Pracovní hypotéza byla, že semena spadlá do vody, si uchovávají delší klíčivost, než semena na vzduchu, dopadlá na půdu. Že tedy existuje jakási

Transkript

1 1. Úvod Výstavba vodního díla Nové Mlýny proběhla v letech v rámci komplexních vodohospodářských úprav jižní Moravy. Sestává ze tří jezer, z nichž prostřední bylo vyhlášeno přírodní rezervací Věstonická nádrž, zejména z důvodu výskytu a hnízdění řady druhů vodního ptactva. Z krajinněekologického hlediska však došlo stavbou vodního díla na soutoku řek Dyje, Jihlavy a Svratky k přerušení konektivity nivních biotopů mezi dyjskosvrateckou nivou. Pod hladinou nádrže také zanikly unikátní biotopy lužních lesů, nivních luk, slatinných mokřadů, poříčních jezer, meandrujících vodních toků i xerotermních společenstev písčitých hrúdů. Po roce 1989 přijalo MŽP ČR politiku ekologizace střední novomlýnské nádrže, v jejímž rámci došlo v červenci roku 1996 ke snížení hladiny o 85 cm na kótu 169,50 m n.m. a k budování dvou ostrovů, které měly sloužit jako součást nadregionálního biokoridoru vedoucího touto nivou. Ostrovy měli překlenout pro mnohé organismy neprostupnou hladinu nádrže. Po spuštění hladiny se obnažily náplavy výústních tratí řek Jihlavy a Svratky, zvětšila se rozloha stávajících ostrůvků v nádrži a obnažily se také báze bočních hrází, to vše v rozloze několika desítek hektarů. Flamiková (1996) uvádí přibližně 70 ha nově obnažených ploch. Nově obnažené plochy poskytly optimální podmínky pro ecesi společenstev měkkého luhu. V červenci, v době spuštění hladiny, již nemohly být přítomny ve vzduchu semena dřevin měkkého luhu, zejména anemochorních vrb a topolů. Přesto se na náplavech velmi rychle objevily semenáčky vrby bílé, topolu černého a vtroušeně i dalších druhů vrb ve vysokých populačních denzitách. V literatuře se uvádí velmi krátká životnost semen vrby bílé. Nenajdou-li vhodné místo k vyklíčení, po několika dnech klíčivost ztrácejí. Nárosty se tedy nemohly objevit ani z banky semen. 1

2 Pracovní hypotéza byla, že semena spadlá do vody, si uchovávají delší klíčivost, než semena na vzduchu, dopadlá na půdu. Že tedy existuje jakási obdoba půdní banky semen i ve vodě vodní banka semen, složená z hydrochorních druhů rostlin, jejíž funkcí kromě přemístění diaspor je i prodloužení životnosti semen a tím zvýšení šance na uchycení rostliny. Cílem mé práce je popsat způsob ecese, tj. uchycení společenstev vrby bílé na popsaných obnažených náplavech v oblasti střední novomlýnské nádrže, neboť tato zkušenost může být využita při obdobných revitalizačních opatřeních v nivách. Dále bych se ještě zaměřila na typy biotopů, které se vyskytují v severozápadní části střední Novomlýnské nádrže. Tyto údaje využiji k porovnání stavu biotopů zájmového území s výsledky mapování z roku 1996, které uvedla Jasna Flamiková ve své diplomové práci. 2

3 2. Literární přehled 2.1 Charakteristika jednotlivých stupňů dřevin lužních lesů Podle daných stanovištních podmínek, odvozených od vlastností půdy, můžeme území našich lužních lesů rozdělit na stupně dřevin, které se z hlediska hospodářsko-úpravnické praxe přibližně kryjí s vymezením hospodářské skupiny. V rámci jednotlivých stupňů dřevin lužního lesa je možno dále rozlišovat podle zastoupení a růstu dřevin v porostech a podle složení synuzií podrostu. Při určité schematizaci je možno českomoravské lužní lesy a rostlinné útvary středoevropských údolních niv rozdělit a sestavit v tento typologický přehled odpovídající praktickým potřebám hospodaření. 1 A. Stupeň měkkých dřevin: 1. luh vrbový Salicetum albae 2. luh topolovo-vrbový Salicetum-Populetum 3. luh topolový Populetum albae 4. olšiny Alnetum glutinosae B. Přechodný stupeň měkkých a tvrdých dřevin: 5. olšové jaseniny s jilmem Alneto-Fraxinetum ulmetosum C. Dolní stupeň tvrdých dřevin: 6. vlhké lužní jilmové doubravy Querceto-Ulmetum 7. javorové jaseniny Acereto-Fraxinetum 8. dubové jaseniny Querceto-Fraxinetum D. Horní stupeň tvrdých dřevin: 1 Mezera, A.: Středoevropské nížinné luhy I. Praha: SZN, 1956, s

4 9. suché a svěží lužní jilmové doubravy s habrem Querceto- Ulmetum carpinetosum 10. vlhké a svěží lesy dubo-habrové s jilmem Querceto- Carpinetum ulmetosum A. Porosty stupně měkkých dřevin byly v přirozených lesích rozšířeny především v dolní části zaplavovaného území, kde voda zůstávala po záplavách delší či kratší dobu stát. Tak tomu bylo zvláště před úpravou vodních toků. Analýza vegetace v topolových a vrbových luzích ukazuje, že podle dominant podrostu není možné dost spolehlivě vymezit stanoviště vhodná pro pěstování vrby a topolů. Ekologické vlastnosti vrby bílé (Salix alba) a domácích druhů topolů jsou si velmi podobné. Nejlépe se těmto dřevinám daří na vlhkých půdách hlinitých, hlinitopísčitých a písčitohlinitých, v nichž je podzemní voda neustále v pohybu. V přirozených lesích převládala vrba bílá na stanovištích blíže vodních toků a slepých ramen, topoly pak v polohách, které jsou od vodních toků vzdálenější. V našich lužních lesích mají vrbové luhy nejpříznivější podmínky v polohách ovlivňovaných vodou v tocích na stanovištích 1 až 3 metry nad její normální (střední) hladinou. Domácím druhům topolů vyhovují stanoviště položená 2 až 5 metrů nad hladinou vody v tocích. Jsou to ovšem hodnoty velmi přibližné, neboť rozvoj topolových a vrbových luhů nezávisí pouze na stavu vody v přirozených nádržích. Rozhoduje také mechanické složení půdy, její fyzikální vlastnosti a s nimi související možnost hydrologické infiltrace z toků a slepých ramen nebo tůní do půd v jejich okolí. Ekologií a složením podrostu se od luhů vrbových a topolových značně liší přirozené olšové porosty, které byly v přirozených lužních lesích rozšířené na velmi vlhkých půdách, někdy až zamokřených a na půdách slatinných, v terénních prohlubeninách s pomalu odtékající vodou. Na těchto stanovištích 4

5 zasahovaly olšiny do luhů vrbových a topolových, zvláště na uléhavých a málo vzdušných půdách jemné disperzní skladby. B. Přechodný stupeň lze vymezit na stanovištích v inundačním území, avšak nepatrně vyvýšených, kde se k měkkým dřevinám družily dřeviny tvrdé, především jilm (Ulmus carpinifolia), jasan (Fraxinus excelsior) a místy i dub letní (Quercus robur). C. Tvrdé dřeviny měly v přirozených luzích příznivé růstové podmínky na územích pravidelně zaplavovaných, kde voda po záplavách rychle opadala nebo na stanovištích zaplavovaných jen zřídka, popř. na stanovištích nezaplavovaných vůbec avšak dostatečně vlhkých. Pro jilmové doubravy Querceto-Ulmetum byly příznivé svěží až vlhké hlinité a jílovité půdy s menším podílem jemného písku. Na vzdušnějších půdách přistupoval pak k oběma dřevinám jasan (Fraxinus excelsior), porosty v dnešních luzích, většinou kulturní, rozšířené výmladkových hospodářstvím, později vlivem grafiózy jilmů. Společenstva jasanu a javoru Acereto-fraxinetum se vyskytují v přirozených luzích jen ojediněle. Vhodnými stanovišti jsou hluboké a vzdušné půdy na mírných svazích prohlubenin na hranici přechodného stupně se stupněm tvrdých dřevin. Nejčastěji nacházíme jasanové javořiny na přechodu holocenních a současných náplavů ve svahová deluvia v hlubších údolích středních a horních toků řek a potoků. D. V horním stupni tvrdých dřevin přecházejí stanoviště svěžích a vlhkých lužních jilmových doubrav dolního stupně tvrdých dřevin v stanoviště, kam měkké dřeviny pronikají už jen výjimečně. V těchto polohách se v přirozených lesích uplatňovaly téměř výhradně tvrdé dřeviny, především dub letní (Quercus robur) a jilm (Ulmus carpinifolia, U. laevis). Silně v nich byl 5

6 zastoupen také habr (Carpinus betulus) a též lípa srdčitá (Tilia cordata, T. platyphylla) Společenstva měkkého luhu Jedná se o lužní lesy s převahou domácích druhů vrb a topolů, s dřevinnou skladbou charakteristickou pro stg Alni glutinosae-saliceta a Ulmifraxineta populi. Tyto mokřadní lesy se vyznačují podrostem vlhkomilných a mokřadních bylin a výskytem řady charakteristických druhů živočichů. Hlavními ekologickými faktory jsou především dynamika záplav a výška podzemní vody. Vysoká druhová rozmanitost je podmíněna přítomností vody v půdě, která tak vytváří velmi různorodé biotopy. V měkkém luhu se dominantně uplatňují vrby, topoly a olše. Jsou to dřeviny s měkkým dřevem, odtud pramení název měkký luh. Z hlavních druhů u nás zastoupených uvedeme topol černý (Populus nigra), topol bílý (P. alba), topol osika (P. tremula) a jejich kříženec topol šedý (Populus x canescens). Ze stromovitých druhů vrb se setkáme s vrbou bílou (Salix alba), vrbou křehkou (S. fragilis), jejich křížencem vrbou červenavou (Salix x rubens) a ve vyšších polohách s vrbou šedou (S. eleagnos). Pro jesepní náplavy meandrů jsou dále typické keřovité druhy vrb, a to vrba košíkářská (S. viminalis), vrba trojmužná (S.triandra), vrba nachová (S. purpurea) či vrba popelavá (S. cinerea). Dále zde bývá přimíšena olše lepkavá (Alnus glutinosa) a keře krušina olšová (Frangula alnus), dokonce i střemcha obecná (Padus avium). V korunách stromovitých vrb bývá hojný poloparazitický keř jmelí bílé (Viscum album). 3 2 Mezera, A.: Středoevropské nížinné luhy I. Praha : SZN, 1956, s Kolibáčová, S., Maděra, P., Úradníček, L.: Dřeviny lužních lesů České republiky. Praha : Academia, Živa, 99, č. 2, s

7 2.3 Charakteristika rodu Salix Stromy a keře, včetně velmi drobných plazivých keříků. Rod Salix je rozšířen v celé severní polokouli z Arktidy až do tropů, na jižní polokouli rostou vrby v Jižní Americe, Africe a v Indonésii. Chybí jen v australsko-novozélandské oblasti a v Antarktidě. Tento rod obsahuje 350 druhů, z toho na našem území přirozeně roste 21 druhů vrb. Většího stromovitého vzrůstu jsou jen dva druhy: vrba bílá (Salix alba) a vrba křehká (Salix fragilis). V úvahu přichází i jejich kříženec S. x rubens, dosti hojně vysazovaný. Menšího stromovitého vzrůstu jsou čtyři druhy: vrba jíva (S. caprea), vrba pětimužná (S. pentandra), vrba lýkovcová (S. daphnoides) a vrba hlošinová (S. elaeagnos). Z keřovitých širokolistých druhů u nás rostou: vrba popelavá (S. cinerea), vrba ušatá (S. aurita), vrba slezská (S. silesiaca), vrba přívěskatá (S. appendiculata), a vrba černající (S. nigrans). Úzkolisté keřovité druhy jsou: vrba nachová (S. purpurea), vrba košíkářská (S. viminalis) a vrba trojmužná (S. triandra). Na mokrých lukách se vyskytují menší keřové druhy: vrba plazivá (S. repens), vrba rozmarýnolistá (S. rosmarinifolia) a vzácně také vrba borůvkovitá (S. myrtilloides). V pohořích na hranici lesa a nad ní rostou menší, křovité druhy: vrba šípovitá (S. hastata), vrba dvoubarvá (S. bicolor) a vrba laponská (S. lapponum). Nad lesní hranicí v našich vysokých pohořích je rozšířen jediný drobný, plazivý druh: vrba bylinná (S. herbacea). Keřové vrby se vysazují za účelem získání proutí a jsou podkladem významného hospodářského odvětví košíkářství. Řada druhů vrb jsou nektarodárné dřeviny a proto slouží jako časná jarní pastva včel. Existuje celá řada zahradnických okrasných kultivarů vrb pro nejrůznější použití, především 7

8 na řez "kočiček. Světově rozšířené jsou "smuteční vrby, vysazované u vodních toků, nádrží a parcích. Hlavaté vrby vzniklé seřezáváním jsou velmi charakteristickým prvkem krajiny. V posledních desetiletích vystupuje stále více do popředí meliorační použití vrb pro zpevňování břehů vod a zalesňování devastovaných ploch, které je velice důležitou součástí vodohospodářského opatření. Výhodou použití vrb je snadné množení z řízků. Dříve byly vrby důležitým zdrojem kůry k výrobě salicinu a používány jako přísada k tavbě železné rudy ve vysokých pecích. 2.4 Charakteristika vybraných druhů rodu Salix Uvádím charakteristiky druhů vyskytujících se na popisovaném území: Vrba bílá Salix alba L. Popis Strom s rovným kmenem a metlovitou, vysoko nasazenou korunou. Dorůstá výšek přes 30 m, dosahuje průměru kmene až 1,5 m a dožívá se let. Větve jsou tenké a odstávají v ostrém úhlu. Druh vyniká výtečnou výmladností kdekoliv na kmeni a na pařezu. Proto se dřív vrba bílá soustavně seřezávala na hlavy. Silná šedohnědá borka bývá na kmeni podélně rozpukaná. Kořenový systém je rozvinut daleko od kmene a dřevinu upevňuje i v rozbředlém půdním materiálu. Vrba bílá snadno tvoří přídatné kořeny z kůry do nově naplaveného materiálu. Letorosty mohou být různě zbarvené, špinavě červené, ostře červené, oranžové nebo žluté, alespoň mírně převislé. Střídavě postavené listy jsou kopinaté až úzce kopinaté, 7 11 cm dlouhé, na líci matně lesklé, na rubu šedozelené, šedobíle přitiskle rovnoběžně chlupaté. Na podzim listy jen trochu žloutnou, zešednou a opadávají. Jedná se dvoudomou dřevinu 8

9 kvetoucí vzpřímenými jehnědami hned po rašení listů koncem dubna a v květnu. 4 Vrba bílá kvete asi od 10. roku každoročně. Po seřezání na výmladcích zpočátku nekvete nebo jen málo. Plody tobolky dozrávají asi po 5 týdnech. Drobná ochmýřená semena vítr snadno zavane do velké vzdálenosti. Zpočátku vysoká klíčivost během několika dní rychle klesá a po přeschnutí semene se ztrácí úplně. Za vhodných podmínek vyklíčí semeno během půl dne. Semenáček je útlý, s drobnými děložními lístky, zpočátku choulostivý na dostatek světla a vláhy. V zástinu klíčící semenáčky rychle hynou. V příznivých podmínkách přirůstá semenáček rychle a v prvém roce dosáhne cm. V dalších letech se výškový přírůst stupňuje až na 1m za rok. V 10 letech může vrba bílá dosáhnout výšky 8 12 m, ve 20 letech m a ve 30 letech m. V období let přírůst již silně klesá. 5 Ekologie a rozšíření Silně světlomilný druh, snášející jen slabý boční zástin. Vyrovnává se s velmi kolísavým množstvím vody v půdě a snese dlouhotrvající záplavy. Dister (1990) uvádí, že porosty vrby bílé mohou být zaplaveny bez trvalého poškození až 190 dní v roce a hladina vody může být vyšší než 4 m. Obstojí rovněž při poklesu hladiny spodní vody po melioracích a terénních úpravách. Nejlépe roste na hlubokých hlinitých půdách a písčito-hlinitých půdách s blízkou hladinou spodní vody. Snáší také mírné zasolení. Ke klimatickým činitelům je citlivá. Ač raší dost pozdě, bývá poškozována pozdními mrazy. Vyžaduje dlouhou vegetační dobu, jinak prýty nevyzrají a podlehnou časným mrazům. Vrba bílá se vyskytuje v lužních lesích teplejších oblastí. Je součástí tzv. měkkého luhu v těsné blízkosti dolních toků řek zároveň s topoly a olší lepkavou. Euroasijský druh, zasahující přes stepní oblasti na východě až do 4 Úradníček, L., Maděra, P., a kol.: Dřeviny České republiky. Písek : Matice Lesnická, 2001, s Úradníček, L., Chmelař, J.: Dendrologie lesnická Listnáče I. Brno : MZLU, 1998, s

10 Střední Asie. Dnes je tato vrba rozšířena kulturou daleko mimo areál, např. i v Severní Americe a v Austrálii. U nás se vrba bílá vyskytovala přirozeně v úzkém pruhu těsně kolem břehů vod, tedy v místech s nejdéle trvajícími záplavami a největšími změnami půdního povrchu vlivem činnosti vody. Vystupuje u nás na m n. m. Z původních porostů dnes zůstaly jen chatrné zbytky v Polabí a Poohří, v úvalech Svratky, Dyje a Moravy. 6 Význam Velmi rychle rostoucí dřevina, jejíž roztroušeně pórovité dřevo je stejně kvalitní nebo lepší než topolové. Je to naše jediná stromovitá vrba mohutného vzrůstu, vhodná k pěstování v teplé oblasti lužních lesů, kde může být lesnicky využita. Dřevo vrby bílé se používá k výrobě dýh, dřevovláknitých desek a pro papírenský průmysl. Dříve se používalo v truhlářství k zhotovování nářadí, topůrek na lopaty, koryt, necek, dřevěných nádob, pantoflí a sportovního nářadí. Při seřezávání dostaneme jemné, ale na konci trochu větvené proutí. V málo lesnatých oblastech poskytovala vrba bílá i stavební dříví. Z tyčí se dělaly ploty, hatě, obruče apod. Z kůry se dobývalo tříslo a salicin pro farmaceutický průmysl (dnes je nahrazeno syntetickými sloučeninami). I tento druh poskytuje dobrou včelí pastvu. Řada kultivarů má okrasnou hodnotu. 7 Dále uvádím stručnou charakteristiku ještě několika druhů vrb, se kterými se v zájmovém území můžeme setkat (údaje vybrány z různých publikací): 8 6 Úradníček, L., Maděra, P., a kol.: Dřeviny České republiky. Písek : Matice Lesnická, 2001, s Úradníček, L., Chmelař, J.: Dendrologie lesnická Listnáče I. Brno : MZLU, 1998, s Úradníček, L., Maděra, P., a kol.: Dřeviny České republiky. Písek : Matice Lesnická, 2001, s.280. Úradníček, L., Chmelař, J.: Dendrologie lesnická Listnáče I. Brno : MZLU, 1998, s

11 Vrba křehká Salix fragilis L. Stromovitý druh s křivým kmenem a rozkladitou korunou. Na přirozených stanovištích dosahuje většinou jen 15 m výšky, průměru kmene 0,5 m stáří 60 let. V nížinách vyroste ve statný strom (20 m výšky, 0,75 m průměr kmene), vždy ale však menší než vrba bílá. Silně světlomilná dřevina, nesnášející ani slabý boční zástin. Při jednostranném zastínění vybočuje strom často šikmo za světlem, např. nad vodní hladinu. Prýty se v místech větvení snadno odlomí, naopak je tomu na výmladcích, které nejsou lámavé. Ve srovnání s vrbou bílou je skromnější ve svých nárocích na stanoviště, nevyžaduje hluboké půdy a půdy minerálně bohaté. V nižších polohách roste na půdách vlhkých, těžkých i štěrkovitých, obyčejně horších bonitních tříd. Snáší občasné zaplavení i vyšší hladinu podzemní vody, na stagnující vodu je však citlivější. Její přirozené rozšíření je u proudících vod (vyhovuje jí vyšší vzdušná vlhkost). Je odolná ke klimatickým výkyvům, nebývá poškozována pozdními mrazy. Patří k významným dřevinám používaným ke zpevnění břehů. Poskytuje dobrou včelí pastvu v chladných oblastech, díky možnosti kvetení za nepříznivých podmínek. Vrba jíva Salix caprea L. Stromek nebo strom menšího vzrůstu, většinou do 12 m, charakteristický zprohýbaným kmenem a košatou korunou. V nepříznivých podmínkách roste keřovitě. Dosahuje stáří let, průměr kmene bývá 0,5 m. Roste vtroušena všude, kde je dostatek světla. Je hojná zejména na druhotných a dočasných stanovištích, na pasekách, v mlazinách, při okrajích lesů a podél cest. Je velmi přizpůsobivá, pokud jde o požadavky na vláhu. Snese bez následků krátkodobé záplavy během vegetační doby. Hůř snáší stojatou vodu a s tím špatné provzdušnění půdního profilu. Poskytuje bohatou včelí pastvu už časně zjara. Je oblíbena pro pěkné jehnědy (kočičky) na řez. 11

12 Vrba červenavá Salix x rubens Shrank Vrba červenavá je hojně rozšířený spontánní kříženec vrby bílé a křehké. Morfologické znaky jsou intermediální mezi oběma rodičovskými druhy. Její přítomnost je bioindikačně významná pro určení vegetační stupňovitosti společenstev niv. Vrba košíkářská Salix viminalis L. Statný keř s přímými větvemi a metlovitou korunou, vzácně stromek do 10 m výšky. Jednoleté prýty jsou až 2 m dlouhé a neobyčejně ohebné. Dobře se pozná podle nápadně dlouhých a úzkých listů s podvinutým okrajem čepele. Roste v pobřežních křovinách v teplejších polohách na naplaveninách s hlubší, těžší a živnější půdou. Snáší dobře záplavy i stagnující vodu nebo zbahnělé půdy. Trpí okusem zvěře a dobytka. Má však dobrou regenerační schopnost. Euroasijský druh, jehož rozšíření v Evropě lze vzhledem k dávnému použití v kultuře těžko rekonstruovat. S jistotou je původní v kontinentální Evropě, odkud její rozšíření navazuje na velký asijský areál. Pěstováním je rozšířena mimo svůj přirozený areál, např. i v Severní Americe. Je z nejznámějších kulturních druhů vrb, používaných pro proutí. Dále se vysazuje ke zpevňování břehů řek nížinných oblastí. Vrba trojmužná Salix triandra L. Statný keř s bohatě větvenou korunou, který je dnes méně hojný. Je nápadný šupinovitě odlupčivou skořicově-hnědočervenou kůrou. Roste na stejných biotopech jako vrba košíkářská. Nasládlé listí je s oblibou okusováno zvěří a dobytkem. Vlivem pastvy byla v minulosti na velkých plochách 12

13 vyhubena. Je to velmi hojně využívaná vrba pro prutařské účely. Vysazuje se ke zpevňování břehů v nížinách a pahorkatinách u toků s hlinitými břehy. Vrba nachová Salix purpurea L. Středně velký keř s tenkými větvemi a metlovitou korunou, dorůstající 3-10 m. Lze ji snadno určit podle často se vyskytujících vstřícných listů. Ekologické nároky jsou velmi skromné, proto je její rozšíření rozsáhlé, zasahuje až do hor. Odolává záplavám, ale snáší i sušší biotopy. Pastvou bývá její rozšíření podporováno, protože dobytek ji nežere pro velmi hořké listí a kůru, která obsahuje až 7% salicinu. Je to velmi známá vrba, vysazovaná odedávna pro proutí, zpevňování břehů a pro farmaceutické účely. Vrba popelavá Salix cinerea L. Středně velký, hustý keř bochníkovitého tvaru, vysoký 2-4 m. Na dřevě zbaveném kůry můžeme pozorovat nápadné lišty. Roste v nižších polohách podél vodních toků, u tůní nebo slepých ramen řek, na zamokřených lukách a slatinách. Nejčastěji vyžaduje hlubší a živnější půdu, snáší stagnující vody a záplavy. Roste i ve slabém zástinu. Nevyskytuje se na kyselých horninách a v chladnějších oblastech. Má důležitou pionýrskou a meliorační funkci, neboť připravuje životní podmínky při nástupu dřevinné vegetace pro olši lepkavou a další lužní druhy na extrémních lokalitách. Nechybí i významná medonosná funkce. 13

14 Vrba poříční Salix fluviatilis Nejčastěji používaný keřovitý taxon pro zpevnění břehů v oblasti novomlýnských nádrží. Používán byl pouze prašníkový klon. Původem ze sev.ameriky. 2.5 Charakteristika dalších druhů měkkého luhu Rod Populus (čeleď vrbovité Salicaceae) Stromy s měkkým dřevem, často tvořící kořenové výmladky. Na našem území rostou spontánně 3 druhy : topol bílý, linda (Populus alba), topol černý (Populus nigra) a osika (Populus tremula). 9 Topol bílý, linda Populus alba L. Strom velkých rozměrů se silným kmenem a košatou korunou. Dosahuje výšek až 40 m, průměru kmene 1,5 2 m a dožívá se až 250 let. Kořenový systém má všestranně rozvinutý, tvoří velmi silně kořenové výmladky. Patří mezi naše nejrychleji rostoucí dřeviny. Na suchých stanovištích jde pouze o keř. Linda je světlomilná dřeviny, která jen v mládí snáší slabý zástin. Nejlépe ji vyhovují hlinitopísčité půdy, dobře zásobené živinami, s čerstvou vlhkostí. Snáší kolísání hladiny podzemní vody, občasné záplavy, roste i na suchých stanovištích. Nesnáší však těžké jílovité, glejové půdy špatných fyzikálních vlastností s trvale vysokou hladinou podzemní vody, zejména vody stagnující. 9 Úradníček, L., Maděra, P., a kol.: Dřeviny České republiky. Písek : Matice Lesnická, 2001, s.280. Úradníček, L., Chmelař, J.: Dendrologie lesnická Listnáče I. Brno : MZLU, 1998, s

15 Z našich dřevin je to asi nejodolnější druh vůči zasolení. Uplatnění má v ochranných lesních pásech, jelikož dobře odolává větrům. Topol černý Populus nigra L. Strom velkých rozměrů se silným kmenem a rozkladitou korunou. Dosahuje výšek m, průměru kmene 1,5 2 m a dožívá se asi 150 let. Kmeny starých stromů mají nápadné kořenové náběhy a hrubou černou hřebenitou borku. Kořenový systém je dvojího druhu: jednak jdoucí hluboko až k podzemní vodě, zvláště ve vzdušných půdách, jednak do široka rozprostřený blízko povrchu. Výmladková schopnost je vydatná na kmeni i na pařezu, snáší seřezávání na hlavaté tvary jako vrba. Topol černý je světlomilná dřevina s optimálním stanovištěm na písčitohlinitých nebo hlinitých, ale i štěrkovitých aluviích větších řek na neutrálních nebo bazických podkladech. Snáší poměrně dobře záplavy (až 50 dní) i zanášení pískem a štěrkem. Neprospívá na těžkých sedimentech, na jílovitých půdách glejového charakteru s horšími fyzikálními vlastnostmi, tedy půdách neprovzdušněných s vysokou hladinou stagnující podzemní vody. Spolu s vrbami obsazuje v lužním lese nejnižší polohy přímo podél vodního toku, kde nejdéle trvají záplavy a materiál půdního povrchu je stále v pohybu. Výhodou od jiných druhů a kříženců je odolnost proti invazi jmelí bílého. Topol osika Populus tremula L. Strom středních rozměrů se štíhlým kmenem a vysoko nasazenou řídkou korunou. Vyrůstá do m výšky (výjimečně 35 m), dosahuje průměru kmene asi 75 cm a dožívá se asi 150 let. Na mělkých, suchých podkladech se vyskytují osiky keřovitě. Kořenový systém má plošně rozvinutý, kořeny vzdálené někdy až 30 m dopomáhají k přirozenému vegetativnímu rozmnožování pomocí kořenových výmladků. Osika je velmi světlomilná a náročná při 15

16 uchycení na holou plochu. Nejlépe se jí daří na půdách s vysokou hladinou proudící spodní vody, snáší však i nedostatek vláhy na mělkých suchých podkladech. Záplavy jí nesvědčí, maximálně snáší stagnující vodu při dostatku živin. Roste na nejrůznějších podkladech, snáší i jisté zasolení půdy za cenu omezeného vzrůstu. Myslivci cení osiku jako výborné krmivo pro zvěř a je nejoblíbenější dřevinou bobra. Rod Alnus (čeleď břízovité Betulaceae) Olše lepkavá Alnus glutinosa (L.) Gaertner Strom velkých rozměrů s přímým, průběžným, plynule se zužujícím kmenem. Za dobrých podmínek dosahuje až 35 m výšky s kmenem přes 1 m v průměru, dožívá se maximálně 200 let. Kořenový systém velmi závisí na výšce hladiny podzemní vody. Olše lepkavá je slunná dřevina nenáročná na stanoviště. Nejlépe roste na hlubokých hlinitých půdách vlhkých až mokrých s proudící vodou, bohatě zásobenou kyslíkem. Vyskytuje se i na stanovištích s hladinou vody trvale na půdním povrchu, kde pak vytváří chůdovité kořeny. Podobně jako u vrb mohou i kořeny olše zasahovat do koryta řeky a tím výrazně zpevňují břehy a zpomalují vodní proud. Typické bakteriální hlízky, které se tvoří na drobných postranních kořenech umožňují symbiózu s bakteriemi, pomocí kterých olše může přijímat vzdušný dusík. Výmladková schopnost je na pařezu a zejména na kořenových nábězích. Typickými stanovištěm jsou břehy líně tekoucích vod, břehy tůní, rybníků a slepých ramen, bažinaté louky a lesní močály. Záplavy v době vegetačního klidu ji vůbec nevadí, v době růstu však snese záplavy asi jen 14 dní. Špatně snáší výkyvy hladiny spodní vody. Prudký úbytek olše lepkavé nastal díky odvodnění a přeměnou na zemědělskou půdu Úradníček, L., Maděra, P., a kol.: Dřeviny České republiky. Písek : Matice Lesnická, 2001, s

17 2.6 Sukcesní vývoj nivních biotopů Rozmanitost a návaznost nivních ekotopů a biocenóz je dána geologickou koncepcí dynamické fluviální sukcesní série nivních biotopů. Do dynamické fluviální sukcesní série nivních biotopů řadíme škálu vodních, mokřadních a terestrických, přirozených či člověkem podmíněných biocenóz v různých stádiích sukcesního vývoje, které se kontinuálně vyvíjejí v závislosti na fluviálních krajinotvorných procesech. Záleží na neustálém působení fluviálních procesů, zejména při posouvání koryta díky boční erozi břehů, při sedimentačních a erozních procesech v korytě nivě v době záplav. Charakter hydrologických podmínek (výška a kolísání hladiny podzemní vody, výška a doba trvání záplav) velice ovlivňuje tyto procesy. Úplnou dynamickou fluviální sukcesní sérii nivních biotopů můžeme zachovat jedině tím, že alespoň v některých částech nivní krajiny obnovíme přirozené fluviální procesy a zajistíme tím prostorovou konektivitu biocenóz. Pro trvale udržitelné využití krajiny široké říční nivy je důležité zjištění, že zachování biodiverzity zde není závislé na statické ochraně jednotlivých lokalit se zbytky přírodě blízkých a přirozených společenstev, ale je podmíněno obnovou přírodních krajinotvorných procesů. Pro údolní nivy je charakteristický dlouhodobý kontinuální dynamický vývoj ekotopů. Díky působení fluviálních procesů vznikla pestrá mozaika nivních biotopů, nacházejících se v různých stádiích aktuálního vývoje. Strukturu nivní krajiny tvoří mozaika hydrobiocenóz vodních toků, poříčních jezer, slatinných mokřadů, travinných společenstev a různých typů lužního lesa od nejvlhčích vrbových olšin až po nejsušší habrojilmové jaseniny. Udržení společenstev nivní krajiny je závislé na zachování či obnově této dynamicky se vyvíjející typické struktury krajiny. Průběh regenerace nivních geobiocenóz přirozenou sukcesí závisí především na biotických podmínkách nově vzniklých ekotopů, zdrojích a Úradníček, L., Chmelař, J.: Dendrologie lesnická Listnáče I. Brno : MZLU, 1998, s

18 možnosti diaspor, sledu jednotlivých sukcesích stádií a způsobu aktivního ovlivnění lokalit hydrotechnickými a biotechnickými zásahy. V krajině údolních niv neexistují mezi jednotlivými ekotopy ostré hranice. Rozhodujícím faktorem vývoje ekosystémů je hydrologický režim, který se v různých částech nivy mění obvykle bez ostrých přechodů. V terestrických a ekotonových ekosystémech jsou abiotické podmínky významně ovlivňovány vegetací, která svou evapotranspirací modifikuje vlhkostní poměry v půdě. Rozsáhlé ekotony vznikají na rozhraní vodních a terestrických ekosystémů díky periodickým změnám hydrologických podmínek (střídání dlouhodobých záplav s obdobím vysýchání). Ekotonová mokřadní společenstva mohou vzniknout především na ekotopech mělkých stojatých vod a mokrých, dlouhodoběji zaplavovaných ekotopech. V iniciálních stádiích sukcese se uplatňují především druhy šířené větrem a vodou, kterými jsou právě dřeviny měkkého luhu. Šíření anemochorních a hydrochorních druhů není limitována výraznými bariérami, často se šíří na velké vzdálenosti. Ecese, iniciální stádia sukcese a její další průběh se odlišují v závislosti na typech ekotopů. Ve střední nádrži lze očekávat uchycení vlhkomilných a mokřadních druhů v ekotopech mělkých stojatých vod a v mokrých dlouhodoběji zaplavovaných ekotopech. Z dřevin bude mít dobré podmínky pro uchycení Salix alba. Větrem šířená semena vyžadují ke klíčení vlhké půdy a semenáčky po vyklíčení rychle rostou a překonávají konkurenci ostatních rostlinných druhů. Na relativně sušších ekotopech (tj. krátkodoběji zaplavované nebo nezaplavované) dochází k rychlému rozvoji expanzivních druhů svazu Bidention tripartiti, vytvářející souvislé porosty konkurující uchycení dalších druhů. V takto vzniklých sukcesích stádiích vznikají podmínky pro šíření invazních neofytů (např. Aster tradescantii, Impatiens glandulifera, I. parviflora) Buček, A., Maděra, P., Packová, P.: Hodnocení a predikce vývoje geobiocenóz v PR Věstonická nádrž.geobiocenologické spisy, sv.č.8. MZLU v Brně, 2004, 101 s. 18

19 3. Metodika 3.1 Lokalita sběru semen Sběr semen byl na lokalitě Nových Mlýnů. Střední novomlýnská nádrž se nachází asi 40 km jižně od Brna na bývalém soutoku řek Svratky, Jihlavy a Dyje. Ke snižování hladiny na kótu 169,50 m n. m. došlo 1. července Obnažené náplavy zejména ve výústních tratích řek Svratky a Jihlavy byly jílovitého charakteru s nepatrným převýšením. Konůpek (1998) uvádí 15 cm na 40-ti metrovém transektu kolmém na břehovou linii, Kovářová (2001) jenom 8 cm na 30ti metrovém transektu kolmém na břehovou linii. Obnažené báze hrází se vyznačují významnou příměsí štěrku a představují poněkud odlišný ekotop. 3.2 Zjišťování klíčivosti semen a hodnocení dat K potvrzení hypotézy sloužily srovnávací pokusy s klíčivostí různě uskladněných semen vrby bílé. Část semen byla uskladněna v otevřených nádobách ve venkovním prostředí pouze chráněna před deštěm, část semen byla uskladněna ve vodě odebrané z řeky Svratky, vždy ve dvou provedeních vyluštěná semena zbavená chmýří a nevyluštěná semena s chmýřím. Z každého pokusu uskladnění měl být každý den odebrán vzorek 50 semen ke klíčnímu pokusu. Zjišťována měla být klesající klíčivost v závislosti na délce uskladnění. Sběr semen byl proveden na lokalitě střední novomlýnské nádrže dne a Zralá semena vrby jsou ochmýřena a z části ještě uzavřena v tobolkách, proto je třeba před zjišťováním semenářských charakteristik a uskladněním semena chmýří zbavit. Čištění jsem prováděla na sítech s otvory o velikosti 1,5 x 1,5 mm. Z bílých chumáčů chmýří se postupně pomocí krouživých pohybů semena oddělila a propadla na podložní papír. Dále 19

20 pak byly odstraněny ještě další příměsy a nečistoty. Část semen byla ponechána s chmýřím. Od prvního dne (23.5., resp. 7.6.) byly zakládány dva kontrolní vzorky po padesáti semenech. Klíčivost semen Salix alba jsem zjišťovala na Petriho miskách s navlhčenou vatou. V prvním týdnu byly pokusy zakládány po dnech, ve druhém týdnu po dvou dnech. Každý den byly pokusy klíčivosti zaznamenávány až do doby, kdy přestaly úplně klíčit. Při pokusu ve vodě byla semena ponořena v nádobách 40 cm hlubokých. 200 semen ochmýřených a 200 semen neochmýřených bylo ponořeno v den sběru do vody a ponecháno na pozorování. 3.3 Metodika fenologických pozorování a odhad produkce semen K pozorování jsem odebrala 20 prýtů o různé velikosti (od 23 cm po 52 cm) z reprezentativního stromu vrby bílé v období dozrávání semen. Pomocí výsledků počtů semen a tobolek jsem mohla provést hypotézu deště semen v oblasti novomlýnské nádrže. V období deště semen jsem déšť semen pozorovala pomocí velkého bílého prostěradla umístěného pod reprezentativní strom vrby bílé. Po hodině jsem spočítala veškerá semena dopadlá na zem. 3.4 Mapování současného stavu biotopů Mapování jsem prováděla v roce Cílem terénních prací bylo zjištění současného stavu biotopů, zejména s výskytem vrby bílé, jako zdroje deště semen, v bezprostředním okolí severozápadní části Novomlýnské nádrže. Do terénní mapy jsem zakreslovala plošky, které jsem dle metodiky zařazovala do typu biotopu. 20

21 Metodika vyskytujících se souborů biotopů na zájmovém území: I Liniová společenstva břehů a hrází Břehy hrází s přirozeným vývojem nezpevněné - iniciální stádia lužního lesa (58) Vegetace zpevněných břehů hrází - kamenný zához, % plochy pokryto vegetací (71.4) Vzdušné části hrází a zahrází - subxerofilní společenstva (71.4) Vegetace odvodňovacích kanálů - Travino-bylinná vegetace s téměř souvislým keřo-stromovým pásem (71.3) II Plošná společenstva Pole (12) Travino-bylinná společenstva - mokřadní lada (61.4) - ruderální lada (61.4) Lesy - lužní les s převahou dřevin tvrdého luhu (53) - plantáže topolových kultivarů a introdukovaných dřevin (56) Vodní plochy (104) Vodní toky (114) 21

22 Tabulka s metodikou: Kód Zařazení SES 1. Orná půda 12-drobná políčka 1 2. Chmelnice, vinice, zahrady x x 3. Sady x x 4. Louky, pastviny x x 5. Lesy, lesní porostní pláště a lemy 53 - polokult. nevyvin.spol., a 4 smíšené porosty 30 60% přiroz.dřev.skladby 56 - semenné plantáže 2 58 lemy : přír. blíz., s převahou 4 přir. druhů 6. Lada 61.4 bylinná degradovaná, 2 ruderalizovaná 7. Liniová společenstva, solitery bylinná polokulturní, 3 částečně narušená 71.4 bylinná degradovaná, 2 převaha ruder. druhů 8. Skály, sutě x x 9. Mokřady x x 10. Vodní plochy, nádrže 104 upravené, velmi omezené 3 přechodné pásmo 11. Vodní toky, odpady 114 upravené, silně naruš. Vodní 2 a pobřežní společenstva 12. Sídla a objekty mimo intravilán x x 13. Komunikace, skládky 134 cesty zpevněné 0 22

23 4. Charakteristika přírodních poměrů a širší územní vztahy 4.1 Lokalizace území Střední Novomlýnská nádrž (Věstonická) leží na jižní Moravě v okrese Břeclav. Rozkládá na katastrálním území Ivaň, Pouzdřany, Strachotín, Dolní Věstonice, Mušov a Horní Věstonice. Nádrž je vybudována na soutoku řeky Svratky a Jihlavy s Dyjí. 4.2 Zařazení území do geografických jednotek Provincie: Soustava: Podsoustava: Celek: Podcelek: Západní Karpaty Vněkarpatské Sníženiny Západní Vněkarpatské sníženiny Dyjsko-svratecký úval Dyjsko-svratecká niva Biogeografické regiony ČR : 12 Podprovincie: Bioregion: Panonská Hustopečský 12 Culek, M. a kol.:biogeografické členění ČR. Praha : Enigma,

24 Fyzicko-geografické regionální zařazení: Řešené území charakterizuje reliéf plochých vrchovin, spadá do oblasti Vněkarpatských sníženin. Nachází se v teplé, velmi suché klimatické oblasti s mírně teplou zimou. Na území dominuje dubový vegetační stupeň. 4.3 Geomorfologické členění Dyjsko-svratecká niva tvoří akumulační roviny podél řek Svratky, Jihlavy a Dyje s rozlohou 256 km 2, střední výškou 185,7 m a středním sklonem 0º 39'. Krajina byla charakteristická čtvrtohorními usazeninami, mrtvými rameny a ostrůvky vátých písků. 13 Na jihu a jihovýchodě sousedí Dyjsko-svratecká niva s podcelkem Dunajovické vrchy. Severovýchodní, jediný přirozený břeh nádrže a hráz mezi střední a dolní Novomlýnskou nádrží postavené v nejužším místě tzv. Věstonické brány, tvoří hranici s Dolnomoravským úvalem patřícím k provinci Západopanonská pánev Geologické poměry Původní niva, dnes zatopená vodním dílem, je tvořena fluviálními písčitohlinitými pleistocénními sedimenty a sedimenty umělých vodních nádrží. 13 Demek, J. a kol.: Zeměpisný lexikon ČSR Hory a nížiny. Praha : Academia, 1987, 257 s. 14 Czudek, M., Demek, J., Ivan, A.: Geomorfologická mapa Pavlovských vrchů a jejich okolí 1 : Brno : GÚ ČSAV,

25 Pouze bývalá vesnice Mušov ležela na fluviálních písčitých štěrcích würmského stáří a lokalitu Věstonické písky vytváří würmské naváté (eolitické) písky. 15 Mocnost sedimentů nad bývalým soutokem Dyje se Svratkou se pohybuje od 5 do 10 m a pod ním dosahuje 7 až 14 m. Nepropustné podloží tvoří neogenní jíly. Náplavy vyplňující údolí obou řek se skládají ze souvrství pleistocénních štěrkopísků, které jsou překryty jedním až pěti metry holocénních povodňových sedimentů zastoupených hlínami, hlinitopísčitými a jílovitými silty. Podél řečiště Dyje i Svratky se vytvořily ploché agradační valy o výšce kolem jednoho metru nad povrchem okolní nivy, která byla rozčleněna zbytky starých říčních ramen a sníženin vyplněných hlinokaly. Jižní a jihovýchodní hráze zasahují nejsevernější okraje Dunajovických vrchů, tvořené šestou nejnižší štěrkovou terasou řeky Dyje nazývanou také "Strachotínská terasa". Zbytky této terasy tvořily nezaplavované enklávy v lužní krajině a byly překryty vátými písky. Bývalá osada Mušov stála na nejspodnější páté terase řeky Jihlavy. Ta ještě v pleistocénu nebyla přítokem řeky Svratky, ale tekla mezi Pasohlávkami a vrchem Hradisko (221 m n.m.) a ústila přímo do Dyje nad Mušovem Klimatické poměry Z makroklimatického hlediska spadá zkoumaná území do nejteplejší klimatické oblasti České republiky, označovaná jako teplá (T), blížeji specifikovaná jako klimatická jednotka T4. Je charakteristická velmi dlouhým, velmi teplým a extrémně suchým létem. Přechodná období jsou teplá a velmi 15 Havlíček, P.: Základní geologická mapa ČSSR 1 : , list Pohořelice. Praha : ÚÚG, Demek, J. a kol.: Geografický obraz zájmového území plánované přehrady na řece Dyji u Nových Mlýnů. Brno : GÚ ČSAV,

26 krátká. Zima zde bývá velmi krátká, mírně teplá a suchá až velmi suchá s velmi krátkým trváním sněhové pokrývky. 17 Jeden z hlavních mezoklimatických údajů ovlivňující vývoj vegetace na vodním díle Nové Mlýny je vítr. Tabulka č.2 udává maximální a průměrné roční rychlosti větru v km/h podle jednotlivých směrů pro prostor střední Novomlýnské nádrže. 18 Tabulka č.1 : Charakteristika teplé klimatické oblasti: Charakteristika Klimatická oblast T4 Počet letních dní ( Tmax 25 C) Počet dní s prům. teplotou 10 C a více Počet mrazových dní (Tmin -0,1 C) Počet ledových dní (Tmax -0,1 C) Průměrná teplota vzduchu v lednu (v C) Průměrná teplota vzduchu v dubnu (v C) 9-10 Průměrná teplota vzduchu v červenci (v C) Průměrná teplota vzduchu v říjnu (v C) 9-10 Průměrný počet dní se srážkami 1 mm a více Srážkový úhrn v mm ve veget. období (IV-IX) Srážkový úhrn v mm ve zimním. období (X-III) Počet dní se sněhovou pokrývkou Počet zamračených dní (oblačnost > 8/10) Počet jasných dní (oblačnost < 2/10) Quitt, E.: Klimatische Gebiete der Tschechoslovakei. Brno : Studia Geographica 16, GÚ ČSAV, Tesař, J.: Technická pomoc Biokoridor přes střední nádrž VD Nové Mlýny soubor staveb. Brno : Povodí Moravy,

27 Tabulka č.2 : Rychlosti a podíl směrů větrů Směr větru S SV V JV J JZ Z SZ Maximum 68,4 57,6 57,6 79,2 73,0 68,4 82,8 79,2 (km/h) Průměr 15,1 14,8 13,7 16,6 14,8 14,0 15,5 16,2 (km/h) Podíl (%) Podíl bezvětří (%) Vegetační přírodní a růstové podmínky Biogeografické členění: Bioregion leží v panonském termofytiku Dyjsko-svrateckého úvalu. Obecný charakter květeny představují termofyty a mezofyty, které jsou podmíněné kontinentálním, srážkově nedostatkovým klimatem, podklad je jílovitý, písčitý, místy i slaný. Krajina ovlivněná člověkem na kulturní a lesnatou. 19 Biogeografický charakter: Geobiocenózy nejteplejších a nejsušších oblastí České republiky patřící do dubového vegetačního stupně, vyznačující se zastoupením druhů pontickopanonského a submediteranního geoelementu. Souvisle je dubový vegetační stupeň rozšířen na jižní Moravě v rámci území, které náleží do panonské biogeografické provincie Hejný, S., Slavík, B.: Květena socialistické republiky I. Praha : Academia, Buček, A., Lacina, J.: Geobiocenologie II. Brno : MZLU, 2000, s

28 Lesní vegetační stupeň : dubový Veg.lesní Nadm.výška Prům.roční Roční úhrn Vegetační doba stupeň v m.n.m. teplota v C srážek (mm) (dny) 1.dubový <350 >8.0 <600 >165 Zařazení do přírodní lesní oblasti: Lesní oblast je vymezena přírodními podmínkami (především klimatickými a geologickými), vyhodnocenými typologickým průzkumem lesů. Území ČR je rozdělena na 41 lesních oblastí (včetně podoblastí). Příslušnost zájmového území do lesní oblasti specifikujeme podle širší geografické oblasti a polohy území, vyplývající ze systému geomorfologických jednotek ČR. V našem případě se jedná o širší geografickou oblast Moravské úvaly s lesní oblastí č. 35 = Jihomoravské úvaly. 21 Typ oblasti : významná nížinná lužní oblast Výměra : ha Podoblasti: A, Dyjskosvratecký úval B, Dolnomoravský úval Povodí: Dyje se Svratkou a Jihlava, Morava (Dunaj) Pomoří = Černé moře Květena: xerotermní flóra ( Eu-pannonicum) Klima: A2 (teplý, suchý) až A3 (teplý mírně suchý) Podloží: flyš (pahorkatiny), vápenec (Pavlovské vrchy), sprašové pokryvy, holocenní náplavy 21 Plíva, K., Žlábek, I.: Přírodní lesní oblasti ČSR. Praha : Ministerstvo lesního a vodního hospodářství ČSR ve Státním zemědělském nakladatelství,

29 Zvláštnosti: CHKO Pálava (z r. 1976), CHOPAV Kvartér řeky Moravy (1981) Řady: (Z)= 1,7%, (K)=0,7%, (B)=44,5 %, (J)=11,4%, (L)=38,0%, (P)=0,6%, (G)=3,1%, (R)~ LVS: 1 = 91,9 %, 2 = 7,8%, 3 = 0,3% 4.7 Potenciální stav geobiocenóz Potenciálním stavem geobiocenóz rozumíme takový jejich stav, jaký by nastal na sledovaném území s vyloučením všech antropogenních vlivů. Rekonstruované území patří k prvnímu dubovému vegetačnímu stupni a k živinami bohatým trofickým řadám a meziřadám C (eutrofně nitrofilní) a B/C (nitrofilně mezotrofní). V přirozených podmínkách se údolní niva neustále vyvíjí. Řeka vytváří zákruty, meandry, na jejichž vypuklých březích, jesepech, se usazují náplavy. Na vydutých březích probíhá boční eroze. Meandrové ostruhy se zmenšují až dojde k protržení meandru. Z původního koryta řeky, takto odděleného od hlavního toku, vzniká mrtvé rameno, které se postupným zazemňováním mění v poříční jezero, které již není povrchovou vodou spojeno s tokem řeky. V takto rozmanitých podmínkách vznikají různé typy lužního lesa od nejvlhčích olšových vrbin přes dubové jaseniny až po nejsušší habrojilmové jaseniny. 22 Přirozená rozdílnost typů lužního lesa je podmíněna hloubkou hladiny podzemní vody, výškou a dobou trvání záplav a zrnitostním složením půd. Celé území spadá z hlediska nadstavbových jednotek geobiocenologické typizace do nejteplejšího 1. dubového vegetačního stupně. 22 Buček, A.: Krajina Dyjsko-moravské nivy. Řeka Morava pro život, zvláštní vydání. Brno : Veronica, 1996, str

30 Podle výše zmíněných kritérií se daly zrekonstruovat následující skupiny typů geobiocénů. 23 Saliceta albae inferiora - (vrbiny vrby bílé nižšího stupně) Alni glutinosae-saliceta inferiora - (olšové vrbiny nižšího stupně) Querci roboris-fraxineta inferiora - (dubové jaseniny nižšího stupně) Ulmi-fraxineta populi inferiora - (topolojilmové jaseniny nižšího stupně) Ulmi-fraxineta carpini inferiora - (habrojilmové jaseniny nižšího stupně) 1 B-C 5a Saliceta albae inferiora (vrbiny vrby bílé nižšího stupně) Vývojově mladé písčité až štěrkopísčité sedimenty na březích dolních toků řek a říčních ostrovech. Existence skupiny je podmíněna fluviálními procesy v přirozených říčních korytech, kde dochází k usazování hrubozrnných sedimentů. Půdy jsou vývojově mladé, řazené do půdních typů arenická fluvizem a rambla. Jedná se o vývojově nejmladší stádium měkkého luhu. Stromové patro tvořené vrbou bílou (Salix alba), někdy s příměsí vrby křehké (Salix fragilis) bývá rozvolněné a výškově rozrůzněné. Z dalších dřevin se mohou vyskytovat topoly, především topol černý (Populus nigra), případně keřové vrby (Salix purpurea, S. viminalis, S. triandra). V bylinném patře se objevují rdesna (Polygonatum lapathifolium, P. amphibium), rukve (Rorippa amphibia aj.) a barborka obecná (Barbarea vulgaris). Později začíná převažovat chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) a chmel otáčivý (Humulus lupulus) aj. Jako iniciální stadia společenstev měkkého luhu mají výjimečný význam pro přirozený vývoj genofondu vrb a topolů, proto v úsecích s přirozenými fluviálními procesy je účelné tato společenstva ponechat bez zásahu. 23 Buček, A., Lacina, J.: Geobiocenologie II. Brno : MZLU, 2000, s

31 1 BC 5b Alni glutinosae-saliceta inferiora (olšové vrbiny nižšího stupně) Zaujímají terénní deprese v nivách dolních toků řek, v trvale zamokřených sníženinách, kterými jsou zazemňující se staré odříznuté meandry (tzv. poříční jezera) se stagnující vodou. Půdním typem jsou gleje typické a organozemní, většinou zbahnělé po většinu roku. Hladina podzemní vody neklesá pod 50 cm. Záplavy zde trvají 30 až 60 dní. Hlavní dřevinou je vrba bílá (Salix alba), často se uplatňuje olše lepkavá (Alnus glutinosa), ve vyspělejších stádiích vývoje nastupuje jasan úzkolistý (Fraxinus angustifolia), případně jasan ztepilý (Fraxinus excelsior). V podrostu dominují mokřadní druhy a bahenní druhy, zejména ostřice (Carex acutiformis, C. riparia, C. gracilis), dále chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea), kosatec žlutý (Iris pseudacorus) a vzácná bledule letní (Leucojum aestivum). V zachovalých segmentech převažují porosty vrby bílé, místy se zachovaly porosty hlavatých vrb. Mokřadní ekotonová společenstva této skupiny vynikají druhovou diverzitou a patří k nejcennějším společenstvům z hlediska ochrany genofondu. 1 BC-C (4)5a Querci roboris-fraxineta inferiora (dubové jaseniny nižšího stupně) Zaujímají široké údolní nivy velkých řek, v polohách vzdálenějších od vodního toku. Převažujícím půdním typem jsou fluvizemě glejové, zrnitostně těžší, jílovohlinité až jílovité. Hladina podzemní vody kolísá v závislosti na výšce hladiny v toku. V přirozených podmínkách byly tyto lokality zaplavovány 15 až 30 dní v roce. Dominantní postavení zastává dub letní (Quercus robur) a jasan úzkolistý (Fraxinus angustifolia), okrajově i jasan ztepilý (Fraxinus excelsior). Nepravidelnou příměs v hlavní stromové úrovni tvoří jilmy (Ulmus laevis, U. minor) a topoly (Populus alba, P.nigra, P. canescens). V podúrovni se mohou vyskytovat javor babyka (Acer campestre), lípa srdčitá (Tilia cordata) a 31

32 střemcha hroznovitá (Padus avium). Souvisle je vytvořeno i keřové patro, v němž se vyskytují bez černý (Sambucus nigra), kalina obecná (Viburnum opulus), hloh obecný (Crataegus laevigata), krušina olšová (Frangula Alnus) atd. K dominantám podrostu patří kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), popenec břečťanovitý (Glechoma hederacea), ostružiník ježiník (Rubus caesius), dále se zde vyskytuje kosatec žlutý (Iris pseudacorus) i vzácná bledule letní (Leucojum aestivum). 1 C (4)5 a Ulmi-fraxineta populi inferiora (topolojilmové jasaniny nižšího stupně) Vyskytují se v širokých údolní nivách ; jsou vázány na písčité nánosy, především na agradační valy, lemující říční toky. Půdním typem jsou arenické až psefitické fluvizemě. V přirozených podmínkách zde záplavy trvaly 7 až 14 dní v roce. Ráz stromového patra určují topoly (Populus nigra, P. alba, P. canescens). K dalším hlavním dřevinám patří jasan úzkolistý (Fraxinus angustifolia), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) a jilmy (Ulmus laevis, U. minor), pravidelně se vyskytuje i dub letní (Quercus robur). V synusii podrostu se uplatňují nitrofilní druhy, v jarním aspektu orsej jarní (Ficaria bulbifera), dále hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum), v létě je velmi vitální kopřiva dvoudomá (Urtica dioica). Z trav se nejčastěji objevuje kostřava obrovská (Festuca gigantea) a chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea). Lesní porosty se vyznačují vysokou produktivností. Segmenty této skupiny v přirozeném stavu mají klíčový význam pro zachování genofondu našich topolů. 32

33 1 BC-C (3)4 Ulmi-fraxineta carpini inferiora (habrojilmové jasaniny nižšího stupně) Zaujímají údolní nivy větších řek, jejich nejsušší části mimo dosah pravidelných záplav. V aluviích přirozených úseků řek byla tato skupina vázána na okraje širokých niv, kterými jsou zejména písčité hrúdy či štěrkopískové terasy. Hladina podzemní vody je hlouběji než 150 cm. Převládajícím půdním typem jsou zrnitostně pestré fluvizemě. Habrojilmové jaseniny jsou přechodem mezi lužními lesy a doubravami. Proto se vyznačují výjimečnou druhovou pestrostí. Hlavními dřevinami jsou dub letní (Quercus robur), jasany (Fraxinus angustifolia, F. excelsior), topoly (Populus alba, P.nigra, P. canescens), dříve byly hojné i jilmy (Ulmus laevis, U. minor), s příměsí lípy srdčité (Tilia cordata), v podúrovni je hojná babyka (Acer campestre) a habr (Carpinus betulus). Je výrazně vyvinuto keřové patro (Swida sanguinea), brslen evropský (Eonymus europaea), hloh obecný (Crataegus laevigata) a další. V podrostu zcela chybí bahenní a mokřadní druhy, dominují mezofyty často s nitrofilní tendencí.v jarním aspektu to jsou orsej jarní (Ficaria bulbifera), sasanka hajní (Anemone nemorosa), dymnivka dutá (Corydalis cava). Později bývá dominantní česnek medvědí (Allium ursinum), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), popenec břečťanovitý (Glechoma hederacea), kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum), srha mnohomanželná (Dactylis polygama) a válečka lesní (Brachypodium sylvaticum). V důsledku grafiózy téměř vymizely jilmy. Porosty této skupiny se vyznačují nadprůměrnou produktivností. Poměrně často je pěstován severoamerický ořešák černý, na lehčích půdách jsou pěstovány kultivary severoamerických topolů v plantážích. 33

34 4.8 Typy biotopů Současný stav bioty je účelné posuzovat v rámci souborů typů biotopů, které jsou mapovacími jednotkami při základním mapování současného stavu bioty v krajině. V podyjské nivě se dosud zachovaly biotopy, náležející úplně dynamické fluviální sukcesní sérii nivních biotopů, jejichž vznik byl podmíněn přirozenými fluviálními procesy. Úplnou dynamickou fluviální sukcesní sérii nivních biotopů tvoří následující soubory typů biotopů ( vyskytující se na zájmovém území): 24 tekoucí vody v přirozených korytech poříční jezera slatinné mokřady iniciální stádia lužního lesa měkký luh tvrdý luh dubohabrové háje louky s vlhkomilnými a mokřadními druhy louky s mezofilními druhy travinnobylinná společenstva hrúdů V důsledku vodohospodářských a dalších antropogenních aktivit zde byly vytvořeny podmínky pro vznik řady nových biotopů. Nově vzniklé a antropogenně podmíněné přírodě vzdálené až přírodě cizí biotopy lze rozčlenit takto: tekoucí vody v umělých korytech plantáže topolových kultivarů a introdukovaných dřevin 24 Buček, A., Maděra, P., Packová, P.: Hodnocení a predikce vývoje geobiocenóz v PR Věstonická nádrž.geobiocenologické spisy, sv.č.8. MZLU v Brně, 2004, 101 s. 34