raněný. 12.června obstřeloval protivník půl hodiny naše baterie u vesnice Chorošec i samou vesnici. Ztrát nebylo. V noci znova zákopníci s dělníky, všeho 165 lidí, opravovali drátěné překážky, před 3., 11. a 12. rotou. Do zákopu dopraveno 8 bombometů. Podporučík Růžička, který vyučil obsluhu střelbě 2 bombometů, pustil na zkoušku několik ran, čtyři projektily padly přímo v nepřátelskou polní stráž. 13. června se upravují zákopy, kopou úkryty a upravují se tabulkami orientace v zákopech. Večer zpíváme ve strážích české písně a voláme na druhou stranu, kde máme proti češi. 14. června obstřeloval nepřítel poněkud silněji naše posice 15. června odešel velitel pluku, kapitán Ivšín, převzíti velení prvním plukem. Zatimním velitelem se stal podpluk. Zembalovský. Téhož dne konána ve vsi Krásno schůze všech pluk. výborů s brigádní Radou, kde vypracována resoluce prof. Masarykovi, v nichž objasněny poměry na frontě. Resoluci měla prof. Masarykovi předati zvláštní delegace (z 2. pluku V.Roubal, z 3. pl. praporčík Sedláček ). Jelikož již v noci začala dělostřelecká příprava k chystanému nástupu, delegace neodjela a resoluce předána nebyla. Vojáci dostávají denně dvě konservy. - Celý den úžasné vedro a odpoledne slabá bouře. Létadla projevují zvýšenou činnost. Následkem přetížení službou jeví se v rotách nervosa a s netrpělivostí se očekává den nástupu. 16. června načíná bombandírovka nepřátelských posic na levé i pravé straně. Zvláště na levé straně se zdá, že země tam hoří a hukot děl celý den neustává. Nepřítel dosti silně odpovídá. Téhož dne vyslán z každého praporu jeden důstojník a z každé roty jeden střelec co delegace k uvítání ministra Kerenského do Jezerné, tento však nepřijel. Obědy v poslední dny přiváženy k zákopům již kol třetí hodiny ranní. 17. června zaujímá 2. rota v síle 50 dobrovolníků a 5ti důstojníků úsek mezi devátou a dvanáctou rotou. Silný obstřel nepřátelských posic neustává. 18. června dán rozkaz přihotoviti se k nástupu. Linie polních stráží se silněji obsazuje. - Vyslána rozvědka na polní nepřátelskou stráž, kterou čtyři muži vzali v pravé poledne. Vzato do zajetí 5 vojáků 35 pluku ; při tom padl náčelník rozvědky dotyčný z II roty, Svítek. Rozdává se machorka ve větším množství a podárky, zaslané sovětem rabotčích a soldátských deputátů. Přichází zpráva o dobytí první nepřátelské linie finskou divizí. Večer poslána 10. rota do zálohy, v záložní linie jihozápadně vsi Chorožce, před půlnocí odvolána zpět na staré místo. Po půlnoci vyslány silné výzvědné oddíly aby zjistily zdali a jak silně jsou obsazeny nepřátelské zákopy. Ministrem Kerenským dán rozkaz, aby v předu nastupujících vojsk byly neseny rudé prapory, z důvodů taktických a hlavně ideových, většina našich rot nebrala příkaz v úvahu. Den nástupu. 2.července (nový styl)

14 19.června byl předán na sesílení 2. pluku jeden prapor 3. pluku, jenž obsadil úsek od Jozefůvky ku třetí spojovací chodbě čítaje od Secůvky ku vsi Josefůvce. Nástup má se provésti bez dělostřelecké přípravy časně z rána. Nálada poněkud stísněna vzhledem k tomu, že drátěné překážky před naším úsekem zůstaly netknuté. Pluk ztahuje se poněkud do prava a seskupuje se kol východu z vlastních zákopu. Pohyb byl patrně zpozorován, neboť nepřítel počal silně obstřelovati naše posice. Rozpoložení rot při nástupu počínaje z leva toto : 1.rota, 3., 12., 2., a 10 rota. - Na pravo od 2. pluku byl 1. pluk, na levo prapor 3. pluku, dále pak 23. Finlandský pluk. České brigádě dána byla pasivní úloha : brániti posici a nastupovati teprve, až na bocích českého úseku budou učiněny průlomy a nepřítel bude nucen sám odejíti. Velitel brigády s velitelem pluku a veliteli obou praporů vypracovali obranný plán i plán nástupu pro pomoc nastupujících sousedních částí. Plán byl tento : Před svítáním 19./6. u folwerku Secůvka a u pravého křídla po secůvském dolíku, poslati dva silnější oddíly rozvědčíků za drátěné překážky a kromě toho menší oddíly ke každé zástavě nepřátelské (dělostřelecké cíle č ) Všem vyslaným lidem dáti ruční granáty. Každý oddíl udržuje spojení, musí nepozorovaně přistupovati až ke hranici našeho dělostřeleckého ohně a nepodnikne jiné činnosti, dokud trvá dělostřelecká příprava a naše řetězy nedojdou v před. Po přerušení dělostřelecké palby načne nástup na pravém křídle, řetěz 2. pluku bude se vyrovnávati podle řetězu prvního pluku. Když pak budou naše pluky nastupovati, tehdy aby se protivník silně zneklidnil a oheň odvedl se od nastupujících řetězů, budou rozvědky útočiti na nepřátelské polní stráže, obsadí chodby vedoucí do hlavních okopů a po přípravě vervou se do okopů. Ten úkol připadl naši rotě a jedenácté. Naši rotě velel praporčík Nejedlý. Před bojem pluk zaujímal úsek 3/4 až jedné versty. První prapor měl celkem 580.bodáků, třetí 490. Kulometů celkem na úseku 2.pluku bylo 14. Když se skončila dělostřelecká příprava, která začala okolo 6 hodiny a bylo viděti již nastupující řetězy prvního pluku, oddíly poslané v před na pravém křídle a vyzvědné oddíly 10. a 11.roty přešly v útok na nepřátelské polní stráže. Jakmile velitel pluku obdržel tyto zprávy v 9.hod. 40m., dán ihned rozkaz poslati ku předu 3 čety od každé roty na celém frontu pluku. Kulometné i zákopnické oddíly s jednou četou od každé roty tvořily zálohu v první linii. První rota vyšla ze zákopu vinou svého velitele o půl hodiny než ostatní roty. Dík neohroženosti s jakou šlo mužstvo v před, jeho nevídané chrabrosti a odvaze, byla první linie v našich rukách v 9.h 25m. a v 9hod. 45 m. byli již první naše řetězy v chodbách vedoucích do druhy linie a místy již útočily na druhou linii. První linie, ač nádherně opevněna, byla vzata poměrně s malými ztrátami. Při útoku na druhou linii, hlavně na pravém křídle, proti úseku 3.praporu, protivník provedl několik protiútoků, však všechny byly odraženy a odporující nepřítel rozbit na hlavu. Při dalším nástupu setkalo se naše vojsko jen s hloučky rozbitých utíkajících částí protivníka, který ve třetí linii částečně se ještě bránil, většina se jich však bez odporu vzdala. Pouze v okopu a ve spojovací chodbě vedoucí do třetí linie, jdoucí rovnoběžně s gogovskou dolinou, vede lihovaru, třetí rota setkala se s odporem, však rychlým bodákovým útokem odbila nepřítele a zbylé živé vzala do zajetí. Nějaký čas nastupující naše části na třetí linii byli obstřelováni ruskou artilerií, kteráž nemohla pochopiti možnost tak rychlého našeho postupu; raketami dáno jí znamení, střelba přenesla se na utikajícího nepřítele.

15 Po vzetí třetí linie dán rozkaz zastaviti se, obsaditi okopy a vyslati ku předu silné hlídky. V 15.hodin naše rozvědka přinesla zprávu, že na linii Godov - Travotloky jsou pouze slabé oddíly nepřátelské. Jíti v před bylo však nemožno, poněvadž nebylo naděje na pomoc z týlu a spojení se šestou Finlandskou divizí bylo přerušeno. - Již na počátku boje bylo zřejmo, že určený úkol daný české brigádě byl velmi skromný. Za hodinu od počátku nástupu oddíly 2.pluku byly již za vsí Secůvkou. Poněvadž první pluk zašel moc v levo, druhý pluk nemohl se říditi dle něho, prošel svým pravým křídlem vsí Secůvkou a pokračoval ve směru na rozbitou ves Kosčavku a na výšinu 388., dotýkaje se svým levým křídlem Gogovského údolí a cesty u lihovaru. - Tím, že pluk již při obsazení druhé linie zabral veliký úsek, mužstvo rot se vzájemně smíšilo. Při dalším nátisku nebylo třeba útočiti po celém frontu a pouze v některých oporných bodech. Za druhou linií utvořily se z pluku menší oddíly po 50 až 80ti mužích, v nichž bylo mužstvo dvou i třech různých rot. Pravé křídlo pluku se smísilo s prvním plukem. - Po obsazení třetí linie rychle přikročeno k zesílení posice a poslány rozvědky ve směru na Goslov a chutor Emilevku. Rozvědky ve vzdálenosti jedné versty od našeho řetězu se zakopaly a zůstali tam do vystřídání 326.plukem. Hned u třetí linie byli sklady plné bomb, raket, stanů i obuvi; vše se rychle rozebralo. Poněvadž proti vsi Košovkám byl řetěz 2.pluku velice hustý a v něm mnoho lidí 1.pluku, bylo nutno zaplnit vzniklou mezeru mezi naším plukem a praporem 3.pluku a šestou finlandskou divizí. Proto dán rozkaz, aby se řetěz roztáhl do vzniklé mezery. Tato byla však značná a celou zaplnit bylo nemožno. Plukovní pobočník poslal veliteli brigády tento telefonogram: Všechny tři linie v našich rukou. Se šestou finlandskou divizí není spojení. Neobsazená mezera široká přibližně dvě versty. Aby bylo možno udržeti zaujmuté posice a využíti našeho úspěchu, třeba rychle vyslati silnou posilu, jinak neudržíme zabrané prostranství. K 18. hodině objevovali se na obzoru nepřátelské kolony, které bylo možno viděti pouhým okem. Kolony byli brzy výborně obstřelovány gvardějskou artilerií jsoucí v chutoru Secůvky. Rozložení rot ku konci nástupu bylo počítaje od výšiny 366 u Travotlok k výšině 404 toto : 2.r., 10.r., 9.r., 11.r., 12.r., 1.r., 3.r., 4.rota Kolem 20 hodiny přišel konečně 326 pluk a v jedné hodině druhý pluk vystřídal. Pluk vzal zajatců vojáků i důstojníků, 11.kulometů a vyvezl 4 děla. Ze zabraných nepřátelských děl zanecháno na bojišti devět nevyvezených děl. U lihovaru v Gogovském údolí třetí a čtvrtá rota s bojem vzaly baterii s pěti děly. 12.rota vzala dvě děla u výsoty č.377., hned za druhou linií. Jedenáctou a 12tou rotou byla severně od Gogova u výšiny 388 objevena a obstřelována batterie nepřátelská, v niž bylo 6 děl, však zabrati ji nebylo možno pro nedostatek sil a pro objevivší se nepřátelské posily. Na vyvezená čtyři děla obdrženy stvrzenky, která přiloženy k odměnným listinám. Z 11ti ukořistěných kulometů, pluk vzal si sebou jenom 8 kusů. Ztráty v jednotlivých rotách : Zabití. 1.a 2.rota žádného. 3.rota. stř. Švec Miroslav, Málek Mikoláš. 4.rota. prap. Nejedlý, stř. Homolka Eman, Korycánek Jos., Matula Frant. Mrázek Jindřich. 9.rota stř. Michl, 10.r Ceplecha Frant., Fink Ant., Káně Vlad. nezvěstní Koza Ant., Lukeš Jan, Miřejovský V. 11.r. důst. zást. Svítek Adolf, Ptáček Jos., Uhlík Karel. Raněných bylo celkem 62. Cestou zastavuje se pluk v rakouských posicích a konečně odpočívá v hlavních rakouských zákopech.

16 Vojáci jsou hrozně unaveni a hladovy, přes to však jsou všichni nadšeni a hrdi nad vykonanou práci. Do rána se spalo v okopech, a každému se jistě zdálo o svých drahých doma. 20.června Odpoledne pluk se soustřeďuje a odchází do Secové, kde již táboří první pluk. Za deštivého počasí stavíme stany na návrší odpoledne a odpočíváme. Odpoledne velitel 49.armádního sboru, generál Selivače děkuje se slzami v očích brigádě, za vítězný boj. Praví že takových lických orlů a bílých sokolů dosud neviděl. Provoláno bouřlivé hurá a na Zdar, ruskému i českosl. vojsku. Nepřátelská létadla krouží nad bojištěm i naším táborem. 21.června odpoledne pohřbeni padlí bratři ve dvou velikých hrobech na návrší u Secové, hraje hodba prvního pluku. Poněvadž nepřátelská létadla i dělostřelectvo nás stále znepokojují odcházíme v noci poněkud dále na východ. 22.června časně z ráma odcházíme přes Krásno za ves Velká Plaueza, kde se umísťujem na řídko porostlém návrší pod stany. - Týž den přišla naše plukovní hudba. 23.června krouží celý den nad Krásnem nepřátelská létadla a útočí na dva ruské aerostaty. Náš aerostat zapálen padá k zemi, hned na to však sestřeleno nepřátelské létadlo naším kulometem. V dálce na posicích hrozná střelba neustává. Večer (6.července n. stylu) oslavili jsme památku M.J.Husi. Za hřmění děl (Němci se pokoušeli o průlom) sešel se pluk na blízkém návrší kde promluvil o významu M.J.Husa br.jar. Šauer česky, velitel brigády generál major Trojanov a br. Franz z 10 roty rusky. Při slavnosti též účinkovala hodba. 24.června ve 4 hod. ráno odcházíme na posici vystřídati 327. pěší pluk rozbitý včera nastupujícími Němci. Náš pluk má obsaditi úsek od mostu přes potok Zárudže k levému křídlu 326. pl. u výšiny 392. Za Secovou odpočívá pluk v starých zákopech až do večera. Místy v drátěných překážkách i u zákopu jsou dosud vybuchlé fugasy. Většina nás z pluku i z prvního odpíráme se jít na frontu, poněvadž jsme viděli, že jest vše zrazeno. Ruské vojsko se odkazovalo a nás tam chtěli, abychom německý nástup zastavili. Vyslán plukovní výbor na schůzi do Krásna pro objasnění situace. Schůzi přítomen prap. Medek člen O.Š.S.N.R. Z této schůze vyslána delegace k veliteli korpusu, kde získala příslušné informace. Za soumraku se šlo do zákopu. Cesta dlouhá a únavná. Německé létadlo létá přímo nad námi, při měcíčku z večera ve výši 60m. nad zemi. Dohadovali jsme se, že němci něco zamýšlejí. Nepřátelská děla obstřelují naši cestu. Přicházíme konečně do vsi Jelzanka a Zárudže, obě vsi jsou úplně zničené. Za vesnici obsazeny první zákopy, 1.praporem, 3.prapor u silnice ve vsi v záloze. Štáb pluku ochraňuje naše rota. Z ruských vojáků mnozí z pozice prostě odcházejí, takže některé v některé rotě zůstalo velice málo lidí. 25.června obstřeluje nepřítel posice, zálohy a hlavně ves u cesty vedoucím k posicím. Polovina našich hochů skrze špatné vydávání rozkazu plukovníka Zembalovského, který říkal jestli chcete tak běžte do linie a jestli ne já vás nenutím, tak prostě odešly do týlu a ostatní do okopu. 26.června ráno došel pluk vrátivši se po několika hodinách z okopů vystřídán ruskými částmi. Šlo se v nepořádku, do Secové, když rozdán oběd. Po krátkém odpočinku pochod přes Lisie Jámy a Jezernou do vsi Ostašovce. Blíže Jezerné zástupy zajatců vzatých v boji

17 u Zborova (Někteří s bílo-červenými stužkami na čepicích) radostně hladí na naše řady procházející se zpěvem, hudbou a prapory. K večeru docházíme do Ostašovky. Naše rota byla opět ubytována ve stodolách, kde jsme byli před nástupem. Ten den hrozně pršelo. Cesty mění se sstálým blátem v louže. Každý se hned chopil čistění zbraní a pak se pohodlně natáhl na slámu a spal tvrdým spánkem až do rána. 27.června přišel do plněk zápasného pluku a rozdělen k naši a druhé rotě i oddílům. Vybíráni dobrovolníci z rot pro výzvědnou činnost k 83 divizi. Mezi jinými jsem se přihlásil i já. Hned večer jsme vyšli a dorazili jsme na místo druhý den. Po celý ten čas stále pršelo. Za frontou bylo mnoho ruských vojáků, bronírovaných automobilů a jiných válečných pomůcek.následující den měl se konat nástup, proto jsme šly v noci na rozvědku v síle 90 mužů. Pod artilerským ohněm jsme došly do okopu as v 11.hod. večer. Celou noc německé děla hučely, takže několik granátu padlo jak jsme ráno zpozorovali k samé zemljance. K ránu se mělo jít na rozvědku, proto jsem si klidně lehl a spal. Vzbudím se a bylo už 6hod.. Vyjdu ven ze zemljanky a my měly plné zákopy vody, proto byla rozvědka zase odložena na příští noc. Celý den pršelo. Odpoledne k nám přijde praporčík Stehlík a hlásí nám, že z rozvědky nic nebude, rusové se zase bratřičkují a nechtějí nastupovat.proto jsme byli nuceni z naši rozvědky opustit, jelikož my nebyli jisti, jest-li nás nezradí neb sami nepostřílí. Jakmile se setmělo opouštíme okopy a odcházíme mrzuti nezdarem zase zpět ke pluku do Ostašovce. 3.července se došlo ke štábu zpět. Unaven dalekou cestou lehl jsem si ve stodole, kde byla naše rota pohromadě. 4.července Chodíme ve volné chvíly do Jizerné kde jest ubytován 3.pluk. Německé aeroplány zase často nám dělají svoje návštěvy. 5.července odpoledne loučil se generál major Trojan velitel brigády za vsí s naším plukem. Byl jmenován velitelem finlandské divize. 6.července odpoledne sešel se pluk k společné schůzi, kde o situaci promluvil a pozdravný dopis prof. Masaryka přečetl člen O.Š.S.N.R. prap. Eisenbergr. Schůzi přítomen byl též V.Huska. Ještě před ukončením schůze došel rozkaz velitele brigády odejíti jako záloha třetí Sibiřské pěší divize v okruh vsi Volůvky. Rozejdem se domu a konáme přípravy k dalším bojům. Z Ostašovců k Volosůvce. Po třetí hodině řadí se pluk a hned na to odchází se zpěvem na frontu. Štáb pluku s velitelem, vozatajstvo 2.řádu i plukovní sklady zůstaly v Ostašovcích. - Velení bojovou kolonou, čítající 720 bod. (1.a3. prapor) s vozatajstvem 1.řádu převzal štábní rotmistr Djakonov, jenž cestou do Volosůvky obdržel, od velitele korpusu rozkaz, kde mu bude dán bojový úkol. Cestou potkáváme ujíždějící dělostřelectvo i civilní obyvatelé. Směrem ke vsi Kudobince jsou na frontě požáry a děsná kanonáda. Naše doplnění které jsme dostali k rotě vyšel též s námi a úplně bez zbrani. Před vsi Kudobince se pluk zastavil v dolině a doplněk se vrátil zpět s podporučíkem Bednářem a Pitnerem pro zbraně do Ostašovců.

18 Štáb 3.divize dal rozkaz vyslati tři roty na rozvedku v okruh vsi Kudynovce na Ostrý Hrb a folvark Cholčina Dolina. Rozkaz hned na to změněn a odešla pouze první rota (byla vylosována) pod velením prapor.piálka na folvark Chalčina dolina. Ostatní roty obdržely rozkaz : vyjíti v 21.hod. rychle na linii Kudobinec - Kudynovec na řece Strypě, kdež 623.pluk ustupuje, aby zabezpečeno bylo pravé křídlo třetí divize a divizní dělostřelectvo. Pluk vyšel za naznačeným cílem, avšak náčelník štábu třetí divize rozkázal změniti směr a jíti ke vsi Tustoglovy odkud pak na sever a rozložiti se na pravo od 12. pěšího pluku, jakož i udržovati spojení s 10. plukem. Šli jsme přes bahnitá luka na vysoký násep železné dráhy, vedoucí ke Zborovu. Cestou bouře, déšť a hrozná únava. Jdeme po trati pomalu, každou chvíli se zastavujeme, a konečně přecházíme železniční most po němž bylo velmi nebezpečno přecházeti za tmy, protože na něm nebyla položena prkna. Časté blesky osvětlují cestu. Konečně na 3.hod. ráno přišel pluk ke vsi Tustoglovy, kde potkáváme utíkající oddíly ruské (mezi nimi mnoho opilých), třetí sibírské divize 9. a 12. pluku, které nám předaly rozkaz odejíti na posici k severu od vsi Podhájčiky a obsaditi tuto až k výšině č.386. Boj u Volosůvky. Tento úsek obsazen plukem 7.července o 6.hodině ranní. Na levém křídle byl první prapor. Před úsekem našeho pluku měl býti 11.sibiřský pluk. Obsazené zákopy byly mělké, zpola sesuté, velmi klikaté, a v místě, kde byla 12.rota šly do konce do pravého úhlu. Před zákopy byly 2.řady místy i 3.řady kolů spojených ostnatým drátem ; na četných místech byli však v překážkách mezery. Ihned jsme se chopily práce a v hodině bylo vše napraveno. Opravovaly se střílny a místy též prohlubovyly zákopy, ponevadž byly mělké a místy i sesuté. Dělaly se úkryty před šrapnely. Po ukončené práci jednotlivci chodily do vesnice vařit pro druhé čaj v kotýlkách. Po vesnici chodilo mnoho ruských vojáků kteří utekli z posice. Krátce po našem pobytu v zákopech počaly se Němci zastřelovati na naše zákopy; poslali 11.granátů menšího kalibru z nichž však žádný nevybuchl. Poněvadž na pravo stále nebylo možno navázati spojení (10.pl. nepřicházel) vyšel pluk ze zákopů aby se roztáhl a tím aspoň částečně byla zakryta mezera. - Vtom (bylo kol 9.hod. ranní) objevily se na obzoru s pravé strany řetězy naznámého vojska. Ruský dělostřelecký důstojník sdělil, že řetězy jsou Germánské. Slíbil, že bude po nich stříleti - má prý ještě několik nábojů. Brzy na to začala dvě děla obstřelovati husté řetězy protivníka. Tento v síle asi dvou pluků v několika vlnách nastupoval současně s výšiny Zlatá Hora i s vysoty severně Kudynovec na celé frontě až ke vsi Žukovec na městečko Zborov a rozvinoval se na pravo. Včasně na pomoc přijel obrněný vlak s jedním rychlopalným a druhým dalekonosným dělem, a střílel nastupujíímu nepříteli do boku, čímž kritické položení pluku zlepšil. Pluk zatím celkem v nepořádku rozvinul se v řetěz na čáře Podhájčiky - Mšana a zakopával se. Měly jsme na pilno neboť byl čas aby se střílelo. K pluku se připojily asi dva prapory 9.sibiřského pluku, které měly některé dobré důstojníky. Načala střelba po nastupujícím nepříteli, jenž obsadil opuštěné zákopy. Pravé křídlo pluku načalo nastupovati Byl to náš prapor.) načež celý řetěz (Češi i Rusy mišené) hnal se bez rozkazu na Němce. Hoši byli ještě opojeny slávou z nástupu a nehleděli na množství ani na vlastní položení. Němci byli v několika minutách vybiti ze zákopů a asi 30 jich vzato do za-

19 jetí. (Tito vypravovali, že protinástup bíločervených způsobil v německém vojsku paniku a že všecko spěšně ustupuje) Přes veliké ztráty udržoval řetěz protivníka v šachu ještě hodinu. Nástup nepřítele, jenž dostával stále nové posily a několikrát opakoval pokus nás odehnat. Zvláště na pravém křídle byli již obkružovány. Ustoupilo se proto na dřívější obrannou linii na výšinách od Podhájčiků k Močené. Zde zadržován nástup nepřítela střelbou do 2.hod. odpol., kdy štábskapitán Gajda (kterýž vlastně v boji pluku velel.), dal rozkaz k ústupu. Zatím co náš pluk bojoval s Němci u Volůvky, byli tito již u Ostašovců, kde naše sklady, které nebylo možno odnésti proto byly zapáleny. Bohužel naši vojáci i ruští při ústupu nezdržovali účinnou střelbou nastupujícího nepřítele, (byl též veliký nedostatek patron.), takže mnoho mrtvých i raněných zůstalo na posici. Tím způsobil nám nepřítel velké ztráty. Četní naši ranění bojíce se stejně německého zajetí, kde by je očekávala potupná smrt, sami se bombami ubíjely. Brzy však došly patrony úplně, řady naše silně zřídly, odcházeli ranění i zdravý a dělostřelba nepřátelská stala se silnější. Konečně pluk vystřídán Preobraženským plukem. Železniční most u Volůvky na rozkaz štábskapitána Gajdy po odchodu pluku zničen. Padlí zanecháni všechny na bojišti. Dík ještě kozákům i dělostřelectvu, kteří naše raněné odnášeli do zadu. Ruský voják který byl raněn do prstu a bylo vidět, že si to udělal sám toho kozák jistě připravil o hlavu. Celkem bylo zabito 36 a raněno 164, z nichž mnozí nemohly býti odnešeni a jejich osud dosud jest neznám. Ústup. Pluk ustoupil směrem ke Kozlovu. Hoří Jezerná i Ostašovka, zvláště v Jezerné opakují se časté výbuchy muničních skladů. Často objeví se na obzoru sloup dýmu, který ve výši se rozšíří jako koruna stromů, brzy na to slyšeti je výbuch - nádherný i zároveň strašný pohled. Slunce pálí - únava hrozná. Každý vleče se jen posledními silami, které mu dodává obava před zajetím, nejistota, co se vzláště děle jak se jest na křídlech. Odpoledne dochází pluk do Kozlova, kde panuje ještě větší zmatek. Stačí vykřiknouti Германская кавалерия aby se celý pluk Rusů dal na útěk. Cesty jsou naplněny artilerií, vozy a lidmi - vše ubíhá bez radně na východ. Jen stěží, prodírajíce se v tom hrozném zmatku udržujeme se pohromadě jen českým voláním Češi sem! Konečně opouštíme Kozlov i hlavní cestu a odpočíváme. Pomalu schází se roztroušené zbytky pluku a přichází i první rota. Večer docházíme do vsi Domamorič, asi 20 verst západně Tarnopole, kde se klademe k odpočinku pod širým nebem. Většina uléhá na holou zemi a za chvíli spí už tvrdým spánkem. Brzy ráno nás spěšně vzbudí - Rakušáci jsou prý již v Kozlově. Odcházíme rychle bez snídaně dále k Tarnopoli. Zde zmatek, obchody zavřeny. Za městem u folvarku Štacheince, kde byli štáby 1. a 2.pluku jsme obědvali. Jenom že bohužel bez naší kuchyně, o které jsme nevěděli. Ve štábu pl. měly již poplašné zprávy o úplném zničení pluku, které nadělaly někteří zběhy, utekší z posice. (Z toho snad povstaly přehnané články v ruských časopisech o úplném zničení české brigády, spálených praporech a ubíjejících se Češích). Na všech stranách slyšeti výbuchy. Odpoledne jdeme stále dále přes Rajkovce, Stupky a konečně nocujeme u Romanovky na poli. 9.července po obědě odcházíme do Kamionky, cestou však přijíždí velitel brigády pluk. Mamuntov, na jehož rozkaz se pluk vrací a nocuje v Romanovce v chatách. 10.července ráno jdeme do Velkých Borků, kde již jest ubytován pluk.

20 Velké háje 11.července časně ráno odcházíme z Velkých Borků a přicházíme v 8. hod. do Velkých Hájů u Tarnopole. Mnoho slabých a nemocných hochů hlásí se odpoledne k lékařské prohlídce takže v rotách zůstává pouze hrstka lidí. Druhý a třetí pluk tvoří zálohu sedmé pěší divize spolu s 28. Polským p. plukem. Naše části byli hned po příchodu na místo silně obstřelovány napřátelskou artilerií. Naše výzvědné oddíly zadržely několik vyzvědačů a předaly je v štáb 7. divize. Až do sedmé hodiny večerní odpočíváme v řídkém lese u vesnice, kde hoši dělají pro sebe zákopy; mimo to vysilány jsou do předu vyzvědné oddíly. O I/8. hod. večer vyzván druhý a třetí pluk rychle na posilu 27. Vitebskému pluku. Hned na to odešly oba pluky rychle k lesíku jižně mlékárny Radečín kde se rozvinuly v řetěz (náš pl. na pravo od lesa) a ihned přešly do nástupu. Rezultát krátkého a energického úderu byl rychlý ústup, nepřítele za řeku Seret. Nastalá temnota zamezila využití našeho úspěchu. V řadách našich byla desorientace, ruští vojáci, kteří se smíchaly s námi kupili se do stále větších hloučků, kde se rozhodovalo o tom, má-li se jíti ku předu, nebo do zajetí, nikdo nevěděl co počíti. Proto dal št.kap. Gajda rozkaz k ústupu. Němci mezitím zase počali nastupovati. Ustupovali jsme v hloučkách, nepravidelně. Po rozkazu pl. Mamuntova obsazena cesta, vedoucí z Velkých Hájů, kdež asi ve 2. h. v noci nás vystřídala ruská divize. Od Velkých Hájů do Podvoločiska Od 3.hod. ranní (12.července) odešly jsme z V.Hájů a přišly jsme do Skalatu, kde jsme se rozložili po chatách. V městečku byl též ubytován 3.pluk. Jelikož naše kuchyně odjeli do Podvoločiska (některé do konce až v Proskurov) stravoval se celý pluk z jedné kuchyně, zapůjčené nám 3.plukem. Velení plukem přejímá št. kap. Gajda, a podpl. Zembolovský přechází k 1.pluku. 13.července odpoledne odchází pluk do vsi Kolodziejovky jako divizní záloha. Rozložily jsme se po chatách, avšak o jedné hod. večer museli jsme rychle odejíti - Němci se opět blížili - ruské posice byli opuštěny! Šli jsme obtížnou cestou, přeplněnou vojskem ustupujícím v úplném nepořádku, zastavovali jsme se často, nemohouce se prodrati hroznou cestou a směsicí různého vojska. 14.července v poledne přišly jsme konečně do Jasovců. Zde jsme se ubytovali po chatách, stodolách, vyčistili, vyspali a odpočinuli si. Zde znovu sestavena 5.rota z Ruských čechů kteří byli před tím v různých oddílech; čítala 67.mužů. Tamtéž sestaven z dobrovolníků ovšem i z starších pluk - strážný oddíl. Pluk podává písemnou žádost veliteli brigády pl. Mamuntovy o přejmenování na pluk Jiřího z Poděbrad. 19.července večer odešel pluk (společně s 1. a 3.pl.) s hudbou a pl. praporem z Jasovců a dorazil časně ráno do Podvoločinska na ruské hranice (pozn.d.f.: Následující část je psána mnohem chvatnějším, méně pečlivým, i když stále úpravným rukopisem)