Trojské trumfy. pražským školám TROJSKÝ ZÁMEK. Didaktický balíček č. 2. projekt CZ.2.17/3.1.00/32718 EVROPSKÝ SOCIÁLNÍ FOND

Transkript

1 EVROPSKÝ SOCIÁLNÍ FOND PRAHA & EU INVESTUJEME DO VAŠÍ BUDOUCNOSTI Didaktický balíček č. 2 Trojské trumfy pražským školám projekt CZ.2.17/3.1.00/32718 TROJSKÝ ZÁMEK

2 A B? doplňte domácí úkol napište?! nápověda laboratorní práce prezentace úkol na výběr vyfoťte DB = didaktický balíček PL = pracovní list PM = pracovní materiály Členové realizačního týmu projektu: Manažer projektu Hlavní metodička Metodičky Metodik Odborné garantky Odborný garant Výtvarnice projektu Mgr. Radim Jendřejas (Trojské gymnázium) Mgr. Zuzana Venclíková (Trojské gymnázium) Mgr. Ivana Motýlová (Trojské gymnázium) Mgr. Ada Hrstková (Trojské gymnázium) Mgr. Tereza Chýlová (Trojské gymnázium) Ing. Ludmila Horká (Trojské gymnázium) Ing. Lukáš Marek (Trojské gymnázium) Mgr. Věra Bidlová (Botanická zahrada hl. m. Prahy) PhDr. Eva Vítová (Botanická zahrada hl. m. Prahy) RNDr. Milena Peterová (Zoo Praha) Mgr. František Tymr (Zoo Praha) Bc.A. Eva Göndörová (Zoo Praha)

3 DB Č. 2 TROJSKÝ ZÁMEK PRACOVNÍ MATERIÁLY PRO UČITELE Poznámky k tématu Hodovní stůl (HRDLIČKA, J. Hodovní stůl a dvorská společnost. České Budějovice, 2000) Hostina byla dílem velkého množství personálu, jen u tabule sloužilo v průběhu hostiny více než 20 osob: stříbrník pečoval o čistotu stolních textilií a nádobí, stolník o servírování pokrmů, táfeldecker = pokrývač se staral o stolní nádobí a příbor a prostíral tabuli, stříbrný komorník dbal o čistotu kredence se sklenicemi, číšník dbal na dobré opatrování nápojů a vytírání sklenic, kráječ měl na starost správné rozložení pokrmů a porcování masa, pivní (vinný) klíčník čili šenk roznášel chleby ke stolům a dbal o distribuci nápojů K přenášení pokrmů z kuchyně na stůl se na některých dvorech používala dřevěná nosítka. Kuchyňský personál tvořili výhradně muži, ženy pouze pomáhaly při mytí nádobí a cídění, případně úklidu, pouze ojediněle se v pramenech objevuje kuchařka větší počet žen proniká do zámecké kuchyně až v 17. st., a to zpočátku jen na venkovských sídlech. Počet kuchařů a kuchtíků se různí: např. Rožmberkové měli v Jindřichově Hradci ve 2. pol. 16. st. 4 kuchaře, 3 5 kuchtíků a 1 paštikáře, poč. 17. st. se v pramenech objevuje osob kuchyňského personálu a 2 paštikáři. Kuchyň vedl kuchmistr, pomáhali mu kuchaři a těm kuchtíci; Polyxena z Lobkovic měla ve svém paláci na Hradčanech 3 kuchaře a 3 kuchtíky, 2 myčky a kuchyňského písaře; nejvíce kuchařů měl zdá se Valdštejn: 1 českého a 4 francouzské kuchaře, 9 kuchtíků, kuchaře pro pečeně, paštikáře s pomocníky, 4 myčky nádobí, správce kuchyně s pomocníkem a k tomu ještě pekaře a chlebného. Šlechta si kuchaře půjčovala podle potřeby. Původně černá kuchyně, která byla na středověkých sídlech stranou kvůli práci s otevřeným ohněm, a tedy nebezpečí požárů se v novověku proměňuje a stává se součástí obytného paláce. Bývá v přízemí a přibývá v ní pec zabudovaná do boční zdi. Na hlavních venkovských sídlech bývají dokonce 2 kuchyně. O kuchařském provozu v letohrádcích a loveckých zámečcích, které byly využívány příležitostně, je dochováno méně zpráv. Od května do srpna se servírovalo nejen v interiérech, ale i uprostřed zeleně. Nejvýznamnější host seděl po pravici hostitele. Místnost se z hygienických důvodů vykuřovala před hostinou jalovcem a pelyňkem. Hostina začínala a končila modlitbou, předcházel rituál mytí rukou a utírání ručníkem. Stoly a tabule bývaly pokryty tureckými koberci nebo prošívanými látkami či úspornějším suknem (zeleným či červeným), na koberce se kladly ubrusy z damašku nebo cvilinku či levnější z koudele či lnu; bývalo zvykem ubrus během stolování vyměnit. Od 16. st. používala šlechta látkové ubrousky, ubrouskem byl přikryt před jídlem talíř. Příbor se v té době proměňuje od pol. 16. st. se prodlužuje rukojeť lžíce a mění se i její držení v ruce nedrží se v pěsti; od pol. 17. st. se zaobluje čepel nože a nůž se nepoužívá k napichování, protože tuto funkci plní proměněná vidlička. Od přelomu 16. a 17. st. se objevuje vidlička se 3 ostny. Materiál, z kterého je nádobí, bývá různý. Od pol. 16. st. se používá nový typ keramiky zv. fajáns je levnější než italská či habánská; od 17. st. se na hostinách objevují předměty z porcelánu, jaspisu, achátu či alabastru. Nádobí bývá opatřeno erbem majitele. Víno se pije z čirého skla dováženého z Itálie. Křišťálové sklenice jsou považovány za luxusní zboží. Nádobí je od pol. 16. st. nejčastěji stříbrné či cínové. Personál jí z dřevěného nádobí. Již v 10 dopoledne k obědu a v 5 odpoledne k večeři se prostíralo ve fraucimoru, kde jedly šlechtické děti, tabule, u níž hodoval velmož, se prostírala v hodovní síni o hodinu později. U stolu velmože seděla jeho žena, lékař, kaplan, biskup, kancléř, u dalšího stolu či dvou sedávali např. panští úředníci, hosté seděli u 1. a 2. stolu. Příslušnice fraucimoru sedávaly u 3. stolu. Ne všechny stoly byly prostřeny v hodovní síni. Jeden stůl býval v kuchyni a seděl u něj kuchař s kuchyňským personálem. Čím vyšší číslo stolu, tím nižší postavení čeleď měla prostřeno ve světnici čeledě, kočí a vozatajové seděli např. u stolu ve světnici u vrat... Ke stolům usedalo průměrně 11 osob. Jídlo se nosilo ke stolům v daném pořadí. Když dojedli dvořané, usedali ke stolům lokajové, pacholata a další personál a dostali zbytky. Stolovací pořádky byly různé na různých dvorech. Inspirativní film: Vatel francouzský film s G. Depardieu v hlavní roli, který se odehrává v době Ludvíka XIV. a popisuje barvitě slavnosti spojené s rafinovanými hostinami, které byly uspořádány na počest příjezdu krále slunce na zámek prince de Conde. Vatel je historická postava byl režisérem, dramaturgem i šéfkuchařem barokních slavností. 1

4 Poznámky k tématu Barokní jídelníček (HRDLIČKA, J. Hodovní stůl a dvorská společnost. České Budějovice, 2000) V pol. 16. st. pronikají do českých zámeckých kuchyní 1. poživatiny ze zámoří: krůta a krocan. V pol. 17. st. se na jídelníčku objevuje žlutá řepa, kadeřavá kapusta, artyčoky, celer, ředkvičky a zelí, od 17. st. se ve šlechtických zahradách pěstovala kukuřice a paprika. Z ovoce se v Čechách tradičně jedly jablka, hrušky a třešně, v ovocných sadech čili štěpnicích se pěstovaly mišpule, mandloně, meruňky, broskve, švestky, kdouloně a hroznové víno, byly známy jedlé kaštany, angrešt a maliny, z exotických plodin pomeranče, fíky a citrony (nejvíce). Již před r si mohla šlechta pochutnat na rýži, kaparech, olivách, pistáciích, fících, norimberském perníku, marcipánu a rozinkách. Ovoce v syrovém stavu patřilo podle lékařských knih mezi nejméně zdravá jídla. Doporučovala se jejich konzumace před jídlem a neměly se kombinovat různé druhy ovoce najednou. Základ šlechtického jídelníčku tvořilo maso, a to zejména hovězí (90 %), následovalo telecí a skopové, vepřové se doporučovalo zapíjet vínem, jinak prý nebylo dobré (od 16. st. se připravují z vepřového jelita, jitrnice a klobásy s pepřem větší oblibu získaly až poč. 17. st.). Čím chudší člověk, tím méně masa. Doporučovalo se zejm. maso pečené, jedly se i hovězí vnitřnosti, hovězí jazyk uzený. Od 16. st. se výjimečně objevovaly italské šunky a salámy, od 17. st. makarony. K masu se hodně jedly kaše a omáčky zv. jíchy. Z ryb se jedly hlavně sladkovodní ryby, zejm. kapr, z říčních úhoř, parma, mník, štika, okoun, bolen, cejn a sumec. V našich řekách byl rozšířen i losos, jedly se i lososí vnitřnosti. Mořské ryby a mořské plody se vozily nasolené a sušené sleď, platýs, ústřice a treska. Ryby se jedly zejména v postních dnech. Počátkem 17. st. se objevují jako lahůdka šneci. Raci samozřejmě také. Z drůbeže byla nejrozšířenější kuřata, pak krůta, krocan, husa, jedl se též čáp, hodně lesní ptáci a holoubátka. Součástí hospodářského zázemí byla bažantnice, panské lesy byly plné zvěře, která se přirozeně ocitala na šlechtickém stole. Na jídelníčku šlechty se proto objevovala vysoká, níže postavené dvorské osoby ji nedostávaly. Vysoká se předem nakládala do láku a podávala se jen k večeři. Ze zvěřiny byl na jídelníčku nejčastěji zajíc, ale také kanec, bažant, tetřev, divoké husy a kachny, ojediněle medvěd a, což může být pro nás překvapením, jedly se i veverky, kormoráni a bobři. Z výdajů za potraviny dochovaných od Rožmberků je pořadí výdajů stanoveno takto: víno (30 50 %), maso (20 90 %), koření (10 %), sůl. Zelenina: mrkev, zelí, cibule, petržel, řepa, cibule, česnek, čočka, chřest, kapusta, květák, salát, špenát a meloun. Z domácího koření byla nejpoužívanější majoránka, rozmarýn, anýz, šalvěj a koriandr, dovážel se hřebíček, zázvor, pepř (velmi ceněný) a muškátový květ, jen velmož dostával šafrán. Za zdraví prospěšné byly považovány skořice a zázvor. Nejrozšířenější obilí bylo žito, z kterého se pekl chléb v našem prostředí dlouho vévodil tmavý žitný chléb, bílé rohlíky se objevují poč. 17. st. Další v pořadí byl ječmen, z něhož se vyráběly kroupy. Pšenice tvořila asi 1/10 spotřeby obilí. Hodně se jedl hrách, pohanka, proso a z něj jáhly. V jižních Čechách se na dně vypuštěných rybníků pěstovala rýže s tímto experimentem přišli páni z Hradce poč. 16. st. 1. česká kuchařka je z r Jídelníček 16. st. je pod vlivem italské kuchyně, později španělské, v 17. st. stoupá inspirace francouzská. Lidé měli vždy dobovou představu o tom, co je zdravé. Vycházela z antického pojetí 4 prvků přítomných ve všem, v člověku i v jídle: oheň, země, voda, vzduch (vítr), kromě 4 živlů ovlivňoval správné stravování roční cyklus: na jaře prospíval člověku půst, nedoporučovalo se pít víno a chladné nápoje a jíst ryby. V létě se mohlo jíst jinak zakazované ovoce a jíst a pít chladné pokrmy, zdraví prospívaly v tomto období saláty a omáčky a červené víno. Podzim byl ve znamení obav z jídla člověk měl podle lékařů jíst opatrně a jen to, co tělu prospívá. V zimě se měly konzumovat jen potraviny s tzv. horkou povahou, zejména víno a kořeněné věci. V těhotenství měla žena jíst střídmě, neměla chodit spát po jídle a přijímat nadměrné množství tekutin. K snídani se doporučovalo pečené jablko s cukrem, k večeři pečené fíky či vařené švestky. Starší lidé, jejichž život byl povahy studené a suché, měli jíst potraviny lehce stravitelné: vařená vejce, polévky, dobrý chléb a bonbony, které prý obveselovaly mysl, dobré víno a mléko. Staří lidé se měli vyhýbat starému uzenému vepřovému a hovězímu, vodním ptákům, vnitřnostem, pečivu, sýru a rakům, měli vše hodně kořenit. Za léčivé bylo považováno teplé pivo a bonbony, od poč. 17. st. minerální vody zv. kyselky či perlové vody. Základním a nejdůležitějším nápojem bylo víno a pivo. Pivo se vařilo v panských pivovarech. Věřilo se v jeho léčivou moc (kromě toho, že hasí žízeň ). Vařila se piva bílá (pšeničná, hustá, méně hořká) a tmavá (ječná, řidší, nahořklé chuti, méně alkoholická), mladá i stará ze starého piva polévky. Průměrná spotřeba piva v Jindřichově Hradci ve 2. pol. 16. st. představovala 1 litr na osobu a den, personál až 4 l. Pivo pily i ženy. Víno pili jen velmož s rodinou a úzkým okruhem dvořanů a hosté, a to různé druhy: bílé, červené, pelyňkové, jalovcové, šalvějové, muškátové, rozmarýnové a ománkové považované za nejchutnější. Z hlediska původu se 2

5 servírovala vína česká i moravská, rakouská, uherská a rýnská. Svařené víno s cukrem se považovalo za lék a dávalo se v nemoci malým dětem a těhotným ženám. Používalo se v kuchyni při přípravě paštik, omáček Víno se pilo i k snídani. Méně než pivo a víno se pilo mléko a voda. Voda se pila spíš z nedostatku jiných tekutin či za trest. Nedoporučovalo se pít vodu k jídlu. Za léčivé bylo považováno kozí mléko či mandlové mléko s cukrem. Od 16. st. se v Č. jí tvrdý sýr i parmazán, který se sype i do polévek, namísto těstovin (zřejmě nebyly oblíbené), v pol. 17. st. se na stůl dostávají poloměkké holandské sýry. Pokrmy měly být příhodné, čistotné a opravné. Šlechta jedla 2x až 3x denně. Snídala se polévka, nejčastěji vývar s kroupami nebo chlebem (také polévka kyselá, česneková, kvasná, syrná či z rýže), ale též kaše či chleba. Polévka se jedla i k obědu či večeři, po ní následovaly masité chody nejméně dva, často to bylo více kolem 10 chodů čili krmí. Jedla se jídla, která známe, i když jejich názvy byly jiné, i jídla méně známá: masité šišky, karbanát, hovězí pečeně, telecí paštička, telecí se zlatou omáčkou, maso s angreštem, maso s lemonem, ryba v rosolu, kapr v černé omáčce, nadívaná štika, kaše Od konce 16. st. se jedly paštiky či dorty. Oblíbené byly koláče. Poznámky k tématu Barokní móda (KYBALOVÁ, L. Barok a rokoko. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009) Česká šlechta se do třicetileté války oblékala důsledně podle španělské módy a tento černobílý styl zůstává zachován jako slavnostní oděv v dvorském prostředí i po válce. Od doby, kdy Ludvík XIV. ( ) postavil Versailles, se celá Evropa snaží napodobit interiér francouzských budoárů, ale i žhavé novinky v oblékání. Kouzlo francouzské módy objevuje aristokracie v Čechách velmi záhy a přijímá novou linii i paruku téměř bez zpoždění. Móda Ludvíka XIV. se projevuje od 70. let 17. st., předtím ještě doznívá móda 30leté války (Anna Rakouská, matka Ludvíka XIV. nosila vdovský šat a módu nikterak neovlivnila), pro kterou je nejtypičtější, že muži nosí klobouk s širokým okrajem zdobený peřím a vysoké boty s vysokou manžetou, tedy to, co dobře známe ze Tří mušketýrů. Nová móda spočívá v zásadní proměně linie a nových doplňcích oděvu. Mužský oděv je tvarován tzv. na tělo, nosí se kabátec (justaucorps) s prodlouženými šosy s kapsami (kapsy jsou novinkou), s výrazně zdůrazněným pasem (předtím pas nebyl zdůrazňován kabátec se podobal jakémusi bolerku, které končilo nad pasem a čouhala z něj košile), s dlouhými rukávy a široce přeloženými manžetami. Šil se z drahých látek (sametu a hedvábí) a zdobil se drahými kameny. Nenosil se k němu plášť sloužil jako spodní i svrchní oděv zároveň. Současně s kabátcem vzniká vesta jako nová součást oblečení a střihově se kabátci přizpůsobuje. Na rozdíl od dnešních vest má rukávy. Ve výstřihu se objevuje zárodek dnešní pánské kravaty vypadá zpočátku jako šátek, od 90. let jako dlouhá krajková vázanka. Vyvinula se pravděpodobně z doplňku vojenské uniformy podle hodnosti byla z mušelínu, hedvábí nebo u prostých vojáků z plátna. Od 70. let se šátek neobtáčí kolem krku, ale vzadu na krku se spíná a vpředu se aranžuje, od 90. let se nosí kravata krajková, velmi dlouhá, která se obtáčí kolem krku 2x a spadá níže vzniká mnoho nejrůznějších variant vázanek. Současně s širokým kabátcem a vestou mizí široké kalhoty a jsou nahrazeny užšími, které sahají těsně pod koleno a říká se jim culotte, česky poctivice. Kalhoty nejsou pod dlouhým kabátcem příliš vidět o to důležitější jsou punčochy, které nosí muži pod kalhotami a které bývají sladěny s barvou kabátce nebo vesty (nejsou už nápadně a často kontrastně barevné jako v 16. st.). Postupně mizí vysoké holínky a prosazují se střevíce se zkosenou špičkou a podpatkem, které sahají jen ke kotníku a spínají se přezkou, stuhou (např. ve tvaru větrného mlýna) nebo šperkem (z drahých kamenů či perel). Vznik vysokých podpatků je spojován s osobností Ludvíka XIV., který nebyl příliš vysoký, a proto nosil podpatky (potažené červenou kůží). Brzy je nosili všichni. (Ve filmu Král tančí je Ludvík dostává od svého dvorního skladatele Lullyho, aby se mu dobře tančilo.) V době vrcholící vlády Ludvíka XIV. se objevuje paruka. Zpočátku ji nosí jen muži a pouze aristokrati, později urozené ženy a vzápětí i bohatí měšťané a úředníci. Je to pravděpodobně proto, že husté kadeře měl Ludvík jen v mládí. První paruky byly tzv. alonžové (s dlouhými kadeřavými vlasy, dodnes v některých zemích jako součást oděvu soudců) nebo abbérovské (krátkého okrouhlého tvaru), v 80. letech bylo kadeření vysoké a široké a vlasy se stáčely v lokny, které spadaly až na prsa. V 90. letech vzniká poslední varianta ludvíkovské paruky jakási ovčí paruka s krátkým hustým kadeřením. Po Ludvíkově smrti se alonžové paruky ztrácejí. Později se nosí uzlové paruky s malým uzlem v týlu nebo copové paruky. Zpočátku měly paruky barvu lví srsti, od 80. let byly tmavší. Po roce 1700 se paruky pudrovaly, méně bohatí je sypali moukou. Ženy v době Ludvíka XIV. nenosily paruky, ale vysoko vyčesané účesy doplněné skládanými stuhami či krajkovými šátky, které sahaly do výšky až 60 cm (potřebovaly drátěnou konstrukci) a v 90. letech připomínaly píšťaly varhan. Dámské paruky se objevily daleko později než mužské, ale dosahovaly daleko absurdnějších podob 3

6 v polovině 18. století se proměnily v unikátní díla zvláštních tvarů a názvů jako letící jelen, ležící pes, venkovský čepec, fregata... a každá sloužila pro jiný účel. Paruky byly velmi drahé, pro chudší vrstvy se vyráběly nikoli z přírodních vlasů, ale z koňských žíní, kozího vlasu či vlny. Na Ludvíkově dvoře pracovalo 50 parukářů. O tom, že nošení paruk nebylo příliš hygienické, svědčí drbátka roztodivných tvarů, často zdobené šperky, kterými bylo možné dostat se pod paruku bez rozcuchání účesu. Současně s parukou vzniká další novinka v pánské módě: třírohý klobouk s úzkým proužkem peří, který se nenosil na hlavě, ale jako doplněk oděvu v podpaždí. Ženský oděv prošel v 17. století také řadou proměn: těsný živůtek je protažen do dlouhé úzké špičky, dekolt odvážně odhaluje ramena, rukávy sahají jen po lokty, sukně se prodlužuje do dlouhé vlečky, kterou přidržuje páže. Módním se stává svrchní oděv, který zdůrazňuje efekt odlišné barvy podšívky a spodní sukně. Kolem roku 1690 se pod vlečku vkládá výztuha v podobě polštáře. Svrchnímu plášti nechybí kapuce. Nosí se také velké šátky, kožešinové límce, vysoké rukavice a rukávníky. Boty se tvarem podobají mužským, ale namísto z kůže se vyrábějí z hedvábí a podpatky mají vyšší. Přes boty se obouvají nákladně zdobené přezůvky. Další novinkou 17. století je vznik domácího a nočního oděvu. Ve středověku spali lidé ve stejném oděvu, jaký nosili přes den, nebo jen ve spodní košili či nazí. Od 16. století dochází ke změně chápání nahoty a intimních projevů, jako je vyměšování či sexualita, které jsou na veřejnosti považovány za tabu a přesouvají se do intimní oblasti jednotlivce. Tehdy vzniká v aristokratické společnosti i noční úbor: noční košile, čepička, župan a pantofle. Vzhled domácího oděvu je ovlivněn Orientem, jeho potřeba roste se vznikem nepohodlné paruky, těsného kabátce a vysokých podpatků. Přestože se nosil jen doma, nebyl skromný. Někteří šlechtici se nechávali v negližé i portrétovat zpočátku sloužil domácí oděv i jako jakýsi méně formální oděv k menším společenským příležitostem jako přijetím několika málo hostů doma. U žen spočívá domácí oděv v existenci jakési malé ozdobné zástěrky. Aristokratický oděv nemusel umožňovat volný pohyb jako oděv venkovský, ale naopak vyjadřoval svou výjimečností privilegovaný stav svého nositele. Šlechtic se neoblékal sám, měl k tomu lokaje či komornou, kteří jeho oděv zapínali, šněrovali..., případně sloužící, kteří ho nosili v nosítkách. V Čechách se nová móda rozšířila bez většího zpoždění je to způsobeno i pohybem šlechty po 30leté válce, kdy mnozí čeští šlechtici emigrují do cizích zemí a naopak se v Čechách usazuje řada cizinců. Dokladem nové módy jsou zejména Škrétovy portréty. Oděvy a oděvní doplňky se dovážejí především z Francie a Itálie. Poznámky k tématu Vzdělání barokního aristokrata (MAŤA, P. Svět české aristokracie ( ). Praha: NLN Kap. Aristokratická výchova, Od kolébky k dospívání.) Velký rozdíl mezi renesanční a barokní výchovou. Doklad: Naučení Ludvíka z Perštýna (1500) a autobiografie Jiřího Adama z Martinic ( ). 1500: důraz na etický kánon a praktické dovednosti (vést k bohabojnosti, ovládat chování, nepodléhat vášním, hospodařit s časem, jednat s lidmi různých stavů, spravovat hospodářství ), od 7 let soukr. učitel čtení, psaní, 2 jazyky (latina, němčina), gramotnost k výbavě aristokrata (muže) patřila, ale nebyla nezbytnou podmínkou vstupu do aristokratického světa dospělých; rytířské dovednosti: kolby, honby, turnaje, zápas, závod v běhu, skákání a střelba... zůstávají (v baroku jako součástí kavalírských cvičení). 17. st.: úřední písemná agenda, finanční a organizační úkoly při službě ve vojsku, kontakt s lidmi z různých koutů světa... nové nároky na výchovu aristokrata nákladné vzdělání, dlouholeté, důležité, prohloubení nároků; ideál: všestrannost. Mezi rokem byl chlapec ze šlechtického rodu v baroku převeden ze společnosti dívek a paní (fraucimoru) pod pravomoc otce nebo poručníka, dostal soukromého učitele (preceptora), který začal s výukou abecedy, čtení, psaní a katechismu. V 16. st. zvyk shromáždit několik stejně starých urozených žáků na 1 sídle (jakési zámecké školy pro 3 6 žáků), poté mohli studovat na učilišti gymnaziálního typu (v 16. st. v zahraničí, nejčastěji v Německu: Pasov, Míšeň, Goldberg...), později na jezuitské škole, která nabízela let trvající ucelený systém (od gymnázia po univerzitní vzdělání a získání doktorátu teologie), do něhož velmož mohl kdykoli vstoupit či v průběhu vystoupit, většinou nestudoval tak dlouho (Jezuitská univerzita v Praze a Olomouci). V předbělohorské době se kladl důraz na zvládnutí latiny a řečtiny a čtení spisů klasiků, schopnost vyjadřovat se, formulovat, argumentovat. Od pol. 16. st. model vzdělávací zahraniční cesty zv. kavalírské, které měly několik cílů: Pokračování latinského vzdělání na evropské univerzitě (vybrané z hlediska konfesijní příslušnosti kat. Ingolstadt, Dillingen, Štýrský Hradec; nekatol. Ženeva, Bazilej, Heidelberg; po BH oblíbená katol. univerzita v Lovani. Výchova šlechtického kavalíra (nikoli učence či duchovního), tedy získání šlechtických hodnot a dovedností, učila se jízda na koni, šerm, tanec, hra na hudební nástroj (loutna), kreslení + speciální kurzy praktických 4

7 dovedností získávaných od najatých učitelů matematika, geografie, historie, vojenské inženýrství, civilní architektura, astronomie. Vyšší jazykové vybavení od pol. 16. st. přibývá italština nebo španělština, od doby Ludvíka XIV. i francouzština; v 17. st. se většina českých aristokratů učila těmto 6 jazykům, které se používaly v závislosti na předmětu rozpravy jinou řečí se mluvilo o opěře, jinou o obchodních transakcích..., jazyková výbava nebyla jen praktickým prostředkem komunikace, ale distinktivním znakem (jsem vzdělaný, jsem schopný, moje vzdělání stálo spoustu času a peněz...). Cestování jako zdroj poznání (nikoli překvapení), kavalír navštěvoval osvědčená místa, která měla nálepku pozoruhodnosti (antika, moderní architektura, přírodní pozoruhodnost); na různých místech se seznamoval kavalír se státním zřízením, správním systémem, sociálními skupinami...; psaní deníků a obsáhlá korespondence s rodiči nutila formulovat, promýšlet, třídit informace... Získání praktických zkušeností pobyt na dvorech cizích vládců, různé formy ceremoniálu, cizí prostředí shovívavější k nezkušeným mladíkům na základě doporučujícího psaní svého panovníka či vlivné osoby požádal kavalír o audienci na cizím dvoře, tlumočil pozdravy a většinou byl vyzván, aby se zdržel, a tak se mohl zúčastnit dvorského života... navázat osobní kontakty a zdokonalovat se s pážaty ve dvorských excerciciích (oblíbenými dvory byl dvůr toskánského vévody ve Florencii, dvůr savojských vévodů v Turíně, dvůr anglického krále krátce, Madrid, Paříž, Versailles), návštěva papežského dvora s audiencí u papeže pro katolíky; pravidla chování: naučit se stát zpříma, kráčet, uklánět se, obsluhovat monarchu, čekat, reprezentovat svůj stav. 1. český šlechtic, který podnikl plnohodnotnou kavalírskou cestu, byl Kryštof z Lobkovic ( ). Kavalírská cesta jako závěrečná fáze šlechtického vzdělání. Náboženský rozměr kavalírské cesty návštěva svatých míst. Na rozdíl od akademické peregrinace humanistických učenců, jejímž cílem bylo teoretické vzdělání, byla cílem kavalírské cesty všestranná integrace do světa dospělých. Stíny aristokratické výchovy: Výuka jazykově-rétorická, ignorováno studium práv, šlechtická cvičení postupem času neodpovídají moderním nárokům na odbornou přípravu šlechtice, je nutná efektivnější, ekonomičtější a specializovanější výchova. Dostupná pouze nejbohatším, tzn. vyšší šlechtě. Nižší šlechtic se mohl připojit jako doprovod ke kavalírské cestě vyššího šlechtice. V habsburské monarchii existovaly tzv. pážecí školy při císařském dvoře a vedlejších habsburských dvorech, případně družinách významnějších velmožů od 16. st. (vyučovaly se jazyky, ceremoniální úkony, rytířské dovednosti, tanec, jízda na koni, hra na hudební nástroj, servírování...). Ve světě existovaly od 17. st. rytířské akademie, např. v Turíně (1678), Florencii (1689), Ettalu (1710) brzy tam studovali i čeští šlechtici vznikla rytířská akademie ve Vídni, 1724 v Olomouci, ostatní později, v Čechách zůstává do počátku 18. st. kavalírská cesta nezbytnou etapou šlechtického života. Obava rodičů z úmrtí, nemoci, souboje, špatných návyků, nepříjemných závazků, konverze, tajného sňatku (vysvítá z korespondence). Rozpor cesta měla vzbuzovat dojem velkopanské rozhazovačnosti, na druhé straně se šetřil každý groš, pro mladíka to byla první příležitost poznat hranice svého finančního zázemí. Od 2. pol. 16. st. došlo ke změně společenské role šlechty. Šlechta opouští středověký způsob života vycházející z rytířských ctností. Novým ideálem se stává dvořan... Základním rysem šlechtického životního stylu přestala být orientace na ideál bojovníka, novou společenskou normou se postupně stalo vzdělání. Bez patřičného vzdělání šlechtic prakticky nemohl počítat s jakýmkoli uplatněním ať už šlo o službu v armádě, u dvora, v církvi nebo v různých úřadech. Přestože byl stále udržován stavovský model organizace společnosti, bez konkrétních znalostí byl výkon funkce nemožný. A právě s těmito změnami souvisel fenomén kavalírské cesty, která představovala svébytný typ cesty za vzděláním. 1 Takto vypadal rozvrh hodin šlechtice na kavalírské cestě. 2 PAŘÍŽ 1661 PAŘÍŽ 1682/83 ŘÍM vstávání, modlitba vstávání, modlitba vstávání, růženec 6 7 růženec studium jízda na koni 7 8 právo geografie 8 9 vojenská architektura francouzština 9 10 jízda na koni jízda na koni právo matematika sport oběd 1 KUBEŠ, J. (ed.). Šlechtic na cestách v st. Pardubice: Univerzita Pardubice s PETRÁŇ, J. a kol. Dějiny hmotné kultury II (1). Praha: Karolinum,

8 12 13 oběd návštěva kostela loutna oběd španělština tanec francouzský stát služba u stolu šerm vojenská architektura tanec šerm tanec hra na trubku tanec šerm večeře studium korzo večeře večeře rozmluvy rozmluvy modlitba Poznámky k tématu Nemoci v baroku (SVOBODNÝ, HLAVÁČOVÁ: Dějiny lékařství. Doba pobělohorská. s ) V dějinách lékařství je 17. st. považováno za období zavržení starých autorit a přechodu k nové lékařské vědě k experimentální medicíně. Epochální převrat: popis velkého krevního oběhu (W. Harvey 1628), prokázání mikroskopických krevních vlásečnic v plicích (M. Malpighi 1661), popsáno trávení, existence mízních cév, funkce dýchacího systému, anatomie jater, mozku, vývoj embryí, mikroskopická stavba tkání a první pozorování mikroorganismů. Rozvíjí se chirurgie. 17. st. znamená ústup od galénovské humorální fyziologie (teorie šťáv), řada lékařů (M. Marci) považuje tradiční venesekci (pouštění žilou) za zatěžující pro organismus. Demografický vývoj: za 30leté války demografická krize (dramatický vzrůst počtu úmrtí a pokles počtu sňatků a početí) v důsledku 3 apokalyptických ran: válka, nemoc, hlad. Drancování zázemí a rozpad ekonomiky vedly k hladomorům, oslabení lidé podléhají epidemiím, které se šíří v důsledku přesouvání vojsk, ale i běžným nemocem... 4 válečné epidemie moru: (smrt dětí a mladých lidí), (zavlečena do Čech saským, švédským i císařským vojskem), (souběžná s hladomorem v důsledku Bannérova vpádu), (poslední válečná morová epidemie, kombinovaná s epidemií neštovic). Mor řádil i lokálně mimo tyto 4 válečné epidemie a byl provázen tyfem a dyzentérií. Úbytek populace způsoben i dočasnou sterilitou žen v době války vyvolanou stresem a podvýživou (tzv. hladová amenorea) a také snížením sňatečnosti. Odhad ztrát na životech pro české země 30 %. 2. polovina 17. st. je ve znamení populačního růstu, koncem 17. st. se počet obyvatel českých zemí vyrovnal předválečnému stavu a do 30. let 18. st. se téměř zdvojnásobil. Odhad k r. 1654: 1 mil v Čechách, ½ mil. na Moravě; 17./18. st.: 1,5 mil v Čechách, ¾ mil na Moravě. Mor v českých zemích dohasíná poslední morové rány 1680 a 1713 zavlečeny zvenčí. Demografické krize 18. st. způsobeny hladomory doprovázenými epidemiemi: dyzentérie, chřipka, neštovice, 1720 neznámou epidemií (tyfus?), 1736 otrava námelem. 17. st. = poslední morové století, typická nemoc 18. st. = neštovice (až do očkování v době Marie Terezie). O moru 1680 a 1713 existuje mnoho archivního materiálu. Na epidemii moru r zemřelo v Praze lidí, morem onemocněly zejména děti mladší 10 let, řada nakažených přežila. Kromě Prahy postiženo nejvíce Slánsko a střední Čechy. Mor zavlečen do Čech z Balkánu přes Uhry a Vídeň, na hranicích sanitární kordon, podle vídeňského vzoru vydán 100stránkový infekční řád (ochrana zemských hranic a vstupu do měst, kontrola pohybu osob pasy, karanténa, pošty, zboží i peněz dezinfekce, zásady chování v případě propuknutí choroby, omezování shromažďování osob, zavazoval řemeslníky zajistit dostatečné zásoby, zásady organizace lékařské péče a pohřební péče, zásady spravování majetku zemřelých dezinfekce...) Do Prahy byl mor zavlečen z Vídně prchajícím císařským dvorem. Poslední morová rána r si vyžádala mrtvých, tj. asi 1/3 obyvatel Prahy. Doložen případ obětavého lékaře Schamského ( ), který zkoumání moru věnoval většinu své literární produkce i lékařské praxe nakazil se morem 2x první onemocnění v Praze přežil, druhému v Lounech podlehl. Důvody vymizení moru nejsou dodnes spolehlivě prokázány, pravděpodobně několik faktorů: oslavení virulence bacilů, zesílení odolnosti promořeného obyvatelstva, účinnost karanténních opatření... Morové hřbitovy se zřizovaly za hradbami města, např. v Košířích (Malostranský morový hřbitov na ul. Plzeňské), Smíchově, Karlíně. Typičtí moroví patroni: sv. Barbora, sv. Rozálie a sv. Roch. Dětská úmrtnost v 17. a 18. st. 20x vyšší než dnes (20 %). Hygiena stále na nízké úrovni hygienická opatření se řeší až v souvislosti s epidemií, nikoli jako prevence, výjimkou je zřizování podzemní kanalizace v Praze v 70. letech 17. st., osobní hygienická opatření jsou spíše kosmetická (drbátka, voňavky na přehlušení zápachu, lahvičky na polapený hmyz). V nemocnici Na Františku doloženy na hospitalizovaných tyto nejčastější nemoci: horečka (v důsledku chřipek a angín...), střevní nemoci tyfus (skvrnitý, břišní), úplavice, žloutenka, průjmy..., infekční choroby jako spalničky, spála, záškrt, pravé neštovice, plicní tuberkulóza, nemoci způsobené špatnou životosprávou rachitida, kurděje, avitaminózy..., ergotismus (otrava námelem), vodnatelnost, srdeční choroby, tzv. marasmus (= sešlost věkem), bolesti hlavy pravděpodobně způsobeny meningitidou či encefalitidou, revmatismus, 6

9 z neurologických onemocnění epilepsie, syfilis, rozšířená byla nejrůznější zranění (střelná, bodná, řezná, fraktury, pohmožděniny, omrzliny, popáleniny...). Zajímavý doklad popisu nemoci a léčení představuje korespondence B. Balbína popisuje dramatický průběh neštovic a jeho téměř zázračné uzdravení díky lékaři Marku Marcimu a také zánět pohrudnice a mozkovou mrtvici s následným ochrnutím, otoky a zápalem plic. V 17. st. doloženy porodní stolice, porodnické kleště, gynekologická zrcadla; baňky, nože k pouštění žilou, zubolékařské nástroje, z chirurgických zákroků doložena operace kýly, řezání močových kamenů, oční operace, trepanace lebky. Marek Marci sestrojil vlastní přístroj na měření tepu na principu kyvadélka. Osobního lékaře měl v té době pouze panovník, vysocí preláti a někteří příslušníci aristokracie. Zdravotničtí pracovníci: doktoři medicíny, lékárníci, chirurgové = ranhojiči, lazebníci, oční lékaři, operatéři kýl, řezači močových kamenů, porodní báby ( jména 150 doktorů ve fakultní matrice pražské lékařské fakulty, aprobaci na fakultě se podřídilo 77 porodních babiček a 144 ranhojičů). Zdravotnická zařízení: na počátku 17. st. přichází do Čech řád milosrdných bratří (založen 1537 Portugalcem Janem z Boha, 1. konvent na území dnešních Čech ve Valticích, druhý 1620 v Praze Na Františku) a zakládá v podstatě nemocnice specializované na nemocné, nikoli chudé a přestárlé jako v předchozím období (přetrvává termín špitál). Nemocnice Na Františku měla v době svého založení 14 lůžek a poč. 18. st. 28 lůžek (pouze pro muže), po velké přestavbě 3 nemocniční sály a lékárnu i pro veřejnost, řád měl vlastní ošetřovatele a nadané členy řádu vysílal na lékařská studia. Druhý řád, který se specializoval na ošetřování nemocných žen, byly alžbětinky v Čechách od 18. st. v Praze Na Slupi. V pobělohorském období roste obliba lázní a léčivých pramenů (Karlovy Vary Albrecht z Valdštejna, Petr Veliký, okolí Chebu, Teplice a Teplice nad Bečvou, Luhačovice, Kuks; kromě koupelí se léčí i pitnými kúrami, mnohdy velmi razantními. V minulosti byl život člověka ohrožen válkami, přírodními katastrofami, jako byl oheň, voda a hladomor, epidemiemi, zejm. morem. Šlechta sice měla větší možnost, jak se těmto nebezpečím vyhnout, protože před nimi mohla odjet do bezpečí, ale úroveň hygieny byla obecně nízká a nedostatečná byla i osobní hygiena, která se i v případě osvícené šlechty omezovala spíše na kosmetická opatření v podobě drbátek, lahviček na hmyz a voňavek, které sice přehluší zápach, ale neodstraní jeho původce. Běžná hygienická opatření se řešila až v souvislosti s hrozící epidemií, nikoli jako její prevence. Také malá zdravotní péče, která si nedokázala poradit s nemocemi či zraněními, která dnes považujeme za banální nebo léčitelná, byla důvodem smrti bez ohledu na pohlaví a urozenost. Ludvík XIV. např. zemřel na zlomeninu nohy, jeho dvorní skladatel Lully na gangrénu v palci u nohy, kam se při dirigování prudce udeřil bodcem své taktovky. Moliere trpěl dlouhodobě trýznivými žaludeční bolesti neznámého původu, při kterých kašlal a někdy i chrlil krev jednoho dne krvácel tak, že se udusil vlastní krví. Všichni tito známí muži se mohli dozajista obklopit těmi nejlepšími lékaři, ale ani to nepomohlo. Dnes by tyto zdravotní komplikace dozajista přežili. Život ženy byl navíc ohrožen porodem, a to i přesto, že byl porod událostí, při které se už od 16. st. ve vyšších společenských vrstvách dbalo na přísné dodržování hygienických opatření. Jak je patrné i z poznámek o stravování v baroku, měly těhotné ženy v 17. st. upravený jídelníček. Dbalo se rovněž na klid matky v období šestinedělí svědčí o tom řada rituálových praktik typických pro plebejské prostředí, které signalizují, že ani neurozená žena se nesměla namáhat, natož šlechtična. (Půjde-li žena čerpat vodu, vyschne studna. Vyjde-li na pole, strhne se krupobití. Bude-li bez šátku, strhne se vichřice ) Od 17. st. jsou doloženy ve vyšším společenském prostředí porodní stolice, porodnické kleště a gynekologická zrcadla, které mohly usnadnit komplikovaný porod. Přesto bývalo běžné, že při porodu zemřela matka i novorozené dítě. Matky byly natolik vyčerpané opakovanými porody ve velmi krátkých intervalech, zpravidla ročních, že umíraly velmi mladé. V 17. a 18. st. byl podle matričních údajů meziporodní interval zpravidla 26 měsíců, přičemž interval mezi narozením 1. a 2. dítěte byl kratší a s přibývajícím počtem porodů se prodlužoval. Bývalo běžné, že aristokrat vystřídal za svůj život 3 manželky, z nichž ani ta poslední ho často nepřežila. Není divu, když žena rodila v krátkých intervalech, začínala rodit relativně brzy kolem 18. roku i dříve a mohla mít za sebou i 10 porodů v době, kdy ještě nebyla 30letá. Lidé měli v té době základní znalosti antikoncepce, ale z náboženských důvodů jich spíše nevyužívali, protože cílem manželského sexu bylo plození potomstva. Bývalo častým jevem, že děti mnohdy nepřežily své rodiče, jako je tomu i v případě stavitele Trojského zámku hraběte Šternberka. V literatuře se uvádí, že děti, jež se Kláře B. z Malzanu a hr. Šternberkovi narodily, zemřely ještě jako nemluvňata, pouze jediná dcera Marie Barbora narozená r se dožila dospělosti. V 17 letech se provdala, ale zemřela krátce poté ve svých 21 letech. Zůstala po ní jediná dcera. Dětská úmrtnost byla 20x vyšší než dnes. Šanci, že se dožije 10 let, mělo koncem 18. st. 6 z 10 novorozenců. Bylo zvykem, že nejbližší narozené dítě dostalo jméno po svém zemřelém sourozenci. Děti umíraly často při porodu, v šestinedělí, velmi rizikové období trvalo do 4 5 let, kdy jsou i dnes děti často nemocné, a to jsou očkované a dostávají tu nejlepší možnou péči. I proto se do 5 let věku nerozlišovalo pohlaví dítěte a všechny malé děti, i děti aristokratů, nosily pohlavně neutrální volné dlouhé košile a šaty dívčího střihu, které byly ostatně praktické i z hlediska osobní hygieny. Nemoci, které i dnes označujeme jako dětské, protože představují vážné nebezpečí, končily zpravidla smrtí. První očkování proti jedné z těchto zákeřných dětských nemocí zavedla až Marie Terezie ve 2. polovině 18. st. a bylo to očkování proti černým neštovicím. 7