texty Irena Bukačová, Jiří Fák foto Jiří Fák, Václav Podestát Muzeum a galerie severního Plzeňska Paměť krajiny ISBN

Transkript

1

2 texty Irena Bukačová, Jiří Fák foto Jiří Fák, Václav Podestát Muzeum a galerie severního Plzeňska Paměť krajiny ISBN

3 Paměť krajiny Soupis drobných památek Manětínsko-nečtinského regionu Irena Bukačová, Jiří Fák

4 Chlumská hora, útvar, ze kterého je možné rozhlédnout se do kraje, jehož drobné (a mnohdy neprávem zapomenuté) památky chce tato publikace připomenout. Chlumskou horu je možné spatřit z území Manětínsko-nečtinského mikroregionu, který zahrnuje město Manětín a obce Nečtiny a Štichovice. Tři sídelní útvary, které historicky patřily k sobě. Štichovice, čistě česká obec, Nečtiny, čistě německá obec, a konečně Manětín, město s českým i německým obyvatelstvem. V této oblasti se nikdy nedařilo velkému průmyslu, ale naopak zemědělství a lesnictví. Místní šlechta podporovala nebývalou měrou rozvoj umění, což dokládají velké stavby, obrazy nebo sochy. Obyvatelstvo zde po staletí žilo v klidu a dobrém sousedství a své žití a rodiny připomínalo budoucím generacím drobnými a neprávem opomenutými památkami, jako jsou např. kapličky, smírčí kříže nebo sochy. Některé tyto památky byly ve druhé polovině 20. století poničeny, zarostly travou a křovím, některé byly úplně zničeny. Manětínsko-nečtinský mikroregion vznikl s úmyslem ještě více stmelit obyvatelstvo všech tří obcí a připomenout a do praxe uvést odkaz předků, který by měl zavazovat a ukazovat směr. Díky finanční podpoře Plzeňského kraje a úsilí pracovníků Muzea a galerie severního Plzeňska předkládáme čtenářům výsledek mapování drobných památek naší oblasti. Má být nejen připomínkou časů dávno minulých, ale hlavně začátkem obnovy. A jak naše úsilí naplníme, to může v nejbližších letech zájemce posoudit přímo v krajině. Na závěr připomínáme oblíbený Goethův verš největšího historika Manětínska, děkana Františka Wonky: Bláh ten, kdo otců svých rád vzpomíná, kdo rád o jejich činech, jejich slávě své baví čtenáře a v tiché slasti sám na konci té krásné řady zří, že připojen je též. Ing. Martin Holota starosta obce Štichovice Ing. Jiří Křemenák starosta obce Nečtiny Mgr. Pavel Suk starosta města Manětín 7

5 HISTORICKÁ CHARAKTERISTIKA MIKROREGIONU MANĚTÍNSKA A NEČTINSKA V západních Čechách, na rozhraní Plzeňského a Karlovarského kraje (kdysi nazývaného Loketským), se pod ochranou mohutných vrchů a stolových hor Chlumské hory, Kozelky, Špičáku a nejvyššího Zbraslavského vrchu táhne směrem k Plzni, přitahován proudem řeky Střely k Berounce, tichý a zamyšlený kraj, pokrytý rozsáhlými lesy, mezi nimiž se rozprostírají prosluněné louky a pastviny. Málo frekventované cesty stoupají a klesají mírně zvlněným reliéfem krajiny, lemovány alejemi jabloní, aby navlékly na svoji stuhu protáhlá městečka a malé vesnice, v nichž nad nízkými domy ční k nebi staré kostely. V polích svítí opravené kapličky, na lesních cestách visí na starých stromech barvotiskové obrázky svatých v dřevěných rámech, na rozcestích kamenná boží muka, nakloněná pod tíhou času, měří vzdálenost pěším poutníkům, kteří přestali spěchat a vstoupili do krajiny příběhů, pověstí a lidských osudů, po nichž zbyly stopy v podobě drobných památek. Najdeme jich zde dosud více než dvě stě. Z těžkého kamene tesané smírčí kříže a celní kola, pískovcové sloupky a hraniční kameny starých panství pomalu klesají do země. Kamenní světci bdí nad touto krajinou, jíž prošel na úsvitě českých dějin dokonce svatý Vojtěch. Janů Nepomuckých tu potkáme celý voj, od vznešených kompozic velkých mistrů českého baroka až po lidové statue, pestře omalované, schovávající se před deštěm ve výklencích otevřených kapliček. Na malých náměstích starých městeček se sešli světci a světice, aby chránili jejich obyvatele před morem, ohněm či vodním živlem, před nebezpečím či náhlou smrtí. Svatý Florián a svatá Barbora chrání domy i jejich obyvatele v těžké hodince, svatí Martin a Vendelín střeží stáda, svatý Josef a svatá Anna jsou tu uctíváni jako patroni rodiny, u oblíbených mariánských soch, tak blízkých věřícím ženám, před podobou Matky Boží dodnes lidé rozsvěcují svíčky. Nad městečkem Nečtiny bdí archanděl Michael s plamenným mečem a Manětín chrání Nejsvětější Trojice. Vedle nich se pak v polích rýsují na horizontu jako dálkové ukazatele dřevěné kříže s plechovými Kristy, z nichž po čase zůstává jen rezavá silueta Trpitele na nízkém rozpraskaném kříži, jenž se propadá do země. Sokly z tisské žuly či manětínského pískovce odolávají času stejně jako litinové křížky z plaské železárny. Jejich nápisy, často jen monogramy objednavatelů, stručně sdělují okamžik života, který vedl k tomu, nechat tu památku. Mikroregion, to je království tří obcí, jehož centrem a snad i srdcem je město Manětín, propojující západ s Nečtinami a východ se Štichovicemi a Křečovem. Přestože každá z těchto lokalit má svoji vlastní cestu dějinami, mají mnoho společného a to je spojuje dodnes. Proto se rozhodly i po roce 2000 spojit své síly. Nejvýchodnější část mikroregionu tvoří sesterská dvojice obcí Štichovice a Křečov, pro něž místem každodenního setkání byl v minulosti kostel sv. Petra a Pavla v Křečově, k němuž příslušeli obyvatelé obou vsí, a obecná škola, do níž spolu po generace chodili. Poloha na východních hranicích mikroregionu, tvořených řekou Střelou, předurčila tyto obce k navazování vztahů se sousedy od středověku s dominiem tvořeným ekumenou plaského cisterciáckého kláštera. Obě obce však většinu své historie prožily s Manětínem jakožto centrem rozlehlého panství různých majitelů, mezi nimiž je třeba zmínit především rod Lažanských. Manětín, dnes spojený jako ostatně v minulosti často, také s Rabštejnem nad Střelou, je klenotem zdejší krajiny pro své bohatství uměleckých památek. Jeho oprávněný přídomek perla 9

6 baroka západních Čech jej spolu s nejmenším městečkem Evropy, jak bývá někdy označován Rabštejn, staví na přední místo v plzeňském regionu. Zvláštní propojení tří sídelních útvarů městyse Nečtiny, Nového Městečka a Hradu Nečtiny, spjatých historií, naplňují proměny několika panských sídel v těsném sousedství se emancipující městské komunity. Kolem Manětína a Nečtin, které vždy plnily funkci centra, jsou na velkém území rozptýleny vísky a osady, jež mají již dlouho stálé, pomalé tempo své každodennosti, vázané na roční proměny přírody, které naplňují v létě chalupy zdejšího kraje životem, aby v zimě odpočívaly spolu s přírodou. Do roku 1945 byla většina obcí zdejšího mikroregionu pohlcena tzv. Křečov, pohlednice kolem r třetí říší, k níž byly připojeny jako součást Sudet. Německé obyvatelstvo žilo v soudním okrese manětínském, kde jazyková hranice probíhala v podstatě pravým břehem řeky Střely a Manětínského potoka. Ze severu a západu bylo Manětínsko obklopeno souvislejším německým osídlením severozápadních Čech. Přirozenou hranicí byly kopce Špičák, Kozelka a Chlum, na sever od nichž ležely převážně německé vesnice. V předválečném soudním okrese manětínském, který do jisté míry kopíruje nynější mikroregion, bylo 27 českých obcí s ojedinělými německými obyvateli, 9 německých (Nečtiny, Březín, Čestětín, Kamenná Hora, Mezí, Potok, Račín, Krašov, Vlkošov se Služetínem) s ojedinělými Čechy, dvě smíšené s českou většinou a 11 smíšených s německou většinou (Rabštejn, Hrádek, Vysočany, Kotaneč, Stvolny, Bezvěrov, Zahrádka, Hůrky, Preitenstein, Luková, Doubravice s Lešovicemi). Podle statistiky bylo v soudním okrese manětínském před druhou světovou válkou 33,29% německého obyvatelstva. Podle rozboru výsledků sčítání lidu z let německého obyvatelstva ubývalo. Z výsledků sčítání lidu ve třicátých letech 20. století je patrné, že německé etnikum sídlilo převážně v hornatém, výše položeném kraji, zatímco obce české měly pro zemědělství výhodnější polohu. Značná nadmořská výška německých obcí vedla k polohorskému způsobu hospodaření. Kraj byl odlehlý a stranou komunikací, bez železnice, prostředí zde bylo silně konzervativní, lidé byli velmi věřící. Němečtí zemědělci pěstovali převážně žito, oves, brambory, tuřín a len. Často se zde chovaly ovce. Pracovní uplatnění nacházeli zdejší obyvatelé v lese či v bezvěrovské sklárně, velká část obyvatelstva pracovala jako nádeníci v zemědělství a na velkostatcích. Byl to kraj chudý a lidé zde žili skromně. Německé vsi na Manětínsku se lišily od vnitrozemí uspořádáním a způsobem staveb. Převládaly zde stavby zděné, postavené vesměs koncem 19. či počátkem 20. století, které nahradily dřevěná obydlí. Početné byly i stavby z hrázděného zdiva, kombinované s roubeným přízemím. Všechna obytná stavení německého typu se vyznačovala širokým průčelím, sedlovou střechou a mohutným štítem. Pokud byl dům patrový, míval obvykle pavlač do dvora. Hrázděného zdiva se užívalo i na stavbách hospodářských, sýpkách a kůlnách. Jednopatrové domy městského typu se zachovaly v Rabštejně, Manětíně, Nečtinech. Německá kolonizace ovlivnila zčásti také tvar osad. Na rozdíl od českých okrouhlic bývaly německé vesnice buď ulicového typu s plynulou zástavbou, v níž na sebe navazují štíty domů a brány sousedních hospodářství, nebo měly ráz rozptýlené zástavby horských osad. Tyto obce s německým obyvatelstvem byly až do třicetileté války převážně české. Obvykle je přísun německého obyvatelstva vysvětlován germanizací podle majitelů, jimiž se stala mnohdy šlechta německá, nebo dosídlením poloprázdných vesnic z jiných panství. Je přirozené, že německé etnikum, žijící na jazykové hranici, přijímalo řadu českých zvyklostí. Ještě koncem 19. století se i na Manětínsku a Nečtinsku nosíval svérázný oděv, v němž se odrážely vlivy českého a německého prostředí. Kroj jako výraz konzervativnosti horského zemědělského prostředí mnohde přetrvával až do počátku 20. století. V této podobě jej zachytili němečtí badatelé a zařadili mezi kroje severozápadních Čech. Tento typ kroje, jehož rozkvět se datuje mezi roky , se nosíval také na Rabštejnsku a byl velmi blízký oděvu nošenému v okolí Žlutic a Chýše. Soužití obou etnik kolem jazykové hranice se objevovalo zvláště u ženského oděvu, který přejímal prvky užívané sousední národností. Označením německé Manětínsko se vymezovaly obce, které byly před válkou obydleny německým obyvatelstvem a po zabrání sudetského území se staly správní součástí žlutického okresu, když předtím patřily převážně do politického okresu kralovického (Krašov, Kamenná Hora, Služetín, Potok, Vlkošov, Luková, Zhořec, Domašín, Mezí, Nečtiny, Leopoldov, Německá Doubravice, Lešovice, Preitenstein, Nové Městečko, Plachtín, Březín, Mensdorf, Rabštejn, Jabloné, Nový Dvůr, Kotaneč, Hrádek, Vysočany, Stvolny, Hluboká, Bezvěrov, Račín, Čestětín). Ne všechny obce dnes tvoří součást mikroregionu, jejich osud i drobné památky, které tu najdeme, jsou však velmi podobné. Zdejší obce patřily k několika farnostem k Dolnímu Jamnému, (Čestětín, Račín), k Rabštejnu (Rabštejn, Nový Dvůr u Tisu, Kotaneč, Vysočany, Stvolny, Hamr a od 1938 také Hrádek), k Nečtinám (Nečtiny, Doubravice, Nové Městečko, Dlouhá Louka, Leopoldov, Lešovice, Plachtín, Preitenstein a Březín), ke Krašovu (Krašov, Kamenná Hora, Služetín, Potok, Vlkošov a část Bezvěrova) a k Lukové (Luková, Zhořec, Mezí). České obce patřily pod farnost Manětín a po osamostatnění též pod Křečov. Většina obcí Nečtinska byla německá, manětínské byly smíšené a štichovické české. Politicky bylo prostředí Manětínska před válkou poměrně klidné. Za 1. republiky byly nejsilnějšími agrární a sociálně demokratická strana, ve Štichovicích rovněž strana lidová, v Manětíně národně socialistická a podobně německá agrární a německá sociálně demokratická strana. Ty se těšily největší přízni svých voličů do třicátých let, kdy došlo k radikalizaci národnostních požadavků, které v konečném stadiu vedly k odtržení Sudet. Z okresu manětínského připadlo 23 obcí Německu. Podkladem byly výsledky sčítání lidu z roku 1910 pro realizování vůle německých obyvatel při rozbití Československa. Poválečný odsun německého etnika, který postihl obce mikroregionu, znamenal definitivní zánik původní národnostní struktury, jíž nahradilo za poslední půl století obyvatelstvo, které se většinou ve druhé a třetí generaci se zdejším krajem sžilo a považuje ho za svůj domov a drobné památky, bez ohledu na národnost jejich tvůrců či objednavatelů, bere jako přirozenou součást svého života. Necelé dva tisíce dnešních obyvatel mikroregionu, kteří mají kladný vztah ke svému sídlu, se zapojují do tradičního venkovského života. Malý počet trvale bydlících obyvatel sezónně vzrůstá o chataře a chalupáře, které přitahuje jedno z nejkvalitnějších životních prostředí v západních Čechách, kraj estetických a relaxačních hodnot, v němž převažují borové a smrkové lesy

7 K paměti krajiny patří historie vepsaná do jejího povrchu, dnes možná málo nebo jen s obtížemi čitelná, mnohovrstevné svědectví o životě lidí v těchto končinách. Také tudy prošly či spíše se také sem zatoulaly dějiny. K nejstarším drobným památkám patří smírčí kříže, celní kola a hraniční kameny. Budou mít nejspíše středověké kořeny, patří době, kdy tento dnes zapomenutý kraj byl významným kusem českého království, jehož majitelé svými predikáty často poprvé uvedli zdejší lokality ve známost. Páni z Kamenné Hory či z Račína patřili ke známým rodům ani se nechce věřit, že by dnes téměř opuštěné vesnice mohly mít také nějaký význam v dějinách. A přece, v Rabštejně nad Střelou byl hrad Karla IV. a na Breitensteině velký hradní komplex pro vojsko Jana Lucemburského. Nečtiny byly kolébkou pánů z Nečtin, z jejichž rodu pocházely významné osobnosti středověkých Čech. Manětín s johanitskou komendou byl dalším opevněným a bezpečným místem na této trase. Důležitost zdejší krajiny byla nepochybně dána jednou ze zemských cest, která tudy vedla přes Rabštejn, Manětín a Nečtiny. Hrady, panská sídla a kláštery určovaly architektonický rozvrh zdejší krajiny vedle malých vesnických sídel, z nichž většina vstoupila do psané historie jako součást královských donací pánům zdejšího kraje. Jejich historie však sahá před písemnostmi doložené 12. století hluboko do minulosti. Kraj si již za své sídlo zvolili Keltové, postupně přicházely slovanské kmeny a později němečtí kolonisté. Městečko Nečtiny se rozkládá v romantické kopcovité krajině na severozápad od Plzně na březích Starého potoka a tvoří jej několik částí Nečtiny, Hrad Nečtiny a Nové Městečko. Vrchy kolem byly v minulosti osazeny hrady. U Nečtin je doložena řada panských sídel. Existence sídla na nečtinském Špičáku, uváděná lidovými pověstmi, byla potvrzena archeologickým průzkumem. Asi 1 km severovýchodně od nečtinského farního kostela na čedičovém vrchu (610 m) nad údolím Starého potoka se na protáhlém vrcholu rozkládal jeden z našich nejmenších hradů, snad původně dřevěný. Jeho existenci je možno klást do 13. století a lokalita byla využita ještě v polovině 15. století jako opěrný bod katolických držitelů nečtinského panství. Hrad byl následně definitivně opuštěn. Další hrad byl identifikován na vrchu Hradiště u Březína, zvaném též Höllberg, Pekelný vrch. Většina čedičového vrchu však již byla odtěžena a pouze nálezy keramiky a militárií s nepatrnými terénními zbytky umožňují usoudit, že zde byl jakýsi objekt s vojenskou funkcí, jehož existenci je možné datovat od konce 13. do přelomu 14. a 15. století. Další vrch v okolí Nečtin byl místem již zmíněného hradu zvaného Preitenstein, proslaveného jako jeden z mála hradů, které vznikly za Jana Lucemburského. Zdejší pevnost však byla spíše velkým vojenským táborem než hradem s rezidenční funkcí. Po jeho zničení si majitelé Nečtinska vybudovali pohodlnější sídlo v podhradí, které mělo větší kontinuitu, protože jeho renesanční gryspekovská i barokní kokořovská etapa se skrývají pod novogotickou přestavbou nynějšího zámku provedenou za Mensdorfů. Nečtiny koupil roku 1839 polní podmaršálek Emanuel hrabě Mensdorff-Pouilly. V této době k panství patřily městečko Nečtiny a vesnice Nové Městečko, Lešovice, Doubravice, Březín, Plachtín, Čbán, Zahrádka, Mezí, Zhořec, Potok, Vlkošov a Služetín. Nečtiny se staly hlavním rodovým sídlem a v letech byl již sešlý barokní zámek přestavěn podle projektu architekta Friedricha Streiba z Coburgu. Rod Mensdorfů zdejší panství držel až do roku 1945, kdy mu bylo na základě tzv. Benešových dekretů konfiskováno. Také Rabštejn nad Střelou byl původně hradem, kolem něhož vzniklo na úzkém ostrohu nad řekou Střelou městečko, jehož dominantami se staly barokní stavby zámku (1705) a kostela Panny Marie Sedmibolestné (1767) se servitským klášterem. Také Rabštejn, ve 20. století jako součást zbytkového velkostatku, byl po roce 1945 konfiskován. Zdejší německé obyvatelstvo bylo nahrazeno českým a městečko se stalo výraznou rekreační oblastí charakterizovanou sezónním přílivem turistů. Manětín s kostelem sv. Jana Křtitele, jedinou viditelnou památkou, připomínající zakladatelské období řádu johanitů, kteří byli prvními historicky známými vlastníky zdejšího území (1169) a se zámkem, jehož barokní přestavba podle projektů Tomáše Haffenckera pohltila starší renesanční sídlo, je výrazným městečkem se starými kamennými domy, bohatou historií a především uměleckými památkami, pro něž bylo vyhlášeno za městskou památkovou zónu. Ke krajině manětínsko-nečtinského mikroregionu patří kromě dominant panských sídel, hradů, zámků, klášterů a kostelů též četné drobné památky, rozptýlené ve volné přírodě, roztroušené po vesnicích i v intravilánu městeček. Ty jsou pamětí krajiny, spojenou s příběhem lidí, kteří tu zanechali své stopy. Kamenné nefigurální památky středověku a raného novověku jsou nejstarší skupinou, která si uchovala většinou své původní místo, dané jejich funkcí v krajině jako hranic či orientačních bodů starých cest. Jim je věnována pozornost teprve v posledních desetiletích, kdy staré kamenné kříže jsou dokumentovány. Ve zdejší krajině byly zřejmě většinou spojeny s vymezováním hranic již zmíněného johanitského panství stejně tak jako v novověku byly osazovány hraniční kameny mezi panstvím manětínským (M) a preitensteinským (P) nebo plaským (P nebo PL). Tyto topografické památky jsou zde zastoupeny oproti jiným regionům v poměrně velké míře. Barokní kamenná plastika je však skutečnou chloubou a symbolem zdejšího kraje. Manětínsko a Nečtinsko je regionem velmi bohatým na kamennou barokní plastiku, kterou zde vytvářelo několik sochařských generací z místního pískovce na objednávku vrchnosti, měšťanů i venkovanů. Je soustředěna převážně do tří městeček Manětína, Nečtin a Rabštejna nad Střelou. Sochy najdeme však i na rozcestích a důležitých místech v krajině. Díla jsou anonymní i autorsky určená, originální i běžné dobové úrovně. Vytvářela soubory, spjaté svým umístěním podél cest v alejích a kolem kostelů. Dominantami malých náměstíček v Nečtinech a Manětíně se staly monumentální sloupy s bohatou sochařskou výzdobou, které svojí kvalitou mohou konkurovat i bohatým městským centrům. Ikonograficky pestré složení souborů kamenných soch ovlivnili zbožní fundátoři, jejich výtvarnou podobu pak vrcholné baroko. Přes dlouhou dobu od vzniku těchto obvykle nadživotních monumentálních soch je pozoruhodné, že ztráty oproti původnímu stavu nejsou velké. Nejstarší figurální kamenná plastika pochází z druhé poloviny 17. století a její fond je obohacován až do konce 18. století, kdy místní sochařská tvorba vyhasíná. Vrcholným obdobím je pak první polovina 18. století, kdy vznikla většina barokních soch ve všech třech centrech někdejších panství. Jako první monumentální barokní kompozici si objednalo nečtinské bratrstvo svatého Michala roku 1693 sochu tohoto strážce cesty do nebe. Tento světec byl velmi uctívaný jako protireformační symbol a dokládal ještě živou zkušenost s luteránskou reformační vlnou v Nečtinech. Funkci městské dominanty Manětína plní dodnes sousoší Nejsvětější Trojice z roku 1719, k němuž se dochovala smlouva vrchnosti s panským sochařem Štěpánem Borovcem. Vedle těchto solitérů najdeme ve všech třech městečkách ucelené soubory soch, které poukazují na jednotnou urbanistickou nebo krajinářskou kompozici svých objednavatelů. K nejstarším celkům patřila alej se sochami a kaplemi na Rabštejně, jejíž základní strukturu určil Šebastián Pötting ke konci 17. století, když dal vysázet lipovou alej, mezi níž zakomponoval barokní sochy, které jsou dnes bohužel rozptýleny po městečku, v němž se promítá i druhý investorský okruh, spojený tematicky s klášterem servitů Panny Marie. Zcela unikátní kompozici spojující Manětín s kostelem sv. Barbory tvoří tzv. Vysoká cesta pojatá jako triumfální dvouřadý kordon kamenných světců a světic mezi městečkem a poutním kostelem

8 Velmi působivým řešením je pak architektonicko sochařská kompozice manětínského náměstí s alegorickými sochami ctností a ročních období na terasách před zámkem. Také nečtinské centrum bylo doplňováno sochařskými díly jako první přibyli roku 1778 zemští patroni a světci ke sloupu sv. Michaela a ještě počátkem 19. století (roku 1815) byly postaveny sochy dalším ochráncům Vendelínovi a Floriánovi. Součástí jednotné barokní kompozice u nečtinského zámku byly v baroku tři sochy, které dala postavit Marie Karolína Kokořovcová. Zámecké areály v Manětíně i Nečtinech byly ve svých zahradních a parkových částech doplňovány dekorativními sochařskými díly ve shodě s jejich slohovým vývojem, a tak v parteru zámecké zahrady v Manětíně najdeme barokní kamenné putti, zatímco v Nečtinech zdobí park a nádvoří novogotické kapličky, romantická socha jelena a vodního bůžka na kašně. Je třeba zmínit, že výbava zdejší krajiny drobnými památkami byla daleko bohatší. Ne všechna díla, která uvádějí písemné a obrazové prameny, se dochovala. Bohužel krádeže a destrukce ochudily zdejší památkový fond právě ve druhé polovině 20. století. Manětín, ilustrace K. Liebschera z Ottových Čech Hrad Nečtiny, nádvoří zámku se sochou jelena, ilustrace K. Liebschera z Ottových Čech habsburských službách. Jan Šebastián Pötting, komorník císařovny Eleonory a rada zemského soudu dvorského a komorního, rada dvorské komory, koupil od Leonarda z Meggau roku 1665 Rabštejn, kde o rok později s druhou manželkou Esterou Kandidou z Oprštorfu založil servitský klášter. Zemřel roku 1687, ale to už byl potřetí ženat s Marií Barborou ze Šternberka. S jeho osobou je spojena řada aktivit, počínaje stavbou loretánské kaple. Za jeho vlastnictví Rabštejna byla založena alej se sochami a kaplemi směřující ke dvoru Vranov. Po Janu Šebastiánovi zdědil Rabštejn Antonín Leopold, který zemřel roku 1703 a jeho statek užívala do své smrti manželka Eleonora z Manderschiedu. Dědicem byl František Karel, bratr zemřelého, který roku 1714 Rabštejn prodal, aby jej brzy na to získali Lažanští. Pöttingové se na Manětínsku objevují znovu s Václavem Pöttingem ( ), jenž se oženil s Marií Josefou Lažanskou ( v Praze) a byl spolufundátorem sochy svatého Rocha na Vysoké cestě manětínské, kterou u příležitosti svatby novomanželé objednali. Nedlouhé působení Pöttingů na Rabštejně ( ) však zanechalo významné památky nejen v architektuře a životě Rabštejna, ale též v několika hodnotných sochách a kaplích. Rod Lažanských Manětínsko získal také jako pobělohorský konfiskát, avšak toto česká šlechta zde působila nepřetržitě až do roku Mezi členy této kulturně ambiciózní rodiny patřila Marie Gabriela Lažanská, rozená Černínová, jejímuž působení může Manětín děkovat za neuvěřitelné množství památek, které jsou podrobně popsány v katalogové části této publikace. V Nečtinech se v době barokní objevuje rod Kokořovců, který dotváří výstavbou kostelů, špitálu a zámku vzhled zdejšího panství. Obdobně jako Marie Gabriela Lažanská v Manětíně také zde Mezi tři hlavní fundátorské rody patřily Kokořovci na Nečtinsku, Lažanští v Manětíně a v Rabštejně a Pöttingové v Rabštejně. Páni z Pöttingu a Persingu pocházeli ze starobylé dolnorakouské rodiny. Jejich styky s českými zeměmi začaly na počátku 17. století a usadili se zde po třicetileté válce, kdy získali za své vojenské služby poválečné konfiskáty. Působili též v diplomatických Rabštejn nad Střelou, litografie V. Morstadta před rokem

9 ve druhé polovině 19. století, najdeme na nich tvarosloví ovlivněné novogotikou, v okolí Nečtin v souvislosti s mensdorfskou přestavbou zámku v polovině 19. století, nebo slohem novorománským. U návesních kapliček kolem Nečtin se objevuje typ kloboukových stříšek, které původně byly na zvonicích, předcházejících pozdějším zděným kaplím, jež tento prvek převzaly. Radějov, roubená zvonička kolem 1910 Češtětín, návrh obecní kaple, 1900 ovdovělá Marie Karolína Kokořovcová dává stavět sochy a velkoryse přestavuje kostel sv. Jakuba. Rod Kokořovců připomíná též kamenná náhrobní deska umístěná ve hřbitovní zdi u tohoto kostela. Historie těchto rodů, patřících ke zdejší krajině na několik století, je též doložena řadou drobnějších památek. Mezi dalšími objednavateli najdeme měšťany, řemeslníky, sedláky, společenstva, náboženská sdružení a obce. Také oni zanechali ve zdejším kraji památku na svůj život, většinou v podobě kamenných, kovových či dřevěných křížů v polích, při cestách i uvnitř vesnic. Na mnohých najdeme často nápis Zur Ehre Gottes gewidmet věnováno k poctě boží. Nejčastějším typem, který v krajině Manětínska a Nečtinska najdeme, jsou kamenné, litinové a dřevěné křížky v polích, na návsích či při cestách ze vsí. Byly stavěny vesměs v 19. století, časté je datum 1848, zřejmě na paměť zrušení roboty, či 1866 k prusko-rakouské válce. Četná vročení souvisejí s osobním životem fundátora, většina byla datována, avšak ne všechny informace související se vznikem památky můžeme přesně doložit. Běžnou místní variantou je kamenný sokl různé výšky, osazený litinovým křížkem z plaské železárny. Býval buď prostý, nebo doplněný litinovým korpusem, nápisovým štítkem INRI, skupinou postav pod křížem či oválnou nebo obdélnou nápisovou destičkou, umístěnou při patě kříže nebo v jeho dolní části. Některé kamenné kříže jsou osazeny pouze litinovým plastickým korpusem, jehož povrchová úprava bývá černá, postříbřená či zlacená. Návesní a polní kapličky patří k běžným zděným drobným památkám zdejšího regionu. Vyskytují se ve dvou klasických provedeních jako kaple výklenkové, označované též jako otevřené, a jako kaple s vnitřním prostorem, označované jako uzavřené. Jejich půdorys je převážně obdélný, často mívají půlkruhový či polygonální závěr. Na střeše je obvykle v malé vížce zavěšen jediný zvonek, který svolával obyvatele vesnice k bohoslužbě, sděloval úmrtí ve vsi, nebezpečí či významnou událost. Vížky jsou několika typů, časté jsou polygonální šestiboké otevřené lucerny, zakončené cibulovitou kupolkou s kovaným křížkem. Průčelí nese většinou rysy pozdního venkovského baroka. Střídmé členění fasády průčelí kapliček lizénami a římsami svědčí o poučení v barokní architektuře okolních panských a sakrálních staveb. Historismy se objevují v přestavbách i novostavbách kaplí, které byly obnovovány Mezí, kaple určená k demolici, 1967 (fotoarchiv NPÚ ÚOP Plzeň) Nečtiny, kaplička určená k demolici není v seznamu, 1967 (fotoarchiv NPÚ ÚOP Plzeň) Zvláštní půvab mají torza kaplí, zarůstajících bujnou vegetací, skrze niž zahlédneme detail zdiva z lomového či tesaného kamene, klenutou niku pro svatého se zbytkem modravé omítky. Příkladem může být kaplička u Pardouskova mlýna, který už také dávno navždy domlel, či slohově dosud čitelné torzo kapličky v Račíně uprostřed zaniklé vesnice, do níž již nevede ani žádná značená cesta. Známe i úplně zbořené kapličky, například v Mezí, z nichž zůstaly jen teskné černobílé fotografie z 50. a 60. let 20. století, pořízené v posledních okamžicích jejich stoleté existence. A další, kterým zánik hrozí stejně jako vesnicím kolem, v nichž chybí společenství lidí. Naopak, krajina tu a tam ožívá, kapličky se také opravují, obnovují, ba i se tu staví nové. Hrádek, kaple a pomníky 1951 (foto Nacházel, fotoarchiv Muzea a galerie severního Plzeňska) 16 17

10 PAMÁTKY NA PRVNÍ SVĚTOVOU VÁLKU, PRVNÍ REBUBLIKU A DRUHOU SVĚTOVOU VÁLKU Manětín, pomník padlým, odhalení 1929 (fotoarchiv Muzea a galerie severního Plzeňska) Luková, detail z německého pomníku padlým Noch jung und frisch zogst Du ins Feld zu kämpfen dort als deutscher Held zu opfern Dich in Feindesland für Freiheit, Recht und Vaterland. Gewidmet von Deinem Vater Wenzel Rott. (Ještě mlád a svěží ses vydal do pole, abys tam bojoval jako německý hrdina obětující se v nepřátelské zemi za svobodu, právo a vlast. Věnoval tvůj otec Václav Rott) Téměř v každé vesnici v Čechách najdeme pomník padlým z I. světové války. Byl věnován na památku synům, bratrům, otcům, zkrátka mužům, kteří položili své životy na bojištích první světové války v letech Tam, kde společný pomník nepostavili, rozhodly se rodiny padlých postavit své samostatné památníky, které nahrazovaly hrob v dáli. Zatímco společné pomníky padlým se stavěly ze sbírek, nejčastěji ve výročí v roce 1928, na významné místo v obci, na návsi, u kostela, před školou, stávaly připomínky na padlé syny u rodné chalupy, u pole, které mladý hospodář navždy opustil, na cestě, kudy chodíval. Stavěli je zlomení otcové, truchlící manželky, zoufalí rodiče, jimž válka vzala i několik synů. Válka přinesla žal nad smrtí syna nejen do vesnických chalup, ale padl jí za oběť i Karel Lažanský, poslední mužský potomek manětínské vrchnosti, jemuž jeho otec Jan dal roku 1918 postavit velkou sochu Karla Boromejského od předního českého sochaře Čeňka Vosmíka u manětínského zámku. Společné pomníky obvykle nedělily vojáky do poslední chvíle bojující za Rakousko-Uhersko od legionářů, kteří žalář národů pomáhali bourat. Na některých pomnících se nanejvýš rozlišovala bojiště, na nichž vykrváceli, a tak najdeme frontu ruskou, italskou či francouzskou. V českých obcích pomníky padlých byly doplněny po druhé světové válce o jména obětí bojů či rasové perzekuce. Osudy pomníků s německými texty byly většinou pohnuté. Část jich byla po druhé světové válce zničena z nenávisti ke všemu německému, oválné porcelánové portréty byly vytlučeny, desky s německými nápisy a válečnými kříži rozbity, kamenné podstavce rozvaleny, jen některé, včas zarostlé křovím, se zázrakem zachránily nebo našly druhotné využití, kdy po odstranění německého nápisu, byla osazena deska obětem druhé světové války, nejčastěji anonymních osob z transportů smrti nebo ruských vojáků. Z některých jako na Rabštejně, byla pamětní deska ukryta, aby se až po padesáti letech vrátila na své místo, tiše a bez pozornosti, aby snad tento krok ještě nepopudil. Byla totiž v Sudetech a ti, kteří padli za svoji vlast tedy za Rakousko-Uhersko, měli být navždy zapomenuti, protože ti, kteří by na ně mohli vzpomínat, zdejší obce po roce 1946 opustili. Také první republika měla své drobné památky, které v souvislosti s politickým vývojem obsazovaly místa na návsích, náměstíčkách i v polích, aby vytvořily další kapitolu paměti krajiny. Osudy Masarykova pomníku v Rabštejně nad Střelou jsou typickou ilustrací vývoje českoněmeckého soužití v kraji s německou většinou. Pomník prvního prezidenta Československé republiky v Rabštejně byl osazen jako výraz české snahy vyjádřit vůli k zachování integrity státu. Byl zřízen odbočkou místního odboru Národní jednoty pošumavské a byl odhalen 1. června na svatodušní pondělí roku Slavnost odhalení se konala pod záštitou ministra národní obrany Machníka za účasti vojska, hudby od 35. pluku Foligno z Plzně, všech okolních spolků a korporací. Slavnost byla velkou manifestací hraničářů budovateli naší samostatnosti a české menšiny, která tím vyjádřila svoji připravenost bránit stát. Na žulovém podstavci, jehož materiál pocházel Rabštejn, fotopohlednice pomníku T. G. Masaryka (foto Drápala) z Tisu u Blatna, stála jedna z typizovaných replik oficiálního sochařského portrétu TGM, doplněná pamětní deskou s československým státním znakem jen krátkou dobu. Po německé okupaci Rabštejna při zabrání Sudet již první noc byla poškozena a následně odstraněna. V obdobné historicky vypjaté situaci byl osazen velký dřevěný kříž ve Štichovicích v roce 1938, když tři týdny před touto slavností místní muži mobilizovali, aby bránili nedalekou hranici sudetského území s linií betonových bunkrů. 18. června roku 1938 byla uspořádána slavnost posvěcení a vztyčení sv. kříže s Panem Kristem na rozcestí v Dílovnách, darovaného p. Václavem Bílkem, rolníkem ze Štichovic č. 5 ku cti a chvále boží ku 20. výročí republiky československé. Jako kdyby modlitby za republiku byly předzvěstí toho, že se osud republiky obsazením Sudet dotkne i Štichovic, když státní hranice byla přesunuta až na hranice jejího katastru. Tento příběh ilustruje vypjatou situaci na hranicích, které byly národnostní a jazykové a posléze i státní. Nechme promluvit starou kroniku: V září byli povoláváni záložníci ke svým útvarům a k obsazování hranic a vojenských pevnostních krytů. 23. září byla vyhlášena mobilizace, dále byla obec povinna dát 2 páry koňského potahu s povozy, 2 vozky a dva koně evidenční a 12 mužů pracovního útvaru. Mužstvo i koně s povozy se navrátili zpět, když po mnichovské konferenci čtyř velmocí byly obsazeny Sudety říšskoněmeckým vojskem a státní hranice přesunuta až na hranice katastru obce Štichovice. V obci pak ustavena finanční pohraniční stráž o síle 12 mužů a okresní četnická stanice o síle 4 mužů, která z nedostatku bytů byla nucena přesídlit do obce Křečova. Podzimní setí a jiné 18 19

11 Štichovice, stavění kříže 1938 (foto Drápala) práce postupovaly dosti pomalu, poněvadž nebylo možno sehnat pracovních sil ani náhradních potahů za členy rodin, kteří konali svoji vojenskou povinnost. To je epilog k fotografiím z křečovské pamětnice. Spíše než církevní slavnost to byla národní prosba a snad i něco jako modlitba za republiku, které se účastnilo 300 lidí. Kříž stál u cesty ze Štichovic k silnici Křečov- -Vladměřice. O tomto shromáždění si napsal též manětínský děkan František Wonka do svého válečného deníku. Období 1938 až 1945 se do zdejší krajiny promítlo vymezením hranice mezi Protektorátem Čechy a Morava a německou říší. Hranice měla naštěstí krátké trvání a mezníky po ní již v terénu nenajdeme. II. světová válka se do krajiny zapsala několika pomníčky, které připomínají oběti bojů a transportů smrti z roku Přesné údaje a osudy lidí se v tomto případě shromažďují velmi těžko. Podle svědectví obyvatel se zde nacházely hroby mužů a žen z transportů, oběti přestřelek, nešťastné nehody v souvislosti s válečnými operacemi či zabití. Kdyby krajina mohla promluvit o posledních okamžicích války, asi bychom tu našli oběti různých národností, Němce, Rusy a to jak z Rudé, tak z Vlasovovy armády. Ne všichni mají své pomníčky, a tak těch několik hrobů či pamětních desek patří i mnoha dalším. Poválečná doba, charakterizovaná ateismem a vizí šťastné budoucnosti, památky na svůj budovatelský čas do krajiny vkládala jen výjimečně. Pomníky k historickým výročí obcí Nečtin a Manětína, které se připomínaly ve 2. polovině 20. století, mají jediného autora a tím je Alois Sopr ( ), manětínský rodák, významný český sochař a medailér. Jeho nefigurální kamenné monumenty se zařadily k drobným památkám jako příspěvek 20. století k sochařské výzdobě obcí. Sloupky s entasí jednoduchého klasicizujícího typu na nepříliš exponovaných místech v obcích vplynuly do obrazu města a krajiny. Jaké budou památky třetího tisíciletí? Zanecháme tu opravené kapličky, obnovené křížky, postavíme povalené pomníčky. Patří ke krajině jako její paměť. Manětín, veduta zachycující Vysokou cestu se sochami, 18. století Na duši krajiny se podílí přírodní dispozice, do krajiny však vnášejí řád lidé a je proto mnohoznačným prostorem, zprostředkovávajícím zkušenost času, příběhy jejích obyvatel, živých i mrtvých, slavných i bezvýznamných. Pěším putováním se propojujeme se všemi minulými chodci, nohy vlastně obnovují paměť. Když ale neví, kam šlápnout, protože staré stezky zarostly, zapomněním, není krajina domovem, ale stává se divočinou, z jejíž mapy vypadávají kusy a je z ní labyrint, který neumíme číst. Jaká jsou tedy městečka Rabštejn, Nečtiny a Manětín, určující ráz krajiny? Jsou to v podstatě obydlené lokality přírodního charakteru, které se rozvinuly podél osy komunikace, vedoucí nad údolím vodního toku. Dodnes si tento charakter i přes stavební proměny v zásadě dochovaly, jejich poloha v údolí či nad potokem u Rabštejna je dána komunikací a jejími možnostmi rozvinout se do šíře Lipí, sv. Kryštof, kolem 1930 do malého náměstíčka. Známé byly již ve 12. a 13. století z písemností jako zabydlená lidská sídla mezi rozlehlými, téměř neproniknutelnými a nekonečnými lesy

12 Zkusme si představit krajinu v té podobě, kdy nebyla obsazena pozdějšími stavbami, novými úpravami a násilnými proměnami. Aleje soch, dnes pohlcené domy, byly ve volné krajině. Teprve nedávno zanikla krajinná kompozice sochařské aleje na Rabštejně, kde podél cesty, lemované lipami, stávaly sochy, dnes rozptýlené po městečku kde se dalo. Ztratily působivost rytmu střídání zeleně a kamenných strážců cesty. Zůstala jen jediná kaplička na místě. V řadě stávaly od poslední chalupy až po dvůr Vranov. Svatý Vavřinec, sv. Anna, sv. Augustin-Donát, Ecce Homo. Některé sochy putovaly městem již v 19. století na žádost obyvatel. Také Vysoká cesta manětínská byla ve volné stráni, vedla od města, za bránou, ke kostelu svaté Barbory. Svatí a světice shlíželi na chodce z obou stran, ve dvojících, které spojoval stejný význam. Patroni rodiny svatá Anna a Josef, archanděl Rafael a archanděl Michael, Ježíš a Matka Boží bolestná, ochránci proti moru svatý Roch se svým dívčím protějškem svatou Rozálií. Svatý Kryštof, dnes u Lipí, stával u mlýna u mostu, u brodu, kam patřila jeho služba podle legendy, Jan Nepomucký v Rabštejně býval na mostě, dnes na něj shlíží ze skály, kam byl přesunut. Manětínský Jan Nepomucký, ve dvojím podání, přece jen u vody stojí, u manětínského potoka. Kde byl nečtinský Johánek, který dnes stojí odložený bez hlavy v zahradě, nevíme. Jistě byl poblíž vody, do zahrady rozhodně nepatří. Až půjdete kolem těchto rozhodně nikoliv němých svědků, věřte, že jejich místo nebylo zvoleno náhodou a že jejich výběr podmínily osobní důvody, životní souvislost, vypjatý okamžik, na jehož památku byly postaveny. Onen příběh, po němž zůstalo výtvarné svědectví, se stal jednou stránkou z historie zdejší krajiny. Na rozdíl od většiny poddaných či měšťanů, kteří neuměli latinsky a možná ani číst, aby si přeluštili vtipné a promyšlené texty, v nichž se ukrývala data k vzniku soch, známe jejich historii poměrně dobře. Každá ze soch na Vysoké cestě má svůj životopis. Krom toho, co prozíraví a snad i pyšní fundátoři dali vytesat do kamene, máme k dispozici i písemná svědectví z archivů a od manětínských kronikářů a historiků. Je zajímavé, že sochy svatých na svých architektonicky pozoruhodných soklech mají texty, zatímco alegorie ctností na náměstí promlouvají ke vzdělanému divákovi jen svojí ikonograficky konvenční podobou. U soch na Vysoké cestě, snad pro názornost, najdeme i legendu vytesanou v nízkém reliéfu na čelní straně či na více stranách soklu, z níž se dozvíme podrobnosti z dramatických okamžiků života zobrazených světců, kodifikovaných psaným a tradovaným příběhem. Sochař či zručný kameník kopíroval grafickou předlohu kamenickým dlátem do veřejně přístupné knihy. Písmo i reliéf v kameni může číst dotekem i člověk nevidomý, ale nikoliv nevědoucí. Snad tato informační vlna, která přišla do Manětína za Marie Gabriely Lažanské, souvisela s jejím nařízením, že děti na panství musí chodit do školy a vzdělávat se. Baroko znamenalo invazi soch na exponovaná místa. Socha na podstavci, vyvýšená a statická, spoluzakladatelka městského rázu místa, určovala měřítko svého okolí. Svatí tu shlížejí z nebe nemohou přece jen sedět na zemi, Nejsvětější Trojice sídlí na nebesích, nad zemským globem, na solidním soklu putti nese znak fundátorů, objednavatelů, rodu Lažanských. U ní svítila lampička s věčným světlem. Archanděl Michael v Nečtinech s mečem ohnivým dohlíží a nabádá, soudí a váží život lidí. Musí z výšky ohnivým mečem střežit městečko u svých nohou. Po stu letech dostal pomocníky v přízemí náměstí, snad aby byli blíže a mohli být prostředníky mezi nebem a zemí. Zde sochu dali postavit měšťané, ti zde byli častěji investory než v Manětíně, kde kulturním mecenátem převažovala vrchnost nad ostatními obyvateli města. Sochy svatého Floriána nechybí téměř v žádném českém městě. Patron hasičů, odvážný zachránce hořících domů. Jeho legenda jako by měla ještě lehčí notu hasil snad i žízeň. V Manětíně stojí na kašně, k níž měšťané chodili pro vodu, prý proti domu, z něhož vyšel zhoubný požár města Rabštejn, socha sv. Jana Nepomuckého na mostě na pohlednici kolem roku 1910 Nečtiny, pohlednice se sloupem sv. Michaela, po roce

13 Typické vybavení venkovských kapliček koncem 20. století roku V Nečtinech je doložen zvyk, dokonce daný do vínku oslavě svátku svatého Floriána zbožným fundátorem oslavit jej řádně popíjením piva. Floriány však v Nečtinech máme dva jednoho panského a jednoho měšťanského. Ten panský světec má však také společníka z české rané historie, zakladatelskou osobnost svatého Vojtěcha, jehož dala spolu s Janem Nepomuckým postavit roku 1759 ovdovělá dáma Marie Karolína Kokořovcová v místě, kde se podle legendy ukryl v bezpečí hostince, zvaného od té doby Sicherhof. Svatý Florián stával i v Rabštejně, v městečku stíhaném častými požáry, kde se oheň těžko hasil, protože voda byla daleko. Druhá kašna v Manětíně se sv. Václavem se podle tradice plnila o jeho svátku vínem. Světec víno pěstoval, lisoval, bylo symbolem krve, jeho mučednictví i poukazem na krev Páně, kterou se zpřítomňuje ve svatém přijímání věčná smlouva mezi Bohem a člověkem. Na Rabštejně sochařská dominanta v podobě městského sloupu chybí, architektonický a přírodní kontext městečka ji snad ani nepotřeboval nebo měšťané byli příliš chudí. Co dnes barokní sochy sdělují? Vyprávějí o strachu měšťanů před epidemií moru, ta měla své protivníky, jimiž byli svatý Šebastián, mladík s šípy v krásném těle, svatá Rozálie, půvabná dívka s růžemi a lebkou, a svatý Rochus s bolavým kolenem a věrným psem. Nábožensky indiferentnímu člověku vytane na mysli alespoň léčivá Rochova sůl na unavené nohy. Zemští patroni, především staré generace Ludmila, Václav, Vojtěch, s nově připojeným sv. Josefem (od roku 1657), byli ochránci českého království a jeho tradic, k nimž se hlásila zdejší vrchnost. Vedle nich byly sochy postavené na českém nebi neznámým světcům na přání fundátorů, kteří přišli z jiného prostředí. Německý svatý Benno z Míšně a Donát z Euskirchen, italský svatý Peregrýn na rabštejnské silnici do Žihle, související s kultem, který přinesli do českých zemí z Apeninského poloostrova servité. Romantismus a historismus 19. století byl zdrojem respektu a obnovy drobných památek na stejném místě, kde stály již v 18. století. Jak je patrné ze starých map, jimiž je zachycena krajina ve druhé polovině 18. století, stávaly před dnešními křížky na stejném místě obdobná znamení, jen jejich provedení bylo pravděpodobně ve dřevě. Silná tradice zobrazovat kříž co nejvíce podobný biblické novozákonní podobě, jak jej představovalo křesťanské náboženství, přetrvávala po staletí, přestože častá obnova křížů, daná životností materiálu, byla nutná. Jejich náhrada litinovými křížky v době, kdy nabídka funerální litiny z plaské železárny byla velmi bohatá, začíná od konce 30. let 19. století. Stejně tak jsou na místě křížků budovány malé kapličky, některé statue dostávají úkryt v kapličkách výklenkových. Do jejich vnitřní výzdoby se tak dostávají kamenné solitéry lidových tvůrců, většinou vzniklé v 18. století. K roku 1900 se vztahuje založení jediné kapličky, kterou dali postavit vesničané na památku začátku nového století. Tam, kde stál kostel, nebývaly návesní kaple, jen křížky a často tzv. misijní kříže u kostelů na památku katolických misií. Kaple v obcích bývaly opatřeny zvonkem, někde původně stávala jen zvonička, zřejmě se svatým obrázkem. U soch bývalo světlo jsou zachována kovová ramínka na lampy či svíčky, připevněná na soklech, rozsvěcovaná ve svátek světcův, při polních bohoslužbách. Na nečtinských sochách bývaly niky, zřejmě pro ochranu světla, opatřené otevírací mřížkou. Sochy měly různě upravené okolí. Poblíž křížků a kaplí byly vysazovány stromy, s oblibou lípy, u svatojánských to bývaly kaštany, které kvetly zpravidla na svátek sv. Jana. Podle vzrůstu stromů bylo možné i datovat vznik kapličky či křížku, protože obvykle bývaly osazovány současně s pořízením stavby. Staly se pak vizuální dominantou krajiny a upozorňovaly svým mimořádným vzrůstem ve volné krajině na existenci drobné sakrální památky. Často se místo, kde památka již zaniklá stávala, dalo lokalizovat právě skupinou stromů, které ji přežily. Někdy po dožití stromu či jeho nadměrného růstu byl starý strom poražen a na jeho místo zasazen nový. Občas se zeleň stala ochranou kapličky, jindy její růst kolidoval s existencí stavby a mohl ji i staticky ohrozit. Nešťastným řešením je dobře míněná výsadba jehličnatých dřevin, které na českou náves nepatří. Kolem soch, pomníčků a někdy i křížků bývaly ohrádky, většinou dřevěné, ale též kované, lité, s ozdobným mřížovím, zasazeným do kamenných sloupků. Někde se objevovala květinová výzdoba vysazovaná nebo ve vázách. Kolem kaplí bývala kamenná klekátka, schůdky, lavičky. Povrch soch býval barevný, a to i u kamenných. Nátěry v 19. století byly převážně olejovými barvami, s oblibou byl barevně pojednán Jan Nepomucký ( podle přirozenosti ), Panna Maria mívala modrý plášť. Máme záznamy z Rabštejna o nátěrech soch zelenou olejovou barvou v roce Důvody uvedeny nejsou, jen jednotlivci, kteří nátěr zaplatili. Dnes by zelená socha odstín nevíme vzbudila jistě odpor nejen památkové péče. Barevně natřené bývaly též dřevěné kříže. Uvádí se olejová barva červená, zelená, černá, kombinovaná se zdůrazněnými bílými okraji. Pokud je zdobil plechový Kristus, byl také namalován olejovými barvami. Drobné památky jako pomníčky byly doprovázeny velmi často podobenkami těch, na jejichž památku byly postaveny, obdobně jako tomu bylo na hřbitovech. Tyto porcelánové fotografie bohužel padly téměř ve všech případech za oběť vandalismu. Pomníčky bývaly opatřeny též kovovými doplňky, zpravidla ze železa nebo obecného kovu či slitin, jako byly státní znaky, repliky medailí a vyznamenání, vavřínových ratolestí, válečných křížů či prostých křížků a Kristových hlav. Byly kované či lité. Objevovaly se též doplňky z biskvitového porcelánu. Většina válečných pomníčků byla postavena v secesním duchu specializovanými lokálními kamenickými dílnami na objednávku, zpravidla podle sériových návrhů. Jejich autoři nejsou známi, 24 25

14 nanejvýš výrobce či dodavatel kamenických prací. Objednavateli byly rodiny, často uvedené na rytém, dnes těžko čitelném nápise. Bledne a ztrácí se jako paměť místa. Aby úplně nezanikl příběh zdejší krajiny, pokusili jsme se zastavit čas a zmapovat to, co zde na počátku 3. tisíciletí v mikroregionu manětínsko-nečtinském zůstalo. PRAMENY K SOUPISU DROBNÝCH PAMÁTEK MIKROREGIONU Při zpracování průzkumu, dokumentaci a historie drobných památek obcí mikroregionu manětínsko-nečtinského jsme se opírali o písemné prameny k dějinám obcí, literaturu, mapové podklady, dobová vyobrazení a fotografie. Regionální literatura v této oblasti není příliš bohatá a informace o drobných památkách a jejich osudech nalezneme rozptýlené v řadě publikací, článků v regionálním tisku, a to periodickém i v příležitostných tiscích vydávaných obcemi, spolky či jednotlivci. Bylo využito především Kralovického obzoru, Vlastivědných listů a Vlastivědného sborníku vydávaných muzeem v Mariánské Týnici a zpravodajů vydávaných obecními úřady. O drobných památkách mikroregionu poskytuje nejvíce informací německá vlastivědná publikace Denkmäler im Egerland. Kreis Luditz vydaná v roce 1993 Gertrud Trägerovou, která shromáždila souhrnné i dílčí zprávy kapličkách, křížcích a pomníčcích v oblasti tzv. německého Manětínska od pamětníků a vystěhovalců, sdružených v Heimatkreis Luditz, v nakladatelství Brönner & Daentler KG, v Eichstättu. Kniha navázala na předchozí obdobně topograficky zacílenou publikaci, která vyšla již v roce 1971 jako tzv. první Kreisheimatbuch Luditz. Pro české oblasti analogická podrobná práce není dosud k dispozici. Jedinou tématicky zaměřenou publikací na kamenné památky je kniha Kamenné kříže Čech a Moravy (Argo Praha 1997), mapující výskyt především smírčích křížů a nefigurálních kamenných památek v krajině. Poměrně dobrou orientaci poskytuje též průvodce Severní Plzeňsko II., historicko-turistický průvodce, vydaný nakladatelstvím Českého lesa v roce Ze starší umělecko historické literatury pro oblast sakrálních památek byl konfrontován Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do polovice XIX. století, sv. XXXVII. Soupis památek uměleckých a historických v politickém okresu kralovickém od Antonína Podlahy (Praha 1912). Na něj navazují všechny další památkové soupisy a uměleckohistorické topografie, kde ovšem drobné památky figurují jen velmi zřídka. K nepublikovaným písemným pramenům patří především archivní fondy církevní povahy, farní, obecní a školní kroniky obcí mikroregionu. Velkou oporu pro vlastivědné bádání poskytují rukopisné studie Jindřicha Nacházela, uložené v archivu města Manětína a v knihovně Muzea a galerie severního Plzeňska, dále pak řada nepublikovaných regionálních studií amatérských historiků, k nimž v roce 2006 přibyly obsáhlé Dějiny obce Brdo od Františka Pešíka, a zápisky kronikářů. K pramenům církevní povahy patří soupisy památek podle vikariátů z 30. let 19. století, mnohdy doplňované až do roku Pro Rabštejn a jeho okolí jsme využili Übersichtstabelle der religiösen Standbilder, Kapellen, Kreuze und Statuen, Pfarre Rabenstein. Theusinger Vicariat. Kreis Pilsen 1837, který vypracoval rabštejnský farář Josef Klement. Materiál je uložen ve fondu farního úřadu Rabštejna nad Střelou (sign. KJ 26, Státní okresní archiv Plasy). Analogický obsáhlý soupis památek církevního rázu byl pořízen také pro obvod manětínského děkanství a byl doplňován ještě zápisy děkana Františka Wonky, který je součástí fondu velkostatek Manětín (Státní oblastní archiv Klatovy) a fary Manětín. Tyto soupisové archy, které zachytily stav v několika obcích tehdy spadajících pod děkanát manětínský (vsi Brdo, Česká Doubravice, Hodovíz, Hvozd, Hrádek, Radějov, Ujezd, Vladměřice) byly vypracovány duchovními do standardizovaných dotazníků, které měly napomoci zmapovat stav drobných památek a zjistit, na kterém subjektu spočívá povinnost se o památky starat. Z uvedeného materiálu je možné čerpat informace pro obnovu těchto památek, které jsou součástí kulturní krajiny, je zde možné najít i poučení o tom, kdo se v minulosti o tyto památky staral, zda obec či vrchnost, zda povinnost vázla i na některých domech, případně rodinách dědiců původního objednavatele, kde se péče o křížek či kapličku dědila jako čestná povinnost vážící 26 27

15 se na odkaz předků. Zmíněný pramen přináší informace pro obvod Manětína, kde jsou zprávy o 77 památkách, z nichž 9 je uzavřených kaplí, 3 kaple otevřené, 32 soch a 34 křížků. Nejmladší z evidovaných je rukou děkana Wonky zapsaná socha Karla Boromejského u zámku v Manětíně. Tento soupis je uložen i na manětínské faře v archivu pod sign I/sv. 4 jako Beschreibungsbuch der religiösen Standbilder z r Mezi archivními prameny mají mimořádnou informační hodnotu především různé typy kronik. Zde pro oblast drobných sakrálních památek mají nezastupitelné místo především kroniky farní. Pro dokumentaci památek bylo využito bohatého materiálu, který do svých historických studií zpracoval manětínský děkan a historik František Wonka z archivu fary Manětín. Krom toho byly prozkoumány též pamětnice německých farností a to Gedenkbuch für die Pfarrei Lukowa ( ) a Gedenkbuch der Pfarre Netschetin nebst einem Anhange Friedhofsangelegenheiten ( ). Krom toho jsou k dispozici dosud nevyužité německé obecní kroniky. Z nich jsme prozkoumali německé pamětnice obcí Čestětín, Nečtiny, Rabštejn ( Gedenkbuch der Gemeinde Čisotin, Gedenkbuch der Stadt Netschetin ( ), Gedenkbuch Gemeinde Pottok, ( ), Memorabilienbuch des Stadtl Rabenstein ( ), Gedenkbuch der Gemeinde Rabenstein,1927) a české pamětnice obcí Štichovice a Křečov. ( Pamětní kniha obce Štichovice, , Štichovice, kronika obce, zal. 1961). Předmětem naší pozornosti byly i kroniky školní ( Kniha obecné školy Luková ( ), Preitenstein ( ), Krašov ( ), Pamětní kniha české obecné školy Stvolny ( )),v nichž se drobné památky objevily jen velmi zřídka. Kromě těchto vyprávěcích pramenů jsme využili i profesionálních podkladů památkové péče a to především Pasportizace památek okresu Plzeň-sever z roku 1977, kam se kromě zapsaných památek dostala i pozoruhodná drobná architektura. Jinak drobné památky z hlediska státní památkové péče nebyly ve větší míře sledovány, s výjimkou solitérních kamenných figurálních děl a smírčích křížů. V této oblasti jsme využili archivu Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Plzni a jeho dokumentace, především restaurátorských zpráv a zpracování památkových zón. Poměrně bohatým fondem jsou složky dokumentace obcí v archivu Muzea a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici, kde je systematicky po desetiletí budována kartotéka všech památek a zajímavostí, týkajících se obcí v regionu. Pro poznání historické struktury obcí byl prostudován fond stabilního katastru příslušných obcí, který je rovněž dosud nedoceněným pramenem pro vývoj sídelní struktury. OBRAZOVÁ DOKUMENTACE Obrazová dokumentace drobných památek byla pořízena při terénním průzkumu v roce 2006 pracovníky Muzea a galerie severního Plzeňska. Další fotografické podklady pocházejí z fotoarchivu a sbírkového fondu Muzea a galerie severního Plzeňska, z fotoarchivu Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Plzni, z archivu města Manětín a od kronikářů. Mezi významné dokumenty stavu památek patří fotografie někdejšího okresního konzervátora památkové péče Jindřicha Nacházela, který v první polovině 50. let pečlivě a na tehdejší dobu odborně zachytil obrazem i slovem situaci památek podle jednotlivých obcí. Kresby pocházejí rovněž od okresního památkového konzervátora Jindřicha Nacházela, který ilustroval své studie, zvláště o drobných památkách typu smírčích křížů, vlastními výstižnými kresbami. Dalším kresebným materiálem jsou vyobrazení pořízená Karlem Šrámkem koncem 40. let 19. století, uložená ve fondu muzea v Aši. Štichovice, kresba Jindřicha Nacházela 28 29

16 M A P OV É P O D K L A DY Pro identifikaci polohy drobných památek v krajině byly využity historické i současné mapy. Nejstarším podobným mapováním je vojenské mapování I zv. Josefské, pocházející z let a (rektifikace) v měřítku 1: Vedle vykreslení krajiny, lokalit, komunikací a vodních toků jsou v tomto mapování zachyceny i kapličky a kříže. Oblast dnešního mikroregionu zahrnují listy C 102, C 103, C 119 a C 120 vojenského mapování I. (U vojenského mapování I byly použity mapy běžně dostupné na internetových stránkách http//oldmaps.geolab.cz 1st, Military Survey, Austrian State Archive / Military Archive, Vienna; Laboratoř geoinformatiky Univerzita J. E. Purkyně; Ministerstvo životního prostředí ČR). Míru úplnosti zachycení tehdy existujících drobných památek lze velmi těžko odhadnout, nepředpokládáme ale úplný výčet. Mapování mj. zcela vynechává tehdy zcela určitě existující smírčí kříže nebo křížové kameny. Mapování ale zaznamenává řadu památek jak kaplí, tak křížů na místech, kde stojí i v dnešní době. Jde často o památky datované na základě průzkumu nebo s pomocí na nich existujících letopočtů do doby pozdější, nejvíce 19. století. Vojenské mapování I (ale i následné vojenské mapování II) tak naznačuje tradici v existenci památky na daném místě, která byla obnovována nebo nahrazována. Vojenské mapování I zachycuje také část drobných památek, které na daných místech již neexistují. Mohlo dojít jak k jejich přemístění, tak, což je častější, k zániku. geoinformatiky Univerzita J. E. Purkyně; Ministerstvo životního prostředí ČR). Z hlediska zachycení a možné identifikace drobných památek pro toto mapování v podstatě platí stejná pravidla jako u vojenského mapování I. Za zajímavé je snad možné považovat ty případy, kdy památka zachycená ve vojenském mapování I zde chybí a objevuje se opět na mapách pozdějších. Tento fakt ale spíše svědčí o nedokonalosti záznamu v mapě než o dočasném zmizení památky. Posledním vojenským mapováním před vznikem Československa bylo vojenské mapování III zv. Františko-josefské, pořízené v Čechách v letech Jeho výsledkem jsou tzv. kolorované tzv. topografické sekce v měřítku 1: a z nich pak byly tištěny speciální mapy v měřítku 1: Situace zakreslená v tomto mapování již v mnohém odpovídá velmi dobře dnešnímu stavu krajiny. Mikroregion je zanesen na listech a Oproti předchozím dvěma mapováním se zde objevují některé památky nově, přičemž jejich vznik je prameny nebo datací na soklech apod. dokládán kolem poloviny 19. století. Speciální mapy v měřítku 1: byly vydávány v několika aktualizovaných dotiscích až do poloviny 20. století, přičemž je lze považovat za poměrně přesné i v záznamech drobných památek. (U vojenského mapování III byly použity mapy běžně dostupné na internetových stránkách htt// oldmaps.geolab.cz, kde pro danou oblast jsou zveřejněny topografické sekce v měřítku 1: a speciální mapy 1: tisky z roku Dále speciální mapy - listy Tepl a Tuschkau zone 6 col. VIII z roku 1882, list 4050 město Teplá z roku 1940, list 3950 Karlovy Vary z roku 1947 uložené ve sbírkovém fondu Muzea a galerie severního Plzeňska). Z různých mapových podkladů 2. poloviny 20. století byly vybrány podrobné mapy ZM 1:10 000, z roku 1977 a 1978 určené tehdy pro vnitřní potřebu organizací. Pro danou oblast byly použity listy , , , , , , , , , , , , , , (Mapy ZM 1 : vydané českým úřadem geodetickým a kartografickým byly použity listy uložené v dokumentačním fondu Muzea a galerie severního Plzeňska.) Toto mapování zachycuje podrobně stav každé lokality, vyznačení hranic jejího katastru, zástavbu, komunikace, vodní toky, lesní plochy apod. V mapování jsou zaneseny významné stavby - kostely a rovněž drobné památky. Jejich zakreslení v mapě je ale neúplné a v některých případech i nepřesné. Nejsou zde uvedeny památky, které v té době zcela prokazatelně existovaly a naopak některé v té době již zničené jsou stále uváděny. Z množství běžně dostupných současných map byla vybrána edice turistických map KČT v měřítku 1:50 000, č. 30 Povodí Střely, která vychází z vojenských mapových podkladů. I toto mapování vykazuje v případě drobných památek celou řadu nepřesností. Zásadním nedostatkem je zanesení již neexistujících památek či naopak nezaznamenání památek existujících. Tato skutečnost je v každém individuálním případě zaznamenána v katalogové části. Na vojenské mapování I navázalo vojenské mapování II tzv. Františkovo pořízené v letech Oblast dnešního mikroregionu je zahrnuta na listech W 8 IV, W 8 V, W 9 IV a W 9 V. (U vojenského mapování II byly použity mapy běžně dostupné na internetových stránkách http//oldmaps.geolab.cz - 2nt Military Survey, Austrian State Archive / Military Archive, Vienna; Laboratoř 30 31

17 K ATA LO G PA M ÁT E K M I K RO R E G I O N U STRUKTURA HESLA U každé lokality je uvedena její krátká charakteristika. Následují hesla dochovaných památek, která obsahují slovní popis umístění. Vzdálenosti jsou vždy uváděny od centra lokality, tj. kostela nebo kaple a rovněž další údaje jsou vztahovány ve směru z lokality ven. Souřadnice zaměření GPS jsou udávány ve tvaru:. Následuje zhodnocení zakreslení památky v historických mapách (vojenská mapování I, II a III, speciální mapy z let 1940 a 1947, mapy ZM 1: z roku 1978) a současné turistické mapy edice KČT č. 30. Dále jsou uvedeny zmínky o památce v pramenech a literatuře a citovány její starší popisy. Seznam použitých pramenů a literatury je uveden v závěru publikace, kvůli plynulosti textu bylo upuštěno od citování pomocí poznámkového aparátu. Poslední část hesla zahrnuje popis současného stavu památky, rozměry jsou vždy udávány výška x délka (hloubka) x šířka. Závěr hesla u každé lokality obsahuje výčet nedochovaných památek, včetně jejich případného popisu ve starších topografiích nebo jiných popisech. V některých případech bylo velmi problematické památky uváděné pod místními historickými názvy identifikovat se současným stavem, zvláště v lokalitách, kde vymizela přirozená paměť obyvatel. Některé zvlášť markantní případy jsou u hesel zvýrazněny, podobně je upozorněno na transfery památek nebo jiné nesrovnalosti. Hesla jsou obrazem současného stavu poznání, je tudíž možné i pravděpodobné, že některé údaje budou v budoucnosti korigovány. 33

18 BRDO Brdo je vesnice v severní části okresu Plzeň-sever, část obce Manětín. Její katastrální území zaujímá 388,64 ha. Rozkládá se na planině nad Lučním potokem, 3 km sv. od Manětína, v nadmořské výšce 450 m a leží na západním okraji přírodního parku Horní Střela. Víska pravděpodobně raně feudálního původu, se v písemných pramenech objevuje poprvé roku Ve vsi nejsou zapsané v památkovém seznamu žádné drobné památky. Jsou zde tři kapličky a doloženo je několik křížů, a to: kaple návesní, kaple sv. Jana Nepomuckého, kaple Nejsvětější Trojice, kříž Na bráně (na návsi), kříž Na umrlčí cestě, kříž v Židovské jámě a kříž u Frantova mlýna. KAPLE NÁVESNÍ Stojí na návsi v obci. N , E Kaple je zakreslena ve všech třech vojenských mapováních, ve speciálním mapování z roku 1940, v mapě ZM z roku 1978 (68 mm od z. s. č. a 46 mm od s. s. č.) a rovněž v turistické mapě KČT č. 30 (povodí Střely). Nynější kapli předcházela starší zděná kaplička, která patřila obci a stávala v lokalitě Na návsi a uváděl ji jako uzavřenou (tj. s vnitřním prostorem) pod č. 72 seznam náboženských památek v děkanátu manětínském. Kaple byla opatřena zvonkem bez nápisu a rok jejího založení nebyl uveden. Ves náležela do roku 1861 k faře Křečov, poté byla přifařena k Manětínu. Kapli obec postavila a udržovala zřejmě již během 18. století. Nová kaple byla postavena roku 1894 a vysvěcena na svátek Povýšení sv. Kříže manětínským děkanem Janem Brichtou, který určil, že obec bude slavit posvícení v neděli po tomto svátku. Osudy kaple stručně dokládá nápis uvnitř: KAPLE POSTAVENA OBCÍ BRDO ZA STAROSTY VOJTĚCHA JÍCHY R VYSVĚCENA 14. ZÁŘÍ T. R. DĚKANEM J. BRICHTOU. NÁKLAD 347 ZL. 76 KR. Přestavba kaple byla podmíněna změnami na vsi, kde byla v letech zbořena stará pastouška a stará kovárna. Místo ní postavena na jejím místě nová kovárna s chudobincem a na starém místě po pastoušce pak tato nová kaple. Pastýř byl povinen 3 x denně zvonit a zvonil při úmrtí a pohřbu osadníka, měl za to od obce naturální požitky jako bylo užívání obecního pole a louky. Během 20. století prošla několika opravami, doloženými v létech 1934, 1986 a Nápis uvnitř kaple sděluje tyto podrobnosti: V KVĚTNU 1986 OBNOVENA VĚŽ STŘEDISKEM PRO OBNOVU PAMÁTEK ZA DUCHOVNÍ SPRÁVY P. MUDR. J. SLABÉHO A PŘEDSEDY MĚNV. J. PÁTKA. PROVEDLI JAR. JÍCHA, J. PŘIBYL, J. ŠTÁHLAVSKÝ. Tehdy byla věžička pobita měděným plechem. Zvonek, který je dnes v kapli, býval původně ve zvonici (zv. Zouvák), která stávala vedle někdejší pastoušky na návsi směrem k čp. 2. V kapli sloužili májové pobožnosti manětínští faráři i v poslední čtvrtině 20. století a výjimečně se slouží dodnes. V kapli na trámu ve věžičce najdeme měděnou plechovou desku osazenou 27. května 1986 Frant. Pešíkem s výše zmíněným textem. Kapli, zřejmě zasvěcenou Povýšení sv. Kříže, udržují a opravují dobrovolníci z obce. BRDO Zděná kaple na obdélném půdorysu 615 x 450 cm se segmentovým závěrem, omítnutá, obílená se žlutě zvýrazněnými prvky. Na bočních stranách kruhová okna. Vchod obdélný (220 x 120 cm), v dřevěném rámu, dveře jednokřídlé s kováním. Nad vchodem probíhá římsa. Trojúhelníkový štít, po stranách čučky, obdélná nika se segmentem krytá malovaným sklem, po stranách dvě kruhové niky, ve vrcholu kamenný kvádr s letopočtem Střecha valbová krytá břidlicí. Na hřebeni šestihranná zvonice pokrytá měděným plechem, osazen pásek s nápisem viz. výše. Krytá cibulovou střechou s hrotnicí a makovicí ukončenou křížem. Kaple plochostropá, na podlaze cihlová dlažba. Ve výbavě barvotiskové obrazy, plastika Panny Marie lourdské. KAPLE SV. JANA NEPOMUCKÉHO Stojí 500 metrů západně od obce, při pravé straně silnice ve směru do Manětína. N , E Ve vojenském mapování I a II je přibližně v těchto místech zakreslena kaple, zatímco ve vojenském mapování III a z něho odvozené speciální mapy z roku 1940 je vyznačena socha, v mapě ZM z roku 1978 je zakreslena kaple (21 mm od z. s.č. a 33 mm od s. s. č.) a turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) v tomto místě uvádí topografickou značku boží muka. Kaplička Jana Nepomuckého je vlastně mladší ochrannou stavbou nad barokní sochou Jana Nepomuckého, která je datována do roku Kaple vznikla zřejmě na počátku 19. století, historické prameny vznik kaple nedatují. Byla odjakživa v majetku obce a stávala na jejím pozemku. Původně byla otevřenou kaplí, tedy zděným výklenkem, který byl časem přestavěn na tzv. hořejší kapličku s malým vnitřním prostorem. O této kapli máme již informace: Při cestě z Manětína do Brda stojí v místech, kde odbočuje cesta ze silnice do polí na levé straně cesty kaplička s prolamovaným štítem. Pečují o ni obyvatelé obce. Kamenná socha Jana Nepomuckého lidového kamenického podání, respektující tradiční ikonografické schéma, je datována tesaným nápisem na sloupku: KE CTI S // JANV NEP // DAL POSTA // WIT TVTO // STATVY // MATEY // WACLAWIK // ROKV 1773 //. Dílo je anonymní práce, další datace je na podstavci, kde najdeme monogram TM a rok Nad vchodem ve výklenku bývala umístěna soška P. Marie s Ježíškem. Na plášti PM monogram MARIA. Kaple na obdélném půdorysu (210 x 240 cm). Kaple zděná, omítnutá, obílená. Vchod obdélný zaklenutý polokruhem (190 x 110 cm), dveře dřevěné, jednokřídlé. Římsa nad vchodem vyklenutá. Štít trojúhelného tvaru odstupňovaný, ve vrcholu kamenný podstavec pro kříž (chybí), ve štítu obdélná nika ukončená polokruhem, prázdná. Střecha krytá plechem, štít pokryt keramickými taškami. Kaple zaklenuta valenou klenbou, na podlaze místo původních cihel dnes beton. Pískovcový červeně natřený sloupek s nápisem (viz výše), socha světce chybí. Dalším vybavením je kříž a barvotiskové obrazy

19 BRDO KAPLE NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE Stojí 800 metrů jihozápadně od obce, při levé straně silnice ve směru do Manětína, u bývalých lomů na břidlici. N , E Kaple je poprvé zakreslena ve třetím vojenském mapování a pak ve speciálním mapování z roku 1947, zatímco v mapě ZM z roku 1978 není uvedena a v turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) je přibližně v tomto místě zakreslena topografická značka boží muka. Do historie kaple vstoupila pod řadou jmen, jednak podle zakladatelů, jednak podle zasvěcení. Tak jako u všech zdejších kapliček je možné předpokládat, že stávající kaple měla také své předchůdkyně. Manětínský soupis náboženských památek ji charakterizuje jako otevřenou zděnou kapli, stojící na obecním pozemku v místě, kde se říkalo U sedláka. Rok postavení uveden v písemných pramenech není, pouze se zmiňuje, že ji nechal postavit sedlák z čp. 1. zvaný Melchar, jménem Vojtěch Václavík. Na kapli nebyly žádné nápisy, uvnitř tři obrazy a její stav byl charakterizován jako prostřední. Další informace ji označuje jako kapli Nejsvětější Trojice, zvanou též Na stráni, nebo také jako kapli dolejší. Byla postavena na stavební parcele č. 26, vytvořené z části role parcely č. 422 manželů Tomáše Václavíka a Marie, rozené Maixové z Brda čp. 1 (zv. Melchar). Letopočet 1887 je možné považovat za rok jejího postavení. Popis v 50. letech 20. století ji charakterizuje jako stavěnou z cihel, omítnutou a krytou břidlicí. V nice štítu byla soška Panny Marie Svatohorské, nad štítem se tyčil železný křížek, pod výklenkem byl uveden rok Dveře měla dřevěné mřížové. Na stěně visel obraz Nejsvětější Trojice (obraz Bůh Otec, Syn a Duch svatý). Boční stěny zdobily další obrázky a kaplička byla dosti zachovalá. Prameny shodně uvádějí, že v ní visel amatérský zdařilý obraz Nejsvětější Trojice a několik obrazů svatých. Obraz Nejsvětější Trojice maloval ručně podle obrazu na zvoničce v Brdě údajně malíř Kupka, snad roku 1961, který pobýval u Bušků v čp. 12. Kaple byla však vyloupena a poškozena. Dlouhá léta o kapli pečovala rodina Františka Pešíka z Brda čp. 16. V roce 1987 byla kaple překryta pozinkovaným plechem na náklad města Manětín (práci provedl Josef Eret z Brda čp. 10) a v roce 2000 opravil omítku a kapli obílil Václav Novák st. z Brda čp. 18. Zděná kaple na obdélném půdorysu s polokruhovým závěrem (210 x 250 cm) je omítnutá, obílená se žlutě zvýrazněnými prvky. Obdélný vchod zaklenutý segmentem, dveře dřevěné, jednokřídlé. Římsa nad vchodem vyklenutá. Trojúhelníkový štít po stranách zdobí čučky a uprostřed je nika, nad níž najdeme letopočet Ve vrcholu štítu osazen křížek. Střecha valbová krytá plechem, štít pokryt taškami. Kaple s vnitřní plochou cca 2 m 2 má valenou klenbu a podlaha je betonová. Ve výbavě barvotiskové obrazy. BRDO KŘÍŽ NA BRÁNĚ Kříž se nachází na návsi v těsném sousedství kaple. N , E Není zakreslen v historických ani současných mapách. Písemné prameny v tomto místě uvádějí obecní, do roku 1862 pravděpodobně dřevěný křížek. Ten byl nahrazen v roce 1862 litinovým křížkem na kamenném soklu, z původního místa byl však po výstavbě nové kaple roku 1894 přesunut na nynější stanoviště. V soupise manětínských sakrálních památek byl křížek situován na obecním pozemku u vchodu do vsi, v místě zvaném Na bráně. Byl to litinový pozlacený křížek osazený na místě staršího křížku. Na kamenném soklu byl pouze letopočet 1862 bez nápisu. Postavila jej obec, která se také při jeho vysvěcení zavázala, že jej bude udržovat. Jeho osud byl vcelku příznivý, pouze v roce 1960 jej povalilo vojenské auto. V roce 1971 jej však čelem k vjezdu do obce postavil Josef Korsa z čp. 8. Litinový kříž na pískovcovém podstavci sestávajícím ze dvou částí. Podstavec tvoří hranol o rozměrech 44 x 63 x 63 cm, na čelní straně v obdélném rámci s letopočtem Na něm stojí jednoduchý odstupňovaný kvádrový sloupek výšky 110 cm, 51 x 51 cm v základně, 29 x 29 cm ve středu a 50 x 50 cm krycí deska. Kříž litinový o výšce 133 cm a rozpětí ramen 45 cm. Ramena v ploše prolamovaná s vegetabilním vzorem. U paty kaplička s andílky. Nad ní deska. V křížení ramen nápis INRI, mezi rameny probíhá věnec. Kristus postříbřený klasického provedení. JÍCHŮV KŘÍŽ Stojí 1 km jihovýchodně od obce, při lesní cestě u Lučního potoka (žlutá turistická značka). N , E V mapách není uváděn. Z nápisu na kříži je zřejmé, že byl postaven na místě, kde zemřel v roce 1918 Blažej Jícha. Kamenný kříž na pískovcovém podstavci sestávajícím ze dvou částí. Spodní díl tvoří kvádrová deska o rozměrech 12 x 36 x 30 cm. Na ní stojí jednou odstupněný kvádrový sloupek o rozměrech 56 x 31,5 x 26 cm s okosenými horními hranami. Na čelní straně je vyryt nápis:,,zde // ZEMŘEL // BLAŽEJ // JÍCHA // Na něm osazen latinský pískovcový kříž tvořený hranolem o průřezu 7 x 7cm o výšce 43 cm a rozpětí ramen 25,5 cm

20 BRDO KŘÍŽ V ŽIDOVSKÉ JÁMĚ Kříž stojí 1150 metrů západně od obce, ve strži při levé straně silnice ve směru z Manětína do Stvolen, na rozhraní katastrů obce Brdo a Manětín. N , E V souladu s datem vzniku je kříž zakreslen až v mapách z 20. století ve speciální mapě z roku 1947, v mapě ZM z roku 1978 (46 mm od v. s. č. a 16 mm od s. s. č.) a turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely). Křížek vznikl na památku nešťastné náhody, kdy zde byl zastřelen mladý Josef Václavík z Brda 10. září Dala jej postavit jeho matka. Pískovcový kříž na pískovcovém podstavci sestávajícím ze dvou dílů. Kvádrový podstavec o rozměrech 50 x 56 x 32 cm s okosenými horními hranami. Na něm stojí kvádrový sloupek o rozměrech 80 x 40 x 28 cm, ve spodní části širší, v horní zúžený s polokruhem ukončenými výstupky po stranách, nahoře ukončený trojúhelníkově s obdélným hrdlem pro osazení kříže. Na čelní straně je vsazena deska s nápisem: Památce // Josefa // Václavíka // z Brda // který na tomto místě // nešť náhodou střelnou // ránou zasažen. život // dokonal dne 10. září // stár jsa 24 roky. // Věnováno // od zarmoucené matky. Kříž latinský pískovcový, ulomený. KŘÍŽ NA UMRLČÍ CESTĚ Stojí na jižním okraji intravilánu obce, v břehu na levé straně cesty. N , E Kříž je zakreslen ve všech třech vojenských mapováních, v mapách pozdějších speciálním mapování z roku 1940, v mapě ZM z roku 1978 a turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) není zachycen. Nejstarší písemný údaj kříž uvádí k roku 1859 jako obecní dřevěný tesaný kříž bez Krista a bez nápisu situovaný za polem Jan Maise, zvaného Štěpán z čp. 3 při cestě k obecnímu poli. Odtud tedy má název Maisův či Štěpánův křížek, obvykle se však označuje jako dřevěný kříž na umrlčí cestě. Název umrlčí cesta mívaly místní komunikace, po nichž kráčely pohřby s mrtvými k nejbližšímu nebo příslušnému hřbitovu a obvykle na hranicích vesnice stával kříž, u něhož se mrtvý loučil se svou obcí. U uvedeného kříže vždy pohřební průvod chvíli postál. Podle ústního podání se u kříže loučili brdští se zemřelým, když ho vezli do Křečova na hřbitov. Je to cesta, kudy chodily pohřby do Křečova, když Brdo patřilo robotou k rabštejnskému panství a mrtvé museli pochovávat při kostelním hřbitově v Křečově, ačkoliv manětínský kostel byl vzdálený pouhé 2 km. Teprve od roku 1870 začali pochovávat v Manětíně a platilo se za to 5 strychů ovsa. Naproti kříži bývaly v zahradě statku čp. 4. dvě staré lípy, na jedné býval svatý obrázek. Podle pověsti pod ním byla pohřbívána zemřelá nemluvňata, když nebylo možné je pro nepříznivé počasí dopravit do Křečova. Kříž byl několikrát obnovován. V 50. letech 20. století se uváděl 4 m vysoký dřevěný kříž. V letech byl postaven Janem Havlíkem z čp. 13, dřevo darovala Anna Bulínová z čp. 2. Naposledy byl obnoven Fr. Pešíkem mladším z čp. 13 a připevněn na betonovou patku. Posvětil jej dne p. Martin Duchoslav, administrátor manětínského děkanství. Kříž dřevěný latinský tvořený hranolem 12 x 12 cm o výšce 270 cm a rozpětí ramen 100 cm. Ve spodní části betonový sloupek, k němu je pomocí železných tyčí a šroubů připevněno spodní dřevěné rameno kříže. Příčné rameno zadlabané. KŘÍŽ U FRANTOVA MLÝNA Stojí 2,5 km jihovýchodně od obce Brdo, u Frantova mlýna, na pravém břehu Manětínského potoka. N , E Kříž zaznamenává až turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely). Kříž je popisován až v 50. letech 20. století jako stojící na mírném svahu nad rozcestím polních cest, z nichž jedna vede do Štichovic, a tvořil jej kamenný sokl se železným křížem. Na kameni jsou vytesána písmena F. J. T. a pod nimi letopočet Litinový kříž na pískovcovém podstavci sestávajícím ze tří částí. Podstavec tvoří jednoduchý kvádr o rozměrech 21 x 60 x 49 cm, před ním kamenné klekátko. Na něm stojí kvádr o rozměrech 30 x 47 x 34 cm s okosenými horními hranami. Na něm kvádrový konický sloupek o výšce 53 cm a spodním rozměru 35,5 x 29,5 a horním 27 x 24 cm, přerušený ve spodní třetině jednoduchým žlábkem a lištou probíhající na čelní a bočních stranách, ve spodní části letopočet 1897, v horní iniciála F. J. T. Kříž litinový jetelový o výšce 92 cm a rozpětí ramen 40 cm, ve spodní části zbytek ornamentu, v koncích ramen zlacené čtyřlístky, mezi rameny paprsky. Kristus v tradičním provedení se zbytky polychromie. DROBNÉ PAMÁTKY NEDOCHOVANÉ BRDO HLOUSŮV KŘÍŽ Křížek stál na cestě do Rabštejna na hranicích obce s Hrádkem, v místě u Tří křížů, protože zde kdysi byly tři kříže. Litinový křížek s pozlaceným Kristem v kameni, bez nápisu, nechal postavit Hlous syn sedláka a byl vysvěcen 1859 křečovským administrátorem. KŘÍŽ U FRANTOVA MLÝNA Podle soupisu památek z 50. let 20. století stál při soutoku Manětínského a Brdského potoka u Frantova mlýna těsně za mlýnem na severní straně na skalce v klínu tohoto soutoku asi 6 m vysoký dřevěný kříž, měl prostá břevna bez nápisu, byl nahnutý a zteřelý. Tento kříž je mj. zachycen ve vojenském mapování II a III