12. [282.] Nebcheperure Tutanchaton/Tutanchamon. Trůnní jméno: ra-nb-xpr.w Nebcheperure

Transkript

1 12. [282.] Nebcheperure Tutanchaton/Tutanchamon Trůnní jméno: ra-nb-xpr.w Nebcheperure Rodné jméno 1. verze: i-t-n+ra-t-w-t-anx+n+x Tutanchaton (znaky čteme v pořadí t-w-t-anx-i-t-n; symbol ra je ekvivalent, resp. determinativ pro sluneční kotouč) Rodné jméno 2. verze: i-mn+n-t-w-t-anx Tutanchamon Varianty trůnního jména: Nebcheprure; Nebkheprure; Nebkheperure Varianty 1. verze rodného jména: Tutankhaton; Tutankhaten Varianty 2. verze rodného jména: Tutanchamun; Tutankhamon; Tutankhamun; Tutankhamen Původ Tutanchamona kdysi kdosi označil za zcela bezvýznamného krále, jehož proslavila jen jeho hrobka. Stálým opakováním se z toho stal otřepaný bonmot, ale je to pravda. Na trůn dosedl v samém závěru amarnského období jako nedospělý chlapec, či spíše dítě, a v prvních letech vystupoval pod svým původním jménem Tutanchaton" (Žijící podoba Atonova). Jeho tehdejší věk je vypočítán na 7 až 10 roků odečtením zhruba desetileté vlády od dosaženého stáří v době smrti, stanoveného při antropologickém zkoumání nalezené mumie. Je tedy zřejmé, že přinejmenším v první polovině jeho vládního období panovaly v Egyptě podobné poměry jako na počátku vlád Ahmose I. a Thutmose III., kdy stát neřídil král, ale někdo jiný. Na rozdíl od těchto případů však existují dobré důvody k domněnce, že Tutanchamonova závislost na osobách v pozadí se s jeho dospíváním příliš neměnila a trvala zřejmě až do jeho předčasné a zatím nevysvětlené smrti. Královský původ tohoto posledního mužského potomka rodiny Thutmosovců dokládají dosti přesvědčivě dva dobové dokumenty, ale o jeho otci vypovídají jen nepřímo a nekonkrétně. Prvním z nich je kamenný blok z Achetatonu, přemístěný později spolu s mnoha jinými na stavbu chrámu v Chemenu (Hermopolis Magna; Ešmúnén). Tutanchamon je na něm označen jako vlastní [skutečný; pravý] syn krále, jeho miláček Tutanchaton". Jméno otce na reliéfu bohužel není, ale z bezpečného určení místa původu, výtvarného projevu a starší podoby jména Tutanchaton" můžeme celkem spolehlivě usuzovat na rozvinutou fázi amarnského období a považovat za původce nápisu a tedy i za Tutanchamonova otce nejspíše Achnatona. Za určitých okolností jím však mohl být i Amenhotep III., a dokonce i Smenchkare. Druhým dokladem jsou žulové sochy lvů z chrámu Amenhotepa III. v núbijském Solebu (nyní v Britském muzeu v Londýně), kde Tutanchamon dokončoval výzdobu. V nápisech, přičiněných na sochy zřejmě dodatečně, o sobě tvrdí, že obnovil stavby svého otce, krále Horního a Dolního Egypta, pána Obou zemí Nebmaatrea, syna Reova Amenhotepa [III.], vládce Vesetu". Nejednoznačné slovo otec" v podobných souvislostech ovšem může znamenat také děd" nebo dokonce praděd", obecně předek". Amenhotep III. by mohl být Tutanchamonovým otcem jen za předpokladu své dlouhé" koregence s Achnatonem. Ve prospěch této teorie zdánlivě vypovídá pietně uložená kadeř vlasů Amenhotepovy manželky Teje v Tutanchamonově hrobce, nasvědčující jejich vztahu matka-syn, ale stejně tak přichází v úvahu i vazba babička-vnuk. Případnou paternitu Amenhotepa III. můžeme označit za sice teoreticky možnou, ale nepravděpodobnou. Jako ve všech podobných případech provokovalo tajemství Tutanchamonových rodičů mnohé badatele k vymýšlení nijak neodůvodněných a většinou již překonaných hypotéz. V roli matky se tak vedle Teje objevila i dcera a pozdější manželka Amenhotepa III. Satamon (Sitamon) a také různé cizí princezny" provdané tehdy do Egypta, například dcera babylonského krále Burnaburiaše II. Mezi kandidáty na otce se ocitl i pozdější král Aj, především kvůli svému titulu boží otec", ačkoli je s ním doložen dávno před narozením Tutanchamona a navíc by bylo velmi neobvyklé, aby otec vládl až po synovi. Dnes na základě porovnání pravděpodobných délek vlád Amenhotepa III., Achnatona a Smenchkarea, Tutanchamonova věku při nástupu na trůn, věku mumie z hrobky KV 55 (viz u Smenchkarea) a mnoha dalších okolností převažuje mínění, že Tutanchamonovým otcem byl Achnaton.

2 Nápadná podoba neobvyklého tvaru Tutanchamonovy lebky s lebkou z hrobky KV 55, křehká stavba obou koster a shoda relativně vzácné krevní skupiny vedou k předpokladu, že oba tito králové jsou blízcí příbuzní. Tomuto kritériu by odpovídala identifikace osoby z KV 55 s Achnatonem jako Tutanchamonovým otcem, ale také se Smenchkareem, pokud uvažujeme i jeho jako Achnatonova syna a tedy Tutanchamonova staršího bratra. Stoupenci druhé varianty pak pokládají za pravděpodobné, že Smenchkare a Tutanchamon měli i společnou matku. Nemohla jí být ovšem Achnatonova hlavní manželka Nefertiti, o níž bezpečně víme, že porodila jen šest dcer, nejčastěji je uvažována velmi milovaná manželka krále" Kija. Tato hypotéza vznikla záhy po objevu Kijiny existence v padesátých letech 20. století a nejnověji se ji pokusil potvrdit Geoffrey T. Martin, podle nějž představuje scéna v komoře alfa Achnatonovy hrobky Kijinu smrt při porodu královského potomka" (podrobnosti viz v kapitole Amenhotep IV./Achnaton, část Kija). S jistotou víme, že stejně jako Smenchkare stal se i Tutanchamon Achnatonovým zetěm, a pokud platí teze naznačená v předešlém odstavci, oženili je oba s jejich nevlastními sestrami. Velkou manželkou" Smenchkarea byla Nefertitina nejstarší, z hlediska legitimity nejpovolanější dcera Meritaton, ale Tutanchamonovi, když se o několik let později stejná situace opakovala, připadla až třetí dcera Anchesenpaaton, protože druhá v pořadí, Meketaton, byla tou dobou již mrtvá. Problematické je vročení sňatku, nebo není jisté, zda Smenchkare nezemřel dříve než Achnaton, a potřeba stanovení nástupce tak nevyvstala ještě za reformátorova života, nebo zda Tutanchamona oženili až anonymní regenti po smrti obou jeho předchůdců. A tak či onak, existoval mezi novomanžely věkový a zřejmě i mentální rozdíl: Tutanchamonovi mohlo být v době inaugurace 7 9 (nejvýš 10) let a Anchesenpaaton, která se narodila před 6. rokem Achnatonovy vlády, přibližně let byla tedy podle tehdejších měřítek již dospělá. Protireformace Ideologické premisy a oficiální politika v nejranějším období Tutanchamonovy vládní epizody, kdy královský dvůr ještě setrvával v Achetatonu, nejsou zcela zřetelné. Zdá se, že po jistou dobu přežívala vnější podoba amarnského režimu, ale otěže výkonné vlády již třímali v rukou demiurgové nenápadné revoluce shora", usilující o nenásilný návrat ke klidným předachnatonovským poměrům. V čele této skupiny egyptologové tuší oba pozdější krále: Aje, jenž se nyní stal catejem, a Haremheba, vrchního velitele armády, kterého Tutanchamon jmenoval důvěrníkem nad všemi královskými důvěrníky" a později zástupcem krále Obou zemí ve všech zemích". Haremheb, přestože ho na rozdíl od Aje nespojovaly s vládnoucí rodinou žádné příbuzenské svazky, se tak za neznámých okolností stal hlavním regentem mladého krále. Jeho tituly dokonce naznačují, že měl právo nastoupit na trůn v případě, kdyby Tutanchamon zemřel bez potomků" (van Dijk). Podle pozdějšího Haremhebova prohlášení, tzv. Korunovačního textu, se zdá, že to byl právě on, kdo Tutanchamonovi poradil, aby opustil Achetaton, když v paláci vypukl chaos " (tamtéž). Prohlášení je sice silně tendenční, takže bezprostřední příčiny a povaha onoho chaosu", i když nepochybně souvisejí s mocenským bojem v pozadí, nejsou příliš jasné, ale královský dvůr spolu s vládním centrem se skutečně přestěhoval otázkou je kdy a kam. Podle van Dijka se tak stalo hned v 1. roce nebo krátce poté", podle Siliottiho ve 2. roce, podle Tyldesleyové ve 3. nebo dokonce až 4. roce, většinou se však mluví jen neurčitě o kratším období". Badatelé se neshodují ani v otázce, které město se stalo novým sídlem jedni za ně považují Mennefer (např. van Dijk, Baines, Encyklopedie), druzí Veset (např. Tyldesleyová, Siliotti, Jacq). Na Mennefer jako nové hlavní město ukazují hrobky soudobých vysokých úředníků v Sakkáře (včetně samého Haremheba a také Tutanchamonovy chůvy) a byl zde vydán i klíčový dekret dokumentující bod zvratu, známý pod názvy Restaurační stéla, Memfidská stéla, Stéla renesance aj. Dva její exempláře, nalezené v letech 1905 a 1907 v areálu Amonova chrámu v Karnaku a datované do roku Tutanchamonovy vlády, jsou nejen základem pro pochopení charakteru převratu, ale umožňují i jeho vročení. První nesmělé protireformační kroky sice mohl zahájit již Smenchkare (viz), ale naplno a bez zástěrek je prezentuje až tento dokument. Jsou v něm podrobně vylíčeny oficiální důvody návratu ke starým bohům (zejména k Amonovi) a také zvolené prostředky a cíle nové politiky. Král zde poprvé vystupuje pod pozměněným jménem Tutanchamon" (Žijící podoba Amonova) a ve stejném stylu je upraveno i jméno jeho manželky Anchesenpaaton (Žijící skrze Atona) na Anchesenamon" (Ta, která žije pro Amona). 971 Jedna ze dvou stél s Tutanchamonovým Restauračním dekretem, poškozená záseky při pozdějším pokusu o její rozpůlení pro jiné použití Výchozím bodem dekretu je negativistický popis stavu, do nějž přivedly zemi Achnatonovy reformy, a vysvětlení, proč se král odhodlal k jejich zrušení: Po nějakém čase, který uplynul, se On [Tutanchamon] objevil na trůnu svého otce... Chrámy a města bohů a bohyň od Abu [Elefantiny] až po mokřiny v deltě se rozpadaly,

3 jejich ruiny zarůstaly trávou a bohové zemi opustili. Když bylo vysláno vojsko do Džaheje [pobřežní pás Palestiny a Libanonu], aby rozšířilo hranice Egypta, neuspělo, a když někdo žádal něco od boha a modlil se k němu, bůh se nikdy neobjevil. A když někdo naléhavě prosil bohyni, vůbec nikdy nepřišla." Těžištěm textu je výčet Tutanchamonových opatření k nápravě: On se poradil se svým srdcem, prozkoumal všechny důležité dokumenty a v touze po přízni svého otce Amona nechal vytvořit Jeho vznešený obraz... Nechal [znovu]postavit Ptahův chrám jižně od Inebuhedž [v překladu Bílé zdi nejstarší centrum Menneferu]... stavěl nové chrámy pro [všechny] bohy a zaopatřil je pravidelnými obě mi... [V každém městě] dosadil nové kněze a hodnostáře z dětí úředníků, jejichž jména byla známá." Nakonec jsou zdůrazněny výsledky, jichž bylo touto cestou dosaženo: Srdce bohů a bohyň jsou naplněna radostí... Horovy břehy pějí chválu a celou zemí se šíří jásání..." Protireformace vyvolala hromadné personální změny v řídící a administrativní byrokracii na centrální, provinciální i místní úrovni, ale nebyla nijak militantní a neprovázely ji žádné masové represe. Hospodářské změny, z hlediska obyvatelstva nejcitlivější, se zřejmě uskutečňovaly jen pozvolna a pokud možno bezbolestně, jak lze soudit například z dekretu datovaného až do 8. roku, 3. měsíce období rozpuku, 21. dne, kdy Tutanchamon ustanovil dědičného prince a velmože, nosiče vějíře po pravici krále, královského písaře a představeného pokladu Maju, aby vyměřil daň a ustanovil božské oběti pro všechny bohy země, počínaje na Abu [Elefantině] a konče v Semanebbehdetu [v deltě]" (citováno podle Reevese). V interpretaci van Dijka vedl správce pokladnice Maja kampaň za obnovení tradičních chrámů", ale hlavním účelem jeho mise bylo vymáhání daní, které byly za Achnatona přesměrovány do Atonových chrámů". Sám Aton nebyl zavržen, natož zakázán, pouze obratně vytěsněn ze své jedinečné pozice na úroveň řadového příslušníka egyptského panteonu. Návrat k uctívání tradičních krajových božstev, širokým vrstvám obyvatel nepoměrně bližších a lépe pochopitelných, měl zřejmě spontánní charakter: nikoho nebylo třeba nutit, stačilo uvolnit stavidla. Do čela nepřehledné skrumáže bohů se vrátil Amon, jeho kult v Karnaku byl okázale obnoven v plné nádheře a Veset se stal opět hlavním centrem náboženského dění. Aton vegetoval na okraji stále se zmenšujícího zájmu zřejmě až do nástupu Haremheba na trůn; teprve tehdy začala důsledná likvidace s ním spojených památek, těžba" druhotně použitelného stavebního materiálu v opuštěném a vylidněném Achetatonu a rozebírání chátrajících atonovských chrámů v Karnaku. V Tutanchamonově pohřební výbavě je Aton přítomen ještě dosti běžně, na některých předmětech dokonce spolu s Amonem, rozhodně není nijak cenzurován". Celkový ráz protireformace před začátkem Haremhebovy vládní éry ovšem není tak čitelný, jak by se z předešlých odstavců mohlo zdát. Haremheb si přisvojil všechny zásluhy z doby, kdy na trůnu oficiálně seděli Tutanchamon a Aj, vytěsnil je i z královských seznamů a pokusil se navodit dojem, že po celé toto období vládl sám. To znamená, že některá opatření popsaná v jeho Korunovačním textu a Velkém ediktu z Karnaku mohla být ve skutečnosti prováděna už za Tutanchamonovy vlády" (van Dijk), a protože jiné dokumenty nemáme, mohou se pokusy o jejich rozpoznání a separaci od pozdějších příměsí opírat jen o teoretické analýzy. Ani představa o vystupňování protiatonovské propagandy až za posledního krále 18. dynastie nemusí platit beze zbytku, zejména když připustíme, že Haremheb měl hlavní slovo dávno před tím, než dosedl na trůn de iure. Narušují ji ostatně i některé prokazatelně ranější texty, například óda na Amona, prošpikovaná temnými výhružkami: Ty najdeš toho, kdo se ti protiví. Běda tvému pronásledovateli! Tvoje Město [Veset] trvá, kdežto tvůj pronásledovatel padl. Běda tomu, kdo se ti protiví v kterékoli zemi... Slunce toho, jenž tě nechtěl znát, zapadlo, kdežto tomu, kdo tě zná, vychází v záři. Síně tvého pronásledovatele jsou v temnotách, i když celá země je v slunečním jasu." (František Lexa: Náboženská literatura staroegyptská, s. 71; upraveno) Důsledky přehodnocení náboženské politiky se projevily i v posunu priorit stavebního programu. Zatímco na začátku své vlády Tutanchamon ještě velkoryse rozšiřoval zadní trakty velkého paláce v Achetatonu, nyní se soustředil především na Karnak, kde nechal opravit některé kolosální sochy poničené v amarnském období a vztyčit nové. Jeho vlastní sochy se bohužel dochovaly jen fragmentárně, podstatná část jedné z lepších" je dnes v pařížském Louvru a její hlava v Metropolitním muzeu v New Yorku, druhá byla rekonstruována přímo v Karnaku a znázorňuje ho, jak přijímá Amonovu ochranu: Amon ve více než dvojnásobně nadživotní velikosti sedí na trůnu a Tutanchamon v podživotní velikosti stojí pokorně mezi jeho nohama" (Zamarovský). 972 Hlava Tutanchamonovy kolosální sochy z červeného křemence z jeho zádušního chrámu v Západním Vesetu, uzurpovaná Ajem a poté i Haremhebem V Amonově chrámu v Luksoru Tutanchamon dokončil velkou kolonádu Amenhotepa III. a také výzdobu, díky níž máme alespoň částečnou představu o povaze a ceremoniích svátku ipet (též opet; podrobnosti viz u Hatšepsut). V Západním Vesetu si postavil mezi malým zádušním chrámkem Thutmose II. a pozdějším chrámem Ramesse III. v Medínit Habu vlastní dům milionů roků" se dvěma kolosálními sochami, který později

4 uzurpoval Aj a po něm znovu Haremheb. Obnova chrámů po celé zemi", včetně legendárního Ptahova v Menneferu, je bohužel doložena jen nápisově, stejně jako opětné pohřbívání posvátných býků Hapiů v Sakkáře, zavedené za Amenhotepa III. a přerušené po jeho smrti. V Núbii nechal postavit chrám a město ve Farasu (eg. Ibšek) a podílel se i na budování chrámů v Solebu a Kavě. Dohady o úpadku impéria Tutanchamonovy nápisy nezaznamenávají žádné detaily zahraniční politiky," tvrdí Baines, o jedné výjimce však víme je jí lakonická zmínka na Restaurační stéle o vojenském neúspěchu v zemi Džahej" (pobřeží Palestiny a Libanonu) jako jednom z neblahých důsledků zavržení egyptských bohů. Naznačený debakl je ovšem obtížně datovatelný vzhledem ke kontextu a účelu zmínky se mohl odehrát již za vlády Achnatona, dokonce může být pouhým rétorickým obratem bez reálného obsahu. Všechny autorské interpretace typu armáda podnikla akce v Sýrii" (Tyldesleyová 2000), či dokonce pouta mezi říší a vazalskými státy v Asii se za Tutanchamona zcela uvolnila" (Vilímková 1977), vycházejí jen z této věty a potvrdit" je lze jen účelovým výkladem a spekulativní datací několika dopisů dochovaných v amarnském archivu. V Haremhebově předkrálovské hrobce v Sakkáře, kterou si budoval v době, kdy byl vrchním velitelem vojska, jsou povšechně dokumentovány represivní akce v Núbii a egyptské části Asie. Reliéfy na vnitřním nádvoří hrobky obsahují i tvrzení, že jeho jméno bylo proslaveno v říši Chetitů, takže je zřejmé, že se musel zúčastnit nějaké vojenské konfrontace s Chetity," dovozuje z toho van Dijk, ale nic takového evidentně zřejmé není (například Napoleon byl proslulý i v zemích, s nimiž se nikdy vojensky nestřetl). Logickým důsledkem úvahy o konfrontaci s Chetity" je pak předpoklad, že s nástupem Tutanchamona na trůn byla zřejmě zrušena operační omezení armády" (tamtéž), o nichž se opět pouze předpokládá, že je zavedl Achnaton v obavě před vyprovokováním přímého chetitského útoku (podrobně viz u něj, část Mezinárodní souvislosti). Vojenský konflikt s chetitskou říší je lépe doložen až v posledním, 10. roce Tutanchamonovy vlády víme o něm z pozdějších chetitských análů, takzvaných Skutků Šuppiluliumaše, které sestavil jeho syn Muršiliš II. Datace je odvozena ze souvislosti s dochovaným dopisem obtížně identifikovatelné vdovy po egyptském králi, nejspíše Tutanchamonovy manželky Anchesenamon, ale podle některých egyptologů byla autorkou dopisu Nefertiti a konflikt se odehrál již po smrti Achnatona. (Tímto zapeklitým chronologickým problémem se budeme zabývat až v následující kapitole, zde předjímáme řešení považované za pravděpodobnější.) Zdá se, že Egyp ané napadli Chetity poté, co jejich oddíly obsadily syrské město Kadeš, patřící dříve říši Mitanni, zatímco mitannské síly byly sevřeny v chetitském obklíčení v Karchemiši. V odvetu za egyptskou agresi napadli Chetité vazalské město Amki" (Reeves), boje skončily porážkou egyptské posádky a novinka o této katastrofě dorazila do Egypta přibližně v době královy smrti" (van Dijk). Ačkoli neznáme podrobnosti, lze se domnívat, že střet neměl povahu globální bitvy a z hlediska obou velmocí měl spíše podružný význam. Také není zdaleka jisté, zda operace řídil sám Haremheb, i když podle van Dijka tomu nasvědčuje skutečnost, že se nezúčastnil příprav Tutanchamonova pohřbu, navzdory své roli regenta a předpokládaného dědice". Ztráta Kadeše na Orontu po již dřívějším stažení egyptské posádky z přímořského Ugaritu (Rás Šamra) však byla definitivní a chetitsko-egyptská hranice se posunula dále k jihu, podle Hanse Helcka téměř na dohled od přístavního města Byblos. Tutanchamonova smrt Tutanchamon zemřel nečekaně v 10. roce vlády, kdy mu bylo pouhých 16 až 20 let. Přirozená smrt v tak mladém věku není právě obvyklá, a tak se objevuje množství domněnek o její příčině, založených vesměs na antropologických výzkumech jeho mumie a zejména na posuzování rentgenových snímků lebky. Můžeme je rozdělit do tří základních kategorií: a) nemoc; b) úraz; c) vražda. Poslední možnost mezi hypotézami výrazně převažuje, ale žádnou z nich už zřejmě nebude možné prokázat. Tutanchamon je jediným egyptským králem, který dosud odpočívá ve své vlastní hrobce, oficiálně z důvodů pietních, pravděpodobněji však kvůli neutuchajícímu zájmu turistů, kteří obvykle nevědí, že ho pod víkem rakve stejně neuvidí, a tak po zaplacení přemrštěného vstupného trpělivě postávají ve slunečním úpalu dlouhé hodiny v nikdy nekončících frontách. Málo se ví i o nynějším stavu jeho ostatků, bohužel natolik tristním, že i samo slovo mumie" lze použít pouze s nadsázkou. Je třeba konstatovat, že navzdory omezeným prostředkům existujícím v roce 1925, kdy byl vyzdvižen z rakve, a všem polehčujícím okolnostem" s tím spojených jsou poškození přímým důsledkem dryáčnické exhumace.

5 Howard Carter se k ní tehdy odhodlal bez ohledu na následky, které musely být zřejmé už před zahájením prací, natož po prvních pokusech o vyproštění těla z pryskyřičného krunýře" (Reeves). Hlavní vina je přičítána nadměrnému množství balzamovacích mastí, které nasákly do obinadel a rozložily je" (tamtéž), ale právě proto měly být vzorky zatvrdlé fixační hmoty poslány k důkladnému chemickému rozboru a podrobeny experimentům směřujícím k nalezení metody jejího bezpečného rozrušení. Při odlepování mumie od rakve použil Carter kladivo, dláto a letlampu, takže jedinému králi Nové říše nalezenému in situ připálil s obinadly i pokožku, postupně mu odtrhl všechny končetiny, které navíc mnohonásobně zpřelámal, a nakonec od trupu urval i hlavu. Rozměr této katastrofy zůstal utajený až do revizního průzkumu v roce 1968, kdy vyšlo najevo, že na dokumentární fotografii nahé mumie byly jednotlivé údy k tělu pouze přiloženy" (Vandenberg 1987). První průzkum mumie, respektive toho, co z ní zbylo, vedl v listopadu 1925 anatom Douglas E. Derry. Podle jeho zprávy byl král drobné, křehké postavy a zemřel ve věku 18 let. Kůži na tváři měl šedou, velmi křehkou a rozpraskanou" (zřejmě následkem ohřevu při snímání obličejové masky). Nosní dírky byly uzavřeny tampony napuštěnými pryskyřicí, jíž byla přetřena i oční víčka a ústa. Hlava byla vyholena. Řezem v levé části břišní dutiny, dlouhým 8,6 cm, byly vyjmuty vnitřní orgány a tělní dutina byla vycpána plátnem napuštěným pryskyřicí a ještě zalita olejem. Řez na břiše byl původně zakryt tenkou oválnou destičkou ze zlata, která se při rozvinování mumie sesmekla." (Germerová) 973 (vlevo) Dokumentární snímek Tutanchamonovy mumie v bedně s pískem. Hrudník je otevřený a údy jsou k tělu jen přiloženy" 974 (vpravo) Hlava Tutanchamonovy mumie Největší pozornost vzbudila skvrna na levé líci poblíž ušního boltce, jevící se jako kulatá prohlubeň se zvýšeným okrajem a bezbarvou kůži v okolí". Derry ji popsal jako zranění, jehož druh nelze stanovit", a i když neopomněl dodat, že neexistuje přesvědčivý důkaz o Tutanchamonově násilné smrti", vzedmula se vzápětí první vlna teorií o kralovraždě, tradovaných v různých obměnách dodnes. Probrány a navrhovány byly všechny možnosti: úder oštěpem, zásah šípem vystřeleným z luku, bodnutí dýkou atd. Při revizním výzkumu v roce 1968, kdy Robert G. Harrison dopravil do hrobky malý mobilní rentgen a pořídil snímky, které obletěly svět, byl uvnitř lebky objeven odštěpek kosti, jenž nemůže souviset s dříve identifikovaným povrchovým zraněním ve spánkové oblasti. Po novém kole vzrušených diskusí nakonec převážil Harrisonův názor, že fragment je pozůstatkem nosní přepážky, jenž do temene pronikl při excerebraci mozku, tedy postmortálně. Mozek byl vyjmut nosem a lebka ve dvou fázích naplněna pryskyřičnou hmotou", nikoli však úplně. Než hmota ztuhla, ležela hlava jednou na týle, podruhé visela svisle dolů, takže obě vrstvy pryskyřice v lebce svírají pravý úhel." (Germerová) Hlavní pozornost se pak obrátila do spodní části lebeční dutiny, kde

6 rentgen odhalil nepřirozené zhuštěniny", jež by mohly představovat krevní výron mezi tvrdými mozkovými plenami", diagnostikovaný jako chronický subdurální hematom" (Reeves). 975 Rentgenový snímek Tutanchamonovy lebky. Rovné plochy v horní a zadní části lebeční dutiny jsou hladiny pryskyřice, nalité do lebky ve dvou etapách: při zavěšení těla hlavou dolů a v poloze na zádech. Malý cizorodý předmět vlevo nahoře je patrně fragment nosní kůstky, porušené při excerebraci, která se definitivně uvolnila až při manipulacích s tělem po ztuhnutí pryskyřice Mohlo by z toho vyplývat, že Tutanchamon utrpěl úder do hlavy a přežíval střídavě při vědomí a v bezvědomí několik týdnů," míní Reeves, předpokládaje, že období králova kómatu využil catej Aj k zákulisním machinacím, jež ho vynesly na egyptský trůn (podrobněji viz u Aje). S touto a podobnými hypotézami zákonitě souvisí otázka, jak král k úderu přišel, a tak zatímco Reeves tuší vražedný útok ( místo předpokládaného úderu by svědčilo spíše o úmyslu než o neš astné náhodě"), jiní zvažují, zda příčinou smrti nebyl pád z vozíku taženého koňmi" (Verner v Encyklopedii), a další se naopak domnívají, že zranění snad mohlo být staršího data a nemuselo být fatální" (tamtéž). K názoru o pádu pod kola vozu, tj. o nehodě na lovu, přispívá i vážné poškození hrudníku, o němž Reeves mluví jako o podivné absenci prsní kosti a žeber". Podle něj to může souviset s Marfanovým syndromem", tedy s genetickou vadou, předpokládanou Alwyn L. Burridgeovou u Tutanchamonova otce Achnatona. Dítěti narozenému bez pevného hrudního koše ovšem nemohou normálně fungovat plíce ani srdce a za tehdejšího stavu medicíny by nežilo ani dvacet minut, natož dvacet let. Mnohem přirozenější se tak jeví vysvětlení smrtelným úrazem, a ještě reálnější je názor Germerové, podle níž oddělili z trupu prsní kost a přední část žeber" až Carter a jeho spolupracovníci, aby bylo možno prohlédnout vnitřek hrudního koše". A poj me ještě dále: zdůvodnění prohlídkou" může být a pravděpodobně také je jen dodatečným alibi pro destrukci způsobenou při odtrhávání těla ode dna rakve a obličejové masky od hrudníku (srov. obr. 973). Je třeba konstatovat, že události kolem Tutanchamonovy smrti zdaleka nejsou objasněny" (van Dijk), a konečné slovo ještě nebylo řečeno ani ohledně jeho věku v době skonu. Derry došel k závěru, že zemřel asi osmnáctiletý, a stejný názor měl i Harrison. Podle Leeka, jenž kladl větší důraz na vývojový stav chrupu, byl ještě mladší (16 až 17 let). Harris, který roku 1965 zkoumal všechny královské mumie, nevyloučil stáří až 25 let, což je však vzhledem ke stavu srůstání epifýzy velmi nepravděpodobné. Nabízí se vysvětlení, že výsledky byly pokaždé interpretovány v tom směru, který se hodil chronologickým představám tohokterého egyptologa." (Germerová) Je to situace navlas podobná spekulacím o věku mumie z hrobky KV 55. Zvláštní shodou okolností právě v den, kdy práce na textu příručky dospěly k tomuto místu ( ), oznámily televizní stanice nové, v pořadí již čtvrté vyzdvižení Tutanchamonova těla z hrobky a zamýšlené vyšetření na počítačovém tomografu egyptskými odborníky", které má podle Záhího Haváse konečně objasnit jeho věk a příčinu smrti a zjistit, zda netrpěl nějakou chorobou". Současně má být pod víko rakve umístěn teploměr. (O čidlech sledujících vlhkost vzduchu a další parametry, bakteriologických testech a nanejvýš žádoucím hermetickém uzavření sarkofágu po vrácení těla na jeho místo se zpráva nezmiňuje.) Obrazový šot měl typickou podobu Havásovy sebeprezentace", z egyptského krále byl asi vteřinu zabírán jeho tmavě hnědý obličej a dvě vteřiny zčernalé nohy, na nichž chybí několik prstů, utržených zřejmě již v roce 1925 při stahování zlatých trubičkových návleků. Otázkou je, co od tohoto vyšetření můžeme očekávat. Tomograf pochopitelně žádnou nemoc na vysušeném těle bez mozku a vnitřností zjistit nemůže a ke králově věku neřekne o nic víc než Harrisonův rentgen. Dostatečně hustá sada řádkových profilů nanejvýš umožní vyfrézování třírozměrného modelu mumie, s nímž se pak Havás nechá vyfotografovat a snímky spolu s nějakým senzačním odhalením" rozešle do světa můžeme na to bez

7 obav vsadit krk. Jediné, co by mohlo mít nějaký smysl odebrání mikroskopického vzorku tkáně, její rehydratace a poté analýza DNA plánováno opět není. Hrobka KV 62 Tutanchamon sice není uveden na žádném královském seznamu a nevěděl o něm ani Manehto, ale na začátku 20. století ho již egyptologové bezpečně znali z různých předmětů nalezených v Údolí králů. Objev jeho pečetí v hrobce KV 55, otevřené v roce 1907 a připisované Achnatonovi nebo Smenchkareovi, umožnil i jeho zařazení do linie králů 18. dynastie. Předpokládalo se, že byl pohřben rovněž v Údolí králů, a protože jeho mumie nebyla ani v jedné ze skrýší odhalených v letech 1881 a 1898, existovala reálná naděje, že hrobka by mohla být nalezena nevyloupená. Lord Carnarvon, jenž převzal licenci na vykopávky po Theodoru M. Davisovi, si na tuto práci zjednal archeologa-samouka Howarda Cartera a financoval hledání po celých osm let. Carter prozkoumal všechny záhyby údolí a prohrabal všechna nadějná i méně nadějná místa, našel leccos jiného, ale kýženou hrobku ne. A právě v okamžiku, kdy jak se dramaticky traduje Carnarvon klesal na mysli a uvažoval o ukončení bezúspěšných prací, objevili Carterovi dělníci přímo v centru nekropole, pod hromadou suti navršenou za 20. dynastie při hloubení hrobky KV 9, první schod do dosud neznámého podzemí. Stalo se to 4. listopadu Carter vyčkal příjezdu svého mecenáše z Anglie a teprve v jeho přítomnosti nechal odstranit zával z šestnáctistupňového schodiště, zakončeného zdí se sádrovou omítkou. Neporušené pečetě na první pohled naznačovaly nedotčenost hrobky, ale vzápětí naděje opět pohasly: v pravém smyslu původní byla jen polovina zdi s peče mi obsahujícími kýžené Tutanchamonovo jméno, nikoli druhá část s peče mi strážců nekropole. Bylo zjevné, že hrobka musela být někdy později otevřena a znovu zapečetěna, nejpozději za vlády Ramesse V. či Ramesse VI., kdy vchod zmizel pod násypem balastu vytěženého při hloubení jejich společné hrobky KV 9. Po odstranění zdi se objevila 7,6 m dlouhá, jen mírně svažitá chodba, zavalená až ke stropu kamením" (Vercoutter) a na konci uzavřená druhou zdí s týmiž, rovněž neporušenými, ale zřejmě pozdějšími peče mi. Se smíšenými pocity, oscilujícími mezi vyhlídkou na objev století" a obavami z vyplundrování hrobky již ve starověku, prorazil Carter za přítomnosti lorda Carnarvona, jeho dcery Evelyn a britského architekta Arthura Callendera 26. listopadu do zdi malý otvor a prostrčil dovnitř nejprve železnou tyč, aby zjistil, zda prostor za zdí není rovněž zavalen, a poté hořící svíčku. Zprvu jsem nic neviděl, horký vzduch unikající z komory způsobil, že se plamen svíčky třepotal, ale za okamžik, když moje oči přivykly světlu, se začaly detaily uvnitř místnosti postupně vynořovat: podivná zvířata, sochy a zlato všude se třpytilo zlato." (Carter; citováno podle Reevese) Změřit napřed teplotu a vlhkost uvnitř, natož odebrat vzorek vzduchu, nikoho nenapadlo, přestože soudobá technologie obojí umožňovala. Za zdí, odstraněnou následující den, je příčně orientovaná předsíň o půdorysných rozměrech 8x3,6 m, z níž, jak se zjistilo později, vedou dvoje další dveře vlevo vzadu do tzv. boční komory či přístavku o rozměrech 4x2,9 m a s podlahou v nižší úrovni než předsíň a vpravo do vlastní pohřební komory, zapuštěné rovněž asi o metr níže. Odtud je přístupná poslední místnost o rozměrech 3,5x4 m, tzv. pokladnice. Všechny vchody byly zazděné. Ve srovnání s jinými je hrobka poměrně malá a její prostory skromné a nepravidelně uspořádané, ale na rozdíl od všech ostatních byla doslova napěchována poklady nedozírné vědecké (a samozřejmě také hmotné) ceny. Z maleb v pohřební komoře (jediné vyzdobené místnosti) je zjevné, že králův pohřeb organizoval catej Aj, jehož egyptologové podezírají nejen z nelegitimního uchvácení trůnu, ale i z uzurpace mnohem výstavnější hrobky WV 23, připravované původně snad právě pro Tutanchamona, jemuž na oplátku postoupil svou vlastní, málo reprezentativní KV 62. První předmět byl vynesen 27. prosince Carter všechno s puntičkářskou přesností dokumentoval, nechal v každé fázi pořídit velké množství fotografií a navzdory obrovskému zájmu nedočkavé veřejnosti, senzacechtivých novinářů i nátlaku různých vlivných osobností nijak nespěchal a vyklízel předsíň a poté i ostatní místnosti systematicky a s rozmyslem. Nálezy se přenášely do nedaleké hrobky Sethiho I., kde je se svými spolupracovníky zbavoval prachu a nečistot a balil do beden. Odtud je dopravoval oněch osm kilometrů k Nilu pomocí přenosné železnice. Měl tři ploché vagony a patero kolejí, které se musely vždy vzadu odmontovat a přeložit dopředu. Proti vedru chránil předměty na vozech mokrými hadry, přehozenými přes bedny" (Vandenberg 1987). V přístavu je pak překládali na parník, cirkulující mezi Luksorem a Káhirou, kde se vše znovu inventarizovalo, předběžně konzervovalo a ukládalo do muzejních depozitářů.

8 976 Plán hrobky KV Tutanchamonův nástupce Aj (figura vpravo) při obřadu otevírání úst" na nástěnné malbě v pohřební komoře KV 62 Tutanchamonova hrobka má na pohřebišti v Údolí králů několik primátů, mj. nejvyšší číslo (KV 62), což znamená, že po ní zde již žádná jiná nalezena nebyla, a je také nejstarší a zároveň jedinou královskou hrobkou, jejíž obsah se dochoval přes nejméně dvojí narušení interpretované jako vniknutí lupičů" v původní nebo téměř původní podobě. Carter z ní postupně vynesl přibližně tři a půl tisíce předmětů (inventárních jednotek), z nichž je jen malá, doslova nepatrná část vystavena v Egyptském muzeu v Káhiře, zatímco drtivá většina dodnes leží v depozitářích. Vnímavý pozorovatel záhy zjistí, že i ve výpravných publikacích se objevuje stále tentýž okruh černobílých snímků převzatých z Carterovy třídílné monografie (fotograf Harry Burton pořídil kolekci 2800 záběrů), zatímco novější fotografie deponovaných artefaktů jsou více než sporadické. Trestuhodné je, že dosud neexistuje ani kompletní katalog. Když si Carter v roce 1926 vyžádal rozpočet nákladů na publikaci, která by obsahovala podrobné popisy předmětů a jejich barevné fotografie, snímky a přepisy všech nápisů s příslušným vědeckým aparátem, byla mu sdělena suma liber (cena deseti rolls-royců). Roku 1950 byly tyto náklady odhadnuty na liber." (Zamarovský)

9 Dnes ovšem již sotva někdo uvěří, že za neochotou k vydání stojí výhradně vysoké náklady, nebo šéfové velkých nakladatelských firem si jistě dovedou představit šíři celosvětového odbytu, nehledě k tomu, že pro takové dílo by se určitě našli sponzoři. Jednou z příčin mohly a dodnes mohou být spíše snahy o utajení smutné skutečnosti, že Tutanchamonova výbava není kompletně uložena v káhirském muzeu, jak se vždy tvrdilo, ale naopak částečně rozkradena. Podle zpráv v britském tisku z osmdesátých let 20. století totiž vyšlo najevo, že lord Carnarvon nebyl zase tak nezištným mecenášem, za jakého se vydával: V jeho sídle na zámku Highclere v hrabství Hampshire bylo nečekaně objeveno přes tři sta různých předmětů pocházejících z Tutanchamonovy hrobky. Byly uloženy ve dvou zapomenutých starých skříních a náhodně nalezeny při inventarizaci, takže nynější majitel zámku, Carnarvonův vnuk, neměl o tomto pokladu ani tušení. Mezi předměty byla i dřevěná maska Amenhotepa III. a rovněž zajímavé fotografie, různé poznámky a korespondence." (Vachala 1989) Podle pravidla o špičce ledovce a s přihlédnutím k poměrům panujícím v káhirském muzeu lze další překvapení v podobě rozdílů mezi autentickým inventárním seznamem a skutečností očekávat. Carterovi trvalo celých deset let, než poslední z půlčtvrta tisíce položek opustila hrobku. Z vědeckého hlediska je důležitá zejména jejich skladba, která umožňuje učinit si představu nejen o tom, co egyptský král považoval za nezbytné pro svůj záhrobní život, ale také o materiálním vybavení královského domu a způsobu vládcova života, nebo obě tyto stránky jeho existence nelze oddělovat. Zajímavé jsou samozřejmě i další poznatky o soudobém estetickém a uměleckém nazírání, dosažené technologické úrovni a pokroku řemesel při zpracování kovů, nerostů, dřeva, textilu, o rozvoji sklářství atd. Zde se s ohledem na koncepci příručky a obrovské množství nálezů omezíme na jejich hrubé rozčlenění. K největším předmětům patří šest dvojkolových vozů rozebraných na součástky a tři obřadní královská lehátka. Značnou část prostoru zaujímal různý nábytek: skříně, skříňky, truhly, schránky, toaletní stolky, hrací stolky, lůžka, křesla, židle a stoličky. Mezi tím byly naskládány alabastrové lampy a vázy, bronzové a zlaté svícny a poháry, sochy a sošky, obřadní hole, žezla, vějíře, hudební nástroje, stolní hry, jednotlivé nádoby a misky i celé jídelní soupravy, příruční zrcadla, koše a ošatky a další různorodé předměty běžné i kultovní potřeby. Ve více než padesáti dřevěných skříňkách a malých truhlách byly uloženy tkaniny, oděvy, královská a kněžská roucha, košile a spodní prádlo, podušky a ložní prádlo, závěsy, přehozy, ubrusy, pokrývky, sandály, líčidla, masti, oleje a další kosmetické potřeby. Našly se tu i nejstarší doložené rukavice; jsou lněné, s vetkaným vzorem a tkanicemi pro připevnění na zápěstí" (Encyklopedie). 978 Pohled do předsíně Tutanchamonovy hrobky. Vlevo jsou části čtyř rozebraných vozů, vpravo dvě ze tří obřadních lehátek z pozlaceného dřeva, pod bližším jsou navršeny zaoblené nádoby s potravinami Pod jedním z lehátek v předsíni bylo naskládáno množství bíle natřených dřevěných schrán oblých tvarů, které obsahovaly potraviny, většinou části různých zvířat. Soubor zbraní tvořily dýky, oštěpy, luky a šípy, sekerky, harpuny aj., bylo tu také přes třicet detailně vypracovaných modelů lodí, některé i s lidmi na palubě. Mezi mnoha sochami je i několik v životní velikosti, jedna z nich zřejmě sloužila jako krejčovská panna a téměř všechny byly zahaleny do kusů látek. Malé sošky jsou z ryzího zlata, větší obvykle pozlacené. Nábytek je zhotoven převážně z cedrového a ebenového dřeva, některé jeho součásti jsou ze slonoviny a zlata, truhlice jsou pokryty malbami. Jednou z nejkrásnějších součástí výbavy je Tutanchamonovo trůnní křeslo, kompletně pokryté zlatem, stříbrem, polodrahokamy a barevnými skly. Opěrky pro ruce jsou zakončeny lvími hlavičkami a opěradlo vyplňuje různými vzory orámovaná scéna znázorňující krále a jeho manželku Anchesenamon, která ho pod typicky amarnským zpodobněním slunce s paprsky zakončenými lidskými dlaněmi potírá vonnou mastí. Jiný trůn, zvaný kněžský, je vyroben z ebenového dřeva, má prohnuté sedadlo a na zadní straně opěradla jsou obě podoby králova rodného jména Tutanchaton" i Tutanchamon".

10 979 Tutanchamonovo trůnní křeslo z předsíně jeho hrobky. Je vyřezáno ze dřeva, pokryté zlatou fólií a vykládané různobarevnými polodrahokamy a skelnými pastami (Egyptské muzeum v Káhiře) 980 Detail obrazu Tutanchamona a jeho ženy Anchesenamon na opěradle trůnního křesla z předsíně hrobky (Egyptské muzeum v Káhiře) 981 Detail zadní části křesla se jmény Nebcheperure a Anchesenpaaton 982 Tutanchamonův kněžský trůn" (Egyptské muzeum v Káhiře) Zvláštní kapitolou je vynikající kolekce šperků, ozdob a amuletů, uložených v přístavku" a pokladnici", a také přímo pod mumifikačními obinadly, kde se jich při rozvinování našlo celkem 143. Mezi klenotnickými výrobky sloužícími králi již za jeho života jsou náhrdelníky, límcová okruží, pektorály, náušnice, spony, pásy, náramky, nákotníky, přívěsky, prsteny, jehlice a další skvosty, vesměs nádherně vypracované ze zlata vykládaného polodrahokamy, lapisem lazuli, barevnými skly, skelnými pastami a fajánsí. Mnoho z nich je opatřeno kartušemi a hieroglyfy králova jména jsou sestaveny právě z těchto materiálů, zasazených do tepaných zlatých obrub. Soubor Tutanchamonových klenotů je bezesporu největším pokladem na světě, jaký se ze starověku uchoval až do našich dob. Několik nejkrásnějších šperků bývá často reprodukováno v egyptologických publikacích, vybrané kousky jsou vystaveny v káhirském muzeu. 983 Tutanchamonův zlatý vějíř s loveckou scénou (Egyptské muzeum v Káhiře) 984 Tutanchamonův vykládaný pektorál ve tvaru okřídleného skaraba s prvky uspořádanými do podoby jeho trůnního jména Nebcheperure" nahoře je sluneční kotouč ra (Re), pod ním posvátný brouk xpr (cheper), spojený dole třemi svislými nožičkami ortogramu pro plurál w (u) se znakem pro pána" nb (neb) (Egyptské muzeum vkáhiře) 985 Tutanchamonův kompozitní, bohatě vykládaný pektorál ve tvaru sokola se slunečním kotoučem nad hlavou a s amulety Snw (šenu) zakončenými symboly života anx (anch) v pařátech (Egyptské muzeum v Káhiře) 986 Skupina alabastrových nádob se složitě tvarovanými držadly v Tutanchamonově hrobce; podobné vázy byly uloženy i v úzkých mezerách mezi skříněmi obklopujícími sarkofág Mezi kultovními předměty zaujímají vedle typických amuletů zvláštní postavení figurky vešebtů, uložené v několika, podle Siliottiho (1995) šestadvaceti truhlách. Našlo se jich celkem 413, a právě z tohoto čísla odvodili egyptologové hypotézu, že král měl k dispozici jednoho služebníka" na každý den v roce, jednoho dozorce" na každou dekádu (období deseti dní) a jednoho vrchního dozorce" na každý měsíc: =413. Je to ovšem konstrukce umělá a ne zcela vyhovující chybí například dozorce na poloviční dekádu skládající se z pěti epagomenálních dnů na konci roku a zřejmě i nejvyšší dozorce nad dvanácti vrchními dozorci", bez nějž je hierarchie neúplná a v egyptském pojetí administrativního řádu sotva myslitelná. Existují i jiné teorie, jedna z nich například rozlišuje vešebty podle jejich předurčení pro přesně vymezené a příslušně společensky hierarchizované práce, které tito služebníci měli konat v záhrobí místo svého pána.

11 987 Dlouhé řady Tutanchamonových vešebtů (Egyptské muzeum v Káhiře) Vešebty, většinou nepopsané (text je jen na devětadvaceti z nich), jsou vytvarovány z pěti druhů materiálů: fajánse, alabastru, pískovce, žuly a dřeva. Dřevěné figurky, pokryté vrstvou štukové sádry a plátkovým tepaným zlatem, začaly bohužel po vynesení z hrobky, v níž bylo specifické mikroklima, rychle podléhat zkáze sádrový nátěr oprýskával a zlaté plíšky opadávaly. Podobné nesnáze měl Carter i se slavnou malovanou truhlou, na níž začala malba praskat ještě dříve, než ji stačili vyprázdnit. Na radu chemiků ji vyčistili benzinem a postříkali roztokem celuloidu a amylalkoholu", a když se destrukční proces nezastavil, roztok znovu smyli, rozehřáli truhlu na slunci a nanesli na její povrch roztok parafinu o teplotě blížící se bodu varu. Bublinky, které pod voskem na vrstvě sádry naskákaly, zatlačovali" zřejmě podobnou metodou jako boule na čele (podle Vandenberga 1987). V jistém smyslu se tak opakovala patnáct let stará situace z hrobky KV 55 (viz u Smenchkarea) a mnohé problémy, ačkoli mohly být předvídány, se řešily až za pochodu". 988 Malovaná truhla z předsíně Tutanchamonovy hrobky. Na stěnách a víku jsou tradiční lovecké scény a výjevy z fiktivních bojů proti Syřanům a Núbijcům. Reprodukovaná stěna ukazuje Tutanchamona na válečném voze v čele vojska útočícího na Syřany (Egyptské muzem v Káhiře) Královský pohřeb in situ Vyzdívka dveří do pohřební komory byla oficiálně odstraněna až 17. února Carter sice prorazil menší otvor již dříve, takže aspoň přibližně tušil, co najde (na dokumentárních snímcích je tento sondážní průlom zamaskován velkou mísou a hromadou proutí), výsledek však předčil všechna očekávání. Bohatě strukturované vybavení, ostře kontrastující s osamocenými a beznadějně vyloupenými sarkofágy nacházenými v ostatních hrobkách v Údolí králů, odhalilo poprvé a v plné šíři výpravnou nádheru a neobyčejnou složitost královského pohřbu, a umožnilo tak korigovat dosavadní jen matné a povšechné představy.

12 989 Mezi dvěma Tutanchamonovými sochami v životní velikosti je probouraný vchod z předsíně do pohřební komory, jímž je vidět část vnější sarkofágové skříně Téměř celou 6,40 m dlouhou, 4,03 m širokou a 3,62 m vysokou komoru vyplňovala sarkofágová skříň, podobající se skříni manželky Amenhotepa III. Teje nalezené již v roce 1907 v hrobce KV 55 (viz u Smenchkarea). Je vyrobena z dílů sestavených z prken o průměrné tlouš ce 5,5 cm, pokryta štukem a na vnější straně celoplošně pobita zlatým plechem, do nějž jsou vytlačeny a vyryty nápisy, obrazy a nefigurální výzdobné motivy. Skříň má půdorysné rozměry 5x3,3 m a výšku 2,73 m. Kolem jejích stěn byly v komoře jen velmi úzké uličky, nahoře ji kryl zlatem vyšívaný baldachýn. Když Carter ve stísněném prostoru otevřel dvojkřídlé dveře na užší čelní stěně, objevily se pár centimetrů za nimi dveře další, v podstatě stejné, jen o něco menší skříně, vložené dovnitř. Na těchto dveřích byly pečetě v podobě oválů postavených na výšku, s obrazem boha Anupa (zobrazovaného v podobě šakala) nahoře a devíti klečících zajatců s rukama svázanýma za zády pod ním. Zajatci jsou rozmístěni do tří řádků v horním jsou vedle sebe tři, v prostředním čtyři a ve spodním dva, přičemž tři nahoře jsou o něco větší než ostatní. Po prozkoumání pečetí a zjištění jejich neporušenosti bylo možno považovat za jisté, že v centru struktury leží Tutanchamon. 990 Howard Carter (v podřepu vlevo) a Arthur Callender (vzpřímený vpravo) při otvírání dveří sarkofágových skříní Vnější skříň byla sesazena pomocí dřevěných čepů a Carter je při rozebírání přeřezal. Druhá skříň byla pospojována bronzovými kolíky, které se po jistém úsilí podařilo vytáhnout kleštěmi. Při dalším postupu se zjistilo, že do druhé sarkofágové skříně je vložena třetí a do ní ještě čtvrtá. První tři byly podobné konstrukce a čtvrtá, vnitřní, měla tvar kapličky s římsou a klenutou střechou, na níž ležely podélně dva zlaté vějíře. Uvolněné díly skříní se po zadokumentování vzájemné polohy předběžně čistily, zpevňovaly pomocí dřevěných rámů a postupně vynášely ven. Jen tato práce trvala nekonečných 84 dní (Zamarovský). Uvnitř čtvrté skříně stál sarkofág vytesaný z monolitického bloku křemence, jehož barva je popisována jako žlutá (Zamarovský), žlutohnědá (Vandenberg), či červená (Siliotti). Je dlouhý 274 cm, široký a vysoký 150 cm a v rozích jsou obrazy čtyř ochranných bohyň Eset, Nebthet, Selket a Neit s široce rozepjatými křídly, která se na užších stěnách částečně překrývají. Shora byl uzavřen žulovým víkem o hmotnosti přes 600 kg.

13 V sarkofágu byly tři antropomorfní rakve, uložené jedna ve druhé jako ruské matrjošky. První (vnější) je dlouhá 224 cm, druhá (prostřední) 204 cm a třetí (vnitřní) 187,5 cm. První dvě jsou dřevěné, potažené zlatou fólií a zdobené bohatými intarziemi z tyrkysu, lapisu lazuli a polychromních skelných past, nejsou však stejnorodé. Vnější je vyřezána z cypřiše a prostřední, o níž panuje přesvědčení, že patřila původně Smenchkareovi, je zhotovena laminováním po vrstvách a víko k ní bylo připevněno deseti stříbrnými pásky zajištěnými stříbrnými hřeby. Třetí, vnitřní rakev je vyrobena z ryzího dvaadvacetikarátového zlata, tlouš ka stěn se pohybuje mezi 2,5 a 3,6 mm a její celková hmotnost je 110,4 kg. 991 Schéma uspořádání Tutanchamonových rakví v sarkofágu Na hlavových, velmi pečlivě vymodelovaných partiích všech tří rakví jsou Obě paní v podobě neobvykle kombinovaných uraeů, kdy vedle klasické vztyčené kobry symbolizující bohyni Vadžet ční i hlava supice bohyně Nechbet. Kolem nich byly ovinuty malé květinové věnce a na hrudních partiích všech tří vík se v překvapivě dobrém stavu dochovaly volně položené rostlinné a květinové ověsy. Na prostřední rakvi ležely dlouhé pruhy girland z olivových, vrbových a celerových listů s květy chrp a lotosu, a protože tyto rostliny kvetou v Egyptě od února do poloviny března, lze [z nich] usuzovat i na dobu Tutanchamonova pohřbu. (Germerová) Kolem šíje prostřední rakve byl velký límec s polodrahokamy (Siliotti 1995) a na hrudi vnitřní zlaté rakve spočíval bohatý květinový límec, jenž bývá na antropomorfních rakvích obyčejně jen namalován a in natura nebyl nikdy nalezen. Podobné květinové límce známe z mnoha vyobrazení v hrobkách, kde je nosí služebnice vítající hosty. Z Tutanchamonova pohřbu se i tyto límce dochovaly byly zakopány společně se zbytky po balzamování v jámě vně hrobky. (Germerová) 992, 993 Květinové girlandy na Tutanchamonově prostřední rakvi in situ (vlevo) a květinový věnec na vnitřní zlaté rakvi in situ (vpravo) Při vyzvedávání rakví ze sarkofágu bylo třeba překonat obtížné technické problémy, způsobené stísněnými poměry v pohřební komoře. Carter tyto práce zahájil v říjnu 1925, téměř tři roky po objevu hrobky. Nejdříve sejmuli víko vnější rakve, do okrajů jejího korpusu zavrtali shora masivní šrouby s oky, provlékli jimi lana a vytáhli celou soupravu kladkostrojem nad sarkofág. Pak přes něj položili trámy a náklad na ně spustili. Po odstranění víka prostřední rakve zavrtali šrouby i do ní, pomocí lan ji trochu nadzvedli a nechali volně viset. Pod vnější rakev podvlékli jiná lana, odsunuli trámy a spustili ji na dno sarkofágu. Pak na něj trámy opět položili a posadili na ně prostřední rakev. 994 Tutanchamonova prostřední rakev, jejímž původním vlastníkem byl pravděpodobně Smenchkare (Egyptské muzeum v Káhiře)

14 Nyní mohl Carter prostřední rakev i s obsahem přenést do prostornější, již vyklizené předsíně, a vzápětí zjistil, proč je tak těžká třetí rakev uvnitř byla celá ze zlata. Celkem úspěšně se podařilo sejmout i její víko, zajištěné deseti zlatými hřeby, ale spodní část byla pevně přilepena ke dnu prostřední rakve zatvrdlou černou hmotou, kterou nebylo možno běžnými metodami rozrušit a odstranit. Podobnou, stejně nepoddajnou hmotou byla ve vnitřní rakvi zalita i mumie se zlatou maskou, zakrývající obličej a hru. 995 Detail Tutanchamonovy vnitřní rakve z ryzího zlata (Egyptské muzeum v Káhiře) V dnešní době by se při takových nečekaných komplikacích exhumační práce zastavily a odborníci by hledali řešení v teoretické rovině a v chemických laboratořích. Carter ovšem neměl k dispozici ani špičkové experty, ani neomezené prostředky, navíc byl pod neustálým tlakem, a tak se nelze divit, že situaci nezvládl. Když selhaly všechny pokusy o mechanické vyproštění mumie, nechal ji 1. listopadu i se slepenými spodními díly prostřední a vnitřní rakve a s dosud nesejmutou obličejovou maskou vynést z hrobky, vystavil ji na několik hodin slunečnímu žáru a doufal, že pryskyřice povolí. Když se tak nestalo, přenesli celou sestavu do provizorního depozitáře v nedaleké hrobce Sethiho I. a po dva dny ji tam vystavovali ještě vyšší teplotě (podle Germerové až 65 C). Ani tento pokus nebyl úspěšný, nepochybně však přispěl k degradaci tkání. Po těchto nezdarech se Carter rozhodl vyšetřit mumii přímo v rakvi, ještě před sejmutím masky, a je opravdu těžké odhadnout, jak si to představoval a co si od toho sliboval. Výchozí stav králova těla a praktický postup vyšetření, které začalo 11. listopadu v hrobce Sethiho I. a vedl je anatom Douglas E. Derry, popisují různí autoři na základě strohých původních zpráv dosti odlišně a jejich formulace jsou nezřídka obtížně slučitelné. Například Reeves mluví o pryskyřičném krunýři a na jiném místě o nadměrném množství balzamovacích mastí, které nasákly do obinadel a rozložily je, zatímco podle názoru Germerové obvazy chemickou reakcí s olejem zuhelnatěly a staly se velmi křehkými. Germerová dále tvrdí, že plátno bylo potřeno parafinem a odstraněno po vrstvách, podle Vandenberga však obinadla rozřezali a tělo obnažili od břicha dolů, masku pak od těla oddělili pomocí rozžhavených nožů. Germerová zmiňuje ztuhlý olej zateklý pod tělem, který museli před vyzvednutím mumie z rakve vysekat dlátem. 996 Anatom Douglas Derry (zcela skloněný v bílé košili) při prvním řezu do obalů Tutanchamonovy mumie. Vedle něj (v podřepu) je architekt Arthur Callender, naproti (částečně nachýlený) Howard Carter, v pozadí stojí členové vědecké komise