KULTURA A SMRT Kulturně - antropologická studie prostředí smrti. a umírání

Transkript

1 Univerzita Hradec Králové Pedagogická fakulta Ústav filosofie a společenských věd KULTURA A SMRT Kulturně - antropologická studie prostředí smrti a umírání Diplomová práce Autor: Obor: Vedoucí práce: Oponent práce: Lucie MALINOVÁ BI-ON/SSK Mgr. Martin PALEČEK Mgr. Aleš VRBATA Hradec Králové 2002

2 ANOTACE: Tato diplomová práce mapuje téma smrti a umírání. V jednotlivých kapitolách definuje základní problematiku a popisuje její historický vývoj. Sleduje proměny postoje ke smrti, proměny vztahů k mrtvým a umírajícím, pohřební zvyklosti a rituály. Jejím obsahem je také současná praxe v pohřebnictví, ale také tradiční zvyklosti zaměřené na oblast Valašska. Zmíněna je také psychologie pozůstalých.

3 PROHLÁŠENÍ: Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci zpracovala samostatně a pouze na základě uvedených pramenů a literatury. Valašské Meziříčí, Lucie Malinová

4 PODĚKOVÁNÍ: Ráda bych poděkovala vedoucímu práce, Mgr. Martinu Palečkovi, za trpělivost a cenné rady a připomínky při zpracování tohoto tématu. Dále děkuji svým rodičům, Heleně a Václavu Grafovým, jejichž povolání mě inspirovalo k volbě tohoto tématu a jejichž cenné zkušenosti byly podkladem pro vznik této diplomové práce.

5 OBSAH ÚVOD 1 1. ČLOVĚK A SMRT 1.1.Definice pojmu smrt Tělesné známky umírání Vztah člověka ke smrti Stáří a blízkost smrti Proměny vnímání smrti Křesťanské pojetí smrti Poslední pomazání Průběh posledního pomazání ZESNULÝ 2.1.Definice Nakládání se zemřelými historie Nakládání se zemřelým současná praxe Posmrtné změny probíhající na mrtvém těle POHŘBÍVÁNÍ 3.1.Definice Historický vývoj pohřbívání Semité Řecko a Řím Křesťané Pohřeb do země Pohřeb žehem - kremace Průběh kremace POHŘEBNÍ OBŘADY 4.1. Definice Pohřební rituály Odepření pohřebního ritu Posmrtný život v očistci, připomenutí mrtvých Vstup duše do očistce Sjednání pohřbu Pohřební obřad 38

6 4.5.Průběh pohřebního obřadu Pohřební řeč a požadavky kladené na řečníka HŘBITOV 5.1.Historický vývoj správy hřbitovů Historie hřbitovní kultury Podmínky ovlivňující kvalitu hřbitova Současná podoba hřbitovů Vojenská pohřebiště TRADIČNÍ ZVYKLOSTI A POVĚRY SPOJENÉ SE SMRTÍ A UMÍRÁNÍM (se zaměřením na Valašsko) 6.1.Staroslovanský pohřební obřad Obřadní naříkání plačky Pohřební hostina Lidové zvyklosti a pověry Význam lidových zvyklostí Duše Úmrtí Škodlivá moc věcí Maskování domu a obyvatel Smrt a znamení smrti Lidové zvyklosti spojené s Dušičkami Smuteční barva PSYCHOLOGIE POZŮSTALÝCH POHŘEBNICTVÍ DNES 70 ZÁVĚR 72 SEZNAM PRAMENŮ 73 PŘÍLOHY 77

7 ÚVOD V této diplomové práci jsem se pokusila nastínit některé vztahy mezi kulturou a problematikou smrti. Snažila jsem se zachytit proměny vnímání smrti na pozadí společenských a kulturních změn. Zaměřila jsem se především na oblast České republiky, ale také na historické vlivy evropské a křesťanské. V kapitole zabývající se tradičními zvyklostmi a pověrami jsem jejich mapování zúžila na oblast Valašska, odkud pocházím. Inspirací pro napsání této práce byla má osobní zkušenost s problematikou pohřebnictví. Rodiče v tomto oboru podnikají, takže díky nim jsem se mohla blíže seznámit s chodem pohřební služby a správy hřbitova, čímž jsem získala alespoň základní informace o prostředí smrti, umírání, ale také o problémech, se kterými se pohřebnictví v současné době potýká. Protože praxi pohřební služby ve Valašském Meziříčí důvěrně znám, vycházím v kapitolách popisujících současné pohřebnictví především z této zkušenosti. Chtěla bych zdůraznit, že problematika smrti a umírání, kterou jsem se zde snažila zpracovat, je nesmírně obsáhlá a dosud neexistuje publikace, která by se jí komplexněji zabývala. Má diplomová práce je tedy pouhým pokusem popsat pohřební praxi a podat alespoň základní informace týkající se smrti a umírání. Snad tyto informace pomohou objasnit některé otázky a obavy pojící se se závěrečnou etapou našeho života.

8 1. ČLOVĚK A SMRT 1.1.Definice smrti Pokusy o definici smrti odnepaměti vycházely ze zkušenosti. V minulosti byla však kritéria smrti málo dokonalá, a tak nebyly výjimkou případy, kdy došlo k pohřbení zaživa. Za hlavní projevy života byly a jsou považovány dýchací pohyby a pohyby srdce. Pokud tyto ustaly, byl člověk považován za mrtvého. Definice smrti zněla: Ireverzibilní zástava cirkulace a dýchání. (Munzarová, 1997, s. 14). Tradiční kriteria smrti zástava dýchání a srdeční činnosti samozřejmě platí dodnes, ale s vývojem vědeckého poznání, a především medicíny, se dostal do popředí mozek a jeho integrační a určující úloha pro celý organismus. V současnosti je tak smrt definována smrtí mozkovou 1, jako ztráta všech funkcí celého mozku, včetně mozkového kmene 2, která vede k neschopnosti integrovat a koordinovat fyzické a mentální funkce těla jako jednotky (Munzarová, 1997, s ). Biologové dnes také hovoří o tzv. buněčných nebo smrtelných hodinách buňky, které v okamžiku vyčerpání programu života spustí za pomoci enzymů sebevražedný program smrti (Haškovcová, 2000, s. 74). Smrt lze samozřejmě definovat nejen z pohledu biologických věd, ale rovněž z hledisek různých náboženských a filosofických nauk. 1 Definice mozkové smrti má zásadní význam pro orgánové transplantace, při kterých je nulový záznam EEG. Dýchání a krevní oběh lze nahradit pomocí přístrojů, činnost centrální nervové soustavy však nikoli. 2 Důležité je uvědomit si, že smrt v biologickém smyslu není okamžikem, ale procesem. I po nastalé smrti, kdy lékař definitivně konstatoval smrt, existují v těle člověka buňky, které jeví ještě po určitou dobu známky života. Jsou to však pouze malé skupiny buněk, které jsou závislé na integritě organismu a časem tak jako tak zaniknou.

9 1.2.Tělesné známky umírání Samotnému okamžiku smrti předchází různě dlouhá fáze umírání, která končí smrtí neboli exitem. Lidé přítomní u umírajících rozpoznávají určité příznaky exitu. Objektivní symptomy odchodu jsou takovéto: nepravidelný tep, klesající krevní tlak, nepravidelné dýchání, unavený výraz obličeje, nepravidelné mrkání, ztráta mimiky obličeje, chyby v řeči (sociální komunikaci), nevysvětlitelná euforie. U člověka ante finem (před koncem) lze zpozorovat také bledou pokožku, vlhkou studeným potem, zapadlé oči, chladné uši a nos, nepravidelný puls, dochází k inkontinenci moči a stolice, vědomí bývá někdy porušené. Celý organismus postupně ochabuje a ztrácí se vědomí. V terminální fází dochází ke zvýšenému výlevu potu, který výrazně čpí. Většina umírajících má silný pocit žízně, naopak chuť k jídlu se snižuje. Často se umírajícím těsně před smrtí uleví od bolestí, kterými dosud trpěli (Křivohlavý, 1995, s ). Smrt je avizována určitými známkami na lidském těle. Jsou jimi: 9. Kóma bez reakcí na vnější podněty. 10.Vymizení svalového tonu (napětí). 11.Zornice nereagují na zdroj světla. 12.Nepřítomnost spontánního dýchání. 13.Vyhaslé vegetativní funkce mozku. 14.Nulový záznam EEG ten znamená definitivní konec. V praxi, při běžném ohledání zesnulého prohlížejícím lékařem, se však takovéto komplexní zjišťování smrti neprovádí, rozhodující jsou proto tyto zkoušky: kontroluje se vymizení dechu a srdečního tepu, zda zorničky nereagují na světlo a kůže víček nereaguje na dotyk, zda se kůže stlačená prstem nevrací zpět. Při úmrtí ve zdravotnických a speciálních zařízeních, která jsou vybavena přístroji zaznamenávajícími EEG, se provádí komplexní zjišťování smrti.

10 1.3.Vztah člověka ke smrti Smrt vždy vzbuzovala pozornost člověka, protože člověk, jako jediný druh, je schopen svůj zánik reflektovat během celého života. Toto vědomí konce je charakteristické pro lidský druh, je jakýmsi antropinem. Zároveň ale zpětně ovlivňuje lidskou kulturu a životy lidí. Prožívání času je tak silně ovlivněno konečným bodem naší životní dráhy, protože vidina konce nás nutí prožívat a využívat čas. Pokud by neexistoval konec, nemuseli bychom nikam spěchat, neexistovala by pro nás základní existenční motivace, vše bychom mohli, ale nemuseli. Na vše by bylo nekonečně času. Nabízí se otázka, zda by člověk vůbec tvořil, zda by měl nutkání zanechat po sobě stopu, vytvořit odkaz a tím přesáhnout svou konečnost, jako to dělá dnes. Čas by byl sledem okamžiků a celkový smysl by unikal. Chybělo by spění k nějakému cíli, k bodu, který by dal lidské existenci význam. Paradoxně je smrt největší životní jistotou, která nám byla dána s možností našeho bytí. Naše bytí je bytím ke smrti a smrt je fenoménem života. Takto pohlíží na život a smrt Heidegger. V podstatě okamžikem našeho zrození se začínáme nezvratně přibližovat okamžiku smrti. Postupně nám ubývají síly, náš organismus stárne. Toto celoživotní spění ke konci je extrémním pohledem na lidský život, ale přesto pravdivým. Romano Guardini velice výstižně vyjádřil přítomnost a působení okamžiku smrti po celý lidský život, stejně jako působení okamžiku zrození: Život není nastavení jednotlivých dílů na sebe, nýbrž je to jednolitý celek, který, jakkoli to zní paradoxně, je celý přítomen v každém okamžiku jeho průběhu. (1997, s. 52). Dále poznamenává, že každá životní fáze pociťuje přítomnost smrti po svém. U dětí nemá konkrétní podobu, projevuje se nepřímo, jako hlad po životě či potřeba ochrany. V mládí vystupuje smrt do popředí, mladý člověk dokáže lehce zemřít, protože plnost žití dává i smrti prvek života (Guardini, 1997, s ). I přes převládající negativní význam pro člověka, nelze smrti upřít jednu přednost. A tou je, že dokáže poodhalit podstatu naší existence a našeho lidství vůbec. Tváří tvář smrti, ať už bližního nebo naší vlastní, dokážeme nahlédnout smysl lidského života. Smrtí bychom se měli zabývat a poznávat ji, protože jen vydrží-li člověk vědění toho, že je smrtelný a že je nejisté pouze to, kdy se smrt stane nevyhnutelnou možností lidské

11 existence, pozná svou odpovědnost za každý okamžik svého života. (Haškovcová, 1975, s. 20). Není běžnou životní zkušeností setkat se se smrtí v našem okolí. Život je delší, umírání se posouvá do vyššího věku. Pohled na umírající a mrtvé není již běžnou záležitostí. V normálním životě proto lze na smrt snáze zapomenout. (Elias, 1997, s. 12). Smrt se vytratila ze společenského života především díky lékařům a vyspělé medicíně. Svůj podíl má také expanzivní reklama, která vytvořila zcela umělou představu ideálního muže a ženy. Tyto lidské modely neznají nemoci, neúspěch, pomalé tempo, ubývání sil a schopností. Jsou úspěšní, mladí, krásní a inteligentní, jsou zdraví a plní energie, pracují s maximálním nasazením. Hovořit o smrti, hrobech, červech, nám připadá morbidní, nevhodné, nevkusné Nechceme nic slyšet o umírání nebo jen zahlédnout umírající. Tato tichá hluchota a slepota k problematice smrti dospěla až tak daleko, že dosud nikdy v dějinách lidstva nebyli umírající tak sterilně odsouváni do zákulisí společenského života, mimo zraky živých; dosud nikdy nebyly lidské mrtvoly expedovány z úmrtního lože do hrobu tak hygienicky, bez zápachu a s takovou technickou dokonalostí. (Elias, 1997, s. 23). Příčinou této současné situace je, že pohled na smrt kolem nás nám nebezpečně připomíná naši vlastní konečnost a ohrožuje vysněnou představu naší vlastní nesmrtelnosti. Tak vše, co souvisí se smrtí, odsouváme do nemocničních zařízení, do rukou odborníků a profesionálů pohřebních institucí.

12 1.4.Stáří a blízkost smrti Životní období dospělosti nejvíce inklinuje k zapomnění na smrt. Dospělý člověk věnuje svůj čas plnění bezprostředních požadavků a povinností, připadá si silný a soběstačný. Smrt je tak z vědomí vytlačena nejsnáze. Ale s přibývajícím věkem člověk zjišťuje, že vše pomíjí. Ubývá očekávání a přibývá pocitu marnosti. Přichází stáří a s ním i neodbytné myšlenky na smrt (Guardini, 1997, s ). Stáří nás přibližuje smrti. Musíme si uvědomit, že stáří čeká na nás na všechny, stejně jako smrt, a když budeme mít štěstí, tak než zemřeme, všichni zestárneme. (Thomasma, Kushnerová, 2000, s. 158). Vztah společnosti ke stáří je velmi rozporuplný. Normou dnešní doby se stal člověk mladý, plný sil. A stáří je spojováno pouze s omezením, s menší výkonností, s menší pružností Představa stáří a umírání je nepřirozená, bizardní, něco, co se nás netýká a co nás neohrožuje. Vysoký věk oceňujeme, pokud umožňuje provozovat aktivity mladých. Usmívající se opálený pár důchodců slézající horské svahy nebo běhající v lese se svými vnoučaty a pravnoučaty - taková je představa aktivního stáří, která by se snad dala ještě přijmout. Ale nepřijatelné je být starý, nemocný a bezmocný. Západní kultura nedokáže uznat stáří pro to, čím je, pro stáří samo. Pro věk, kterého se lidé dožili a pro vše, co zažili a přežili. Nedokáže docenit osobní a společenské kvality starých lidí. Naopak pro východní kultury, např. čínskou nebo japonskou, je stáří vrcholným obdobím života a proto je velmi uznáváno. Stáří reprezentuje hodnoty jako moudrost, umění žít, životní zkušenost, umění rozlišovat a hodnotit. Takto se ale u nás na stáří nepohlíží. Převažující je představa stáří jako něčeho negativního, vyvolávajícího obavy. Stáří znamená konec života, psychický i fyzický rozpad. Ale stáří není kvalitativně horší, než jiná období života. Není jen ubýváním sil, je to život, který má svou hodnotu a své uzpůsobení. Navíc zkušenosti starších generací jsou zdrojem vědění, názorů a hodnot předávaných generacím mladším. Proto jsou staří lidé i přes svou případnou vetchost či nemohoucnost nenahraditelnou součástí živoucího lidského společenství.

13 1.5.Proměny vnímání smrti Od počátku středověku měla smrt významné místo v životě lidí. Smrt byla společenskou událostí a člověk umíral v kruhu blízkých, uprostřed společenství 3. Lidé totiž žili neustále v těsné blízkosti a tak prožívali vše společně. Tento způsob života předurčoval, že jak narození a smrt, tak další aspekty lidského života byly veřejnými událostmi, nesrovnatelně veřejnějšími než dnes. Nejstarší smrt byla ochočená důvěrně známá. Smrt zdivočela až dnes. (Ariès/1, 2000, s. 44). Umírání a smrt nebyly něco jednoznačně záporného. Lidé nepociťovali takovou úzkost a strach. Člověk přijímal smrt odevzdaně, stejně jako svůj osud. A umíral uvolněně a klidně. Křesťanský středověk částečně pozměnil pohled na smrt. Křesťanství slibovalo, že smrtí vše nekončí a že existuje možnost zajistit si věčný život. Lidé přestali být tolik odevzdaní a začali brát zodpovědnost za svůj osud do vlastních rukou. Věděli, že budou stát před Bohem zcela sami, jen se svým životem, modlitbami a se svými dobrými či špatnými skutky. Proto kolem sebe utkali síť prostředků, které měly zajistit lepší podmínky na onom světě. Životní a posmrtný individualismus překonal dosavadní odevzdanost. Smrt byla, jak jsme zmínili, v té době všudypřítomná a důvěrně známá dospělým i dětem. Člověk se s ní setkával téměř na každém kroku a smrt se stala také námětem uměleckých děl, které měly být mementem mori (ztvárnění mementa mohlo být nejrůznější, viz papírová skládanka z 1. poloviny 19. století v příloze č. 2). Člověku měly připomínat jeho konečnost a rovnost si lidí před smrtí. Mezi nejvýraznější spodobnění smrti patřily Poslední soud, artes moriendi, danse macabre a triumfy smrti. V 15. století se objevila namísto do té doby obvyklé ikonografie Posledního soudu ikonografie nová, zobrazující umírajícího na lůžku. Jeho ložnice je plná lidí a zároveň pouze pro mrtvého viditelných nadpřirozených bytostí, tísnících se u hlavy postele. Přítomna je Panna Marie, svatá Trojice a celý nebeský dvůr, z druhé strany Satan s ďábelským vojskem. Umírající je vystaven zkoušce dvou protikladných sil. Tyto obrazy v podobě dřevorytů byly součástí knih, tzv. artes moriendi, které učily šťastné smrti. Každá stránka 3 Za špatnou smrt byla považována smrt náhlá, osamělá, pokoutní, beze svědků. Takto umírali poutníci na cestě, utopenci, lidé zasažení bleskem

14 měla obrázek, aby i negramotní laici pochopili smysl psaného textu. Současně s artes moriendi se vyskytuje umrlčí tematika v literatuře a ikonografii. Francouzské slovo macabre (umrlčí) označuje realistická vyobrazení rozkládajícího se lidského těla. Jedním z nejčastějších způsobů zobrazení smrti se stala napůl rozpadlá mrtvola kostlivec se zbytky tkání neboli umrlec. Objevil se již v roce Tanec smrti (danse macabre) je nekonečný tanec kruhu střídavě mrtvých a živých tanečníků. Vedou jej mrtví, kteří jako jediní tančí. Každou dvojici tvoří nahá, zahnívající, bezpohlavní a velice čilá mumie a muž nebo žena odění podle svého společenského postavení a nevycházející z úžasu. ( ) Vtip spočívá v protikladu mezi tempem mrtvých a ochromením živých. (Ariès/1, 2000, s. 149). Dalším velmi rozšířeným tématem byl triumf smrti. Šlo o vyobrazení moci smrti, která se zbraní v ruce řídí obrovský povoz tažený voly. Je to vůz ničivý, který drtí lidi všeho věku a postavení. Tato smrt nezdůrazňuje rovnost podmínek ani nevyhnutelnost, tlumočí spíše zákeřnost a nesmyslnost. Kdysi člověk přikládal smrti velkou důležitost, byla to vážná věc, nesměla se brát na lehkou váhu, byl to důležitý a obávaný okamžik života, jehož se ale nebál natolik, aby jej musel odsunout stranou svého zájmu, utíkat před ním, předstírat, že neexistuje, nebo si oněm něco nalhávat. (Ariès/2, 2000, s. 136). Až osvícenští lékaři se začali skutečně bát smrti, jako přírodního, nevázaného živlu, který unikal rozumnosti lidského společenství. Smrt zároveň člověka pokoušela a okouzlovala jako sex. A tak podobně jako myšlenky na sex musela být i smrt uschována hluboko do světa fantazie a snů. Postupně se strach ze smrti všeobecně rozšířil a stal se běžnou skutečností. Zvětšující se strach ze smrti měl za následek, že se ve dvacátém století stala smrt tabu (podobně jako ve století devatenáctém sex). Smrt postupně vymizela z každodenního života. Dostala se na okraj života společenství a vědomí individua. Hovořit o smrti začalo být nepatřičné a málem považováno za patologické. Strach ze smrti se tak ještě více prohluboval a myšlenky na smrt byly vytěsňovány. Srovnání s potlačovanými sexuálními představami a jejich neurotickými následky je zcela namístě. 1.6.Křesťanské pojetí smrti

15 Bible spojuje smrt s hříchem. Smrt je manifestací pádu prvních lidí před Bohem. První člověk nepodléhal nutnosti zemřít, byl svobodný ve svém výběru. Ale vybral si, že neposlechne Boha a jedl ze stromu poznání, a tak upadl do hříchu a ztratil svou nevinnost. Hřích se tak dědičně přenesl na každého z lidí. Tělo bylo degradováno na nástroj hříchu a stalo se smrtelným. Člověk se začal bát a mučily ho výčitky svědomí. Bůh pro něj přestal být milovaným otcem a stal se přísným soudcem. Jeho ortel byl krutý: život naplněný utrpením a bolestí, tvrdou prací a starostmi, konečná proměna v prach: Prach jsi a v prach se navrátíš. (Genesis, 3:19). Smrt je zlo. Je spojena s utrpením, bolestí, hrůzou. Není zlem pouze pro člověka, ale také pro Boha. Smrt neměla přijít na svět, je něco cizího Boží podstatě. Je Božím soudem. Bible rozlišuje trojí smrt: fyzickou - zastavením biologických procesů v těle; duchovní - smrt pohanů a ostatních, kteří nepřistoupili na křesťanskou víru; mystická - vítězství nad fyzickou smrtí. Zmrtvýchvstání je jednou její fází. Hříchem se člověk oddělil od zdroje života, od Boha. Vznikla tak hluboká propast mezi člověkem a Bohem. Oddělení od Boha znamená pro člověka první způsob smrti: duchovní smrt. Člověk duchovně mrtvý tělesně existuje, ale je oddělen od Boha, zdroje lásky a světla. Člověk je ztracen, je ve stavu zahynutí. Ježíš Kristus však dokázal člověka duchovně oživit. Z toho plynou dva závěry: člověk, který Ježíšovo evangelium nepřijal, je duchovně mrtev, a takto odchází ze světa v okamžiku fyzické smrti. Druhým závěrem je skutečnost, že od fyzické smrti se nelze zachránit, ale můžeme být nositeli evangelia a tak pomoci duchovně oživit naše bližní. Tak jim můžeme změnit život i celou jejich věčnost. Člověk je jednota duše a těla. A smrtí se tyto dvě složky člověka od sebe odlučují. Duše se odděluje od těla, svléká pozemské tělo a směřuje Bohu. Duše je nadčasová,

16 odlučuje se od lidí a stává se součástí bezčasového trvání v Bohu. Tělo opuštěné duší umírá. Pokud člověk prožil celý svůj pozemský život bez Boha a v tomto duchovním stavu odešel ze světa, pak je jisté, že ve stavu oddělení od Boha zůstane i ve věčnosti. Bible mluví o jezeře plném ohně a síry a o druhé smrti. Na člověka, který nevěří v Boha a myslí si, že smrtí všechno definitivně skončí, čekají po smrti dny a noci plné muk a trýznění a nikdy nekončící agónie Poslední pomazání Příchod kněze k umírajícímu křesťanovi byl až do poloviny 19. století považován za znamení konce. Umírající věděl, že se blíží jeho poslední chvíle a rozhovor s knězem byl součástí přípravy na smrt. Umírající se poté loučil s příbuznými nebo s nimi, vědom si svého konce, ještě naposledy hovořil. Situace se však postupně měnila. Před mrtvým začal být jeho skutečný zdravotní stav všemi úzkostlivě tajen a tak byl umírající udržován v naprosté nevědomosti, aby ho případné zprávy o jeho vážné situaci nerozrušily. Proto umírající netušil, že se blíží jeho poslední hodinka a nenapadlo ho připravit se na smrt. Nebyl nikdo a nic, co by mu signalizovalo přicházející smrt. Mrtví umírali, aniž by cokoli řekli. Beze slova rozloučení opouštěli svět živých. Došlo to tak daleko, že na počátku 20. století i ty nejzbožnější rodiny přivolávaly kněze, až když jeho přítomnost nemohla mrtvého vyděsit, protože upadl do bezvědomí nebo zemřel. Poslední pomazání už nebylo svátostí umírajících, ale mrtvých! (Ariès/2, 2000, s. 320). Kněží protestovali a odmítali dávat poslední pomazání mrtvolám. Až konečně po druhém vatikánském koncilu bylo poslední pomazání nahrazeno pomazáním nemocných. Kněz je uděloval i starým lidem bez zdravotních problémů. Svátost tak přestala být přípravou na smrt (Ariès/2, 2000, s. 321) Průběh posledního pomazání Kněz uděluje umírajícímu svátost posledního pomazání viatikum na cestu na onen svět. Ve svatostánku na oltáři je uschován krytý kalich se svátostí oltářní, z něhož kněz

17 vyjme jednu hostii a uloží ji do zlaté schránky (pyxis). Zahalí ji a spolu s ministrantem, který nese zvonek a zvoní, odejdou k umírajícímu. Když vstoupí do domu, kněz řekne: Pokoj tomuto domu. a postříkne okolí svěcenou vodou. Na stolek u postele umírajícího, kde hoří svíčky, postaví kněz pyxidu, kolem krku si dá fialovou štólu a vyslechne zpověď umírajícího bez přítomnosti jiných osob. Po zpovědi mu dá kněz rozhřešení. Poté vyjme hostii z pyxidy a položí ji na jazyk přijímajícího se slovy: Tělo Pána našeho Ježíše Krista zachovej tvou duši životu věčnému. Po přijímání následuje poslední pomazání. Kněz udělá nad umírajícím třikrát znamení kříže Pak si navlhčí palec v nádobce s olejem nemocných, který posvětil biskup pro léčení tělesných a duševních chorob, a udělá olejem znamení kříže na sedmi částech těla na očích, na uších, na chřípí, na ústech, na rukou, na nohou a na stehnech a pokaždé říká s příslušnou obměnou: Skrze toto svaté pomazání a své velké milosrdenství nechť ti Bůh odpustí, v čemkoli jsi zhřešil zrakem. Atd. Nedojde-li k zázraku uzdravení, který se někdy u této svátosti očekává, a je-li nemocný zřejmě na pokraji smrti, kněz cituje litanie za umírající. (Watts, 1995, s ). 2. ZESNULÝ 2.1.Definice Podle zákona č. 256/2001 Sb. o pohřebnictví je mrtvé lidské tělo nebo jeho části, do doby pohřbení, označeno jako lidské pozůstatky. Po pohřbení jsou lidské pozůstatky zákonem označeny jako lidské ostatky. Než zákon vstoupil v účinnost, bylo mrtvé lidské tělo označováno pojmy zesnulý, zemřelý, mrtvola, nebožtík. Setkat se můžeme i s označením cadaver (spíše v lékařství). Pro starou češtinu bylo obvyklé označení umrlec. V této práci budu pro pojmenování mrtvého lidského těla používat výraz zesnulý. 2.2.Nakládání se zemřelými - historie Ve 13. století se v Evropě z bdění u mrtvého, smutku i pohřebního průvodu staly církevní obřady organizované a řízené duchovními. Dosavadní dominantní role pozůstalých

18 byla výrazně omezena. Změny nastaly také ve vnímání zemřelého a lidé již nesnesli pohled na mrtvé tělo. Do této doby mívali pozůstalí mrtvého vystaveného doma a až do pohřbu zůstával nezakryt pohledům smutečních hostí. Poté nebožtíka zašili od hlavy až k patě do rubáše (lněné prostěradlo), aby jej nebylo možno ani zahlédnout a v rubáši jej uzavřeli do dřevěné truhly neboli rakve. Chudí neměli na zaplacení truhláře a tak byli odnášeni na hřbitov v obecní rakvi, ze které tělo na hřbitově vyndali a pohřbili. Rubáš však dostali chudí i bohatí. Na našem území k tomuto posunu došlo o něco později. Před rokem 1500 byla většina českého obyvatelstva, a to i vrstva zámožnější, pohřbívána bez rakví. Pro schránku na ukládání tělesných ostatků se používalo označení truhla, slovo rakev se objevuje až ve slovníku z 16. století. Rubáš neznamenal oděv pro zesnulého, ale prostý šat či košili. Nebožtík byl zavinut do tzv. umrlčí plachty. Z původního pochovávání bez rakví se v 16. a 17. století u nás udržel zvyk vystavovat nebožtíka v domě smutku na márách nebo na peřinách. V době moru v roce 1598 to bylo zakázáno (Němec, 1980, s ). V Evropě druhé poloviny středověku přibylo k rakvi zvláštní lešení, pod nímž byla zasunuta rakev. Bylo přikryto látkami a osvětleno svícemi a působilo velmi monumentálně. Katafalk, jako označení pro ono lešení, se ujal mnohem později. Ve století byl tedy nebožtík zakryt rubášem, v rubáši uložen do rakve a rakev byla schována pod katafalk. To byl velmi výrazný posun pohřebních zvyklostí (Ariès/1, 2000, s. 216). Katafalk byl postupně zesvětštěn a stal se součástí všech obřadů. Ariès říká že: Katafalk sám, vyzdobený a osvětlený, vytěsnil všechna nejstarší vyobrazení smrti rozhřešení umírajícího, pohřební průvod, bědující družinu, uložení do hrobu i poslední, posmrtné rozhřešení. (Ariès/1, 2000, s. 216) Všechny tyto změny spolu s hromaděním mší a smutečních obřadů znamenaly masivní ústup významu příbuzných a světských přátel. Nahrazeni byli duchovními, knězi a mnichy, anebo chudými, kteří byli bráni jako zástupci Boha na zemi. Rozloučení živých se zesnulými zastínilo, pokud je rovnou nenahradilo, obrovské množství mší a modliteb u oltáře došlo k jakési klerikalizaci smrti. (Ariès/1, 2000, s. 228). Jako protiváha církevního světa začaly v té době, to znamená počínaje 14. stoletím, vznikat laické spolky, bratrstva, jejichž posláním bylo pomáhat knězům a mnichům se

19 všemi obřady za zesnulé (Ariès/1, 2000, s. 228). Bratrstva vznikala ve století a sdružovala laické dobrovolníky přijímané na základě jejich přání. Bratrstvům předsedali a spravovali je také laici. Bratrstva konala skutky milosrdenství a tak pro ně vznikl ve Francii název charity. Ze všech skutků milosrdenství si zvolila právě pohřbívání zesnulých, kterým měla zabezpečit rituálně čistý pohřeb a uchránit příbuzné od dalšího utrpení. Mezi jejich úkoly dále patřily především tyto tři: poskytovat jistotu zesnulým, že se za ně budou modlit a nebudou tento úkol zanedbávat; poskytovat pomoc chudým, kteří neměli finance na získání duchovního přímluvce, tak se jejich pohřbívání a zádušních modliteb ujala bratrstva. Posledním úkolem bylo zajistit pohřební obřady v dané farnosti, mnohde jim záduší přenechalo organizaci pohřbů a především pohřebních průvodů. Jimi konané obřady si zachovaly původní podobu nezastíněnou množstvím církevních obřadů, podobnou jaká přetrvávala na venkově. Z bratrstev vznikaly první pohřební ústavy. Přibližně v polovině 17. století se zrodila obava před zdánlivou smrtí. Podrobněji se na tuto problematiku soustředili lékaři v polovině 18. století. Pohřby a náboženské obřady té doby byly především projevy opatrnosti a měly zabránit pohřbení zaživa. Na domněle mrtvého se volalo třikrát jménem, pomoci mělo i tradiční omývání mrtvého nebo jeho vystavování, ale i několikadenní lhůty před pohřbením nebo zpopelněním 4. Formulace opatření proti předčasnému pohřbení se staly součástí závětí, kde zesnulí požadovali např. naříznutí své kůže. Koncem 18. století stál strach ze zdánlivé smrti u zrodu dohledu nad pohřbíváním, který dnes přisuzujeme vůli udržet veřejný pořádek nebo odhalit vraždy. V Rakousku byla prohlídka mrtvých nařízena dekretem dvorní kanceláře z Toto opatření však platilo pouze pro hlavní města a až od roku 1774 platilo všeobecně. Následně v roce 1894 vydalo české místodržitelství prohlášení upravující prohlídku mrtvých v Čechách. Účelem této prohlídky bylo zabránit, aby byl někdo pohřben za živa; umožnit, aby mohly být vyšetřeny násilné příčiny smrti, nebo aby byly odhaleny infekční choroby a mohlo být zabráněno jejich šíření. 4 Církevní protokol dodnes vyžaduje, aby se na papeže na smrtelném lůžku třikrát zavolalo křestním jménem (Ariès/2, 2000, s. 127).

20 Obava z pohřbení zaživa vedla k dodržování časového odstupu následujícího po úmrtí. Legislativně byla podložena Dvorským reskriptem z roku 1756 sb. z. Marie Terezie, kterým bylo nařízeno, že tělo zesnulého nesmí být pohřbeno před uplynutím 48 hodin 5 od nastalé smrti a po ohledání těla. Faráři byli povinni dohlížet na to, aby byla tato lhůta dodržována a neměli dopustit, aby se pohřeb konal dříve. Ohledání zesnulého prováděl obcí objednaný lékař na základě vysvědčení o ošetření vystavené ošetřujícím lékařem. Nebyla-li příčina smrti jasná, navrhoval ohledač mrtvol zdravotně policejní pitvu zesnulého, jejímž účelem bylo zjištění příčiny úmrtí. Při podezření na trestný čin byla provedena pitva soudní. Lékař provádějící ohledání vystavoval také ohledací list, bez kterého nesměl kněz zesnulého pohřbít a který byl podkladem pro matriku. Matriční evidence zemřelých vždy spadala pod církevní předpisy a měli je za úkol duchovní byl vydán císařský patent Josefa II., kterým bylo vedení matrik prohlášeno za záležitost veřejné státní správy. Duchovním bylo uloženo, aby zajišťovali tyto úkony pod dozorem církevních a politických úřadů. Farář byl tedy jako matrikář povinen zapsat do matriky zemřelých datum úmrtí svých věřících ze své farnosti. Po odluce státu a církve v roce 1949 přešla matriční evidence pod správu obcí a měst, kam patří dodnes. 5 Tento zákaz pohřbení před uplynutím 48 hodin od úmrtí, případně po pitvě, platil až do , kdy vstoupil v platnost zákon č. 256/2001 Sb. o pohřebnictví a o změně některých zákonů.