Časopis učitelů u krajanských komunit a lektorů českého jazyka a literatury na zahraničních vzdělávacích institucích

Transkript

1 Časopis učitelů u krajanských komunit a lektorů českého jazyka a literatury na zahraničních vzdělávacích institucích červenec 2015 číslo 7 ISSN editorial Milé čtenářky, milí čtenáři, chtěli bychom vám představit 7. číslo časopisu Krajiny češtiny. Když jsme vás poprvé oslovili nultým číslem, které vyšlo jen několik dnů před koncem roku 2009, netušili jsme, že se Krajiny češtiny stanou přirozenou a pevnou součástí aktivit uskutečňovaných v rámci Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí. Dnes již můžeme říci, že každoročně završují úsilí lektorů češtiny na zahraničních univerzitách, učitelů u krajanů a studentů češtiny z různých krajin světa. Letošní 7. společné setkání učitelů u krajanů a lektorů češtiny v zahraničí, u jehož příležitosti Krajiny češtiny vycházejí, je pro nás určitým mezníkem v naší práci a podnětem k zamyšlení zejména proto, že v květnu tohoto roku vláda České republiky schválila pokračování našeho Programu na léta 2016 až 2020, a toto setkání je první akce, na které můžeme hodnotit uplynulé období a zamyslet se nad budoucností, která bude plná změn. Úvodní rozhovor s docentkou Boženou Bednaříkovou nám odlehčenou formou poodkryje motivaci k její životní cestě bohemistikou. Lektoři a učitelé nás tentokrát zavedou do Rumunska, Austrálie a USA. V rubrice Letem světem mj. navštívíme každoroční Týden české kultury na Lotrinské univerzitě ve Francii, studenty nového lektorátu na Tchaj-wanu a tradiční krajany v Srbsku. S dětmi našich krajanů v Chicagu prožijeme magickou noc s Andersenem a s brazilskými dětmi zase dobrodružství vzdělávání. Rádi bychom vám též představili kurz metodiky výuky češtiny, který je součástí našeho Programu již 10 let. Krajanští učitelé a lektoři se podělí se svými didaktickými zkušenostmi, zprávami a postřehy z destinací, ve kterých působí. Vítáme, že do časopisu přispívají též bohemisté, studenti, učitelé českých škol, kteří nejsou bezprostřední součástí Programu, ale kteří nám přinášejí mnoho zajímavých informací z oblasti výuky češtiny nejen v zahraničí. Letošního literárního tématu našeho časopisu Moje nejoblíbenější knížka se dotýkají zejména autentické texty krajanů z Brazílie a studentů z Makedonie či Polska. Jako děti na stéblo trávy navlékají korálky jahod, tak my bychom chtěli jednotlivé příspěvky seřadit do našeho časopisu tak, aby každý z nich vám, čtenářům, přinesl něco příjemného. A abyste po přečtení prvního chtěli ochutnat ten následující a pak každý další až po ten poslední, a těšili se tak na 8. číslo Krajin češtiny, které, jak věříme, vyjde opět napřesrok. Děkujeme těm, kteří nám umožnili letošní číslo vydat, a přejeme vám všem, ať sedmičky, které nás letos provázejí, jsou šťastnými čísly i pro vás. Olga Vlachová a Lucie Šafarčíková V tomto čísle 2014/15 naleznete: 1 Editorial 2 Úvodní rozhovor doc. PhDr. Božena Bednaříková, Dr. 3 Lektoři a učitelé Z Československa až do Klokánie: Po stopách krajanů v Austrálii / Eliška Kyršová Čeština v Rumunsku aneb Místo koně počítač / Petr Skořepa Kořeny stoleté české tradice v Nebrasce / Hana Waisserová 4 Letem světem Týden středoevropských kultur. Týden české a československé kultury na Lotrinské univerzitě v Nancy / Lenka Froulíková Zahájení výuky češtiny na Tchaj-wanu / Ondřej Geppert Perník se nevaří, perník se peče / Ilona Kirchnerová Zlatý kolovrat / Ilona Kirchnerová Česká a slovenská škola v Sydney slaví 5 let! / Kateřina Malečková Chicagská Noc s Andersenem v České škole T. G. Masaryka / Klára Moldová Kurz metodiky výuky českého jazyka pro vyučující z řad krajanských komunit podesáté / Věra Hoffmannová a Dana Hůlková Nývltová Dobrodružství s brazilskými dětmi / Markéta Pilátová Česká literatura v Číně / Eva Roubalová Olympiáda z českého jazyka / Naděžda Sviderková O skrytém lektorátu / Stanislav Štěpáník Služební cesta do Rumunska aneb Se spacákem ke krajanům do Banátu / Olga Vlachová 5 Portrét Alberto Tronchin o Karlu Weirichovi / Jana Sovová Jaroslav Vrzala / Lenka Žehrová 6 Didaktické zkušenosti a studie Výuka češtiny v Čechohradu / Jiří Bernkopf Proč se v kurzu metodiky výuky češtiny v zahraničí zabývat krásnou literaturou / Dana Hůlková Nývltová 7 Recenze Jak korespondovat česky / Marie Čechová My name is Karamel aneb Jiné pojetí bilingvní literatury / Blanka Jaurisová Vulkanické psaní Radky Denemarkové / Markéta Pilátová 8 Literární koutek Ráchel & Iracema / Markéta Pilátová a dále zprávy, glosy a autentické texty editorial / obsah sedmé číslo červenec

2 2. úvodní rozhovor Rozhovor s bohemistkou doc. PhDr. Boženou Bednaříkovou, Dr. Božena Bednaříková je docentkou českého jazyka na Univerzitě Palackého v Olomouci a současně předsedkyní doktorského studijního programu Český jazyk na téže univerzitě. Od roku 1985 vyučuje několik kurzů zaměřených na českou gramatiku a stylistiku, v současnosti se ve výuce zaměřuje především na morfologii (v bakalářském programu), současné gramatické popisy (v magisterském programu) a na slovo a jeho strukturu (v doktorském programu). Od roku 2009 působí jako hostující profesorka na Universitá degli Studi di Udine. B. Bednaříková je členkou Komise pro zahraniční lektoráty českého jazyka a literatury při MŠMT. Dále působí ve Vědecké radě časopisu Zeitschrift für Slavistik a v redakční radě časopisu CASA E-Leadership (Chinese American Scholars Association). Často přednáší v zahraničí (USA, Velká Británie, Rakousko, Německo, Island, Finsko, Švédsko, Itálie, Maďarsko, Rumunsko, Slovinsko, Polsko, Řecko aj.). Její současné výzkumné zájmy se týkají teorie slovotvorby jako součásti české morfologie (monografie Slovo a jeho konverze v roce 2009) a prostředků s potencionálem porušovat informační kvalitu v médiích (monografie spolu s V. Jílkem v tisku). Paní docentko, jaké byly důvody, proč jste se rozhodla studovat češtinu? Po pravdě řečeno, nerozhodla jsem se pro ni. Přišla za mnou sama. Spíše přicházela, postupně. Poprvé jsem si to uvědomila, když mi bylo asi třináct (pokud se teď ovšem nestylizuji do role zpovídané osobnosti v kdysi oblíbené rubrice Sedmičky pionýrů pozor, tak se časopis s původním názvem Sedmička musel povinně v době normalizace jmenovat, tj. Když mi bylo třináct). Byla jsem tehdy zvědavá, rozjívená, až trochu splašená holka, která žila jen sportem (volejbal) a muzikou (klavír, pěvecký sbor). Učitel češtiny, starší pán, kterým nám byl v našem pubertálním pohledu na svět a lidi v něm spíše k smíchu a před kterým jsem pilně schovávala ve své aktovce bouchací kulič- ky třídních provokatérů, zachraňujíc je tak před dvojkou z chování, se na mne jednou ve vyučování zadíval a před celou třídou prohlásil: Halířová, měla bys studovat češtinu. Pche! Před spolužáky jsem se přece nemohla znemožnit, ale v hlavě mi to od té doby leželo. A ten pán, aniž to tušil, nacházel pak ve mně zvláštní ochranu před drsnými vtípky osmáků a deváťáků. Nu, život šel dál, na gymnáziu jsem místo plánované hudby propadla angličtině, a když jsem se pak rozhodla ji studovat, připojili mi k ní na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci jako druhý obor, no, přece češtinu. Když se na to dívám zpětně, byl to tehdy asi nejlepší začátek cesty k tomu, jak pochopit, co to ten JAZYK vlastně je úvodní rozhovor sedmé číslo červenec

3 Úvodní rozhovor Rozhovor s bohemistkou doc. PhDr. Boženou Bednaříkovou, Dr. A jak jste se dostala ke své současné práci na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci? Tak to byla taky náhoda. Tři roky jsem pomáhala reprezentovat univerzitu v celostátních kolech tehdejší SVOČ (soutěž Studentská vědecká a odborná činnost), a to v sekci Neslovanská jazykověda. Univerzitní komunita v té době cítila pospolitost, zvláště v pohnutých 80. letech, a tak jsme si navzájem drželi palce. Zástupci sekce Slovanská jazykověda, ale i slovanští a neslovanští literáti, učitelé i studenti mne chodívali podporovat. A já zase v jejich sekcích mávala povzbudivě na ně. Po soutěži jsme pak táhli nočním Brnem či Bratislavou a spolu s vyučujícími mohutně slavili naše olomoucké úspěchy. Třeba to, jak to naši literáti natřeli rzounkovcům (představitelům normalizační literární vědy). Věděli jsme tedy o sobě. Po studiích jsem se chtěla ucházet o místo na anglistice, ale angličtina byla na tehdejší mamulovské Moravě (Mamula byl krajským tajemníkem KSČ) jazykem přece jen příliš reakčním. A nečlenka KSČ? Bez jakékoliv šance. Byla jsem docela skleslá. Kráčela jsem po nádvoří fakulty a zahlédla plakát. Na bohemistice hledají stážistu. Bohemisté se mne opravdu ujali, ač to ani pro ně nebylo s mým kádrovým profilem, režimu nekonvenujícím, jednoduché. A já jim pak už zůstala věrná (a to i po roce 1989, kdy se vrátka na anglistiku otevřela). Znovu se mi potvrdilo, že to byla ta nejlepší cesta. Prizmatem cizího jazyka (angličtiny) jsem se naučila dívat na češtinu. Jako bych chtěla popsat cizí jazyk, byť svůj mateřský. Byla to neuvěřitelná škola. Navíc na olomoucké bohemistice vznikal druhý díl akademické Mluvnice češtiny. A já to mohla pozorovat. Komárkovská morfologie, dosud nepřekonaná (budovaná na Příspěvcích k české morfologii jednoho z nejlepších českých lingvistů, Miroslava Komárka). Máte zkušenost s výukou češtiny jako cizího jazyka, jste členkou např. Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka či Slavic Linguistic Society, spolupracujete s odbornými bohemistickými časopisy čím je pro vás oblast českého jazyka zajímavá? Právě výuka češtiny pro cizince, zpočátku hlavně pro zahraniční lektory, ale velmi brzy v olomoucké Letní škole slovanských studií, mi vedle výše zmíněného pohledu na češtinu přes angličtinu pomohla pochopit, co to čeština je, jak (snad) funguje, a jak ji (byť jen aproximativně) popsat. Cesta, již jsem ušla (a jíž jdu stále), vedla přes srovnání anglicko-české a česko-anglické k výuce české gramatiky (hlavně morfologie, ale i syntaxe), stylistiky (především srovnávací) až k výuce češtiny pro cizince. Dodnes propojuji obojí: výuku českých studentů (jejich odbornou přípravu k učitelskému působení na středních školách, k práci jazykových redaktorů či pracovníků v médiích) a výuku cizinců bohemistů, slavistů, ale i zájemců o praktické kurzy. A právě v této výuce mohu uplatnit přesně to, co mi olomoucká lingvistika dala. Pevný teoretický podklad, založený na funkcionalismu. Snahu o proniknutí do podstaty funkčního gramatického popisu. Zní to možná paradoxně, ale bez této teoretické báze, bez znalosti, co to jazyk je a jak funguje, a bez pochopení způsobu/způsobů jeho gramatického popisu není možno vést obyčejné praktické kurzy. Chci-li učit komunikační metodou, téměř bez gramatiky, musím přesně vědět, co z ní mohu redukovat, co mohu vypustit, aby se mi pak celý jazyk nerozpadl. Proto nesu s nelibostí, když jazyk (a to na mnohých jazykových školách) učí lidé, již neabsolvovali studium filologie. Velmi opatrně (až skepticky) se dívám i na studijní programy typu čeština jako cizí jazyk, a to zvláště tam, kde je takový program oddělen od programů filologických kateder. Mám obavy z povrchnosti, obávám se podání typu návod k použití. Už jsem se s takovým mechanickým přístupem bez zastřešujícího lingvistického studia několikrát setkala. A to je škoda. V rámci Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí působíte jako členka Komise pro lektoráty a členka redakční rady časopisu Krajiny češtiny. Od kdy spolupracujete s MŠMT a DZS v rámci našeho Programu? Která z uvedených činností je pro vás nejzajímavější a proč? Práci v Programu podpory českého kulturního dědictví jsem si až překvapivě zvnitřnila. Cítím odpovědnost za to, kdo bude zástupcem české lingvistiky (a celé filologie) na zahraničních pracovištích. Při výběrových řízeních až umanutě trvám na tom, že to musí být absolvent magisterské bohemistiky na některé z českých univerzit. S některými lektory jsem pak v kontaktu, píšeme si, zvu je na olomoucká mezinárodní setkání mladých lingvistů. A z některých našich lektorů mám opravdu radost. S lektorkou Janou Sovovou (působící v Udine) a se svou bývalou diplomantkou Denisou Sciortino Drlíkovou jsem nedávno vydala i učebnici češtiny pro cizince, postavenou na metodě Flip Classroom. Ráda spolupracuji i s časopisem Krajiny češtiny. Všimněte si, jak úroveň časopisu stoupá. Již dávno to nejsou pouhé povrchní a schematické popisy toho, CO KDY KDE se událo/pořádalo na zahraničních působištích. Teď se již dočteme také něco o osobním vkladu pisatele, o vnějších okolnostech i vnitřních souvislostech, o hlubší funkci dané události. Přibývají dobrá vyprávění i žánry úvahové, glosy, literární pokusy zahraničních studentů či krajanů, ale i příspěvky odborné, lingvodidaktické. A opět, mám z toho radost. Radost z příspěvků, z nárůstu počtu čtenářů, ze studentů, pro něž je časopis i zdrojem poučení. Ale také radost z party nadšených lidí v redakční radě. Bez nich by časopis nevznikl. úvodní rozhovor sedmé číslo červenec

4 Úvodní rozhovor Rozhovor s bohemistkou doc. PhDr. Boženou Bednaříkovou, Dr. / Autentický text Boží trosky Tématem letošního čísla časopisu je Česká literatura aneb Moje oblíbená knížka. Jaký je váš vztah k české literatuře; máte oblíbeného autora, oblíbenou knihu? Oblíbená knížka? Těch je. I takových, které hltám do čtyř do rána. Ale v této souvislosti se asi očekává, že jmenuji jednu. Budu však mluvit o dvou. Když mi bylo oněch třináct, měla na mne zásadní vliv Jana Eyrová od anglické spisovatelky Charlotte Brontëové. Vzpomínám, že jsem se od ní nemohla odtrhnout. Seděla jsem v koutku za rourou od kamen a dva dny se mnou nebyla řeč. Ta kniha mne pohltila. Ale zároveň probudila. Pryč se sentimentálními holčičími představami o životě. Je to jinak. Vzít život do vlastních rukou, mít rád svou práci, mít rád lidi, nést odpovědnost. A přitom zůstat vnitřně svobodný (zde vlastně svobodná). Ale dost, nechci vypadat jako nějaký mravokárce. Knihu jsem však od té doby přečetla nejméně desetkrát, v Haworthu, v rodišti sester Brontëových, jsem si koupila i anglický originál. Ten mne okouzlil ještě víc. A ta druhá kniha? Na jednom z tradičních setkání krajanských učitelů a lektorů češtiny v Domě zahraniční spolupráce v Praze jsem se setkala se spisovatelkou Kateřinou Tučkovou. Úžasná dáma. Od jejích Žítkovských bohyní jsem se opět nemohla odtrhnout. Zvláště když jsem znala pozadí vzniku tohoto románu. Krásná, ale nepředstavitelně depresivní četba. Ani nejsem schopna o ní říct více. Jen si tu knihu přečtěte. Měla byste pro naše učitele a lektory nějaký vzkaz či doporučení? Co byste chtěla vzkázat čtenářům Krajin češtiny? Mějte rádi svůj jazyk. Snažte se proniknout do jeho podstaty a do jeho struktury. Porovnávejte jej s jazyky jinými. Dívejte se na něj právě přes ně. Přes angličtinu, němčinu, italštinu, nebo třeba latinu Pomůže vám to pochopit, co to ten jazyk vlastně je. A toto poznání pak s chutí a zápalem předávejte dál! Boží trosky Autentický text Stephen Peterson, úvod Eliška Kyršová krajanská komunita Perth, Austrálie V rámci práce s kondicionálem se studenti kurzu češtiny pro dospělé v Perthu na základě vlastního výběru převtělili do významné historické osobnosti. Pokročilý student Stephen Peterson, jehož čeština je také díky české partnerce na velmi dobré úrovni, si zvolil osobnost Boha a inspirován anglickým textem napsal následující úvahu o jeho myšlení a chování. Kdybych byl Bůh, co bych chtěl? Já si představuju, že jsem všemocný. Můžu dělat, vytvořit i být cokoli. Jakmile jsem se rozhodl, že něco chci, to se stává skutečností. Má to smysl, abychom si mysleli, že Bůh chce něco? Bůh nemá žádné emoce, žádné strachy, žádné touhy, žádnou zvědavost, ani žádný hlad. Jsou lidské nedostatky, nejsou věci které by zájimaly všemohoucího Boha. Tak, co by motivovalo Boha? Všemohoucnost znamená, že nic není problém. A co by mohlo stimulovat mysl někoho, kdo ví všechno? Vše, co motivuje živé bytosti, je založeno na nějaké slabosti nebo chybě. Hlad motivuje zvířata. Strach a bolest motivují zvířata. Bůh by neměl žádný z těchto impulsů. Lidské jednání vychází ze zvířecích vášní a jiných věcí jako seberealizace a kreativita a svoboda a láska. Ale Bůh se ne- stará o tyto věci nebo pokud mu na nich záleží, už jich měl hodně. Žádné z nich by nebyly motivující. Mohu si představit pouze jednu výzvu pro všemocné bytosti. Výzva, aby se zničily. Možná to je logický problém. Pokud Bůh zná budoucnost, už to ví, zda ukončí svou existenci, a zda bude mít uspěch a proto to není výzva. Myslím, že bude vědět budoucnost své vlastní existence za normálních podmínek, ale jeho vševědoucnost obsahuje znalost o tom, co se stane poté, když ztratí svou vševědoucnost, nebo jeho znalost budoucnosti by skončila v tomto okamžiku? Představme si Boha, který by znal odpověď na tuto otázku. Měl by opravdu vědět všechno a mít všechno. Z toho důvodu, by byl bez motivace dělat cokoli, ani vytvořit cokoli. Tam by nebyl žádný důvod jednat vůbec. Ale Bůh, který by měl jednu závažnou otázku, co se stane, když přestane existovat? Možná by byl motivováný najít odpověď, aby jeho znalost byla úplná. A neměl by žádný strach a žádný důvod, aby i nadále existoval. Skutečnost, že existujeme, je důkaz toho, že Bůh je motivováný jednat určitým způsobem. A protože jen výzva samozničení můze zajímat všemocného Boha, dává smysl, že jsme Boží trosky. úvodní rozhovor / autentický text sedmé číslo červenec

5 3. lektoři a učitelé Z Československa až do Klokánie: Po stopách krajanů v Austrálii Eliška Kyršová krajanská komunita Melbourne, Adelaide, Perth, Austrálie Hymna C R v poda ní de tí C eske s koly Perth k pr ílez itosti 5. vy ročí s koly V dnešní době let z České republiky do Austrálie i s přestupy trvá den a kousek a to nejhorší, co si z letu můžeme odnést, je pásmová nemoc neboli anglicky jetlag. V dobách prvních poválečných uprchlíků taková cesta, pochopitelně lodí, zabrala několik týdnů, a pokud měli štěstí, odnesli si z plavby jen štěnice. Jaké to na lodi asi bylo, se lze dozvědět v bezpečí některého z australských muzeí imigrace, která se fenoménu poutavě věnují. Náročné plavbě často předcházel o nic jednodušší pobyt v uprchlickém sběrném táboře, který byl zakončením úspěšného útěku a boje o holý život. Vlny české emigrace do Austrálie Za prvního Čecha na australské půdě ač pocházel z německé rodiny je považován botanik a lékař Tadeáš Xaverius Peregrinus Haenke, který se dostal do země, kde popisoval místní faunu a flóru, v roce V rámci jeho bohatého cestovatelského a badatelského života byla cesta do Austrálie pouhou kapkou v moři, pro nás je ale jeho australská expedice milníkem, kterým se začaly psát oficiální dějiny Čechů v Austrálii. V polovině 19. století s vypuknutím zlaté horečky přilákal kontinent další Čechy a jejich počty měly i nadále růst. Nacistická okupace vyhnala do Austrálie krajanů už několik set. První oficiální (a zároveň nejsilnější) vlna emigrace proběhla po roce 1948 v době, kdy byla Austrálie vůči imigrantům velmi vstřícná. Druhý exodus Čechoslováků následoval po invazi v roce Tehdy se do Austrálie lektoři a učitelé sedmé číslo červenec

6 Lektoři a učitelé Z Československa až do Klokánie: Po stopách krajanů v Austrálii Filmovy večer v klubove knihovne přestěhovalo osob. Někdy se hovoří ještě o třetí oficiální vlně emigrace od roku 1976 po sametovou revoluci. První a druhá silná vlna československých emigrantů založila v Austrálii řadu organizací a spolků, ale zároveň do jisté míry zapříčinila vznik dvou separovaných skupin v rámci krajanské komunity. Odlišná motivace přijíždějících, silná protikomunistická orientace emigrantů z první vlny, ale v první řadě spory o to, kteří emigranti opustili zemi z čistě politických důvodů, s vírou v návrat po pádu režimu, a kdo byl motivován hlavně ekonomicky, se staly zdrojem neshod napříč celou krajanskou komunitou. V současné době láká Austrálie nejvíce mladé lidi přijíždějící s turistickým nebo studentským vízem, a právě ti se často rozhodnou v zemi zůstat. Od revoluce jsou také běžnější smíšená manželství. Z demografické statistiky 1 vyplývá, že od roku 2006, kdy ČR jako své místo narození uvedlo občanů, se do roku 2011 jejich počet zvýšil o 3,6 %. V roce 2013 uvedlo češtinu jako jazyk používaný v domácnosti osob a dalších 182 osob českoslovenštinu. V Austrálii žije více žen českého původu než mužů, nejmarkantněji převyšuje počet žen nad mužskou populací ve věkové skupině 30 až 34 let. 2 O českém exilu v Austrálii bohužel neexistuje dostatek uceleného materiálu. Komplikuje to mimo jiné distribuce krajanských komunit na ploše větší než 8 mil. km² a nákladnost potenciálního výzkumu, další Češi navíc žijí v Tasmánii a na blízkých ostrovech Nového Zélandu. Řadu badatelských textů o Češích v Austrálii vytvořil Michael Cigler, který emigroval do Austrálie po druhé světové válce a stal se zdejším pionýrem historické etnologie. 3 Cenné informace o činnosti zdejšího českého exilu poskytují krajanské tisky uschované v knihovně Libri prohibiti. Krajanské spolky a školní výuka češtiny Počet krajanských organizací a spolků v Austrálii, na Novém Zélandu a v Tasmánii není nikde přesně uveden, např. web MZV, 4 který poskytuje zřejmě nejpřesnější informace, jich k roku 2014 uvádí přes 20, ale ani tyto informace už nejsou aktuální. Některé spolky jsou navíc pouze neformálními skupinami bez jasné struktury (zájmové spolky, komunitní skupiny pro rodiče s dětmi), vznikají 1 Australian Bureau of Statistics [online]. Cit < immigration-update/people-australia-2013-statistics.pdf>. 2 Australian Department of Social Services [online]. Cit < 02_2014/czech_republic.pdf>. 3 Se svou australskou ženou vydal v roce 1985 průkopnickou publikaci Austrálie, země imigrantů CIGLER, M. CIGLER, F. B. (1985): Australia, a land of immigrants. Milton (QLD): John Wiley & Sons. 4 MZV [online]. Cit < v_zahranici/krajane_ve_svete/adresare/adresare-australie_ adresar_krajanskych_spolku.html>. lektoři a učitelé sedmé číslo červenec

7 Lektoři a učitelé Z Československa až do Klokánie: Po stopách krajanů v Austrálii a zanikají s aktuálními potřebami a aktivitou krajanů v oblasti. Spolky v rámci celé země mezi sebou spolupracují minimálně, sdružení často o činnosti ostatních spolků mnoho neví, a tak jsou i v době internetu stále hodnotné krajanské zpravodaje, které si spolky vzájemně zasílají. V rádiu můžeme při náhodném ladění zachytit českou hymnu, protože i českých vysílání je několik. Na předávání české kultury a jazyka se aktivně podílí několik škol a českých komunitních skupin pro rodiče s dětmi. V roce 2014 proběhl v Melbourne a Sydney druhý ročník The Czech and Slovak Film Festival in Australia. V Melbourne také vznikl česko-slovenský festival VodaFest, který umožňuje setkávání krajanů a navíc prezentuje český národ v rámci multikulturního kontinentu. Z hlediska propojení má velký potenciál konference Setkání Českých a slovenských škol v Austrálii a na Novém Zélandu, která umožňuje setkání a výměnu zkušeností mezi krajanskými školami. V roce 2014 proběhl v Melbourne druhý ročník, který zprostředkoval setkání 20 zástupkyň z 8 škol. Během posledních 5 let vzniklo v Austrálii a na Novém Zélandu několik nových českých škol a určitým způsobem organizovaná výuka českého jazyka pro děti probíhá ve všech velkých australských městech. Podle dostupných informací z internetu funguje v Austrálii 7 škol a 3 na Novém Zélandu, ale jen v některých případech se výuka a celková organizace blíží škole v té podobě, v jaké ji známe z ČR. Často jde o formu zájmového kroužku, jehož opravdové kvality leží možná jinde, než jen ve výuce jazyka. Mimo české školy existuje několik komunitních skupin pro rodiče s malými dětmi, tzv. playgroup. Specifičnost české krajanské komunity v Západní Austrálii Západní Austrálie je z hlediska historie a činnosti krajanů bádáním téměř nepolíbena. Velkou událostí proto byly v roce 2013 oslavy 60 let od vzniku krajanské komunity v Západní Austrálii, spojené s výstavou a vydáním výroční brožury 5 informující o historii a současnosti krajanů. Vznik komunity je spojen s příjezdem exulantů Josefa Kučíka a Karla Kosiny roku 1950 do přístavu ve Fremantlu. 6 První Češi zakládají Sokol a Československou doplňovací školu v Perthu, obě organizace ale brzy zanikají. Odehrává se však něco velmi podstatného 20. června 1953 vzniká Sdružení Lidé dobré vůle, které po několika transformacích a změnách jména setrvá až dodnes. Sdružení se jeho zakladatel Kučík snaží udržovat bez stranické orientace s důrazem na lásku k vlasti a tradiční křesťanské hodnoty, organizace ovšem nesplňuje požadavky na standardní exilový spolek a svým nečlenstvím v Ústředí čs. demokratických organisací v Austrálii a na Novém Zélandě (tj. zastřešující organizaci pro místní exilové spolky) zůstává v izolaci mimo dění a vnitřní rozpory zbytku australského exilu. Vedle společenských a kulturních aktivit Sdružení pravidelně zasílá materiální i peněžní pomoc uprchlíkům v německých sběrných táborech. Na tuto tradici navázal i současný klub, když přispěl na pomoc obětem novodobých devastujících povodní. Zpočátku vstřícný postoj Austrálie vůči imigrantům se postupem času mění a Josef Kučík věří, že otevřením muzea v Západní Austrálii, které by přiblížilo historii a život místních emigrantů (zvláště pak Čechoslováků), uvidí místní fenomén imigrace v lepším světle. I přes Kučíkovo několikaleté snažení se idea nikdy nerealizovala. S příchodem nové generace exulantů v roce 1969 původní Sdružení zaniklo a vznikl Československý spolek v Západní Austrálii. Následující roky jsou provázeny nízkou aktivitou členů a snížením jejich počtu. Zde je potřeba si uvědomit, že Západní Austrálie té doby byla prakticky bez infrastruktury, a proto většina krajanů směřovala na východní pobřeží, které dodnes zůstává nejobydlenější a nejrozvinutější. Situaci ovlivňovala i řada konfliktů uvnitř krajanské komunity. Tímto se zdejší krajanská komunita až stereotypně podobala jiným australským krajanským komunitám, které dodnes charakterizuje vnitřní roztříštěnost a provází je generační, mocenské, finanční i osobní spory, jak dobře ilustrují starší vydání krajanských tisků nebo vyprávění starších krajanů. Současnost Čechů v Západní Austrálii Krajanská komunita na australském západě se ovšem oproti ostatním v lecčems vymyká. Jeho hlavní město Perth je někdy označováno jako nejodlehlejší metropole na světě: na západní straně jej omývá rozlehlý Indický oceán a na východě je od jiných velkých australských měst odděleno tisíci kilometry pouště a buše. Vyjet na víkend z města může být docela oříšek, protože turisticky atraktivnější místa nabízející i ubytování se nacházejí za dojezdovou hranicí 400 km, a dovolená v době školních prázdnin se snadno změní v stresující zážitek, pokud vše není naplánováno s několikaměsíčním předstihem. Ubytovat pohodlně všechny, kteří se z téměř dvoumilionové aglomerace Perthu rozhodnou strávit volno na australském západě, je prakticky nemožné. Trh práce i ceny zde významně ovlivňuje těžařský průmysl, který je tahounem ekonomiky v regionu a stále roste. Lidé jsou zvyklí létat 5 Česká a slovenská asociace v ZA [online]. Cit < 6 MILLER, J. (2012): Neznámý příběh českého exilu: Josef Kučík a Sdružení Lidé dobré vůle v Západní Austrálii, Moderní dějiny, 20 (2), s lektoři a učitelé sedmé číslo červenec

8 Lektoři a učitelé Z Československa až do Klokánie: Po stopách krajanů v Austrálii za prací, na denní rytmus a organizaci klubových akcí ve městě má také vliv dopravní špička. Místní krajané, na rozdíl od jiných českých komunit v Austrálii, nevlastní žádný svůj prostor, a proto jsou závislí na udržování dobrých vztahů s dalšími komunitami, od kterých si prostory na akce pronajímají. Zatím se to daří, a tak se loni pořádal Mikuláš v rakouském klubu, zabijačka v asijském klubu a koncert moravské cimbálovky v maďarském klubu. Česko-slovenská knihovna sídlí ve společné místnosti s ruskou knihovnou a o sobotách využívá prostory Základní školy ve Woodlands, kde spoléhá především na dobrou vůli vedení školy. Od roku 2005 pod vedením Ludvíka Jedly vysílá z Perthu česky hodinu týdně amatérské Czech & Friends Radio. Česká a slovenská asociace v Západní Austrálii V Západní Austrálii v současné době funguje jediný krajanský spolek existující od roku 1995 pod názvem Czech and Slovak Association in Western Australia, Inc. (Česká a slovenská asociace v Západní Austrálii), který vydává měsíčník Klokan, zprostředkovává kurzy češtiny pro dospělé a spravuje krajanskou knihovnu. Pod jeho hlavičkou též funguje Česká škola Perth. Spolek řídí dvanáctičlenný výbor v čele s Jitkou Smith, která je zároveň ředitelkou školy. 7 Hlavní činností klubu je sdružovat krajany při kulturních, společenských a slavnostních akcích. Na největších klubových událostech roku, jako jsou vepřové hody, Mikuláš nebo oslava Dne dětí, se ročně sejde až ke dvěma stům hostů ze všech generací. Na stolech se při takových akcích pravidelně objevuje pečivo z české Bohemia Bakery, pivo značky Last Drop od českého sládka nebo lahůdky z českého řeznictví. V roce 2014 byla do Austrálie vyslána první učitelka v rámci Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí, která půl roku spolupracovala s krajanskou komunitou v Melbourne, krátce s Adelaide a nakonec působila u krajanů v Perthu. Zde se vyslaná učitelka podílela na organizaci všech klubových a školních aktivit, propojovala jednotlivé krajanské generace a informovala krajany o vzdělávacích a společenských událostech v češtině. Vedle školní výuky převzala několik lekcí češtiny pro dospělé a zastupovala chybějící učitele, aby lekce neztrácely na pravidelnosti. Oživila knihovnu a přivedla do ní více krajanů prostřednictvím textů v krajanském měsíčníku a aktivit, které se v místnosti konaly. Vzniklo tak odpolední čtení v knihovně pro seniory a filmové čtvrtky. S editorkou měsíčníku Klokan také intenzivně pracovala na zlepšení grafické podoby i obsahu periodika. V neposlední řadě neziskovému klubu i škole pomohla zorganizovanými aktivitami a výukou získat finance, které mohou být investovány do realizace budoucích aktivit pro krajany. Nejmlads í u častníci s kolního ta bora s učitelkou čes tiny Česká škola Perth Škola nabízí pravidelnou sobotní výuku v místní základní škole, která je cenově přijatelná pro všechny rodiny. Výuka je dopolední a probíhá v blocích, ale škola láká i na několikahodinové tematicky zaměřené workshopy. Předškolní výuka je blízká vzdělávání na mateřských školách v ČR, školáci se učí český jazyk i reálie prostřednictvím dramatické výchovy a výuky čtení podle genetické metody 8 (nepracuje se zde se slabikou, nýbrž hláskou) a psaní. Po příjezdu krajanské učitelky mohla pravidelná výuka probíhat i v době jednodenní nebo dlouhodobé nepřítomnosti ostatních tří učitelek školy a nabízený program se rozšířil o hudebně-pohybové pásmo pro děti do 6 let a rodiče. Podobný program vyslaná učitelka zavedla v úpravě pro batolata a předškoláky v místní české playgroup. Na konci roku 2014 bylo ve škole zapsáno 35 dětí, rozdělených do 3 tříd. Z toho bylo 19 dětí ve věku 3 5 let ve třídě předškoláků, 10 dětí (5,5 7 let) ve třídě čtenářů začátečníků a 6 dětí ve třídě pokročilých čtenářů (děti 7 11 let). Počet žáků ve třídách během roku výrazně kolísá pod vlivem návštěv Evropy (nejčastěji v době evropského léta a vánočních prázdnin). V loňském roce škola oslavila 5 let své existence a po náročných přípravách se pochlubila divadelním, hudebním a čtenářským vystoupením svých žáčků a za přítomnosti honorárního konzula Zdeňka Cihelky pasovala nejstarší čtenáře a předala ocenění ze 43. ročníku Mezinárodní 7 Rozhovor s Jitkou Smith o škole a jejím vzniku byl uveřejněn v měsíčníku Klokan, 2014 (listopad), s Wagnerová, J. Noll, M. (2009): Učíme se číst. Praha: SPN. lektoři a učitelé sedmé číslo červenec

9 Lektoři a učitelé Z Československa až do Klokánie: Po stopách krajanů... / Autentický text Můj nejoblíbenější... dětské výtvarné výstavy Lidice. Pod vedením krajanské učitelky v lednu proběhl první školní příměstský tábor. Programu se zúčastnilo 15 dětí a jistě to byl první krůček ke skutečnému dětskému letnímu táboru v budoucnosti. Literatura CIGLER, M. CIGLER, F. B. (1985): Australia, a land of immigrants. Milton (QLD): John Wiley & Sons. KRATOCHVIL, J. KRATOCHVILOVÁ, S. (2006): Austrálie: Můj nový domov. Brno: Muzeum exilu. MILLER, J. (2012): Neznámý příběh českého exilu: Josef Kučík a Sdružení Lidé dobré vůle v Západní Austrálii, Moderní dějiny, 20 (2), s ONDRÁŠEK, M. (2001): Czechs. In: J. Jupp (ed.), The Australian People: An Encyclopedia of the Nation, Its People and Their Origins. Cambridge: Cambridge University Press, s Australian Bureau of Statistics [online]. Cit < Australian Department of Social Services [online]. Cit < Česká a slovenská asociace v Západní Austrálii [online]. Cit < MZV [online]. Cit < jnp/cz/zahranicni_vztahy/krajane_v_zahranici/krajane_ve_svete/adresare/adresare-australie_adresar_ krajanskych_spolku.html>. Autentický text Můj nejoblíbenější spisovatel Magdalena Siwińska, úvod Marcela Grygerková lektorát Poznaň, Polsko Studentka Magdalena Siwińska (22 let) studuje obory polský jazyk a český jazyk ve 3. ročníku, jejím největším koníčkem je polská klasická literatura (Magda je knihomol). Text byl zpracován jako domácí úkol, studentka pracuje ve dvou etapách: nejprve napíše úkol, potom hledá slova ve slovníku a kontroluje, zda má správně diakritická znaménka; úkol byl napsán během cca dvou hodin. lektoři a učitelé / autentický text sedmé číslo červenec

10 Autentický text Eibenthal dřive a dnes Autentický text Eibenthal dřive a dnes Jana Kaftanová, úvod Kateřina Roháľová krajanská komunita Eibenthal, Rumunsko Janě Kaftanové je 14 let a je studentkou 8. ročníku základní školy v Eibentalu. Češtinu se učí od 1. třídy, minulý rok vyhrála v Olympiádě z češtiny 1. místo a letos získala 2. místo. Eibenthal se nachází v Tísovem udoli. Název pochází od slova tis, strom, krerý roste jen na čistým vzduchu. Dřive, se tu našel, protože tu byl čistý vzduch, ale od kdy se tu otevřely doly na uhli, tak pomalu se vytratil, uschl. V roce 1823 se do Eibenthalu vydali první lide z Plzenského a Klatovského kraje. Druhá vlna vystehovalců byla v roce Ti si vystavili domi ze dřeva, ve starem Eibenthale, nazvan Průhon. To bylo na vrchu. Tamotud' museli chodit pro vodu do potoka, který tekl kde je ted' vesnice a museli jí nosit do kopce v kyblech. Viděli, že pořad bylo sucho, tak si začali stavit domi trochu dolejš, kde leží i dodnes Eibenthal. Elektřinu neměli, lehali si když zapadalo slunce a stavali rano brzy, když se teprve rozednívalo, aby stíhli udělat všechnu práci, kterou na ten den měli naplanovanou. Dřive lidé síli obilí, který si sami uklízeli pro zimu, at' mají s čím se živit, ale také i zvířata at' mají čím krmil. I oni také si pšenici semleli a z ní se stala mouka. Z ní se zase pekl chléb a to byla jejich každodení strava. Teprve potom byla zavedená elektřina, to už do nového Eibenthalu. Žádny se neměl kam zaměstnat, tak každý muž dělal v lese, a žena na poli a každa rodina měla dobytek, koně a někteří měli i voli. Trochu později v roce 1840 byly otevření doly odkud se těžilo uhlí, kde dělali lidé ze Eibenthálu, Ujbánie, Brzásky a z druhých vesnic. Tam nedělali jen chlapcí nebo muží, ale i ženy, který vařily nebo dělaly lehčí práci ale nezacházely do dol. Tamotud' dostalo spoustu lidí duchod, s kterým se žíví dodnes. Zavřely se v roce 2006 kdy tam byli zasypaní dva muži. Od tenkrát se z Eibenthálu už spoustu rodin odstěhovalo do Čech, protože tu nemají kde pracovat. V roce 1846 si lide tu vystavili malí kostelíček ze dřeva, do kterého se chodili modlit jen v neděli, že faráře tu neměli a svátosti mohli přímat jen jednou za měsíc, kdy sem farař zajel s druhý vesnice. První farář sem zavítal v roce Také v roce 1912 byl vystavěn kostel v kterým se slouží i dodnes mše svatý. Je zasvěcen Sv. Janu Nepomuckému a posvěcení slavíme na sv. Havla. Od roku 1999 slouží v Eibenthále otec Václav Mašek. Před ním působyl otec Josef Přelouček. Dnes se v Eibenthále slouží mše svatá každý den, to co nema každá vesnice, protože není na každé vesnici farař. V roce sedmé číslo červenec lide nasháněli material postavit školu. Teprve v roce 2000 se opravyla a postavělo se i druhé patro. První učitel českého jazyka byl Karlovský který byl do Banátu poslan v roce V teto škole studují i dodnes děti od první do osmí třídy. Je v ní tělocvična, školka, 6 třid a kancelář. Děti se učí všechny předměty rumunsky a mají 3 hodiny týdně češtiny, který učí český učitel. Dříve když dítě vystudovalo osum třid, tak zbylo doma pomáhat rodičum na poli, nebo se zaměstnal at' pomůže také s mzdou. Dnes skoro každý dítě ma vystudovanou vysokou školu. Kolik byly otevřený doly tak jezdilo mnoho naklad'áku a dělaly spoustu prachu, protože asfalt nebyl. Teprve v roce 1999 se začala asfaltovat silnice po Eibenthále, ktera ještě je i do dnes vyasfaltovana. V roce 2014 byla asfaltovana silnice z Eibenthálu až k Dunaji. Signal ještě tu nemame, tak každa rodina má telefon zapojen na pevnou linku. Dříve lide nemohli se divat na televizi kdy si přáli, jen v neděli bylo asi tak dvě hodiny kino a přes tyden televize nefungovala. Lide se doma nudili, tak každý den chodili jeden k druhému na navštěvu nazvana tačky. Bylo o mnoho více veselosti. Masopust trval tři dny. První den se oblékaly děti, druhý den se oblékali starší lidé a třetí den muzikantí hráli jen do půlnoci, že od půlnoci, už začínala Popeleční středa a s ni velký pust. Dnes už se oslavuje masopust Kinderbal jen jeden den, kdy se oblékajý jen děti. V dnešní době jsou v Eibenthále velmi vzdělaní lide: pan Benedict Štehan je řezbář a byl i kovář, Iager Jan je truhlář, pan Kocman Josef vyprávi dějepis a zeměpis Eibenthálu a jeho okolí. Také napsal knihu,,vyprávění s Janem která je velmi zajímavá. Život v Eibenthale se také mění. Dříve, každá rodina síla a sázela. Dnes, už lide nesejí ani nesazí. Všichní to kupují. Lide kteří ještě mají dobytek, tak sekají ale už jen se sekačkou a jen kousky s pole, že s tím nemají co dělat, že už mají jen jeden nebo dva kousky dobytka. Z toho se dělají stohy a s tím krmí lide přes zimu krávy. Skrs to i lesy a cesty zarůstají, protože už žadný to neseka. V dnešní době, už každý dítě má tablet, notebook, počítač a žádného už nebaví si hrát vejnku na čistým vzduchu, ale každý už jen na elektonykách. Ale přece na facebooku nemužeme byt protože signal ještě tu nemame. Doufáme že se v Eibenthale přemnění spoustu špatných věcí v dobře. autentický text 10

11 Lektoři a učitelé Čeština v Rumunsku aneb Místo koně počítač Za ve r s kolního roku ve Svate Helene (2014) Čeština v Rumunsku aneb Místo koně počítač Petr Skořepa krajanská komunita Svatá Helena a Gerník, Rumunsko ČEŠI V RUMUNSKU VZESTUP a? Česká krajanská komunita v Rumunsku patří k těm starším. Před téměř dvěma sty lety se mnoho českých rodin rozhodlo přesídlit v rámci tehdejšího Rakouského císařství. Chtěly tak vyřešit svízelnou ekonomickou situaci, do jaké se po napoleonských válkách dostala většina obyvatel střední Evropy. Zchudlí drobní zemědělci a řemeslníci uvěřili, že je daleko od jejich domovů čeká štěstí a dostatek. Naložili to nejnutnější a vydali se na dlouhou cestu na jihovýchod. Jejich novým domovem se měl stát km vzdálený Banát, oblast v jihovýchodní Evropě, na samé hranici jejich vlasti s Osmanskou říší. V letech sem přesídlilo na lidí. V téměř liduprázdné divoké krajině na levém břehu Dunaje založili Češi postupně několik osad. Po vyčištění hlubokých lesů zorali osadníci první pole, postavili první domy. Trpěli nedostatkem vody, škodila jim divoká zvěř, překážky jim kladly i tehdejší vojenské úřady (všechny osady se nacházely uvnitř tzv. Vojenské hranice). Navzdory obtížím začal český živel vzkvétat a sílit. Postupně se vesnice vzmohly natolik, že bylo možno založit kostely a školy. Také počet obyvatel utěšeně narůstal. Ani Banátu se samozřejmě nevyhnuly změny, kterými Evropa procházela čeští osadníci se postupně stali občany Rakouska-Uherska a Rumunska. Muži, v rámci různých armád, bojovali v obou světových válkách, nemálo se jich už nikdy nevrátilo. A nevyhnul se jim ani komunistický režim. Přes všechny tyto události si české vesnice uchovaly svůj osobitý charakter. Etnografická výprava z České republiky, která kolem roku 1965 vesnice navštívila, nevycházela z údivu nad velmi dobře udržovanými tradicemi, které se lektoři a učitelé sedmé číslo červenec

12 Lektoři a učitelé Čeština v Rumunsku aneb Místo koně počítač Čechům v Rumunsku podařilo zachovat. Tento stav se nezměnil až do pádu Ceauşescova režimu v roce V té době se k české národnosti v Rumunsku hlásilo na lidí. Mnozí žili v Banátu již v osmé generaci. Pak však události nabraly rychlý spád. Ekonomická situace už před pádem komunismu nebyla příliš dobrá. Rozhodně mnohem horší než v tehdejším Československu. A tak muselo mnoho Čechů z Rumunska udělat stejné rozhodnutí, jako kdysi dávno jejich prapředci. Opět se rozhodli jít za nadějí na lepší život. Do České republiky se stěhovaly celé rodiny, nezřídka i tři generace najednou České vesnice v rumunském Banátu se postupně vylidňují. Pomalu mizí i tradice a starodávné zvyky. V roce 2011 se k české národnosti hlásilo už jen necelých lidí. Ani jim rozhodně nechybí odhodlání snažit se v místních podmínkách o dobrý a spokojený život. V tom se neliší od svých předků. Mnohým se daří, zakládají řemeslnické dílny, zemědělské farmy. Přesto většina mladých odchází za pracovními příležitostmi buď do České republiky, anebo do větších rumunských měst. V dohledné době, v roce 2023, by Češi v Rumunsku měli oslavit 200 let od příchodu do Banátu. Nezbývá než doufat, že zde i v té době bude dostatek oslavenců. VÝUKA ČEŠTINY V RUMUNSKÉM BANÁTU Téměř po celou dobu existence české krajanské komunity v Rumunsku se státní úřady staraly o vzdělání Čechů. První kvalifikovaní učitelé z Čech byli do oblasti vysláni vojenskými úřady Rakouského císařství v roce 1858 (Vincent Zamouřil, Jindřich Schlögel). Čeští učitelé zde s jistými obtížemi působili i v době, kdy Banát připadl Uhrám. Podobně jako rakouská vláda se zachovala i československá vláda po roce Československý ústav zahraniční zajistil vysílání tzv. smluvních sil. Čeští učitelé byli do oblasti vysíláni vždy, když byl nedostatek místních. To trvalo až do 2. světové války, kdy tento systém zrušil fašistický režim generála Antonescu. Po 2. světové válce byli učitelé vysíláni sporadicky a po roce 1968 ustalo vysílání učitelů zcela. K návratu českých učitelů došlo po roce 1990, kdy začali působit na slovenském lyceu v Nadlaku. 1 Oficiálně se učitelé do českých škol v Banátu vrátili v roce 1998, kdy jejich vysílání začal v koordinaci s MZV ČR zajišťovat Dům zahraničních služeb MŠMT, dnes Dům zahraniční spolupráce. DVA ROKY NA VSI Poprvé jsem odjel učit české krajany do Rumunska v roce Od té doby jsem se k nim mnohokrát vrátil buď pracovně, nebo jako turista. Zaha jení s kolního roku ve Svate Helene (2009) Školní rok 1999/2000 byl tedy mým prvním rokem u krajanů, školní rok 2014/15 je zatím posledním. Mezitím uplynulo dlouhých patnáct let. Pokusím se oba školní roky porovnat, aby bylo zřetelné, jak se česká komunita v Rumunsku mění, vyvíjí a kam směřuje. CESTY KE KRAJANŮM Rok 1999 DZS vyslal do Rumunska společně se mnou další čtyři české učitele. Působili jsme tehdy na pěti místech: ve vesnicích Eibenthal, Gerník, Svatá Helena, Rovensko a na pedagogickém lyceu v Nadlaku. Mým působištěm se měla stát vesnice Svatá Helena, vesnice v kopcích nad Dunajem. Obec měla kolem 600 obyvatel. Téměř všichni lidé ve vsi byli drobní sedláci. Některé rodiny obdělávaly s minimální technikou ha polí a luk. Skoro každá rodina měla pár koní, jen někteří tehdy vlastnili traktor. Často bylo možno potkat povoz tažený kravami. K hospodářství patřilo několik dojných krav, prasata, nezřídka houf ovcí nebo koz, a pochopitelně drůbež. Většina žen pracovala doma, v sobotu jezdily na trh prodávat mléko, tvaroh, smetanu, sýr. Muži většinou pracovali v nedalekých rudných dolech ve městě Nová Moldava a práci na poli se věnovali až po namáhavé práci v dolech. Ve vesnici téměř scházeli mladí lidé mezi 18 a 25 lety. Často odcházeli za prací do České republiky. Pražská gumárna Mitas nabízela krajanům nejen práci, ale především pomoc při vyřízení dlouhodobého pobytu v České republice. To krajanům vyhovovalo, mnoho z nich se přes dobrou znalost češtiny nedokázalo poprat s požadavky českých úřadů. 1 Nadlak, rum. Nădlac je město u rumunsko-maďarské hranice. Žije v něm velká slovenská menšina, je zde pedagogické lyceum, které připravuje studenty na profesi učitele. lektoři a učitelé sedmé číslo červenec

13 Lektoři a učitelé Čeština v Rumunsku aneb Místo koně počítač národnosti, někteří však neměli potřebnou kvalifikaci. Kromě nich dojížděli do vesnice rumunští učitelé, kteří vyučovali na II. stupni. Mým úkolem bylo spolupracovat s místním učitelem češtiny a vést hodiny českého jazyka a literatury především v třídě. 4 O 15 let později Školní rok zahajuje 24 dětí. Škola již několik let administrativně spadá pod větší školu v nedaleké rumunské obci Coronini, má tudíž ředitelku rumunské národnosti. Učitelé z řad krajanů zůstávají pouze tři, děti jsou sloučeny do tří tříd. Ve Svaté Heleně učím tři dny v týdnu především češtinu na II. stupni, ale také hudební a výtvarnou výchovu na I. stupni. Hodina čes tiny v 5. tr íde (2009) O 15 let později V září odjíždíme do Rumunska učit jen dva. Je tomu tak již čtvrtým rokem. Místem působení mé kolegyně je vesnice Eibenthal, na mě čeká dojíždění mezi třemi školami. Vyučuji češtinu ve Svaté Heleně a v Gerníku. Také pomáhám vést kroužek češtiny v Nové Moldavě. 2 Jiné české školy už v Rumunsku nejsou. Pro nedostatek dětí byly uzavřeny. Ve Svaté Heleně žije něco přes 250 obyvatel. Nejtěžší období prožily místní rodiny po uzavření rudných dolů v roce Mnoho lidí se rozhodlo začít nový život v České republice. Ve vesnici zůstali většinou jen lidé pobírající od státu nějaký důchod. Rodin s malými dětmi je tu minimálně. Zato jejich životní styl se rychle změnil. Někteří začali podnikat, jiní hospodařit ve velkém. Ve vesnici je prosperující truhlářská dílna, zednická firma, dvě farmy s několika sty kusů dobytka. I ti méně podnikaví mají dostatek pracovních příležitostí v několika firmách v nedaleké Nové Moldavě. Ti, kteří nastoupí do zaměstnání, musí ovšem zásadně omezit své hospodářství. Lidé stále více zemědělských produktů kupují v nových supermarketech v Nové Moldavě. Stejná situace je i v další vesnici, v Gerníku kdysi největší české vesnici. Zde většímu rozvoji podnikání brání velmi špatná přístupová cesta. Také proto je Gerník rumunskou českou vesnicí, ze které ve srovnání s rokem 1999 odešlo nejvíc lidí. SITUACE V MÍSTNÍCH ŠKOLÁCH Rok 1999 Ve Svaté Heleně chodilo do nově postavené školní budovy 3 téměř 90 dětí. Mnoho dětí bylo i v mateřské škole. Ředitelem školy byl Čech František Roch, učitel na I. stupni. Ve škole vyučovalo dalších šest učitelů české Do gernické školy chodí jen 9 dětí. Přesto je ve škole stále zachováno vyučování od 1. do 8. třídy. 5 Děti jsou rozděleny do dvou tříd každý stupeň má jednu. I tato škola spadá pod větší školu v blízké obci Padina Matei. Ředitelem školy a zároveň jediným českým učitelem je Josef Bouda. 6 Do této školy dojíždím po dva dny v týdnu, i zde vyučuji všechny děti češtinu, hudební a výtvarnou výchovu. ADMINISTRATIVNÍ PŘEKÁŽKY Rok 1999 Než jsem se mohl naplno věnovat školní práci, bylo nutné legalizovat pobyt v Rumunsku na cizinecké policii ve 100 km vzdáleném župním městě Rešice. Vyřízení formalit trvalo téměř čtrnáct dní a cestu na cizineckou policii a další úřady jsem musel absolvovat několikrát. Navíc bylo nutné, abychom na úřady chodili společně s ostatními českými učiteli. Telefony nefungovaly, domlouvali jsme se přes různě zasílané vzkazy. Pokud jsme si rychle potřebovali něco domluvit, bylo nejlepší jít pěšky. Občas jsem za den nachodil i 50 km. O 15 let pozde ji Rumunsko i Česká republika jsou již několik let členy Evropské unie, administrativní překážky zcela odpadly. To, že tu učím, zaznamenal školní inspektorát i rumunské ministerstvo školství, ale nijak zvlášť je to nezajímá. Vždyť podobným způsobem 2 Nová Moldava, rum. Moldova Nouă, město s říčním přístavem, vzdálena 12 km od Svaté Heleny a 17 km od Gerníku. 3 Stavbu financovalo MZV ČR, stavební práce prováděli většinou místní lidé, stavební dozor měli na starosti technici z ČR. 4 České školy v Rumunsku mají status menšinových škol. Výuka v třídě probíhá v mateřském českém jazyce, rumunsky se vyučuje pouze rumunština, kterou mají děti od 1. třídy. Výuka v třídě probíhá pouze rumunsky, děti však mají navíc hodiny češtiny (tři až čtyři týdně). 5 Tento stav umožňují tolerantní rumunské zákony, menšinové školy mají výjimku v tabulkových minimálních počtech žáků. 6 V roce 1999 bylo v gernické škole pět učitelů z řad krajanů. Až na jednoho všichni ze školství odešli. lektoři a učitelé sedmé číslo červenec

14 Lektoři a učitelé Čeština v Rumunsku aneb Místo koně počítač vysílají do Rumunska učitele ke svým menšinám Slováci, Chorvati, Němci, Maďaři i jiné národnosti. ZAHÁJENÍ ŠKOLNÍHO VYUČOVÁNÍ A MIMOŠKOLNÍCH ČINNOSTÍ Rok 1999 Školní vyučování se na podzim roku 1999 rozběhlo teprve počátkem října. Pak už se učilo bez potíží. Děti mezi sebou mluvily česky, dobře četly, ale psanou formu češtiny trochu ovládaly jen ty nejlepší. Bylo nutno začít od začátku. Dařilo se nám, měl jsem pocit, že čeština mnoho dětí velmi baví. Pro práci byly ve škole dobré podmínky. Slušně vybavená školní knihovna, funkční kopírka, ochotný ředitel a bonus pět počítačů. Běžely na nich Windows 3.11, měly černobílé dvanáctipalcové monitory, ale fungovaly. Mohl jsem založit kroužek Pracujeme s PC. Byl o něj obrovský zájem, chodily děti a mládež, občas zašel i někdo z dospělých. 7 Velmi brzy se mnoho z nich naučilo počítač správně ovládat a používat běžné aplikace. Se školáky jsme často využívali programy na výuku češtiny, matematiky a angličtiny. Zkraje školního roku bylo běžné, že ve škole mnoho dětí chybělo. Pomáhaly rodičům na poli nebo pásly krávy, ovce či kozy. Koncem listopadu začalo dětí ve škole přibývat, protože jim tyto pracovní povinnosti skončily. Úroda kukuřice velmi důležité místní plodiny byla sklizena, proto bylo možno krávy volně pouštět na pastvu a dětem odpadla povinnost pást dobytek. Využil jsem toho a pozval děti na další kroužek, který jsem už dlouho chystal. Nabídl jsem dětem výuku hry na zobcovou flétnu. Trochu mě překvapilo, že se přihlásilo skoro 40 dětí. Naštěstí jsem měl fléten dostatek. Rozdělil jsem děti do skupin nejprve podle věku, později podle toho, jak byly šikovné. Kroužky probíhaly téměř každý den odpoledne i večer. Začátkem listopadu jsem se poprvé setkal s jevem, na který jsem si později musel zvyknout. Celá jedna rodina zabalila své věci a odešla do České republiky. Měli ve škole tři děti. To se do konce školního roku stalo ještě několikrát. O 15 let později Pravidelné vyučování se opět rozbíhá až na začátku října. Vinen je rumunský systém zaměstnávání učitelů. Ředitelé škol totiž obsazují jednotlivá učitelská místa až po zahájení školního roku. Situace je občas složitá, pedagogický tým bývá někdy kompletní po třech i čtyřech týdnech. Bohužel stejnou dobu se čeká na definitivní rozvrh hodin. Pak už vše probíhá bez obtíží. Obě školy, kde působím, jsou dobře vybaveny českými i rumunskými učebnicemi Posvícení ve Svate Helene (2007) češtiny, je zde dostatek pracovních sešitů, slovníků i jazykových příruček. Přesto používám léty prověřené vlastnoručně vyrobené pomůcky i pracovní listy. V obou školách se lze bez problémů připojit k bezdrátovému internetu. Rumunsko využívá dotační programy EU, takže jsou školy vybaveny počítačovými učebnami s novými počítači, tiskárnami, skenery a dataprojektory. Kroužek počítačů ztratil smysl. Prakticky všechny děti mají počítač doma a umí jej celkem dobře obsluhovat. Na zobcovou flétnu dokáže hrát více než třetina školních dětí, což je stejné, jako když jsme před lety s nástrojem začínali. Ve školách fungují taneční kroužky, které spolupracují s choreografy z ČR. Přibylo příležitostí ukázat své dovednosti na veřejnosti. Místní děti vystupují každý rok na 4 5 festivalech nebo jiných kulturních akcích. S mimoškolními činnostmi začínáme hned od září. Děti už zdaleka nebývají tolik využívány jako pracovní síla. Jejich rodiny již neobdělávají tolik polí, ve vsích ubylo krav a koní. To má velmi příznivý vliv na školní docházku. VÁNOČNÍ SVÁTKY Rok 1999 Do Vánoc jsme s novými muzikanty dokázali nacvičit několik skladeb, některé i vícehlasně. Těm nejšikovnějším dětem jsem brzy vyměnil sopránovou flétnu za altovou, dokonce jsme založili flétnový soubor. 7 O nové technologie měli místní velký zájem. Všeobecně je znám pravdivý příběh o člověku, který dostal od rodičů peníze, aby koupil nového koně, neboť starý pošel. Ten pán se druhý den z nákupu vrátil. Místo koně přivezl zbrusu nový počítač. lektoři a učitelé sedmé číslo červenec

15 Lektoři a učitelé Čeština v Rumunsku aneb Místo koně počítač Nabídl jsem, že v místním katolickém kostele pomohu s výukou zpěvu. Našlo se jen málo lidí ochotných učit se něco nového, a tak tato aktivita pro nezájem záhy skončila. O něco později jsem byl požádán místním varhaníkem, abych s dětmi nacvičil pásmo vánočních koled. Do této práce jsem se vrhl s velkou chutí. Jako bývalý člen folklorního souboru jsem měl spoustu materiálu. Sestavil jsem zpěvník s deseti koledami a zahájili jsme nácvik. Děti chodily vcelku pravidelně, takže celý program brzy uměly. Vzápětí přišla mládež s prosbou o vánoční divadelní hru. I na tuto situaci jsem byl připraven, o hry nebyla nouze. Na práci s místní mládeží musel mít člověk docela trpělivost mnozí byli nedochvilní, často jich řada chyběla, text se učili s velkými obtížemi. Ovšem na Štědrý den bylo vše připraveno. V místním katolickém kostele proběhlo pěvecké pásmo, mládež zahrála divadelní hru s chutí a velmi dobře. Měl jsem výborný pocit. A ještě víc mě potěšilo, když mě pozvali, ať s nimi následujícího večera jdu po koledě. To je tradiční místní zvyk, kdy několik skupin zpěváků a muzikantů chodí od půlnoci Božího hodu po celé vesnici dům od domu. U každého zahrají a zazpívají. Hospodář s hospodyní jim nabídnou občerstvení, případně místní kořalku na svlažení hrdla. Než jednotlivé skupiny koledování dokončí, obvykle začíná svítat O 15 let později Již tradiční vánoční vystoupení doprovází kapela složená z mnoha hudebníků. Jsou slyšet housle, flétny, varhany i akordeon. Ovšem více než polovina hráčů jsou děti z České republiky. Potomci místních, kteří zde v posledních letech tráví vánoční prázdniny a často i letní dovolené. Kostely jsou opět plné, snad každý dům vítá nějaké příbuzné žijící trvale v Čechách. Místní děti školního věku hrají dvě krátké vánoční hry. Následuje další hra v podání místní mládeže. Je to příjemné překvapení. Po mnoha letech se mládež zase dala dohromady a poměrně dlouhou a obtížnou hru nazkoušeli úplně sami! Většina herců se do vesnice na prázdniny vrací ze středních a vysokých škol rozesetých po celém Rumunsku. Při slavnosti Narození Páně zpívá místní pěvecký sbor několik nových skladeb. Pravidelné nedělní zkoušky jsou znát, sbor zpívá jistě a s chutí i vícehlasé skladby. A koledníků je tentokrát velmi mnoho. Počasí přeje, koleduje se jako vždy až do samého rána. DRUHÉ POLOLETÍ Rok 1999 Po vánočních svátcích zase začala škola. Rumunský školní rok trvá jen devět měsíců, blížilo se tedy pololetí. Bylo mi dovoleno známkovat i zapisovat dětem známky nejen do žákovské knížky, ale i do velkého katalogu. Byl jsem na to hrdý, desítky jsem ještě nikdy nedával. 8 Ve druhé polovině školního roku se na mne obrátila metodička pro výuku českého jazyka, učitelka v nedaleké Nové Moldavě. Byl jsem požádán o pomoc při přípravě osnov pro výuku českého jazyka na menšinových školách v Rumunsku. Vytvořit takový dokument zadalo rumunské ministerstvo školství. Tento požadavek vyjadřoval skutečný zájem tohoto úřadu o vyučování českého jazyka. O 15 let později V únoru probíhá další župní kolo Olympiády z českého jazyka. Sedmáci a osmáci z české menšiny se této soutěže organizované rumunským ministerstvem školství účastní již po deváté. Letošní celostátní kolo bude v Temešváru. Společně s českými dětmi tam budou i Slováci, Chorvati a Srbové. Úkolem nás, českých učitelů, je vypracování soutěžních testů. Stává se běžnou praxí, že čeští učitelé spolupracují s místními učiteli i na dalších úkolech. Jde o překlady rumunských učebnic do češtiny, vytváření nových učebnic, přípravu srovnávacích testů pro žáky základních škol nebo vytváření školních časopisů. Je to důkaz toho, že vyučování češtiny je v Rumunsku velmi dobře zakotveno ve školském systému i ve státní administrativě. PŘEDČASNÝ KONEC MIMOŠKOLNÍCH AKTIVIT Rok 1999 Před Velikonocemi jsem byl opět požádán o nacvičení několika písní na Boží hod velikonoční největší křesťanský svátek. Náš flétnový soubor byl již zkušený, proto jsme ke spolupráci pozvali varhaníka a baskytaristu, a tak vlastně založili dětskou kapelu. Zahráli jsme a zazpívali několik písní ze zpěvníku Hosana, vystoupení bylo věřícími přijato velmi dobře. Domníval jsem se, že tento úspěch je jen začátkem. Omyl. Po Velikonocích začala být účast na kroužcích stále slabší, nakonec nezbylo, než činnost ukončit. Dětem totiž začaly pracovní povinnosti. Bylo nutno pást krávy, začalo okopávání brambor a kukuřice, čištění luk. 8 V Rumunsku je známková stupnice od 10 do 1, desítka je nejlepší. Známky se zapisují do Katalogu a zároveň do Carnet de elev obdoba naší žákovské knížky. Na konci školního roku se nerozdává vysvědčení, jen se na školu vyvěšuje seznam se jmény dětí a aritmetickým průměrem všech závěrečných známek, které děti z jednotlivých předmětů dostaly. Lze říci, že průměr kolem 9, 6 je velmi dobrý. lektoři a učitelé sedmé číslo červenec

16 Lektoři a učitelé Čeština v Rumunsku aneb Místo koně počítač De ti se učí česke písničky Tak, jak děti mizely z kroužků, mizely i ze školy. Málokdy jsme se na hodinách setkali všichni. Zvlášť ti nejstarší chyběli velmi často, přestože právě jim by mělo na výsledcích nejvíc záležet. O 15 let později Velikonoce jsou svátky, na kterých lze nejlépe ilustrovat změny, které v české komunitě v posledních letech proběhly. Velikonoční obřady v kostelech jsou stále stejné, ubylo však barevnosti, nebo lépe řečeno pestrosti, která tyto slavnosti doprovázela. Dříve bylo běžné, že se všechny ženy, dívky i děti oblékly do slavnostních krojů, bylo zvykem nosit je právě v tuto dobu. Pokud se dnes některá žena nebo dívka do kroje oblékne, je to spíš výjimka. A totéž lze říci o ostatních svátcích v průběhu roku: probíhají stále stejně, ale už nejsou tak malebné. Náš pěvecký sbor nezahálí. Již delší dobu nacvičujeme nové slavnostní Aleluja, zazpíváme také velikonoční sekvenci Victimae paschali laudes v originální verzi gregoriánského chorálu. ZÁVĚREČNÉ SOUTĚŽENÍ Rok 1999 Do konce školního roku zbýval měsíc, proto jsem chtěl nějak zhodnotit celoroční práci při hodinách češtiny. Troufl jsem si uspořádat novinku školní soutěž v českém jazyce. Jejím základem byl gramatický test, pak následovala slohová práce. Úroveň se pochopitelně lišila podle jednotlivých tříd. Děti soutěžily zodpovědně, závěrečné práce, které mi pomohli opravit místní učitelé, měly velmi dobrou úroveň. Jen ceny možná dětem nepřišly příliš atraktivní. Šlo o vyřazené dětské knihy ze školní knihovny. O 15 let později Na jaře se pravidelně koná několik dětských soutěží, kterých se účastní děti s nejlepšími školními výsledky. Tyto soutěže probíhají většinou v květnu, čeští učitelé významně pomáhají s jejich organizací. Tradici má soutěž v českém jazyce pro děti ze tříd, zajímavá je i srovnávací soutěž dětí české menšiny v rumunštině a matematice. V roli hostitele se jednotlivé české vesnice pravidelně střídají. Stalo se již tradicí, že celodenní soutěže začínají vydatnou snídaní a jsou zakončeny společným obědem. Velmi hodnotné bývají i ceny pro ty nejlepší soutěžící např. tablety, mobilní telefony nebo fotoaparáty. Finanční stránku soutěží má na starosti krajanská organizace nazvaná Demokratický svaz Slováků a Čechů v Rumunsku. UKONČENÍ ŠKOLNÍHO ROKU Rok 1999 Závěr školního roku proběhl tak, jak je zde zvykem. Třídní učitelé nechali nastoupit jednotlivé třídy a vyhlásili pořadí žáků dle prospěchu. Potom následoval banket, který uspořádali žáci osmé třídy na rozloučení se školou. Překvapilo mě, že jen dva končící žáci měli v plánu pokračovat ve studiu na střední škole. Pro ostatní životní kapitola nazvaná vzdělávání skončila. Budou pomáhat rodičům v hospodářství až do svých 18 let. Pak získají pas a při první příležitosti odejdou za prací do České republiky lektoři a učitelé sedmé číslo červenec

17 Lektoři a učitelé Čeština v Rumunsku aneb Místo koně počítač / Autentický text Eibenthal fčera a dnes O 15 let později V Rumunsku je již několik let uplatňován velmi náročný systém celostátních závěrečných zkoušek pro žáky 8. tříd. 9 Kolem této klíčové události se točí veškeré dění na konci školního roku. Žáky totiž čekají tři dny zkoušek z rumunštiny, matematiky, zeměpisu a dějepisu. Tyto zkoušky se skládají pouze na několika vybraných školách každé župy. Děti i učitelský dozor jsou po celou dobu zkoušek pod kontrolou kamerového systému. Varianty testů vyhlašuje ministerstvo školství až v den zkoušek. Opravu testů zajišťuje tým nejlepších učitelů jmenovaných školním inspektorátem. Výsledky zkoušek jsou zveřejňovány na internetu, konečná známka je zároveň vstupenkou na vybranou střední školu. Proč tak přísný a složitý systém? Rumunské úřady se tímto způsobem snaží zabránit bující korupci, která se bohužel nevyhýbá ani školství. Děti z českých vesnic v těchto zkouškách v posledních letech dosahují dobrých výsledků. Mnoho dětí tak pokračuje ve studiu na lyceích v Temešváru, Rešici nebo v Nové Moldavě. A začíná být běžné, že absolvent střední školy pokračuje ve studiu na vysoké škole. Většina rodin si již může dovolit svého studenta či studentku finančně podporovat. ZÁVĚREM Před lety probíhalo daleko víc společenských a kulturních událostí (svatby, posvícení, dožínky, bály a zábavy), jichž jsem se mohl zúčastnit. Také bylo snadné setkat se s lidmi z vesnic při práci na poli nebo při různých kolektivních domácích pracích. Bylo lehké nabídnout pomoc, začít přitom hovor, a postupně tak do komunity pronikat. Tento přístup mi velmi usnadnil komunikaci s jinak trochu stydlivými dětmi školního věku. Dnes už se životní styl obyvatel českých vesnic začíná velmi podobat tomu, co známe z České republiky. Většina lidí je přes den v zaměstnání. Nezbytné polní práce usnadňuje mechanizace, takže je obstará jeden, nejvýše dva lidé z rodiny, obvykle důchodci. Děti se těchto činností účastní v daleko menší míře. Porovnání obou výše popsaných školních let ponechávám na čtenářích článku. Pro mne jako učitele spočívá největší rozdíl ve způsobu, jakým se mohu přiblížit poměrně uzavřené komunitě Čechů v Rumunsku. Pro učitele z České republiky to znamená, že musí hledat nové přístupy k výuce češtiny v Banátu a životu tamních Čechů, aby jejich práce měla nadále smysl. 9 Zkoušky se rumunsky jmenují Examen capacitate. Autentický text Okolí Eibenthalu Eibenthal fčera a dnes Augustína Pospíšilová, úvod Kateřina Roháľová krajanská komunita, Eibenthal, Rumunsko Augustíně Pospíšilové je 36 let a má 4 děti. Nikdy se ve škole český jazyk neučila. Podílí se aktivně na kulturním životě v Eibenthalu. V kostele hraje na varhany, zpívá a tančí v místním folklorním souboru. Přivydělává si šitím panenek pro turisty a minulý rok z vlastní iniciativy založila v Eibenthalu muzeum. lektoři a učitelé / autentický text sedmé číslo červenec

18 Lektoři a učitelé Kořeny stoleté české tradice v Nebrasce C eska s kola (zdroj: Czech Heritage Project) Kořeny stoleté české tradice v Nebrasce Hana Waisserová lektorát Lincoln Nebraska, USA Do období po roce 1850 se datuje vlna české emigrace do tzv. Nového světa, tvořená především odpůrci rakouské monarchie, kteří nesouhlasili s konzervativním režimem. Migraci do USA motivovala rovněž možnost získat levně pozemky a usadit se ve svobodné zemi. V Nebrasce jako v mnoha jiných státech Unie byl vyhlášen tzv. Homestead Act, což znamenalo, že přistěhovalci mohli za malý administrativní poplatek získat pozemek, na němž museli v průběhu pěti let vybudovat dům a farmu. Pokud se jim to podařilo, pozemek si mohli nárokovat do svého vlastnictví. Tito přistěhovalci za nesmírně tvrdých podmínek budovali na prérii hliněné domy na způsob zemljanek a sváděli každodenní boj o přežití. Zážitky nejen českých osadníků slavně popsala spisovatelka Willa Catherová v nejslavnějším románu Nebrasky Moje Antonie, který líčí osudy českých přistěhovalců rodiny Šimerdů a především jejich malé vitální lektoři a učitelé sedmé číslo červenec

19 Lektoři a učitelé Kořeny stoleté české tradice v Nebrasce Vlevo: C eske slavnosti ve Wilberu se pravidelne konají od poča tku 20. století az dodnes, sjíz dí se na ne asi u častníků Vpravo: C esky festival ve Wilberu v roce 1987 (zdroj: Czech Heritage Project) Toničky, která jako jediná z rodiny trochu vládne angličtinou. Podobný příběh jako z románu Catherové mi vyprávěl jeden starousedlík. Zmínil se o neuvěřitelném počinu své prababičky, která někdy kolem roku 1860 se svou mladou rodinou po řece doplula do Nebraska City a usadila se v okrese Saline. Jelikož rodinné hodiny dorazily do Nebraska City se zpožděním, tato dáma se vypravila sama pěšky ze Saline zpět do Nebraska City na stomílový pochod pustinou a hodiny skutečně přinesla. Taková vytrvalost a houževnatost koluje tedy místním obyvatelům s českými kořeny v krvi, jak sami říkají. Tato prababička se dožila 101 let a zemřela v roce Když v loňském roce vystoupila na pódiu českého festivalu v Lincolnu kapela harmonikářů a moderátor se ptal každého z nich, jak dlouho hrají, jeden z účastníků se pochlubil, že hraje na harmoniku již 86 let! Na českém festivalu v Texasu jsem pro změnu viděla taneční soubor v českých krojích, kdy všem tanečníkům bylo více než 80 a 90 let. Velmi aktivní prezidentkou místní lincolnské české organizace je Ann Callahan, které bude letos 95 let. Co dodat... Češi se tedy mohou pochlubit neuvěřitelnou vitalitou a dlouhověkostí! Nebraska, významná zemědělská oblast, imigraci vítala, a tak se stala společně s Iowou, Texasem, Oklahomou a Jižní Dakotou, a dále městy jako je New York či Chicago jedním z center českého osídlení. Vlna imigrantů sílila až do dvacátých let 20. století, kdy americká vláda zavedla různá omezení, aby zabránila přílivu evropských přistěhovalců. Ve 20. století českou emigraci ovlivnily především události let 1939, 1948 a Na mnoha místech se soustředily české komunity, postupně vznikla centra, spolky, kluby, vydavatelství, jejichž činnost byla a je důležitá zejména pro udržování tradice, a také z historického a sociologického hlediska. Většina přistěhovalců do Nebrasky byla gramotná, vydávalo se tu proto až 48 periodik v češtině. Mnozí začali dychtivě publikovat, neboť rádi využili demokratického prostředí bez cenzury. Řada osadníků se snažila udržet pouto s rodnou zemí a podělit se o svou nově nabytou demokratickou zkušenost, připravovali tedy překlady, včetně překladu americké ústavy, a finančně podporovali českou opozici v Rakousko-Uhersku. Političtí předáci vedli mezi oběma kontinenty čilou korespondenci, kterou je ostatně možné nalézt v místních muzeích a archivech (např. korespondence Eduarda Beneše a Petra Zenkla). Místní prameny hrdě citují hlasy tvrdící, že americká podpora výrazně přispěla k zavedení jediné tehdejší skutečné demokracie ve střední Evropě. Hlavní město Nebrasky, Lincoln, se stal jedním z významných center čechoamerického intelektuálního dění. Místní University of Nebraska-Lincoln (UNL) byla jednou z prvních vysokých škol ve Spojených státech, která nabízela studium češtiny, propojené různými vazbami s výraznou spolkovou a publikační činností. Osadníci v mnoha komunitách v Nebrasce se pokoušeli udržet si rodný jazyk prostřednictvím periodik, spolků, ale i studia češtiny. Bohemistika byla inaugurována v roce 1907, zažila zářná i temná období, a díky podpoře česko-americké komunity funguje dodnes. Nicméně obor v průběhu své mnohaleté existence několikrát doslova bojoval o přežití dle dostupných informací v letech 1919, 1956, 1975, Proti jeho zrušení se vždy postavilo studentstvo i česká komunita. Mezi výrazné osobnosti lincolnské bohemistiky patřili Sarah Hrbek (Šárka Hrbková), Orin Štepánek, Vladimír Kučera, Míla Šašková-Pierce. Obor vzdělával celou řadu velmi úspěšných studentů, kteří se později uplatnili jako překladatelé, filmaři, univerzitní profesoři či diplomaté. lektoři a učitelé sedmé číslo červenec

20 Lektoři a učitelé Kořeny stoleté české tradice v Nebrasce Vlevo: Studenti čes tiny, 1915/16 (zdroj: Czech Heritage Project) Vpravo: Současní studenti čes tiny s lektorkou nad expozicí ve novane historii Komenske ho klubu v knihovne na UNL Historie bohemistiky se zde úzce pojí s Klubem Komenského, založeným v prosinci 1903 a oficiálně ustaveným v roce Klub vznikl při UNL jako platforma pro sdružování studentů a veřejnosti s českými kořeny. Univerzitní archiv dokazuje bohatou historii činnosti spolku, o níž mimo jiné pravidelně informoval místní deník Daily Nebraskan. Studentka češtiny a knihovnice Robin McClanahan např. v březnu a dubnu loňského roku uspořádala v ústřední univerzitní knihovně v City Campus výstavu dobových materiálů věnovanou historii Klubu Komenského. Klub inspiroval i založení mnohých sesterských organizací při dalších amerických univerzitách, do roku 1918 jich vzniklo 28. Od roku 1909 klub vydával měsíčník Komensky, jehož dnešní obdoba se nazývá Náš svět a vychází jako čtvrtletník. Česká komunita se v rámci klubu snažila sdružovat se a udržovat si jazyk, zvyky a tradice, které byly důležitou součástí jejich české identity. Například v osadě Clarkson vycházely české noviny až do poloviny 80. let. V současnosti se místní česká tradice zviditelňuje především ve formě oslav a festivalů, které se konají v průběhu celého roku. Na těchto festivalech se hraje polka, tancuje se, prodávají se koláče a české granáty, servírují se české klobásy a vepřové se zelím. Komunita vydává i své noviny pod názvem Naše slavnosti, v nichž se objevují především fotografie volených českých královen krásy v tradičních krojích, jejichž přítomnost je na slavnostech naprostou nezbytností, informace o nadcházejích slavnostech festivalové sezóny a dokonce i staročeské recepty v oboujazyčné podobě. Největší slavnosti se konají ve Wilberu, který si hrdě přezdívá Hlavní české město USA. Žije tu silná čechoamerická populace, a právě proto se na Wilber bude soustředit pozornost v příštím roce. Na jaro roku 2016 je připravována tzv. historická sklizeň v tomto hlavním městě české komunity. Organizátoři si slibují získat množství materiálů a memorabilií ze soukromých zdrojů. Událost, kterou organizuje katedra historie společně s centrem digitálních studií, si klade za cíl lépe zmapovat historii českého přistěhovalectví v Nebrasce. Českou tradicí a kulturou se tedy v Nebrasce nyní žije. Pozn.: Všechny fotografie jsou publikovány se souhlasem UNL Archives and Special Collections. Literatura Czech Heritage Project [online]. Cit < Czech Heritage Collections, UNL Archives and Special Collections, UNL Libraries [online]. Cit < lektoři a učitelé sedmé číslo červenec