Inovace profesního vzdělávání ve vazbě na potřeby Jihočeského regionu CZ.1.07/3.2.08/ Příprava kurzů

Transkript

1 Příprava kurzů Studijní opora pro kurz Tvorba týmu lektorů v rámci projektu Inovace profesního vzdělávání ve vazbě na potřeby Jihočeského regionu Gabriela Marková 2013 České Budějovice

2

3 Obsah Obsah... 3 Průvodce studiem předmětu... 4 Základní okruhy studia... 4 Průběh studia, zakončení, komunikace... 5 Kapitola 1: Vývoj terciálního vzdělávání od roku Kapitola 2: Vysoké školství v České republice Kapitola 3: Zajištění kvality v terciální vzdělávání Kapitola 4: Proces akreditace studijních programů Kapitola 5: Národní kvalifikační rámec terciárního vzdělávání Kapitola 6: Národní deskriptory: znalosti, dovednosti, způsobilosti Kapitola 7: Profil absolventa studijního oboru. Deskriptory a oblasti vzdělávání Kapitola 8: Profil absolventa předmětu. Cíle předmětu Kapitola 9: Formy a metody vysokoškolské výuky Kapitola 10: Výuka podporovaná počítačem. E-learning Kapitola 12: Celoživotní vzdělávání Kapitola 13: Diskuze

4 Průvodce studiem předmětu Tato učební opora je určena studentům Přípravy kurzů v rámci projektu Inovace profesního vzdělávání ve vazbě na potřeby Jihočeského regionu. Je koncipována jako studijní pomůcka, která ve spojení s kontaktní výukou, konzultacemi s tutorem a studiem doporučené literatury vybaví studenta teoreticky i prakticky pro zvládnutí úkolu přípravy kurzů na vysoké škole, a to především na VŠTE. Student bude seznámen jak s vývojem, koncepcí a současnou situací v terciální sféře v České republice a Evropské unii, tak s praktickými otázkami přípravy vysokoškolského kurzu. Základní okruhy studia 1. Vývoj terciálního vzdělávání od roku 1998; 2. Vysoké školství v České republice; 3. Zajištění kvality v terciální vzdělávání; 4. Proces akreditace studijních programů; 5. Národní kvalifikační ráme terciálního vzdělávání; 6. Národní deskriptory: znalosti, dovednosti, způsobilosti; 7. Profil absolventa studijního oboru. Deskriptory a oblasti vzdělávání; 8. Profil absolventa studijního předmětu. Cíle učení; 9. Formy a metody vysokoškolské výuky; 10. Metody vysokoškolské výuky; 11. Výuka podporovaná počítačem; 12. Celoživotní vzdělávání; 13. Diskuze; 4

5 Průběh studia, zakončení, komunikace Průběh studia, zakončení: o seminární práce o zápočet Student zpracovává v průběhu semestru seminární práci, spočívající v návrhu kurzu, který obsahuje osnovu kurzu (13 okruhů studia) a jeden podrobněji zpracovaný okruh studia. Seminární práce musí být odevzdána nejpozději před koncem příslušného semestru. Rozsah seminární práce jsou 2-4 normostrany. Předmět je ukončen zápočtem, který je udělen na základě včasně odevzdané úplné seminární práce a jejího úspěšného obhájení, při kterém musí student prokázat znalosti dané problematiky. Další informace jsou uvedeny v Informačním systému VŠTE, kde je také uveden způsob komunikace mezi studentem a vyučujícím (tutorem). Kromě kontaktní výuky bude využívána zejména komunikace prostřednictvím Internetu. Každý vyučující i student VŠTE má zavedenu svoji ovou adresu a další formy komunikace jsou možné i přes Informační systém VŠTE. 5

6 Seznam zkratek AK Bc. ČR DS ECTS ENQA EU MŠMT VŠ Zákon o VŠ Akreditační komise bakalářský titul Česká republika Diploma Supplement - Dodatek k diplomu European Credit Transfer and Accumulation System - Evropský kreditní systém European Association for Quality Assurance in Higher Education - Evropská síť pro zajišťování kvality ve vysokoškolském vzdělávání Evropská unie Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vysoká škola Zákon č.111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů 6

7 7

8 Kapitola 1: Vývoj terciálního vzdělávání od roku 1998 Klíčové pojmy: Sorbonnská deklarace, Boloňský proces, kreditní systém, diploma supplement, dvoustupňové studium Cíle kapitoly: porozumění koncepci vysokoškolského vzdělávání a vývoje v posledních letech znalost obsahu termínů Boloňský proces, Evropský vzdělávací prostor, kreditní systém, dvoustupňové studium, studijní program, studijní obor, specializace Čas potřebný ke studiu kapitoly: 4 hodiny Výklad: Změny v terciální vzdělávací sféře v posledních dvou desetiletích Do padesátých let 20. století se vzdělávací systémy utvářely víceméně izolovaně na národní úrovni. První integrační impulzy týkající se terciální vzdělávací sféry přicházejí až v souvislosti s prohlubováním evropské integrace, kdy si jednotlivé státy začínají uvědomovat důležitost vzdělávání pro další sociální a ekonomický vývoj. Vývoj evropské vysokoškolské oblasti v posledních letech ovlivňován dvěma paralelně působícími faktory. Prvním je vývoj v rámci EU a druhým jsou procesy uskutečňované v rámci Boloňského procesu. Tyto dvě oblasti se liší například geografickým působením nebo obsahovým zaměřením vycházejících z rozdílných právních podkladů a politických principů. Obě tyto oblasti se vzájemně ovlivňují a stále více sbližují. Příkladem může být využívání 8

9 Evropského kreditního systému (ECTS), který byl vytvořen EU, jako nástroje Boloňského procesu (Boloňský proces je na EU nezávislý). Sorbonnská deklarace 1 U příležitosti 700 let pařížské Sorbonny se 25. května 1998 sešli v Paříži ministři školství Francie, Německa, Itálie a Spojeného království a podepsali Sorbonnskou deklaraci, která požadovala sjednocení struktury vysokoškolského vzdělávání. Dodatečně se k ní připojila také Česká republika, Belgie, Bulharsko, Dánsko, Rumunsko a Švýcarsko. Ministři účastnických zemí se dohodli, že budou ve svých zemích usilovat zejména o tyto dílčí cíle: srozumitelný a srovnatelný systém vysokoškolských titulů, rozdělení studia do dvou (tří) cyklů, zavedení jednotného systému kreditů (ECTS European Credit Transfer System), podporu mobility studentů i učitelů a spolupráce vysokých škol, včetně společných studijních programů, spolupráce při zajišťování kvality studia. Boloňský proces 2 Na Sorbonnskou deklaraci vzápětí navázal tzv. Boloňský proces, který zahájila Boloňská deklarace z Tuto deklaraci podepsalo 30 evropských států včetně České republiky. Do roku 2011 se připojilo dalších 17 států (včetně Turecka, Kazachstánu a Arménie). Účastnické země se dohodly, že se budou pravidelně každým druhým rokem scházet v některé ze zúčastněných zemí, aby posoudily vývoj a stanovily aktuální priority. 1 Text deklarace je dostupný z < > 2 Podrobný popis Boloňského procesu je popsán na webu MŠMT a je dostupný z < > 9

10 Boloňský proces nevznikl z iniciativy Evropské unie a nijak na ní nezávisí. Jeho cílem je zvýšení dostupnosti a kvality vysokoškolského vzdělávání a především vytvoření Evropské oblasti vysokoškolského vzdělávání (EHEA). Hlavní cíle Boloňského procesu: zavedení srovnatelných vysokoškolských titulů (pro usnadnění vzájemného uznávání dosaženého vzdělání a tím i zaměstnatelnosti absolventů), a to pomocí: o přijetí dvoustupňového (dvoucyklového) systému studia, přičemž první cyklus bude tvořit studium bakalářské trvající minimálně 3 roky. o zavedení konkrétně stanovených a porovnatelných stupňů vysokoškolského vzdělání (mezi jiným např. tzv. přílohy k diplomu Diploma supplement) o zavedení kreditového systému podpora mezinárodní mobility studentů a učitelů podpora spolupráce na nadnárodní úrovni v oblasti kvality VŠ vzdělávání podle mezinárodně srovnatelných kritérií a metodologie podpora spolupráce mezi jednotlivými institucemi v oblasti stanovování obsahu vzdělání a také v oblasti tvorby programů pro podporu mobility či výzkumu Na dalších pravidelných konferencích (2001 Praha, 2003 Berlín, 2005 Bergen, 2007 Londýn, 2009 Nová Lovaň a 2010 Budapešť a Vídeň) se tyto cíle dále rozšiřovaly a zpřesňovaly. Současný stav Reformy v jednotlivých státech probíhají různým tempem. Např. některé země nařídily rozdělení studia zákonem, jiné je vysokým školám a akreditačním institucím doporučily. Dvoustupňové a třístupňové studium Již Sorbonnská deklarace zachycuje myšlenku vzniku systému založeného na dvou cyklech vysokoškolského vzdělávání. Prvním je pregraduální cyklus (bakalářský stupeň), o jehož uznání jako vhodné úrovně kvalifikace je nutné usilovat v oblasti evropského trhu práce. Tím druhým je cyklus (post)graduální (magisterský a doktorský stupeň) s důrazem na výzkum a 10

11 samostatnou práci. Doktorský stupeň se někdy vykazuje jako třetí stupeň a odtud označení třístupňové studium. V České republice bylo dělené studium zavedeno už v zákone o VŠ č. 111 z roku Bakalářský stupeň studia 3 byl formálně zaveden již v roce 1990, ale restrukturalizace v rozsahu požadovaném v rámci Boloňského procesu byla realizována postupně. Dnes je na většině vysokých škol nabízeno bakalářské studium a tzv. navazující magisterské studium, které je obvykle dvouleté. Podle 46 Zákona o vysokých školách je možné stále nabízet dlouhé magisterské programy v případech, kdy to vyžaduje charakter studijního programu (lékařské, farmaceutické, veterinární či právnické obory). V zahraničí (zvlášť v zemích, kde je studium placené) je u mnoha oborů běžné, že bakaláři odcházejí do zaměstnání nebo na pracovní stáže a v magisterském studiu nepokračují nebo pokračují až po několika letech (pokud se jim tato investice vyplatí). V ČR převažuje tendence pokračovat ihned v navazujícím magisterském studiu. Důvodem je přetrvávající nedůvěra v bakalářskou kvalifikaci, kterou mnoho studentů i zaměstnavatelů považuje za nedostatečnou. Tato situace se jen pomalu mění. ECTS European Credit Transfer System ECTS (European Credit Transfer and Accumulation System) byl vytvořen v roce 1989 Komisí EU v rámci programu Erasmus za účelem podpory kvality a rozsahu mobility. V současnosti tvoří ve většině států účastnících se Boloňského procesu základ národního kreditního systému. Slouží převážně k získávání a přenosu kreditů za studium (transferová funkce). V poslední době se rozšířila také funkce akumulační, která umožňuje akumulaci kreditů za studium na dané škole a tím kontrolu průchodu studiem. Pomocí kreditního systému je podporována mobilita studentů a započítávání jejich studia na jiných vysokoškolských institucích včetně zahraničních (např. v rámci programu ERASMU, kterým EU podporuje zahraniční mobilitu vysokoškolských studentů a pedagogů a tím spolupráci ve vysokoškolském vzdělávání v Evropě). 3 Charakteristika studijních programů viz Zákon č. 111/1998 Sb. o vysokých školách,

12 Pro fungování ECTS je podstatná vzájemná domluva mezi zapojenými institucemi, dále rozvinutý informační systém poskytující informace o možnostech studia v zahraničí, studijních programech a o studijních výsledcích účastníků. Jednotlivé instituce mohou po splnění podmínek stanovených Evropskou komisí získat certifikát ECTS Label poukazující na spolehlivost instituce a schopnost mezinárodní spolupráce. Platnost certifikátu je tři roky. Základní charakteristika systému ECTS: 60 kreditů za akademický rok neboli 30 kreditů za semestr kredity odpovídají studijní zátěži hodin za akademický rok, tj hodin na 1 kredit (tato doba zahrnuje celkovou časovou náročnost pro průměrného studenta, tj. výuku ve škole, jeho vlastní samostudium, přípravu na zkoušky atd.) jednotná klasifikační stupnice (positivní: A, B, C, D, E; negativní: FX, F). Koncept této stupnice přitom klade velký význam na postavení studenta ve studijní skupině (viz tabulka). Např. stupeň A by mělo získat jen 10 % nejlepších studentů studijní skupiny. Tabulka 1: Známkovací stupnice ECTS (ECTS Grade Interpretation Scheme) 4 ECTS Grade % studentů, kteří za normálních okolností získají dané hodnocení A 10 B 25 C 30 D 25 E 10 FX -- (neuspěl s možností opakování) F -- (neuspěl bez možnosti opakování) 4 Podrobný popis: ECTS Users Guide, Dostupné z < > 12

13 Diploma supplement dodatek k diplomu V Berlínském komuniké bylo stanoveno, že každý vysokoškolský absolvent má od roku 2005 právo na vydání dodatku k diplomu v některém z běžně používaných evropských jazyků. Vzdělávací instituce mohou žádat o získání certifikátu Diploma Supplement Label, který potvrzuje spolehlivost a kvalitativní úroveň instituce a je platný tři roky. V ČR toto ocenění jako první získala v roce 2004 Vysoká škola Báňská Technická univerzita Ostrava, která jediná podala v tomto roce žádost. VŠTE ho získala v roce Obsahem dodatku k diplomu by měla být charakteristika studijního programu a kvalifikace, která studiem získána. Informace, které dodatek musí obsahovat, jsou stanoveny v dokumentu Evropské komise, stejně jako kritéria pro jeho získání. Dodatek obsahuje informace o totožnosti držitele, o druhu a úrovni kvalifikace, o obsahu studia a dosažených výsledcích apod. Studijní materiály: Základní literatura: Zákon č.111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů. [ON-LINE]. c2013. Dostupný z < Doporučené studijní zdroje: BRDEK, Miroslav a Helena VYCHOVÁ. Evropská vzdělávací politika: programy, principy a cíle. Praha: ASPI, 2004, 167 s. Boloňský proces [ON-LINE]. c2013. Dostupné z < European Credit Transfer and Accumulation System (ECTS) Users' Guide [ON-LINE]. c2013. Dostupné z < >. 13

14 Otázky a úkoly 1) Jakou zátěž představuje jeden kredit v kreditovém systému? 2) Co je to Diploma supplement? 3) Pokud je předmět koncipován jako 2 hodiny přednášek týdně, semestr má 13 týdnů a za absolvování předmětu student získá 3 kredity, kolik studentovi zbývá na splnění dalších povinností v rámci předmětu, tj, např. na samostudium, seminární práci nebo přípravu na zkoušku? Úkoly k zamyšlení a diskuzi 1) Diskutujte o potřebě zavedení prostupného vzdělávacího systému v Evropě 2) Zamyslete se nad rozdělením většiny studijních programů do dvou stupňů. Co může toto rozdělení přinést studentům, absolventům a jak je přijme trh práce? Klíč k řešení otázek: 1) Jeden kredit odpovídá přibližně hodinám studia studenta, které je potřebné k zvládnutí látky v daném předmětu. Do těchto hodin jsou započítávány všechny druhy studia, tj. od přímé výuky až po samostudium. 2) Diploma supplement je příloha k diplomu obsahující všechny absolvované předměty za celou dobu studia včetně hodnocení studenta v těchto předmětech a to v jazyce dané země a v překladu do anglického jazyka. 3) Celkem mu zbývá 49-64hodin. 3 kredity odpovídají zátěži hodin, z toho 26 hodin bude student přítomen na přednášce ve škole (2 hodiny krát 13 týdnů v semestru). 14

15 Kapitola 2: Vysoké školství v České republice Klíčové pojmy: struktura vysokého školství, procesy transformace, kvalifikační rámce a důvody pro jejich zavedení Cíle kapitoly: pochopení pojmu univerzitní a neuniverzitní vysoká škola, prezenční, kombinovaná a distanční forma studia, znalost struktury vysokoškolského studia Čas potřebný ke studiu kapitoly: 4hodiny Vysokoškolské vzdělávání v České republice tvoří spolu s vyšším odborným vzděláváním terciární sektor vzdělávání. Vyšší odborné školy byly nejprve legislativně upraveny Zákonem o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání 5 (tzv. školský zákon). Vysoké školství je pak upraveno vlastní legislativou (tzv. zákon o VŠ). 5 Dne 1. ledna 2012 nabyla účinnosti novela školského zákona vyhlášená pod č. 472/2011 Sb. ZÁKON 561/2004 Sb. ze dne 24. září 2004, o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) je dostupný online z < 15

16 VŠ podle typu poskytovaných studijních programů: univerzitní vysoké školy může se členit na fakulty, vysokoškolské ústavy, na jiná pracoviště pro vzdělávací a vědeckou, výzkumnou, vývojovou, uměleckou nebo další tvůrčí činnost nebo pro poskytování informačních služeb. Součástí mohou být i účelová zařízení. Univerzitní vysoké školy mohou nabízet studijní programy bakalářské, magisterské i doktorské. neuniverzitní vysoké školy nečlení se na fakulty, uskutečňuje převážně bakalářské studijní programy a v souvislosti s tím výzkumnou, vývojovou, uměleckou nebo další tvůrčí činnost. Mohou uskutečňovat programy magisterské, ale nemohou uskutečňovat doktorské studijní programy. VŠ podle zřizovatele státní vysoké školy jsou zakládány zákonem. V ČR jsou pouze dvě: policejní a vojenská VŠ řízená příslušnými ministerstvy; obě jsou univerzitního typu. veřejné vysoké školy jsou zakládány zákonem. V ČR je dnes téměř 30 veřejných VŠ. Většina je univerzitního typu. soukromé vysoké školy jsou právnickým subjektem. V ČR je dnes již téměř 50 soukromých VŠ. Většina je univerzitního typu. Struktura studia na VŠ V rámci Boloňského procesu přechází české vysoké školy na jednotnou třístupňovou strukturu studia: 1. bakalářský program je přípravou na magisterský program nebo na výkon povolání (tzv. profesní) standardní doba studia je 3 až 4 roky absolventům se uděluje titul Bc. (bakalář) nebo BcA. (bakalář umění) 16

17 2. magisterský program tzv. navazující magisterský program navazuje na bakalářský program, trvá 2 až 3 roky u oborů, které vyžadují delší přípravu (např. právo nebo lékařství), nenavazuje na bakalářský program a standardní délka studia je 5-6 let. absolventům se uděluje titul Mgr. (magistr), MgA. (magistr umění), Ing. (inženýr), Ing. arch. (inženýr architekt), MUDr. (doktor medicíny), MDDr. (zubní lékař), MVDr. (doktor veterinární medicíny). Všechny tito tituly se píší před jméno- Pokud nositel získal již dříve ve stejném oboru bakaláře, používá jen tento vyšší titul. absolventi s titulem Mgr. poté mohou projít rigorózním řízením a získat tzv. "malý doktorát" JUDr. (doktor práv), PhDr. (doktor filozofie), RNDr. (doktor přírodních věd), PharmDr. (doktor farmacie), ThLic. (licenciát teologie) nebo ThDr. (doktor teologie) 2. doktorský program Formy VŠ studia je zaměřen na vědeckou a výzkumnou činnost standardní délka studia je 3 až 4 roky absolventům se uděluje titul Ph.D. (doktor) nebo Th.D. (doktor teologie) Studijní programy mohou mít formu prezenční, kombinovanou a distanční (viz Zákon o VŠ v 44 odst. 4) prezenční forma studia umožňuje studentovi vysoké školy pravidelnou účast na přednáškách, seminářích, cvičeních a dalších vzdělávacích aktivitách vedených akademickými pracovníky. Je založená na každodenní návštěvě výuky a soustavném kontaktu s vyučujícími. 17

18 distanční forma studia umožňuje studium s využitím informačních prostředků bez pravidelné účasti na výše uvedených vzdělávacích aktivitách. kombinovaná forma studia je kombinací prezenční a distanční formy studia. Kombinovaná forma výuky vyžaduje výrazný podíl samostatné práce studenta. Studenti musejí absolvovat všechny předměty studijního plánu a dosáhnout stejného počtu kreditů jako studenti prezenční formy studia. Na rozdíl od denních studentů si obvykle nemohou vybírat volitelné předměty z širší celoškolní nabídky, protože jejich studijní plán je obvykle pevně stanovený. Kombinovanou formou jsou často nabízeny obory bakalářského studia. Výuka probíhá často v blocích (jako celodenní nebo několikadenní blok), a může být organizována i o víkendech. Každá vysoká škola si může zorganizovat kombinovanou formu studia podle vlastní koncepce. Studijní programy jsou definovány číselníkem MŠMT (soustava STUDPROG 6 ) a jsou seskupeny do hlavních skupin. Studijní program se může (ale nemusí) dělit na studijní obory s přesnějším vymezením náplně studia. Studijní obor upřesňuje zaměření studia a všechny obory jsou opět zařazeny do číselníku MŠMT (Číselník studijních oborů vysokých škol - AKVO). Studium je většinou jednooborové, ale např. u učitelských oborů mimo učitelství pro první stupeň je časté tzv. dvouoborové studium. Student si tedy může vybrat druhý obor buď podle svého výběru (např. matematika fyzika nebo matematika němčina) nebo v kombinaci určené školou. Některé obory lze studovat jen jako jednooborové nebo jen jako dvouoborové a jiné jako jednooborově i dvouoborově. Studijní obor může mít dále různé studijní zaměření, specializace. Studijní materiály: 6 Metodický pokyn MŠMT o postupu kódování studijních programů a studijních oborů. Dostupný z < 18

19 Základní literatura: Zákon č.111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů. [ON-LINE]. c2013. Dostupný z < Doporučené studijní zdroje: Webový portál Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Dostupný z < MATĚJŮ, P. a kol Bílá kniha terciárního vzdělávání. MŠMT ČR. ISBN Dostupné online z < >. Otázky a úkoly 1) Jaký je rozdíl mezi studijním programem a studijním oborem? 2) Jaký typ studijního programu nemůže nabízet neuniverzitní vysoká škola? 3) Vyjmenujte možné formy studia na vysoké škole. Úkoly k zamyšlení a diskuzi 4) Diskutujte o vývoji ve vysokém školství 5) Zamyslete se nad tím, jaké studijní programy nejsou vhodné pro distanční nebo kombinovanou formu. Klíč k řešení otázek: 1) Studijní obor je podkategorie studijního programu. 2) Doktorský studijní program. 3) Prezenční, kombinovaná a distanční forma studia. 19

20 Kapitola 3: Zajištění kvality v terciální vzdělávání. Klíčové pojmy: vnitřní hodnocení, vnější hodnocení, akreditační činnosti Cíle kapitoly: porozumění konceptu zajištění kvality v terciální vzdělávání v ČR znalost orgánu a činnosti Akreditační komise Čas potřebný ke studiu kapitoly: 4 hodina Výklad: Naléhavost problému zajišťování kvality terciárního vzdělávání roste úměrně s počtem osob, které do tohoto systému vzdělávání vstupují. Jinými slovy, důraz na zajištění kvality roste úměrně tomu, jak terciární vzdělávání přechází z tzv. fáze elitního vzdělání 7 přes masovou 7 Trowova koncepce elitního, masového a univerzálního terciárního vzdělávání: elitní (0-15%), masové (15-50%), univerzální (<50%). Viz: Trow, M. Reflections on the transition from elite to mass to universal access: forms and phases of higher education in modern societies since WWII. In: Forest, J. J. F; Altbach, P. G. (eds.). International handbook of higher education. Dordrecht: Springer, 2006, s

21 fázi až do fáze univerzální, kdy do něho vstupuje více než 50 % příslušných populačních ročníků. Pro ČR je navíc přechod od elitní k univerzální fázi odlišný tím, že se tato změna udála ve velmi krátké době, kdy nárůsty počtu studentů byly daleko rychlejší než změny v řadě dalších systémových charakteristik. To se ovšem nezbytně stává zdrojem různých systémových tenzí, které se snaží odstranit pokračující reformní snahy. V ČR poskytují vzdělání podle ISCED vyšší odborné školy a konzervatoře (vyšší odborné vzdělávání, ISCED 5B) a vysoké školy (vysokoškolské vzdělávání, ISCED 5A a 6. Výše uvedené dva typy institucí se řídí odlišnými právními předpisy, v nichž jsou též stanoveny způsoby zajišťování kvality poskytovaného vzdělávání. Zajištění kvality VŠ je v ČR zakotveno v zákoně č. 111/1998 Sb. o VŠ. Základem zabezpečení kvality jsou hodnotící aktivity, jejich výsledky a následné kroky vedoucí ke zvyšování kvality. Systém zahrnuje vnitřní hodnocení (sebehodnocení), vnější hodnocení či hodnocení externími odborníky (peer review) a akreditaci. Tyto činnosti jsou náplní práce MŠMT, Akreditační komise (dále jen AK) i jednotlivých vysokých škol. Systém vnitřního hodnocení je aplikován na úrovni studijních programů, kateder, fakult či vysokých škol. Předmětem vnitřního hodnocení na fakultách je pedagogická činnost, výzkumná a tvůrčí činnost a činnost organizační. Všechny vysoké školy mají podle zákona o VŠ povinnost provádět pravidelně hodnocení vlastní činnosti a zveřejňovat jeho výsledky. Veřejným vysokým školám a státním vysokým školám (podle 95) je to uloženo v 21, odst. 1, písm. f), rovněž. Soukromých vysokých škol se týká 42, který povinnost pravidelného vlastního hodnocení ukládá v odst. 1, písm. d) stejnými slovy. Četnost provádění hodnocení ani způsob zveřejnění není podrobně specifikován. Výsledky hodnocení mohou být vstupem 8 ISCED je mezinárodní klasifikace vzdělávání. Dostupná z < >. Úrovně vzdělávání podle ISCED: 1...preprimární vzdělávání (preprimary education, předškolní výchova) 2...primární vzdělávání (primary education, 1. stupeň základní školy, elementární škola) 3...nižší sekundární vzdělávání (lower secondary education, 2. stupeň základní školy) 4...vyšší sekundární vzdělávání (higher secondary education, střední škola) 5...postsekundární vzdělávání (postsecondary education). 6...první stupeň terciárního vzdělávání (first stage of tertiary education) 7...druhý stupeň terciárního vzdělávání (second stage of tertiary education) 21

22 do vnějšího hodnocení, podkladem pro tvorbu dlouhodobých záměrů či pro komparaci podobně zaměřených studijních programů a fakult. Systém vnějšího hodnocení podléhá činnosti AK, která pečuje o kvalitu vysokého školství od svého založení v roce Rozsah odpovědnosti a povinností AK je upraven Zákonem o VŠ a její postupy stanovuje Statut AK. Další podrobnosti upravuje Vyhláška č. 312/2011 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. 42/1999 Sb., o obsahu žádosti o akreditaci studijního programu. Akreditační komise AK hodnotí vzdělávací, výzkumnou, vědeckou, vývojovou, uměleckou a další tvůrčí činnost všech vysokých škol. Na základě doporučujícího stanoviska AK rozhoduje MŠMT o akreditaci studijního programu, o udělení oprávnění konat habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem, souhlasu ke zřízení fakulty či soukromé vysoké školy apod. AK je členem ENQA (Evropské asociace pro zajišťování kvality ve vysokém školství), INQAAHE (Mezinárodní sítě agentur pro zabezpečení kvality na vysokých školách), dále je jedním ze zakladatelů CEEN (Středoevropské a východoevropské sítě agentur pro zabezpečení kvality vysokých škol). Podle zákona o vysokých školách mohou na nich být uskutečňovány pouze akreditované studijní programy. Akreditace studijních programů je v zákoně o VŠ podrobně popsána ve čtyřech paragrafech ( 78 až 81). V 80 je stanovena maximální doba platnosti akreditace (10 let) a možnost platnost akreditace prodloužit nebo požádat o akreditaci rozšíření studijního programu. Kromě akreditovaných studijních programů mohou VŠ poskytovat programy celoživotního vzdělávání, které akreditaci nepodléhají ( 60) a vysoká škola pro ně může získat akreditaci od různých profesních a regulačních orgánů. Zákon o VŠ, 84, shrnuje úkoly Akreditační komise takto: (1) Akreditační komise pečuje o kvalitu vysokoškolského vzdělávání a všestranně posuzuje vzdělávací a vědeckou, výzkumnou, vývojovou a inovační, uměleckou nebo další tvůrčí činnost vysokých škol. K tomuto cíli zejména a) hodnotí činnost vysokých škol a kvalitu akreditovaných činností a zveřejňuje výsledky hodnocení, b) posuzuje další záležitosti týkající se vysokého školství, které jí předloží ministr, a vydává k nim stanovisko. 22

23 (2) Akreditační komise vydává stanovisko a) k žádostem o akreditaci studijních programů, b) k žádostem o oprávnění konat habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem, c) ke zřízení, sloučení, splynutí, rozdělení nebo zrušení fakulty veřejné vysoké školy, d) k udělení státního souhlasu pro právnickou osobu, která chce působit jako soukromá vysoká škola, e) k určení typu vysoké školy. Skutečnost, že Akreditační komisi jmenuje vláda, dokládá význam, který je vysokoškolskému vzdělávání a jeho kvalitě přikládán. Za pozornost stojí, že vláda jmenuje i předsedu a místopředsedu tohoto důležitého orgánu a nesvěřuje jejich volbu členům. Výňatek ze zákona o VŠ, 83, který určuje podobu AK jako orgánu: (1) Akreditační komise má dvacet jednoho člena. Předsedu, místopředsedu a členy Akreditační komise jmenuje na návrh ministra vláda. Ministr si před předložením návrhu vyžádá doporučení reprezentace vysokých škol, Rady pro výzkum a vývoj a Akademie věd České republiky a návrh s nimi projedná. (2) Členové Akreditační komise jsou jmenováni na dobu šesti let; jmenováni mohou být nejvýše na dvě funkční období. Při prvním jmenování členů Akreditační komise určí vláda jména jedné třetiny členů, jejichž funkční období skončí po dvou letech, a jedné třetiny členů, jejichž funkční období skončí po čtyřech letech. (3) Členem Akreditační komise může být jmenována pouze osoba, která je všeobecně uznávanou odbornou autoritou. (4) Funkce člena Akreditační komise je neslučitelná s funkcí rektora, prorektora nebo děkana. (5) Před uplynutím funkčního období může být člen Akreditační komise odvolán z funkce jen pro dlouhodobou neúčast na práci Akreditační komise nebo na vlastní žádost. (6) Členové Akreditační komise jsou při výkonu své funkce nezávislí. (7) Akreditační komise pro odbornou přípravu svých jednání může zřizovat poradní pracovní skupiny, jejichž složení musí odpovídat typu studijního programu, jeho formě a cíli studia; v případě akreditace habilitačního řízení nebo řízení ke jmenování profesorem oboru, pro který má být akreditace udělena, nebo oboru příbuznému. (8) Způsob jednání Akreditační komise a jejích pracovních skupin upraví statut Akreditační komise, který schvaluje vláda. Ministerstvo zveřejní vládou schválený statut vhodnou formou. 23

24 (9) Činnost Akreditační komise materiálně a finančně zabezpečuje ministerstvo. (10) Podání k Akreditační komisi se činí prostřednictvím ministerstva. (11) Činnost členů Akreditační komise a jejích pracovních komisí je úkonem v obecném zájmu. Těmto osobám může být poskytnuta odměna a přísluší jim cestovní náhrady podle zvláštního předpisu. Studijní materiály: Základní literatura: Prudký, L. Pabian, P., Šima, K. České vysoké školství. Na cestě od elitního k univerzálnímu vzdělávání Praha: Grada, s. ISBN Zákon č.111/1998 Sb., o vysokých školách [ON-LINE]. Úplné znění zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů. Dostupné z < >. Doporučené studijní zdroje: Statut Akreditační komise schválený Vládou ČR usnesením č. 744 ze dne 28. července Dostupné z < Memorandum ministryně školství, mládeže a tělovýchovy o nezávislosti Akreditační komise. Dostupné z < >. Evropské směrnice pro kvalitu (ESG). Dostupné z < >. Statut Akreditační komise. Dostupný z: >. Otázky a úkoly 1) Co znamená termín univerzální terciální vzdělávání? 2) Je každá vysoká škola povinná provádět pravidelně hodnocení vlastní činnosti a zveřejňovat jeho výsledky? 24

25 3) Na jakou maximální dobu může být udělena akreditace studijnímu programu na vysoké škole? Úkoly k zamyšlení a diskuzi 6) Diskutujte o současném vývoji ve vysokém školství a jeho rozšíření od elitní k univerzální formě Klíč k řešení otázek: 1) Stav, kdy to této sféry vzdělávání vstupuje více než 50 % příslušných populačních ročníků 2) Ano. 3) Na 10 let (stanovuje Zákon o VŠ, 80). 25

26 Kapitola 4: Proces akreditace studijních programů Klíčové pojmy: akreditační proces, garance programu a předmětů Cíle kapitoly: znalost procesu akreditace v terciálním vzdělávání porozumění základním principům posuzování akreditační žádosti přehled o budoucím vývoji Čas potřebný ke studiu kapitoly: 4 hodiny Výklad: Proces akreditace studijního programu na VŠ určuje několik právních předpisů. V první řadě je to Zákon o VŠ, dále Vyhláška MŠMT č. 312/2011 Sb., o obsahu žádosti o akreditaci studijního programu, a v neposlední řadě i standardy Akreditační komise. Podle současné legislativy Zákon o VŠ. Podle zákona o VŠ mohou na nich být uskutečňovány pouze akreditované studijní programy. Akreditace studijních programů je v zákonu o VŠ podrobně popsána ve 26

27 čtyřech paragrafech ( 78 až 81). Vysoká škola může studijní program uskutečňovat ve spolupráci s jinou právnickou osobou (např. s Akademií věd ČR v případě doktorských programů nebo s některou vyšší odbornou školou v případě bakalářských programů). 81 zákona o VŠ uvádí, jak se v těchto případech postupuje při žádosti o akreditaci. V 79 jsou v odst. 1 uvedeny základní náležitosti písemné žádosti o akreditaci. V případě studijního programu zdravotnického zaměření nebo programu zaměřeného na přípravu k výkonu regulovaného povolání patří mezi tyto náležitosti i stanovisko Ministerstva zdravotnictví resp. příslušného uznávacího orgánu, zda budou absolventi oprávněni k výkonu odpovídajícího povolání. Vyhláška č. 42/1999 Sb., ve znění vyhlášky č. 312/2011 Sb., o obsahu žádosti o akreditaci studijního programu. Tato vyhláška specifikuje požadavky na jednotlivé typy studijních programů. Každou žádost ministerstvo neprodleně postoupí Akreditační komisi, která ji posoudí do 120 dnů ode dne, kdy jí byla doručena. Jsou-li případné nedostatky žádosti odstranitelné, vyzve Akreditační komise vysokou školu, aby je v přiměřené lhůtě odstranila, a posuzování přeruší. V případě, že vysoká škola vady ve stanovené lhůtě neodstraní, vydá Akreditační komise stanovisko na základě původních podkladů. Po obdržení stanoviska Akreditační komise ministerstvo do 30 dnů rozhodne o udělení nebo neudělení akreditace. Ministerstvo akreditaci neudělí, jestliže např. studijní program neodpovídá požadavkům (není dostatečně zabezpečen po stránce personální, přístrojové a informační, uskutečňování studijního programu není finančně nebo materiálně a technicky zabezpečeno, vysoká škola neskýtá záruku řádného zajištění výuky). Standardy Akreditační komise pro hodnocení žádostí. Standardy charakterizují obecné minimální požadavky Akreditační komise k projednávání žádostí o akreditaci, rozšíření akreditace a prodloužení doby platnosti akreditace studijních programů a jejich oborů (dále jen žádosti ). Mezi nejdůležitější patří standardy v oblasti studijních programů, garantů a personálního zabezpečení: Standardy pro studijní programy 9 (mimo ně jsou pro jednotlivé skupiny oborově příbuzných studijních programů stanovena další specifická kritéria). 9 Viz < >. 27

28 Standardy pro garance studijních programů podle 70 odst. 5 zákona o vysokých školách Zásady případných úprav obsahu studijních programů a jejich studijních oborů v době platnosti akreditace Veškeré relevantní informace a požadavky Akreditační komise lze najít na jejích webových stránkách 10. Tyto dokumenty jsou podle potřeb aktualizovány a doplňovány. Garant studijního programu Podle Standardů pro garance studijních programů musí být každý studijní program garantován docentem nebo profesorem. V případě, že se studijní program dělí na studijní obory, Akreditační komise může stanovit požadavky na garanci docenty nebo profesory v jednotlivých studijních oborech. Garant studijního programu musí být akademickým pracovníkem příslušné vysoké školy s uzavřeným pracovním poměrem v rozsahu plného úvazku. Případný další pracovní úvazek na jiné instituci nesmí přesáhnout 0,5. V případě studijních programů zdravotnického zaměření se pracovní úvazek akademického pracovníka na fakultě a ve fakultní nemocnici považuje za jeden pracovní úvazek. Profesor nebo docent může být garantem současně pouze jednoho bakalářského, magisterského a doktorského studijního programu. Jazykové mutace studijních programů může garantovat jeden docent nebo profesor. Za garanta studijního programu je možné považovat jen toho docenta nebo profesora, který byl habilitován nebo jmenován v oboru, jehož kvalitu a rozvoj má garantovat, nebo v oboru blízkém, a který má odpovídající publikační, resp. uměleckou činnost za posledních 5 let související s garantovaným studijním programem. 10 Viz < >. 28

29 Personální zabezpečení studijního programu Pro posouzení personálního zabezpečení studijního programu a oboru je podstatná celková struktura personálního zabezpečení. V úvahu se bere, zda v daném studijním programu (v případě, že se studijní program dělí na obory, studijního oboru) existuje na vysoké škole jádro dostatečně kvalifikovaných akademických pracovníků s odpovídající odbornou a publikační činností za posledních 5 let, které má dostatečný časový prostor pro rozvíjení oboru, tj. nevyučuje podstatným způsobem na jiných vysokých školách. V úvahu se rovněž bere věková struktura personálního zabezpečení studijního programu z hlediska perspektivy rozvoje studijního programu a jeho zajištění po dobu, na kterou bude platnost akreditace udělena. Rozsah úvazku a doba, na kterou jsou smlouvy s akademickými pracovníky na vysoké školy uzavřeny, zaručuje kvalitní uskutečňování studijního programu po celou délku studia. Profilující předměty oboru nemohou být zajišťovány externími vyučujícími. Profilující teoretické předměty studijního programu (v případě, že se studijní program dělí na obory, studijního oboru), tj. předměty, které mají vliv na profil absolventa, musejí být zabezpečeny převážně vyučujícími, kteří působí v pracovním poměru v rozsahu plného úvazku na příslušné vysoké škole a pro tuto školu realizují vědeckou, výzkumnou, vývojovou, uměleckou nebo další tvůrčí činnost odpovídající typu studijního programu. Tito vyučující musejí být odborně činní v předmětech, které zajišťují. Odbornost se prokazuje dosaženým akademickým vzděláním nebo získáním vědeckopedagogické hodnosti (docent, profesor) a nejvýznamnějšími odbornými výstupy souvisejícími s oborem. Zabezpečení předmětů vyučujícím s nižším ukončeným vzděláním než v magisterském studijním programu je nepřípustné. Odborníci z praxe, kteří nemají magisterské vzdělání, mohou být v odůvodněných případech pozváni do předmětů či dozorovat studentské praxe, které organizuje a hodnotí vyučující s patřičným vzděláním. Personální zabezpečení studijního programu uskutečňovaného mimo sídlo vysoké školy (tj. na detašovaném pracovišti) musí být totožné jako v sídle vysoké školy. Závěrečné práce (bakalářské, diplomové, rigorózní, disertační) vedené externisty musejí být pod supervizí akademického pracovníka 11 příslušné vysoké školy. 11 Akademický pracovník je podle zákona o VŠ zaměstnanec VŠ, který vykonává jak pedagogickou, tak vědeckou výzkumnou, vývojovou, uměleckou nebo další tvůrčí činnost. Je to profesor, docent, odborný asistent, 29

30 (Akademický pracovník je podle zákona o VŠ zaměstnanec VŠ, který vykonává jak pedagogickou, tak vědeckou výzkumnou, vývojovou, uměleckou nebo další tvůrčí činnost. Je to profesor, docent, odborný asistent, asistent, lektor nebo vědecký, výzkumný a vývojový pracovník podílející se na pedagogické činnosti. Na výuce na VŠ se dále mohou podílet j další odborníci na základě dohod o pracovní činnosti konaných mimo pracovní poměr.) Úpravy obsahu studijních programů a jejich oborů Podmínky pro úpravy obsahu studijních programů a jejich oborů bez povinnosti informování, případně projednávání Akreditační komisí, stejně jako podmínky pro změny studijních programů, o kterých musí být Akreditační komise předem informována, jsou podrobně zpracovány v ustanovení Akreditační komise schváleném dne 12. a 13. září 2006 pod názvem Zásady případných úprav obsahu studijních programů a jejich studijních oborů v době platnosti akreditace. Během platnosti akreditace se v zásadě nemohou provádět bez informování AK změny, které by měnily profil absolventa, rozsah výuky, obecné požadavky na znalosti u státní závěrečné zkoušky, nezhoršuje se personální, informační a technické zabezpečení. Ustanovení je zveřejněno na webových stránkách Akreditační komise 12. Forma žádostí o akreditaci studijního programu Akreditační komisi se žádost povinně zasílá v listinné a elektronické podobě. Listinná a elektronická verze musí být shodné. Požadavky na formální úpravu žádosti i doporučené formuláře a metodika jsou k dispozici na webu AK (www. akreditacnikomise.cz). Vysoká škola může použít své vlastní formuláře, pokud budou obsahovat všechny požadované asistent, lektor nebo vědecký, výzkumný a vývojový pracovník podílející se na pedagogické činnosti. Na výuce na VŠ se dále mohou podílet j další odborníci na základě dohod o pracovní činnosti konaných mimo pracovní poměr. 12 Viz < >. 30

31 informace. Určitá benevolence existuje u žádostí o akreditaci habilitačních a jmenovacích řízení, kde Akreditační komise připravila pouze úvodní dotazník a strukturu ostatních dokumentů ponechává v kompetenci administrátorů žádostí (na rozdíl od žádostí o akreditaci bakalářských, magisterských či doktorských studijních programů, kde jsou připraveny všechny formuláře). Žádosti a údaje o akreditacích je dle Akreditační komise možné mimo to zveřejnit také na stránkách fakulty nebo univerzity. Takové zveřejnění není povinné a nemá předepsanou strukturu struktura uváděných informací záleží na fakultě či univerzitě. Pokud však vysoká škola tyto nepovinné informace k akreditacím na svém webu zveřejňuje, musí v povinných verzích žádosti uvést přístupové jméno a heslo pro zpřístupnění členům Akreditační komise. Současný vývoj Reforma vysokých škol v Česku označuje od roku 2006 probíhající snahu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky o vytvoření nové právní normy pro terciární vzdělávání v České republice. V posledních letech se připravuje novela VŠ zákona, která v případě jejího schválení zásadním způsobem změní pojetí VŠ, akreditací i akreditačního orgánu. Problematika akreditace a kvality tvoří podstatnou část novely zákona o VŠ. Pro oblast zabezpečování a hodnocení kvality se uznává jako závazný boloňský dokument European Standards and Guidelines for Quality Assurance in the European Higher Education Area (ESG). Ústřední ideou tohoto dokumentu je stanovisko, že za svou kvalitu je v daných vnějších podmínkách zodpovědná vždy daná VŠ, kde se kvalita komplexně vytváří a rozvíjí. Novela dále zamýšlí nahradit Akreditační komisi Národní akreditační agenturou, změnit posuzování garance studijních programů nikoli podle jednotlivých profesorů a docentů ale podle výkonu pracoviště, funkčních míst docentů a profesorů, rozdělení VŠ na výzkumné či profesně zaměřené, zavést institucionální akreditaci, kdy by si mohla VŠ v dané oblasti vzdělávání, pro kterou by získala akreditaci, mohla připravit jakýkoli studijní program. 31

32 Studijní materiály: Základní literatura: Vyhláška č. 312/2011 Sb. ze dne 7. října 2011, kterou se mění vyhláška MŠMT č. 42/1999 Sb. o obsahu žádosti o akreditaci studijního programu (dále vyhláška ). Dostupná z < Doporučené studijní zdroje: Web Akreditační komise: Otázky a úkoly 1) Kdo může garantovat studijní program? 2) Kolik programů může garant studijního programu zároveň garantovat? Úkoly k zamyšlení a diskuzi 3) Diskutujte o potřebě reformy vysokého školství v ČR. Klíč k řešení otázek: 1) Profesor nebo docent s plným úvazkem na dané VŠ a s úvazky na jiných institucích nepřekračující poloviční úvazek ve svém součtu, a s odpovídající vědeckou či uměleckou a tvůrčí činností v daném oboru v posledních pěti letech. 32

33 2) Profesor nebo docent může být garantem současně pouze jednoho bakalářského, magisterského a doktorského studijního programu. 33

34 Kapitola 5: Národní kvalifikační rámec terciárního vzdělávání. Klíčové pojmy: kvalifikační rámec terciárního vzdělávání, národní deskriptory, oblasti vzdělávání Cíle kapitoly: pochopení záměru kvalifikačního rámce terciárního vzdělávání znalost konceptu Evropského rámce kvalifikací a národního rámce kvalifikací Čas potřebný ke studiu kapitoly: 4 hodiny Výklad: Národní kvalifikační rámec navazuje na existující celoevropský zastřešující rámec Evropský rámec kvalifikací (zkráceně EQF European Qualifications Framework 13 ). Záměrem je usnadnění prostupnosti různých vzdělávacích systémů a uznávání kvalifikací získaných 13 Viz 34

35 ve formálním, neformálním (strukturované vzdělávací aktivity obvykle nevedoucí k získání certifikátu) či informálním (vzdělání získané během pracovní činnosti či běžného života) sektoru na národní i mezinárodní úrovni. Hlavním cílem Národního kvalifikačního rámce je definovat nově kvalifikace prostřednictvím výstupů (kompetencí, vědomostí, znalostí a dovedností absolventa) a nikoliv pomocí vstupů neboli cest vedoucích k jejich získání. Evropský rámec kvalifikací Evropský rámec kvalifikací (EQF-LLL, zkráceně EQF) je jednotná stupnice osmi úrovní 14, do kterých lze zařadit všechny kvalifikace. Kvalifikace je zkouškou ověřená schopnost toho, co člověk opravdu zná, umí a co je schopen vykonávat. Úrovně EQF jsou popsány znalostmi, dovednostmi a kompetencemi. Pro každou úroveň jsou podrobně popsány výsledky učení, přičemž první úroveň je nejnižší a osmá úroveň je nejvyšší. Úroveň EQF je velmi důležitým údajem při uplatnění člověka na evropském trhu práce, protože zahrnuje údaje o jeho nejvyšším dosaženém vzdělání a zprostředkovává zahraničním zaměstnavatelům informaci o tom, co uchazeč doopravdy umí. Od roku 2012 je úroveň EQF uvedena na dokumentech Europassu 15 - dodatcích k osvědčení a dodatcích k diplomu. 14 Úrovně EQF popsané znalostmi, dovednostmi a kompetencemi jsou uvedeny na stránkách Národního ústavu odborného vzdělávání 15 Europass je prvním jednotným celoevropským souborem dokladů o vzdělání, osobních kompetencích, jazykových dovednostech, odborné kvalifikaci a pracovních zkušenostech jejich držitele. Viz 35

36 Tabulka 2: Přehled úrovní terciálního vzdělávání pro cykly EQF 5-8 a odpovídajících úrovní v Národním kvalifikačním rámci terciálního vzdělávání. 1 Po přechodnou dobu se v rámci 1. cyklu uskutečňují rovněž akreditované vzdělávací programy vyššího odborného vzdělávání podle zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), v platném znění, jejichž absolventi získávají kvalifikaci, která neposkytuje bezprostřední přístup ke studiu druhého cyklu. (zdroj: Národní kvalifikační rámec terciárního vzdělávání (Q-Ram) Projekt Národní kvalifikační rámec terciárního vzdělávání (zkráceně Q-Ram) byl zahájen 1. srpna 2009, skončil roku 2012 a byl realizován Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Q-Ram patří mezi individuální projekty národní (IPn) v rámci Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Projekt byl spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Úkolem projektu je vytvořit národní kvalifikační rámec terciárního vzdělávání, jehož prostřednictvím budou formulovány očekávané znalosti, dovednosti a obecné způsobilosti absolventů vysokých a vyšších odborných škol. 36