Stručné dějiny školství na Křinecku.

Transkript

1 Stručné dějiny školství na Křinecku. Sestavil Leopold Nejl Křinec květen

2 ANONCE: Podnětem k zpracování pojednání Stará škola byl úspěch stejnojmenné výstavy, kterou navrhl a uspořádal majitel křineckého zámku Ing. Zdeněk Harapes. Zámecká budova sloužila po druhé světové válce jako školní zařízení. Navštěvovalo ho několik ročníků žáků a při setkáních spolužáků po letech si také připomínali chvíle prožité ve školních lavicích návštěvou zámku. Výstava pak prohlubovala zážitek ze setkání. Pořadatelé výstavy to inspirovalo k změně dočasné výstavy na trvalou expozici o škole, neboť se stala dokladem i pro dějiny zámku. Tak vznikl i požadavek doplnit výstavu o trochu hlubší pohled do dějin školního vzdělávání v regionu. Vlastníci zámku (panství) v dějinách v tomto procesu představovali významnou roli, která nebyla dosud patřičně sledována a není navíc ani moc známá veřejnosti. 2

3 Obsah: Úvod 4 Českobratrská škola. Počáteční období zakladatelů rodu Křineckých z Ronova ( ). Průzkum dalšího časového období ( ). Změny na panství za Valdštejnů z Dobrovice ( ) Nová vrchnost po třicetileté válce. 9 Tereziánská reforma v českém školství. 13 První řádný učitel v Křinci. 15 Druhá křinecká škola. 18 Obydlí pomocného učitele v 2. polovině 19. století. 22 Třetí křinecká škola. 25 Dvě válečná období a křinecká škola 27 Čtvrtá škola v Křinci. 32 Jak běžel čas dívkám a chlapcům ve škole v zámku. 33 Náboženství opouští školu. 37 Závěr: Nastupuje nová škola. 40 Seznam literatury. 42 Seznam obrázků. 43 Tiráž. 45 3

4 Pohled na křinecký zámek a kostel od severu. (obr. 1,) Foto autor říjen Úvod. Dějiny obecně mají jednu nepříjemnou vlastnost. Snažíme-li se proniknout do nich co nejhlouběji, ztrácí se stále více jejich konkrétní struktury a noří se do stále většího šera. Něco tam naleznete, jiné v temnotě jen nahmatáte a vše pak zkoumáte na denním světle plynoucího 21. století. Přežijete-li první šok ze shromážděných zpráv z minulosti, je to dobré znamení, že lze něco z nalezeného vytvořit. Zpravidla vznikají podivné útvary obsahující něco málo faktů spojených zkušeností uplynulých staletí. Podobná situace vzniká při úmyslu nahlédnout do tajemství vzniku a vývoje vzdělávání ve společnosti. Ne do nějakých zvláštností, ale do výuky základních školních předmětů, jakými jsou čtení, psaní a něco málo počtů. V literatuře narážíme na různě uspořádané představy o kantoru a jeho skupině žáků, putujících od města k městu a dále nejvýše k bohatším městečkům. Naše fantazie nám pak dokreslí další podrobnosti. Základní princip spočívá v tom, že se kantor se svými žáky v každém navštíveném místě snažil získat obživu a ubytování. Nabízel především obohacení bohoslužeb zpěvem žáků a hudbou a k tomu přidával základní výuku dětí místních občanů. Taková představa je založena na útržcích zpráv nalezených v městských knihách, jež jsou někdy střídmě, jindy rozvinutější formou provázeny výmysly spisovatelů. Někdy vzniká dojem, že jde více o jídlo a nocleh, než o výuku žáků. Příběh vzdělávání je spojen se sledem kriminálních přečinů. Nám takový průzkum pramenů nepomůže. [7] Stále nás znepokojuje otázka, jak tomu bylo na českém venkově? Tam se nevzdělávalo? -Nezbývá, než se také ponořit do šera regionální minulosti a nalézt přijatelnější informace, pokud vůbec existují. Kdy vlastně začalo myšlení venkovské společnosti prosvětlovat poznání světa? 4

5 1. Českobratrská škola. Počáteční období zakladatelů rodu ( ). Ve starší regionální literatuře převládá názor, že vzdělávání příznivě ovlivňovala církev českých bratří. Byla tu škola! Měli ve svém programu široce zakotveno pěstování vzdělanosti ve všech vrstvách náboženské obce. V osadách, které patřili jejich příznivcům bylo zřízení školy prestižní záležitostí. Učení tu obstarával kantor, po případě ve větších místech měl i pomocníky. Obecně, bez snahy o místní doklady, byla rozšířena představa, že páni Křinečtí z Ronova byli příznivci českých bratří a tak na jejich panstvích byly i bratrské školy. Jak takové závěry nazvat? Nejspíše jako málo kritické myšlení, usilující o výsledek, který vyhovuje obecným představám. V takových případech je však nutné uvedené úvahy ověřit v příslušném časovém období a zkoumat, zda vyhovují běhu dějin. Zakladatel rodové větve Křineckých z Ronova, Jan z Ronova (+ před 1485), je označován za stoupence podobojí a často přímo za ultrakvistu. Tato představa se neopírá o příliš věrohodná zjištění. Větší váhu má tvrzení, že byl stoupencem strany krále Jiříka z Poděbrad. Podle Balbína byli dokonce švagři. O dvou jeho synech Jiřím a Viktorinovi Křineckých z Ronova v podstatě badatelé říkají, jaký byl otec jsou i jeho synové. Nejde o to, zda ten úsudek je chybný, jako o to, že není doložený ničím lepším, než že nebyli přistiženi při projevu přízně ke straně podjednou. Zatím se spokojíme s uvedením důležitého data: oba bratří zemřeli ve stejném roce Z uvedeného stručného přehledu lze odvodit, že o náboženském smýšlení zakladatelů rodu Křineckých z Ronova máme jen matnou představu.[8] Nesmíme však přehlédnout jeden doklad, který přece jen do celé záležitosti vnáší přijatelnější představu. Musíme začít úplně někde jinde. Na počátku 16. století byla Mladá Boleslav v rukou příznivců českých bratří a stala se tak významným střediskem rozvoje církevních a kulturních záležitostí českobratrského společenství. Nám jde o jednu z osobností. V tomto městě působil lékař Mikuláš Klaudyán, který vedle svého povolání věnoval pozornost i jiným záležitostem. Z nich musíme zdůraznit, že byl tiskař. Často také cestoval po střední Evropě a tak se v praxi seznámil a vyzkoušel si řadu typů map. Vyšel ze svých zkušeností a návrhl a nakonec nechal zhotovit novou českobratrskou mapu Čech. U velkých měst rozlišil jejich náboženskou orientaci a při výběru dalších menších mapových objektů dával přednost českobratrským sídlům. Mapa měla sloužit jako cestovní pomůcka jeho spolubratřím ve víře. V roce 1517 dal v Norimberku zhotovit velké dřevořezby svého mapového díla a tam bylo, o rok později, v dílně Jeronýma Hőtzera i vytištěno. [3] Odborníci tvrdí (Z. Kučera), že mapa se zachovala pouze v jediném originálním tisku, uloženém v SOKA v Litoměřicích. Má rozměr 46 x 55 cm na výšku a vlastní kartografické dílo zaujímá pouze dolní třetinu. Zbytek vyplňuje zdobná část mapy tématicky věnovaná české provenienci. Mapa je psána česky a její orientace je proti dnešním zvyklostem rozdílná. Je na ní zaměněna poloha severu a jihu: jih je u horního okraje mapy a sever u spodního. Představit si to můžeme tak, jakoby při kreslení mapy stál kartograf na sever od české kotliny (někde u Žitavy) a díval se dolů do Čech. V odborných posudcích je zařazena jako nejstarší známá samostatná mapa Čech. Samotné dílo není nijak nazváno a tak bývá nejčastěji označováno jako Klaudyánova mapa Čech z roku

6 Rychle se vrátíme k našemu případu ověřování náboženské orientace prvních členů rodu pánů Křineckých z Ronova. Co najdeme na Klaudyánově mapě? Ve středním Polabí u řeky Labe leží královské město Nymburk (podobojí). Na východě vymezuje prostor Bydžov (s kalichem, podobojí), na západě je Jizera s královským městem Boleslaví (opět kalich a podobojí) a u dolního okraje nalézáme Jičín (též podobojí). Velký prostor mezi vyjmenovanými objekty by asi zůstal prázdný, kdyby neměl Mistr Klaudyán potřebu sem umístit další českobratrské objekty, aby cestující věděli, kde je možné vyhledat přátelské přijetí. Ta dvě sídla jsou blízko sebe a jejich názvy jsou: hrad Kuncberg a město Rozdialowice. Shodou okolností jde o často uváděná sídla Jiříka Křineckého z Ronova (Kuncberk) a Viktorina Křineckého z Ronova (Rožďalovice). [8] Dovolte malé opakování: Oba bratří Křinečtí zemřeli v roce 1510 a Mistr Klyudyán z blízkého českobratrského města Boleslavi zhotoví v roce 1518 svojí mapu Čech a uvede v náležité náboženské orientaci i sídla už nežijících osob. Myslím, že tato shoda okolností přece jen něco vypovídá. Když nic jiného, tak že se se svojí náboženskou příslušností nijak netajili a přízeň k českobratrské jednotě byla už dostatečně známá. Za těchto okolností lze vzít i za hodně pravděpodobné, že v uvedených sídlech se nalézaly i českobratrské školy. Patřilo jistě k dobré pověsti majitelů taková zařízení vybudovat. Mistr Mikuláš Klaudyán to na svojí mapě doložil.[6] Výsek z nejstarší mapy Čech se zákresem hradu Kuncberk a nedalekých Rožďalovic. Autor mapy Mikuláš Klaudyán (, ). (obr. 2.) 6

7 Průzkum dalšího časového období ( ). Oba spolumajitelé rozsáhlého panství měli hodně potomků mužského pohlaví: Jiřík Křinecký měl 6 synů a Viktorin Křinecký 3 syny. Zemřeli náhle, jak už bylo naznačeno v roce V té době byl patrně plnoletý jen nejstarší Jiříkův syn Jan starší Křinecký z Ronova a tak nemohlo dojít k majetkovému uspořádání dříve, než nejmladší z potomků dosáhl plnoletosti. Stalo se tak v roce Došlo však k tomu, čemu se všechny šlechtické rody zpravidla vyhýbaly. Rozdělili si majetek na drobné díly. Obvykle dědil podstatnou část majetku prvorozený syn a tím byl zároveň určen jako pokračovatel hlavní rodové linie. Ostatní bratří přišli zkrátka. Bratří Křinečtí si majetek rozdělili mezi sebe na drobné díly. Brzo se ukázalo, že malé statky nedokáží uspokojit rodiny jednotlivých bratrů a udržovat společenské postavení v šlechtické společnosti. Někteří byli nuceni prodat svoje díly a hledat obživu jinde. Jiní se postupně zadlužili a o svůj majetek stejně přišli.[9] Pokud jde o náboženské smýšleni je doloženo u většiny příslušníků obou rodových větví. Vesměs se jedná o veřejnou podporu nebo alespoň projev přízně českobratrské církvi. Někteří z nich svoje náboženské přesvědčení hájili veřejně i v nejvyšších správních úřadech. Za významného stoupence je považován Vilém Křinecký z Ronova, účastník povstání stavů v roce Novým držitelem rodového hradu Kuncberka byl Jindřich Křinecký z Ronova. Potkal ho také úpadek. Navíc se nemohl dostatečně věnovat svým hospodářským a obchodním záležitostem, neboť trpěl neznámou dlouhodobou chorobou. Jeho statek stagnoval a majitel se zadlužil. Neměl dále mužského dědice a zadlužený statek dostala dcera Kateřina. Provdala se za Jana purkrabího z Donína a na Benátkách a oba brzo zemřeli. Zadlužený statek likvidoval ženichův bratr. Dalšími krátkodobými majiteli se stali Kostomlatští z Vřesovic, potomci husitského hejtmana Jakoubka z Vřesovic. Řešili podobné problémy jako jejich předchůdci a tak v roce 1575 prodali kuncberské zboží Jindřichovi z Valdštejna a na Dobrovici. Za uvedených okolností lze předpokládat a doufat, že se českobratrská škola na zadluženém panství udržela, i když za stále nuznějších podmínek. [8] Změny na panství za Valdštejnů z Dobrovice ( ). V roce 1545 vyženil, spolu s manželkou Annou z Vartenberka, Dobroviceves Jindřich z Valdštejna. Položil tak základy k budování rozsáhlého panství. V roce 1558 si Jindřich z Valdštejna vyžádal od krále Ferdinanda I. povýšení vsi Dobroviceves na městečko. Od té doby se sídlo vznikajícího panství jmenuje Dobrovice. V roce 1575 přikoupil Jindřich také kuncberské panství. Pro obyvatele Křince to byla velká změna. Městečko už nebylo středem panství a sídlem vrchnosti, ale jen součástí jiného, vyššího ekonomického celku v Dobrovici. Statek Kuncberk řídili hejtmani a úředníci a sídlo stále více upadalo.[6] Brzo potom, v roce 1579, Jindřich z Valdštejna zemřel a jeho mužští potomci byli nezletilí. Prakticky až do roku 1593 řídili panství poručníci (vdova a určení šlechtici). V uvedeném roce převzal dědictví po otci mladší syn Heník z Valdštejna. Stručný přehled naznačuje, že na celém dobrovickém panství v době poručnictví se nic podstatného nedělo. Poručníci se jinak dobře starali o udržení majetku bez větších ztrát. Pokud to umožnily hospodářské poměry, šel život podle starých zvyklostí. Došlo však k jedné změně, na níž nás upozorňují až první skutky prováděné Heníkem z Valdštejna.[6] Heník byl, stejně jako jeho otec, luterán a tak dodržoval určitou toleranci v posuzování víry svých poddaných. Před rokem 1588 byl v Bošíně knězem Martin Dentulín (Zoubek) z Turtelštejna a po svém nástupu ho Heník povolal za faráře do Dobrovice. Martin Dentulín je označen jako ultraqvista a v roce 1595 vystupuje spolu s manželkou Esterou při prodeji domu v Nymburce. Byl tedy rozhodně víry podobojí. V roce 1603 byl farářem v Bošíně, jak to dokládá nápis na zvonu, Tobiáš 7

8 Moucha Bílský. V roce 1614 žádali Boleslavští (čeští bratři) Heníka z Valdštejna o propuštění kněze Tobiáše Musconida Bílského, faráře v Bošíně, do města Boleslavi. A nakonec v době reformace (po roce 1623) odchází z Bošína kněz podobojí Keliáš z Roztok do exilu. K tomu ještě připojíme poznámku, že počátkem 17. století zřídil Heník z Valdštejna v Dobrovici latinskou školu. Můžeme si tak vytvořit představu, že i v Bošíně byla triviální škola pokračující v českobratrské tradici.[8] Nyní je už zřejmé, že z církevních dějin regionu se nám vytratil chrám v Křinci. Nemáme sice doklad, ale církevní záležitosti v této době byly řízeny z bošínské fary. Význam této vesnice vzrostl tím, že Bošín byl rozdělenou osadou mezi více vlastníků. Vedle Heníkova dílu, tu měli dvůr Rašínové z Ryzumburka, dva poddané tu měl špitál z Nymburka a jednotlivé poddané i další šlechtici. Všichni měli zájem na dobrém chodu církevních záležitostí. Křinec byl odsunut stranou, žili tu jen panští úředníci. Za uvedených okolností lze předpokládat, že školní výuka byla přemístěna do nového církevního střediska v Bošíně. Spíše se vtírá otázka, zda vůbec v Křinci kostel byl? Odpověď zní: Ano, zůstal tu! Dokládá to nápis na zvonu, který byl v roce 1617 zavěšen do věže kostela. Stalo se tak za za správce kostela Keliáše z Roztok, faráře bošínského, za správy pana Matěje Vineckého, auředníka Doubravického a souseda křineckého pana Václava, zároveň auředníka kuncberského, pana Jeřábka, kováře a primase městyse Křince. Matěj Vinecký z Gűnwaldu byl bývalý hejtman v Křinci (nyní povolaný Heníkem do Dobrovice), kterému v Křinci byly vrchností, za dobré služby, propuštěny na svobodu dva grunty po poddaných. Vytvořil z nich svobodný dvůr Vinecký a stal se prvním známým svobodným křineckým měšťanem.[6] Na závěr tohoto období musíme vzít na vědomí, že v roce 1637 byl na bošínské faře zase kněz. Více o něm nevíme. Dosazen byl už novou vrchností, Adamem mladším z Valdštejna. Pán byl katolík, ale hodně tolerantní v otázkách víry. Když o rok později zemřel, pak podle taxace jeho majetku máme potvrzeno, že kostely v Křinci a na Chotuci jsou připojeny k faře v Bošíně. Brzo potom byl region několikrát navštíven vojenskými hordami, Křinec vypálen a poddaní utekli z panství do klidnějších krajin. Bošín byl sice také v té době poškozen, ale následky byly mírnější. [8] 8

9 Obydlí hejtmanovo v Dobrovici. (obr. 9.) 2. Nová vrchnost po třicetileté válce. Starší literatura (Poděbradsko, díl II.) označuje pobělohorské období za úpadek českého školství. Důvod: upadlo do rukou lidí neschopných. Dále pak uvádí řadu zpráv i z pozdějšího poválečného období vyhledaných v městských knihách, které mají doložit potíže s nimiž se měšťané potýkali při vzděláváním mládeže. Autoři Poděbradska to všechno svedli na kantory z řad kostelníků, muzikantů,varhaníků a kantorů chrámových, jak tvrdí s minulostí nejpestřejší a vzděláním nevalným sháněli všelijak bídný groš i vyučování mládeže v sedmnáctém a téměř po celý osmnáctý věk. A autoři líčení stavu školství rozvádí v efektivnímu finále: [5] 9

10 Kantoři nymburští především šumaří, v Dymokurech učí kostelník, v Záhornici punčochář, v Křinci krejčí, sadský kantor živí se hlavně muzicírováním po muzikách, svatbách, pohřbech. Nerado péro o těch bědách píše. A tíha osudu! Školství naše poklesá, kdy veliký syn národa Jan Amos Komenský v cizině reformuje školství od základu. Nejvíce jim vadí, že kantoři hledají uspokojení v muzice a píší: Muzika byla tenkráte vším! Vrchnost, duchovenstvo i občané cenili kantora dle toho, na kolik inštrumentů hrál, jakou muziku si seřídil, jak zručně vedl si na varhanách. Intrády o ohláškách, při svatbách, vyhrávání, průby ve škole k pouti a slavnému posvícení, slavnosti, při nichž kostel se otřásal muzikou, jsou dosud v živé paměti. - I dětských kapel nescházelo... [5] Trochu povzdechneme a zamáčkneme slzu. Zase straší doba temna. Pokusíme se nahlédnout, jak ji prožívali lidé na Křinecku. Malé opakování: Po třicetileté válce v Křinci zbyla jen hrstka původních obyvatel, městečko bylo vypáleno. Nová vrchnost, Pavel hrabě z Morzina, nejdříve odstranil škody, postavil nové chaloupky a obsadil je ve dvou kolonizačních vlnách svými poddanými z Vrchlabí a Lomnice nad Popelkou. Noví osadníci obnovili nejen ekonomiku panství, ale přinesli si z obou měst také nové zvyklosti a pozvedli poměry v osadě více od vesnických k městským zvykům. V prvních letech (asi tak do roku 1670) všichni vrchnost i poddaní obnovili hospodaření a postavili základní objekty pro provoz hospodářství. Pak začali budovat i jiné oblasti zabezpečující rozvoj panství a jejich malé společnosti do budoucnosti. Patří mezi tyto přednosti i vzdělávání mládeže. Majitelé panství, Morzinové, mají všeobecně uznávanou pověst osob podporujících vzdělávání a umění muziku, tanec, zpěv a divadelní představení. K pěstování uměleckých disciplín neváhali postavit u křineckého zámku zvláštní budovu nazývanou lidově Saltatrina. K provozování tak náročných zábav a nakonec i pro provádění kancelářských činností na panství potřebovali vzdělané lidi. Museli se proto postarat o jejich výchovu. Žáky vyhledali mezi nadanými dětmi panských úředníků, služebníků a poddaných. Už tato úvaha naznačuje, že šlo o účelovou akci a cílem nebylo žádné ušlechtilé vzdělání všech dětí na panství. Připravili individuální, výběrovou výuku dětí a připravili je pro snazší prožití dalšího života. Už to je ale přínos.[6] K naznačenému záměru potřebovali kantora. Nejen ledajakého vychovatele, ale nadaného a schopného člověka. Zázemí měli ve svých městech Vrchlabí a Lomnici nad Popelkou. Městské vzdělávání bylo rozšířeno o další učební předměty a bylo také důkladnější. Tak se dostáváme k prvním kantorům po třicetileté válce v Křinci. V knize narozených nalezneme první zmínku o kantorovi Procházkovi ke dni 5. října 1670, kdy křtil svého syna Rudolfa Davida. Nebyl to žádný potulný kantor, neboť tomu by za kmotry nešli vrchnostenští úředníci a mlynářka z Mutínska. Na podzim roku 1674 křtil Václav Procházka dalšího syna Václava Františka. Kmotry tentokrát uvedeme jmenovitě: Obroční David Freibergk, důchodní Johan Erben, a další. O dva roky později křinecký kantor Václav Procházka křtil dalšího syna Václava Františka (?). Kmotři se sešli vedle obročního Freibergka dále ve složení důchodní Tobiáš Goll, Jiřík Svoboda mlynář v Mutínsku a společnost tentokrát doplnila dokonce paní purkrechtka Anna Marie. Na morzinském panství byl kantor váženou a uznávanou osobností a měl, i když pro to zatím nemáme doklady, zřejmě i ucházející hmotné i finanční zabezpečení. Žil trvale v Křinci a tak i jeho výchovné působení mělo hodnotný a trvalý vliv na svěřené žáky. Podobně to bylo i s jeho nástupci. Dalším kantorem byl Adam Antonín Chlumský, připomínaný poprvé v městečku Křinci roku 1687 a také v Křinci zemřel dne 16. února V roce 1717 se připomíná společně se školním mládencem Janem Václavem Kotykem. 10

11 V Poděbradsku je uveden výpis přiznání příjmů učitelů z roku 1713: Kantor křinecký v domácím i filiálním kostele bošínském zpívá, služby a všech accidencí má na 33 zl., k tomu deputát 6 strychů 2 věrtele režné, 1 str. 2 ½ věrt. pšeničné mouky, 3 str. 1 věrtel hrachu, 1 čtvrtici 2 ½ míry soli, posnopného pšenice 3 mandele, žita též tolik, i ječmene a ovsa, dále štolu, všechno ročně za 60 zl. [8] V roce 1721 matrika uvádí jako kmotra nového kantora Václava Straku. Byl tu asi jen na krátkou dobu, protože už v roce 1722 žil v Křinci další kantor Jan Mikuláš Mečíř. Byl opět podporován křineckou honorací. Patrně však onemocněl nebo byl přeložen, neboť o rok později ho zastupoval kantor Jan Pondělíček. Není vyloučeno, že za tímto krátkodobým střídáním učitelů se skrývá i nespokojenost vrchnosti s jejich výkonem. Od léta roku 1731 se ujal křinecké školy kantor Tobiáš Arloth. Kantoři si i různě přividělávali u pánu bratří: křinecký za muzicírování o sv. Václavu v Jeseníku dostával odměny 6 gr. Zpráva je připsána k roku 1737, tedy Tobiáši Arlothovi. V roce 1743 ho v učitelské službě v Křinci vystřídal kantor Ambrož Klo (nebo Kléé) a po něm tu učil kantor Václav Drobný, připomínaný poprvé v roce Bylo to už v době, kdy dlouhodobě nemocný hrabě František Xaver z Morzina nejevil o aktivní provozování muziky a jiných uměleckých aktivit velký zájem. Celkově tím pantví trpělo a s tím trochu poklesla i důležitost osobnosti kantora a výběr žáků se více soustředil na vysoké úředníky panství. Školní výuka nebyla tak náročná, jako v minulosti za dohledu samotného hraběte, a s tím patrně upadaly i požadavky na odbornou zdatnost kantora. [5] Co bylo výsledkem činnosti kantorů? Uvedeme dva příklady: O kontaktu hraběte Václava z Morzina a italského hudebního skladatele Antonia Vivaldiho podává zprávu Olga Zuckerová. Na přebalu gramofonové desky Čtvero ročních dob píše: V dedikaci Cimenta, adresované hraběti Václavu Morzinovi, dědičnému pánu Vrchlabí, Lomnice, Čisté, Křince, Kounic, Doubku a Sovolusk, hovoří Vivaldi o dlouhém běhu let, v nichž se těšil cti sloužit tomuto šlechtici v hodnosti jeho Maestro di Musica in Italia ; orchestr si Morzin přivezl do Itálie, svěřil totiž na určitou dobu Vivaldimu vedení. Bylo to zřejmě vynikající těleso; Vivaldi dále ujišťuje, že hodnota vašeho velmi vynikajícího orchestru mi dává jistotu, že mé skromné práce budou v těch nejodpovědnějších rukou a budou se těšit povznesení, jakého si ani nezasluhují. Skladbu Čtvero ročních dob složil Antonio Vivaldi kolem roku Máme tak přibližně datovánu návštěvu české kapely v Itálii.[11] Jan Hellich vypsal do Věstníku zprávu z díla Jana Dlabače: Kunstlerlexicon o dalším křineckém muzikantovi: V strahovské bibliotéce v Praze zachovala se paměť o znamenitém rodáku křineckém Václavu Svobodovi, který vynikal jako zpěvák, basista a houslista. R byl při chrámu biskupském diskantistou, požívaje fundace. Téhož roku se vyznamenal v hudebním dramatu, pořádaném ku cti biskupa hraběte Filipa Schafgotsche. [4] Nemůžeme sice určit, který křinecký kantor měl podíl na úspěchu kapely Václava hraběte z Morzina, ani individuálního úspěchu Václava Svobody, ale jejich podíl je nesporný. Uvedené epizody napovídají, že vzdělávací způsob zavedený na morzinském panství byl více jak dobrý a prospěšný. Patrně v jiných místech byly zkušenosti kantorů a výchovné způsoby odstrašující. Tady musíme zvolnit. Nastal zásadní zlom ve výchově mládeže. Do procesu vzdělávání zasáhla samotná císařovna Marie Terezie. 11

12 Podobné hudební nástroje putovaly i do Itálie. (obr. 10.) 12

13 3. Tereziánská reforma v českém školství. Císařovna Marie Terezie vydala dne 6. prosince 1774 Všeobecný školní řád. Organizace českých škol, pokud je tak můžeme nazvat, se v minulosti opírala o vysoké školství (univerzita, gymnázium a partykulární školy). Novým školním řádem mělo být toto uspořádání dobudováno zřízením veřejných škol, z nich nás zajímá především nejnižší stupeň triviální školy. Triviální proto, že se tu učily děti číst, psát a počítat. Pokud škola patřila pod církevní dozor, učilo se na ní i náboženství. Časem přibyl i předmět, nazývaný snad základy hospodaření, a dával žákům vědomosti o provádění rolnické činnosti. Zřizované školy měly poskytovat výuku nejen chlapcům, ale i dívkám. Ty ale ještě nějaký čas školu nenavštěvovaly.[3] Císařovna nebyla zase takový lidumil, aby jí leželo vzdělávání chudých dětí tak na srdci. Měnila se doba. Hospodářský rozvoj státu brzdila řada přežitých feudálních věcí a naopak nové chyběly. Obecný požadavek všeobecného vzdělání si vynutily měnící se ekonomické poměry. Feudální způsob výroby začíná ustupovat a uvolňovat místo manufakturám a nástupu strojní výroby. Nové metody práce vyžadovaly i lidi se vzdělám, ale ovladatelné. Při prosazování nových reforem pak úřady zapojily i myšlenky osvícenectví a také politický zájem státu. Se Všeobecným školním řádem je spojována také povinná školní docházka. Podle odborníků je taková formulace a výklad historicky nepřesný. Císařovna vysloveně nenařizuje, že by děti do školy musely docházet. Má-li dítě domácího učitele, pak školu navštěvovat nemusí. Správnější výklad lze vyjádřit tak, že každé dítě musí být náležitě vzděláváno. V praxi pak děti od 6 do 8 let věku chodily do školy v létě. Starší ve věku 9 12 let navštěvovaly školu v zimě (od prosince do března). Důvod tohoto dělení spočíval v staré feudální zvyklosti a umožňoval, aby starší děti mohly v létě pomáhat na poli. Nikdo však skutečný stav nekontroloval a tak řada dětí do školy nechodila vůbec.[5] K neurčité formulaci vedlo Marii Terezii asi také poznání skutečného stavu školství v mocnářství. Správně předpokládala, že pro realizaci reformy nebude dostatečně hustá síť škol. Nebyl dostatek učitelů se zaškolením pro nový způsob výuky. Tříměsíční učitelské kurzy (praeparandy) zahájily činnost až v roce Nikdo se však do nich nehrnul. Zajímavé je nahlédnout, jak nový Všeobecní školní řád vznikal a kdo měl na starosti jeho zavedení do školní praxe. Reforma byla dílem Franze Karla Hälenga a zaháňského probošta Ignáce Felbigera. V Čechách ji měl provádět a řídit vrchní inspektor Ferdinand Kindermann, do té doby farář v Kaplici. V Poděbradsku pak nalezneme popis, jak se nová metoda dostala do Polabí. O působení a reformách zaháňského opata Felbingera pronikla zvěst i v náš kraj. Kníže Karel Egon Fűrstenberka, pán na Dobrovici a Loučeni, poslal r svého zámeckého kaplana P. Karla Bendu s učitelem Műllerem do Zaháně, aby novou methodu vyučovací zaháňskou poznali. Když se vrátili, jal se s oběma zlepšovati školství na svých panstvích, i odchovance Kindermannovy z Kaplice na školách ustanovoval. Műller dosazen za prvního kantora či mistra v Dobrovici, Pater Benda v Loučeni; mladíci a učitelé z okolí k nim pro poučení a vysvětlení přicházeli.[7] Zdá se, že realizace školské reformy záležela na tom, kdo kdy se toho úkolu ujal. Jak to bylo v Křinci? Víme zatím, že tu učil kantor Václav Drobný roku Patrně po nějakém přeškolení v 13

14 praeparandě netoužil a dožil postaru. Bylo mu ostatně už hodně let. První zprávu, kterou můžeme považovat za reakci na Všeobecný školní řád, je z roku 1784, a podává ji Josef Prchlík v Pamětní knize (školní). Informace má od pamětníků:[5] První škola v Křinci vystavěna byla z úroků filiálního chrámu Bošínského r na místě proti chrámu se nacházejícím a pod číslem 117 poznamenaném. Škola ta byla budova dřevěná záležející s přízemí a mající vnitř dvě světnice školní, jednu světnici, komoru a sklep pro učitele a malinkou světničku pro podučitele. V předu nacházely se dvě zahrádky a uprostřed jich vchod do školy. Budova tato, jak staří praví, vyhlížela dosti slušně a nemálo k okrase městečka přispívala.... [5] Na místě je otázka, kdo v této škole učil? Pan řídící Prchlík to s pamětníky neměl lehké. Vše je obsaženo v jedné větě, která vlastně zahajuje přehled křineckých učitelů v pamětnici školní : Prvním učitelem, o němž staří zmínku činí, byl jakýs (krejčí) jménem Dufek (Hnátek).[5] Matriky nám alespoň omezí působení kantora Václava Hnátka. Dne křtil dceru Johanu. Za kmotry byla direktorka Johana H... (?) a apatykářka Barbora Pekárková. Opět kantora společensky podpořila místní honorace. V tomto případě nemáme výpis z matriky úplný, ale je pravděpodobné, že byl i prvním učitelem v první křinecké škole. Nakonec zůstává otázka, zda pamětníci poznámku o původní profesi kantora Hnátka nějak nepopletli. Na základě tohoto slova a dalších údajů v Pamětní knize (školní) není Václav Hnátek považován za prvního řádného učitele. Znamenalo by to, že se neúčastnil praeparandy. Přiblížil se čas seznámit se s první řádným křineckým učitelem. Stará škola čp. 117 v Křinci. Kreslil Rudolf Jordán Vonka. (obr. 3.) 14

15 4. První řádný učitel v Křinci. Jmenoval se Antonín Lőffler a na křinecké škole nastoupil v roce Nepřebíral tuto místní vzdělávací instituci zrovna v dobrém stavu, ale nejdříve pana staršího učitele představíme.[6] Antonín Lőffler se narodil 10. března 1763 v Křinci jako druhorozený syn panského řezníka Jana Lőfflera. Rodina bydlela v dnešní Chotucké ulici v čp. 35. Podrobnosti o jeho školním vzdělání zatím nevíme, ale je nesporné, že absolvoval učitelský kurz (asi v Praze?). Učit začal na škole v Dobrovici, kde se také oženil s dcerou purkmistra Březiny. Od roku 1784 učil na škole v Chroustově. Narodily se mu dvě děti, dcera Marie a syn Václav. Ve škole se mu dařilo a v roce 1790 byl pochválen za dobré školní výsledky. Jak bylo uvedeno, v roce 1797 byl přeložen na školu do Křince. Bylo mu už 34 let a tak to byl už zkušený vychovatel mládeže, který se nemusel obávat špatného přijetí od křineckých sousedů. Už od působení na dobrovické škole měl dobrý přehled o novinkách ve výchově dětí a začal je ihned po návratu užívat. Zavedl do vyučování zpěv a, v přijatelné formě, i základy hudební výchovy. Založil ve škole Knihu cti, do níž zapisoval ctné a dobře se chovající dítky na patrně věčnou památku. Kniha se zachovala a jsou v ní záznamy od roku 1798 do roku V roce 1805 podnikly úřady další pokus o zavedení povinné školní docházky pro děti od 6 do 12 let. Toto ustanovení však nebylo dodržováno. V Čechách byla odhadována průměrná docházka 30 % dětí školou povinných. Součástí nového nařízení byla také povinnost zavést na školách jako vyučovací jazyk němčinu. V českých zemích se ani tento záměr neujal. Prozíravější učitelé však začali vyučovat děti tomuto jazyku, aby v životě měly snazší pozici při jednání s úřady a vrchností. Nový zákon o obecním školství ze dne 11. srpna 1805 skončil jeho přehlížením a nedodržováním. Situace s docházkou dětí do školy byla v jednotlivých sídlech rozdílná. Můžeme si porovnat shora uvedený průměr s některými obcemi v Polabí. Údaje jsou připsány roku 1807 a uvedeny byly v Poděbradsku, díl II.: Obec Křinec Ronov Děti školou povinné Docházka v % 50 26,5 Němčinu vyučovali v Křinci a Ronově.[5] Mcely Nymburk Loučeň Tabulka naznačuje, že byl určitý rozdíl mezi poměry ve městech a na venkově. Zemědělská sídla stále spoléhala na práci starší mládeže na polích a tento trend mohl těžko změnit učitel, neboť byl závislý na ekonomických podmínkách diktovaných vrchností a státem. Vrátíme se znovu k osobě staršího učitele Antonína Lőfflera, neboť funkce ředitele školy byla zavedena později. Křinec za jeho působení měl dvoutřídní školu. Při zajištění vyučování vypomáhal ještě pomocný učitel (pomocník). Ke křinecké škole do roku 1838, to je odchodu Lőffnera na odpočinek, patřily děti ze Zábrdovic, Mutínska, Nových Zámků, Bošína, Sovenic a Mečíře. V zimních měsících, když byly cesty neschůdné, učil pomocný učitel po jednotlivých chalupách v Bošíně nebo Sovenicích. Vyučoval děti v obytných prostorách z těchto dvou osad a Mečíře. Byla to pro něho i osadníky obtížná situace a tak zástupci těchto osad usilovali o zřízení stálé školy v Bošíně. Žádosti vždy odmítla křinecká vrchnost, neboť by se snížil počet dětí v Křinci a klesly by platy staršího učitele. Problém byl také s úhradou nákladů na stavbu nové školy v 15

16 Bošíně. Nikdo nechtěl hradit vyšší náklady. Pro představu v roce 1840 bylo v Křinci 204 dětí a v Bošíně, nyní už samostatné škole, 129 dětí.[7] Pro městečko Křinec znamenal rok 1807 další změnu, která ovlivnila jeho rozvoj na dlouhou dobu. Pro dluhy musel svobodný pán Jakub Wimmer prodat novokunstberské panství bance z Frankfurtu nad Mohanem, patřící rodině svobodného pána z Bethmannů. Vrchnostenští úředníci úplně poněmčili, městečko i škola zůstaly české a nový majitel nejevil velký zájem o jejich finanční podporu. Postupně přestaly všechny kulturní (hudební, církevní) aktivity, neboť vrchnost byla evangelického vyznání. Městečko tak muselo převzít iniciativu i v oblastech, které byly dříve vyhrazeny vrchnosti.[9] Antonín Lőffler byl v běžném učitelském postavení a musel si s pomocníkem hledat příležitost k dalším vedlejším zdrojům příjmů. Proslul jako vynikající hudebník (především housle, čelo, flétna, ale také klavír a další nástroje). Byl vynikající varhaník a skladatel církevních skladeb i taneční a zábavné hudby. Byl vynikající interpret složitých a obtížných skladeb i partitur. Byl doporučen do Poděbrad dalšímu vynikajícímu hudebníkovi a skladateli Viktorinovi Brixímu ( ) a jeho synům. Odtud se dostal do Sadské k tamnímu učiteli Janu Němečkovi ( ), organizátorovi místního hudebního života. Také, spolu se svým bratrem F.X. Němečkem, tu hostili W.A. Mozarta. Lőffler prý několikrát hrál i před tímto hudebním velikánem. Lőfflerova hudební dovednost a praxe ho zavedla na pódia ve všech větších okolních městech. Ze skladatelských prací se zachovalo jen několik ukázek. Zbytek, uložený ve skříni na muzikantském kůru kostela sv. Jiljí, byl rozdán místními duchovními správci.[6] Starší křinecký učitel Antonín Lőffler byl všestrannou vynikající osobností. Zařadit ho mezi křinecké buditele není nijak přehnané. Pokusím se pro takové označení sebrat podpůrné argumenty. Vyžaduje to trochu širší a přehlednější pohled. Do Křince přišel už jako zkušený pedagog. V tomto věku měl už i dobrý přehled a životní zkušenosti a brzo poznal co všechno dětem ve škole i sousedům v městečku chybí, v čem zaostávají za městy. Věděl, že starší občany bude těžko učit novým věcem a tak se především soustředil na výchovu jejich dětí. Snažil se jim zpříjemnit vyučování a zavedl nové zajímavé věci. Bylo už připomenuto, že se v křinecké škole začalo zpívat. Soutěživost dětí podpořil zavedením Knihy cti. Tím to neskončilo. Přiblížil jim i řadu praktických činností, které se na venkově mohou uplatnit (včelařství, ošetřování stromů, štěpování apod.). Učil děti veřejně vystupovat. Pořádal pak dětská vystoupení buď formou akademií a nebo jako divadelní ochotnická představení. Upravoval pro ně vlastenecké divadelní hry. Na uvedené akce zval rodiče a křineckou veřejnost. Z vybraného vstupného pořizoval chudým dětem oblečení, i učební pomůcky a jiné školní potřeby. Tradicí se staly výlety do parčíku na Kuncberk spojené s vystoupením školních dětí. Na výlet šlo celé městečko v čele s místní kapelou. Určitým vrcholem pak bylo, že někdy kolem roku 1820, uspořádal podle vzoru pražských českých vlastenců, pro děti bál. Všechny akce byly provedeny v češtině s nenásilným zdůrazněním českého vlastenectví. Vychovával tak nejen uvědomělé křinecké občany, ale ovlivňoval příznivě i jejich rodiče a ostatní křinecké sousedy.[6] Pan učitel musel s českými vlastenci přijít do styku už při absolvování učitelského kurzu (patrně v Praze?) a potom na své první štaci v Dobrovici. Stranou nesmíme nechat styk a českými hudebníky a kapelami v okolních městech. Také přímo v Křinci docházelo občas k oživení vlasteneckého cítění pobyty některých významných osobností. Tak na přelomu let byl kaplanem v nedalekých Rožďalovicích P. Antonín Marek ( ). Byl absolventem litoměřického semináře, proslulého volnomyšlenkářstvím a filosofií (Bolzano) a českým vlasteneckým smýšlením jeho žáků. Marek byl žákem a později přítelem Josefa Jungmanna ( ) a do českých dějin obrozenecké doby se zapsal jako ten Marek z Libuně. Páni bratří z katolických far se navštěvovali a z Rožďalovic do Křince to není daleko. V roce byl v Křinci kaplanem Vincenc Zahradník ( ), další odchovanec litoměřického semináře a zaujatý český vlastenec. Psal později filosofické knihy, církevní spisy a je autorem proslulých Bajek. V roce 1820 přišel na evangelickou faru do Bošína pastor Samuel z Tardy ( ). Stal se později seniorem (biskupem) evangelické církve v poděbradského 16

17 obvodu a vedle toho byl i českým vlastencem. Psal často o událostech v regionu do pražských novin, včetně Havlíčkových. Z útržků informací je zřejmé, že ho navštěvovala řada dalších vlastenců z Křince a okolí. Veřejně vystoupil až v revolučním roce 1848, kdy se stal mužem v pozadí událostí na křineckém panství. Měl být souzen, ale šťastnou náhodou se jeho spis ztratil. Byl objeven badatelem o více jak padesát let později v pozůstalosti jednoho policejního rady. Nakonec v roce 1836 přišel do Křince jako farář P. Josef Neuman, spolužák a přítel P. Antonína Marka, nyní už faráře v Libuni. Zachovala se korespondence z let mezi Markem a Josefem Jungmannem. V ní je občas jmenován i křinecký farář P. Josef Neuman, jenž si touto cestou přes Marka opatřoval v Praze české knihy. Jungmann je dal známému formanovi a ten je dovezl do Křince. Uvedené epizody zatím slouží k popisu šíření českých vlasteneckých myšlenek v Křinci. Stále chybí osobnost, která se stala stálicí v této oblasti. Nikdo se pro tuto úlohu nehodí lépe, než učitel Antonín Lőffler. Nelze se divit, že nemáme o této jeho činnosti zprávy. Všichni vlastenci, zaměstnaní ve veřejných institucích (škola, církev apod.), vykonávali tuto činnost v jistém utajení před úřady. Jinak by přišli o zaměstnání a obživu. O jejich českých vlasteneckých aktivitách máme zprávy zpravidla z policejního sledování nebo vyšetřování.[1] Patrně tento stručný přehled o buditelské úloze Antonína Lőfflera někoho nepřesvědčí. Nepodpoří to přímo ani skutečnost, že křinecké panství bylo v roce 1848 policejně sledováno jako buřičské a politicky nespolehlivé a je jedním z mála nevelkého počtu osad, kde byla zřízena aktivní národní garda. Zakládali ji a jejími členy byli bývalí žáci učitele Antonína Lőfflera. Byl to nesporně jeho posmrtný odkaz žáci nezapomněli na dětské vlastenecké divadelní hry ani bály. Antonín Lőffler se vzdal své aktivní učitelské činnosti pro zdravotní potíže dne 17. dubna Zemřel v roce Jeho nástupcem se stal další vynikající pedagog učitel František Ledvinka. Aria pastorale : Basso Solo, Violino Primo, Violino Secundo, Viola Alto noc Organo. (obr. 4.) Di Anton Lőffler. Titulní list rozměr 235 x 295 mm.- (obr. 5.) 17

18 5. Druhá křinecká škola. Učitel František Ledvinka je další významnou osobností, která zanechala v dějinách městečka a při výchově nových generací výraznou stopu. František Ledvinka se narodil 10. ledna 1807 ve Všetatech u Rakovníka. Nižší gymnázium absolvoval v letech a kurz pro učitele na c.k. vzorní hlavní škole v Praze. Dosáhl výborného vysvědčení pro celé hlavní školy. Mohl učit na všech městských školách. Nejdříve působil jako podučitel v letech na farní škole u Marie Vítězné (u Karmelitánů) v Praze. Od 18. října 1831 do 15. května 1835 učil na hlavní škole v Domažlicích. Tady ho potkalo první hluboké zklamání. Po době čekání neobdržel vlivem intrik místo prvního učitele. Kdosi o něm rozšířil, že je souchotinář a tímto nařčením byl vlastně vyřazen z řad učitelů mládeže.[8] Vystoupil z veřejné učitelské služby a odstěhoval se do Prahy. Tady našel místo soukromého učitele v rodině barona Em. Pleissnera z Vostrovic. Nemoc se u něho neprojevila a tak byl roku 1838 dosazen za provizora za staršího učitele Antonína Lőfflera. Po smrti svého předchůdce dostal pak roku 1843 definitivu na místo řídicího učitele v Křinci. Městečko Křinec tak dostalo na svou školu učitele s vysokým vzděláním. Běžně by se nechalo čekat, že taková osobnost využije první příležitosti a požádá o místo na hlavní škole. Nestalo se tak! František Ledvinka prožil v Křinci celý svůj život. Byl to životní běh tvrdý, na rozhraní bídy. Přesto si nikomu nepostěžoval a snášel všechno s pokorou a trpělivě. Měl navíc početnou rodinu měl osm dětí. Byl vynikající hudebník a skladatel. Snad nejlépe charakterizoval jeho veřejný projev autor nekrologu ve Věstníku (ročník 1903), když napsal: Pravý to kantor ze starých časů, jenž lsti a úskokův neznal, ani neužíval. Není pochyb o tom, že v plném rozsahu převzal od svého předchůdce buditelskou úlohu a dotáhl ji až k jejímu vyvrcholení, i když časově už buditelé odešli do výslužby. Ledvinka se nastěhoval po Lőfflerovi do staré dřevěné školy, která byla už v dost špatném stavu. Další nám sdělí Josef Prchlík v Pamětní knize (školní): Školní budova čp Leč stářím schátrala, jindy zdravé kmeny plísní, houbou a rozličnými dřevokazy zničeny jsou tak, že škola ta v půl století již takřka k obývání nebyla hrozíc sesutím a poskytujíc útulek myším. Tito hosté dle výpovědi jednoho starého pana kollegy počínali si skutečně co páni v domě. Jak as to vyhlíželo představiti si možno z toho, že sám pan patron (p. baron Bethmann Alexander) uznav hrozící stav budovy školní, počal o novou školu se starati. Kéž by byl měl upřímných a škole přejících rádců! Bohužel těch však nebylo! Po dlouhém přemýšlení konečně vyhlédnuta budova pro školu, budova to nynější. Dům ten nebyl 18

19 stavěn pro školu nýbrž od israelity Raudnitzkého pro modlitebnu a vinopalnu. Podnikatel stavby té nemaje dostatečných prostředků, postavil nejdříve jen hlavní zdi, které několik roků nepřikryty zůstaly a jsouce navíce z vepřovic, značné škody utrpěly. Když později o nové škole mluveno, byla na stavbu tu střecha dána, a panu patronovi ku koupi nabízena. Po dlouhém smlouvání konečně budova ta značnou částkou ukoupena, pro školu upravena a dne 17. září 1848 veledůstojným vikářem Nymburským panem Zichem posvěcena. Stará školní budova prodána pod číslem 117 a vyhořela roku Nová budova školní měla v přízemí byt pro učitele (dva pokoje, kuchyň a kvelblík), jednu světnici, kde odbývány schůze obecního a záloženského výboru, dražby a j. a záchody. V prvním poschodí byly dvě třídy, propodučitele pokojík, světnička pro pěstování bourců určená a dva záchody. Záchody ty k nařízení pana inspektora Petra Rittra přemístěny do přízemí a konečně roku 1878 na dvorek. Ku škole té náležel též dvorek, jediná to kalužina, která řídícím učitelem p. Frant. Ledvinkou zasypána a stromy zvláště morušovými vysázena. Roku 1877 stromy ty byly vykopány panem Raschem školním dohližitelem. Na silnicích hlína zakoupena, sem dovezena a levá (severní) část dvora upravena pro školku, kteráž od místní školní rady plotem opatřena byla. Druhá část proměněna v tělocvičnu, kdež ihned hrazda a bradla byly postaveny. [5] Nesmíme vynechat změny v postavení učitelů, žáků a škol, které proběhly v letech Nejdříve v roce 1868 májové zákony odstranily dosud neomezený dohled církve nad školstvím. O rok později (14. května 1869) vyšel zákon o všeobecné školní docházce. Modernizoval starší zastaralé předpisy. Školní docházka byla prodloužena na osm let a byla povinná pro všechny děti. Zavedeno bylo nové uspořádání školní organizace. Na venkově vznikly obecné školy a náklady na ně nesla obec. Dalším stupněm vzdělávání jsou nově uspořádané měšťanské školy. Zlepšilo se i vzdělávání učitelů, které zajišťoval stát včetně nákladů. Celé toto období uzavřeme tím nejdůležitějším platy učitelů. Dopad nových úprav shrnul do křineckých poměrů kronikář Josef Prchlík: Rok 1870 byl pro učitele škol obecných rokem vzkříšení. Roku toho vstoupily školy obecné do správy státní (zákon ze dne 21. ledna 1870). U vykonání školního zákona toho, jenž dne 1. října t.r. nabyl platnosti, rozdělila velesl. c.k. zemská školní rada školy obecné k cíly vyměření a poukázání ročního služného pro učitele na třídy a ustanovila pro místní školu II. třídu, podle níž vyměřeno služné řídícího učitele 500 zl. a funkční přídavek 200 zl., mladší učitel 350 zl. [5] V průběhu let došlo ještě k jedné významné změně, jíž dal podnět asi nepříliš úspěšný případ výběru a koupi budovy pro novou školu a nové školní zákony. Prchlík to s potěšením vítá: S potěšením zaznamenati dlužno, že té doby, kdy pan baron Alexander Bethmann patronátu nad školou v Křinci se vzdal (stalo se tak 28. prosince 1871) a obci školní právo to připadlo, všemožně se tato přičiňuje, aby budova ta důstojnému účelu vyhovovala. Za příčinou tou celá budova vně roku 1873 obílena, roku 1878 vnitř vymalována a roku 1879 v předu v prvém poschodí novými okny opatřena.... V roce 1874 zřízena u školy též studně.[5] S novými zákony je spojena i organizační úprava obecních institucí. Školní záležitosti dostala na starosti místní školní rada, o níž už bylo několik zmínek. Kronikář Prchlík zaznamenal: Členy místní školní rady se stali: pan Frant. Saska, předseda, Jos. Rasche školní dohližitel, J. Krupička, V. Říha, Štefan, Frant. Michl, Frant. Ledvinka řídící učitel, Frant. Langer správce a téhož roku po smrti důstojného pána děkana Josefa Nožičky nově zvolený farář, důstojný pán P. Ant. Černovický, rodák turnovský.[5] Na celé modernizaci školství se objevuje jeden nedostatek, se kterým patrně zákonodárci neuvažovali. Už v roce 1868 byla církev zbavena veškeré kontrolní činnosti nad školami. V křinecké školní radě stále pamatují na církevní zastoupení. Nikdo si nedovede představit, že výchova mládeže se nemůže bez pana faráře obejít. Doba se však změnila a je otázkou času, kdy 19

20 tato zvyková vazba bude překonána. V té době došlo také k další vynucené změně. Městečko Křinec pocítilo dopad demografické změny: růstu počtu obyvatelstva a tím i dětí. Nezbylo než upravit prostory v obecním domě na novou třídu. V roce 1874 byla křinecké škole povolena třetí třída. Počet žáků se zvýšil na 245. Ve škole dosavadní místo podučitelské bylo změněno na místo učitelské a tento post dostal Josef Prchlík. S obsazením třetího podučitelského místa byla potíž. První adept bez rozloučení zmizel a tak uvedené místo dostala dne 7. října 1876 slečna Anna Veberová z Prahy, zkoušená učitelka pro mateřské školy. Stala se první učitelkou v Křinci.[5] Řídící učitel František Ledvinka ( ). (obr.. 5.) Vrátíme se ještě k Pamětní knize (školní) a Josefu Prchlíkovi. Jen on nám může přiblížit osobnost Františka Ledvinky, i když možná ne zcela pochopit. Znal ho ze služebního i soukromého styku: Při všem tom byl mysli veselé... u většiny starých znalo jen lásku ku svému stavu a povolání. Těšil se z každého úspěchu nejen svého, ale i svých spolubratří ve škole, v obci i národě. Vedl život vzorný, jsa karakterem vzácný. Jedinou zábavou jeho bylo cestování za mladých let.... Později obíral se pouze zpěvem a hudbou. O noty bylo tehdáž zle, a proto opisoval a komponoval 20