B A K A L ÁŘSKÁ PRÁCE

Transkript

1 VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ B A K A L ÁŘSKÁ PRÁCE 2008 Veronika Zubáková

2 VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ Obor: Mezinárodní obchod Ekologické aspekty obchodních operací (bakalářská práce) Autor: Veronika Zubáková Vedoucí práce: doc. Ing. Alexej Sato, CSc. Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a vyznačila všechny citace z pramenů. V Praze dne 10. června 2008 podpis studenta

3 Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu bakalářské práce panu doc. Ing. A. Satovi, CSc. za cenné rady a připomínky během zpracovávání práce. Také bych ráda poděkovala svým rodičům za podporu vyjádřenou během psaní bakalářské práce.

4 Obsah Úvod Obchodní operace Fáze přípravná Fáze kontraktační Fáze realizační Fáze finalizační Clo a celní řízení Celní řízení Celní systém v rámci celního území EU Celní sazebník TARIC Celní systém mino celní území EU Ekologická politika EU Nejvýznamnější události ve vývoji ekologické politiky Principy ekologické politiky EU Nejvýznamnější oblasti regulace ochrany životního prostředí na úrovni EU Legislativa Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech Přeshraniční přeprava odpadů Nakládání s použitými elektrozařízeními Nakládání s autovraky Nařízení č. 1013/2006 o přeshraniční přepravě odpadů Basilejská úmluva Zákon č. 477/2001 Sb., o obalech EKO-KOM, a.s Fungování systému Historie společnosti EKO-KOM, a.s Aktuální stav Postavení jednotlivých subjektů v systému Obce Svozové firmy... 40

5 Úpravci Zpracovatelé Systém zpětného odběru elektrozařízení Princip fungování ASEKOL s.r.o ELEKTROWIN a.s EKOLAMP s.r.o ECOBAT s.r.o Závěr Seznam zdrojů Seznam tabulek Seznam obrázků a grafů Seznam příloh... 55

6 Úvod Ve své bakalářské práci se zabývám ekologickými aspekty obchodních operací. Zamýšlím se nad tím, jak ovlivňuje životní prostředí obchodní operace. Právě díky stále se zvyšujícím nárokům na ekologii, se průběh některých mezinárodních obchodních operací komplikuje a je administrativně velice náročný. Téma životního prostředí je v současnosti velmi aktuální. Problém ochrany životního prostředí řeší vlády jednotlivých zemí, ale také se jím zabývá i Evropská Unie. V posledních letech se tento zájem neustále rozvíjí především v důsledku rychlého hospodářského růstu a rozvoje průmyslu, které s sebou přináší silnou zátěž pro životní prostředí, hlavně ve zvýšení produkce odpadů, a to i nebezpečných. Také neustále rostoucí spotřeba evropských států a růst životní úrovně jejich obyvatel s sebou přináší větší produkci odpadů. Velký podíl na produkci odpadů tvoří obaly. Většina výrobků je v dnešní době opatřena obalem a většina výrobců se navíc drží hesla, že obal prodává a snaží se jím upoutat pozornost kupujícího. Tím pádem je množství obalu větší než je ve skutečnosti potřeba. Naštěstí jsou ale obaly vyrobeny z dobře recyklovatelných materiálů a je dále dobře možné tyto materiály využívat. Současná legislativa týkající se životního prostředí se v poslední době neustále vyvíjí a také zpřísňuje. Určité zpřísnění bylo nutné přijmout i v podmínkách pro přeshraniční přepravu odpadů. Díky zvýšené produkci odpadů se podnikatelé v různých zemích rozhodli zbavit se jich odstraněním ve státě jiném, kde je to levnější, ačkoli na to neměli povolení. Tato situace se stala v ČR v roce 2006, kdy sem byly na mnoho míst po celé ČR, např. do Libčevsi, na Českolipsko, dovezeny tisíce tun německého odpadu bez jakéhokoliv povolení. ČR měla s tímto odpadem spousty problémů, ale po dlouhých jednáních s Německem, byla většina odpadu nakonec odvezena zpět. Cílem mé práce je rozebrat jednotlivé aspekty obchodních operací při vývozu, dovozu nebo tranzitu a také ty, které úzce souvisí s životním prostředím. Mým úkolem je objasnit jejich průběh a přiblížit povinnosti, které vyplývají ze zákonů výrobcům a dovozcům obalů, elektrozařízení, popř. automobilů. Dalším úkolem je ujasnit průběh obchodní operace, jejímž předmětem je přeprava odpadu. Práce je věnována každému, kdo se zajímá o ekologii a životní prostředí a chce více porozumět této problematice. Pro běžné spotřebitele je vhodná především část týkající se EKO-KOMu nebo kolektivních systémů věnujících se zpětnému sběru 6

7 elektrozařízení. Tyto kapitoly jim poskytnou hlavně informace o fungování daných systémů, mohou zjistit, jak společnosti s odpady, které jim odevzdají, nakládají a co všechno je možné z recyklovatelných materiálů vyrobit.. V první kapitole je vysvětleno co to je vlastně obchodní operace a vymezuji její průběh. Ať se jedná o jakoukoliv věc, která je předmětem obchodní operace, má obchodní operace téměř identický průběh. Je tedy jedno, zda je přepravován odpad nebo nějaký výrobek. Obchodní operace, jejímž předmětem je odpad, vyžaduje pouze větší množství různých dokumentů. Ve druhé kapitole se věnuji ekologické politice EU, tedy jejím nástrojům a cílům pro životnímu prostředí. Třetí kapitola je zaměřena na veškerou legislativu týkající se této problematiky. Jedná se jak o legislativu EU, která je představována různými nařízeními, tak o legislativu českou, která je ale mnohdy odrazem té evropské. Pozornost jsem zaměřila hlavně na zákon č. 185/2001 Sb. o odpadech, zákon č. 477/2001 Sb. o obalech a nařízení ES č. 1013/2006 o přepravě odpadů, které je plně platné pro ČR. V závěrečných dvou kapitolách se věnuji rozšířené odpovědnosti především výrobců a dovozců, která jim vzniká na základě platné legislativy. Jedná se o producenty obalů, kteří jsou povinni zajistit jejich zpětný odběr a materiálové využití. Producenti tyto povinnosti přenechávají ve velké většině autorizované obalové společnosti, jíž je EKO-KOM, a.s.. Dále se jedná o producenty elektrických a elektronických zařízení a automobilů (nebo spíše autovraků), jimž vzniká také povinnost zpětného odběru elektrozařízení. Tito producenti, podobně jako producenti obalů, se zapojují do různých kolektivních systémů, které za ně jejich povinnosti přebírají, např. ASEKOL apod. 7

8 1. Obchodní operace Zahraničního obchod je uskutečňován prostřednictvím jednotlivých dovozních a vývozních obchodních operací. Každá z nich má řadu zvláštností projevujících se např. ve způsobu navazování spojení mezi prodávajícím a kupujícím, v podmínkách obchodu a jeho právním zajištění atd. Pro jejich uskutečňování je nutné vytvořit určitý právní rámec, který představuje kupní smlouva. Vzniku kupní smlouvy předchází často také spolupráce jednotlivých vývozců a dovozců s různými zprostředkovateli, obchodními zástupci a komisionáři. Každá obchodní operace, vývozní či dovozní, je jedinečná jak svým obsahem tak i místním a časovým průběhem. Její průběh závisí na charakteru zboží, obchodně politické a ekonomické situaci na jednotlivých trzích kupujícího i prodávajícího, na kulturních a náboženských zvyklostech a významnou roli také hraje zvolená obchodní metoda. Mezinárodní obchodní operace probíhají ve čtyřech fázích, které na sebe postupně navazují a prolínají se. V každé z těchto fází se uskutečňuje určitá část obchodní operace. První z nich je fáze přípravná, následuje fáze kontraktační, pak fáze realizační a nakonec fáze finalizační 1. Na průběh každé obchodní operace může působit mnoho nahodilých událostí, které jsou jen ztěží předvídatelné. Tyto události mohou nastat ve kterékoliv z fází obchodní operace Fáze přípravná Obchodní operace bývá většinou zahájena z iniciativy kupujícího zasláním poptávky nebo z iniciativy prodávajícího vystavením nabídky. Na rozdíl od nabídky nemá poptávka závazný charakter a zahrnuje často neúplné a nepřesné představy o předpokládané obchodní operaci. Aby bylo možné považovat nabídku za závaznou, musí dostatečně vyjadřovat vůli navrhovatele dostát svým závazkům v případě jejího přijetí. Je však možné jí vystavit i jako nezávaznou. Nejdůležitější částí přípravné fáze obchodní operace je kalkulace kupní ceny, která vychází z řady makroekonomických (situace na komoditním trhu, ekonomická a obchodně politická situace) ale i mikroekonomických faktorů (zejména z předběžného 1 SATO, A. Mezinárodní obchodní operace II. (praktická příručka), H2 Editio spol. s r.o., 1999, str. 8, ISBN

9 odhadu vlastních nákladů, míry zisku a obchodních nákladů). S ohledem na předběžnou kalkulaci ceny by měly být voleny i další náležitosti návrhu kupní smlouvy, kterými jsou dodací parita, platební podmínka ale i dodací lhůta Fáze kontraktační V této fázi vznikají jednotlivá ustanovení kupní smlouvy. Kupní smlouva představuje právní základ pro uskutečnění jednotlivé vývozní nebo dovozní obchodní operace. Uzavírá se mezi prodávajícím a kupujícím a její obsah vymezuje základní práva a povinnosti obou stran. Vzniká pouze tehdy, dohodnou-li se smluvní strany bezvýhradně na jejím obsahu. K uzavření kupní smlouvy dochází buď přijetím nabídky prodávajícího kupujícím nebo potvrzením závazné objednávky kupujícího prodávajícím. K podstatným částem kupní smlouvy podle úmluvy OSN o mezinárodní koupi zboží i obchodního zákoníku ČR patří 2 : určení stran kupní smlouvy, prodávajícího a kupujícího určení obchodovaného zboží a to buď jednotlivě nebo podle druhu a množství určení kupní ceny nebo způsobu jakým bude stanovena Dále je obvyklé sjednávat výslovně i další podmínky, které řeší práva a povinnosti prodávajícího a kupujícího. Mezi ně patří zejména dodací lhůta, dodací podmínka (parita, dle současné verze INCOTERMS 2000), platební podmínka, způsob přepravy, sjednání záruk za dodané zboží včetně záručních lhůt a další podmínky (např. důsledky nedodržení smlouvy, řešení případných sporů) Fáze realizační Bezprostředně po uzavření kupní smlouvy vstupuje obchodní operace do své realizační fáze. V této chvíli dochází k plnění povinností vyplývajících z kupní smlouvy. Před vlastní dodávkou zboží obstarává vývozce zboží obalem v souladu s uzavřenou kupní smlouvou a s ohledem na způsob dopravy. Ve většině obchodních operací zajišťuje vývozce i celní formality v zemi vývozu (viz. kapitola 1.5. Clo a celní řízení). 2 MACHKOVÁ, H., ČERNOHLÁVKOVÁ E., SATO, A. a kolektiv, Mezinárodní obchodní operace, Grada Publishing 2007, str , ISBN

10 Prodávající je povinen předat kupujícímu všechny dokumenty vztahující se ke zboží, které byly dohodnuty v kupní smlouvě. Některé z nich jsou pro kupujícího nezbytné, aby mohl zboží převzít (např. konosament), zaplatit (např. faktura) nebo celně proclít do země dovozu (např. faktura pro celní účely) a používat (např. návod k obsluze nebo technická dokumentace) Fáze finalizační Ke splnění kupní smlouvy dochází okamžikem odevzdání zboží kupujícímu. Kupující v tuto chvíli nabývá vlastnická práva ke zboží. Samotnému dodání zboží mohou však předcházet určité, v kupní smlouvě ujednané, kroky, jimiž jsou např. platba předem, při použití akreditivu nebo bankovní záruky zaplacení kupní ceny. Finalizační fáze zahrnuje přejímku zboží se zaměřením na zjištění zjevných vad plnění, ke kterým patří vady v dodaném druhu zboží, vady v dodaném množství, zjevné vady kvality dodaného zboží, vady v balení nebo v dokladech nutných k převzetí vlastnických práv. Kupující splní podmínky kupní smlouvy převzetím zboží a zaplacením jeho kupní ceny. V souladu se smlouvou může mít ještě další povinnosti jako např. zajištění vystavení dokumentárního akreditivu bankou, opatření bankovní záruky nebo dodání technické dokumentace pro výrobu. Splněním kupní smlouvy obchodní operace končí. Je naplněn účel a smysl, pro který byla kupní smlouva uzavřena a zanikají tak závazky obou stran. Pro exportéra je důležité sledovat jak dodané zboží splňuje potřeby a požadavky kupujícího a vytvářet tak předpoklady pro další společné obchody. V případě zjištění některé z vad, je nezbytné tuto skutečnost sdělit bez zbytečného odkladu prodávajícímu. Obvykle jsou vady sdělovány prostřednictvím reklamačního protokolu. Vzniklo-li vadné plnění vinou prodávajícího, může se kupující dožadovat odstranění vad nebo dodání náhradního zboží popřípadě slevy z kupní ceny. Pokud dodavatel není schopen nebo ochoten vady odstranit, je toto jeho chování považováno za porušení smlouvy a kupující má právo od smlouvy odstoupit. 10

11 1.5. Clo a celní řízení 3 Jedním z nejstarších finančních nástrojů je clo. Původně mělo význam pouze fiskální, postupem času začalo ale plnit řadu dalších funkcí. Významná je především funkce ochranná vyměření a inkaso cla navyšuje cenu dováženého výrobku na tuzemský trh a znevýhodňuje tak dovážené zboží oproti domácí produkci. Kromě funkce ochranné plní cla také úlohu nástroje regulace komoditní a teritoriální struktury dovozu. Pomocí aplikace celních sazeb na jednotlivé komodity nebo vůči jednotlivým státům je možné účinně působit na teritoriální a zbožovou strukturu mezinárodního obchodu Celní řízení Účelem tohoto řízení je rozhodnout o propuštění zboží do navrženého celního režimu a uplatnit tak příslušná tarifní či netarifní obchodně politická a fiskální opatření. Při dovozu zboží jsou vyměřovány a vybírány dovozní cla, dovozní poplatky zavedené v rámci společné zemědělské politiky, DPH, spotřební daň a další nepřímé daně. Při vývozu zboží jsou vyměřovány a vybírány vývozní cla a vývozní poplatky zavedené v rámci společné zemědělské politiky. Současně také vzniká nárok na odpočet DPH. Česká republika, jakožto členský stát EU, je součástí jednotného celního území a tak pro ni platí jednotné celní předpisy platné v EU, při vývozu a dovozu zboží se používá jednotný celní sazebník (TARIC). Všemi členskými státy je uplatňována vůči třetím zemím společná celní politika. V současnosti celní řízení probíhá pouze při přechodu zboží přes celní hranice EU ze třetích nebo do třetích, tedy nečlenských zemí. Dodání zboží mezi jednotlivými členskými státy EU není tedy předmětem celního řízení, jedná se pouze o vnitrounijním obchod. Kromě těchto oblastí jsou ovšem stanoveny oblasti práva, které jsou stále upravovány národními předpisy, mezi ně patří např. způsob zjišťování celního dluhu či oblast porušování celních předpisů a sankcí. Rozhodování o místě celního řízení může ovlivnit možnost daná některými členskými státy přiznat DPH při dovozu v daňovém přiznání a současně uplatnit nárok na vrácení 4. 3 MACHKOVÁ, H., ČERNOHLÁVKOVÁ E., SATO, A. a kolektiv, Mezinárodní obchodní operace, Grada Publishing 2007, str , ISBN PWC.cz, Celní systém ČR v rámci jednotného celního území EU, [on-line]. [cit ] 11

12 Celní řízení se zahajuje podáním celního prohlášení deklaranta přijatého celním úřadem podaného v písemné či elektronické podobě. Ve státech EU se obvykle užívá celní prohlášení v listinné formě Jednotného správního dokladu (JSD). K celnímu prohlášení musí být přiloženy např. obchodní faktura, deklarace celní hodnoty u zboží s cenou vyšší než Kč, certifikát o původu zboží (EUR. 1 nebo EUR. 2), přepravní doklad, balící list nebo další předepsané či dohodnuté doklady, které hodnověrně dokládají údaje uvedené v JSD. V průběhu celního řízení se porovnávají údaje v dokumentech se skutečným stavem zboží. Celní orgány mohou přistoupit také k namátkové nebo úplné fyzické kontrole zboží. Pro účely vyměření cla se používá výhradně integrovaný unitární celní sazebník. Při zařazování zboží do konkrétní celní sazby je důležitý původ zboží. Vedle správného stanovení zbožové nomenklatury a původu zboží má pro přesné vymezení cla a daňových poplatků zásadní význam celní hodnota, jenž představuje základ pro jejich výpočet. Vyměřením cla, daní a uplatněním ostatních opatření je celní řízení ukončeno a je rozhodnuto o propuštění zboží do navrhovaného celního režimu, kterým může být volný oběh (pro dovoz do tuzemska), tranzit, uskladňování v celním skladu, aktivní nebo pasivní zušlechťovací styk, přepracování pod celním dohledem, dočasné použití nebo vývoz. Zároveň vzniká povinnost určité osoby zaplatit příslušné clo. Dlužníkem vůči orgánům státní správy je vždy celní deklarant. Aby mohlo být zboží propuštěno do některého z celních režimů, musí být celní dluh zajištěn Celní systém v rámci celního území EU 5 Česká republika se se vstupem do EU stala součástí jednotného celního území EU. Z toho vyplynulo zrušení všech celních kontrol zboží na hranicích se členskými státy EU a zavedení právních předpisů platných v celé EU, včetně společného celního sazebníku. Pravidelné kontroly pohybu zboží přes hranice zůstaly zachovány pouze na mezinárodních letištích, ostatní pravidelné celní kontroly byly zrušeny. Jakýkoliv obchod uzavřený se členskou zemí EU je tzv. vnitrounijním obchodem. Nepodléhá tedy žádné celní kontrole, ani clům a dalším poplatkům vybíraným v souvislosti s vývozem či dovozem zboží. Zboží bude přes vnitřní hranice EU jen volně prováženo. 5 Euroskop.cz, Celní unie, [on-line]. [cit ], celni-unie 12

13 Právní předpisy EU stanovují však obchodníkům v souvislosti s vnitrounijním obchodem EU určité povinnosti. Společnosti, které mají svoje obchodní kontakty zaměřené na partnery z ostatních členských států EU sice nemusí předkládat zboží k celnímu řízení, do styku s celními orgány ale i přesto přijdou. Pro účely společné obchodní politiky je nutné sledovat a vést statistiky o obchodních operacích uskutečněných mezi jednotlivými členskými státy. Podnikatelské subjekty ve vnitrounijním obchodu jsou povinny vyplňovat výkazy pro potřeby statistiky vnitrounijního obchodu neboli Intrastatu. Povinnost takovéhoto výkaznictví, především její detailnost a periodicita, je závislá na výši obratu daného podnikatelského subjektu. Musí ale dosáhnout v daném roce jejich obrat hranice 4 miliony Kč a při přijetí zboží z EU hranici 2 miliony Kč 6. V rámci vnitrounijního obchodu nejsou vybírány žádné poplatky související s vývozem nebo dovozem zboží, jsou ale vybírány daně. Po vstupu do EU se ČR stala součástí Jednotného vnitřního trhu. Odbouráním hranic by mohlo docházet k výraznému nárůstu daňových úniků a proto byly členské státy nuceny zavést nové postupy umožňující kontrolu uplatňování nároku na osvobození od DPH při dodání zboží do jiného členského státu. Za tímto účelem byl v rámci EU vytvořen komunitární systém výměny informací v oblasti DPH, který prostřednictvím elektronického systému VIES 7 umožňuje správcům daně členských států EU zkontrolovat, zda bylo osvobození zdanitelného plnění nárokováno oprávněně nebo naopak umožňuje prověřit, zda pořizovatel nabyté zboží řádně přiznal a zdanil 8. Při obchodu mezi dvěma plátci DPH, kteří mají bydliště nebo sídlo v různých zemích EU, platí DPH příjemce, a to na základě pravidel a sazeb, která platí v zemi, ve které se nachází bydliště nebo sídlo příjemce. Pokud firma nebo osoba, která není plátcem DPH, kupuje zboží od plátce DPH, zaplatí společně s cenou zboží i DPH dle sazby v zemi, kde se uskutečňuje nákup. Při dodání zboží do nečlenského státu EU, se jedná o vývoz zboží, který je považován za osvobozené zdanitelné plnění s nárokem na odpočet DPH, takováto transakce podléhá zdanění v zemi, kde je zboží pořizováno. 6 PWC.cz, Celní systém ČR v rámci jednotného celního území EU, [on-line]. [cit ] VIES = VAT Information Exchange System Businessinfo.cz, Mezinárodní spolupráce v oblasti DPH, [on-line]. [cit ] 13

14 Výrazná změna nastala po vstupu do EU v oblasti spotřebních daní. Tehdejší úprava správy spotřebních daní v ČR neodpovídala evropské legislativě. Po vstupu ČR do EU jsou spotřební daně vybírány v plném rozsahu celními orgány a nově je zaveden režim podmíněného osvobození od daně. Uvedením zboží do režimu podmíněného osvobození od daně se odkládá povinnost daň přiznat, vyměřit a zaplatit. Daňová povinnost vzniká až při uvedení výrobku do volného daňového oběhu Celní sazebník TARIC Celní sazebník (TARIC), který je vyhlašován nepravidelně formou Nařízení Rady (EHS), představuje ucelený systém, založený na kombinaci dvou základních údajů: číselného označení zboží a celního sazebního opatření. Dále je sazebník členěn dle komodit do tzv. tříd, které jsou označeny římskými číslicemi a nejsou součástí číselného kódu. V jednotlivých třídách je zboží dále členěno do čtyřmístných kódem označených kapitol a podkapitol a šestimístných skupin. Sedmé a osmé místo kódu upřesňuje zařazení do podskupin. V případě potřeby lze číselný kód rozšířit až na dvanáct míst. Celní sazebník obsahuje konkrétní celní sazební opatření ve formě všeobecné, smluvní (především signatáři GATT), preferenční nebo jednostranné celní sazby. Při zařazování zboží do konkrétní celní sazby je důležitý původ zboží Celní systém mino celní území EU 9 Celním formalitám po vstupu do EU podléhá už jen výměna zboží se státy, které nejsou členskými státy EU. Tyto formality budou i nadále upravovány celními předpisy EU. Budou uplatňovány jen celní sazby stanovené Společným celním sazebníkem ES. České národní předpisy ošetří pouze otázky, které nejsou upraveny celními předpisy EU. 9 Euroskop.cz, Celní unie, [on-line]. [cit ], celni-unie 14

15 2. Ekologická politika EU Ekologická politika EU prošla od počátku fungování evropské integrace až do současné doby značným vývojem. První ucelená koncepce této politiky byla EHS připravována až v 70. letech, do té doby nebyly EHS svěřeny žádné kompetence týkající se dané problematiky a státy tak řešily problémy týkající se ekologie a životního prostředí jen na národních úrovních. Důležitým mezníkem pro tuto politiku se pak stala až první konference OSN o životním prostředí a rozvoji, která se konala v červnu 1972 ve Stockholmu a na níž byly formulovány první zásady světové ekologie (tzv. Stockholmská deklarace). Do dnešní doby přijala EU řadu závazných právních aktů, nejčastěji v podobě směrnic. Některé z nich jsou pro životní prostředí více jiné méně významné. Byly přijaty různé směrnice týkající se především udržování, ochrany a zlepšování kvality životního prostředí, tedy ochrany vod, ovzduší, flóry a fauny, dále hlukového zatížení a významné jsou také směrnice týkající se odstraňování odpadů Nejvýznamnější události ve vývoji ekologické politiky ve smlouvě o Euratomu (Římská smlouva) najdeme první normu týkající se životního prostředí 1972 konference OSN ve Stockholmu o životním prostředí a rozvoji, na níž jsou formulovány první zásady světové ekologie 1973 přijetí I. akčního programu, který analyzoval ekologické problémy 1977 přijetí II. akčního programu ( ), který rozvíjel cíle předchozího akčního programu 1982 přijetí III. akčního programu ( ), který zdůrazňoval možná rizika a výhody této politiky 1986 přijetí Jednotného evropského aktu, který mj. potvrzoval hlavní směry ekologické politiky, až tato smlouva výslovně stanovila zásady pro ekologickou politiku ES 1987 přijetí IV. akčního programu ( ), který znamenal změnu v přístupu k ekologické politice 10 CIHELKOVÁ, E., JAKŠ, J. a kolektiv., Evropská integrace-evropská unie, Nakladatelství Oeconomica, 2004, str , ISBN

16 Ze začátku byla legislativa týkající se ekologie definována pouze velmi úzce a měla převážně technický charakter. Důležitým mezníkem se stal až rok 1972, kdy se konala konference OSN o životním prostředí. Na základě této konference přišli předsedové vlád členských států ES s výzvou, aby Komise navrhla první Akční program pro životní prostředí. Tato konference odstartovala přijímání dalších akčních plánů týkajících se jednotlivých ekologických problémů. Jako samostatnou aktivitu Společenství zavedl ochranu životního prostředí až v roce 1986 Jednotný evropský akt, na evropské úrovni docházelo však k určité regulaci ochrany životního prostředí již dříve. V současné době probíhá VI. akční program. Jeho cílem je především zajistit zlepšení implementace již existující legislativy o životním prostředí na národní a regionální úrovni, integrovat problémy životního prostředí i do jiných politik, těsně spolupracovat s obchodními kruhy a spotřebiteli při hledání řešení, zajistit lidem kvalitnější a přístupnější informace o životním prostředí a také vytvořit ekologičtější a obezřetnější přístup k územnímu plánování Euroskop.cz, Vývoj ochrany životního prostředí v rámci EU, [on-line]. [cit ], 1992 přijetí Maastrichtské smlouvy, která zavedla poprvé ochranu životního prostředí jako samostatnou politiku, také byl přijat V. akční program ( ), který se zaměřil na hlavní ekonomické oblasti, které poškozují životní prostředí, a to na dopravu, průmysl, energetiku, zemědělství a cestovní ruch 2001 přijetí VI. akčního programu Naše společná budoucnost ( ), který se snaží řešit problémy spojené se změnami klimatu, přírodou a její biologickou rozmanitostí, životním prostředím, zdravím a kvalitou života a problémy spojenými s přírodními zdroji a odpadem 2002 ratifikace Kjótského protokolu o změnách klimatu 16

17 2.2. Principy ekologické politiky EU 12 Za základní principy ekologické politiky EU jsou považovány princip znečišťovatel platí, princip prevence, princip udržitelného rozvoje, princip vysoké úrovně ochrany, princip ochrany co nejblíže u zdroje znečištění, princip integrované ochrany a princip subsidiarity. princip platí znečišťovatel - konkrétní původci znečištění, nikoliv celá společnost, musí hradit potřebné náklady k odstranění znečištěného životního prostředí princip prevence - prevence proti znečišťování životního prostředí je levnější a účinnější než řešení již vzniklého znečištění princip udržitelného rozvoje - je definován jako rozvoj uspokojující požadavky současnosti bez toho, aby byla narušena schopnost příštích generací uspokojit své vlastní potřeby princip vysoké úrovně ochrany - jsou-li přijímány nové normy týkající se životního prostředí, je nutné vycházet z tradic přísnějších členských států a nejnovějších technologií a metod ochrany, standard EU pak může být měkčí než v nejpřísnějším státě EU, některé státy si však mohou své přísnější normy ponechat princip ochrany co nejblíže u zdroje znečištění - škodám na životním prostředí je nutné zabránit už u původce škody, nikoliv až na dalších stupních řetězce znečištění princip integrované ochrany - na ochranu životního prostředí je nutno nahlížet globálně a ne se zabývat jen některými aspekty a ostatní opomíjet, tento princip je považován za nejdůležitější ze všech principů ochrany životního prostředí v EU princip subsidiarity - tento princip platí pro všechny koordinované politiky EU, kdy EU má být v oblasti životního prostředí aktivní pouze tehdy, pokud by stejně účinně nemohly zasáhnout členské státy a jelikož problémy životního prostředí nerespektují státní hranice, je často účinnější regulace na úrovni EU 12 Euroskop.cz, Nástroje a mechanismy ochrany životního prostředí v EU, [on-line]. [cit ], 17

18 2.3. Nejvýznamnější oblasti regulace ochrany životního prostředí na úrovni EU 13 Mezi nejvíce regulované oblasti životního prostředí v EU patří regulace škodlivých látek a odpadního materiálu, regulace čistoty vody a ovzduší a ochrana ohrožených druhů a biologické rozmanitosti. Pro téma mojí práce je z těchto oblastí nejvýznamnější regulace škodlivých látek a odpadního materiálu. Při této regulaci se EU soustřeďuje hlavně na následující oblasti: omezení výskytu škodlivých látek ve vybraných výrobcích - jednotlivé látky jsou klasifikovány podle stupně škodlivosti a poté je buď povoleno nebo nepovoleno jejich použití v různých výrobcích kontrola ekologických rizik u významných podniků - zájem o tuto problematiku byl zapříčiněn řadou ekologických havárií průmyslových podniků v 70. letech regulace dovozu a vývozu nebezpečných chemikálií - vývoz je podmíněn povolením příslušných kontrolních úřadů regulace ukládání a označování odpadu - je upraven režim ukládání odpadu a to jak běžného, tak nebezpečného a toxického, omezena je možnost zbavovat se nebezpečných odpadů vývozem do zemí třetího světa povinnost recyklace vybraných výrobků - např. automobily, obaly atd. Při regulaci kvality vody a ovzduší se ES soustřeďuje především na standardy pro jednotlivé druhy vody, škodlivé látky v ovzduší, pro automobilový průmysl, přičemž jsou stanoveny maximální povolené emise pro nově vyrobená auta a standardy pro složení pohonných hmot. Co se týče ochrany ohrožených druhů a biologické rozmanitosti, zakázala EU obchod s některými ohroženými druhy a výrobky, které z nich pocházejí. Také je nutné chránit prostředí, kde se tyto druhy vyskytují. 13 Euroskop.cz, Hlavní oblasti regulace ochrany životního prostředí na úrovni ES, [on-line]. [cit ], 18

19 3. Legislativa Legislativa týkající se ekologických aspektů obchodních operací a odpadů se poslední dobou neustále vyvíjí a stále více směřuje k jednotné podobě v rámci Evropské Unie. Od založení ES byla již vydána řada předpisů týkajících se nakládání s odpady a tyto předpisy byly neustále novelizovány a rovněž byly vydávány předpisy další. První směrnice o odpadech v ES byla vydána v roce Tato směrnice byla postupně nahrazována směrnicemi dalšími. Evropská unie se touto problematikou zabývá již řadu let a v poslední době stále intenzivněji a legislativu týkající se této problematiky zpřísňuje. Neustále přibývá předpisů týkajících se odpadového hospodářství pocházejících od jednotlivých institucí EU, zatímco v minulosti byly tyto předpisy vydávány spíše vládami jednotlivých států. Tento trend můžeme sledovat hlavně v oblasti týkající se nakládání s odpady, a to jak běžnými, tak nebezpečnými, dále především v oblasti týkající se skládkování a recyklace odpadu a rovněž v oblasti týkající se přeshraniční přepravy odpadů. Určité zpřísnění přeshraniční přepravy odpadů bylo nutné zejména kvůli stále častěji se opakujícím se nelegálním dovozům odpadů ze zahraničí. Legislativa se také neustále vyvíjí v dalších oblastech životního prostředí. Významný je vývoj legislativy hlavně v oblasti obalů, vysloužilých elektrozařízení a autovraků. Jelikož použité obaly a elektrozařízení jsou nedílnou součástí komunálního odpadu a s růstem životní úrovně jejich množství rapidně narůstá, je nutné tuto legislativu neustále měnit a zpřísňovat. Většina obalů je dnes vyrobena z již dobře recyklovatelných materiálů a je tedy možné takovéto materiály dále využívat. Proto současná legislativa zahrnuje rozšířenou odpovědnost výrobců takovýchto zařízení a stanovuje jim určité povinnosti. Obaly se EU začala zabývat na počátku 90. let minulého století, kdy byla vydána směrnice č. 94/62/ES o obalech a obalových odpadech, která přispěla ke zvýšení odpovědnosti výrobců obalů a stanovila povinnosti minimalizace, využití a recyklace odpadů z obalů. EU se také ve svých směrnicích týkajících se odpadů věnuje nakládání s použitými elektrozařízeními a s vozidly s ukončenou životností, v české legislativě označovanými jako autovraky. Tyto směrnice EU pak byly postupně promítnuty do legislativ jednotlivých členských států. Vznikly tak zákony o obalech, které různým způsobem upravovaly povinnosti výrobců a dovozců obalů, v ČR se problematice obalů 19

20 věnuje zákon č. 477/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Povinnosti výrobců a dovozců elektrozařízení a autovraků jsou upraveny v zákonech o odpadech, v ČR je to zákon č. 185/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Některé předpisy EU musí být a jiné pouze mohou být implementovány do legislativy jednotlivých členských států. Pokud se jedná o nařízení, tak ty jsou pro všechny členské státy závazné a musí být do legislativy začleněny co nejrychleji. Pokud se jedná o směrnice, je na každém členském státu do jaké míry bude tuto legislativu dodržovat a prosazovat cíl, který je obsahem směrnice. Přeshraniční přepravu odpadů do České republiky, z České republiky a přes Českou republiku upravují právní předpisy Evropských společenství. Zákon o odpadech obsahuje pouze ustanovení nezbytná k provedení předpisů ES. Mezi nejdůležitější upravující přeshraniční přepravu odpadů patří: Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006, o přepravě odpadů ve znění pozdějších předpisů. Toto nařízení je v České republice i jiných členských státech EU závazné v celém rozsahu a přímo použitelné. Toto nařízení vstoupilo v účinnost , kdy nahradilo předchozí nařízení Rady (ES) č. 259/93, o dozoru nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj a z něj a o jejich kontrole. Formuláře pro podávání oznámení jsou nově stanoveny v příloze I a II nařízení ES č. 1379/2007. Režim vývozu jednotlivých druhů odpadů je pro nečlenské země OECD stanoven Nařízením Komise č. 1418/2007. Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech ve znění pozdějších předpisů. Pro přeshraniční přepravu odpadů je důležitá část devátá s názvem Přeshraniční přeprava odpadů a také ustanovení, která upravují kdo je oprávněn nakládat s odpadem a s přebírat ho do vlastnictví (jedná se o 12 odst. 3, 14 odst. 1, 16 odst. 3 a 4 a také 82 odst. 2). Vyhláška č. 381/2001 Sb., v znění vyhlášky 503/2004 Sb. a vyhlášky 168/2007 Sb. Pro přeshraniční přepravu odpadů je důležitá příloha č. 1, která obsahuje Katalog odpadů. Důležitá byla také příloha č. 3, ale její význam se přijetím nařízení ES č. 1013/2006 velmi omezil. 20

21 Nařízení Komise (ES) č. 1418/2007, o vývozu některých odpadů určených k využití do některých zemí, na které se nevztahuje rozhodnutí OECD o kontrole pohybů odpadu přes hranice. Toto nařízení je důležité, pokud jsou odpady zeleného seznamu vyváženy z EU do států, které nepřijaly příslušné rozhodnutí OECD. Přepravě nebezpečných odpadů se věnuje směrnice Rady 91/689/ES a především Basilejská úmluva. Jedná se o úmluvu o kontrole přeshraničních pohybů nebezpečných odpadů a jejich likvidaci. Pro obchodní operace je také zásadní zákon č. 477/2001 Sb., o obalech, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon je důležitý, protože při obchodních operacích dochází k přepravě zboží a to je velmi často opatřeno určitým obalem. Podle tohoto zákona vznikají producentům obalů zákonné povinnosti. Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech ukládá výrobcům, dovozcům a prodejcům při obchodních operacích další povinnosti.. V prvé řadě zákon specifikuje podmínky pro nakládání s odpadem z elektrických a elektronických zařízení. Vzniká tak povinnost zpětného odběru a odděleného sběru použitých elektrických zařízení, recyklace a materiálového využití. Další povinnosti podle zákona o odpadech vznikají také v oblasti nakládání s autovraky. Zákon o odpadech stanovuje povinnosti jak pro poslední uživatele vozu, tak i pro jeho výrobce a následně pak pro zpracovatele autovraků. Výrobci mají povinnost zabezpečit zpětný odběr některých automobilů Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech Zákon o odpadech č. 185/2001 Sb. je základním kamenem při nakládání s odpady na území ČR. V roce 2001 nahradil zákon o odpadech č. 125/1997 Sb., který nabyl účinnosti Zákon je neustále novelizován, poslední novela zákona je z roku 2006 a v současné době je předložena k diskuzi novela další, která připravuje radikální změny. 21

22 Přeshraniční přeprava odpadů Přeshraniční přeprava odpadů je upravena v deváté části zákona. Tento zákon obsahuje pouze stanovení, která jsou nezbytná k provedení právních předpisů Evropských společenství upravujících dozor nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj, z něj a jejich kontrolu. Zákon také stanoví, že příslušným správním úřadem pro přeshraniční přepravu odpadů a zároveň kontaktním subjektem je Ministerstvo životního prostředí ČR. Zákon nám říká, že odpad, který vznikl v České republice se přednostně odstraňuje v České republice. Přeshraniční přeprava odpadů do České republiky za účelem odstranění je zakázána s výjimkou odpadů vzniklých v sousedních státech v důsledku živelních pohrom nebo za stavu nouze. Zároveň se odpad vzniklý v České republice přednostně využívá v České republice, nejedná-li se o jeho využití v jiných členských státech Evropské unie 14. Oznámení o přeshraniční přepravě odpadů podává oznamovatel podle předpisu Evropských společenství nařízení ES č. 1013/2006 ve znění nařízení č. 1379/2007 (viz. kapitola 3.2.). Účastníkem řízení zahájeného oznámením je pouze oznamovatel. Ministerstvo stanoví dále vyhláškou podle části 3 přílohy II výše uvedeného předpisu ES rozsah informací a dokumentace pro jednotlivé druhy přepravy. Na základě oznámení o přeshraniční přepravě odpadů ministerstvo s přepravou souhlasí nebo má námitky podle čl. 9, 10, 11 nebo 12 výše uvedeného nařízení ES. Aby vůbec mohla být zahájena přeshraniční přeprava odpadů, musí být složena odpovídající finanční záruka nebo sjednáno odpovídající pojištění. Samotná přeprava začíná okamžikem, kdy ministerstvo obdrží kopii průvodního dokladu s vyplněným datem přepravy a dalšími příslušnými údaji v souladu s právními předpisy Evropských společenství. Ministerstvo může požadovat zpětné převzetí odpadu v případě, kdy nelze přepravu dokončit podle plánu nebo převzetí odpadů zpět v případě nedovolené přepravy. Prováděcí vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 381/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stanoví v 5 podrobnosti o náležitostech oznámení o přeshraničním pohybu odpadů (viz. příloha č.1). Kromě náležitostí stanovenými předpisy ES musí být oznámení doplněno dalšími náležitostmi. 14 Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, 54 22

23 Nakládání s použitými elektrozařízeními Na základě jedné z novel zákona o odpadech č. 185/2001 Sb., která se nově začala zabývat podmínkami pro nakládání s odpadem z elektrických a elektronických zařízení, vznikly pro výrobce, dovozce a prodejce elektrických a elektronických zařízení nové povinnosti. Touto novelou byly do právního řádu ČR transponovány direktivy EU o odpadních elektrických a elektronických zařízeních. Nejvýznamnější z hlediska ekologie je povinnost těchto subjektů zajistit financování zpětného odběru a odděleného sběru použitých elektrických zařízení, recyklaci a materiálové využití odpadu. Účelem je především prevence vzniku odpadu z těchto zařízení a jeho maximální využití. Výrobci nebo dovozci mají povinnost nést náklady spojené se zpětným odběrem elektrozařízení, mohou však tyto povinnosti převést na kolektivní systémy, do kterých přispívají. Tyto systémy vznikly na základě povolení Ministerstva životního prostředí V ČR najdeme takovýchto kolektivních systémů několik např. ASEKOL, s.r.o., ELEKTROWIN, a.s. atd., každý z nich se specializuje na určité skupiny elektrozařízení Nakládání s autovraky Zákon o odpadech stanovuje povinnosti v oblasti nakládání s vozidly s ukončenou životností, tedy s autovraky, vycházející z právních předpisů EU, směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2000/53/ES ze dne 18. září 2000 o vozidlech s ukončenou životností, jak pro poslední uživatele vozu, tak i pro jeho výrobce a také pro zpracovatele autovraků. Tato problematika je dále rozvinuta ve vyhlášce č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady. Každý, kdo se autovraku zbavuje, je povinen ho předat pouze osobám, které mají oprávnění s autovraky nakládat, tedy provozují zařízení ke sběru, výkupu, zpracování, využití nebo odstranění autovraků. Výrobci automobilů a jejich akreditovaní zástupci mají povinnost zajistit na vlastní náklady sběr, zpracování, využití a odstranění vybraných autovraků. Také mají povinnost vybudovat dostatečně širokou síť sběrných míst zajišťujících zpětný odběr autovraků. Dovozci jsou povinni zaplatit za dovážená použitá vozidla poplatek na podporu sběru, zpracování, využití a odstranění autovraků ve výši 5000 Kč 15. Zpracovatel autovraků je povinen převzít veškeré autovraky nebo jejich části a nebo veškeré použité části vyjmuté při opravách vozidel. Při převzetí autovraku nebo 15 Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, 37e 23

24 některé jeho části, je zpracovatel povinen vystavit potvrzení o převzetí. Zpracovatel je povinen autovrak zpracovávat způsobem, který neohrožuje životní prostředí, musí z něho odčerpat všechny provozní kapaliny, odebrat nebezpečné látky a postupovat takovým způsobem, aby mohla být co největší část znovu použita nebo nějakým způsobem využita. Velmi důležitou povinností při nakládání s autovraky je povinnost informační. Výrobci jsou povinni poskytovat Ministerstvu životního prostředí zprávy o využití odpadu z autovraků. Tyto skutečnosti jsou pak konfrontovány s cíli stanovenými zákonem. Zákon požaduje, aby nejpozději do 1. ledna 2006 byly vybrané autovraky opětovně použity a využity nejméně v míře 85 % průměrné hmotnosti všech vybraných vozidel převzatých za rok a opětovně použity a materiálově využity v míře nejméně 80 %. Průměrné hmotnosti všech vybraných vozidel. Výjimkou jsou vozidla vyrobená před rokem 1980, pro ty jsou tyto míry o něco nižší. Nejpozději do 1. ledna 2015 musí být vybrané autovraky opětovně použity a využity nejméně v míře 95 % hmotnosti všech vybraných vozidel převzatých za rok a opětovně použity a materiálově využity v míře nejméně 85 % Nařízení č. 1013/2006 o přeshraniční přepravě odpadů Hlavním a rozhodujícím cílem a předmětem tohoto nařízení je ochrana životního prostředí. Jeho dopady na mezinárodní obchod jsou spíše podružné. Toto nařízení nahradilo nařízení Rady (EHS) č. 259/93 o dozoru nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj, z něj a o její kontrole. Původní nařízení bylo již mnohokrát změněno a vyžadovala další změnu. Z důvodů větší srozumitelnosti bylo rozhodnuto o náhradě původního nařízení nařízením novým. Také bylo nutné sladit seznamy odpadů s Basilejskou úmluvou a včlenit obsah tohoto rozhodnutí do právních předpisů Společenství. Zároveň je také velmi důležité organizovat a upravovat dozor nad přepravou odpadů a její kontrolu způsobem, který zohledňuje potřebu zachovávat, chránit a zlepšovat kvalitu životního prostředí a lidského zdraví a který přispívá k jednotnějšímu uplatňování nařízení v celém Evropském společenství Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, 37, odst Nařízení č. 1013/2006 o přeshraniční přepravě odpadů, odst. 7 24

25 Pro toto nařízení je zásadní zařazení odpadů určených k využití do dvou seznamů, tzv. zeleného a žlutého seznamu. Zelený seznam tvoří příloha III nařízení ES č.1013/2006, která obsahuje odpady uvedené v příloze IX Basilejské úmluvy odpady označené kódem B a čtyřciferným číslem) a další zbytkové odpady zeleného seznamu (označené kódem začínajícím písmenem G). Žlutý seznam tvoří příloha IV nařízení ES 1013/2006, která obsahuje odpady uvedené v přílohách II A VIII Basilejské úmluvy (odpady označené kódem A a čtyřciferným číslem) a další zbytkové odpady žlutého a červeného seznamu (označené kódem začínajícím písmenem A nebo R). Tyto seznamy slouží pouze jako pracovní pomůcka usnadňující orientaci. Odpady určené k využití pro účely přeshraniční přepravy je nutno označovat příslušnými kódy dle přílohy III nebo IV nařízení ES č. 1013/2006. K přepravě odpadů určených k využití uvedených v zeleném seznamu v rámci EU není nadále třeba písemného souhlasu. Toto pravidlo má ale však mnoho výjimek. Písemný souhlas je nutný při přepravě těchto odpadů do Polska, Slovenska Lotyšska, Bulharska a Rumunska. Vývoz odpadů ze zeleného seznamu do nečlenských zemí OECD je velmi omezen a podléhá přísným omezením. Režim vývozu jednotlivých druhů odpadů je pro 44 těchto zemí stanoven v Nařízení Komise (ES) č. 1418/2007, o vývozu některých odpadů určených k využití, uvedených v příloze III nebo IIIA nařízení 1013/2006. Evropská Komise proto připravila seznam zemí a kontrolních režimů, které se musí použít při přepravě odpadů zeleného seznamu do jednotlivých třetích zemí. Nařízení také stanovuje postupy a kontrolní režimy pro přepravu odpadů v závislosti na původu, určení a trase přepravy, druhu přepravovaných odpadů a způsobu nakládání s odpady v místě určení. Toto nařízení se vztahuje na přepravu odpadů mezi členskými státy, v rámci Evropského společenství nebo tranzitem přes třetí země, dovážených do Společenství ze třetích zemí, vyvážených ze Společenství do třetích zemí a také na tranzit odpadů přes Společenství na cestě ze třetích zemí do třetích zemí. Nařízení stanoví v podstatě tři režimy kontroly při přeshraniční přepravě odpadů: přeprava odpadů, která musí být provázena určitými informacemi. Přitom není nutno podávat oznámení příslušným orgánům dotčených států a čekat na jejich souhlas (viz. zejména článek 18 a jeho příloha VII). 25

26 přeprava odpadů, ke které je nutno podat oznámení. Přepravu je možno uskutečnit teprve tehdy, když příslušné orgány dotčených států udělí souhlas s přepravou. přeprava odpadů, která je zakázána. O tom, do kterého z uvedených režimů bude daná přeshraniční přeprava spadat, závisí hlavně na následujících faktorech: účel přepravy zda se jedná o přepravu za účelem odstranění nebo k dalšímu využití, v určitých případech může být významné i to, zda se jedná o přepravu k laboratorní analýze či zkouškám země určení země, do které je přeprava odpadů plánována nebo uskutečňována a ve které má být provedeno využití nebo odstranění (čl.2 odst.23 nařízení) zařazení odpadů do tzv. barevných seznamů má význam pouze u přepravy odpadu určeného k využití zařazení odpadu dle katalogu odpadů stejně důležité jako zařazení do tzv. barevných seznamů, rozhoduje o tom, zda český subjekt může vystupovat v úloze oznamovatele či původce a jestli bude odpad podléhat zákazu při vývozu z EU do zemí, které nepřijaly nařízení OECD, zda může být vůbec odpad zařazen do zeleného seznamu odpadů hmotnost zásilky odpadu má význam jen v určitých speciálních případech Nově je v tomto nařízení závazně stanovena forma a obsah dokladu, který musí doprovázet zásilky odpadu ze zeleného seznamu, k nimž není potřeba souhlasu. Tyto náležitosti najdeme v příloze VII nařízení ES č. 1013/2006 ve znění nařízení ES č. 1379/2007. Tento doklad musí být podepsán osobou, která přepravu zřizuje a po ukončení přepravy i zařízením k využití odpadů nebo laboratoří a příjemcem odpadu. Dle článku 18 tohoto nařízení musí být uzavřena smlouva o využití příslušných odpadů zeleného seznamu a smlouva o zajištění jejich zpětného převzetí pro případ, že přepravu odpadů nebo jejich využití nebude možno dokončit podle předem stanoveného plánu. Tato smlouva musí být účinná nejpozději ode dne zahájení přepravy a na vyžádání musí být poskytnuta příslušným dotčeným úřadům. 26

27 K přepravě odpadů určených k využití uvedených ve žlutém seznamu je vždy třeba písemného souhlasu příslušných úřadů ve všech zemích, které jsou přepravou dotčeny. U tranzitních zemí stačí pouze udělení tzv. tichého souhlasu. Vývoz odpadů, považovaných za nebezpečné, je do nečlenských zemí OECD zakázán. Podrobnosti jsou stanoveny ve čl. 36 ve spojení s přílohou V nařízení č.1013/2006. Členské státy mohou ve výjimečných případech na základě dokladů předložených oznamovatelem stanovit, že příslušný nebezpečný odpad je vyloučen ze zákazu vývozu. V ostatních případech je vývoz a dovoz nebezpečných odpadů upraven v Basilejské úmluvě. Oproti původnímu nařízení č. 259/1993 dochází k významné změně v náležitostech oznámení. Nařízení č. 1013/2006 stanovuje nový Formulář oznámení a Průvodní doklad (tyto formuláře tvoří přílohu IA a IB nařízení). Tyto formuláře jsou harmonizovány s formuláři Basilejské úmluvy a OECD. Nově jsou tyto formuláře součástí nařízení 1379/2007, kde jsou částečně upraveny. Příloha II nařízení stanoví v části 1 a 2 náležitosti, které mají být ve formuláři oznámení nebo v jeho příloze vždy uvedeny. Část 3 této přílohy obsahuje další informace a dokumentace, které mohou příslušné dotčené orgány požadovat navíc. Toto nařízení přináší oproti nařízení č. 259/1993 také změny týkající se podávání oznámení a vydávání souhlasů, základní postup však zůstává zachován. Tyto formuláře byly v poslední době novelizovány nařízením č. 1379/2007, najdeme je v příloze I a II příslušného nařízení (viz. příloha). Při provádění přepravy je důležité vědět, zda je přepravován odpad nebo zboží či výrobky. Věc je považována za odpad v případě, že se jí osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit 18. Dále je při přepravě důležité vědět, zda je odpad určen k dalšímu využití nebo k odstranění. Odpady určené k využití jsou uvedeny v tzv. barevných seznamech odpadů. U všech typů přepravy odpadů u nichž se vyžaduje oznámení, musí být mezi oznamovatelem a příjemcem uzavřena smlouva o využití nebo odstranění oznámeného odpadu. Smlouva musí být účinná v době oznámení a po celou dobu trvání přepravy 19. Dále se u všech přeprav odpadů, u nichž se vyžaduje oznámení, musí být poskytnuta 18 Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, 3 19 Nařízení ES č. 1013/2006 o přeshraniční přepravě odpadů, článek 5 27

28 finanční záruka nebo odpovídající pojištění, které pokrývá dopravní náklady, náklady na využití nebo odstranění a náklady na uskladnění po dobu 90 dní 20. Oznámení o zamýšlené přepravě se podává pomocí formuláře oznámení a průvodního dokladu příslušnému orgánu místa odeslání. V případě České republiky se jedná o Ministerstvo životního prostředí. Pokud oznámení obsahuje veškeré informace a dokumentaci podle přílohy II, část 1 a 2, považuje se za řádně podané a příslušný orgán místa odeslání je povinen oznámení postoupit příslušnému orgánu místa určení. Kopie oznámení musí být předána příslušným orgánům pro tranzit, jednu kopii oznámení si příslušný orgán místa odeslání ponechává. Z přílohy II část 3 vyplývá, že každý dotčený příslušný orgán může vyžadovat ještě další doplňkové informace a dokumentaci, které souvisí s posouzením oznámení v souladu s nařízením č. 1013/2006. Dále mohou být vyžadovány požadavky uvedené ve vnitrostátních předpisech. Doplňkové informace a dokumentace, které požaduje Ministerstvo životního prostředí pro různé typy přepravy, jsou uvedeny na jeho internetových stránkách. Pokud bylo oznámení řádně podáno a navíc byly dodány všechny doplňkové informace požadované všemi dotčenými orgány, je oznámení považováno za řádně provedené a příslušný orgán místa určení zašle potvrzení o přijetí oznámení. Toto musí učinit do tří pracovnách dnů po obdržení řádně provedeného oznámení. Pokud do 30 dnů po obdržení oznámení příslušný orgán místa určení nepotvrdí příjem oznámení, musí poskytnout oznamovateli na jeho žádost vysvětlení s uvedením důvodů. Příslušné dotčené orgány musí do 30 dnů ode dne předání potvrzení o přijetí vydat rozhodnutí o oznámené přepravě a to jako souhlas bez uložení podmínek či souhlas s uložením podmínek podle článku 10 a nebo námitky podle článků 11 a Při tranzitní přepravě odpadů přes Českou republiku se české subjekty mohou zúčastnit přepravy jen jako dopravci, nemohou však vystupovat ani jako oznamovatelé, ani jako příjemci. Při tranzitu přes Českou republiku požaduje ministerstvo životního prostředí jako příslušný orgán pro tranzit informace a dokumentaci dle přílohy II část 1 a 2, dále pak kopii smlouvy a informaci o finanční záruce. Přeprava k odstranění odpadu do České republiky je nadále zakázána, z České republiky do jiných členských zemí je možné přepravu odpadů k odstranění povolit jen v případě, že v ČR není k dispozici vhodné zařízení sloužící k odstranění odpadů. 20 Nařízení ES č. 1013/2006 o přeshraniční přepravě odpadů, článek 6 21 Nařízení ES č. 1013/2006 o přeshraniční přepravě odpadů, článek 9 28