OPUS MUSICUM hudební revue ročník 45/2013, č. 2 ISSN

Transkript

1 2 13

2

3 OPUS MUSICUM hudební revue ročník 45/2013, č. 2 ISSN redakce: Kateřina Hnátová, Jan Karafi át, odpovědný redaktor tohoto čísla: Kateřina Hnátová typografi e, sazba: tmbsign.com, kresby na obálce: Petr Nikl, jazykové korektury: Michal Fránek marketing: Jana Janulíková, tel.: , jana.janulikova@seznam.cz administrace: Patricie Dittrichová, tel.: , opusmusicum@opusmusicum.cz kontakt: Krkoškova 45a, , Brno, tel.: , redakce@opusmusicum.cz obálka: Petr Nikl: Partitury větru, 2011, kresba tužkou na papíře Petr Nikl: Partitury větru, 2011, kresba tužkou na papíře Povoleno MK ČR pod č. 5652, cena jednoho čísla 70 Kč, roční předplatné: 300 Kč. Objednávky ročního předplatného i jednotlivých čísel přijímá administrace redakce. Číslo účtu pro předplatné: /0100 Vydává: Opus musicum, obecně prospěšná společnost, za fi nanční podpory Nadace Leoše Janáčka, Ministerstva kultury ČR, Nadace Český hudební fond, Nadace Český literární fond, Statutárního města Brna a příspěvků soukromých osob. Vychází šestkrát do roka. Opus musicum je recenzovaným časopisem. Opus musicum, o.p.s. řídí správní rada ve složení: Monika Holá, Nora Hodečková, Lubomír Spurný, redakční rada pracuje ve složení: Jan Blahůšek, Pavel Drábek, Michaela Freemanová, Květoslava Horáčková, Kamila Klugarová, Vladimír Maňas, Viktor Pantůček, Pavel Sýkora, Petr Štědroň, Jiří Zahrádka, Jan Žemla. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Redakce neodpovídá za programové změny, které jí pořadatelské agentury neoznámí. Za obsahovou správnost textu ručí autor. Názory autorů nemusejí vždy vyjadřovat stanovisko redakce. Osobní návštěvy redakce pouze po předchozí telefonické domluvě.

4

5 Vážení a milí čtenáři, druhé číslo hudební revue Opus musicum, které se vám právě dostává do rukou, je zaměřeno na problematiku hudebního divadla. Přestože by se mohlo zdát, že díky takto vymezenému tématu se v rubrice studií objeví několik metodologicky i formálně podobných textů, mohu vás ujistit, že opak je pravdou. Všechny čtyři stati totiž představují pohledy na hudební divadlo z různých časových, lokálních i metodologických perspektiv. Autorkou první z nich je Jana Spáčilová, která se dlouhodobě zabývá hudebním divadlem v období baroka. Tentokrát vám představí operu Argippo spolu s jejími důležitými dobovými kontexty. Problematiku německého městského divadla v Olomouci od 70. let 19. století do roku 1920 pojednává v následující stati Lenka Křupková. Osobnostem Bertolta Brechta a Josefa Berga je věnována třetí studie, jejímž autorem je znalec Bergova života a díla Peter Marek. Nejaktuálnějším textem rubriky je nepochybně ten poslední. V něm vás Petr Dimitrov seznámí s výsledky sociologického průzkumu publika festivalu Janáček Brno 2012, který je výjimečný již tím, že pracuje s nezvykle velkou částí respondentů (návštěvníků festivalu), a tak má značnou vypovídací hodnotu. Oblasti hudebního divadla zůstávají věrny i dva texty z rubriky událostí, v nichž Karla Hofmannová hodnotí brněnské nastudování Brittenovy opery Sen noci svatojánské a vídeňskou inscenaci Rossiniho opery Hrabě Ory. O Mezinárodní mozartovské soutěži pro mladé klavíristy do 11 let Amadeus vás zpraví Zuzana Berešová. Vaší pozornosti vřele doporučuji také inspirativní rozhovor Martina Flašara s Pavlem Zemkem Novákem, stejně jako recenze vybraných publikací a CD z pera Terezy Berdychové, Gabriely Pavlátové, Vladimíra Maňase a Petra Slouky. Přeji vám příjemné chvíle strávené s hudební revue Opus musicum. Jan Karafiát

6 Po celý rok 2013 budou obálky hudební revue Opus musicum zdobit kresby výtvarníka Petra Nikla (narozen 1960 ve Zlíně). Petr Nikl je synem akademického malíře Františka Nikla a návrhářky hraček Libuše Niklové. V letech studoval na Střední umělecko-průmyslové škole v Uherském Hradišti obor Dekorativní malby v architektuře. V letech pokračoval ve studiích na Akademii výtvarných umění v Praze v malířském ateliéru Arnošta Paderlíka. V rozmezí let byl členem umělecké skupiny Tvrdohlaví, od roku 1985 je členem loutkového divadla Mehedaha. Své tvůrčí snahy realizuje jako výtvarník, divadelník, hudebník, tvůrce autorských knih a scénárista interaktivních projektů. Atmosféru vzniku souboru kreseb pro Opus musicum komentuje autor takto: V roce 2011 jsem z okna bytu v New Yorku pozoroval hučící hurikán Irene. Inspirován zvukem a rychlostí větrného živlu jsem si začal kreslit energické skvrny tužkou na papír. V průběhu dvou let jsem v Americe nakreslil spontánní záznamy různých síťovaných proudů, které vnímám jako partitury. Vždy vznikaly zcela automaticky, bez předešlé představy. Nechal jsem svou ruku chvějivě běhat po papíru a překvapeně jsem sledoval vznikající změti čar, u každé kresby vycházející z jiného jednotícího rytmu. Skvrny mohou připomínat hladinu vody, proudy větru, víru nebo stopy utíkajících živočichů, někdy i tvář. Zpětně jsem si uvědomil, že tyto kresby mi znějí hudbou, proto jsem je vybral na obálku časopisu Opus musicum. Zajímalo by mě je někdy slyšet zahrané... 4 ~ 5

7 udaloti OBSAH Studie Brněnská opera Argippo z roku 1733 ve světle nových výzkumů Jana Spáčilová 6 Německá opera jako součást boje o národní zájem. K dobové recepci v německém městském divadle v Olomouci od 70. let 19. století do roku 1920 Lenka Křupková 22 Josef Berg a Brechtův Život Eduarda Druhého Anglického Peter Marek 39 Vybraná zjištění sociologického průzkumu publika festivalu Janáček Brno 2012 Petr Dimitrov 54 Události Amadeus Brno 2013 Zuzana Berešová 71 Sen noci svatojánské v Janáčkově divadle Karla Hofmannová 75 Rossiniho Le comte Ory ve Vídni Karla Hofmannová 79 Václav Boštík: Možnosti 1/1 Petr Ingerle 82 Rozhovor Recenze "Nikam nelze utéct, jen se snažit vytrvat." Rozhovor s hudebním skladatelem Pavlem Zemkem Novákem Martin Flašar 84 Jitka Ludvová: Až k hořkému konci. Pražské německé divadlo Tereza Berdychová 90 Martin Flašar: Le Corbusier, E. Varèse, I. Xenakis: Poème électronique 1958 Gabriela Pavlátová 94 Graduale Bohemorum. Proprium Sanctorum Vladimír Maňas 96 CD: LET. Contemporary Music for Percussion Duo Jan Karafi át 99 CD: Leonardo Vinci: Artaserse Petr Slouka 101 Infoservis 107 opus musicum 2/2013

8 Brněnská opera Argippo z roku 1733 ve světle nových výzkumů Brnenska operaargippo zroku1733 esvetlenovych vyzkumu 6 ~ 7

9 STUDIE stdie JANA SPÁČILOVÁ H Historické okolnosti první sezóny brněnské opery 1732/33 jsou vyčerpávajícím způsobem zmapovány v knize Margity Havlíčkové Profesionální divadlo v královském městě Brně (Brno 2009, německy jako Berufstheater in Brünn , Brno 2012). Stranou pozornosti však dosud zůstal repertoár této úvodní staggiony italského impresária Angela Mingottiho. Jednou z prvních oper hraných v provizorním dřevěném divadle ve stavovské jízdárně byl Argippo skladatele Antonia Costantiniho titul, který má úzkou spojitost s českými zeměmi, především kvůli Vivaldiho zhudebnění v roce 1730 pro Prahu. Nově nalezené prameny osvětlují nejen okolnosti vzniku této opery, ale také významně přispívají k poznání putování repertoáru italské opery za Alpami v první polovině 18. století. 1 Antonio Costantini a jeho opery pro Brno Životní osudy Antonia Costantiniho (psán také Constantini) před jeho příchodem do českých zemí jsou neznámy. Pocházel patrně z Benátek, jak ukazuje přídomek Veneziano u jeho jména v libretu pasticcia Temistocle provedeného v Bologni v karnevalu V roce 1731 se objevuje jako skladatel operní společnosti Antonia Denzia v Praze, kde byl autorem dvou oper (Ipermestra podzim 1731, Gli amori amari karneval 1732) a dvou intermezz (Al sospetto l effetto per dispetto k Ipermestře, intermezzo k opeře Dorilla in tempo Antonia Vivaldiho jaro 1732). 3 Spíše než jako skladatel však působil jako upravovatel operních pasticcií, jak ukazují četné odkazy na árie jiných skladatelů v libretech jím zkomponovaných oper. 4 Na podzim 1731 pojal v Praze za manželku zpěvačku Giacintu Spinolu, od té doby se dá jeho pohyb částečně zrekonstruovat podle Spinoliných pěveckých angažmá, neboť manželé se pohybovali po evropských operních divadlech většinou společně. Pro sezónu 1732/33 oba přešli s většinou Denziova ansámblu do Brna k Mingottimu. Jako skladatel je Costantini uveden u dvou oper z karnevalu 1733: Gli amori amari (uváděno chybně jako Gli amatori amari) a Argippo. Obě díla byla provedena v karnevalu 1733 (přesná data neznáme), avšak víme, že zahajovací představení sezóny se odehrálo již na podzim 1732, a to někdy po 19. listopadu. 5 Tato první sezóna Angela Mingottiho se ještě neodehrávala v Divadle v Taverně na Zelném trhu, nýbrž v dřevěném divadle ve stavovské jízdárně, které nechal impresário vystavět na své náklady. 6 O Argippovi je zevrubně pojednáno níže, druhá Costantiniho opera Gli amori amari byla reprízou díla uvedeného o rok dříve v Praze Antoniem Denziem. Původ tohoto libreta sahá až do roku 1682, kdy bylo napsáno v Benátkách Matteem Norisem pro skladatele Giovanniho Domenica Partenia pod názvem Flavio 1 Studie vznikla v rámci řešení grantového projektu GAČR P409/12/P Sartori, Claudio: I libretti italiani a stampa dalle origini al 1800, Cuneo , č Freeman, Daniel E.: The Opera Theater of Count Franz Anton von Sporck in Prague, Studies in Czech Music 2, Stuyvesant New York 1992, s , U opery Ipermestra (podzim 1731) byl autorem hudby k intermezzu a větší části opery ( degli intermezzi è la musica del Antonio Costantini, come pure la maggior parte di quella del Drama ), v opeře Gli amori amari byly vloženy cizí árie dle libosti zpěváků ( a riserva d alcune arie messe al piacere de Virtuosi ). Podobné odkazy na cizí hudbu se vyskytují u všech Costantiniho oper. opus musicum 2/2013

10 5 Havlíčková, Margita: Profesionální divadlo v královském městě Brně, Brno 2009, s Podobně jako v dalších letech zahájil impresário operní sezónu krátce před začátkem adventu, neboť první neděle adventní připadla toho roku na Havlíčková, op. cit., s Srovnej též Spáčilová, Jana: Operní divadla na Moravě v 1. polovině 18. století současný stav vědomostí a perspektivy dalšího výzkumu. Opus musicum 43, 2011, č. 6, s Text vznikl přepracováním libreta Astarto Apostola Zena a Pietra Pariatiho z roku Jako srovnávací materiál sloužilo libreto uložené v Biblioteca Nazionale Braidense Milano (dále jen I-Mb), Racc. dram Z benátského Teatro S. Angelo byla pro Brno přejata již roku 1734 Galuppiho opera Argenide, viz dále. 9 Jako srovnávací materiál sloužilo libreto z I-Mb, Racc. dram Sartori V opeře byly opět vloženy árie dle libosti zpěváků ( a riserva di alcune arie poste a piacere de virtuosi cantanti ). 11 Vystoupil v opeře Andromaca skladatele Antonia Auriscchia v roli Clearta (Sartori 1907) a v opeře Giuseppe Nicoly Logroscina L Olimpiade v roli Aminty (Sartori 16961). Cuniberto. O několik desítek let později se k tomuto textu obrátil Händelův libretista Nicolò Haym, opera byla hrána pod názvem Flavio, rè de Longobardi (1723, revize 1732). Další úprava s titulem Gli amori amari se poprvé objevuje právě v Praze v karnevalu 1732, autorem libreta byl zřejmě Antonio Denzio. I když se v Brně dílo hrálo hned v následujícím roce, s hudbou téhož skladatele a čtyři ze šesti sólistů byli stejní, naznalo dosti změn ze sedmadvaceti hudebních čísel bylo z Prahy přejato pouze patnáct, tedy jen o něco více než polovina opery. Další zprávy o Antoniu Costantinim máme až ze sezóny 1738/39, kdy znovu pracoval v Brně jako skladatel, tentokrát u impresária Filipa Neriho di Fantasia. Uvedl zde opery Elisa regina di Tiro a Costantino riconosciuto, opět údajně s výjimkou několika árií ( eccetto alcune arie ). První z těchto dvou oper, Elisa regina di Tiro, byla zkomponována na libreto zhudebněné pouhé dva roky předtím (v karnevalu 1736) Baldassarem Galuppim pro benátské Teatro S. Angelo. 7 Kromě této opery a Costantiniho verze pro Brno není známo žádné jiné zhudebnění, brněnské libreto se také téměř doslovně shoduje s benátským, pouze dvě árie byly škrtnuty a jedna nahrazena. Libreto navíc uvádí jako autora dekorací Antonia Maura, přičemž lze těžko předpokládat, že Mauro, který byl členem prestižní rodiny italských scénografů, přijel do Brna speciálně tuto operu vypravit. Jednalo se spíše o mechanický přepis z benátského libreta (formulace Le sudette scene sono del Sig. Antonio Mauro je přejata doslovně). Tato skutečnost, kromě neobvykle nízkého procenta textových změn, nasvědčuje těsné vazbě obou děl. 8 Také text druhé opery této sezóny Costantino riconosciuto vznikl poměrně krátkou dobu před svým uvedením v Brně. Libreto s názvem La Zoe napsal Domenico Lalli na základě staršího textu Francesca Silvaniho La forza del sangue, opera byla hrána na podzim 1736 v benátském Teatro S. Cassiano s hudbou Lucy Antonia Predieriho. Brněnský text vychází z benátského, přičemž hudební čísla se shodují více než z poloviny. Název Costantino riconosciuto je odjinud neznámý. 9 Další zprávy o Costantiniho životě a díle jsou sporadické, je možno je získat prakticky pouze na základě libret, v nichž je v různých kontextech citováno jeho jméno. V roce 1744 byl v Bologni proveden jeho Temistocle, 10 v karnevalu 1753 vystoupil jako zpěvák ve dvou operách v římském Teatro a Torre Argentina 11 a v roce 1762 byl operním impresáriem ve Veroně. 12 V červenci 1763 působil jako ředitel opery ( direttore della medesima opera ) ve středoitalském městě Senigallia a provedl zde operu Demetrio, kde byl autorem recitativů a některých árií ( recitativi con qualche arie ). 13 Podle těchto dokladů vystupuje Costantini jako všestranný hudebník, schopný pohotově zastávat různé funkce v italském operním provozu, avšak patrně nikoli natolik talentovaný, aby v některé z nich 8 ~ 9

11 STUDIE stdie výrazněji uspěl. Tomu také nasvědčuje podrobnější analýza jeho opery Argippo provedené v Brně v roce Vivaldiho Argippo v Praze a Vídni 1730 Autorem původního textu, který se stal předlohou pro brněnskou operu Argippo, byl benátský libretista Domenico Lalli (vl. jménem Nicolò Sebastiano Biancardi). Opera se jmenovala Il Gran Mogol a byla hrána roku 1713 v Neapoli s hudbou Francesca Manciniho. Pro místní poměry upravil libreto Angiolo Birini, který připsal komické scény a změnil některé árie. Na poměry 18. století jde o málo zhudebňovaný text, i když se jednalo o dobově oblíbenou exotickou tematiku. Domenico Lalli později text přepracoval (počet postav byl zredukován na šest, libreto bylo zkráceno a byly do něj vloženy nové árie), opera byla hrána pod názvem Argippo s hudbou Giovanniho Porty (Benátky 1717, repríza 1722). 14 Další zhudebnění Argippa pochází z pera Andrey Stefana Fioreho (Miláno 1722, úprava libreta Claudio Nicola Stampa). 15 Děj opery vychází z typické barokní zápletky se záměnou postav a z ní vyplývajícího konfliktu mezi láskou, žárlivostí, ctí a povinností. Místem děje je severoindická Agra, sídlo velkého mogula Tisifara. Jeho dcera Zanaida je zasnoubena s králem Argippem a hodlá s ním uzavřít tajný sňatek, avšak netuší, že jejího milého pod rouškou noci zastoupil mladíček Silvero, který je do Zanaidy zamilován. Když zanedlouho Argippo přijde ke dvoru se svou novou manželkou Osirou, šílí Zanaida žárlivostí a vyjeví svůj poklesek otci. Potupa může být smyta pouze krví obětí se má stát nevinná Osira, aby byl Argippo opět volný a mohl dostát svému předešlému závazku. Silvero ji však pod tíhou výčitek svědomí zachrání a přizná se Tisifarovi, jenž všem odpouští Argippo přivine zpět ke hrudi milovanou Osiru a Zanaida zůstane manželkou Silverovou, ve kterém již mezitím našla zalíbení. Roku 1730 se k textu Argippa obrátil Antonio Vivaldi. Předpokládá se, že operu napsal na objednávku pražského impresária Antonia Denzia, který pro něho také upravil libreto (další podstatné zkrácení textu, vypuštění postavy Mezia a úpravy v áriích, přičemž polovina jich byla vzata z předchozích verzí pro Benátky a Miláno). Z devíti árií, které se v pražském libretu objevují nově, zazněly tři již dříve v jiných Vivaldiho operách. Gelido in ogni vena a L incerto tuo pensiere pocházejí z opery Siroe, Re di Persia (Reggio Emilia 1727), jejíž hudba se nedochovala. První jmenovanou Vivaldi použil později v druhé verzi svého Farnace (Pavia 1731). Třetí árií je In bosco romito, která poprvé zazněla v L Atenaide (Florencie 1728). Počet tří árií přejatých ze starších oper je přitom u Vivaldiho naprosté 12 Jako impresário je uveden v libretu Galuppiho opery Amante di tutte provedené ve Veroně na podzim 1762 (Sartori 1015). 13 Sartori Partitura D-Dl, sign. Mus F-1. Druhá Portova verze se prakticky neliší od první, došlo pouze k několika škrtům. 15 Sartori, č (F. Mancini: Il gran mogol), 2451 (G. Porta: Argippo, Benátky 1717), 2452 (A. S. Fiore: Argippo, Miláno 1722), 2453 (G. Porta: Argippo, Benátky 1722). opus musicum 2/2013

12 16 Volek, Tomislav: Antonio Vivaldi a česká šlechta, Opus musicum 40, 2008, č. 4, s Srovnej též Kapsa, Václav: Hudebníci hraběte Morzina. Příspěvek k dějinám šlechtických kapel v Čechách v době baroka, Praha Okolnosti Vivaldiho zaalpské cesty podrobně pojednává Talbot, Michael: Vivaldi and the Empire. Informazioni e Studi Vivaldiani 8, 1987, s Dopis z , viz Talbot, op. cit. 19 Na libretu opery Farnace provedené v Pavii na jaře 1731 je Vivaldi titulován maestro di cappella hned tří předních šlechticů císařství vévody Lotrinského (tj. Františka Štěpána, pozdějšího manžela Marie Terezie), landkraběte Filipa z Hesse- -Darmstadtu a knížete Jana Adama Liechtensteina. 20 Strohm, Reinhard: Argippo in Germania. Studi Vivaldiani 8, 2008, s Schenck, Eleanore: Die Anfänge des Wiener Kärtnertortheaters (1710 bis 1748), disertační práce, Wien K vídeňskému divadlu U Korutanské brány nejnověji viz Perutková, Jana: Giulio Cesare in Egitto am Wiener Kärntnertortheater im Jahre Ein Beitrag zur Rezeption der Werke von G. F. Händel in der Habsburgermonarchie in der 1. Hälfte des 18. Jahrhunderts. Hudební věda 49, 2012, č. 1 2, s Uložení libreta: US-CAh (Traun-Abensberg collection), sign. *GC7.A100.B750 v.123, č. 942 v kolekci minimum, většinu opery tedy italský mistr zkomponoval pro Prahu nově. Opera Argippo byla hrána ve Sporckově divadle na podzim 1730, pravděpodobně v říjnu či začátkem listopadu. Má se za to, že se Vivaldi nastudování své nové opery osobně zúčastnil. Na úzký kontakt s Prahou ukazuje zvýšená frekvence uvádění Vivaldiho děl ve Sporckově divadle v letech a také jeho četné vazby k českým šlechticům. 16 Fakt, že se Vivaldi na počátku 30. let 18. století pohyboval na území habsburské monarchie, je přijímán vivaldiovskými badateli bez výhrad. 17 Hlavním účelem této cesty byl zřejmě pokus o uplatnění u dvora Karla VI., jemuž byl Vivaldi osobně představen v době císařovy návštěvy severní Itálie v září O pobytu ve Vídni se italský mistr výslovně zmiňuje o několik let později v dopise markýzi Guidovi Bentivoglio d Aragona doslova píše, že sem byl povolán ( sono stato chiamato a Vienna ). 18 Místo u císařského dvora sice nezískal, avšak navázal zde kontakty s nejvyšší šlechtou. 19 Faktem potvrzujícím Vivaldiho pobyt ve Vídni je také zdejší uvedení jeho Argippa někdy v průběhu roku 1730, a to ve zkrácené verzi v městském divadle U Korutanské brány. 20 V tomto divadle nebylo povoleno provádět opery, nýbrž jen komedie se zpívanými vložkami ( Comödien mit einigen untermischt gesungenen Intermedien ). 21 Z tohoto důvodu se zde uváděné italské opery nazývaly nejčastěji intermezzi musicali. 22 Také libreto vídeňského Argippa nese titul Intermezzi tratti dall Argippo, tedy mezihry vyňaté z Argippa. 23 Skutečně se jedná o vybrané scény sestavené tak, aby zůstala zachována hlavní dějová linie příběhu. Opera obsahovala pouze čtrnáct árií, byla ale doplněna baletem, jak je vidět z úvodní poznámky Con nuove mutazioni e balli (s novými dekoracemi a balety). Na navazující balet ukazuje také to, že opera končí recitativem velkého mogula Tisifara bez závěrečného sboru. Jedenáct árií je společných s pražským Argippem z podzimu 1730, tři jsou jiné. Jméno skladatele sice není uvedeno, o Vivaldiho autorství však nelze pochybovat. Provedení není blíže datováno, vídeňské uvedení však pravděpodobně časově předcházelo pražskému. 24 Pro stanovení, která z obou Vivaldiho verzí Argippa je primární, však není rozhodující, kdy přesně opera ve Vídni zazněla. Ať už se zde hrála zkrácená verze opery psané pro Prahu, nebo naopak v Praze Vivaldi dílo rozšířil ze stručného intermezza na normální operu, je nesporné, že pražská verze je v kontextu jeho díla důležitější, neboť se jedná o tříaktové dramma per musica. Identifikování německého překladu libreta vídeňské verze pod názvem Musicalisches Zwischen-Spiel genannt Der Argippo přináší odpověď na další otázku, jíž je autorství pražského překladu do němčiny. 25 Doposud se mělo za to, že italské libreto Vivaldiho Argippa přeložil pro pražské publikum Heinrich Rademin, divadelník známý 10 ~ 11

13 STUDIE stdie svými četnými styky s českými šlechtici v čele s hrabětem Sporckem. 26 Srovnání obou textů však tuto hypotézu vyvrací Rademin byl sice podle údaje na titulním listě autorem překladu Argippa pro vídeňské divadlo U Korutanské brány, s nímž v této době dlouhodobě spolupracoval, avšak jeho text nemá s německým překladem pro pražské Sporckovo divadlo nic společného. 27 Nově identifikované notové prameny Nemalou pozornost vzbudilo před několika lety identifikování hudebního pramene, který lze dát do souvislosti s Vivaldiho Argippem. Jde o partituru devatenácti árií v knihovně knížat Thurn-Taxisů v Regensburgu, z nichž sedm se textově shoduje s pražským libretem z roku 1730 a také jejich hudební ustrojení svědčí o Vivaldiho autorství. 28 Pramen nalezl v roce 2006 cembalista a muzikolog Ondřej Macek a na jeho podkladě připravil v roce 2008 vlastní rekonstrukci opery. 29 Na základě dramaturgického plánu a rozložení árií Macek dovodil, že tento svazek je ve skutečnosti pasticciem (bez recitativů), které vytvořil pravděpodobně Antonio Denzio pro své krátké působení v Regensburgu na podzim Kromě sedmi árií z Vivaldiho Argippa zde byla identifikována další árie tohoto skladatele Anche in mezzo a perigliosa z opery L odio vinto dalla costanza (Benátky 1731) a árie dalších skladatelů: Johanna Adolfa Hasseho, Giovanni Battisty Pescettiho, Leonarda Vinciho a árie Dov è la morte z Metastasiova libreta Alessandro nell Indie. 31 Nález dalšího hudebního pramene hypotézu o pasticciu potvrdil. Jedná se o čistopis operní partitury bez titulu a jména skladatele, uloženou v Univerzitní a zemské knihovně v Darmstadtu. 32 Obsahuje shodné árie ve stejném pořadí jako pramen z Regensburgu, ovšem také recitativy, které se doslovně shodují s pražskou verzí libreta pro Vivaldiho (pouze s několika zanedbatelnými změnami v rozložení scén) a také oba sbory. Lze tedy dovodit, že někdy po roce 1730 vzniklo na základě Vivaldiho pražského Argippa nové operní pasticcio, do kterého byly vloženy árie dalších skladatelů, přičemž v Darmstadtu se dochovala partitura celé opery a v Regensburgu jen árie. Avšak ani partituru z Darmstadtu nelze brát jako definitivní podobu pasticcia, neboť je značně problematická z hlediska hlasového zařazení árie jsou notovány v sopránovém a altovém klíči, zatímco v recitativech jsou některým postavám předepsány až tři pěvecké polohy (viz Tabulka 1). Oba sbory jsou určeny pouze pro soprán a alt, tedy hlasové polohy, v nichž jsou notovány árie, a nenesou žádné znaky Vivaldiho autorství. Očividně se tedy jedná pouze o pracovní materiál, přičemž zmatení klíčů vzniklo mechanickým přepisem německých her. Mikrofi lmová kopie Don Juan Archiv Wien, Reel 22, N Na tomto místě bych ráda poděkovala pracovníkům Don Juan Archiv v čele s Johannem Schweitzerem za umožnění studia mikrofi lmu. 24 Tato hypotéza byla také přijata autory nového Vivaldiho tematického katalogu, kde dostal vídeňský Argippo nové číslo RV 697-A a pražský 697-B. Sardelli, Federico Maria: Aggiornamenti del catalogo vivaldiano. Studi Vivaldiani 8, 2008, s Libreto je uloženo v Geheimes Staatsarchiv Berlin, odd. VIII, Sammlung Anton Balthasar König, Nr. 295, kopie v D-B, sign. 55 Tb Bohadlová, Kateřina: Astarto versus Atalanta. Heinrich Rademin, Director Comicus ( ), v kontextu italsko-německé divadelní dramaturgie počátku 18. století, disertační práce FF UK, Praha 2009, s Libreto k pražskému provedení studováno z exempláře v NK Praha, sign. 65 E 2744, dvojjazyčné libreto italsko-německé stránka proti stránce. 28 D-Rtt, sign. Prota 4. RISM Partitura je připsána skladateli Tomasu Protovi ( ) a údajně pochází z doby kolem roku Světová premiéra v Praze (Hofmusici, dirigent Ondřej Macek). Z reprízy v Benátkách byla pořízena nahrávka (Dynamic CDS 626/1-2, 2008). Rekonstrukce opery a její nastudování jsou zachyceny v dokumentárním fi lmu opus musicum 2/2013

14 Tabulka 1 Pěvecké obsazení známých verzí Argippa ve 30. letech 18. století Partitura DS/Rtt Praha 1730 Brno 1733 Graz 1737 Argippo rec: S, A, T, árie: S Giovanni Dreyer (A) Margarita Flora Ottavio Albuzzi (T) Zanaida rec: S, árie: A Anna Cosimi (A) Giacinta Spinola Costantini (S) Teresa Peruzzi Osira S Giustina Eberhard (S) Laura Bambini Marianna Pircker Tisifaro rec: B, árie: A Antonio Denzio (T/Bar) Giovanni Michaelli (B) Giuseppe Alberti (T) Silvero rec: S, A, T, árie: S, A Marianna Manzi Domenico Battaglini Cattarina Mayerin (S) Argippo znovuzrozený / Argippo resurrected (režie Dan Krameš, ALPHA PLUS Pro 2009). 30 Na základě této hypotézy byl svazek árií zařazen do Vivaldiho katalogu pod číslem RV Anh. 137 jako pasticcio Antonia Denzia. Viz Sardelli, op. cit. 31 Viz Strohm, op. cit., s Srovnej též Macek, Ondřej: Vivaldi s Prague Opera Argippo and its Reconstruction, in: Macek, Petr Perutková, Jana (eds.): The Eighteenth- -Century Italian Opera Seria: Metamorphoses of the Opera in the Imperial Age, Colloquia Musicologica Brunensia 42, v tisku. 32 D-DS Mus Ms 245, RISM Údajně se jedná o operu Giovanniho Porty La fedeltà coronata z roku Digitální verze partitury je přístupná z: tudigit.ulb.tu-darmstadt.de/ show/mus-ms Pegah, Rashid-S.: Ein Argippo-Pasticcio. Studi vivaldiani 11, 2011, s Sartori Další repríza se odehrála ještě roku 1753 v Kodani (Sartori 13314). z různých předloh a průběžným upravováním některých pasáží pro aktuální pěvecké obsazení. Podrobnější kritika pramenů přináší další problémy. Část not i textu je v obou partiturách psána stejnou rukou, avšak vyskytují se zde ještě jiní opisovači (druhý písař not u pramene z Regensburgu a nejméně dva další písaři textu v obou pramenech). Oba prameny jsou navíc plné chyb, z nichž některé jsou stejné (špatná instrumentace B dílu u první árie Se lento ancora il fulmine, chybějící B díl árie Vado a morir per te), přičemž méně jich je v prameni z Darmstadtu. Nezdá se, že by byl jeden opsán z druhého, spíše lze předpokládat existenci dalšího spojovacího článku. Autor či přesněji upravovatel díla není znám, stejně tak nelze prozatím odpovědět na otázku, kdy a kde bylo pasticcio vytvořeno. Rashid-S. Pegah, který přinesl v nedávné době analýzu darmstadtského pramene, považuje za jednoho z písařů textu impresária Antonia Mariu Peruzziho a klade vznik pasticcia do sezóny 1731/32, kdy Peruzzi pobýval se svou operní společností v nedalekém Frankfurtu nad Mohanem. 33 Jeho závěry však nevyznívají příliš přesvědčivě. K definitivnímu stanovení data vzniku tohoto pasticcia (a vlastně i jeho názvu) nám tedy prozatím schází libreto či jiný doklad o provedení, které ovšem nemusí být nikdy nalezeny. Z dalších osudů Argippa je nutno zmínit ještě nastudování v Grazu na jaře roku 1738 společností Angela a Pietra Mingottiových pod názvem L innocenza difesa nell inganno. 34 Jako sólisté vystoupili umělci známí z okruhu městské opery v Brně (Giuseppe Alberti, Teresa Peruzzi, Ottavio Albuzzi), resp. z vídeňského divadla U Korutanské brány (Marianna Pircker, Catharina Mayerin). Po hudební stránce zde však šlo s výjimkou obou sborů o zcela novou operu. 35 Vztah operních společností Angela Mingottiho a Antonia Denzia Brněnská opera byla již od samého začátku těsně propojena s pražskou. V této souvislosti je nutno připomenout, že ačkoliv jediným známým 12 ~ 13

15 STUDIE stdie působištěm Angela Mingottiho před jeho příchodem do Brna byla Vicenza v karnevalu 1731, v brněnských aktech je jmenován ein Prager Operist. 36 Z toho je patrné, že před příchodem do Brna pobýval nějakou dobu v Praze a navázal styky s Denziem a jeho zpěváky. Pěvecký soubor jeho první brněnské sezóny byl také tvořen převážně umělci, kteří opustili pražskou společnost zmítající se ve finanční krizi (Giovanni Michaeli, Margarita Flora, Cecilia Ramis a Giacinta Spinola Costantini se svým manželem), pouze dva zpěváci byli angažováni v Itálii (Domenico Battaglini a Laura Bambini). Z Prahy přišla k Mingottimu o dva roky později také Rosalia Fantasia a zejména Anna Cosimi, která byla v letech jednou z nejvýznamnějších členek Denziova ansámblu a přečkala s ním celé období krize až do rozpadu jeho společnosti. 37 Mingotti navázal na Denzia také v oblasti repertoáru, neboť z jedenácti dosud známých titulů provedených v Brně za Mingottiho éry bylo nejméně osm přejato z Prahy. Dvě další opery (1734: Arianna e Teseo, 1736: Antigona in Tebe) zřejmě přišly z Vratislavi, bližší zkoumání je však nemožné, neboť libreta jsou dnes ztracena. 38 V lednu 1734 byla uvedena jako novinka přímo z Benátek Argenide Baldassara Galuppiho (premiéra Teatro S. Angelo, karneval 1733). 39 Titulní roli zpívala při premiéře Teresa Peruzzi, detta la Denzia, která byla na podzim 1733 angažována v Brně a vystoupila v téže roli v brněnském provedení. Vztah brněnského libreta k původní verzi je mimořádně úzký, pouze dvě árie byly škrtnuty a jedna nahrazena. Vzhledem k tomu, že se jedná o jednu z Galuppiho prvních oper (v té době mu bylo 26 let) a na Moravě zazněla v téměř identické podobě, jde o jeden z nejvýznamnějších Mingottiho počinů v propagaci moderního italského repertoáru. Z pražských oper byla přejata vesměs pouze libreta, hudba byla nová, a tudíž zde byly provedeny různé úpravy. Text recitativů zůstal většinou zachován, drobné změny se vyskytují jen v rozložení scén. Pouze v opeře Lucio Vero dochází k větším posunům v souvislosti s vypuštěním epizodní role Nisa. Árie byly většinou změněny, a to v různé míře v opeře Lucio Vero zůstala na svém místě pouhá čtvrtina, tedy 7 ze sedmadvaceti hudebních čísel, oproti tomu v opeře Orlando furioso odpovídá text (a zřejmě i hudba) pražské verzi kompletně včetně árií, škrtnuto bylo pouze několik scén (viz Tabulka 2). 40 Závislost brněnského repertoáru na pražském lze však doložit mnohem závažnějším argumentem, než je pouhé uvádění stejných titulů. Některé oblíbené kusy kolovaly v této době celou střední Evropou opery Armida abbandonata, Orlando furioso, Lucio Vero a Didone byly kromě Brna dávány mezi léty 1725 a 1727 také ve Vratislavi, první z nich zazněla později roku 1736 v Grazu, kde se hrál v roce 1737 také Tullo Ostilio. 41 Spojení Mingottiho s Denziem šlo však natolik daleko, že pro německé verze brněnských 35 Batchvarova Schweitzer, Radmila: The Mingotti Opera Company in Brno, Graz, Prague, and Copenhagen, diplomová práce FF UK, Praha 1994, Appendix C, List of aria incipits from the libretti of the company. 36 Sehnal, Jiří: Počátky opery na Moravě. Současný stav vědomostí. In: O divadle na Moravě, AUPO fac. philos., Suppl. 21, Praha 1974, s , zde s. 63. Úplný citát uvádí Havlíčková, op. cit., s Nejnověji k Denziovu pražskému působení viz Jonášová, Milada: I Denzio: tre generazioni di musicisti a Venezia e a Praga. Hudební věda 45, 2008, č. 1 2, s Původní uložení: CZ-KRa Z/a XII 45, přív. 1 a 2. Za pomoc při (bohužel bezvýsledném) pátrání po tomto tisku náleží dík Jitce Kocůrkové a Cyrilu Měsícovi. Informace o těchto operách lze čerpat pouze z knihy Sehnal, Jiří: Hudební literatura zámecké knihovny v Kroměříži, Gottwaldov 1960, s Libreto I-Mb Racc. dram Spáčilová, Jana: Antonio Vivaldi a italská opera v Brně: Orlando furioso a Tullo Ostilio (1735). Opus musicum 40, 2008, č. 4, s Údaje o vratislavské opeře jsou čerpány zejména z přehledu repertoáru, který uveřejnil Johann Mattheson (Grundlage einer Ehrenpforte, Hamburg 1740, s ), a dále ze studia dochovaných libret (celkem 25 ze 40 známých titulů). opus musicum 2/2013

16 Tabulka 2 Opery provedené v Brně Angelem Mingottim a jejich vztah k pražským verzím Titul Argippo Gli amori amari Armida abbandonata Lucio Vero La pravità castigata Didone Orlando furioso Praha rok provedení: autor hudby 1730: La Musica è del sempre celebre Sig. D. Antonio Vivaldi 1732: La Musica è del Sig. Antonio Costantini, a riserva d alcune Arie messe al piacere de Virtuosi 1725: La Musica è del Sig. M. Antonio Bioni 1725: La Musica è la maggior parte del Signore Tommaso Albinoni Veneto 1730: la Musica delle Arie (avventurosamente ottenuta) d un Autore di cui si compiace frequentemente il primo Monarca del Mondo [Caldara] 1731: La Musica è del Celebre Sig. Maestro Tomaso Albinoni 1724: La Musica del Sig. Gio. Antonio Bioni, Virtuoso di Venetia Brno rok provedení: autor hudby 1733: La Musica è del Sig. Antonio Constantini, a Riserva d alcune Arie poste al piacere de Virtuosi 1733: La Musica è del Sig. Antonio Costantini, a riserva d alcune Arie posse al piacere de Virtuosi 1733: La Musica è del Sig. Eustachio Bambini 1734: La Musica è la maggior parte del Sig. Baldassare Galuppi di Venezia à riserva dell Arie, che sono di diversi Auttori 1734: La Musica è del Sig. Eustachio Bambini di Pesaro à riserva d alcune Arie 1735: La Musica e del Celebre Sig. Domenico Sarro Maestro della Capella Reale di Napoli 1735: La Musica e del Signore Antonio Vivaldi à riserva di alcune Arie Tullo Ostilio 1727: : La Musica e del Signore Antonio Vivaldi à riserva di alcune Arie Počet hudebních čísel / z toho přejato z Prahy 18 / 2 (1parafráze?) 27 / / / 7 27 / 9 21 / 9 28 / / Libreta byla v Praze i v Brně tištěna vždy dvojjazyčně italsko-německy, stránka proti stránce. Pro srovnání německých překladů brněnských libret s pražskými verzemi bylo využito excerpcí, které v rámci semináře Hudební divadlo (PS 2012/13) provedli studenti Katedry divadelních studií FF MU. 43 Toto se vyskytuje v opeře Gli amori amari, a to v německé verzi šesté a osmé scény druhého aktu. libret byly ve všech známých případech použity německé překlady pražských libret, a to nejen texty recitativů, ale také árií! 42 Vzhledem k četným úpravám tak text v němčině na mnoha místech neodpovídal italskému originálu, což mělo značný vliv na autentičnost dramatické situace. Nastoluje to také otázku ohledu k brněnskému publiku, u něhož se nedá předpokládat hlubší znalost italštiny. To, že provozovatelům divadla příliš nezáleželo na porozumění ději kusu, lze doložit například tím, že pokud byla v Brně vložena árie na místě, kde se v Praze nevyskytovala, nebyl ani učiněn pokus o její přeložení do němčiny, nýbrž se na příslušném místě objevila pouze poznámka Aria. 43 Někdy docházelo ke kuriózním situacím, jako bylo přetištění pouze první strofy německého překladu z Prahy kvůli úspoře místa, či přeložení árie jedné postavy jako tercetu včetně 14 ~ 15

17 STUDIE stdie zkratek ostatních rolí (divák sledující německý překlad tak marně mohl čekat, kdy se z kulis vynoří další dva protagonisté). Tento fenomén, který platí obecně pro všechny opery Mingottiho éry, jde u libreta Argippa dokonce tak daleko, že se v italské a německé verzi liší jména pěveckých sólistů. 44 Konkrétně jde o představitele intermezza, které při pražském provedení Argippa v roce 1730 zpívali Cecilia Monti a Bartolomeo Cajo. Titíž umělci jsou uvedeni rovněž v německé verzi brněnského libreta z roku 1733, zatímco italská verze nese jména Laury Bambini a Mattea Lucchiniho. Jmenování sólisty v určitém libretu se pro tuto dobu obecně považuje za spolehlivý (a často také jediný) zdroj informací o jeho angažmá, avšak v tomto případě je těžké rozhodnout, který z obou údajů je správný. Vzhledem k malé důležitosti, jaká byla v Brně přikládána německým verzím libret, se přikláním spíše k tomu, že dvojice Monti Cajo byla uvedena omylem, společně s převzetím německého překladu z Prahy. Bohužel nemáme o těchto umělcích pro celou sezónu 1732/33 zprávy odjinud, tudíž bylo možné i to, že přešli do Brna společně se zbytkem Denziova bývalého ansámblu. Pochybnosti totiž vzbuzuje i údaj v italské verzi libreta. Laura Bambini skutečně byla v této sezóně v Brně angažována a v Argippovi vystoupila v roli Osiry, ovšem je otázkou, zda bylo technicky možné odezpívat poměrně náročnou roli a ještě vystoupit v intermezzu. Pro vystupování téže zpěvačky v úloze secondadonny a zároveň v meziaktních komických vstupech také nemáme v dobové praxi italské opery žádné srovnatelné doklady. O Matteovi Lucchinim se ví, že působil od konce roku 1731 do září 1733 ve Vratislavi, avšak vzhledem k tomu, že v karnevalu 1733 zde nebyla podle dostupných informací provedena žádná opera, mohl v této době pobývat v Brně, kde byl později angažován (od sezóny 1736/37 jako zpěvák, později také jako skladatel). Otázku interpretů intermezza v brněnském Argippovi tedy musíme prozatím nechat otevřenou. 44 Podobně je u libret Orlando furioso a Tullo Ostilio z roku 1735 uveden v italské verzi jako autor hudby Antonio Vivaldi, zatímco v německé verzi Domenico Sarro. Viz Spáčilová 2008, op. cit. Analýza textu brněnského Argippa Hlavní otázkou, kterou je nutno si položit v souvislosti s brněnskou verzí Argippa, je geneze díla, resp. autorský podíl Antonia Costantiniho na kompozici opery. Vzhledem k tomu, že jde o přiznané pasticcio, je zajímavé pokusit se dohledat původ jednotlivých árií. Při výzkumu repertoáru italské opery v 18. století a jeho putování Evropou se nutně dostáváme na tenký led dohadů a rekonstrukcí. Drtivá většina pramenů k jednotlivým operám (a ve zkoumané době bylo každé nové provedení díla vlastně jeho novou verzí) sestává pouze z textů, tj. tištěných libret, které se tiskly v nákladu několika stovek kusů a pravděpodobnost jejich opus musicum 2/2013

18 45 Tak je označeno hvězdičkou šest árií v opeře Partenope (Holešov 1733), které zkomponovali místní hudebníci Johann Georg Orsler a Ferdinand Seidl. 46 Samostatným problémem je užití operní árie s latinským textem pro chrámové účely, viz např. Jonášová, Milada: Italské operní árie v repertoáru kůru katedrály sv. Víta v Praze. Sehlingova éra Hudební věda 37, 2001, č. 3 4, s Na základě analýzy textu je v současné době možno určit předlohu většiny árií v opeře La pravità castigata (Praha 1730, Brno 1734), která byla vytvořena přetextováním jedné z oper Antonia Caldary. Tomuto problému bude věnována samostatná studie. 48 Viz 49 Viz např. kolekce zdigitalizovaných libret milánské Biblioteca Nazionale Braidense ( it) nebo partitury z italských knihoven na internetculturale.it. 50 Schmidt-Hensel, Roland: La musica è del Signor Hasse detto il Sassone.... Johann Adolf Hasses Opere Serie der Jahre 1730 bis 1745; Quellen, Fassungen, Aufführungen, Göttingen 2009, sv. II, s. 30, 733. dochování byla nesrovnatelně větší než u hudebních pramenů, sestávajících z jediné partitury (nebo pouze particella) a provozních partů. V mnoha případech lze tedy určit pouze původ textu árie a nanejvýš předpokládat, že spolu s textem byla přejata i hudba. Nové zhudebnění, zvláště pokud pocházelo z pera domácího skladatele, bývalo většinou patřičně zdůrazněno, případně označeno graficky přímo v libretu (tato praxe je známá z různých italských měst, u nás například z Holešova). 45 Problematické je samozřejmě víceré zhudebnění oblíbených libret například u textů árií, jejichž autorem byl Pietro Metastasio, je nutno brát jen ve 30. letech 18. století v úvahu hudbu až desítky skladatelů. Oproti tomu se v praxi objevovaly i případy, kdy byla přejata hudba a nově napsán text. 46 Také zde je někdy možné určit pravděpodobnou předlohu, zejména analýzou veršové struktury a zkoumáním výskytu shodných či podobných výrazů. 47 Při pátrání v obou směrech narážíme na nedostatečnou evidenci pramenů. Katalog RISM zaznamenává z oper často pouze předehru a první scénu, což je pro určování jednotlivých árií zcela nedostatečné. 48 Kompletní incipity nacházíme jen u svazků árií, zde je však na druhou stranu někdy těžké dohledat skladatele a původní operu. Většinou je tedy nutno se obrátit přímo na primární prameny, které se dnes naštěstí již vyskytují v digitální podobě na internetu, avšak jejich prohledávání je metodologicky i časově velmi náročné. 49 Ze šestnácti árií vyskytujících se v brněnském Argippovi se podařilo určit textovou předlohu u třinácti (viz Tabulka 3). Dvě árie titulní role Argippa Chi un dolce amor condanna (II/2) a Soffre tallor del vento (II/8) pocházejí z Metastasiova libreta Catone in Utica, které před rokem 1733 zhudebnili Leonardo Vinci (Řím 1728), Leonardo Leo (Benátky 1729) a Johann Adolf Hasse (Turín 1732). První z obou jmenovaných árií se na stejném místě vyskytuje i ve Vivaldiho pražském Argippovi, ovšem v mírně parafrázované podobě jako Chi quel timor condanna. Nelze říci, zda byla tato árie pro Brno z Prahy přejata, nebo jestli návrat k původnímu Metastasiovu textu naznačuje výpůjčku přímo z některého zhudebnění Catone in Utica. Z Metastasiova díla pochází také poslední árie této postavy Non sarei si sventurato (III/3), a to z libreta Alessandro nell Indie (Leonardo Vinci Řím 1730, Luca Antonio Predieri Miláno 1731, Francesco Mancini Neapol 1732, Giovanni Battista Pescetti Benátky 1732). Árie Argippa z prvního aktu Se la bella Tortorella (I/5) byla identifikována v darmstadtském pasticciu, kde je součástí role Silvera. Stejně tak se v darmstadtském pasticciu vyskytuje první árie Osiry Che gran pena trafigge il mio core (I/6), je zde zpívána Zanaidou. Původ této árie sahá k Hasseho opeře Tigrane (Neapol 1729), následně zazněla v několika reprízách jeho Artaserse (Bologna 1730, Miláno 1731 aj). 50 Druhá z Osiřiných identifikovaných árií je Agitata dal furore (III/2), která byla 16 ~ 17

19 STUDIE stdie Tabulka 3 Původ árií v brněnském Argippovi 1733 Zkratky: D-DS: partitura pasticcia v knihovně v Darmstadtu, D-Rtt: partitura árií v knihovně Thurn-Taxisů v Regensburgu, AM: Angelo Mingotti, PM: Pietro Mingotti. Incipit (role, akt/scéna) Výskyt árie před 1733 Výskyt árie po 1733 Autor: titul, místo a rok provedení (akt/scéna) Quel Nocchier, ch il suo Naviglio (Zanaida, I/1) Innocenza riconosciuta, Graz 1738 II/4 (AM) Qual guerriero in campo armato (Silvero, I/3) Broschi: Idaspe, Benátky 1730 Vivaldi: Bajazet (Tamerlano) 1735; Innocenza riconosciuta, Graz 1738 (AM) Di Cingone il regnante sen viene (Coro, I/4) Vivaldi: Argippo, Praha 1730; D-DS L innocenza difesa nell inganno, Graz 1738 (PM) Se la bella Tortorella (Argippo, I/5) D-Rtt, D-DS Didone, Graz 1737 (PM) Che gran pena trafi gge il mio core (Osira, I/6) D-Rtt, D-DS, Hasse: Tigrane, Neapol 1729, poté Artaserse, Bologna 1730 a další reprízy Son qual misera colomba (Tisifaro, I/7) Hasse: La sorella amante, Neapol 1729, Cleofi de, Drážďany 1731 Non lascia il ben, che brama (Zanaida, II/1) Porpora: Siface, Benátky 1726, Didone abbandonata, Řím 1732 Chi un dolce amor condanna (Argippo, II/2) Metastasio: Catone in Utica (1728 Vinci, 1729 Leo, 1732 Hasse); Vivaldi: Argippo jako Chi quel timor condanna (?) Qual se freme ria tempesta (Osira, II/3) Sento ne so che sia (Silvero, II/4) Giacomelli: Epaminonda, Benátky 1732 Son rea, tù mi condanna (Zanaida, II/6) Capelli: Mitridate, Benátky 1723 jako Sono sea, tu mi condanna Le cieche sirti irate (Tisifaro, II/7) Arsace, Vicenza 1731 (AM) Soffre tall or dal vento (Argippo, II/8) Metastasio: Catone in Utica Agitata dal furore (Osira, III/2) Vinci?, Pescetti: Alessandro nell Indie, Benátky 1732 Non sarei si sventurato (Argippo, III/3) Metastasio: Alessandro nell Indie (1730 Vinci, 1731 Predieri, 1732 Mancini, 1732 Pescetti) La Cervetta timidetta // Cosi vuoi diletti amanti (Zanaida, III/4) Allor, che irata freme (Silvero, III/5) Se d inganno Amor si pasce (Coro, III/8) Vivaldi: Giustino, Řím 1724, Semiramide Mantova 1732 Porta: Argippo, Benátky 1717; Vivaldi: Argippo, Praha 1730, D-DS Innocenza riconosciuta, Graz 1738 (AM) La fede tradita e vendicata, Graz 1736 (PM) Innocenza riconosciuta, Graz 1738 (AM) Arsace, Hamburg 1748 (PM) Vivaldi: Bajazet (Tamerlano) 1735, Orlando furioso, Bergamo 1738; Tullo Ostilio, Graz 1737 (PM) L innocenza difesa nell inganno, Graz 1738 (PM) opus musicum 2/2013

20 51 Svazek árií US-Wc, M1505. V64 A4, RISM Batchvarova, op. cit., Appendix C. nalezena v Pescettiho Alessandro nell Indie provedeném v karnevalu 1732 v benátském Teatro S. Angelo. Datum provedení této opery je vzhledem k brněnskému Argippovi poměrně pozdní, neboť by to znamenalo, že árie musela doputovat z Benátek do Brna za pouhých několik měsíců. V Pescettiho opeře byla ovšem zpívána jako aria aggiunta, což by mohlo nasvědčovat dřívějšímu vzniku kusu, a jeden z opisů árie také nese jméno Leonarda Vinciho, který zemřel roku Na druhou stranu není vyloučena ani přímá vazba, neboť představitelka Osiry Laura Bambini pobývala v karnevalu 1732 ještě v Benátkách a mohla si árii přivézt s sebou jako horkou novinku. Tři identifikované árie Zanaidy oproti tomu byly součástí evropského repertoáru již delší dobu. Nejstarší je Son rea, tu mi condanna (II/6), identifikovaná R. Strohmem v opeře Mitridate Giovanniho Marii Capelliho (Benátky 1723), následuje slavná La cervetta timidetta (III/4) z Vivaldiho opery Giustino (Řím 1724 a později v mnoha dalších operách) a Non lascia il ben che brama (II/1) z Porporova Siface (Benátky 1726, reprízováno mj. v Praze 1729). Ze dvou určených árií Silvera patří první k patrně nejvirtuóznějším kusům z celé opery (pokud stále předpokládáme přejímání textu společně s hudbou). Je to Qual guerriero in campo armato (I/3), zkomponovaná Riccardem Broschim pro jeho bratra, slavného kastráta Farinelliho (poprvé v opeře Idaspe, Benátky 1730, později mj. ve Vivaldiho Bajazetovi 1735). Druhá árie Sento ne so che sia (II/4) byla podobně jako Agitata dal furore novinkou pochází z opery Epaminonda Geminiana Giacomelliho, hrané v benátském Teatro S. Giovanni Grisostomo v karnevalu Také představitel role Silvera Domenico Battaglini byl v Benátkách v této době angažován sice stejně jako Laura Bambini v konkurenčním Teatro S. Moisè, avšak přímá souvislost je zde více než pravděpodobná. První árie Tisifara Son qual misera colomba (I/7) pochází z Hasseho opery La sorella amante (Neapol 1729). Tuto árii později Hasse použil ve své Cleofide (Drážďany 1731), avšak na základě analýzy textu lze určit, že pro Brno byla jako předloha použita dřívější verze. Druhá árie této postavy Le cieche sirti irate zazněla roku 1731 ve Vicenze v pasticciu Arsace právě touto operou zahájil Angelo Mingotti svoji dlouholetou kariéru operního impresária. 52 Dle těchto zjištění mohl být Antonio Costantini autorem pouhých tří árií, i když možnost, že napsal novou hudbu na starší texty, rovněž nelze vyloučit. Zřejmě zkomponoval také recitativy a možná i sbory. Původ identifikovaných árií (či přesněji jejich textů) je velmi rozmanitý jak místně, tak i časově, a určení cest, kterými se dostaly na Moravu, je takřka nemožné. K vystopování všech výskytů identifikované árie v rozličných operních pasticciích prozatím nemáme dostatek informací a je otázkou, zda by bylo takovéto konání 18 ~ 19