Slovo autora KOLÍNSKO Kolín město královské i husitské _vstupni strany_ _vstupni strany 17.5.

Transkript

1 _vstupni strany_ _vstupni strany :47 Stránka 7 OBSAH Slovo autora Počátky rodu Obratný vojevůdce i politik Jan I. Smiřický Arcibiskup, jehož se katolíci zřekli Od husitů k císaři Osudová chyba Jana Smiřického Husitský hejtman-zbohatlík Další vzestup rodu Smiřických Velmož s evropským rozhledem Zikmund I. Smiřický Zakladatel kostelecké větve rodu Jaroslav I. Smiřický Podnikavá paní Kateřina Zakladatel náchodské větve rodu Albrecht Smiřický Jediný dědic Václav Smiřický Poslední z náchodské větve rodu Albrecht Václav Velkolepý pohřeb Zakladatel hruboskalské větve Jindřich Smiřický Rod na vrcholu Zikmund II. Smiřický K bohatství rodu Smiřických Náhlý konec nadějí Jaroslav II. Smiřický Poslední naděje rodu Albrecht Jan Smiřický Český král? Epilog poslední cesta Albrechta Jana Smiřického Spory o dědictví Smiřických Milostná historie nešťastné Elišky Kateřiny Poslední dějství tragédie rodu výbuch na jičínském zámku Pán z Vartemberka Dědictví Smiřických a vymření rodu po meči Markéta Salomena a tajemný poklad Důležitá data z historie Smiřických ze Smiřic VYBRANÁ SÍDLA RODU SMIŘICKÝCH ZE SMIŘIC Smiřice Nádraží, nebo lovecký zámeček? Smiřický zámek Kaple Zjevení Páně Kostelec nad Černými lesy Klenot renesance Kaple sv. Vojtěcha Hrobka rodu Smiřických Špitál a kostel sv. Jana Křtitele Černokostelecké panství jako součást dominia Liechtensteinů v Čechách Další památky na Liechtensteiny Český Dub Frýdštejn Houska Hrubá Skála Národní buditelé na Hrubé Skále Jičín Frýdlantské vévodství Koloděje Kumburk Kyje Kostel sv. Bartoloměje Kyjská tvrz a spor krále Václava IV. s arcibiskupem Janem z Jenštejna Kyjský rybník Náchod Rod Piccolomini Náchodský zámek Praha Palác Smiřických Říčany Město za pánů z Říčan Páni z Říčan Říčanský hrad Říčany za Smiřických ze Smiřic Doba pobělohorská a Liechtensteinové Semily Stříbrná Skalice Dolování stříbra na Skalicku Škvorec Trosky Uhříněves Ferdinand Böhm z Bawenbergu Újezd nad Lesy Loupežníci z Vidrholce Úvaly Valdštejn Kníže Zikmund Korybutovič na Valdštejně KOLÍNSKO Kolín město královské i husitské OBSAH 7

2 _vstupni strany_ _vstupni strany :47 Stránka 8 Kolínský hrad Významný zemědělský odborník František Horský Zámek v Býchorách Hrobka rytířů Horských v Ovčárech Řepařská drážka Bitva u Kolína osudový okamžik monarchie Největší a nejdůležitější bitva sedmileté války Vojenský řád Marie Terezie Památník u Křečhoře Popis pomníku LIECHTENSTEINOVÉ Počátky rodu Bojovný biskup Doba vlády krále Václava IV Století renesance Karel I. zakladatel rodové moci Na dvoře císaře Rudolfa II Pernštejnský salon Bitva na Bílé hoře Český místokrál Mincovní konsorcium a státní bankrot Vojevůdce tělem i duší Maxmilián Moravské knížectví Liechtenstain Velký stavitel Karel Eusebius Zlatá kniha černokostelecká Černokostelecké panství za Liechtensteinů Liechtensteinské nobilitace Zakladatel Lichtenštejnska Jan Adam I Počátky Lichtenštejnského knížectví Vymření Karlovy linie Vévodkyně Savojská dobrodějka Černokostelecka Svatý Donát Kníže Antonín Florián a jeho linie Vojevůdce, diplomat a reformátor Josef Václav Otec rakouské artilerie Liechtensteinské železářské hutě u Adamova Knížata z mladší linie v čele rodu František Josef I Sekundogenitura rodu mladší linie v Moravském Krumlově Pokrokový kníže Alois I Respektovaný vojevůdce Jan I Knížectví lichtenštejnské a Napoleon Stavební rozmach za knížete Jana Hospodářský reformátor Alois II. Josef Nová rodinná smlouva Dobrotivý kníže Jan II Liechtensteinská úrazová pojišťovna Milovník umění, historie a přírody Kníže Jan II. jako suverén Lichtenštejnská armáda Poštovní, měnová a celní unie se Švýcarskem Vládce knížectví v těžkých časech František II Liechtensteinové a Československo Pozemková reforma v Československu Obtížné navazování vzájemných vztahů Liechtensteinská správa panství Kníže v době změn František Josef II Reálná hrozba anšlusu Radost i zklamání Konfiskace majetku lichtenštejnských občanů Licoměrnost československých úřadů Poválečný rozvoj knížectví Styky Československa a Lichtenštejnska v letech Prozíravý vládnoucí kníže Hans-Adam II Normalizace vztahů České republiky a Lichtenštejnska Lichtenštejnsko dnes Erb Liechtensteinů Důležitá data z historie Liechtensteinů VYBRANÁ SÍDLA LIECHTENSTEINŮ V ČECHÁCH Praha Liechtensteinský palác na Malostranském náměstí Liechtensteinský palác na Kampě Běchovice Krveprolití v Běchovicích roku Čechy pod Kosířem Klánovice Klášterní Skalice Kounice Lanškroun Zámek Lanškroun Jan Marek Marci z Kronlandu Nový zámek nad Lanškrounem Plaňany Matouš Ulický Radim Rataje nad Sázavou Hrad Pirkštejn Hynek Ptáček z Pirkštejna Roztoky u Prahy Rumburk Loreta v Rumburku Rumburská vzpoura Vamberk Zahrádky u České Lípy Použitá literatura Doporučená literatura Jmenný rejstřík OBSAH

3 _smiricti_ _vstupni strany :21 Stránka 11 SMIŘIČTÍ Počátky rodu Rožmberkové středních a východních Čech, tak lze s trochou nadsázky označit významný český panský rod Smiřických ze Smiřic. Do velké historie vstupuje až počátkem 15. století za téměř nuzných poměrů, ale historii skončí jako nejbohatší český panský rod před bělohorskou bitvou. První zprávy o rodu Smiřických máme až z roku 1406, kdy je uváděn zeman Václav jako kupec tvrze a vesnice Smiřice nedaleko Hradce Králové (poté se psal jako Smiřický ze Smiřic). Víme, že měl syny Hynka, Jana a dceru Kateřinu s dnes už neznámou manželkou. Roku 1417 v pražském Králově dvoře (stál vedle Prašné brány) se syny prokazoval šlechtický ZE SMIŘIC původ nejvyššímu maršálkovi Jindřichu z Lipé, neboť kýmsi bylo Smiřickému vyčítáno, že není z dobrého rodu. A tak se dostavil se svými přáteli a mnohými pány, rytíři a panoši před nejvyššího maršálka a další královské úředníky, aby tu okázal řádně své čtyři klenoty a štíty přirozené po předcích svých (tedy aby dokázal, že oba dědové a obě báby byli stavu vladyckého). Tu prý jeho odpůrce ustoupil, a Smiřický pak byl opatřen na poctivosti listem, kterýž potomci jeho až do vymření bedlivě uschovávali. Starší Hynek I. měl syna Hynka II. ( před 1476), který se oženil s Kateřinou z Miletína, ale zůstal bezdětný. Mladší Jan působil zprvu asi ve dvorských službách, ale bližší zprávy o něm chybí. Po vypuknutí husitských bouří se v dub- Z tvrze Smiřických se dochovaly jen relikt y ve zdech zámku. 11

4 _smiricti_ _vstupni strany :21 Stránka 12 nu 1420 přidal k východočeským oddílům husitů v čele s Hynkem Krušinou z Lichtemburka, které táhly na pomoc Praze. O BRATNÝ VOJEVŮDCE J AN I. S MIŘICKÝ Erb Smiřických ze Smiřic stříbrně a černě kosmo dělený štít. I POLITIK První osobností z rodu Smiřických, o níž toho víme více, je Jan I. Smiřický ( ). Nicméně často uváděná zpráva, že připojil pečeť ke stížnému listu české šlechty kostnickému koncilu proti upálení Mistra Jana Husa ze 2. září 1415, je mylná, jak prokázalo novější bádání. Stal se husitským hejtmanem, ale nikoli z náboženského přesvědčení, ale protože ho zajímal hlavně hmotný prospěch. Krátce sloužil ve vojsku Jana Žižky z Trocnova, ale brzy přešel na stranu šlechty podobojí. Roku 1421 se stal hejtmanem v Mělníku poté, co se toto věnné město královen poddalo pražanům. Rodokmen Smiřických ze Smiřic před rozdělením na tři větve VÁCLAV Hynek I. Jan I. Hynek II. ( < 1476) Jindřich ( ) Jan Jan II. ( ) Václav ( 1470) Zikmund ( ) Ladislav ( > 1544) Jindřich ( 1530) Jaroslav I. ( ) Albrecht ( ) Jindřich ( ) Zikmund (ca ) Václav ( ) KOSTELECKÁ NÁCHODSKÁ HRUBOSKALSKÁ 12

5 _smiricti_ _vstupni strany :21 Stránka 13 Jan Smiřický dokázal využít příležitost, když se mu do ochrany svěřil na dlouho poslední pražský arcibiskup Konrád z Vechty (v úřadu v letech ). Ten mu postoupil arcibiskupský hrad v Roudnici nad Labem poté, co s celou konzistoří přistoupil k utrakvismu a čtyřem pražským artikulům, které zakázaly světské panování kněží. Získal od něj pak i další církevní panství a hrad Helfenburk u Úštěku. Arcibiskup, jehož se katolíci zřekli Celou svou povahou spíše diplomat, světský šlechtic, než horlivý kněz dbalý zájmů církve, tak bychom mohli charakterizovat Konráda z Vechty (* asi 1364, 24./26. prosince 1431). Jeho pověst nebyla prosta podezření ze svatokupectví a údajně se zabýval s potěšením alchymií, věštectvím a magií. Měšťanský synek z vestfálského hrabství Vechta se sice stal knězem, ale protože byl schopný finančník, dostal se do služeb krále Václava IV. V letech byl členem královské rady. Byl dokonce jmenován mincmistrem Království českého, pak zemským podkomořím. V roce 1408 se dostal na olomoucký biskupský stolec. Arcibiskupský úřad koupil od Albíka z Uničova a od pozdního podzimu 1412 vystupuje jako administrátor pražské arcidiecéze. Papež ho potvrdil jako metropolitu pražského 20. února 1413 a palladium obdržel 15. dubna Již roku 1416 mu kostnický koncil, který se zabýval situací v Čechách, vytýkal jeho nečinnost. Pražské arcibiskupství tehdy zápasilo s hospodářskými těžkostmi, a Konrád byl nucen zastavit řadu majetků. Po smrti Václava IV. sice korunoval Zikmunda českým králem, ale za necelý rok, 21. dubna 1421, se veřejně přihlásil ke straně podobojí a přijal čtyři artikule pražské; za to byl dán papežem do klatby. Zřekla se ho svatovítská kapitula i všechno kněžstvo věrné katolické církvi. V letech pak zastupoval stranu podobojí při jednání s katolíky. Dne 21. prosince 1425 byl papežem s konečnou platností zbaven úřadu. Stáhl se nejprve do Roudnice a potom na hrad Helfenburk, kde zemřel. Byl pohřben patrně v tamější hradní kapli. Jan Smiřický se uplatnil i jako úspěšný diplomat a podílel se na řadě jednání. Již roku 1422 ho najdeme mezi členy komise, která měla vyřešit spory Jana Želivského s pražany. Rok nato se na svatohavelském sněmu dostal i do prozatímní zemské vlády. Dne 16. června 1426 se zúčastnil bitvy u Ústí nad Labem, a bojoval s takovou udatností, že ho neznámý autor zvěčnil v písni Slušíť Čechům vzpomínati. S měnící se situací přeběhl na katolickou stranu a před novou, již třetí křížovou výpravou proti husitům podával strategické zprávy braniborskému kurfiřtovi Friedrichu z Hohenzollernu. Spolu s dalším významným husitským vojevůdcem a svým přítelem, Hynkem Kolštejnským z Valdštejna, mu slíbil vydat pět hradů a poskytnout jezdců. K tomu ale nedošlo, když se tažení bez jakéhokoli kontaktu s protivníkem na podzim 1422 rozpadlo, a šlechta začala nakonec lavírovat mezi válčícími stranami. Od husitů k císaři Jan Smiřický se roku 1426 postavil za litevského knížete Zikmunda Korybutoviče ( 1435), který se také zamíchal do sporů o český trůn. Korybutovič na nátlak strýce, polského krále Vladislava II. Jagellonského, i svého otce, litevského velkoknížete Vitolda (Vytautase), požádal papeže o přijetí husitů do lůna církve, a popudil tím radikální křídlo husitů vedené Janem Rokycanou. 17. dubna 1427 ho zatkli a uvěznili na hradě Valdštejně (str. 101). Spolu s husitským hejtmanem Hynkem Kolštejnským z Valdštejna se Jan Smiřický v září 1427 pokusili o převrat v Praze. Chtěli dobýt Pražský hrad a knížete (nevěděli, že zde Královské město Kolín tvořilo řadu let pevnou baštu husitů. Dochovaná gotická brána se vstupy pro pěší, vozy i jezdce nese stopy po padacích mostech. 13

6 _smiricti_ _vstupni strany :21 Stránka 14 není vězněn) osvobodit. Podporoval je i další známý válečník, Diviš Bořek z Miletínka, hejtman v Kolíně, kde na hradě hostil umírněné kališníky. Zde se dohodlo přepadení Prahy, ale on sám se akce neúčastnil. Pražané měli pár stům jezdců otevřít brány a připojit se k nim, zrada Viléma Kostky z Postupic ale vše zmařila. Měšťané jezdce vpustili do města, pak však zavřeli brány, přehradili ulice řetězy a stříleli po jezdcích z kuší. V ulicích Starého i Nového Města pražského došlo k prudkým bojům, při nichž přes sto útočníků padlo a 136 bylo zajato. Hynka Kolštejnského dostihli v domě U slona, vyhodili z okna a na ulici dobili. Jan Smiřický dopadl lépe. Dojel až na Staroměstské náměstí a odtud utekl do Týnského chrámu a několik dní se skrýval v domě kaplana. Nakonec byl zatčen a neúspěšně se pokusil utéct z vězení. Za to byl dán do okovů, ale s pomocí jakési služky podplatil strážné a v lednu 1428 z vězení uprchl. Za útěk se Jan Smiřický pražanům smál, za utrpěnou křivdu se jim začal v okolí Mělníka mstít. A tak proti němu vypravili dokonce vojsko (1428). To porazil, navíc dobyl městečko Hošťka, ale při boji utrpěl vážnější zranění. 4. října tak dohodl s pražany smír, když mu vrátili jeho statky, propustili knížete Korybutoviče a vyhostili ho ze země. Pan Jan se pak přidal na stranu Zikmunda Lucemburského, jenž mu roku 1436 potvrdil vlastnictví získaného církevního majetku (Roudnice a další). Když v listopadu 1437 císař opouštěl Čechy, těsně před svou smrtí jmenoval Jana Smiřického jedním ze správců království. Poté Jan podpořil kandidaturu jeho zetě, rakouského vévody Albrechta Habsburského, na trůn. Byl i v delegaci, která mu vezla podmínky (tzv. volební kapitulace) pro přijetí českým králem. Ale záhy skonal i Albrecht ( ) a za bezvládí (interregnum) zemi spravovaly krajské landfrýdy (landfrýd doslova zemský mír), tedy spolky šlechty a měst, udržující pořádek a bránící úplné anarchii. Roku 1440 se Jan Smiřický spolu s Jiřím z Poděbrad stali hejtmany Boleslavského kraje a Jan jako hejtman působil i v Litoměřickém kraji, čímž postoupil mezi nejvýznamnější politiky. Mezi dvěma soupeřícími stranami, stoupenci Poděbrada a tzv. rakouskou stranou Menharta z Hradce, zaujal vyčkávací postoj (Aeneas Silvius Piccolomini, autor České kroniky a pozdější papež Pius II., ho měl spíše za horlivého katolíka než utrakvistu). Osudová chyba Jana Smiřického Roku 1452 se Jiří z Poděbrad stal zemským správcem, který řídil zemi do doby, než na trůn nastoupí tehdy nezletilý La - dislav Pohrobek ( ), jediný syn českého (ale také 14 uherského a římskoněmeckého) krále Albrechta Habsburského a Alžběty Lucemburské. Toho po smrti matky vychovával (a držel v domácím vězení) strýc, císař Friedrich III. Habsburský, na zámku Orth u Vídně. Na nátlak stavů z Čech, Rakous i Uher ho ale musel předat do výchovy Oldřichu Celjskému, stavovskému předákovi a příbuznému jeho matky, který byl v té době vůdčí osobností odboje rakouských stavů proti císaři. Za nezletilého krále vládli v jeho zemích zemští správci hrabě Celjský v rakouských državách, Jan Korvín v Uhrách a Jan Poběbradský v Čechách. Mezi správci panovala nevraživost, neboť si vzájemně hlídali, aby žádný z nich nebyl upřednostňován. Pak se Jan Smiřický ve své dlouhé kariéře dopustil tragické chyby, zřejmě hnán svými nenaplněnými ambicemi. Začal potají intrikovat a s vidinou zisku či úřadů poslal Ladislavu Pohrobkovi dopis, v němž ho varoval před vstupem do Čech, kde mu prý hrozí smrt ze strany Jiřího z Poděbrad. Nenadál se ale toho, že Oldřich Celjský předá dopis Jiříkovi. Ten pak dopis přečetl na jednání královské rady, kterou ihned svolal na 6. září (účastnil se jí i Jan Smiřický). Členy rady dopis pobouřil, a když se Jiřík zeptal, jaký trest pisatel zaslouží, všichni byli pro smrt. Až pak jim zemský správce prozradil jeho jméno Jan Smiřický přijal trest mužně. Nesměl se rozloučit s rodinou, ale mohl napsat poslední pořízení, v němž pamatoval na ženu, děti i poddané:... aby v Rúdnici, v městech, městečkách i ve všech vsích po všem zboží mém, kdež jsú kostelové a kněžie, tělo a krev božie pod obojí zpúsobú lidu obecnému bylo rozdáváno, a zvláště dietky mé aby jinak vedeny nebyly než ku přijímání těla a krve božie pod obojí zpósobú. Dne 7. září 1453 byl na Staroměstském náměstí popraven a pochován dle svého posledního přání v kostele křížovníků s červenou hvězdou v Praze u Karlova mostu. Správy majetku se rád ujal jeho příbuzný, Zdeněk Konopišťský ze Sternbergu, což se neukázalo být jako příliš šťastné. Zdeněk ze Sternbergu se stal hlavou Jednoty zelenohorské a na roudnický hrad se sjížděli odpůrci Jiřího z Poděbrad. V dubnu 1466 se zde dokonce konal její sjezd, který vyjednával s králem. K dohodě nedošlo, a tak Poděbrad oblehl o rok později všechny Zdeňkovy hrady, z nichž jako první získal Roudnici. Sternbergovy statky pak Jiřík zabavil a rozdával svým stoupencům. Od roudnického panství odtrhl několik obcí a hrad ponechal nějaký čas pod správou královské komory. Ta si po popravě Jana Smiřického činila nárok i na jeho další majetek a dávala ho do zástavy různým šlechticům. Většinu majetku ale později převzali synové. S manželkou Markétou z Michalovic ( po 1457) měl Jan Smiřický syny Jindřicha a Václava. Jejich poručníkem, jak už

7 _smiricti_ _vstupni strany :21 Stránka 15 víme, se stal Zdeněk Konopišťský ze Sternbergu a pán z Rabštejna. Janu Smiřickému zastavený církevní majetek (Helfenburk, Encovany) byl králem vyplacen, hrady Jestřebí a Housku přenechal Zdeněk ze Sternbergu vdově Markétě a jejím synům. O Roudnici dědice připravil Sternberg svými aktivitami proti Jiříkovi z Poděbrad. Jan Smiřický ze Smiřic přes neslavný konec položil základ bohatství a politické moci svého rodu, ty pak potomci v 16. století ještě znamenitě rozmnoží. Sám přiženěním do rodu pánů z Michalovic získal zástavně majetky v Pojizeří, za husitských válek zmíněné hrady Roudnici a Helfenburk. Poté roku 1432 koupil panství a hrad Houska od Berků z Dubé a roku 1450 panství v Lysé nad Labem. Na chudého vladyku to byl úžasný majetkový i mocenský vzestup... Husitský hejtman-zbohatlík Mezi typické příklady husitských polních hejtmanů, pocházejících z drobné šlechty, která využila bouří ke svému obohacení, náleží i Diviš Bořek z Miletínka ( 1437). Zprvu patřil mezi radikály a byl blízkým spolubojovníkem Jana Žižky z Trocnova. Pak přešel na umírněnou stranu a stal se odpůrcem radikálních husitů. Roku 1421 dal přestavět hrádek na Kunětickém vršku (Kunětická hora), který si po dobytí opatovického kláštera přivlastnil. V létě 1423 vedl spolu s Bedřichem ze Strážnice útok na Moravu, kde porazili vojska olomouckého biskupa Jana XII. Železného a Přemka, knížete opavského, a získali značnou kořist. Tehdy došlo k rozkolu husitů na radikální křídlo Žižkovo, tzv. Menší Tábor, a Starý Tábor. Poté Žižka obsadil Hradec Králové, kde byl Bořek z Miletínka hejtmanem. Tak začalo nepřátelství a už 4. srpna 1423 se u Strážnice poblíž Hradce (u Strauchova dvora) poprvé střetly v boji husitské frakce. Slepý Žižka porazil pražany i umírněnou šlechtu, včetně Diviše Bořka a Hynka Krušiny z Lichtemburka, a zajal na 200 bojovníků. Po jeho smrti boje načas utichly až roku 1427, kdy Bořek, jako hejtman Kolína, hostil umírněné kališníky, kteří se rozhodli vyrvat Prahu z rukou radikálů. Plán se prozradil a útočníci byli zmasakrováni, jako jeden z mála unikl smrti Jan Smiřický. V září v odvetu oddíly Prokopa Holého oblehly Kolín a Bořek z Miletínka se bránil tři měsíce. Až chudina, sympatizující s radikály, ho přiměla uzavřít příměří a vydat město výměnou za volný odchod. Poté se Charakteristickou dominantu Pardubick a tvoří hrad Kunětická hora, který roku 1421 získ al Diviš Bořek z Miletínk a (foto: stal vůdčí osobností umírněných utrakvistů. A aby zajistil mír v zemi a také si pojistil nashromážděný majetek, postavil se do čela spojených vojsk umírněných katolíků a kališníků, tzv. panské jednoty, která 30. května 1434 v bitvě u Lipan porazila radikální sirotky a tábority v čele s Prokopem Holým (str. 103). Jeho účast v husitských válkách mu přinesla obrovský majetek ke hradu na Kunětické hoře, městečku Bohdaneč a více jak 50 vesnicím z majetku opatovického kláštera dále získal mj. obec Velim a zástavně držel i Přelouč, a stal se tak nejbohatším šlechticem východních Čech. Po jeho smrti se majetek rozpadl. D ALŠÍ VZESTUP S MIŘICKÝCH RODU Začněme u Janova staršího syna, Václava Smiřického (asi ), který se do politického dění nijak aktivně nezapojil. S Kateřinou ze Svojšína měl jen jednu dceru Magdalénu a poměrně mlád zemřel. Vlastnil panství Roudnice, Houska a Bezděz. 15

8 _smiricti_ _vstupni strany :21 Stránka 16 To mladší syn Jana, Jindřich ze Smiřic (asi ), byl stejně dobrý válečník jako otec a zřejmě zdědil i jeho politický talent. Překvapivě stál na straně krále Jiřího z Poděbrad, který mu dal popravit otce. Mohla to být cena za zachování majetku rodu, ale i taktika. Jindřich podpořil Jiříka také za války proti uherskému králi Matyášovi, který chtěl český trůn vyrvat z rukou kacíře. Po smrti Jiřího z Poděbrad se postavil za kandidaturu Vladislava Jagellonského na nového českého krále. Jako zkušený voják sloužil, se souhlasem Vladislava, i císaři Friedrichu III., který ho povýšil do šlechtického stavu svobodných pánů (1475). Za dva roky byl pan Jindřich vyslán v čele oddílů do Horní Lužice, která neuznávala Vladislava a poddala se Matyáši Korvínovi. Dosáhl zde aspoň příměří. Doplňme, že podle tzv. olomoucké smlouvy, uzavřené mezi králi Vladislavem a Matyášem (1478), došlo po letech válek k dohodě mezi oběma panovníky. Jagellonec jako český král vládl jen v Čechách, Matyáš držel vedlejší země: Moravu, Slezsko a Horní i Dolní Lužici a směl užívat i titul český král. Krátce nato císařovo povýšení Smiřických do panského stavu potvrdil i Vladislav Jagellonský (asi 1480). Podle zemských zákonů ho ale museli potvrdit i čeští stavové, kteří tak činili jen neochotně neměli zájem rozšiřovat počet privi - legovaných rodů. A tak až na samém počátku 16. století mohl král Vladislav potvrdit, že rod Smiřických byl povýšen do panského stavu. Dosvědčuje to zápis v zemských deskách z 18. března Jindřich ze Smiřic se oženil s Kateřinou Mašťovskou z Kolowrat (asi ), s níž měl 11 dětí, z toho čtyři syny. Kdo by tehdy věřil, že rod bude pokračovat už jen sto let... Vlastnil panství Jestřebí, Liblice, Lysá nad Labem a Houska. Nejstarší syn Jan II. ( ) zdědil spolu s nejmladším bratrem Zikmundem I. ( ) panství a hrad Housku. Jan však bratrův podíl odkoupil za kop grošů českých. Další bratři, Albrecht ( ) a Jaroslav I. ( ), zdědili panství Lysá nad Labem. Oba zemřeli svobodní. Albrecht Smiřický sloužil na dvoře uherského krále Matyáše a bojoval s Turky, ale nakonec se vrátil do Čech. Starší ze sester Alžběta, Anežka, Lidmila (Eliška) a Markéta se dožily dospělého věku a provdaly se, o ostatních sestrách nemáme přesnější zprávy, snad zemřely mladičké, snad vstoupily do kláštera. Jan II. Smiřický se oženil s Uršulou Buchovcovou z Bu - chova a měl s ní sedm dětí, z toho tři syny. Podařilo se mu dál rozmnožit majetek rodu. Patřila mu Lysá nad Labem, Sychrov i Houska. V politické kariéře dosáhl významného úřadu, byl purkrabím Pražského hradu. Janův nejstarší syn Ladislav ( po 1544) si vzal za že - nu Annu z Tetova a měl s ní dva syny a tři dcery. Nejstarší 16 syn Zikmund (asi 1520 asi 1550) se účastnil válek s Turky a zahynul v jejich zajetí. Mladší syn Václav, zvaný Vaněk ( ), pán na Lstiboři, zůstal svobodný, a tak jím linie Jana II. vymírá. Druhý Janův syn, Jindřich Vilém ( 1530), vlastnil po otci statky Houska a Lysá nad Labem. Oženil se s Eufémií z Tetova. Jejich syn Jan Vilém ( okolo 1549) zemřel svobodný, dcera Kateřina ( 1562) se provdala za Jindřicha Mikuláše Hasištejnského z Lobkowicz. Rod Smiřických proto pokračoval jen potomky Zikmunda I., syna Jindřicha a Kateřiny Mašťovské. Velmož s evropským rozhledem Zikmund I. Smiřický Mladší bratr Jana II., Zikmund I. Smiřický ( ), nebyl katolík, a přesto dosáhl významných úřadů a nashromáždil velký majetek. Stejně jako jeho starší bratr Albrecht zahájil svou kariéru jako panoš v Uhrách u biskupa varadínského Jana Filipce ( ), rodáka z Prostějova a jednoho z nejvýznamnějších diplomatů ve službách Matyáše Korvína. Později sloužil přímo na dvoře uherského krále Matyáše v Budíně. Za mnohaletého pobytu v Uhrách prý zapomněl češtinu a po návratu domů se ji musel znovu učit. Ve službě u Korvína se mu tak zalíbilo, že podle Bartoloměje Paprockého z Hlohol řekl, že by se do Čech nevrátil, i kdyby tím přišel o dědictví. Na to mu prý král Matyáš řekl, že ho chce takovou milostí královskou obdařiti, aby on více statku měl, nežli mají v Čechách všickni páni Smiřičtí. Vtéto době se o Uhrách říkalo: Extra Hungariae non est vita, si est vita, non est ita (tj. mimo Uhry není život, a je-li život, není takový). Nádhera Matyášova renesančního dvora byla vskutku mimořádná. Ovšem po smrti Korvína ( 1490) se Zikmund Smiřický přece jen do Čech vrátil. Přivezl si velký majetek, který mu umožnil vybudovat si rozsáhlou pozemkovou doménu. Pravda, část panství i zdědil, ale větší část získal sám. Za hlavní sídlo si zvolil hrad Skály (Hrubou Skálu), který koupil roku 1514 a renesančně přestavěl na pohodlný i bezpečný zámek. Pak koupil panství Škvorec u Prahy (1530), Hořice (1539), Semily (1542), a zejména od Pernštejnů Ná - chod (1544). Jako výborný hospodář panství jednak do plňoval (mj. o Miletín a Poličany), aby vznikly rozsáhlé ucelené domény, jednak tu zaváděl nové způsoby hospodaření, které zvyšovaly výtěžek. Již roku 1529 činil odhad jeho ma jetku kop (kopa = 60, šlo tak bezmála o 1 milion!) grošů českých. Zikmund, jenž se dožil na svou dobu obdivuhodně vysokého věku 80 let, se oženil celkem dvakrát: nejprve s Ofkou