ZRNÍČKO. Svazek 9, číslo 7-8 prázdniny Dlouho jsem, Pane, pozoroval tváře lidí

Transkript

1 ZRNÍČKO Svazek 9, číslo 7-8 prázdniny 2009 Dlouho jsem, Pane, pozoroval tváře lidí Člověk je tělo a duch v jednom. Neboť my věříme, že nás Bůh stvořil ke svému obrazu a ke své podobě. Tedy celý člověk, tělo i duše, je odrazem Boha, zvlášť jeho tvář, tajemný obraz jeho nejhlubšího bytí. Bůh promluvil ve Starém zákoně, ale víc ho nikdo neviděl. Ale Bůh jednoho dne získal TVÁŘ. Tvář, jakou máme my, stvořenou z té samé země. Od těch dob můžeme jistým způsobem říct, že nás Bůh stvořil ke svému obrazu a podobě, sá sobě dal ve svém synu Ježíši obraz a podobu člověka. Ba ještě víc. Ježíš Kristus se svou láskou převtělil do všech lidí. Stali jsme se, jak říká sv. Pavel, údy jeho těla. Dal nám svůj život v našem životě, a náš život - nezapomínejme na to - je náš duch a naše tělo spojené v jedno. Jsme bratři Ježíše Krista. Patříme do té samé rodiny. Nepřekvapuje tedy, zě jsme si podobni. Ne vlastními rysy tváře - Ježíš byl židovské rasy - ale rodinným výrazem, tím tajemným světlem, které tvoří skutečnou krásu. Tuto podobnost musíme rozvíjet v nás, v našich bratřích, přijímajíc skrze Ježíše stále více Život Boha, našeho Otce. A tak přejdeme od anonymní tváře - často dokonce zdeformované - ke tváři proměněné, a nakonec jednoho dne ke tváři zmrtvýchvstalého. Je jisté, že od těch časů na naší zemi Ježíš Kristus nemá žádnou jinou tvář, jen tvář naši a našich bratrů. Dlouho jsem, Pane, pozoroval tváře lidí, a na tvářích oči, a v očích pohled, řeč hlubší než slova a gesta. Vracím se k tobě oslněný a přeplněný, ale stále žádostivější. Tváře, otevřené knihy, ze kterých jsem se tolik naučil,. ze kterých jsem tolik dostal od svých bratrů, moje potrava, moje společenství, jedinečné tváře, výsadní díla, která žádná přetvářka, žádná chyba, žádná rána nemohly změnit k nepoznání v očích těch, kteří se umí dívat, z jaké tajemné hmoty jste stvořeny, aby mohly být ve vašich brázdách zapsány větry a bouře, deště a slunce, životy vnější, ale i ty nejskrytější. Obdivoval jsem, Pane, architekturu tváří, katedrály, kapličky nebo soukromá oratoria, a pochopil jsem skrze ni bohatství a ubohost umělce, který je ztvárňoval z nitra

2 každou svou myšlenkou, každým svým pohybem. Krutě jsem trpěl před zkřivenými tvářemi, zdeformovanými, měřil jsem hloubku skrytých bolestí, jako je zlo, nemoc, temné útoky. Viděl jsem některé z těchztracených tváří, unášené proudem, zalité bouřkovými dešti, zatímco na jiných jsem mohl zachytit, žel, jen několik slz, co unikly z uzavřených bystřin. Hltavě jsem pil světlo z tváří zalitých sluncem a uhasil jsem žízeň. Ale dlouho jsem čekal, tak jak se netrpělivě čeká na východ slunce, ze kterého se zrodí úsměv na tvářích noci. Kráčel jsem po vráskách na starých tvářích, pěšinkami, širokými ulicemi nebo puklinami, abych našel stopy, radosti a trápení, které rozoraly půdu dlouhých lidských životů, a vracím se k Tobě, oslněný a přeplněný, ale stále žádostivější. Proč, Pane Proč jsem tak fascinován? A proč jsem se tak často vydával na ty dlouhé poutě ke svatyni tváří? Šel jsem, Pane, přiznávám, hnaný zvědavostí. Knihy nám odhalují tak málo z tajemství života, že je třeba hledat jinde světlo, na které čekáme. Měl jsem předtuchu, že poklad je zakopán v hlíně, ze které jsme tvarováni, v prachu, 2 v živé zemi, obydlené. V zemi smísené s duchem až tak, že už ani nevíme, kde v těch tělech, v těch tvářích, kde je zem, kde je duch, tak jsou navzájem spojeni. Hledal jsem ŽIVOT, Pane, za harmonií tvarů a barev. Hledal jsem osobu za všemi postavami. A za osobami jsem hledal ó, neuchopitelné tajemství! Hledal jsem A najednou jsem přišel na to, že můj hlad po tvářích byl hladem po Bohu Hledal jsem Tě, Pane, a Tys mi dal znamení! Ó, Pane, je to možné, že někteří věřící, kteří by Tě chtěli upřímně potkat, ještě často bloudí, kráčejí s pohledem v oblacích, i když každý den by tě mohli zahlédnout, když křižují cesty svých bratrů po cestách země? Neboť od těch dob, kdy jsi k nám přišel, Bůh, zformované z té samé hlíny jako my, Bůh, který získal TVÁŘ v Ježíši, našem bratru, nikdo víc nemůže potkat člověka tak, aby vněm nenašel něco z Tebe. Ty, betlémské dítě, v usmátých tvářičkách dětí nebo v plačících, Ty, zatoulaný v chrámu, ve tvářích dospívajících, kteří ani neví, zda jsou dospělí nebo děti, Ty, pokoušený na poušti, ve tváři utrápených lidí, rozpolcených, rozervaných zlem, které se ustavičně tulí,

3 Ty, proměněný ve tváři lidí při modlitbě, Ty, odsouzený, zophavený ve tváři mučených lidí, naříkajících pod údery, údery do těla, údery do srdce, Ty, vzkříšený ve tvářích těch, u kterých se nakonec Láska úplně udomácněla a vyzařuje zpěvem velikonočního aleluja. Chtěl bych, Pane, věrně pokračovat v nekonečné pouti k tváři svých bratrů až do dne RADOSTI, když nakonec budeme všichni ve tvém SVĚTLE, budu se na ně s obdivem dívat a uvidím Tebe. Ale ještě musím s tebou dlouho, těžce kráčet a lépe tě poznávat, abych tě jasněji poznal na tváři svých bratrů. Ó, dej mi, Pane, milost vážit si tváře, abych je nikdy nezneuctil, když budu chtít uchopit pro sebe efemerní krásu, nebo trhat z jejich živého těla plody, které zrají pro jiné. Dej, abych nikdy nezavíral oči před jinobarevnými tvářemi, před tmavými nebo pro mě odpudivými tvářemi. Abych ve svém srdci nikdy nezoufal a také neodsuzoval, když pýcha, egoismus nebo nenávist pokryli tváře grimasami, maskami na karneval smrti. Dej mi, Pane, odvahu, abych se nikdy nezastavil na březích tváří, na přitažlivých březích nebo smutných nejistých plochách, ale jako poutník odtamtud překračující hranice viditelna, dej, abych dohonil jasný Pramen Života tam, kde se v klidném jezeru srdcí zlehka rýsuje tvůj obraz. A především dej, Pane, abych se díval na tváře trochu jako Ty, když se je někdy pozoroval a tvůj evangelista o tobě řekl: Pohleděl na něj se zalíbením. Dej mi, Pane, trochu z tvé nekonečné něhy, aspoň trochu, velmi tě prosím. A můj pohled na tváře bude hřejivým pohlazením. Dej mi, Pane, trochu z tvé čistoty, a můj pohled na tváře bude jako safír na oživlém vosku a odhalím písně, dávno, dávno zapomenuté a vydám výkřiky dlouho zadrhnuté a potečou slzy, rozkvetou úsměvy a já budu poslouchatm jak ty tváře zpívají či pláčou, a budu slyšet, Pane, nevyslovitelné tajemství, jak mne vyzývá zpívat či plakat s nimi, s tebou, Pane. (Michael Quoist) I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem 3

4 plazícím se po zemi. Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. Gen 1,26-27 Ježíš Kristus je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. Kol 1,15-16 Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma? Mt 6,22-23 Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk, a poklekl před ním a ptal se ho: Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě? Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne! Mk 10,17.21 Světec na prázdniny Jako světce na prázdniny jsme vybrali sv. Jana Gualberta. Jan Gualbert vešel do dějin jako zakladatel vallombrosánského řádu. Pocházel z blízkosti Florencie, kde se narodil kolem r. 995 jako syn šlechtické rodiny. Přes zjevně náboženskou výchovu vyznačovala dobu jeho mládí výstřednost všeho druhu. Jeho život změnil otřesný zážitek: jeho příbuzný zavraždil Janova bratra. Jan přísahal pomstu a vydal se na dlouhou cestu hledání vraha. Avšak když mu stál konečně tváří v tvář a pachatel se mu vrhl se strachem k nohám, Jan mu odpustil. Legenda vypravuje, že Jan, když pak navštívil kostel, spatřil, jak sklonil Ježíš na kříži svou hlavu. Po tomto zážitku pojal Jan ve svých 18 letech rozhodnutí stát se mnichem. V roce 1013 vstoupil do benediktinského kláštera sv. Miniata u Florencie, kde strávil čtyři roky. Poté, co pak žil nějakou dobu v Camaldoli, v hlavním klášteře kamaldulského řádu, uchýlil se r do blízké pustiny a postavil pro sebe a stejně smýšlející druhy klášter. Jan dal společenství řeholi, kterou sám sepsal a která spočívala na benediktinské konstituci. Podle místa kláštera, údolí Vallombrosy, byla kongregace nazvána vallombrosánským řádem. Jan stanovil ve svých stanovách přísné rozlišování mezi chórovými mnichy a laickými bratry. Mniši nesměli nikdy opustit klášter, laičtí bratři obstarávali všecky pochůzky mimo dům, které byly pro klášter důležité. Zakladatel řádu Jan Gualbert zemřel při vizitační cestě 12. července 1073 v Passignanu v Toskánsku a byl pochován v tamějším kostele. Jeho svatořečení uskutečnil r papež Celestin III. Jan Gualbert je patron lyžařů lesníků a lesních dělníků; je vzýván proti posedlosti. (Podle Rok se svatými) 4

5 HOMO VIATOR ohrožený druh Geneze člověka: homo habilis, homo erectus homo sapiens, homo viator. Homo viator? Nový druh? Zařazuješ se tam i ty? Ano, pokud jsi člověk putující. Pokud by ses jím chtěl stát, možnost vydat se na pouť přichází už toto léto. Prstem po mapě projdeme za pár minut celou zeměkouli. Podobná příležitost se naskýtá právě nyní - putovat po vybraných poutních místech světa. CO JE TO PUTOVÁNÍ? Putování je pro někoho cvičením se v askezi,hledáním spásy, jiný to vnímá jako odpuštění trestu za spáchané hříchy či příležitost k získání odpustků. V období útlaku Církve sloužily poutě jako církevní demonstrace. Teodoret vysvětluje, že když poutník navštěvuje místa, kde se odehrály události spásy, činí tak proto, aby živil svoje oči kontemplací toho, co je objektem jeho tužeb, neboť nejen pohled duše, ale i pohled zraku slouží k duchovnímu povzbuzení ve víře. První křesťanské poutě směřovaly k Chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě, který dal postavit císař Konstantin Veliký a jeho matka Helena. V 5. století se putovalo k stylitům v syrské Seleucii. Byli to poustevníci, kteří žili na sloupu a odtud kázali a radili poutníkům. Nejznámějším byl Simeon Stylita starší, na svém pilíři měl ohrádku s plochou 1,2 m 2. Obvykle poutníci dosahovali své poutnické mety pěšky. Nebylo to jen pro nedostatek peněz, ale i na znamení pokání. Někdy i vznešené osoby prošly poslední úsek cesty pěšky, francouzský král - sv. Ludvík IX. přišel do katedrály v Chartres dokonce bosý. Ve středověku bylo zvykem, že poutníci prosící o uzdravení v cíli přespávali v chrámu. Měli naději, že se jim místní světec nebo Panna Maria zjeví a uzdraví je. Vyvrcholením poutě byla možnost vidět ostatky světce, případně se jich dotknout. Po Tridentském koncilu nastala renesance poutí. Výrazným impulsem, který způsobil rozvoj mariánských poutí, bylo vítězství nad Turky v bitvě u Lepanta v roce Středověký cestující měl oblečen plášť s kapucí, nosil s sebou hůl, láhev na vodu, růženec a poutnický odznak požehnaný knězem. Během baroka odznaky nahradily tištěné svaté obrázky žalm - Strážce lidu poutnická píseň Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi. Nedopustí, aby uklouzla tvá noha, nedříme ten, jenž tě chrání. Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele. Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici. Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc. Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky. (AHA - časopis pro mládež) 5

6 aneb slaboši si hrají Znáte to. PéeRdé - povinná rodinná dovolená. Strašná nuda, mimo vody. Předposlední den jsem zahlédl celkem krásné děvče. Neopalovala se, byla už dost bronzová, jenom se bavila ve vodě, asi s bratrem. Tak jsem se šel seznámit Z nudy. Vždyť i tak jsme druhý den odjížděli domů. Jmenovala se Monika a strávili jsme spolu pár hodin, vlastně do pozdního večera. Mně bylo jasné, že je to jen tak, ale jí zřejmě ne. Vyptala si ode mne číslo na mobil a od té doby mi každý den pošle esemesku. Nepochopila, že letní lásky nejsou vážné Sotva existuje na zemi člověk, který by nikdy s nikým nebo s něčím neflirtoval. Nevěříte? No dobrá, asi přeháním. Ale možná ne tak moc. Pokud se chceme flirtování podívat trochu pod kůži, nejprve si ujasněme, o co vlastně jde. Co je to flirtování Flirtování je určitá forma zábavy, napsalo jedno děvče na jednom z chatovacích portálů. Flirt je ubohá forma lásky, našel jsem na jiné stránce. Známý kněz Pavel Hudák to vidí zase takto: Flirtovat znamená hrát si se svým srdcem a se srdcem děvčete, i když člověk dobře ví, že toto dobrodružství se nemůže rozvinout v pravou lásku. Sören Kierkegaard, dánský filosof a spisovatel (zemřel v roce 1855), mluví o flirtu jako o odstranění rozdílu mezi opravdovou láskou a opravdovou zhýralostí: Ani ten, kdo opravdově miluje, ani zhýralec neflirtují. Flirtování si zahrává se zlem a nedokáže konat dobro. Muž může flirtovat s mnoha ženami, ale opravdu dokáže milovat jen jednu. A ještě něco ze slovníku cizích slov: Flirtovat - nezávazně, lehkomyslně se dvořit, projevovat milostný zájem. Z těchto odpovědí můžeme shrnout následující: flirtování je vědomá nezávazná hra s city chlapce/děvčete (muže/ženy - dospělí také flirtují), hra na milé chování se jednoho k druhému z důvodu jakoby zamilování se. Vlastně nejde o nic závazného. Mara a Omar A přejděme k věci. Představte si patnáctiletou Maru a nějakého šestnáctiletého Omara. Jeden na druhého házejí jiskrné pohledy, lichotivé fráze (Dobrý účes! Super ohoz!), dávají si nabídky na společné kino, zmrzku nebo učení se, ohromují se poutavými historkami a nakažlivým smíchem a krátce, ale vtíravě se dotýkají jeden druhého (To máš tolik gelu na hlavě?) - jen tak v lavici, v jídelně když čekají na oběd, na plovárně, před domem, v srpnu i březnu, u moře i na sněhu i za počítačem (v této moderní době zvláště tam). 6

7 Ubohá forma lásky Flirtování Mary a Omara může naoko vypadat jako hledání kamarádství. Ba celé jejich chování může být celkem milé. Ale nahlédněme i do skrytých koutů srdce. Omar se často chce jen pobavit se stydlivější Marou. Nebo Mara chce zažít vzrůšo, řekněme, zda jí dovolí dotknout se ho. Jindy Omar flirtuje, protože se vytahuje před partou, a Mara chce Gejzovi, který jí dal kopačky, možná z pomsty ukázat, že pro druhého je cool. Pravdivě řečeno, kdo flirtuje, je na tom bídně. V podstatě je prázdným člověkem, bez elánu žít naplno a bez odvahy budovat opravdové vztahy. Jeho hrbaté já křičí, že něco chce, ale vždy je nespokojené a hledá ještě něco jiného - nový zážitek, nové vzrůšo, novou krásku V podstatě chce jen mít. A proto je flirt ubohou formou lásky. City a srdce jsou dar, ale Hrát si s city, hrát si se srdcem druhého? I kdybych byl nevím jak unavený, myslím, že zdravý rozum mi nedovolí nevidět v tom cosi nelidského, grobiánského. Vždyť srdce a city nám byly dány jako ty nejkrásnější komunikačního zdroje či kanály pro opravdové vztahy. Pokud si s nimi někdo jen tak ze zábavy zahrává, ať si dá pozor, neboť Dárce srdcí a citů je na svoje dílo citlivý! Je smutné, že flirtování se dnes stalo součástí životního stylu, ba kdesi jsem četl, že je možné ho nazvat symbolem dnešní generace. Mladý člověk si pohrává s vírou v ledasco, ale pořádně nevěří ani přátelům, ani Bohu. Není ochoten převzít na sebe závazek, a to nejen pokud jde o závazek solidního vztahu s pěknou a milovanou osobou, ale ani závazek ve třídě, ve farnosti, v nějaké organizaci. A tak si žije nezávazně, přelétá jako motýl. Navíc, se životně důležitými dary zachází jako s hračkami na jedno použití. Přátelství je riziko (ale pěkné) Víte, co ještě prozrazuje ono malé nespokojené a hrající se já? Že jeho nositel je ještě dítě. Nedozrál k touze objevovat život a udělat ho krásnějším pro druhé. Růst znamená i naučit se riskovat, přijmout riziko, ale takové já se nenaučilo ztrácet (možná ještě tak kredit z mobilu nebo nervy ve škole). Riziko, že by mohlo ztratit své je mi dobře, ho děsí. Otevřít se pro opravdové a čisté přátelství je však opravdu riziko. Věnovat život někomu, něčemu, i to je riziko. Ale já (hm, o kom to vlastně mluvíme?), přesněji my, chceme jen se mít dobře a být v pohodě. (Opravdu, jak často toto v poho vyslovujeme?) K pěstování takového stylu nám parádně pomáhá i počítač, internet, mobil Staly se vhodnými zprostředkovateli flirtování. Klikneš a už jsi jinde, opustíš jeden web a už jsi na druhém, píšeš jednomu a vzápětí už telefonuješ s někým jiným. Bez závazku! Jenže i bez toho, abys něco hodnotného dostal/a (Proč asi někteří mají tak málo přátel?) K uvažování o nerozumnosti flirtování přidám ještě čtyři trefné postřehy z knihy Zamilované srdce (Bratislava, vydavatelství Don Bosco 2004). Čas srdce. Jen devadesát sekund (maximálně prý čtyři minuty) stačí srdci, aby objevilo spřízněnou duši. Ale princ potřebuje delší čas, aby si ověřil, že krásná je ta správná. Vždyť opravdové velké lásky se nerodí na počkání. Čas pro přátele. Trávíš s nimi velmi mnoho času. Bavíte se, blázníte, podnikáte cosi a potom si smyslíš, že intenzivnější vztah vyžaduje romantické měsíční večery. Omyl! 7

8 Proč hledáš cosi víc než přátelství? Měj odvahu být na sebe náročný/á a vytvářet hluboká přátelství! Čas poznání. Všichni chtějí být star a oslepují tě. Má přesně takové modré oči, jak se mi líbí. Oslepení a fantazie hned vytvoří idol. A protože je těžké tomu odolat, začne se krátký večerní příběh lásky. Odkryj však svoje karty a buď upřímný/á! Copak je možné za pár hodin dobře poznat toho druhého a vyjádřit mu lásku? Čas doma. Šlamastika nastane, když už někoho máš. Co potom? Zůstat věrný/á první lásce a kašlat na novou? Nebo naopak? Či zůstat u obou? Rozhodnutí musí udělat každý sám. Tento problém je mnohem větší, než se zdá. Opravdu nezávidím. Ještě to trochu zamotejme A to i přesto, že se nám toto všechno možná zdá jasné. Je tu totiž jedna drobnost. Byli jsme na svatbě mé sestřenice. Neměla jsem žádného partnera a při tancích ve dvojici jsem jen tak seděla. A on, Standa, si mě všimnul. Na otázku: Smím prosit? dostal moji opatrnou, ale kladnou odpověď. Celkem nám to šlo. Potom přišel další a další tanec Mezitím jsme si spolu poseděli, pokecali a cítila jsem se s ním fajn. Byl celkem milý. Uvědomovala jsem si však, že když se rozejdeme, už ho asi nikdy neuvidím. Žije na opačném konci republiky. A dnes, když si na to vzpomínám, jsem v rozpacích, jestli jsem si příliš nezahrávala s city. Bylo to flirtování nebo něco jiného? Mnozí z vás asi namítli: Ale vždyť ne každé milé chování se děvčete k chlapci, a naopak, je přece hned flirtováním! A máte pravdu. Představte si babičku a čtrnáctiletého vnuka, jak se k ní mile chová. Zamilovaný? Flirtuje? A co když ano? No pozor! Zaprvé, může být zamilován do dobroty své babičky. (Když je někdo velmi dobrý, no nemáte ho rádi?) zadruhé, drzouni nemají problém flirtovat ani s babičkami. Ze zábavy. Jedna esemeska, dvě tváře Začínáte trochu víc vnímat ten rozdíl? A zlobu flirtování? Pokud zamilovaný chlapec dobývá svoji princeznu, když je k ní opravdu milý, je to o něčem jiném. potom esemeska: Jedna osoba nemůže změnit celý svět, ale ty můžeš změnit svět jedné osoby. opravdu znamená tu pravou zamilovanost. Pokud ji však dostane Omar od Mary, bude zřejmě vyjadřovat výčitku a bolest podvedeného srdce, se kterým si někdo jen tak hrál. I kdyby všichni kolem nás měli na flirtování pozitivní názory, že je to fajn, příjemné, zábavné a vzrušující, vy mějte odvahu jít flirtu pod kůži. Z Božího pohledu, ani z pohledu srdce upřímného a čestného člověka nemůžeme flirtování pokládat za cosi dobrého. Je to smutné zlo, z kterého velmi trčí egoismus, slabošství a neúcta. Jasně mířený flirt je vždy hříchem. Vyplatí se Na závěr nezapomeňte ještě na jedno. I když vy sami takovou hru nikdy nezačnete, budou jiní, kteří vás jí mohou otravovat, ba někdy přímo terorizovat. Ale i tehdy platí základní princip: na flirtování jsou potřeba dva. Rozum vám napoví, jak slušně, případně i rázně vtěrku odmítnout. (podle AHA) 8

9 Četba na pokračování Jožkův deník_? 32. VŮLE NAŠEHO NEBESKÉHO OTCE a) Desatero Božích přikázání Na dnešek v noci jsem měl nahnáno strachu. Nikomu bych se s tím nechlubil, ale je to pravda: šel jsem pěšky ke strýčkovi. Bydlí od nás asi 8 km daleko a musí se přes les. Nazpět jsem zabloudil. Nic jsem neviděl, nevěděl jsem, kam mám jít a byl jsem nešťastný A když jsem se nakonec přece vymotal z lesa, pocítil jsem skutečnou úlevu. Řekl jsem si, že vlastně na světě je dost takových lidí, kteří nevědí kam jít a jsou nešťastní. Jsou to ti, kteří neznají vůli našeho nebeského Otce. Avšak každý z nás chce být šťastný. Každý potřebuje jasně vidět a znát cestu,která vede ke štěstí. Touto cestou je: Konat vůli našeho nebeské Otce! Hned po stvoření dal Pán Bůh našim prvním rodičům své hlavní přikázání. Avšak lidé na ně pomalu zapomněli. Proto náš nebeský Otec, který je opravdu dobrý, znovu své přikázání vyhlásil ještě jasněji. Dal je asi 1500 let před narozením Kristovým Mojžíšovi, který vedl židovský národ přes pouť po odchodu z Egypta. Na hoře Sinaj v Arábii bylo vidět blesky a slyšet hřmění. Zdálo se, jakoby se celá hora třásla. Snad to byl sopečný výbuch nebo velká bouře, ale přesto se Mojžíš nebál, vystoupil na vrchol hory a tam mu Bůh dal Desatero přikázání. Desatero Božích přikázání zní: 1. V jednoho Boha věřit budeš. 2. Nevezmeš jména Božího nadarmo. 3. Pomni, abys den sváteční světil. 4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živl by a dobře ti bylo na zemi. 5. Nezabiješ. 6. Nesesmilníš. 7. Nepokradeš. 8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému. 9. Nepožádáš manželky bližního svého. 10. Aniž požádáš statku jeho. 9

10 b) Evangelium Ale já myslím, že nestačilo ani těch deset Božích příkazů a že lidé si žili stejně tak jak chtěli. Proto se muselo něco stát. Bůh musel zase nějak upozornit lidstvo, že nezachovává jeho vůli, nebo vysvětlit, jaká ta Boží vůle je. A toto vysvětlení přinesl Pán Ježíš ve své radostné zvěsti pro celý svět a pro všechny lidi. Tuto Kristovu radostnou zvěst, která obsahuje v sobě pravou cestu ke štěstí a spokojenosti, nazýváme evangelium. Evangelium sepsali čtyři Kristovi současníci: Matouš, státní daňový úředník, apoštol a přímý svědek, Marek, tajemník prvního papeže svatého Petra, Lukáš, lékař a učenec, pozdější spolupracovník svatého Pavla, Jan, rybář, apoštol a přímý svědek. Tito čtyři evangelisté od sebe neopisují a přece jejich zprávy se shodují. Vyprávějí o událostech v Palestině před dvěma tisíci roky. Dnes jsou evangelia nejvíce čtenou knihou na světě, měla dosud největší vliv. Spisovatelé těchto evangelií byli umučeni, ale tak vlastně podali a zaručili svědectví své pravdivosti. Ještě ani jeden učenec nenašel v evangeliích žádnou chybu podle nejnovějších památek, vykopávek a objevů. Budu si tedy denně v Novém zákoně číst, protože jen tam najdu pravou Otcovu vůli a cestu k Němu. c) Co od nás žádá Ježíš? Dnes mě důstojný pán upozornil, že Pán Ježíš, Boží Syn, prohlásil své přání také na hoře v Galilei. Ukázal nám cestu ke štěstí a dal zákon lásky: Pán Ježíš řekl: - Šťastní chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské! - Šťastní tiší, neboť jim bude patřit zem! - Šťastní plačící, neboť budou potěšeni! 10

11 - Šťastní, kteří hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť budou nasyceni! - Šťastní milosrdní, neboť dosáhnou milosrdenství! - Šťastní čistého srdce, neboť uvidí Boha! - Šťastní pokojní, neboť se stanou dětmi Božími! - Šťastní, které pronásledují pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království! (Mt 5, 1, 12) Pak pokračuje celé Ježíšovo evangelium jako nádherná radostná zpráva, kterou nám nebe poslalo: Ježíš nepřišel zrušit Zákon, který dal Mojžíšovi Bůh. Přišel ho doplnit a zdokonalit. Jeden žid se ho ptal: Které je největší přikázání v Zákoně? Ježíš odpovídá: Miluj svého Pána Boha z celého srdce a z celé své duše a ze všech svých sil! To je největší a první přikázání. A druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe! V těchto dvou přikázáních je obsažen celý Zákon života. A večer před svou smrtí řekl apoštolům: Dávám vám nové přikázání, abyste se totiž navzájem milovali, jako jsem já miloval vás! Podle toho se pozná, že jste moji žáci Křesťané tedy žijí podle Zákona lásky, který nám dal Pán Ježíš. Vyznávám před tebou svou zbabělost, nevděčnost, svou malověrnost. Ty udržuješ můj život, ty dáváš smysl mé existenci tím, že mi ukazuješ lidi, kteří mne potřebují. Často jsem vzdorovitě nebo lhostejně šel svou vlastní cestou. Odpusť mi všechno, co jsem udělal proti tvé vůli a co se ve mně tvé vůli protiví. Pomáhej mi svým Duchem, abych šel po tvých cestách. 11

12 CÍL Jeden muž přišel po smrti před Boha. Bůh ho přijal s úsměvem, ale tak nějak divně pohlížel za něj. Boží úsměv se změnil v podivný smutek a pak se Bůh zeptal člověka: Ale...ty jsi přišel sám? Jednoho muže na koni a jeho psa zasáhl na cestě blesk, takže se ocitli, aniž by si toho všimli, na cestě k věčnosti. Cesta stoupala, slunce pálilo a oni měli žízeň. V jedné zatáčce uviděli nádhernou mramorovou bránu, která vedla na náměstí ze zlata. Uprostřed toho náměstí stála kašna, v níž zurčela křišťálová voda. Pocestný se obrátil na strážného, který stál u brány: Kde jsme se to ocitli? V nebi. To je krásné být v nebi. Máme strašnou žízeň! Strážný ukázal na fontánu: Můžeš vejít a pít podle chuti. I můj kůň a můj pes mají žízeň. Lituji, řekl vrátný, ale sem zvířata nesmějí. Muž byl velmi zklamaný. Měl obrovskou žízeň, ale sám by se nikdy nenapil. Poděkoval strážnému a pokračoval v cestě. Po dlouhém stoupání do kopce dovedla cesta poutníka a jeho zvířata na místo, kde stála stará vrata, jež se otevírala na cestičku z udusané hlíny, roubenou stromy. Dobrý den, pozdravil poutník strážného. Muž mu odpověděl kývnutím hlavy. Já, můj kůň a můj pes máme hroznou žízeň. Tamhle mezi skalami je pramen, ukázal strážný rukou a dodal: Můžete pít podle libosti. Jezdec, kůň i pes došli k prameni a zahnali žízeň. Poutník se vrátil, aby poděkoval. Mimochodem, jak se to tu jmenuje? Nebe. Nebe? Ale strážný u mramorové brány tvrdil, že nebe je tam! Tamto není nebe, to je peklo. Poutník neskrýval údiv a vyčítavě poznamenal: Měli byste jim zakázat, aby používali váš název! Tohle matoucí sdělení určitě působí mnoho zmatku! Ale vůbec ne! Vlastně nám velmi pomáhají. Skutečně, protože u nich se zastaví všichni ti, kteří neváhají opustit své nejlepší přátele... (B.Ferrero, Květiny pro duši) 12

13 Cestička do nebe O prázdninách mnoho z nás vyráží na cesty. Daleko i blízko. Celý život je ale cestou, která by měla končit v nebi. Pro deštivé dny, kdy nepůjde nikam vyjít nabízíme svým čtenářům Cestičku do nebe. Hra je určena pro libovolný počet hráčů. Začínáme na Zemi. Komu padne 6, může nasadit figurku do hry a hned hází ještě jednou. Podobně může vždy házet ještě jednou, když padne 6. Význam jednotlivých akčních políček: 4 - LAKOMSTVÍ. Být lakomý je škaredé, vrať se na políčko MOUDROST. Být moudrým se vyplácí. Postupuješ na LENOST. Zahálka je matka všech neřestí. Vrať se na ZBOŽNOST. Kdo miluje Boha, tomu vše napomáhá k dobrému. Házej ještě jednou SKROMNOST. Skromný člověk nehledá jen vlastní prospěch. Postup na POKÁNÍ. Upřímná lítost nad hříchy pozvedá duši k Bohu. Házej ještě jednou VĚRNOST. Věrnost může být někdy těžká, ale vždy se vyplácí. Postup na ZBABĚLOST. Zbabělec utíká před problémy. Vrať se na PRACOVITOST. Člověk dostal od Boha příkaz, aby si podmanil prací svět. Plníš tento příkaz a tak postup na FALEŠ. Předstírání je druhem lži a to je špatné. Vrať se na VESELOST. Veselý člověk šíří kolem sebe dobro. Postup na POMLOUVAČNOST. Pomluva je škaredým hříchem proti bližnímu. Vraž se na VYTRVALOST. Ne ten, kdo začal, ale ten kdo dokončí je opravdu dobrý. Postup na HLOUPOST. Být hloupý znamená nevidět. Vrať se na ŽÁRLIVOST. Žárlivec je lakomec ve vztazích, ničí život sobě i druhému. Vrať se na CHUDOBA. Pán Ježíš řekl, že chudým patří Boží království. Postup na MARNIVOST. Marnivec si zakládá na své kráse a dokonalosti. Vrať se na ŠTĚSTÍ. Šťastný člověk kráčí lehce. Postup na VYCHYTRALOST. Chytrák zneužívá toho co ví jen pro svůj prospěch. Vrať se na PEKLO. Prohrál jsi vše POMLOUVÁNÍ. Rád nasloucháš řečem o druhých. Vrať se na NEVINNOST. Být nevinný, nehřešit, to jsou známky čisté duše. Postup na NESTÁLOST. Nestálý člověk u ničeho nevydrží, nic nedokončí. Vrať se na TRPĚLIVOST. Známe přísloví Trpělivost, růže přináší. Postup na VÍRA. Víra v Boha je ten nejcennější poklad. Postup na LÁSKA. Kdo miluje, naplnil zákon Kristův. Postup na NENÁVIST. Je to opak lásky. Vrať se na HNĚV. Jeden z hlavních hříchů, kterým mnoho zlého začíná. Vrať se na PROSTOTA. Prostý člověk jedná bez postranních úmyslů. Postup na ŠKODOLIBOST. Je to radost z neštěstí druhého. Vrať se na PÝCHA. První hlavní hřích. Pyšný člověk vidí jen sám sebe. Vrať se na SPOŘIVOST. Zbytečně neutrácíš za blbosti. Postup na MLSNOST. Kolik lidí umírá na světě hlady a ty si v jídle vybíráš. Vrať se na SOBECTVÍ. Chceš vše jen pro sebe. Vrať se na ČISTOTA. Pán Ježíš řekl, že lidé čistého srdce uvidí Boha. Postup na LEŽ. Lež vždy vyjde najevo. Vrať se zpět na OČISTEC. Jsi skoro u cíle. Musíš ještě odčinit některé své hříchy. 3x neházej NESTŘÍDMOST. Nejde jen o jídlo, ale i sledování televize nebo počítače! Vrať se na NADĚJE. Naděje nás povzbuzuje, že dosáhneme svého cíle. Postup na DOMÝŠLIVOST. Je to začátek pýchy. Vrať se na

14 Poznamenali století Pier Giorio Frassati Šibal Frassati si neodpustil kanadský žertík ani po smrti. V roce 1981 najdou jeho tělo v hrobce neporušené. Na tváři má úsměv a v rukách růženec. Pier Giorio Frassati - svatý chuligán s cigaretou Student důlního inženýrství. Šarmantní atlet. Chuligán s cigaretou v ústech. Horolezec a zkušený lyžař. Když právě neriskuje život nebo aspoň zlomené končetiny, rád navštěvuje divadla a opery. Je mimořádně citlivý vůči chudým a trpícím. Hlásá potřebu sociální reformy. Politicky se angažuje. Je prudký a hlučný, ale na kolenou vydrží celé hodiny. Laický dominikán. Blahoslavený Pier Giorio Frassati. 14 Nebyl mozkem, spíše sportovcem. Organizuje expedice do Alp pro bandu chlapců. Pro temné typy. K vrcholům je pohání s pokřikem: Výš a výš, tam můžete slyšet hlas Krista. Modlete se, vyčistím vám boty Každému chlapci, který se cestou modlí, Pier Giorio slíbí, že mu nakrémuje boty (protivná, ale nutná horolezecká práce). Po výstupu většinou následují divoké lyžařské závody dolů svahem. Večer se usadí kolem kamen ozdobených sušícími se šaty, vyzpěvují a žertují do pozdních hodin. Pier Giorio přitom s vyhrnutými rukávy krémuje boty a pokuřuje. Velmi rád nahlas zpívá, ale falešně. Říká, že je jedno, jak člověk zpívá, hlavně, že zpívá. Má rád kanadské žertíky. Rád je dělá. Nešetří nikoho. Na listy pro přátele se podepisuje Robespiere a přidává motto Násilí dobije všechno. Miluji tě, ale Boha víc Za nejbližší duši považuje sestru Lucianu. Když se vdá, prožívá bolest a netají ji. V dopise příteli to opíše jako nejhlubší ránu ve svém srdci. Ani v lásce nemá štěstí - rozejde se s děvčetem, které miluje. Příteli objasňuje: Mohl bych se s ní oženit proti vůli rodičů za cenu, že bych kvůli nové rodině zničil současnou. Nebylo by to správné. A tak se snažím raději nemyslet na tuto záležitost. Stanu se obětí. Zamilovaný do Eucharistie a světla chudých Každý den přijímá Eucharistii. Mnoho nocí probdí v tiché adoraci. Jistý řeholník vzpomíná: Bylo to v roce 1920 během noční adorace v kostele Santa Maria di Piazza v Turíně o půl jedenácté večer. Otevřel jsem dveře a překvapilo mne, když jsem viděl neznámého mladého muže. Řekl mi, že přišel na adoraci. Upozornil jsem ho, že adorace je jen pro řeholníky. Jeho jemná důraznost byla tak přesvědčivá, že jsem nakonec souhlasil V průběhu hodiny, kterou

15 jsem strávil v jeho společnosti, mě dojalo, jak se snažil neusnout. Když ho zmáhal spánek, postavil se, chvilku četl, potom se modlil růženec. Tak strávil celou noc až do čtyř ráno. Často odchází do turínských čtvrtí bídy. Když se ho přátelé ptají, jak může snést to zapáchající prostředí, Pier Giorio odpoví: Je to Ježíš ke komu jdu. On ke mně přichází každé ráno ve svatém přijímání a já mu to ve velmi malé míře oplácím návštěvou chudých. Kolem nemocných a chudých vidím zvláštní světlo, které my nemáme. Velkorysý mecenáš i sluha Jeho spořivý otec mu dává malé kapesné, které obyčejně zahrnuje i cestovné na autobus. Přísně totiž dbá na přesný příchod ke společnému stolování. Pier Giorio však kapesné hned odevzdá nuznému, a tak když chce jíst, nejednou musí celou cestu domů utíkat. Zříká se rodinných dovolených, aby své chudé nemusel nechat na starost přátelům. Na otázku proč cestuje třetí třídou, s úsměvem odpovídá: Protože neexistuje čtvrtá. Po skončení studií dostane na výběr - peníze nebo auto. Vybere si peníze a rozdá je. Získá pokoj pro starou paní, kterou vypověděli z pronajatého bytu. Sežene postel pro invalidu, který má tuberkulózu. Finančně podpoří tři děti chudé vdovy. Nerozdává jen peníze. Rodinám nosí uhlí, mužům hledá práci, kupuje boty, nemocným vlastnoručně podává injekce. Nadevšechno přitom dává sám sebe. Když ho podvede spolužák, jenom poznamená: Podívejme se, jak někdo dokáže roztočit mých tisíc lir. Dobročinnost často dělá tajně. Sociální aktivista Pier Giorio se snaží změnit systém, který zapomíná na chudé. Charita nestačí, potřebujeme sociální reformu, říkává. Vstoupí do Katolické studentské federace a stane se členem Katolické akce. Mussolini později obě organizace zakáže. Pomáhá založit katolický deník Momento, který se věnuje sociálnímu učení Církve v duchu encykliky Lva XIII. Rerum novarum. Vede pochody katolické mládeže. Často je přepadává Mussoliniho policie a musí se bránit. Několikrát skončí ve vězení. Svým kamarádům říká: Kdokoliv z nás přijde do nebe první, pomůže dostat se tam tomu druhému. Vážně onemocní na dětskou obrnu. Po pěti dnech umírá. Má 24 let. Ve smrtelných křečích píše téměř paralyzovanou rukou: To jsou injekce pro Sappu a potvrzenky ze záložny pro C. Obnov je na můj účet. A své sestře podá lístek ze záložny. Šokující odhalení po smrti Na pohřeb přijde velké množství obyvatel Turína ze čtvrtí bídy, útulků a nemocnic. Otec, majitel prestižního deníku La Stampa, později italský velvyslanec v Římě, a matka malířka až v této chvíli poznávají pravou tvář svého syna. A chudí skutečnou identitu svého dobrodince. Obě strany jsou v šoku. (podle KN) Z duší katolíků musíme jednou provždy vyhnat smutek, nejhorší ze všech nemocí. Cíl, pro který jsme stvořeni, nám ukazuje cestu posetou trním. No přesto, že vede přes utrpení, je radostná. Pier Giorio Frassati 15

16 16

17 Vyvolávání duchů Moderní člověk rád dodržuje určité diety, zaručené recepty pro získání fyzického zdraví. A podobně si hledá i různé duchovní zkratky, spirituální návody na rychlou duchovní obnovu. A jde ještě dál. Chce poznat budoucnost i minulost, někteří se snaží navázat kontakt se zemřelými příbuznými a vyzbrojit se nadpřirozenými schpnostmi. Ať už o tom víme, nebo ne, při každé takové zvědavosti se stáváme hráči druhého týmu. I když možná opravdu nechtíc a naoko nevědomky, ale přece s naším vědomým souhlasem přecházíme na stranu nepřítele. Co je to vyvolávání duchů? Jednoduše řečeno, je to proces, při kterém člověk tvrdí, že vstoupil do jiného stavu vědomí a v něm dovoluje nějaké duchovní, či jiné cizí bytosti ze vzdáleného fyzického nebo duchovního světa přebrat kontrolu nad svým tělem a myslí. Touto bytostí může být duch zemřelé osoby, nějakého duchovního vůdce nebo i mimozemšťana, či mocné nadpřirozené síly. Tyto bytosti potom komunikují s člověkem prostřednictvím jisté osoby, takzvaného hostitele, radí mu, odpovídají na jeho otázky nebo ho přímo vedou po nějaké duchovní cestě, tedy jakoby se stávaly jeho duchovními učiteli. Hostitel nebo medium během seance upadá do transu, ztrácí kontrolu nad svým tělem nebo nechává, aby duch mluvil skrze něho. Někdy zůstává při plném vědomí a dovolí této bytosti používat své ruce na psaní vzkazů (jde o automatické psaní). Historie vyvolávání duchů je úzce spjata se vznikem a praktikováním ostatních okultních praktik. V roce 1840 sestry Foxové tvrdily, že komunikují s duchem zavražděného Charlese Rosmy. Do roku 1886, když se přiznaly ze lži a podvodu, však stihly získat tisíce následovníků a spiritismus jako hnutí se vydalo na tažení světem. V současnosti již existují desetitisíce médií, která nabízejí své služby za drahé peníze. Jde vždy o lež? Někteří mladí lidé mají s vyvoláváním duchů osobní zkušenost. Mnozí odcházejí z takových setkání poznamenáni a ovlivnění. Dozvídají se fakta z minulosti, která se ukážou jako pravdivá a která nemohl znát nikdo jiný, jen dotyčný zemřelý. Duch prozradí něco, co vědí jen oni sami, co se jim někdy přihodilo a o čem nikdo jiný neví. Proč? Opravdu to funguje? Ano, někdy to opravdu funguje. Ale ne takovým způsobem, jak bychom si to přáli. Proř tak rychle zapomínáme na to, co už dávno víme? Vždyť duch člověka, který zemře, nezůstává na zemi. Hned po smrti každý ve své nesmrtelné duši na osobním soudu, který hodnotí jeho život ve vztahu ke Kristu, dostává věčnou odplatu - buď projde očišťováním, nebo vejde do nebeské blaženosti, nebo je hned navěky zatracen (KKC 1022). Takže duše zemřelých k nám nemluví. Kdo tedy? Opravdu jen my sami nebo ta jediná zemřelá bytost zná naši minulost? Nemůže tu být i někdo jiný? Křesťan ví, že mimo nás je tu Bůh. A mimo něj celé jeho stvoření, které zahrnuje i anděly! Dobré i padlé, zlé. Takže by to mohli být dobří andělé, kteří nám pomáhají v životě 17

18 Stane se, že bytost se vydává za samotného Ježíše nebo tvrdí, že mluví v jeho jménu. Je to možné? Ale proč by měl duch tvrdit, že je někdo jiný? A co říká o komunikaci s mrtvými Bůh? Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých (Dt 18,10-11). V Písmu svatém se o tomto tématu mluví vícekrát a velmi jasně. Zkuste si nalistovat Lev 19,26.31; 20,6; 1 Par 10,13; Iz 8,19; Ezech 13,20-21; Gal 5, Takže, kdo nám zbývá? On [ďábel] byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži (Jan 8,44). Lež je přirozeností satana. Při spiritistických seancích se nesetkáváme s ničím jiným, jen s jeho královstvím. Na dokázání své důvěryhodnosti používá triky, podvody a lži. Ďábel zná naši minulost přesně tak, jak ji známe i my. Ba co víc, kdo jiný by měl poznat tak dobře naše soukromé a tajné hříchy z minulosti, aby nám je uměl jasně vyjmenovat? Tak se nás snaží oklamat a přesvědčit, abychom mu důvěřovali. Ale zavřeme tyto dveře, nedotýkejme se jich ani jedním prstem. Nechejme mistra lži a jeho přisluhovače tam, kam patří - v temnotě odsouzení. Pro ně není místo v Božím království ani odpuštění. Oni nenajdou spásu v Kristu. Kristus zemřel za nás, ne za padlé anděly. A tato radostná novina satana rozčiluje nejvíc ze všeho. (M. Švikruha - AHA) Svatý Michaeli, archanděli, braň nás v boji proti zlobě a úkladům ďáblovým. Kníže vojska nebeského, svrhni božskou mocí do pekelné propasti satana a zlé duchy, kteří usilují o zkázu duší. 18

19 CHOULOSTIVÉ OTAZNÍKY DOKÁŽETE SI ODPOČINOUT? Zdá se, že klid není nikdy tam, kde jsme, ale vždycky někde jinde. Když se však dostaneme tam, kde se domníváme, že klid je, zjistíme, že zase odcestoval jinam. Jeden muž říkával:»nejlepší dny dovolené jsou den, kdy odjíždíme a den, kdy se vracíme.«klid potřebuje celé stvoření. I země, točící se kolem své osy, střídá světlo s temnotou. Rolník ví, že půda je plodná, mění-li rostliny, nebo ji čas od času nechá ležet ladem. Lidé, kteří pracují venku, cítí zákon odpočinku, neboť»přichází noc, kdy nikdo nebude moci nic konat.«(jan 9, 4) Čím se řídí příroda sama od sebe, má se snažit pochopit člověk rozumem. Při stvoření působil Bůh šest dní; pak odpočíval, a tak předal člověku své životní pravidlo. Mnoho květin, pocházejících ze Stvořitelovy ruky, zavírá na noc květy a ptáci zastrkují hlavičky pod křídla. Je to poetické napomenutí, že i člověk má odpočívat. Psychologie jen potvrzuje zákon přírody, který připomínal Vykupitel svým učedníkům po těžké práci:»pojďte... někam stranou na osamělé místo a trochu si odpočiňte.«(m.k 6, 31) Mozek má určitá místa, skrze něž fungují určité smysly, např. zrak, sluch atd. Pracuje-li jediný z nich sám příliš dlouho, cítíme únavu a vyčerpání. Jako by v lidském těle byla činná jen jedna skupina svalů. Je nutné, aby přišly na řadu všechny, jinak jsme brzo unaveni a vyčerpání. Sportovec, který by užíval při sportu jen rukou a ne celého těla, by neměl určitě úspěch. Duch, který se rozvijí jen jedním směrem a nemá jiné, vyrovnávající, všeobecné zájmy, se lehce stává úzkoprsým - ba nesnášenlivým. Nic neochromuje lidského ducha tak, jako počítání; není-li vyváženo vypočítávání hmotných skutečností duchovními zájmy, ztrácí duch nejen schopnost myslet abstraktně, ale ztrácí i schopnost dívat se na život lidsky. Ke konci svého života litoval Darwin, že ztratil úplně požitek z literárních a hudebních děl tím, že soustřeďoval ducha jen na květiny a zvířata. Vědy, které se zabývají jen hmotnými předměty, trestají často své odborníky výlučností, která hraničí se slepotou. Jestliže se mozek a duch nerozvíjejí dalšími zájmy, které přesahují pokusnictví, mohou vychovat k úplně falešnému názoru, že na světě je jen to, čeho se můžeme dotknout nebo co můžeme vidět. Tělesně pracující člověk cítí potřebu odpočinku skoro jako psychologickou nutnost. Duševní pracovníci se však často dají strhnout do víru práce, takže považuji svoji činnost a své povinnosti za tak důležité, že se nedovedou od práce odtrhnout. Pak už ani odpočívat neumějí. Jsou do práce tak zapleteni, jako by měli v ruce elektrický drát, který nemohou pustit a který je ničí. Stejně jako tělesná práce klade i duševní práce na tělesný systém velké nároky. A přesto jsou duševně zaměstnaní lidé tak pevně svázáni svou duševní činnosti, že se jich při tak zvaném odpočinku zmocní neklid a hledají nějaké východisko, jak by mohli v duševní práci pokračovat, tak aby to vypadalo, že odpočívají. Dokonce ani v nemoci nejsou schopni myslet na něco jiného než na svou práci, dělat plány, počítat, uvažovat. H. W. Beecher řekl, že práci jednoho roku může udělat za jedenáct měsíců, ale ne za dvanáct měsíců. Znal dobře zákon, že stále napjatý luk ztrácí svoji sílu. OSVOBOZENÝ SEX? Při četbě novin nebo všemocných inzerátů se člověk musí někdy smát. Podle nich je»sex konečně svobodný«! Čtenář se domnívá, že sex se už nemusí zavírat do temnot soukromí, ale předvede se veřejnosti k důkladnému prohlédnutí a prostudováni. Byl sex v minulostí skutečně takovým nevolníkem? A proč se tématu»svoboda sexu«věnuje víc pozornosti než osvobození lidí, kteří úpí v nejrůznějších poutech, nebo se do těchto pout bezhlavě v nesmyslné naději ženou? Kdyby byl býval sex nevolníkem a nyní byl osvobozen, musel by počet lidí v tzv. kulturních zemích stoupat. Zatím stoupá spíše počet aut než počet kočárků. Jak to, 19

20 že dříve plakaly ženy radostí nad krásnou nevěstou a dnes nezřídka vzbuzuje nevěsta pláč jen tím, že objem jejího pasu je o poznání větší než objem její obtloustlé matky? O pohlavním životě se dříve také diskutovalo - jako např. u zánětu slepého střeva. Napsala se o něm spousta knih - jako o šestém přikázání. Sv. Alfons z Liguory, bývalý advokát, napsal o sexu mnohem podrobnější knihy než nynější»sexopisci«- ovšem z jiného hlediska než naši chrabří sexuální osvoboditelé. Ti zapomínají, že některé věci děláme sami pro sebe, jiné pro jedinou osobu a opět jiné můžeme dělat společně s mnoha jinými. Lidé mají přirozený a správný sklon nemluvit o tom, co dělá každý sám. Např. o tom, že si čistí nos. Dospívající chlapec se právem zlobí, když mu matka přidrží u nosu kapesník a řekne:»pořádně se vysmrkej!«jakmile dítě cítí, že ryze individuální věc přestává být věcí společenskou, vyrostlo z dětských střevíčků. Nevyskytují se ilustrovaná pojednání o krkání či návody ke šťourání se v zubech. Čistě osobní jednání nepatří do společenského rozhovoru. Jen hloupý člověk by napsal vážné pojednání:»o osvobozeném šťourání se v zubech.«veřejně se o tom dosud nemluvilo, znamená to tedy, že šťourání se v zubech a jiné čistě intimní záležitosti se musejí osvobozovat? Jsou věci, které děláme jen s jediným člověkem. Život lásky není svou povahou společenský, nýbrž osobní, nesdělitelný, jedinečný. Nikdo se nepohorší, vidí-li vás jíst u stolečku před hostincem, ale je mu trapně, vidí-li, jak se na veřejnosti dva lidé vášnivě objímají a líbají. A přece to není nic mravně nesprávného, Čin je dobrý, ale ukazovat jej na veřejnosti jej profanuje, dělá vulgárním. Takové chování patří jen k jedné osobě, jako kdybychom jí sdělovali tajemství. Tvrdí-li někdo, že takové chování»osvobozuje manželství«, nezná rozdíl mezi pohlavním životem zvířat a lidí. Vrozenou úctou k posvátnosti lásky si také vysvětlíme plachost dívky, která se leká předčasného projevu a prozrazení tajemství své tvůrčí síly. Mluví-li o těchto věcech s rozkoší, ba vulgárně, ztratila tajemství života. Také rytířské chování muže k ženě vyrůstá ne z toho, že žena je tělesně slabší, ale z úcty k jejímu tajemství. Lidé si chtějí uchovat jedinečnost svého tajemství. Není to upejpavost. Opice při svých projevech v klecích nejsou»osvobozeny«. Mohou totiž sdílet jen reflexy žláz, ne však tajemství srdcí. Chov koni není totiž rodinný krb. I k vlajce naši vlasti máme úctu - dokud vlaje nad našimi hlavami. Co kdyby někdo napsal:»o osvobození naší vlajky«a tvrdil, že nemá vlát nad námi, nýbrž že ji máme pošlapat a roztrhat, abychom ji osvobodili od jediného pojetí, totiž od onoho vláni nad našimi hlavami? Pak bychom viděli svou vlast z perspektivy červa. Stejné je to i s láskou. Jakmile se na ni začneme»svobodně«dívat z perspektivy červa, stává se zvířecím pudem. Má-li zůstat tajemným vztahem, musíme se na ni dívat z perspektivy ušlechtilého člověka. Fulton J. Sheen K ZAMYŠLENÍ Vysoká škola lásky, které nás učí sv. Pavel v listě ke Korintským, obsahuje nejpodstatnější rysy a projevy lásky i pro manželské spolužití. Láska je dobrotivá, trpělivá, nehledá sama sebe, nežárli, nesmýšlí zle, ale... všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno přetrpí - láska nikdy neumírá... V duchu popisu vlastnosti lásky u sv. Pavla jsou manželé jeden druhému oporou, vyrovnáním, doplněním a povzbuzením. Třenic a těžkostí je dost všude, najdou se i ve vzorném manželství. Ale když jeden nevyužije slabé chvíle čí nedokonalosti druhého, ale pomáhá mu jemnocitem a něžnou dobrotou překonat depresivní stav, když jeden druhému pomáhá k vyšší úrovni vzdělání nebo duchovní dokonalosti, když se vnesou do denního manželského života - od práce a starostí až po důvěrnost duší zásady Boži lásky a dobroty, výsledek musí být krásný a požehnaný. 20