Rozhovor s Jaromírem Blažejovským Vedl Luděk Havel, Brno, 16. dubna 2013 * * * Dovolím si začít otázkou na vaše rodiště. Vy nejste z Brna, že?

Transkript

1 Rozhovor s Jaromírem Blažejovským Vedl Luděk Havel, Brno, 16. dubna 2013 PhDr. Jaromír Blažejovský, Ph.D. (*1957, Ivančice) je odborným asistentem Ústavu filmu a audiovizuální kultury na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V roce 1981 absolvoval studium češtiny a občanské nauky na Masarykově univerzitě (tehdy UJEP) v Brně a obhájil diplomovou práci Vývoj a proměny českého filmového scénáře V letech působil jako pedagog na SOU obuvnickém v Třebíči-Borovině. Od roku 1977 publikoval v deníku Rovnost, kde byl v letech redaktorem kulturní rubriky. Od roku 1985 působil jako externista a od roku 1997 jako řádný člen Ústavu divadelní a filmové vědy. V roce 2006 absolvoval doktorské studium Teorie a dějin divadla, filmu a audiovizuální kultury. Zabývá se mimo jiné dějinami českého filmu za normalizace a kinematografiemi střední a jihovýchodní Evropy. V letech přednášel jako host na VŠMU v Bratislavě, od roku 2003 hostuje na FAMU v Praze. V letech přednášel na Univerzitě Palackého v Olomouci, na jaře 2005 hostoval na Univerzitě Karlově v Praze, v letech 2006 a 2007 přednášel na Slezské univerzitě v Opavě. V listopadu 2007 hostoval na Otto-von- Guericke-Universität v Magdeburgu. Publikace: Od r přispívá do Filmu a doby, publikuje ve sbornících, příležitostně v Cinepuru a Iluminaci. Na základě své disertace napsal knihu Spiritualita ve filmu (CED, 2007), která zkoumá způsoby, jimiž může být ve filmu vyjádřena náboženská zkušenost. Připravil monotematické číslo revue Iluminace (2011/3) o žánrové produkci v socialistických kinematografiích. Jaromír Blažejovský na silvestra Foto Ivo Řehořka * * * Dovolím si začít otázkou na vaše rodiště. Vy nejste z Brna, že? Ne, pocházím ze Zastávky, to je 20 kilometrů od Brna. Narodil jsem se v Ivančicích, kde je spádová nemocnice. O Zastávce mluvíte často. Dá se říci, že je místem vašeho iniciačního zážitku a počátkem vašeho zájmu o film? V Zastávce vyhořelo kino, někdy v roce Vedoucího tam dělal můj strýc František Svačina, ale z této strany mě to neovlivnilo. O dva roky později u nás bylo otevřeno nové širokoúhlé kino Vesmír. Téhož podzimu, kdy jsem šel do první třídy, jsem zároveň šel poprvé do kina. Moje sestra Emilie 1 mě vzala na první dětské představení v neděli odpoledne, hrál se východoněmecký film Sněhurka. 2 Nové kino vedl vzorným způsobem pan Hugo Hora. Dokázal chytře motivovat diváky k návštěvě. Co mě hodně bavilo, byly nástěnky a vývěsní skříňky, kde se vyšpendlovaly obrázky z programu. Když se hrál například Černý tulipán, 3 oběhl jsem celou obec, abych poznal složení fotosek ve všech vývěsních skříňkách. A pak mě bavilo sledovat, jestli se ten obrázek ve filmu skutečně objeví, zda na začátku, nebo na konci. Tenkrát jsem nevěděl, že se to vlastně fotí zvlášť, čili že to nejsou filmová okénka, ale práce fotografa. Divil jsem se, že ty situace byly v tom filmu nakonec inscenovány trochu jinak, nebo byly jinak oříznuty, jinak rámovány, než jak to bylo na těch fotkách. Takže vztah k filmu šel se vztahem k tomu kinu a k reklamním materiálům, které s tím byly spojené. 1 PhDr. Emilie Franková, Ph.D. (*1949), psycholožka, přednáší na Fakultě podnikatelské VUT v Brně a na VŠE v Praze, autorka knihy Kreativita a inovace v organizaci (Grada, 2011). 2 Schneewittchen, 1961, r. Gottfried Kolditz. 3 La Tulipe noire, 1964, r. Christian-Jaque. 1

2 A později, již během studia na střední škole, snažil jste se nějak orientovat tímto směrem? Jako každý dospívající jsem byl zmaten a prožíval různé osobní krize. A řešil jsem je tím, že jsem vedl rozpravy se svým tatínkem. Většinou jsme šli někam na procházku a mnoho hodin jsme si povídali venku v terénu. A ty ataky duševních krizí jsem tímto rozptyloval. Taky jsem měl jednu dobu pocit, že fakticky nemám žádný zájem. Všichni něco umějí a něco sbírají a mají koníčky a já nic nemám. A tatínek mi tehdy řekl: Jak to, že nic nemáš? Přece ten film! Do té doby mě vůbec nenapadlo, že to je nějaký koníček. Já jsem filmem tak dýchal, že jsem to vůbec nepovažoval za koníček, ale za samozřejmost. Takže tím mě tatínek navedl, že o to bych nakonec mohl opřít svou profesi. Jaromír Blažejovský v době gymnaziálních studií jako zpěvák studiové rockové skupiny The Big Hot Day (1975). Foto Ivo Řehořka Ale zároveň měl myšlenku, že budoucnost jsou počítače, a proto mě přesvědčil, abych se na gymnáziu zapsal nikoliv na humanitní, ale na přírodovědnou větev, abych tam měl hodně matematiky a fyziky. Jenomže na gymnáziu jsme dostali profesora Zdeňka Kožmína, 4 vynikajícího literárního vědce, který v době normalizace, kdy byl vypuzen z pedagogické fakulty, působil v Zastávce jako středoškolský učitel. On byl tak motivující pedagogická osobnost, že jsem se zhruba mezi druhým a třetím ročníkem gymnázia přeorientoval k humanitnímu vzdělání. Ale že jsem studoval přírodovědnou větev, bylo naprosto správně. Áčko byla přírodovědná třída, béčko humanitní. Tam nebyla ani zdaleka taková stimulující atmosféra mezi spolužáky. Tam byly vlastně jenom holky, možná jeden dva kluci. Mozek vytrénovaný matematikou a fyzikou mně pomohl vyhnout se takovému tomu zbahnění, když je člověk v kontaktu jenom se samými vědami humanitními. Takže to bylo v pořádku. 4 Prof. PhDr. Zdeněk Kožmín, CSc. ( ), literární vědec a pedagog, autor knih Umění stylu (ČS, 1967), Skácel (Jota, 1994), Studie a kritiky (Torst, 1995), Interpretace básní (MU, 1997) aj. 2

3 Také jsem na gymnáziu zatoužil stát se režisérem a napadlo mě, že natočím film, se kterým se budu hlásit na FAMU. Ale protože nedovedu finalizovat svoje projekty, tak jsem to nedotáhl dál než za technický scénář, který ale byl z dnešního pohledu tak stupidní, že jsem rád, že se to nenatočilo. Měl to být obrázek ze života gymnazijních studentů, ale zároveň jsem byl ovlivněn sovětskými filmy z výrobního prostředí a byla v tom taková, z dnešního pohledu trapná snaha o optimistické vyznění. Potom jsem si někde přečetl, že filmový režisér musí být vysoce tělesně zdatný, že je to profese, která vyžaduje fyzickou připravenost, aby ustál stres spojený s natáčením. A já jsem si uvědomil, že nejsem tenhle typ člověka kondičně připraveného, nejsem sportovec. Tak jsem se aspoň začal sprchovat každé ráno studenou vodou kvůli otužilosti. To mi vydrželo do pokročilé dospělosti. A jak nastal ten obrat, který vás nasměroval na filozofickou fakultu? Na filozofické fakultě se nabízelo vystudovat něco, co by mě mohlo živit jako učitele. Začalo to tím, že na gymnáziu jsem působil v Socialistickém svazu mládeže, ve třetím ročníku jako předseda celoškolského výboru a ve čtvrťáku jsem měl na starosti politické vzdělávání. To se organizovalo tak, že vybraní učitelé připravili nějakou přednášku. Třeba zrovna Kožmín mluvil o klasicích marxismu. A pak se stalo, že mi jeden učitel z programu vypadl a já jsem se odhodlal nastoupit místo něho jako lektor. Byl jsem v posledním ročníku, ale tu lekci jsem měl pro první ročník, třídu B, což byly samé holky svazačky. Tím pádem jsem poprvé v životě něco přednášel, a to v rámci ideologického vzdělávání SSM. Když jsem viděl rozšířené oči těch dívek, jak na mě koukaly, když jsem tam improvizoval o tom marxismu a aktuální mezinárodní situaci, tak mě napadlo, že možná v sobě mám nějakou jiskru a mohl bych být učitel. Vzpomínám si, jak mne zaskočily otázkou, co si myslím o kapitánu Minaříkovi, který se tehdy zrovna slavně vrátil ze Svobodné Evropy, uspořádali s ním tiskovou konferenci, ale já jsem zrovna jeho případ ve zprávách neviděl, protože jsem byl ten večer v brněnském Filmovém klubu v kině Jalta na filmu Věry Chytilové Sedmikrásky. 5 Zrovna se podávaly přihlášky na vysokou školu, tak jsem si zvolil učitelský obor český jazyk a občanská nauka. Tuhle kombinaci proto, že jsem chtěl filozofii, ale tak, abych to mohl použít v praxi jako učitel. Učitelskou variantou filozofie byla občanská nauka. Měli jsme tam ovšem i speciální předměty jako metodiku občanské nauky v podání profesora Františka Frendlovského, 6 známého tím, že vyžadoval celé pasáže nazpaměť, studenty hodnotil podle úhlednosti poznámek, kontroloval šířku okrajů apod. Ale už v té přihlášce, jakoby v pozadí, byla myšlenka, že je na Filozofické fakultě v Brně filmová věda jako fakultativní třetí obor. Člověk mohl studovat svoji kombinaci, ale navíc si, dle vlastního zájmu, mohl zapsat přednášky z filmové vědy. S perspektivou, že takhle to udělám, jsem se přihlásil na tuto fakultu. A Zdeněk Kožmín mi řekl: Jakmile se tam dostanete, vyhledejte Zdeňka Smejkala. 7 Takže na Zdeňka Smejkala vás navedl Zdeněk Kožmín? Smejkal ovšem od roku 1974 oficiálně nemohl učit. Jak jste si jej vymohli? Zdeněk Smejkal byl na fakultě stále zaměstnán. Pouze měl zakázáno přednášet. Nevím přesně, o co všechno se staral, snad měl na starosti i civilní obranu. Filozofická fakulta se ke svým zaměstnancům, kteří neprošli stranickými prověrkami, zachovala velmi dobře. Třeba bývalý šéfredaktor Rovnosti Bohumil Marčák 8 byl 5 Sedmikrásky, 1966, r. Věra Chytilová. 6 Prof. PaedDr. František Frendlovský, CSc. ( ), od r docent Pedagogické fakulty od roku 1960, v letech profesor oboru pedagogika. 7 Doc. PhDr. Zdeněk Smejkal (*1927), historik filmu, univerzitní pedagog a zakladatel filmové vědy na Masarykově univerzitě. 8 PhDr. Bohumil Marčák, CSc. ( ), novinář, fotograf, dokumentarista-archivář, historik české žurnalistiky; v letech šéfredaktor Rovnosti, vědecký pracovník katedry české literatury a literární vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. 3

4 pořád zaměstnaný na katedře české literatury. My jsme ho potkávali, měl svoji pracovnu, jenom nesměl učit. Někteří ale, jako třeba Oleg Sus, 9 museli odejít. Zdeněk Smejkal se navíc staral o provoz kinosálu a pořádal filmové projekce. Trošku to souviselo s Měsícem československo-sovětského přátelství, protože některé Smejkalovy projekce se odehrávaly v rámci aktivit toho měsíce přátelství v listopadu. I když nesměl přednášet, měl důvěru jako odborník, který může zabezpečit projekce sovětských filmů. Můj první ročník proběhl víceméně bez filmové vědy, protože zrovna to byla doba, kdy to v katalogu předmětů nebylo. Takže jsem věděl, že tady Smejkal je, věděl jsem, kdo to je, míjeli jsme se na chodbě, často se o něm mluvilo v prostředí filmového klubu, ale pořád jsem ho vlastně nekontaktoval. Do sedmdesátých let také spadá začátek vaší spolupráce s Filmovým klubem a zároveň Rovností, je to tak? Legitimaci Filmového klubu Brno jsem měl od podzimu S tatínkem jsme si čas od času zajeli autem na nějaký film. Tenkrát to bylo v kině Světozor a první snímek, který jsme takto viděli, byl Dodes ka den 10 od Akiry Kurosawy. Následoval Oidipus král 11 od Piera Paola Pasoliniho a Lovecké výjevy z Dolních Bavor 12 Petera Fleischmanna. V červnu 1976 jako každý rok Filmový klub rozdával anketu, kde se hodnotily filmy, které se hrály v uplynulé sezóně. Zároveň tam byla výzva, že kdo chce spolupracovat s klubem a pomáhat mu, má na sebe napsat kontakt. Takže jsem už v létě 1976 byl na první schůzce. Jednatel Pavel Rabušic přišel s návrhem, že by Filmový klub Brno mohl vydávat svůj občasník. Ředitel Správy městských kin Karel Kovařík 13 byl vstřícný, ale požadoval, aby ten časopis měl někoho, kdo na to dohlédne po stránce ideové a profesionální. Správa městských kin měla takzvanou Radu SMK, složenou z různých osobností kulturního a politického života v Brně, a členem té rady byl i vedoucí kulturní rubriky v Rovnosti Jan Chmelíček. 14 Přečetl si to naše první číslo, které jsme připravili, a řekl Haně Rabušicové, předsedkyni výboru Filmového klubu, že mu zrovna ukončil spolupráci filmový kritik Petr Klimpl, 15 který byl psycholog, navíc studoval medicínu a chtěl se soustředěněji věnovat svému mateřskému oboru. Takže Rovnost hledala nového recenzenta. Hana Rabušicová mě poslala do redakce představit se Chmelíčkovi a řekla: Nemusíš se bát, je to mladej kluk. A skutečně, Jan Chmelíček měl tehdy nějakých 27 let a byl velmi otevřený a přátelský. Domluvili jsme se a od května 1977 začaly vycházet mé recenze v Rovnosti. Brzy mne také Chmelíček seznámil s Jiřím Pavlem Křížem, 16 jehož ostře kritický žurnalistický styl jsem obdivoval a se kterým jsme se občas o úkoly dělili, třeba když bylo třeba recenzentsky zvládnout Filmový festival pracujících. Někdy na podzim 1977 za mnou přišla spolužačka Kateřina Veselá, studentka kombinace čeština srbochorvatština. My jsme se srbochorvatistkami byli v jedné studijní skupině, zatímco na občanské nauce jsme měli společné semináře s kombinací filozofie historie. Na filozofii jsem poznal coby spolužáka Pavla Barana, 17 dnes významného filozofa, a taky Josefa Kroba, 18 dnešního děkana naší fakulty. 9 PhDr. Oleg Sus ( ), estetik, literární vědec a kritik, spolupracovník měsíčníku Host do domu, mj. autor knihy Metamorfózy smíchu a vzteku (Krajské nakladatelství, 1963). 10 Dodesukaden, 1970, r. Akira Kurosawa. 11 Edipo re, 1967, r. Pier Paolo Pasolini. 12 Jagdszenen aus Niederbayern, 1969, r. Peter Fleischmann. 13 PhDr. Karel Kovařík, v 70. letech vedoucí Správy městských kin v Brně, později redaktor nakladatelství Blok, od počátku 90. let majitel nakladatelství Littera. 14 PhDr. Jan Chmelíček (*1949), v 70. a 80. letech vedoucí kulturního oddělení Rovnosti, později redaktor Práva a tiskový mluvčí Jihomoravského kraje. 15 MUDr. Petr Klimpl, CSc., absolvent všeobecného lékařství na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně, psychoterapeut, fotograf, publicista. 16 Jiří Pavel Kříž (*1947), novinář, filmový, divadelní a literární kritik, v letech šéfredaktor revue Rok. 17 PhDr. Pavel Baran, CSc. (*1957), působí na Filozofickém ústavu AV ČR, učil na Vysoké škole ekonomické v Praze a poté na Filozofické fakultě Ostravské univerzity, kde přednáší do současnosti. 4

5 Kateřina Veselá se podobně jako já zajímala o film a přišla s nápadem, že ona a její kamarádky se domluvily, že by měly zájem o filmovou vědu. Šly patrně nejdřív za samotným Zdeňkem Smejkalem, jestli by to neotevřel, a on jim řekl, že nesmí přednášet, ale možná kdyby napsaly dopis děkanovi, tak mu to bude povoleno. Před Bedřichem Šindelářem 19 byl děkanem Milan Kopecký 20 a mám dojem, že to ty holky konzultovaly s ním. A ten řekl něco jako: Když já jsem byl děkanem, tak tady filmová věda byla! Už nevím, jak přesně to bylo, ale ta petice, tedy jakási žádost děkanovi Šindelářovi, že bychom chtěli přednášky Zdeňka Smejkala, byla příznivě přijata a Smejkal dostal povolení scházet se s námi a přednášet filmovou vědu. Nebylo to ovšem v oficiálním rozvrhu a na konci nebyla zkouška ani zápočet. Jak vypadala tehdejší výuka? Scházeli jsme se vždycky na jednu dvouhodinovku v pracovně Zdeňka Smejkala, kde je dnes profesor Jiří Voráč. 21 Studijní skupina byla kolem deseti lidí, někdy osm, jindy pět. Seděli jsme kolem toho kulatého stolu a Zdeněk Smejkal mě hned na té úvodní hodině uvítal jako někoho, kdo už píše do Rovnosti, což bylo naše první vzájemné setkání. Ty lekce nebyly nějak diferencovány, že by to tvořilo nějaké speciální předměty jako teorie nebo dějiny. Smejkal fakticky učil všechno dohromady. Takže jsme se zabývali i filmovou řečí podle Jerzyho Płażewského, 22 takovým tím gramatickým přístupem k filmovému jazyku. Ale trochu i filmovými dějinami. Ale spíš ve vztahu k tomu jazyku. Zdeněk Smejkal byl vybaven některými výukovými filmy na 16mm pásu. Měl třeba filmy o filmové řeči. Měl také k dispozici kopii gruzínského krátkého filmu beze slov Slunečník. 23 Když byl v dobrém rozmaru, tak ho dal k lepšímu. Kde se tedy v té době promítalo? Přímo v pracovně spustil 16mm promítačku. Tam jsme se dívali na ten výukový film o filmové řeči. Pamatuju si, že tam byla ukázka z filmu Jeřábi táhnou 24 Michaila Kalatozova, slavná sekvence kameramana Sergeje Urusevského, kdy umírá Boris a v agónii se mu zjeví představa, že má svatbu s Veronikou a nad ním se točí břízy. A právě na té ukázce Smejkal vysvětloval vnitřní monolog jako specifický filmový postup, kdy vidíme obrazy, které táhnou v mysli hrdiny. Zdeněk Smejkal tedy svoji výuku doprovázel i konkrétními filmy? Pamatuji si, že odkazoval k aktuálním filmům, které běžely v kinech. A nějak jsem čekal, že svou výuku bude opírat o ty filmy, co jsme hráli v klubu, o Bergmana nebo Buñuela. A on si vždycky vzal za příklad nějaký komerčák, na kterém já jsem v kině ani nebyl. Třeba Odsouzená střela 25 nebo takové věci. A bylo vidět, že se snaží přiblížit výklad naší divácké zkušenosti. Ale tam byl kámen úrazu, protože moje divácká zkušenost byla 18 Prof. PhDr. Josef Krob, CSc. (* 1956), filozof, děkan a profesor na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, autor knihy Hledání času, místa a smyslu (Masarykova univerzita, 1999). 19 Prof. PhDr. Bedřich Šindelář, DrSc., ( ), český historik, v letech byl děkanem FF MU, mj. autor knihy Hon na čarodějnice: západní a střední Evropa v století (Svoboda, 1986). 20 Prof. PhDr. Milan Kopecký, DrSc. ( ), literární historik a editor, zabývající se především dobou renesance a baroka; jeden z žáků Franka Wollmana; od r řádný profesor, v letech děkan FF, mj. autor knih Pokrokové tendence v české literatuře od konce husitství do Bílé hory (Univerzita J. E. Purkyně, 1979) a Český humanismus (Melantrich, 1988). 21 Prof. PhDr. Jiří Voráč, Ph.D. (*1965), filmový historik, od r vedoucí Ústavu filmu a audiovizuální kultury, autor knižních monografií Český film v exilu. Kapitoly z dějin po roce 1968 (Host, 2004) a Ivan Passer. Filmový vypravěč rozmanitostí aneb od Intimního osvětlení k Nomádovi (Host, 2008). 22 Jerzy Płażewski (*1924), polský filmový historik, teoretik a kritik, mj. autor knih Filmová řeč (Orbis, 1967) a Dějiny filmu (Academia, 2009). 23 Qolga, 1967, r. Michail Kobachidze. 24 Leťat žuravli, 1957, r. Michail Kalatozov. 25 Shinkansen daibakuha, 1975, r. Junya Satō. 5

6 jiná. Já jsem prostě opovrhoval těmi komerčáky. Často jsem na ně ani nešel. A naopak jsem očekával, že se jeho výklad bude opírat o umělecké filmy. Ale o nich jsme mluvili celkem málo. Smejkalova výuka byla, z dnešního pohledu, velmi elementární, protože my dnes máme celou tu naši disciplínu rozdělenou do konkrétních předmětů, zatímco tenkrát to bylo jakoby ve stavu zrodu, podobně jako když v antice byla filozofie matkou věd a v ní všechno matematika, poetika i astronomie. Takže od Smejkala jsme dostávali v rámci jeho výuky jakousi filmovou pravědu. Jednou se třeba zmínil: A víte, že existuje i zvláštní disciplína, která se zabývá jenom teorií vyprávění? Říká se jí naratologie. A to bylo zároveň všechno, co jsme se o teorii vyprávění mohli za těchto podmínek dozvědět. Další důležitá dimenze Smejkalova působení byly projekce v kinosále. Kdysi jsem si zapisoval každý film, který jsem viděl, včetně jeho hodnocení, do deníku, kde jsem měl takovou písmeno-číselnou škálu A, B, C, D a každé to písmeno mělo ještě tři stupně 1, 2, 3. Teď jsem listováním zjistil, že první projekce v kinosále se Smejkalem, kterou jsem zažil, byla v úterý 5. dubna 1977, což bylo ještě před tím, než jsme ho začali kontaktovat. Projekce v kinosále totiž nesouvisely s naší výukou. Byly jaksi pro všechny, všeobecně vzdělávací projekce z dějin filmu. A co se tam promítalo za filmy? 5. dubna 1977 v v kinosále běželo pásmo filmů Georgese Mélièse Cesta na Měsíc, 26 Palác tisíce a jedné noci, 27 Ďáblovy taškařice aneb 4000 ďábelských kousků, 28 Ježibaba, 29 Podmořský tunel, 30 Ďábelský nájemník, 31 Zázračná vodoléčba, 32 Dobytí severního pólu. 33 Potom následovala o 14 dní později, tedy 19. dubna 1977, další projekce, a to byly německé filmy Pražský student 34 z roku 1913 a Symfonie velkoměsta 35 z roku A potom, zase za 14 dní, tedy 3. května 1977, se promítal Upír Nosferatu. 36 Zdeněk Smejkal byl přesvědčen, že němé filmy se opomíjejí. Že studenti je opomíjejí, že se o nich málo píše, málo se o nich mluví, málo se hrají ve filmovém klubu a že je to třeba napravit. Proto ty projekce začal Mélièsem, pokračoval německým filmem před expresionismem, potom expresionismem a 17. května 1977 to byla Metropolis 37 Fritze Langa opět v kinosále. Potom skončil semestr, bylo léto a další projekce nastaly na podzim A já si teď nejsem jistý, zda jsem nějaké to promítání nevynechal. Možná další projekce byla skutečně až 8. listopadu 1977, a to byl už Měsíc československo-sovětského přátelství a promítal se geniální ukrajinský film Sergeje Paradžanova Stíny zapomenutých předků. 38 Věděl jsem od Jaromíra Nováka 39 z filmového klubu, že ten film je úžasný. On se v klubu hrál na podzim 1976, ale já jsem na něj nešel, protože jsem netušil, že je tak důležitý. Takže jsem dychtivě využil tuto projekci v Dodnes si pamatuji předmluvu Zdeňka Smejkala, protože on postupoval tak, že o tom filmu napřed rozsáhle mluvil. A ta předmluva obsahovala sdělení, že hrdinovi na začátku zachrání život jeho bratr, když se postaví pod padající strom, čímž mu předává štafetu lidskosti Čili Zdeněk Smejkal prozradil hodně z toho příběhu, který teprve uvidíme. Byl tehdy fascinován celým tím proudem takzvaného poetického neboli folkloristického, malířského sovětského filmu. Tehdy také v časopise 26 Le Voyage dans la lune, 1902, r. Georges Méliès. 27 Palais des Mille et Une Nuits, 1905, r. Georges Méliès. 28 Les quatre cents farces du diable, 1906, r. Georges Méliès. 29 La fée Carabosse ou Le poignard fatal, 1906, r. Georges Méliès. 30 Le Cauchemar franco-anglais, 1907, r. Georges Méliès. 31 Un locataire diabolique, 1909, r. Georges Méliès. 32 Hydrothérapie fantastique, 1909, r. Georges Méliès. 33 À la conquête du pôle, 1912, r. Georges Méliès. 34 Der Student von Prag, 1913, r. Stellan Rye, Paul Wegener. 35 Berlin: Die Sinfonie der Großstadt, 1927, r. Walter Ruttmann. 36 Nosferatu, eine Symphonie des Grauens, 1922, r. Friedrich W. Murnau. 37 Metropolis, 1927, r. Fritz Lang. 38 Tini zabutych predkiv, 1964, r. Sergej Paradžanov. 39 Ing. Jaromír Novák, dlouholetý lektor a člen výboru Filmového klubu Brno, nyní konzultant informačních systémů, cestovatel a dobrodruh. 6

7 Slovenské divadlo vyšel rozsáhlý článek o tomto fenoménu sovětské kinematografie a v kinech slavil úspěchy muzikál Cikáni jdou do nebe. 40 Následnou projekci v kinosálu FF jsem viděl za 14 dní, tedy 22. listopadu v a to byl Niko Pirosmani, gruzínský film Georgije Šengelaji z roku 1969 o naivním malíři Pirosmanišvilim. O týden později následoval Andrej Rublev! 41 Byl o něj gigantický zájem. Smejkal to zorganizoval v kině Světozor, což bylo standardní sídlo Filmového klubu, a tam si to představení objednal. Mnoho studentů chtělo Andreje Rubleva vidět, i mnoho zdejších ctihodných profesorů. Tak to Smejkal uspořádal tam. Potom ve svých záznamech nemám dlouho nic o Smejkalově promítání. Pokračovalo i v dalších letech, kdy jsem působil v Třebíči-Borovině jako učitel na učilišti. Občas jsem si na večer zajel do Brna a nějakou tu projekci se Smejkalem ještě zažil: Elektru 42 od Michalise Kakojannise, Devět dní jednoho roku 43 Michaila Romma. Zdeněk Smejkal ovšem působil se svými úvody i mimo fakultu Smejkal byl v Brně jako jediný schopen živě uvádět filmy a zároveň k nim případně vést diskusi. Studenti architektury, mezi nimi Karel Doležel, 44 vymysleli cyklus, kterému dali název Malá filmová akademie. Odehrával se v předváděcí síni Krajského filmového podniku v tehdejší Chorázově, dnes Jezuitské ulici, kde byla samozřejmě i možnost širokoúhlé projekce. Obrátili se na Smejkala, protože věděli, že jen on dokáže ten film nejenom uvést, ale i následně vést diskusi. A zároveň mu tím dali platformu k veřejnému působení. Měli to pod svazem mládeže na VUT a na první takovéto projekci jsem byl v pondělí 13. prosince 1977 v h, kdy se promítal film Krzysztofa Zanussiho Iluminace. 45 Já jsem ho už viděl dříve, ale tady to bylo se Smejkalovou předmluvou a potom diskuse. A další projekce v rámci té filmové akademie následovaly zajisté jsem nebyl na všech, ale několik svých oblíbených filmů jsem tam viděl. Třeba v pondělí 21. března 1978 Lásky jedné plavovlásky, 46 ale nekonalo se to v té malé předváděčce, ale v budově Ústřední půjčovny filmů na Koněvově v Brně. Protože se o Formanův film čekal větší zájem, dali ho do většího sálu. A další projekce v rámci téhle filmové akademie byla 4. dubna 1978 opět na Chorázově a byla to moje milovaná Zvětšenina 47 od Michelangela Antonioniho. A ještě dva tituly tam byly pro mě důležité. Sovětský film Když skončilo dětství 48 od Sergeje Solovjova jsem měl správně vidět dřív, ale prostě se stalo, že jsem ho zhlédl až v rámci té akademie. Ten mě tedy nadchl. To bylo 16. ledna 1978 v Měsíční dvůr 49 Márty Mészárosové je pro mě teď trochu záhadou, protože bych přísahal, že vidím Smejkala, jak to uvádí na Chorázově, a slyším jeho slova, že Maďaři jdou prsama do problémů, i jeho interpretaci onoho pochmurného filmu ale podle mého filmového deníčku jsem to viděl v pátek 17. března 1978 v v kině Světozor. Bylo to v letech rostoucího zájmu o maďarskou kinematografii, kdy jsme se odtamtud snažili vidět všechno, co se dalo. Širokoúhlý černobílý snímek s absurdně doslovným českým názvem Měsíční dvůr původní maďarské Holdudvar znamená kolo kolem měsíce pocházel už z roku 1968, ale byl k nám, podobně jako jiné maďarské artové filmy, uveden s mnohaletým zpožděním. 40 Tabor uchodit v něbo, 1975, r. Emil Loteanu. 41 Andrey Rubljov, 1966, r. Andrej Tarkovskij. 42 Ilektra, 1962, r. Michalis Kakojannis. 43 Děvjať dněj odnogo goda, 1961, r. Michail Romm. 44 Ing. arch. Karel Doležel (*1954), projektant a architekt, od roku 1994 působí na Fakultě architektury VUT v Brně. 45 Iluminacja, 1973, r. Krzysztof Zanussi. 46 Lásky jedné plavovlásky, 1965, r. Miloš Forman. 47 Blow-up, 1966, r. Michelangelo Antonioni. 48 Sto dněj posle dětstva, 1974, r. Sergej Solovjov. 49 Holdudvar, 1968, r. Márta Mészáros. 7

8 Je poměrně zajímavé, že Zdeněk Smejkal byl mimo oficiální dění oficiálně neučil, nebyl uveden v katalogu přednášek ale zároveň měl úvody k projekcím, vedl následné diskuse Možná bych měl dodat ke Zdeňku Smejkalovi důležitou okolnost. On byl mimořádně oblíbený učitel a jeho přednášky, ať už ty veřejné, kde uváděl filmy, nebo ty uzavřené pro nás, byly nesmírně populární. A k tomu mimo jiné přispívala jeho aura politicky nekonformního člověka. Všichni věděli, že nesmí přednášet, a zároveň byl jeho výklad provázen různými špílci, které směřovaly k režimu, ve kterém jsme žili. Přednášel vždy polemicky. Každé jeho vystoupení bylo výrazem nesouhlasu s aktuálním stavem věcí. Vzpomínám si, že on snad to ani nebylo při nějakém tom veřejném vystoupení, ale spíš v uzavřenějším kroužku naší výuky třeba řekl: Ti, kdo to tady kočírujou, čímž se vyjádřil o nejvyšším vedení. Některým lidem z řad mých známých to trošičku vadilo. Protože při jeho vystoupeních byla atmosféra jako na koncertech nonkonformních písničkářů, kde se čekalo, co kdo řekne mezi těmi písničkami. A u Smejkala se čekalo, co řekne v té předmluvě nebo v té diskuzi. Co řekne za hlášku, která všechny potěší, protože bude výrazem nějakého trochu opozičního postoje. V té době ovšem bylo více učitelů, kteří občas řekli něco, co mohli studenti brát jako projev názorové nezávislosti. Dokonce i bývalý děkan Milan Kopecký, který nás měl na literární komparatistiku. Prakticky šlo o nahlédnutí do světové literatury a bylo to založeno na referátech. Například dvě dívky z romanistiky přednesly fascinující vystoupení o díle Françoise Rabelaise Gargantua a Pantagruel, s využitím teorie Michaila Bachtina. Do hodiny literární komparatistiky Kopecký jednou vtrhl s knížkou a volal: Právě vyšla sbírka Oldřicha Mikuláška! Básníka, který nesměl deset let vycházet a přitom byl daleko straničtější, než mnozí z těch, kteří mu bránili! Šlo o výbor Červenec (1980) z brněnského nakladatelství Blok. Takže se stávalo občas, že některý učitel řekl něco polemického, ale některá tato vystoupení byla od učitelů, u nichž se vědělo, že to mají ve straně zabezpečené. Ale Zdeněk Smejkal byl ze strany vyloučen, a proto to od něj znělo věrohodněji. Smejkalova schopnost do jakéhokoliv svého vystoupení vložit drobný moment, ve kterém se distancoval od stavu věcí, zvyšovala jeho oblibu. Jak se to například projevovalo? Často ve svých kritických poznámkách polemizoval s praxí Ústřední půjčovny filmu, jaké filmy byly nakupovány do našich kin. Tenkrát se u nás hrál španělský snímek, který se jmenoval Regentka. 50 Já jsem na něm tehdy nebyl, ale on doslova prohlásil, že se kupují takové sračky jako Regentka namísto hodnotnějších filmů. Také vždycky hájil českou novou vlnu, takže když uváděl například Formana, dal najevo nesouhlas, že se většina těch filmů nesmí hrát. V takové situaci jsme dlouhodobě žili, ale on se to nebál kritizovat. Ještě jedna věc, která byla pro Smejkalovo působení typická, byla jeho vysoká pedagogická jasnozřivost. On se dokázal svým zkoumavým pohledem, někdy až významně zkoumavým, tak na člověka podívat a těma očima propaloval vaše svědomí. Takže jsem měl jako jeho žák pocit, že mě má naprosto rentgenově prokouknutého a že detailně ví o mých slabinách. O tom, co já nevím, co zjednodušuji, co říkám špatně, co jsem nevhodně napsal v Rovnosti, kde se mýlím A taky při různých neformálních setkáních, třeba na obědě v menze, mi třeba řekl: Jaromíre, četl jsem, co jste napsal o tom Vorlíčkovi. Vy nevíte, co znamená pojem crazy komedie! Já jsem jej vysoce respektoval a zároveň jsem věděl, že když řekne to své Jaromíre, bude následovat nějaká moje chyba. Základní věc, ve které se Smejkal cítil povinen korigovat moji práci, byla v tom, že já jsem byl nadupaný odporem ke komerci. To jsem si přinesl už z gymnázia, kde jsme žili v intelektuální atmosféře, která opovrhovala vším komerčním, měšťáckým, středněproudým atd. Šlo hlavně o popmusic, ale vztahovalo se to i k filmu. A nedávno, když jsem se setkal s některými svými spolužáky, tak jsem se od nich dozvěděl hořkou věc, že vlastně já a moji kamarádi, kteří jsme byli takhle intelektuálně vysazeni, jsme udávali tón na gymnáziu takovým způsobem, že studenti, kterým se líbil nějaký 50 La Regenta, 1974, r. Gonzalo Suárez. 8

9 zábavný film nebo písnička, měli obavu, že to není v pořádku a že to není správně. Takže my jsme vlastně svým způsobem v mladickém radikalismu terorizovali své okolí. A tenhle patos odporu ke všemu komerčnímu jsem měl i později. Ve svém filmovém deníku mám poznamenané Čelisti Stevena Spielberga. 51 Samozřejmě se v té době netušilo, že on někdy natočí filmy jako Schindlerův seznam. 52 Můj komentář ke Spielbergovi byl naprosto opovržlivý. Viděl jsem Čelisti v pátek 3. prosince 1976 ve v Zastávce a zapsal jsem si: Velice primitivní nevkusný film, naprosto bez obsahu a smyslu. Nafouknutá bublina, směšná ukázka úpadku západní kultury, hodnocení D2! Vzpomínám si, že Zdeňkovi Kožmínovi se Čelisti líbily, připomínaly mu Melvillovu Bílou velrybu. Ale pro mne byl Spielberg tímhle filmem odpad všech odpadů. A s tímhle názorovým nábojem jsem šel do kariéry filmového kritika! Občas jsem utrousil v Rovnosti, což byl list Krajského výboru KSČ, nějakou takovouto nafoukanou poznámku, takhle jsem sršel útoky na tu západní kulturu, takže nejenom někteří moji spolužáci pozdvihovali obočí, ale i Smejkal mi dal někdy najevo, že jsme to přehnal a že jsem napsal něco v tomto smyslu zbytečně vypjatého. A že jako strážce vysoce uměleckých kritérií vůbec nerespektuji zábavné žánry. Jednou mi řekl: Jaromíre, vy pohrdáte melodramatem! Já to o vás vím už dávno! Všiml si, že když má film milostnou zápletku, tak já ten film shodím a napíšu o něm něco opovržlivého. Takhle byl pro mě Smejkal strážcem zdravého filmovědného a kritického rozumu. Také psal do Rovnosti, ale v době mého publikování tam míval spíše články typu vzdělávacího, když bylo třeba výročí něčeho. A já jsem si dlouho myslel, že Smejkal nesmí publikovat, ale on mi řekl, že mu zakázali přednášet, ale psát mu nezakázali. Ale že do Rovnosti přišel Jiří Pavel Kříž, který ho jako kritika z té Rovnosti vytěsnil, a potom už Smejkal recenze nepsal. Také přispíval do Brněnského večerníku. Měl zkratku zsl. Jaromír Blažejovský v Mahenově památníku při besedě nad knihou Zdeňka Kožmína (vlevo) a Jiřího Trávníčka (uprostřed) Na tvrdém loži z psího vína, Foto Monika Kučerová 51 Jaws, 1975, r. Steven Spielberg. 52 Schindler's List, 1993, r. Steven Spielberg. 9

10 Bylo na Zdeňku Smejkalovi vidět, že několik let studoval v Polsku u Jerzyho Toeplitze a Aleksandera Jackiewicze? Projevovalo se to v těch jeho výkladech? Když Filmový klub Brno potřeboval přímé tlumočení filmů zapůjčených z Polského kulturního a informačního střediska, právě Smejkal býval angažován jako tlumočník. Tak jsem zažil přímé tlumočení Zdeňka Smejkala u debutu Jerzyho Skolimowského Popis osoby 53 nebo u filmu Wojciecha Jerzyho Hase Sanatorium na věčnosti. 54 Práce to byla těžká a nevděčná, nebyly dialogové listiny, stalo se, že se mu to nepodařilo stihnout a že jeden divák, kterého nebudu jmenovat, ale dobře vím, kdo to byl, na něj volal do kabiny: Řekněte mu, ať toho nechá, to si stačím přeložit sám! Takže to bylo nesení kůže na trh. I ve svých přednáškách občas prohodil něco, co se týkalo jeho zkušeností z Polska. On vlastně původně studoval v rámci češtiny versologii, někdy při svých teoretických přednáškách používal příměry, které vycházely z teorie verše. O epopeji Masaki Kobajašiho Lidský úděl, 55 kterou jsme tady neměli, se mi jednou zmínil, že ji viděl v Polsku. To ale bylo po mnoha letech, kdy se mě ptal na rodinu a na mé dvě dcery, protože on má také dvě dcery, a litoval, že s nimi nebyl, když byly malé, protože právě dlouhodobě pobýval v Polsku. Každopádně se o Polsku zmiňoval, ať v přednášce, či soukromě, muselo to pro něj být velmi silné. Čili ta jeho polská zkušenost se projevovala Pokud se týká vztahu k Polsku, byli jsme všichni napojeni na polský kontext, protože v době normalizace nám právě polská kultura sloužila jako vhled do světa. Odbírali jsme časopisy jako Film a Ekran, běžně jsme si kupovali polské knížky, a když v polovině sedmdesátých let vyšel Polsko-český slovník, tak nejenom já, ale všichni moji známí si ho spěchali koupit. A potom samozřejmě, když v roce 1980 vypukla stávka na pobřeží, tak jsme pořád doma měli stará rádia, která byla laděna východním směrem a ne na západ, takže jsme s obtížemi chytali Radio Luxembourg, ale naprosto jasný příjem signálu jsme měli z Varšavy nebo z Nového Sadu nebo z Tirany Takže každý večer člověk přišel domů a poslouchal, co se děje v Polsku. Tím, že jsme všichni byli ponořeni v polštině, doma jsme měli knížky o filmu, ale polovinu z nich v polštině, tak jsme to vlastně u Smejkala neshledávali ničím mimořádným. On byl akorát o jednu generaci s polštinou dál, protože to zažil už v padesátých letech. Od filozofa Jiřího Cetla 56 vím, že tenkrát u nás nesměly vycházet detektivky. Češi si vozili detektivky z Polska My jsme byli už druhá generace, pro kterou polština byla médiem kontaktu se světovou kulturou, a to nejenom polskou. Pro mne začalo toto sblížení už na gymnáziu v Zastávce, kdy měl Zdeněk Kožmín polské období, ke kterému ho přivedl můj starší spolužák básník Oldřich Ludva, 57 který obdivoval básníky, jako byli Stanisław Grochowiak, Jerzy Harasymowicz nebo Cyprian Norwid. Poslouchali jsme Czesława Niemena, skupinu SBB atd. Na fakultě jsem pak během volných oken mezi přednáškami seděl ve studovně a četl si polské týdeníky Kultura, Literatura a krakovské Życie literackie. Podle vzpomínek Zdeňka Smejkala tu začal učit výběrovou přednáškou už koncem padesátých let. Později ten obor fungoval již pod Katedrou slovanských literatur, divadelní vědy a filmové vědy, jejímž prvním doktorem byl Leo Rajnošek. 58 Setkal jste se s ním ještě v těch sedmdesátých letech? Leo Rajnoška jsem osobně poznal až po sametové revoluci. 53 Rysopis, 1965, r. Jerzy Skolimowski. 54 Sanatorium pod klepsydrą, 1973, r. Wojciech Jerzy Has. 55 Ningen no jôken I III, , r. Masaki Kobajaši. 56 Prof. PhDr. Jiří Cetl, DrSc. ( ), doktor estetiky, profesor dějin filozofie, v letech vedoucím katedry filozofie MU, mj. autor knih Český pozitivismus. Příspěvek k charakteristice jedné z tradic českého buržoazního myšlení (Univerzita J. E. Purkyně, 1981), Svět a člověk: Úvahy o utváření a kultivaci světového názoru (Horizont, 1988). 57 Oldřich Ludva ( ), básník a novinář, posmrtně mu vyšla sbírka Příběh na rozpálené žíly (Sursum, 2007). 58 PhDr. Leonard Rajnošek (* 1940), televizní scenárista a dramaturg, filmový kritik a publicista; od r asistent FF MU. 10

11 On na rozdíl od Smejkala byl z fakulty nakonec odejit definitivně a dělal skladníka v jihomoravských drůbežářských závodech. Když se mi o něm jednou Smejkal zmínil, tak řekl něco ve smyslu, že Rajnošek je stejně františkánský typ jako já, ale ještě mnohem víc, ve smyslu neprosazovat se, nebojovat a tak. V roce 1981 končíte studium češtiny prací Vývoje a proměny českého filmového scénáře. Tu vám vedl Milan Suchomel 59 a oponoval Viktor Kudělka. 60 Konzultoval jste text se Zdeňkem Smejkalem? Myslím, že jsem k tomu neměl odvahu, probírat diplomku se Smejkalem. Mám handicap, že nedokážu být dobrým žákem, nedokážu za svými učiteli chodit. Asi jsem se tak bál, že to je úplně špatně, ta diplomka, že jsem mu ji nedával číst. Zpracovával jsem ji dost samostatně. Na češtině na nástěnce visela témata diplomek. A jedno z témat, které vypsal Milan Suchomel, bylo o tvorbě Vladimíra Párala, což by mě taky možná zajímalo, a další byl ten vývoj českého filmového scénáře. Upozornila mne na to spolužačka, myslím, že to opět byla Kateřina Veselá. A já jsem na to zíral a říkal jsem si: tady o mně asi někdo ví a speciálně pro mě vypsal ten filmový scénář! Chvilku jsem váhal mám jít do toho? Je to pokyn, že tohle bude moje diplomka? Nemám si vzít toho Párala? Ale potom se jiná spolužačka zapsala k tomu Páralovi, takže bylo jasné, že tohle mám dělat já. Šel jsem za Suchomelem a on mi řekl, že to téma vymyslel Viktor Kudělka, že to byl jeho nápad a oblíbené téma a že mi vlastně tu práci povede. Dostal jsem od Suchomela kontakt na Kudělku, šel jsem ho navštívit do bytu. A on mi řekl, jaké k tomu existuje literatura, zejména A. M. Brousil, 61 kteří tři hlavní scenáristé to mají být Otakar Vávra, Karel Steklý, František Čáp. Pracoval jsem nejdřív nad teorií scénáře, což byla první část, kterou jsem konzultoval se Suchomelem. A pak jsem se objednal v knihovně Československého filmového ústavu v Klimentské ulici, aby mě tam během jednoho týdne nechali sedět a prezenčně číst ty scénáře. Z nich jsem si opisoval celé pasáže. Průběžně jsem ještě chodil na ty staré filmy, většinou do brněnského Ponrepa, nebo jsem se na ně díval v televizi v pořadu pro pamětníky. Ukázal jsem pracovní verzi Suchomelovi a pak jsem to psal načisto. A mezitím nebyla žádná další konzultace, ani s Viktorem Kudělkou. Ten byl jen na začátku toho projektu a potom to oponoval na konci. Smejkalovi jsem text neukazoval, ale on si to možná později sám našel. Mám na srdci ještě jeden problém, a sice celoživotní komplex méněcennosti, že nejsem vědec, protože můj background je novinářský, začínal jsem jako filmový kritik. Sice jsem napsal diplomku, která odpovídala tehdejším požadavkům na odborný text, ale když mě potom Zdeněk Smejkal vtahoval do některých projektů vědeckých třeba vznikal výzkumný projekt o mládeži v českém filmu a něco jsem sepsal, tak to bylo zamítnuto, neboť to všichni shledali novinářským žánrem, nikoliv odborným a vědeckým. Potom jsem ještě za minulého režimu začal postgraduální studium, ale pořád jsem se nemohl dostat do formátu toho vědeckého psaní. Když jsem něco napsal a přinesl to Smejkalovi, tak vždycky řekl, že to je příliš žurnalistické, povrchní a tak. Smejkal mě celou dobu vedl k vědě a já jsem ho vždycky zklamal. Byl zapojen do různých odborných i vědeckých projektů, možná mnohem víc na Slovensku než tady, protože jeho přijetí na Slovensku nebylo poznamenáno tím, co se dělo v českých zemích. Zkrátka měl ten vědecký standard a byl v něm respektován a mně se nepodařilo se do této úrovně dostat. 59 Prof. PhDr. Milan Suchomel, CSc. (*1928), literární historik a kritik, profesor Ústavu české literatury na FF MU, mj. autor souborů Co zbylo z recenzenta. Literární kritika (Vetus Via, 1995), Literatura z času krize šest pohledů na českou prózu (Atlantis, 1992), Příběhy lásky v české literatuře od počátků k dnešku (Host, 2000). 60 PhDr. Viktor Kudělka, CSc. (*1929), autor literárněvědných prací, teatrolog, divadelní a filmový kritik, esejista, publicista, překladatel a editor, mj. autor knih Boje o Karla Čapka (Academia, 1987), Hvězdy nad Barrandovem Průvodce po starších českých filmech. Sv. 1, To byl český milovník a Sv. 2, Ženy jeho snů (Knihkupectví M. Ženíška, 1994). 61 Prof. Antonín Martin Brousil ( ), divadelní a filmový teoretik, kritik, historik, festivalový porotce, profesor AMU a v letech rektor FAMU; mj. autor studií Film a národnost (Václav Petr, 1940), Literatura a film (A. M. Brousil, 1947). 11

12 V roce 1981 nastupujete na střední odborné učiliště obuvnické v Třebíči-Borovině, kde jste učil občanskou nauku a češtinu? Ano, učil jsem češtinu a občanskou nauku, k čemuž jsem měl aprobaci, a taky tak trošku ruštinu. Třída pletařek neměla ruštináře, tak jsem první rok učil pletařky ruštinu. Ale stále jste jezdil do Brna na ty zmiňované projekce Po škole jsem zašel na Jihomoravský národní výbor, který měl nabídku pracovních míst v učitelském oboru. Nechal jsem si od nich předložit adresy středních škol v Jihomoravském kraji, které hledaly učitele s mojí kvalifikací. Jedna byla v Holešově, další v Moravském Krumlově, dvě byly v Třebíči: jedna v Borovině a druhá v centru města. V Holešově to bylo gymnázium, ale zároveň to bylo nejdál od mého bydliště. A v Třebíči je výhoda železniční trati Brno Zastávka Třebíč, tak jsem si v Třebíči vybral ze dvou možností nikoli to chlapecké, ale dívčí učiliště, protože jsem měl pocit, že tam mi práce líp půjde. Každé ráno kolem šesté jsem nastoupil do vlaku, ten mě dovezl do Boroviny a odtud jsem po druhé hodině odpoledne mohl zase nasednout do vlaku a buď vystoupit v Zastávce, kde jsem bydlel, nebo jet o 35 minut dál, a byl jsem v Brně. A tam jsem si zašel do Filmového klubu, nebo jsem tam měl nějaká setkání, nebo jsem šel na Filozofickou fakultu podívat se na film, který uváděl Smejkal. V Třebíči-Borovině jste působil do roku Zároveň jste ale roku 1977 spolupracoval s Rovností. Ta spolupráce trvala, nebo tam bylo nějaké přerušení? Spolupracoval jsem stále, pořád jsem publikoval. V Rovnosti mi vycházely zhruba tři recenze měsíčně, během FFP i tři čtyři týdně, občas nějaký sloupek, skoro za každou dávali 100 Kčs honorář, daň byla 4 koruny, takže 96 korun za recenzi. A musíte si to přepočítat na tehdejší platové poměry, nejlepší je koeficient 1:10. Takže já jsem vlastně za řádků textu, za necelé dvě normostrany, dostal ekvivalent dnešního tisíce korun. A pokud jsem měl jako student maximální prospěchové stipendium 350 Kč a k tomu nějaké tři stovky za Rovnost a bydlel jsem u rodičů, tak jsem si žil úžasně. Když jsem potom měl příjem z učitelského zaměstnání, bylo to ještě lepší. Mohl jsem si kupovat knížky, mohl jsem si dovolit letecký zájezd do Sovětského svazu a ještě jsem si uspořil spoustu peněz. Hodně mne bavila ta možnost kriticky se projevit, do něčeho svým článkem zasáhnout, vyjadřovat vlastní názory. Takže jsem psal dál, i do Brněnského večerníku, a čekal jsem na okamžik, kdy se jim v Rovnosti uvolní místo a oni mě přijmou jako redaktora. Což skutečně Jan Chmelíček takto plánoval a byl jsem tam nahlášený jako kádrová rezerva. V té Třebíči jsem odučil čtyřletý cyklus. První rok jsem tam byl jako začátečník, další rok mi dali třídu, pro niž jsem byl třídní učitel, a s tou jsem došel do závěrečného třetího ročníku, a pak jsem v nejlepším odešel. Tedy v době, kdy jsem si tu práci nějak užil, už mi dala všechno, co mi měla dát. Z filozofické fakulty na učiliště Jak vlastně probíhala ta samotná volba povolání po škole? Na konci studia mi Zdeněk Smejkal nabídl, že se zná se Zdeňkem Štáblou, 62 u kterého se může přimluvit, abych dostal práci v Československém filmovém ústavu v Praze. Ale co by ze mě bylo? Takový ten netopýr, co celý život tráví v projekčních místnostech? Měl jsem pocit, že skoro všichni, kdo tam pracovali, předčasně umřeli. Přišlo mi to jako něco, čím absolutně nemůžu svůj profesní život začít. Jako těžký introvert jsem postrádal především životní praxi a sociální zkušenosti. Takže učiliště mi vyhovovalo. Ocitl jsem se v prostředí, které nebylo smrtící, protože to byly holky, ale bylo dost divoké na to, abych tam za ty čtyři roky 62 Zdeněk Štábla ( ), filmový historik, mj. autor knih Slavné postavy světové filmové veselohry (Československá společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí, 1963) a Český kinematograf Jana Kříženeckého (Československý filmový ústav, 1973). 12

13 zažil skoro všechno, co může učitel zažít. Čtyři roky jsem strávil v každodenní konfrontaci a získal spoustu empirie, člověk tam přicházel do kontaktu s rodiči těch holek i s různými lidskými příběhy a to vše mi pomohlo trochu zmenšit sociální a zkušenostní handicap, který byl pro mne tak tíživý. To musel být skutečně škola života, nastoupit na dívčí učiliště ve čtyřiadvaceti letech Bylo to bezvadné. Získal jsem přezdívku Levis, protože jsem si v srpnu v Budapešti koupil jeansy značky Levi Strauss a v nich jsem vyučoval. Znalosti kinematografie jsem používal jako bonus. Když byly hodné, tak jsem jim vyprávěl nějaký film. Některé trháky jsem viděl dřív, než byly v distribuci, třeba Vetřelce. 63 Problém jsem měl s dozorem na chodbě o přestávkách. Nejobávanějšímu kolegovi stačilo se na té chodbě jenom ukázat; učenky byly zalezlé ve třídách a nevystrčily nos. Když já jsem se o přestávce na chodbě objevil, seběhly se, nabízely mi kousnout si z jejich svačiny a tak. Tím pádem jediné, co jsem pro klidný průběh přestávky mohl udělat, bylo zalézt do sborovny a nevystrčit nos. Takže mi vyšlo, co jsem si přál. Být nějakou dobu v terénu, poznat život v nejdivočejších formách, což říkám s nadsázkou, ale zažil jsem tam třeba povodeň nebo invazi tankové brigády Československé lidové armády. Nějaký šílený důstojník rozkázal, že tanky pojedou civilní zónou, takže poprvé od roku 1968 se na Třebíčsku hrnuly tanky ulicemi vesnic a měst, ničily asfalt, vrážely do stěn, padaly do potoka Zároveň jsem neztrácel kontakt s brněnskou kulturní scénou, měl jsem tam přátele a kamarádky, chodil jsem na Provázek, přijal jsem výzvu Jiřího Pavla Kříže podílet se na projektu vznikajícího jihomoravského kulturního časopisu, který pak dostal název Rok Vzpomínám si také, že mi Zdeněk Smejkal navrhl na fakultě půlúvazek. Ale moji rodiče s tím tehdy ostře nesouhlasili, protože to považovali za existenčně nejisté. Tak jsem do toho nešel, a tím jsem si vlastně jako by zkrátil vědecký život, protože jsem už mohl být vědecky do něčeho zapuštěn a místo toho jsem byl učitelem na učňáku. Ale nelituju toho! To byly roky největší empirické smršti, jakou jsem kdy zažil. Vedle zastáveckého gymnázia byla ta práce v Třebíči-Borovině dobou, kdy jsem měl pocit největšího osobnostního skoku. Že jsem se zformoval a dotvořil. V létě 1985 jsem nastoupil do novin. Jakmile jsem byl zase zpátky v Brně, následovala nabídka Zdeňka Smejkala vyučovat na filmové vědě. Nastupujete tedy do Rovnosti a zároveň jako externista na Katedru věd o umění, která se po dvou letech přejmenovala na Katedru marxisticko-leninské estetiky a věd o umění. A zde jste na tom oddělení divadelní a filmové vědy, které se pozvolna začalo rozvíjet, učil třeba teorii filmu, k tomu navázaný seminář, dějiny českého a slovenského filmu. Jak to vypadalo s počtem studentů, on to vlastně stále byl fakultativní obor. Změnilo se to z dob těch vašich partyzánských studií v sedmdesátých letech? Počet byl zhruba stejný, ale ti studenti byli úplně jiní. Jedním z nich byl například Jiří Voráč. Musím ještě říct, že s ním jsem se seznámil na výletě v lese. V dobách, kdy jsem učil v Třebíči-Borovině, jsem si v Rovnosti přečetl nějaký sloupek o údolí Chvojnice a říkal jsem si, že si tam udělám výlet. A úplně ten samý nápad měla skupina lidí kolem Jiřího Voráče a mezi těmi lidmi byla moje mladší spolužačka z gymnázia Yvetta Foralová. 64 Takže když Yvetta ve vlaku zjistila, že tím stejným směrem jedu, tak mě seznámila s celou skupinou. Chodila tehdy s Milošem Voráčem. A tak jsme šli lesem a povídali jsme si o filmech. A hlavně o Tarkovském a Andreji Rublevovi. To byla doba, kdy každá debata o filmu končila u Tarkovského. Dva lidi spolu třeba pili, pak zjistili, že oba viděli Andreje Rubleva, a až do rána bílého ten film rozebírali. Takže jsme šli tím lesem, bavili jsme se o Tarkovském, a tak jsem se seznámil s Jiřím Voráčem. 63 Alien, 1979, r. Ridley Scott. 64 Mgr. Yvetta Voráčová, absolventka oborů čeština - dějepis na FF MU, moderátorka Rosické kabelové televize (1994), dramaturgyně Československé, resp. České televize (mj. Manéž Bolka Polívky, Bolkoviny, Kuchařská pohotovost). 13

14 A potom mi Smejkal řekl, že je potřeba rozjet výuku, že by mě do toho chtěl zapojit a že se s tím nesmí váhat, protože má zájemce, který za ním pořád chodí a domáhá se toho a je to nějaký Jirka Voráč. A ta studijní skupina byla vynikající. Každý byl sám o sobě osobnost, měli i nějaké kreativní výstupy, někteří byli aktivní v divadle a podobně. Byli to lidé nádherní, na které vzpomínám nesmírně rád, a zároveň to byli radikálové na poli divadelní kritiky. Snažil jsem se je zapojovat do Rovnosti, kde jsem redigoval divadlo a film. Takže Jiří Voráč začal psát filmové recenze, Hana Klučarová, 65 Pavlína Jánská, 66 Igor Košut 67 nebo Aleš Bergman 68 psali o divadle, Marek Pivovar 69 sledoval oboje. Rovnost posílala automobil do regionálních divadel, Hana Klučarová jezdila do Jihlavy. Tak jsem byl jejich učitel, ale zároveň kolega kritik a potkávali jsme se i na divadelních festivalech a premiérách. Byla to také velká éra folkových festivalů, které měly příchuť opozice, jel jsem třeba na Folkový kolotoč do Břeclavi a zase tam potkávám Voráče a spol. Ale zároveň mé postavení bylo choulostivé v tom, že jsem byl představitel Rovnosti, který rediguje jejich články jakoby za tu politickou stranu, která ony noviny vydávala. Šéfredaktor věděl, že spolupracuju se svými studenty, měl jsem svolení jednou týdně odpoledne učit, dokonce jsem výchovu mladých dostal jako stranický úkol. Čili ta věc byla veřejná, ale zároveň v sobě měla delikátní moment, že to byli lidé opozičně uvažující a já jsem je vedl jako někdo, kdo je tváří té komunistické Rovnosti. Rok jsem pracoval v novinách jako bezpartijní, pak jsem byl ve dvouleté kandidátské lhůtě a jen asi třináct měsíců před převratem jsem byl řadovým členem KSČ. Ale moje postavení bylo od počátku kádrově silnější, protože redaktory Rovnosti kryl krajský výbor strany. Nemůžu říct, že bych byl jako učitel podroben nějakému tlaku nebo problémům. Když jsem studoval češtinu, tak nám například vůbec nepřednášeli o poválečné české literatuře. Měli jsme si přečíst nezáživnou příručku Františka Buriánka Česká literatura 20. století, ale neměli jsme žádnou přednášku o šedesátých letech a o zakázaných spisovatelích, jako byl třeba Josef Škvorecký. Milan Suchomel přednášel jenom literaturu mezi dvěma válkami, ale ne už tu novější. Tím pádem sice nemusel šířit oficiální rzounkovský názor, ale spousta jmen, a to i těch, kteří publikovat směli, zůstala mimo program. Koncem osmdesátých let už Suchomel dělal zvláštní přednášky pro vybrané studenty, kterým důvěřoval a kterým dával soukromé hodiny z novější, a tedy i zakázané literatury. Ale na filmové vědě jsme žádná omezení neměli. Normálně jsem probíral Vojtěcha Jasného, Pavla Juráčka, Ivana Passera Akorát byl problém, že jejich filmy byly zakázané. Na konci osmdesátých let ale už běhaly mezi lidmi videokazety s filmy jako Všichni dobří rodáci 70 nebo Spalovač mrtvol, 71 už jsem absolvoval utajená sezení, kde se ty kazety hrály, a mohl jsem pak studentům upřímně říct, jací jsou Všichni dobří rodáci úžasný film. Ale nemohl jsem jim nic ukázat, prozatím jsme ve škole neměli video. A Zdeněk Smejkal v té době učil? Zdeněk Smejkal stále nemohl oficiálně učit. Já jsem vlastně byl, domnívám se, do určité míry pokrývač jeho výuky. Předměty v katalogu byly napsány na mě, ale některé z nich učil Smejkal, nebo jsme je vyučovali společně. Byl takový seminářík, kde jsme byli vždy oba přítomni a se studenty jsme rozebírali filmy. Smejkal vedl rozpravu a já jsem seděl vedle něj jako jeho asistent, mohl jsem se debaty zúčastnit. Oficiálně byl ten předmět napsaný na mě, ale učil ho vlastně Smejkal. A pak jsem měl i předměty, které jsem přednášel 65 Mgr. Hana Klučarová (*1962), absolventka oboru Věda o divadelním, filmovém a televizním umění na FF MU, členka správní rady Nadačního fondu Film & Sociologie. 66 Pavlína Hoggard (*1964), filmová vědkyně, dramaturgyně, dramatička, překladatelka, pedagožka, autorka knihy Muzikál na prahu tisíciletí mezi komercí a elitou - možnosti reformy muzikálového divadla v době (post-)moderní (RETYPO, 2000). 67 Mgr. Igor Košut, absolvent oborů anglistika a bohemistika, student divadelní a filmové vědy, divadelní dramaturg a režisér (Městské divadlo ve Zlíně, ), učitel angličtiny, zakladatel jazykové školy Candid (od r. 2004). 68 Doc. Mgr. Aleš Bergman, Ph.D., divadelní dramaturg, režisér a pedagog na JAMU. 69 Marek Pivovar (*1964), kulturní redaktor Brněnského večerníku, revue Box Jiřího Kuběny, redaktor České televize v Brně, od r dramaturg činohry Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. 70 Všichni dobří rodáci, 1968, r. Vojtěch Jasný. 71 Spalovač mrtvol, 1968, r. Juraj Herz. 14

15 samostatně, jako dějiny světového nebo českého filmu nebo teorii, kterou jsem se snažil učit podle Jurije Lotmana. 72 Problém, že by se obor budoval na někom, kdo fakticky nesmí působit, byl vyřešený mou přítomností. Nakolik to bylo doopravdy potřeba, čert ví. Je v těch osmdesátých letech předmět napsaný na Smejkala? Jaromír Blažejovský v redakci kulturní rubriky Rovnosti, počátek 90. let. Foto archiv rbl Až v akademickém roce 1987/1988 je vedený jako odborný pracovník, ale není u žádného kurzu. Ale je tam třeba Zdeněk Srna 73 u kritiky dramatických umění Srna, Blažejovský, Cejpek. 74 No oni tenkrát na Slovensku vydali knížku Teória dramatických umeni (editor Július Pašteka, 1979) a panovalo přesvědčení, že existuje něco jako dramatická umění a že se všechna dají studovat pod jednou metodologií. V tomhle předmětu jsme se zřejmě o výuku dělili, každý měl nějakou sumu přednášek. Zkrátka jméno Zdeňka Smejkala nesmělo defilovat v těch seznamech. On tady učil i v devadesátých letech. Ale někdy v srpnu 1992 ukončil pracovní poměr a pracoval zde jako externista. A v té době, 72 Jurij Michajlovič Lotman ( ), sovětský sémiotik, literární a kulturní teoretik, patřil do okruhu tzv. tartuské sémiotické školy, autor knihy Semiotika filmu a problémy filmovej estetiky (Slovenský filmový ústav, 2008). 73 Prof. PhDr. Zdeněk Srna, CSc. ( ), divadelní vědec, kritik, historik a vysokoškolský pedagog, v letech , resp vedl Oddělení divadelní a filmové vědy Katedry věd a umění, resp. Seminář divadelní a filmové vědy (od r. 1990); je mj. autorem prací práce O společenském poslání divadla (Kulturní středisko S. K. Neumanna, 1973) a Půlstoletí městského divadla v Brně: svědectví diváka, recenzenta, kritika i historika o životě jedné divadelní scény (Městské divadlo Brno, 1996). 74 Prof. PhDr. Václav Cejpek (*1953), překladatel, dramaturg, teatrolog a pedagog JAMU (v letech byl děkanem Divadelní fakulty, v období rektorem JAMU); je mj. autorem publikací a studií, jak z oblasti historie divadla (Současná německá dramatika [Městské kulturní středisko S. K. Neumanna, 1986]), tak i současné divadelní problematiky (Černý anděl. Pokus o interpretaci dramatické tvorby Thomase Bernharda [Janáčkova akademie múzických umění, 1994]). 15

16 nebo o něco později, v roce 1993, celé to oddělení vedl Zdeněk Srna a posléze Bořivoj Srba. 75 Jak vypadal ta změna vedení? Zdeněk Smejkal i Leo Rajnošek vzpomínali na určitý útlak" filmové vědy. Musím se vrátit k epizodě, která spočívala v tom, že jsem měl rozjeté postgraduální studium, které mělo být finalizováno dizertací na téma společenská úloha filmového umění, s tím, že obdržím titul kandidát věd podle starého sovětského systému, tedy CSc. Ale jak už jsem řekl, nebyl jsem dobrý student toho studia. Zdeněk Smejkal jako můj neoficiální školitel nebyl spokojen s tím, co jsem napsal, pořád mu to připadalo špatné. Mým oficiálním školitelem byl Zdeněk Srna, protože Smejkal nesměl být mým školitelem. Čili Srna se mnou chodil na ty zkoušky, například z marxismu, zatímco Smejkal působil jako konzultant. Až v jednom okamžiku se stalo, že jsem musel v rámci metodologie, respektive povinné filozofie, což byl marxismusleninismus, napsat metodologické teze své práce. Načrtl jsem tu marxistickou metodologii a Smejkal mě poprvé pochválil. Zkoušku z marxismu-leninismu jsem pak vykonal, podobně jako Jiří Voráč, už vlastně po 17. listopadu, kdy bouřila revoluce. A byl jsem zvědav, co bude dál, až se studenti vrátí do poslucháren. A tehdy mně Zdeněk Srna naznačil někde na ulici, že bych se prozatím neměl na fakultu vracet. Zdeněk Smejkal mi při jiném náhodném setkání dal najevo, že nemám usilovat o dokončení studia: Jaromíre, vy už doktorský titul máte jako PhDr., a to stačí Takže učitelé, kteří mne před listopadem 1989 povzbuzovali, abych na fakultě působil, a vybízeli mne, abych kvůli tomu začal s postgraduálním studiem a urychlil svůj vstup do strany, mne najednou vnímali jako zdiskreditovanou starou strukturu. A já věděl, že to není vůbec nic ve srovnání s lidmi, kteří byli postiženi po roce 1968 a nemohli působit dvacet let. Mně se stalo jenom to, že pořád pracuju v Rovnosti, kde můžu nadále psát, co si myslím. Ale trochu mě to mrzelo, protože mi informace o tom, že jsem na škole nežádoucí, byla podána, jako že za tím stojí moji žáci. Já jsem přitom potkával některé své nyní už bývalé žáky s plackami Václav Havel for president a pořád jsme se spolu bavili. Nedával jsem zklamání najevo a byl jsem akorát rozladěný, když se mnou jedna kolegyně dělala interview do divadelního časopisu, a aniž se mě zeptala, tak v úvodu v rozporu se skutečností napsala, že na fakultě pořád učím. Pak zřejmě Zdeněk Smejkal usoudil, že se ty vichry přehnaly a že můžu být pomalu vrácen do pedagogického procesu. Situace se otočila: na konci osmdesátých let jsem pokrýval výuku Zdeňka Smejkala a na začátku devadesátých let Zdeněk Smejkal pokrýval výuku moji. Nejdříve mě vyzval k jednorázové přednášce, abych přišel jako host do jeho výuky. Myslím, že jsem si pro svůj návrat vybral téma japonské kinematografie. Pro mě subjektivně byla ta doba, kdy jsem tady nepůsobil, relativně dlouhá, ale historicky to dlouho netrvalo. Určitě jsem neučil jarní semestr 1990, podzim 1990 také ne Ale v akademickém roce 1991/1992 jste uvedený u Filmového semináře (Smejkal/Blažejovský), což byl podle katalogu dvousemestrální seminář. Potom tedy ta moje absence trvala jenom jarní a podzimní semestr 1990, na jaře 1991 mě Smejkal pozval na tu jednorázovou přednášku a na podzim 1991 mě už zařadil do regulérní výuky, učil jsem postmoderní film, Petera Greenawaye a takové věci. Navázali jsme na praxi seminářů, kde jsme si povídali o aktuální tvorbě, pamatuji si třeba na diskusi o filmu Anga Leeho Svatební hostina. 76 Na podzim 1992 jsem probíral socialistické kinematografie střední a východní Evropy. Měl jsem v rámci tohoto kursu rumunskou přednášku, která se setkala s nadšením, a potom na jaře 1993 to bylo kino třetího světa. V květnu 1993 se 75 Prof. PhDr. Bořivoj Srba, DrSc. (* 1931), český teatrolog, divadelní historik, teoretik a kritik, dramaturg a pedagog; v letech pedagogem JAMU; po listopadu 1989 působil současně jako profesor a vedoucí ateliéru dramaturgie Divadelní fakulty JAMU i jako vedoucí Semináře, resp. Ústavu divadelní a filmové vědy ( ). Je mj. autorem knižních monografií O nové divadlo. Nástup nových vývojových tendencí v českém divadelnictví v letech (Panorama, 1988), Umění režie. K tvůrčí metodě Miloše Hynšta (Janáčkova akademie múzických umění, 1997), Múzy v exilu. Kulturní a umělecké aktivity čs. exulantů v Londýně v předvečer a v průběhu druhé světové války (Masarykova univerzita, 2003). 76 Xi yan, 1993, r. Ang Lee. 16

17 konal 46. festival v Cannes. Můj kamarád z Opavy Miroslav Beinhauer, 77 který je festivalový turista, vždycky přesně odhadne, kdo vyhraje. Právě v květnu 1993 jsem přednášel o čínské kinematografii. Zrovna jsme se bavili, že probíhá Cannes, když se otevřely dveře, vstoupil Beinhauer s batohem na zádech a já mu říkám: Tak Mirku, kdo dostane Zlatou palmu? A on mluvil o filmu Sbohem má konkubíno 78 a Piano 79 s tím, že to jsou dva favoriti, ale že tam byl ještě jeden dobrý film, Vůně zelené papáje 80 Tran Anh Hunga, a že to určitě bude Zlatá kamera, tedy cena za nejlepší debut. Pak jsem jako novinář odjel na festival dětských filmů do Zlína a během toho festivalu skončilo Cannes a objevily se výsledky. A vidím Zlatá palma ex aequo pro Piano a Sbohem má konkubíno, Zlatá kamera Vůně zelené papáje. To byl největší dojem, jaký jsem kdy udělal na své studenty, ale vlastně ho udělal Mirek. Pak došlo k rozkolu v brněnském Filmovém klubu a já jsem tam po osmnácti letech skončil. Ke konfliktu došlo ovšem i na katedře Obor se měl v nových poměrech nově konstituovat. Vzpomínám na jednu besedu snad v září Byl svolán širší okruh lidí, bylo to někdy kolem návštěvy Václava Havla v Brně. Určitě tam byl Smejkal, Srna, ale také Bořivoj Srba a Petr Oslzlý, 81 myslím že i Jiří Voráč, Václav Cejpek, Leo Rajnošek Hovořilo se o plánech divadelní vědy, a jak by to mělo do budoucna být. A když přišla řeč na filmovou vědu, tak Bořivoj Srba řekl: Já si myslím, že vy filmaři byste tady vůbec na té katedře neměli být. Vy byste měli mít svůj vlastní obor! Měl pravdu, ale byli jsme z toho zaraženi. Navíc mezi Bořivojem Srbou a Zdeňkem Srnou, obávám se, nebyla harmonie. Srna vypisoval své přednášky, pořád ještě byly na nástěnce vyvěšené papíry a studenti se k učitelům zapisovali. Takže všichni na vlastní oči viděli, že se v rámci divadelní vědy nabízí například přednáška Antonína Přidala 82 realizovaná na JAMU o shakespearovské dramatice a že pod jeho jménem je dlouhatánský seznam studentů. Antonín Přidal v té době míval v televizi diskusní pořad Netopýr a byl velmi populární. Stejně tak si hodně posluchačů zapisovalo kursy Bořivoje Srby. A pak byl kurs Zdeňka Srny a u toho jenom tři čtyři jména V této přelomové době byl na ústav povolán Jiří Voráč, před tím šéfredaktor Moravských novin. On vlastně měl taky pod Smejkalovým vedením rozdělanou disertační práci. Jiří Voráč nastoupil jako zaměstnanec až v listopadu 1993, ale poprvé přednášel v akademickém roce 1992/1993 Český a slovenský domácí i exilový film v 70. a 80. letech a v katalogu je uveden se Smejkalem u kurzu Filmový seminář. Tak to je kurz, do kterého jsem nebyl nijak zapleten, a proto to nemám ani v paměti. To znamená, že model semináře, že sedí někdo se Smejkalem a studenty kolem kulatého stolu, měl Smejkal i s Jiřím Voráčem. Jiří za mnou jednoho dne přišel do Rovnosti a zeptal se mě, jestli bych nechtěl působit na katedře. Což bylo po té mé pauze a zároveň v době, kdy Jiřího pozval Bořivoj Srba jako garanta přes film. No prostě došlo k tomu konfliktu, na který si vzpomínám velmi matně, ale příčina náhlé hořkosti Zdeňka Smejkala mi nebyla pochopitelná. Snad šlo o to, že Smejkal byl při dovršení 65 let poslán do důchodu a měl tu nadále působit jako externista. A zároveň nějaký jiný učitel, a já si už přesně nevzpomínám který, 77 Miroslav Beinhauer (*1954), filmový publicista, dlouholetý organizátor a lektor filmových klubů, dramaturg kina. 78 Ba wang bie ji, 1993, r. Kaige Chen. 79 The Piano, 1993, r. Jane Campion. 80 Mùi du du xanh, 1993, r. Tran Anh Hung. 81 Prof. Mgr. Petr Oslzlý (*1945), český divadelní dramaturg a scenárista, ředitel Centra experimentálního divadla; je mj. spoluautorem knih Jan Šimek příběhy soch (Atlantis, 1998); Divadlo Husa na provázku 1968(7)-1998 kniha v pohybu I... (Centrum experimentálního divadla, 1999). 82 Prof. PhDr. Antonín Přidal (* 1935), překladatel z angličtiny, španělštiny a francouzštiny, spisovatel, publicista a vysokoškolský pedagog; publikován byl mj. výběr z jeho čtyř rozhlasových a jedné divadelní hry Políček č. 111 / Atentát v přízemí / Noční žokej / Elektrický nůž / Noc potom (Větrné Mlýny, 2006) a soubor textů z jeho rozhlasového cyklu Potulky knihami a časem (Barrister and Principal, 2011); editoval soubor naivistických textů Kouzlo nechtěného (Druhé město, 2008). 17

18 taky už v důchodu, byl najednou reaktivován, znova ho zaměstnali. Zdeněk Smejkal to považoval za nespravedlnost a přál si dosáhnout podobného. A vyhlásil stávku, že přestane učit. Bořivoje Srbu tak pobouřilo tohle jednání, že učitel na jeho katedře vyhlásí osobní stávku, že s ním okamžitě skončil. Vzal to jako konec spolupráce, a to i té externí. Jiří Voráč se ocitl v nezáviděníhodné pozici člověka, který to převezme. I s tou lidskou zátěží, že je uvnitř sporu, jehož nebyl příčinou. Zdeněk Smejkal zkrátka nezvládl, což je úkol nás všech, svůj ústup do ústraní. A protože byl do té chvíle hlavní autorita na tom místě, v té kanceláři, tak místo toho, aby se smířil, že bude pokračovat jako externista a my si ho budeme nadále vážit, tak se vzbouřil. Neodhadl, že revoluční doba pominula a že stávkování se opět stává čímsi nežádoucím. Nevybojoval si návrat do předchozí pozice, ale ukončení spolupráce. V tomto smyslu byl Bořivoj Srba neoblomný. Zdeňka Smejkala jsme potom potkávali a bylo zřejmé, že se možná dost zlobí jak na Bořivoje Srbu, tak na Jiřího Voráče. My jsme se tenkrát s Jiřím Voráčem shodli v názoru, že jsme se těšili na to, jak s námi Zdeněk Smejkal bude nadále spolupracovat a prodlouží tak svoji kariéru. Konflikt jsme si nepřáli. O mnoho let později jsme měli nějaký společný projekt na našem ústavu, myslím, že to byl další díl řady Q, tedy Theatralia et cinematographica, a Smejkal mě potkal a říkal: A proč jste mě taky neoslovili? Vždyť já se pořád cítím být součástí vaší katedry, ale nikdo se na mě neobrátil s žádostí o příspěvek. Později učil v Opavě nebo v Olomouci, občas navštívil nějakou akci na našem ústavu, například přednášku Thomase Elseassera v roce Jaromír Blažejovský s íránskou režisérkou Rachšan Baní-Etemadovou, která 17. října 2000 v kinosále FF MU uvedla svůj film Zahalena v modrém. 83 Foto Pavlína Míčová tentokrát jako řádný zaměstnanec. Probíhala mezi vámi nějaká spolupráce? Už jsme vzpomínali na Leo Rajnoška, který zde znova v letech učil, Snad jen že jsme čas od času měli na ústavu poradu, většinou na začátku školního roku. Jeho výuku jsem nesledoval, nakonec jsem byl jeho kolega, nikoliv student. On měl kurzy z teorie a pak z televize, což se týkalo praxe. U přijímacích řízení jsme seděli tři Voráč, Rajnošek a já, a dělili jsme se o opravy domácích esejů. Pamatuji si jeho účast při státních zkouškách nebo takzvaných souborkách, ale jeho vyučovací styl jsem nezažil. 83 Rusari-ye Abi, 1995, r. Rachšan Baní-Etemad. 18

19 Je ještě něco, co se vám vybavuje při vzpomínání na ta léta na filmové vědě? Je zvláštní, jak něco, co zůstalo ve vzpomínkách tak monumentální a husté, bylo ve skutečnosti malé. Já si třeba pamatuji Smejkalovo působení jako něco nesmírně silného a intenzivního, včetně těch projekcí a všeho. A když se potom ohlížím zpátky, kolik jsem těch projekcí zažil, kolik jsme asi tak mohli mít těch lekcí s ním, kolik bylo těch kontaktních zkušeností, tak je to vlastně několik historek a drobných příhod. A přitom to mělo takovou sílu! Jako Stíny zapomenutých předků... Prostě najednou zažijete něco, co vám přeformátuje celý náhled na kinematografii. A přitom se to stalo v jediném dni mezi a Jaromír Blažejovský s Galinou Kopaněvovou, druhá polovina 90. let. Foto archiv rbl 19