Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví

Transkript

1 Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Podblanicka Ročník XIV. (XXXVI.) č Nově opravená fasáda domu čp. 140 na vlašimském Žižkově náměstí (k článku na str. 6).

2 Opravená fasáda domu čp. 135 v severním průčelí Žižkova náměstí ve Vlašimi (k článku na straně 6). OBSAH ČÍSLA Nález největšího zimoviště netopýra hvízdavého na území ČR (V. Hanzal, K. Kříž, P. Pešout, B. Obstová) 2 Kulík zlatý na průtahu Podblanickem (P. Procházka) 5 Program obnovy fasád historických domů ve Vlašimi (I. Hořejší) 6 Obnova sochy Samsona ve vlašimském parku (P. Pešout, D. Talavera) 8 Vlašimští zvonaři v 17. a 18. století (J. Moudrý) 9 Založení pošty ve Vlašimi (2) (J. Moudrý) 12 Zmizelý kouř Posázavského Pacifiku (J. Košťák) 15 Podblanické výlety Václava Vladivoje Tomka (J. Nusek) 18 Ubytovací zařízení pro turistiku na Podblanicku v roce 1974 (F. Procházka) 20 Z historie ochotnického divadla v Borovnici ( ) (S. Rýdlová) 22 PŘÍLOHA Ze starších čísel: Pod Blaníkem (L. Kuba) Publikace: Zdislavický volejebal (D. Tlustošová) Kousek starých vltavských břehů (P. Pešout) Praha Prčice. 40 ročníků pochodu (J. Urban) Bukovany. Kapitoly z dějin posázavské vesnice (R. Cáder) Jan Disman Zelenka Pověsti a povídky Pod Skálou (7) (J. Jarolímková-Lipinská) Zprávy a sdělení Kraj blanických rytířů bilancování (P. Zapletal) Začátek roku v Záchranné stanici pro živočichy ČSOP Vlašim (Š. Tlustá) Středočeská síť ekoporaden (J. Urban) I III IV IV V V VI VIII X XIV

3 Vážení čtenáři, Ročník XIV. (XXXVI.), číslo 1, 2010 Vlastivědný čtvrtletník Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví. První číslo Pod Blaníkem vyšlo v roce Po padesátileté odmlce bylo roku 1997 jeho vydávání obnoveno. Vydává Český svaz ochránců přírody Vlašim a Muzeum Podblanicka ve spolupráci s AOPK ČR, Správou Chráněné krajinné oblasti Blaník. Adresa redakce: Podblanické ekocentrum ČSOP, Pláteníkova 264, Vlašim Tel./fax: , vlasim@csop.cz Internet: Administrace: Dagmar Tlustošová Redakční rada: Mgr. Radovan Cáder Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc. Mgr. Václav Kovařík PhDr. Jindřich Nusek Ing. Pavel Pešout (předseda) PhDr. Ivana Preislerová Slávka Rýdlová Milan Štědra Mgr. Jan Urban PhDr. Libuše Váňová Ing. Jana Zmeškalová Tiskne: VaMB s. r. o. Štěchovice Uzávěrka tohoto čísla: Registrováno OkÚ Benešov, č. 43/97 Evidenční číslo MK ČR E ISSN Cena: 18 Kč (DPH 10 %), pro členy ČSOP Vlašim zdarma Předplatné časopisu a inzerci lze objednat na adrese redakce. Název a logo Pod Blaníkem je národní ochranná známka zapsaná v rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví. Časopis Pod Blaníkem a další regionální publikace lze zakoupit na následujících prodejních místech: Benešov: Knihkupectví Daniela, Masarykovo nám.; Infocentrum, Malé nám.; Jankov: Smíšené zboží, Věra Houdková; Kamberk: Smíšené zboží; Kondrac: Potraviny Macešková; Louňovice p. Blaníkem: Infocentrum; Smíšené zboží; Načeradec: Potraviny Hergeselová; Sázava: Infocentrum; Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim; Muzeum Podblanicka, zámek Vlašim; Knihkupectví Žížalová, Komenského ul.; Podblanické infocentrum, zámek Vlašim; Votice: Infocentrum; Zvěstov: Smíšené zboží Žák. před dvaceti lety ( ), byla založena v erbovní síni zámku ve Vlašimi základní organizace Českého svazu ochránců přírody (ČSOP) Vlašim. V roce 1991 si tato organizace schválila plán činnosti, který zahrnoval m. j. tyto aktivity: Obnova zámeckého parku ve Vlašimi, ochrana povodí Blanice (jako tehdejšího zdroje pitné vody pro Vlašim) před znečištěním, ochrana a péče o zeleň ve městě, vybudování naučné stezky parkem, řešení dopravní situace ve městě, zajišťování ekologické výchovy, péče o chráněná území a realizaci programů druhové ochrany. Od té doby výroční členská schůze schvaluje aktualizované plány činnosti pravidelně každý rok. Velmi si však vážím toho, že první plán se podařilo splnit a zejména, že se činnost vlašimské organizace ochránců přírody po celých dvacet let od cílů formulovaných při zahájení své existence neodchýlila. Výročí založení organizace ČSOP ve Vlašimi si připomeneme ve třetím čísle našeho časopisu Pod Blaníkem, který tato organizace spolu s Muzeem Podblanicka od roku 1997 nepřetržitě vydává, a také samostatnou publikací, o jejímž vydání Vás budeme na stránkách časopisu informovat. Celý rok nás také bude provázet logo, jehož autorkou je Lenka Suchanová: Uzávěrka dalšího čísla časopisu Pod Blaníkem (2. číslo XIV. ročníku) bude 30. dubna Uvítáme kratší i delší příspěvky o přírodě, krajině, životním prostředí, historii, kultuře i současném dění na Podblanicku. Podělte se o své poznatky a dojmy z malebného Benešovska, Vlašimska, Voticka, Dolního Posázaví, Českého Meránu a České Sibiře. Příspěvky přijímáme v jakékoliv písemné formě, vítáme v elektronické podobě na disketě nebo em. Příspěvky, pokud možno, doplňte fotografiemi, pérovkami či jinými ilustracemi. Jménem redakční rady Vám přeji příjemné čtení. Pavel Pešout

4 Netopýr hvízdavý (foto: K. Kříž). Nález největšího zimoviště netopýra hvízdavého na území ČR Netopýr hvízdavý (Pipistrellus pipisterllus) je spolu se svým dvojníkem netopýrem nejmenším (Pipistrellus pygmaeus) náš nejmenší netopýr. Vzájemné rozlišení obou nedávno odlišených podvojných druhů je však velmi obtížné a spolehlivé jen s využitím molekulárně genetické analýzy. Dalším zásadním znakem jsou rozdíly v koncové frekvenci echolokačních hlasů. Z morfometrických rozdílů je zásadní poměr délky 2. a 3. článku nejdelšího (3.) prstu křídla, tvar čenichu a zbarvení penisu. Situaci navíc komplikuje značná podobnost s dalším zástupcem rodu Pipistrellus netopýrem parkovým (Pipistrellus nathusii). Pro přesnou determinaci těchto hnědavě zbarvených druhů je tak třeba mít dlouholeté zkušenosti a v případě nálezu je vždy nutné obrátit se na místně příslušného odborníka (muzea, akademická pracoviště, pracoviště AOPK ČR, základní organizace ČSOP). Netopýr hvízdavý obývá celou západní polovinu palearktické oblasti od Portugalska po Balchašské jezero, na jihu od marockého Atlasu přes středozemní ostrovy, Malou Asii, Írán, Afghánistán až po severní Indii, na severu od Orknejských ostrovů a jižního Švédska, přes Estonsko a Bělorusko až po jižní Ural. V Evropě chybí pouze na Islandu a v severní Skandinávii. Na většině našeho území jde o druh poměrně běžný, avšak v některých oblastech takřka zcela chybí (Českomoravská vysočina) nebo se objevuje teprve v posledním desetiletí (střední Čechy, Polabí). Jinde naopak tradičně vystupuje jako jeden z nejhojnějších druhů (Plzeňsko, Pošumaví, Nízký Jeseník). Rozšíření tohoto druhu však bude nutné revidovat, neboť zahrnuje i výše zmíněný nově odlišený druh, netopýra nejmenšího. Je to typický štěrbinový druh a jako všichni naši netopýři (na území ČR je k dnešnímu dni evidován výskyt 26 druhů) přečkává zimní období ve stavu hibernace, kdy se výrazně snižuje intenzita metabolických pochodů, a dochází tak ke značným úsporám energie. Všichni evropští netopýři tímto způsobem de facto přečkávají období bez potravní nabídky jsou totiž výhradně hmyzožraví. Zmíněná úspornost metabolismu pak mj. patrně přispívá 2 Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

5 k výrazné dlouhověkosti netopýrů. Kroužkováním totiž byl u netopýra hvízdavého zjištěn maximální věk 16 let (nejvyšší věk mezi netopýry vůbec byl zjištěn u netopýra velkého 38 let). Zimuje nejčastěji v různých sklepních prostorách, ale i ve skulinách zdí budov či např. za obrazy v klášterních chodbách. Ve štolách a jeskyních bývá nacházen výjimečně. Nápadný je poměrně malý počet nálezů ze zimovišť oproti frekvenci nálezů z léta a z období pozdně letních a podzimních přeletů. Největší a vlastně jediné masové zimoviště na území ČR bylo do této doby známo v nadzemních prostorách kostela ve Šternberku u Olomouce, kde pravidelně zimuje 500 až 1300 jedinců. Letní kolonie (20 až 600 jedinců) nacházíme především ve štěrbinových úkrytech různých budov, ale také v budkách a stromových dutinách. Některé z nich se objevují ve stejných úkrytech po řadu let, jiné jsou využívány vysloveně krátkodobě. Charakteristické jsou pro netopýra hvízdavého pozdně letní a podzimní migrace, které díky své masovosti vzbuzuje často značnou pozornost. V první fázi přeletů (srpen začátek září) naletují celé početné zbytkové kolonie (často stovky kusů), tvořené vesměs mláďaty, do nejrůznějších úkrytů v budovách vyhledávají štěrbiny za okenními rámy, prostory mezi okny, skuliny v místnostech, za obrazy či ve skříních apod. Často je tomu tak i uprostřed velkých měst (Brno, Plzeň, Klatovy, České Budějovice). Tyto kolonie většinou po několika dnech zmizí, resp. se rozpadnou na menší skupinky (3 až 40 ks), které postupně obsazují vhodná zimoviště. Popis zimoviště Nově objevená lokalita je situována na pravém břehu Vltavy (230 m n. m.) na samém kraji okresu Benešov (katastrální hranici tvoří přímo tok řeky) cca 300 m pod hrází vodního díla Slapy. Nachází se v místě legendárních Svatojánských proudů. Přes řeku, na protějším břehu, se nachází obec Třebenice. Jedná se o obtokový tunel vylámaný v letech při stavbě Slapské přehrady. Má podkovovitý tvar s plochou profilu 100 m 2 a jeho délka byla v době stavby přehrady 360 m. Po dokončení stavby přehrady a před jejím napuštěním byl v roce 1954 uzavřen. Spodní část tunelu cca 200 m je až k betonové uzávěře zatopená a přístupná pouze loďkou. Obtokový tunel měl být rovněž plánovanou součástí lodního zdvihadla pro lodě s výtlakem do 300 t, z jeho realizace z finančních a časových důvodů však nakonec sešlo. Kolonie netopýra hvízdavého v obtokovém tunelu VN Slapy (foto: K. Kříž). Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1 3

6 Vstupní portál do obtokového kanálu (foto: M. Klaudys). Popis nálezu Při první kontrole byl zjištěn pouze 1 exemplář netopýra velkého (Myotis myotis), 1 ex. netopýra vodního (Myotis daubentonii) a 1 ex. netopýra hvízdavého. Dále byly pozorovány výlety z dutin ve stěnách tunelu (ve výšce cca 4 m nad vodní hladinou) několika jedinců (cca 15), pravděpodobně rovněž netopýra hvízdavého. Kontrola však proběhla v dopoledních hodinách za nízkého stavu vodní hladiny. Z tohoto důvodu nebylo možné detailně prohlédnout všechny části tunelu (dutiny, škvíry), neboť se nacházely příliš vysoko. Proto se druhá návštěva lokality uskutečnila až ve večerních hodinách ( h.), kdy je stav vodní hladiny naopak nejvyšší, cca o 2,0 až 2,5 m více než v dopoledních hodinách (plán provozu Vltavské kaskády). Při této kontrole bylo zjištěno opět po 1 ex. netopýra velkého a netopýra vodního. Dále však bylo nalezeno 3909 ex. netopýra hvízdavého. Ti zimovali jednotlivě či v menších skupinkách do 10 jedinců, ale také v koloniích čítajících až 500 ex. Zjištěná početnost netopýra hvízdavého je pak na úrovni minimálního odhadu, neboť jednotlivá seskupení by- la pozorována i v horních částech tunelu, ale přes vysoký stav vodní hladiny opět nebylo možné počty jedinců v těchto koloniích přesněji specifikovat. Zhodnocení nálezu V obtokovém tunelu pod VN Slapy byl prokázán výskyt 3 druhů netopýrů: netopýra velkého, netopýra vodního a netopýra hvízdavého. Význam lokality však zvýrazňuje výskyt posledně jmenovaného druhu, především ve vztahu k zjištěné početnosti. Výše již bylo uvedeno, že údaje o výskytu netopýra hvízdavého ze zimovišť na území ČR, obzvláště pak z jeskyní a štol, jsou nepočetné. Největší doposud uváděné zimoviště ve Šternberku u Olomouce čítá až 1300 jedinců. Mezi masová evropská zimoviště pak patří jeskynní systém Sura Mare v Rumunsku s počtem okolo jednoho sta tisíc jedinců, jeskyně Erňa na Slovensku s desítkami tisíc exemplářů, anebo zimoviště v Marburgském zámku v Německu s pěti tisíci jedinci. Z uvedených skutečností vyplývá, že obtokový kanál pod VN Slapy představuje největší doposud zjištěné zimoviště netopýra hvízdavého na území 4 Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

7 ČR a řadí se mezi největší zimoviště druhu v Evropě. Samostatnou kapitolou zůstává ověření možného výskytu podvojného netopýra nejmenšího, se kterým může netopýr hvízdavý tvořit směsné kolonie. Vladimír Hanzal, Karel Kříž, Pavel Pešout, Barbora Obstová Literatura: Anděra M., Hanák V. (2007): Atlas rozšíření savců v České republice Předběžná verze V. Letouni (Chiroptera) část 3. Netopýrovití (Vespertilionidae Vespertilio, Eptesicus, Nyctalus, Pipistrellus a Hypsugo). Národní muzeum, Praha. Matis S., Pjenčák P. et Uhrin M. (2002): Zimovania netopierov v Hačavskej a Marciho jaskyni. Vespertilio, 6: Nagy Z. et Szanto L. (2003): The occurence of hibernating Pipistrellus pipistrellus (Schreber, 1774) in caves of the Carpatian Basin. Acta Chiropterol., 5: Rumler Z. (2001): Šternberk unikátní zimoviště netopýrů v nadzemních úkrytech. Vespertilio, 5: Sendor T., Roedenbeck I., Hampl S., Ferreri M. et Simon M. (2002): Revision of morphological identification of pipistrelle bat phonic type (Pipistrellus pipistrellus Schreber, 1774). Myotis, 40: Kulík zlatý na průtahu Podblanickem Kulík zlatý je dnes systematicky řazen do řádu dlouhokřídlých, podřádu bahňáků, který ještě v nedávné době figuroval jako samostatný řád bahňáci. Patří spíše mezi větší zástupce řádu, je jen o málo menší než známá čejka chocholatá. Ta spolu s ostatními kulíky tvoří nejbližší příbuzenstvo tohoto druhu. Druhový název pochází od výrazného žlutookrového skvrnění vrchní části těla i hlavy. Takovéto vybarvení je výrazné pouze u ptáků ve svatebním šatě, u nás jej nosí v jarním období pouze menší část ptáků. Hnízdním rozšířením je omezen na severní Eurasii. Nejbližší hnízdní populace od nás se nalézaly v Pobaltí (Německo, Polsko), dnes již ale neexistují nebo jsou blízko vyhynutí. Při jarním návratu na hnízdiště a během podzimního průtahu do zimovišť v západní Evropě a Středomoří se pravidelně objevuje na území České republiky. V načasování jeho jarní zastáv- Kulík zlatý (foto: Roman Fišer). Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1 5

8 ky na našem území došlo za posledních přibližně dvacet let k výraznějším změnám. Dříve první ptáci přilétali v první dekádě března a ještě během dubna se objevovali ve větším množství. Od devadesátých let jsou první kulíci zlatí registrováni již v poslední dekádě února, většina jich protáhne během března a v dubnu ho lze pozorovat méně často než dříve. Výrazný posun nastal také v poměrném zastoupení na obou tazích. Četnější podzimní výskyt, ještě donedávna udávaný v literatuře, je již minulostí. Nyní silně převažují údaje z jarního období, také velikost skupin v této době je násobkem podzimních hodnot a v některých oblastech jsou pravidelně pozorováni v hejnech přesahujících 100 ex. Podblanicko nepatří svým kopcovitým charakterem krajiny k oblastem, které by protahující kulíky lákalo k zastavení. Vyhovuje jim spíše rovinatá zemědělská krajina s loukami a vlhčími poli. Do roku 2002 je známo pouze sedm záznamových dat, z toho čtyři z jarní migrace v rozmezí od do , tři podzimní údaje pochází z období až (Vašák a kol. 2006). Po roce 2002 jsem zaznamenal další tři výskyty kulíků zlatých. Spolu se členem České společnosti ornitologické J. Veselým jsme zjistili ex. na poli západně od Velkého rybníka nedaleko Jezera. Ptáci sbírali potravu na ozimu v sousedství čejek chocholatých. V roce 2009 při sledování průtahu ptáků u rybníka Klen severozápadně od Postupic jsem zaslechl několikrát opakované volání jedince přeletujícího východním směrem, ptáka se mi nepodařilo během krátké doby přeletu zahlédnout. Naposledy jsem měl možnost pozorovat kulíky opět u Jezera. Tentokrát jsem je nalezl na rozhraní louky a ozimu jihovýchodně od rybníka Havras. Hledali si potravu na podmáčených místech v sousedství menší skupiny čejek chocholatých. Na lokalitě v té době ještě převažoval sníh, jen mozaikovitě byly vytvořeny sněhuprosté plochy na zamokřených částech zemědělských pozemků. Z deseti dosud shromážděných dat na Podblanicku jsou tři situovány do okolí Jezera. Relativně rovinatá oblast polí v okolí jezerské rybniční soustavy nejspíše láká protahující kulíky zlaté k odpočinku častěji, než je patrné z dosud známých údajů. Po většinu roku ornitology často navštěvovaná oblast je ale v časném období předjaří, v době tahu kulíků zlatých, kontrolována sporadicky. Pavel Procházka Literatura: Vašák P. a kol. 2006: Ptáci Podblanicka. ČSOP Vlašim. Muzeum Podblanicka, Vlašim Program obnovy fasád historických domů ve Vlašimi V roce 2009 byla zvětšiny provedena realizace stavby Obnova historického centra města Vlašim, v rámci které budou upravena tři historická náměstí a související prostory (více viz Nusek, Pešout 2009). Během projektu se ukázalo, že by bylo vhodné také opravit alespoň hlavní průčelí domů orientovaných do náměstí. Proto byla již v únoru 2008 vypracována Architektonickým ateliérem 2H s.r.o. studie úprav hlavních průčelí domů na Žižkově a Palackého náměstí a tato studie se stala podkladem programu úprav fasád. Zastupitelstvo města Vlašim na začátku roku 2009 schválilo program finanční dotace úprav fasád z rozpočtu města a schválilo pravidla pro použití prostředků s termínem do konce roku O příspěvek byl poměrně značný zájem a bylo podáno 25 žádostí o poskytnutí příspěvku. Žadatel musel předložit popis a výkres úprav, před projednáním měli žadatelé možnost konzultovat své návrhy s autory studie úprav fa- sád. Po vyhodnocení žádostí rozhodla pro tento účel ustanovená komise o výši příspěvku na jednotlivé fasády. Dnes je možné konstatovat, že program byl úspěšný. Celkem 21 fasád domů na historických náměstích bylo do konce roku 2009 opraveno a některé z nich velmi zdařile. Opravená průčelí a úpravy parteru náměstí značně pozvednou estetickou kvalitu historického centra Vlašimi. Bohužel ještě zůstalo několik domů, jejichž majitelé ponechali domy v původním stavu a program nevyužili. Dalším obtížně řešitelným problémem je nevhodné umísťování reklam a nápisů, které i u některých hezky opravených domů působí rušivě. Ivan Hořejší (foto: autor) Literatura: Nusek. J., Pešout P.: Obnova historického centra ve Vlašimi. Pod Blaníkem XIII/2: Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

9 Železářství (čp. 130) u západního vjezdu na Žižkovo náměstí. Opravená fasáda domu čp. 54 v západním průčelí Žižkova náměstí ve Vlašimi. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1 7

10 Obnova sochy Samsona ve vlašimském parku Zámecký park ve Vlašimi byl založen po roce 1771, kdy byly zbourány hradby včetně většiny nárožních bastionů, a zámek si tak vytvořil přímý kontakt s okolním přírodním prostředím. Park proslul zejména množstvím drobné architektury, která byla inspirována antikou, gotikou, orientem, ale i přírodou a dalšími vzory, což plně odpovídalo romantickému parku konce 18. století. Jednotlivé parkové objekty vznikly z většiny mezi lety (Pincová V. 2005). Od roku 1994 probíhá rozsáhlá rekonstrukce celého zámeckého parku (Pešout P. 2006) přírodních prvků i staveb. Většina velkých stavebních památek je již zrekonstruována, některé dochované prvky drobné architektury ještě na obnovu čekají. Jednou z nich je socha Samsona, resp. Herkulův sloup, který je umístěn na vrcholu skalního masivu nad řekou Blanicí v zadní části parku a byl znovu zpřístupněn nově obnovenou cestou a schodištěm. Herkulův sloup (vysoký 260 cm) je zhotoven z jemnozrnného pískovce neznámým autorem. Z válcovitého do země zapuštěného sloupu vyrůstá mýtická polopostava Herkula, držící v obou rukách balvan. Současný stav sochy je značně problematický. Vážně je narušena statika sloupu. Povrchová eroze a postupné obrušování kamenného materiálu vandaly zapříčinilo zeslabení především jeho horní části. V minulosti byl celý sloup zpevněn (zesílen) vrstvou hlazeného betonu. Toto opatření částečně vyřešilo statické zajištění, nastal však další problém. Pod neprodyšnou betonovou vrstvou začalo docházet ke zvyšování koncentrace solí, způsobujících degradaci kamene. Laboratorní analýza odebraného vzorku kamene pod vrstvou betonu potvrdila vysoký obsah chloridů a síranů, jejichž zdrojem je vzlínající voda z půdy a kyselé deště. Betonová vrstva zadržuje v kameni vodu. Zřejmě vlivem zmrznutí zadržené vody v zimních měsících došlo v betonové vrstvě k podélné prasklině. Povrchová modelace sochy je značně poškozena množstvím vrypů způsobených vandaly. Před delším časovým úsekem došlo k odlomení celého předloktí pravé ruky a pravé části hlavy. Povrch Herkulův sloup (tzv. Samson) je nejohroženější památkou ve vlašimském zámeckém parku. 8 Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

11 kamene je porostlý mechem a lišejníky, místy je socha znečištěna barvou. Socha Samsona je bezesporu nejohroženější dochovanou památkou v parku a její stav se rychle zhoršuje. Proto Český svaz ochránců přírody Vlašim inicioval v roce 2009 její obnovu a zadal restaurátorský průzkum. V závěru roku 2009 pro Město Vlašim, které je vlastníkem sochy, zpracovali vlašimští ochránci přírody za pomoci náměstka hejtmana prof. Zdeňka Seidla žádost o finanční podporu na obnovu sochy z Programu záchrany kulturního dědictví Středočeského kraje. Z důvodu velmi špatného stavu sochy bylo nakonec po konzultaci s památkáři rozhodnuto, že bude socha sejmuta, restaurována a originál bude umístěn ve zpřístupněném zámeckém sklepení. Na jeho místo nad Blanicí bude zhotovena kopie z pískovce odpovídající původnímu Herkulovu sloupu před poškozením vandaly. Pavel Pešout, Daniel Talavera (foto: D. Talavera) Literatura: Pincová V. (2005): Historie zámeckého parku ve Vlašimi. 30 s. Město Vlašim. Pešout P. (2006): Rekonstrukce vlašimského parku. Pod Blaníkem X/1:7-13. Samson celkový pohled od svahu. Vlašimští zvonaři v 17. a 18. století Připomeňme si úvodem nejstarší stavební památky na Vlašimsku, kterými bezesporu jsou kostely z doby románské. K těm z 12. století patří kostel sv. Petra a Pavla v Načeradce, kostel sv. Bartoloměje v Kondraci a kostel sv. Václava v Libouni, inklinující k zaniklému louňovickému klášteru, zbořeného husity v roce V Louňovicích se z té doby zachovaly jen zbytky některých zdí a část klášterních základů, jak se o nich zmiňuje Pavel Radoměrský (Blaník a Louňovice pod Blaníkem. Historicko-archeologický přehled /1966). Nelze opomenout zbytky kamenných valů na Velkém Blaníku, pocházející snad z doby knížecích Čech. Právem lze předpokládat, že i v některých dalších obcích se zachovaly podobné zbytky zdiva, bude tomu jistě i ve Vlašimi, před stavbou jednoduché gotické stavby z let I když dochované písemné zmínky o vlašimském kostelu pocházejí až ze začátku 14. století. Z málo pozdější doby, ze 13. až 14. století pocházejí kostelíky v severní části Vlašimska, jež lze řádit mezi ty nejstarší. Jsou to především kostel sv. Martina v Měchnově, kostel Všech Svatých v Třebešicích a kostel Nejsvětější Trojice v Psářích, blíže někdejšího kláštera sázavského, ale také kostel sv. Jakuba v Souticích a kostel sv. Prokopa v Tehově, pocházející také ze 14. století. Již v 16. století byl ve Vlašimi, můžeme-li to tak nazvat, čilý drobný průmyslový život. Vlašim patřila významnému rodu rytířům Vostrovcům z Kralovic ( ). Ve městě byli řemeslníci, jako mečíř, uzdař, ručnikář (puškař) a další. Vyráběly se zde také umělecké předměty, jako měděné nádobí, konvice, svícny a také zvony i jiné světské a sakrální výrobky. Velká většina těchto předmětů pocházela z řemeslné dílny provozované na Velkém, dnešním Žižkově náměstí (čp. 133). Původní dům, který byl v minulosti několikrát přestavován, naposled vyhořel v roce 1808, dnešní podoba domu s mansardovou střechou pochází z doby po roce Byl to dům, kde se dne narodil známý badatel, historik, spisovatel P. Antonín Norbert Vlasák, na dolní části náměstí, ve kterém je již od roku 1824 lékárna. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1 9

12 Faksimile nápisu na zvonu z roku 1322 (Antonín Podlaha, Soupis památek historickýcha uměleckých, okres Benešovský, 1911). Mezi velmi stará řemesla patří bezesporu zvonařství. Lidé zvonům, které byly od pradávna spojeny s jejich životem, dávaly a dávají jména, a tak je povyšují i na něco víc, než jen na pouhý výrobek, a dobrý zvonař vždy usiloval, aby byl také dokonalým hudebním nástrojem. Živnost konvařskou, chcete-li zvonařskou, provozoval ve zmíněném domě do roku 1598 Matyáš konvař. Po jeho smrti tento dům koupil Jakub Klobása, konvař, nebo jak zní nápis na jeho zvonu Jakub konvař Vlašimský. Již v 16. století patřil Klobásův rod mezi nejstarší ve Vlašimi a také mezi ty zámožné, jež vlastnily slušný majetek. Mnozí z rodu zastávali významné funkce (městský úředník, městský písař) a v roce 1574 se stal Jan Klobása vlašimským purkmistrem. Benešovský zvon z roku 1603, zhotovený Jakubem Klobásou z Vlašimi (archiv Muzea Podblanicka, pobočka Benešov, PhDr. Libuše Váňová). Přibližme si nyní příběh o zvonech, které vznikly ve vlašimské zvonařské dílně. Známy jsou dva zvony, které byly na začátku 17. století, na sklonku rudolfínské doby, péčí dílny Jakuba Klobásy ulity ve Vlašimi. Jeden do děkanského chrámu sv. Mikuláše v Benešově Na Karlově a druhý do kostela Proměnění Páně v Kožlí u Ledče nad Sázavou. Benešovský zvon je z roku Je 70 cm vysoký, o průměru 88 cm a hmotnosti 428 kg, nazvaný Salvátor. Zvon byl zdokumentován dne v Manouškově dílně ve Zbraslavi panem Mgr. Petrem Váchou z Národního památkového ústavu (pracoviště Středočeského kraje v Praze). Zvon je podrobně popsán takto: Koruna zvonu je se 6 uchy se stupňovitými patkami. Ucha jsou zdobena rytím: krokve, vně stylizovaná, provazec a linka. Na patkách v dolní části zářezy v podobě V. Základ široký se 6 žebérky výraznými, nedosahujícími k okraji. Základ v horní části trychtýřovitý, dole šikmý s fabionem. Na horním okraji: Kolem provázku(?) ovíjející se rozviliny. Dvojlinka. Zavěšený ornament: v linkách perlovec (2 perly kulaté, 1 protáhlá), zavěšený akant (plastický ozdobný prvek odvozený od listů paznehtníku pozn. J. M.), střídaný liliovitým lalokem s květem v horní části (polovina květu). Na čelní straně nápis: LETHA PANIE TENTO ZWON GEST VDIELAN ZAGEHO MILOSTI VROZENEHO PANA PANA ARKLEBA ZKVNO WICZ NABRODIE VHERSKEM HLVKV AKONOPISSTI (I)AKVB KONWARZ WLASSIMSKY Po stranách hlavičky andílků. Nahoře a dole ženská hlavička v kartuši. Na zadní straně dva světci: sv. Petr s knihou v pravé ruce, v pozdvižené levé drží klíč; sv. Juda (?) s knihou v pravé ruce a s kyjem. Věnec oddělen linkou lištou linkou. Zavěšený akant ve dvojím plánu. Dole hladká obruba. Zvon je prasklý a je v současné době uložen v kostele. Na základě tohoto zjištění lze konstatovat, že údaje o váze zvonu jsou v pracích Františka Augus- 10 Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

13 Dobová rytina zvonařské dílny z 16. století (archiv autora). tina Slavíka, Dějiny města Vlašimě a jeho statku, 1889, reprint 1994, str. 120, a Antonína Norberta Vlasáka, Bibliotéka Místních dějepisův, svazek III., okres Benešovský, 1874, str. 31, jen odhadnuté. V prvém případě je uváděna váha zvonu asi 900 kg, v druhém případě asi 1000 kg. Druhý zvon z kostela v Kožlí u Ledče nad Sázavou (také Kožlá, Kožly, nebo Kožlé), zhotovený taktéž Jakubem Klobásou z Vlašimi, pochází z roku Jeho příběh je však o mnoho pestřejší a snad i zajímavý, nahlédneme-li až do dnešní doby, nebylo jednoduché se dopátrat, jaký byl jeho osud. Začněme však od začátku. Původní farní kostel v Kožlí se uvádí již v letech 1370 a patřil mezi kostely, které náležely k arciděkanství Štěpánovskému. Z děkanské kroniky z Ledče nad Sázavou se na straně 728 dovídáme, že nápis na zvonu zněl takto: LETA PÁNIE 1609 TENTO ZWON JEST SLÍVÁN K OHLAŠOWÁNÍ JMÉNA BOŽÍHO, A JEST SLÍWÁN NA MIESTIE WLAŠÍMI OD JAKUBA KONWAŘE V roce 1868 zachvátil kostel v Kožlí požár, ten vyhořel, a zvon z roku 1609 vyrobený ve Vlašimi se roztavil. Po letech byl kostel obnoven a dostal nové tři zvony. Ve farní kronice se o jednom z nich píše: Největší zvon má průměr 84 cm, výšku 59 cm. Text legendy na plášti zvonu písmo gotická majuskule (písmo velké abecedy pozn. J.M.), zní takto: PŘI POŽARŮ DNE 14. SRPNA 1868 BYLY ZWONY ROZLITY A Z OSTATKŮ ZWONOWINY ZA ČASU P. WACLAWA HER- TIGA A DŮSTOJNÉHO P. ANTONINA ŠTIKY, DĚKANA LEDECKEHO WE WÍDEŇ- SKÉM NOWOMĚSTU OD HYNKA HILZERA A SYNA R 1875 ZASE ULITÉ. Na druhé straně pláště se nalézá reliéf krucifixu. Horní a dolní okraj je oživen renesančním ornamentem. Tak zanikl původní zvon, a tento nový z roku 1875, v kterém byla použita vlašimská zvonovina byl pak navíc zrekvírován Němci v počátcích druhé světové války. Příběh zde však nekončí. Po mnoho let neměl kostel v Kožlí hlavní zvon. Změna nastala až v roce 1999, kdy se splnilo přání pana Zdeňka Belady z Kožlí. V tomto roce byl opět instalován a vysvěcen nový zvon, který nese jméno Zdeněk. Váží 95 kg a odlil jej Petr Rudolf Manoušek ze Zbraslavi. Byla to právě Zdeňkova maminka Margita Beladová, která věnovala synovy finanční úspory společně s dalšími farníky na pořízení opět nového zvonu, on sám se však nového zvonu nedožil, tragicky zahynul při dopravní nehodě. Na jeho památku byl zvon pojmenován Zdeněk. Tím končí příběh původního zvonu z roku 1609 z Kožlí u Ledče nad Sázavou, pocházejícího z vlašimské zvonařské dílny. Umění zvonařské se však rozvíjelo ve Vlašimi i v 18. století. Je znám zvonař Kristian Joachim Jihlavský, který ve městě provozoval zvonařskou dílnu. Zda sídlil v již zmíněném domě čp. 133 po Jakubu Klobásovi s jistotou však nevíme. Je však jisté, že jsou známy tři zvony, které byly péčí Kristiana Joachima Jihlavského v jeho dílně ve Vlašimi ulity. První do kostela sv. Petra a Pavla ve Zdislavicích, pochází z roku Zvon byl 60 cm vysoký, o průměru 79 cm, na plášti nahoře byl nápis: GOSZ MICH CHRISTIAN JOACHIM MEISTER VON IGLAV IN WLASCHIM Druhý zvon byl ulit do kostela sv. Bartoloměje v Kondraci také v roce Zvon byl vysoký 45 cm, o průměru 60 cm. Nápis v horní části zvonu byl stejný jako na zvonu ve Zdislavicích. Třetí zvon byl ulit Kristiánem Joachimem Jihlavským ve vlašimské zvonařské dílně v roce 1720 jako velký zvon do klášterního chrámu Páně v Želivě. Žádný z jmenovaných třech zvonů Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1 11

14 SVATÝ VÁCLAVE NEDEJ ZAHYNOUTI NÁM NI BUDOUCÍM KONDRAC LP Oba zvony mají na zadní straně korpusu: ULILI MATOUŠKO- VI ooo PRAHA: ZBRASLAV. Uprostřed textu jsou značky autorů: malé reliéfy zvonku, květiny a klíče (Rudolf, Květa a Petr). Není bez zajímavosti, že nejstarší zvon v Čechách (pocházející z roku 1322) se nachází u nás na Podblanicku je v Benešově Na Karlově. Je umístěný v nízké hranolovité zděné zvonici v blízkosti zřícenin někdejšího minoritského kostela, pocházejícího z konce 13. století, vypáleného a zbořeného v roce Josef Moudrý Zvon z roku 1322 ze zvonice v Benešově vedle zřícenin minoritského kostela Na Karlově (Antonín Podlaha, Soupis památek historických a uměleckých, okres Benešovský, 1911). se však do dnešní doby nezachoval, byly zrekvírovány v první nebo druhé světové válce. V Kondraci byly v roce 1986 instalovány nové dva zvony. Větší zvon o hmotnosti 186 kg a spodním průměru 64,9 cm byl laděn na nárazový tón hlavní D2, má nápis: SVATÝ BARTOLOMĚJI PA- TRONE NÁŠ ORODUJ ZA NÁS LP Menší zvon o váze 90 kg a spodním průměru 52,2 cm byl laděn na nárazový tón hlavní Fis 2, má nápis: Literatura: Slavík František Augustin, Dějiny města Vlašimě a jeho statku, 1889, reprint Vlašim 1994, s. 120 s. 125, s Podlaha Ant., Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Benešovském, Praha 1911, s. 19, s , s. 111, s. 293, s Podlaha Ant., Posvátná místa království českého, Arcidiecese Pražská, díl III., Viktoriát: Vlašimský, Praha 1909, s Vlasák Ant. Norb., Bibliotéka místních dějepisův, okres Benešovský, svazek III., Praha 1874, s. 31. Gedenkbuch des decanat Der stadt Ledeč, 1847, s. 725 (Pamětní děkanská kniha, Ledeč n. Sáz.). Růžička Josef, Nejstarší stavební památky na Vlašimsku, Pod Blaníkem, r. XIX. / , č. 6, s Švastal Josef, Gotická a barokní proměna románského kostela sv. Bartoloměje v Kondraci u Vlašimi, Památky 1991, s Moudrý Josef, Svoboda Jan, Vlašim nejen na starých pohlednicích, Vyšehrad 2003, s. 120, s Založení pošty ve Vlašimi (2) Od 16. října 1869 byla zavedena přímá poštovní doprava mezi Vlašimí a Kolínem, přes Kácov a Uhlířské Janovice. V roce 1873 vznikl požadavek vlašimského velkostatku, aby poštovní správa zřídila ve Vlašimi také telegrafní úřad. Záměr se uskutečnil a v rohové věžičce u hostince Zur Stadt München (dnešní Blaník) v prvním patře, s vchodem z ulice, na jehož střeše byl kozel držící nádobu s pěnícím pivem (Bockbier). Telegrafní stanici tehdy obsluhoval špatně mluvící Němec, jmenoval se Brener, pamětníci o něm říkali, že jeho doručované české telegramy, byly hotovými rébusy. V té době byl již poštmistr Karel Blabol po druhé ženatý. V roce 1858 se oženil s druhou ženou Julií Šubrtovou-Eggerovou z Pardubic, měl s ní celkem 15 dětí, čtyři hochy a jedenáct dcer. Za deset let po té byl zvolen jako radní do zastupitelstva města Vlašim a v roce 1872 byl Karel Blabol c. k. poštmistr spoluzakladatel bývalé Spolkové spořitelny, později Městské spořitelny ve Vlašimi. Nyní jaký byl provoz na tehdejší vlašimské poště kolem roku Jednokoňská pošta vyjížděla pravidelně v 6 hodin ráno z Vlašimi přes Louňovice do Načeradce a vracela se v 8 hodin večer. Dvou- 12 Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

15 spřežní pošta vyjížděla v 8 hodin ráno z Vlašimi přes Kácov do Kolína, a vracela se v 6 hodin večer. Kolem poledne se křižovaly ve Vlašimi poštovní vozy od Benešova a od Čechtic a po předání zásilek a vystoupení nebo nastoupení cestujících odjížděly opačným směrem. Totéž se provozovalo mezi jednou a půl druhou hodinou v noci. Navečer pak po šesté hodině odjížděla jízdní pošta z Vlašimi do Benešova a vracela se kolem páté hodině ranní. Cestující měl právo na zavazadlo do hmotnosti 30 liber, což se rovnalo něco málo přes 13,5 kg. Poštovní vozy mezi Vlašimí, Benešovem a Čechticemi doprovázel pokaždé konduktér, který přijímal a odváděl poštu. Měl vyhrazené sedadlo na zadní straně vozu, po levé straně. Postoupil-li konduktér dobrovolně své místo uvnitř vozu pasažérovi a sedl si ven na sedadlo vedle postilióna, patřila mu náhrada od cestujícího. Mezi Benešovem, Vlašimí a Čechticemi jezdily dva druhy vozů. Vůz pro zrychlenou jízdu (Eilpost), při které musela pošta přijmout neomezený počet cestujících a nestačil-li jeden vůz, musel poštmistr dodat druhý nebo více, kolik jich zkrátka bylo potřeba. Poštmistr pro tyto případy musel mít v zásobě další kočáry a koně. Bylo však obvyklejší, že měl s mnohými občany, kteří měli kočár a koně smlouvu, že tuto službu za sjednanou cenu za něho zajistí. Tato neomezená jízda byla však dvakrát dražší. Druhý druh dopravy byla jízda omezená (Malepost). Přijel-li do Vlašimi vůz zcela obsazený, poštmistr nemusel dát další vůz, pokud bylo ve voze volné místo, obdržel jej ten, kdo si zakoupil lístek dříve, ostatním jízdné poštmistr vrátil. Je třeba však říci, že každý cestující měl právo žádat na poštmistrovi zajištění zvláštního vozu (Extrapost). Tento druh dopravy by se dal asi přirovnat k dnešní taxi službě. Tato jízda byla však velmi drahá. Ceny byly však předem pevně stanoveny, včetně spropitného pro postiliona. Mimo tyto jízdy chodili denně, kolem poledne, pěší poštovní poslové, kteří poštu přinášeli a zase odnášeli. Byly to směry: Štěpánov Soutice, Zdislavice a Pravonín. Do Divišova bylo poštovní spojení přes Benešov, ale poštovní soukromý posel docházel denně 12 kilometrů do Vlašimi, poštu bral také pro Radošovice a tuto doručoval. Vlašimské úřady a velkostatek si dávaly poštu doručovat svými sluhy. Pro ostatní venkov obstarával tehdy Pohlednice hotelu Na Knížecí, s přístavbou pošty, zprovozněné 1. června 1926, vydaná hoteliérem Otakarem Freiwaldem v roce Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1 13

16 Fotografie z oslav konce 2. světové války z roku 1945 před Poštovním úřadem ve Vlašimi, Komenského ulice. doručování pošty posel Vejvoda. Ve Vlašimi se roznášela pošta dvakrát denně. Zajišťoval ji starý Ferdinand Straširybka. Býval ve Vlašimi puškařem v čp. 23 a když řemeslo upadalo, dal se najmout jako listonoš již prvním poštmistrem Josefem Blabolem. Postilioni při příjezdu a odjezdu poštovního vozu troubívali na poštovskou trubku nám všem známou písničku: Jede, jede poštovský panáček, říká se, že obyvatelé města prý si podle troubení mohli řídit čas. Poštmistr Karel Blabol stárnul. Vedle svého úřadu řídil poměrně rozsáhlé hospodářství, která čítalo více než 44 ha půdy. Byl tedy čas se poohlédnou se po svém zástupci. Za svého nástupce si vybral svého nejmladšího syna Bohumila, narozeného 1. listopadu 1871, který se po studiích stal magistrem farmacie ve vlašimské lékárně. Na žádost otce opustil lékárnu a po absolvování předepsaných zkoušek byl dekretem poštovního a telegrafního ředitelství jmenován dne 30. ledna 1896 poštovním expeditorem ve Vlašimi. Místo poštmistra bylo tehdy finančně velmi výhodné, neboť vlašimská pošta vynášela čistých ročně zl., což se rovnalo prvorepublikových korun. Tehdejší nejvyšší státní úředník ve Vlašimi mohl dosáhnout nejvyššího ročního služného jen zl. Prostě, místo poštmistra nebylo k zahození, zvláště pak v souvislosti s výnosem značného hospodářství, neboť poštmistr držel tehdy pro poštu a hospodářství 14 i více koní. Karel Blabol se proto snažil vlašimskou poštu i hospodářství udržet pro syna. Všechny pokusy však selhaly, neboť ředitelství v Praze si přálo osobu na místo poštmistra služebně staršího, Bohumil Blabol byl pro ně příliš mladý úředník. Byl to důvod k tomu, aby se Bohumil Blabol vzdal nároku na řízení vlašimské pošty, a vrátil se zpět k lékárenství. Zemřel v roce 1936 jako majitel vlašimské lékárny. Na poště bylo pořád dost práce, poštovní vozy přijížděly a odjížděly od časného rána až pozdě do večera a pak opět v noci. Bylo mnoho spěšné práce, a proto vypomáhaly nejen všechny k tomu schopné děti, ale i poštmistrova manželka. Na poště se také vystřídalo hodně potřebných pomocných sil. Byl to Koštialovský, který byl pak poštmistrem v Divišově, Karel Toula, později poštmistr v Blovicích, dále Antonín Podbrdský, potom poštovní oficiál v Praze, Schack, Kamenický, Eduard Schulz a další. Když již poštmistr Karel Blabol nemohl stačit na 14 Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

17 řízení pošty, byl do Vlašimi dosazen administrátor p. Škoda a o něco později v roce 1926 se stal poštmistrem ve Vlašimi p. Paďour. Vlašimská pošta se v červnu 1926 přestěhovala do nové přístavby, tehdejšího hostince Na Knížecí (dnešní Blaník) v Komenského ulici, zde sídlila do roku V tomto roce byla dokončena stavba nové, na tu dobu moderní, nynější pošty na rohu ulic Blanická a Velíšská. Tak končí krátký příběh o vzniku vlašimské pošty protkaný převážně rodinou prvního poštmistra. Karel Blabol zemřel ve věku 78 let dne 15. února Bohumilem Blabolem, lékárníkem, vymřel rod Blabolů ve Vlašimi po meči, ač byli čtyři bratři, všichni, ale zemřeli svobodni. Rod Blabolů pak žil jen po přeslici a to: Paní Julie Burešová, roz. Blabolová, manželka řídícího učitele a bývalého vlašimského purkmistra Ladislava Bureše, a jejich dcery, paní PhMr. Anna Procházková, bývalá majitelka lékárny, a paní Anna Zimová, vdova po státním lesním radovi. Josef Moudrý (foto: archiv autora) Zmizelý černý kouř Posázavského pacifiku Snad každý technický přínos ať už je to železnice, dálnice, vodní cesta nebo letiště nám vždy něco přinese a něco vezme. Zhruba před 110 lety končilo budování lokálky Dolního Posázaví z Čerčan do Davle, kde se Sázava spojuje s mocnější Vltavou. Úsek z Braníka do Modřan byl uveden do provozu dříve, stejně jako některé úseky vedoucí z čerčanské úvratě (odbočky). Řece vzala voraře, ale v přilehlých lesích ponechala kameníky, dřeva- ře, občasné pytláky. Do romantické krajiny začala vozit první trampy, pak chataře a naději průmyslového probuzení. To se uchytilo v Týnci a v přilehlých Brodcích, hlavně z Pecerad se vozily žulové kvádry k dalšímu opracování do Kamenného Přívozu, kde se navíc také kámen úspěšně těžil zásluhou konopišťského následníka rakousko-uherského trůnu. Na lokálce bodovaly hlavně Modřany zásluhou cukrovarů. Druhou vlnou využití byla stavba Tradicí na tratích Posázavkého Pacifiku jsou výletní parní vlaky, většinou vedené parní lokomotivou , která představuje typickou lokomotivní řadu pro hromadu tratí. Na snímku postrk zvláštního vlaku v úseku mezi zastávkami Petrov u Prahy a Luka pod Medníkem (foto: Jakub Džurný). Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1 15

18 Zamračená v čele osobního vlaku na mostě přes Benešovský potok (foto: J. Kulíček). přehrad. První měla stát v Kamenném Přívoze, ale kvůli sanatoriu v Prosečnici se neuskutečnila. Pak vznikla ve Vraném, za války ve Štěchovicích a v letech na Slapech. Svou roli sehrály za druhé světové války drážní tunely. Trochu historie V druhé třetině 19. století byla dostavěna základní síť železničního spojení. Platil ji erár Rakouska- Uherska a hlavní tahy směřovaly na Vídeň. Stavební zkušenosti, sehrané party dělníků a jejich mistrů, ale také šikovně sestavené zákony, z nichž poslední ze umožňoval pokračování výstavbou lokálních tratí formou stavebních družstev pro jednotlivé úseky. Tak se začala vznikat vedlejší trať kopírující břehy Sázavy od Davle do Světlé nad Sázavou v délce 157 kilometrů. K celkové trase musíme připočítat úsek z Braníka. Už v roce 1882 se jezdilo do Modřan, hlavně do cukrovaru. Že nebylo vše tak říkajíc košer, svědčí chybějící tramvajová linka z Prahy do Braníka a také několik let přeprava osob po vlečce od vápenek v Michli, která nesla jméno Izidorka po příslušném ministru Dr. Isidoru Zahradníčkovi. Veřejnost i přepravní předpisy vymohly tramvaj i regulérní vlakové spojení. Při stavbě se, dnešními slovy, lámaly časové rekordy. Také se však šetřilo. Z hlediska technického se budovaly malé oblouky, šetřilo se na materiálu svršku pod kolejnicemi, protože se nepočítalo s rychlíkovými soupravami, s nejkratším odklonem v místech, kde se nemohl kopírovat břeh řeky. V úseku Poříčí Svárov se jen těsně nepřekročil přípustný limit stoupání ve výši 24 promile. Škudlilo se při stavbě nádražních budov. Už tenkrát byly typizované a podle místa i ty nejjednodušší měly byt pro přednostu, výdejnu jízdenek, nechyběla uzavřená a v zimním období vytápěná čekárna, venkovní přístřešek s lavicemi, ale také vždy suché WC v uctivé a označené vzdálenosti. Samozřejmostí byl drážní telefon, většinou telegraf, venku rampa, skladiště, obvykle také nákladní váha a pracovní zázemí pro pomocný personál. Mzda a naturální nároky byly odstupňovány. Od kapesních hodinek cibulí, protože dráha musela jezdit přesně po kožich, až na počet vyřazených švelí (tvrdé dřevo pod kolejnicemi) jako prostředek k topení doma. Zaměstnanci dráhy ajzboňáci byli pod penzí. A to byl důvod, aby si lidé vážili práce, případně u jistých kategorií zákonného i platového postupu. Neokrajoví cestující Byla to zvláštní sorta mladých lidí, jež opouštěli na několik hodin město. Do noci vysedávali u táboráku v blízkosti Zlaté řeky (Sázavy) a jejích přítoků, hodně dlouho zpívali bez vlivu alkoholu a přespávali pod širákem. I jinak se chovali mravně, protože se obávali postihu zvaného Lex Kubát. Pan doktor Kubát byl totiž v první polovině minulého století ministr, jenž dbal prostřednictvím četníků, policie i starostů, aby nepobývaly spolu ve volné přírodě nesezdané páry. Zákon měl vážnost, a proto byl dodržován! Trampové, kteří se většinou zhlédli v mužích Divokého západu, ironicky přejmenovali místy pomale se vlekoucí lokálku na Posázavský Pacifik. Zejména v úseku stoupání k prvnímu z pěti tunelů od Braníka musela občas lokomotiva zastavit, topič usilovně přiložil, aby nadělal páru. Stroj zabafal, vyvalil se mohutný černý kouř a mohlo se pokračovat. A protože zejména v sobotu byl lid trampský přizdoben na hlavě širáky typu Mexiko či Divoký západ, dole okovanými šněrovacími botami, kanadami, později půllitry, uprostřed širokým opaskem s nožem v pouzdře, polní lahví a mezitím bytelnými kalhotami, strakatou košilí, po poslední válce kožešinovými vestami z armádních přebytků. Do torny či ruksaku se vešlo vše nezbytné včetně stanových celt nebo spacáku. Navrchu nosili dovedně připevněný ešus, kotlík a nejméně jeden z deseti pak sladké dřevo v podobě hudebního nástroje. 16 Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

19 Tohle těžké vybavení svádělo k vystupování mimo zastávky. Buď se lokomotiva zakuckala, a proto vyskočit (po předcházejících boulatých zkušenostech) nebyl problém nebo se pomohlo zatočením brzdy, která měla podobu kola a byla umístěna u výstupních dveří. Ještě v šedesátých letech minulého století patřily k vozovému parku dřeváky (dřevěné vozy) či dokonce vylepšené nákladní vozy, kterými se zdolával nával cestujících ve sváteční dny. Výhodné vystupování nastalo před tunely. Předpisy nařizovaly zpomalení a dlouhé pískání. Ovšem tunely v době deště posloužily dokonce jako přístřešek. Pozapomenutá tajemství Týká se pěti tunelů (skochovický, libřický, havelský, pikovický, jílovský). V červenci 1942 byly zrekvírovány. Postupně sem bylo dopraveno 1200 Moravanů na výrobu v závodě český název Avia Letňany. Tunely byly chráněny před napadením vzdušnými torpédy zvláštními uzávěry. Vnitřek byl teplovzdušně vytápěn, kolejnice ponechány a nad ně byly umístěny na důkladných pilotech chytré mašiny. Pravděpodobně se vyráběly některé ze součástí k německým raketám s označením Modernizovaná motorová jednotka řady 814 tvoří současnou tvář vlaků na trati Posázavského Pacifiku. Snímek z března 2008 ji zachycuje u mechanických návěstidel na odbočce Skochovice (foto: Jakub Džurný). V1 a V2. Oblast byla přísně střežena. Zaměstnanci byli ubytováni v provizorních stavbách na stanici Luka pod Medníkem a u tunelu zastávky Libřice. Z místních lidí byl zaměstnán zřejmě pouze jediný, a to B. Kufner z Luk pod Medníkem. Když končila druhá světová válka, stal ten první tunel středem zájmu. Údajně tady hlídkovala německá trysková letadla i Američané. Ne dlouho. V květnových dnech se zde samozřejmě objevili sovětští vojáci. Svědci mi vyprávěli o požáru nákladního vagonu naplněného elektronem. Prý to byl takový žár, že se roztavil i podvozek včetně nápravy a kol. A měl jsem si představit, že kolem se nacházely hromady třeba pancéřových pěstí a spousty diváků. TOO To byla vlastně zkratka, která znamenala Technicko-organizační opatření a měla zabránit zranění cestujících při nastupování do Posázavského Pacifiku v Braníku v dobách, kdy denní kapacita činila sobotních zájemců v odpoledním čase třicátých let. (To se pracovalo ještě do 12 hodin.) Japonský vynález postrkovačů sem nepronikl. Příkaz k odjezdu se v těchto chvílích nekonal úřední výpravkou (plácačkou) a hvizdem, ale slovy z bezprostředního kontaktu s mašinfýrou a vlakvedoucím, který se přesunul na lokomotivu. Pokyn byl dlouhý, ale jednoznačný. Zněl asi takto: Máte volno, odjeďte! Trvale pískejte a pomalu zabírejte, jinak se nerozjedete! Většinou se všichni někam vtěsnali. Na WC, na střechu, odvážlivci seděli na náraznících, torny visely z oken. Až k prvnímu tunelu se jelo hlemýždím tempem kvůli přetížení. Pak se ozvaly pokyny vlakového personálu. Opusťte střechu, přijdete o kebule! Pokyny byly přerušovány trvalým pískáním, okolí pokryl černý kouř. Tenkrát výjezdní nádraží Braník splňovalo skutečně všech 5 P. Plné pražské perony psanců a pistolníků. To poslední naštěstí jen obrazně. Ovšem ještě v šedesátých letech, kdy jsem víkendové soupravy i v podobě tzv. hytláků (nákladní vagony opatřené jednoduchými lavicemi) využíval k cestě na Dobříšsko, jsem občas vyslechl zpověď průvodčích. Jsme rádi, když nastoupíme, i když by bez nás vlak neodjel. A kontrola jízdenek? Prosím vás, doma mám tři děti! Což, oni mě nevyhodí. Dráha, ani trampové. Ale přimáčknout žebra, to sem zažil(a) mockrát. Takže nevidím, neslyším kritiku, ale také se neodvážím kontrolovat jízdenky. Zato poslouchám živou hudbu, obdivuji nekonečný repertoár i výkony třeba trumpetistů a ob- Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1 17

20 čas se snažím zapamatovat něco legračního z jejich fórů. Většinu cestujících znám od vidění. A když chtějí vystoupit mimo štaci děj se jejich vůle! V tichosti pohnu kolem, abych soupravu odbrzdil(a) a hotovo, šinem se dál! Pár postav S Davlí jsou spojovány postavy Ing. V. Kryšpína i Ant. Borovičky. Ten byl konstruktérem parních lokomotiv za Rakouska-Uherska. V roce 1901 obohatil tento dopravní svět rychlíkovou lokomotivou, která dosahovala rychlosti 140 km/h. Tenkrát to byl technický zázrak. Prospěšný ve svém oboru byl i v novém státě. Ten druhý skládal populární polky a valčíky. Luka pod Medníkem jsou spojována v polovině 20. století s Bobem Hurikánem, vlastně Josefem Peterkou a jeho usměvavou více než družkou Bó. Před válkou se věnoval trampu, v 50. letech, když se budovala Slapská přehrada, zprvu nedobrovolně pomáhal obsluhovat lanovku dopravující písek, cement a štěrk. Žampašský viadukt můžeme v době válečné výroby spojit se jmény Ing. Fischera a B. Kaufnera. První byl Rakušan a údajně řídil práci více než tisícovky Moravanů včetně 30 kantorů. Druhý byl z Luk a snad jako jediný z místních do tunelů dovážel na vozících bez lokotky vše potřebné. V Prosečnici pobývalo v plicním sanatoriu také hodně umělců a techniků. Jen zmapování zatím chybí. Na Kamenný Přívoz a jeho J. Morávka se nezapomnělo. Leč to by bylo dlouhé vypravování o vorařích i lidu chudém, ale bohatém láskou i jistým druhem nenávisti. Jako vojín základní služby jezdil do posádky W. Matuška. Vystupoval v Krhanicích. Nevím, zda se někdy setkal s básníkem Fr. Hrubínem, který tudy jezdil do nedalekých Lešan, dokud je neměl zakázány v padesátých letech. Hned za Janečkovým Týncem (výrobky značky Jawa) se nachází ruina někdejší hradu Kostelce. Pod ní na louce křtil trampský potěr extramp J. Hartman. Důstojný, zásluhou vlasů a vousů bělošedý muž, který byl nazýván Kostelíkem. V Poříčí nad Sázavou se scházela v třicátých letech minulého století pestrá paleta kumštýřů. Přitahoval je v době letního pobývání poslední český bohém, ale také spisovatel E. A. Longen. Snad i M. Kuděj se tady na chvíli zastavil s J. Haškem. Daleko častěji sem zavítal S. K. Neumann. Pamětníci vyprávěli o jejich cestách pěšky do Čerčan. Kvůli povídání, ale také dobré hospodě, když je ta poříčská už neměla čím překvapit. A po válce? No přece komik Fr. Filipovský. Ten už tady měl jednu z prvních, ale pěkných chat. Jaromír Košťák Prameny: M. Berka: Posázavský Pacifik J. Snížek: Posázaví (encyklopedie, 1913). Soukromé paměti autora Podblanické výlety Václava Vladivoje Tomka Dílo i život Václava Vladivoje Tomka, předního českého historika 19. století, se těší v posledním desetiletí zvýšenému zájmu. K 100. výročí jeho úmrtí proběhla v dubnu 2005 v Hradci Králové konference Historie jako politika ( ) se špičkovou odbornou účastí. Tomkovou vášní zůstaly po celý život výlety ku poznání míst historicky důležitých neb pro vyhlídky zajímavých. Nověji se jeho zálibou zabýval např. Tomáš Kalina (Václav Vladivoj Tomek, chodec a výletník ve světle svých vzpomínek. Stopami dějin Náchodska, 12 [2008], s ). Postřehy z cest, podnikaných často z Prahy a pěšky, se objevují ve dvou svazcích Tomkových Pamětí z mého života (Praha 1904). Několikrát mířil také na Podblanicko nebo jím alespoň procházel. Již v dubnu 1835 se Tomek, jako student filozofie, vypravil s bratrem Josefem pěšky na schwar- zenbergský Orlík. Pozval je přítel, zámecký kaplan P. Josef Rozsypal. Dne 3. dubna odpoledne vyšli Vyšehradskou branou a po noclehu v Kamenném Přívoze pokračovali na jih podblanickou krajinou. Kopcovitý terén s cestami brzy nahoru brzy dolů Tomka unavoval. Byl zvyklý dotud jen na rovinu Hradeckou a na širokou silnici císařskou z Hradce do Prahy. Nebyli si často jisti směrem na cestách, na kterých se méně chodí než po hlučné silnici. Potkávali málo lidí a povětří bylo velmi proměnlivé. Z podblanických zastávek připomíná Tomek Netvořice a Krchleby, kde obědvali. Směřovali na Osečany a Sedlčany, kde pro déšť musili zastaviti v jakési vinárně. P. Rozsypal je na Orlíku uvítal 5. dubna kolem poledne. Tomkovy nohy byly schvácené a potlačené i puchýřů plné. (Tomek, Paměti I., s ) Na zpáteční cestu se vydali 13. dubna přes Příbram, Dobříš a Zbraslav. 18 Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1