INTRODUCTION PŘEDMLUVA

Transkript

1 2 3

2 4 5

3 INTRODUCTION PŘEDMLUVA Now in its third PINK edition, TINA B. The Prague Contemporary Art Festival continues to endeavour to fulfil its primary goal combining the creative energy of Central Europe with talents and trends from around the world. Since its first GREEN edition, TINA B. has gone from being a greenhorn on the domestic and international art scene (the choice of colour for our logo and catalogue perhaps becomes obvious with hindsight, but it was not intentional at the time) to being a fully-fledged member of the domestic and international art community. TINA B., the enigmatic female patron of the festival (TINA B., as I always end up explaining, is also an acronym for This Is Not Another Biennial ) is now blossoming into a young woman fully aware of her growing qualities and abilities, not afraid to show off her talents. With a strong curatorial and organisational team behind her, if not a great deal of money, this young lady is hopefully heading for success, though a certain degree of vulnerability is also rather fitting for a woman still on the threshold of her adult life. This year, the overall curatorial leitmotiv of the festival is FORMS OF ENGAGEMENT. The festival views contemporary art as a driving force that compels individuals and society to contemplate the current course of humanity, both on a local and global level. The main focus of TINA B is thus on I v letošním třetím RŮŽOVÉM - ročníku pokračuje Mezinárodní festival současného umění TINA B. v naplňování svého primárního cíle - propojování tvůrčí energie střední Evropy s nastupujícími talenty a trendy z celého světa. Od svého prvního - ZELENÉHO - ročníku prošla TINA B. vývojem od pozice zelenáče na domácí I mezinárodní scéně (výběr barvy pro naše tehdejší logo a katalog možná zpětně může působit jako evidentní, tehdy to však nebylo záměrem) k postavení zcela plnoprávného člena domácí a mezinárodní umělecké komunity. TINA B., záhadná žena - patronka festivalu (TINA B., jak vždy vysvětluji, je také zkratkou věty This Is Not Another Biennial - Toto není další bienále) je nyní mladá dáma v rozkvětu, která si je plně vědoma svých rostoucích kvalit a schopností a nebojí se ukázat svůj talent. Se silným kurátorským a organizačním týmem za zády, i když s nízkým rozpočtem, se doufejme tato mladá žena vydává na cestu k úspěchu, ačkoli jistý stupeň zranitelnosti je pro její věk stále docela přijatelný. Kurátorský leitmotiv letošního festivalu zní FORMY ANGAŽOVANOSTI. TINA B vnímá umění jako hybnou sílu, která jednotlivce i společnost přivádí k sebereflexi a zamyšlení nad směřováním současného světa, ať už na 2 3

4 the relationships between art and society, exploring the role of contemporary art, artists and artistic practice as sociocultural agents that not only provide a critique of social order, but also serve a direct, positive and symbiotic social function. The third edition s focus on the ways in which art engages with individuals and society is all the more pertinent in the year of the 40th anniversary of the momentous events of 1968, which had a major impact on society and politics throughout the globe, as well as on Czechoslovakia in particular. TINA B feels honoured to be able to make at least a small contribution to the commemoration of an anniversary that is a strong symbol of liberty and free thinking (as well, unfortunately, of the ill-fated imposition of political and military might). In terms of art media and genres, we continue to focus on the new media generated by the digital age with a large number of video and digital installations. Micaela Giovannotti s section VIDEOCRACY and Blanca de la Torre s section ALTERNATIVE REVOLUTIONS use different angles to explore the way that video interfaces with our daily lives. While Giovannotti examines the thin line between viewer democracy and video dictatorship, de la Torre employs video artworks to look at the concept of revolution in an expansive way, seeing all kinds of political, intellectual, social and quotidian revolutions as part of one dialectical process. During the festival we are also going to show videos from our ongoing web-based project Mobile Video Art: THE INTIMATE LIFE OF THE GLOBAL VILLAGE, the first project devoted exclusively to videoart created with the mobile phone. This year s festival has also made a number of forays into new territory. For the first time this year we are focusing on LIGHT ART. Though the term may be disputable from úrovni lokální, či globální. Festival TINA B proto klade důraz na vztahy mezi uměním a společností, na zkoumání role současného umění, umělců a umělecké činnosti jakožto společensko-kulturního prvku, který je nejen kritický vůči společenskému uspořádání, ale především na něj má pozitivní a ozdravný vliv. Zaměření třetího ročníku festivalu na způsoby, kterými umění interaguje s jednotlivci I celou společností, je v roce 2008 o to aktuálnější, že se jedná o 40. výročí památných událostí roku 1968, které poznamenaly společnost a politiku na celém světě, a v Československu obzvlášť. Pro festival TINA B. je ctí, že se alespoň malým dílem může připojit k oslavám výročí, které je symbolem svobody a otevřeného myšlení (a bohužel I neblahého prosazování politické a vojenské moci). V oblasti uměleckých prostředků a žánrů pokračujeme v zaměření na nová média, jež vychází ze současné digitální doby, a uvádíme velké množství videí a digitálních instalací. Sekce Micaely Giovannotti VIDEOKRACIE a sekce ALTER- NATIVNÍ REVOLUCE, jejíž kurátorkou je Blanca de la Torre, používají rozdílné perspektivy při zkoumání způsobů, jakými se videoprodukce propojuje s našimi každodenními životy. Zatímco Giovannotti prověřuje tenkou linii mezi demokracií na straně diváka a diktaturou na straně videí, de la Torre využívá umělecká videa k obšírnému pohlédnutí na koncept revoluce; různé druhy politických, intelektuálních, sociálních a každodenních revolucí přitom vidí jako součást jednoho dialektického procesu. V průběhu festivalu budeme dále prezentovat videa z našeho pokračujícího webového projektu Mobile Video Art: INTIMNÍ ŽIVOT GLOBÁLNÍ VES- NICE, prvního světového projektu věnovaného výhradně uměleckým videím natočeným mobilním telefonem. Letos také festival pronikl do několika nových oblastí. Poprvé se a strictly critical perspective, all art to some degree works with light (and its counterpart, of course), an increasing number of artists are employing artificial, as well as natural, light as a dominant component of their artworks. Rosanna Musumeci s section DARKNESS IS NOON presents the work of artists who employ diverse artistic media, approaches and strategies, from mystical contemplation to engaged social and political communications, to examine this essential element of both art and life. Another new departure this year is TINA B. MEETS DESIGN, which examines the interface between contemporary art and design. I am very proud that we are able to launch this section with the exhibition ALESSANDRO MENDINI for CLETO MUNARI, which marries the artistic activities of two of the most important figures of world design. For the first time we are presenting a section of Japanese contemporary art. Curated by Yukiko Ito of Hiroshima Art Document WE DESTROY, WE REGENERATE; A BEAUTIFUL THING is an exhibition of work by Japanese artists employing various media to engender a stimulating cross-cultural discourse on the social and political role of art and artistic practice. I am particularly pleased that our festival is able to host a project proposed and coordinated by renowned Russian curator Viktor Misiano. The project, entitled VYSOČANY CONGRESS, makes a direct connection to the events of 1968, consisting of a staged visual art performance of events related to the 1968 Prague Spring and the invasion of Czechoslovakia by Warsaw Pact armies, focused on the free Extraordinary Congress of the Communist Party held on August 22, 1968, in Prague s ČKD factory Elektrotechnika podrobně zaměřujeme na SVĚTELNÉ UMĚNÍ. Ačkoli se tento pojem může z přísně kritické perspektivy jevit jako problematický, veškeré umění pracuje do určité míry se světlem, přičemž vzrůstající počet umělců zapojuje umělé nebo přirozené světlo jako dominantní prvek svých děl. Sekce Rosanny Musumeci TMA JE POLEDNE představuje díla umělců, kteří pracují s rozličnými uměleckými prostředky, přístupy a strategiemi, od mystické kontemplace po angažované sociální a politické komunikace, aby zkoumali základní prvky umění a života. Další z nových směřování letošního festivalu se projevuje v sekci TINA B. SE SEZNAMUJE S DESIGNEM, která podrobuje zkoumání rozhraní mezi současným uměním a designem. Jsem hrdá, že tuto sekci můžeme zahájit výstavou ALESSANDRO MENDI- NI pro CLETO MUNARI, jež svádí dohromady umělecké aktivity dvou z nejvýznamnějších osobností světového designu. Poprvé také uvádíme sekci japonského současného umění. NIČÍME, OBNOVUJEME, KRÁSA ZŮSTÁVÁ kurátorky Yukiko Ito z Hiroshima Art Document je přehlídka prací japonských umělců zapojující nejrůznější média a přispívající k vytváření podnětného mezikulturního diskurzu o sociální a politické roli umění a umělecké praxi. Jsem dále velmi potěšena, že náš festival může představit projekt, který na základě svého vlastního návrhu sestavil renomovaný ruský kurátor Viktor Misiano. Projekt s názvem VYSOČANSKÝ SJEZD je přímým odkazem k událostem roku 1968 a tkví v inscenované vizuální umělecké dramatizaci událostí spojených s Pražským jarem 1968 a invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa, přičemž se soustředí na Mimořádný sjezd Komunistické strany z 22. srpna 1968 v pražské továrně ČKD Elektrotechnika ve Vysočanech. Jeho rekonstrukce se odehraje v tovární hale závodu ČKD Elektro- 4 5

5 in Vysočany. The reenactment will take place in the factory hall ČKD Elektrotechnika factory, which still functions as a manufacturer, though its glory days have long been over. With this project TINA B. has once again shown its resolve to take art beyond the confines of the dedicated art space. Our exploration of the interface between public and private space continues with TRANSIENT BOUNDARIES, Marek Tomin s section which combines video, digital and sound installations with site-specific wall paintings, street art, sculptures and spatial interventions to explore the possibilities of artistic engagement on the interface of the political and the personal and the public and private. The section will be housed in a derelict building and will serve as a temporary art centre for the duration of the festival. Located directly opposite the Czech National Gallery collection of modern and contemporary art, the site will offer a different vista on art than the institution opposite. technika, který dodnes funguje a vyrábí, ačkoli dny jeho slávy pominuly už dávno. Tímto projektem TINA B. opět potvrzuje svoje rozhodnutí vymaňovat umění z hranic standardních uměleckých prostor. Naše zkoumání hranic mezi veřejným a soukromým prostorem pokračuje sekcí NESTÁLÉ HRANICE Marka Tomina, která kombinuje video, digitální a zvukové instalace s místně specifickými nástěnnými malbami, street artem, sochami a prostorovými intervencemi, které zkoumají možnosti umělecké angažovanosti na rozhraní politického a osobního, veřejného a soukromého. Sekce je umístěna v opuštěné budově, která slouží jako dočasné umělecké centrum po dobu konání festivalu. I díky svému umístění přímo naproti sbírkám moderního a současného umění Národní galerie tato sekce jistě nabídne umělecký pohled odlišný od konceptů naproti stojící instituce. Events Week. You will find information on all our sections and projects in the following pages of our catalogue I hope you find it stimulating reading. As always, I would like to thank everyone involved in the process that makes this festival a reality from our institutional and commercial partners to everyone who visits the festival this year. In particular, I would like to thank the City of Prague and the Czech Ministry of Culture for their support. Monika Burian inormace o všech našich sekcích a projektech - doufám, že to pro vás bude podnětné počtení. Ráda bych poděkovala všem, kdo se účastní na procesu vytváření festivalu a umožňuje mu stát se realitou - od našich institučních a komerčních partnerů po všechny letošní návštěvníky festivalu. Především chci poděkovat hlavnímu městu Praze a Ministerstvu kultury České republiky za jejich podporu. Monika Burian Jeden z projektů TINA B., který umění zavádí přímo do One TINA B. project that takes art directly into public space is Billboard Text Art: EMERGING WOR(L)DS, an international site-specific project featuring textual artworks on billboards in Prague. The project culminates with an exhibition of images of all the billboards that have been displayed over the course of its more than one year duration. veřejného prostoru, je Billboard Text Art: VZNIKAJÍCÍ (S) VĚTY, mezinárodní místně specifický projekt prezentující textová umělecká díla na billboardech v Praze. Projekt vrcholí výstavou zmenšených verzí všech billboardů, které byly během více než jednoročního trvání projektu vystaveny. Konečně, jako každý rok, TINA B. pořádá také mnoho sa- Finally, as every year, TINA B. is hosting a significant number of standalone projects and you will find them all at the end of this catalogue, though this says nothing of their importance. At the risk of being selective, I would just like to highlight Stefano Cagol s exciting sound and light installation on Prague s Petrin Tower. Entitled Un-secret Signals, this artwork will provide a beacon of contemporary art during this year s Special mostatných projektů, o nichž si můžete přečíst na konci tohoto katalogu, přičemž toto jejich umístění nijak nevypovídá o jejich důležitosti. S vědomím rizika jisté selekce bych chtěla vyzdvihnout vzrušující zvukovou a světelnou instalaci na pražské Petřínské rozhledně. Umělecké dílo Stefana Cagola s názvem Ne-tajné signály se stane jakýmsi majákem osvětlujícím oblast současného umění během letošního Týdne speciálních akcí. Na následujících stránkách katalogu najdete 6 7

6 VIDEOCRACY VIDEOKRACIE 8 9

7 A time based visual experience of our times Vizuálně časová zkušenost naší doby CURATED by Micaela Giovannotti n a recent conversation with one of the artists invited to be in this exhibition, the dialog focused on probing questions regarding the essential nature of video art and how best to present it. Among the questions raised were: How can or does video art influence our perception as spectators? How can or does it document and reflect on events in the recent or distant past? How can or does it move our consciousness through its inherent power? How can or does it build a different world no less real or fictitious than the one we live in? KURÁTORKA Micaela Giovannotti V nedávném rozhovoru s jedním z umělců pozvaných k účasti na této výstavě jsme se v našem dialogu zaměřili na zkoumavé otázky týkající se základní podstaty videoartu a toho, jak jej nejlépe prezentovat. Kromě jiných vyvstaly následující otázky: Jak může videoart ovlivnit, či jak ovlivňuje naše vnímání v roli diváků? Jakým způsobem může dokumentovat a reflektovat, či dokumentuje a reflektuje události v blízké či vzdálené minulosti? Jak může pohnout, či již pohybuje naším vědomím prostřednictvím své vlastní moci? Jak může vytvářet, či již vytváří jiný svět, který není o nic méně reálný ani fiktivní než ten, v němž žijeme? VIDEOCRACY was the title chosen for this exhibition Pro tuto výstavu byl vybrán název VIDEOKRACIE because it summed up and materialized all the concerns and conclusions. It perfectly represented the medium s democratic approach, as well as its intrinsic power to engage, indoctrinate or manipulate audience perception. (VIDEOCRACY), protože shrnuje a ztělesňuje veškeré otázky i závěry, které jsme učinili. Dokonale reprezentuje demokratický přístup videa stejně jako jeho vnitřní sílu zaujmout i indoktrinovat diváka a manipulovat s jeho vnímáním. As discussed by renowned 1970s British video artist, David Hall, Throughout the seventies video (or television) art did not attract the attention it probably deserved, and that was to be expected in Britain. But contrary to suggestions in some accounts there was no overt desire by most of its few Jak napsal známý britský videoumělec David Hall v 70. letech minulého století:...po celou dobu sedmdesátých let nepřitahovalo umění pracující s videem (či televizí) takovou pozornost, jakou si pravděpodobně zasluhovalo, což se artists to aspire to the commercial art gallery scene. More importantly they sought a wider audience - a place in the broader cultural context 1. Video projects can be immediately appreciated and absorbed by a wide audience that hasn t any specific expertise or filter. It was therefore an interesting challenge to construct an exhibition of this sort for the diverse and versatile audience of a festival; one that bears the title Forms of Engagement. Viewers, unaware, are becoming increasingly trained, a consequence of widespread technology pervading the most mundane experiences of everyday life via computers, TV, billboards, cell phones, etc. This visual discourse forges perceptions; perceptions that are as notable for having been bombarded by what has been seen and shown as they are for what has been left out. Profoundly often subliminally - seduced, viewers absorb and partake in it all. However, this constant exposure to the mass media and especially video broadcasting can make the audience addicted and thus increasingly inured to it, somehow unable to discern and decide; and, at its most extreme, numbed and disabled from the ability to even take notice. The step from spectator video democracy to spectator video dictatorship is very short. Sigalit Landau, Ragnar Kjartansson and Amparo Sard interpret time and endurance through compelling performances on video that redefine traditional approaches to both media. Landau and Kjartansson s bare bodies become protagonists on pictorial backdrops of the native and familiar landscapes of, respectively, Israel s Dead Sea and the green lands of Iceland. In Sigalit Landau s DeadSee, her body is attached to a circular string of watermelons and unfolds with them v Británii dalo očekávat. Ale na rozdíl od náznaků v některých pramenech zpracovávajících tuto dobu neměla většina z toho mála umělců, kteří se tímto médiem zabývali, zjevnou touhu proniknout na scénu komerčních galerií. Důležitější je, že hledali širší publikum místo v širším kulturním kontextu... 1 Videoprojekty mohou být bezprostředně ohodnoceny a vstřebány širokým publikem, které nemusí mít specifické odborné znalosti či vytříbený smysl pro kulturu. Proto bylo zajímavou výzvou sestavit výstavu tohoto typu pro různorodé a všestranné návštěvníky festivalu, jehož titul zní Formy angažovanosti. Aniž by si toho byli vědomi, stávají se diváci stále více vyškolenými, což je dopadem všeobecného rozšíření technologií, které prostupují i ty nejpozemštější každodenní zkušenosti prostřednictvím počítačů, televize, billboardů, mobilních telefonů atd. Tato vizuální rozmluva vyvolává vjemy: vjemy, jež vznikají nejen kvůli zahlcování vizuálním obsahem, ale i tím, co z něj bylo vynecháno. Diváci jsou důmyslně a často podprahově sváděni; vše vstřebávají a do všeho jsou zapojováni. Diváci se však mohou v důsledku nepřetržitého vystavení masovým médiím a videoprodukci stát závislými, a tudíž i stále více navyklými na vizuální obsahy, čímž jaksi ztrácejí schopnost rozlišovat a usuzovat; v krajním případě jsou pak znecitlivělí a nezpůsobilí vnímat. Krok od divácké demokracie k videodiktatuře je velmi malý. Sigalit Landau, Ragnar Kjartansson a Amparo Sard interpretují čas a trvání podmanivými performancemi zachycenými na videu, kterými redefinují tradiční přístupy k oběma těmto uměleckým prostředkům. Nahá těla Landau a Kjartanssona se na obrazovém pozadí jejich rodných a jim dobře známých krajin Mrtvého moře v Izraeli a zelených krajů Islandu (v tom

8 slowly and peacefully on a surface of water, creating a palpable, stilled tension. Water, the element that brings life and cleanses, also takes center stage in Amparo Sard s series of performative actions. In Second Mistake, the artist struggles with the primal element while trapped inside a water tank, struggling to find her way out. In a nightmarish metaphor of the female womb, water becomes a symbol of entrapment and death. In Satan is Real, Ragnar Kjartansson sets a surreal and grotesque mood, detaching himself from the bucolic landscape of Iceland while singing and playing his guitar with his body buried halfway into the ground, creating a perfect theatre of the absurd segment. The absurdity of contemporary life is also explored in a mysterious way in Domenico Mangano s The Pine Float. Here, in a Pirandellian fashion, an old man searches and digs through ground that is familiar and unwelcoming at the same time. The man is the artist s father who is genuinely loyal to his profound roots and almost unaware of his son s lens scrutinizing him and the world that has now become distant to him. The power of the camera is clearly revealed in Adrian Paci s Centro di Permanenza Temporanea, where the lens lingers on a queue of people futilely waiting on an airport runway, hoping for an imminent departure that never takes place. The image disclosed in the last frames of the video is the most iconic and poignant, soliciting reflection on broadcasting editing and ethical choices. Equally iconic and dramatic is Regina Jose Galindo s Confession, wherein the tenuous figure of the artist is immersed by a menacing predator, her head under water. Evoking the waterboarding torture technique predating the Inquisition, the artist comments on the current situation of women in her native Guatemala, as well as on the state of human rights both there and globally, as highlighted by the post- September 11 Guantanamo Bay scandal. Alex McQuilkin s Joan of Arc also touches on the historical condition of women. In a split screen video the artist pairs herself with segments from the 1928 film La Passion de Jeanne D Arc, where an inspiring Maria Falconetti burns at the stake with her head shaved. Similarly, McQuilkin repents her femininity, getting rid of her long hair in sympathy with the unfortunate destiny of the former s protagonist. Tackling stereotypes about identity, gender and racism, Winter in America bears the same title as Gil Scott-Heron s early 1970s tough-talking jazz-rock song. This collaboration between artists Hank Willis Thomas and Kambui Olujimi is based on the events leading up to the murder of Songha Thomas Willis on February 2, Using stop-motion animation, children s action figure toys reveal themselves to be as sinister and violent as the tragic narrative they portray. Race and identity are also commented on in Tamy Ben-Tor s bittersweet theatrical masquerade where the artist finds her way to the stage in disguise impersonating Holocaust obsessed characters. In Gewald, for instance, she ironically and dramatically depicts a woman in Ukrainian national dress singing an incomprehensible lyric subtitled with Primo Levi s Holocaust memoir, If This Is A Man. Wooloo Productions and its brainchild, Wooloo.org, question issues of national identity and contemporary social structure, utilizing various forms of political engagement and professional collaborative undertakings. Through the web based artistic platform of Wooloo.org, Wooloo Productions launched an open call for international artists to submit videos on the theme of Rebranding Acts and to participate in the exhibition taking place in Prague, thus opening the dialogue to a wider audience and acting as a democratic messenger in the global art world. To even further echo the curatorial collaboration, Wooloo Productions presents a strategic political campaign with the title Defending denmark. The intentional lower case to pořadí) stávají hlavními postavami svých děl. Tělo Sigalit Landau je v díle DeadSee připoutáno ke spirálovitému shluku melounů, které propojuje provaz. Pomalu a mírumilovně tuto spirálu na vodní hladině rozevírá, čímž vytváří zřetelné, ovšem ztišené napětí. Voda, látka, která přináší život a očisťuje, hraje ústřední roli také v sérii performativních akcí Ampary Sard. V práci Second Mistake (Druhá chyba) umělkyně s touto prvotní látkou zápasí je uvězněna uvnitř nádrže s vodou a snaží se nalézt cestu ven. V této děsivé metafoře ženské dělohy se voda stává symbolem chycení v pasti a smrti. Ragnar Kjartansson ve svém díle Satan is Real (Satan je skutečný) vytváří surreálnou a groteskní náladu vymezuje se vůči krajině islandského venkova zpěvem a hrou na kytaru, jeho tělo je přitom z poloviny zahrabáno do země, čímž vzniká dokonalá scéna absurdního divadla. Absurdita soudobého života je tajuplným způsobem prozkoumávána také v díle Domenica Mangana s názvem The Pine Float. Práce v pirandellovském duchu sleduje starého muže, který cosi hledá prohrabávajíc hlínu, již sice zná, ale přesto je vůči němu nehostinná. Tím mužem je umělcův otec, upřímně věrný svým hlubokým kořenům, a téměř si neuvědomuje, že ho sleduje objektiv kamery jeho syna a takřka si nevšímá okolního světa, který se mu vzdálil. Moc videokamery jasně odkrývá také dílo Adriana Paciho s názvem Centro di Permanenza Temporanea. Objektiv kamery zde zůstává zaměřen na frontu lidí marně očekávajících na rozjezdové dráze letiště brzký odlet, ke kterému však nikdy nedojde. V posledních okamžicích videa se ukazuje ikonický a dojímavý obraz, jenž se dožaduje zamyšlení nad problematikou editování materiálu zveřejňovaného médii a nad etickými rozhodnutími s tím spojenými. Stejně ikonická a dramatická je i práce Reginy Jose Galindo s názvem Confession (Zpověď), v níž je drobná postava umělkyně potopena do vody hrozivým dravcem, i její hlava mizí pod vodou. Umělkyně zde evokuje mučicí metodu waterboarding (simulované topení) používanou již v dobách inkvizice a komentuje tak současnou situaci žen v její rodné zemi Guatamale i nynější stav lidských práv v tamějším i celosvětovém měřítku, na který upozornil například skandál ve věznici v Guantanamo Bay následující po útocích z 11. září Alex McQuilkin se ve své práci Joan of Arc (Johanka z Arku) rovněž dotýká historického postavení žen. Umělkyně na rozdělené obrazovce páruje záběry vlastní osoby s nastříhanými sekvencemi z filmu La Passion de Jeanne D Arc z roku 1928, ve kterém je sugestivně působící herečka Maria Falconetti s oholenou hlavou upalována na kůlu. McQuilkin vyjadřuje sympatie k nešťastnému osudu protagonistky a v projevu lítosti nad vlastní ženskostí si kajícně uřízne své dlouhé vlasy. Video Winter in America (Zima v Americe), které nese stejný název jako drsná jazz-rocková píseň Gila Scott-Herona z počátku 70. let minulého století, se vypořádává se stereotypy identity, pohlaví a rasy. Tato spolupráce Hanka Willise Thomase a Kambui Olujimiho vychází z událostí předcházejících vraždě Songhy Thomase Willise dne 2. února Pomocí stop-motion animace zde ožívají akční dětské hračky, které se ukazují být stejně zlověstnými a násilnými jako tragický příběh, jejž vypodobňují. Sladkobolná teatrální maškaráda Tamy Ben-Tor také komentuje otázky rasy a identity. Umělkyně se zde objevuje na divadelním pódiu v převlecích postav posedlých holocaustem. Například v části s názvem Gewald ironicky a dramaticky znázorňuje ženu v ukrajinském národním kroji, která zpívá nesrozumitelnou píseň otitulkovanou textem z knihy Prima Leviho o životě ve vyhlazovacím táboře s názvem If This Is A Man (Je-li toto člověk). Wooloo Productions a jejich duchovní dítě Wooloo.org zpochybňují otázky národní identity a soudobého strukturování společnosti různými formami politické angažovanosti a participačními projekty na poli současného umění. Wooloo Productions prostřednictvím webové platformy Wooloo. org vydaly otevřený apel mířený na umělce z celého světa s tím, aby přihlásili svá videa do projektu Rebranding Acts 12 13

9 spelling doesn t refer to the specific nation but rather signifies the general notion of increasingly non-specific cultural and political identity in contemporary life. A few special projects (included in the Special Projects section of the catalogue editor s note) individually embody particular aspects of the time-based experience: sound and light. In Stefano Cagol s Unsecret Signals, both elements are exploited to communicate messages in Morse code from the top of Prague s Petřín Tower. Reverting the idiosyncratic function of a communication tower that through signals broadcasts information deciphered by the recipient, here the artist utilizes sound and light to transmit a codified message that probably won t be understood by the recipients. Akin to a modern Tower of Babel, miscommunication and chaos overwhelm the audience. Utilizing light and acronyms as means of communication, Daniel Hanzlik comments on the obsolescence of the spoken word that has been heavily and rapidly replaced by electronic mail correspondence and text messaging, creating in effect a new alphabet. His installation ICUAW (I See You Anywhere) encapsulates this visual and sensory language through neon lights and geometric shades. The dome of the Italian Cultural Institute houses Martin Kocourek s site-specific light installation that illuminates the highest and most visible portion of the historical building, functioning as both an advertising post for the entirety of the exhibition and as a commentary on the brilliant cultural tradition of the city of Prague. Micaela Giovannotti Micaela Giovannotti, David Hall, Diverse Practices: A Critical Reader on British Video Art, ed. Julia Knight, pub. Arts Council of England and John Libbey, 1996 (Akty rebrandingu) a zapojili se také do pražské výstavy Videokracie. Tím chtějí otevřít jimi nastartovaný dialog širšímu publiku a fungovat jako posel demokracie v globalizovaném světě současného umění. Wooloo Productions tento kurátorský záměr dále posilují prezentací své strategické kampaně Defending denmark (Obrana dánska). Druhé slovo v názvu je záměrně napsáno s malým počátečním písmenem, protože cílem není odkazovat na konkrétní státní útvar, ale upozornit na mizející specifičnost kulturní a politické identity v dnešním životě. Každý z několika speciálních projektů (Poznámka editora: tyto projekty jsou blíže popsány v sekci Speciální projekty) individuálně ztělesňuje dva konkrétní aspekty prožívání času: zvuk a světlo. Projekt Unsecret Signals (Ne-tajné signály) Stefana Cagola využívá oba tyto prvky při vysílání zpráv Morseovou abecedou z Petřínské televizní věže. Práce se vrací k idiosynkratické funkci komunikační věže, která prostřednictvím signálů vysílá informace následně rozšifrované příjemcem, a používá zvuk a světlo k šíření kódované zprávy, jež zřejmě příjemci pochopena nebude. Projekt působí jako moderní Babylonská věž, kde zmatená komunikace a chaos ovládají publikum. Daniel Hanzlík používá světlo a akronymy jako komunikační prostředky a komentuje zastaralost mluveného slova, masově a překotně nahrazeného elektronickou poštou a textovými zprávami, přičemž vlastně vytváří novou abecedu. Instalace ICUAW (I See You Anywhere Vidím tě kdekoli) vystihuje tento vizuální a senzorický jazyk pomocí neonových světel a geometrických rolet. V dómu Italského kulturního institutu bude umístěna místně specifická světelná instalace Martina Kocourka, která osvětlí nejvyšší a nejviditelnější část historické budovy a bude působit jednak jako světelné upozornění na výstavu po celou dobu jejího trvání, jednak jako komentář k oslnivé kulturní tradici Prahy