Historie naší krajiny, zahradního umění, městské zeleně

Transkript

1 Č e s k é v y s o k é u č e n í t e c h n i c k é v P r a z e, F a k u l t a s t a v e b n í K a t e d r a u r b a n i s m u a ú z e m n í h o p l á n o v á n í 127YKRP KRAJINNÉ PLÁNOVÁNÍ Historie naší krajiny, zahradního umění, městské zeleně 1.1 Vývoj naší krajiny v prehistorickém období Prehistorie neboli pravěk je značně dlouhé resp. nejdelší období dějin lidstva, ze kterého nejsou známy či se nezachovaly žádné písemné prameny. Jde tedy o období do vzniku písma, tj. namísto chybějících písemných pramenů jsou zdrojem bližšího poznání pro období pravěku kosterní pozůstatky a hmotné památky dávných kultur. V tomto období proběhla postupná proměna předkulturní osídlené krajiny na krajinu kulturní, a to velmi postupně, nesouvisle, mnohdy ve vlnách. Zásahy člověka do krajiny, její zabydlování a její následná záměrná kultivace jsou spojeny s přítomností člověka na našem území již od pravěku, zejména od neolitu, byť výrazné zásahy do krajiny lze předpokládat už v mezolitu, ačkoli omezené tehdejším řídkým osídlením. Velkoplošný vliv nastupuje především tehdy, když na místo sběračů a lovců nastupují zemědělci, neboť právě zemědělství se stalo až do konce 18. století rozhodující krajinotvornou činností. Harmonická kulturní krajina je nakonec ve své podstatě z větší části nezáměrným produktem života agrární společnosti, spojeným s technologickou zkušeností tradičního zemědělství. Vždyť i to, co dnes vnímáme jako přírodu, není vesměs již po staletí původní krajinou, přičemž nejvýraznější antropogenní změnou v plošném měřítku je přeměna vegetačního pokryvu krajiny. Byť zanechal v krajině své nezanedbatelné stopy i člověk mezolitický (mezolit = střední doba kamenná), zásadní přelom ve vývoji naší krajiny je spjat s procesem tzv. neolitizace (cca tis. př. Kr., neolit = mladší doba kamenná). V té souvislosti je někdy používán termín neolitický balíček (neolithic packet) jakožto souhrn nových technologických a výrobních návyků (broušená industrie, keramika a tkaní, usedlý způsob života, stavění domů) či termín neolitická revoluce charakterizující přechod od společnosti lovců a sběračů k společnosti usedlé, jejíž hospodářství je založeno na zemědělství, které vyžaduje soukromé vlastnictví. Právě stav a vývoj zemědělství byl až do konce 18. století pro dějiny kulturní krajiny nejvýznamnější. V té době byly na našem území osídleny (nadále už trvale) nejsušší a nejteplejší oblasti státu (lesostepní ráz), tj. úrodné nivy Labe, Ohře, Moravy a Dyje (tzv. stará sídelní oblast, též stará sídelní ekumena). Pro nejstarší sídla byla typická poloha na vyvýšeninách na okrajích údolních niv, v blízkosti vodních toků (sídlo kampus kulturní les prales). Objevuje se první zemědělská soustava známá jako soustava žárová (cyklické zemědělství). Různí autoři mají na její průběh a zejména trvání jednotlivých fází různé názory. Je jasné, že byly jistě v souvislosti s podmínkami dané lokality výrazné lokální rozdíly a na různých územích byly jednotlivé fáze různě dlouhé. První fází bylo vyžďáření lesa (způsob získání zemědělské půdy pomocí vypálení lesního porostu nebo křovin), následně byla plocha 3 až 4 roky využívána (pšenice, proso, žito, oves), po vyčerpání a zaplevelení půdy byla 5 až 7 let ponechána ladem ( příloh ) a následně opět 3 až 4 roky využívána. Poté bylo celé území ponecháno 12 až 20 let ladem, kdy se vrátila počáteční stadia lesa, který mohl být znovu vyžďářen a cyklus se opakoval. 1

2 Po několika desetiletích obvykle došlo k delšímu opuštění lokality a přemístění osady jinam. V té době se ještě neoralo, používaly se tyče či motyky ( kopaničářské hospodaření s chovem dobytka lesní pastva dobytka). Eneolit (cca 3 tis. př. Kr., pozdní doba kamenná, doba měděná = chalkolit) s sebou přináší pokročilejší nástroje. Nastupuje rádlo (dřevěný hák) a tudíž se v krajině objevuje do té doby neznámý prvek, přímka a pravý úhel (orba křížem). Prehistorická kolonizace na našem území vrcholí v době bronzové (cca 2300 př. Kr. 800 př. Kr.), kdy došlo k překročení hranic staré sídelní oblasti (výskyt rud). Naproti tomu následující doba železná (u nás cca 750 př. Kr. přelom letopočtu) znamenala na mnoha územích ústup obyvatelstva. V souvislosti s orbou, v době železné opět dokonalejší díky dokonalejším nástrojům, se objevuje i pokročilejší zemědělská soustava, a to soustava přílohová. V ní již odpadá lesní fáze, stromy a keře jsou vyklučeny definitivně a na získané půdě se střídají fáze pole (3 až 7 let) a přílohu (5 až 15 let), který se využívá k pastvě. S touto novou technologií souvisí požadavek trvalého usazení (z polí jsou díky orbě postupně odstraňovány kameny, vytváří se kamenné snosy v okolí políček, tj. pole se stabilizují) a tudíž vznik pevných zemědělských obvodů (= plužin) v docházkové vzdálenosti od sídla a pevné cestní sítě (v některých částech západní Evropy se dokonce hovoří o tom, že hlavní směry cest byly vytyčeny právě již v době železné). Nejznámějším etnikem té doby na našem území byli Keltové, zdatní řemeslníci, obchodníci i válečníci. Podle keltského kmene Bojů nakonec dostaly české země svůj latinský název Boiohaemum, který se objevil v pracích římského dějepisce Tacita na přelomu 1. a 2. století. Po Keltech se zachovaly i další zeměpisné názvy na území Čech (Labe, Vltava, Ohře, Jizera). Keltové již budovali trvalá sídla (útočištná hradiště) a především na vyvýšených místech v blízkosti řek oppida (opevněná hradiště /města např. Závist, Stradonice, Hrazany, Třísov), dále obchodní stezky a enklávy útočišť a dolů v zalesněných oblastech. Někdy v průběhu 1. a 2. století bylo Keltské osídlení postupně vytlačeno kmeny Germánů. 1.2 Vývoj krajiny ve středověku Tisíc let trvající období středověku přineslo velké a revoluční změny v naší krajině. Středověkem se tradičně označuje dějinná epocha mezi koncem antické civilizace (obvykle pád Západořímské říše v roce 476) a začátkem novověku (pád Konstantinopole v roce 1453 případně objevení Ameriky v roce 1492), tj. deset století od šestého po patnácté. Raný středověk (cca ) je na našem území spjat s příchodem starých Slovanů (od cca r. 400 po Kr.), navazujících na kultury Keltů a Germánů. Osídleny byly nadále zejména zemědělské krajiny staré sídelní oblasti s převahou plužiny (nivy Moravy, Dyje, Ohře, Labe). Slované často v návaznosti na starší lokality také budují hradiště = doba hradištní (blatná hradiště v mokřinách či výšinná hradiště na kopcích a ostrozích) a postupně utvářejí první nadkmenové státní útvary v úrodných nížinách (Sámova říše v 7. století, Velká Morava v 9. století) Románská doba (cca ), kdy je stále nejintenzivněji osídleno zejména staré sídelní území, přináší využívání těžkého pluhu (hluboká orba = Přemysl Oráč!). V krajině jsou zakládány hromadné vsi (domy jsou uspořádány v nepravidelných shlucích) s úsekovou plužinou, kdy jsou oddělené areály zemědělských usedlostí (které se daly obvykle obejít) obklopeny pozemkovými 2

3 bloky (úseky). Pro vesnickou lokaci byl důležitý přístup k vodě a dosažitelnost kostela (vesnické románské kostely). Objevují se však i mnohem výraznější a ve své době impozantní dominanty jako správní hrady (hradská soustava = soustava zeměpanských kastelánských hradisek), kostely a kláštery, první opevněná tržní města (na křižovatkách dálkových cest, u přechodů přes řeky, u feudálních sídel). Zásadní krajinná revoluce je však spjata až s obdobím velké středověké kolonizace (cca 13. a 14. století). Již do počátku 13. století došlo k dosídlení staré sídelní oblasti a začalo postupné osvojování lesní krajiny ve vyšších polohách sítí enkláv (vznik plužiny), a to nejčastěji na dálkových cestách, proti proudu vodních toků a při obranných zemských hradech. Důležitou roli hrály i kolonizační kláštery mnišských řádů. Rozlišuje se nejčastěji vnitřní kolonizace (starousedlíci ze staré sídelní oblasti) a vnější kolonizace (zejména Němci), která ovlivnila především pohraniční a vnitrozemské lesy (kolonizace vrchovin). Podmínkou lokace byla dostatečná plužina (= hospodářsky využitelná část krajiny náležející k vesnici, souhrn polí, luk a pastvin propojených navzájem cestami; nepatří do ní občiny a vrchnostenské lesy), dostatek vody a příhodná půda (vzdálenost sídel cca 2,5 km). Zásadní roli při zakládání měl lokátor (povinností lokátora bylo najít lidi ochotné se v novém sídlišti usadit, zastupovat je a zorganizovat veškerou činnost související bezprostředně se vznikem osady). Ne vždy byla lokace úspěšná a uvádí se, že téměř třetina založených vsí v pozdějších dobách zanikla. Vrcholně středověké vesnice byly oproti starým hromadným vsím raného středověku stabilnější, větší a pravidelně uspořádané (ustálené prostorové struktury vesnic a ustálené struktury plužiny). S příchodem kolonistů z rozvinutějších částí západní Evropy se začíná objevovat nová zemědělská soustava, trojpolní (trojhonná). Ta je založena na rozdělení plužiny na tři díly (jařina ozim úhor nejčastěji využívaný pro obecní pastvu dobytka). Vzniká tím trojice ucelených částí tratí (traťová plužina). Neméně významná je kolonizace městská, byť není její popis smyslem tohoto předmětu. Ve stručnosti lze pouze připomenout, že středověká města vznikala jednak na místech starších řemeslnických a kupeckých osad, kdy hlavním atributem pro vznik města bylo získání městských práv (privilegií), jednak na zeleném drnu (města založená). Dle osoby zakladatele a množství privilegií lze rozlišit královská města, věnná královská města, královská horní města a poddanská města (církev, šlechta). Lidskými dominantami a uzly středověké krajiny tehdy byly feudální hrady (odlesněná návrší), opevněná města (rostlá, zakládaná) s věžemi gotických kostelů, opevněné kostely, kláštery, tvrze (s plužinou) a poplužní dvory. Ve středověku kulminuje odlesnění (středověk je civilizací dřeva, lesům ale neprospívá ani pastva vepřového dobytka či provoz stříbrných dolů s velikou spotřebou dřeva). Výsledkem je odlesnění a celková změna rázu krajiny. Již Karel IV. proto zavádí přísná pravidla na ochranu lesů. Od 13. století (i dříve) se jako součástí feudálních panství objevují rybníky. Zejména od poloviny 14. století lze sledovat výrazný rozvoj rybníkářství (výstavbu rybníků podporoval císař Karel IV.). Starou sídelní oblast na konci středověku můžeme popsat jako bezlesí obklopené lesem (ostrovy lesa v otevřené krajině s funkcí otopu i pastvy), v nivách louky (eroze a akumulace přeměna niv), na svazích pastviny, s pevnou sídelní strukturou a s novou krajinnou formou, městem. Naproti tomu v krajinách pozdní středověké kolonizace ještě převažují lesy 3

4 prostoupené nesouvislými enklávami plužin. Asi čtvrtinu území nadále tvoří neosídlené oblasti vrchovin a středohor (Český les, Šumava, Jizerské hory, Krkonoše, Jeseníky, Beskydy ) Velká středověká změna krajiny oproti předchozímu období byla změnou kontrastní, mající dosah do novověku, změnou rychlou ( století) a náhlou (import, ne vývoj). Na našem území je konec středověku spjat s husitskými válkami (15. století) znamenajícími rozvrácení hospodářství, úbytek asi třetiny obyvatelstva a výraznou regresi v zemědělství. 1.3 Vývoj krajiny v renesanci a baroku Období navazující na středověk bývá v historii a umění nazýván renesance, což je umělecký sloh a historická epocha trvající od 14. do 17. století (u nás cca ). Vyznačoval se mimo jiné zesvětštěním, individualismem a návratem k antice. Protože byl v počátečním období po husitských válkách pociťován nedostatek pracovních sil a tradiční formy zemědělského hospodaření nebyly dostatečně výnosné, zvyšuje se podíl režijního hospodaření šlechty (dominikál). V krajině a vesnicích se objevují režijní velkostatky (polovinu obdělávané půdy vlastní 11 rodů), ale i panské pivovary (monopol), panské mlýny, pily, ovčíny, hutě, krčmy, sklárny, hamry, valchy. Více se rozšiřuje i chov ovcí (využití neúrodných oblastí). Dochází proto ke snížení výměry polí na úkor úhoru (pastva), louky se mění na trvalé pastviny. V tomto období je snad nejvýznamnějším zásahem do krajiny mnoha regionů stavba rybníků a rybničních soustav, které přes vysoké vstupní náklady následně přinášely při minimální péči vysoký výnos. Kvůli jejich nákladnému budování se to ve větší míře dělo především na velkých a bohatých panstvích (Rožmberkové, Pernštejnové). Vrchol rybníkářství představuje konec 15. a 16. století, doba slavných rybníkářů (Josef Štěpánek Netolický , Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan , Mikuláš Ruthard z Malešova? 1576) a nejslavnějších realizací (Svět, Rožmberk, Zlatá stoka, Nová řeka, Sánský kanál). Dnes si jen stěží představíme rozsah těchto krajinářských úprav, protože oproti roku 1587 ubylo cca 4 miliardy m 3 vody akumulované v rybnících (koncem 16. století je doloženo kolem rybníků o celkové výměře kolem ha, tj. více než trojnásobek současného stavu). Od té doby celé rybniční krajiny zanikly (např. rozsáhlé soustavy rybníků ve východních Čechách). V souvislosti s budování hrází se objevuje další nový krajinný prvek, a to linie stromořadí (hráze rybníků, lemují přístupy, podél lesních loveckých průseků). V souvislosti s rozvojem střelných zbraní ztrácí účinnost staré středověké opevnění. Objevuje se proto nový typ opevnění ( zakopáno ). Řada měst však už opevněno není (první otevření intravilánu do krajiny). Také středověké hrady a tvrze jsou přestavovány na zámky, kolem nichž se zakládají zahrady, po vzoru Itálie si šlechta buduje předměstské vily se zahradami (Ohrada). Objevení Ameriky způsobuje cenový skok vedoucí k rychlému úpadku horních měst. Pokračuje kolonizace, a to stále do vyšších poloh (vnější zejm. Němci, vnitřní). Novověká kolonizace podhorských oblastí probíhá v oblastech méně vhodných pro rostlinnou výrobu, proto je spjata především s prací v lese, sklářstvím, železářstvím, těžbou nerostů, chovem dobytka či textilní výrobou. V lesích se objevují drobné uhlířské a dřevorubecké osady (rostoucí spotřeba dřeva a dřevěného uhlí). Jsou zakládána i nová renesanční města na pravidelných půdorysech (montánní oblast Krušných hor a Podkrušnohoří). V kolonizovaném podhůří jsou 4

5 lesy postupně redukované sídly s plužinami (úsekové hospodářství). Osady leží na dnech údolí (hamry, pily), v jejich okolí převažují travní porosty (pastva), svahy a vrcholky jsou zalesněné. Svébytnou formu představuje valašská kolonizace (Beskydy, Javorníky, Bílé Karpaty) probíhající od 14. do 17. století pastýřskými kmeny z oblasti dnešního jižního Rumunska. Je pro ně typické rozptýlené osídlení, úsekové plužiny (hospodářství přílohové) a především využívání do té doby nevyužívaných náhorních planin (posunutí horní hranice lesa dolů). Dochází zde k míšení domorodého a nově příchozího obyvatelstva (nížiny obývali původní Moravané horští zemědělci, kopce nově příchozí pastevci Valaši). Nejvyšší polohy zejména okrajových horstev (Krkonoše, Šumava, Český les, Krušné hory) zůstávají nezalidněné. Renesanční etapa vývoje naší krajiny je násilně přerušena třicetiletou válkou ( ), po které se začíná v mnohém znovu, na jiných principech (často i s jinými lidmi). Třicetiletá válka představuje největší katastrofu v naší historii (zmizelo přes 40% obyvatel, plenění, zánik řady sídel). Po válce přichází mohutná vlna konfiskací (čtyři pětiny panství) a následná vlna privatizace, proměňuje se majetková držba, vzniká řada obrovských panství (cca 350). Po válce nastupuje velkorysá krajinná revoluce, v rámci které je krajina zdevastovaná třicetiletou válkou plánovitě přeměněna na intenzivně využívanou kulturní krajinu. Nový přístup charakterizuje její racionální uchopení, plánovité budování, krajina stává artefaktem, vliv člověka v ní je velkoplošný a razantní. Krajina se stává skutečně kulturní. V kultuře a umění se hovoří o období baroka, což je umělecko-kulturní směr, který vládl v Evropě v 17. a 18. století. Sílí kolonizace krajiny, sílí využití půdy, integrace krajiny i hustota osídlení (vznik mozaikovité krajiny). V zemědělství dominují šlechtické velkostatky (dominikál), utužuje se nevolnictví a robota (až 150 dnů, odvody až 70% výnosů). Útlak poddaných vede k četným vzpourám a revoltám. Snahu o poddanskou a pozemkovou reformu představuje tzv. raabizace ( ), nazvaná dle rakouského národohospodáře Franze Antona Raaba, spočívající v doporučení vrchnostem převádět robotní povinnosti poddaných na peněžní dávky. Cílem bylo zefektivnění zemědělský výroby, zvýšení výnosů, daní a porodnosti. Vrchnostenské dvory měly být rozděleny mezi sedláky, kteří by byli na pozemcích v dědičném nájmu. Pro odpor šlechty byla tato reforma provedena jen na komorních, ex-jezuitských a městských velkostatcích a následně byla odvolána. Přesto v rámci ní vzniklo více než dvě stě (245) nových vsí uprostřed nově rozparcelované zemědělské půdy. Jsou typické pravidelným seskupením chalup, často typovými projekty domů (dvojdomů) a racionálními geometrickými půdorysy (geometři). Snaha po zvyšování úrodnosti půdy vede ke hnojení, odvodňování, melioracím (stružky se stavítky). Rozšiřují se do té doby známé, ovšem běžně nechované nové živočišné druhy, hospodářské (králík, perlička, krůta ) i lovné (daněk, muflon), stejně jako nové plodiny (brambory, kukuřice, pícniny, rajčata, fazole), opět již po staletí známé, ale běžně nepěstované. Stále převládá trojpolní soustava, byť je alespoň teoreticky již známa soustava střídavá. Dochází k definitivní diferenciaci luk a pastvin (pravidelné dvousečné hospodaření), objevují se první formy průmyslu (pily, hamry, mlýny maximální rozšíření vodních mlýnů vede k výrazným změnám niv potoků). Kulturní krajina proniká stále do vyšších poloh (extenze kulturní krajiny osídlení vysokých poloh, okrajových horstev, lesnatých oblastí). Výrazně ubývají plochy lesů (železářství, sklářství). Masivní těžba a špatný stav lesů (těžba toulavým způsobem, nekontrolovaná lesní pastva, těžba lesního steliva, pastevní řídkolesy a porostliny mýceny každých 8-20 let) způsobuje 5

6 kulminaci odlesnění a následné kroky k řízené obnově lesů (vysokokmenný les), jsou vydávány první lesní řády (1754). Dominantami krajiny jsou panovnické rezidence, pevnostní města, zámky (centra panství se zahradami), dominantní věže kostelů. Ve vesnicích se rozšiřují zděné stavby (farní kostely, fary, hospodářské dvory, selské usedlost, panské statky, velkostatky, pivovary, cihelny, sýpky, špýchary). V panských lesích se staví myslivny a hájovny. Jsou zřizovány rozsáhlé obory a početné bažantnice. Nejde však již jen o jednotlivé stavby a soubory. Specifickým krajinným typem období baroka se stává krajina komponovaná (viz kap. 1). Vznikají velkolepé krajinářské kompozice (sakrální i profánní, zámek park krajina) s důrazem na uzly (dominanty) a linie (průhledové osy, osy tvořené alejemi linie). Krajinu obohacují jedinečné stavební počiny (zámky, klášterní areály) i četná sakrální architektura v takovém množství, že lze hovořit o jakési sakralizaci české krajiny v období baroka (drobná sakrální architektura, boží muka, zastavení, poklony, kříže, sochy, kapličky, svaté obrázky, sochy svatých, morové sloupy)). Svébytným příkladem komponované sakrální krajiny a svébytným barokním fenoménem je poutní krajina, přičemž odraz barokních poutí v krajině je dodnes patrný, a to v podobě poutních chrámů a celých poutních areálů (výrazné krajinné dominanty, harmonické zasazení do krajinného rámce), vč. ambitů (odpočinek a úkryt poutníků, pobožnosti), pobočních poutních míst, loret, božích hrobů, kalvárií, křížových a pašijových cest, ale i alejí a stromořadí (výrazné krajinné osy). Poutní cesty doplňovaly zájezdní hostince a hospice, špitály, kaple pro poutníky (ekonomický přínos poutí). 1.4 Vývoj krajiny v 19. století 19. století je obdobím průmyslové revoluce. Je spjato s výraznou industrializací země (hutnictví, parní stroj = století páry ), s tím související velkoobjemovou těžbou (těžební revíry s rozptýlenými doly), budováním husté sítě železnic (zářezy, náspy, tunely, viadukty), ale i kritikou města (nové teorie reagující na skokovou urbanizaci a neutěšené podmínky v městech gründerského období). I města, která byla dosud obehnaná hradbami (Praha, Hradec Králové, Olomouc), je postupně boří (růst aglomerací) a začínají rychle růst. Můžeme sledovat první formy (či předchůdce) suburbanizace (kovozemědělci / kovorolníci), vznik hromadné dopravy vytvářející urbanizační koridory i vznik nového typu krajiny urbanizované (Ostravsko, Pražsko, Brněnsko, Liberecko ). Naproti tomu na venkově lze v 19. století výrazně vnímat kulminaci (tzv. selské baroko), ale i začátek konce lidové architektury. Obecný nedostatek dříví v osídlených oblastech (ubývání lesů, nárůst populace, zvyšování poptávky, ještě v roce 1847 tvoří palivové dřevo 90% vytěženého dřeva v Čechách, plavení dřeva z velkých vzdáleností spojený s budováním děl typu Vchynicko-tetovského či Schwarzenberského kanálu na Šumavě), spojený mj. například s uhlířstvím (výroba dřevěného uhlí, které je od 19. století nahrazováno uhlím kamenným, éra uhlířství končí ve 30. letech 20. století), dehtářstvím (výroba dehtu suchou destilací dřeva, končí v polovině 19. století), draslařství (výroba potaše z popela spáleného dřeva pro sklářství, na 1 kg potaše jsou potřeba 2 tuny dřeva) či smolařství (těžba smoly způsobuje poškozování porostů, 1 borovice poskytne 1-2 kg pryskyřice ročně, dalšími produkty terpentýn a kalafuna), vede k jisté formě energetické krize a vzniku lesního hospodářství jak ho známe dnes (vznik semenářských závodů, princip 6

7 stejnověkého lesa věkových tříd s monokulturami ze sadby, které se kácí jednorázově tzv. holou sečí). Již v 1. polovině 19. století se masivně provádí těžba na velkých holých sečích s následnou obnovou. Bučiny a doubravy nahrazují smrčiny a bory, leckdy z dovezeného osiva, čímž je ovšem přerušeno přirozené zmlazování a zakládání smrkových a borových monokultur i v nižších polohách (stanovištně nevhodných) vede k pozdějším problémům (větrné a kůrovcové kalamity apod.). V tomto období dochází k vyhubení velkých šelem (1856 poslední medvěd, 1874 poslední vlk, 1836 poslední divoká kočka, 1882 poslední bobr), z nichž mnohé se po mnoha desetiletích do naší přírody opět vrací. Zemědělství musí splňovat zvýšené nároky na produkci potravin, což vede k intenzifikaci výroby (nové nářadí a stroje na zvířecí i lidský pohon mlátičky, řezačky, šrotovníky, od poloviny 19. století i na pohon parní), snaze po získávání nových pozemků, hnojení (průmyslová i organická), ale i vzniku odborného zemědělského školství (od 50. let 19. století). Rozšiřují se meliorace (povrchové svodnice: úzké, ručně hloubené stružky, systémy sestavené z hatí, široké kanály a příkopy, štěrkové drény), přičemž jejich objem je u nás největší v Rakousku. Objevují se snahy po lepším uspořádání pozemků (scelování pozemků = komasace). Nové zemědělské stroje vedou k větší unifikaci a typizaci krajiny. Vzniká agrárněprůmyslové soustava, ve velkém se ruší rybníky (jetel, vojtěška, čekanka), snižuje se význam luk. Šíří se nové plodiny (kukuřice, brambory, chmel, cukrová řepa) a vytváří se celé specializované zemědělské výrobní oblasti (kukuřičná, řepařská, bramborářská) s navazujícím průmyslem (cukrovary). Rozšiřuje se všeobecně střídavá zemědělská soustava (čtyřpolní, čtyřhonná), která již zcela vypouští fázi úhoru. Střídá se cyklus pícniny (jetel) + jař (ječmen) + okopaniny (řepa, brambory) + ozim (pšenice). Díky těmto změnám se o polovinu zvyšují výnosy. V 19. století je nastartována řada procesů, které dovedené ve 20. století do důsledků (scelování lánů, hnojení, meliorace, monokulturní lesy) přinášejí dnes řadu problémů (řešených například v rámci pozemkových úprav). Lze tedy říci, že 20. století je svým způsobem myšlenkovým nástupcem století 19. OSNOVY PŘEDNÁŠEK Středověk krajina, zahrady a městská zeleň 1. STŘEDOVĚKÁ KRAJINA Prehistorie krajiny dlouhé období postupná proměna předkulturní osídlené krajiny na krajinu kulturní (postupně, nesouvisle, ve vlnách) Neolitizace (cca tis. př. Kr.), (neolit mladší doba kamenná) neolitický balíček (neolithic packet) souhrn technologických a výrobních návyků (broušená industrie, keramika a tkaní, usedlý způsob života, stavění domů) osídleny nejsušší a nejteplejší oblasti státu (lesostepní ráz) - úrodné nivy Labe, Ohře, Moravy a Dyje (stará sídelní oblast), blízkost vodních toků, vyvýšeniny na okraji údolních niv pro dějiny kulturní krajiny je nejvýznamnější stav a vývoj zemědělství (rozhodující krajinotvorná činnost) sídlo kampus kulturní les - prales 7

8 žárová soustava? (cyklické zemědělství) různí autoři - různé názory vyžďáření lesa 3-4 roky plocha využívána (pšenice, proso, žito, oves) 5-7 let ponecháno ladem ( příloh ) 3-4 roky plocha využívána let ponecháno ladem (les); cyklus cca 40 let? ( odstěhování?) neoralo se (tyče či motyky) - kopaničářské hospodaření s chovem dobytka (lesní pastva dobytka) Eneolit (cca 3 tis. př. Kr., pozdní doba kamenná) (doba měděná chalkolit) nastupuje rádlo (dřevěný hák) objevuje se přímka a pravý úhel (orba křížem) Doba bronzová vrcholí prehistorická kolonizace - překročení hranic staré sídelní oblasti (výskyt rud) Doba železná (u nás cca 750 př. Kr. přelom letopočtu) ústup obyvatelstva přílohová soustava definitivní vyklučení stromů a keřů střídání pole (3-7 r.) příloh (5-15) požadavek trvalého usazení vznik pevných zemědělských obvodů (= plužin) v docházkové vzdálenosti od sídla) - pevná cestní síť Keltové trvalá lokalizace sídel - útočištná hradiště oppida (opevněná hradiště /města) obchodní stezky, enklávy útočišť a dolů v zalesněných oblastech Historie krajiny Raný středověk (cca ) Staří Slované (od cca r. 400 po Kr.) zemědělské krajiny s převahou plužiny (nivy Moravy, Dyje, Ohře, Labe) slovanská hradiště (mokřiny, výšiny = doba hradištní) první rozsáhlejší sídlištní celky (cca kolem r. 700) nadkmenové státní útvary v úrodných nížinách Románská doba (cca ) těžký pluh hluboká orba stále zejména staré sídelní území hromadné vsi s úsekovou plužinou domy v nepravidelných shlucích oddělené areály zeměd. usedlostí obklopeny pozemkovými bloky (úseky) přístup k vodě dosažitelnost kostela (vesnické románské kostely) správní hrady, kostely a kláštery lidské dominanty krajiny první opevněná tržní města (křižovatky dálkových cest, přechody přes řeky, u feudálních sídel) hradská státní správa (soustava zeměpanských kastelánských hradisek) Velká středověká kolonizace (cca 13. a 14. st.) dosídlení staré sídelní oblasti (do poč. 13. st.) postupné osvojování pralesní krajiny sítí enkláv (vznik plužiny) 8

9 (kolonizační kláštery, při obranných zemských hradech, na dálkových cestách, proti proudu vodních toků) vnitřní kolonizace (starousedlíci) vnější kolonizace (zejména Němci) - pohraniční a vnitrozemské lesy (kolonizace vrchovin) stabilnější, větší, pravidelně uspořádané osady podmínky lokace: dostatečná plužina (vzdálenost sídel cca 2,5 km) dostatek vody a příhodná půda lokátor, lhůta téměř 1/3 založených vsí zanikla ustálené prostorové struktury vesnic ustálené struktury plužiny trojpolní zemědělská soustava rozděleníé plužiny na 3 díly (jařina ozim úhor (lado) trojice ucelených částí tratí úhor obecní pastva dobytka Městská kolonizace - města založená na zeleném drnu města na místech řemeslnických a kupeckých osad královská města věnná královská města královská horní města poddanská města (církev, šlechta) kulminuje odlesnění - středověk je civilizací dřeva (pastva vepřového dobytka v lesích, provoz stříbrných dolů) Karel IV. přísná pravidla na ochrana lesa Rybníky od 13. století (i dříve) rybníky součástí feudálních panství od poloviny 14. století výrazný rozvoj rybníkářství císař Karel IV. podporoval výstavbu rybníků Krajinný impakt středověku: Velká středověká změna krajiny - kontrastní změna - dosah do novověku - rychlá změna ( století) - náhlá změna (import, ne vývoj) odlesnění a celková změna rázu krajiny bezlesí obklopené lesem ostrovy lesa v otevřené krajině pevná sídelní struktura nová krajinná forma město eroze a akumulace přeměna niv diferenciace krajiny: Stará sídelní oblast: plužiny + menší lesní plochy (otop, pastva) v nivách louky, na svazích pastviny Krajiny pozdní středověké kolonizace: převaha lesů + nesouvislé enklávy plužiny Neosídlené oblasti (1/4 území) vrchoviny a středohory (Český les, Šumava, Jizerské hory, Krkonoše, Jeseníky, Beskydy ) 9

10 dominanty a uzly krajiny - feudální hrady (odlesněná návrší) - opevněná města (rostlá, zakládaná) s věžemi gotických kostelů - opevněné kostely, kláštery - tvrze (s plužinou) - poplužní dvory Konec středověku st. husitské války rozvrácení hospodářství úbytek 1/3 obyvatelstva regrese v zemědělství 2. ZELEŇ STŘEDOVĚKÉHO MĚSTA A. Zahrady 1. UŽITKOVÉ - převážná většina!!! Zelinářské, kořenné, bylinné, květinové, ovocnářské ( ) 2. OKRASNÉ (okrasná část) církevní instituce kláštery (mimo město i ve městě), kapituly (metropolitní, kolegiátní), (arci) biskupství, farnosti, špitály klášter svatého Jiří (~973), Břevnovský klášter (993), Strahovský klášter (1142) Johanitský klášter (1158), Biskupský dvůr (1248), Františkánská zahrada (1347) Anežská klášter (1231) panovník, šlechta hradní zahrady (hortus conclusus) Královský dvůr na Starém Městě, Pražský hrad městský patriciát, měšťanstvo (zadní trakty parcel, okrasná část) růžové zahrady, bylinné zahrady, lékárnické zahrady (Angelo z Florencie) B. Hřbitovy 1. UVNITŘ MĚSTA křesťanské (téměř u každého kostela), židovské 2. V OKOLÍ MĚSTA (židovské, morové) C. Hospodářské plochy 1. UVNITŘ MĚSTA (vinice, štěpnice, sady, pole a louky) 2. V OKOLÍ MĚSTA usedlosti (Cibulka 14. století) viniční privilegia Karla IV. (1358) D. Obory Stará královská obora ( Přemysl Otakar II.) E. Náletová zeleň břehy, ostrovy, svahy, rokliny, ( ) F. Ostatní plochy hřiště, střelnice, předhradí, příkopy, zbytkové plochy 3. STŘEDOVĚKÁ ZAHRADA Principy duchovní základy a filozofie zahrady umělá, kontrolovaná příroda, polidštěná, formalizovaná 10

11 X nepochopitelná, zdánlivě chaotická, nepřátelská příroda znovuprožití původního stavu, zbytek vysněného ráje ideální obraz uspořádané přírody symboličnost (např. Bílá lilie - Neposkvrněnost Panny Marie, Bílá růže - Panna Maria Královna nebes, Rudá růže - Kristova prolitá krev a další, hortus conclusus Panenství Panny Marie) v pozdním středověku také místo her a lásky, hřiště, lukostřelba Znaky uzavřenost, intimita (zeď, plot), jednoduchost prostá krása naplněná symboly rovinný charakter geometrie, řád, hierarchie malé měřítko, stísněnost (hradby) Vybavenost pravidelně vymezené záhony (cihly, kameny, prkna, plůtky z proutí) - každý druh svůj záhon; travnaté kvetoucí louky, nádoby na rostliny stromy (každý druh svou řadu) drobné, řídké řady, rastry plůtky a ploty (dřevěné, kovové, proutěné, zděné) drnová sedátka a lavice kamenné stolky voda kašna, studna, bazén, pramínek, piscina loubí, voliéry, věžové pavilonky, gloriety Renesance a manýrismus krajina, zahrady a městská zeleň 1. RENESANČNÍ KRAJINA Renesance (cca ) Zpočátku nedostatek pracovních sil zvyšování podílu režijního hospodaření šlechty (dominikál) (1/2 obdělávané půdy vlastní 11 rodů) - režijní velkostatky - panské pivovary (monopol) - panské mlýny, pily, ovčíny, hutě, krčmy, sklárny, hamry, valchy - chov ovcí (využití neúrodných oblastí) - snížení výměry polí úhor (pastva) - snížení výměry luk trvalé pastviny - stavba rybníků - minimální péče + vysoký výnos - velká panství (nákladné) Rožmberkové, Pernštejnové, Těšínské knížectví - vrchol rybníkářství (16. století) - doba slavných rybníkářů Josef Štěpánek Netolický ( ) Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan ( ) Mikuláš Ruthard z Malešova (? 1576) oproti r ubylo cca 4 miliardy m 3 vody akumulované v rybnících koncem 16. století rybníků o celkové výměře kolem ha (více než trojnásobek současného stavu) 11

12 - stromořadí (lemují přístupy, hráze rybníků, podél lesních loveckých průseků) - střelné zbraně - nový typ opevnění ( zakopáno ) - první otevření intravilánu (otevření do krajiny) - hrady zámky - bezlesé okolí hradů zahrady - budování předměstských vil se zahradami (ohrada) - objevení Ameriky cenový skok rychlý úpadek horních měst - novověká kolonizace horských oblastí (vnější zejm. Němci, vnitřní) práce v lese, sklářství, železářství, těžba nerostů, chov dobytka, textilní výroba uhlířské a dřevorubecké osady (spotřeba dřeva a dřevěného uhlí), salaše kolonizované podhůří lesy zredukované sídly s plužinami (úsekové hospodářství), osady na dnech údolí (hamry, pily), převažují travní porosty (pastva), svahy a vrcholky zalesněné - Hornická krajina (Montanregion Krušnohoří) pravidelně založená hornická města ( Krupka, Boží Dar, Hora sv. Šebestiána, Jáchymov, Horní Blatná) Řada stop po těžbě (montánní památky) V 2014 vyhlášeny 4 KPZ: Hornická kulturní krajina Abertamy - Horní Blatná - Boží Dar Hornická kulturní krajina Jáchymov Hornická kulturní krajina Krupka Hornická kulturní krajina Háj - Kovářská - Mědník - Valašská kolonizace pastýřské kmeny z oblasti dnešního jižního Rumunska (od 14. do 17. století) (Beskydy, Javorníky, Bílé Karpaty) rozptýlené osídlení, úsekové plužiny (hospodářství přílohové) využívání do té doby nevyužívaných náhorních planin - posunutí horní hranice lesa dolů nížiny obývali původní Moravané - horští zemědělci a kopce nově příchozí pastevci - Valaši - nezalidněné oblasti Krkonoše, Šumava, Český les, Krušné hory Třicetiletá válka ( ) největší katastrofa v naší historii (zmizelo přes 40% obyvatel) plenění, zánik řady sídel konfiskace (4/5 panství) - velká vlna privatizace - změna majektové struktury - vznik obrovských panství (cca 350) 2. ZELEŇ RENESANČNÍHO MĚSTA NOVÉ DŮRAZY změna pohledu na zeleň pokračují všechny předchozí typy stále převažuje UŽITKOVÁ ZELEŇ zahrady, sady, vinice, pole louky u domů, v hradebním pásu, na parkánech, na svazích, za městem, na volných plochách OKRASNÉ ZAHRADY zahrada jako pátá fasáda stavby, botanické, sběratelské zájmy panovník Královská zahrada na Hradě, Počátky Jižních zahrad Pražského hradu 12

13 šlechta palácové zahrady (slučování parcel) Malá Strana, Hradčany (1541 velký požár) měšťanstvo (zadní trakty parcel) Staré Město, Nové Město OKOLÍ MĚSTA OBORY obnova starších založení (Jelení příkop, Stará královská obora nová založení (Nová královská obora - Hvězda) UŽITKOVÉ PLOCHY vinice, sady, zahrady, pole 3. RENESANČNÍ A MANÝRISTICKÁ ZAHRADA nový vztah k zahradě zahrada = pokračováním domu, vyjádření životního postoje vztah k objektu pátá fasáda stavby útočiště - místo pro poezii, filozofování a lásku, místo diskuzí a rozjímání místo klidu, pohody a ozdravění, místo myšlení i zábavy, místo společenských událostí a her, ráj zemských rozkoší kultura villegiatury - kultura vil a venkovského života, antikou inspirované venkovské, předměstské či ryze městské vily se zahradami, přímo založenými na vztahu budovy a okolí kasina, pavilónky, altány, lodžie, odpočívadla Zahrada jako sbírka (botanická, zoologická, mineralogická, umělecká) - voliéry, klece, lví dvory, medvědí dvory Zahrady vědecké Zahrada jako sportoviště - míčovny, hřiště, jízdárny Forma renesanční zahrady forma podobná středověké zahradě (jiný filozofický základ) plošný charakter, uzavřenost, přehlednost, pravoúhlé členění řád a harmonie - založeno na matematice a geometrii přesných poměrech a proporcích Vegetace a) partery b) boskety (bosco, barco, bosquet) c) ovocná zahrada, citrusová zahrada, rostliny v nádobách skleníky, oranžérie, fíkovny, ananasovny, ars topiaria d) giardino secreto (giardinetto) Vodní nádrže Zahrady manýrismu Ikonografický program rétoričnost, zahrada, vypráví příběh (vazba na antickou mytologii, filozofii, literaturu, teoretické traktáty) mystika a tajemství voda ve všech podobách vodní hříčky hravost, překvapení práce s terénem terasovité členění, opěrné zdi, schodiště, rampy, výhledy větší návaznost na okolí obory, přilehlé lesy, výhledy nové prvky: grotta, isoletto nymfea, exedry, teatra, zříceniny antických staveb umělecká díla (plastiky, balustrády, umělecké řemeslo, nástěnné malby, mozaiky, sgrafita, reliéfy, keramické vázy a květináče) 13

14 Baroko krajina, zahrady a městská zeleň 1. BAROKNÍ KRAJINA Velkorysá krajinná revoluce krajina zdevastovaná třicetiletou válkou plánovitě budovaná kulturní krajina Nový přístup ke krajině racionální uchopení, plánovité budování, krajina jako artefakt, velkoplošný vliv, razantní přístup krajina se stává skutečně kulturní. sílí kolonizace krajiny sílí využití půdy sílí integrace krajiny sílí hustota osídlení vznik mozaikovité krajiny šlechtické velkostatky (dominikál) nevolnictví, robota (až 150 dnů, odvody až 70% výnosů) Zvyšování úrodnosti půdy hnojení, odvodňování, meliorace (stružky se stavítky) Nové živočišné druhy hospodářské (králík, perlička, krůta ) i lovné (daněk, muflon) Nové plodiny (brambory, kukuřice, pícniny, rajčata, fazole) Převládá trojpolní soustava diferenciace luk a pastvin (pravidelné dvousečné hospodaření) První formy průmyslu (pily, hamry, mlýny maximální rozšíření mlýnů náhony, úpravy niv potoků) Extenze kulturní krajiny osídlení vysokých poloh, okrajových horstev, lesnatých oblastí Lesy - železářství, sklářství masivní těžba špatný stav lesů těžba toulavým způsobem, nekontrolovaná lesní pastva těžba lesního steliva, pastevní řídkolesy a porostliny (mýceny každých 8-20 let), kulminuje odlesnění řízená obnova lesa (nízký les vysokokmenný les), první lesní řády (1754) Raabizace (1775)(Franz Anton Raab, ) 1777, 1778 dekret o výkupu z roboty (doporučení vrchnostem převádět robotní povinnosti poddaných na peněžní dávky) rozdělení vrchnostenských dvorů (105 velkostatků) zejm. komorní statky robota peněžitá renta, nové vesnice (245) Dominanty krajiny panovnické rezidence, pevnostní města, zámky centra panství (zahrady) zděné stavby, dominantní věže kostelů, (selské baroko) farní kostely, fary, hospodářské dvory, selské usedlost, panské statky velkostatky, pivovary, cihelny, sýpky, špýchary myslivny, obory, bažantnice ( ) Velkolepé krajinářské kompozice (parková krajina) (zámek park krajina) důraz na uzly a dominanty, liniové krajinné struktury průhledové osy, osy tvořené alejemi (linie) Jedinečné stavební počiny zámky, klášterní areály sakralizace krajiny drobná sakrální architektura, boží muka, zastavení, poklony, kříže, sochy, kapličky, svaté obrázky, sochy svatých, morové sloupy + stromy, skupiny stromů a aleje, prameny pitné vody, mosty a mostky 14

15 poutní krajina odraz barokní poutě v krajině poutní chrámy a poutní areály (výrazné krajinné dominanty, harmonické zasazení do krajinného rámce), ambity (odpočinek a úkryt poutníků, pobožnosti), poboční poutní místa, lorety, boží hroby, kalvárie aleje a stromořadí (výrazné krajinné osy) zájezdní hostince a hospice, špitály, kaple pro poutníky - ekonomický přínos poutí křížové cesty, pašijové cesty 2. ZELEŇ BAROKNÍHO MĚSTA Pokračují všechny předchozí typy Změna sociální struktury Zvětšování měřítka, reprezentace 1. Zahrady 1.A Hradní zahrady (barokizace Královské zahrady, Rajská zahrada ) 1.B Palácové zahrady I. rovinné ( francouzské ) Valdštejnský palác (ještě manýristické založení), Černínský palác ( ) II. ve svahu ( italské ) a) od Hradem (Ledeburská, Kolovratská, Malá a Velká Fürstenberská, Malá a Velká Palffyovská) b) pod Petřínem (Vrtbovská, Lobkovická, Schönbornská) 1.C Klášterní zahrady I. barokizace stávajících Strahov, Břevnov II. zakládání nových jezuité, kapucíni 1.D Měšťanské zahrady napodobují styl šlechty 2. Okolí Prahy úpadek vinařství nastupuje spíše rekreační funkce 2.A Příměstské vily a letohrádky (Trója ) 2.B Usedlosti se zahradami (Smíchov, Vinohrady ) 2.C Zámky a zámečky (Počernice, Kunratice, Koloděje ) 2.D Nové hřbitovy mimo město (Olšanské hřbitovy, Malostranský hřbitov ) 3. BAROKNÍ ZAHRADA Hlavní principy barokní zahrady GESAMTKUNSTWERK komplexnost barokní zahrady, Kulturraum prorůstání interiéru a exteriéru vyzařování do okolní krajiny, vazba na krajinu Symetrie a osovost (trojzubec (husí stopa) Orientace na pohledové cíle (point de vue) Gradace Dominance, subordinace, logika a řád celku Monumentalita, prostornost, velkorysost 15

16 Pluralismus forem Plasticita forem Bizarnost, grotesknost, výraz, expresivita, výstřednost, fantasknost Výjimečná invence Teatrálnost, iluzívnost Kontrast (světlo X stín, horizontála X vertikála, přírodní X umělé, přirozené X nepřirozené, plošné X plastické, uzavřené X otevřené, monumentální X komorní ) Dekorativnost Práce s terénem zahrady ve svahu ( italské ) zahrady rovinné ( francouzské) Práce s vodou (Wasserkunst) voda ve všech podobách v klidu (bazény, rybníky, kanály ) v pohybu (fontány, vodotrysky, kašny, vodopády, prameny, vodní varhany vodní hry a hříčky, vodní schody a kaskády ) umělé ostrovy Práce s vegetací Partery dekorativní kobercové partery (parterre de broderie, Parterre de compartiment Parterre fleuriste, Parterre à l anglaise, Parterre d'eau) Boskety Volnější části (obora ) Architektura a mobiliář terasy a schodiště kolonády a galerie, lodžie, sala terreny grotty, nymfea, loubí bludiště a labyrinty oranžérie, fíkovny, ananasovny, skleníky klece a voliéry pavilónky, dekorativní niky bohatá umělecká výzdoba (malířská, sochařská, umělecké řemeslo) treillage, zahradní divadla belvedér, eremitáž houpačky, kolotoče, šachovnice, jeviště pro komedie Krajina 19. stol., vznik veřejné zeleně, přírodně krajinářský park 1. KRAJINA V 19. STOLETÍ industrializace (hutnictví) parní stroj ( století páry ) velkoobjemová těžba (těžební revíry s rozptýlenými doly) železnice (zářezy, náspy, tunely, viadukty), parníky kritika města, boření hradeb (růst aglomerace) suburbanizace (kovozemědělci), hromadná doprava, urbanizační koridory nový typ urbanizované krajiny (Ostravsko, Pražsko, Brněnsko, Liberecko ) zahradnictví, kulminace a zánik lidové architektury 16

17 Lesy ubývání lesů, nárůst populace, zvyšování poptávky (zejm. palivové dřevo v r % dřeva v Čechách) obecný nedostatek dříví v osídlených oblastech uhlířství (výroba dřevěného uhlí) od 19. stol. nahrazováno kamenným uhlím éra uhlířství končí ve 30. letech 20. století dehtářství (výrova dehtu suchou destilací dřeva), končí v polovině 19. století draslařství (výroba potaše z popela spáleného dřeva, pro sklářství) na 1 kg potaše 2 tuny dřeva smolařství (těžba smoly poškozování porostů, 1 borovice 1-2 kg pryskyřice ročně), dalšími produkty terpentýn a kalafuna energetická krize vznik lesního hospodářství princip stejnověkého lesa věkových tříd s monokulturami ze sadby, které se kácí jednorázově tzv. holou sečí v 1. polovině 19. století se masivně provádí těžba na velkých holých sečích s následnou obnovou (bučiny a doubravy nahrazují smrčiny a bory, leckdy z dovezeného osiva) přerušeno přirozené zmlazování zakládání smrkových monokultur i v nižších polohách (stanovištně nevhodných) vznik semenářských závodů vyhubení velkých šelem (1856 poslední medvěd, 1874 poslední vlk, 1836 poslední divoká kočka, 1882 poslední bobr) Zemědělství zvýšené nároky na produkci potravin intenzifikace výroby (nové nářadí) získávání nových pozemků hnojení (průmyslová i organická), odborné zemědělské školství (od 50. let 19. století), nové nářadí a stroje - ruchadlo bratranců Veverkových - stroje na zvířecí / lidský pohon (mlátičky, řezačky, šrotovníky) - parní stroj (od poloviny 19. století) zemědělské stroje unifikace a typizace krajiny vznik agrárně-průmyslové soustavy šíření nových plodin (kukuřice, brambory, chmel, cukrová řepa rušení rybníků, jetel, vojtěška, čekanka) snížen význam luk zemědělské výrobní oblasti (kukuřičná, řepařská, bramborářská) střídavá zemědělská soustava (čtyřpolní, čtyřhonná) pícniny (jetel) + jař (ječmen) + okopaniny (řepa, brambory) + ozim (pšenice) zvýšení výnosů o polovinu meliorace (povrchové svodnice úzké, ručně hloubené stružky, systémy sestavené z hatí, široké kanály a příkopy, štěrkové drény) objem meliorací největší v Rakousku 2. MĚSTSKÁ ZELEŇ Cesta k veřejnému parku: 1. Soukromé zahrady a parky veškerá zeleň do poloviny 18. stol., poslední velké soukromé zahrady Klamovka po 1787, Cibulka od 1817, Kinského zahrada od 1827, Gröbovka od Uliční zeleň Nové aleje (1788) 17

18 3. Promenády promenády na hradbách, podél hradeb Wimmerovy aleje (baron Jakub Wimmer, ) 4. Zpřístupňování soukromých zahrad, parků a obor do konce století většina císařských a šlechtických zahrad (o svátcích, vstupenky) 1804 Stará královská obora (nej. purkrabí Jan Rudolf Chotek z Chotkova a Vojnína ) 5. Nově založené soukromé zahrady a parky určené pro veřejnost Růžodol (Rosenthal, Růžové údolí) - Jan Ferdinand Schönfeld Kanálka (kol. 1790) Josef Emanuel Canal de Malabaila 6. Veřejné sady ze soukromých prostředků Sady Na novoměstských hradbách ( ) 7. Veřejné sady z veřejných prostředků Chotkovy sady (Volksgarten), 1833 (purkrabí Karel Chotek z Chotkova a Vojnína ) 2. polovina 19. století vznik řady nových veřejných parků zakládány sady na předměstích František Thomayer ) ředitel pražských sadů , nejvýznamnější zahradní architekt 19. století Lokalizace veřejných sadů 19. století: 1. Stávající soukromé parky a zahrady Královské, císařské, šlechtické zpřístupňování, vykupování, darování Klášterní rušení (sekularizační vlny), prodej Odborné (botanické, univerzitní) postupně zpřístupněny 2. Hradební okruh před zrušením hradeb promenády, parky na hradbách (Sady Na novoměstských hradbách) po zboření hradeb okružní systém i izolované parky (sady Vrchlického, Čelakovského, Švermovy a park na Karlově) 3. Náměstí stávající náměstí (stromořadí Václavské náměstí, parkové úpravy Karlovo náměstí), nová parková náměstí na předměstích (Žižkov, Karlín) 4. Městské hřbitovy zrušené hřbitovy uvnitř měst (Josef II.) nové a rozšířené hřbitovy vně měst (Olšany, Malostranský ) 5. Hospodářské plochy ve městě (vinice, sady, štěpnice, louky) v okolí města (usedlosti, statky, pole, louky, vinice) 6. Polohy vázané na terén (vrcholy, svahy, rokliny) 7. Nábřeží a ostrovy rumiště, střelnice, skladiště, vojenská cvičiště Zeleň léčeben a sanatorií, lázeňská města 3 3. PŘÍRODNĚ KRAJINÁŘSKÝ PARK vznik a vrchol v Anglii 18. století ( anglická zahradně krajinářská škola ) dlouhá paralelní existence formálních a přírodně krajinářských zahrad Východiska a inspirační zdroje politická a společenská situace v Anglii na konci 17. století (mimořádně liberální politické klima, svobodný tisk), 1689 konstituční monarchie X absolutismus na kontinentě nepřetvořená příroda symbolem svobody a nezávislosti 18

19 formální barokní zahrady odsuzovány jako symbol politického utlačování a zvůle Versailles Ludvíka XIV. prototypem absolutistické vlády Forma krajinářského parku různě odstíněný krajinářský park (postupná proměna formy) klasicistní romantický naturalistický sentimentální eklektický anglo-čínský smíšený styl klasicismus park jako idylické místo (literárně Němcové Babička) romantismus park jako místo s tajemstvím (literárně Máchův Máj) Zahrada jako ideální příroda záměrně dotvořená, zbásněná příroda, přirozenější než příroda příroda upravená šťastným přispěním umění Harmonie a jednota sdružení prostředků do nového celku (Übergesamtkunstwerk) Všechno, co je ctnostné, je zároveň esteticky krásné, neboť krása tkví v harmonii. (A. A. C. Shaftesbury) Stírání hranic skryté příkopy (ha-ha), průhledy a průseky do krajiny zapojení okolí do kompozice zahrady (terénní, architektonické dominanty) Spojení domu se zahradou přivedení přírody až k domu Důsledná nepravidelnost a vyloučení symetrie odstranění veškerého formálního uspořádání zahrady, meandrující cestičky linie krásy ve tvaru S Zákon scenérie vedutová kompozice sbírka krásných scenérií, trojrozměrné krajinářské obrazy, malířsky aranžované veduty propojené vinutými stezkami, střídání a kontrastování scenérií Pohledové osy vytváření průhledů, panoramatické pohledy, rámování výhledů vizuální propojování, vyhlídkové okruhy Zahrada jako ideální prostředí palladiovské architektury vzkříšení kulturní krajiny Itálie mytologizující přetvoření antické krajiny představivostí 18. století Program zahrady odkazy na dějiny, zednářství, osvícenství, filozofii (filozofický program), literaturu (literární program), odkazy na mytologii, antiku, politiku 18. st. sledován určitý program 19. st. eklektismus (libovolně kombinovány různé styly a nejrůznější scenérie) Práce s terénem důsledné modelování terénu, citlivě zapuštěné cestičky Akcentace vody potoky, vodopády, umělá jezera s měkce zaoblenými, zvlněnými břehy Práce s vegetací koruny stromů a keřů se již nezastřihují 18. století domácí a zdomácnělé dřeviny 19. století exotický rostlinný materiál (botanické, sběratelské zájmy) solitéry a skupiny stromů (trojice, pětice lichý počet) linie, triangly, klíny vizuální efekt 18. století obvykle jeden druh 19. století často i směsi různých stromů rámování, dominanty (barva, tvar, velikost), vytvoření pozadí, uzavření scenérie (jehličnany) 18. století - mírně modelované trávníky 19. století - opět záhony květin, vázy květinové geometrické partery, kobercové záhony pestrých květin, pestře kvetoucí keře (rhododendrony), opět topiary Drobná architektura stavbičky všech slohů od antiky přes románský, gotický, renesanční, barokní a empírový důvody estetické i praktické 19

20 praktické stavby různých forem stáje, úkryty pro zvěř, myslivny, loděnice, pavilóny pro rybáře Vždyť v každém parku nota bene musí vše ideální být a krásný poklop vkusně sklene i, pardon, sýr, co počal hnít. A tak vypadá, věřte tomu, prasečí chlívek jak chrám bohů a řádná stáj, jak udán tón tváří se co by Pantheon. (J.W. von Goethe) čajové pavilóny, letohrádky, přístřešky, lavičky, místa společenských her a života upomínky na osobnosti, ctnosti, symboly osvícenství a romantismu (náhrobky, mauzolea, urny, památníky, pomníky, oltáříky, nápisy na stavbách, stromech, lavičkách, verše Voltaire, Rousseau, Vergilius, Horatius ) antické chrámky a pavilónky, antické ruiny (Venušin, Svornosti, Vítězství ) obelisky, monumenty mosty a mostky středověké ruiny, hrady, hrádky, kaple, kláštery (zapojení původních i tvorba umělých zřícenin) ruina symbol vlasti, symbol minulé slávy národa (nacionalismus) rozpadající se monument národní historie, symbol pomíjivosti, plynutí času tajemné místo, místo setkání s duchy, místo vyprávějící o starých časech exotické prvky Číny, Japonska či Orientu minarety, turecké mešity, egyptské obelisky, pyramidy a sfingy anglo-čínská zahrada pavilónky, pagody, můstky a lucerny chýše preromantické a romantické zahrady Le hameau sentimentální vesnička, vrchol idealizované bukolické představy další hříčky, stavbičky - jeskynní poustevny, holandské mlýny, rozhledny, labyrinty Rozšiřující a doporučená literatura k vývoji krajiny (je toho spousta, zde uvedena literatura česká, dostupná, přehledová tj. vhodná jako skripta, neuvádím knihy zabývající se jen některými obdobími ) LÖW, Jiří MÍCHAL, Igor. Krajinný ráz. 1. vyd. Kostelec nad černými lesy: Lesnická práce, ISBN [část 6 Historické rámce vývoje české a moravské krajiny] MATOUŠEK, Václav. Čechy krásné, Čechy mé - Proměny krajiny Čech v době industriální. Praha: Krigl, ISBN [omezené především na poslední dvě století] SEMOTANOVÁ, Eva. Historická geografie českých zemí. 2. vyd. Praha: Historický ústav, ISBN [především kap. 5.4 Osídlení českých zemí, jeho vývoj a struktura] SEMOTANOVÁ, Eva et al. Česko. Ottův historický atlas. Praha: Ottovo nakladatelství, ISBN Kol. Krajina v České republice. Praha: Consult, ISBN SÁDLO, Jiří POKORNÝ, Petr HÁJEK, Pavel DRESLEROVÁ, Dagmar CÍLEK, Václav. Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí. 3. vyd. Praha: Malá Skála, ISBN SKLENIČKA, Petr. Základy krajinného plánování. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Naděžda Skleničková, ISBN [část 2.3 Hodnocení kulturních charakteristik krajiny] KROFTA, Kamil, Dějiny selského stavu. Praha: Laichter, 1949 [klasická kniha, spíš historický nástin, méně o krajině a zemědělství] BERANOVÁ, Magdalena KUBAČÁK, Antonín. Dějiny zemědělství v Čechách a na Moravě. Praha: Libri ISBN [zaměřeno na zemědělství, méně na krajinu] Rozšiřující a doporučená literatura k vývoji městské zeleně KUPKA, Jiří. Zeleň v historii města. Praha: Nakladatelství ČVUT, 2006, ISBN [přehledová skripta k vývoji městské zeleně další rozšiřující literatura uvedena v knize] 20