Z OBSAHU 2 NA MUŠCE. Drama na apríla. Ministr přijal nejlepší olympioniky. Po stopách šnečí pošty 10. Strong Campaigner 2006 se blíží

Transkript

1 Z OBSAHU 2 16 Drama na apríla Ministr přijal nejlepší olympioniky Čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR Po stopách šnečí pošty 10 Strong Campaigner 2006 se blíží 16 Averze na houpací koně 18 Vojáci legendárního patrona 25 NA MUŠCE Představte si, že máte u útvaru, třeba v Praze, starý černobílý televizor, který už dosloužil a nikdo se na něj už nikdy dívat nebude, i kdyby se dal opravit. Jelikož jde o materiál v hodnotě do deseti tisíc a je neopravitelný, chcete ho zrušit. Ale to sám coby velitel útvaru nemůžete. Podle příslušného předpisu musíte požádat příslušného materialistu na příslušném velitelství logistiky. A ejhle! Žádné rušení nebude. Dorazí k vám totiž papír, v němž je expediční příkaz k odsunu vašeho televizoru do armádního velkoskladu kdesi na Moravě, kde bude přijat a zřejmě ho zde rozeberou na součástky, aby z něj přece jen vytěžili nějakou hodnotu. Co se dá dělat. Váš materialista si vezme auto a s televizorem vyrazí na Moravu. Po delším dohadování zde přístroj nakonec přijmou. Proč po dohadování? Inu ani ve snu by vás nenapadlo, že k televizoru musíte ještě přiložit doklad o tom, že je neopravitelný. A ten získat přece není žádný problém stačí, když před cestou na Moravu zajdete s vysloužilcem do civilní televizní opravny a požádáte, aby vám potvrdili, že je opravdu k ničemu. Že za to zaplatíte? No a co. Na závěr chci říci, že tenhle příběh mi nevyprávěl intendanťák c. k. rakousko-uherské armády (ani dost dobře nemohl, protože televize v ní určitě neměli), ale občanský zaměstnanec současné moderní, mladé a mobilní české armády. Mobilní zcela určitě. Ladislav Lenk Vydává MO ČR AVIS Rooseveltova Praha 6 IČO Řízením redakce pověřen Ladislav Lenk Redakce: Rooseveltova Praha 6 Telefony: Fax: areport@centrum.cz Jazyková úprava: Vlasta Kohoutová Grafická úprava: Andrea Bělohlávková V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje AVIS Rooseveltova Praha 6 Oľga Endlová tel Tisk: INTEGRAF, s. r. o., Náchod Číslo indexu: ISSN X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Foto na titulní straně: Michal Zdobinský Uzávěrka čísla:

2 POVODNĚ POVODNĚ DRAMA na apríla Nejsme žádní hrdinové, pouze děláme práci, která se od nás očekává, říkají olomoučtí záchranáři po boji s velkou vodou Jedním z nejpostiženějších míst v Česku je Olomouc. Řeka Morava, která sbírá vodu z Jeseníků a Beskyd, zaplavuje 300 hektarů z celkové rozlohy města. Nejdramatičtější situace nastává v noci na neděli 2. dubna. Obyvatelé městské části Černovír jsou rozvodněným živlem ohroženi na životě. Na pokyn operačního střediska Hasičského záchranného sboru (HZS) jsou na místo mimořádné události vysíláni také příslušníci olomouckého vojenského záchranného útvaru (VZÚ). Pátek 31. března byl pro nás relativně klidným dnem. Do olomouckého evakuačního střediska na Tererově náměstí a do Základní školy Helsinská jsme navezli tři sta kusů Text: Pavel LANG A fakta: Jaroslav PAJER Foto: Jiří HOKŮV, Tomáš SOUŠEK a Jan KOUBA polních lehátek a tři sta přikrývek. Poté jsme přepravovali ze skladů HZS materiál. Povodňová situace na řece Moravě je vcelku klidná, říká major Erik Anger, zástupce velitele záchranného praporu v Olomouci. Ani on, ani mnoho dalších obyvatel Olomouce však netuší, jak velká voda se do regionu valí. Za jediný týden totiž na severu Olomouckého kraje odtálo z letošní bohaté sněhové nadílky rekordních sto milionů metrů krychlových vody. Rychlé tání sněhu má poté dopad na povodně v nížinách. Je aprílová sobota 1. dubna a situace se začíná dramatizovat. Vysíláme pomoc bučovickým kolegům, kteří jsou nasazeni u Hodonína. Jedná se o 20 záchranářů se Českou republiku sužovaly povodně. Vzedmuté hladiny řek si vyžádaly lidské oběti a napáchaly miliardové škody. Na žádost integrovaného záchranného systému byla do nejvíce postižených lokalit nasazena armáda. Její pomoc spočívala především v evakuaci obyvatelstva a ve vytváření protipovodňových hrází. dvěma nafukovacími čluny ZODIAC. Pomůžeme tam vozit pytle s pískem při výstavbě protipovodňové zábrany na hrázi, upřesňuje náčelník štábu VZÚ Olomouc major Pavel Bortel. Od tohoto okamžiku se olomoučtí armádní profesionálové ocitají v jednom kole. Dostávají jeden úkol za druhým. Na letiště v Neředíně se přesouvá skupina třiceti dvou záchranářů, aby připravila stovky pytlů s pískem. Po napytlování je budeme nákladními tatrovkami rozvážet do lokalit Chomoutov, Lazce, Černovír a ke kojeneckému ústavu, dodává velitel záchranné skupiny nadrotmistr Miroslav Pustka. Další vojenskou Tatru T-815 je třeba okamžitě poslat hasičům. Vozidlo bude přepravovat obří čerpadlo, jež dokáže každou vteřinu nasát čtyři sta litrů vody a záchranáři s nim likvidují obrovské laguny, které po sobě zanechává řeka Morava. Zanedlouho vyjíždějí z kasáren dva pásové obojživelné transportéry PTS-10, aby napomohly s případnou evakuací obyvatelstva z nejpostiženějších míst. Velká voda však neustupuje. Naopak. Dřina a emoce všech zainteresovaných narůstají. Jobova zpráva přichází v noci ze soboty na neděli. V nedaleké Horce nad Moravou se protrhla hráz. Velká voda se žene na Olomouc. Neprodleně jsou vyčleněny tři vojenské tatrovky sklopky, aby navážely kamení k zahrazení průrvy. Po krátké poradě krizového štábu je rozhodnuto evakuovat obyvatelstvo v okrajových částech Olomouce. Když jsem uslyšel sirény, bylo mi jasné, že je zle. Máme s sebou nějaké oblečení a jídlo, vypráví starší pán a nasedá do evakuačního autobusu. Jsou tři hodiny ráno a nadrotmistr Pustka rozděluje svoje lidi do tříčlenných skupin. Začínají obcházet Lazce a informují obyvatelstvo o vyhlášené evakuaci. Musíte vypnout elektřinu a plyn, vezměte si s sebou doklady a cennosti, zabezpečte byt proti rabování, informují neustále dokola. Byt od bytu, dům od domu, a to až do sedmé hodiny ranní. Aprílové drama, jehož smutným protagonistou je rozvodněná řeka Morava, však nekončí. Boj s velkou vodou i ničivými následky záplav pokračuje. Armáda ČR je při tom A fakta Několik statistických dat o působení příslušníků Armády České republiky při záchranných pracích během letošních záplav v době od poledne 27. března do rána 7. dubna.» Jako první zasahovali dva kutnohorští příslušníci 152. záchranného praporu v pondělí v Církvicích. Z jezu a hráze rybníka Vrabcov odstraňovali autobagrem UDS 110a ledové kry a naplaveniny.» Činnost vojáků se rozšiřovala, takže se postupně podíleli na stavbě protipovodňových valů, hrází a mobilních zátarasů, dovozu písku a jeho pytlování, výrobě elektřiny a osvětlování pracovišť, evakuaci osob, odčerpávání vody ze zatopených míst, záchraně vodáka z převrženého člunu pomocí vrtulníku, rozvozu pitné vody, střežení opuštěných míst s policií, stavbě provizorních mostů, psychologické pomoci apod.» Záchranných prací se účastnili příslušníci 20 útvarů, jednotek a složek AČR: 102. pzpr Prostějov, 104. zabpr Olomouc, 151. žpr Bechyně, 152. zpr Kutná Hora, 153. zpr Jindřichův Hradec, 154. zpr Rakovník, 155. zpr Bučovice, 156. zpr Olomouc, 157. zpr Hlučín, 21. ztl Čáslav, 23. zvrl Přerov, 41. mpr Žatec, 42. mpr Tábor, 7. mb Hranice, 71. mpr Hranice, 72. mpr Přáslavice, 73. tpr Přáslavice, pěší rota 241. strpr AZ KVV Brno, Vojenská policie Olomouc a Stará Boleslav.» Každodenní průměrný počet vojáků vypomáhajících při povodních činil zhruba 190 osob a cca 42 kusů techniky. Teoreticky se za necelých 12 dnů na pracích podílelo 2285 lidí a 506 kusů techniky a prostředků.» Vojáci k zásahům použili především tyto technické prostředky: autobusy, autocisterny, bagry UDS, jeřáby AD-28, vyprošťovací automobily AV-15, buldozer Caterpillar, čelní nakladače UNC 750, kolové nakladače KN-251, čerpadla, čluny, elektrocentrály, osvětlovací soupravy, nákladní vozidla různých značek a nosností, obojživelné transportéry PTS-10, podvalníky P-50, přívěs na pitnou vodu VESNA, osobní terénní i silniční automobily, vrtulník W-3A Sokol a přichystán byl i vyprošťovací tank VT-55.» Příslušníci armády pomáhali na více než 40 místech po celé republice. 2 3

3 OCENĚNÍ OCENĚNÍ 4 MINISTR přijal nejlepší OLYMPIONIKY Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV Přesně měsíc a jeden den po skončení zimních olympijských her se nejúspěšnější armádní sportovci sešli na Ministerstvu obrany Kateřinu Neumannovou, Martinu Sáblíkovou, Nikolu Sudovou, Ondřeje Banka, Jiřího Magála, Jakuba Jandu a Kamilu Rajdlovou s jejich trenéry přijal v pondělí 27. března ministr obrany Karel Kühnl, aby je ocenil za dosažené výsledky na XX. zimních olympijských hrách. Význam události zdůrazňovala i účast dalších čelních představitelů resortu a Českého olympijského výboru. Sportovci a trenéři z Armádního sportovního centra Praha, kteří se na olympiádě umístili do 10. místa, z nichž na ministerstvu chyběl pouze Dušan Kožíšek, převzali z rukou ministra děkovný dopis a upomínkové předměty s věnováním. Za skvělou reprezentaci České republiky byla Kateřina Neumannová vyznamenána Záslužným křížem ministra obrany II. stupně a její trenér Stanislav Frühauf byl dekorován Záslužným křížem ministra obrany III. stupně. Ministr obrany na úvod setkání připomněl, že armádní sportovci vždy tvoří podstatnou část české výpravy na olympijských hrách nebo na světových šampionátech, pokud se zrovna nejedná o soutěže ve fotbale nebo v hokeji. Nejinak tomu bylo i v případě české výpravy na XX. zimních olympijských hrách v Turíně, které byly dosud nejúspěšnější v nedlouhé historii samostatné České republiky. Olympijské hry skončily z hlediska armádního sportu úspěchem, který staví naše sportovce opět na špičku celé sportovní reprezentace, zhodnotil ministr Karel Kühnl účast armádních sportovců na letošní olympiádě a pronesl slova uznání určené nejen sportovcům, ale i jejich trenérům, realizačním týmům i rodinám, zkrátka všem, kteří ovlivnili jejich dobré sportovní výsledky. Zvláště bych chtěl poděkovat nejúspěšnější sportovkyni Kateřině Neumannové, která svým fantastickým výkonem jakoby chtěla dokázat, že prvenství v cíli je vždycky výsledkem vůle, odvahy, nadšení, vytrvalosti a především srdce, uvedl ministr. Všichni jste mě přesvědčili o tom, že péče Ministerstva obrany o státní sportovní reprezentaci má svůj silný důvod. Armádní sportovci si udržují velmi vysokou laťku a zachovávají si velký podíl na úspěších sportovní reprezentace, řekl na závěr ministr Karel Kühnl. Kateřina Neumannová pak ministrovi obrany za všechny zúčastněné poděkovala za přijetí a za zázemí, které jim resort pro jejich přípravu vytváří. Jsem na to hrdá, že závodím za armádu, protože mně po mnoho let zajišťuje opravdu dobré podmínky. Dukla sice nezaplatí a neobsáhne zdaleka celou moji přípravu, ale pro mě je to takový základ, jistota a klid, bez kterých se nedá dělat ta nadstavba, svěřila se nám Kateřina Neumannová. Na plesy s vojenským vyznamenáním chodit nebudu, ale určitě si ho uložím k významným oceněním, která jsem získala, dodala a slíbila, že se bude i nadále ráda účastnit armádních akcí, pokud půjdou dohromady s jejím časově náročným programem. Mezi významnými hosty nechyběl ani náčelník Generálního štábu genpor. Pavel Štefka, který dlouho hovořil se sjezdařem Ondřejem Bankem. Pocházím ze stejné vesnice jako Ondřej. Dokonce jsem lyžoval s jeho tátou, takže pochopitelně od počátku sleduji Ondřejovy sportovní úspěchy, vysvětloval nám generál Štefka. Letošní zimní sezoně nepochybě dominovaly olympijské hry, ale přesto jsme se nejlepších armádních olympioniků zeptali, jak jsou spokojeni se svými výkony dosaženými v uplynulém období: ONDŘEJ BANK: Samozřejmě si nejvíce cením 6. místa na olympiádě, kde mi vyšla jízda a měl jsem i dobrý čas. Co se týče výsledků, tak sezonu hodnotím střídavě oblačno a výkony byly lepší než střídavě oblačno. Vždy se to nějak pokazilo. Buď jsem udělal chybu já nebo někdo ze servisáků, což vždy trošku zhoršilo celkový výsledek, ale výkony byly pro můj pocit dobré. JAKUB JANDA: Sezonu hodnotím pozitivně. Vyšla mi lépe, než jak jsem si představoval. Všichni sice ode mne očekávali olympijskou medaili, ale olympiáda neolympiáda, byly jen dva závody, ve kterých mi to nešlo. Myslím si, že i 10. a 13. místo z olympiády je pěkné. JIŘÍ MAGÁL: Konečně se mi na velké akci podařil výsledek do 10. místa, takže jsem hodně spokojený. Povedl se mi i Světový pohár, kde jsem v jednom závodě byl pátý a držel jsem se ve vedoucí skupině. KAMILA RAJDLOVÁ: Kromě štafety, kdy se splnil náš cíl být do 6. místa, tak se svými výsledky nemůžu být úplně stoprocentně spokojená. Těší mě některé dílčí úspěchy ve světovém poháru, ale cílem byla především účast na olympiádě a předvést tam nějaký slušný výsledek. KATEŘINA NEUMANNOVÁ: Na prvním místě zlata z olympiády a na druhém místě asi vyrovnanosti sezony, kdy nejhorším umístěním bylo páté místo. MARTINA SÁBLÍKOVÁ: Určitě je to jedna z nejlepších sezon, co mě potkala, a musím říci, že na začátku jsem si vůbec neuměla představit, že by se mi něco takového vůbec mohlo povést. Nejvíce si samozřejmě cením výsledků z olympiády a nyní i druhého místa na 5000 m na vícebojařském mistrovství světa v Calgary. NIKOLA SUDOVÁ: Jsem spokojená. Nepočítala jsem s takovým celkovým umístěním a ačkoliv tam bylo pár výkyvů, které by se samozřejmě daly zlepšit, včetně olympiády, tak celkově sezona vyšla dobře. Šesté místo na olympiádě je velký úspěch a také čtvrté místo v celkovém hodnocení Světového poháru, ale pořád je co zlepšovat a neustále mě to táhne dopředu. 5

4 UDÁLOST OSOBNOST Je dobře, že jste Koncem března navštívil hlučínské vojáky prezident České republiky a vrchní velitel ozbrojených sil Václav Klaus GENERÁL NEBE Text: Václav KUPILÍK Foto: autor a Vladimír MAREK Dlouhým výčtem válečných zásluh generálporučíka ve výslužbě Františka Peřiny zahajovaly v uplynulých dnech deníky, rozhlas i televize svá zpravodajství o tom, že Generál nebe, jak jej nazval ve stejnojmenné knize neméně legendární genpor. František Fajtl, slaví své pětadevadesátiny. Jakou podobu taková oslava vlastně měla a jak ji vnímal sám oslavenec? Text a foto: Jaroslav PAJER Myslím, že je dobře, že se zde pro Moravskoslezský kraj vytvořila záchranná jednotka. To, co nám tady vojáci ukazují, vypadá velmi dobře. Jenom kéž by se to muselo používat co nejméně, prohlásil během prohlídky techniky a vybavení příslušníků 157. záchranného praporu a Ústředního vojenského veterinárního ústavu v Hlučíně prezident České republiky Václav Klaus. Stalo se tak v posledním březnovém týdnu u příležitosti jeho několikadenní návštěvy Moravskoslezského kraje. Jedním z míst, na která tehdy zavítal, byla i Kasárna Petra Bezruče v Hlučíně. Zde se k němu kromě dalších osobností přidali náčelník Generálního štábu Armády České republiky generálporučík Pavel Štefka, krajský hejtman Evžen Tošenovský a starosta města Petr Adamec. Vrchní velitel českých ozbrojených sil tu se zájmem zhlédl ukázky vyproštění osoby z havarovaného auta a přepravu zraněného z výšky pomocí lan na speciálních nosítkách. Zaujala ho také těžká a speciální technika stejně jako vybavení a pomůcky armádních hasičů, chemiků a potápěčů. Odborným průvodcem mu při tom byl podplukovník Radim Řehulka, velitel 157. záchranného praporu. Tento útvar vznikl v červenci 2004, kdy se v rámci reformy armády osamostatnil tehdejší 3. odloučený prapor 75. záchranné výcvikové základny sídlící v Olomouci. Jeho příslušníci se okamžitě zapojili do součinnosti se složkami integrovaného záchranného systému a na vyžádání poskytovali pomoc civilnímu obyvatelstvu. Dokonce i dva dny před vzácnou návštěvou dvacítka z nich se třemi tatrami přivážela písek a pomáhala s jeho pytlováním na stavbě stopadesátimetrového protipovodňového valu kolem řeky Odry v Ostravě-Koblově. Následující den pak záchranáři se dvěma vozidly dopravovali písek pro vybudování obdobné hráze v Ostravě-Staré Bělé. Hlavu státu zaujala též expozice, jíž se prezentoval Ústřední vojenský veterinární ústav Hlučín. Jeho ředitel plukovník Jaroslav Honegr hosta seznámil především se speciálním vybavením mobilních pracovišť. Václav Klaus si zde vyzkoušel střelbu z narkotizační pušky a použití foukačky, jež má obdobný účel. I přesto, že se druhou šipkou do terče netrefil, vyjádřil přání zařadit do další publikace svých projevů, článků a esejů, jež vyjde příští rok, také snímek z této návštěvy, třeba jak tady foukám do té foukačky. V závěru návštěvy obdržel prezident od hostitelů několik upomínkových dárků. Generál Štefka mu předal nový Vojenský zeměpisný atlas světa. Václav Klaus při té příležitosti přiznal, že má jako každý chlap rád mapy. A dokonce na sebe prozradil, že když jako dítě přemýšlel, čím by mohl být, tak chtěl být zeměměřičem. Takže to je bezvadná věc, pochvaloval si objemné reprezentační dílo. Na Hrad si pak odvezl plaketu se znakem hlučínských záchranářů, knihu o jejich vojenských předchůdcích ze sklonku 30. let 20. století hraničářích, kopii insignie města Hlučína s pamětním listem, dárkové balení moku z místního pivovaru a mísu hlučínských koláčů. Celá ta veliká sláva začala přijetím u náčelníka Generálního štábu AČR genpor. Pavla Štefky, který ocenil zásluhy tohoto legendárního stíhacího letce ze 2. světové války a předal mu model letounu slavné válečné Peřinovy stíhačky. Náčelník Generálního štábu se trvale zajímá o zdraví genpor. Františka Peřiny a při vzájemných setkáních, zpravidla při společenských příležitostech, s ním rád setrvává v neformálních diskusích. Udržuje také kontakt s vedením školy, která nese jméno slavného letce. Ředitelka Základní školy genpor. Františka Peřiny Mgr. Jarmila Holá má osobní podíl na tom, že je ve stáří o manžele Peřinovy všestranně postaráno. Od 22. října 2002, kdy se ve fakultní základní škole v Socháňově ulici na pražském sídlišti Řepy konal slavnostní akt udělení čestného názvu této škole, se její vedení o Peřinovy nepřetržitě a každodenně stará. Jsou jako součást naší rodiny, život bez nich si vůbec nedovedeme představit, říká oslavenec. Přestože se generál Peřina narodil 8. dubna před pětadevadesáti lety, oslavencův den D nastal ve čtvrtek 6. dubna. To jej dopoledne přijal na Pražském hradě prezident republiky Václav Klaus, aby mu při příležitosti tak významného životního jubilea předal čestnou zlatou plaketu. Legendární letec je prvním člověkem, který toto vyznamenání na Pražském hradě získal. Tímto svým osobním oceněním, jehož jste právě Vy prvním nositelem, vyjadřuji respekt a úctu hlavy státu všeobecně váženým, výjimečným osobnostem, uvedl Václav Klaus v dopise Františku Peřinovi. Odpoledne téhož dne se pak ve slavnostně vyzdobené společenské místnosti řepské fakultní základní školy uskutečnila hlavní část narozeninové oslavy. Přišli kamarádi váleční veteráni v čele s genpor. Františkem Fajtlem, pražský primátor, středočeský hejtman, starostové Prahy 6 i městské části Řepy, generalita naší armády v čele s náčelníkem Generálního štábu AČR, v blízkosti oslavence usedli také generálové Picek, Pezl, Ploc Gratulovat přišla i náměstkyně ministra J. Přibylová, poslanec Parlamentu ČR P. Bratský a desítky dalších hostů. Generál František Peřina považoval za čest, že jeho pozvání na oslavu přijal dokonce ministr obrany Karel Kühnl, který ve své promluvě přirovnal oslavence k legendárním anglickým rytířům kulatého stolu za jeho statečnost, odvahu i čest. Pak Františku Peřinovi předal zdobený kord, jenž je zpravidla předáván nově jmenovaným generálům. Tento však byl darován jako projev hluboké úcty ministra obrany k vojákovi, jehož životní cesta by vydala na celou velkou románovou či filmovou předlohu. Generálporučík v. v. František Peřina se pak sám ujal slova a všechny gratulanty pozdravil: Mým největším přáním bylo, abyste mohli všichni přijít toto přání se mi vyplnilo. Vaše přítomnost zde je pro mne nejlepším dárkem k narozeninám, jaký jsem kdy dostal, a je i důkazem uznání nejen pro mne, ale pro všechny, kteří neváhali položit životy pro svobodu našeho národa. Odcházeli jsme bojovat proti fašismu do ciziny s hlubokým pocitem v našich srdcích, že to nebude trvat dlouho a že budeme moci ukázat světu, že jsme dobře vycvičená armáda, která se jen tak lehce nevzdá Zvláštní poděkování pak věnoval své ženě, která se slavnostního aktu zúčastnila, byť ve velmi vážném zdravotním stavu. To vše se dělo za podpory mé manželky Andulky, která to se mnou táhne za jeden provaz celých sedmdesát let. Jak to vše se mnou vydržela, ví Bůh. Velmi rád jí proto dávám jednu růžičku s dlouhým stonkem, který symbolizuje ten dlouhý životní provaz. Oslavenci pak přišly zazpívat a zatančit děti z jeho školy, zazpívali mu i krajané z rodných Morkůvek, zahrála cimbálová muzika Vojenského uměleckého souboru Ondráš a celou tu slávu zakončila hostina, excelentně připravená Vojenským klubem Praha. Legendární letec a válečný hrdina se toho pozdního odpoledne a večera cítil dobře, přestože věděl, že jeho cesta ze školy nepovede domů, ale do Ústřední vojenské nemocnice, kde byl již před oslavou hospitalizován. Zůstává však bojovníkem, jakým ostatně byl po celý svůj dosavadní život. 6 7

5 ZAHRANIČNÍ SPOLUPRÁCE A ZPRÁVY Setkání u Vajgaru Náčelníci Generálních štábů Armády České republiky a rakouského Bundesheeru jednali o rozvoji spolupráce obou armád Text a foto: Jaroslav PAJER Použití dálkově ovládaného pyrotechnického robota teodor, vyproštění raněného ze závalu, likvidace ohně protipožárním tankem SPOT-55, dekontaminace osob a techniky, záchranné akce lezecké skupiny na trenažéru JAKUB. To je jen několik příkladů ukázek, jimiž se představili náčelníkům Generálních štábů české armády a rakouských ozbrojených sil jindřichohradečtí záchranáři. Ti se totiž v pátek 24. března stali hostiteli delegací náčelníka Generálního štábu Armády České republiky generálporučíka Pavla Štefky a jeho protějšku z rakouského Bundesheeru generála Rollanda Ertla. Oba nejvyšší vojenští představitelé svých zemí se v jejich kasárnách setkali proto, aby už podruhé, podobná schůzka se uskutečnila i loni v Rakousku, projednali otázky dalšího rozvoje spolupráce mezi jednotkami obou armád. Generálové se nyní mimo jiné dohodli na pokračování výcviku rakouských specialistů v ochraně proti zbraním hromadného ničení ve výcvikových zařízeních Armády České republiky. Naše spolupráce v této oblasti je dlouhodobá a budeme ji i nadále rozvíjet, uvedl k tomu generál Štefka. Dalšími tématy rozhovoru byly možnosti společného výcviku a vzdělávání jednotek obou stran a spolupráce v zahraničních misích. Jako příklad může sloužit multinárodní strážní rota EUFOR na základně Eagle Base nedaleko Tuzly v Bosně a Hercegovině, kterou kromě zástupců z dalších zemí tvoří také naši a rakouští vojáci. Představitelé obou armád si rovněž vyměnili názory na místo, poslání a úlohu Evropské obranné agentury. Generál Štefka současně seznámil generála Ertla se systémem zapojení jednotek české armády do integrovaného záchranného systému naší republiky. Na otázku, jak hodnotí dosavadní spolupráci záchranných jednotek Česka a Rakouska, Rolland Ertl odpověděl: Už jsme společně cvičili. Dokonce jsem měl možnost u tohoto výcviku být s náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky osobně. Účastnili jsme se také společných akcí v rámci Evropské unie. Samozřejmě že v zájmu bezpečnosti našich občanů budeme tuto spolupráci rozvíjet dál. Uvedl také, že vidí i možnost přeshraničních zásahů vojenských záchranných jednotek. Počítáme s tím, že si naše armády jako sousedé vzájemně pomohou a podpoří se. Máme zájem na společném výcviku i na tom, abychom zkoordinovali své plány a byli pak schopni lépe reagovat. Systém, jenž Armáda České republiky vybudovala, speciální prostředky, které má k dispozici, i výkony, jichž jsou její příslušníci při ochraně obyvatelstva schopni, to vše je velice důležité a udělalo to na mě velmi silný dojem. Odpoledne oba nejvyšší vojenské představitele přijal v reprezentačním prostředí kaple sv. Máří Magdalény starosta Jindřichova Hradce Karel Matoušek. Poté si delegace prohlédly městský zámek vypínající se nad rybníkem Vajgar včetně ojedinělé expozice historických palných zbraní a terčů. Událo se... Text: Ladislav LENK, Jana RŮŽIČKOVÁ, Michal ZDOBINSKÝ a Foto: Jan KOUBA a Michal ZDOBINSKÝ» Ve čtvrtek 23. března skončila příletem zbývajících 46 vojáků 9. kontingentu Vojenské policie v čele s jeho velitelem podplukovníkem Miroslavem Murčekem na ruzyňské letiště v Praze rotace v koaliční operaci mnohonárodních sil na území Iráku. Příslušníci 9. kontingentu působili na základně Shaiba poblíž Basry od prosince roku V jejich práci budou nyní pokračovat příslušníci 10. kontingentu pod velením podplukovníka Jiřího Neubauera.» Ve Výcvikovém a školicím zařízení AČR Karlov na Šumavě se ve dnech března uskutečnilo odborné shromáždění hlavního praporčíka AČR s vrchními praporčíky útvarů. Cílem pravidelného setkání představitelů praporčického sboru bylo vyhodnocení jejich činnosti a výměna zkušeností. Shromáždění navštívil náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Pavel Štefka. Vyslechl doklady jednotlivých vrchních praporčíků zaměřené na zhodnocení jejich činnosti u konkrétních útvarů. V živé diskusi se pak věnoval nejčastějším problémům, se kterými se vrchní praporčíci v denní praxi setkávají. Pavel Štefka při této příležitosti udělil Čestný odznak Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého, za výtečné plnění úkolů při výstavbě rotmistrovského a praporčického sboru nadpraporčíku Martinu Gajancovi z 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany, praporčíku Marku Sekaninovi z 601. skupiny speciálních sil a praporčíku Petru Žákovi ze 7. mechanizované brigády.» V úterý 28. března v časných ranních hodinách přistál na kábulském letišti v Afghánistánu nákladní letoun s materiálem a se zbývajícími příslušníky první části kontingentů ISAF PRT a ISAF KAIA. Kontingent ISAF PRT, který je tvořen příslušníky 102. průzkumného praporu, působí na severovýchodě země ve Fayzabádu a je součástí provinčního rekonstrukčního týmu (PRT), který plní úkoly spolu s dánskými kolegy pod německým velením. Česká skupina zajišťuje ochranu týmu, střeží letiště Fayzabád, tamní základnu, provádí doprovody vozidel a monitoruje situaci v prostoru odpovědnosti. Česká republika na základě dohod navýšila počet vojáků v PRT z původních 40 na současných 83. Novým velitelem kontingentu je podplukovník Tibor Budík, který vystřídal svého předchůdce podplukovníka Radka Černého. Kontingent ISAF KAIA je tvořen příslušníky 15. ženijní záchranné brigády a příslušníky meteorologické služby AČR. Jeho hlavním úkolem nadále zůstává ženijní a meteorologické zabezpečení mezinárodního letiště v Kábulu. Velitelem mise čítající 18 vojáků je major Zdeněk Hejpetr, který převzal velení po majoru Bořku Valíčkovi.» Infrastrukturní výbor NATO schválil 28. března uvolnění 215 milionů korun z aliančních prostředků na výstavbu nového skladu pohonných hmot na letecké základně v Náměšti nad Oslavou. Na modernizaci této základny tak V pondělí 27. března navštívil Generální štáb AČR evropský představitel Spojeneckého velitelství pro transformaci (SACTEUR) generálmajor Frank H. J. Hye. Po krátkém přijetí zástupcem náčelníka Generálního štábu AČR-ředitelem sekce plánování sil MO generálmajorem Františkem Hrabalem vystoupil generál Hye s briefingem, ve kterém seznámil představitele Generálního štábu AČR s posláním a úkoly tohoto velitelství, se záměry a cíli transformace sil NATO a se systémem obranného plánování. Společná diskuse poté směřovala ke srovnání obecné transformační vize s konkrétními kroky, které probíhají v rámci reformy ozbrojených sil ČR. Cesta generála Hye do České republiky byla součástí informační kampaně Spojeneckého velitelství pro transformaci, která má za cíl objasňovat nutnost transformačních kroků v Alianci a v ozbrojených silách členských zemí. Aliance dosud schválila 715 milionů Kč. První etapa modernizace náměšťské základny zahrnující letištní plochy, osvětlovací techniku, záchytné lanové zařízení a páteřní kabelovod byla dokončena loni. Nynější etapa zahrnuje výstavbu pracoviště pro kontrolu letecké munice, skladu tekutého kyslíku a výstavbu hangáru. Toto rozhodnutí představuje v letošním roce druhý nejvýznamnější alianční příspěvek pro Česko z programu bezpečnostních investic NATO. Minulý měsíc týž výbor schválil 240 milionů Kč na rekonstrukci místa velení a řízení vzdušných operací české armády.» Vláda na svém zasedání 29. března schválila další sérii převodů nepotřebného armádního majetku na obce. Ministerstvo obrany přenechá sedmi městům a obcím budovy a areály v hodnotě 280 milionů korun. Bývalé areály cvičišť a vyklizená kasárna dostanou na žádost tamních radnic Kladno, Králíky, Mokrovraty, Orlické Záhoří, Vysoké Mýto, Hodonín a Frýdlant nad Ostravicí. Králíky získají starou pevnost v hodnotě 248 milionů korun. Celkově již vláda schválila bezplatný převod 320 vojenských objektů v hodnotě 14,7 miliardy korun. Ministerstvo obrany kromě kasáren, cvičišť či různých skladů převádí na města také služební byty.» V sobotu 1. dubna byl ukončen pozemní přesun nových vozidel pro potřeby českého kontingentu v operaci ISAF PRT v Afghánistánu. Nová pancéřovaná vozidla Land Rover 110 TDi zajistí vojákům vyšší stupeň ochrany při plnění úkolů v rámci provinčního rekonstrukčního týmu, a to především při bezpečnostních doprovodech osob i při patrolování v prostoru odpovědnosti. Po příjezdu na základnu PRT ve Fayzabádu německý velitel týmu plukovník Schütt zhodnotil ukončený přesun slovy: Jde o příkladně provedenou akci, což svědčí o profesionální práci multinárodního štábu PRT a především samotných vojáků, kteří přesun bezpečně provedli. Nová vozidla tak mají za sebou prvních 700 km na území Afghánistánu v rozmanitém terénu s nadmořskou výškou od 300 do 3400 metrů. Rok a půl trvající program specializované pancéřované verze terénního automobilu Land Rover DEFENDER 110 HARD TOP MILITARY završila 22. března v táborském hotelu Palcát malá oslava. V jejím rámci generální ředitel společnosti A. M. T Group Dr. Udo Richter oficiálně předal tato vozidla náčelníkovi Vojenské policie brigádnímu generálovi Oldřichu Kubátovi. První vozidla tohoto druhu již používá VP v Iráku a armáda je rovněž nasadí při misi v Afghánistánu. 8 9

6 TÉMA DNE TÉMA DNE Po stopách ŠNEČÍ POŠTY Rychlost vojenské pošty se v nejbližších letech nezvýší, vše by mělo vyřešit až zavedení elektronického podpisu Text: Vladimír MAREK Foto: autor, archiv VHÚ, VHA a archiv Miloslava Čecha Polní poštovní spojení je druhem spojení, které zabezpečuje velení vojskům i udržování písemného styku mezi vojenskými organizacemi a civilními zařízeními, mezi příslušníky ozbrojených sil a mezi příslušníky ozbrojených sil a zázemím. Spoj-1-21 Vojenské poště se ne náhodou s oblibou přezdívá šnečí. Pokud prý máte zájem, aby dopis, případně nějaký spis putoval po republice hodně dlouho, není nic jednoduššího než ho svěřit právě jí. Po tomto nepříliš lichotivém hodnocení částí vojenské veřejnosti jsme se rozhodli přinést nejen určité informace o vojenské poště, ale zároveň ji i tak trochu otestovat. V pondělí 6. února 2006 v deset hodin dopoledne jsme z pracoviště ochrany informací (POI) Agentury vojenských informací a služeb odeslali celkem tři dopisy. První z nich měl putovat pouze po Praze, konkrétně z budovy bývalého Zeměpisného ústavu do objektu necelý kilometr vzdáleného Ministerstva obrany. Další jsme poslali na střední vzdálenost, na Fakultu vojenského lékařství do Hradce Králové. Poslední pak na Univerzitu obrany do Brna. Úmyslně jsme vybrali velká města a velké posádky. V malých odloučených dislokačních místech se totiž doručení pošty často zdrží tím, že si ji místní stanice poštovního spojení (SPS) vyzvedává třeba jen dvakrát týdně. Hned druhý den dopoledne dorazil na místo určení dopis poslaný po Praze. Zbývající dva dopisy putovaly shodně osm dnů. Byly doručeny následující týden v úterý 14. února. Když vezmeme v úvahu, že civilní pošta běžně zvládá doručit dopis odeslaný na obdobnou vzdálenost do druhého dne, není to určitě nic potěšitelného. Rozhodli jsme se vypravit po stopách šnečí pošty a pokusit se zjistit, v čem je příčina tohoto nepříliš uspokojivého výkonu. OSM DNŮ JE V NORMĚ Vojenská pošta v naší armádě fungovala od roku 1966 na základě předpisu Podací stanice Spoj Ten byl v roce 1981 nahrazen předpisy Spoj-1-21 a Spoj-1-22 Polní poštovní spojení v Československé lidové armádě. Ty platí i v současné době. A to bez ohledu na to, že některá jejich ustanovení se přece jen již přežila. Za provoz vojenské pošty odpovídá VÚ 3255 Praha. Skutečnost, že vojenskou poštou jde dopis do Brna či Hradce Králové osm dnů, Libora Krejčíka z tohoto útvaru nepřekvapila. Podle jeho názoru se mohou dopisy za určitých okolností zdržet dva dny na POI a SPS při odeslání a další dva dny při doručení. Když k tomu ještě započítáme sobotu, neděli a dny pracovního klidu, kdy jsou tato pracoviště zavřená, můžeme se dostat i na takto dlouhou doručovací dobu. Z České pošty jdou zásilky na stanice poštovního spojení. Zde se roztřídí podle charakteru a zaevidují. Dále se předávají na určené pracoviště ochrany informací útvaru. Při odesílání zásilky od útvaru je proces obrácený. V případě většího počtu zásilek adresovaných do jedné posádky se vloží do poštovního pytle a ten se odesílá jako cenný balík. Šetří se tak finanční prostředky resortu. Nelze srovnávat dobu doručení soukromé zásilky podané u přepážky pošty s dobou doručení zásilky služebního charakteru. Ta má ze zákona jiný režim odbavení než soukromá, vysvětluje Libor Krejčík. Pro ulehčení a zrychlení odbavení služebních zásilek je devadesát dva procent stanic poštovního spojení vybaveno výplatními stroji, které jsou oproti minulosti značným přínosem. Bez nich by doba na odbavení služebních zásilek byla ještě delší. Každý den ráno v půl osmé vyrážejí v Praze čtyři služební automobily vojenské pošty po jednotlivých trasách, které spojují vybraná pracoviště ochrany informací. Zde vyloží roztříděné zásilky, které doručila Česká pošta předchozího dne. Zároveň přeberou odesílanou poštu. Do AVISu tento vojenský pošťák většinou přijíždí mezi osmou a devátou hodinou ranní. Naše tři dopisy si tedy odvezl až v úterý ráno. Většina automobilů vojenské pošty končí svou ranní pouť v závislosti na počasí a hustotě pražské dopravy kolem jedenácté hodiny dopoledne. A to na ústřední stanici poštovního spojení, která sídlí v Dejvicích v ulici Genenerála Píky. Zde také došlo k roztřídění a ofrankování naší pošty. Dopis s pražskou adresou zamířil přímo na Ministerstvo obrany. Po Praze si vojenská pošta zajišťuje rozvozy vlastními silami. Proto také ta překvapivá rychlost. Zbývající dva dopisy pak byly následující den dopoledne odvezeny s ostatními zásilkami na Českou poštu ve Vlastině ulici. Když připustíme, že naše dopisy dorazily ve čtvrtek do Brna a Hradce Králové a že místní podací stanice si zajely pro poštu až v pátek, pořád nám ještě zbývají dva pracovní dny. S tím Libor Krejčík nesouhlasí. Dopisy mohla Česká pošta klidně dodat až v úterý, v Hradci Králové a v Brně mají stanice poštovního spojení jiný režim než v Praze. Pokud bychom připustili skutečné dodání zásilek do uvedených míst ve čtvrtek, tak je nutné se ptát, co se dělo s těmito zásilkami od čtvrtka 10 11

7 TÉMA DNE TÉMA DNE do úterý. Stanice poštovního spojení mají nařízeno a striktně dodržují zásadu, že zásilka musí být odbavena ve stejný den, kdy přijde. Výjimku v tomto směru má pouze ústřední stanice poštovního spojení Praha. KUDY Z BLUDNÉHO KRUHU Objem vojenské pošty není rozhodně malý. Jen mezi útvary pražské posádky se každý měsíc doručí zhruba čtyřicet tisíc zásilek. Zatímco v celorepublikovém měřítku tyto objemy v souvislosti s redukcí armády poněkud klesají, Praha si udržuje přibližně stejné počty. K prodlevám a zdržování vojenských zásilek na civilní poště nedochází často. Pokud se něco takového ojediněle stane, okamžitě to odpovědní pracovníci VÚ 3255 Praha řeší s územně příslušnou pobočkou ČP, která je pro ně v tomto případě partnerem. Zde se hlásí i veškeré ostatní reklamace spojené se ztrátou či poškozením zásilek. Příčinu příliš velké časové náročnosti vojenské pošty je tedy potřeba hledat jinde. Přemýšlíme nad tím, zda by nebylo možné systém vojenské pošty poněkud zjednodušit a tím i celý tento proces urychlit. Vynechat jeden stupeň a odvážet dopisy z pracoviště ochrany informací přímo na civilní poštovní pobočku. Tento způsob je ostatně v současné době používán v malých posádkách. Ve velkých posádkách musí někdo poštovní zásilky zaevidovat a roztřídit na jednotlivá pracoviště ochrany informací. Určitá možnost se ale nabízí v souvislosti s výraznou redukcí armády a se snižováním počtu posádek. Libor Krejčík si dovede představit, že by veškerou poštu rozváželi po vojenských posádkách vlastními silami. Ostatně takto byla provozována vojenská pošta v minulosti. Dokonce by to podle něho bylo levnější než využívat služeb státní pošty. Problém je ale v tom, že v současné době více než penězi se šetří tabulkovými místy. Na takovouto službu nikdo nedá dostatečný počet lidí. I těch pár pošťáků, kteří každý den při rozvážení zásilek po Praze a stahování pošty najedou až dvě stě padesát kilometrů, s největší pravděpodobností koncem letošního roku předá tento úkol soukromé firmě. Outsourcing totiž dorazil i na vojenskou poštu. Další možností je předat celkový provoz služební pošty civilní firmě, a to za dodržení všech zákonných a resortních norem. V tomto případě je bezproblémové zabezpečení chodu poštovních služeb v resortu limitováno současným akvizičním procesem. Ani možnost zřídit v resortu pro obzvlášť časově naléhavé zásilky speciální doručovací službu, tedy jakéhosi armádního kurýra, se nesetkává s příliš velkým pochopením. Také odstavec z dosud platného předpisu Spoj-1-22 již odvál čas. Píše se v něm: Zásilka může být označena i stupněm pilnosti: Mimo pořadí (MP) a Pilné (P). Tyto se doručují zvlášť vyčleněnými pohyblivými pojítky. Právo stanovit stupeň pilnosti má velitel nebo náčelník štábu vojenské součásti. Ještě o něco složitější je situace, pokud potřebujete odeslat zásilku do zahraničí. Tyto služby obstarává výhradně pro celou armádu pražská ústřední stanice poštovního spojení. Zahraniční zásilku do dvou kilogramů je nutné umístit ještě do jedné obálky, na které se uvede adresa stanice. Odesílání balíků do zahraničí (mimo Slovensko) si musí jednotlivé útvary řešit vlastními prostředky. Pražská ústřední stanice poštovního spojení nemá peníze na jejich proclení. Podle Libora Krejčíka osm dnů při doručování našich dopisů nepředstavuje příliš lichotivý výsledek jak pro uživatele služeb vojenské pošty, tak i pro pracovníky stanic poštovního spojení a pracovišť ochrany informací, kteří se na tomto procesu přímo podílejí. Tito lidé dělají vše pro to, aby služební zásilky byly řádným způsobem a včas doručeny adresátům. A to bez ohledu na to, že jejich práce je nedostatečně oceňována a ohodnocována. BUDOUCNOST MÁ DIGITALIZACE Většina odborníků, se kterými jsme hovořili, vidí budoucnost vojenské pošty v digitálních technologiích a v odesílání zásilek v elektronické podobě. Sítě se i přes veškeré neduhy dynamicky budují, každým rokem přibývají stovky koncových stupňů. V současné době tedy zbývá jediné, zavést v armádě elektronický podpis. V tomto směru je technologicky již dávno vše vyřešeno, řekl nám jeden z těch, kteří se touto problematikou zabývají, plukovník Zdeněk Sauer. Nyní musíme především zvládnout akviziční proces. Na internetu je zveřejněna výzva na podání nabídek firem do výběrového řízení. Armáda hledá dodavatele systému certifikační autority. Zákon o elektronickém podpisu existuje. Legislativní zázemí celého tohoto procesu je již vybudováno. Je potřeba si ale uvědomit, že elektronický podpis je pouze úzká část této problematiky. V loňském roce se začal zkušebně v resortu ověřovat systém pro automatizaci spisové a archivní služby (ASAS). Od počátku ledna tři resortní spisovny ASAS již využívají. Toto řešení zahrnuje kompletní proces řízení dokumentů resortu od jejich příjmu či vzniku, přes vyřizování až po uložení do spisovny včetně tvorby skartačních návrhů. Jeho součástí je také elektronická podatelna a kompletní správa elektronických dokumentů. Služby resortní certifikační autority však nebude možné uplatnit na veřejných sítích. Předpokládá se, že elektronický podpis se bude využívat především na síti, která by měla všechny dosavadní armádní zastřešovat, tedy na průřezovém informačním systému. V této souvislosti bude ještě potřeba dořešit certifikační proces mimo resort obrany. Nízké počítačové gramotnosti potenciálních uživatelů elektronického podpisu se prý není třeba obávat. Celá záležitost je velice jednoduchá. K současné ikoně odeslat přibude ještě jedna podepsat. Bude stačit pouze na ni kliknout. Navíc po určitém zkušebním období má vedle sebe fungovat současný systém společně s elektronickým. I po jeho plném zavedení však papíry z našeho života zcela nezmizí. Pro archivní účely se má nadále jeden exemplář tisknout na papír. Nikdo totiž v současné době nedokáže odhadnout, v jakém stavu budou informace uchovávané na digitálních nosičích za nějakých sto dvě stě let. Akviziční proces je ze zákona poměrně složitou záležitostí. Navíc hrozí, že neúspěšní uchazeči výběrového řízení se odvolají. Přesto je plukovník Sauer přesvědčen, že do tří let by na úrovni Ministerstva obrany a Generálního štábu měl být systém ASAS s využitím elektronického podpisu plně funkční. POLNÍ POŠTA V DOBĚ VÁLKY I mírová armáda ale musí myslet na okamžik, kdy by se měla proměnit ve válečnou. Podle Libora Krejčíka je v současné době tato varianta řešena s ohledem na novou organizační strukturu AČR. Plukovník v. v. Miloslav Čech, který se touto problematickou dlouhodobě zabývá, má však poněkud jiný názor. Teoreticky je určitě vše připraveno, problém by ale byl uvést celou organizaci polní pošty do praxe. Jedná se totiž o záležitost, která se necvičí, na kterou nejsou dostatečně připraveni kvalifikovaní odborníci. V této souvislosti ostatně již interpeloval několik ministrů obrany. České polní pošty mohou vznikat i během nasazení našich jednotek v zahraničních misích. Jakým způsobem se bude organizovat doručování korespondence vojáků, je plně v kompetenci spojaře jednotky. Podle Libora Krejčíka by měl zjistit možnosti doručování a na základě toho se rozhodnout. V praxi to vypadá tak, že využíváme národní polní pošty jednotek, s nimiž v misi působíme. Spojovací náčelník většinou ani jinou možnost nemá. To by mu musel někdo v Praze vytvořit odpovídající technické, ale především materiální podmínky, tvrdí Miloslav Čech. Přitom zřízení národní polní pošty není nic složitého, osobně jsem byl svědkem, že ji provozují i poměrně malé kontingenty. Když prý před lety cvičili Francouzi u nás necelý měsíc na Doupově, jednoduše zajeli na ředitelství České pošty do Prahy, sepsali smlouvu a pak již jen hromadně doručovali dopisy vojáků označené razítkem jejich polní pošty na nejbližší pobočku. I na tuto poměrně krátkou dobu se jim prý zřízení polní pošty vyplatilo. Byla v tom totiž i určitá příprava, jak by měli postupovat například v misi či v případě válečného nasazení. Libor Krejčík má ale jiný názor. Tato otázka je vyřešena nařízením pro spojení MO platným v celé armádě. Doposud se prý také nesetkal s problémy v této oblasti. Razítka polní pošty na obálkách představují samozřejmě velice lákavý sběratelský objekt. Takovýchto exemplářů existují totiž poměrně malé série. Filatelisté se velice intenzivně zajímají i o dopisnice vojenské pošty. Armáda totiž občas vydává příležitostná razítka. Ta byla například věnována vstupu České republiky do NATO, Dnu válečných veteránů anebo také Zimním hrám AČR a Survivalu

8 TÉMA DNE TÉMA DNE Existují i vojenské známky Československá polní pošta je stará téměř devadesát let Text: Vladimír MAREK Ilustrace a foto: archiv Miloslava Čecha Vojenská polní pošta je téměř stejně stará jako civilní. Její kořeny spadají do počátku sedmnáctého století. Za den oficiálního vzniku polní pošty anglické armády je považován 15. srpen Tehdy vévoda z Yorku nařídil hlavnímu poštmistrovi královského vojska vybrat nejlepšího úředníka pro polní poštovní službu u anglických jednotek vysílaných do severního Holandska. Úkolem Henryho Darlota, který se stal tím vyvoleným, bylo obhospodařovat veškerou korespondenci a zajišťovat její doručování adresátům. Zároveň soustřeďoval dopisy vojáků určené k odeslání do Anglie. Měl na starost také pravidelné doručování žoldu jak důstojníkům, tak prostým vojákům. Počátky Čs. polní pošty spadají do posledních měsíců první světové války. Po otevření českého tábora ve francouzském Cognacu v něm prakticky ihned začala pracovat naše vojenská pošta. Veškeré zásilky byly označovány dvouokruhovým razítkem s textem TCHÉCO-SL. POSTE MILITAIRE. Po vzniku čs. brigády ve Francii využívaly naše jednotky polní poštu 217. Postupně u ní bylo zřízeno pomocné české oddělení, které pracovalo do prosince roku 1918 a likvidační úřadovna dokonce až do roku Vznikla zde i československá vojenská známka s velkými písmeny F. M. (Française Militaire) a textem ve spodní části MILITAIRE TCHÉCO-SLOV. DE FRANCE (Československé vojsko ve Francii). V červenci 1918 došlo ke zřízení polní pošty československých legií v Rusku. Činnost však zahájila až v září 1918, kdy začala přeprava poštovních zásilek železnicí po trati Čeljabinsk Vladivostok. Již v roce 1918 bylo zřízeno čtrnáct poštovních úřadů. Dalších dvanáct pak přibylo následující rok. Nejvíce korespondence procházelo přes tzv. ambulance, pojízdné poštovní úřady. Ty projížděly po železnici mezi Čeljabinskem a Vladivostokem. Přeprava zásilek čs. legionářů byla bezplatná. Pošta rozšířila svou činnost i pro civilní obyvatelstvo, které však muselo hradit poštovní poplatky. Z toho důvodu dochází k vydávání vojenských známek. Československá polní pošta je zřízena také doma, v nově vzniklé republice. Konkrétně v letech 1918 až 1920 na území Slovenska a Podkarpatské Rusi, kde naše armáda sváděla tvrdé boje a situace byla nestabilní. V listopadu a prosinci roku 1918 ještě neexistovaly vojenské polní poštovní úřady. A tak se korespondence u polních jednotek jen sbírala od vojáků, dopisovalo se na ni rukou polní pošta a obálky se označovaly razítkem jednotky. Doručení pošty pak již zajišťoval civilní poštovní úřad. Oficiálně zahájila Československá polní pošta svou činnost na Slovensku až 1. ledna V té době vznikly tři polní poštovní úřady č. 22, č. 46. a č. 75. Později vznikla ještě celá řada dalších. Pro třídění polní pošty byla zřízena třídírna v Uherském Hradišti a následně v Žilině. Polní pošta č. 52 s označením Posta militéra sloužila pro zabezpečení poštovních služeb pro 127 italských důstojníků zařazených v našich legionářských jednotkách. Veškeré zásilky polní pošty na území Československa byly osvobozeny od jakéhokoliv poplatku. Polní pošta ukončila oficiálně svou činnost v únoru roku 1921 v pražském Karlíně. Obdobně vznikly polní pošty také během krize a následné mobilizace na podzim roku Podle výnosu MNO zahájila polní pošta činnost a ukončila ji Celkem bylo zřízeno 63 polních poštovních úřadů, čtyři třídírny a dvě ústředny polních pošt se sídlem ve Vyškově a v Přerově. Fungovala také polní vlaková pošta. Základní organizační strukturu polní pošty v této době vytvořili příslušníci telegrafních jednotek. Rozhodující úlohu při jejich činnosti však sehrál mobilizovaný personál civilních poštovních úřadů. Polní pošty existovaly i u našich zahraničních jednotek během druhé světové války. Ve Francii zahájila činnost polní pošta 1. února Při této příležitosti byly dopisy označovány zvláštním razítkem modrou barvou. Postupně bylo vydáno několik zvláštních razítek polní pošty, vždy při nějaké příležitosti výročí narození T. G. Masaryka, výročí úmrtí M. R. Štefánika, 1. výročí okupace Československa 15. března 1939 atd. Poslední aršík zhotovený ve Francii připomínal odchod naší divize na frontu 1. června V Anglii vydala Československá polní pošta první známkový aršík 26. července 1940 při příležitosti návštěvy prezidenta Edvarda Beneše naší jednotky. Během války vyšla podobných aršíků k nejrůznějším příležitostem celá řada. Poslední na anglické půdě byl zhotoven 2. července A to na počest výročí bitvy u Sborova. Další tři aršíky vyšly ve Francii, během obléhání přístavu Dunkerque. Ten poslední byl již věnován oslavám ukončení druhé světové války. Také po roce 1989 se příslušníci naší armády, tedy alespoň ti, kteří jsou vysláni do nejrůznějších misí, setkávají s polní poštou. Již v misích OSN v první polovině devadesátých let minulého století mohli naši vojáci odesílat bezplatně veškeré dopisy do 20 gramů. Polní pošty v tomto případě organizovaly jednotlivé národní kontingenty. Razítka polní pošty byla umístěna ve spisovnách jednotlivých praporů. V prvních misích pod hlavičkou NATO IFOR a SFOR využívali naši vojáci v Bosně a Hercegovině služeb britské polní pošty. Podobně tomu bylo i v Kosovu. Britské polní poště jsme zde zůstali věrni až do současné doby. Pošta se zde sbírá od vojáků a soustřeďuje ve spisovně na základně Šajkovac. Odváží se zhruba dvakrát týdně, podle toho, jak odlétá vojenský letoun do Londýna. Odtud již pak putuje do České republiky civilní poštou. Doručení dopisu v tomto případě trvá tak týden. Také dopisy z České republiky k našim vojákům jdou přes Londýn. Je potřeba je frankovat podobně jako v Evropské unii desetikorunovou známkou. V ostatních misích jsme využívali jednotlivé národní polní pošty podle toho, se kterou armádou jsme právě spolupracovali. Například v misi EUFOR v bosenské Tuzle používají naši vojáci rakouskou polní poštu, v afghánském Fajzábádu naopak německou. Jednotlivé národní polní pošty mají různý rozsah služeb. Listovními zásilkami počínaje a doručováním balíků do dvaceti kilogramů a finančních poukázek konče. V misi SFOR jsme dokonce vydali razítko mechanizovaného praporu se znakem NATO a českým lvem. Podle plukovníka v. v. Miloslava Čecha, který se touto problematikou delší dobu zabývá, existují i další možnosti doručování poštovních zásilek z misí. Vojáci mohou využívat i služeb místních pošt, samozřejmě pokud existují. Mnohem rozšířenější ale je odesílání pošty prostřednictvím návštěv z České republiky, respektive vojáků odjíždějících na dovolenou. Tento způsob může být velice rychlý. Některé dopisy dorazily i do tří dnů. V každém případě je ale nespolehlivý. Žádný z doručovatelů nenese za tuto dobrovolnou kurýrní službu přímou odpovědnost. Samostatnou kapitolu představují pozorovatelé OSN. Jejich situace je o to složitější, že většinou působí v malých mnohonárodních skupinách v odloučených částech světa. Zajišťování jakýchkoliv služeb, včetně polní pošty, je pro ně velice složité. Pro OSN je jednodušší vyplácet jim určitý finanční paušální příspěvek, za který si jednotliví pozorovatelé pořizují v místě svého působení veškeré potřebné služby sami. Platí si tak ubytování, stravu, úklid, servis automobilu atd. V případě odesílání zásilek mají ale jednu výhodu. Mohou využívat služeb UNPA OSN, což je jakási forma diplomatické pošty Spojených národů. Tato pošta má ale pouze tři ústředny, a to v Ženevě, ve Vídni a v New Yorku

9 NÁŠ ROZHOVOR NÁŠ ROZHOVOR Už za půl roku se uskuteční cvičení, které ověří, zda jsme dosáhli počátečních operačních schopností. Jak jste daleko s jeho realizací? Skutečně nosným úkolem pro letošní rok je postavit brigádní úkolové uskupení na bázi 4. brigády rychlého nasazení, ale nezačali jsme ho plnit až letos, protože bychom na to měli málo času. Jednotky v úkolovém uskupení nyní ještě doplňujeme personálně a materiálně. Podstatné je, aby příslušníci těchto jednotek byli vycvičeni. Když uvážíme, že jsme na to měli rok a pár měsíců, tak je to skutečně velmi krátký termín. Nemůžeme proto čekat do chvíle, kdy budeme mít všechny lidi a potřebný materiál, a teprve potom začít vojska secvičovat. Musíme to dělat průběžně, abychom mohli na konci roku říci: toto úkolové uskupení je připraveno. Generál Štefka vloni říkal, že do konce prvního čtvrtletí letošního roku je potřeba doplnit lidi, aby je bylo možné včas vycvičit. Podařilo se vám to? Ano, tito lidé již slouží v armádě. Nyní jsou ve Vyškově nebo u útvarů na výcviku, prochází STRONG CAMPAIGNER 2006 se blíží Na podzim čeká českou armádu největší cvičení v její historii, které má ukázat, zda jsme dosáhli počátečních operačních schopností Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV a Radko JANATA Dosažení počátečních operačních schopností a především vytvoření úkolového uskupení na bázi 4. brigády rychlého nasazení je jedním z hlavních úkolů letošního roku. Jeho splnění prověří říjnové cvičení, jehož se zúčastní několik tisíc vojáků. Na Velitelství společných sil odpovídá za výstavbu brigádního úkolového uskupení generálmajor Josef Prokš. různými speciálními kurzy nebo byli vysláni na studium do škol. Znamená to tedy, že tyto vojáky sice máme, ale všichni ještě nejsou u svých jednotek. Kdy se ke svým jednotkám dostanou? Většina z chybějících vojáků k jednotkám přijde do konce tohoto pololetí. Absolventi škol je doplní ještě o něco později. Problémem jsou chybějící vozidla a speciální technika u útvarů. Měl by ho vyřešit přesun těchto komodit od jednotek, které nemusejí hlásit dosažení počátečních operačních schopností. Jaké techniky se to týká a o jak velké přesuny půjde? Není to nějaké masové doplňování, je to spíše otázka několika kusů a především speciální techniky. Je na to zpracovaný harmonogram, který odsouhlasili velitelé společných sil i sil podpory a výcviku, kdy, kde a jakou techniku doplníme. Zdrojů je více. Zaprvé je to nákup techniky vycházející ze střednědobého plánu a průběhu akvizic, druhým zdrojem jsou sklady tzv. velké logistiky a třetí možností je přesun techniky z útvarů, kde ji mají, a přitom nejsou součástí tohoto uskupení. Když se hovoří o úkolovém uskupení, může to vyvolávat představu, že jde jen o formalitu, kdy se velitelé z nějakého spisu dozvědí, jaké jednotce jsou podřízeni. Jak to ale bude vypadat ve skutečnosti? Úkolové uskupení je vytvořené pro nějaký úkol, který dnes neznáme, a proto připravujeme všechny jeho součásti, z nichž se pak mohou modulárně vybírat jen ty potřebné. Takže jestliže je naší ambicí postavit uskupení do třech tisíc lidí, neznamená to, že připravujeme takhle velké uskupení, ale daleko větší. Nakonec nemusíme použít třeba jednotku Vojenské policie, dělostřelce, průzkumnou nebo vrtulníkovou jednotku, když pro plnění toho konkrétního úkolu nebudou v brigádě nezbytní. V loňském roce už štáby těchto jednotek společně cvičily na štábních cvičeních, nácvicích a vyvedeních. Jde o to, aby se velitelé učili, co mohou požadovat po nadřízeném či podřízeném veliteli, který má úplně jinou specializaci. Velitel 4. brigády rychlého nasazení dnes totiž nemá ve své organické struktuře například vrtulníky a mohl mít o jejich úkolování nereálnou představu. Nyní už ale lze říci, že štáby a velitelé jsou připraveni na poměrně dobré úrovni. Závěrečné říjnové cvičení bude svým rozsahem unikátní Pravděpodobně bude největším cvičením v historii Armády České republiky. Mělo by se ho účastnit kolem pěti tisíc vojáků a procvičí se celé potenciální uskupení. Řešíme to tak, že v modulárním uskupení bude zhruba 3000 lidí a zbytek zůstane vyčleněn do zálohy velitele divize. Takže také oni budou cvičit, přestože ne jako součást toho uskupení. Kvůli rozsahu se cvičení uskuteční ve dvou vojenských prostorech, a to na Hradišti a v Boleticích. V takovém rozsahu česká armáda ještě necvičila. Popište nám, jak bude vypadat zázemí jednotek? Během rekognoskace prostoru na Doupově i v Boleticích jsme si prohlédli zamýšlené prostory rozmístění jednotek. Od doby, kdy se naposledy konalo rozsáhlejší vyvedení vojsk, se řada věcí ve vojenských výcvikových prostorech změnila. Byla zrušena nebo zbourána spousta objektů, které nesplňovaly základní hygienické podmínky, a naopak některé části byly zrekonstruovány. Cílem našich návštěv je vybrat k rekonstrukci a úpravám takové lokality, které by vyhovovaly nejen podmínkám připravovaného cvičení, ale snažíme se o to, aby je bylo možné využívat i později. Když budeme budovat prostor pro rozmístění praporu, tak počítáme třeba s výstavbou elektrických přípojek. Není nutné, abychom čtrnáct dní používali elektrocentrály, spotřebovávali pohonné hmoty ve velkém, ale na elektrocentrálách budeme závislí jen první dva dny a pak se připojíme na pevné přípojky. Ušetříme tak pohonné hmoty i elektrocentrály. Také není naším záměrem, aby vojáci při každém vyvedení budovali ženijní valy nebo zbytečně ztráceli čas zpevňováním ploch pro cisterny PHM. Nechceme se na dalších vyvedeních zabývat druhotnými pracemi, které už mohou být připravené předem, ale plně se věnovat výcviku. Práce na výstavbě zázemí praporů začnou v květnu. Jak budou tyto základny vypadat? Budou to klasické základny praporního typu, podobné, jaké se budují pro vojska v zahraničních mírových misích. Něco už máme v kontejnerech a něco ještě ve stanech. Podobně jako v klasických misích se můžeme opřít o nějakou ze stávajících budov, ve které třeba budeme vydávat stravu, již uvaříme v polních kuchyních. Také v misích se používají opuštěné továrny a jiné objekty, než dojde k dalšímu rozvinutí jednotky, takže i v tomto smyslu se budeme snažit co nejvíce se přiblížit realitě. Jaký bude námět cvičení? Půjde opět o klasickou mírovou misi? Nebude to mírová operace, ale půjde o operaci na prosazení míru. Kdy budou známy výsledky celé akce? Základní výsledky o tom, jak vojáci cvičili a stříleli, dostaneme v podstatě ihned po akci. Zvláštností ale bude, že kromě klasických prvků se jí účastní i takzvaná analytická skupina, která se nebude zabývat vlastní činností cvičících vojáků, ale reálností našeho záměru. Máme totiž určité ambice a představy, a tato skupina bude na cvičení sledovat, jestli jsou stoprocentně reálné, nebo je třeba dělat nějaké úpravy. Toto cvičení slouží především k verifikaci 4. brigády rychlého nasazení. Podobné úkolové uskupení by mělo vzniknout i na bázi 7. mechanizované brigády. Bude muset projít podobnou zkouškou? Ano, ale v jiném termínu. Dá se říci, že půjde o podobný proces, jen budeme mít více zkušeností a delší čas na přípravu. Už dnes totiž pro sedmou brigádu můžeme nabírat lidi a připravovat je, takže předpokládáme, že příprava druhého uskupení bude mít z personálního i materiálního hlediska hladší průběh. Cvičení má prokázat, zda jsme dosáhli počátečních operačních schopností. Prokazujeme to sami sobě, nebo je to podmínka Aliance? Cvičení slouží samozřejmě pro naši potřebu. V rámci VIP dne se jej zúčastní nejen hlavní představitelé našeho resortu a dalších státních institucí, ale i přidělenci obrany. Hodnocení je naší národní záležitostí, ale nechceme před nikým nic skrývat, natož nějak podvádět. Vojáky připravujeme na skutečné mise, do kterých jezdí, a případný podvod by se nám mohl vrátit velmi krutým způsobem. Navíc je naším záměrem překontrolovat jednotky také podle norem, kterými musejí projít, pokud by byly vyčleněny do sil NRF. Je to zase naše kontrola, která poslouží ke dvěma věcem prověří jednotky a odhalí případná slabá místa a zároveň si tím i procvičíme tým, který bude verifikace provádět

10 VOJENSKÝ MANAŽER ROKU 2005 Averze na houpací koně pro lidi jste. Oni to berou vyloženě profesně. ÚVN je jedno z nejprestižnějších zdravotnických zařízení v tuzemsku. Nadstandardní péče musí jít ruku v ruce s nadstandardním přístupem. Nejen ve vztahu lékař a pacient, nýbrž i nadřízený a podřízený, dodává plukovník MUDr. Š. Brunclík. Nestínat hlavy podřízeným, nýbrž hájit střešovickou nemocnici hodlá s manažerským mečem plukovník Štefan Brunclík Text: Pavel LANG Foto: Jiří HOKŮV a Marie KŘÍŽOVÁ Jedním slovem nepřehlédnutelný. Jakmile vstoupíte do kanceláře ředitele Ústřední vojenské nemocnice Praha plukovníka MUDr. Štefana Brunclíka, okamžitě na něm spočinete pohledem. Meč ve skleněné vitríně. Na jeho čepeli se skví zřetelný nápis: Manažer roku 2005 v kategorii A. Rozhodl jsem se, že bude mít svoje čestné místo v mojí kanceláři v nemocnici, říká plk. Š. Brunclík při pohledu na manažerský meč. Patří sem. Vždyť nejde pouze o osobní ocenění. Je to i pracovní záležitost. Navíc vzbuzuje náležitý respekt u podřízených a člověk nikdy neví, kdy se mu může na této židli hodit, dodává ředitel ÚVN s úsměvem. Smích ho však přešel nedlouho po vyhlášení výsledků soutěže Vojenský manažer roku 2005 v hlavním sále MO Na Valech. Nejprve převzal z rukou náčelníka Generálního štábu AČR ocenění za 1. místo v kategorii A (ředitelé sekcí, samostatných odborů a jejich zástupci v rámci GŠ AČR, velitelé, zástupci velitelů a náčelníci štábů OTV, ředitelé ředitelství v rámci VSPodV a jejich zástupci), poté poblahopřál ostatním vítězům a povinně postál fotografům. Vítězné rozpoložení však záhy zmizelo. Stačilo ujet pár stovek metrů autem. Najednou jsem zaslechl podivný zvuk. Takové křupnutí a řinčení skla. Po chvíli mi došlo, co se stalo. Meč, respektive jeho schránka přišla k újmě. Popadl mě vztek. Avšak jen do chvíle, než jsem si uvědomil, že střepy přinášejí štěstí. S tímto bonusem jsem zkrátka nepočítal, vzpomíná Š. Brunclík. NEVĚŘIL, ŽE ZVÍTĚZIL Vítězství v této soutěži plukovníka Brunclíka doslova překvapilo. Kvůli slavnostnímu aktu byl nucen přerušit preventivní rehabilitaci ve Špindlerově Mlýně a vydat se do Prahy. Vůbec jsem to nečekal. Konkurence byla silná a že hodnotící komise vybere za vítěze právě Brunclíka, je pro mě překvapením. Samozřejmě velice příjemným. O to více, neboť se týká vojenského zdravotnictví. Je potěšitelné, že i v této oblasti lze dosáhnout kromě profesního také výrazného manažerského úspěchu, dodává ředitel ÚVN. Sebekriticky přiznává, že k dosažení nejvyšší resortní manažerské mety mu zcela jistě napomohla mezinárodní akreditace jeho střešovické nemocnice. Byla to velká sláva, když 16. března 2005 převzal od výkonného ředitele organizace Joint Commission International akreditační certifikát. Vždyť tuto poctu získala Ústřední vojenská nemocnice Praha jako první nemocnice nejen v České republice, ale v celé střední a východní Evropě. A že šlo o vojenské zdravotnické zařízení, představuje skutečný unikát. Nemocnice však nesmí usnout na vavřínech. Mezinárodní akreditace se nedědí, není doživotním uznáním. Pokud by se kvalita péče a plnění standardů zhoršily, může být toto ocenění nemocnici odejmuto. Každé tři roky probíhá tzv. reakreditace. Samozřejmě že ji chceme obhájit. To je můj prvořadý úkol. Tady se ukážou moje skutečné manažerské schopnosti. Uspěješ, nebo prohraješ. Jiné cesty není, říká plukovník Brunclík. CESTA K VRCHOLU Na post manažera vedou dvě cesty. Buď je někomu shůry dáno nebo se k ní tvrdošíjně propracovává. Šestačtyřicetiletý plukovník Štefan Brunclík je tím druhým příkladem. První zkušenosti nabyl počátkem devadesátých let v litoměřické ženijní brigádě a poté u zdravotnického praporu v Terezíně, jemuž bezmála čtyři roky velel. Následující období pracoval na velitelství vojskové zdravotnické služby a na sekci, později odboru vojenského zdravotnictví, a to vždy jako zástupce velitele. Mezitím absolvoval roční kurz důstojníků zdravotnické služby ve Spojených státech amerických. Dnem 1. června 2004 se ujal funkce ředitele Ústřední vojenské nemocnice Praha po plukovníkovi M. Bartošovi, jenž zde působil téměř devět let. V ÚVN dnes šéfuje 1629 zaměstnancům, z nichž je 86 vojáků z povolání. Řídí nemocnici, v níž je ročně ambulantně ošetřeno přes 800 tisíc pacientů. A co se týče financí, tak ani tady nestojí při zdi. Vždyť roční obrat ÚVN se pohybuje okolo půldruhé miliardy korun. Na manažerské škole, kterou v současné době studuji, nás učí, co a jak musíme dělat, abychom byli úspěšní. K tomu je však nutno přidat to nejdůležitější, a to osobní přístup k lidem. Přísně diferencovaný, avšak paušálně citlivý. Jinými slovy, musí v tom být kus vašeho já. Tím naladíte svoje podřízené, aby pracovali co nejefektivněji. Aby ze sebe vydali to nejlepší, co v nich je. Někdy se to daří více, někdy méně, konstatuje plk. Brunclík. Sám o sobě říká, že hodně dá na mínění svého nejbližšího okolí. Vyslechne názor a pak ho s dotyčným konzultuje. Když je přesvědčen, že je správný, rozhodne o jeho realizaci. Je typem člověka, který se snaží vyjít lidem vstříc. Na druhé straně dokáže i bouchnout do stolu či zvýšit hlas. To však není podmínka úspěchu, být krutý na lidi. Nelze dopustit, aby se vás podřízení báli. Za vším musíte vidět konkrétního člověka. Razantnost je třeba citlivě vážit. Některý funkcionář je na první nastartování, já jsem až na třetí. Opakovaně jsi nesplnil úkol, tak jdeš z kola ven. Je to nepříjemné pro obě strany, ale nedá se nic dělat. Vše musí směřovat ku prospěchu celku. Na druhé straně tady nechci žádné tzv. houpací koně. Servilního podřízeného, jenž bez přestání přikyvuje na všechno, co řeknu. To mě doslova vytáčí, říká ředitel ÚVN Praha. Štefan Brunclík je ředitelem nemocnice a zároveň důstojníkem s vysokou hodností. Lze zmíněná fakta skloubit? Nezáleží, kolik toho máte na výložkách, nýbrž jakou autoritou OBRAZ ČTRNÁCTÉHO ŘEDITELE Od roku 1938, kdy byla tehdejší Masarykova vojenská nemocnice, nyní ÚVN Praha, založena, je Štefan Brunclík jejím čtrnáctým ředitelem. Byť není ve funkci dlouho, jeho osobitý rukopis je tady znát. Nejčastěji jsou s ním konfrontováni nejbližší spolupracovníci. Plukovníka Brunclíka považuji za vojenského profesionála. Je schopným manažerem, který ví, jak dosáhnout cíle. Kvituji, že dokázal posílit vojenský charakter nemocnice, říká MUDr. Ladislav Šerák. Na jeho slova navazuje MUDr. Ladislav Lednický: Oceňuji na něm pozitivní kontakt s nadřízenými orgány. Je velice obratný a zdatný v jednání. To je pro nemocnici velkým přínosem. Prosadit některé záležitosti, obzvlášť v současné době, je velmi těžké, avšak ředitel je vytrvalý a přitom dostatečně razantní. Spolupracuje se mi s ním dobře. V obdobném duchu hovoří také hlavní sestra Bc. Lenka Gutová: Jako nadřízený je tolerantní, avšak na splnění úkolů důsledně trvá. Dokáže ocenit poctivý přístup k práci. Odvádí maximum ve prospěch nemocnice. Koho by výše uvedená slova nepotěšila? Ředitel Ústřední vojenské nemocnice Praha si jich váží, avšak nepřeceňuje je. Není to přece o mně. Dobro pacienta je nejvyšší zákon, říká na závěr plukovník MUDr. Štefan Brunclík

11 POZEMNÍ SÍLY POZEMNÍ SÍLY Jak lítají šestnáctikilové ŠIŠKY? Text a foto: Jaroslav PAJER Několik much jednou ranou zabili vojáci ze 72. mechanizovaného praporu z Přáslavic při svém desetidenním vyvedení do Vojenského výcvikového prostoru Boletice ve druhé polovině března. Možná někoho při pohledu na mapu Česka napadne, proč ho měli tak daleko od kasáren, když výcvikový prostor Libavou mají za humny? Odpověď je stručná. Právě proto. stupně družstva, 2. mechanizovaná rota, jež se připravuje na rotaci v zahraniční misi Althea, prohlubovala dovednosti po četách. NECHALI SE I KOUSAT Právě tato rota, jíž velí poručík Jiří Novotný, je nejstmelenější jednotkou praporu. V Bosně a Hercegovině čeká její vojáky střežení základny poblíž města Tuzly. Tomu podřizují i svou současnou přípravu. Ze dvou bojových vozidel postavili na polní cestě improvizované kontrolně-propouštěcí místo a procvičují tu postupy při prohlídce osobního automobilu. Na jiném místě se seznamují s metodikou důkladné osobní prohlídky, vedle probíhá zdravotnická příprava zaměřená na ošetření střelných poranění. Poslední pracoviště řídí psovodi, přivádí nás na odlehlý plácek poručík Jiří Novotný. Na první pohled obvyklý výcvik psů. Ovšem mezi figuranty jsou kromě psovodů i další příslušníci roty. Každý si tu na vlastní kůži, a to doslova, vyzkouší, jaké to je, když je zadrží služební pes. Zvyšují si tak psychickou odolnost, vysvětluje velitel roty, protože postavit se proti psovi, byť s ochranným rukávem, vyžaduje jistou odvahu. Zaměstnání tu řídí podpraporčík Jaromír Valentík, velitel družstva psovodů. Jeho čtyřnohými pomocníky jsou němečtí ovčáci Nero a Míša. S prvním právě předvádějí zadržení dvou narušitelů, rotmistra Tomáše Borkovicse a podporučíka Pavla Zahradníčka, najednou. Jaromír Valentík má v kynologii bohaté zkušenosti. Nedávno se vrátil ze služby psovoda v česko-slovenském praporu KFOR z Kosova. Pes tam působil spíše preventivně, vzpomíná. Myslím, že právě proto, že se s námi účastnil různých akcí a operací, nedocházelo tam ze strany místního obyvatelstva k narušení pořádku. začala přeškolovat. Co se týká dělostřelby, bylo to něco úplně jiného, než co jsem se učila ve škole, vypráví. Musela jsem začít všechno od počátku. Výpočet prvků, práce s mapou, busolou... Znamenalo to studium knížek, předpisů, tabulek střelby. Významně jí při tom, jak přiznává, pomohli i zkušenější kolegové. Podporučice zatím v četě měla jen jednoho příslušníka. Prvního dubna očekávala nástup ostatních. Hned ale odjedou do Vyškova na kurz, říká. Mám to naplánované tak, že na dva tři dny se za nimi pojedu podívat. Aby je rychleji poznala, ale také proto, aby si zvykli, že jim bude velet ženská. Z řízení jednotky strach nemá. Jednak si to vyzkoušela, když musela zastoupit nepřítomného velitele baterie, jednak jí vojenské řemeslo přitahovalo už od základní školy. Mně se na tom líbí, že práce není jednotvárná. Že si nesednete do kanceláře a neděláte stále jen papíry nebo nestojíte někde ve fabrice u pásu. To by mě určitě nebavilo. TEPRVE DRUHÉ STŘELBY Mezitím, co jsme si povídali s velitelkou 2. palebné čety, se příslušníci 1. čety připravili ke střelbám. Budeme střílet polopřímým zamířením cvičení jedna, prozrazuje nadporučík Petr Janáček, velitel minometné baterie samohybných minometů 120 mm PRAM. To znamená, že se střílí na cíle v přilehlé stráni vzdálené necelé 3 kilometry. Je tam 7 terčů, které představují BVP s pěchotou, přesněji palebné postavení mechanizovaného družstva v obraně. Je to jedno z lehčích cvičení, doplňuje jeho zástupce poručík Michal Voltr. Dlužno dodat, že to jsou pro nově se tvořící jednotku teprve druhé střelby z tohoto druhu minometu. První se před časem konaly na Libavé. Mezitím k nám ale přišli noví vojáci, pokračuje poručík Voltr. Ti byli v kurzu na Vojenské akademii ve Vyškově vycvičeni na tažený minomet. To je ta známá trojnožka. A my je dnes přecvičujeme na samohybný, který je složitější. Jak se dovídáme, odlišný je mimo jiné v tom, že se 16kilogramové miny, kterým tu říkají šišky, nenabíjejí ručně, ale připravují se předem do zásobníku automatického nabíječe. To pak umožňuje až dvakrát rychlejší palbu. ANI SNÍH, ANI CHLAD... Počasí na střelnici minometčíkům ale příliš nepřeje. Kvůli opravám nastavení zbraně totiž potřebují vidět výbuch miny v dopadové ploše. Tu však čas od času překrývá mlha. Velitel jednotky proto vybírá bližší cíle, které jsou zřetelnější. Při zaměřování jsme cíl viděli, svěřuje se miřič rotný Ladislav Mihályi, ale než mina dopadla, její let trvá kolem 30 vteřin, mlha se přelila a výbuch kolikrát vidět nebyl. K baterii nastoupil v loňském srpnu a tohle jsou jeho první střelby ze samohybného minometu. Na svůj úkol je docela pyšný: Miřič uděluje minometu správný náměr směr, kam má střílet. Musí stále dávat pozor, aby byly vyrovnané libely, náklon a hlavně potom nastavit prvky, které jsou velené. Protože tam se můžu splést o jeden dva dílce a letí to o dvě stě tři sta metrů dál. Michal Tučný v jedné písničce zpívá, že ani sníh, ani mráz, ani déšť, ani stín, ani pláč na Fešáky neplatí... Obdobně tak na přáslavické minometčíky neplatil sníh ani chlad, ani ta proklínaná šumavská mlha. Většinou jsme se trefili, ubezpečil nás totiž Ladislav Mihályi. Myslím, že neúspěch je u této mašiny minimální. Náš útvar je mladý a už absolvoval několik etap výcviku, objasňuje zástupce velitele praporu major Ján Škivra. Takže cílem tohoto vyvedení je zesumarizovat jednotlivé učební úkony a procvičit u jednotek přesun, výcvik, zabezpečení, návrat a ošetření techniky v jednom komplexu. Významnou roli hrálo i to, aby si staří harcovníci, kteří znají výcvikový prostor Libavou jak své boty, vyzkoušeli výcvik v neznámém prostředí. To, co na domácí půdě zvládají za chvíli, v Boleticích plnili o poznání pomaleji. V plánu vyvedení toho měli Přáslavičtí hodně. Ve střelecké přípravě je kupříkladu čekaly střelby z pistole, samopalu, kulometu, odstřelovací pušky a pancéřovky RPG-7, házení granátu F-1 a také střelby plnou ráží z lafetovaných zbraní na BVP-2 a ze samohybných minometů. K tomu se pochopitelně řadily i další předměty řízení bojových vozidel, ochrana proti zbraním hromadného ničení, spojovací, topografická, zdravotnická... V taktice se příslušníci první a třetí roty, které ještě nejsou naplněné a před nedávnem k nim přišli noví vojáci, zdokonalovali v bojových drilech do JEDNOTVÁRNOST BY JI DEPTALA Tak jako v ostatních jednotkách praporu je nyní velká část příslušníků na svých funkcích teprve nováčky, byla v jistém slova smyslu na svém postu začátečníkem i podporučice Šárka Krejčiříková, velitelka 2. palebné čety minometné baterie. Původně totiž vystudovala bakalářský obor zbrojíř zbraně, munice, řízení provozu výzbroje. A protože pochází z Kroměříže, chtěla po studiu sloužit na Moravě. Byly jí nabídnuty Přáslavice, ovšem musela změnit profesi. A tak se před půldruhým rokem 20 21

12 MODERNIZACE MODERNIZACE U PROTILETADLOVCŮ moderně a intenzivně Jen v rámci základního přeškolovacího kurzu provede operátor na simulátoru RBS-70 více než 1200 zachycení cílů a navedení raket Text: Michal ZDOBINSKÝ Foto: Jan KOUBA a Jiří HOKŮV Spolu s novou technikou přicházejí k jednotkám protiletadlového raketového a protiletadlového vojska také moderní výcvikové prostředky. Koncem loňského roku byl spolu s jedním odpalovacím zařízením raketového kompletu RBS-70 dodán i první trenažér a před nedávnem došlo k otevření nové učebny ASVŘP. Stalo se tak 11. ledna ve vyškovském komplexu, kdy novou trenažérovou učebnu automatizovaného systému velení a řízení palby protiletadlového oddílu (ASVŘP) předal do užívání zástupce ředitele Ředitelství výcviku a doktrín plk. gšt. Ing. Jan Neplech spolu s ředitelem společnosti Retia Ing. Petrem Novákem. V učebně jsou v odděleném prostoru instalována dvě pracoviště operátorů s počítačovými konzolami a spojovacím vybavením. Vše je identické jako u skutečného místa bojového velení ASVŘP (bližší informace viz A report 8/2005), které se u reálného kompletu nachází uvnitř kontejneru na vozidle T-815. Ve zmíněném prostoru učebny mohou dva příslušníci směny tedy velitel-operační důstojník a palebný důstojník nacvičovat prakticky vše, s čím by se mohli setkat v praxi. To znamená, že se na displejích počítačových kontrol ze záznamu objevují jak taktická zobrazení, tak i obrazy sloučené vzdušné situace odpovídající skutečným podmínkám. Obsluha tedy může do detailu či libovolně dlouho nacvičovat vyhodnocení vzdušné situace, řešení nejrůznějších modelových stavů, povelovou techniku, osvojovat si správné návyky při vedení hlasové komunikace atd. Všechny činnosti směny jsou zaznamenány pro následné vyhodnocování jejího rozhodování a postupů. Kromě toho mohou na učebně cvičit i velitelé družstev vybaveni terminály palebného prvku. Tento přenosný zodolněný počítač s displejem o úhlopříčce 21 cm dostává z místa bojového velení v grafické nebo textové podobě informace o cíli, a na jejich základě pak velitel družstva řídí operátora vlastního protiletadlového palebného systému. I na to bylo pamatováno, protože v jiné části místnosti jsou dva simulátory pro operátory samohybných protiletadlových raketových kompletů S-10M. Tím však možnosti učebny ještě nekončí. Díky dvojici antén na střeše budovy je možné přímé propojení jak s dvojící skutečných kompletů S-10M umístěných ve vyškovském komplexu, tak se třetí součástí kompletu ASVŘP, kterou je aparatura vzdušného pozorovatele. Toto zařízení pro zjišťování cílů mimo oblasti pokryté radiolokátory není součástí vlastní učebny, ale pozorovatelé si budou na výcvik přivážet své soupravy. Učebna má kapacitu 10 osob a do budoucna se počítá s jejím propojením se simulátorem nového protiletadlového raketového kompletu RBS-70. OBSLUHY RBS-70 JIŽ CVIČÍ Součástí nákupu 16 kompletů RBS-70 je také dodávka dvou učebnových simulátorů. Jak již bylo zmíněno, první byl dodán v listopadu 2005, druhý přijde letos. Ještě v loňském roce proběhlo u švédského výrobce školení 4 instruktorů a 2 techniků, kteří pak u nás budou cvičit obsluhy. Dodání prvního simulátoru tak 25. protiletadlové brigádě ve Strakonicích otevřelo cestu k zahájení výcviku obsluh první baterie. Ta by měla být v průběhu letošního roku nejen přezbrojena ze zastaralých přenosných systémů S-2M na nesrovnatelně výkonnější komplety RBS-70, ale k musí dosáhnout počátečních operačních schopností. Podle velitele 252. protiletadlové raketové skupiny pplk. Jozefa Vejdělka se jedná o napjaté termíny, a tak se na novém simulátoru začalo cvičit hned 2. ledna. Tříčlenné obsluhy odpalovacího zařízení RBS-70 nejprve projdou třítýdenním přeškolovacím kurzem rozděleným na teoretickou část (zahrnuje bezpečnost, seznámení se s jednotlivými částmi kompletu, postřelovacími sekvencemi atd.), praktický výcvik na simulátoru a praktický výcvik se skutečným kompletem v terénu (složení, rozložení či přebíjení v rámci časových norem, vyhledávání cílů atd.) Do konce roku však musejí bojové posádky projít ještě dvoutýdenním zdokonalovacím výcvikem, a pokud si uvědomíme, že se počítá s obsazením každého odpalovacího zařízení třemi obsluhami (aby se v případě bojového nasazení mohly střídat v osmihodinových směnách), nebyla by příprava takového množství vojáků v tak krátkém čase bez moderního simulátoru možná. NESPOČET MOŽNOSTÍ Nejvíce času v rámci obou kurzů stráví vojáci na simulátoru. Přestože bude vždy existovat rozdíl mezi ostrým použitím zbraně ve stresu skutečných bojových podmínek a výcvikem v klidu učebny, dokáže na druhou stranu dnešní moderní simulační technika navodit podmínky, které již téměř odpovídají reálné situaci. Umožňuje bezpečné taktické zvládnutí složitých moderních zbraní za zlomek finančních nákladů. Vždyť jen v rámci základního přeškolovacího kurzu provede operátor na simulátoru RBS-70 více než 1200 zachycení cílů a navedení raket. Aby si obsluhy nemohly zvyknout nebo zapamatovat průběh jednotlivých situací, je v programovém vybavení simulátoru více než 200 cílů (nejméně 60 je velmi obtížných), které musí střelec vyhledávat a ničit i v noci, v mlze, za deště, proti slunci atd. Nezanedbatelné je to, že konkrétní činnost střelce může sledovat nejen instruktor, ale i další vojáci kurzu, protože vše, co vidí střelec ve svém zaměřovači, se promítá na stěnu učebny. Vše se rovněž zaznamenává a vyhodnocuje. Podle jednoho ze čtveřice instruktorů npor. Suchého umožňuje simulátor například vyhodnotit vzdálenost mezi optimálním bodem zásahu cíle (za ten se považuje přední část letadla s kabinou) a místem, kde cíl raketa skutečně zasáhla. Rovněž lze velmi dobře vyhodnotit jak citlivě, nebo naopak razantně operátor prováděl navádění tedy jinými slovy, jak musela raketa manévrovat. Pro přechod na RBS-70 jsou prioritně vybírány obsluhy nahrazovaných přenosných protiletadlových raket S-2M, které mají potřebné poznatky z taktiky, ovládají zásady budování obrany, maskování a mají za sebou ostré střelby. I to bude mít vliv na hladší přezbrojení na nový zbraňový systém a i na to, že od bude první baterie těchto ve své kategorii nejvýkonnějších přenosných protiletadlových řízených střel připravena k počátečnímu bojovému nasazení v rámci brigádního bojového uskupení české armády

13 MODERNIZACE AKTIVNÍ ZÁLOHA UČILI se, jak UČIT Text: Jaroslav PAJER Foto: autor Když odjížděli do Švédska, znali jen název zbraně, po měsíčním kurzu se vraceli jako jedničky Vojáci legendárního patrona Firmy, které budou uvolňovat příslušníky aktivní zálohy na cvičení, by měly být daňově zvýhodněny Byli čtyři. Nadporučík Jan Suchý, podpraporčíci Tomáš Hanáček, Roman Jirků a nadrotmistr Tomáš Dědoch. První tři od 252. protiletadlové raketové skupiny ze Strakonic, zbývající z vyškovské Vojenské akademie. Jejich posláním bylo naučit se ovládat nový přenosný protiletadlový raketový komplet RBS-70 a výcvikový trenažér, aby mohli své poznatky předávat svým kolegům v Česku. Na sever Evropy jeli vlastně dvakrát. Poprvé loni v květnu, kdy měli týden na běžné seznámení s kompletem a stejnou dobu pak pomáhali při jeho vojskových zkouškách. Podruhé tam odjeli v září a během měsíčního kurzu se z nich stali certifikovaní instruktoři RBS-70. Výcvik probíhal od půl deváté ráno do páté šesté večer, vzpomíná pprap. Tomáš Hanáček. Kurz začal tím, že nám všechno ukazovali na obrázcích. K tomu přidali manuály a popisy. Takže jsme komplet nejprve probírali teoreticky a postupně se dostávali k praktickým částem. A to pak byl dril. Pořád jsme se ho učili ovládat, pořád jsme cvičili. Jaké jsou vlastně pocity, když člověk poprvé dostane do rukou úplně novou, drahou a hlavně neznámou zbraň? Za začátku, když člověk na simulátor sedne, tak se zdá, že je to strašně těžké, že nedokáže letadlo pořádně zaměřit, svěřuje se velitel družstva Tomáš Hanáček. Ale potom, za hodinku za dvě, už je schopen první lehký cíl postřelovat. Vysvětluje také, že kromě značného množství informací, jež potřebuje střelec-operátor dostat do hlavy, je zpočátku obtížné naučit se koordinovat pohyb kompletu. Člověk nejprve sleduje letadlo hrubým mířením, kdy pohybuje celým kompletem, a potom jemným mířením, kdy palcem ovládá joystick, jímž navádí raketu na cíl. Na to je třeba si zvyknout. Když všichni zvládli role operátorů, na trenažéru při tom celkově odstříleli více než 2500 cílů, čekal je řídicí počítač trenažéru. Na něm se učili využívat veškeré možnosti, které program simulátoru dovoluje, a vytvářet tak nejrozmanitější vzdušné situace, od těch lehkých až po nejtěžší, kdy má střelec na reakci jen pár sekund a navíc třeba za špatné viditelnosti. Ovšem jejich výcvik nespočíval pouze v přípravě na simulátoru. Kromě teorie, abychom věděli, jak skutečný komplet funguje, se týkal i praxe. Abychom ho uměli vzít do ruky, přebít ho, rozložit, složit. A to vše v časových normách, doplňuje kolegu nadporučík Jan Suchý, zástupce velitele baterie. Ale ani tím jejich příprava neskončila. Museli se také naučit, jak učit. Písemné přípravy jsme si začali chystat už v průběhu kurzu, protože jednou jeho částí bylo vymyslet, jak obsluhu RBS budeme školit u nás, objasňuje Jan Suchý. Samozřejmě že nám při tom pomohlo pozorování postupu švédských instruktorů. Vždyť je měli v rukou zkušení operátoři. Jeden z nich měl kupříkladu s kompletem RBS-70 odstříleno už přes 200 ostrých raket. Kurz byl zakončen písemkou a praktickou zkouškou na simulátoru. Naši v průměru dosáhli 98% úspěšnosti. Však je také švédští lektoři vyhodnotili jako nejlepší absolventy, které kdy připravovali. Dokonce uvažovali o tom, že by testy přepracovali tak, aby byly trošičku tvrdší, usmívá se nadporučík Suchý. Ale pak přiznali, že by třeba potom jiní už kurzy neudělali. Text: Vladimír MAREK Foto: autor Václav Morávek z legendární odbojové skupiny Tři králové se často nechával slyšet, že věří pouze v Boha a své pistole. Byl skutečně mimořádným důstojníkem, proto si ho také za svého patrona vybrali příslušníci aktivní zálohy. Právě na tohle upozornil náčelník Generálního štábu generálporučík Pavel Štefka v úterý 21. března 2006, když v Praze předával jedenácti vybraným příslušníkům aktivní zálohy a patnácti profesionálním vojákům AČR Pamětní odznak štábního kapitána Václava Morávka. Odznak s tímto jménem nechť je pro vás připomínkou odvahy a statečnosti, s níž se i vy perete o své místo na slunci jako příslušníci aktivní zálohy Armády České republiky. Nesmírně si vážím toho, co děláte. A to nejen ve prospěch armády, ale celé společnosti. Aktivní záloha je totiž připravována právě na řešení krizových situací. Roty aktivní zálohy zatím působí převážně u krajských vojenských velitelství (KVV). Výjimkou v tomto směru je tankistická rota v Přáslavicích a výsadkářská v Prostějově. Podle náčelníka Generálního štábu by postupně každý útvar naší armády měl mít svoji vlastní jednotku aktivní zálohy. To kromě jiného také přispěje ke sbližování jednotlivých regionů s armádou. V souvislosti s naplňováním těchto jednotek generál Štefka uvedl, že na příslušníky aktivní zálohy nemůžeme klást takové zdravotní a fyzické požadavky jako na profesionální vojáky. Nějaké úlevy určitě budeme muset připustit. Pokud je člověku například čtyřicet let, tak zřejmě bude mít o něco větší váhu, než měl ve dvaceti. To ale ještě neznamená, že by musel být špatným vojákem. I pokud bude mít drobný zdravotní problém, nemusí mu to ještě bránit v tom, aby plnil stanovené úkoly. Tak extrémní výcvik u aktivní zálohy nevyžadujeme. To se samozřejmě netýká jednotky aktivní zálohy speciálních sil v Prostějově, řekl náčelník GŠ. Po předání odznaků a slavnostním přípitku se živě diskutovalo mezi zástupci aktivní zálohy a představiteli AČR. Jako nemalý problém se jeví uvolňování záložních vojáků jejich zaměstnavateli. I když i v tomto směru existují podle velitele čety bojového zabezpečení roty ústeckého KVV podporučíka Pavla Moravce čestné výjimky. Například já jsem nikdy s uvolňováním žádné problémy neměl. Představitelé naší firmy jsou tak trochu hrdí na to, že se právě jejich zaměstnanec zapojuje do činnosti aktivní zálohy. Generál Štefka přítomné informoval, že připravují zákon, který by přinášel určité výhody firmám zaměstnávajícím příslušníky aktivní zálohy. Jednou z možností je například úleva na daních. Když jsme tyto úpravy předběžně projednávali ve výboru pro obranu a bezpečnost Poslanecké sněmovny, všichni s tím souhlasili. Tvrdili, že je to dobrý nápad. Za současné situace ale přijetí tohoto zákona již není reálné, musíme počkat až po volbách. A tak se alespoň snažíme rozesílat zaměstnavatelům děkovné dopisy, to ale není systémové řešení. Podle výkonného praporčíka roty aktivní zálohy KVV Liberec rotmistra Václava Svobody jim také komplikuje život, že nemají vlastní polní stejnokroje a další materiál. Pokaždé, když se účastníme týdenního cvičení, vždy dva dny ztratíme s fasováním a odevzdáváním výstroje. Generál Štefka uvedl, že i na tomto problému se již pracuje. Příští rok by měl být definitivně vyřešen. Každý z aktivních záložáků bude mít svou vlastní výstroj uloženu v kasárnách v místnosti, kterou si jednotka aktivní zálohy zapečetí. Pouze zbraně budou muset být uloženy ve zbrojním skladu. To uvítal podporučík Pavel Moravec Jsem přesvědčen, že takto si lidé budou svěřeného materiálu daleko víc vážit a lépe ho i ošetřovat, než když ho měli pouze krátkodobě zapůjčený na cvičení

14 KFOR KFOR Vycítit pulz života Text: mjr. Jindřich PLESCHER a mjr. Petr SÝKORA, 8. kontingent AČR v silách KFOR Foto: mjr. Jindřich PLESCHER Ve struktuře 8. kontingentu AČR v silách KFOR má významné místo jeho styčný a monitorovací tým (Liaison Monitoring Team, LMT). Jsme kontaktním i monitorovacím prvkem pro civilní záležitosti v našem prostoru odpovědnosti, říká k jeho poslání velitelka týmu poručice Linda Dittrichová. Skupinu čtyř českých vojáků doplňuje příslušník slovenského kontingentu. Dalším členem je tlumočník. Většinu dne jsme v terénu. Jsme prodlouženou rukou KFOR směrem k místní samosprávě, vládním a nevládním organizacím a především k běžným občanům. Snažíme se vycítit pulz života místních obyvatel, objasňuje působení týmu poručice Linda Dittrichová. Český tým působí v oblasti Podujeva. Na území necelých 700 km 2 podél administrativní hranice se Srbskem žije na 130 tisíc obyvatel. Je to jen odhad. První sčítání obyvatel od konce konfliktu by mělo proběhnout v tomto roce. Přibližně polovina obyvatel je přitom mladší osmnácti let. Oblast je prakticky monoetnická. Jen v malé příhraniční enklávě Sekirača žije třináct kosovských Srbů. Dalším menšinovým etnikem jsou Romové, kterých v okrese žije přibližně tisíc. V obvodu podujevského správního střediska je celkem sedmdesát sedm obcí. Oficiální údaje říkají, že nezaměstnanost zde dosahuje šedesáti pěti procent. Neoficiálně se však hovoří až o devadesáti. Nejvíce sociálně slabých rodin je ve městě. Lépe jsou na tom lidé z venkova. Obživu jim zajišťují políčka a většinou mají i krávu a drůbež. Sociální dávka pro rodinu, kde jsou všichni nezaměstnaní a nemají žádný pozemek, činí maximálně 60 eur měsíčně, a to bez ohledu na to, jak je rodina početná. Naše kancelář na podujevské radnici je otevřena každý pracovní den. Při jednání s místními lidmi nám pomáhá tlumočník, říká praporčice Markéta Mikulová. Pravidelně také jezdíme za starosty obcí. Zúčastňujeme se řady jednání s představiteli místní správy a samosprávy a nevládními organizacemi, dodává další členka týmu praporčice Radka Liškutinová. S vysokou nezaměstnaností souvisí i obecně nízká životní úroveň. Rodiny žijí, jak se dá. Většinou mají někoho v zahraničí a jsou zvyklí si pomáhat. Naděje vkládají do vyřešení statusu Kosova. Očekávají, že do oblasti přijdou investoři a bude více práce. Nejvíce starostí však nyní mají s dodávkami elektřiny. V některých oblastech jsou lidé bez elektřiny po většinu dne. Dlouhá a tuhá zima, která sužovala Kosovo stejně jako Českou republiku, už je na odchodu. Všichni se těší na jaro. Velmi citlivým úkolem týmu je monitorování návratu uprchlíků. V našem prostoru odpovědnosti se letos uvažuje o příchodu sedmi romských a přibližně dvaceti srbských rodin. Vše je ještě v jednání. Tento složitý proces koordinuje Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), vysvětluje praporčice Radka Liškutinová. Tým má k dispozici dva terénní Land Rovery. Jezdíme převážně po nezpevněných a rozbitých komunikacích. V zimě nebylo nic neobvyklého, že děti sáňkovaly přímo na silnici. Také místní řidiči jezdí riskantněji, než jsme zvyklí. Každý z nás měsíčně najezdí okolo 1500 kilometrů, říká podpraporčík Miroslav Mžourek. Příslušníci týmu znají radosti i trápení místních obyvatel. Pomáhají jim radou a dodávají i naději. Vždyť jde především o to, aby lidé v Kosovu sami převzali odpovědnost za vlastní životy i budoucnost a své problémy řešili co nejvíce samostatně. Na hlavní třídě, pokud se tak dá nazvat asi sto metrů dlouhý pás udusané hlíny lemovaný malými obchůdky se zeleninou a oblečením, je i kavárnička. Je to malý prosklený přístřešek, kde při dvou štamgastech, kteří přijdou na kávu, je už plno. Všichni se tu znají. Poklidně tu vedle sebe žijí Srbové, Romové a pár albánských rodin. Na konci hlavní ulice stojí vcelku nově vyhlížející budova. Je to místní zastupitelstvo srbské enklávy ve vesnici. Projdete ještě mezi domky romské čtvrtě. Až tam, kde končí silnice u právě rozvodněné řeky. A jsme u problému. Cesta pokračuje dál na druhé straně břehu, ale chybí tu most. Most, který by spojoval srbskou vesnici Plementinu a albánskou vesnici Hamidiu. Kdysi tu most stál, ale před pár lety byl Kdo postaví most naděje? Text a foto: por. Magdalena DVOŘÁKOVÁ, 8. kontingent AČR v silách KFOR Plementina je nevelká a chudá, převážně srbská vesnička v centrální části Kosova. Na půl cesty k Obiliči, na půl cesty do Prištiny. Téměř idylický obrázek venkova. Spousta dětí, které si hrají bezstarostně na ulicích, mezi nimi pobíhají psi a drůbež. Hloučky mužů postávají podél silnice a o něčem diskutují. Na nekonečně dlouhé šňůry mezi domy věší ženy prádlo. vyhozen do vzduchu vojáky KFOR. Situace si to tehdy vyžadovala. Teď tu jsou jen jeho zbytky obklopené neuvěřitelným množstvím odpadků. Tristní pohled. Asi byste si řekli, že největší problém bude získat peníze na jeho opravu. Není tomu tak. Prostředky by tu byly, ale vůle není. Samozřejmě ne z naší strany, ale ze strany obyvatel Plementiny. Na druhé straně říčky Sitnica mají svůj majetek, dvě stě padesát hektarů půdy. Jsou zcela izolováni od okolí, tak proč jsou proti obnově mostu? Mají strach. Je sedm let po válce a oni mají stále strach. Zatímco převážně albánští obyvatelé nedalekého města Obiliče jsou pro výstavbu mostu, obyvatelé malé vesničky to kategoricky odmítají. Všichni se bojí toho, co by se stalo po otevření cesty mezi břehy. Netvrdí, že most nikdy nebudou chtít. Jen říkají, že ještě stále není situace dost stabilní a vhodná. V momentě, kdy bude most postaven, oni si prý sbalí své nejnutnější věci a opustí své domovy, kde se narodili. Utečou do Srbska. Voda v řece je klidná, břehy pevné a na nový most jsou prostředky. Jsou tady i jednotky KFOR, které jsou připraveny kdykoliv podat pomocnou ruku. Přesto most asi hned tak stát nebude. Problém mostu v Plementině je viditelným symbolem problémů dnešního Kosova. Jde o znovupostavení mostu mezi dvěma břehy. O zlepšení vztahu mezi dvěma národy. Kromě mostu však zde stále ještě chybí sebevědomí, úcta k zákonům, vzájemná důvěra a především naděje ve společnou budoucnost

15 ARTHUR již brzy V druhé polovině letošního roku by AČR měla dostat dva moderní radiolokátory pro lokalizaci zbraňových systémů protivníka Text: Michal ZDOBINSKÝ Foto, kresby: Ericsson Microwave Systems V supermoderním a teprve před několika lety otevřeném komplexu firmy Ericsson Microwave Systems ve švédském Göteborgu již probíhá konečná montáž a zkoušky prvních dvou z celkem 3 objednaných radiolokátorů ARTHUR pro AČR. Na základě informací od zmíněného specializovaného výrobce senzorů a informačních sítí přinášíme nejnovější fakta o tomto programu. V průběhu 90. let vyvinutý ARTHUR (ARTillery HUnting Radar) je typickým představitelem specializovaných pozemních radiolokátorů pro zjišťování a lokalizaci dělostřelectva protivníka. Kromě toho má však ještě druhý hlavní funkční režim, kterým je řízení palby vlastního dělostřelectva. V režimu lokalizace zbraní radiolokátor vyhledává nad obzorem letící projektily, přičemž každý zjištěný cíl je v počáteční fázi letu sledován. Sledování probíhá tak, že radiolokační paprsek prohledává 4 malá prostorová okna okolo letícího cíle. Na základě několikasekundového sledování letícího projektilu pak systém ARTHUR vypočítává místo, odkud byla střela vypálena, a předpokládaný prostor jejího dopadu. Rovněž na základě velikosti radiolokační odrazné plochy projektilu a parametrů dráhy letu nejprve cíle rozliší na dělostřelecké a nedělostřelecké. Sledování nedělostřeleckých cílů končí a systém se nadále zaměřuje jen na dělostřelecké cíle. Podle rychlosti letu, koeficientu odporu, radiolokační signatury a elevačního kvadrantu (Quadrant /gun/ Elevation) dochází k přesnějšímu rozlišení na dělostřelecké projektily, miny, lehké a těžké neřízené raketometné střely. Zmíněné údaje ARTHUR automaticky předává prostřednictvím radiostanice nebo linkového spoje do příslušného střediska řízení palby vlastního dělostřelectva. Systém dokáže sledovat až 8 cílů současně a přitom zároveň vyhledávat další. Podle informací firmy Ericsson závisí konkrétní místo určení střílející zbraně protivníka na tom, pod jakým úhlem zachytí radiolokátor letící projektil (pokud by letěl kolmo k radiolokátoru, má minimální radiolokační odraznou plochu). Přibližně však lze říci, že na základě několikasekundového sledování letícího projektilu vzdáleného od radiolokátoru 20 až 25 km lze určit pozici, odkud byl vypálen s přesností 50 až 100 m. 1 VYZBROJOVÁNÍ 28 29

16 VYZBROJOVÁNÍ VYZBROJOVÁNÍ Na obdobném principu je založen i druhý zmíněný hlavní funkční režim řízení palby vlastního dělostřelectva. V tomto případě jsou na základě sledování dráhy vlastních dělostřeleckých granátů zaznamenávána místa jejich dopadu pro následnou rychlou a přesnou korekci vlastní palby, přičemž přesnost určení dopadu je obdobná jako ve výše zmíněném režimu. Prostřednictvím komunikačního systému přicházejí od vlastních jednotek vstupní data (pozice vlastních zbraní, předpokládané časy zahájení a ukončení palby, úsťové rychlosti projektilů, směr palby), která umožní dopředu určit příslušnou elevaci prohledávaného prostoru i provoz radiolokátoru pouze pro příslušnou dobu. ARTHUR může fungovat simultánně jak v režimu zjišťování a lokalizace zbraní protivníka, tak i řízení palby vlastního 3 dělostřelectva. Dokáže sledovat více než 100 cílů za minutu. RADAR NA KOLECH ARTHUR je řešen jako plně autonomní systém umístěný v klimatizovaném hliníkovém kontejneru se standardizovanými ISO rohovými úchyty. Uvnitř je prostor nejen pro pracoviště operátora s počítačovou konzolou (druhé pracoviště je k dispozici v tzv. výnosném provedení a umožňuje, aby operátor pracoval mimo kontejner, ale i v něm), ale také spojovací vybavení se dvěma radiostanicemi, inerciální navigační jednotka (určuje polohu s přesností 25 m a je možné ji kombinovat s přijímačem GPS), energetická jednotka a bateriové zdroje. Celý kontejner má hmotnost do 4000 kg a lze jej fakticky instalovat na libovolné vozidlo s příslušnou nosností. Srdcem celého systému ARTHUR ale pochopitelně představuje výkonný impulzně-dopplerovský radiolokátor pracující v pásmu C (5,4 až 5,9 GHz). Využívá pro snazší transport sklopnou 2,1 m 2 dlouhou a 1,2 m širokou anténní soustavu. Je tvořena 48 prvky s vyzařovacími štěrbinami, které umožňují elektronické vychylování paprsků jak v náměru, tak i v odměru. Anténa tedy při provozu nerotuje a vykrývá prostorovou výseč (azimut) v rozsahu 90 a v náměru 8 nad horizontem. Devadesátistupňovou výseč lze při vyhledávání cílů ještě rozdělit na 16 dílčích sektorů, přičemž některé z nich může RL ignorovat a šetřit tak nejen výkon, ale i snížit možnost vlastního odhalení. Pokud je potřeba sledovat situaci mimo zmíněný 90 prostor, anténa se do požadovaného směru mechanicky otočí (pohyb je možný v rozsahu 300 ). Radiolokátor má tři volitelné pracovní dosahy 20, 30 a 40 km. Kratší vzdálenost umožňuje lepší potlačování negativních vlivů způsobovaných například deštěm nebo klamnými cíli protivníka a zároveň vyšší celkovou sledovací schopnost systému. Typický pracovní dosah je v případě zjišťování a sledování dělostřeleckých granátů či min 20 až 25 km, v případě dělostřeleckých raket až do 40 km. ARTHUR dokáže rovněž sledovat i některé další cíle, jako například nízkoletící vrtulníky, letouny nebo dnes stále více využívané malé bezpilotní průzkumné prostředky. Jeho citlivost je taková, že údajně dokáže zachytit letící 12,7mm kulometný projektil. 4 Proto lze ARTHURa používat i jako účinný prostředek včasného varování vlastních jednotek, čímž tento systém přispívá k jedné z klíčových operačních schopností armády ochraně a udržitelnosti vojsk na bojišti. Tuto možnost si v praxi vyzkoušela například britská armáda v Iráku. PRVNÍ KONCEM LÉTA Počátkem října letošního roku by měl být oficiálně převzat první ARTHUR. Tomu by měly v polovině června předcházet testy ve Švédsku, na přelom srpna a září jsou naplánovány kurzy operátorů a okolo 20. září by měly proběhnout vojskové zkoušky. Pak by mělo následovat zmíněné oficiální převzetí prvního radiolokátoru a jeho předání dělostřelecké brigádě v Jincích. V listopadu by měl přijít i druhý systém a s dodávkou posledního se počítá v roce Jako nosič systému ARTHUR si česká armáda zvolila terénní nákladní automobil TATRA T-81526WR45 4 x 4 v provedení s dělenou 1 Vnitřní uspořádání kontejneru systému ARTHUR 2 Konzola operátora 3 Příklad operačního nasazení systému ARTHUR při ochraně vlastních jednotek nebo základny. Tři radiolokátory prakticky zajišťují pokrytí všech směrů. Jestliže fungují dva radiolokátory, což se předpokládá ve většině případů, třetí RL zůstává v záloze pro nepřetržitý 24hodinový provoz. 4 Názorná kresba přibližující operační režimy systému ARTHUR snímatelnou horní částí kabiny. To umožní celý systém přepravovat letouny C-130 HERCULES, přičemž příprava na vzdušný transport trvá přibližně hodinu. Vlastní skříň bude vybavena tak, aby obsluha mohla nezávisle na logistické podpoře plnit úkoly po dobu 2 až 3 dnů. Specifikum české verze představuje doplnění systému ARTHUR o tzv. interfaceový modul, který umožní jeho propojení se standardním dělostřeleckým systémem řízení palby ASPRO. Zmíněné zařízení, pracovně nazývané jako AIM (ASPRO Interfaces Module), je tvořené dvěma počítači a dvěma radiostanicemi instalovanými na lehkém terénním automobilu. První počítač prostřednictvím jedné radiostanice přijímá data z ARTHURa (druhá radiostanice slouží pro hlasovou komunikaci) a převádí je do druhého počítače, který je součástí systému ASPRO. Prostřednictvím obou počítačů lze naopak data ze systému ASPRO předávat do ARTHURa

17 REPORTÁŽ REPORTÁŽ Napalmová zkouška Zdolávání ohnivé dráhy je nejen o odvaze, ale především o obratnosti a správné orientaci v zadýmeném terénu Text: Vladimír MAREK Foto: Radko JANATA Vojáci vrazili do otvorů mobilní plynové komory hlavy tak rychle, že to vypadalo, jako by se právě zde chtěli schovat před všudypřítomnou zimou. Jeden z nich ji ale ještě rychleji vytáhl ven, zatímco oběma rukama strhával z obličeje masku, dusil se, kuckal a slzel. DOUŠEK SLZÁKU Hned při prvním nadechnutí uvnitř jsem si dal pořádného šluka slzného plynu. Zřejmě mi na masce netěsní trubička na pití, vysvětloval. Kontrola těsnosti a správného nasazení masek v plynové komoře byla ale jen jedním z prologů hlavního výcviku v podobě zdolávání ohnivé dráhy. Tedy výcvikového zařízení, které navozuje situaci na bojišti po dělostřeleckém či leteckém přepadu protivníka. Zaměstnání slouží k seznámení se vojáků s bojištěm a především ke zvýšení psychické odolnosti. Předchází mu teoretická výuka o zápalných látkách v učebnách a výcvik používání prostředků individuální ochrany. Ten stále ještě probíhal jen kousek od ohnivé dráhy. Více než stovka absolventů základního praporčického kurzu se ve Vojenské akademii Vyškov učila připravovat masku do pohotovostní polohy a zvládnout její správné nasazení na obličej v časovém limitu osmi sekund. To už ale organizátoři výcviku zapálili napalm umístěný na jednotlivých překážkách dráhy. První dvojice si nasadila masky a vyrazila na trať. Ze všeho nejdříve musí projít sklepem. Celý prostor je zadýmený granáty RDG 2. Spustit se nějaké tři metry dolů do podzemí a úzkým otvorem zase vylézt nahoru není za této situace zrovna jednoduché. Následuje domeček, do kterého je potřeba vniknout oknem. Opět spíše po paměti. Také zde je všude spousta kouře. Další součástí výcvikového trenažéru je hořící tunel. Jeho drátová konstrukce je omotána hadry namočenými v napalmu. Mezi jednotlivými překážkami se vojáci pohybují poklusem. Není potřeba ale nijak zvlášť spěchat. Organizátoři s ohledem na kluzký umrzlý terén stanovili časový limit pro dráhu pět minut. Za ideálních podmínek se však dá zvládnout i za tři. NAVZÁJEM SI POMÁHALI Na dráze je názorně vidět rozdíl mezi odbouráváním strachové bariéry mužů a žen. Zatímco většina vojáků překonává hořící překážky celkem bez problémů, pro ženy je zdolání ohnivé bariéry přece jen určitý problém. Kolegové jim v mnoha případech pomáhají dostat se na druhou stranu. Nemyslím si, že by to bylo nějak zvlášť obtížné, dalo se to zvládnout. V těch nejtěžších úsecích jsme si navzájem pomáhali, snaží se nám vyvrátit náš dojem podpraporčice Hana Bérová. Měla jsem určité problémy s orientací, chvílemi v tom dýmu nebylo vůbec vidět. V každém případě jsem na základě tohoto zaměstnání získala určitou představu o tom, jak by vypadala situace na bojišti. Právě nácvik orientace v zadýmeném a kouřem zahaleném prostoru je podle jednoho z instruktorů velice důležitý. Při silné hustotě dýmu je nezbytné postupovat s rukama nataženými před sebou a orientovat se podle hmatu. Samotná dráha prý není příliš obtížná, je ovšem potřeba dodržovat veškeré stanovené pokyny. Ze všeho nejdůležitější je v tomto případě kázeň. To potvrzuje i praporčík Ondřej Kryštof. Já osobně jsem zdolal před časem ještě o něco delší ohnivou dráhu v Bučovicích. Největší problémy mi dělala orientace v kouři. Vůbec nic jsem neviděl, špatně se dýchalo, nedostávalo se mi kyslíku. Ještě obtížnější je ale překonávání této dráhy s určitým taktický zadáním. Zbraň a další nezbytné vybavení vojáka při bojovém nasazení výrazně zvyšují zátěž. Hlídka zatím proniká do dalšího zadýmeného domku. Tentokrát leze dovnitř oknem. V neprůhledné kouřové cloně se musí orientovat a najít schody do suterénu. Teprve sklepním okénkem se dostává znovu ven. Následuje visutá lávka zavěšená na řetězech. Zatímco jeden z vojáků ji překonává, druhý přidržuje houpající se řetězy, na kterých je zavěšena. Následuje již čtvrtý domeček, vysoká hořící lávka a průlez zadýmeným tunelem. Byl to velice zajímavý výcvik, dodával velitel průzkumné skupiny z Prostějova podpraporčík Martin Urbánek. Jsem přesvědčen, že i díky tomuto zaměstnání bych neměl problémy s nasazením v podobně postižené oblasti. Základní praporčický kurz byl zahájen počátkem letošního roku. Postupně jím musejí projít všichni praporčíci naší armády, pro jejichž funkci je předepsán. Ukončení kurzu spojené se slavnostním vyřazením absolventů v reprezentačních prostorách zámku ve Slavkově u Brna je plánováno na 22. června

18 VÝROČÍ VÝROČÍ Pod Ještědem slavili padesátiny Před půlstoletím byly položeny základy dnešního Armádního sportovního střediska Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV a archiv ASS Za dlouhou dobu své existence si liberecká Dukla vybojovala svoje pevné a nezastupitelné místo v přípravě naší sportovní reprezentace. Střediskem prošlo mnoho závodníků, kteří v barvách Dukly obsazovali stupně vítězů na různých světových šampionátech. K největším úspěchům zdejších dukláků patří zlaté olympijské medaile Aleše Valenty a Kateřiny Neumannové. Cesta k dnešní podobě Dukly Liberec byla poměrně komplikovaná. Krátce po skončení 2. světové války bylo na tehdejším Ministerstvu národní obrany vytvořeno tělovýchovné oddělení s úkolem řídit a rozvíjet v ozbrojených silách tělesnou výchovu a sport. Nejlepší sportovci byli od poloviny roku 1946 koncentrováni u Posádkového velitelství Velká Praha, kde vytvořili četu, a podobné jednotky vznikly o něco později i v Táboře, Brně a Bratislavě. Za datum počátku vrcholového sportu v resortu obrany je považován 1. říjen 1948, kdy zahájil svoji činnost Armádní tělocvičný klub, jehož součástí byl i oddíl se třemi sportovními rotami. Na konci roku 1952 byli nejlepší sportovci Ve čtvrtek 30. března 2006 se v Liberci uskutečnily oslavy vzniku Dukly Liberec. Její současné i bývalé reprezentanty nejprve přijal hejtman Libereckého kraje Petr Skokan a později i primátor města Jiří Kittner. Slavnosti vyvrcholily večer v kongresovém sále hotelu Babylon za přítomnosti ministra obrany Karla Kühnla, náměstka ministra obrany Pavla Maška, předsedy Českého olympijského výboru Milana Jiráska, představitelů kraje, města a především bývalých a současných příslušníku ASS Dukla Liberec. Ministr obrany při této příležitosti povýšil ředitele sportovního střediska Pavla Bence do hodnosti nadporučíka a Jaroslava Honců a Pavla Ploce vyznamenal Záslužným křížem ministra obrany III. stupně. Mnoho dalších věhlasných sportovců při této příležitosti převzalo hodnotné dary. Mezi oceněnými byli například Kateřina Neumannová, Aleš Valenta, Jan Klapáč, Ladislav Šmíd, Miloslav Bělonožník, Jiří Malec nebo Dalibor Motejlek. rozděleni do dvou subjektů do Sportovního a tělovýchovného svazu Ústředního domu armády a Armádního tělovýchovného útvaru. O rok později byly tyto útvary opět sjednoceny, tentokrát pod hlavičkou Oddílu reprezentantů Ústředního domu armády. Další významná změna přišla v roce Oddíl reprezentantů byl rozpuštěn a jednotlivá Armádní sportovní družstva (ASD) dislokována do různých posádek, kde se stala součástí vojenských útvarů. Tyto změny postrádaly koncepční řešení, což mělo za následek další redislokační změny. V některých případech dokonce došlo ke zhoršení podmínek, protože někteří velitelé nebyli ochotni vyhovět potřebám sportovních družstev. V roce 1956 v Liberci nachází své útočiště ASD lyžařů, jež se stává součástí 24. raketometné brigády. K dalším změnám v postavení tělovýchovy v armádě mělo dojít v průběhu roku 1968, ale nakonec se jejich realizace o trochu zpozdila. Nicméně k 1. lednu roku 1970 bylo zřízeno Armádní středisko Dukla Liberec. Zajímavostí bezesporu je, že do jeho organizační struktury bylo kromě původního ASD lyžování, odbíjené a saní začleněna i družstva ledního hokeje (se sídlem v Jihlavě), ragby (Přelouč) a vodního slalomu (Brandýs nad Labem). Vznik Dukly Liberec provázely diskuse o jejím sídle. Ze začátku se její příslušníci museli spokojit se stísněnými podmínkami staré tereziánské budovy, ale už zanedlouho se měli dočkat nového administrativního a ubytovacího objektu. Jeho stavbu zahájila v roce 1971 jugoslávská firma SOKO Mostar a do provozu byla uvedena už o dva roky později. Budovu vzápětí doplnila také moderní jídelna a posilovna. V létě roku 1970 byl zahájen provoz letního výcvikového tábora v Hamru na Jezeře. Původně stanový tábor s vojenskou kuchyní se během dvou sezon proměnil v tréninkovou základnu s nafukovací halou, sportovišti v přírodě, loděnicí, kuchyňským blokem a ubytováním v dřevěných chatkách. Svoji funkci výcvikový tábor plnil deset let. Dalším významným krokem bylo založení Střediska vrcholového sportu mládeže při Dukle Liberec v polovině roku Úspěchy armádních volejbalistů na mezinárodním poli podpořily rozhodnutí v roce 1981 o vybudování sportovní haly. Tímto úkolem byla v roce 1981 opět pověřena jugoslávská firma SOKO Mostar. Volejbalisté si svůj první zápas v nové hale mohli zahrát už na podzim roku Zbývalo ještě vybudovat chybějící výcvikové zařízení. To mělo vzniknout v Harrachově a nabízet ubytovací kapacitu 80 míst. O jeho výstavbě bylo rozhodnuto v roce 1983, ale dokončeno bylo až o dlouhých deset let později. Současný ředitel Armádního sportovního střediska (ASS) Dukly Liberec nadporučík Pavel Benc, který svoji kariéru s libereckou Duklou spojil už v roce 1982 a v roce 1988 v jejích barvách vybojoval na olympiádě v Calgary ve štafetě v běhu na lyžích na 4 x 10 km stříbrnou medaili, je na své současné svěřence právem hrdý. O tom, že se Dukla vydává správným směrem, potvrzují i výsledky dukláků na olympiádě v Turíně. Zázemí, které dnes můžeme sportovcům nabídnout, je velice kvalitní. Dokazuje to i zájem sportovců, kteří k nám chtějí jít, nebo spokojenost těch, kteří zde už trénují, tvrdí npor. Pavel Benc. Liberecké ASS má dnes nezastupitelnou roli v přípravě státní reprezentace v zimních sportech. Během uplynulých deseti let se otevřelo dalším sportům, zejména sjezdovému a akrobatickému lyžování. Výsledky ze světových šampionátů opět potvrzují, že to byla správná volba. Na oslavách výročí příchodu armádních sportovců do Liberce nemohl chybět ministr obrany Karel Kühnl, o němž je známé, že je celoživotním příznivcem Dukly. Dostal jsem se k tomu přes hokej a fotbal. Jsem ale fandou všech Dukel a to nejenom proto, že armádní sportovci vybojovali většinu medailí, které jsme ze světových soutěží přivezli, uvedl během slavnostního večera ministr Karel Kühnl. Stále se mluví o tom, že pro mladou generaci musíme hledat nové vzory a ideály. Platí to sice všeobecně, ale někdo je hledat nemusí. Je to právě Dukla Liberec, která ty vzory má a řada z nich dnes s námi sedí v tomto sále, dodal Karel Kühnl a poděkoval představitelům města Liberec za padesátiletou podporu armádních sportovců. Předseda Českého olympijského výboru Milan Jirásek na slavnostním shromáždění hovořil nejen o nelehkých začátcích liberecké Dukly, ale i o jejím přínosu pro český sport. Už ve svých počátcích Dukla nepostrádala nadšené lyžaře a velice obětavé a dobré trenéry. Na to měla vždycky štěstí. Během její padesátileté cesty, která vyústila v to, že je dnes naším rodinným stříbrem, nikdy nefungoval systém, že by do ní přicházeli již hotoví a věhlasní sportovci, ale teprve až v jejích řadách z nich vyrůstali světoznámí a nejlepší borci. Za to patří Dukle největší dík, pronesl Milan Jirásek

19 ARMÁDA A VEŘEJNOST KULTURA 36 POMOC potřebným pro ně není výjimkou Příslušníci 25. protiletadlové raketové brigády opět uspořádali pro děti ze speciální mateřské školy ve Strakonicích sbírku Text: mjr. Luděk LÁVIČKA, Jaroslav PAJER Foto: mjr. Luděk LÁVIČKA První březnový čtvrtek letošní dlouhé zimy byl pro děti se zdravotním postižením ze speciální mateřské školy ve Strakonicích plný očekávání. Od svých učitelek se dozvěděly, že za nimi opět přijdou vojáci z 25. protiletadlové raketové brigády. Při poslední návštěvě školky v prosinci 2005 sice hosté byli vojensky maskovaní za Mikuláše a anděla, ale i tentokrát přišli s úsměvem a nečekaným dárkem. S pastelkami, kreslicími bloky a hlavně s bezmála padesátitisícovým finančním příspěvkem. Pro děti ve věku 3 až 6 let je každé takové setkání velmi emotivní a moc se na ně těší. Malování, zpívání a vůbec legrace to byla náplň oněch společných chvil. Děti si dokonce pro vojáky připravily speciální překvapení. Nacvičily totiž vojenský pochod. Užší spolupráce mezi příslušníky brigády a speciální mateřskou školou se datuje od roku 2003, kdy pro ni útvar poprvé uspořádal vánoční sbírku. Od té doby jsou děti pravidelnými hosty v kasárnách při dnech otevřených dveří. Dobrovolná finanční podpora organizovaná velením brigády je cíleně směřována právě k místní skupině dětí se zdravotním omezením. Jejím smyslem je přiblížit i nejmladším vojenským profesionálům reálný život s jeho problémy, které se jich třeba právě nyní osobně nijak nedotýkají. Novoroční sbírka vyhlášená velitelem brigády plk. gšt. Josefem Slavíkem se setkala u vojáků a občanských zaměstnanců s příznivým ohlasem. Celková částka se vyšplhala až na korun. K ní se příslušníci brigády rozhodli přidat obnos vydražený za čtyřpatrový dort na posádkovém plese. Licitátor využil všech povolených psychologických prostředků pro ovlivnění potenciálních mlsalů tak, že se v půlnoci o raketový dort, jak ho protiletadlovci nazvali, rozpoutala vskutku dražební bitva. Její vítěz, podnikatel Vojtěch Hradecký, nakonec sladkost získal za Kč, což byla suma, jež mnohonásobně předčila očekávání pořadatelů. Očividně dojatá byla i ředitelka speciální školy, pod niž speciální mateřská škola patří, Eva Vácová. Půlnoční dražba totiž byla, jak je v armádě zvykem, dokonale utajena, takže její průběh se stal naprostým překvapením pro všechny přítomné. Vojáci a občanští zaměstnanci 25. protiletadlové raketové brigády Strakonice svůj smysl pro humanitu dokázali při dobrovolných finančních sbírkách již několikrát. Kromě těch zmíněných to byly i sbírky na pomoc mateřské škole se zdravotně postiženými dětmi v Rožmitále pod Třemšínem, na podporu hudebně talentovaných žáků lidové školy umění pocházejících ze sociálně slabých rodin v témže městě, na pomoc postiženým občanům obce Metly-Předmíř po povodních Nepochybně největší humanitární akcí, které se příslušníci 25. plrb už sedm let organizačně účastní, je Běh Terryho Foxe. Strakoničtí vojáci jsou dokonce držitelé certifikátu kanadského velvyslanectví v České republice, který je označuje jako hlavní pořadatele běhu ve městě. Po celou dobu konání je jejich posádka co do účasti absolutně nejlepší v České republice a jako jediná z českých měst se pravidelně umisťuje v první světové desítce. Netradiční ples zahájil novou tradici Po delší době se opět konal vojenský ples útvarů a zařízení ústeckého regionu, jehož se účastnili i zahraniční hosté Text: podle ppor. Blanky BENEŠOVÉ a Andrey GROHOĽOVÉ zpracoval Jaroslav PAJER Foto: Jana DVOŘÁKOVÁ Již loni v červenci padlo rozhodnutí ředitele Krajského vojenského velitelství Ústí nad Labem plukovníka Zbyňka Krystina o obnovení tradice vojenských plesů v ústeckém regionu. Přizval k tomu i útvary z nedalekých posádek: Měřičský ústav Litoměřice, Zásobovací základnu munice Trávčice a Vojenskou ubytovací a stavební správu Litoměřice. A tak letos 4. března patřil Kulturní dům v Litoměřicích více než pěti stům vojáků, jejich nejbližším a přátelům. Uvítání hostů netradičně zajistili příslušníci jednotky Klubu vojenské historie Ústí nad Labem salvou z dobových zbraní. Poté moderátor plesu Pavel Zedníček postoupil slovo plk. Krystinovi, který předal veteránovi 2. světové války plukovníku ve výslužbě Jaroslavu Klemešovi za jeho účast v protifašistickém odboji pamětní list a plaketu KVV Ústí nad Labem. Účastníci plesu si během večera mohli vybrat ze dvou hudebních stylů a rytmů. V hlavním sále jim hrál taneční orchestr Big Band Bonit a v předsálí své mistrovské umění předváděla cimbálová muzika Vojenského uměleckého souboru Ondráš z Brna. Významnými hosty plesu se stali Kapitän zur See Wolfgang Brasack a Oberstleutenant Siegfried Schweitzer, velitel a jeho zástupce z německého Verteidigungsbezirkskommando 76 Dresden (VBK obdoba našeho KVV). Jejich pozvání ředitelem ústeckého krajského velitelství nebylo ojedinělým partnerským aktem. Spolupráce mezi oběma institucemi, jež řeší srovnatelné úkoly, trvá už od roku Týká se především řešení krizových situací a odstraňování následků katastrof, příhraniční spolupráce se státními orgány sousedních zemí, zabezpečení podpory HNS (hostitelské zabezpečení pobytu zahraničních jednotek na území republiky), realizace společných akcí za účasti vojáků v záloze, výměnných stáží či účasti na Pochodu armád tří zemí, kde je partnerem i Wojewodsky Sztab Wojskowy z polské Wrocławi. 37

20 VOLAREZA Z REDAKČNÍ POŠTY RECENZE V Krkonoších se jim líbilo Po radovánkách v krásné zimní přírodě nabízí Volareza dětem příslušníků resortu obrany letní pobyty v jejích zařízeních Text: Václav KUPILÍK Foto: Josef PANEC Po zimních prázdninách zbyly dětem jen vzpomínky na zážitky v pořádném přídělu sněhu. Dětem příslušníků resortu obrany, které se zúčastnily dětských pobytů organizovaných Vojenskými lázeňskými a rekreačními zařízeními, se líbilo zejména v Krkonoších. TERMÍNY LETNÍCH DĚTSKÝCH TÁBORŮ V ROCE 2006 LDT BEDŘICHOV I. turnus II. turnus III. turnus Cena: 2954 Kč LDT OLŠINA stálý I. turnus II. turnus III. turnus Cena: 2870 Kč Ve Vojenské zotavovně Bedřichov se jich vystřídalo v šesti turnusech celkem 240. Jejich pobyt byl zaměřen na sjezdové lyžování pod dohledem zkušených vedoucích. Dětem nevadily ani nově zpřísněné bezpečnostní podmínky, které jim ukládaly mít během lyžování na hlavách přilby. Bezpečnost dětí na sjezdovce spolu s jejich ubytováním, stravou a celkovým vyžitím si pochvalovali i jejich rodiče. Protože se v současné době hromadí dotazy rodičů školáků na možnosti přihlásit své děti na letní pobyty v zařízeních VLRZ, uvádíme kontaktní telefon na Dispečink dětských pobytů VLRZ: alc Na tomto čísle všem zájemcům rádi zodpovědí dotazy ohledně letních dětských táborů. Ke konci března bylo zájemcům přiděleno již přes 350 poukazů. Je tedy nejvyšší čas vyplnit v případě zájmu příslušné tiskoviny. Jsou ke stažení na stránkách VOLAREZY vnitřního informačního systému AKIS nebo u osob pověřených komunikací s VLRZ. Jsou také k dispozici na ředitelství VLRZ na Dispečinku dětských pobytů. LDT OLŠINA vodácký I. turnus II. turnus III. turnus Cena: 3680 Kč Pohled z autobusu Na začátku března proběhly v Německu přehlídky vojenských hudeb Bundesmusikparade. Turné začalo v přístavním městě Kiel a následně pokračovalo ve Frankfurtu, Stuttgartu, Karlsruhe, Rostocku, Regentsburgu a v dalších městech SRN. Kromě domácí kapely a sboru německého námořnictva se na pódiích setkali hudebníci z Francie, Itálie, Holandska, Belgie, Anglie, Skotska, Ukrajiny a České republiky. Armádu České republiky zastupovala královéhradecká posádková hudba. Je známé, že německy hovořící publikum má slabost pro českou muziku. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Při Vejvodově skladbě tisíciletí Škoda lásky si vyprodané haly prozpěvovaly a mohutně aplaudovaly. Co se za tím skrývá? Mnoho hodin zkoušení, tancování v tělocvičnách a ve finále desítky hodin na sedačce v autobusu. Jen pro představu: jeden měsíc = 3x prodloužený víkend, tj. 12 dnů cestování a troubení za hranicemi a v mezičase plnění služebních úkolů. Proč o tom píšu? V zahraničí slavíme velké úspěchy. A doma? Mnoho lidí o nás ani neví. Kde je chyba? Text: prap. Marian MÁLEK, foto: kpt. Josef KRTIL Vydavatelství Ing. Jan ŠKODA FORTprint Karlov 190, Dvůr Králové nad Labem 184 stran Jaroslav Beneš FINANČNÍ STRÁŽ ČESKOSLOVENSKÁ Nákladem a péčí Československé obce legionářské vyšla u příležitosti 2. výročí odhalení pomníku Československým hraničářům z roku 1938 v Dolní Světlé v Lužických horách první souhrnná a ucelenější studie o někdejším vojensky organizovaném ozbrojeném sboru ministerstva financí finanční stráži. Jen pamětníci si vzpomenou, že osud ovlivněný vývojem mezinárodních událostí ve 30. letech minulého století dal do vínku tomuto sboru také prvotní obranu republiky, a to v náročných a tvrdých podmínkách pohraničních oblastí. Příslušníci finanční stráže stáli mnohdy na opuštěných místech demokratického Československa, mnozí z nich prošli našimi legiemi, mladší pak byli vychováváni neméně demokratickým duchem masarykovské republiky a službou v Československé armádě. Stali se tak nepříjemnou překážkou pro šíření nacistické ideologie. Vždyť také sami finančníci si říkali Masarykovy děti, což samozřejmě nebyl vůbec nadnesený přívlastek. Nebylo tedy s podivem, že se stali trnem v oku nejen nacistům, ale pár let po II. světové válce i novým komunistickým mocipánům. Vydáním této vzpomínkové knihy bychom si měli připomenout muže, kteří se již před vypuknutím nejstrašnější války v dějinách lidstva při plnění svých povinností postavili proti nacistickému nebezpečí a v rámci Stráže obrany státu bránili spolu s armádou v roce 1938 a 1939 Československou republiku. Bránili ji i v době, kdy dostala demoralizující rozkaz ke kapitulaci a musela postupně demobilizovat. Finanční stráž však spolu s četníky a policisty zůstala ve svých postaveních až do hořkého konce. Kniha je rozdělena do šesti kapitol, v nichž autor pečlivě popisuje vývoj finanční stráže před rokem 1918 a její existenci po vzniku samostatného Československa. Navíc je doplněna velkým množstvím unikátních černobílých fotografií ze 30. let minulého století, takže publikaci ocení nejen zájemci o historii Československé republiky v meziválečném období, ale i sběratelé odborné literatury. Pplk. Ing. Bohuslav VLČEK 38 39