Ostravská NEJ

Transkript

1 Ostravská NEJ 2013 ROČENKA 2013 ROČNÍK III rozhovory Martin Chodúr zlata holušová eduard ovčáček Hana puchová igor orozovič 1

2 Pořádáte kulturní, společenské a charitativní akce? Divadelní představení, koncerty, výstavy a festivaly? Využijte naší nabídky zvýhodněných reklamních ploch na železničních nádražích a ve vlacích ČD. RAILREKLAM působí na českém trhu venkovní reklamy od roku Jsme dceřinná společnost Českých drah a od svého založení se orientujeme na využívání movitého a nemovitého železničního majetku k reklamním účelům. Pro naše reklamní zařízení vybíráme atraktivní a frekventovaná místa v centru pozornosti. Vaše reklamní sdělení můžeme umístit na jakékoliv nádraží v České republice a do každé vlakové soupravy Českých drah. Dále nabízíme atraktivní reklamní plochy v blízkosti nádraží či železničních cest, jakými jsou například plochy na železničních mostech, billboardy a bigboardy. Reklama na železnici představuje výhodný a účinný způsob, jak oslovit zajímavou a významnou cílovou skupinu pravidelných cestujících vlakem. Široké spektrum námi nabízených nosičů venkovní reklamy vám umožňuje široce a zároveň přesně zasáhnout vaši cílovou skupinu zákazníků. Nabízíme vám vysoce účinný zásah atraktivní cílové skupiny pravidelných cestujících vlakem. 40 % cestujících jsou mladí lidé do 29 let, kteří pravidelně a nadprůměrně navštěvují kulturní a společenské akce. Pro 70 % pravidelných cestujících jsou naše nosiče dobrým rádcem při výběru kulturních akcí či nových výrobků.

3 Redakce OKNO informuje Již třetím rokem Vás zveme na zajímavá divadelní představení, radíme, které koncerty opravdu stojí za to a jakou výstavu si nesmíte nechat ujít. Jsme všude tam, kde se něco děje, a tak Vám s minimálně týdenním předstihem nabízíme informace o kulturním dění v Ostravě a bezprostředním okolí. Dozvíte se nejen kdy a kde se konkrétní akce koná, ale hlavně co bude jejím obsahem a co o tom soudí její hlavní protagonisté. Pokud se chcete na chvíli stát divadelními kritiky, neváhejte navštívit naši čerstvě zprovozněnou ostravskou divadelní databázi ODD!!! Naleznete zde seznam všech aktuálně hraných představení, včetně jejich procentuálních ohodnocení ze strany odborné i laické veřejnosti. Budeme rádi, když přidáte i Vy své hodnocení a podělíte se o svůj zážitek. Vše pohodlně najdete v internetových novinách OKNO Ostravských kulturních novinách, které jsou na webových stránkách OIS:. Máme za sebou už desítky rozhovorů s umělci z různých oblastí naší kultury. Někdy se jen tak na okraj dovídáme o úžasných osudech našich herců, režisérů, hudebníků, spisovatelů či výtvarníků. Mnozí nám vypráví, jakou shodou okolností se dostali k nám do Ostravy a jak vzrušující život prožili v našem městě. Ty nejlepší příběhy Vám nyní předkládáme v naší ročence pro pobavení, ale i k zamyšlení. Obsah Eduard Ovčáček...4 Ostravský informační servis...8 Zlata Holušová...10 Radovan Lipus Igor Františák Petr Kajnar Ostravská divadelní databáze...21 Sylvie Krupanská Vladimír Prstecký o golfu...27 Miroslav Stoniš Dům kultury Akord...31 Radovan Šťastný Hana Puchová Dalibor Madej OIS v Gongu...40 Martin Chodúr Jason Fitzgerald Igor Orozovič Jen vše dobré v roce 2014 přeje Vaše redakce Redakce: Zleva: Martin Straka externí fotograf, Lucie Ochodková redaktorka, Jan Král redaktor, Táňa Krajčová zástupce šéfredaktora, Radim Chytka šéfredaktor Vydal: Ostravský informační servis, Prokešovo náměstí 1803/8, Ostrava redakce@ostravainfo.cz, tel.: ISBN Použité fotografie: Martin Straka, Ivan Korč, Radovan Šťastný, archiv OIS ISSN

4 výtvarné umění Eduard Ovčáček Osmdesátka skauta, výtvarníka, profesora i kontrarevolucionáře 5. března 2013 oslavil malíř a grafik Eduard Ovčáček osmdesáté narozeniny. Rodák z Třince žije a tvoří v ostravských Třebovicích, donedávna vedl ateliér volné grafiky na Fakultě umění Ostravské univerzity. Na jeho květnové vernisáži v ostravském Domě umění, kdy zahajoval výstavu u příležitosti svého jubilea, se místy skoro nedalo nadechnout. Lidí totiž přišlo opravdu hodně. Pane Ovčáčku, shrňme si to. U příležitosti své osmdesátky jste měl výstavu v pražském Topičově salónu, v ostravském Domě umění, v rodném Třinci, kde vám dali i cenu města Je něco, na co jsem v rámci oslav vašeho jubilea zapomněl? S přítelem Ludvíkem Ševečkem ze Zlína jsme zahájili sérii mých autorských výstav vlastně už vloni, a to v Trenčíně v Galerii Miloše Alexandra Bazovského. Pak následoval Topičův salón v Praze, nyní Dům umění v Ostravě a menší výstava digitální grafiky v Městské galerii v Třinci. Další větší autorskou výstavu bych měl zahájit 15. října ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti a 25. října zahajuji prestižní výstavu ve francouzském Lyonu v Muzeu tisku. Tento rok je pro mě velmi náročný. Příští rok, dva bych si chtěl udělat pauzu a vystavovat bych nechtěl. Chtěl bych raději zase začít tvořit. Přípravy autorských výstav mi zaberou hodně drahocenného času. S přípravou výstavy souvisí nejen problém smysluplně vyřešit instalaci pro daný prostor galerie, ale připravit i výběr prací, eventuálně připravit design katalogu a podobně. Výstava musí splňovat mnoho aspektů, musí být přehledně nainstalována, časově uspořádaná, artefakty obsahově vybrány... Je to pro autora a kurátora výstavy vždy náročné. A co soukromé oslavy? Konaly se vůbec nějaké? Oslav bylo přiměřeně a dost a už nic dál oslavovat nechci. Nejsem přítelem velkolepého oslavování a nepovažuji se za šoumena první velikosti spíše naopak. Narozeniny jsem měl 5. března a jsem rád, že to mám už všechno za sebou a nikomu již dále nechci připomínat, že už jsem starý zasloužilý dědek. V ostravském Domě umění jste měl vernisáž 21. května. Tolik lidí na vernisážích se jen tak nevidí. Zaregistroval jste ten nápor? Přiznám se, že jsem to v tom zahajovacím výstavním rituálu moc nevnímal. Ale samozřejmě, že si velké návštěvy a zájmu o moji práci moc vážím. Je potěšující, když lidé mají v Ostravě o výtvarné umění s racionálním podtextem zájem. S tím zájmem to ovšem může být všelijaké. Většinou se říká, že umělec se těší slávě až po smrti. Myslím, že jde o zkazky a výplody literární nadsázky. Realita je často jiná. Člověk, který se cílevědomě věnuje soustředěně tvorbě, se musí nutně prosazovat už za svého života. Ten romantismus, který kolem slavných osobností vznikl, byl do jisté míry uměle vytvořen až po jejich smrti, a to mnohdy na základě nejrůznějších le- 4

5 výtvarné umění gend. Hledání nových nevyšlapaných cest, vytyčování nových směrů bylo často zahaleno jakousi dobovou romantikou. Dnes nic takového, jak se zdá, moc neexistuje. Takže žádní neodhalení géniové na obzoru? To by musely být nějaké výjimečné souvislosti. V době, kdy veškeré informační komunikace jsou tak precizní Mimochodem, právě zde je patrný rozdíl mezi mojí generací a generací těch, kteří třeba v současné době ještě studují nebo nedávno v minulých letech svá studia ukončili. Je zde evidentní rozdíl. A v čem? U mladších generací je očividný nekompromisní důraz na rychlý hmatatelný úspěch, dokonce na některých školách uměleckého zaměření jsou i přednášky, jak na to. Všechny moderní komunikační prostředky jsou tak naléhavé a tak útočí na člověka, že mnozí lidé už nejsou schopni sledovat, třeba i ve svém oboru, ediční činnost a ani sledovat a číst větší kvantum knih. Mnohdy nejsou schopni se orientovat v problémech a proniknout tak do jejich patřičné hloubky. Vzniká zde jakýsi nedostatek, zatmění vědomostí a navíc vše nahradila největší nejrychleji dostupná encyklopedie internet. Můžete být konkrétnější? Naše generace hodně četla. Od patnácti let jsem chodil po antikvariátech a kupoval knihy a budoval si vlastní knihovnu. To dnes mladí lidé moc nedělají. Asi to ani není třeba. Jsou samozřejmě výjimky. Je tady pochopitelně již zmiňovaný konkurent internet. Obdobná situace je i ve výtvarném umění. Vydává se hodně katalogů, monografií, výpravných antologií, videa ve světě, je spousta zajímavých výstav, workshopů, sympozií, akcí vyrůstají ve světě nové kamenné galerie. Ale nějak podezřele málo se výtvarné umění stává běžnou součástí a životní potřebou člověka. Spotřební marasmus zasáhl, jak se zdá, celý svět. Duchovní život je v jakémsi útlumu.. Ale to je zcela samozřejmě normální jev, že se v určitých časových etapách objevuje odliv a příliv preferencí. Zajímal by mne váš rodný Třinec. Vzpomenete si ještě, jaké to bývalo město před nějakými sedmdesáti lety? Na Třinec vzpomínám velice rád. Bydleli jsme ve čtvrti, které se říká Kanada. Třinecké železárny postavily tuto čtvrť pro své zaměstnance. Otec pracoval za první republiky u Báňské a hutní a za Třinec dokonce hrával i fotbal. V roce 1938 jsme byli nuceni z Třince odejít. Nejprve jsme se přistěhovali k prarodičům do Přerova, ale v roce 1939 otec dostal práci ve válcovnách ve Frýdku-Místku. Po válce jsme se do Třince opět vrátili. Mi bylo dvanáct let. Byla to léta, kdy jsem začal intenzivně vnímat podněty okolního světa. Kanada stála na periferii Třince a dále byla již příroda, pole, louky, hory a lesy. V té době železárny nebyly tak velké, jako jsou dnes. Hned po válce jsem začal chodit do skautu. Už za války jsme se s kamarády těšili, jak z nás budou skauti, a začneme chodit po horách, chránit přírodu a nocovat pod stany. To se nakonec vše stalo skutkem. Tuto zásadní otázku prostě nelze vynechat. Jak se stane, že třinecký skaut najednou začne tvořit? Už od dětství jsem kreslil a vyřezával obyčejným nožem různé drobnosti. Opravdový soustavný zájem o výtvarné umění však vznikl o několik let později, až v dospívání. Možná k tomu pomohl i ten skauting, který podporoval samostatnou a tvořivou schopnost mladých lidí. U nás v rodině se nikdo výtvarným kumštem nezabýval. Jen otec hrál na trubku a na housle a zpíval v třineckém pěveckém sboru a ochotničil v místním spolku na Kanadě. Výtvarných škol, kam by mohl mladý jinoch se zájmem o umění jít studovat, asi tehdy na Ostravsku mnoho nebylo Střední školy zaměřené na výtvarné umění v širokém okolí Ostravy vůbec nebyly. Maturoval jsem na Obchodní akademii v Ostravě v roce Hodně mě zajímala literatura, divadlo i umění. Češtinu mne učil pan profesor Kristýnek, který uměl studenty zaujmout svým vyprávěním o literatuře, naší i světové. Začal jsem také navštěvovat výtvarné kurzy Domu osvěty v Ostravě a intenzivně jsem se věnoval kresbě a malbě. Z cyklu grafik k 21. srpnu 1968 Dům osvěty? Co to bylo? Instituce sídlila v bývalém Divadle loutek na dnešním Masarykově náměstí. Teď je v této budově banka. V 50. letech tam fungoval mimo jiné i kurz kreslení a malování. Kurzy vedli renomování místní malíři, jako známý ostravský malíř, krajinář Josef Šrámek nebo Jan Obšil. Dům osvěty pořádal i týdenní výtvarné kurzy v Hradci nad Moravicí. A stále jste byl na obchodní akademii? To už jsem toužil studovat nějakou vysokou uměleckou školu, ale bylo to složité. Kdo byl absolventem Vyšší hospodářské školy, jak se obchodní akademie přejmenovala, musel ve stejném oboru pokračovat na vysoké škole. Zamířil jsem tedy na podzim v roce 1952 na Vysokou školu hospodářských věd do Bratislavy. Ve třetím semestru mne ta škola definitivně přestala bavit. A navíc na moje narozeniny zemřel Stalin a celá Bratislava se potáhla černým flórem. Nic se nesmělo, jen smútit nad mrtvým vrahem. Zcela zoufalí jsme pokoutně s Ostravákem Jurou Galíčkem sehnali několik láhvi Sylvánu a opilí radostí jako koně jsme čekali, že se přece jenom něco začne měnit. Ve škole to bylo k nevydržení, všude samý chozrasčot a marxismus-leninismus. Vrátil jsem se do Ostravy, přestoupil jsem na VŠB, ale nebylo to, jak se později ukázalo, žádné zásadní řešení. Ve 4. ročníku jsem studia přerušil a VŠB opustil. To už jsem byl definitivně rozhodnut, že chci na Akademii výtvarných umění. A měl jsem nakonec štěstí. Přijímací zkoušky na Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě jsem v roce 1957 úspěšně vykonal. V Bratislavě jsem studoval šest let. V roce 1963 jsem VŠVU dokončil. Na vysokých školách se mi podařilo úhrnem strávit deset let. Je třeba připomenout, že jsem tak i úspěšně odolával vojenské prezenční službě, i když jsem se vojenské katedře nakonec nevyhnul. Polovina 60. let už musela s sebou přinést i mnohem příjemnější atmosféru. Poznal jste změnu doby i na sobě? Začalo se to zásadně lámat ve druhé polovině šedesátých let. V Bratislavě jsme ještě jako studenti založili neoficiální skupinu výtvarníků Bratislavské konfrontácie. Zabývali jsme se informelem, abstraktním uměním. Ve škole jsme samozřejmě něco takového nemohli ani ukázat. Scházeli jsme se po ateliérech a snažili se dělat nekonformní, neoficiální výstavy. Tyto konfrontační výstavy trvaly třeba jen den nebo maximálně dva dny. První neoficiální výstava Bratislavských konfrontácií byla v roce 1961 v ateliéru Jozefa Jankoviče v Petržalce v Bratislavě. Důležité pro mě bylo, že jsem v té době navázal hodně písemných kontaktů i se zahraničím. Nebo jak se tehdy říkávalo, se Západem. Kontaktoval jsem kolegy nejen v Německu, Rakousku, ve Francii nebo ve Velké Británii, ale i v Polsku a Maďarsku. Grafika se dala poslat poštou formou tiskopisu, nikdo obsah obálek, nebo rolí nijak zvlášť nekontroloval. Byly to takzvané otevřené listovní zásilky, do kterých mohli na celnici snadno nahlédnout. A když viděli, že jde o nějaké pro ně nesrozumitelné abstraktní grafiky, tak neměli zájem zásilku blokovat mysleli asi, že jsem se nejspíš zbláznil. 5

6 výtvarné umění Celní správa socialistického státu asi neměla pro moderní výtvarné umění ten správný smysl. Po škole v Bratislavě jste se vrátil do Ostravy? Dalo by se to tak říci zkrátka ještě tehdy u nás o abstraktním umění nebyly na celnici instrukce z ÚV. V Ostravě jsem od roku 1949 bydlel snad asi na patnácti místech, pobýval jsem v centru Ostravy, skoro ve všech čtvrtích. V Ostravě jsem rovněž měl od roku 1964 již i rodinné zázemí. V té době ovšem začaly i mé kontakty s pražskými výtvarníky. Ještě za studií jsem se seznámil s Vladimírem Boudníkem, Jiřím Kolářem, Mikulášem Medkem a mnoha dalšími, kteří byli mimo oficiální proud socrealismu. Tyto kontakty byly pro mne obrovskou školou. Pak ale spadla klec. To je patrné už z výčtu vašich výstav. Od roku 1971 do roku 1980 ani jediná samostatná výstava v Československu. Jak výstižné. Ještě na jaře 1969 jsem odjel do Rakouska na velkou mezinárodní výstavu grafiky Europahaus ve Vídni, dokonce jsem tam obdržel i jakousi cenu za grafiku a mou práci koupila Albertina do svých sbírek. V roce 1970 začala u nás již na tvrdo normalizace a od roku 1973 to bylo už drsné. Samozřejmě nás všechny vyhodili ze Svazu výtvarných umělců. Klub v ostravském Domě umění, kde jsme se scházeli po 21. srpnu 1968 jako koordinační výbor všech uměleckých svazů, byl označen za centrum kontrarevoluce. I když tehdejší tajemník KV KSČ koordinačnímu výboru svazů sliboval, že pokud budeme souhlasit se vstupem vojsk, můžeme fungovat ve svazu výtvarných umělců dál. Nikdo při sezení na KV tajemníkovi Místeckému nic nepodepsal. Takže začaly postupné existenční likvidace. Vzpomínám si dodnes na výstavu o kontrarevoluci v Muzeu dělnického hnutí na dnešní Nádražní třídě. Byla tam veliká výstava a na ni obrovská mapa a v ní ukazovaly zabodnuté vlaječky, kde všude byla v Ostravě ohniska kontrarevoluce. Vlaječka byla zapíchnuta i do Domu umění, kde se scházel koordinační výbor svazů. Jak se žilo výtvarníkovi v podzemí? Vystavovat jsem samozřejmě nemohl. Tak jsme s přáteli začali organizovat neoficiální výstavy. A to zprvu v Ostravě a pak i v okolních městech v Orlové, Českém Těšíně nebo Frýdku-Místku. Vydávali jsme s přáteli alba s různou výtvarnou tématikou. Jako první bylo Album grafiky 1976, obsahující práce asi sedmdesáti umělců z Československa, kteří většinou nemohli volně vystavovat a tvořit. Alba grafiky se dostala různými cestami do zahraničí a byla vystavena třeba v západním Německu, nebo v galerii Pryznat v Krakově. Galerie v Krakově existuje dodnes. A začaly nepříjemnosti a výslechy. Proto jsem se v polovině 70. let sbalil a odešel do Prahy, kde jsem si sehnal suterénní nebytový prostor. V Praze jsem už měl relativní klid, nebyl jsem tam tolik na očích. V Praze pochopitelně byli významnější disidenti. V 80. letech přece jenom následovalo pár menších výstav jako Orlová, Český Těšín nebo Hodonín. Z toho se asi přežít nedalo. Čím jste se v té době vlastně živil? Pochopitelně to byly ojedinělé výstavy, které se někdy s velkými problémy podařilo zrealizovat. Musím říci, že moje manželka pracovala jako učitelka a svým platem rodinu držela. Vyráběl jsem například vývěsní štíty prodejen Pramen. Podobné věci nechtěl žádný výtvarník svazák dělat. Protože samozřejmě nešlo o žádnou lukrativní výtvarnou práci. Vlastně mne živily reklamní věci a příležitostný, nepravidelný a neoficiální prodej volné grafiky, malby a dřevěných reliéfů. Tyto práce někteří sběratelé občas za nevelké a mnohdy jen symbolické částky kupovali. V Praze byly dva známé antikvariáty, které prodávaly grafiku a drobnější práce umělců disidentů. Prodal jsem tam desítky strukturálních grafik. Ale jsou světlé výjimky. Třeba vaše výstava v roce 1981 v německém Essenu. Občas se něco podařilo. Ani tehdy celníci z toho, co jsem posílal ven zabalené v rourách, moc chytří nebyli, takže někdy mávli rukou a zásilka prošla. O emigraci jste nikdy neuvažoval? Přece jenom výtvarník tolik nepotřebující jazyk v cizí zemi má o něco jednodušší startovní pozici než například literát. Po 21. srpnu 1968 mne možnost emigrace pochopitelně napadla. Ale měli jsme tehdy malou dcerku Bereniku, navíc jsem dodělával některé neodkladné práce, váhal jsem a nebyl jsem bez výhrad rozhodnut. Můj přítel sochař Ruda Valenta v roce 1969 tenkrát odjel do exilu do Anglie a měl jsem v úmyslu jej následovat, ale k tomu již nedošlo. Čas, kdy byla možnost, rychle běžel. Už to pak nebylo možné. Pochopitelně, že naše generace ztratila za normalizace mnoho let, ale úplně za ztracena ta léta nepovažuji. Soustředění na volnou tvorbu bylo maximálně intenzivní, i když jsem pracoval jen pro omezený okruh přátel Eduard Ovčáček narozen v roce 1933 v Třinci někdejší náruživý skaut v roce 2008 získal Cenu města Ostravy žije v ostravských Třebovicích 6

7 výtvarné umění a příznivců a do depozitu. Práce se dařila a měla smysl. Jste také signatářem Charty 77. Kde jste ji podepsal? Chartu 77 jsem podepsal za svého pobytu v Praze spolu s malířem Tomášem Halešem. Bylo to v hospodě U Bohouše. Chodívala tam Olga Havlová, Marta Kubišová, lidé z disentu i undergroundu. Tam jsme právě s Halešem v roce 1988 Chartu 77 podepsali a lístky s podpisem jsme přímo předali do rukou Olgy Havlové. Tehdy ovšem ještě vůbec nic nebylo rozhodnuto. Zakázanou literaturu, která se různými cestami dostávala do Prahy převážně z Rakouska, jsem pak přivážel občas mezi známé do Ostravy. Jak jsem později zjistil, mnozí z příjemců byli konfidenty. Myslel jste si, že režim někdy skončí? Je to neuvěřitelné, ale pevně jsem tomu věřil. Bylo jasné, že to nemůže vydržet donekonečna. Žádný režim tohoto druhu nemůže dlouho vydržet, i když jsme zažili časy deziluze a deprese. Vzpomínám, že v podobné situaci byli již i moji rodiče za protektorátu Böhmen und Mähren, ale nikdy neklesali na mysli, i když situace byla daleko horší, věřili, že svoboda jednoho dne musí přijít. To jste tedy byl optimista. Bylo patrné, že totalitní režim jedné strany situaci již nezvládá a nemůže již dlouho vydržet. Soudný člověk, který sledoval počínání ÚV v čele se soudruhem Jakešem, byl již naladěn připustit změnu. A ty tanečky dalších kreatur z ÚV Bylo jen otázkou času, kdy k tomu dojde. Tohle přece muselo jednoho dne skončit krachem. Jak jste ten konec prožíval? Začal jsem to naplno prožívat až v Berlíně. Tam to začalo o něco dříve než u nás. Sedl jsem v Praze na vlak a jel se do Berlína podívat v naději, že se mi podaří překročit hranici mezi východním a západním Berlínem. Moje prognóza byla správná. Východní Berlín byl v kolapsu a v obležení nekontrolovatelného davu. Hranice přestaly existovat. Rychle jsem přešel do západního Berlína a spěchal do čtvrti Kreutzberg, abych vyhledal ateliér Rudolfa Valenty. V Kreutzbergu byla zeď nedaleko Rudova ateliéru. Vyrazili jsme okamžitě do města ke stěně. Viděli jsme v ulicích davy vzrušených lidí, sledovali jsme mladé lidi, jak rozebírají a bourají nenáviděnou berlínskou zeď. Atmosféra v rozděleném městě byla neskutečně euforická. Televizní štáby z celého světa snímaly tento neskutečný mumraj. Pozorovali jsme denně, jak lidé zeď rozebírají, a pak přišla zpráva, že to začíná i v Praze. Rozloučil jsem se s Rudou a vyrazil jsem na první vlak do Prahy. V podvečer po příjezdu do Prahy jsem spěchal ihned nedočkavě na Václavák. Stihl jsem první večerní setkání Pražanů. Václavák byl od muzea až po Můstek zaplněn lidmi. Byla to neuvěřitelná atmosféra uvolnění i napjatého očekávání. Ve vzduchu byla hmatatelná naděje a pocit uvolnění. Vrátil jste se pak do Ostravy a začal místní přesvědčovat, že by se ve městě měla narodit nějaká pořádná výtvarná škola. Na počátku devadesátých let jsem měl s několika dalšími nadšenými přáteli představu o vzniku instituce samostatného studia výtvarných umění při Ostravské univerzitě. Měl jsem na mysli vysněnou vizi samostatné Fakulty umění, ale to bylo pro mnohé skeptiky a staré struktury v té době k smíchu. Chopili jsme se asi jediné schůdné varianty a postupně jsme realizovali vznik Katedry výtvarné tvorby s jednooborovým studiem výtvarného umění. Nebylo to jednoduché vyjednávání. Nakonec se podařilo na vznikající Ostravské univerzitě v roce 1991 akreditovat Katedru výtvarné tvorby. Katedra získala statut samostatnosti při Pedagogické fakultě. Mnozí se na nás dívali přes prsty, katedra sídlila prakticky na chodbě. Vydrželi jsme mnoho invektiv a podrazů, byli jsme ale zarputilí a vytrvali jsme. Vůbec jsme ještě nemluvili o vaší rodině a zejména o vaší ženě, která vás na květnové vernisáži v Domě umění doprovázela. S mojí ženou Alenkou jsem se seznámil v roce 1955 v ostravském Domě osvěty v kurzu kreslení a malování. Je to letos již neuvěřitelných 58 let společného života. Moje žena se stále aktivně zajímá o výtvarné umění a v zasvěcených kruzích je známá její točená textovaná keramika. Známé jsou její monumentální točené svícny s texty k památce Jana Palacha. Máme spolu dvě dcery Bereniku a Johanku. Jsem rád, že se obě dvě naše dcery věnují výtvarnému umění. A obě zůstaly po studiích v Praze, což se vlastně mi nikdy natrvalo nepodařilo. Vždycky, jak říkám v rodinném klanu, mi scházel milion k tomu, abych se trvale usadil v Praze Ale teď vážně. Myslím, že to byl dobrý tah, že jsem se po listopadu v roce 1989 vrátil zpět do Ostravy. Jsem rád, že se i s mým skromným přispěním podařilo v Ostravě nakonec realizovat Fakultu umění při Ostravské univerzitě. Shodou okolností je v současné době prvním proděkanem Fakulty umění můj první absolvent z Katedry výtvarné tvorby Marek Sibinský, kterého jsem začínal učit v roce A úplně poslední otázka. Jaké to tedy je, dožít se osmdesáti let? Dá se z toho všeho nakonec učinit nějaký hluboký filozofický závěr? Hluboký filozofický závěr nemám po ruce, a nemělo by to ani smysl, ale na obyčejný sofistikovaný závěr bych možná měl. Je třeba si uchovat jasnou mysl v hlavě, pociťovat stále intenzivně impulz k tvorbě, a pokud je to možné uchovat si fyzickou sílu. Končím skautským přáním pevnou a suchou stezku! Narozeniny jsem měl 5. března a jsem rád, že to mám už všechno za sebou a nikomu již dále nechci připomínat, že už jsem starý zasloužilý dědek. 7

8 O nás Ostravský informační servis se představuje Hana Piskláková z pobočky Svinov doporučuje knihu Pravy Ostravak Ostravski za 249 Kč Michal Charbulák z pobočky Elektra doporučuje sklenici na pivo za 195 Kč Tereza Graplová z pobočky Přívoz doporučuje čajovou konvičku za 480 Kč Již sedm let funguje městské informační centrum v Ostravě pod názvem Ostravský informační servis (dále jen OIS). Přestože služeb OIS ročně využívají tisíce občanů Ostravy i turistů z celého světa, stále je pro některé jméno i poslání naší společnosti záhadou. Přesvědčili jsme se o tom, když jsme před časem oslovili známé svých známých s jednoduchou otázkou: Co si vybavíte, když se řekne Ostravský informační servis? K našemu velkému překvapení jsme zjistili, že si většina respondentů myslí, že pracujeme jako agenti nějaké místní bezpečnostní služby. Vypadá to, že zkratka OIS asi připomíná BIS, CIA nebo MI6. Je pravda, že také dokážeme skvěle pracovat s informacemi a naše práce bývá občas dobrodružná, ale ke špiónům máme přeci jen daleko. Jedním si ale můžete být jisti i když vás na žádné z našich šesti poboček neobslouží James Bond, uděláme maximum pro to, abyste od nás odcházeli spokojení. Jak naše historie vlastně začala? Pro OIS je zásadní datum 1. ledna Ten den vzniklo Městské informační centrum Ostrava se sídlem hned u tramvajové zastávky Elektra. O pět let později byla založena pobočka pod Vyhlídkovou věží Nové radnice, na Hlavním nádraží a poté také na nádraží ve Svinově. Tajuplný název Ostravský informační servis dostala firma 2. ledna 2006, kdy byla nucena se přejmenovat. Vznikla nová pobočka na letišti v Mošnově a na jaře roku 2013 jsme otevřeli zatím poslední pracoviště v Multifunkční aule Gong. Naší hlavní náplní je především poskytovat informace přijíždějícím turistům a zajistit pro ně vše potřebné, co by jim zpříjemnilo pobyt ve městě. Dveře OIS jsou ale stejně tak otevřeny obyvatelům Ostravy, kterým naši pracovníci nejčastěji pomáhají vybrat si vstupenky na kulturní, společenské nebo sportovní akce. Kdo odjíždí do zahraničí, rád se u nás zastaví nakoupit valuty, neboť směna probíhá bez poplatku. Můžete si také koupit dálniční známku, suvenýry a publikace s ostravskou tématikou. Upomínkové předměty zakoupíte i přes e-shop (/eshop-seznam). OIS zajišťuje také průvodcovské služby. Na objednávku vás můžeme provést i těmi nejtajnějšími kouty Ostravy a okolí. Pokud navštívíte vyhlídkovou věž Nové radnice, dostanete, krom pohledu na město z nejvyšší radniční věže v České republice, i výklad o nejvýznamnějších ostravských stavbách a atraktivitách, historii města, průmyslu, přírodních podmínkách od Jablunkovského průsmyku až po jesenický Praděd. Vyhlídková věž je oblíbeným turistickým cílem, ročně ji navštíví cca 40 tisíc návštěvníků. Od roku 2011 provozujeme také internetové noviny OKNO (Ostravské kulturní no- 8

9 o nás viny) a jednou ročně vydáváme ročenku, kterou právě držíte v ruce. Služeb, které nabízíme, je opravdu mnoho. Proto doporučujeme navštívit naše webové stránky, kde se s nimi můžete důkladně seznámit a třeba se rozhodnete zaregistrovat na stránkách Jakub Otto z pobočky Věž doporučuje plaskačku za 230 Kč Ostravské divadelní databáze a stát se na chvíli divadelními kritiky. Pokud chcete vidět pracovníky OIS v akci, navštivte nás na kterékoliv pobočce, zavolejte nebo napište. Budeme se na vás těšit! Adriana Kožušková z pobočky Letiště Mošnov doporučuje deštník za 350 Kč Výběr některých odpovědí na naši otázku Co si vybavíte pod pojmem Ostravský informační servis? Když se ztratíš, měli by ti poradit cestu. Informační servis pro ty, kteří neznají internet. Ostravský informační servis je parta mladých mužů a krásných dam, která o naší metropoli ví víc, než kdokoli jiný. Jsem z Ostravy, ale tohle jsem nikdy neslyšela. Modré logo (nadpis s vykřičníky). Modrá budka s příjemnou dámou uvnitř, která všechno ví a zná a snaží se vyjít vstříc :) INFO!!! Nějaká pseudo státní/městská instituce. Perfektní služby a skvělá nabídka suvenýrů. Společnost informující obyvatele Ostravy. Spoustu informací, snadná dostupnost vstupenek, jízdenek, velmi milý přístup personálu. Vstupenky, suvenýry, modrá barva. Vševědoucí a všehoschopní lidi. Servis, kde se poskytuji informace nejen o historii Ostravy, ale také rady, co se týče dopravy, kulturních akcí a podobně. Prostě veškeré informace, které by mohl člověk potřebovat, když navštíví město Ostrava. OIS je u mne ve stejné skupině jako Yetti, už jsem o něm slyšel, ale zatím neviděl. Budova na Elektře, prodej lístků na koncerty. Že sídlí nahoře ve věži. Typické informační centrum. Vstupenky na cokoliv. Mirka Matochová z pobočky Gong doporučuje plátěnou tašku za 120 Kč Ostravský informační servis v číslech klientů navštíví OIS ročně Zaměstnává 35 stálých zaměstnanců a 15 brigádníků Má 6 poboček Jedna z poboček se nachází v okrese Nový Jičín, 20 km od Ostravy na Letišti Leoše Janáčka Roku 1995 vznikla první pobočka, o 18 let později zatím poslední 9

10 Hudba Pořád něco hraje Zlata Holušová Neúnavná ředitelka festivalu Colours of Ostrava hovoří o svých začátcích, o naději pro Stodolní ulici, taškách Jiřího Černého a také, jak vlastně jinak, o festivalu. Zlatko, během letošních Colours jsi vykládala, jak jsi poslouchala v autě CD Polky Marii Pieszek a jak moc se ti CD líbilo. Je právě auto místem, kde se seznamuješ s novou hudbou? Hudbu v autě poslouchám nepřetržitě. Jakmile mi přijdou nová CD, dám je v autě do přehrávače a poslouchám. Bez toho nikam nejedu. Stejně intenzivně posloucháš hudbu i doma? Když doma pracuji, pořád něco hraje, a pořád něco nového. Nemohu si totiž dovolit poslouchat stejnou hudbu pořád dokola jenom proto, že ji mám ráda. Neustále se na mne valí tuny nové muziky. A pochopitelně pokud člověk dělá dramaturgii festivalu, jakým je Colours, nemůže zůstat stát ani na chvilku. Neleze ti ta hudba nikdy na nervy, netoužíš ji vypnout? Ne. Vůbec ne. Samozřejmě, že někdy si na dovolenou do ticha zajedu a vypnu. Ale pak se zase na hudbu ukrutně těším a vlastně jsem v tomto smyslu pořád nenasytným přijímačem nové hudby. Moc mne nabíjí, když objevím něco nového, co mne inspiruje a nadchne. Dělá mi to hrozně dobře. Zlata Holušová zakladatelka a ředitelka hudebního festivalu Colours of Ostrava organizovala také festivaly Hudba k tichu a Dolnolhotský buben žije v Dolní Lhotě rok narození: 1958 Touto posedlostí v uvozovkách trpíš už od dítěte? Odmalička jsem žíznila po hudbě. Samozřejmě, v mém mladí to bylo mnohem těžší. Zdrojů moc nebylo. Mým největším hudebním guru byl Jirka Černý, který později jezdíval i k nám domů. A i když jsem šla ráno do práce, celou noc jsem seděla, jenom otáčela desky a snažila je přehrát na tehdejší kazety. Jinak to nešlo. Bylo to pro mne úžasné dobrodružství. Zbožňovala jsem ty Jiřího obrovské tašky s deskami. Byly pro mne jedním z mála zdrojů hudby. Tehdy jsem se naučila poslouchat i u nás ještě neznámé muzikanty jako Elvis Costello nebo Van Morrison. Vlastně všechno, co měl Jirka Černý rád. Byl to ten nejlepší učitel v přijímání hudby. Vděčím mu za mnohé. Ty sama hraješ na nějaký hudební nástroj? Chodila jsem do lidušky na akordeon a tak trochu jsem hrávala na kytaru. Ale nikdy to nepřešlo do té roviny, že bych se o něco pokoušela více. Měla jsem vždy sklony hudbě spíše sloužit, věnovat se její organizaci. Už když jsem byla na vysoké škole, pracovala jsem pro porubský Folkový kolotoč. Tehdy jsem vlastně začala o hudbě psát a zabývat se její organizací. Začalo to díky Milanu Kaplanovi. Ten si tě tehdy vybral jako schopnou organizátorku? Byli jsme tehdy klubem nadšených lidí, pracovali jsme pro Folkovou sekci. Samozřejmě zadarmo, nikdy nás ani nenapadlo, že by nám za to mohl někdo platit. Byli jsme šťastni a cítili jsme se až vyvoleně, že něco takového vůbec můžeme dělat. Ale samozřejmě, že jsme si zažívali svoje utrpení, když nás zakazovali a podobně. Ale byli jsme velmi semknutý kolektiv a někteří lidé z té staré Folkové sekce dokonce ještě dneska spolupracují na Colours. Jsou to pevné vztahy, které přetrvaly desetiletí. 10

11 hudba V Melbourne mě dnes možná znají místní muzikanti lépe než tady v Ostravě. A všichni chtějí přijet hrát do Ostravy. Takže lze s trochou nadsázky o Colours of Ostrava hovořit jako o jistém nástupci Folkových kolotočů, které se odehrávaly na přelomu 70. a 80. let v porubském kulturním domě? Dá se to tak říct. Milan Kaplan byl můj druhý táta. Po absolvování vysoké školy jsi odešla učit na gymnázium do Bílovce. Byla hudba i tam? I tehdy jsem se pokoušela organizovat koncerty. Pak už na ně navázaly rockové festivaly v Dolní Lhotě u Ostravy. Ty první se konaly ještě za komunistů. Se všemi problémy, tajnou policií, užili jsme si to naplno. Ve Lhotě hrál po dlouhé době veřejně například Mikoláš Chadima. Nebylo to vůbec jednoduché. Chodili za vámi lidé od policie a vyhrožovali vám? Hlavně za mým mužem, on mne v roli organizátora kryl a vše si to v uvozovkách užil. Byly to nervy a riskovali jsme pořád. Když některý z koncertů zakázali, přesunuli jsme jej k nám domů. Měli jsme v Dolní Lhotě velký obývák, kam se vešlo i padesát lidí. Odehrál se v něm například koncert Vladimíra Merty. Dnes se na to dívám jako na nádherné doby. Pospolitost mezi lidmi byla daleko větší. Teď už nikdo na nikoho nemá čas. Ale festivaly ve Lhotě nebyly jedinými, které jsi pořádala Ne, pak ještě přišla doba festivalů Hudba k tichu. První ročník byl v Hradci nad Moravicí. Ten byl hodně namíchaný s experimentální hudbou. Poté se přestěhoval do Frýdku-Místku. Pak mne to přestalo bavit. Kapely se stále více kastovaly na ty, které jsou více duchovní a které méně. Já milovala svobodu i v tomto, koncept se mi přestal líbit a festival jsem zrušila. Vlastně všechny dřívější festivaly mi vydržely čtyři roky a pak jsem vymyslela další. Takto to běželo až do Colours. Hledala jsem optimální koncept. Vlastně vše, co jsem dělala předtím, je dnes součástí Colours. Dnes má vedení města snahu kulturu do oblasti Stodolní ulice vracet. Myslíš si, že je něco takového teoreticky možné? Teoreticky je možné všechno. Ale je to dnes hrozně obtížné. Lidé, kteří dělali na Stodolní kulturu srdcem a nemysleli na peníze, ti už na Stodolní moc nejsou. Ale jsou ještě pozůstatky v jiných částech centra. Myslím si, že dnes by potřebovaly zachránit ty kluby, které ještě existují. Dala bych ráda podporu Barráku, Fabricu i Hudebnímu bazaru. Ovšem aktivita města mne velmi zaujala. Oceňuji nápad, že městský grant na podporu kultury bude víceletý. Umožňuje tak přece jenom nějakou jistotu a kontinuální práci. Bohužel se o granty moc lidí nepřihlásilo, což je značná škoda. Bylo by dobře, kdyby ti, kteří chtějí dělat nějaké koncerty, nějaké akce, nad podobnými možnostmi přemýšleli a hlásili se. Podpora města není malá. Zaplať pánbůh za to, že si město uvědomuje, že nějakou kulturu v této oblasti potřebuje a že je třeba ji podporovat. Jenom doufejme, že vstanou noví bojovníci. Takže naděje podle tebe je? Naděje je vždycky. Je hodně důležité, aby se zvýšila informovanost o tom, že je tady vůbec nějaká možnost podpory. Možná, že nyní k těm správným lidem ty správné informace jednoduše nedojdou. A kluby na Stodolní mají dobré dispozice. Je to jako v politice vždy něco musí padnout na hubu, aby něco jiného mohlo vyrůst a znova se obrodit. Třeba čas na obnovu Stodolní ulice právě přichází. Mně by se to určitě moc líbilo. Jak vlastně pracuje ředitelka festivalu, když zrovna není festival? Od září do února cestuji. Vždy jsem tak deset dní doma a deset dní pryč. Jezdím na festivaly a veletrhy do Francie, Holandska, Španělska i Austrálie. Oslovuji muzikanty přímo na místě nebo později prostřednictvím agentů. Věci, které mne zaujaly, se snažím dostat do Ostravy. Slyší v daleké cizině na pojmy Colours a Ostrava? Ano. Colours má velice dobré jméno. Hudebníci na něj slyší a reflektují nás. Nejvíce příznivců máme v australském Melbourne. Tam Colours rezonuje. Hrála zde už spousta hudebníků z této oblasti. Jak si takové australské sympatie vysvětluješ? Protože se jim tady líbí. Vždycky si z Ostravy odvážejí fantastické zážitky. V Melbourne mě dnes možná znají místní muzikanti lépe než tady v Ostravě. A všichni chtějí přijet hrát do Ostravy. Co říkají na pověstné vítkovické železobetonové kulisy? Líbí se jim. Říkají, že festivaly někde na letištích je nebaví. A že nejzajímavější jsou ty festivaly, které v sobě mají nějakého genia loci. A ty Colours mají. Dokážeš si představit, co bude s Colours of Ostrava dál? Co bude dál, nevím. Žiji ze dne na den a každý festival dělám tak, jako by to měl být ten poslední. Vždy se ho snažím udělat, jak jen to nejlépe jde. A vždy jsem připravena na to, že už žádný další nebude. Nikdo netuší, jestli nám zůstanou partneři. Je to vlastně každoročně obnovovaná bitva o finanční jištění. Vše záleží také na tom, jak se bude vyvíjet tahle země. Jestli nám bude umožněno dělat festival takto dál. Jak vzpomínáš na 90. léta a tvé působení na Stodolní ulici? Tehdy jsem nějakou dobu pracovalo v Českém rozhlase, ale zdálo se mi, že tam trochu končí novinářská svoboda. Chvilku jsme nevěděla, co vlastně budu dělat. Pak za mnou přišel Vladislav Koval, se kterým jsme pořádali festivaly v Dolní Lhotě. Přesvědčil mne, ať založíme klub na Stodolní. Otevřeli jsme si Boomerang. To už byl jen krůček k tomu, abychom dolnolhotský festival přenesli do centra a vznikl tak Colours. Vojtěch Dyk na Colours of Ostrava

12 Divadlo Radovan Lipus O zářící netankistce, zapomenutých architektech i každodenním okrašlování Divadlo loutek Ostrava uvedlo v květnu představení Šaryk vzpomíná. Režisérem tohoto tankistického představení s návraty do minulosti je Radovan Lipus (1966). I když v současné době žije Lipus v Praze, s Ostravou je spojen více než pevně. Jeho ostravské režisérské počiny bývají trvale vyprodané, včetně vzpomínajícího Šaryka. Kluci, kterým je nyní okolo padesátky, po vyslovení jména Šaryk reagují většinou přesně. Doplňují automaticky další jména zarytá hluboko v paměti: Janek, Gustík, Grigorij a Tomek. Tankisté, co dojeli až do Berlína. Čtyři z tanku a pes? Jak vás vůbec něco takového napadlo? Ten nápad je starého data. Souvisí s obdobím, kdy jsme s dramaturgem Markem Pivovarem systematicky ohledávali pokleslé žánry a zabývali jsme se budovatelskými hrami v podobě Rychlých fréz i dětskou sovětskou literaturou, jakou byl například Neználek. V té době vznikl nápad, že bychom zpracovali tento seriál o tankistech. Ve své době jsme ho všichni viděli a také milovali. Byl pro nás akční záležitostí. Všichni jsme si hráli na tankisty na různých prolézačkách, ve sklepích a mezi popelnicemi. Později z různých důvodů myšlenka na tankisty zapadla a pak najednou v jiném čase, jiném divadle a jiném tisíciletí vyplula před Janou Pithartovou, dramaturgyní Divadla loutek. Ta, ač žena nevoják a netankista, zazářila. Řekla, že se jí náš nápad líbí. Marek Pivovar napsal hru, já k ní doplnil další textovou vrstvu písňových textů a několik slovních asociačních vsuvek. Třetí vrstvu přidávají herci svojí improvizací a smyslem pro humor. Takže vznikl takový třífázový proud, trojsložkové lepidlo. Dej bůh, aby drželo pohromadě. Nakolik je představení shodné s oním, pro naši generaci skoro padesátníků, nezapomenutelným seriálem? Ta věc se jmenuje Šaryk vzpomíná, nejmenuje se Čtyři z tanku a pes. Jde o variaci na původní látku, určitě není divadelní inscenací seriálu. Objevují se tam čtyři hlavní postavy, což jsou tankisté Janek, Gustík, Grigorij a Tomek a jejich pes Šaryk. V naší hře vystupují i postavy, které v seriálu nebyly. Jsou jimi Stalin, Hitler, Brežněv, Jaruzelski a další. Tankisté zažívají různé příhody na své cestě do Berlína a Marek Pivovar domýšlí, jaké by byly jejich osudy po válce, jak by se jim Stalin odměnil a jak by asi dopadli. Pro koho je vlastně představení určeno? Nakolik se po divákovi vyžaduje znalost historie? Je pravdou, že jistou orientaci v dějinách 2. světové války představení vyžaduje. Lidé by měli minimálně vědět, kdo to byli Stalin a Hitler, jak válka probíhala a jaké jsou Radovan Lipus narozen v Těšínském knížectví v roce 1966 v Ostravě prožil osmnáct let spoluautor projektů Šumná města a Šumné stopy divadelní režisér, kavárenský povaleč 12

13 Divadlo třeba polsko-ruské relace. Že jde o sousedství velmi bolestné, složité a někdy i hodně kruté. Řekl bych, že představení je vhodné minimálně pro žáky druhého stupně základních škol nebo spíše pro středoškoláky a samozřejmě dospělé. Rozhodně to není představení pro děti. Ne snad, že by jim mělo hodně vadit, ale úplně orientovat se v něm asi nemohou. Zajímal jste se blíže o osudy seriálu? Jestli se nemýlím, je jedním z mála seriálů vysílaných u nás v době normalizace, který nebyl žádnou českou televizí v posledních letech reprízován? Vyšlo DVD se seriálem, ale v televizích opravdu reprízován nebyl. Myslím, že je to škoda. Byl to seriál poměrně málo zatížený ideologií, akční a vlastně i vtipný. Všichni si pamatujeme, že Gustík byl velký vtipálek. Vždycky se mu přihodily věci, které různě komentoval. Kromě toho v seriálu hráli skvělí herci a byla to skutečně akční podívaná. Samozřejmě, s historií se tam různým způsobem manipulovalo, ale a priori ideologický seriál to nebyl. A měl také určitý lidský rozměr oproti například různým českým válečným velkofilmům z té doby, jakými byli Sokolovo nebo Osvobození Prahy. Sledujete diskuze, které v souvislosti s uváděním normalizačních seriálů občas zaplaví média? Je to vůbec normální skoro čtvrt století po revoluci řešit, zda divákům pustit či nepustit všechny ty ženy za pultem? Jde o debaty, které odvádějí pozornost od mnohem podstatnějších věcí. Tou je například fakt, že zde stále existuje komunistická strana. A s tímto názvem jsou její zástupci i v parlamentu. Pak můžeme těžko někomu vyčítat, že pouští normalizační seriály. Jestli jsme nedokázali postavit komunistickou stranu mimo zákon, pak mi přijde trochu absurdní řešit otázku seriálů v televizi. A také je legrační řešit, kdo v tom kterém seriálu hrál. Jako kdyby naše dějiny nejvíce ovlivňovali herci, režiséři a scénáristi. Nikdo se neptá, jak se daří všem těm tajemníkům, kteří to tady celé vedli. Když nechci slyšet Helenu Vondráčkovou nebo vidět Ženu za pultem, tak si prostě televizi nepustím. Ale když někdo v 70. letech nařídil asanaci celých čtvrtí, výstavbu panelových sídlišť a obrovských budov KSČ nebo situoval pražskou magistrálu přes Václavské náměstí, to si do skříně nedám, ani to nevypnu. Na jiný kanál taky nepřeladím. Architektura ovlivňuje náš život daleko víc. Tu neobejdeme. V tom žijeme a pokud někdo město uspořádá špatně, jsme s jeho rozhodnutím denně konfrontováni. Vraťme se k polským tankistům. Seriál vznikal vlastně poblíž vašeho rodiště. Jak vypadalo česko-polské pohraničí vašich dětských let? Vyrůstal jsem především v Třinci a v Bystřici. Na rozdíl od proklamované spolupráce v táboře míru vypadala realita tak, že normální člověk se vůbec nemohl do sousedního Polska dostat. I když jsem vyrůstal v pohraničí, na náměstí v polském Těšíně jsem byl až v roce Věděl jsem sice již dříve, že tam stojí piastovská věž, románská rotunda a další zajímavosti, ale nikdy jsem se k nim nemohl dostat. Když člověk vystoupal v Těšínských Beskydech na horu Čantoryji, byla tam ostře hlídaná hranice, projížděli tudy pohraničníci v gazicích a v rukou měli samopaly. A to jen proto, aby si nedej bože polský turista nedal pivo v české chatě nebo naopak. Děly se tak trapné věci, že Poláci si na Čantoryji lehli do trávy, hodili nám peníze, my jsme jim šli pro pivo, nenápadně ho do trávy odložili a oni si ho vzali. To samé jenom naopak se dělo na nedaleké hoře Velký Stožek. Když výměnu spatřili vojáci, byl z toho řev a průšvihy. Teď si moc užívám. Kdyby Evropská unie kromě otevření hranic nepřinesla nic jiného jakože toho navzdory všem byrokratickým blbostem přinesla celkem dost pak je pořád geniální. Člověk se může procházet Těšínem jak chce, dát si třeba v Česku pivo nebo v Polsku kafe to je nádhera. Kde se v malém Radovanu Lipusovi zrodilo rozhodnutí věnovat se divadelní režii? Byl jste už jako kluk návštěvníkem českotěšínského divadla? Já tam měl jako dítě dokonce předplatné. Ale hlavně jsem navštěvoval dramaťák na třinecké ZUŠ u Marcely Kovaříkové, která je v tom kraji zásadní osobou. Jejíma rukama prošli mnozí lidé, kteří později působili nejenom v ostravských divadlech. Jako třeba Gábina Mikulková, Mirka Gregorijevová nebo Ivana Vojtylová. Marcela Kovaříková byla v tomto směru iniciační osobou. Samozřejmě divadlo jsme měli už na gymnáziu. Myslíte gymnázium v Českém Těšíně? Ne, v Třinci. To je nejvýchodnější české gymnázium na světě. I když moje zájmy byly v té době širší. Chtěl jsem dělat architekturu, bavila mne historie, provázel jsem Šaryk vzpomíná, Divadlo loutek Ostrava na hradech a zámcích, velmi mne zajímalo psaní. Nakonec v režii se všechno spojilo. Jde totiž trochu o archeologii, trochu o literaturu a trochu i o architekturu. Režií se také jako v architektuře něco staví a klene. Vzpomínáte si na svoji první zásadnější režii po škole? Zásadnější... Tím byl určitě odchod do Ostravy. Protože první moje velká samostatná režie na velkém jevišti byla v Ostravě v Divadle Jiřího Myrona. Bylo to představení Hra lásky od francouzského dramatika Pierre de Marivaux. Vlastně rokoková komedie, kterou jsme přenesli do bezčasí. Pro mne šlo o zásadní setkání s Ostravou, divadlem i lidmi. Já měl v té době už v Praze zařízené trvalé bydliště, měl jsem angažmá v Činoherním klubu. Ovšem setkání s Ostravou a jejím divadlem rozhodlo. Přestěhoval jsem se do Ostravy a prožil zde nádherných osmnáct let. Narodily se mi zde tři děti, narodila se Šumná města i spousta inscenací, vznikla spousta důležitých přátelství. Jestli Ostravě nevděčím opravdu za všechno, tak určitě za mnohé. Zanecháváte po svém odchodu do Prahy v Ostravě více než zřetelnou stopu. Představení Z Deniku Ostravaka v Divadle loutek je téměř permanentně vyprodáno už několik let, stejný osud nejspíš potká i čerstvého vzpomínajícího Šaryka. To asi musí člověka těšit, když je o jeho práci v Ostravě takový zájem Je to samozřejmě radost. Na začátku jde vždycky ale o velkou neznámou. Divadlo se nedá spočítat, nevíte, jak se povede a co vlastně bude lidi zajímat. Když jsme před nějakými dvaceti lety dělali Průběžnou o(s)travu krve, mělo původně jít o představení pro kamarády a známé. Jenže se hrálo deset let. Když jsme dělali Romanci pro křídlovku, říkali jsme si, že to bude na volnou kasu. Kolik lidí tak může v Ostravě zajímat Hrubín? Křídlovka se nakonec hrála šest let a měla 120 repríz. 13

14 divadlo Byl jsem v Ostravě osmnáct let a přišla na mne intenzivní potřeba změny. Potřeboval jsem se vším zatřást a ještě to všechno zpřevracet. A začít znova. Což je neuvěřitelné číslo na křehký příběh lásky v drsné Ostravě. Podobně vznikalo představení Těšínské nebe. Jako taková libůstka pro příbuzné. Odhadovali jsme, že představení zahrajeme tak šestkrát na polské straně a šestkrát na české. A že už dvacet repríz bude krásných. Nebe se nakonec hrálo asi šest let, také v Praze, Bratislavě i Varšavě. Mělo neuvěřitelný ohlas. Totéž se děje s Ostravakem. Už máme zhruba 200 repríz. Přesto, že jsem z Ostravy před pěti lety odešel, díky Ostravakovi tady vlastně pořád jsem. Jde o velikou radost a dar, věci, které nelze naplánovat. Ostravak je hodně zvláštním specifikem. Najednou se objevil, svého času v prodejích svých knih překonával i Viewegha a pak zase zmizel. Také dodnes nevíte, kdo to vlastně je? Nevím a moc si toho vážím. Spousta lidí se mne ptalo, zda to nejsem náhodou já, Petr Hruška nebo Nohavica Což je sice zábavné, ale není to tak, alespoň pokud jde o mne. Pro mne je daleko cennější jedno velké tajemství než jedna všední informace. Protože informací je hodně a tajemství ubývá. Vážím si také toho, jak Ostravak dokázal ustát celou tu mediální smršť. Přitom spolu nepravidelně komunikujeme em. Na dálku udělal úpravu muzikálu Do naha!, do našeho představení Ostravak napsal velmi rychle text písně. Byl i na nějakém z představení, napsal, že se mu to moc líbilo. Je výborné, že člověk, který má tak obrovský čtenářský ohlas, takovou spoustu vtipných textů a také komerční úspěch s tím spojený, dokáže zůstat v anonymitě a v pozadí. To je věc, která mi imponuje. Podobné souvislosti jsou tady už u Bezruče. Literatura byla vždy součástí hry s pseudonymy a neznámými identitami. Je fajn, že tradice trvá. a Hercegovině, ve Slovinsku, v Bulharsku i Izraeli. Chystáme natáčení v Chorvatsku a Argentině. Nejde o žádné drobné stavbičky. Čeští architekti navrhovali ve světě národní galerie, divadla, muzea, budovy ministerstev, kostely i významné rezidence. Jména těch architektů tady znají asi jenom skutečně fundovaní odborníci Ani to pomalu ne. Tito architekti u nás jakoby neexistují. Ani v odborné literatuře. Prostě do dějin české architektury nejsou zahrnuti. Přijde mi to absurdní. Kdybychom tato měřítka aplikovali na jiné druhy umění, museli bychom vyloučit věci, které psal Komenský po odchodu do exilu, z české literatury vyškrtnout jména jako Škvorecký, Kundera nebo Tigrid. Zapomenout na Miloše Formana, skončit u jeho filmu Hoří, má panenko. Vyškrtnout skladatele Bohuslava Martinů a další V případě architektury tím, že stavby stojí v cizině, jako by neexistovaly. Přitom v místech těch staveb místní dobře vědí, že architekty byly Češi, v cizích encyklopediích jsou pojmenováni, mají své ulice, náměstí i pamětní desky. Vycházejí dokonce na známkách a tady po nich neštěkne pes. Šumné stopy beru jako splátku dluhu, kterou k těmto architektům naše společnost má. Byl pro vás odchod z Ostravy do Prahy před pěti lety hodně velkým dilematem? Nebylo to snadné. A v žádném případě nešlo o odchod za lepším. Byl jsem v Ostravě osmnáct let a přišla na mne intenzivní potřeba změny. Mně bylo v Ostravě až moc dobře, všechno bylo známé a na svých místech. Potřeboval jsem se vším zatřást a ještě to všechno zpřevracet. A začít znova. Různí lidé řeší obdobné pocity různými způsoby mění manželky nebo profese já to udělal tímto způsobem. Možná, že jsem se také potřeboval podívat na Ostravu trochu zdálky a s odstupem. A co jste po pěti letech odstupu a pohledu zdálky uviděl? Ukázalo se, že vztahy, které jsem považoval za cenné a podstatné, opravdu cenné a podstatné jsou. Fungují i navzdory 350 kilometrům. Profesně jsem se s Ostravou ale nerozloučil vlastně nikdy. Byl jsem zapojen do snah o získání titulu Evropské hlavní město kultury 2015, při kterém vznikl projekt Ostravské příchody. Jsem rád, že jsme ho dotáhli alespoň do knižní podoby, fungoval i jako rozhlasový pořad. Do loňského roku jsem učil na Ostravské univerzitě, kde jsem i členem rady Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Jsem také členem umělecké rady Národního divadla moravskoslezského. A neměli bychom při tom výčtu zapomenout ani na vaše členství v Okrašlovacím spolku, který letos vznikl v okruhu Antikvariátu a galerie Fiducia. Tuto aktivitu považuji za cennou z mnoha důvodů. Jednak navazuje na tradici prvorepublikových okrašlovacích spolků, která byla velice silná v mnoha městech. A také Ostrava je městem, které potřebuje okrašlovat více než leckterá jiná města. Možná by potřebovala celý jeden tisíc okrašlovacích spolků Možná takový kobercový nálet okrašlovacích spolků by tady byl docela dobrý. Takové výsadkové komando, spuštěné nad každou ostravskou čtvrtí. Mně se myšlenka okrašlovacího spolku moc líbí. Okrašlování přitom není žádné pentlení, zdobení kudrlinkami. Okrašlování má být sérií velmi konkrétních akcí. Když se vrátíme k první republice, tuto činnost nazýval Tomáš. G. Masaryk drobnou každodenní prací. Tomuto městu pravidelné okrašlování jenom prospěje. O architektuře už tady byla řeč. Jak si nyní stojí vaše Šumná města a další pořady o architektuře? Cyklus Šumná města jsme uzavřeli na čísle 66. I když by jich klidně mohlo být 77 nebo třeba 111. Rozhodně jsme ještě nezmapovali všechna města u nás. Na druhou stranu, myslím si, že všechna podstatná místa v České republice v cyklu máme. Kromě Prahy, kterou jsme ovšem záměrně vynechali. Řekli jsme si, že vše ukončíme v nejlepším. A že život je krátký, a tak ještě zkusíme splatit dluh našim architektům a stavitelům ve světě a připomenout jejich dílo. O těch se totiž u nás nic neví, jsou mimo veškerý zájem. Zrodil se projekt, který se jmenuje Šumné stopy, a ten se věnuje osudům a dílu českých architektů v zahraničí. Od roku 2010 vzniklo asi 30 dílů. Natáčelo se v Japonsku, Bosně 14

15 hudba Igor Františák O desetiletí festivalu, teplotě v kostelích a objevování neznámých světů Excelentní klarinetista navíc s excelentními pořadatelskými schopnostmi. Tak o Igoru Františákovi mluví jeho známí. Pořádat festival duchovní hudby zrovna na Ostravsku mohlo v očích mnoha lidí vypadat jako velmi odvážný nápad. Igoru Františákovi vyšel. Svatováclavský hudební festival letos oslavil desátý jubilejní ročník. Připomeňme, že jeho centrum je v Ostravě, ovšem festivalová vystoupení se odehrávají na mnoha místech Moravskoslezského kraje. Vzpomenete si ještě, jak festival začínal? Vzpomínám si moc dobře, protože jsem u jeho zrodu byl. Myšlenka se rodila už nějakou dobu před rokem Několik přátel tehdy založilo občanské sdružení Svatováclavský hudební festival. Eva Dřízgová Jirušová, která je dodnes jeho uměleckou ředitelkou, Karel Haruda, Josef Swierkosz tehdy u zrodu ale byli dokonce i Alfred Strejček, Štěpán Rak a řada dalších. Letošním desátým ročníkem jsme si jakoby ten první připomněli. První koncert festivalu jsme před deseti lety zahájili v kostele svatého Vojtěcha v Opavě, vystoupila na něm Martina Janková, rodačka z nedaleké Orlové. Letos měla Martina Janková festival zahájit opět, ale bohužel onemocněla. Věřím ale, že se v následujících ročnících zdejšímu publiku opět představí. Proč jste si tehdy vybrali zrovna podzimní období spojené se svatým Václavem? Těch důvodů bylo několik. Před nějakými patnácti lety zde byly jen festivaly Janáčkův máj, který se koná vždy v květnu, a v létě potom Janáčkovy Hukvaldy. Období podzimu bylo v uvozovkách hluché. Podzim se nám jevil pro takový festival jako vhodný mimochodem i kvůli tomu, že kostely, kde se koncerty konají, jsou po létě ještě naakumulovány teplem. Vytvořili jsme si pomyslné hranice a festival jsme začali pořádat v období mezi 28. zářím a 28. říjnem. Koncertování v kostelích musí být v mnoha ohledech specifické Festival se za deset let stal jednou z nejvýznamnějších kulturních aktivit nejen v regionu, ale v celé České republice. Svým přesahem je vůbec největším festivalem duchovní hudby v celé střední Evropě. Proto se snažíme zajistit vše tak, aby byl festival opravdu profesionální po všech stránkách. Když sem zveme špičkové interprety, musíme jim zajistit přinejmenším standardní podmínky. Sakrální prostor s sebou samozřejmě, přináší spoustu drobných komplikací. Od teploty po rozmístění různých přístavků či židlí. Ovšem pozitivní věci to celé převyšují. Jestli se snažíme prezentovat primárně duchovní hudbu, tak dosáhneme původního naplnění jenom v sakrálním prostoru. Igor Františák ředitel festivalu Svatováclavský hudební festival docent hry na klarinet na Fakultě umění Ostravské univerzity vystupuje jako klarinetista sólově i s mnoha hudebními tělesy absolvoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a Ostravskou univerzitu 15

16 hudba Jana Boušková. Kostel sv. Jana a Pavla, Frýdek-Místek. Foto: Ivan Korč To je to nejvýznamnější poselství, které jsme chtěli předat dál. Myslím, že se to daří. Letošní naplněné kostely potvrzují, že lidé mají o koncerty zájem a také jsou dokladem toho, že to pravděpodobně děláme dobře. Jaká je vlastně návštěvnost Svatováclavských hudebních slavností? V průměru na festival přichází osm až osm a půl tisíce návštěvníků. To je obrovské číslo. A obdobné je to i s hudebníky. Na každém z posledních festivalů vystoupilo Festival se za deset let stal jednou z nejvýznamnějších kulturních aktivit nejen v regionu, ale v celé České republice. Svým přesahem je vůbec největším festivalem duchovní hudby v celé střední Evropě. Gavriel Lipkind. Kostel sv. Mikuláše, Ostrava Poruba. Foto: Ivan Korč přes jeden tisíc hudebníků. To znamená přes deset tisíc hudebníků za dobu trvání festivalu. Jen letos jsme uspořádali v rámci festivalu osmnáct koncertů v Ostravě, dalších sedmnáct ve městech a městečkách v celém kraji. Je krásné, že někteří z návštěvníků za koncerty krajem putují. Stejné tváře tak potkáváme na několika místech. To je to pravé festivalové publikum. Je možná až neuvěřitelné, že se najde tolik lidí, kteří jsou ochotni vypravit se za duchovní hudbou. Existuje podle vás nějaké vysvětlení? Je to dáno fenoménem prvotní myšlenky festivalu. Naplnit Moravskoslezský kraj hudbou, a to v sakrálních prostorách. Prakticky každý ze zakladatelů festivalu měl zkušenost z koncertování v kostelích a vždy šlo o zkušenost pozitivní. Vždycky se takové koncerty setkávaly se zájmem publika. Já osobně hudbu zbožňuji, ale když slyším Verdiho nebo Mozartovo rekviem v běžném koncertním sále, tak rozměr duchovního souznění není takový, jako v sakrálním prostoru. Byť jde o sebelepší provedení. V sakrálním prostoru prostě přichází další rozměr, který může v člověku prostřednictvím hudby rezonovat. Takže cestou k úspěchu je také vrátit hudbu do míst, pro která byla určena? Přiznám se, že mne až zaskočilo, jak velký byl zájem už o první ročník festivalu. A pochopitelně tím, že lidé dlouhodobě dostávají podobné impulzy, vědí, že naše 16

17 hudba koncerty mají určitou laťku. Ať vystupují známé hvězdy nebo naopak zcela neznámí umělci, garantujeme, že dramaturgie byla připravena opravdu důkladně. Po desíti letech za sebou máme na čtyři stovky koncertů. Dnes už si tak můžeme pozvat i interprety, kteří nejsou tolik známí, ale o kterých jsme přesvědčeni, že patří k těm nejlepším. Většinou máme zkušenost, že lidé opravdu přijdou a jsou mile překvapeni. Chodí po koncertech za naším týmem a děkují, že do Ostravy přivážíme a objevujeme pro ně neznámé světy. Máte už nějakou představu, jaký bude jedenáctý ročník festivalu v roce 2014? Festival čeká příští rok velká změna. Kvůli příhodnějším teplotám se datum konání festivalu posune prakticky o jeden měsíc dopředu. Začínat budeme 1. září a končit 28. září na svatého Václava. Navíc vždy je výrazným bodem festivalu česká hudba a příští rok bude ještě výraznější. Českou hudbu bude slyšet odevšad, protože rok 2014 je vyhlášen rokem české hudby. Pochopitelně i my se k němu hlásíme. Už teď mohu prozradit, že na zahajovacím koncertu 1. září v Ostravě zazní Dvořákovo Rekviem. Chystáme také řadu dalších zajímavých projektů, ať už známých či méně známých českých autorů. Jak vlastně vypadá zázemí takového festivalu? Práce kolem festivalu je pochopitelně celoroční. Rozpočet je ovšem natolik malý, Marek Eben. Kostel sv. Mikuláše, Ludgeřovice. Foto: Ivan Korč že si nemůžeme dovolit tým, jaký bychom potřebovali. Podle mého odhadu by měl festival zaměstnávat minimálně šest lidí na plný úvazek. Dnes je to tak, že máme jeden úvazek, který si mezi sebou dělí mé dvě kolegyně. Je mi jasné, že to musíme do budoucna změnit. Festival tedy nyní čeká nejen posunutí termínu o měsíc dopředu, ale také v podstatě vytvoření profesionálního týmu a jeho zajištění tak, aby mohl opravdu celoročně bez problémů fungovat a zajišťovat třeba i komunikaci s našimi návštěvníky. Stále se totiž něco děje. Právě připravujeme vydání DVD, dolaďujeme weby, pracujeme s fotografiemi a v neposlední řadě komunikujeme s umělci a připravujeme s velkým předstihem koncerty na další roky Všechno to jsou časově náročné záležitosti. Kromě toho naše občanské sdružení pořádá i další samostatný projekt, cyklus koncertů Čtvero ročních období. Ten tvoří koncerty, které probíhají prakticky po celý rok. To je dalších minimálně dvacet koncertů ročně. Musíme zařídit, aby organizační tým nebyl pořád pod tlakem jako v papiňáku. Protože potom člověk samozřejmě dělá zbytečné chyby. Esther Yoo. Kostel sv. Jana a Pavla, Frýdek-Místek. Foto: Ivan Korč 17

18 rozhovor Petr Kajnar O oblibě Glasse, Dostojevského a pravdě Josefa Pleskota Ostravský primátor Petr Kajnar hovoří o stavu kultury, o hudbymilovných Ostravanech a také městě, nesevřené kulturním establishmentem. Což prý je jedině dobře. Pane primátore, začněme rozhovor tématem rok 2013 v ostravské kultuře. Jak jste jej vnímal? Mám dvě malé děti. A to v první a ve třetí třídě. A k tomu na krku město. Času na záliby a koníčky mnoho nemám. Spíše vůbec žádný. Volný čas jako škrtnutá kolonka? Přesně tak. Ovšem jsou jednotlivé radosti. Tou byl letos například koncert Philipa Glasse v ostravském Gongu. Tohoto hudebníka sleduji již od počátku 90. let a dělá na mne hluboký dojem. Současná a také filmová hudba je jím bezesporu ovlivněná. Zrovna nedávno jsem se o tom bavil s Petrem Kotíkem. (Skladatel, dirigent, flétnista, umělecký ředitel Institutu a Festivalu Ostravské dny. pozn. red.) V prestižních hudebních časopisech byl Glassův koncert u nás přiřazen k nejdůležitějším hudebním událostem roku Obrovský ohlas v renovovaných kruzích má i pravidelný festival nové hudby Ostravské dny. Takovou odezvu jako letos neměl ještě nikdy. Ostrava se v tomto směru dostává na špičku světové kultury. Philip Glass i Ostravské dny nové hudby určitě nejsou většinovými záležitostmi Podobnou hudbu by před takovými třiceti, čtyřiceti lety nikdo neposlouchal. Nyní se otevírá jiný prostor, lidé najednou vnímají něco, co by dříve poslouchat nemohli. Je znát, jak přicházejí na nové myšlenky. S novou hudbou je to podobné jako s poezií. Každý by taky mohl říct, na co poezie vlastně je, vždyť ji skoro nikdo nečte. Ale pokud nemá jazyk kvalitní poezii, tak neexistuje. Poezie, byť vychází v malých nákladech, určuje kvalitu jazyka. Nakonec tyto extrémy rozhodnou o tom, kterým směrem se půjde. To platí také ve vědě a rovněž i v politice. Odvážnými postoji se rozšiřuje prostor pro svobodu a lidskou existenci. Ostravské dny přinášejí hodně nového. To mi dělá velikou radost. Jste spokojen s tím, jaký je obecně o kulturu v Ostravě zájem? Přiznávám, že do žádného z divadel jsem se už skoro rok nedostal. Byl jsem ovšem nyní na zahájení Svatováclavského hudebního festivalu. Vynikající zážitek. Už dříve jsem viděl Janáčkovu operu Věc Makropulos, Stravinského Život prostopášníka. Byla to výborná představení a divadlo bylo pokaždé plné. Na Letních Shakespearovských slavnostech bylo plno taktéž. Když festival před několika lety začínal, měli jsme v městské Petr Kajnar od roku 2006 ostravským primátorem za ČSSD narozen roku 1956 v Ostravě vystudoval technickou kybernetiku na Vysokém učení technickém v Brně je signatářem Charty 77 18

19 Rozhovor radě diskuzi, kolik vlastně přispějeme. Nevěděli jsme, jestli o letní festival bude vůbec zájem. Dnes se ukazuje, že shakespearovské slavnosti jsou každoročně prakticky vyprodané, což je obrovská událost. A opět jde o sázku na kvalitu. Vezměte si zahajovací koncert Janáčkova máje v Gongu. I ten byl plný. Když jdete na koncert klasické hudby v zaplněném Domě kultury města Ostravy, kde je asi šest stovek lidí, říkáte si, že taková kapacita už stačí, že by třeba více lidí ani nepřišlo. Ale ono přijde. Do Gongu dvojnásobek. Mám radost, že jsme našli pana Jiřího Nekvasila jako ředitele Národního divadla moravskoslezského. Především v opeře dělá velmi náročný program, a přestože zdražil vstupné, návštěvnost stoupá. Prostě kvalita si posluchače najde. Když už i v německém tisku chválili, jak se v Ostravě hraje Wagner, tak to nezní jako úplně nejhorší reklama Wagnerova Lohengrina jsem ještě neviděl, v tom mám dluh, ale doufám, že to do derniéry představení ještě stihnu. Je skvělé, jak letos divadlo získalo hned tři Ceny Thálie nebo že Gong získal prestižní cenu Stavba roku To je přece také kus kultury. O to víc mne teď mrzí, že jsme nevyhráli titul evropského hlavního města kultury. Protože proti tomu, co děláme, tak Plzeň není vůbec vidět. Existuje podle vás nějaké logické vysvětlení, že se v Ostravě poslední dobou tak daří hudbě? Je tady jeden tradiční, městem dlouhodobě podporovaný festival Janáčkův máj. Dalšími festivaly jsou Ostravské dny nebo Svatováclavský hudební festival. Všechny pracují s relativně malými rozpočty, a přesto dokáží připravit kreativní a kvalitní hudbu. Vše je založeno na obrovské práci a odhodlání pořadatelů. Jdou do velkého rizika. Petr Kotík říká, že v Ostravě mohl udělat festival Ostravské dny, protože toto Lohengrin, Národní divadlo moravskoslezské Naposledy jsem si přečetl Legendu o Velkém inkvizitorovi, úsek z Dostojevského bratrů Karamazových. Ten čtu pravidelně, protože pojednává o lidské svobodě a o moci. To je pro politika četba naprosto povinná. město není nijak sevřeno kulturním establishmentem. To znamená, že tady nejsou dlouhodobé kamenné instituce, které zaplňují daný prostor a nedovolí vznik novému. V Ostravě prostor je a našli se lidé, kteří ho využili. Ať už Zlata Holušová s Colours of Ostrava, Igor Františák se Svatováclavským hudebním festivalem, nebo již zmiňovaný Petr Kotík. Týká se to podle vás také Janáčkovy filharmonie, která slaví v lednu 2014 už šedesáté narozeniny? Janáčkova filharmonie je orchestr s rozpočtem bezesporu nesrovnatelně nižším oproti rozpočtům velkých symfonických orchestrů v Berlíně nebo v Londýně. Ale Janáčkova filharmonie je schopna hrát v New Yorku s velkými úspěchy moderní hudbu, kterou určitě každý hrát neumí. Ostrava si musí najít svoji parketu, kde bude jiná, svá, kde bude dobrá a zvláštní a tím se může stát světovou. Jinými slovy za málo peněz více kvality Poslouchal jsem ředitele Národního divadla v Praze Jana Buriana, když říkal, že výstavní národní divadla v cizině pracují s desetinásobnými rozpočty a jak se dá Colours of Ostrava

20 rozhovor potom něco dělat jinak V Ostravě je divadlo podfinancované určitě. Navíc kvůli krizi přišlo od roku 2008 o další peníze. Když jsme v Ostravě vybrali ředitele Jiřího Nekvasila, řekl jsem mu, že chci za málo peněz dostat divadlo na evropskou úroveň. Pan Nekvasil dokazuje, že to možné je. Myslím si ale, že je to možné také kvůli tomu, že jsme v Ostravě. V Praze by to tak nefungovalo. Tady nejsme tak rozmazlení, takže mnozí lidé dělají víc pro radost z práce než pro peníze. Nebo pro uspokojení z toho, že se něco daří. Což si myslím, že v Praze jde hůř. To jsou důvody, proč se nám v této oblasti tak daří. A potom je tady také výborné publikum, které je po kvalitní kultuře žíznivé a jde to vidět. Ještě jsme nezmiňovali literaturu. Nemáte typ na nějakou zajímavou knihu? I četbu jsem výrazně omezil. Pokud něco čtu, pak filozofii nebo Bibli. Beletrii nečtu už dlouho. Naposledy jsem si přečetl Legendu o Velkém inkvizitorovi, úsek z Dostojevského bratrů Karamazových. Ten čtu pravidelně, protože pojednává o lidské svobodě a o moci. To je pro politika četba naprosto povinná. Takže současného nic Ale vlastně ano. Petr Kotík mi dal knihu, kterou koupil v antikvariátě v New Yorku. Je v angličtině, jmenuje se Obrácení příboje a pojednává o bitvě mezi spojenci a německými ponorkami. Čtu ji i kvůli procvičení angličtiny. Američané umějí dobře napsat literaturu faktu prokládanou příběhy. Je to strhující a poučné zároveň. U té knihy jsem si uvědomil, jak byli Němci ve válečném umění skvělí, ale přestože nemohli mít hospodářskou převahu a tím pádem nemohli mít ani dlouhodobý úspěch ve válce, tak věcí, která rozhodovala, byla schopnost distribuovat rozhodování na nižší stupně. Admirál Dönitz musel každé své rozhodnutí prodiskutovat s Hitlerem a ten řadu jeho Petr Kotík, Petr Kajnar, Philip Glass rozhodnutí měnil. To u Američanů neplatilo. Jejich velitelé byli schopni jednat i proti rozkazům tak, jak to v dané situaci považovali za nejlepší a nebáli se, že by je to mohlo stát život. Byli tak mnohokrát schopni zvrátit pro ně nepříznivý vývoj. To je výhoda demokratického systému. Že spoléhá na tvořivost lidí. Dvěma důvody pro vítězství ve válce byly hospodářská převaha a schopnost věci řídit efektivně. Když mluvíme o zvrácení situace, myslíte si, že skutečně nastává hospodářské oživení a že můžeme mluvit o konci krize? Nejsem spokojený s hospodářskou a politickou situací v České republice. Po roce 1990 jsem očekával víc. V 90. letech jsem z politiky odešel, protože jsem si myslel, že jsou pro ni vhodnější jiní lidé. Ale po roce 2000 jsem se vrátil. Už kvůli tomu, že jsem si říkal, že si přece nenechám vládnout pitomci Moc se mi líbí pan architekt Josef Pleskot. To je jeden z mála lidí, který říká, jak si politiků váží. Uvědomuje si, jak je to povolání potřebné a důležité. To málokdo dnes takto vnímá. Zvláště ti, kteří jsou dobří i v jiných profesích. Ti většinou mívají k politice negativní vztah. Je to dáno tím, že to, co u nás politici předvádějí, má ke kvalitě ještě hodně daleko. Jenže politika je zásadní věc, která rozhoduje o našich životech. Lidé jsou tvořiví a politika jim má otvírat prostor. Když ho dobře neotevře, nebo ho omezuje, tak tvořivost lidí naráží. A systém nefunguje. Záleží na každém procentu otevřeného prostoru, aby lidé mohli spokojeně žít. To je podle mne zásadní věc. A Pleskot mi říká: Buďte trpělivý, pane primátore, u nás to chce sto let. Myslíte si, že tomu tak skutečně je? Vždyť už Tomáš Garrigue Masaryk říkal, že demokracii je potřeba udržet v republice alespoň padesát let. Místo toho jsme měli padesát let extrémní omezení demokracie. Takže s těmi sto lety to tak je. Pan architekt Pleskot má pravdu. Zahajovací koncert Ostrava Mariánské Hory, Svatováclavský hudební festival 20