MATURITNÍ ZKOUŠKA PRAKTICKÁ ZKOUŠKA Z ODBORNÝCH PŘEDMĚTŮ. Starověký Řím

Transkript

1 MATURITNÍ ZKOUŠKA PRAKTICKÁ ZKOUŠKA Z ODBORNÝCH PŘEDMĚTŮ Starověký Řím Studijní obor: Třída: M/001 Technické lyceum 4.TL/B Školní rok: 2005/2006 Vypracoval: Bárta Martin

2 Prohlášení autora Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracoval samostatně a použil literárních pramenů a informací, které cituji a uvádím v seznamu použité literatury a zdrojů informací. Ve Strážnici dne podpis

3

4 Anotace Podle zadání práce byl vytvořen program pro doplnění učiva dějepisu. Program je určen těm uživatelům, kteří chtějí získat všeobecný přehled ohledně dané problematiky nebo se v ní zdokonalit, nemá za úkol nahrazovat tradiční školní výuku. K prozkoušení učiva je na konci prezentace umístěn odkaz na závěrečné opakování, ve kterém se lze pohybovat po jednotlivých kapitolách. Prezentace je vytvořena tak, aby při jejím prohlížení mohl vyučující libovolně doplňovat učivo, tak aby jej žáci mohli lépe pochopit. Kvůli tomu program neobsahuje žádné zvuky. Prezentaci si mohou spustit uživatelé jak přes projektor, pro školní výuku nebo individuálně doma na osobním počítači.

5 Obsah Titulní list... 1 Prohlášení autora... 2 Zadání práce... 3 Anotace práce... 4 Obsah... 5 Úvod Dějiny antického Říma Římská republika Kultura a umění Římská literatura Římské císařství Pád Říma Závěr a shrnutí Poděkování Seznam použité literatury a zdrojů informací Seznam použitého softwaru Prohlášení - licenční ujednání Příloha... 41

6 Úvod V programu Microsoft PowerPoint 2000 jsem vytvořil výukový program, jehož úkolem je předání základních informací týkajících se starověkého Říma. Celý program je rozložen do šesti částí. Jsou to tyto: Antický Řím, Římská republika, Kultura a umění, Římská literatura, Římské císařství, Pád Říma. Prezentaci bylo nutno vytvářet tak, aby uživatele zaujala, což má dobrý vliv na vnímání a chápání probírané látky. Dalším problémem bylo rozhodnutí o množství textu, který bude zobrazován na jedné stránce. Při použití množství textu by se uživatel mohl začít v problematice ztrácet. I přes tuto skutečnost jsem byl nucen použít více textu než grafické dokumentace. Důvod byl jediný: historie obsahuje mnoho dat, které se obrázky nedají vyjádřit. Podle zadání má být prezentace doplňkem k výuce. Předpokládá se tedy, že uživatelé jíž mají základní znalosti z oblasti historie. Program tedy uživateli utřiďuje informace nebo je upřesňuje. Využití programu spočívá také ve školní výuce, kde vyučující předem vysvětlí látku, pak je žákům poskytnuta tato prezentace a uživatelé si mohou uvědomit chronologický postup událostí. Vyučující může libovolně vstupovat do prezentace a specificky upřesňovat látku tak, aby ji pochopili různě zdatní žáci. Ovládání prezentace je vytvořeno velmi jednoduše. Po spuštění základní prezentace, kde je umístěna úvodní část, se zobrazí přehled jednotlivých kapitol. Uživatel si může libovolně vybrat kapitolu. Osobně však doporučuji procházet celý program postupně. Přechody snímků jsou řešeny kliknutím myší, neboť každý výklad je individuální. Je brán také ohled na případné dotazy. K výkladu látky bylo nutno využít informace z velkého množství zdrojů. Kvůli obrovskému časovému úseku látky nebylo možno zařadit do programu všechny detaily. Důležitost informací jsem rozlišoval podle toho, kolik prostoru jim bylo věnováno v informačních zdrojích a také podle osobního odhadu

7 V tomto městě se neholduje vědeckým snahám, řečnictví tu nemá místa, rozšafnost a dobré mravy se netěší ani z pochvaly, ani z výsledků; všichni lidé, které v tomto městě uvidíte, se dělí na dvě skupiny: buď je někdo vykořisťuje nebo sami kořistí. V tomto městě se nikdo nestará o děti, protože kdo má dědice, nesmí na hostiny, není vítán v divadle, ale zbaven všech práv se skrývá mezi zavrženci. Kdo se však nikdy neoženil a nemají blízké příbuzenstvo, docházejí vrcholných poct, tj., pouze oni jsou řádní vojáci, pouze oni jsou vynikající lidé a dokonce poctivci. Vejdete do města, které je jakoby rejdištěm morových nákaz, kde není nic jiného než zdechliny, které jsou sápány, a krkavci, kteří je sápou. b) PETRONIUS ARBITER - 7 -

8 1. Dějiny antického Říma V mnohém se neshodli ani sami starověcí autoři, natožpak moderní historikové. Ale je známou pravdou, že každý mýtus, báj či legenda v sobě ukrývá pravdivé jádro. To je ovšem obaleno mnohem silnější vrstvou polopravdivých, idealizovaných nebo dokonce zcela vymyšlených epizod, které z příběhu činí právě legendu. Držme se tedy výroku Tita Livia z konce 1. stol. př. n. l.: Dopřává se dávnověku výsada, že smí mísit lidské s božským, a činit tak počátky měst vznešenějšími. Dvanáctým králem v Alba Lonze byl Prokas, který měl dva syny: staršího Numitora a mladšího Amulia. Po jeho smrti nastoupil na trůn podle práva Numitor. Amulius ho však sesadil a vyhnal. Protože se chtěl pojistit proti vlastním metodám získání vlády, dal popravit všechny jeho syny a dceru Reu Silvii přinutil stát se kněžkou bohyně Vesty, což byla funkce se slibem věčného panenství. Jenže tato Rea Silvia neodolala svodům boha války Marta a porodila mu dvojčata. Když se král dozvěděl o narození potencionálních uchazečů o trůn, přikázal je i Reu Silvii vhodit do řeky. Sluhové dali oba chlapce do košíku a položili na hladinu Tibery, která byla zrovna tou dobou rozvodněna. Reu Silvii zachránil pak před utonutím bůh řeky Tibery, protože se mu líbila, a odvedl si ji jako manželku ke svým pramenům. Poté, co dvojčata řeka vyvrhla, jejich pláč přivolal vlčici, která žila v nedalekém lese na Palatinském pahorku. Seběhla pro ně k řece a odnesla je do svého doupěte v jeskyni. Tam je pak kojila svým mlékem a zahřívala vlastním tělem. Tak je jednou našel pastýř Faustulus, který je odnesl k sobě domů, kde je s manželkou Akkou Larentiou vychoval. Prvním zaměstnáním Romula a Rema bylo hlídání otčímových stád a lov zvěře. Díky své vlčí kojné a zdravému životu v lese z nich vyrostli zdatní junáci, kteří nevěděli nic o svém původu a žili prostě a spokojeně. Nevyhýbali se stejně jako jiní mladíci, šarvátkám a nejrůznějším potyčkám. Jejich hlavním nepřítelem byl konkurenční pastýř pasoucí stáda pro Numitora na Aventinu. Jednou byli však při své výpravě dopadeni a předvedeni před Numitora. Ten v nich poznal své vnuky a celkem bez problémů je přemluvil k nápravě - 8 -

9 staré křivdy. Sehnali své druhy z Palatina a vtrhli do Alba Longy, Amulia zabili a vládu vrátili do rukou Numitorových. Romulus a Remus, vědomi si svého královského původu, neměli kde vládnout a protože nechtěli čekat, až jim jejich děd po své smrti uvolní trůn, rozhodli se založit své vlastní město. Svůj záměr uskutečnili a 300 let od založení Alba Longy tj. 753 př. n. l. se na Palatinu objevilo nové město. O místě na Palatinském pahorku se bratři dohodli snadno, neboť to bylo výtečné místo: ze tří stran chráněné strmými skalními svahy a z té poslední močály před útoky divoké zvěře i nepřátel. Navíc se Palatin nacházel ve středu krásné země nad řekou, která v těchto místech je již velmi blízko moři. V době, kdy se Romulus a Remus rozhodli založit zde své město, stály tu již chýše pastýřů. Oba bratři podle tehdejších zvyklostí přistoupili k obřadům, založení města nutně doprovázejícím: vyčkali příznivých znamení bohů, pluhem se zapřaženým býkem a krávou vyorali kolem příštího města brázdu na třech místech přerušenou. Brázda symbolizovala obranný příkop, vyoraná hlína hradby a přerušení městské brány. Potom uprostřed pahorku vykopali čtvercovou jámu, do níž vložili pluh a obětní plodiny. Po příslušných bohoslužbách pak byl obřad považován za dokončený a město založeno. Zbývalo už jen určit jméno nového města. Oba bratři chtěli, aby bylo město pojmenováno po nich, ale problémem bylo, že nemohla rozhodnout tradiční přednost staršího prostě proto, že byli oba bratři jakožto dvojčata stejně staří. Dohodli se tedy nakonec, že vyčkají znamení bohů, a to sledováním přeletů ptáků, což byl tehdy velice spolehlivý způsob, jak boží vůli zjistit. Romulus zůstal na Palatinu a Remus se vydal na Aventinum, kde každý sledovali oblohu v očekávání věšteckého úkazu. Jakmile Remus zaujal své stanoviště, objevilo se šest supů, kteří mu přeletěli nad hlavou. Remus to okamžitě hlásil sboru věštců a žádal, aby mu přiřkli vítězství. Krátce na to se však Romulovi ukázalo dvanáct supů. Protože se předem nedohodli na přesných podmínkách, vznikl spor o vítězství. Remus odůvodňoval své vítězství časovým prvenstvím, Romulus větším počtem supů. Tady se pověsti rozcházejí ve dvě verze. Podle první bylo město nakonec pojmenováno po Romulovi a ten - 9 -

10 pak vyznačoval místo budoucích hradeb. Zatrpklý Remus mu však s posměchem řekl, že takové hradby nikoho nezadrží a strouhu přeskočil, aby ho urazil. Tu ho Romulus se slovy: Tak ať zhyne každý, kdo se odváží překročit mé hradby., zabil. Podle druhé, méně rozšířené verze, se hned po věšteckém úkazu mezi bratry a jejich přívrženci rozpoutala rvačka, při níž byl Remus zabit. Každopádně bylo město pojmenováno po Romulovy jako Roma, Řím, a Romulus se stal jeho prvním králem. Na Rema se v podstatě zapomnělo, ale Romulus po sobě zanechal velice výraznou památku. Prvními obyvateli Říma byli muži z Romulovy družiny a přistěhovalci. Bez žen se Řím vůbec nemohl městem stát, natožpak aby vytrval dalších tisíc let jako význačná světová mocnost. Romulus tedy vyslal do okolních obcí posly se žádostí, aby si v nich mužové Říma mohli vybrat manželky. Ty však odmítly, protože nové město, navíc obývané tolika lidmi pochybného původu, u nich nebudilo dostatečnou důvěru, aby se obyvatelé rozhodli riskovat to, že do něho provdají své dcery. Proto Romulus vyhlásil po okolí, že chystá oslavu na počest boha Neptuna Consa a zve na ni všechny obyvatele okolních obcí. Hosté se dostavili, v hojném počtu mezi nimi byli zastoupeni Sabinové s manželkami a dcerami. Když byla zábava v nejlepším, římští muži se na znamení Romula vrhli na sabinské dívky a unesli je. Ihned se také postarali o to, aby se staly jejich manželkami a matkami jejich dětí. Otcové, kteří přišli o dcery a mladíci, kteří přišli o snoubenky, však krále Tita Tatia přinutili, aby je pomstil. Ten tedy vypověděl Romulovi válku a římští muži, kteří si momentálně hleděli více svých manželek než boje, se na bitevním poli dlouho nezdrželi a stáhli se za hradby města. Tam se však statečně bránili. Sabinové proto nakonec podplatili zlatými náramky a šperky Tarpeiu, dceru Tarpeia, velitele hradu a ta jim v noci tajně otevřela bránu (podle ní je pojmenována známá Tarpejská skála, na které byly později vykonávány ty nejpotupnější tresty, např. za velezradu). Romulus musel se svými muži uprchnout. Příštího dne se pokusil znovu dobýt své město nazpět, avšak tu se do situace konečně vložily Sabinky. Vrhly se mezi nepřátelská vojska a prosily všechny muže, aby jim nezabíjeli otce a bratry a také manžele. Římané a Sabinové nakonec uzavřeli mír, a protože byli spojeni pokrevními svazky, nakonec spojili i svůj lid. Titus Tatius se přestěhoval do Říma a stal se Romulovým spoluvládcem. Poté co Titus zemřel, stal se opět jediným vládcem Říma Romulus

11 Po smrti Romula ( 717 př. n. l.) pokračovalo ve vládě dalších šest králů. Tyto postavy, stejně jako jejich činy, se pohybují někde na pomezí legend a skutečné historie. Vládu po Romulovi převzal Numa Pompilius ( př. n. l.), původem Sabin, který vytvořil nejstarší kultovní instituce. Dalším králem byl Tulus Hostitulus ( př. n. l.), za jehož vlády došlo k válce s Alba Longou, městem, které bylo v čele autonomních latinských osad. Toto období je dějištěm další velmi známé legendy o boji Horatiů a Curiatiů. V této válce se mělo rozhodnout o tom, zda se Alba Longa stane pánem Říma, nebo naopak, Řím ovládne Alba Longu. Král Alby Longy ve snaze ušetřit životy mužů se dohodl s římským králem o tom, že se místo armád proti sobě za každou stranu postaví tři bratři, trojčata, rovní sobě silou, věkem i statečností. Ti se pak utkají v boji a vítězství ve válce rozhodne tento souboj. Za Římany byli vybráni zmínění Horatiové, za Albu Longu bratři Curiatiové. Když bratři souhlasili, určili králové místo a čas boje a zavázali se slavnostní přísahou, že ten národ, jehož reprezentanti zvítězí, bude pak v míru a pokoji vládnout tomu druhému. V určený den se bratři utkali. Zpočátku vypadalo, že boj vyhrají bratři z Alba Longy, neboť po první jejich srážce padli dva Horatiové mrtvi, zatímco trojice Alby Longy byla pouze zraněna. Nyní to bylo pro Římany velmi špatné, protože co zmůže jeden, ač nezraněn, proti třem? Navíc se poslední Horatius, přes přísahu, že bude bojovat do poslední kapky krve, dal na útěk. Bratři Curiatiové se ho jali pronásledovat, když tu se náhle Horatius obrací, vrhá se do boje s nejbližším pronásledovatelem a využívaje toho, že není dosud raněn, ho poráží. Druhý z bratrů Curiatiů byl více raněn než ten první, proto mu nemohl stačit a posléze ani pomoci, protože doběhl k Horatiovi až když byl jeho bratr mrtev a ocitl se ve stejné situaci. Je jasné, že pro Horatia nebyl problém přemoci ani jeho a pro třetího, nejvíce zraněného Curiata, který zůstal daleko vzadu, si nakonec sám došel a zabil ho taky. Tak díky chytrosti tohoto muže zvítězil Řím a stal se pánem Alby Longy. Následujícím římským králem byl Ancus Marcius ( př. n. l.), dle tradice údajný zakladatel ostjského přístavu. Dalším pak byl Lucius Tarqunius Priscus ( př. n. l.) etruského původu. Po něm vládl Servius Tullius ( př. n. l.), možná syn otrokyně, jemuž se

12 přičítá rozdělení obyvatelstva do pěti tříd dle majetku. Posledním králem se stal krutý Tarquinius Superbus ( př. n. l.). Roku 510 př. n. l. byla nastolena republika

13 2. Římská republika V roce 510 př. n. l. vyhnali Římané posledního krále Tarquinia a založili republiku. Trvalo to dvě stě let třídních konfliktů mezi patriciji (aristokraty) a plebeji (lidem), než bylo dosaženo zákonné stability. V nové republice vydával většinu zákonů a rozhodnutí orgán aristokratů senát, výkonnou moc měli dva konzulové. Každý rok volilo shromáždění lidu nové konzuly, ale obvykle bylo snadné přesvědčit tento lidový orgán, aby zvolil aristokraty a zůstalo na tribunech lidu aby hájili a reprezentovali zájmy plebejů. V praxi to znamenalo, že uspořádání jim dávalo pocit rovnosti a podporovalo jejich občanského ducha. A to byla jedna z nejsilnějších stránek Říma jako republiky. Díky tomu byli Římané schopni ovládnout národy jako Etrusky, Samnity a Galy (Kelty). Jedním z tajemství jejich úspěchu byla velkorysost ve vztahu k jejich spojencům a nepřátelům, kterým dříve nebo později dali římské občanství. Počet Římanů se zvyšoval s dobytými územími. Místo aby se tato území stala oblastmi nepokojů, které je zapotřebí kontrolovat, Římany posilovala. Také jejich spojenci k nim zůstávali loajální i po neúspěších. V roce 272 př. n. l. Řím ovládal Apeninský poloostrov. Spojil se dočasně s Kartaginci s cílem porazit řecká města na jihu poloostrova a odvézt řeckého krále Pyrrha z Epiru ze Sicílie. Ostrov se potom stal příčinou dvaceti tříleté 1. punské války ( př. n. l) mezi Římem a Kartágem. Velká obchodní severoafrická velmoc Kartágo se stala hlavním nepřítelem Říma v boji o nadvládu v západním Středozemí. Římské legie stále v podstatě lidová armáda si proti námezdním vojákům Kartága vedly dobře, ale válka nebyla rozhodnuta, dokud Římané nevybudovali silné námořnictvo. Na konci války Kartaginci přenechali Sicílii Římanům a brzy nato se Řím zmocnil Sardinie i Korsiky. Ale toto bylo pouze první kolo konfliktů, které prověřilo možnosti Říma. Bohatí Kartaginci vybudovali novou říši v Hispánii (dnešním Španělsku) a našli v Hanibalovi geniálního velitele. Jeho otec ho přiměl k přísaze, že bude nepřítelem Říma. Když znovu propukla válka 2. punská válka - Hanibal podnikl riskantní přechod Alp s armádou, v níž byli i afričtí váleční sloni a sestoupil ze severu do Itálie. Ačkoliv stál vždy proti přesile, způsobil Římanům

14 citelnou porážku v Trebbii (218 př. n. l.), u Trasimenského jezera (217 př. n. l.) a v Cannae (216 př. n. l). Ale brány Říma a většiny jeho spojenců zůstaly Hanibalovi zavřeny, a ačkoliv nalezl určitou podporu v jižní Itálii a zůstal na ostrově 16 let, konečné vítězství mu uniklo. Zatím Římané poráželi Hanibalovy spojence, dobyli Hispánii a konečně pronikli do severní Afriky. Hanibal, povolán z Itálie zpět, byl poražen v bitvě u Zamy (202 př. n. l.) a Kartágo se vzdalo a bylo přinuceno platit daň. Římané nyní kráčeli od úspěchu k úspěchu. Aby měli jistotu, že už znova nedojde k dalším válkám s Kartágem, zničili v roce 146 př. n. l. téměř bezmocné Kartágo a to tak že je srovnali se zemí. Během 2. století př. n. l. se dostaly pod nadvládu Říma také Makedonie, Řecko, Pergamon v Malé Asii (současné Turecko) a středozemní pobřeží Galů (dnešní Francie). Egypt zmítaný politickými nesváry zůstal na povrch nezávislý na Římě, ale fakticky byl jeho závislým spojencem. Výsledkem punských válek (a souběžně probíhajících válek v Řecku) bylo politické i hospodářské ovládnutí Středomoří Římem. Taková rozsáhlá expanze měla na římský způsob života velmi zásadní vliv. Národu, který si dříve cenil vážnosti a jednoduchosti, bohatství a přepych vždy neprospěly. Jejich politický systém, který byl vytvořen pro městský stát, se jen ztěžka přizpůsoboval potřebám velké říše. Rostoucí bohatství střední vrstvy budilo nelibost u aristokratů, kteří do té doby měli monopol na moc. Římské války přivedly do Itálie velké množství otroků. Jejich práce byla stále levnější a levnější, a tak vyhnala rolníky z půdy do měst, kde jejich nespokojenost znamenala nebezpečí. Nespokojenost rostla rovněž mezi svobodnými obyvateli Apeninského poloostrova, kteří ještě nezískali římské občanství. Zatím narůstající počet otroků zvyšoval i pravděpodobnost vzniku vzpoury proti otrokářství. Všechny tyto faktory způsobily, že se 1. století př. n. l. stalo obdobím rozsáhlých politických bojů a rostoucího protizákonného násilí, které hrozilo rozpadem římského státu. Z toho vznikající zmatky vedly ke vzniku soupeřících stran ve státě aristokratických optimátů a více plebejských populárů. Jejich konflikty do značné míry podkopaly existující republiku. Následující generace zatáhla Řím do skutečné občanské války mezi vojáky Maria a Sully. Marius, muž relativně nízkého původu, si získal pověst vítěznými taženími v severní

15 Africe a bojem proti silným barbarským útokům. Marius je ztotožňován se stranou populárů, jeho sok Sulla s optimáty. Situaci dále komplikovalo povstání italských spojenců Říma občanská válka (91 88 př. n. l.), která skončila v okamžiku, kdy všichni dostali římské občanství a válka, která probíhala ve stejnou dobu na východě. Nakonec se Sulla po smrti Maria prohlásil diktátorem, provedl sérii krutých čistek, zreorganizoval stát a posílil úlohu senátu. Sullovo uspořádání se brzy po jeho smrti zhroutilo. Jeho dva hlavní stoupenci, vynikající generál Pompeius a jeden z nejbohatších Římanů Crassus, sklízeli největší úspěchy. Pompeius svými válečnými vítězstvími na východě a Crassus tím, že porazil velkou vzpouru otroků (73 71 př. n. l.) vedenou bývalým gladiátorem Spartakem. Spartakus byl původem Thrák z jihu dnešního Rumunska. Sloužil v pomocných jednotkách římské armády, kde se neúspěšně pokusil o útěk. Jakožto dezertér a vzbouřenec se dostal do otroctví a prodali ho do gladiátorské školy ve městě Capua. Zorganizoval zde všeobecné povstání, ale jeho úmysl byl prozrazen, takže utekl jen se 70 muži. Ti se uchýlili k blízkému Vesuvu. Římané proti nim vyslali vojenskou jednotku, která zatarasila jedinou cestu na horu. Gladiátoři se však lstí dostali z obklíčení a oddíl vojska porazili. Na původních 70 mužů se pak začalo nabalovat množství otroků i svobodných bezzemků. Vzbouřenci ovládli brzy celou Campanii, část Lucanie a Bruttia a jejich počet stoupl na Gladiátoři porazili vojsko znovu nedaleko Vesuvu a Spartakus se poté rozhodl odvést otroky z Itálie domů, ale kvůli nesouhlasu části z nich se dosud jednotné vojsko rozpadlo. Od Spartaka se oddělil podvelitel Crixus, kterého pak Římané porazili v Apulii. Spartakus mezitím překročil Apeniny a porazil další vojsko pod vedením obou konsulů. Tím si otevřel cestu přes Alpy, ale jeho muži cestu kvůli vidině drancování ve střední Itálii vzdali a Spartakus se musel v dnešní Modeně otočit nazpět. Spartakus došel nečekaně a nerušen na jih Itálie. Proti němu vyslali Římané armádu osmi legií pod velením Crassa. V prvních bitkách Crassus zvítězil a doslova Spartaka s jeho muži uzavřel v Bruttiu na jihu Itálie. Vzbouřenci bojovali dál, Spartakus našel způsob, jak odejít z Crassova obklíčení do Apulie - stalo se tak na přelomu let 72 a 71 př. n. l. Část vzbouřenců germánského a keltského původu se opět oddělila a znovu byla poražena. To oslabilo síly Spartaka natolik, že v následné bitvě na řece Silaru s legiemi

16 prohrál. Konec povstání byl neodvratný. Spartaka Římané nakonec také zabili v boji a s ním asi povstalců. Stalo se to roku 71 př. n. l. po devíti vítězstvích uprchlíků. Šest tisícovek zajatých otroků nechal Crassus ukřižovat na Via Appia. Tak skončilo největší povstání otroků v dějinách. Přestože římské impérium přežilo tento revoluční plamen, stále jasněji se ukazovala nutnost změny společenského systému. Ten přišel až v podobě triumvirátu. Senát byl podezíravý vůči ambicím Pompeia a Crassa, které je spojily v roce 60 př. n. l. s rafinovaným politikem Juliem Caesarem. Toto spojenectví je označováno jako první triumvirát. Členové triumvirátu měli tolik bohatství a vlivu, že byli schopni řídit záležitosti republiky více méně podle svého. Mezi rozdělené úřady patřilo velení v římské provincii Galii (Francii), které vzal na sebe Caesar. Již ve středním věku se Caesar nečekaně projevil jako válečný génius, dobyl celou Galii (58 51 př. n. l.) a poprvé vstoupil na odlehlé ostrovy Británie. Zatím byla rovnováha triumvirátu ohrožena, když byl Crassus na východě poražen a zavražděn parthskými nepřáteli. Pompeius se spojil se senátem a Caesar, který se cítil ohrožen, vstoupil do Itálie v roce 49 př. n. l. a přivedl s sebou svou veteránskou armádu. Občanská válka, která následovala, se odehrála po celém Středozemí. V roce 45 př. n. l z ní Caesar vyšel vítězně jako římský diktátor, ale záhy v roce 44 př. n. l. - byl zavražděn. To bylo příčinou dalšího kola válek. Senátorská strana vedená Brutem a Cassiem byla poražena druhým triumvirátem, do něhož patřil Caesarův synovec a adoptivní syn Octavianus, Marcus Antonius a Lepidus. Lepidus byl potom zbaven moci a nakonec Octavianus a Antonius pozvedli proti sobě zbraně. Antonius a egyptská královna Kleopatra byli poraženi u Actia (31 př. n. l.) a Octavianus se stal pánem římského světa

17 3. Kultura a umění Na rozdíl od dřívějších národů vzdali Řekové svým nádherným uměním hold lidství. Římané, přestože jejich přístup nebyl již tak originální, rozšířili řecké dědictví vytvořením společné řecko římské tradice trvalé historické důležitosti. Od roku 334 př. n. l. šířil Alexandr Veliký díky svým výbojům řeckou kulturu po celém Blízkém východě, od Egypta až po Západní Indii. Alexandrova říše se po jeho smrti ( 323 př. n. l.) rozpadla, což taky znamenalo konec klasického období. Toto období se vyznačovalo svou jednoduchostí. Budovy jako třeba Parthenón měly obdélníkový půdorys se sloupy na obvodovou a sedlovou (šikmou) střechou nad nimi. Rozdíly v detailech sloupů a v částech nad nimi určovaly architektonický styl budovy. Rozlišujeme tři základní typy sloupů: styl dórský jednoduchý, ale masivní; styl iónský velké hlavice zdobené závity; styl korintský podoba listů paznehtníku, jejichž stvoly končily v závitech. Dokonalost řecké architektury nespočívala v technických dovednostech, ale ve smyslu pro proporce a v dokonalém vizuálním dojmu. Typickým příkladem bylo řecké provedení sloupů. Uprostřed byly lehce zesílené, aby kompenzovaly dojem prohnutí dovnitř, který vzniká při pohledu na zcela rovný sloup z velké vzdálenosti. Po tomto období následoval počátek helénistického umění, kterému vévodily velké státy jako například Egypt. Tyto velké státy se staly důležitějšími středisky řeckého umění než upadající řecké městské státy. Duch helénistického umění byl od jeho klasického předchůdce zcela odlišný

18 Významný je přínos pro architekturu. Cílevědomý urbanismus vedl k zakládání měst a vytváření nových typů reprezentačních budov. Helénistická architektura uvolnila závazné normy klasického období, kombinovala architektonické řády a původní stavební články, které dříve nemívaly dekorativní charakter. V sochařství proti klasické uměřenosti a zaměření na ideální typy je kladen důraz na jedinečnost a efekt. Například zobrazování osob různého stáří i etnické příslušnosti, zájem o žánrové scény, o portrét. Ve srovnání s klasickou uměřeností má helénistické výtvarné umění až naturalistický ráz v zobrazení utrpení, smrti a stáří. Expresivní dynamický výraz se projevil v monumentálních dílech Niké Samothrácká či na reliéfech s výjevy gigantomachie na pergamském Diově oltáři. Helénistické umění bylo všeobecně okázalé. Mecenášové zadávali rozsáhlé práce a umělci s chutí předváděli své mistrovství. Příkladem mohou být drapérie Okřídlená bohyně Vítězství ze Samothráky nebo propletená složitost v sousoší Laokoon, kde had pevně svírá tři zoufale trpící postavy. Římané obdivovali a napodobovali řecké umění a šířili ho na západ i sever, až do Británie. Mnoho řeckých uměleckých děl známe jenom díky římským kupcům, kteří si nechali udělat kopie, jež se na rozdíl od originálů dochovaly. Jako tvůrci nebyli Římané tak dobří jako Řekové, ale přesto si vytvořili svoji vlastní sochařskou tradici, která spočívala ve velmi realistickém zobrazení. Její původ je zřejmě ve věrně zpracovaných bustách předků, které neměli Římané ve svých domech pro jejich uměleckou hodnotu, ale jako projev úcty k předkům. Individuální, nikoli však bezchybná kvalita římských portrétů je velice působivá. Většina římských soch, včetně často idealizovaných portrétů božstev a císařů, je ve svém stylu helénistická. Mezi specifické prvky římského sochařství patřily triumfální oblouky a sloupy, které měly připomínat skvělá vítězství a boje (např. Konstantinův a Titův oblouk). Také v architektuře chyběl Římanům řecký smysl pro krásu a řecký vkus. Jenže Římané byli mnohem odvážnější technicky, což se projevovalo při využívání oblouků, klenutí a kupolí. Stavěli hodně, protože chtěli svou rozsáhlou říši zaplnit imponujícími veřejnými budovami, jako je Pantheon či Koloseum v Římě a Mason Carrée v Nimes ve

19 Francii. Ještě odvážnější byly jejich silnice, mosty, akvadukty, arkády, kanalizace a pevnosti. Augustus Octavianus Caesar dal postavit asi 700 veřejných studní, 130 kašen a 150 vodovodů. Je znám jeho výrok: Římské impérium je založeno na silnicích a vodovodech. Teprve vodovod dělá z vesnice město. První vodovod Aqua Appia dlouhý 16,6 km dal postavit v roce 312 př. n. l. Appius Claudius. V císařské době měl Řím celkem 12 vodovodů pro zásobování asi obyvatel, o které se staralo 700 zaměstnanců. V dalších stoletích došlo však ke zvratu. Římské vodovody a lázně byly zničeny Góty, Langobardy a Vandaly. Namísto vodovodů stačily studně, často se závadnou vodou nebo voda odebíraná z vodních toků. Místo kanalizace sloužily příkopy na ulicích. To trvalo v Evropě více než tisíc let, kdy vlivem církevních dogmat se pohlíželo na péči o tělo a ochranu zdraví jako na hříšnou a zbytečnou záležitost. Důsledkem byly morové epidemie, při kterých umírala až polovina obyvatel. Dalším ze stavebních skvostů z dob římské republiky je Via Appia. Je to nejstarší dochovaná římská silnice, vybudovaná 312 př. n. l. za censora Appia Claudia Caeka. Spojovala Řím s jihoitalskými městy Capua, Tarentum, Brundisium, byla dlážděná a opatřená milníky. Podél silnice byly budovány bohaté architektonické náhrobky Římanů. Notoricky známý je také amfiteátr v Římě, a to Koloseum. Bylo určeno zejména pro gladiátorské hry a štvanice zvířat. Vybudováno za vlády císařů Vespasiana a Tita v 70. letech 1. století. Je to třípatrová budova s eliptickým půdorysem a hledištěm až pro diváků

20 Některé z těchto čistě funkčních staveb, jmenovitě Pont du Gard v Nimes, jsou obdivuhodně krásné. Dochovalo se i mnoho římských maleb, ačkoliv žádná z nich není umělecky nijak zvlášť hodnotným dílem. Nejpůsobivější seskupením jsou malby na zdech domů v Pompejích, městě zachovaném jen díky tomu, že bylo po výbuchu sopky Vesuv pohřbeno pod vulkanickým spadem a lávou. Tyto malby dosvědčují umění perspektivy, bohaté využití prvků trompe l oeil (tj. klamání zraku), jako jsou třeba krajiny z pohledu přes sloupy krajiny i sloupy jsou ovšem namalovány na stěnu. Římané vždy vynikali i v jiném oboru obrazového umění, a to v mozaice. Mozaika je obrázek, který je složen z malých kamínků zasazených do betonu

21 4. Římská literatura Římská literatura není zdaleka tak bohatá ani původní jako literatura řecká. Dlouho přebírala hotové útvary a témata od vyspělé literatury řecké. Světový význam římské literatury je v tom, že jejím prostřednictvím pronikla do evropské kultury znalost antické, zvláště řecké vzdělanosti. Vývoj římské literatury lze rozdělit do čtyř období: archaické období, zlatý věk, stříbrný věk a období úpadku. Prvním obdobím je archaické ( př. n. l.). Trvalo až do vystoupení Ciceronova. Je to doba příprav a prvního zrání. Řecké vlivy pronikají do Říma, rozkvétá především epos, komedie i próza. Následuje období zlatého věku (81 př. n. l.-14 n. l.) římské literatury (Cicero, Vergilius, Ovidius, Caesar). Markus Thulius Cicero ( př. n. l.) Ciceronova poezie je značně eklektická, tzn. že slučuje různá filozofická pojetí bez hlubšího promýšlení. Cicero navazuje na Demokrata, Platona a Sokrata, ale jejich filozofii chápe spíše jako návod, jak moudře žít a jednat. Cicero studoval v Římě u nejlepších právníků a řečníků a dva roky pobýval v Aténách. Zde vybrousil svůj řečnický styl a umění polemiky, kterým pak proslul při nejrůznějších politických proslovech. Na politické scéně na sebe upozornil odvážnou obhajobou Sexta Roscia, v níž zaútočil na oblíbence diktátora Sully, který krutě pronásledoval všechny své odpůrce. Roku 63 př. n. l. byl Cicero zvolen konzulem a aktivně obhajoval republikánské zřízení. Z této doby jsou známé ostré kritiky Marka Antonia, tzv. filipiky. Jeho život končí naplánovanou vraždou, na které se podíleli Octavianus Augustus, Markus Antonius a Markus Lepidus. Od dob Ciceronových nás dělí více než 2000 let, a přesto, pokud se začteme do jeho spisů, žasneme, jak současně znějí některé jeho názory. Díla: O státu, O zákonech, O nejvyšším dobru a zlu, Tuskulské hovory