Pamětní kniha farnosti Lubník

Transkript

1 Pamětní kniha farnosti Lubník

2 Gedenkbuch bei der Pfarre Lussdorf Pamětní kniha farnosti Lubník Na deskách vlepeno potvrzení o benedikci nového kostela sv. Petra a Pavla apoštolů v Lubníku jako filiálního kostela Tatenic , kterou z pověření arcibiskupa Ferdinanda Marii Chotka provedl děkan Ignác Hönig. Další vložená listina Vormerke über die in Pfarrbezirke befindlichen Kreuze, Statuen etc. mit Angabe ihres Zustandes in Lussdorf Poznamenání křížů, soch atd., nalézajících se ve farnosti, spolu s popisem jejich stavu zní (význam zkratek odhadnut): 1. Obrazy Křížové cesty v počtu (nedopsáno) 2. Kamenná socha Nejsvětější Trojice, daroval? Hornischer Georg, dědičný rychtář z č. 19. Zepředu: 5. srpna 1717 dal poctivý muž Georg Hornischer, dědičný rychtář obce Lubník, postavit k poctě Nejsvětější Trojice tuto sochu, protože jeho předek Fr. Hornischer (v neděli?) 21. srpna 1715 zemřelý tu leží pohřben. (Podle PK Tatenice tu byli pohřbeni zemřelí na mor.) 3. Kamenný kříž v poli ao 1797, postavil Joseph Czjtsch (Číč), sedlák z č. 45, 4. října 1797 na poli (pozemku) str. 4 Zepředu: Joseph Czjtcž odkázal v nemoci r. 1794, aby všichni, kteří jdou kolem, se mohli zastavit a uctít Ježíše Krista, jenž za nás zemřel. Renovován 1837 Joh. Maixnerem, sedlákem v Lubníku 4. Obecní kamenný kříž u vchodu do kostela, 20. června 1800, náleží obci jako její realita na pozemku str. 7. Zepředu: Mathes Maixner, zbožný muž, rozjímal o utrpení Ježíšově, jež i jemu přineslo spásu. Rozhodl se (promyslel) zde ao 1800 postavit (sochu), jak za nás (Spasitel) zemřel. 5. Kamenná socha Neposkvrněného Početí P. Marie za dvorem, (postavil) Joseph Janisch z č. 5. Zepředu: Mathes Schwab dal s velkou radostí zřídit toto vyobrazení - Zdrávas Maria, laskavá pomocnice naše ve smrti dal je Joseph Janisch, majitel statku. Na zadní straně: 8. Mai Dřevěný sloupek sv. Gottharda, postavil? Johann Hornischer, dědičný rychtář z č Dřevěný sloupek sv.?, postavil? Johann Maixner, sedlák z č. 45 nahrazen kamenným křížem 8. Dřevěný kříž s plechovou figurou v poli, Joseph Janisch z č Dřevěný obraz P. Marie, Johann Werner z č. 59 Na předsádce připsáno: Z Lubníku pocházejí následující kněží: P. Josef Hornischer, narozený v domě č. 81, zemřel jako farář v Aspern (Rakousko) P. Josef Fränzl, narozený 1812 v domě č. 32, zemřel jako kooperátor v Eckersdorfu (Jakartovice) 1848 P. Vincenz Leander Köhler, augustiniánský kanovník v Kloster-Neuburgu, narozený 30. března 1838 v Lubníku v domě č. 49, byl ordinován v roce 1864, byl farářem v Gessendorfu v Dolních Rakousích v roce Str. 1 Johann Schneiderke Tento pán se narodil v Engelswaldu (Mošnově) v Kravařsku 1805 a v roce 1832 byl vysvěcen na kněze. Když byla povolena lokalie v Lubníku, dostala v Johannovi Schneiderkovi svého prvního duchovního správce, o něhož se obec Lubník sama zasadila. (Předtím byl kooperátorem v Deutsch-Liebau, Horní Libině.) Na začátku roku 1850 přišel do Lubníku a působil zde v každém ohledu jako zanícený kněz. Také jeho lékařské znalosti se mnohokrát hodily. Za něho se Lubník v roce 1857 stal samostatnou farností. Dobře smýšlející duchovní správce se dostal do nesouhlasu s místním učitelem, představeným (obce) (připsáno: Thomas Zeit) a všemi v obci, takže konečně považoval farář Johann Schneiderke za vhodné vyměnit si (připsáno:ex offo) faru s panem farářem Johannem Rossmanithem z Grumbergu (Podlesí), což lidé považovali (nalézali) za obtížné. V prosinci roku 1858 se odstěhoval důstojný pán, o Lubník tak zasloužilý farář, do Podlesí, kde spokojeně a štastně žil. Připsáno: Později šel jako farář do Lobnig u Berouna (Lomnice u Rýmařova), roku 1877 odešel do pense do Kroměříže, kde zemřel V roce 1850 vyhořely selské usedlosti č. 41 a července 1853 byla obec Lubník těžce navštívena, protože krupobití zničilo úrodu na mnoha polích. Str. 2 Johann Rossmanith Narodil se 1805 v Rase (Razová) ve Slezsku a v roce 1829 byl vysvěcen na kněze. 23. prosince 1858 se přestěhoval z Podlesí do Lubníku. Pan farář Johann Rossmanith měl vynikající hudební znalosti, byl společenský, velký přítel (pěstitel) květin a zdatný kazatel. Dobrého statečného kněze vyvádění (Spektaklsucht) lusdorfských nešetřilo. Posměvační mládenci (chasníci) neváhali zpívat před farou obscénní písně, jež faráře přivedly až k slzám, jak si postěžoval svému příteli. Proč to bezúhonnému knězi udělali? Protože při zápisu jednoho nemanželského dítěte do křestní matriky se před kmotry zmínil (mírně vyjádřil) o mnoha nemanželských dětech. Pečlivě vedenými popisy duší vykonal pro svého nástupce záslužnou práci (službu). 2

3 V roce 1863 požádal o knížecí lichtensteinskou faru v (Moravském) Berouně, dostal ji, a v prosinci 1863 se odstěhoval do Berouna, kde zemřel Str. 3 Adolf Smekal se narodil 1832 v Kunzendorfu (Kunčina) u Moravské Třebové a 1853 byl ordinován. Administroval osiřelou (uvolněnou) faru Lubník. Po jejím obsazení odešel jako kooperátor do Krönau (Křenova) v opatovickém děkanátu. Po smrti křenovského pana faráře Aloise Krumpholze administroval pan P. Adolf Smekal faru v Křenově, pak faru Goldenstein (Branná) a po Branné lokalii Spachendorf (Leskovec). Po obsazení Leskovce byl ustanoven kooperátorem v Braunsdorfu (Brumovice), později stejně poslán do Oskavy a tuto faru po smrti svého faráře Paula Harkera ( ) obdržel. Zemřel jako farář v Oskavě str. 4 Albin Langer Narozen v Branné 23. prosince Můj otec byl knížecí ovčák v Altstadt (Starém Městě), hovorný, rozšafný, bohabojný služebník Jeho Vysoké Knížecí Jasnosti. 26. července 1835 jsem byl v Olomouci vysvěcen na kněze; jenže můj otec se toho nedožil, zemřel v červnu Po své ordinaci jsem se stal kooperátorem v Kunzendorfu (Kunčice u Dvorců), děkanát Hof (Dvorce), pod farářem Josefem Wasserrabem, byl jsem u něho jen dva měsíce, protože Nedůstojnější k.a. konsistoř mě poslala do Krnova, kde byl mým farářem a děkanem pan Josef Happak. Tento důstojný pán byl výborným kazatelem, obratný a praktický při vedení svého úřadu a praktický jako duchovní správce i známý v literatuře vydáním práce o vyučování šestinedělek (šestitýdenním?). Rád mi byl radou a pomocí k ruce, kdykoliv jsem ho požádal. Mými spolubratry v duchovní správě byli vynikající pánové Florian Ihm a Johann Theinas. Abych si upevnil zdraví v mírnějším podnebí, byl jsem rok kooperátorem v Jeseníku nad Odrou pod panem farářem Johannem Hauptem, který měl u sebe svého bratra, sešlého tkalce. V srpnu 1842 jsem přišel do Křenova v opatovickém děkanátu jako kooperátor. Můj farář, který se brzy stal děkanem, byl vynikající pán Ludwig Oppitz. V roce 1854 se v Křenově konala generální vizitace. Za nějaký čas byl pan farář a děkan Ludwig Oppitz odměněn za své zásluhy jmenovámí asesorem Jeho k.a.milosti a arcibiskupským radou. Potom co jsem byl 14 let spokojeně jako kooperátor v Křenově, chtěl jsem být také samostatným a tak dobrotivý Bůh rozhodl, že jsem byl 27. března 1856 investován na lokalii Religions-fondu Hoflenz (Mlýnický Dvůr). Pan učitel Augustin Seidel se nemohl shodnout s mým bedlivým dohledem a také mně se nepoštěstilo, ačkoliv jsem vyučoval náboženství, odstranit jisté napětí, působené po celé ty roky excurrendo školou. Ještě nesnesitelnější byl starý zádušní starosta Severin Umlauf se svou vrtošivou hlavou. Už jeho otec byl za druhého pana lokalisty P. Halbgebauera zádušním starostou, a tak věřil, že jeho rodina může působit na dům duchovního jistým nátlakem ke svému prospěchu. Jenže nikdo si to nedal líbit, pan P. Anton Till, jemuž otec starého Severina hodil klíče od kostela pod nohy, ho odmítl. Potom co se jeden rok kál ze své impertinence, dal se do prošení a byl přijat; velmi nerad že odstoupil. Když koncem roku 1835 a na začátku roku 1836 pan P. Köhler administroval lokalii Mlýnický Dvůr, obstarávala v domě duchovního kuchyni manželka zádušního starosty, jenže tak, že dobrý pan administrátor byl s hospodařením velmi nespokojen. Když se zádušní starosta setrvávající od doby pana P. Halbgebauera odebral do výslužby, byl od roku 1838 jeho syn Severin za P. Schwarze kostelníkem a hrobařem. Když mohl duchovnímu připravit nesnáz, udělal to, byť i svému dobrodinci, jak jednou P. Schwarze ujišťoval. Za pana P. Johanna Bayera to tak šlo dál. Takže když jsem 4. dubna 1856 přišel do Mlýnického Dvora, bylo panem děkanem 10. (dubna) v den předávky v sakristii Severinu Umlaufovi řečeno, že by se měl snažit s novým duchovním správcem vycházet. Moje matka se narodila v roce 1783, dny svého stáří prožila se mnou v Mlýnickém Dvoře, a zemřela 25. ledna Tu mínil kostelník Severin Umlauf, že by jeho 78letá nevlastní matka vedla duchovnímu domácnost. K obsluze staré nevlastní matky nabídl svou příbuznou (sourozence?) a tehdy 73letou Magdalene Larischovou. Protože podle jeho názoru nemohla nosit vodu a konat jiné těžké práce, nabídl jako sloužícího svého blízkého příbuzného. S tímto projektem se starý Severin už od počátku tak sžil, že nepřipustil, že by mohl být chybný. V roce 1861 starý Severin na podzim zemřel a jeho syn se stal hrobníkem a zádušním starostou. 27. dubna 1864 jsem byl investován jako farář na faru Lubník, 12. května jsem přijel do Lubníku. Abych si zvykl v plesnivém farním domě chtělo čas a trpělivost. Jako velký nedostatek jsem v Lubníku nalezl potulující se mládež. Zpívající, řvoucí, bučící výrostci v noci táhli kolem domu duchovního a kostela. 5. června 1864 nebylo mému synovci Theodorovi Langerovi dobře, spal v pohostince. V jedenáctou hodinu noční zpívali mládenci před domem duchovního obscénní píseň, vylézali na podezdívku a nakukovali oknem dovnitř. Konečně můj synovec jednoho z nich poznal, byl to Johann Hornischer, který byl při stěhování. Můj synovec vážně onemocněl, byl zavolán pan Illichmann a s pomocí Boží se podařilo lékaři přivezenému z Tatenic chlapce zachránit. Užil jsem kazatelny, školy i pomoci c.k. okresního úřadu, abych nočnímu povykování zamezil. Veledůstojný pan farář v Moravském Berouně, P. Johann Rossmanith, který novoknězi z kláštera Klosterneuburg P. Leanderovi Köhlerovi 7. srpna 1864 ve farním kostele v Lubníku držel slavnostní kázání, řekl ve svém vynikajícím projevu: Lubník má své stinné stránky; dále řekl: děti lžou, kradou, (považují za) obtížné 3

4 chodit do školy kde je toho důvod? získal si tím vděčnost lubnických, že z ní zůstalo minimum. Když jsem v lednu 1865 jednou v neděli večer psal kostelní účty až do 11 hodin, táhli zpívající a hulákající výrostci sem tam a byli tak drzí, že se pokusili otevřít zamrzlé okno pohostinky, takže vyrazili jednu tabulku. Stěžoval jsem si na c.k. okresním úřadě s poznámkou, k čemu je obecní a kostelní hlídač, jenže se nic nestalo. Přijal jsem to vše jako Bohem daný prostředek požadavku, abych lubnickému vyvádění učinil přítrž. Ve stálému boji proti hrubosti a drzosti utrpělo mé zdraví, 14. března 1865 jsem onemocněl a jen s námahou se podařilo dobrému panu Illichmanovi mne s Boží pomocí zachránit. Konečně se vyvádění výrostků omezilo, také házení bláta (hnoje) na dům duchovního ustalo; když se zase něco vynořilo, káral jsem to s kazatelny, což přece vypadalo, že to lidmi otřáslo; na špalek je třeba klín (Přísloví: Auf ein Klotz gehört ein Keil.) Došel jsem k přesvědčení, že s lubnickými je nutno zacházet spíše přísně než laskavě, chce-li mít člověk klid. Pan N.N. (jméno vyškrábáno) sám zlubničil. Podle jeho názoru nesmí nikdo vyvádějícím lubnickým něco říci, nebo dostane kamenem po hlavě. Jestliže lubničtí říkají duchovnímu: máslo, smetanu, mléko, chléb, vejce atd. dostáváte a nic vám nechybí; na to je nejjednodušší (odpověď): nedůvěřujte (nevěří se) těmto prázdným slovům; vždyť s penězi v ruce se dají tyto věci získat a spokojeněji. Rok 1866 se projevil vážně. Čtyři a půl týdne bylo v Lubníku nakvartýrováno 70 ulánů a odpochodovali z Lubníku 20. června. 17. června bylo v Lubníku nakvartýrováno na 600 mužů infanterie (pěšáků) a zůstali zde do 21. června. V domě duchovního se ubytoval pan podplukovník (Oberstleutnant) rytíř von Görtz, vynikající a důstojný muž, se svým sluhou Johannem, který byl povoláním krejčí. V novinách jsem četl, že pan rytíř von Görtz byl Jeho Veličenstvem naším nejmilostivějším císařem a pánem Františkem Josefem povýšen na plukovníka, a že obdržel zlatý Vojenský záslužný kříž s vojenskou dekorací. 9. července vtáhl do Lubníku nepřítel, více než 600 mužů pruské kavalerie. Ubytování s obsluhou v domě duchovního obdržel plukovník, jeho adjutant, sluha a dva muži. 10. července přišlo do Lubníku více než 1200 mužů nepřátelských oddílů, plukovník, adjutant, sluha a pět mužů se nakvartýrovalo do domu. Starosta se podle sdělení ubytovatele vyjádřil, že fara má dost pokojů a místa pro všechny. Po této strasti přišla cholera a v Lubníku zuřila velmi silně. Zde na str. 10 končí zápisky faráře Langera, pokračuje administrátor: Pan farář Albin Langer se 19. února (1867) odstěhoval do Lobensteinu (Úvalna) v krnovském děkanátu v rakouském Slezsku, jehož faru obdržel. Zde si odpočinul ode všeho trápení, které zažil v Lubníku. (Vepsáno: Později obdržel faru Petersdorf (Petrovice) v osoblažském děkanátu, pak byl 1881 presentován na faru Glaselsdorf (Sklené). Zemřel v Moravské Třebové jako emeritní farář ) Je zakladatelem této Pamětní knihy a vlastním životopiscem, jak lze ze psaní v ich formě seznat. Mnohé často viděl v pošmourném světle. Také si měl uvědomiti (nečitelné) lidé velkou část kalamit, které ho zde a tady potkaly, přirozeně vyvolala jeho nešťastná nemoc. (Skoro nečitelné, přeloženo odhadem.) O lubnickou faru si získal (značné?) zásluhy zvláště uspořádáním archivních písemností, k jejichž uložení dal vlastním nákladem zhotovit skříň. Alois v. Canawal, administrátor Str. 11 Cyrill Tinz Narozen 25. června 1817 v Kunzendorfu (Kunčice u Starého Města pod Sněžníkem?) na bývalém panství Goldenstein (Branná), ordinován 6. srpna Byl lokalistou v Spornhau (Ostružné), když mu těžký prodělaný tyfus podlomil síly natolik, že mu znemožnil další duchovní správu v horách. Proto byl navržen do Lubníku a 15. května 1867 na tuto faru investován, právě téhož dne, kdy Jeho knížearcibiskupská Milost Fridrich lantkrabě Fürstenberg konal v Lubníku sv. generální vizitaci. Farní obydlí nalezl v ubohém stavu, prolezlé plísní, tím vskutku nezdravé; proto bylo na jeho žádost u představeného obce Bernarda Habigera započato s radikální renovací. Podlahy byly odstraněny, na půl sáhu (hluboko) byla vyházena mokrá hlína, zasypáno štětem (škvárou?) ze železnice, položena nová podlaha a zabudována kamenná futra dveří, takže plíseň byla šťastně odstraněna. Po politické stránce se v roce 1867 vytvořila pro katolickou církev a klérus velmi smutná situace; říšská rada, většinou tvořená protikatolickými liberálními elementy, dělala ve státě sv. církev obětním beránkem za všechny utrpěné porážky, tlak a bouři (Drang mit Sturm slovní hříčka z názvu německého hnutí Sturm und Drang ) na odstranění konkordátu, zavedení občanského sňatku a oddělení školy od církve, což i v panovnickém domě (nečitelné) přijímáno; tisk většinou v rukou židů se rouhal a vysmíval sv. víře a kléru, jeho důstojnost lží a drzostí vláčel blátem, každý mizerný (lumpig) špatný žurnalista se mohl o klérus otírat, námitky biskupů nebyly slyšeny, jejich hodnost byla zesměšňována a urážena. Kněží, kteří se zanícením zastávali z kazatelen dobrou věc, byli falešně obviňováni a odsuzováni, kněz nenalézal žádné spravedlnosti (práva) (dva řádky přeškrtány). V měsíci květnu 25. dne napadlo ohromně sněhu a obilí pomrzlo, protože trvala silná zima od Všech svatých až doposud. Franz Werner sedlák s (nečitelné) vdovou a výměnkářkou Barbarou Köhlerovou opatřili do kostela 4 obrazy, Immaculatu za 70 zl. konv.m., sv. Barboru za 70 zl. konv.m., sv. Šebestiána a sv. Františka Seraf. Bůh jim to odplať. In omni trililatione et angustia Nostra, Suii(nečitelné) Nobis Sanctissima Virgo Maria! (Všechny) 4 obrazy namaloval Anton Aust, malíř v Adamsthalu (Adamov) u Branné. 4

5 Str Tento rok sehrál v historii Rakouska smutnou roli. (Dva řádky přeškrtány.) Tlak, jímž pronásledovalo katolickou církev a jejího klérus liberální ministerstvo a Říšská rada, jež většinou sestávaly z elementů (nečitelné) nevěřících hebrejských peněžních měšcích, pouze profesor Greuter (nečitelné) z Tyrol, doktor Jäger sv. katolickou víru hájili (podporovali) v Říšské radě, jenže slabě a bez účinku. Konkordát uzavřený 1855 Jeho Veličenstvem Františkem Josefem a papežem Piem IX., zástupcem Kristovým, byl se silným potleskem zrušen, zaveden civilní sňatek, církev odloučena od školy, odebrán jí dohled nad školou, taškářům (Spitzbuben) nadto špatným lidem pouta uvolněna, zatímco dobří mužové, kněží zanícení pro dobrou věc, byli falešně obviňování, světskými soudy šmahem odsuzováni a (nečitelné incanunirt?). (Dva řádky přeškrtané.) Člověk se setkával jen se špatnou politikou a lží, (nečitelné) byl pravdě vystavován účet. Rostoucí liberalismus se vydal na cestu k zuřivé revoluci a (nečitelné). Uhry, svobodné království, stupňovaly svá přání, a chtěly se od Rakouska zcela odtrhnout. Stav obležení katolické církve, kleru a katolíků (řádek přeškrtán) trval dále, jen (nečitelné) a sáhl po Ninc (nečitelné). 26. června 1868 byl (zveřejněn) s okamžitou platností zákon, podle něhož všechny státní obligace 10% hodnoty (ze zlatého 20 krejcarů) ztrácejí. Zdejší fara a kostel tím hrozně utrpěly farář pozbyl na svém služném 80 zl. rak. č. Obrátil se písemně na vysoké c.k. místodržiteltví, byl však odmítnut. Povinná (zavázaná) obec se zdráhala uhradit doplněk kongruy, takže podepsaný farář byl nucen hájit svá práva a jejich plnění s pomocí nejdůst. k.a. konsistoře, která trvala na plnění zakládací listiny (farnosti) obcí. Nejvyšší resoluce přišla, že doplněk kongruy musí být (obcí) hrazen, jinak může být farář přeložen a fara opuštěna (zrušena). Tak knížearcibiskupská Milost ve své (nečitelné) dobrotě, a věc se (nečitelné vyřešila?) k dobru faráře Bůh to odplať šlechetnému arcipastýři Fridrichovi lankraběti Fürstenbergovi. Počasí v roce 1868 bylo velmi suché, po celé léto nepršelo, žeň velmi (nečitelné) a málo (nečitelné), zvláště byl nedostatek píce. 7. listopadu byla mrazivá bouře, která strhávala střechy domů a stromy vyvracela z kořenů. Dále pracoval podepsaný farář po celé léto 1868 na okrášlení kostela. Celý vnitřek kostela byl vymalován malířem Johanem Kubečkem z Lanškrouna, varhany a malý boční oltář štafírovány, oltářní mřížka a (nečitelné lavice?) natřeny, stará sešlá kazatelna sundána. Místo ní dal farář kazatelnu, kterou mu z klášterního kostela levně odprodal za cenu 50 zl. rak.č. jeho přítel P. Josef Schäfer, ředitel v klášteře voršilek v Olomouci, sám ji dal 4 koňmi přivézt a s velkou námahou a starostí (péčí) ve zdejším kostele postavit stavěli ji Franz Janisch, kostelník, a jeho syn. Celkové výlohy uhradil podepsaný farář většinou z příspěvků dobrodinců. Trápení, starosti, bezesné noci musel podepsaný přestát, zvlášť kvůli stavbě kazatelny, kdy faráři kromě Franze Wernera, sedláka z č. 61, a chudé svobodné (nečitelné) Rosalie Schwabové žádný z farníků nedal příspěvek na kazatelnu (připsáno: 20 zl.) Přísloví Nevděk světem vládne (Undank ist der Welt Lohn) se na podepsaném vyplnilo. Kromě všech vnějších nepříjemnosti ještě ztrpčil faráři (život fakt), že povinná obec ještě ani jednou nenahradila deficit jeho důchodů 80 zl. rak. č., takže zůstal zdejší farář zcela odkázán na těch pár zlatých svého platu. Kéž by jeho nástupci za tuto přinesenou oběť (nečitelné). Mládenci a panny obstarali dvě bílé hedvábné korouhve, nemocná svobodná osoba Anna Müllerová darovala kostelu krásné lucerny s prosbou, aby ji tyto při jejím pohřbu na cestě doprovázely (byly neseny ssebou). Malé falsistorium do presbytáře dal pořídit farář, dosud tu byla nepěkná(?) nika. Bůh bohatě odplať všem dobrodincům, nejen tu, ale i na věčnosti! Omnia ad majorem Dei gloriam! Lubník 31. prosince Cyrill Tinz, farář Str Co se politiky týče, nemohla vláda a Říšská rada uvést do pořádku (klidu) rozličné národnosti v monarchii. Povstání (nečitelné Bosňanů?- Bochnia?) v Dalmacii bylo teprve po mnoha obětech přemoženo. Tlak na katolickou církev a klérus pokračoval i nadále. (Řádek škrtnut.) Proti šířící se nemravnosti a nevěře ve světě se rozhodl papež Pius IX. jako hlava katolické církve svolat do Říma ekumenický koncil, zahájený 8. prosince 1869, jehož se zúčastnilo na 500 biskupů a učených theologů z celého světa. Specielně pro Lubník byl tento rok suchý, ale celkem úrodný. 11. prosince v jednu hodinu v noci vypukl oheň, hořelo u dědičného rychtáře Hornischera (ovčín) a dům č.18 jistého Penky. Do kostela byl pořízen dobrodinci lustr se závěsem (provazem, šňůrou) za 150 zl. rak.č. a zahradníkem (malorolníkem) Pelzelem a jeho manželkou postní obraz na 90 zl. rak.č. k poctě Boží. Bůh jim všem bohatě odplať. Sid Nomen Domini benedictum. Cyrill Tinz, farář Politcká vřava v Rakousku neustává, jedno ministerstvo odstoupilo, stát začalo řídit jiné a tlak na katolickou církev pokračuje a vnitřní rozpory (ve státě) se neodstraňují. Pro církev a kněžstvo to byl špatný rok satan svádí lidi, kdejaký hlupák (Dummkopf) se naváží do církve, nic než nevěra, bezbožnost a sebevraždy. 5

6 Zde v Lubníku byl kostel pokryt břidlicí, rok byl celkem úrodný, dobrá píce, pak chladno a sucho, a nakonec zima velmi drsná a studená. V červenci tohoto roku vyhlásila Francie válku Prusku, jižní Německo uzavřelo s Pruskem spojenectví, tažení, v nejkrvavější bitvě světa u Sedanu byl Napoleon zajat s celou svou armádou, (nečitelné) bojoval dál, Paříž byla obležena německým vojskem, nová francouzská armáda byla v dalších bitvách stále znovu a znovu porážena německou armádou až zničena, 26. ledna 1871 Paříž kapitulovala. - Bůh dejž brzy mír a lepší a příznivější časy. Str Co se týká politiky, není jediného zlepšení. Katolická církev je stále předmětem pronásledování, a každý novinářík (Pressbube) ji a její (kněze) může beztrestně urážet. Rok byl celkem studený, ale úrodný. Pro kostel v Lubníku opatřila vdova po dědičném rychtáři Hornischerová obraz Nejsvětější Trojice, malovaný malířem Antonem Austem z Adamova u Branné. Obraz stál i s rámem 70 zl. rak.č. Také farář a dobrodinci obstarali novou vyšívanou kasuli (dárce z čp. 59) a nový misál (dárce z čp. 61). Bůh jim to odplať. Přitom měl pisatel v tomto roce (nečitelné) jednání se starostou, mimo jiné zuřivým, ale spíše bezvěreckým hrubým individuem, dále musel zaopatřovat mnoho nemocných. Představený obce drze požadoval po faráři předložení účtů a opisů kostelního a chudobinského jmění; protože je obec u kostela zastoupena skrze kostelní hospodáře (zádušní starosty), a ústav chudobinský kontrolují otcové chudých, tak farář tento drzý požadavek odmítl. Na to někteří něco (nečitelné) žádali z hlouposti (předložení, kontrolu) farářem vedených účtů a svá podezření vůči němu vyřvávali, (nečitelné) ba vskutku vznesli stížnost u přednosty c.k. okresního úřadu, ačkoliv pisatel své oprávnění a správnost účtů dokázal, uviděl rychle a nepříjemně, jak tato obec církvi důvěřuje, staví se proti ní. Tato lživá stížnost byla také c.k. okresním úřadem notato inimico cleri vítaně akceptována. Farář (nečitelné) s návštěvou u pana přednosty (nečitelné), téhož v (nečitelné) přátelském rozhovoru o (nečitelné) žádosti přesvědčil, ačkoliv on zcela (nečitelné) pro představeného obce a faráře rád měl a pohoršil se nad chováním představeného obce, jakoby snad týž měl být patronem (fary) Lubníku (nečitelné), budoucnost dokáže, zda je vše v pořádku. Návštěva pana přednosty okresního úřadu dopadla tehdy brzo velmi tragicky pro pány v (nečitelné), to by bylo (nečitelné) pokusil se o atentát na něho. Nespravedlnost se trestá. (Unrecht straft sich.) Zdejší chudobinský ústav by představenstvo obce rádo rozervalo, uvedlo do pohybu všechny páky; přesto jej má dodnes pod správou farář. Trpký nevděčný úkol. Str. 16 Přesto starosta pořádal sezení a odpíral zapravit faráři při jeho nuzném postavení schodek kongruy (doplněk) 75 zl. rak.č., tento jen se kvůli němu (starostovi) rmoutil a rozčilení měl a pohnutí mysli. S obavou každého nástupce varuji před tím (nečitelné) Johannem Schwabem, šenkýřem z čp. 30, je vir dolorus, který v hrubosti všechny předčí, Bůh mu odpusť jeho (nečitelné), co pisateli způsobil, a také představenému Johannu (Meixnerovi?) z čp. 54, jedinému synu tak dobrého + otce, a nyní ještě žijící bohabojné matky, (jenž) si byl vědom (nečitelné) se jako (nečitelné) kostela církve a faráře, jako (nečitelné) hospodský. To způsobovalo pisateli stálé námahy a starosti o (údržbu) domu Božího. Za těchto okolností nezbylo pisateli než se obrátit na k.a. konsistoř (s žádostí) o jmenování mimo Lubník. - A 28. února 1872 jsem byl investován na faru v Úvalně. Jsou zde zajisté dobří a správní křesťané, kteří podrží pisatele ve svých zbožných vzpomínkách. Bůh je všechny ochraňuj od zlého a dej jim spočinout ve svém Srdci, a Jeho knížecí Milost kéž nenechá svého faráře a zástupce pošlapávat a (učinit z něho) starostmi obtíženého Patera. Bůh jim odpusť, tak jako jim odpouští pisatel. Bůh posiluj mé nástupce a kéž mě zachovají ve zbožné vzpomínce. Lubník 13. března Tinz, farář Připsáno: Farář Cyrill Tinz zemřel 25. března 1883 v Úvalně ve Slezsku. Requiescat in pace! Tužkou připsáno: Josef Hornischer čp. 13 vyhořel ? 1872 až 1876 Po odchodu pana faráře Cyrila Tinze zůstala farnost Lubník neadministrována, až pisatel sine mora byl proti své vůli poslán jako administrátor do Lubníku, kam přišel 23. května 1872 a do 25. května 1874 tu setrval v hodnosti administrátora in perpetuum. Pisatel dává dobrým v obci dobré vysvědčení, podezřelým podezřelé, špatným špatné. Lubník Josef Přikryl, farář v Berouně. Po přeložení p. administrátora Josefa Přikryla byla farnost Lubník administrována důst.p. Vallentinem Schillerem - narozeným v Brankách ve Slezsku v roce 1824, ordinovaným 1855 a když byl tento v roce 1875 přeložen do farnosti Francova Lhota, zůstala farnost Lubník bez vlastního duchovního správce a podle výnosu nejdůst. k.a. konsistoře (dto Olomouc 25. května 1875 N ro 3818) byl duchovní správou Lubníku pověřen farář v Tatenicích. Str

7 Alois Harrer (od do ) 29. května 1877 byl investován jako farář opuštěné (uvolněné) farnosti Lubník Alois Harrer, narozený 25. května 1855 v Šumperku na Moravě, na kněze vysvěcený 22. července 1849, nejprve byl v děkanátu Branná kooperátorem v Klein Möhrau (Malá Morava), jako administrátor v Gross-Möhrau (Velká Morava) u Hanušovic a pak opět ustanoven kooperátorem v Branné, odtud přišel jako administrátor do Pirkau (Jiříkov?) v děkanátu Rýmařov a Rabenseifen (Hraběšice), odtud jako kooperátor do Oskavy a do Vítkova, odkud přišel jako samostatný kurát v roce 1861 do Bernhau (Barnova), děkanát Budišov, a v roce 1866 byl ustanoven do Mankovic v oderském děkanátu, kde vykonával duchovní správu až do svého poslání na faru Lubník. 9. června 1877 přijel do Lubníku, byl p. obecním představeným Franzem Johannem Janeschem z č. 5 povozem odvezen z nádraží, v Dolní vsi uvítán obecním výborem, byl přitom i pan učitel a školáci, a pak s křížem a korouhvemi doveden do kostela, kde bylo uděleno sv. požehnání za zpěvu písně k požehnání. Při předávce farnosti 18. června 1877 bylo potvrzeno (kromě kostelních účtů), že odškodňovací obligace (Grundentlastungsobligation) N ro 4644 dto 1. listopadu 1851 na 340 zl. konv. m. a 5% byla předána tatenickou farnosti k dobru lubnického farního obročí; o vyproštění tohoto odškodňovacího jmění usiloval lubnický obecní představený (rovněž o vyproštění polí, ležících v lubnickém katastru a propachtovávaných tatenickým farářem to bylo marné), aby se tak důchody lubnické fary zlepšily. Při obsazování lubnické fary byly zahrady u farní budovy zcela zpustlé, zeleninové (záhony?) v obou zahradách byly divokým úhorem a ve velké zahradě musely být zorány pluhem, divoké býlí a náletové stromy pokrývaly malou zahradu, stromy byly ožrány housenkami a porostlé divokým vínem, takže nemohly dávat žádný výnos. NB. Toto upozornění pana faráře Harrera udivilo jeho nástupce far. Hlaváče, když tento převzal tyto zahrady v ještě horším stavu. Proč tedy takovéto upozornění? Hlaváč, farář června 1878 byla Janem Kubitschekem, malířem z Lanškrouna, vymalována sakristie farního kostela nákladem p. Vinzenze Hornischera, majitele dědičné rychty, domu č. 19 v Lubníku. (Kubitschek) už dříve vymaloval farní kostel a letos farní obydlí. Také byla letos pro kostel opatřena červená kasule s křížem uprostřed, na kterou přispěla 24 zl. Anna, vdova po zemřelém Ignáci Franzlovi, sedláku v Lubníku č září t.r. byl v kostele umístěn obraz sv. Michaela a posvěcen. Namaloval jej malíř Anton Aust z Adamova u Branné, i s rámem stál 66 zl. rak.č. (zaplatila Rosalia Schwab, nar. 1804, svobodná, obyvatelka č. 63 v Lubníku, dcera + Antona Schwaba, domkáře v Lubníku č. 73, a jeho manželky Johanny, dcery Johanna Franzla, domkáře v Lubníku.) vyhořela dědičná rychta v Žichlínku. Str V tomto roce došlo k velkým záplavám; největší z nich zasáhla v noci z 11. na 12. března Uhry, vzala město Szegedin, kde z domů zůstalo stát jen 334 a z nich bylo jen 261 obyvatelných, ze obyvatel bylo bez chleba, mnoho set lidí utonulo. Následovaly povodně ve Španělsku, Štýrsku, Tyrolích, na Moravě a ve Slezsku: Lubník byl postižen zátopou 6. června, kdy po bouřce s přívalovým deštěm, trvajícím od 9 do 12 hodin voda stála ve světnici domu č. 15 vedle fary na 1 a 1/2 střevíce vysoko (asi 50 cm) a sahala až na první schod u vchodu do fary. Rok 1879 byl velmi mokrý, brambory byly vskutku mizerné (poškozené), takže mezi obyvateli Lubníku propukla bída (nouze) a stále přibývalo odkázaných na pomoc zvenčí. Zima byla nebývale tuhá už od začátku prosince, takže v obci pomrzlo mnoho ovocných stromů, zvláště jabloní, i ty v horní farské zahradě. Pro kostel byl v tomto roce obstarán 6. dubna Barbarou Köhlerovou z č. 49 za 65 zl. fialový pluviál a 12. července Theresií Wernerovou z č. 59 zlatem vyšívaný bílý pláštík na ciborium za 17 zl. 50 kr. Stříbrná svatba Jeho Veličenstva Františka Josefa I. a Jejího Veličenstva císařovny Alžběty se ve Vídni slavila 24. dubna a současně byl nejdůstojnějším panem arcibiskupem a kardinálem Dr. Johannem Kutschkerem (+ 1881) ve Vídni konsekrován dostavěný Votiv-Kirche (Salvator-Kirche) a sloužena v něm první slavná mše sv. (Kostel byl postaven na poděkování za záchranu Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa 18. února 1853 a z podnětu jeho bratra Maxmiliana, císaře mexického, zavražděného 19. července 1867.) Záchrana života. 4. října 1879 v 5 hodin odpoledne spadla Theresia Reifová, manželka Thomase Reifa, učitele školy v Lubníku, do místního potoka, protékajícího mezi školou a domem č. 15, a byla před smrtí utonutím zachráněna Theresií Meixnerovou (narozenou 24. února 1865, dcerou Ferdinanda Meixnera, domkáře v Lubníku č. 15, a jeho manželky Rosalie, rozené Köhlerové z Lubníku), která zachytila ruku tonoucí, vyčnívající z vody, a vytáhla ji na břeh. Bůh mnohokráte odplať mladičké zachránkyni tento čin lásky k bližnímu! V sousedním lanškrounském vikariátu byla anno 1879 sv. generální vizitace, konaná nejdůst. p. biskupem Josefem Haysem z Hradce Králové, který o svátku sv. Václava konsekroval děkanský farní kostel v Lanškrouně. 7

8 Str V tomto roce navštívilo Jeho Veličenstvo náš nejmilostivější císař František Josef I. korunní země Čechy, Moravu, Slezsko, Halič a Sedmihradsko. Počasí. Tento rok byl stejně mokrý jako předešlý, proto brambory všeobecně chyběly a bída obyvatelstva rostla. Po kruté zimě uschly (padly, sešly) všechny jabloně ve farní zahradě, které stejně už od roku 1877 nedaly žádné ovoce, také zeleniny nebylo, protože mokrá půda svědčila zvláště hmyzu, především příšerným rakům korovým (Erdkrebse), kteří sežrali kořeny, takže sklizeň byla ubohá. Pro stálé mokro v půdě zahynuly i mladé stromky, vysázené v roce Velké záplavy byly v letos v okresech Moravský Šumperk, Seifenberg (Žamberk?)a Rožnov. Od dobrodinců dostal kostel v tomto roce 2 černé ministrantské suknice v ceně 16 zl. 2 kr., a pro svátky vánoční obraz Narození Páně v ceně 20 zl., k čemuž přispělo mnoho anonymních dobrodinců a malíř jej ohleduplně dodal za 12 zl., protože u něho už bylo mnoho věcí pro Lubník zjednáno. (Přeškrtaný řádek.) V tomto roce dostal kostel dva obrazy: Loučení Krista s Jeho matkou a Kristus na Hoře Olivové, zhotovené v Adamově v ceně 132 zl. rak.č. (z domu č. 59). Letos dostal také lustr pozlacenou závěsnou tyč v ceně 16 zl. Sňatek Jeho c.k. Výsosti korunního prince Rudolfa se konal 10. května Počasí. 9. srpna potlouklo krupobití část ovsů. Úroda byla dobrá, zvláště obilí. Brambory a jablka dopadly dobře. I ve farní zahradě byly zbylé jabloně bohatě plné ovoce. Zásluhu o kostel si letos zjednal p. majitel dědičné rychty Vinz. Hornischer, který přivezl z Lanškrouna 20 dětí a 4 dospělé k provedení slavné zpívané mše sv. při slavnosti posvěcení kostela (Kirchenfest, posvícení), což přispělo k povznesení všech. 8. prosince 1881 vyhořel ve Vídni Ringtheater, při požáru přišlo o život 386 osob dubna bylo úmrtím učitele Thomase Reifa uprázdněno místo varhaníka v Lubníku. Působil zde jako učitel od roku 1840 do roku Zanechal majetek zl. rak. č., zřídil mešní nadaci při zdejším kostele, svým universálním dědicem učinil svého vnuka Johanna Schwaba, syna sedláka z č. 40 v Lubníku; ostatní příbuzní obdrželi odkazy, mezi jiným také dům č. 37, který připadl jeho švagrové. Tito příbuzní darovali kostelu příspěvek 17 zl. 46 kr. rak.č. na pořízení nového bílého vela. Od smrti tohoto učitele byly bohoslužby v Lubníku bez varhan, až do , protože nastoupivší učitel Franz Kröner (rodák ze Schmeil (Smilova) u Města Libavé, který nastoupil 7. února 1882 a v červenci téhož roku byl přeložen do Města Libavé) neuměl na varhany hrát. Do 10. února následujícího roku bylo vyučováno jen náboženství, protože nenastoupil žádný nový učitel. V tomto roce, zvláště na jeho konci, byly velké záplavy v Čechách u Trutnova, na Moravě u Brna, v Sedmihradsku a koncem roku na Rýně v Německu. Rok lze označit jako mokrý, pršelo po celou dobu žní tak, že mnoho obilí ve snopech porostlo a velká část brambor zčernala. 24. září 1882 vyhořel dům č. 50, přitom byla ve velkém nebezpečí stará školní budova, stojící naproti; zachráněna byla díky zdatné pomoci, zejména majitele usedlosti č. 5 Franze Jenesche. Str V tomto roce začalo10. února opět vyučování, které se od 15. července loňského roku nekonalo, protože učitelské místo při zdejší škole zůstávalo neobsazeno, takže ve škole se pokračovalo pouze ve výuce náboženství. 28. května t.r. se začalo s kopáním základů pro novou školní budovu, která bude stát na pozemku dědičné rychty, který obec odkoupila. K posvícení (Kirchenfeste) byly letos lubnickými pannami darovány dvě krásné oltářní podušky, zhotovené u Ignaze Neškudly v Jabloném nad Orlicí č. 45 (cena 15 zl. rak.č.). Pokračuje administrátor P. Josef Kressa: Farář Alois Harrer byl na vlastní žádost 4. července t.r. investován na faru v Úvalně a kaplan při farním kostele v Tatenicích Josef Kressa byl k tomuto dni jmenován administrátorem v Lubníku. Do tohoto roku také spadá případ, jenž je v Rakousku unicum, právní spor obce (resp. obecního představeného Joh. Meixnera z č. 54) s farním úřadem o vlastnictví kostela a fary, a také hřbitova; tyto objekty si přivlasňovala obec! Při založení nových pozemkových knih si je nechala vložit. (Bližší o tom k vidění ve farním archivu.) Letos také započala stavba nové školy výkopem základů a zatloukáním bezpočtu pilot 28. května a dokončena byla 3. října 1883, načež se v neděli 4. října odpoledne po sv. požehnání slavnostně posvětil novou školní budovu administrátor Josef Kressa. V Lubníku se při této příležitosti sešlo mnoho lidí; mezi nimi okresní hejtman Pateki ze Zábřehu; okresní soudce Adler (nečitelné) von Kochtenstam(?), zábřežský Pěvecký spolek a 8

9 mnoho vzácných osobností zblízka i zdaleka. Ve slavnostním procesí se šlo k nové budově, tam bylo nejprve kázání a pak byla škola posvěcena. Během svěcení zpíval zábřežský Pěvecký spolek píseň Das ist der Tag des Herrn! ( Toto je den Páně! ). Po skončení církevní benedikce předala dceruška sedláka Franze Janische z č. 5 v Lubníku klíč školy okresnímu hejtmanovi, který pak měl krátký projev o povinnostech (nečitelné) všeobecně a zvláště k čerstvě ustanovenému učiteli Ig. Seifertovi, aby mu dobro lubnické školní mládeže leželo na srdci. Velkým provoláním Sláva! (Hoch!) na počest Jeho Veličenstva císaře svou řeč ukončil! Díky štědrosti některých místních občanů bylo pro (cizí) hosty podáváno na dědičné rychtě občerstvení. V půli října sem byl dekretován první podučitel p. Servus, rodák ze Zábřeha na Moravě, protože zdejší doposud jednotřídní škola byla povýšena na dvojtřídní a aktivována. Podle toho, jak je uvedeno už na prvních listech této Pamětní knihy, je potřeba, aby každý duchovní správce napsal svůj životopis, tedy i moje krátká biografie zde najde své místo: Administrátor Josef Kressa (od 4.7. do ) Narozen 8. prosince 1849 v Grätz (Hradec) u Mähr. Neustadt (Uníčov), kde byl můj otec sedlákem; na pobídku zdejšího kooperátora Josefa Liseka (+ v Niklasdorf (Raškově?) na kazatelně raněn mrtvicí) jsem po absolvování IV. třídy tehdejší hlavní školy vstoupil do chlapeckého semináře v Kroměříži. Po skončení gymnasiálních studií jsem šel na teologickou fakultu do Olomouce, po jejímž absolvování jsem byl 5. července 1875 knížetem arcibiskupem Bedřichem Fürstenbergem vysvěcen na kněze. Co neopresbyter jsem přišel jako kooperátor do Starého Moletína, odkud mne po osmiměsíčním působení poslali jako nadačního kaplana do Tatenic. Hned při mém příjezdu do Tatenic ( ) jsem byl upozorněn, že budu pověřen pastorací v Lubníku, kdysi už dva roky excurrendo spravovaném z Tatenic. Když byl po odchodu faráře Aloise Harrera Lubník znovu opuštěn, byl jsem jmenován zdejším administrátorem. Farní budova mi byla předána ve velmi nezdravém stavu, všechny zdi prosáklé vlhkostí. Okna a dveře pozbyly nátěru, špatně se zavíraly; pach penetračního (nátěru) naplňující místnosti se nedal odstranit žádným z použitých prostředků; zahrada, v níž bujelo divoké vrboví, je, protože na ní stojí škola, na jejíž možnou přístavbu by byl použit další kus zahrady (nečitelné). Aby se zbylá zahrada a dvůr zvětšily, byla část plotu odstraněna (ukradena, beraubt)a je ve vskutku desparátním stavu. Přes mou námahu a naléhání, aby byl aspoň vodní odtokový příkop přeložen dále od fary, utěšovali mne, že se to vše udělá při arondaci zahrady. Kéž by to bylo brzy pro dobro faráře a (nečitelné). Moje administratutra se protahovala, protože při prvním vypsání se nenašel jediný kompetent pro tuto faru, konsistoř byla nucena vypsat ji podruhé! Teprve ve druhé kompetenční lhůtě se přihlásili tři uchazeči, z nichž byla fara propůjčena dp. Aloysi Hlaváčovi. Lubnickým farníkům mohu a musím vystavit za dobu své administratury to nejlepší vysvědčení ve všech ohledech. Str. 22 Aloys Hlaváč (od nedopsáno) Tento se narodil 4. května 1842 v Olomouci, absolvoval gymnasiální studia v chlapeckém semináři v Kroměříži, teologické studium v Olomouci a 5. července 1866 byl vysvěcen na kněze. Jako neopresbyter dyl dekretován do Sponau (Spálov), kde zůstal pouze jeden rok, a už v roce 1867 byl poslán jako kooperátor do Vítkova ve Slezsku. 9. dubna 1872 se přestěhoval na svěřenou kuracii Dittersdorf (Dětřichov) v krnovském děkanátu, odtud 15. července 1875 jako kurát do Seitendorfu (Životice), kde pastoroval do 2. ledna 1884, toho dne byl investován na faru v Lubníku a 15. ledna tam přijel, byl slavnostně přijat administrátorem dp. Kressou, farníky a školáky, chyběli oba p. učitelé (Ignaz Seifert a podučitel Wilhelm Servus), z neznámých důvodů se neukázali, toto stranění se slavnostního přijetí (faráře) bylo jasným vyjádřením jejich skutečného smýšlení a citů chovaných k církvi a faráři, toho se nijak nedotklo toto chování (Hunc (magister) tu caveto qua inimicum ecclesia et parochi Horatius). Několik týdnů po nástupu do úřadu uspořádal (farář) s pomocí zdejšího pana dědičného rychtáře Vinzenze Hornischera sbírku na opatření kostelních potřeb, jejíž výnos byl 107 zl. 86 kr.; za tento obnos byl pořízen oltářní koberec, antipendium na hlavní oltář, pokrývka a závěs na kazatelnu z červeného sametu, věnec na monstranci a harmonický zvonek. 24. října 1884 zemřela selka Anna Janischová z č. 32, která v závěti odkázala 100 zl. na pořízení obrazu Matky Boží. Protože je kostel obrazy přeplněn, byl se svolením dobroditelky tento obnos vynaložen na získání sochy P. Marie Lourdské. Nejpěknější místo pro její vystavení nabízel boční oltář, na němž dosud byl starý tabernakl a růžencový obraz. Byl zvenku zcela obnoven. S důvěrou v Boha jsem k tomuto účelu podnikl sbírku, která obnos 258 zl. 60 kr. zvýšila na 358 zl. 60 kr. Nyní jsem mohl přikročit k postavení úplně nového oltáře. V gotickém stylu jej zhotovil p. Robert Donhoffer, zlatič a zdobič z Nového Jičína; také obstaral P. Marii Lurdskou z Grödenu v Tyrolích. Socha i oltář jsou mistrovskými díly. Str. 23 Slavnostní posvěcení se konalo III. neděli velikonoční 26. dubna 1885 ve 2 hodiny odpoledne, s povolením k.a. konsistoře je provedl místní farář. Pod portálem farní budovy byl postaven slavnostní chvíli odpovídající triumfální oblouk s nápisem: Já jsem Neposkvrněné Početí., pod nímž byla socha umístěna. Po zanotoání písně Milde Königin ( Něžná Královno ) byla socha za vyzvánění zvonů pozvednuta 4 družičkami na krásně ozdobená nosítka a vnesena do kostela. Nejprve kráčelo 18 družiček s liliemi v rukou, pak byla nesena socha s nosiči pochodní po stranách, za nimi dalších 18 družiček s liliemi; pak místní farář s asistujícími faráři, 9

10 Franzem Mikschem z Reichenau (Rychnov u Moravské Třebové?), Antonem Ertalem z Grünau (Gruna), s panem farářem z Tatenic Vinzenzem Repperem a Janem Lžičářem ze Sichelsdorfu (Žichlínek), průvod uzavíralo na 3000 účastníků pobožnosti, kteří přispěchali i z daleka. V kostele obklopilo duchovenstvo nový boční oltář, na nějž byla socha současně naistalována. Následoval rituál posvěcení, po němž měl tatenický pan farář ryzí (samorostlou) promluvu o úctě k Nejblahoslavenější Panně. Slavnost ukončila litanie a sv. požehnání. Kéž Bůh požehná toto dílo! Zde ještě musí být zmíněno,že pan dědičný rychtář Hornischer Vinzenz si nedal vzít pohoštění všech družiček ve svém domě. Také každé daroval krásný obrázek P. Marie Lurdské. Místní farář rozdal mezi farníky jako upomínku na tuto slavnost 36 tuctů lurdských medailek. Str srpna 1885 byl (farář) kanonicky investován na farní obročí Geppersdorf (Linhartovy) v krnovském děkanátu a odstěhoval se tam večer 16. srpna. Na opět uvolněném obročí byl 12. srpna 1885 jmenován administrátorem kooperátor z Kunčiny u Moravské Třebové P. Cyrill Leichman. Narodil se 7. března 1860 v Gross-Senitz (Senice) u Olomouce, svá gymnasiální studia absolvoval v Olomouci (2 první třídy-ročníky) a v chlapeckém semináři v Kroměříži (6 tříd), odkud nastoupil do alumnátu v Olomouci a 5. července 1884 byl vysvěcen na kněze. Jeho prvním působištěm byl Kunzendorf (Kunčina) u Moravské Třebové, kde byl kooperátorem do 13. srpna 1885, do svého pověření do Lubníku. Na lásku kunčinských farníků, kterou mu dokazovali při jeho rozloučení, bude stále vzpomínat. Co se týče lubnických farníků, nemůže jim dát tak pochvalné vysvědčení. Získal tu zkušenosti, které jím velmi nepříjemně pohnuly. Nejlepším svědectvím ducha této obce je, že se 1. listopadu 1885 stalo, že v Lubníku během kázání velmi rušivým a vskutku hrubým způsobem odtáhli z kostela, neboť prý, jak se dotázal, oni se osobně cítili dotčeni (napadeni). Byli tím zčásti vinni druzí (jiní), kteří by rádi kněze zlými řečmi strhali a (nečitelné), kdyby to jen šlo. Mnohde je zde také nežádoucí vliv liberalismu. Mohlo by se říci ještě více, ale to by mělo stačit. Přirozeně jsou zde také zbožní a spravedliví lidé. Jen budiž ještě poznamenáno, že tu lidé čtou noviny Tagesbote, Der Frennuthige(?), Deutsche Zeitung a jim podobné, toto zpozoroval administrátor sám. Úsudek o panujících poměrech si lze udělat z řečeného, dobří však by z něho měli být vyjmuti. 25. listopadu byl na faru v Lubníku investován nový farář Jos. Kaštil. Str. 25 Jos. Kaštil ( ). Nar. 2. března 1847 v Kostelci, děkanát Prostějov na Moravě, absolvoval gymnasiální ( ) a teologická studia ( ) v Olomouci s vynikajícím výsledkem a 5. července 1872 byl vysvěcen na kněze. Poněvadž znal více jazyků, byl dekretován jako kooperátor na Velehrad, slavné moravské poutní místo. Na tomto místě (zvláště v poutní sezóně velmi namáhavém) si přepínáním sil ve zpovědnici i na kazatelně způsobil chrlení krve, musel být poslán na dočasný odpočinek a 15. srpna 1874 se odstěhoval do Krumsína, děkanát Prostějov, kde zčásti jako deficient, zčásti jako kooperátor a administrátor pobýval do 22. dubna Odtud byl přeložen jako cooperator expositus do Vranovic, děkanát Prostějov, kde působil do 24. listopadu V uznání svých zásluh o kostel, školu a obec byl 17. října 1885 jmenován čestným občanem Vranovic. 25. listopadu 1885 byl investován jako farář v Lubníku. 26. listopadu do Lubníku přijel povozem, který mu p. administrátor Cyr. Leichman poslal na nádraží v Žichlínku, v Dolní vsi byl očekáván farníky a školáky s p. nadučitelem Ignazem Seifertem a v jejich doprovodu veden do kostela, kde udělil přítomným sv. požehnání. Poněvadž vldp. děkan Ant. Wolf nemohl pro nemoc přijet na instalaci ani na předávku fary, konala se předávka 26. listopadu. Na obvyklé pozvání k ní reagoval první kostelní hospodář slovy: Pokud bude na faře administrátor, já tam nevstoupím. Na opakovanou prosbu se přece jen objevil, podepsal listiny a faru opustil. Takové chování nového faráře nijak nepřekvapilo, protože už v Olomouci byl informován, že v Lubníku nechybí hrubost vůči žádnému knězi, o čemž se poučil i z lubnické Pamětní knihy. Velmi nápadná byla na začátku jeho pobytu velmi nízká návštěvnost kostela, i u školních dětí, které by k tomu mohly být přinuceny světským zákonem. Jenže nil mirari! říkali už staří Římané. Str. 26 V srpnu 1886 byla předsevzata oprava špatných varhan p. Franzem Hanischem z Jockelsdorfu v okrese Lanškroun za cenu 370 zl. rak. č. Farář byl ochoten na ni přispět 200 zl. z kostelního jmění. Také byla poslána žádost o povolení tohoto příspěvku na nejdůst. k.a. konsistoř, když na jeden a půl (1,5krát vyšší zamýšlený příspěvek?) mi vld. děkanský úřad vrátil s poznámkou, žadateli se nemůže vyhovět, zde, jak je zřejmé z Olomouce přiložených./. akt procesu, pověstný hřbitovní proces s obcí doveden do konce, kostel se svým nárokem na místo k pohřbívání Nejvyšším c.k. soudním dvorem odmítnut a jako strana, která ztratila při, odsouzen k uhrazení soudních výloh per 135 zl. 02 kr. rak.č. Nyní bylo vskutku očividné, že si obec sama uškodila svým sudičstvím, poněvadž za těchto okolností musí sama nést náklady na opravu varhan a ještě svůj kostel připravila o tolik potřebných (užitečných) peněz. 25. listopadu 1886 přišla do Lubníku od c.k. moravského místodržitelství přezkoušená (zkontrolovaná) a správně stanovená fasse, podle níž je lubnickému faráři přiznán doplněk kongruy 225 zl. 22 kr. rak č. od Religionsfondu, z toho se celá obec zaradovala. Byl tu totiž (a také u nejdůst. k.a. konsistoře) názor a očekávalo se dlouho, že obec bude muset hradit tento doplněk kongruy kterémukoli faráři ze svého, a to na základě 10

11 odstavce ve zřizovací listině kuracie Lubník: My se zavazujeme k převzetí patronátu nad naším kostelem a kuracií a my budeme tím vzniklá břemena bez nároků vůči některému veřejnému fondu... pohotově hraditi. Str. 27 Protože farář dělal vše možné, aby tato záležitost došla ke konci, šťastnému pro obec, tak ho ctěný obecní výbor 28. listopadu 1886 jednohlasně jmenoval ve vděčném uznání jeho blahovolného smýšlení a zásluh čestným občanem Lubníku a později mu obecní představený předal 19. března 1887, kdy slavil své jmeniny, čestný diplom. 24. dubna 1887 přepadla faráře jeho stará choroba, hrozné chrlení krve, a až do května zůstal upoután na lůžko. A jako obvykle neštěstí nechodí samo, ale ve švadronách, a tady také. Za nemoci se vkradly 3 cigánky do fary a ukradly z psacího stolu v kanceláři přes 185 zl. Po 3 dnech byly ve Svitavích chyceny policií, ale peníze až na 7 zl. 34 kr. rak. č. byly utraceny. Mimo tento zbytek hotovosti se našly nějaké věci, které nakoupily za ukradené peníze, poškozený je dostal zpět koncem srpna od ctěného c.k. okresního soudu v Zábřehu na Moravě. Za této doby těžké zkoušky mnozí farníci denně doložili svou účast s postiženým nejrůznějšími způsoby. Bůh jim to bohatě odplať! V duchovní správě zatím pomáhal dle možnosti v obětavé lásce důst. p. Franz Schierz, katecheta na c.k. vyšším gymnáziu v Lanškrouně. V únoru 1888 byla také z Lubníku na vybídnutí nadučitele podána obecním výborem petice proti knížecímu lichtensteinskému návrhu školského zákona, byla podepisována v obecní kanceláři, ale tajně, v nejtemnější noci, aby se o tom farář nedozvěděl. V pondělí 28. května 1888 v 7 hodin večer vypukl v selském dvoře č. 62 požár, který se při tehdy panujícím bouřlivém větru rychle rozšířil na 4 usedlosti (č. 61, 60, 59 a 49) a hrozil zachvátit celou ves. Na štěstí se vítr obrátil (na pole směrem k Žichlínku) a tak se dobrovolným hasičům z Tatenic, Krasíkova, Žichlínku a Zohse podařilo požár omezit jen na zasažené usedlosti. Oheň byl zlovolně založen děvečkou od krav Agathou Hutovou ze Šumvaldu, zaměstnanou v č. 62, byla za tento čin olomouckým trestním soudem odsouzena na 3 roky těžkého žaláře. Str. 28 V červnu 1888 musela být odstoupena část horní i dolní farské zahrady kvůli stavbě silnice, 1 čtverečný sáh za 75 krejcarů, tento obnos však dosud nebyl vyplacen. Pro farní kostel bylo v této době dobrodinci opatřeno podle Knihy účtů (Rechnungsbuch) II. a III: 1 stará basa (Bassgeige) a nové basové pozouny za 38 zl., nový Boží hrob za 319 zl. 873 kr., nový bílý ornát za 30 zl. 72 kr., bílý pluviál za 65 zl., bílé velum za 16 zl., nová stříbrná patena ke kalichu za 15 zl. a nový červený ornát za 27 zl. rak.č. V lednu 1890 přepadla faráře chřipka, která přešla v nebezpečný zápal plic a vedla k propuknutí jeho starého neduhu, hrozného chrlení krve. To bylo tentokrát tak silné, že se nemocný cítil opravdu na pokraji hrobu a lékař jeho léčbu vzdal. Ale Pán jej opět uzdravil, opět mu daroval život. Dlouhou chorobou však byly jeho duševní i tělesné síly zcela vyčerpány, viděl se neschopen služby a neschopen námahy a byl nucen poprosit o definitivní udělení pense. Jeho prosbě bylo vyhověno: dekretem z 26. dubna 1890 čj. 408 byl Nejdůst. ordinátem laskavě propuštěn z aktivní duchovní služby a moravským místodržitelstvím 22. června 1890 čj mu byla dána pense. Při této příležitosti mu vyjádřila Nejdůst. k.a. konsistoř své uznání a dík ve vysoce ceněném přípisu ze 3. července 1890 čj následujícími slovy: Officium Archiepiscopale annuntians Tibi supra dicta, Suum esse quinatur, ut Tibi, qui semper degirti vitam exemplarem ac officia Tibi incimbentia fideli adimplevisti modo agat gratias addem, Illum Supremum pastorum Pastorem fare, vita finista, remuneratorem largissimum. Co se týče náboženského a mravního stavu lubnické farnosti, musí pisatel bohužel připustit, že se jen málo liší od celého lanškrounského úvalu, na který padnou slova Otce Zumpta z jeho latinské Syntaxe: Piget, pudet, poenitet, traedet atque miseret. Také tato obec trpí velkou, smrtelně nebezpečnou chorobou naší doby, lhostejností ve věcech víry, nemocí ničivou. Mnozí z farníků jsou jen matrikoví katolíci, bez přesvědčení, bez činné víry. Jen někteří mohou být vskutku označeni jako křesťané. U mnohých se nejedná o nic víc než o peníze a pokrok tohoto světa. Poživačnost a darebáctví rostou, skutečná bída a daremné upřednostňování se šíří. Luxus a současně s ním zbídačování tu vítězí. Mnohým by se dalo říci s Katonem (Cato starší): Těžko k břichu promlouvat, když nemá žádné uši. Dospívající mládež je většinou zcela nevychovaná a vzdálená jakémukoli pěstění (napomínání); panenský myrtový věneček je stále vzácnější. O nic lépe to není ani se školáky. Učitelé, indiferentní liberálové, zcela studení a vlažní ve věcech víry a náboženského života, omezují svou činnost jen na školní třídu, zde se spokojují s pouhou teoretickou morálkou a nestarají se vůbec o to, co děti tropí venku; chtěji se jen zachovat představeným a a ponechávají srdce uzavřeno zlatým slovům básníka: Ne v rozumu, v srdci se skrývá cena člověka. Proto nežijí v míru s farářem, a pokud, pak to není skutečný mír, ale jen zdánlivý, jaký dnes vládne mezi národy Evropy, lichotka v ústech a zbraň v ruce. Zkrátka, farnost leží v arše, tu je vskutku třeba radikální léčby! Ve svém politováníhodném zdravotním stavu toho pisatel nemohl pochopitelně dosáhnout, ale udělal, co jeho slabé síly stačily, takže může s dobrým svědomím říci: kéž je mu připočteno, když vzhledem k jím vynaložené námaze očekává jisté uznání a za námahu jiných poděkuje slovy básníka: Jen nepokvrňovat jeden druhého. / Jen hrboly (suky) radostně snášet. / Jen se nezaměřit na svůj vrcholíček, / protože ten nepředstavuje celou zemi. 11

12 Anton Nutz ( ) Narozený 15. ledna 1840 v Čekovicích (Čekowitz Čejkovice, Čakovice?). Na kněze vysvěcen 5. července Působil na různých místech, naposledy v Lubníku, a to od 30. července do 29. října 1890 jako administrátor a do 31. května 1898 jako farář. Pro trvalé onemocnění byl v červnu 1898 poslán na trvalý odpočinek, 14. června Lubník opustil a uchýlil se do Kojetína. Administrátorem uvolněné farnosti byl ustanoven Albin Mácha. Narodil se 6. března 1874 v Nové Bělé (Neu-Biela) v místeckém děkanátu. Gymnaziální studia absolvoval na českém soukromém gymnáziu v Opavě, pak vstoupil do kněžského semináře v Olomouci a 5. července 1897 byl vysvěcen na kněze. Jeho prvním místem byla Široká Niva (Breitenau) v krnovském děkanátu, kde byl kooperátorem od 14. srpna 1897 do 31. května Administrace farnosti trvala neobvykle dlouho. Při prvním vypsání se nikdo o místo ve zdejší farnosti neucházel, teprve při druhém vypsání se přihlásil jediný kompetent: P. Pospěch, kooperátor v Kunovicích u Uherského Hradiště, jemuž byla fara udělena. Rok 1898 by měl být zapsán zlatým písmem, zejména podle názoru rolníků, protože počasí bylo neobyčejně příznivé. V tomto roce získal kostel velkého dobrodince v osobě pana Rudi Langera, majitele továrny na zlaté zboží v Lanškrouně. Pozlatil jeden kalich, postříbřil lampu věčného světla a kaditelnici, opravil závěs lampy věčného světla a koule na něm, a kromě toho všeho ještě koruna pro Matku Boží, kterou daroval. Kéž mu Bůh odplatí! Viděno při kanon. visitaci 29. Května Vinzenz Repper, děkan Alois Valenta, farář v Třebařově, konkom. Jaroslav Pospěch ( ) Narozený 20. srpna 1865 v Malhoticích, okres Hranice na Moravě, kde byl jeho otec učitelem na tamní národní škole. Po ukončení gymnaziálních studií v Olomouci vstoupil tamtéž do kněžského semináře a v roce 1889 byl vysvěcen na kněze. Jako kooperátor byl jmenován do Želechovic, Vizovic, Třebařova, Morkovic a Kunovic, odkud byl 19. dubna 1899 investován jako zdejší farář. Vidimus in sacra Visitatione Generali die 20. Junii Teodorus, Princeps-Archiepiscopus Nalezl faru i kostel ve velmi ubohém stavu. Po mnoha hádkách a psaní byla obec nucena začít s nutnými opravami, které trvaly 8 týdnů a vyžádaly si výlohy skoro 1000 zl. Že se přitom všichni stavěli proti faráři, je snadno vysvětlitelné, pokoušeli se ho všemi možnými způsoby odstranit, ale to se nezdařilo. Také v kostele bylo mnohé opraveno, výlohy na kostel obnášely v letech přes 300 zl., z nichž 3/4 nesl farář! 20. července (1900) zde konal generální vizitaci a biřmoval Nejdůst. k.a. Theodor. K jeho uvítání byly postaveny 2 slavobrány, jedna u Fränzlů v Dolní vsi a jedna u kostela. V Pichnerově hostinci se konalo protestantské shromáždění, jehož se zúčastnili mnozí z Lubníku a okolí. Jeden, jménem Johann Rofeis, odpadl, 21. října 1900 se však vrátil do katolické církve. 4. července 1901 se nad Lubníkem strhla silná bouře, při níž uhodil blesk do našeho kostela, naštěstí nezapálil, jehom poškodil věžní hodiny, sjel na půdu, rozbil část krovu, po železném závěsu lustru sjel do kostela, poškodil lustr, 2 lavice a také trochu hlavní oltář. Na žádost faráře byl v červenci 1901 dán na kostel bleskosvod a tak kostel chráněn. 13. srpna 1901 se opět strhla na Lubníkem velká bouře s průtrží mračen. Blesky udeřily několikrát na různá místa. Jeden blesk zasáhl stodolu Vincenze Allpa č. 92, zapálil a shořela střecha na celé usedlosti. Od září 1901 se konala ve farním kostele v Lubníku poprvé za padesát let samostatné duchovní správy sv. misie, kterou vedli dpp. redemptoristé z Hory Matky Boží u Králík. Obecní zastupitelstvo po lubnickém způsobu proti ní zaujalo nepřátelský postoj, odmítlo prosbu o poskytnutí dřeva z obecního lesa na postavení misijního kříže na hřbitově nebo kdekoliv na obecním pozemku, a poslalo na c.k. okresní hejtmanství v Zábřehu žádost o zákaz misie. Přesto se sv. misie konala! Dp. misionáři P. Johann Haas a P. Josef Gögele přijeli 31. srpna, na nádraží v Žichlínku je očekával místní farář a per pedes apostolorum odvedeni do Lubníku, protože je nikdo nechtěl odvézt. Návštěva kázání byla velmi slabá, protože ženám, dětem i služebnictvu bylo zakázáno se misií zúčastnit. Z majitelů usedlostí se zúčastnili: Johann Lerch č. 59, Janisch Karl č. 62 a Franz Popp. Samotný kostelník Josef Appl se zdráhal zúčastnit misií, byl propuštěn, kvůli tomu ze vzteku vyvolal v kostele právě při misijní pobožnosti skandál, proto byl pro urážku náboženství žalován a odsouzen ke 4 dnům přísného vězení s jedním postem. Léto 1902 bylo velmi mokré a období žatvy mizerné. Pršelo od 8. června do půli srpna skoro každý den. Chladna v tomto létě byla tak výrazná, že 12. srpna ukazoval teploměr jen +4 R. Zima 1902/3 byla velmi tuhá, začala už 15. listopadu ochlazením na 6 R, ale (teplota) v tomto měsíci ještě stoupla na R. 12

13 Ve čtvrtek před Bílou sobotou v noci začala strašná sněhová bouře, která trvala až do pondělka a způsobila mnoho škod. Ještě 29. dubna musela být prohazována cesta od staré školy ke Grölig-Schneiderovi. V roce 1904 panovala v důsledku špatné úrody brambor citelná nouze. Byl to výrazně suchý rok, nepršelo od půli května do září, a proto se letní plodiny nemohly vyvíjet. Nastalo velké zdražování všech produktů a potravin. Po horkém létě 1904 následovala tuhá, dlouhá zima. 27. června 1905 se nad Lubníkem opět strhla bouře; udeřilo do polí v nejtěsnější blízkosti. Blek zapálil dům Theresie Deutschové, který vyhořel do základů. Téhož roku byl také na farní budovu upevněn bleskosvod. Vidi Vinzenz Repper, děkan Joh. Maiwald, concom. V roce 1906 bylo zvlášť studené jaro; déšť a sníh se stále střídaly za stále velmi silného větru. V dubnu nastala změna, takže se mohly začít polní práce. V květnu bylo neobyčejně mnoho silných bouřek; 15. května se strhla nad naší obcí, jeden z blesků udeřil do stavení Františka Zorna č. 14 a poškodil dům. Na základě své žádosti byl farář presentován na faru ve Wallmersdorfu (Valteřice?) a 29. srpna tam investován. Administrátorem fary v Lubníku byl určen P. Emil Meixner. Narodil se ve Wichstadtlu (Čechy) 29. dubna Gymnasiální studium absolvoval s vyznamenáním na gymnasiu v Šumperku (Mährisch Schönberg) ( ), odkud vstoupil do olomouckého kněžského semináře a 5. července 1901 byl vysvěcen na kněze. Nejprve byl ustanoven kooperátorem u proboštského kostela v Opavě, kde působil od 1. srpna 1901 do 8. prosince Kvůli nemoci si musel vzít dlouhou dovolenou, kterou strávil dílem doma, dílem v Arco (Jižní Tyroly). 15. května 1905 byl ustanoven zámeckým kaplanem v Moštěnici u Přerova (Horní Moštěnice), v tomto zaměstnání zůstal do 1. srpna Pak byl dekretován jako nadační kaplan v Hermersdorfu (Temenice) ve svitavském děkanátu, kde působil do 1. září září 1906 přišel do Lubníku jako administrátor. Ačkoliv se obecní zastupitelstvo obrátilo na konsistoř v Olomouci s prosbou, aby byl vzat ohled na administrátorovu žádost o faru a on byl jmenován farářem v Lubníku, byla tato žádost ignorována a fara propůjčena P. Ludwigovi Caesarovi, faráři v Petersdorfu (Hraničné Petrovice) u Domašova, byla instalace. Vidi Repper, děkan. Joh. Maiwald, komisař Ludwig Caesar ( narozený v Řepové (Rippau) , jako manželský syn pilných a snaživých venkovanů, svá gymnasiální studia absolvoval v Kroměříži a teologická v Olomouci. 5. července 1900 byl vysvěcen na kněze a jako kooperátor přišel do Blavonitz(?) ( ), odtud do Moravské Třebové ( ), odkud musel pro dočasné onemocnění (oslabení) hlasivkových vazů nastoupit dočasný odpočinek ( ), nato byl jmenován opět do Blavonitz ( ), odtud investován do Hraničných Petrovic, odkud požádal o Lubník a tento mu byl propůjčen. 13. května 1907 úplně vyhořela rychta, zapálená pomateným žebrákem. Ačkoliv oheň vypukl ve 1/4 na 8 ráno, nebylo možno nic zachránit, ani dobytek, všechno shořelo. Viděno při kanonické vizitaci 24. května Stef. Mauler, vicedec. Johann Středa, farář v Žichlínku (Sichelsdorf), konkom. Žně 1907 byly v Lubníku vskutku příznivé. Kostel dostal v roce 1908 darem překrásnou sochu sv. Josefa, která byla slavnostně posvěcena 14. června Zima byla abnormální; od října 1908 do května se muselo topit. V masopustu 1909 odpadl syn zdejšího nadučitele Hugo od řím. kat. církve a stal se protestantem, hned nato se prohlásil jeho starší bratr Ernst za bez vyznání. V téže době vstoupila jejich sestra Hilde do kláštera. Jaké kontrasty! Přirozeně štvali oba odpadlí synové proti církvi i proti faráři. Viděno při kanonické vizitaci 9. května Stef. Mauler, vicedec. Johann Středa, farář, konkom. Oběma současně odpadlým synům zdejšího nadučitele napadlo i zde propagovat tzv. svobodnou (volnou) školu (freie Schule); nejžhavějšími stoupenci této volné školy se stali oba zdejší učitelé, dále Leop. Meixner č. 31, Johann Schwab č. 61 a Karl Richter. Samotnou liberální stranou to bylo označeno jako bezměrná vyzývavost vůči faráři; někteří lubničtí musejí začínat spory s každým duchovním správcem; vskutku bezútěšné vztahy. Ani ten nejlepší nemůže žít v míru (klidu), když se to zlému sousedu nelíbí. Kostel byl r důkladně vyčištěn, uklizen a vymyt, na čemž se podíleli místní dobře smýšlející (muži i ženy). Viděno při kanonické vizitaci 7. června Stef. Mauler, vicedec. Alois Walacky(?), farář Třebařov, konkomisař 13

14 V roce 1910 byl obcí zřízen nový hřbitov, jemuž současné volnomyšlenkářské obecní zastupitelstvo chtělo dát interkonfesijní charakter. Ačkoliv si 2/3 daňových poplatníků přály katolický hřbitov, a posvěcení nejméně jedné (jeho) poloviny, zastupitelstvo trvalo na svém: hřbitov bude interkonfesijní. Vidi Stef. Mauler vicedec. Vidimus in sacra Visitatione generali die 9. Maji Franciscus Princeps Archiepiscopus Vincentius Tesař Can. Cap. et Visit. comiss. 1. ledna 1913 byl farář Ludwig Caesar investován na faru v Jeseníku nad Odrou (Deutsch-Jassnik) a brzy nato instalován. Administrátorem excurrendo byl jmenován Clemens Prior, kooperátor v Tatenicích. Narodil se v Lišnici (Lexen) u Mohelnice, gymnasiální studia konal v Kroměříži a teologická v Olomouci, 16. července 1905 byl vysvěcen na kněze a pak působil jako kooperátor ve Vésce u Oder (Dörfel bei Odrau), Křenově (Markt-Krönau) a Brumovicích (Braunsdorf), jako administrátor v Karlovicích u Vrbna (Karlsthal). Právě 1. května byl v administratuře vystřídán P. Vincencem Vaňkem, takže duchovním správcem Lubníku byl po 4 měsíce. Viděno při kanonické vizitaci 13. června Stef. Mauler, vicedec. Johann Maiwald, farář v Tatenicích, konkom. Vincentius Vaněk, administrátor 1.V , farář 1.VII XI.1915 Narozen v Budišovicích v rakouském Slezsku, okres Opava, 16. července 1875, kde byl jeho otec ustanoven učitelem pro tři vesnice. Mladá léta ztrávil v Pozdvihově, kde otec působil jako učitel, ale zemřel už 21.XI Nyní se musela vdova, moje matka, přestěhovat se 6 malými dětmi zpět do Budišovic, kde měla malý domek. Své děti musela vychovávat v největší chudobě, protože kromě toho domku nic neměla, ani peníze, ani pensi (protože otec nesložil učitelské zkoušky, byl totiž vybrán jako učitel bez jakéhokoli studia, pouze jako nejpilnější žák národní školy), ani kousek pole. Těžkou dřinou si vbrzku přivodila pracovní neschopnost. Přes všechnu bídu dala 3 své syny na studia na opavském vyšším gymnáziu (Ústř. Matice školské), pochopitelně zpočátku s pomocí dobrých lidí v Opavě, především však s pomocí Spolku pro podporu studentů českého gymnázia ÚMŠ, protože matka synům nic dávat nemohla. Později se synové udrželi na studiích doučováním méně pilných studentů gymnázia. Jeden z těchto 3 synů, nejstarší, je nyní advokátem v Příboře na Moravě (Freiberg in Mähren), druhý farářem v Lubníku a třetí učitelem v Polance ve Slezsku. Nynější farář byl vysvěcen na kněze 5.VII.1900 v Olomouci a 31.VII. ustanoven kooperátorem v Branticích (Bransdorf) u Krnova. 21. září přišel jako osobní kooperátor do Nezdenic u Uherského Brodu, 23. října 1905 jako administrátor do Újezda u Luhačovic, 7. února 1906 jako I. kooperátor do Uherského Brodu, 1. ledna 1913 jako kooperátor expositus do Huštěnovic u Uherského Hradiště. Tady však skoro vůbec nepůsobil v duchovní správě, protože díky intrikám jednoho spolubratra (jak později zjistil) byl přeložen jako administrátor do Buchlovic. Toto jednání ho velmi zdeprimovalo, vždyť se musel v krátkém čase třikrát stěhovat (z Brodu do Huuštěnovic, pak do Buchlovic a konečně 9. května 1913 jako administrátor do Lubníku). Dále - jakmile zjistil, že má jít do Huštěnovic, jel do Slezska za matkou, která hospodařila s ovdovělou dcerou a vnuky synovi-učiteli, aby jim řekl, že mu nyní mohou všichni tři hospodařit v Huštěnovicích. Svoje staré věci prodali a něco také rozdali a najednou neměli jisté místo. Teď se matka musela s rodinou nastěhovat do Buchlovic k administrátorovi s vyhlídkou na další stěhování v nejbližší době. Co to znamenalo pro 71letou sedřenou matku, může si každý představit. To a další nepříjemnosti a obtíže, intriky ho zdeprimovaly natolik, že se musel vzdát své nejmilejší práce při (šíření) cyrilo-metodějské idey, ačkoliv dříve v tomto oboru mnoho rozličně pracoval, zejména jako agitátor. Za tuto svou práci a námahu pro cyrilo-metodějskou ideu byl také nejdůst. arcibiskupem plovdivským Msgre. Rob. Marinim vyznamenán Záslužným křížem sv. Cyrila a Metoděje (Pro bonemeritis de Ecclesie Bulgarorum), a to v r srpna 1912 mu nejdůst. pan probošt Msgre Dr. Ant. Cyril Stojan na Sv. Hostýně při slavnosti v oktávu korunovace Matky Boží Svatohostýnské připjal tento záslužný kříž na prsa. Vidi 25. Junii Stef. Mauler, děkan. Clemens Prior, konkom., administrátor v Tatenicích Když jsem dorazil do Lubník, byli právě zedníci ve farní budově v plné práci. Ve všech místnostech byla malta z dolní části zdí otlučena, aby bylo možno natřít stěny asfaltem a tak zamezit vlhkosti v bytě. Stejně to málo pomohlo. Stěny zůstaly mokré zdřívějška a zvláště v roce 1913 v létě prosákla voda podlahou tak, že nejen byly mokré koberce, ale voda na podlaze stála. Zahrada 14

15 Ve velké zahradě byla louka, jejíž tráva nebyla nijak dobrá. Dole byla mokrá, ale z nějakého neznámého důvodu v horní části zahrady usychala. Proto jsem vlastnoručně s pomocí mých domácích lidí větší část zahrady proryl (přehrabal) 70 cm hluboko, dobře pohnojil umělými i stájovými hnojivy, takže už v roce 1914 jsme sklidili velmi pěknou zeleninu. Také díl velké zahrady mezi zahradou nadučitele na straně jedné a loukou Hornischerovou a malým farním dvorkem na straně druhé, kde byl prales býlí a a různé plevele, jsem zbavil všeho kořání a také 70 cm hluboko přeryl. Na malém dvorku byla jabloň, napůl uschlá, ovoce nestálo za mnoho, k tomu ještě většinou opadalo. Proto v zimě 1913/14 padla a na její místo byly vsazeny dvě malé švestky (slivoně). Plot zahrady byl opraven předtím, než jsem sem přišel, v roce Začátkem roku 1914 na jaře jsem v malé zahradě založil pařeniště, abych si mohl sám vypěstovat přísadu pro zeleninovou zahradu. Sotva jsem přišel, požádal mě Gustav Hornischer, dědičný rychtář a můj soused, který chtěl drenážovat svou louku, o dovolení, aby hlavní svod z drenážované louky směl zavést do studánky na farní zahradě. Nejen že jsem nebyl proti, ale viděl jsem v tom velký užitek, když bude louka důkladně drenážována. Hned v prvním roce svého pobytu jsem zjistil, že celá louka je spíše bažina, na kterou otevřenými příkopy stéká všechna voda z výše položených polí. Když zaprší, nemůže voda na louce vsáknout, protože půda už je vodou napitá, takže všechna stéká doslova potokem z louky jednak přímo na farní zahradu, jednak na můj dvorek a odtud do potoka v zahradě, a při každém dešti je velká zahrada zaplavena, takže vzniknou velké škody v zahradě i na dvoře a ve sklepě, kam voda zateče. Po drenážování tato potíž pominula. Půda na louce se zbavila přebytečné vody, při dešti vodu žíznivě vpíjela a přebytečná voda odtekla kanálem ve farní zahradě. To jsem, jak už jsem řekl, předvídal, a když nic nenamítalo ct. obecní představenstvo, resp. obecní představený p. Leop. Meixner, dal jsem své svolení, když jsem ovšem také obdržel souhlas vldp. děkana Stefana Maulera ze Starého Města. Pan Gustav Hornischer mi dal písemný závazek, že vyústění drenáže do farní zahrady bude udržovat v dobrém stavu a nutné práce bude vždy provádět na farní zahradě se souhlasem faráře. Toto prohlášení je uschováno ve farním archivu. Drenážování Hornischerovy louky bylo provedeno v prosinci Od té doby nemám ve dvoře tak mokro jako dříve. V roce 1914 jsem i v malé zahradě velkou plochu a trojúhelník (roh?) přeryl do hloubky 70 cm, takže zůstala k úpravě jen malá plocha pod okny. Pro květiny konečně není nutné tak hluboké prorytí, protože zde je půda dobrá a také dostatečně hluboká. Socha Nejsvětější Trojice u školy, tzv. Morový sloup Tato stará socha stála u cesty mezi školou a nynějším Společenským domem ( Genossenschaftshaus ), byla ale už sešlá a figury už tak ošumělé, že bylo vhodné ji buďto úplně odstranit nebo od základu renovovat, protože už ohrožovala životy dětí hrajících si v její blízkosti. Představený (obce) proto přišel v zimě 1913/14 s otázkou, zda má socha nějaké jmění. Po zamítavé odpovědi ji chtěl dát prostě odstranit do charouzny (Rumpelkammer, komora na harampádí). Proto jsem napsal řediteli Czernymu do M. Třebové, jemuž náležela povinnost údržby starých památek v našem kraji, aby přikázal(?), že starý morový sloup zůstane zachován. A na jaře znovu přišel pan představený za mnou, že obec, resp. Reiffeisenka hodlá uhradit výlohy na přenesení a znovupostavení, já že bych se měl postarat o renovaci sochy. A protože původní místo nyní kvůli novostavbě Společenského domu už nevyhovovalo, měl jsem také vyhledat v obci vhodnější místo pro její postavení. To jsem našel brzy, vis-a-vis faře u kostela. 26. dubna 1914 jsem jsem z kazatelny vyzval farníky k peněžní sbírce a ohlásil jsem, že se v neděli 3. května 1914 bude konat sbírka od domu k domu. Tato sbírka se vskutku v onom dni konala. Sbíraly slečny z Lubníku a to: sl. Elsa Zornová s Theresií Schwabovou sl. Maria Schwabová s Janischovou sl. Meixnerová s Aurelií janischovou sl. Thunová s Janischovou. Dohromady se sešlo 117 K 10 h. Převezením, renovací a znovupostavením sochy byl pověřen sochař Johann Werdecker(?) z Lanškrouna. Dohodl jsem s ním, že za 116 K sochu zrenovuje, štafíruje a bohatě pozlatí. V létě poslal jednoho ze svých dělníků, aby poškozené části majzlíkem oklepal až na zdravý kámen a pak prostě doplnil cementem, takže umění přitom přišlo zkrátka. Také zlacení chtěl sochař udělat velmi jednoduše, pouze tři pásy na tiáře, trnovou korunu s hřeby a holubici Ducha sv., v rozetách jen vnitřní body. Tak jsem mu sdělil, že za takové zlacení mu plnou cenu 116 K nezaplatím. Musel pozlatit ornamenty na tiáře, lem šatů Boha Otce a také rozety pod figurami. Za převezení a postavení sochy musela záložna sochaři uhradit obnos 122 K. Na základy sochy darovala ct. Reiffeisen-Kasse také kámen, písek a vápno. Byl vykopána jáma hluboká 1,60 m a vyzděna kameny. Spodní stupeň je vyplněn cihlami a zalit cementem. Práce na základech pro sochu musela být zedníkům zaplacena zvlášť, a to (podle účtů) 17 K 01 h. Tento obnos jsem uhradil ze jmění Růžencového bratrstva. Podle účtů zedníka J. Hoffmanna ze dne 5.VII.1914: 15

16 Hoffmann J. 5 dní (vždy od 1/2 7 hod. večer do 1/2 8 hod. večer) po 50 h = 2,50 K Wondra K. 5 dní (vždy od 1/2 7 hod. večer do 1/2 8 hod. večer) po 36 h = 1,80 K Hornischer V. 5 dní (vždy od 1/2 7 hod. večer do 1/2 8 hod. večer) po 35 h = 1,75 K Nádeníci: Klinger Karl 12 dní (vždy od 1/2 7 hod. večer do 1/2 8 hod. večer) po 24 h = 2,88 K Appl Karl 5 dní (vždy od 1/2 7 hod. večer do 1/2 8 hod. večer) po 24 h = 2,88 K Celkem 10,13 K Podle účtů zedníka J. Hoffmanna ze dne 22.X.1914: Za zednickou práci a první podstavec sochy: Hoffmann J. 3 hodiny...1,50 K Götz Franz 3 hodiny...1,50 K Schwab Franz 3 hodiny...1,50 K Nádeník Wondra 3 hodiny...0,66 K 4,16 K Za cement jsem zaplatil v Lanškrouně 2 K 72 h. Všechno dohromady tedy 17 K 01 h. Socha byla tedy 25. srpna 1914 hotova a renovace, přenesení a znovupostavení stály včetně základů: 116 K + 17,01 K K = 255 K 01 h mimo zaopatření sochaře na faře (víno, doutníky a pivo), pokud byl při práci přítomen. Světová válka v r až Světová válka byla v Lubníku znatelná nejen denně rostoucím zdražováním všech potravin, ale také zřetelným vylidňováním obce Lubník, protože mnozí museli hned na začátku srpna 1914 a později narukovat na vojnu. Obilí, koně a krmná prasata musely být dodávány k vojenským účelům. Dům č. 1. Meixner Leopold, představený obce, jako zeměbranec (Landsturmmann) zproštěn povinnosti služby 4. Fränzl Wilhelm, bydlící v Sázavě (Zöhse), příslušný do Lubníku, záložník 93 Inf. Reg., narukoval 2. srpna Wondra Karl, zedník, obyvatel (nájemník?), dragoun v záloze, narukoval 2. srpna Fränzl Franz, sedlák, zeměbranec povolaný 2. srpna Fiedler Franz, domkář a tkadlec, jako zeměbranec povolán 2. srpna 1914 padl 11. Fuchs Johann, domkář, jako zeměbranec narukoval 2.VIII.1914, byl padl odložen do 15.VIII.1914, kdy narukoval znovu 14. Zorn Franz, selský syn, sloužil od podzimu 1913 v Cattaro 20. Stefan Johann, tovární dělník, příslušný do Žichlínku, dragoun v záloze, 2.VIII.1914 narukoval 24. Lerch Ernst, zedník, obyvatel (nájemník?), příslušný do Šumvaldu- Lichtensteina, jako zeměbranec narukoval 2.VIII Reichl Franz, domkář, sloužil u polního dělostřelectva 34 Scherz Franz, bydlící v Olbramicích u Bílovce, zeměbranec 38 Schwab Johann (v I. výzvě) jako dobrovolník narukoval k zeměbraně 11.X Klement Franz, tkadlec a domkář jako zeměbranec 2. Srpna Köhler Richard, zeměbranec 42 Tomsche Gustav, úředník v kladenských hutích námořní poručík v záloze u lodi: Maria Theresia Tomsche Alois, učitel v Trübitz (Břevenec?), jako záložník narukoval 2. srpna Grolig Julius, drenážní dělník (kopáč?), náhradník zeměbranec 2. Srpna Fränzl Karl, zedník k zeměbraně 2. srpna Meixner Richard, sedlák v Lubníku a učitel v Thomigsdorfu, zeměbranec 56 Klinger Karl, tkadlec zeměbranec 2. srpna Klinger Richard, domkář sloužil. 59 Lerch Viktor, selský syn, k zeměbraně 2. srpna 1914 padl 62 Janisch Karl, selský syn, slouží od 1912 u těžských houfnic Janisch Gustav sloužil. raněn a superarbitrován 16

17 63 Hornischer Vincenz, I.R.93 (pěchotní pluk 93) sloužil od Steigel Alois u Inf.R Hornischer Emil učitel v Dolní Hynčině 84 Tannich Hermann jako jednoroční dobrovolník Tannich Emil malířský pomocník jako záložník 85 Grolig Johann, účetní feldvébl 86 Schlegel Ferdinand, hostinský narukoval 15.X Janisch Edmund, tkalcovský mistr 90 Thun Robert - 94 Kreibich Hubert, učitel jako zeměbranec (2. srpna 1914) Sturm Hugo, Accesist. 95 Bittmann Eduard, pokryvač jako zeměbranec 2. srpna 1914 Pichner Rudolf, jako dobrovolník k 5. pluku pevnostního dělostřelectva 1. prosince 1915 se rozloučil farář Vinz. Vaněk, který byl presentován na faru Stříbrnice (Silbersdorf) a do Lubníku byl jako administrátor nadekretován P. Josef Huvar. Lubník Jos. Huvar, administrátor P. Josef Huvar, nar v Koloredově u Místku, studoval v Místku na českém gymnasiu, teologii v Olomouci. Vysvěcen Ustanoven dvakrát jako kooperátor v Paskově, dvakrát administrátorem ve Fryčovicích, 2 roky v Pusté Polomi, 4 roky jako kooperátor v Brušperku (Braunsbergu) a od v Lubníku Inter arma silent musae hrůzy války v tomto roce stále rostly. Byla nařizovány dodatečné odvody, při nichž další lubničtí byli zapojováni (do armády). Jedna rekvizice následovala za druhou, takže i v obci bylo pociťováno zdražování (hovězí maso 1 kg 8 K, vepřové 8 K, sádlo 10 K, máslo 8 K, jedno vejce až 30 h, moučné produkty jsou monopol ). Aby mohla být pole řádně obdělána, byli mnozí velcí vlastníci usedlostí zproštěni služby ve zbrani, tak: Zorn Franz, Hornischer Gustav, Schwab Josef, Schwab Granz, Neixner Vinz., Schwab Joh., o jejich zproštění se zasadil starosta Leop. Meixner. Hned od začátku tohoto roku byly i ve vsích zavedeny lístky na chleba (Brotkarten), které doposud byly jen ve městech. Do chlebové komise (Brotkomission) byl zařazen i administrátor a předáno mu celé její vedení. Protože časy jsou tak rmutné a každý musí přispět svou troškou, administrátor to přijal. S ním v ní byli p. Vinz. Appl a J. Lerch. K lístkům na chleba bohužel brzy přibyly lístky na cukr, kávu, sádlo a máslo. Ve městech lístky na různé potraviny. Protože administrátor byl jediným kompetentem na faru Lubník, byla mu propůjčena novým k.a. kardinálem Lvem Skrbenským, a byl na ni v Olomouci investován jej pak vldp. děkan F. Ošťádal z Městečka Trnávky instaloval. Při instalaci se ve faře sešli všichni obecní funkcionáři, jichž se farní záležitosti týkaly, a pan nadučitel Sturm. Potravin bylo v létě přede žněmi omezeně, takže třeba 14 dní pro ty, kteří byli odkázání na chlebové lístky, tu nebyla žádná mouka. To si usedlík Ant. Steigel, který neměl všech pět pohromadě, vzal natolik k srdci, že se oběsil. Že žně nedopadly tak, jak se počítalo, a Rumunsko vstoupilo do války jako další nepřítel Rakouska, muselo dojít k všeobecnému omezování, aby se dalo vydržet. Tak byly zavedeny 3 bezmasé dny pondělí, středa, pátek, a jeden den bez tuku sobota. Po zemřelém arcipastýři k.a. kardinálu Bauerovi byl na přání J.V. císaře jednohlasně zvolen arcibiskupem olomouckým kardinál Skrbenský. Kvůli válečným potížím mohl však zahájit svou vládu v Olomouci až Jedním z jeho prvních činů bylo potvrzení zdejšího administrátora jako faráře, protože beneficium je liberae collationis přišla smutná zpráva, že zemřel J.V. císař Franz Josef I. Z tohoto důvodu bylo v neděli vyzváněno a se konala smuteční bohoslužba, jíž se zúčastnili všichni veřejní funkcionáři a sbor dobrovolných hasičů. V kostele byl postaven květinami bohatě okrášlený katafalk s obrazem jeho Veličenstva a farář měl po mši sv. smuteční promluvu, odpovídající smuteční slavnosti. Na trůn nastoupil císař Karel I. Ad multos annos! bylo slavnostní Te Deum, aby všemohoucí Bůh žehnal a chránil nového panovníka a jeho manželku Zitu. 17

18 Aby byla kryta válečná potřeba kovů, nabyly ušetřeny ani kostely. V mnoha kostelích musely být sepsány zvony a jiné kostelní náčiní. Náš kostel byl ušetřen co se týče zvonů, protože ty prokázaly velké stáří, ale 4 cínové svícny musely být odevzdány. Do kostela obstaraly místní dívky krásné věnce na boční oltáře. Vdova Marie Janischová spolu s dalšími dobrodinci obstarala novou oltářní pokrývku (56 K) a nový koberec běhoun k hlavnímu oltáři. Ačkoliv je potřebná oprava kostela, nedá se s ničím začít pro nedostatek všeho a obrovskou drahotu. Bůh se nad námi slituj a dejž nám v následujícím roce mír. Lubník Josef Huvar, farář Viděl o kanonické vizitaci 11. června Fr. Ošťádal, děkan Franz Jančík, farář v Tatenicích, konkomisař Válka zuří dál. Nepřátelé se množí: také Amerika s různými republikami se postavila na stranu našich nepřátel. Rusko se zhroutilo, car byl sesazen. Fúrie války pociťujeme i v naší vesničce. Drahota roste den ze dne, rekvizice následuje rekvizici, odvod za odvodem. Ze 7 osmnáctiletých byli odvedeni 3 (Fuchs Franz, Bittmann Rudolf a Pirkl Fr.) Také jeden zvon z naší věže byl komisí odebrán a odvezen do Budišova. Byl z roku 1601 a 204 kg těžký. Bylo za něj vyplaceno 816 K. V tomto roce byla přes všechny těžkosti zahájena výmalba kostela. Malířskou práci dělal mistr Johann Peterka z Lanškrouna a potřebnou zednickou práci jeho bratr z Tatenic. Náklad 196,20 K byl kryt z milodarů farníků. Protožel učitel-varhaník je ve vojenské službě, doprovázela kostelní zpěv 6 měsíců na harmonium farářova sestřenice Mathilda Novotná. Na školní rok 1917/1918 nastoupila do školy jako náhradní síla nová učitelka, dcera zdejšího nadučitele sl. Hilda Sturmová, která pilně doprovází zpěv v kostele na varhany. Co se týká hospodářství, byl rok 1917 suchým rokem, což nemělo na polní plodiny příznivý účinek, takže na jaře 1918 se bylo co obávat toho nejhoršího, co válka přináší ssebou - hladu a bídy. V našem okolí se urodily pěkné brambory. Ovoce, kromě jablek, bylo poskrovnu. Bůh pomáhej dále! Lubník Josef Huvar, farář Viděl o kanonické vizitaci 10. června Josef Lichtblau, děk. adm Franz Jančík, farář v Tatenicích, konkomisař Lubník Josef Huvar, farář Viděl o kanonické vizitaci 10. června Josef Lichtblau, děk. adm Franz Jančík, farář v Tatenicích, konkomisař Také tento rok začal ve znamení války. Drahota roste. Obyvatelstvo je stále více a více podrážděnější. V květnu jsme se doslechli, že přes mnohé a velké oběti dlouho nevydržíme. Smutné jsou dopis, které naši vojáci píší z fronty o svých útrapách a hladu. Žně byly v naší obci velmi pěkné, ačkoliv pozdní mrazík (5.6.) zavinil značné škody. K různým lístkům přibyla tabačenka lístek na kuřivo. Farář dále vede zásobování obce. Pro kostel byla opatřena nádoba na svěcenou vodu, protože dřevěné vědro (soudek) už dosloužilo. 28. října nastalo očekávané zhroucení Rakouska. Takže válka je prohrána. Máme být v československém státu, který se prohlásil jako republika. Naše obec stejně jako ostatní německé obce se opírá o právo na sebeurčení a o československém státu nechce nic vědět. Těžko to co pomůže, protože Češi se počítají ke Spojencům (Anglie, Francie, Italie, Amerika) a chtějí Čechy, Moravu a rak. Slezsko v historických hranicích a k tomu uherské Slovensko. Ještě před zhroucením Rakouska nás postihlo to, že byl rekvirován měděný drát bleskosvodů na kostele i na farní budově. Nejprve zvony, pak píšťaly z varhan a teď měděný drát a vše pro výrobu vražedných zbraní. Ve zmatku byla naše fronta opuštěna a vojáci z naší obce se vraceli na vlastní pěst bez dovolenky domů. Dá se tvrdit, že z naší obce padli tito: Fränzl Josef (6), Janisch Eduard (88), Tannich Hermann (84), Meixner Vinzenz (13), Fiedler Franz (8). Fuchs Johann (11), Lerch Viktor (59), Hornischer Emil (82). Pohřešováni a pravděpodobně padlí jsou: Thun Franz (26) a Kriegler Johann (29). V důsledku nemoci zemřeli: Klinger Gustav (56) a Bittmann Rudolf (95). Těmto obětem světové války chce farář zřídit v kostele pamětní tabuli. 18

19 V zajetí se nacházejí: Fränzel Karl (4), Stefan Johann (20), Winkler Franz (73), Janisch Adolf (36), Kaupe Rud. (96), Roffeis Karl (91) Lubník Josef Huvar, farář Viděl o kanonické vizitaci 24. června Josef Lichtblau, děk. adm Franz Jančík, farář v Tatenicích, konkomisař Československý stát pracuje na své konsolidaci. Jeden předpis a příkaz následuje za druhým. Válečné půjčky a státní dlužní úpisy byly sepsány dohromady, papírové peníze orazítkovány (okolkovány) a polovina jich zadržena. Drobné válečné papírové peníze byly vyměněny se ztrátou 10%. Byl vyžádána závěrečná bilance (Liquidations-Bilanz) kostela i obročí. Úroky z válečných půjček byly úplně zastaveny. Náš kostel odevzdal na válečnou půjčku některé státní (cenné) papíry. Jejich úroky docházejí dál, ale jak to později bude, ví jen milý Bůh. Kromě státních papírů má beneficium ve válečné půjčce hotovost: 2050 K. Koruna hluboce klesla, takže drahota rapidně vzrostla. Především potraviny podražují den ze dne. V ostatních státech, vzniklých z rozbitého Rakouska (Polsko, Jugoslavie, Maďarsko, Německé Rakousko), je to ještě horší. Československo, protože se přimklo k Francii, je na tom nejlíp. Také v tomto roce ještě nebyl všude klid. Krvavé boje zuří v Rusku a v Maďarsku. Také Německo nezůstalo ušetřeno. Všude chce dělnictvo bolševici ke kormidlu. Také naši vládu tvoří většinou sociální demokraté. V tomto roce byly uspořádány volby do nového obecního zastupitelstva. U nás byla sestavena kompromisní kandidátka (4 sedláci, 6 domkářů, 2 obyvatelé). Představeným byl zvolen Meixner Vinzenz č. 45, jeho zástupcem dědičný rychtář Hornischer Gustav č. 19. Nadučitel zdejší školy Jos. Sturm odešel do pense. (O tomto pánovi musí být řečeno, že je ateista a vedl k tomu i místní rolníky. Proti faráři nic nezačínal, protože farář se nevměšoval do politiky a nechal pány dout na trouby nacionalismu tak dlouho, pokud nechali náboženství na pokoji.) Správcem školy byl ustanoven zdejší učitel Hub. Kreibich, který je současně varhaníkem. Je už 22 let v Lubníku má nárok na vypsané místo nadučitele ale pravděpodobně přijde zkrátka, protože zdejší mocipáni budou pracovat pro učitele Jos. Kobsu z Tatenic který má za manželku jednu z Lubníku a s mnohými je spřátelen. Farář jediný hlasoval pro učitele Kreibicha. Pro kostel byl v tomto roce opatřen nový procesní kříž. Cenu 165 K uhradili dobrodinci. Rok byl v našem okolí velmi úrodný pro polní plodiny ovoce bylo méně. Různé lístky na potraviny trvají dále. Po žních byl příděl na hlavu zvýšen, ale na konci roku opět snížen nedobré znamení. Farář také v tomto roce vedl hospodářský úřad a nově zvoleným představeným byl požádán, aby jej vedl dál. Lubník Josef Huvar, farář Viděl o kanonické vizitaci Josef Lichtblau, děk. adm Franz Bílek, farář v Žichlínku, konkomisař Stále pevněji se konsoliduje nový československý stál, ale ukazuje své církvi nepřátelské zaměření. Kazatelnový paragraf, rozvod manželství bylo to první, co Národní shromáždění odhlasovalo. V tomto roce proběhly řádné volby do Národního shromáždění. Vše se dělo na rozsáhlém demokratickém základu. V našem olomouckém kraji bylo 13 kandidátních listin. Naše ves byla ze 3/4 německá-nacionalistická a 1/4 sociálně demokratická. Volby přinesly mnoho neklidu a nesmíření. Žně byly uspokojivé. Pšenice krásná a (sypala) hodně. Všichni splnili své dodávkové povinnosti a mnozí kontingent překročili. Do obecního chudobince je nutno zapsat přírůstek. Totiž k rodině Knaupe, která čítá 8 osob a je skutečnou pohromou obce (zloději), přišla ještě rodina Bronsenbauchova, která také čítá 8 hlav. Pro kostel darovala paní Johanna Korgerová č.78 jako památku na svého nečekaně zemřelého muže Antona nové velum a novou zelenou kasuli. Drahota trvá. (Vejce 1 K až 1,60 K, 1 litr mléka 2,40, 1 kg sádla 50 K, 1 kg másla 56 K, 1 kg vepřového masa 45 K, hovězího masa 20 K atd.) Také rolníci dostávají různé prémie za své produkty. Šatstvo a obuv jsou neslýchaně drahé. Pochopitelně jsou dělníci placeni podle toho. Obyčejný tovární dělník si přijde na 200 K týdně. Lubnická škola ještě nemá nadučitele a po celý rok byla provizorně řízena p. Kreibichem Hubertem, protože jmenovaný nadučitel pro Lubník p. Jos. Kobsa ještě působí v Tatenicích. 19

20 Lubník Josef Huvar, farář Viděl o kanonické vizitaci Josef Lichtblau, děk. Wenzel Morávek, konkomisař Dodatek. Biřmování. 25. června 1920 Jeho biskupská Milost Dr. Karl Wiesnar, světící biskup olomoucký, udílel v Tatenicích svátost biřmování. Z Lubníku bylo 81 biřmovanců, mezi nimi 20, kteří se nenarodili v Lubníku Všeobecné. Duch obce zůstává stále týž, takže stížnosti předchůdců na liberalismus musejí být potvrzeny. Každá práce, každá námaha duchovního správce je nevhod. Ukáže-li farář zmužilost a vytýká-li to nebo ono, pak je v očích vůdců štváčem. Svěcení dr. Stojana jako olomouckého arcibiskupa. S novými poměry v Československé republice přišel také do naší diecéze nový duch. Arcibiskup Skrbenský (1916) odstoupil a uchýlil se k svému bratru do Čech. Na všeobecné přání a všobecnou žádost kléru a lidu byl jmenován arcibiskupem nejmilovanější vůdce kněží Dr. Ant. Cyril Stojan, a 3.4. v Olomouci posvěcen na arcibiskupa papežským nunciem v Praze Micarou. Na lidí bylo toho dne v Olomouci. Konverse Alfreda Hähnichena byl farářem Jos. Huvarem na přání rodičů přijat do katolické církve žák zdejší národní školy Alfred Hähnichen. Byl protestantsky pokřtěn v Sachsen-Kreischa, kraj Dipoldiswalde, proto jej farář sub conditione pokřtil. Pak přijal svátost pokání a sv. přijímání. Conventus cleri svolal nový arcibiskup do Olomouce conventus cleri. Zástupci duchovenstva tu jednali o různých naléhavých otázkách duchovenského stavu (demokracie). Odkaz Amalie Meixnerové obdržel náš kostel zbožný odkaz + Amalie Meixnerové č K bohužel ve válečné půjčce, která je dnes zcela nejistá. Farářova brada obdržel farář dispens, že smí nosit plnovous, protože mu holení dělá velké obtíže. Tento dispens platí na půl roku a pak musí být obnoven. Zdi u kostela Na podzim tohoto roku byla sešlá zeď kolem kostela důkladně opravena obcí za 1300 K. Úroda Rok 1921 byl všeobecně velmi suchý. Okopaniny (brambory a řepa) byly velmi skrovné, naproti tomu obilí velmi pěkné. O pšenici se dá říci nádherná úroda. Drahota Protože znehodnocení peněz je velké, je drahota po všech stránkách velmi citelná. Šatstvo je pro lidi s pevným platem nedosažitelné. Nadučitel Letos konečně dostala naše škola nového nadučitele. Poněvadž nadučitel Jos. Kobsa zůstal v Tatenicích, byla naše škola znovu vypsána a jako jediný kompetent ji obdržel dosavadní správce Hub. Kreibich, který v kostele stále koná službu na kůru. Lubník Josef Huvar, farář Viděl o kanonické vizitaci 6. června Josef Lichtblau, děk. adm P. Franz Bönisch, konkomisař Všeobecně zústávají náboženské poměry v obci nezměněny. (Indiferentismus.) Kůlna na dříví Na jaře dala obec postavit u fary novou kůlnu na dříví. Oltářní pokrývka Pro kostel byly opatřeny modré oltářní pokrývky. Požár 26. května po mnoha letech opět vypukl v obci požár. Dům č. 13 paní Marie Zeinerové (u Schleglova hostince) úplně padl za oběť ohni. Obyvatelé (nájemníci) Rochus Semmler a válečná vdova Aloisia Meixnerová přišli o všechno. Sbírkou v obci jim bylo pomoženo v nouzi. Majitelka domu a také hostinský Schlegl měli své škody kryté pojištěním. Oheň byl založen zločinnou rukou. Válečný pomník 20