Deváté nebe Deváté nebe Lenka Lanczová Víkend, Svět pink úchyláků S tím, že řidič dupne na brzdu, jsem počítala, koneckonců jsem ho o to sama

Transkript

1 Deváté nebe Lenka Lanczová Víkend, Svět pink úchyláků S tím, že řidič dupne na brzdu, jsem počítala, koneckonců jsem ho o to sama požádala. Co jsem nečekala, byla namrzlá vozovka, po které se kola mazdy smýkla jak bota po banánové slupce. Jelikož jsem si těsně před tím odepnu la bezpečnostní pás, drcla jsem hlavou do čelního skla, jen zadunělo. Silnice uprostřed lesů naštěstí zela prázdnotou a hodiny, které jsme tam vystřihli, se obešly bez kolize. "Fakt chceš vystoupit tady?" zeptal se chlápek, co mě naložil kousek za Hradcem, aniž by nějak komentoval svůj akrobatický výkon na silnici připomínající ledové kluziště. Moje prosba mu musí připadat přinejmenším divná, protože z místa, které jsem si vybrala, v houstnoucím soumraku a padající mlze by měl komplexy i ten nejzarytější poustevník. Jinovatkou obtěžkané stromy napravo i nalevo, kupky špinavého sněhu v příkopech, nejbližší vesnice vzdálená tři kilometry a můj rodný městys Hradec na Moravě pak celých dvaadvacet. "Jo, přesně tady," ujistím ho, jednou rukou si zatlačuji bouli na čele a druhou hledám mechanismus otevírající dveře. "Sice jsem nemyslela v protisměru..." Řidič má smysl pro humor, pobaveně se zasměje a než za sebou zabouchnu dveře zvenčí, přidám vysvětlení: "Tady kousek je chajda, kde na mě čekají kámoši, máme tam mejdan. Díky za svezení. A šťastnou cestu...!" "Dobře se bav," popřeje mi, otočí vůz správným směrem, kola jen podkluzují, přidává zbytečně moc plynu, asi Chce ukázat, kolik ten jeho japonec skrývá pod kapotou koní, a záhy mi červená koncová světla zmizí z dohledu. Pro jistotu počkám, dokud se kolem mě nerozhostí takřka absolutní ticho. Co kdyby se vrátil...?! Pak se ušklíbnu. Nebul paranoidní, nadávám si v duchu. Kvůli tomu, že jsem zrovna já natrefila na parchanta, se nemusí svět hemžit samými úchyláky, proboha! Hodím si na záda batůžek, zapnu bundu až ke krku, zima je odporně vlezlá a mrazivá, co taky čekat v půlce ledna, narvu ruce do kapes a vrátím se asi padesát metrů k odbočce vedoucí do hlubin lesa. Lesní cesta je v ještě horším stavu než silnice, sníh vytváří souvislý povlak zledovatělý tak, že se ani moc nebořím. Klouže to jako čert, nicméně kry čím, jak nejrychleji mohu, až se navzdory zimě zapotím. Mám důvod spěchat - chci to mít co nejdřív za sebou, dokud je aspoň trochu vidět! Nijak si v procházkách tmavým lesem nelibuji, od přírody jsem spíš bázlivá. Stíny všude kolem mi nahánějí husí kůži, brr. Stále se otáčím a napínám uši, zda mě někdo nesleduje. Nikdy se mi to nezdálo tak daleko, a to jsme tudy s Helenou chodily do kiosku v kempu vzdáleném dva kilásky pro chleba a rohlíky, trhaly maliny a lesní jahůdky podél cesty a takřka každý večer vyrá~ želv dc trampské hospůdky v Meziboří, odkud jsme se nikdy nevracely před půlnocí! No jo, jenže to bylo léto, les voněl rosou a jehličím a prázdninami a my byly dvě a většinou jsme se řehtaly tak, že bychom každého násilníka odradily. Někdy jsme měly i doprovod, a to bývalo ještě veselejší... A to nemluvím o době před deseti lety, kdy jsme tu s mámou a Oridrou bydleli skoro celý rok! Ta tedy moc veselá nebyla, mám ji spojenou se samými špatnými zážitky: rozvodem rodičů, smrtí prababičky, které jsem se hodně bála zaživa, když jsme se k ní na chalupu nastěhova- 6 li, a po její smrti snad ještě víc, s nepohodlím, které tohle bydlení obnášelo... Konečně se lesní porost rozestoupí a na nevelké pasece, na kterou se snesla mrazivá noc, se ze tmy hrozivě vyloupne silueta staré hájovny. Temná okna vypadají jako prázd- Stránka 1

2 né oční důlky, fuj... Vzchopím se a zakážu si tyhle paranoidní představy, jinak bych se totiž nedonutila chalupu obejít kolem polorozpadlé kůlny, ve které se může skrývat leccos... Už zase! Zuzano, ty nejsi normální! Co by se tam asi skrývalo? Maximálně myši. A ani ty ne, zmrzly by. Odhodlaně se vydám za roh stavení. Nikdo tu není, nikdo tu není... Taky kdo, musel by to být leda blázen nebo šílenec nebo... V té chvíli se o mě pokusí infarkt. Při pohledu na temnou zavalitou postavu mi přestane bít srdce a místo toho, abych vzala nohy na ramena, stojím jak solný sloup a cítím, jak se mi ježí vlasy a po celém těle rozlévá podivná slabost. Nemohu se ani hnout, natož abych utíkala! Bachratá postava stojí také jako přimrazená, nijak se po mně nesápe. Ani nemůže, ona skutečně přimrazená je! Prudce vtáhnu dech do plic, způsobeným šokem jsem zapomněla dýchat a nyní mám co dělat, abych to rychle dohnala a neudusila se. Sněhulák. Panebože, kdo tu mohl postavit sněhuláka?! Vždyť tu nikdo od léta nebyl! Vašnosta ze tří knedlíků mě sleduje svými dvěma kousky uhlí místo očí, jak na třesoucích se nohou dojdu až k úzkému okénku, strčím prsty pod rám a zaberu. Nic, okno se ani nehne. Jestli je přimrzlé, mám smůlu! Ještě jednou. Zase marně, jediné, čeho dosáhnu, je skutečnost, že necítím vlastní prsty. Super, nakonec se ani nedostanu dovnitř... Třetí pokus je úspěšný, nejspíš strach mi dodá sílu potřebnou k nadzvednutí rámu. Sice jen o kousíček, ale ten stačí, jednou rukou držím okno přizvedlé a prsty druhé ruky vzniklou skulinkou uvolním západku. 7 Pak už zbývá jen zatlačit, svléknout batoh, protože s ním na zádech bych neprolezla, a nasoukat se do temného otvoru. Tady, v té zatuchlé ledové tmě, se necítím o moc lépe! Zajistím okno a podél stěny tápu chodbou. Orientuji se pouze hmatem, minu vysokou starou almaru, o jejíž kovový klíč si málem urazím bok, zabolí to i přes silnou bundu, jedny dveře, druhé... Třetí otevřu a hned je to o kapku lepší, venkovní tma je méně černá než ta uvnitř, obdélník okna mě přitahuje jako mouchy žárovka. Díky němu se rychle rozkoukám, ostatně, kuchyni znám dobře, za celé ty roky, kdy jsme tu bydleli či sem později jezdili na prázdniny, se v ní nic nezměnilo. Lampa visí na skobě vlevo od dveří, petrolej v nádobce zašplouchá, když jí zatřesu, sláva, zápalky by měly být na poličce vedle sporáku. Jsou. Rozsvítit je otázkou okamžiku a teprve když povytáhnu knot a místnost prozářím žlutavým světlem, s úlevou vydechnu. No, řekněme, že jet zrovna sem nebyl ten nejlepší nápad! Jenomže kam jsem asi tak měla jít?! Navíc jsem jaksi opomněla, že v lednu se stmívá fakt brzy a v půl šesté je tma jako v pytli. Zrak mi samovolně sklouzne do rohu mezi kredenci a dveřmi do spíže. I když tam už celé roky stojí stojan s plechovým umývadlem, stejně mi před očima vytane obraz prababičky sedící na nízké stoličce. Vzpomínka je tak živá, až mě zamrazí... Ne. Zamrazí mě chladem, to je pravý důvod! Teploměr bych uvnitř světnice hledala marně, ovšem to, že je tu zima skoro stejná jako venku, vím i bez něj. Rychle zkontroluji, jak jsem na tom s palivem. Do kůlny pro dřevo by mě nikdo nedostal, radši bych snad zmrzla! Ale ne, není třeba, oba uhláky jsou plné dřevěných briket, v bedně pod kamny najdu třísky i podpalovač. Díky tomu, že tu není a nikdy nebyl zavedený proud ani plyn a pokud si chtěl člověk uvařit blbý čaj, musel vždycky nejprve zatopit ve sporáku na tuhá paliva, není o topivo nouze. I my s Helenou jsme zápolily sekerkou, jen aby nám zásoba dřeva nikdy nedošla, natož pak brácha, který tu byl se svou rodinkou hned po nás! Ovšem vydrželi tu myslím tři dny, Stránka 2

3 Magdě se tu nelíbilo, všechno jí připadalo moc primitivní - a taky že je - třeba svítit svíčkami či petrolejkou, vařit na plotně, vodu tahat ze studny a na mytí si ji ohřívat ve velkém hrnci... Moment! Vždyf oni se tu přece stavovali po Vánocích! No jasně, záhada sněhuláka.je vyřešená, Ondra ho postavil patrně Kryštůfkovi pro radost. Podpalovačem nešetřím a jen díky tomu navlhlé dřevo chytne. Nejdřív to trochu kouří do místnosti, chvíli trvá, než vymrzlý komín chytne tah, ale záhy přeruší ticho mrtvého domu veselé praskání ohně. Neodolám a nechám dvířka sporáku pootevřená. Pudy po jeskynních předcích, smála se mi v létě Helena, ti se taky rádi dívali do ohně. Bodejt, když neměli televizi! Vzpomínky na Helenu jsou rozhodně těmi nejpříjemnějšími, které si mohu v mysli vyvolat. O prababiččin obraz za mák nestojím a myslet na události posledních několika hodin si striktně zakazuji. Radši vylovím z kapsy urobil. Spojení se světem dodá pocit jistoty, že nejsem ani v téhle pustině sama, mohu přece komukoli napsat nebo zavolat a - Žádná sít' k dispozici. Aha, tak nic. To přece vím, nicméně jsem na to nějak pozapomněla a pěkně mě to rozladí. Nemohla bych ani zavolat pomoc, kdyby bylo třeba! Pak se ušklíbnu. Než by sem někdo přijel, byla bych dávno zamordovaná! Blbost, žádnou pomoc nepotřebuji a ani potřebovat nebudu. Dobře že jsem mámě napsala SMSku, jak jedu s Helenou k nim, už na výpadovce za Hradcem. 9 A že se vrátím y neděli večer. Ale kam se vlastně vrátím?! Znovu napěchuji kamna až po okraj, přisunu si židli blí ke zdroji tepla a zhroutím se na ni, abych v tichu rušenén jen prskáním, syčením a hučením zírala do plamenů. Ačkoli se lepím na plotnu, div si nepropálím bundu, j mi pěkná kosa. Chalupa je vymrzlá, z každého předmět čiší chlad, studí mě i polštář, který jsem si dala pod zadek Starý nábytek vrhá ve světle petrolejky neforemné stíná zatuchlý vzduch je cítit starobou. Pěkně neútulné místo V létě, když zvenčí voní seno a dopoledne se nedá vyspá vat pro zpěv ptáků, to je úplně o něčem jiném... Přestož~ se snažím myslet pozitivně, místo zážitků z prázdnin se m neustále vrací vzpomínky mnohem staršího data. Prababič ka s šedivým drdůlkem řídkých vlasů s několika pramen, visícími podél vrásčitého obličeje, kterou jsem neznala ji nak než v černém oblečení a s holí v ruce. Holí, kterou mn~ i Ondrovi neustále hrozila a občas nás s ní i přetáhla za tc že jsme běhali a smáli se a dováděli... Přesně se rr~i vybav šouravé zvuky provázené klapnutím hole o prkennou pod tahu, stejně jako vzpomínky na chvíle čistého děsu a zou falství, kdy nás za trest zavírala společně či každého:zvláši podle míry provinění, do černé komory bez oken plné pa vnuků a zápachu hnijících brambor... Vzpomenu si na jej voskově žlutou tvář svítící z rakve vystavené podle staréh~ zvyku v parádním pokoji. Máma nechtěla, abychom ji tal s Ondrou viděli, ovšem my samozřejmě neposlechli. Ne vím, jak Ondra, ale já za tuhle neposlušnost těžce zaplatí la. Mrtvá, jako by vosková tvář mě strašila ve snech hodu let poté! Při zvuku, ktery' se ozve kdesi za zdí, se mi zježí vlas Znělo to skoro jako:.. Blbost! Pro takový zvuk může být tisí racionálních vysvětlení. Něco spadlo v komíně, mohly s utrhnout saze, například! Nikdo tu není, tím méně deset le 10 mrtvá prababička!! Sedět a vyvolávat duchy je tak akorát na zcvoknutí, raději jdu prolustrovat spíž. Nejedla jsem od oběda, nějaké zásoby by tu být měly... Tedy doufám. Hm, nic moc. Dvě plechovky lanšmítu, sardinky, těžko identifikovatelná konzerva čehosi, pár instantních polévek a v uzavíratelných dózách z plastické hmoty, nezbýtná Stránka 3

4 ochrana proti vlhku i myším, objevím sůl, kostkový cukr, krabičku čaje, vyčichlou kávu, kolínka, balíček piškotů a rýži ve varných sáčcích. Čaj bych si dala, možná i tu starou kávu, ale pro vodu bych musela jít dozadu ke studni, a to tedy ani náhodou...! Jsem ráda, že kuchyňské dveře jdou zevnitř zavřít na petlici. Sice jde o chabou ochranu před tím, co číhá v parádním pokoji nebo vedle v komoře, ale přece jen se hned cítím o něco lépe, zvlášť když neváhám obě okna zatemnit starými vybledlými roletami. Konečně přestanu mít pocit, že mě zvenčí cosi nebo ještě lépe kdosi pozoruje, usadím se k sálajícím kamnům, rozepnu bundu a chroupu jeden piškot za druhým. Tahle noc bude asi hodně dlouhá, vzdychnu si. Po zhruba hodině mě sice přesezením bolí zadek, nicméně absence jakýchkoli zvuků, co do téhle kulisy nepatří, a uklidňující hukot ohně mě ukonejší natolik, že se takřka přestanu bát. Tedy, pro dříví do kůlny ani kamkoli za dveře kuchyně mě nikdo nedostane, naštěstí mám dostatek dřevě ných briket, do zítra s nimi vydržím, a poté, co zjistím, že jsem na tom dobře i se zásobami petroleje a svíček, se mi uleví úplně. Zůstat tu potmě, zešílím! Zakážu si myslet na cokoli, co by mohlo křehkou rovnováhu mého sebevědomí jakkoli narušit. Teplota v místnosti se zlepší natolik, že mohu odložit zimní bundu. Nejlepší by bylo usnout a probudit se až ráno... Stoletý gauč však stojí přesně na opačném konci, kde táhne od oken, a nejspíš by trvalo dva dny, než by se chalupa vytopila úplně, proto 11 si raději vyrobím z přehozu, deky a obou polštářků polní ležení přímo na zemi u kamen. Když si do provizorníhc pelechu lehnu a pňkryji se vatovou bundou, je mi celkem příjemně. Doufám jen, že kamna mají dokonalé spalování. nerada bych se otrávila kysličníkem uhelnatým. Zavřu oči, nicméně lampu nezhasnu. Budu svítit až dc rána a basta. Chtělo by to myslet na něco nenáročného. veselého... Škoda že nemůžu zavolat Heleně, ta by mě hned přivedla na jiné myšlenky, zeptala bych se, jak dopadla akce Abdul! Moje spolužačka a nejlepší kámoška si totiž dala novoroční předsevzetí - sbalit arabského studenta, kterého zahlédla v jednom pražském house klubu. Pojmenovala ho pracovně Abdul, protože zatím jediné, co o něm zjistila, je to, že nejspíš studuje na ČVUT. Kdybych si mohla vsadit, rozhodně sázím na kámošku! Helča je v tomhle (a nejen v tomhle) fakt schopná a vynalézavá. Měla jsem jet na víkend k ním, však mě lákala. A já, káča pitomá, odmítla, ačkoli jsem žádný program neměla, zůstala doma a... A ted je ze mě takřka bezdomovec. Stop! Tudy se moje myšlenky ubírat nemohou, tohle téma je totiž ze všech nejnepříjemnější! Zpátky k Heleně. Násilím si vybavuji společné veselé zážitky ve škole i mimo ni, zvolna se mi povede uklidnit rozbouřenou mysl natolik, že ke mně praskání hořícíhc dřeva doléhá jakoby ze stále větší a větší dálky. Teplo a řeřavý žár z pootevřeného popelníku topeniště evokuje letní žár, v mysli se přenesu na pláž, kde mi do tváře sálá červencové slunce a já se nacházím ve stavu na hranici bdění a snění... Léto je vždycky bezstarostné a klidné, líné jak ospalé bzučení mouchy kdesi v dáli... Je mi krásně uvolněně, pocit klidu a míru před usnutím, ale tu mouchu by měl někdo zabít, bzučí pěkně protivně a čím dál blíž... Cože?! S trhnutím se posadím. Pláž; slunce i pohoda 12 zmizí, ovšem bzukot zůstane a zní příliš hlasitě na to, aby mohlo jít o hmyz, natož ted', uprostřed ledna! Pokud to není moucha, tak co to potom je?! Zvuk přichází zvenčí. Letadlo? Vrtulník? Auto??? Hrkne ve mně úlekem. Rychle zabouchnu dvířka popelníku, kamna přestanou hučet a já se mohu víc soustředit na venkovní zvuky. Jede Stránka 4

5 sem auto, o tom není pochyb. Ještě je dost daleko, nicméně míří k chalupě. Ze silnice bych ho neslyšela, pomalu se kolébá po rozbité cestě plné výmolů vedoucí jen a pouze k samotě. Srdce mi buší jako zvon, zmocní se mě panika. Hledají mě? Nebo sem zabloudil někdo úplně cizí...? V každém případě nemá cenu hasit kamna, pokud jde o někoho, kdo má od chalupy klíč, svou přítomnost zde stejně nijak neutajím. Přesto nemíním ani v nejmenším čekat jako ovce! Bleskurychle zapálím svíčku, sfouknu petrolejovou lampu, nakážu deky i polštáře na gauč, třesoucíma rukama se je pokusím urovnat do původního stavu a zápolím s roletami. Podaří se mi je vytáhnout takřka v poslední chvíli, reflektory automobilu už probleskují mezi stromy, za momentík se auto objeví v ohybu lesní cesty a bude stát přímo před samotou. Na to ovšem nečekám, rychle si navleču bundu, popadnu batůžek, odemknu kuchyňské dveře a s mihotavým plamínkem svíčky peláším ledovou chodbou k zadnímu okénku. Tam svíčku sfouknu, odsunu záclonu, otevřu západky a než vyskočím do chladu a mrazu děsivě černého dvora, zaváhám. Horečně přemýšlím. Auto právě brzdí před chalupou, řidič vypne motor a všechno se ponoří do temného ticha. Okno zase přivřu, nechám jen maličkou škvíru i poodhrnutou záclonu, a poslepu dotápu k velké almaře. Nemám moc času, ve chvíli, kdy se vmáčknu mezi staré hadry, které v ní visí, kdosi odemyká hlavní dveře. Žaludek se mi zvedá ošklivostí, snažím se dýchat pusou, 13 přesto ze stary'ch věcí cítím zatuchlinu a snad i prababičku! Nechápu, proč máma nebo někdo její věci dávno nevyhodil...! Kdosi tápe chodbou, pak zavrzají kuchyňské dveře. Snažím se podle zvuků rozpoznat, kolik vetřelců vniklo do mé samoty. Kéž by přijela máma!!! Ta však nejspíš ještě nebude doma. Ať je to kdo chce, právě musel odhalit mou nedávnou přítomnost. Nezůstane v kuchyni dlouho, znovu ho slyším na chodbě a podle slabého proužku světla, který pronikne rozeschlými prkny až do skříně, poznám, že má baterku. "Zuzano?" Libor. Moje nejtemnější chmury se zhmotnily. Je to Libor a s největší pravděpodobností úplně sám!! Podle zvuku otevře dveře do ložnice a znovu zavolá: "Zuzano!!" Nestačí mu, že se neozývám, podle všeho mě tam jde hledat, chodba se na chvíli utopí v úplné tmě a já se dusím pachem zatuchlých prababiččiných svršků. "Zuzano! Tak neblbni!" Už je znovu na chodbě, tentokrát otevírá dveře komory. Světlo baterky je jasnější, slyším Liborovy kroky blíž a blíž, ted' se zastavil snad těsně u skříně...! V tu chvíli ani nedýchám, polomrtvá strachy. Fakt super situace, já a on, sami dva daleko od civilizace... Být to ve filmu, určitě bych si zrovinka kýchla, tím by mě odhalil, vytáhl ven, znásilnil, zabil a zahrabal, abych to na něj nemohla prásknout... Proč jen tak stojí na chodbě?! Kam se dívá? Na almaru??? Ted, ted otevře rozeschlá dvířka a objeví mě... "Sakra!" uleví si náhle, až poskočím. Cosi zaskřípe a až do almary pronikne mrazivý vzduch. Uvědomím si, co našel - nedovřené okénko a shrnutou záclonu. Jeho hlas zní tlumeně, to jak se vykloní z okna, a křičí: "Zuzano!! Slyšíš mě? Já vím, že tam někde jsi! Nedělej fóry, přece o nic nešlo, ne? Byla to jen sranda!" 14 Sranda, ušklíbnu se, ovšem pouze v duchu, jinak se neodvážím ani mrknout, abych se neprozradila. "Zuzano, no tak!" snaží se vemlouvavým hlasem. Pak okno prudce zabouchne, zajistí a zatáhne záclonu. "Jak chceš, ty mrcho. Tak si tam zmrzni," prohodí polohlasně tónem, ze kterého by mi normálně naskočila půlcentimet- Stránka 5

6 rová husí kůže. Momentálně se tak nestane, protože už ji dávno mám. Svižnou chůzí projde chodbou a zarachocení klíče v zámku hlavních dveří mi zní jako rajská hudba. Jsem zra lá na zhroucení! Chodba, almara i já v ní utoneme v zatuchlé tmě. Neodvažuji se vystrčit ani nos, raději fetuji puch stary'ch hadrů, protože jsem dosud neslyšela motor auta. Libor nejspíš obchází chalupu jako vlk na číhané. Nevolá moje jméno, asi se plíží kolem a čeká, jestli odněkud nevylezu. Nevím, jak dlouho mu tahle zábava vydrží, mně však připadá nekonečná, brzy se dusím doopravdy. Když už si myslím, že to nikdy nevzdá, zaslechnu nastartovat motor a s obrovskou úlevou poslouchám, jak se couváním otáčí a poté se s vozem kolébá po cestě. zpátky. Teprve když se kolem rozhostí úplné ticho, opustím svůj úkryt. Svíčka mi je k ničemu, nemám s sebou sirky, musím se v té tmě znovu dotápat ke kuchyni. Z Libora jsem vytočená natolik, že se snad ani nebojím. Jsou totiž horší věci než podivné zvuky a bubáci! Například úchyláci, že! V kuchyni rozsvítím petrolejku, zabarikáduji dveře, stáhnu rolety, znovu roztopím vyhaslý oheň a ustelu si ležení. Ted' se ale nesnažím usnout, spíš naopak. Bojím se, aby se nevrátil! Je to sice nepravděpodobné, podle všeho se moje lest podařila a on si myslí, že jsem v mrazivém lese bez možnosti dostat se zpátky dovnitř. Moje snaha udržet se vzhůru co nejdéle má přesně opačný účinek, oči se mi nezadržitelně klíží. Když nebudeš I5 spát, přijde si pro tebe klekánice, říká mi prababička přísně a netrpělivě potukává holí do dřevěné podlahy. Ale já nemůžu spát, namítnu chabě. Musíš. Klekánice si pro tebe přijde a odnese tě. Kam mě odnese, babi? Co to je za hloupou otázku? Odnese tě s sebou! Klekánice chodí o půlnoci, tak se připrav. Jak vlastně vypadá klekánice? Jako já! řekne mi prababička to, co jsem si celé roky stejně myslela, a skřehotání, které z ní vychází, má být něco jako smích. Já si pro tebe přijdu. Přesně o půlnoci. Jenže ty už jsi mrtvá, babi... Právě proto! O půlnoci mě čekej, Zuzano. A když nebudeš spát, tak tě přetáhnu holí... Prababička je rázná osoba, rozpřáhne se, jen se jí šedivé prameny rozkývnu, a břinkne vší silou holí do plechového umývadla. Vyděsím se k smrti. Ta rána je tak strašná, že mnou pronikne do morku kostí a rozechvěje každičký nerv v mém těle. Vylítnu nejen do sedu, ale i na nohy. Nejprve jsem naprosto dezorientovaná. Obraz prababičky v černých šatech zmizí, naštěstí, není tu a nemohla se rozmachovat holí. byl to pouze sen, ovšem mě vzbudila rána! Někdo se na mě dobývá?! Libor?? Nemám čas zhasínat ani odhrazovat rolety, zbrkle odemykám kuchyňské dveře, abych mohla vypálit k zadnímu oknu a utekla ven! Jenže co když tam na mě tentokrát čeká?! Zarazím se a zase radši dveře zamknu Když se tu pořádně zabarikáduji, nedostane se na mě a okno se snad rozbít neodváží! Pokud jde o jiného vetřelce, zloděje nebo tak, měla bycr mít nějakou zbraň... Nůž! Rozběhnu se ke kredenci a málem se přerazím o plechové umývadlo. V tu ránu je hádan~ ka děsivého zvuku vyřešená. Způsobilo ji umývadlo spadlo na prkennou podlahu i s celým stojanem. Sice mf na jednu stranu uklidní, že se na mě nejspíš vůbec nikde nedobývá, na druhou dost nevěřícně zírám. Nejde mi m rozum, jak mohl stojan spadnout! Prababička do něj prásk 16 la holí a tím ho převrátila, jenomže... to byl jenom sen! Sice hororový, nicméně pořád pouhý sen. Možná jsem ho ze spaní nakopla nohou, proto se převrátil... Tohle vysvětlení se mi moc nezdá, moje ležení je stojanu poměrně vzdálené, nedokážu si dost dobře představit, kam až bych musela kopat nohama, ale stejně tak si nevzpomínám, kde Stránka 6

7 přesně jsem vyskočila, zda u kamen nebo o kus dál. V každém případě je tohle vysvětlení jediné, jelikož nápad, že ho shodila prababička, vyháním vší silou z hlavy. Rozechvěle vytáhnu urobil z batůžku. Signál stále nemám; samozřejmě, zajímá mě však přesný čas. Uff. Jestliže jsem čekala, že na displeji budou svítit nuly, spletla jsem se. Za tři minuty bude jedna hodina! To mě sice kapku uklidní, ovšem ne natolik, abych se v klidu položila a usnula. Než příšerné sny, raději žádné! Krom tohomoje nervová soustava není zdaleka ve stavu dopřát si spánek, takže celé hodiny jen tak sedím na židli a maximálně podřimuji. Noc je nekonečná! Nemít strach, že si vybiju celou baterku mobilu, hrála bych debilní hry až do rána! Takhle jenom sedím a trpím, jak zoufale se snažím rozhánět všechny depresivní pocity, z ktery'ch by mi brzy hráblo. Přesto jsem si nikdy nepřipadala tak moc opuštěná! t(ariéra bezdomovce Všechno má svůj konec. Naštěstí. I když to teda trvá pěkně dlouho! V lednu se rozednívá šíleně pozdě, už v půl sedmé vytáhnu rolety, abych mohla číhat na svítání. Jakmile se den vyloupne z šedavé slupky, pocítím obrovskou úlevu. Jsem vysvobozená! Obrysy nábytku začnou vystupovat ze šera. Naložím do kamen poslední brikety a usnu jak špalek. Tentokrát se mi nezdá nic. A pokud ano, v půl jedenácté, kdy se probudím, prochladlá a zdřevěnělá, si to nepamatuji. Taky dobře, na další horory nemám žaludek! Za denního světla hned všechno vypadá jinak. Prolezu okénkem na promrzlý dvorek, odskočím si za kůlnu, ve kterě naberu koš dalšího topiva, načež se vrátím, pracně odsunu kamenný poklop na studni a vytáhnu z hlubin kbelík pitné vody, abych si postavila vodu na čaj a taky še trochu zkulturnila. Zpytavě se prohlédnu v zašlém zrcadle zavěšeném nad plechovým umývadlem, které v noci tak nelogicky spadlo. Včera jsem opouštěla domov opravdu ve spěchu, hodila jsem si do batůžku akorát peněženku, urobil a hřeben, žádné zkrášlovací prostředky jsem si s sebou nevzala. Jediné. co pro své vylepšení mohu udělat, je učesat se. A to není žádný problém, protože nosím mikádo sestříhané ani ne k ramenům. Světlé vlasy mi pěkně ladí s bledou tváří, ušklíbnu se ironicky. Celkově vypadám taková... vybledlá. Světle modré oči možná připomínají pomněnky, jak mi 18 onehdy tvrdil jeden kluk, nicméně mně osobně se mnohem víc líbí tmavé jižní typý. Pro špinavou blondýnku, jako jsem já, je každodenní líčení řas nutností, jinak je jak vybledlý obraz. A já tu nemám ani pitomou mascaru! No, aspoň si mohu co chvíli promnout nevyspáním pálící oči. Vyhrnu si rukávy svetru, abych si je nezamočila, a zírám na modřiny, které ty moje hůlky zdobí. Přes světlou kůži promodrávají otisky mužských prstů. Zvláště na levé paži kousek nad zápěstím napočítám všech pět prstů, dokonalý otisk ruky, přičemž palec zanechal stopy opravdu hluboké. Byla to jen sranda, vykřikoval včera Libor. Idiot. Nejspíš máme každý úplně jiný smysl pro humor!!! Ledová voda by probrala i mrtvolu, brr. Je fakt, že se po opláchutí cítím mnohem lépe, ta tam je nevolnost z nevyspání, únava i prach. Voda v plecháčku na kamnech zaklokotá, přestanu rozjímat nad neutěšenou vizáží a zaliji sáček ovocného čaje. Piškoty jsem snědla všechny, otevřu si tedy plechovku lanšmítu, nakrájím hmotu na tenké plátky a opeču na pánvičce. Trochu hutná snídaně, nebo spíš oběd, než k jídlu zasednu, je skoro poledne, natož když zdlábnu lanšmít bez pečiva či brambor, nicméně nacpu se k prasknutí. Zbytek vody ohřeji na nádobí, těch pár kousků mám omytých raz dva. Stále je ještě málo hodin, ale nemám na chalupě stání, a když zaslechnu z parádního pokoje cosi, co Stránka 7

8 zní úplně stejně jako klapnutí hole o podlahu, nezdržuji se tu ani minutku navíc, než je nutné k uhašení ohně v kamnech, proběhnutí chodbou a zajištění okna zvenčí tak, aby zdánlivě vypadalo jako zavřené. Kdo to nezná, nikdy by ho nenapadlo rám nadzdvihnout. Vydechnu si teprve na zasněžené lesní cestě, když nechám chalupu za zády. Jsem nervák, to ne že ne. Nevím sice, kde budu v následujících dnech bydlet, ovšem docela přesně vím, kde ne. Radši na hlavním nádraží, než tady či doma! 19 Ostrým pochodem mrazivou přírodou se dostanu na s: nici raz dva. Provoz není nijak čilý, nezůstanu stát na mí tě, to bych nejspíš dřív zmrzla, vydám se pěšky k měst Však on někdo zastaví, o to nemám strach! Taky že ano, ujdu sotva půl kilometru a zabrzdí u n vůz, aniž bych se namáhala zvedat ruku. Pohled na střít nou octavii mě vyděsí, ale jenom v první chvíli, než r dojde, že za volantem nesedí matka ani Libor. Krom toh ti by přece jeli z opačného směru. Uhrovatý kluk jen o maličko starší než já má patrně če stvý řidičák, jízda s ním je fakt zážitek. Vozovka je naště: posypaná štěrkem, přesto ho za těch dvaadvacet kilometr co nás dělí od města, asi třikrát požádám, zda by nejel k pánek pomaleji. "Ty se bojíš jezdit?" směje se ten profík. "Jak s kým," ujistím ho významně. "A jezdit stopem se nebojíš?" "Jak s kým," zopakuji pobaveně odpověd'. Vyloží si to po svém. "Neboj, já nejsem násilník." "No právě," pousměji se. "Co právě?" nepochopí. "Chtěla bys snad bejt nabom ná?" "Hlavně bych nechtěla bejt vybouraná." Cedule HRADEC NA MORAV$ se objeví jako na zav Tanou, ovšem klukovi se asi naše duchaplná konverza~ zalíbila, protože mi sice na požádání zastaví u Tesca, a navrhuje pokračování! "Nešla bys třeba večer na panáka' "Nepiju, díky," omluvím se. "A děkuju za svezení." "Nemusíš pít," pokrčí rameny. "Dala by sis limonác nebo co já vím... Prostě že bychom pokecali." "Díky, jsi hodnej, ale můj kluk je děsně žárlivej. Ahoj U Tesca je frmol i v neděli odpoledne, nechápu, co p řád všichni lidi nakupují. Celé rodinky vyjíždí na parkoví 20 tě s pyramidami zboží v košících. Mnohem víc než nákupní horečka mě zajímá stanoviště autobusů MHD, zorientuji se v jízdních řádech a za patnáct minut už sedím v tom správném busu, ktery' mě doveze přímo do centra na horní část náměstí. Azyl mi poskytne jídelna se samoobsluhou, vyberu si pečené brambory s dresingem a kolu a usadím se ke stolečku hned u ústředního topení, potřebuji totiž rozmrznout. A napsat SMSku, to především. AHOJKY, HELI. MAM MALÉR A POTREBUJI PICH- NOUT, TAK KDYBYS MOHLA PRIJET DRIV NEZ V DEVET VECER, BYLA BYCH TI VDECNA! Teprve pak se pustím do brambor, tyhle pečené ve slupce miluji a vejdou se do mě vždycky, přestože jsem najedená. Ještě jich nezdlábnu ani polovinu a urobil na mém stole zapípá. POKUD STIHNU RYCHLIK, BUDU V 5.05 V HRAD- CI. STACI? Její ochota mě skoro dojme. Helča je zlatíčko! JO, SUPER. POCKAM NA TEBE NA NADRU. MAS TO U ME! Další dvě brambůrky a mám tu odpověd': LETIM BALIT. ALE CO SE STALO??? Stránka 8

9 Chvíli přemýšlím, co jí na to asi tak odepsat. Po hltu koly vyťukám: JE TO NA DELSI POVIDANI NEZ NA 160 ZNAKU. Heleně se samozřejmě svým lakonickým sdělením nezavděčím. JSI PEKNA SKETA! NAPINAS ME SCHVALME, CO? Dojím brambory, prstem vylížu dresing a pohodlně se zapřu do opěradla. Vůbec nejde o napínání, Heli. Na to hlavní by mi asi rozsah SMS zprávy vystačil, nicméně... problém je jinde. Nechce se mi o něm mluvit, připomínat 21 si ho, natož o něm psát! Stejně tomu neujdu, ale... aspoň to oddálím. V jídelně vydržím něco málo přes hodinu, pak se jdu courat vymrzlým městem. Navzdory dost nepříjemnému počasí je všude celkem plno lidí, bloumám sem a tam a nahlížím z nudy do výkladů s okoukanou vánoční výzdobou. Ve městě je zima vždycky hnusná, a to i když je bílá. No, spíš černá a špinavá. Na horách ovšem musí být krásně... Na horách, jasně! To je dobrý nápad. Přemítám totiž, co budu dělat dál. Nejen dnes, ale zítra, pozítří, za týden... za měsíc... Jediný, na koho se mohu spolehnout, je Helena. Což je paradoxní tím, že ona je z Prahy, zatímco já místní, jako jedna z mála ze školy! A protože je naše soukromá střední výtvarná škola takřka jediná toho druhu v republice, není divu, že její studenti sem dojíždějí prak-. tícky ze všech koutů vlasti, pár jich je dokonce í zahraničních. Pravda, mám tak známé a kámoše od Aše až po Bra tislavu, nicméně ted', v neděli, nemám za kým jít! Krom toho ty, co bydlí na internátech, mohu škrtnout rovnou, u těch bych s prosbou o nocleh neuspěla ani v týdnu. Zbývají jedině lidi z privátů a penzionů. Přemítám, proč se vlastně zpřetrhaly vazby na bývalé spolužáky ze základky. Pořádnou partu jsme neměli ani v dobách společné školní docházky, jakmile jsme vyšli, rozprchli jsme se do všech možných končin. Určitě je to škoda, se Silvou jsem kamarádila ráda a ted' o ní vím leda to, že jezdí na hudební konzervatoř do Brna. Pokud tam tedy vůbec ještě je... Tahle škola byla přáním její ambiciózní matky, zatímco Silva tvrdila, že odtud určitě zdrhne... Za dva a půl roku jsem j potkala jedinkrát, a to v rockklubu! Z přemítání mě probere zima, navzdory teplé bundf jsem prokřehlá jak preclík. Zamířím k nádraží, což je stej ný směr jako Helenina ubytovna, a k ohřátí zvolím bohém 22 skou čajovnu Markýza zajímavou mimo jiné í tím, že sídlí ve sklepě starého domu a po celém schodišti i uvnitř čajovny jsou vyvěšeny abstraktní malby studentů naší školy, tedy pochopitelně jen několika vyvolených. Můj talent zase tak výjimečný, abych byla nejlepší z nejlepších, není. Takhle odpoledne je tu celkem klid, pověsím bundu na věšák, vyberu si místo u kulatého proutěného stolečku v rohu a kecnu do měkoučkých polštářů. Džbánek medoviny, horké a sladké, mi připadne jako lepší nápad než čaj. Týpek s korálkama, nejspíš je tu nový, neznám ho, nemá moc práce, obslouží mě a zase si jde číst noviny. Medovina mi chutná, musím si ji však šetřit, chci-li tu vydržet minimálně do půl páté! Krom toho je tohle pi-tíčko dost zrádné, člověku připadá neškodné a zatím... Při první návštěvě Markýzy jsme se s Helenou zlískaly medovanou tak, že nám bylo špatně ještě dva dny poté! No jo, ale to jsme byly hloupé prvačky, prvák byla vůbec taková zkušebna všeho možného. To, co jsem předtím nestihla za celých devět let, jsem najednou prubla během několika měsíců! Tehdy jsme byly opilé novým způsobem života, chovaly se jak urvané z řetězu nenadálou svobodou a dospělostí... Hlavně tedy Helena, která do té doby žila ve spořádané rodině a její bohatí rodiče sí svého jedináčka hýčkali a hlí- Stránka 9