Karel Makoň. 1. Paul Misraki Zkušenost o životě po smrti. 2. Lewis Thomas: Buňka, medúza a já. Komentář k přečtenému a přeloženému

Transkript

1 Komentář k přečtenému a přeloženému Karel Makoň 1. Paul Misraki Zkušenost o životě po smrti (L experience de l apres-vie) 2. Lewis Thomas: Buňka, medúza a já Komentář k přečtenému a přeloženému Motto: Wenn ich wüsste, dass ich morgen sterben müsste, noch heute würde ich einen Baum pflanzen. Martin Luther ( ) Úvod Uzná-li aspoň jeden z mých přátel, že tento komentář nebyl marný, budu vrcholně odměněn za svou námahu. Budu psát komentáře v závorce se začátečním K, kdežto překládaný nebo přečtený text budu uvádět bez závorek. Závorky bez K uvnitř překládaného textu pocházejí přímo od autora přeložené knihy, čili můj komentář je pochopitelně vždycky za překládaným textem. Bude se týkat hlavně zkušeností, které jsem nabyl jinak než studiem. Při překladu budu vynechávat ta místa, která by se dala v rétorice nazvat captatio benevolentiae, tedy získávání čtenáře či posluchače na svou stranu. Jinak se budu snažit o reprezentativní výtahy z různých děl. Citáty z nich nebudu překrucovat vlastním míněním, nýbrž je budu podávat věrně. Vynechaná místa označím např. (...). Vynechané kapitoly uvedu vlastními slovy ve zkratce. Končím dřívější seriál Otázek a odpovědí hlavně proto, že je daleko těžší se ptát než odpovídat v oboru, ve kterém působím. Mnozí z těch, co se ptali, už zmlkli, protože už nemají na co se

2 ptát. Nemám jim to za zlé, protože ani já se už dlouhou dobu neptám. Je však tolik věcí, na které se nikdo neptá, a přece jsou důležitější než věci, na které se lidé ptají. Čtu-li text, pojednávající o hlubších věcech života a smrti, jasně pociťuji, co v něm nebylo zodpovězeno, a proto část z toho dopovídám. Ošelín, 26. dubna 1983 Jako první se chápu knihy Paul Misraki: L experience de l apres-vie (Zkušenost o životě po smrti) (K: Jako komentátor této knihy ocitám se v podivné situaci, neboť jsem po smrti už od svých tří let života a potom stupňovitě a dokonaleji s přibývajícími léty a zkušenostmi z řetězové reakce po prvním sebeumrtvení. Jak jsem jinde vysvětlil a podrobněji vypsal, lékařům se na mně podařil husarský kousek, když mě v předškolním věku několikrát za vědomí operovali tak bolestně, že jsem se svým vědomím odešel během jejich vivisekce od trýzněného těla někam, kde jsem je přestal pociťovat. Trvalý následek tohoto úniku byl, že jsem se už nikdy úplně neztotožňoval s tělem, nýbrž se stále mohutnější částí individualizovaného vědomí, které má své "smysly" a svůj "rozum", na kterých je stále závislejší, kdežto vůči běžným smyslům a rozumu je stále nezávislejší. protože však i tuto část vědomí chápu jako součást daleko širšího, ba nekonečného vědomí, dochází u mne k jakési vnitřní svobodě. Vždyť mohu říci, že ty nové smysly a rozum způsobují rozšíření bývalé mysli za rámec intelektuálních možností člověka. Nedochází přitom k rozšíření vlastních intelektuálních schopností, nýbrž k přechodu do širší oblasti vědomí, které svatá Terezie z Avily výstižně nazvala dilatatio mentis. Bylo by příliš pracné, kdybych argumenty z oblasti rozšířeného vědomí důkladně odůvodňoval rozumovými dedukcemi. Budu postupovat přímočaře u vědomí, že někdo mi porozumí i se se mnou shodne.) 1. Prožití dobrodružství

3 (K. V této první části knihy se uvádí, že kniha bude pojednávat o zážitcích člověka, který si přál zachovat své inkognito. Autor jej bude nazývat Julien.) 2. Je záhrobní život (přežití) možný? Problém přetrvání vědomí po smrti klade dvě formy otázek, které není dobré směšovat a smotávat: 1. Je přežití možné? 2. Kdyby tomu tak bylo, co je třeba si myslet o "styku" se zemřelými? Je to iluze nebo skutečnost? Ztráta víry v takovou možnost se dá vysvětlit různými způsoby. Kategorické odmítnutí přicházející ze strany vědy, aby brala v úvahu eventualitu přežití, se zakládá na dobře známých důvodech, jimiž se hned budeme zabývat. Spíše by nás mohlo podivit, že se s podobnou nedůvěrou shledáváme dokonce u těch v západním křesťanství, kteří profesionálně hlásají víru v nesmrtelnost duše. Připouštějí zajisté, na základě víry v tvrzení Ježíše Krista, že smrt je jen přechodem, který vede do Věčného života, ale ptát se po způsobu tohoto druhého života jim připadá zbytečné, směšné, dokonce bezbožné a rouhavé. Mnozí z nich (to však je deformace myšlení nového data, zabarvená modernismem) vysvětlují smrt jako náhlý skok "do věčnosti", tj. mimo čas. V jejich očích věčnost (kterou nelze zaměňovat za nekonečně dlouhé trvání) představuje jakýsi druh krystalizace do absolutní okamžitosti, úplně nepochopitelné pro naši lidskou inteligenci. Ve chvíli smrti duše vstoupí do plnosti svého bytí v universu bez dimensí, takže my zrazovaní mezemi našich představ nemáme se snažit zkoumat něco, co nemůžeme z důvodu své přirozenosti pochopit. Zajisté nenadsazujeme, když řekneme, že velká většina nynějších věřících uvažuje o věčném životě tímto způsobem. Dokonce se shledáváme s tím, že toto pojetí posmrtného života se nestřetává se skutečností ani s žádným vysloveně náboženským učením. Dokonce vychází vstříc tradičnímu učení. Během jedné konference (uveřejněné v La Survie apres la mort) rozhovor vydaný ze sjezdu Světové aliance náboženství, nakl. Labergerie, distrib. Mame, Paříž) se kardinál Daniélou vyjádřil roku 1967 takto: "Linie, na níž trvá katolická teologie, je tvrzení, že onen čas strávený po smrti je pro celek lidstva časem očisty. Tohle, když to zbavíme (...) mythických představ, kterými je přednášeli někteří dřívější kazatelé, aby zaujali představivost, vyjadřuje skutečnost, která se nám jeví jako oslňující zřejmost. (...) Jiné tvrzení je, že jakmile dovrší očistec, duše pozná blaženost..."

4 Teologie tedy v posmrtném životě rozlišuje posloupnost stavů. To v sobě obsahuje trvání. Myšlenka, podle které se život po smrti nachází "mimo čas", pochází z často se vyskytující záměny "času" a "trvání". Když zvolíme definici času podle Larousse jako "trvání měřené sledem dní a nocí", je zřejmé, že ti, co odtud odešli, tento náš čas už neznají: žijí "mimo hodiny" vymezené pohybem hvězd, nemají už ani hodinky, ani hodiny. Ovšem jejich existence se rozprostírá v délce nějakého "trvání", je-li pravda, že mohou projít za sebou následujícími stavy (obdobím očišťování a potom blažeností). Každý katolík, respektující učení církve, musí následkem toho připustit, že Věčný život není krystalizací v okamžitosti, nýbrž opravdový život vystavený "událostem". Přešťastně ovšem pro většinu z nás, kteří nejsme svatí, nebudeme moci předstoupit před tvář boží, dokud se neočistíme v "očistci" (jaké hrozné slovo). Věří se tedy, více či méně, na tento očistec, a mně se zdá, že se mýlíme. (K. Připadá vám možná zbytečné zabývat se myšlenkami na posmrtný život, když před námi stojí nevyřešené úkoly tohoto pozemského života. Jenže jedním z hlavních nevyřešených problémů pozemského života je otázka: "Je pravda, že svým nynějším způsobem života tvoříme předpoklady pro život v nějakém stavu, který se různě nazývá, v křesťanství např. nebe, peklo, ráj a očistec? Je dnes vůbec únosné na něco takového myslit? A věřit? Nemáme se raději soustředit na vezdejší svět a žít, jak se dá nejlépe? " Ony se však množí důkazy, jejichž uspořadateli jsou v poslední době Američané, Küblerová- Rossová, původem Švýcarka, dr. Raymond Moody a Kenneth Ring, kteří snesli tolik důkazů o posmrtném životě, že nelze dále pochybovat, že si opravdu svým způsobem nynějšího počínání a myšlení "zajišťujeme" určitý způsob života po smrti. Na poctivě snesených důkazech při vyslýchání těch, kteří se vrátili ze stavu blízkého smrti, je velmi omezujícím faktorem skutečnost, že si vyslýchající promluvili opravdu jen s těmi, kteří se ocitli jen na prahu posmrtného života, ale nikoliv s těmi, kteří jsou tam po skutečném opuštění fyzického těla, a možná, že se očišťují, či už se očistili atd. Pominu zatím spiritistický materiál důkazový, ne proto, že bych jím opovrhoval, nýbrž proto, že se dá snadno zjistit, že v mediálních projevech je nerozlučitelně a nesoudně obsaženo - protože medium o sobě neví - zkušenost z našeho pozemského života zároveň se zkušenostmi posmrtného života. Kde potom začíná a končí pravda?

5 Postavím tedy vedle sebe jednak zkušenosti pacientů, kteří se vrátili ze smrti po klinické smrti, jednak medií, která byla více či méně posedlá "duchy" zemřelých, jednak ještě zkušenost z rozšířeného vědomí, kterou jsem postupně nabyl. Ani to není všemohoucí metoda, protože si všímá různých stupňů dokonalosti, rozšíření a jasnosti vidění, a na těchto okolnostech jsou závislé její výsledky. S rozšířením vědomí je spojena schopnost rozeznávací správného od nesprávného, ale i ta je omezena a závislá na míře uskutečňování poznávaného. Sluší se hned říci, že rozšířené vědomí se dostavuje zákonitě a že není nějakou výsadou vyvolených lidí. Křesťanští mystikové je dosahovali, aniž chtěli, vnitřní modlitbou, která měla povahu odstupu od sebe, nejhlubšího a nejradikálnějšího sebezáporu. Sv. Terezie o tomto prostředku praví, že jej obsahovala modlitba, která jí "nešla" a ona v ní přesto setrvávala klidně sebezáporem. Nebyl jsem do nejnižšího stupně rozšířeného vědomí přiveden vnitřní modlitbou nebo chtěným sebezáporem, nýbrž naprosto nechtěným, zato krutým vybavením osobního vědomí, které se ztotožňovalo s tělem do stavu individualizovaného vědomí nezávislého na tělesnosti. Příčinou tohoto vyhoštění z těla byla krutá, vědomě nesnesitelná bolest způsobená opakovanou operací za vědomí v raném věku. Nemíním blahořečit oné krutosti za to, že jsem jí byl uveden do stavu rozšířeného vědomí, byť i nejnižšího stupně, protože tohoto prostředku by se nikdy nemělo používat za účelem rozšířeného vědomí, přestože už ve starověku byl dobře znám a byl také používán. Při starověkém zasvěcování, při tzv. mysteriích se já vytlačovalo z těla bitím, strachem, hrozbami smrtí apod. Nedosáhlo se však ani onoho známého způsobu rozšířeného vědomí, kterým byl pověstný Sokrates. Ten věděl z tohoto vědomí, co nemá dělat a řídil se tím dokonale. Můj nejnižší stupeň rozšířeného vědomí nesahal tak daleko. Nevěděl jsem, co mám dělat a nebo nemám dělat, jak mám nebo nemám myslet, nýbrž měl jsem jen potřebu správně jednat a myslet. Musel jsem se ptát dospělých lidí, co je správné a co nesprávné. Jakmile však vyřkli svůj soud, ihned jsem poznával, zda mně radí dobře nebo špatně. Neposlechl jsem ani v zásadních věcech, když jsem poznával, že mně radí špatně a poslechl jsem, když jsem poznával, že mají pravdu, a ejhle, na místě jsem získával, aniž jsem si to přál, sílu k uskutečnění správného. Zopakuji rozlišení mezi vlastní vůlí, chtěním a vůlí, která nebyla moje. Vyšel jsem z rukou lékařů s vůlí a vůlí jednat správně, a to nebyla vůle má, nýbrž neosobní tendence jednat správně bez ohledu na sebe a na své chtění, na své záliby a slabosti a slabůstky. Pak ovšem, jakmile jsem věděl,

6 co je správné, musel jsem napřáhnout své osobní chtění, abych to realizoval. Kdybych si byl takto nepočínal, byl bych oslaboval nebo dokonce blokoval zmíněné poznání. Jakmile jsem nasadil v klidu všechny páky svého chtění k realizaci poznávaného, okamžitě se dostavila moc vůle, která nebyla ze mne a pomocí ní jsem "byl schopen" správnou věc provést. Vidíte, jakou nepatrnou a přece nepostradatelnou úlohu zde hraje lidské chtění. Upozorňuji, že při každém nástupu dalšího stupně rozšířeného vědomí celý zde vylíčený proces se obdobně opakoval. Namísto násilného zákroku lékařů však nastoupila nechtěná zaujatost, která odvedla dokonale mou pozornost od těla. Křesťanští mystici si pomáhali k této zaujatosti chtěně rozdmycháváním zbožných citů. Upozorňuji, že není stejné, nebo nemá stejné následky, dostaví-li se zaujatost chtěně či nechtěně. Nechtěná zaujatost se dostavuje po nesmlouvavém sebevyprázdnění, a je-li toto úplné, vyplývá z něho míra rozšířeného vědomí úměrná sebepoznání, na základě něhož jsme se vzdali domněle sebe celého, vždy domněle celého. Přesvědčil jsem se tedy, že každý z nás je stavem zindividualizovaného vědomí. Toto vědomí vchází do lidského těla a postupně se s ním tak ztotožní, že je nikdo nepozoruje odděleně od těla. Nikdo si této podstaty své bytosti nemusí být vědom. Tato nevědomost nic neubírá na plnosti lidského života. Člověk by si měl ale (uvědomit) uvědomovat, že ve spánku se snem se toto vědomí ztotožňuje s jiným tělem, které on také považuje za sebe, nikoli za pouhý nástroj vědomí. Tím se však budeme zabývat později. Nyní stačí říci, že tento omyl má po smrti za následek něco, čemu se tradičně říká očistec. Tento proces opravdu existuje, ale z jiných důvodů než jaké zná křesťanská tradice. Za pozemského života si můžeme odběhnout ze snu do pozemského života v bdělém stavu, a tomuto stavu můžeme uniknout spánkem. Tyto úniky po smrti nejsou tak snadné. Nastává pravý očistec tím, že je člověk přidržován ve stavu, ve kterém už není příjemno pobývat. Po narození na tento svět došlo postupně ke ztotožnění vědomí s tělem, a to je onen "hřích", kterého bylo nutně zapotřebí - mohli bychom ho nazvat dědičným hříchem, protože je umožněn převahou genetického záznamu, který jsme zdědili po rodičích, abychom vůbec mohli rozvinout lidský život. Jedině tento rozvinutý lidský život skýtá naději na přechod do stavu vědomí nezávislého na těle. Dalo by se to přirovnat k růstu květiny, která ve vrcholném stadiu vývoje nese květ, v němž je semeno už nezávislé na rostlině a přece obsahující ideu celé nové rostliny. Zasadíme-li

7 semeno do země, vyroste tatáž a ne jiná rostlina. Uvědomte si jaká zvláštní závislost tu je než ta, která umožňuje semenu, aby na mateřské rostlině dozrálo. Tato závislost sahá za hranice jednotlivce nebo individuální rostliny. Po smrti probíhá očistný proces proto a v tom smyslu, že při smrti odpadne hrubé hmotné tělo, se kterým se už nemůžeme ztotožňovat, zato však jemnější tělo, se kterým jsme se po dobu pozemského života stýkali ve snu, nadále existuje a s ním i paměť na prošlý život přechodně potřebného ztotožnění s tělem hmotným. V ní je obsaženo nyní už nepotřebné ztotožnění s fyzickým životem. Tento pocit ztotožnění se odbourává pomalu, a na jeho místo nastupuje vědomí čím dále tím méně závislé na hrubé tělesnosti. Jestliže člověk pocit ztotožnění s tělem překonal už během pozemského života zkušeností o tom, že je stavem spoutaným tělesností a jestliže nadto stav svého individuálního vědomí už zde na zemi spojil vědomě se stavem zdrojového vědomí, ze kterého každé individuální vědomí ustavičně prýští, tj. ubíral-li se dostatečně mocně proti proudu, tak toto vědomí ze zdroje k jeho lidskému objektu se stává zřejmým, a o takovém člověku se dá říci, že se znovunarodil v širším vědomí. I toto znovuzrození má své stupně, jehož krajní body označil Ježíšovým narozením z vody a ducha. Po smrti osvobození od ztotožnění s tělem probíhá snáze nebo tíže podle toho, do jaké míry člověk se zde na zemi ztotožnil s tělem a z tohoto ztotožnění se během pozemského života vymanil nebo nevymanil, tj., do jaké míry na něm lpěl. Velice také záleží na představě o zásluhách a vinách, které si tu člověk na světě vytvořil. A tak člověk, který má těžké svědomí z toho, co zde na světě napáchal, vlivem této své představy viny po smrti mnoho trpí a připadá mu, že se asi ocitl v pekle, ale není tomu tak, nic věčně trvajícího nemůže vzniknout z ničeho, co začalo a končilo. Už z těchto letmých poznámek bychom si mohli udělat dost přibližnou představu o tom, co nás po smrti čeká. Důležité je, že člověk má možnost osvobodit vědomí z područí tělesnosti už za pozemského života. Něco jiného je u zvířete. To nemá vyhnutí ze ztotožnění vědomí s tělem a jeho vědomí po smrti v tomto stavu přebývá i po smrti. Jeden ze svědků Moodyho si všiml, že tam na onom světě byl pronásledován ptákem Nohem, zde na světě už třista let vymřelým. To je zajímavý postřeh. Kořen tradičního omylu o stavech jako je očistec, peklo, nebe, zavržení a spasení tkví někde jinde než v nezkušenosti s těmito stavy. Je postaven na základním chybném názoru, že nesmrtelnost duše začíná při narození člověka a že může být

8 promarněna. Co je nesmrtelné, je věčné, nemůže být zničeno, zavrženo atd., nikdy nezačíná a nekončí. Pouze vyslankyně nesmrtelné duše naše lidská duše začínající se rozvíjet od začátku narození na svět a ztotožňující se mylně s tělem, může být ztracena tím, že ztratí podklad pro své ztotožnění s pomíjejícím fyzickým tělem a podruhé s jemnějším tělem v záhrobí. Možno říci s Ježíšem, že kdo hledá život, rozumějme postavený na tomto ztotožnění, ten jej ztratí. Toto z nesmrtelné duše propůjčené ztotožnění vědomí duše se snažil Ježíš převést do nového ztotožnění, aby člověk byl jedno s Otcem jako on je, a tím lidskou duši vrátil zpět do věčnosti, tedy přivedl ji ke spasení. Mohla by zde vzniknout všetečná otázka, proč Ježíšovi stála za tolik námahy smrtelná duše. Protože světlo vědomí, které je v ní, přichází z věčnosti, je jí propůjčeno k tomu, aby toto světlo mohla obrátit vzhůru a přejít do zakoušení věčného života. Toto světlo od Boha pochází a k němu se vrací, a buď samo, když marně svítilo ve tmách, nebo s lidským vědomím, které se k němu přivrátilo, a to je spása. Nepsal bych tyto komentáře, kdyby bez těchto znalostí nejen náboženství, ale i celé lidstvo se neocitaly ve velmi nebezpečné situaci. Lidstvo je schopno dnes vynaložit mnohem více kvalifikovaných sil na dobývání vymožeností sloužících prchavému životu, než tomu bylo dříve, vzniká tlačenice u omezených zdrojů tohoto života, lidé si tam vzájemně překážejí, a přitom cesta spásy zůstává opuštěna. Dochází ke tragické nerovnováze, protože došlo k lidské individualizaci vědomí z jiných důvodů, než aby se pomocí ní hledalo východisko ze smrti. Kdo hledá svůj život zmíněným způsobem, ztrácí jej. Dochází k tragickému pocitu opuštěnosti a samoty. Kdekdo si mi stěžuje, že se cítí opuštěn, zvláště když na něho dolehnou těžké zápasy a život. Tento zjev má hromadnou povahu ve válečných frontách a v žalářích jiného druhu než je válka.) Mozek a myšlení Opusťme však nyní tyto rozpory, které se netýkají jen věřících, abychom si všimli přímo vědeckého aspektu problému. Odmítání, se kterým se setkáváme u současných lidí vědy uvěřit na přetrvávání vědomí po smrti, se zakládá na velmi jasných důvodech. Dají se shrnout do několika slov: Lidská bytost, jako všechny živoucí bytosti, se skládá z těla, z chemických reakcí produkujících život a vědomí. Jakmile se

9 zastaví tyto organické pochody, a zvláště jakmile mozek přestane být podražďován, vědomí mizí nevyhnutelně s celým životem. Je mozek výrobcem myšlenky? Tradiční vědec o tom ani v nejmenším nepochybuje. Stačí, když vidí, že určité poranění mozku odpovídá příslušné změně vědomí a paměti. Zrušte mozek a myšlení ustane. Předveďme si však způsob myšlení anglického metafyzika z počátku tohoto století, sira Olivera Lodge, který vyvrací předešlý názor s ironií. Přirovnává vědomí k houslistovi a mozek k jeho nástroji. Ztratí-li se nebo zničí-li se housle, zmizí zároveň také virtuos? Ztráta houslí zajisté znemožní hudební projev, ale nikdo nemá právo z toho vyvozovat, že hudebník už neexistuje. Můžeme modernizovat toto přirovnání a nahradit housle radiopřijímačem. Zničí-li se aparát, neuslyšíte už nic. To však neznemožní vysílačce, aby pokračovala ve vysílání koncertu, který vaše ucho už neslyší. A jestli náš mozek je něčím podobným jako radiopřijímač, nezpůsobí jeho zničení nutně zmizení vědomí. Na to skeptik odvětí, že jde o domněnku zcela neověřitelnou. Nikdo nemůže zachytit existenci myšlenky vně orgánu, který umožňuje její projev. Uvažovat o neověřitelné myšlence je nejen nevědecké, ale prostě je to mrhání časem. Na neštěstí pro skeptika tato slova především ho usvědčují, že se nezajímá o pokroky lidského poznání, neboť na vše se už díváme jinak, jak se hned přesvědčíme. Parapsychologie je věda ještě mladá, nezjednala si ještě právo, abychom se jí ve Francii dovolávali, a toho příčinou je jistý pseudovědecký racionalismus. Podle slov Patricka Ravignana "vyslovovat se dnes ještě v termínech jako jasnovidectví a telepatie nebo rozklad osobnosti atd., to je jako kráčet po ohonu tygra." (Ze spisu Les Domaines de la Parapsychologie, od F. Rabignata a Huberta Larchera, vyd. C. A. L.). Nicméně o parapsycholozích je stále více slyšet ze zahraničí, zvláště z USA (kde laboratoře parapsychologie fungují v rámci universit) a více ze SSSR (kde tento druh studií dokonce je subvencován sovětskou vládou). Obecně řečeno, tato věda se nesnaží otevřeně zabývat přímo problémem života po smrti, ale zkoumá projevy až dosud nevysvětlené, jako telepatii (působení myšlenky na chování hmoty), telekinezi - projevy, které postupně řeší otázku vzájemné závislosti mezi vědomím a mozkem. Louisa Rhineová, manželka a spolupracovnice profesora J. B. Rhineho, který řídí laboratoř parapsychologie v Duke (Arizona),

10 píše o telepatii toto: "Dnes existuje taková mezera v oblasti našich znalostí týkajících se vztahu myšlenka-mozek, že v mozku děláme něco, pro co nemáme vysvětlení. Mluvit o styku mysli s myslí nemá pak žádný smysl. Dokud neurologové a psychologové nevyplní tuto mezeru, dotud záhada, kterou představuje telepatie nebude pravděpodobně rozřešena." (Z knihy Les voies secretes de l esprit, L. Rhine, vyd. Fayard). Manželé Rhineovi dospěli po čtyřiceti letech trpělivé práce k tomu, že prosadili myšlenku o mimosmyslové dokonalosti (F. S. P.), tj. že existují informace zachycené myslí bez zprostředkování smysly, avšak přiznávají, že Rusové jsou v této věci mnohem dále. (Tento předstih podle Rhinea je způsoben tím, že se Sověti neutápějí v mravních a náboženských představách a předsudcích, což jim umožňuje věnovat se experimentům, k nímž mají západní lidé nedůvěru.) (Viz díla J. B. a Louisy Rhineových a Fantastiques Recherches parapsychologiques en U. R. S. S., Ostrandera a Schreedera, vyd. R. Laffont). Nyní víme, dík pozorováním prováděným za lékařské kontroly (a dokonce na Východě za vládní kontroly), že existují lidé, kteří mohou "vidět" bez použití svých očí, "slyšet" jinak než sluchem, poznávat intuitivně obsah uzavřené obálky, popsat existující krajinu, kterou nikdy neviděli atd. Víme, že stavy vědomí se dají přenášet z jednoho člověka na druhého dokonce na velkou vzdálenost nebo skrz olověnou stěnu. Víme - a to je ještě podivuhodnější - že vůlí lze působit na neživou hmotu (psychokinéze nebo telekinéze), ovlivnit např. vrh kostkou nebo také přemístit předměty jako cigarety, zápalky, uzávěrku plnícího pera atd., uložené pod skleněným zvonem. Všechny tyto zkušenosti, ještě málo známé veřejnosti, ukazují s jistotou, že něco působí bez zásahu lidského těla, pořád však nevíme z čeho je "toto něco". Někteří si myslí, že jde o nehmotný prvek (to je názor spiritualistické školy Rhineovy), ale pro jiné jsou to vibrace silového pole, chovající se jako magnetické vlny. Zdá se, že tato druhá domněnka našla své potvrzení po tom, co ruský vědec Sergejev za pomoci detektoru nového typu zaregistroval a změřil magnetické pole existující ve čtyřcentimetrovém obvodu kolem těla objektu, když tento se pustil do experimentu parapsychologické povahy. Ještě lépe: Tentýž Sergejev zapojil své detektory do blízkosti těla člověka klinicky mrtvého a podařilo se mu zjistit, že když elektroencefalograf přestal registrovat poslední mozkové vlny a

11 když elektrokardiogram nevykazoval žádný tlukot srdce, nové detektory začly být činné. Okolo těla bez života se začly chvět pole elektromagnetické síly, jako by se uvolňovala určitá energie. Jestliže tedy tělo, jehož mozek přestal fungovat, je ještě schopno uvolňovat tento druh energie, jestliže na druhé straně vnímat (zrakem, sluchem) je možné bez prostřednictví smyslových orgánů, jsme ve velkém pokušení extrapolovat a předpokládat, že může existovat druh vědomí nezávislého na tomto jiném fyzickém orgánu, jímž je mozek... Tomuto pokušení parapsychologové dobře rozumějí a nechtějí mu podlehnout. Většina z nich si dává pozor, aby se nedotkla otázky života po smrti: velmi opatrně přistupují i ke svým objevům daleko méně kompromitujícím. Jakákoliv narážka na to, co by se mohlo týkat posmrtného života, je pro ně oblastí přísně zakázanou: Výjimečně profesor Rhine vzal na sebe riziko vyvolat otevřeně problém přežití a způsobu, jímž se jeví výzkum z vědeckého hlediska (v knize New World of the Mind, Apollo Edition, USA). Konstatuje, že hlavní otázkou bude dovědět se, zda jakýkoliv netělesný prvek nebo část osobnosti zachovává po fyzické smrti schopnost vnímat pokusy a jestliže tento prvek může projevit svou existenci nějakým způsobem, zda může být identifikován. Až dosud, poznamenává Rhine, nemohlo být poskytnuto žádné potvrzení naprosto nepochybné povahy, i přes marné pokusy prováděné už století společnostmi psychiků. Avšak podle názoru spolupracovníků Rhineových, je třeba pokračovat v bádání tímto směrem, neboť - říkají - důvody předpokládat existenci psychického prvku nezávislého na těle se zakládají na spolehlivých základech. Tyto základy nejsou ani filosofické ani náboženské: spočívají na takových třech tisících záznamech nasbíraných skupinou Dukeovou, a zvláště pak na dobré stovce případů vybraných z těch tří tisíc. Tyto případy více než ostatní zdají se naznačovat zásah "duchovního života" (a personal agency) nezávislého na fyzickém těle. Rhine si myslí, že v nynějším stadiu výzkumu předpokládat takový nezávislý prvek je nejpřijatelnější. V očekávání dne, kdy tento problém bude moci být vědecky rozřešen, Rhine soudí, že otázka zůstává otevřena, a každému je dána svobodná možnost přinést odpověď podle svého výběru. Každý může svobodně bádat...

12 Využijme tedy této svobody, kterou nám prozřetelně poskytuje věda: postavme soukromým právem a bez ohledu na budoucí vývoj myšlení hypotézu existence nějakého prvku ještě nedefinovaného, který prodlužuje život vědomí až za tělesný život. nejsouce vázáni žádnou metodou, předpokládejme směle, že to není rozum, o němž se dosud myslelo, že vytváří myšlenku. Nemáme co ztratit, když tohle předpokládáme, naopak můžeme tím mnoho získat: desítky tisíc svědectví pocházejících z celého světa, týkajících se mimořádných skutečností a napovídajících, že přetrvává vědomý prvek... Případy tohoto druhu byly prověřeny osobnostmi nad vší pochybnost spolehlivými (takovými jako Gabriel Marcel, chceme-li uvést jen jej)... Mezi nevysvětlitelnými skutečnostmi značný počet je takového druhu, že tyto informace pocházejí od zemřelých a jsou v nich narážky na věci úplně neznámé živým, takže jen mrtvý může něco o nich vědět... J. B. Rhine podává kromě jiného zprávu o malém čtyřletém chlapci, který ještě neuměl psát, bavil se čmáráním do bloku patřícím jeho matce. Když těmito čmáranicemi vyplnil tři až čtyři stránky, všimli si, že značky náhodně tažené dítětem nejsou ničím jiným než těsnopisem staré soustavy (o kterém dítě nemohlo mít ani zdání). Když se podařilo poselství rozluštit, zjistilo se, že je to dopis adresovaný matce dítěte od manžela téže, který zemřel patnáct dní předtím. První slova zněla "dearest beloved" (velmi drahá milovaná), což bylo charakteristické rčení zemřelého. Mluvil dále o naléhavé zprávě, která nebyla odeslána poštou a kterou je třeba okamžitě doručit adresátovi. Nuže, zesnulý manžel se nacházel v New Yorku, zatímco jeho rodina byla v Oregoně, takže nikdo doma nemohl být uvědoměn o tomto neodeslaném dopisu, kromě zemřelého. (Viz New World of the Mind, str. 312). Podobné anekdoty se v literatuře hemží. Kromě o Julienovi znám osobně případ tohoto druhu, jehož hrdinou je starý přítel, který však se vůbec nezajímá o metapsychismus. Můžeme však najít podobná svědectví ve většině specializovaných děl. Všechno v nich probíhá tak, jako myšlenka na nějaký důležitý dokument, který zůstal skryt bez vědomí všech v nějaké zásuvce nebo mezi listy nějaké knížky, posedal duši zemřelých, až donutil "vrátit se", aby na něj upozornil své blízké, buď ve snu, nebo jiným prostředkem jim dostupným. Pokud existence cenného dokumentu není známa nikomu, nýbrž jen zesnulému, je těžké dopracovat se k nějakému závěru při zanedbání domněnky o posmrtném životě.

13 Jestliže zkušenosti tohoto druhu neprožíváme sami, nýbrž jsme odkázáni na to, že se o nich dovídáme z vyprávění, je možno je vždycky přijímat s určitou skepsí. Ale jinak je tomu, když tento druh věcí se děje před našimi zraky. Nic není tak přesvědčivého jako vlastní zkušenost. Ale ani ta vždycky nestačí: Někteří lidé odmítají se zamýšlet i nad množstvím okolností vstupujících do hry, dávají přednost zapomenout, co se jim přihodilo, nebo aspoň přestat na to myslet: vždyť se tu otřásá i s celým žebříkem životních hodnot, které by bylo třeba zevrubně přestavět Dialog s mrtvými Vyvolat duši mrtvých a požadovat od nich nějaké vědomosti nebo rady, je zvyk, o němž jsou zprávy od úsvitu civilizace. Zdá se, že lidé vždycky věřili na trvání duše a na možnost styku živých na tomto světě se všemi ze záhrobí. Svaté čínské knihy, egyptská kniha mrtvých zdají se zachycovat tisícileté zkušenosti. Řečtí a latinští básníci líčí případy nekromancie (vyvolávání mrtvých). Bible právě tak. Ano, právě Bible. Něco před tisíci lety před Kristem, Saul, židovský král, dal vyhnat ze svého území věštce a nekromanty, neboť Mojžíšův zákon zakazoval provádět vyvolávání mrtvých (viz Leviticus 19-32: "Neobracejte se k duchům mrtvých, nežádejte si věšteb, abyste jimi nebyli poskvrněni."). Ale víra lidu trvala. Sám Saul, zastrašen mocí tábora filištinských, odvážil se jít na poradu k jedné ženě, která prováděla tyto zakázané věci, aby se pomocí ní zeptal právě zemřelého proroka Samuela. Odebral se k dotyčné ženě v noci v převleku, aby nebyl poznán a Samuel, oděn v plášť "vynořil se ze země". Řekl Saulovi: "Proč rušíš můj odpočinek voláním?" (První kniha Saulova: 28, 3-25) Jestliže Západ, jak se zdá, se vzdal takových dialogů, pak je to následek rozhodnutí Římské církve, která si opětovně osvojovala zákaz hebrejského zákonodárce. Zákon ten v žádném případě nepředstavuje popření tohoto jevu (krádež a vražda jsou stejně zakázány, což nikterak nezpůsobuje, že by nadále neexistovali zloději a vrazi)! Naopak, církevní autority tehdejší doby musely znát dosah svých rad a proto považovaly za nutné řídit jimi jejich použití. Dar "rozlišování duchů", o kterém mluví sv. Pavel (I. Kor XII,10), nebyl rozvíjen u všech, bylo by ho příliš mnoho. Bylo však nutné varovat slabé, které by takové styky se "špatnými duchy" mohly tragicky poplést (a to platí i pro naše dny, ještě si o nich promluvíme). Umění vstupovat do styku s odešlými - aspoň v našich končinách - bylo tedy už dávno zatlačeno do zapadlých chýšek a

14 místností za krámem, důsledkem přísných zákazů, jejich přestoupení bylo přísně trestáno tvrdými tresty: čarodějové šli na hranici i za daleko menší přestupky. V 18. století nastal velký den, nastoupila nová doba. Švédský inženýr jménem Swedenborg ( ) se proslavil svým encyklopedickým géniem. Byl zároveň matematikem, fyzikem, fyziologem, astronomem, a zprvu vedl život člověka vědy všeobecně uznávaného: jeho současníci mu vděčili za zajímavé vynálezy okamžitě použitelné. Právě on navrhl použít desítkové soustavy v měnových systémech, myšlenka, která potom po francouzské revoluci dobývala svět. Vidíme, že nebyl ani naivním člověkem, ani vtipálkem. Roku 1719 byl švédskou královnou Ulrikou Eleonorou povýšen do šlechtického stavu, a převzal jméno Emmanuel Swedenborg. Tehdy, když dosáhl pětapadesáti let, stal se subjektem "vidění". Tvrdil, že se mu zjevil Pán a pověřil ho svatým posláním, poté se vzdal všech vědeckých prací, aby uspořádal obhajobu svých zážitků. Říkal, že byl poučován anděly a zesnulými přáteli, v jejichž společenství dlel denně a uveřejnil za tohoto vyššího vedení podivuhodný spis - Nebe, Peklo a Svět Duchů (Le Ciel et l Enfer, R. S. F. Paris, viz též Swedenborg od Jeana Preieura, vyd. Sdružením Swedenborg, 14 sentier des Theux,92 - Meudon- Bellevue. Do češtiny byl výtah Swedenborgových zjevení přeložen podle knihy Arthura A. Brickmana pod názvem - Bůh, Člověk, Věčnost roku 1918 v Praze nákladem Jar. Janečka, který byl také jedním z překladatelů. Jeho je též Úvod do učení nové církve, domněle uvedené ve Zjevení sv. Jana pod pojmem "Nový Jeruzalém"). Jeho kosmologie tří království se opírá o to, co "viděl" a "pochopil". "Byl jsem informován...", píše, nebo také "Říká se v nebeské společnosti, že..." nebo také: "Často jsem hovořil o těchto věcech s anděly." Rozumějte, někteří vykřikovali, že se zbláznil, a takových výkřiků by nemělo být dbáno v plném "věku Světla, jestliže zároveň Swedenborg poskytl svému okolí výjimečný dar jasnovidnosti, jejíž předmětem byly události čistě pozemské. Byl např. intuitivně upozorněn, když sám se nacházel v Göteborgu, že právě ve Stockholmu zuří požár, který ohrožuje jeho dům. Informoval o tom své okolí 48 hodin před tím, než o tom došla oficielní zpráva. Mezi těmi, kdo se zmiňují o této anekdotě, je také filosof Kant.

15 Oznámil kromě jiného datum vlastní smrti 20. března 1772 v pět hodin večer. Swedenborg se cítil pověřen k tomu, aby upravil cesty k Nové církvi, předobrazené ve Zjevení pod jménem Nový Jeruzalém. Ve skutečnosti má na tom velký podíl pravděpodobně mocný plamen zájmu, který vzplanul po jeho smrti v Evropě, a pak v celém světě, o metapsychické fenomény. Během 19. století, v době triumfující vědy, se setkáváme s nejslavnějšími osobnostmi zanícenými pro spiritismus, který propagoval Léon Rivail, daleko známější pod jménem Allan Kardec ( ), jehož hrob je možno spatřit vždy jedinečně vyzdobený na pařížském hřbitově Pére Lachaise, nedaleko columbaria. Toto učení zaznamenalo ohromující úspěch a rozšířilo se do všech zemědílů, až na sebe vzalo podobu opravdového náboženství se svými dogmaty, fanatiky, ale také heretiky a sektáři. Bylo to doba, kdy Viktor Hugo pobouřil krev lidí, kdy Camille Flammarion (K.: Dílo tohoto francouzského astronoma vycházelo v češtině v letech postupně v devíti svazcích. Ve svazku Neznámé přírodní síly píše autor o svých vlastních zkušenostech a upozorňuje na nebezpečí tohoto okultního odvětví.) se nebál, že ohrozí svou dobrou pověst vědce a vyložil ve třech svazcích obranu myšlenky o existenci posmrtného života. Napoleon III. pozval na svůj dvůr slavná média té doby. Doba vynesla na povrch mnoho médií, která prováděla neuvěřitelné kousky. Odhalilo se též mezi nimi mnoho podvodníků, ale důkazy nejproslulejších medií obstály kritice. Uveřejnilo se ve věci spiritismu mnoho přehnaných věcí a mnoho hloupostí, mnohdy zaviněných samotnými spiritisty. Je poučné přečíst si určité originální texty, které překvapují svou střízlivostí: "Spiritismus" - psal Allan Kardec - "je založen na existenci neviditelného světa, tvořeném netělesnými bytostmi, které obývají prostor a které nejsou nikým jiným než dušemi těch, kteří žili na zemi nebo na jiných planetách, kde zanechali svůj hmotný obal. To jsou ty bytosti, které jmenujeme Duchy. Bez přestání nás obklopují, mají na lidi bez jejich vědomí velký vliv. Hrají velmi důležitou úlohu v mravním světě a do určité míry ve fyzickém světě. Spiritismus je tedy v přírodě a možno říci, že v určitém řádu ideí moci, jako je elektřina z jiného hlediska, jako přitažlivost zase z jiného zorného úhlu. Fenomény, jejichž zdrojem je neviditelný svět, se vskutku

16 vyskytovaly za všech dob. Proto historie všech národů se o nich zmiňuje..." A jinde: "Pro Duchy myšlenka je vším a tvar ničím. Voláme je jménem božím, protože věříme v Boha a víme, že nic se na tomto světě neděje bez jeho dopuštění, a když jim Bůh nedovolí přijít, nepřijdou. Postupujeme při svých pracích s klidem a soustředěně, protože to je nutná podmínka pro naše pozorování, a potom víme, jaký respekt náleží těm, kteří už nežijí na zemi, nýbrž ve šťastných nebo nešťastných podmínkách na světě duchů. Dovoláváme se dobrých duchů, protože vědouce, že jsou dobří a zlí, přejeme si dobrých duchů, protože vědouce, že jsou dobří a zlí, přejeme si, aby tito poslední se nepletli podloudně do našich styků, které pěstujeme." (V knize Qu est-ce que le Spiritisme? - Librairie des Sciences Psychiques, 42 rue Saint- Jacques, Paris). Kdyby Swedenborg mohl být při tomhle příkladném horování pro objev Jiného světa, mohl by si myslet, že jeho práce právě nese ovoce. Vzdor určitým doktrinálním rozdílům, které dělí spiritisty od jeho vlastního učení, Nový Jeruzalém, kdyby se uskutečnil, nastolil by na světě království míru... Zatím je to bohužel nerozhodná partie. Idealismus pionýrů (mluvím teď o Allanu Kardecovi a o jeho následovníku Lévim Denisovi) zanedlouho uvolnil místo pro experimentální výzkum, téměř materialistický, zabývající se hlavně odhalováním podvodů u médií. Vždyť téměř všechna média, dokonce i největší (jako Eusapia Palladino) dospěla někdy k tomu, jak zahladit nedostatky jejich skutečných darů občasnými podvody, kterými se náhle zdiskreditovala. Když si spiritismus získal pozornost takových vážených osobností jako byl Bergson a Curieovi, jakmile vyšel ze své duchovnosti, ocitl se ve slepé uličce. Připravil se o vážnost a stalo se neslušné věnovat mu nejmenší pozornost... Prostředky používané ke styku se záhrobím jsou různého druhu. Mediální trans (vyhýbejte se mu pečlivě, chcete-li si zachovat duševní rovnováhu), automatické psaní... Nechci podrobně popisovat postup používaný Julienem, který je velmi jednoduchý. Je to intuitivní písmo, které se nesmí zaměňovat s písmem automatickým nebo mechanickým. Použiji zde o něm příslušnou pasáž z Allana Kardeca: Píšící medium představuje jednu z četných variací, z nichž dvě jsou velmi rozdílné. (...) Duch někdy působí na ruku média, jemuž dává podnět úplně nezávisle na vůli média, a aniž by to

17 vědělo, co píše: to je mechanicky píšící medium. Jindy (duch) působí na mozek, jeho myšlenka překryje myšlení média, které pak právě jako při psaní nevědomě přijímá vědomí jiné, více či méně jasně. To je médium intuitivní (případ Julienův). Jeho role je přesně úlohou tlumočníka, který převádí myšlenku, která není jeho, které však přesto musí rozumět. Přece však v tomto případě může dojít k tomu, že myšlenka ducha se promíchá s myšlenkou média, zkušenost naučí snadno je od sebe rozlišit. (K.: Od doby Kardeca už zkušenosti narostly tou měrou, že spiritismus zaujal v soustavě duchovního bádání místo, kterému by Kardec řekl: "Myslel jsem si, že těmito metodami získám větší a zaručenější zprávy o životě po smrti." Prvním důvodem toho je, že mediumita není a nikdy nemůže být rovnocenným prostředkem s evokací zemřelých, s nekromancií, a to už z toho důvodu, že medium ztrácí vědomí samo o sobě a zároveň vědomí o tom, co zprostředkuje. Hodně mu pak schází z jeho nejvýznamnější lidské stránky, inteligence, a pak-li mu něco z ní přece jen zbude, smíchá se to někdy nepatřičným způsobem do mediálního projevu, jindy to v něm chybí. Tohle budu muset vysvětlit. Kardec si ještě myslel, že "duchové" mluví jako člověk, a tak s nimi jednal, tak se také projevovala jeho média. Jenže i na té úrovni, kam se médium míní dostat, je lidská řeč jakýmsi přežitkem, a duchové se k ní vrací jen proto, že se od nich chce nějaké svědectví v lidské řeči. Lidská řeč se dá použít jako dorozumívací prostředek mezi zemřelými navzájem, ale čím dále jsou tito "mrtví" po fyzické smrti, tím lépe poznávají, že lidská řeč je příliš těžkopádná vedle dorozumívacích prostředků, které mají nově k dispozici a o kterých na zemi věděli jen velmi vzdáleně. Např. mrtvý je se svým vědomím okamžitě tam, odkud je např. intenzivně volán. Nemám na mysli vyvolávání duchů ve spiritistické seanci. Volání se děje zcela neformálně např. silnou vzpomínkou. Uvedu příklad: Roku 1932 zemřel při autonehodě můj bratranec Josef Pinta ve věku 28 let. Má matka měla schopnost ve snu zachytit jak přítomnost tak řeč mrtvých, zvlášť dobrých známých nebo zpřízněných. Hned po své smrti se jí zmíněný bratranec zjevil ve snu a vylíčil jí průběh autonehody. Jeho vůz se překlopil na zatáčce a bratrancova hlava byla rozdrcena hranou dvířek. On sám se cítil vymrštěn z těla. Usadil se na příkopu a díval se na svou mrtvolu. Říkal si: "Ten už žít nebude, má roztříštěnou hlavu." Sám však nepociťoval žádnou bolest, protože smrt byla okamžitá, a jak zjistil, jeho astrální tělo, jemuž spiritisté říkají "duch", seděl nablízku havárie. Prověřili jsme si, že neštěstí mělo zrovna takový průběh, jak líčil mrtvý. Ale tímto svědectvím teprve začínala série

18 zpráv od téhož "mrtvého" ze záhrobí. Napřed vylíčil dopodrobna květinovou výzdobu svého hrobu, na kterou jsem se podle jeho zprávy šel osobně podívat. Shoda se skutečností byla úplná. Později mrtvý mamince líčil, co dělá atd. Z tohoto seriálu zpráv je nejzajímavější ta, která přišla až za několik let po jeho smrti. Jeho dva sourozenci jeli s jiným příbuzným dodávkovým autem a srazili se na nechráněném přejezdu trati Strakonice-Volary s motorovým vlakem. Srážka neměla katastrofální následky, ale je pochopitelné, že si při ní sourozenci vzpomněli na zesnulého bratra. To stačilo k tomu, aby byl "u toho" svým vědomím. Pozdě večer nám došel telegram z Prachatické nemocnice, aby se tam někdo z nás dostavil, že jsou tam hospitalizováni zmínění tři příbuzní. Než maminka odjela prvním ranním vlakem z Plzně do Prachatic, objevil se jí ve snu zesnulý bratranec a řekl jí, aby se neobávala nejhoršího. Řekl, že byl při tom, když se to stalo, a vylíčil průběh srážky a rovněž popsal, a to přesně, zranění oněch tří příbuzných. Maminka si pak zjistila v nemocnici pravdivost všech údajů ze snu. Tehdy tedy mrtvý ještě mluvil a vyvolání se dělo bez ztráty paměti a vědomí, tedy jinak, než jak je tomu u média. Projevuje-li se mrtvý slovy média, je k tomu také třeba inteligence média. Pročetl jsem si svazky mediálních projevů. Nejednou jsem se v nich setkal se stížností duchů, že některé medium pozmění obsah tlumočeného hlášení, ba dokonce až k nesrozumitelnosti nebo převodem do jiného smyslu. To znamená, že při mediálních projevech spolupůsobí rozum média a že hlášení médium překládá z "nelidské řeči" jak na takový překlad stačí svou inteligencí. Obvykle čím inteligentnější médium, tím dokonalejší je jeho přenos. Naskýtá se otázka, jaká je to "řeč", ze které médium překládá. Kdo do styku se zemřelými nevstupuje zdola, jako médium, tj. přes zlomkovité vědomí, jímž si uvědomuje tento náš hmotný svět se všemi jeho rozumově a citově přístupnými vztahy, nýbrž shora z vědomí méně zlomkovitého, tedy širšího a celistvějšího, ten se shledává u mrtvých s řečí, kterou nepotřebuje překládat a která není lidskou řečí. Rozumí jí obsahem svého vědomí spojeného s obsahem vědomí mrtvého. Rozšiřování lidského vědomí za úroveň šíře, při které se vnímá tento svět, nemá mezí, a jeho šíře je úměrná tomu, do jaké míry se dotyčný jeho nositel dovede vzdát toho já, které je jen zprostředkovatelem a uspořadatelem vjemů z našeho světa. U mne např. došlo zcela mechanickou cestou, bez mé vůle, zásahem lékařů k rozšíření vědomí, to se pak dále rozšiřovalo tak, jako by šlo o nějakou řetězovou reakci, ovšem už ne mechanicky,

19 nýbrž s mým přičiněním a disciplinou čím dále tím více náročnější. Budu líčit, jak vypadá můj vědomý styk se zemřelými. Upozorňuji, že patrně v tomto komentáři nebudu líčit dokonalejší případy styku. Dále ujišťuji, že se o takový styk vůbec nesnažím. I kdyby šlo o zemřelého světce, ke kterému mám největší důvěru, nikdy bych ho nežádal o pomoc, protože předpokládám, že on ví, kdy mně má pomoci. Všechno, co se nám dostává do vědomí ze záhrobí, je pouze něčím přivedeným k jiné zkušenosti. Manželka od chvíle svého úmrtí mi ochotně slouží jako instruktorka o věcech záhrobních. Teprve si poprvé ode mne vyžádala duchovní úlohu. Zmíním se zatím jen o jedné její instruktáži ve snu z poloviny února Ocitl jsem se vedle ní v lese na vrchu Baráku na Vizovicku, kam jsme chodívali s dětmi na výlety. Před námi se odehrávala scéna z našeho mládí, která se tehdy skutečně stala. Děti si hrály na palouku u lesa a my dva manželé jsme přitom fungovali jako živé a zúčastněné osoby na tehdejším ději. Kromě toho jsme se na scénu dívali z určitého stanoviště vzdáleného několik metrů od scény. Věděl jsem, že se manželka z tohoto stanoviště dívá se mnou, přestože jsme zároveň ve scéně žili a nemohli a nechtěli jsme ji nijak ovlivňovat, probíhala podle jakéhosi záznamu, a my jsme nebyli se scénou nikterak svázáni. Mohli jsme od ní odvrátit pozornost, ona však probíhala dále. Jak jsme tedy viděli my dva, ona zemřelá, já živý, onu scénu? Řeknu to zjednodušeně: Duševními smysly, lépe by bylo říci duševním smyslem, protože v něm jsou obsaženy všechny smysly dohromady. Člověk už nepotřebuje oko a vidí, nepotřebuje ucho a slyší atd. Ani nemá tělo, a přece se cítí být na určitém místě. Díval jsem se svou duší na duši manželky: Nebyla vidět, jen okolní scéna a les byly viditelné. Ani já jsem sebe neviděl, když jsem na sebe obrátil pozornost, a přece jsem jasně poznával, že jsem to já. To byla instruktáž o hmotné minulosti a duševní přítomnosti. Hned za tím následovala instruktáž o stávající hmotné přítomnosti. Manželka, ovšem nehmotná, přistrčila do bezprostřední blízkosti mého duševního zraku tvář dcery Aničky a "řekla" mi, abych si jí dobře všiml a mohl pak ve dne zjistit, že ve snu viděné se kryje se skutečností. Všiml jsem si tedy detailů na tváři dcery, které jsem neznal, ale hned druhý den hmotným pohledem jsem se přesvědčil o jejich existenci. Tolik o dceři v Plzni. Totéž vzápětí učinila manželka s mou dcerou ve Zdibech u Prahy. Přesun z jednoho obličeje ke druhému se děl bez ztráty času. Oba objekty byly od sebe vzdáleny 100 km vzdušnou čarou. Oba obličeje měly oči otevřené, ale nevnímaly

20 mne. Na ten jejich pohled do prázdna nezapomenu. Myslím, že jsem z uvedených příkladů jasně usoudil a vcelku správně, že mrtvý má rozšířené vědomí směrem "dolů", na náš svět. Rozšířené je o vnímání jejich světa "mrtvých". Zjistil jsem však, že mrtvý nemá rozšířené vědomí směrem "nahoru", nad úroveň, na které žije. Úroveň, na které žije, má svou šíři, řekl bych spodní a horní hranici. Dolní hranici velmi těžko může překročit tělesně a dá se říci, že prakticky ji nikdy nepřekročí. Horní hranici nemůže překročit vůbec, pokud vím, protože sám samovolně překračuji horní hranici úrovně, na které žije manželka., ale nedaří se mi ji převést dál, ačkoliv se o to pokouším. Řešení je někde jinde. Jen lidské tělo je universálním transformátorem svého úseku vědomí do všech jiných úseků vědomí a dokonce za všechny úseky, tedy úrovně až ke zdrojovému vědomí. Kdo pozbyl lidské tělo, nemůže libovolně vědomí transformovat, a kdo je má, ten je také netransformuje - leda ve spánku - protože to neumí. Tomu se nedá naučit. Je to přidáno k míře odosobnění a ke ztrátě sama sebe. Dostane-li se člověk pomocí ztráty sama sebe přes všechny úrovně během svého života, nepotřebuje už k zachování svého zindividualizovaného vědomí svého fyzického těla a po smrti bude tak svobodný, jak se jím stal už zde na světě. Mně je tedy snadno pochopitelné, proč média, vybavená jen lidskou řečí a omezenou, ne snadno měnitelnou šíří vědomí, nemohou podat věrný obraz života a myšlení lidí v záhrobí. Je zajímavé, že bytosti v záhrobí mají dojem, že se tam očišťují a někteří si dokonce myslí, že až se očistí, zase se vtělí do pozemského fyzického těla. Mínění odtělených lidí nemohlo zůstat utajeno jen v záhrobí, protože vždycky nějaký ten styk živí s mrtvými měli. Z nápovědi mrtvých mohl vzniknout pojem očistec. Nebudu rozvádět argument, že vědomí v astrálních dvojnících, v tzv. duchách ve spiritistické terminologii, se udržuje jen pomocí konkrétního obsahu, který si člověk přinese z pozemského života. Postupně se hrubší části tohoto rezidua rozpadávají a na řadu přijdou myšlenky jemnější atd. Jestliže člověk po smrti jednou není schopen hrubých myšlenek a začnou v něm převládat myšlenky jemnější, etičtější, může mít snadno za to, že se očišťuje a může o tom také v tom smyslu podávat svědectví citlivým žijícím pozemšťanům. Co je známkou rozpadu jeho lidské osobnosti, jeví se mu jako očista. S tímto rozkladem však souvisí něco, co přece jen přináší v záhrobí větší míru svobody, než jako zažíval člověk na zemi ve fyzickém těle. Už jsem mluvil o přenosu vědomí, o snazším překonávání prostorových vzdáleností bez ztráty času a bez vynakládání nejmenšího úsilí: duch je někým