Ochranné léčení a zabezpečovací detence komparativní analýza právního řádu ČR a Španělského království

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo Katedra evropského a mezinárodního práva Diplomová práce Ochranné léčení a zabezpečovací detence komparativní analýza právního řádu ČR a Španělského království Radim Jirků 2013/2014

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Ochranné léčení a zabezpečovací detence komparativní analýza právního řádu ČR a Španělského království zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. Radim Jirků 2

3 Na tomto místě bych rád upřímně poděkoval doc. JUDr. Filipu Křepelkovi, Ph.D. a Mgr. Zuzaně Durajové a za cenné rady, věcné připomínky a vstřícnost při vedení diplomové práce. 3

4 Abstrakt Tato diplomová práce se zabývá ukládáním a výkonem ochranných opatření ochranného léčení a zabezpečovací detence. Cílem práce je tyto instituty analyzovat s ohledem na právo na osobní svobodu. V další části se pak dále zabývá analýzou institutů obdobné povahy ve španělském právním řádu a následně je komparuje. Klíčová slova Trestní sankce, ochranné léčení, zabezpečovací detence, pachatel, duševní porucha, španělský právní řád Abstract This dissertation deals with the imposition and execution of protective measures of protective treatment and protective detention. The aim is to analyze these two institutions regarding the right for a personal liberty. In the following part cognate institutions in the law of Spain are being analyzed and compared. Key words Criminal sanctions, protective treatment, protective detention, offender, mental disorder, Spanish law 4

5 Obsah Úvod Postavení ochranného léčení a zabezpečovací detence jako institutů českého trestního práva Postavení ochranného léčení a zabezpečovací detence v právním řádu Ochranné léčení a zabezpečovací detence v systému trestních sankcí Zásady ukládání ochranných opatření Některé otázky spojené s ochranným léčením a zabezpečovací detencí Duševní porucha Návyková látka Nepříčetnost a zmenšená příčetnost Ochranné léčení Ochranné léčení jako nucená léčba Problematika lidských práv v souvislosti s nucenou léčbou Právní rámec ochranného léčení Podmínky ukládání ochranného léčení Obligatorně ukládané ochranné léčení Fakultativně ukládané ochranné léčení Ochranné léčení ukládané mladistvým Způsoby výkonu ochranného léčení Ústavní forma Ambulantní forma Typy ochranného léčení Ochranné léčení psychiatrické Ochranné léčení sexuologické Ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické Nařízení výkonu a změna způsobu výkonu ochranného léčení a změna ústavního léčení na zabezpečovací detenci Trvání výkonu ochranného léčení, upuštění od jeho výkonu a jeho ukončení

6 2. 9. Další otázky spojené s výkonem ochranného léčení z pohledu poskytování zdravotnických služeb Práva a povinnosti poskytovatele zdravotních služeb Práva a povinnosti pacienta ve výkonu ochranného léčení Výkon zabezpečovací detence Způsob výkonu zabezpečovací detence Podmínky uložení zabezpečovací detence Obligatorně uložená zabezpečovací detence Fakultativně uložená zabezpečovací detence Další možnosti uložení zabezpečovací detence Trvání zabezpečovací detence a její změna na ústavní ochranné léčení Upuštění od výkonu zabezpečovací detence Nařízení výkonu zabezpečovací detence, její trvání a propuštění z ní Práva a povinnosti chovanců ve výkonu zabezpečovací detence Instituty odpovídající ochrannému léčení a zabezpečovací detenci ve španělském právním řádu Obecně ke španělskému trestnímu právu a k jeho systému trestních sankcí Opatření umístění na psychiatrické klinice a umístění ve zvláštním výchovném centru Opatření umístění v odvykacím centru Některá opatření ukládána mladistvým Srovnání české a španělské právní úpravy a návrhy de lege ferenda Závěr Seznam použitých pramenů

7 Úvod Tato práce se zabývá problematikou ochranného léčení a zabezpečovací detence. Jedná se o instituty, které byly přijaty v důsledku nedostatků koncepce ukládání trestů osobám, jejichž nebezpečnost převyšuje společenskou škodlivost jejich činu. Kritické zhodnocení je na místě nejen v případě zabezpečovací detence, která je ochranným opatřením nejmladším. Cílem této práce je především analyzovat jejich právní postavení, zejména koncepci jejich ukládání a výkonu, a to s důrazem na právo na osobní svobodu a na soukromý život. Dále rozebrat instituty obdobné povahy ve španělském právním řádu a porovnat je s českou právní úpravou, a kriticky zhodnotit nedostatky ve světle cizí právní úpravy. První část práce je věnována postavení ochranného léčení a zabezpečovací detence v českém trestním právu a v jeho systému trestních sankcí a některým společným otázkám obou institutům, především pak základním zásadám. Druhá část pak shrnuje základní poznatky spojené s výkonem ochranného léčení, a to ve všech jeho formách. Třetí část se pak obdobně věnuje otázkám spojeným s výkonem zabezpečovací detence. Další kapitola pak pojednává o institutech srovnatelných v právním řádu Španělského království. V poslední kapitole se věnuji kritickému zhodnocení právních úprav a právní úpravě de lege ferenda. Z důvodu omezeného rozsahu práce nebyla rozebraná nikterak do hloubky problematika ukládání a výkonu ochranného léčení a zabezpečovací detence mladistvým. V případě části zabývající se španělskou úpravou bylo s ohledem na rozsah práce její těžiště soustředěno na materii, která je odlišná od české právní úpravy. 7

8 1. Postavení ochranného léčení a zabezpečovací detence jako institutů českého trestního práva Postavení ochranného léčení a zabezpečovací detence v právním řádu Ochranné léčení a zabezpečovací detence jsou instituty, které představují jedny z možných trestněprávních následků protiprávního jednání typizovaného v jednotlivých skutkových podstatách v části druhé trestního zákoníku. Účelem této konstrukce je udržení pořádku ve společnosti a ochrana základních hodnot a zájmů společnosti. Česká republika je demokratický právní stát založený na úctě k právu a svobodám člověka a její státní moc má sloužit všem občanům a lze ji uplatňovat jen v mezích zákona a způsoby, které zákon stanoví. Je tedy na státu, aby přijal co nejefektivnější opatření k udržení těchto hodnot. 1 Následky podle první odstavce jsou obecně tzv. trestní sankce a typizovaným jednáním trestné činy, na které jsou sankce vázané. Slouží totiž obecně jako nástroje k dosažení účelu trestního práva. Bez trestních sankcí by samotný výčet trestných činů ztrácel smysl. K ochraně společnosti neslouží pouze jejich ukládání a výkon, ale i sama jejich existence, která pod pohrůžkou jejich uložení vyvíjí tlak na osoby, aby se takového konání zdrželi. Trestní sankce způsobují v různé míře újmu spočívající v omezení základní práva a svobod, a proto by jejich samotné uložení mělo být použito jako nejzazšího prostředku, kterého lze užit tzv. ultima ratio. 2 1 Srov. čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 2 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s

9 vázána. 3 K základním odlišným znakům ochranných opatření patří zejména to, že Ochranné léčení a zabezpečovací detence v systému trestních sankcí Jak bylo napsáno výše, ochranné léčení i zabezpečovací detence patří mezi tzv. trestní sankce. V českém právním řádu je jejich taxativní výčet uveden v 36 trestního zákoníku, který je dělí na tresty a ochranná opatření, mezi které patří i ochranné léčení a zabezpečovací detence. Pro vymezení pojmu ochranného opatření, resp. ochranného léčení a zabezpečovací detence, je důležité poukázat na společné i odlišné znaky trestních sankcí. Trestní sankce jak bylo napsáno výše, představují trestněprávní následek trestného činu a mohou být ukládány pouze na základě zákona a to na základě zásady nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege (není žádného trestného činu bez zákona a není trestu bez zákona) zakotvené v 37 odst. 1 trestního zákoníku. V obecné právní rovině se jedná o projev principu legality. Uložit je může pouze soud, který dle Ústavy je jediný způsobilý rozhodovat o vině a trestu za trestné činy. Soudní moc také poskytují ochranu základním právům a svobodám zakotvených Listinou základních práva a svobod a mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika podle čl. 10 Ústavy vedle toho, že je lze uložit za trestný čin, je lze uložit i za čin jinak trestný (tzv. kvazidelikt). Tento čin naplňuje znaky jedné ze skutkových podstat vymezených v trestním zákoníku, ale relativně beztrestný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, pro nedostatek v subjektu trestného činu, subjektivní stránky trestného činu a jednání v trestním právu nebo pro nedostatek protiprávnosti činu nebo pro nedostatek potřebné společenské škodlivosti. Ochranná opatření jsou mladší, vznikly jako protiklad k trestům, které se ukládají adekvátně vzhledem k závažnosti trestného činu. U ochranných opatření ale se především hledí na nebezpečnost pachatele a osobu pachatele. Jejich 3 Čl. 4 a čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, vymezují ústavní základy soudní moci. 9

10 intenzita je primárně určována potřebou léčby, výchovy nebo zneškodnění. 4 Samo uložení by nemělo vyjadřovat negativní hodnocení jeho osoby. Mají tak ze své povahy především ryze preventivní funkci a realizuje se jimi především ochranná funkce trestního práva. Obě koncepce nakonec přetrvaly a začaly se postupně doplňovat. V současné úpravě tak ochranná opatření mohou nahrazovat nebo doplňovat trest. Projevuje se zde tedy do důsledků tzv. dualistická koncepce ukládání trestních sankcí, kdy tresty a ochranná opatření existují zaráz a lze je ukládat vedle sebe. 5 Důležitým znakem také je, jak je naznačeno výše, že hlavním účinkem uložení ochranného opatření není újma jako u trestů. Sama újma je prostředkem k dosažení cíle a je tedy pouze jeho vedlejším jevem. Je to dáno tím, a což je dalším charakteristickým znakem, že ochranná opatření jsou prostředky speciální prevence, typicky ochranné léčení. Jen zcela výjimečně působí jako prostředky generální prevence (těmi jsou některé případy zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty). Není u nich rovněž stanovena jejich délka v soudním rozhodnutí. Výčet ochranných opatření je obsažen v 98 odst. 1 trestního zákoníku a jsou jimi vedle ochranného léčení a zabezpečovací detence také zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochranná výchovy, jejichž ukládání upravuje zákon o soudnictví ve věcech mládeže Zásady ukládání ochranných opatření Základní principy pro ukládání ochranných opatření jsou upravené v 96 a 97 trestního zákoníku, a to vzhledem k jejich odlišnostem v návaznosti na obecnou úpravu ukládání trestních sankcí v 38, resp. v 37. Zásady společné pro ukládání trestních sankcí nejsou touto úpravou dotčeny. 4 ŠÁMAL, P. Ochranné léčení a zabezpečovací detence v návrzích trestního zákoníku a problémy s tím spojené. VANDUCHOVÁ, M. GŘIVNA, T. (eds.) In: Pocta Otovi Novotnému k 80. narozeninám. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 961 s. 547 a

11 Za hlavní zásadu lze považovat zásadu zákonnosti upravenou v 37 odst. 1 trestního zákoníku. Ta spočívá v tom, že trestní sankce lze ukládat jen na základě splnění zákonných podmínek. Je tedy součástí výše zmíněné zásady nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, tedy žádný trestný čin bez zákona, žádný trest bez zákona, vyjádřené v 12 odst. 1 trestního zákoníku. V návaznosti na to pak 97 odst. 1 je pak upravena zásada zákonnosti s tím rozdílem, že je zde vysloveně napsáno, že ochranná opatření lze uložit za splnění zákonných podmínek samostatně i vedle trestů. 6 Je zde tedy vyzdvihnut dualismus trestních sankcí. Katalog ochranných opatření je v návaznosti na toto ustanovení obsažen hned v následujícím 98. Lze tedy vyvodit, že systém trestních sankcí, resp. ochranných opatření, je uzavřený a nelze zde použít analogii v neprospěch pachatele, jak bylo předesláno výše. 7 Zde se ještě hodí připomenout ustanovení 3 odst. 2 trestního zákoníku, kde se uvádí, že se o ochranném opatření rozhodne vždy podle zákona účinného v době, kdy se o dané trestní sankci rozhoduje. 8 Jednou z dalších základních zásad při ukládání trestních sankcí pak je i zásada přiměřenosti neboli proporcionality. Podle 38 trestního zákoníku je nutné trestní sankce ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. Zákon také říká, že tam, kde postačí uložení trestní sankce pro pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro něho citelnější. Při ukládání trestních sankcí se taktéž přihlédne i k právem chráněným zájmů osob poškozených trestným činem. Dr. Šamal k této zásadě uvádí, že: Tato zásada vychází z premisy, že k prvnímu zásahu státu do základních práv a svobod může dojít v případě jejich vzájemné kolize nebo v případě kolize s jinou 6 97 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 7 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 497 a odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 11

12 ústavně chráněnou hodnotou, avšak v takovém případe je nutno posuzovat účel takového zásahu ve vztahu k použitým prostředkům. 9 U ochranných opatření je v souladu s tímto obecným přístupem upravena zásada přiměřenosti s jistými modifikacemi v 96. Toto ustanovení říká, že nelze ochranné opatření uložit, není-li přeměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. 10 Toto ustanovení tedy reflektuje především to, že u ochranných opatření vystupuje do popředí preventivní funkce, a to především působením terapeutické, výchovné a zabezpečovací složky. I zde se říká, že újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu. K zásadě přiměřenosti při ukládání ochranného léčení podle 38 odst. 1 a 96 odst. 1 trestního zákoníku se vyjadřuje i judikatura. Ta říká, že: mezi hlediska přiměřenosti ochranného léčení náleží mimo jiné nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem. Není-li toto nebezpečí dostatečně konkrétní, nehrozí-li aktuálně, postrádá-li nezbytnou míru reálnosti a má-li jen všeobecný a neurčitý charakter potencionálnosti, není splněna podmínka přiměřenosti jeho uložení, a to ani v ambulantní formě. 11 Toto pravidlo lze analogicky použít i na zabezpečovací detenci. V obecném přístupu k ukládání trestních sankcí je pak ještě 37 odst. 2 trestního zákoníku zakotven zákaz krutých, nepřiměřených a ponižujících trestních sankcí. Ta je projevem zásady humánnosti trestního práva a důsledkem uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, tedy principu, který ukládá použití trestních sankcí jako nejzazšího prostředku ochrany společnosti, tedy jako výše zmíněného ultima ratio. Je tedy nutné použít trestní sankcí jako poslední možný prostředek k dosažení práva, tedy až po institutech jiných právních odvětví. Z tohoto zákazu dále vyplývá, že člověk nesmí být podroben trestům, které jsou 9 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 11 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne , sp. Zn. 7 Tdo 98/

13 svoji povahou kruté, a jejich použití je nepřiměřené vůči spáchanému činu. Taktéž nesmí být během výkonu trestních sankcí ponížena lidská důstojnost nedůstojným zacházením. 12 Výčet zásad při ukládání ochranných opatření je pak doplněn i 97 odst. 2 trestního zákoníku, podle kterého může být vedle trestu obdobné povahy ochranné opatření uloženo jen, jestliže by jeho samostatné uložení nebylo dostatečné z hlediska působení na osobu, které je ukládáno, a ochrany společnosti. 13 Trestní zákoník dále v 97 odst. 3 upravuje možnosti uložení více trestních sankcí vedle sebe. Jsou-li splněny k tomu podmínky, lze uložit vedle sebe několik ochranných opatření, pokud trestní zákon vysloveně nestanoví něco jiného. Takové ustanovení je obsaženo hned následovně v 98 odst. 3, podle kterého nelze uložit ochranné léčení vedle zabezpečovací detence, což vychází i ze smyslu obou opatření, kdy zabezpečovací detenci lze uložit, nelze-li očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím ke všem okolnostem k dostatečné ochraně společnosti. Následující odstavec ( 97 odst. 4 TrZ) pak řeší situaci, kdy je uloženo více ochranných opatření vedle sebe, které z rozličných důvodů nelze vykonávat současně. Toto ustanovení říká, že v takovém to případě soud stanoví pořadí jejich výkonu. Pokud ovšem lze dosáhnout potřebného působení na osobu, které je ochranné opatření ukládáno, a za současné patřičné ochrany společnosti jen jedním z nich, uloží se jen takové nezbytné ochranné opatření Některé otázky spojené s ochranným léčením a zabezpečovací detencí Pro uvedení předmětné problematiky je žádoucí dále vysvětlit několik klíčových pojmů, které se vztahují jak ochrannému léčení, tak k zabezpečovací detenci. 12 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 499 až odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 13

14 K těm nejdůležitějším nepochybně patří duševní porucha, návyková látka, nepříčetnost a zmenšená příčetnost Duševní porucha Prvním tímto pojem je duševní porucha, který je jedním z důvodů trestní neodpovědnosti pachatele. Zákon obsahuje definiční normu v 123, podle kterého se duševní poruchou rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka. 14 Toto ustanovení tak zahrnuje do širšího pojmu duševní poruchy i stavy, které podle aktuální vědy do ní nelze zahrnout, ale vzhledem k vlivu na chování člověka, jeho beztrestnost a možnost ovlivnění uložením ochranného opatření, ale z pohledu trestněprávních následků jsou si velmi podobné a zákonodárce je proto zahrnul do stejné kategorie. Toto ustanovení je i v jistých ohledech velmi laxní, když do pojmu duševní poruchy zahrnuje i jiné těžké duševní a sexuální odchylky. Tato úprava je ovšem nutná, vzhledem k překotnému vývoji lékařské vědy, a k následné potřebnosti větší flexibilnosti soudního rozhodování Návyková látka Další problematickým pojmem může být návyková látka, kterou trestní zákoník v 130 vymezuje tak, že návykovou látkou se rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování. 15 Tento výčet je demonstrativní a to vzhledem k tomu, že látky schopné nepříznivě ovlivnit psychiku člověka je nepřeberné množství a nelze je tak jednoduše pojmout do jednoho zákona. Bližší definici poskytuje zákon o návykových látkách, 16 který specifičtějším způsobem vymezuje pojmy omamných a psychotropních látek. Původně ve svých přílohách uváděl i jejich seznamy, které zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 16 Zákon o návykových látkách jiným způsobem vymezuje pojem alkohol. Pro účely trestního zákoníku je potřeba v této části vycházet z 130 trestního zákoníku. 14

15 byly zrušeny. 17 V současné době jejich výčet obsahuje nařízení vlády o seznamu návykových látek. 18 Nejproblematičtější části může být sousloví ostatní látky. Považují se za ně v daném kontextu nejrůznější látky běžně používané v různých odvětvích lidské činnosti, a to především ve zdravotnictví či v průmyslu, tedy látky, ke kterým většina lidí má snadný přístup, a jsou rovněž způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka a jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti anebo sociální chování Nepříčetnost a zmenšená příčetnost Posledními pojmy jsou nepříčetnost a zmenšená příčetnost. První z nich je upraven v 26 trestního zákoníku. Za nepříčetného se považuje ten pachatel, který v době spáchání činu měl pro duševní poruchu podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost anebo ovládat své jednání. Nepříčetný pachatel není trestně odpovědný. Nelze mu tedy uložit trest. Lze mu ale uložit ochranné opatření, pokud je důvodné podezření, že pod vlivem své duševní poruchy se dopustí trestné činnosti opakovaně. Otázkou případné nepříčetností obviněného je třeba zkoumat, vzniknou-li jakékoli pochybnosti o jeho příčetnosti. Jedná se čistě o právní pojem, jehož posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení, a to na základě znaleckého posouzení z oboru psychiatrie a psychologie. 20 Analogicky je v následujícím ustanovení upravena zmenšená příčetnost. Pachatel se zmenšenou příčetností je ten, který pro duševní poruchu, kterou v době spáchání činu trpěl, měl podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání. Rozdíl v nepříčetnosti a zmenšené 17 Zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 18 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek. 19 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s CÍSAŘOVÁ, D., VANDUCHOVÁ, M. Nepříčetný pachatel (Aktuální praktické i teoretické problémy trestního práva a trestního řízení v ČR s posuzováním nepříčetnosti srovnávací studie). Praha : Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, s. 8 a 9. 15

16 příčetnosti je tak dán intenzitou duševní poruchy a od ní odvozených rozpoznávacích schopností. Zmenšená příčetnost na rozdíl od nepříčetnosti nevylučuje trestní odpovědnost. Pouze pozměňuje možnost přístupu soudu k pachatelovi a umožňuje mu uložit ochranné opatření, pokud je pachatel na svobodě nebezpečný. 16

17 2. Ochranné léčení Ochranné léčení jako nucená léčba Jak bylo napsáno výše, ochranné léčení je ochranné opatření ukládané v trestním řízení. Smyslem ochranného léčení je umístění osob postiženými duševní poruchou nebo osob závislých na návykových látkách a to jejich umístěním ve zdravotnickém zařízení nebo ambulantní péči v něm s cílem kladně ovlivnit jejich duševní a společenský vývoj a v neposlední řadě poskytnutí ochrany společnosti před těmito osobami. Ze své podstaty se tak jedná o nucenou léčbu. Podle Listiny základních práv a svobod je osobní svoboda zaručena a jen zákon může stanovit, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. V případě, že taková detence není nařízena soudem, musí být soudu oznámena do 24 hodin, a soud o ní musí rozhodnout do 7 dnů. 21 V návaznosti na toto ustanovení vyjmenovává zákon o zdravotních službách případy, kdy lze pacienta hospitalizovat bez jeho svolení, a to tehdy, pokud mu bylo pravomocným rozhodnutím soudu uloženo ochranné léčení formou lůžkové péče, je mu nařízena izolace, karanténa nebo léčení podle zákona o ochraně veřejného zdraví, anebo je mu podle trestního řádu nebo zákona o zvláštních řízeních soudních nařízeno vyšetření zdravotního stavu. 22 Základem pro výkon ochranného léčení je tedy pravomocné rozhodnutí soudu. Samotný trestní zákoník neupravuje přesně účel ochranného léčení, odborné publikace ovšem vyvozují, jak bylo naznačené výše, že je jím terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného prostřednictvím výše zmíněné ambulantní nebo ústavní péče, jeho vyléčení a 21 Čl. 8 usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů. 17

18 navrácení do běžného života a v konečném důsledku toho i odstranění nebezpečí dalšího ohrožení veřejného pořádku a zájmů chráněného trestním zákoníkem. 23 Dalším z míněných typů je izolace, karanténa nebo léčení podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Tyto opatření zpravidla nařizuje zdravotnické zařízení, na které je delegována značná pravomoc, na základě které mohou tyto ústava omezovat základní práva osob. Proto zákon přesně vymezuje druhy a způsoby provedení protiepidemických opatření a osobám, kterým byla omezena tyto práva, dává možnost požádat o přezkum těchto rozhodnutí příslušný orgán veřejného zdraví. Vzhledem k důvodům, pro které byla tato úprava přijata, zákon těmto žádostem o přezkum nepřiznává odkladný účinek. Poslední forma nucené léčby, kterou zde budeme srovnávat, je obsažena v zákoně o zvláštních řízeních soudních. Tato úprava se snaží ukotvit účinné možnosti v případech hospitalizací z důvodu bezprostředního ohrožení života, či v dalších případech v zájmu umístěné osoby. Právní úprava zde ustanovuje nejrůznější garance základních práv a svobod i procesní možnosti obrany proti detenci ve zdravotnickém zařízení a to za pomocí institutů jako je důvěrník a podpůrce, provedení přezkumu zdravotního stavu nebo zdravotní dokumentace apod. a to v návaznosti na ustanovení občanského zákoníku. 24 Samo řízení je zde rozděleno do dvou částí. V první se rozhoduje o přípustnosti převzetí ze zákonných důvodů, v druhém o přípustnosti dalšího držení umístěného, pokud dříve bylo vydáno rozhodnutí podle prvního typu. Tato zákonná úprava byla přijata především v zájmu zadržovaných osob Problematika lidských práv v souvislosti s nucenou léčbou Detence osob ve zdravotnických zařízeních je velmi problematická. Jakákoliv detence se dotýká práva na svobodu a osobní bezpečnost zakotvené v čl. 5 Evropské úmluvy o lidských právech. Podle tohoto ustanovení má každý právo na 23 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s Srov. 107 odst. 2 nebo 109 zákona č. 89/2012, občanský zákoník. 18

19 svobodu a osobní bezpečnost a nikdo nesmí být zbaven tohoto práva kromě případů stanovených Úmluvou a s řízením v souladu se zákonem dané země. Evropský soud pro lidská práva již dříve judikoval, že svoboda a bezpečnost musí být čteny ve vzájemném kontextu, jelikož se jedná o jediné právo. Nelze se tedy domáhat samostatně bezpečnosti podle čl Výjimku z práva na svobodu a osobní bezpečnost v důvodů umístění ve zdravotnických zařízeních je upraveno v písm. e čl. 5. Ten říká, že v souladu se zákonem lze držet osoby, aby se zabránilo šíření nakažlivé nemoci, nebo osob duševně nemocných, alkoholiků, narkomanů nebo tuláků. Intenzitu legálního zásahu do práva na osobní svobodu v případě detence osob duševně nemocných se Evropský soud pro lidská práva stanovil v rozsudku z v případu Sabeva proti Bulharsku, a to tak, že musí být spolehlivě prokázáno, že osoba je skutečně duševně nemocná, duševní porucha je takového druhu a stupně, že vyžaduje nucené držení, a oprávněnost pokračujícího držení je závislá na trvání dané poruchy. 26 V případě čl. 5 Evropský soud pro lidská práva judikoval, že pro stát vyplývají z tohoto ustanovení i pozitivní povinnosti, a to, že stát má povinnost chránit svobodu svých občanů. Tedy jinými slovy stát je povinen přijmout vhodná opatření k tomu, aby nedocházelo ke zneužití výjimek z čl K otázce detence osob s duševní poruchou v ochranném léčení se vyjadřoval i český Ústavní soud. Podle něho ochranné léčení v ústavní formě je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání. Proto je třeba zjišťovat zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě s mimořádnou pečlivostí. Jelikož právě hrozba nebezpečí ze strany pachatele je hlavní skutečností, která tento závažný zásah do jeho základních práv opravňuje, je zřejmé, že mezi těmito dvěma zájmy musí 25 KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s Tamtéž, s Tamtéž, s

20 existovat určitá proporcionalita; tedy čím vyšší nebezpečí ze strany nepříčetné osoby hrozí, tím vyšší je možnost omezení její osobní svobody. Přestože intenzita ochranného léčení není prvořadě určena stupněm nebezpečnosti činu jinak trestného pro společnost, nýbrž potřebou léčby, jistá závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení je žádoucí. 28 V souvislosti se samotnou detenci je porušeno i další právo, a to právo zakotvené v čl. 8 Úmluvy o právu na respektování soukromého života. Listinou základních práv a svobod je jeho obdoba upravena čl. 7 odst. 1. Toto ustanovení zakotvuje záruku nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. I v tomto případě půjde o zásah legální, jestliže intenzita zásahu jak do integrity člověka, tak zásahu do jejího soukromí, nepřesáhne požadavky, pro které byla přijata daná léčba. Zcela zvláštní postavení mezi lidskými právy má právo na život zakotvené v čl. 2 Úmluvy. To vychází již z jeho podstaty, protože porušení tohoto práva nelze zcela adekvátně odčinit. Jeho význam podtrhuje i to, že právo na život je zařazeno ve výčtu práv v čl. 15 odst. 2, které nelze derogovat ani v případě ohrožení státní existence. Vysoké smluvní strany nemohou od tohoto ustanovení odstoupit s jedinou výjimkou úmrtí vyplývajících z dovolených válečných činů. Evropský soud pro lidská práva se ve svých rozsudcích několikrát zabýval úmrtími osobami v detenci. Je zde třeba zvýšená opatrnost, jelikož osoby v detenci jsou zcela v moci státních orgánů. Stát nesmí nikoho prostřednictvím svých orgánů zbavit života. Za zástupce státu je v tomto případě považována jakákoliv osoba, jejíž jednání je přičitatelné státu. V neposlední řadě je potřeba zmínit právo obsažené v čl. 3 Úmluvy, kde je zakotvený zákaz mučení. Ten kromě samotného mučení zakazuje i jakékoliv jiné nelidské či ponižující zacházení anebo trest. Na podobném základu je i úprava obsažena v čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle které nesmí být nikdo mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení 28 Nález Ústavního soudu ČR ze dne , IV. ÚS 502/02. 20

21 nebo trestu. Na rozdíl od práva na život je zákaz mučení zcela absolutní a nelze ho tedy derogovat za žádných okolností. Vyslovený zákaz Vysoké smluvní straně odstoupit od tohoto závazku je obsažen v čl. 15 odst. 2 EÚLP. Obdobně se k absolutnosti zákazu mučení staví Úmluva proti mučení, která ve svém čl. 2. odst. 2 stanovuje, že žádné výjimečné okolnosti, ať jsou jakéhokoli druhu, buď válečný stav nebo hrozba války, vnitropolitická nestabilita nebo jakákoli jiná mimořádná situace, nemohou sloužit k ospravedlnění mučení. 29 Evropská úmluva o ochraně lidských práv neobsahuje definici mučení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře přihlíží k definici obsažené v Úmluvě proti mučení, která mučení vymezuje jako jakékoli jednání, jímž je člověku úmyslně působena silná bolest nebo tělesné či duševní utrpení s cílem získat od něho nebo od třetí osoby informace nebo přiznání, potrestat jej za jednání, jehož se dopustil on nebo třetí osoba nebo z něhož jsou podezřelí nebo s cílem zastrašit nebo přinutit jej nebo třetí osobu nebo z jakéhokoli jiného důvodu založeného na diskriminaci jakéhokoli druhu, když taková bolest nebo utrpení jsou působeny veřejným činitelem nebo jinou osobou jednající z úředního pověření nebo z jejich podnětu či s jejich výslovným nebo tichým souhlasem Toto vymezení nezahrnuje bolest nebo utrpení, které vznikají pouze v důsledku zákonných sankcí, jsou od těchto sankcí neoddělitelné nebo jsou jimi vyvolány náhodou Právní rámec ochranného léčení Ochranné léčení je především institutem trestního práva, a je tedy logicky upraven hlavně v předpisech trestního práva. Základním hmotněprávním předpisem je 29 Čl. 2 odst. 2 vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 18. Srpna 1988 č. 143/1988 Sb., o Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. 30 Čl. 1 odst. 1 vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 18. Srpna 1988 č. 143/1988 Sb., o Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. 21

22 dříve citovaný trestní zákoník. Ten upravuje především základy trestní odpovědnosti a zavinění a trestní sankce. V návaznosti na trestní sankce jsou pak v 96 a v 97 upravené obecné zásady pro ukládání ochranných opatření, o kterých bylo pojednání v první kapitole, a konečně v 99 pak upravuje samo ochranné léčení, základní principy jeho ukládání, typy jeho výkonu, jeho trvaní i upuštění od něj. 31 Hlavním procesněprávním předpisem je pak trestní řád. V jeho třetí části hlavě XXI. oddílu sedmém je upraven výkon ochranného léčení spolu s výkonem zabezpečovací detence. Zde je upraveno nařízení výkonu, jeho změna, upuštění od něj a v neposlední řadě i propuštění a jeho ukončení. 32 Podrobnější úpravu procesních postupů v neposlední řadě popisují podzákonné předpisy, jmenovitě například vyhláška ministerstva spravedlnosti o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. 33 Výkon z pohledu poskytování zdravotních služeb pak upravuje především zákon o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, který je zákonem speciálním vůči zákonu obecnému zákonu o zdravotních službách. Výkon ochranného léčení při současném výkonu trestu odnětí svobody je upraven v zákoně o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů. Specifické zdravotní služby, jak již název napovídá, jsou takové, které nejsou prováděné často, mohou zásadním způsobem ovlivnit zdraví a způsob dotyčné osoby, a velmi často jsou zásahem do základních práv a svobod. Specifické zdravotní služby tak byly vyčleněny do samotného zákona, jehož smyslem je podrobně vymezit postupy při poskytování těchto služeb tak, aby v co největší míře nebylo možné zasahovat do základních práv a důstojnosti člověka. 31 Srov. zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 32 Srov. zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. 33 Vyhláška ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1991 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. 22

23 2. 4. Podmínky ukládání ochranného léčení Jak bylo napsáno výše, ochranné léčení lze uložit jen za určitých podmínek. Ty lze definovat jako určité předpoklady, při jejichž splnění je soud povinen či oprávněn ochranné léčení uložit. Jsou upraveny v 99 trestního zákoníku. Dle skutečností, zda jim soud ukládá povinnost jej uložit nebo mu ponechává pravomoc posoudit, zda je v daném případě ochranné léčení účelné, je lze rozdělit na obligatorní, tedy ty, při kterých soud ochranné léčení uložit musí, a fakultativní, tedy ty, kdy uložení ochranného léčení závisí na úvaze soudu Obligatorně ukládané ochranné léčení Obligatorní uložení ochranného léčení je upraveno v 99 odst. 1 trestního zákoníku, podle kterého soud zásadně uloží ochranné léčení v případech uvedených v 40 odst. 2 a 47 odst. 1 trestního zákoníku, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. 34 Nestačí v tomto případě tedy jenom sama nepříčetnost, ale i odůvodněné obavy, že pachatel bude i nadále nebezpečný pro společnost. Podle 40 odst. 2 ve spojení s odst. 1 trestního zákoníku ho soud uloží, pokud má za to, že by vzhledem ke zdravotnímu stavu pachatele, který spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky, bylo možno za současného uložení ochranného léčení podle 99 dosáhnout možnosti jeho nápravy i trestem kratšího trvání, sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby za současného uložení ochranného léčení. 35 V takovýchto případech není soud vázán omezeními uvedeným v 58 odst. 3 trestního zákoníku pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Zákon dále uvádí případy, kdy soud může zcela upustit od potrestání. Zde je předpokladem podle 47 odst. 1 to, že pachatel spáchal trestný čin buď ve stavu zmenšené příčetnosti, nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou. Soud odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů odst. 2 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 23

24 musí být v těchto případech přesvědčený, že ochranné léčení, které zároveň musí uložit, zajistí lépe nápravu pachatele a ochranu společnosti než trest. Zcela logicky pak soud musí uložit ochranné léčení pachateli činu jinak trestného, který je pro nepříčetnost trestně neodpovědný a jeho další pobyt na svobodě je pro společnost nebezpečný Fakultativně ukládané ochranné léčení Podmínky fakultativního uložení ochranného léčení jsou upraveny v 99 odst. 2 trestního zákoníku. Podle písm. a) ho může uložit pachateli, který spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Podle písm. b) pak může soud uložit ochranné léčení také i pachateli, který zneužívá návykovou látku, pokud spáchal dotyčný trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti se zneužíváním předmětné návykové látky. Soud ovšem takové opatření neuloží, pokud je vzhledem k osobě dotyčného pachatele zřejmé, že účelu takového léčení nelze dosáhnout v tomto případě dosáhnout. Jak bylo napsáno výše, podle 99 odst. 3 může soud ochranné léčení i vedle trestu anebo při upuštění od potrestání. K podmínkám ukládání ochranného léčení se vyjádřil i Nejvyšší soud, který uvedl, že pokud byl pachatel trpící duševní poruchou odsouzen k trestu odnětí svobody, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu, nemůže soud uložit ochranné léčení podle 99 odst. 1 nebo 2. jako přiměřenou povinnost, nejsou-li k uložení ochranného léčení splněné zákonné podmínky. V tomto případě se jedná o obcházení zákona a soud jako přiměřenou povinnost k vedení řádného života ve zkušební době podmíněného odsouzení uložit povinnost spočívající v zajištění odpovídající psychiatrické terapie Ochranné léčení ukládané mladistvým Jistou modifikací je ochranné léčení ukládané mladistvým. To je upraveno v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže, který je ve vztahu zákona speciálního 36 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne , sp. Zna. 8 Tdo 1094/

25 vůči trestnímu zákoníku a trestnímu řádu. Zákon pouze uvádí, že mezi ochranná opatření, jež lze uložit za provinění, spadá i ochranné léčení. Odchylnou právní úpravu neobsahuje a tak se v jeho případě bude postupovat podle 99 trestního zákoníku. Mladistvým lze tak uložit ochranné léčení jak obligatorně, tak fakultativně. Jisté modifikace zde bude obsahovat postup před soudem a některé konstrukce obsažené v tomto zákoně, např. trestní odpovědnost. 37 Zcela odchylný postup je řízení ve věcech dětí mladších patnácti let. Ten je upraven v hlavě III. zákona o soudnictví ve věcech mládeže. V tomto řízení lze taktéž uložit ochranné léčení, ale na jeho procesní stránku se užije předpisů upravujících občanské soudní řízení, resp. zákona o zvláštních řízeních soudních Způsoby výkonu ochranného léčení Ochranné léčení lze vykonávat dvěma způsoby, a to ve formě ústavní nebo ve formě ambulantní. Soud o způsobu výkonu rozhodne podle povahy nemoci a léčebných možností. Způsob výkonu soud musí vždy stanovit ve výroku rozhodnutí Ústavní forma Ústavní formou ochranného léčení se rozumí lůžková péče ve zdravotnickém zařízení hospitalizačního typu. Tím je typicky psychiatrická nemocnice, ale ne nezbytně. Pokud soud vedle ústavního léčení uloží i nepodmíněný trest odnětí svobody, může jim být i zdravotnické oddělení příslušné věznice. Výkon ochranného léčení prováděného během výkonu trestu odnětí svobody je upraven v 57 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, 38 a ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. 37 Srov. zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 25

26 Jak bylo zmíněno výše, byl-li vedle ústavního ochranného léčení uložen i trest odnětí svobody, ochranné léčení se vykonává zpravidla po nástupu výkonu tohoto trestu ve zdravotnickém oddělení příslušné věznice. Věznici ukládá zákon přijmout nezbytná opatření potřebná k výkonu ochranného léčení uvnitř věznice s ohledem na kapacitu věznice a podmínky věznice, tak aby s výkonem takového léčení bylo započato co nejdříve po nástupu výkonu trestu. Podmínky výkonu takového ochranného léčení jsou stanovené vyhláškou a provádí se ve formě jednodenní lůžkové péče. Samotnou organizaci ve věznici provádí vlastní řád věznice. 39 Pokud nelze ústavní léčení vykonat během výkonu trestu, vykonává se ochranné léčení po výkonu nebo jiném ukončení trestu odnětí svobody. Zákon rovněž umožňuje, aby se ústavní léčení vykonalo před nástupem trestu, pokud tím lze lépe dosáhnout účelu léčení. Jestliže nedostačuje délka výkonu trestu odnětí svobody ke splnění účelu současně uloženého ochranného léčení, soud v odůvodněných případech rozhodne o jeho pokračování ve zdravotnickém zařízení hospitalizačního typu poskytující dané zdravotnické služby. Věznice má v takových to případech povinnost zavčas poskytnout potřebné informace danému zdravotnickému zařízení. Pokud je zajištěno pokračování výkonu takovéhoto léčení bezprostředně po ukončení výkonu trestu, předá Vězeňská služba po posledním dni výkonu trestu odsouzeného do tohoto zařízení. Pokud nebyl u ochranného léčení zajištěn další výkon u příslušného poskytovatele zdravotních služeb, zašle věznice zprávu o jeho dosavadním průběhu a výsledku příslušnému soudu. Obdobně bude soud postupovat i v případech, kdy během výkonu trestu odnětí svobody nebylo s ochranným léčením započato. Soud také může ústavní ochranné léčení změnit na ambulantní, pokud již není pachatel pro společnost tak nebezpečný. 39 Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů. 26

27 Ambulantní forma Ambulantní forma ochranného léčení se vykonává pravidelným docházením do lékařského zařízení bez nutnosti hospitalizace pacienta v tomto zařízení. Pokud soud s ambulantní formou léčení uloží trest odnětí svobody, ambulantní léčení se zpravidla vykonává po nástupu výkonu takového trestu ve zdravotnickém oddělení příslušné věznice, a to za předpokladu, že to umožňuje výměra tohoto uloženého trestu nebo jeho zbytku. Obdobně jako u ústavního léčení se bude postupovat i v případech, kdy nelze výkon této formy léčení vykonávat ve věznici. S ambulantní formou léčení se započne až po výkonu předmětného trest. Obdobně bude soud postupovat, nedostačuje-li délka výkonu trestu odnětí svobody ve věznici ke splnění účelu ochranného léčení. Soud může rozhodnout o jeho dalším pokračování ve zdravotnickém zařízení poskytujícím ambulantní péči Typy ochranného léčení Trestní zákoník ani zákonná úprava na něj navazující nikterak nevymezuje samotné typy ochranného léčení. V praxi se ale léčení rozlišuje druhově a to podle okolností, pro něž bylo uloženo, a léčebných metod využitých při jejich léčbě. Můžeme rozlišit ochranné léčení psychiatrické, sexuologické, protialkoholní a protitoxikomanické. Soud při uložení ochranného léčení na základě znaleckého posudku zohlední okolnosti důvodu nepříčetnosti či zmenšené příčetnosti pachatele a druh léčení následně vymezí v rozsudku. V úvahu připadají i situace, kdy soud uloží více druhů ochranných léčení, které lze vykonávat buď kumulativně v závislosti na možnostech zařízení, kde bude vykonáváno, nebo postupně v různých zařízeních. V takovém případě soud na základě doporučení odborníků určí pořadí výkonu těchto léčení. 27

28 Ochranné léčení psychiatrické První skupinou je ochranné léčení psychiatrické, které se uloží pachatelům trestných činů (nebo činů jinak trestných), kteří se jich dopustili v souvislosti s duševní poruchou. Jak bylo naznačeno výše, výklad pojmu duševní poruchy je značně problematický, nehledě na to, že pod samotným pojmem duševní porucha, tak jak ho znají odborníci, se nachází nepřeberné množství poruch. Léčbu je tak nutné indikovat v závislosti na diagnostice a samotné psychiatrické léčení nelze jednoznačně shrnout Ochranné léčení sexuologické Ochranné léčení sexuologické připadá v úvahu v těch případech, kdy pachatel spáchal sexuálně motivovaný trestný čin pod vlivem poruchy sexuální preference. Hned první úskalí tkví v tom, jak vymezit sexuální normality, u kterého odborná veřejnost uvádí, že ze sexuologického hlediska za normální považovat takové konsenzuální (souhlasné) sexuální aktivity, které se odehrávají mezi psychosexuálně a somatosexuálně dostatečně zralými a pokrevně v přímé línii nespřízněnými partnery, a jež nevedou k jejich psychickému nebo tělesnému poškození. 40 Jedná se o definici velmi vágní a ani sama vědecká obec neví, jak přesně vymezit, což již sexuálně normální není, a co je již poruchou sexuální preference. Mezinárodní zdravotnická organizace poruchy sexuální preference (tzv. parafilie) rozděluje do 10 skupin, mezi které patří fetišismus, fetišistický transvestitismus, exhibicionismus, voyerismus, pedofilie, sadomasochismus, mnohočetné poruchy sexuální preference, poruchy sexuální preference NS a jiné poruchy sexuální preference (např. frotérství, nekrofilie, zoofilie, vyvolávání mozkové anoxie pro větší intenzitu sexuálního vzrušení, apod.) WEISS, P. Sexuální deviace. 1. Vydání. Praha : Nakladatelství Portál, s Světová zdravotnická organizace. Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN-10). (překlad z anglické verze ÚZIS ČR). Aktualizovaná verze k [cit ]. Dostupné z: 28

29 Ochranné léčení sexuologického typu lze uložit samozřejmě jak v ústavní, tak ambulantní formě. O kritériích, která by měly být vzaty v potaz v případě o rozhodování nebezpečnosti sexuálního delikventa, se rozepisuje i odborná literatura. Patří mezi ně: přítomnost poruchy sexuální preference, věk do 35 let s výjimkou pedofilů, kteří jsou nebezpeční doživotně, chybějící nebo špatně fungující partnerský vztah, již jeden nebo více sexuálních deliktů v anamnéze, mentální defekt, přítomnost disociální poruchy osobnosti nebo smíšené poruchy osobnosti s disociálními rysy (a) soustavné nadměrné užívání alkoholu (zneužívání jiných návykových psychotropních látek se u sexuálních deliktů často neuplatňuje). 42 Odborné publikace ovšem i upozorňují, že deviantní sexuální chování ještě nemusí nutně signalizovat přítomnost deviace a normální chování ještě není dostačujícím důkazem sexuální normality. 43 Ke zmenšení možnosti recidivy a k větší šanci k návratu k normálnímu životu je možné využít u mužů, jež se v minulosti dopustili sexuálně motivované trestné činnosti, institutu terapeutické kastrace. Jedná se o velký zásah do tělesné integrity, proto zákon k jejímu provedení vymezuje přesně specifikované požadavky. Zákrok lze provést pouze na základě písemné žádosti pachatele samotného pachatele, které mu je více jak 25 let, dopustil se sexuálně motivované trestné činnosti, je u něh odborným vyšetřením zjištěna existence sexuální deviace a další léčebné metody jsou neúspěšné. Jelikož se jedná o preventivní zásah, je nutný vzhledem ke stavu pachatele předpoklad, že se v budoucnosti dopustí další takové činnosti. Písemnou žádost musí pachatel podat svobodně a o všech okolnostech zákroku a případných následcích musí být srozuměn. Pokud je pachatel ve výkonu ochranného léčení nebo zabezpečovací detence, vyžaduje se k ochraně jeho zájmů kladné stanovisko odborné komise a souhlas soudu. Zákrok 42 PAVLOVSKÝ, P., a kol. Soudní psychiatrie a psychologie. 4. Aktualizované vydání. Grada., 2012, s WEISS, P. Sexuální deviace. 1. Vydání. Praha : Nakladatelství Portál, s

30 musí být proveden jen ve zvlášť odůvodněných případech, kdy je například vhodný dlouhodobý útlum sexuální aktivity Ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické Poslední dva druhy ochranného léčení jsou namířené proti pachatelům trestné činnosti, kteří se jí dopouštějí pod vlivem návykových látek nebo v pod vlivem závislosti na nich. Úskalí při výkladu pojmu návykové látky jsme již probrali. Jistým vodítkem může být klasifikace Mezinárodní zdravotnické organizace, která poruchy způsobené s užíváním návykových látek člení dle jejich druhu na ty způsobená alkoholem, opioidy, kanabinoidy, sedativy anebo hypnotiky, kokainem, halucinogeny a jinými psychoaktivními substance. 45 Za zmínku stojí i fakt, že nejčastějšími trestnými činy pod vlivem návykových látek je trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky ( 201 trestního zákoníku) a trestný čin opilství ( 201a trestního zákoníku) Nařízení výkonu a změna způsobu výkonu ochranného léčení a změna ústavního léčení na zabezpečovací detenci Výkon ochranného léčení nařizuje podle 351 odst. 1 trestního řádu předseda senátu dotyčnému zdravotnickému zařízení předmětného typu, v němž má být ochranné léčení vykonáno. Jak bylo napsáno výš, v případech kdy ochranné léčení bylo uloženo vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody, může předseda senátu nařídit, aby toto léčení bylo vykonáváno během výkonu příslušného trestu odnětí 44 Srov. 17 až 20 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů. 45 Světová zdravotnická organizace. Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN-10). (překlad z anglické verze ÚZIS ČR). Aktualizovaná verze k [cit ]. Dostupné z: 46 Srov. Statistická ročenka Vězeňské služby České republiky. Ročník 2010; Statistická ročenka Vězeňské služby České republiky. Ročník 2011; Statistická ročenka Vězeňské služby České republiky. Ročník 2012; Statistická ročenka Vězeňské služby České republiky. Ročník 2013; Statistická ročenka Vězeňské služby České republiky. Ročník