I/6 Památková péče. I Oblast územního rozvoje, koncepcí rozvoje

Transkript

1 I/6 Památková péče Cíl kapitoly Cílem kapitoly je seznámit posluchače se základními pojmy na poli památkové péče, dále bude věnována pozornost rozboru naplňování kompetencí obcí a krajů, které přímo souvisí s ochranou kulturního dědictví. Vedle toho budou nastíněny základní povinnosti vlastníka kulturní památky a sankce za jejich porušení, stejně jako otázky financování projektů spojených s péčí o kulturní památky. Mimo pozornost nezůstanou ani otázky zřizování a financování knihoven. 6.1 Nemovité kulturní památky, vymezení pojmu a jednotlivých kategorií Množství kulturních památek, které se nacházejí na území daného regionu, přímo ovlivňuje kulturní politiku obce či kraje. Čím více se na území obce nachází pro turisty přitažlivých památek, tím více je ovlivňován také komunální rozpočet, a to jak z hlediska příjmů, tak i po výdajové stránce. Nemovitosti prohlášené za kulturní památky mají svůj režim ochrany a je jim tedy potřeba věnovat zvýšenou pozornost. Prohlášení nemovitosti za kulturní památku má svůj zákonem daný postup. Rozhodujícím orgánem je zde Ministerstvo kultury. Pokud tedy obec či kraj chce prohlásit určitou nemovitost za kulturní památku, musí se obrátit se žádostí na ministerstvo. 1 Součástí této žádosti jsou vedle údajů týkajících se popisu a druhu věci také fotodokumentace, dále informace o současném stavu věci, jejím umístění a způsobu jejího užívání a v neposlední řadě také velice důležitý údaj o vztahu opravňujícího k nakládání s nemovitostí. To vše je důležité pro posouzení, zda nemovitost splňuje zákonem dané vlastnosti. 2 Prohlašovaná věc nemusí být nutně ve vlastnictví obce či kraje, může být tedy ve vlastnictví i soukromé fyzické či právnické osoby. Vlastník věci však vždy podává vyjádření k tomuto návrhu. Vedle vlastníka hraje důležitou roli při samotném rozhodovacím procesu i krajský úřad a obecní úřad obce s rozšířenou působností, které taktéž podávají ministerstvu svoje vyjádření k prohlášení věci za kulturní památku. Vyjádření by mělo obsahovat stanovisko k celkové kulturní hodnotě dané věci pro region, zda prohlášení věci za kulturní památku bude přínosem a zda podmínky ochrany s tím spojené budou efektivně uplatňovány. Konečné rozhodnutí bude závislé na posouzení předložených dokumentů ministerstvem, které si obvykle vyžádá i odborný posudek zpracovaný odbornou vědeckou nebo uměleckou organizací. Kulturní památky jsou ze zákona zapisovány do Ústředního seznamu kulturních památek České republiky, který plní funkci evidence a zároveň funkci informační. Ústřední seznam je souborem základních údajů, které určují kulturní památku, památkovou rezervaci a památkovou zónu. Tvoří jej stejnopis o prohlášení věci za kulturní památku, památkovou rezervaci a památkovou zónu, rejstřík, evidenční listy a dokumentace včetně fotografií. Do Ústředního seznamu se rovněž zapíší dotčené parcely a vykreslí se hranice v kopiích pozemkových map.vedle toho jsou vedeny seznamy kulturních památek v územních obvodech 1 Ministerstvo kultury je ze zákona oprávněno prohlásit věc, a to jak movitou, tak i nemovitou, za kulturní památku i z vlastního podnětu. 2 Za kulturní památku jsou prohlášeny nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory, které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty historické, umělecké, vědecké a technické, popřípadě které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem. 60

2 I/6 Památková péče krajů a obcí s rozšířenou působností. Zápisy do těchto seznamů se provádějí podle výpisu z Ústředního seznamu. Na úseku územní památkové ochrany bude hrát důležitou roli jejich přesná evidence v katastru nemovitostí. Národní kulturní památky, památkové rezervace a památkové zóny Vyšší stupeň ochrany přináleží národním kulturním památkám, které tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa. K prohlášení kulturní památky za národní kulturní památku je oprávněna vláda, která tak činí svým nařízením a touto formou také stanovuje podmínky jejich ochrany. Hlavní roli při jejich ochraně hrají vedle jejich vlastníka především krajské úřady vykonávající státní správu na úseku státní památkové péče. Dále rozlišujeme také dvě kategorie územní památkové ochrany, a to památkovou rezervaci a památkovou zónu. Památková rezervace je území, jehož charakter a prostředí určuje soubor nemovitých kulturních památek, popřípadě archeologických nálezů. Takováto území může vláda svým nařízením prohlásit jako celek za památkovou rezervaci a stanovit podmínky pro zabezpečení její ochrany. Tyto podmínky se mohou v potřebném rozsahu vztahovat i na nemovitosti na území památkové rezervace, které nejsou kulturními památkami. Další kategorií jsou památkové zóny, což jsou území sídelních útvarů nebo jejich části s menším podílem kulturních památek, historické prostředí nebo část krajinného celku, které vykazují významné kulturní hodnoty. Za splnění těchto podmínek může Ministerstvo kultury takovéto území prohlásit za památkovou zónu a určit podmínky její ochrany. Důležité je, že tak činí po projednání s krajským úřadem. Kulturní památky a Seznam světového dědictví UNESCO Seznam světového dědictví vedený v rámci UNESCO představuje systém mezinárodní ochrany kulturního a přírodního dědictví, které by mělo být zachováno pro budoucí generace. Zápis nejhodnotnějších památek do tohoto seznamu schvaluje Mezinárodní výbor pro světové dědictví na základě návrhu členských států. Na návrh České republiky bylo do Seznamu postupně zařazeno 12 kulturních památek. 3 Tyto památky jsou pečlivě sledovány příslušnými památkovými ústavy, a to na základě Metodiky sledování památek zapsaných na Seznam světového dědictví UNESCO, která byla zpracována Státním ústavem památkové péče v Praze a dne schválena Ministerstvem kultury. Podnět k zápisu kulturní památky do Seznamu může vůči státu učinit i obec nebo kraj. Musí však vzít v úvahu, zda daná kulturní památka splňuje určitá kritéria nutná pro zápis. Tato kritéria jsou poměrně přísná, a proto je nutné pořízení přesné dokumentace týkající se dané kulturní památky. Vyhotovení takovéto dokumentace je velice náročné nejen po odborné stránce, ale také po stránce finanční. Proto je velice důležité pečlivě zvážit všechna pro i proti. Zapsání kulturní památky do Seznamu s sebou přináší na jedné straně publicitu z hlediska cestovního ruchu, ale na straně druhé také vyšší finanční výdaje na její údržbu. Příspěvek na určitou část nákladů lze také získat prostřednictvím grantů. Navíc v případě obnovy kulturní památky zapsané v Seznamu může stát prostřednictvím Ministerstva kultury nebo obec či kraj ze svých rozpočtových prostředků poskytnout tzv. finanční příspěvek až do výše celkových nákladů spojených s obnovou. 3 K dosavadním 11 kulturním památkám přibyla dne 3. července 2003 Třebíč s bazilikou sv. Prokopa a Židovskou čtvrtí zvanou Zámostí. Třebíč uspěla v konkurenci 36 kulturních památek z celého světa. 61

3 Města a obce, na jejichž území se nachází kulturní památka zapsaná do seznamu UNESCA, vytvořily sdružení obcí, a to v režimu zákona o obcích. Sídlem tohoto sdružení je Olomouc. Obec či město se může stát členem po splnění následujících podmínek: a) existence statku, zapsaného v Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, nacházejícího se na katastrálním území předmětné obce, b) podání písemné přihlášky s určením člena a zástupce, který bude člena na jednání Sdružení zastupovat, c) zaplacení řádného členského příspěvku na běžný rok ve výši stanovené valnou hromadou. Členy Sdružení potvrzuje valná hromada Sdružení na základě písemné přihlášky, jejíž součástí je souhlas se stanovami Sdružení. 6.2 Role obcí a krajů při ochraně kulturních památek Prohlášení věci za kulturní památku není samoúčelné. Tento proces má především za úkol, aby byla zajištěna jejich náležitá ochrana, zachování a vhodné uplatnění. Soubor činností, opatření a rozhodnutí daných orgánů, které mají za cíl péči o kulturní památky, pak můžeme označit jako státní památkovou péči. Ústředním orgánem státní správy pro kulturní památky v České republice je Ministerstvo kultury. To plní zákonem stanovené činnosti. Vedle toho také zřizuje specializovaný kontrolní orgán v podobě památkové inspekce, která má za úkol především vykonávat dozor nad dodržováním platné právní úpravy na daném úseku. Památková inspekce však není zřizována jako samostatný specializovaný orgán státní správy a při své činnosti tedy není oprávněna přijímat vlastní rozhodnutí a nezbytně nutná opatření k odstranění nedostatků zjištěných kontrolní činností včetně ukládání pokut za porušení povinností uložených zákonem, což velmi oslabuje účinnost prováděné kontroly. Důležitou roli na poli ochrany kulturních památek hrají vedle státu také územní samosprávné celky v podobě obcí a krajů, a to jak v rámci jejich samostatné, tak i přenesené působnosti. V souvislosti se zrušením okresních úřadů přešly významná oprávnění a povinnosti v oblasti památkové péče na krajské úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Dále jsou uvedeny alespoň ty základní. Řídící funkce památkové péče v kraji přináleží krajskému úřadu. Ten také plní úkoly státní správy na úseku státní památkové péče pro národní kulturní památky, pokud nepřísluší ministerstvu nebo přímo vládě, a v této souvislosti vykonává i statní stavební dohled při obnově národní kulturní památky. Vedle toho dohlíží na dodržování práv a povinností na úseku správy kulturních památek, a to v rozsahu své působnosti. Krajský úřad dále podává vyjádření k prohlášení věci za kulturní památku (nebo jeho zrušení) a vyslovuje se také k prohlášení památkové zóny, vede seznam kulturních památek ve svém územním obvodu, vydává závazná stanoviska v případě provádění údržby, opravy, rekonstrukce nebo restaurování či jiné úpravy kulturní památky, v němž mimo jiné stanovuje základní podmínky, za kterých lze dané práce připravovat a provést, dále vydává závazná stanoviska v územním řízení a řízení o povolování staveb, změn staveb a udržovacích prací, pokud se jedná o nemovitou národní kulturní památku, kdy orgán územního plánování nebo příslušný stavební úřad je povinen rozhodnout v souladu s tímto závazným stanoviskem. Krajskému úřadu přináleží také podání návrhu na zahájení řízení o vyvlastnění nemovité národní kulturní památky, a to v případě, že tato není státním majetkem, vlastník trvale zanedbává svoje povinnosti a ohrožuje tím zachování této kulturní památky, popř. ji užívá v rozporu s jejím významem, památkovou hodnotou nebo technickým stavem. Než však 62

4 I/6 Památková péče krajský úřad podá takovýto návrh, je povinen se pokusit s vlastníkem kulturní památky uzavřít dohodu o jejím prodeji. Teprve v případě, že dohoda nebude uzavřena, lze tuto kulturní památku vyvlastnit. Stejné podmínky platí i pro vyvlastnění movité národní kulturní památky, avšak s tím rozdílem, že návrh na zahájení řízení o vyvlastnění zde příslušnému stavebnímu úřadu podává obecní úřad obce s rozšířenou působností. V samostatné působnosti kraj pro své území schvaluje koncepci podpory státní památkové péče, a to v souladu s koncepcí rozvoje na celostátní úrovni a po projednání s ministerstvem, schvaluje návrhy dlouhodobých, střednědobých a prováděcích plánů a programů zachování a obnovy kulturních památek a usměrňuje využití kulturních památek. Obec jako základní jednotka územní samosprávy ve své samostatné působnosti pečuje o kulturní památky a kontroluje plnění povinností vlastníků kulturních památek a může zřídit právnickou osobu pro obnovu kulturních památek. Tato oprávnění a povinnosti přináleží každé obci bez ohledu na její velikost. Jak již bylo výše řečeno, státní správou v oblasti památkové péče byly také pověřeny obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Tyto vykonávají státní památkovou péči ve stanoveném správním obvodu, a to v souladu s její celorepublikovou koncepcí. Ve vztahu k ostatním obcím především usměrňují jimi zajišťovanou péči o kulturní památky. Vedle toho vykonávají státní stavební dohled při obnově kulturních památek z hlediska památkové péče a dozírají v rozsahu své působnosti na dodržování povinností oblasti památkové péče. 6.3 Základní povinnosti vlastníka kulturní památky a sankce za jejich porušení Prohlášení věci za kulturní památku představuje vznik práv a povinností, a to jak na straně státu, tak na straně vlastníka dané kulturní památky. Z povahy věci vyplývá, že pravidelnou péči o kulturní památku a její ochranu nelze zajišťovat jinak než prostřednictvím vlastníka. Základní povinnosti vlastníka kulturní památky: 1. Zachovávání a udržování kulturní památky v dobrém stavu (na své vlastní náklady). 2. Ochrana před poškozením, ohrožením, znehodnocením nebo odcizením (na své vlastní náklady). 3. Užívání kulturní památky pouze způsobem, který odpovídá jejímu kulturnímu významu, památkové hodnotě a technickému stavu. 4. Při převádění či přenechání věci je povinen upozornit toho, na koho věc převádí nebo komu ji přenechává, že se jedná o kulturní památku (výše uvedený okruh povinností se totiž vztahuje i na toho, kdo danou věc užívá nebo má u sebe). 5. Oznámení každé zamýšlené změny v užívání obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností (u nemovitostí i její vyklizení). 6. Oznámení každého ohrožení nebo poškození kulturní památky obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, u nemovité kulturní památky se vyrozumí i stavební úřad, a vyžádání si rozhodnutí o způsobu odstranění závad. 7. Povinnost písemně nabídnout movitou kulturní památku a národní kulturní památku v případě jejího prodeje Ministerstvu kultury s výjimkou prodeje mezi osobami blízkými nebo spoluvlastníky (v případě nesplnění této povinnosti je daný právní úkon neplatný, pokud se této neplatnosti ministerstvo dovolá ve lhůtě 3 let). V případě obnovy kulturních památek je třeba dodržet zvláštní postup. Pokud vlastník kulturní památky zamýšlí provést rekonstrukci, opravu, údržbu, restaurování či jinou úpravu kulturní 63

5 památky či jejího prostředí, je potřeba si vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a to před zahájením prací (u národní kulturní památky vydává toto závazné stanovisko krajský úřad.). Stejná povinnost se vztahuje také na vlastníka nemovitosti, která sice není kulturní památkou, ale nachází se v památkové rezervaci, památkové zóně nebo v ochranném pásmu. Pokud probíhá řízení o povolení stavby, změn stavby nebo udržovacích prací (tj. v případě nemovitostí), je povinností stavebního úřadu rozhodnout v souladu se závazným stanoviskem (zde je především uvedeno, zda jsou požadované práce z hlediska ochrany kulturní památky žádoucí a zároveň jsou zde stanoveny podmínky pro jejich provedení). Závazné stanovisko je pro stavební úřad určující i v případě, že dané práce lze provést na základě ohlášení. Přípravná a projektová dokumentace obnovy dané nemovitosti je v průběhu zpracovávání projednávána s odbornou organizací státní památkové péče, která ke každému dokončenému stupni dokumentace zpracovává písemné vyjádření, které je podkladem pro vypracování závazného stanoviska příslušných orgánů státní památkové péče. Vlastník kulturní památky je ze zákona povinen plnit určitý okruh povinností. V případě, že tomu tak není, je potřebné disponovat nástroji a postupy, které ho svým způsobem k žádanému chování donutí. Při porušení povinností na poli správy kulturních památek jsou nejčastěji ukládány pokuty, jejichž výše se pohybuje od Kč až do výše Kč, v závislosti na typu protiprávního jednání a jeho závažnosti. Nejdůležitější povinnosti vlastníka jsou uvedeny pod body 1 až 4. Při jejich porušení: a) obecní úřad obce s rozšířenou působností vydá rozhodnutí o opatřeních, které má vlastník vykonat, a určí mu k tomu lhůtu (u národních kulturních památek je příslušným v dané věci krajský úřad), b) pokud v dané lhůtě nejsou provedeny požadované úkony, mohou být nezbytná opatření provedena na náklad vlastníka. O tomto postupu je příslušný rozhodovat obecní úřad obce s rozšířenou působností, v případě nemovité kulturní památky Ministerstvo kultury, c) obecní úřad obce s rozšířenou působností je oprávněn uložit pokutu fyzickým a právnickým osobám, které se dopustily porušení povinnosti při výkonu podnikání, až do výše Kč, v případě národní kulturní památky pokutu ukládá krajský úřad, a to až do výše Kč (u přestupků pak výše pokuty nesmí přesáhnout Kč). V případě, že bude zjištěno bezprostřední ohrožení kulturní památky, stanoví zákon obci povinnost provést nutná opatření, a to se souhlasem obecního úřadu obce s rozšířenou působností. U nemovité kulturní památky, která je stavbou, je potřeba nařídit udržovací práce nebo nezbytné úpravy, což může učinit pouze stavební úřad. Obec tedy podá podnět k vydání tohoto nařízení a zároveň vyrozumí obecní úřad obce s rozšířenou působností, v případě národní kulturní památky také krajský úřad. 6.4 Finanční otázky spojené s péčí o kulturní památky Problematika financování péče o kulturní památky je velice složitá. Při hledání odpovědi na otázku, zda jsou kulturní památky, a to především ty nemovité, pouze zátěží veřejných či soukromých rozpočtů, se musí zvážit široký okruh podmínek a otázek s tím souvisejících. Jak již bylo uvedeno, základní povinnost pečovat o kulturní památku náleží jejímu vlastníkovi, a to bez rozdílu, zda se jedná o soukromou fyzickou či právnickou osobu nebo obec, město či kraj. Při sestavování rozpočtu územních samosprávných celků je tedy nutné počítat ve výdajové stránce s příslušnou částkou, která bude určena na péči o kulturní památky v jejich přímém vlastnictví. Vedle toho je vhodné vyčlenit určité finanční prostředky pro pomoc soukromým subjektům, které vlastní kulturní památku nacházející se na jejich území. 64

6 I/6 Památková péče Formy finanční pomoci lze rozdělit do několika kategorií: 1. přímá a) zdroje plynoucí z územních rozpočtů, b) zdroje plynoucí ze státního rozpočtu, c) ostatní zdroje (např. příjmy z vlastní hospodářské činnosti, sponzorství, dary apod.); 2. nepřímá a) bezplatná odborná pomoc, b) daňová zvýhodnění. Ad 1. a) Zdroje plynoucí z územních rozpočtů Jednou z forem přímé finanční pomoci je poskytnutí finančního příspěvku. Už z jeho názvu lze dovodit, že se jedná pouze o částečné krytí zvýšených nákladů spojených se zachováním nebo obnovou kulturní památky. Příspěvek je zásadně poskytován pouze vlastníkovi kulturní památky, a to na jeho žádost. Nejedná se o nárokovou částku, správní orgán zde jedná na základě svého správního uvážení a posuzuje především, zda je naplněn obsah pojmu obzvlášť odůvodněný případ. Předpoklady, za nichž může být finanční příspěvek přiznán: podání žádosti vlastníkem kulturní památky, přiložení potřebných dokladů (stanoví vyhl. č. 66/1988 Sb.), zvýšené náklady jsou spojeny se zachováním nebo obnovou kulturní památky, popřípadě vlastník není schopen hradit náklady z vlastních prostředků, jedná se o obzvlášť odůvodněný případ. O přiznání příspěvku rozhoduje obec nebo kraj a je poskytován z jejich rozpočtových prostředků. Finanční částka je proplacena až po předložení faktury za provedené práce anebo na základě odborného posudku znalce ceny provedených prací. Jen ve výjimečných případech, pokud takovýto postup je vynucen finanční situací vlastníka, lze příspěvek proplatit předem. Pokud poskytnutá částka není plně vyčerpána, vrací se zpět obci či kraji. Ad 1. b) Zdroje plynoucí ze státního rozpočtu Jedním ze způsobů financování péče o kulturní památky jsou finanční příspěvky plynoucí ze státního rozpočtu. Jednou z forem pomoci soukromým vlastníků je poskytnutí finančního příspěvku (viz předchozí bod), kdy na zachování kulturní památky je mimořádný společenský zájem. V tomto případě může být příspěvek přiznán opět na žádost vlastníka, nicméně tentokrát je poskytován Ministerstvem kultury, a to buď přímo, nebo prostřednictvím krajského úřadu či obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Finanční částka je tedy čerpána ze státního rozpočtu. Ministerstvo kultury dále poskytuje finanční prostředky prostřednictvím specializovaných programů, díky nimž se mohou realizovat významné akce, které nemalou měrou přispívají k rozvoji obcí a krajů. Mezi nejvýznamnější se řadí Program regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón. Jedná se o jeden z nejkomplexněji pojatých projektů, který je založen na vzájemném propojení aktivit obci či krajů se zájmem státu. V letech stát prostřednictvím ministerstva vynaložil v tomto programu částku dvě miliardy korun. Jde o konkrétní příklad vícezdrojového financování, kdy poskytnutí státního příspěvku je přísně vázáno na finanční podíl vlastníka kulturní památky, na podíl obce 65

7 jako místního garanta programu nebo na finanční vstupy dalších soukromých či veřejných zdrojů. Přestože jsou památkové programy vysoce efektivní, došlo během roku 2000 k výrazné restrikci výdajové stránky, takže např. V Programu záchrany architektonického dědictví bylo nutno přerušit proces probíhající obnovy u 55 kulturních památek, což představuje jistě škodu jak z hlediska památkového, tak i ekonomického. V roce 2001 však již byla částka navýšena na 310 mil. Kč. Mezi specializované programy Ministerstva kultury náleží: Program regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón (dotace pro rok 2003 je ve výši 175 mil. Kč). Program záchrany architektonického dědictví. Program restaurování movitých kulturních památek (dotace pro rok 2001 byla ve výši 25 mil. Kč). Program péče o vesnické památkové rezervace a zóny a krajinné památkové zóny (dotace pro rok 2001 byla ve výši 25 mil. Kč). Program podpory záchranných archeologických výzkumů (dotace pro rok 2001 byla ve výši 10 mil. Kč). Systém finanční podpory je doplňován také mezinárodními zdroji. K nim se před vstupem ČR do EU řadily fondy PHARE zřízené EU ve prospěch transformujících se zemí, z nichž nejvýznamnějším je Program přeshraniční spolupráce a Fond malých projektů. Na těchto programech mohou participovat jak obce, tak i kraje. Musí však věnovat patřičnou pozornost přípravě odpovídajících projektů a nesmí ani zapomenout na tzv. spolufinancování, což je jedním z principů, na který EU klade důraz. Významnou šanci uspět mají především obce, které jsou členy regionálních sdružení. Po vstupu do EU vznikly nové možnosti využití programů strukturálních fondů. Vedle fondů EU existují i další možnosti získání zahraničních zdrojů, a to např. programy OSN či bilaterální pomoc některých vyspělých států. Ad 2. a) Daňová zvýhodnění V oblasti nepřímé finanční pomoci vlastníkům kulturních památek se uplatňuje zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, v platném znění, kterým se stanoví podmínky pro osvobození od daně z pozemků a od daně ze staveb, a vyhláška Ministerstva financí č. 12/1993 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, v platném znění, zejména v případech, kdy se jedná o stavby prohlášené za kulturní památku a zpřístupněné veřejnosti pro výchovně vzdělávací účely na základě smlouvy uzavřené mezi vlastníkem a Ministerstvem kultury, anebo o úpravy staveb, pokud jsou kulturními památkami. Zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, v platném znění, upravuje podmínky pro osvobození od daně darovací u nabytí vlastnického práva k nemovitosti, jež je kulturní památkou, pokud k němu dochází mezi příbuznými v řadě přímé a mezi manželi. Zákonem č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, v platném znění, jímž jsou výrazně zvýhodněny odpisy na nemovitých kulturních památkách v případě jejich technického zhodnocení. Ad 2. b) Bezplatná odborná pomoc Stát poskytuje prostřednictvím Státních památkových ústavů odbornou pomoc určenou vlastníkovi kulturní památky, a to při její obnově. Tato činnost je bezplatná a zahrnuje vedle odborných informací také poskytnutí podkladů z výzkumu a dokumentace kulturní památky. 66

8 I/6 Památková péče Jako malý příklad si uvedeme možný způsob financování obnovy nemovité kulturní památky určené po obnově k bydlení a k pronájmu nebytových prostor za účelem podnikání. V tomto případě je nutné nejdříve zpracovat projektovou dokumentaci na obnovu obytných domů, dále vytvořit základní principy získávání finančních prostředků od budoucích nájemců a zpracování a zavedení smluvního nájemného u nově přidělovaných bytů. S tím úzce souvisí i otázky realizace přidělování nebytových prostor s částečnou úhradou nájemného jednorázovou platbou, která je kompenzací nákladů na obnovu objektu. Nájemní smlouvy by měly být uzavírány na dobu pět až patnáct let. Finanční rozvaha pak obsahuje: 1. hodnotu objektu před rekonstrukcí a velikost veškerých zpoplatněných ploch, 2.výši budoucího nájemného, 3. celkové náklady na rekonstrukci a náklady na 1 m², 4. hodnotu objektu po rekonstrukci a velikost všech zpoplatněných ploch. Zdroje financování pak mohou pocházet: 1. ze státního rozpočtu jako státní dotace na nové bytové jednotky a dále jako příspěvky na obnovu památkově chráněných objektů, 2. z rozpočtu obce či města, 3. ze sdružených finančních prostředků budoucích nájemců bytů a nebytových prostor. Kontrolní otázky 1. Kdo je oprávněn prohlásit věc za kulturní památku a které podmínky je potřeba splnit? 2. Jaké rozlišujeme kategorie kulturních památek? 3. Pokuste se vymezit alespoň některé základní úkoly, které má obec na úseku ochrany kulturních památek (rozlišujte samostatnou a přenesenou působnost). 4. Jste vlastníkem kulturní památky. Jaké povinnosti vám z toho vyplývají? (Pokuste se jich najít alespoň pět). 5. Budete podléhat nějaké sankci v případě jejich porušení? Pokud ano, tak jaké? 6. Na který orgán byste se jako vlastník kulturní památky obrátil(a) se žádostí o poskytnutí finančního příspěvku? Které náležitosti musíte splnit? 7. Pokuste se jako vlastník kulturní památky zjistit, jaká zvýhodnění (např. z hlediska daní) vám z toho vyplývají. Použitá a doporučená literatura JAROŠ, F. Koncese na restaurování kulturních památek. Právní rádce. 1997, č. 3. JEHLIČKA, V. Kulturní dědictví je třeba vnímat v širších souvislostech. Veřejná správa, 2001, č. 12. JURNÍKOVÁ, J. Nová role obcí a krajů ve vztahu ke knihovnám. Veřejná správa, 2002, č. 23. Nařízení vlády ČR č. 288/2002 Sb., kterým se stanoví pravidla poskytování dotací na podporu knihoven. SIDO, M. Weby mikroregionů elektronická vývěska pro starosty. Veřejná správa, 2002, č. 12. SVATOŇOVÁ, J. Ochrana památek a stavební právo. Praha: Nadace ABF, TOMÍŠKOVÁ, M. Cestovní ruch a kulturní dědictví. Veřejná správa, 2001, č

9 Usnesení vlády ČR č. 68 o Programu podpory zajištění regionálních funkcí knihoven ze dne 16. ledna Vyhláška č. 66/1988 k provedení zákona č. 20/1987 Sb., v platném znění. Vyhláška č. 88/2002 Sb., k provedení zák. č. 257/2001 Sb. Zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění. Zák. č. 121/2002 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), v platném znění. Zák. č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a změně některých dalších zákonů. Zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění. Zák. č. 129/2000 Sb., o krajích, v platném znění. Zák. č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění. Zák. č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování knihovnických a informačních služeb. Zák. č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku, v platném znění