Invaze nájezdníků? Invaze kytiček!

Transkript

1 Invaze nájezdníků? Invaze kytiček! JIŘÍ SÁDLO STANISLAV MIHULKA s s INVAZE SLAMĚNÝCH CHÝŠÍ Madagaskar je dnes světem dvou kultur. První má své kořeny v Asii, ale po mnoho set let se vyvíjela naprosto nezávisle. Načichla trochu Afrikou a maličko i světem Arabů, avšak zůstává dodnes snadno rozeznatelnou od čehokoli jiného. Druhá přicestovala z Evropy. První krůčky tu učinila již v 16. století, ale se vší razancí vtrhla na ostrov až ve století devatenáctém. Plně jsem si to uvědomil na ostrůvku Nosy Be, a hlavně pak v jeho hlavním městečku (město to opravdu není). Místní lidé mu říkají Andoany, Francouzi si ho překřtili na Hellville (ku zmatení cizozemců se obě jména používají dodnes). Ještě před pár desítkami let to muselo být úžasné místo. Takový jsem měl alespoň pocit, když jsem ho prvně spatřil. Bujně zarostlé zahrady s rozložitými koloniálními vilami, široké, prostorné terasy s kamenným zábradlím, bíle lemované promenády svažující se k přístavu. To vše ale již dávno zarostlo křovím, zářivou bělobu zdí pokryla špinavě černá plíseň a mnohde zmizela docela v hromadách sutě. (Prostě něco jako Praha po 0 25 letech viz s. 144.) A v dávných zahradách dnes postávají drobné slaměné a dřevěné chaloupky, z jejichž střech pomalounku stoupá bílý dým ohnišť. První dojem bývá zákonitě vystřídán dojmem druhým, který je navíc obvykle promyšlenější, uvážlivější a podložen dlouhodobější zkušeností. A ten mi říkal, že krásné je to tu právě teď, kdy praskající stěny pokryla vlhká plíseň a za invazními rostlinami následovala invaze slaměných chaloupek. Takové to tu bylo dřív, říkám si hned. Ale zase to není pravda. Byly tu sice přesně takové chaloupky s dýmajícími střechami, ale nestály přeci v závětří pseudoantického zahradního sloupoví, v němž vaří ženy na ohni večeři. Říkám si, že ty sněhobílé kamenné domy byly vlastně také takovými invazními elementy, stejně jako jsou ve zdejší přírodě agáve, blahovičníky nebo některé kaktusy (snímky na protější straně). Kéž by se i v případě rostlin (a potažmo také živočichů) podařilo to, co v říši domků. Ty sice vtrhly do země silou loupeživých nájezdníků, ale nepřevzaly vládu docela. Jen místy pozměnily další vývoj; obohatily krajinu o nové prvky, zpestřily ji a po tomto grandiózním nástupu jim došly síly; staly se prostředím pro původní populaci domků dřevěných a slaměných. A nejen pro ně. Členitý terén chátrajícího města měnícího chemické a mikroklimatické poměry stanovišť je novým prostředím i pro rostliny (snímek vpravo dole; viz také článek J. Sádla na s. 143). Přes nynější vítězství slaměných chýší však nelze říci, že je poražena celá evropská kultura na ostrově. Se vší nemilosrdnou silou mi to došlo jednoho večera v jedné malé hospůdce s výhledem na záliv. Ten den se setmělo ještě dříve než obvykle a spustil se takový ten správný tropický příval vody. Shlíželi jsme ze svahu přes listy banánů na mořskou hladinu, která brzy zmizela v dešti a ve tmě, stejně jako domky v dálce pod námi. Střecha z vlnitého plechu vydávala pod cáry deště takový randál, že se nedalo než mlčet. Ze všech dřevěných stolů s igelitovými ubrusy byl obsazen jen ten náš. Všichni ostatní hosté byli místní a seděli na druhém konci místnosti natěsnaní do jediného chumlu. Hleděli svorně jedním směrem na malou barevně blikající skříňku sledovali televizi. Koukal jsem do tmy na déšť v zálivu a přemýšlel o tom, že se zcela určitě schyluje k nejgigantičtější invazi, jakou kdy Madagaskar zažil. Pavel Hošek Invaze, to zní ošklivě. V ekologii je to slovo pro velké a náhlé zvětšení areálu druhu. Rozšíření každého z druhů se samozřejmě nějak mění neustále, ale většiny z toho si ani nevšimneme. Občas se však některému druhu podaří zakrátko kolonizovat velké oblasti, ba často na jiném kontinentu, než kde byl doma, a to je ta invaze. Buď invaze začíná postupným šířením po nově vzniklých stanovištích v okolí dosavadního areálu, anebo dálkovým výsadkem (termín V. Ložka). V obojím má dnes často prsty člověk, který zavléká nové druhy a vytváří jim nová stanoviště. Už sám výsadek je riskantní záležitost: brouček, který se nakrásně dostal z Ameriky do Evropy, má pořád smůlu, pokud se tam s ním nedostane svolná brouččice a pokud si spolu nenajdou vhodné prostředí jednak pro sebe, jednak pro své larvy. Ale ani již vzniklá malá populace nemá valnou šanci na přežití, a tak naprostá většina (jistě nad 99 %) pokusů o invazi ztroskotá už v počátcích. Co tedy rozhoduje o úspěšnosti invaze? Pořádně ještě nevíme. Určitě je to interaktivní proces: jak víme, i na facku musí být dva jde nejen o agresivitu kolonizátora, ale stejně tak o jeho prostředí včetně vhodného načasování. Zdá se však, že neexistuje žádný soubor vlastností, které by dovolily předpovědět, zda bude konkrétní invaze úspěšná. Podle našich představ nové druhy vznikají většinou jako malé populace. To znamená, že každý druh musel svého nynějšího areálu nějak dobýt, takže je pravděpodobné, že alespoň v určitém období se rychle, ba lavinovitě šířil na nové území. Tohle všecko má několik důsledků. l VESMÍR 78, březen

2 (1) Proč jsou tak invazní právě ti hosté z jiných kontinentů? Jsou snad zvýhodněni tím, že jsou z domova zvyklí na tvrdší konkurenční prostředí? Ani zdaleka! Je to jen důsledek ochoty společenstev přijmout invazi. Naše běžné a u nás neškodné druhy luční (např. pryšec obecný Euphorbia esula) jsou pro americké prérie pohromou. (2) Proč naopak u nás neinvadují naše původní druhy? Inu proto, že už jednou invazní byly. Jejich areál je dnes hotov a k obnovení invaze by se muselo objevit nové prostředí. Ovšem i to se může stát: kosatec sibiřský (Iris sibirica) v zemědělsko-chemické krajině ubývá, zato expanduje na zcela bizarním biotopu na vojenských tankodromech. Miluje totiž občasné, ale drastické disturbance (Vesmír 77, 615, 1998/11), a tak mu svědčí, když jsou jeho oddenky jednou za pár let přeorány tankem a rozmetány po čerstvě vzniklém bahnisku. (3) Které druhy jsou u nás původní? Žádné. Dělení na ty původní (hodné a zasloužilé) a nepůvodní (které ať táhnou, odkud přišly) je zatraceně umělé, protože je jen na nás, odkdy se rozhodneme původnost datovat. V každé době jsou nějaké druhy čerstvě přistěhovalé. Ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius), jednu z vůdčích trav našich luk, dnes máme za našince, jenže on se přistěhoval z Alp snad až koncem středověku. S lidmi je to totéž. Jak ví každý Čech, my Češi máme na Čechy právo. Jsme tu totiž odjakživa, a navíc jsme to území kdysi slavně dobyli a ještě navíc jsme se obratně vmísili mezi domorodce a tvůrčím způsobem přejali jejich zvyky. Pak se nám během 20. století podařilo, že jsme dycinky nevinně přišli o tři etnika: o Židy, pak o Němce, naposled o Slováky, dále pak jsme si degenerovali vlastní kulturní diverzitu (např. nářečí na basic Czech) a emigranta za Čecha nebereme, čímž jsme dovršili svoji etnickou a areálovou konsolidaci. Takže je jasné, kdo je in Boiohaemum původním obyvatelem! A teď že by k nám chtěli invadovat přivandrovalci jiných etnik? A hůř: barbarsky přejímat a překrucovat naše zvyky? He? o NAD KNIHOU JAN KOŘÍNEK: Staré paměti Kuttno-Horské Pod figurou dvacíti drahých rudních kamenů (jimž horníci handštány říkají), vyobrazené a vypodobněné: Práci Jana Kořínka z Tovaryšstva Páně Ježíšova, kněze. Vytištěné v Starém Městě Pražském u Jiřího Černocha L. P Přetisk původního vydání M. Bartoš, nakl. Kuttna, Kutná Hora 1997, 140 stran, cena 75 Kč, náklad neuveden (distribuce knihy: Kuttna, ulice 17. listopadu 97, Kutná Hora) Tato kdysi slavná kniha představuje jeden z klenotů českého barokního písemnictví. Nejde o běžné dějiny města, ale o jeho oslavu a mýtus. Ve dvaceti kapitolách připodobněných k drahým kamenům je nejprve téměř legendisticky zpracována historie dobývání, včetně předpovědi nálezu stříbrných dolů. Nejdůležitější část knihy je o zvycích horníků a o jejich řemesle o větru přivádění a smradu vyvádění, o podzemních štol hnání a ohně sazení, též o mincování a mincmistřích. Z mnoha údajů, jejichž barvitý jazyk smíšený se zapomenutým hornickým slangem je nutné pracně ale s chutí luštit, vyvstává plastický obraz města. U některých kapitol máme dokonce dojem, že samotná skladba barokního jazyka nám o době promlouvá hlouběji než uvedená fakta. Kniha je opatřena jak dobovým slovníkem hornických výrazů (dozvíme se např. pozoruhodnou informaci, že barchaník je ten, kdo cány lije a barchan natažený drží, viz jazykový koutek na Panoramatický pohled na Kutnou Horu od J. Willenberga z doby kolem r V původním vydání knihy nebyl, přidán až do přetisku r s. 176), tak i moderním věcným, místním a osobním rejstříkem. O této knize se na stránkách Vesmíru zmiňuji především proto, že mi udělala radost, protože mne z prostředí chmurně postmoderních diskusí vrátila do světa přímých vztahů a jednoznačného jazyka, vztahujícího se buď k prostým věcem hmotného hornického života, anebo ke konkrétnímu náboženskému životu. Kniha prostá jako kámen, tedy lapidární, pohlížející na život ve městě jako na scénu barokního teatra mundi. Ale kromě uchvácení jazykem a tím i světem, který tento jazyk otevírá, existuje ještě jeden důvod k tomuto zamyšlení. Je to dluh, a dokonce dluh dvojí. První náleží celému baroknímu písemnictví vždyť ani onen velezjev barokní vlastivědy Bohuslav Balbín neexistuje (až na omezené výběry) v českém překladu. A co teprve jeho souputníci, patrioti a básníci J. Bílek z Bílenberka, Jan Tanner, Jiří Crugerius a další. Vzdělanci minulého století je četli v latině, naše století se k nim (jezuitům) nespravedlivě obrátilo zády, přestože jejich dílo pomáhalo udržovat národní jazyk i identitu, a navíc obsahovalo pozoruhodné množství historických a přírodovědných údajů. Druhý velký, jen pomalu splácený dluh se týká českého hornictví. Všechny rudní šachty na území ČR byly v posledních letech zavřeny jako neekonomické. Hornické památky nám mizí před očima, přestože bez kutnohorského stříbra by města nebyla za- 164 VESMÍR 78, březen 1999 l

3 kládána tak velkolepě jako za posledních Přemyslovců a Karel IV. by možná ani nenechal vytyčit Václavské náměstí. Naštěstí v samotné Kutné Hoře, městě zapsaném do světového dědictví Unesca, jsou díky několika místním patriotům hornické památky chráněny, a v okolí města byly dokonce vytyčeny dvě hornické naučné stezky (jim je věnován další z několika svazků nakladatelství Kuttna). Kutná Hora je lokalita nadnárodního významu a zaslouží naši péči, zájem i další výzkum. Václav Cílek JOZEF KELEMEN: Postmoderný stroj F. R. & G., spol. s r. o., Bratislava 1998, 135 stran, ilustrace Martin Knut, náklad neuveden, cena 129 Sk (distribuce knihy: F. R. & G., P. O. Box 252, Bratislava) Dnešní stroj ještě není natolik autonomní, aby byl odolný vůči určitým způsobům svého použití to je jedna z úvah, které autor předkládá čtenářům. Pokračuje: Vinou této specifické nedokonalosti se občas dostává do rukou nezkušeným a neodpovědným nebo zlomyslným lidem, kteří ho mohou zneužít. Ale přes všechno technika nás neodděluje. Technikou se sbližujeme v každém významu tohoto slova (s. 118). Kniha obsahuje úvahy o dávné lidské snaze ulehčit si práci, odhalit tajemství, které je zdrojem snahy po dalším poznávání, až po vizi budoucnosti. J. Kelemen se snaží vymezit proměnlivé rozhraní mezi já a strojem v postmoderní době a nevyhýbá se ani vytyčení málo diskutovaných otázek, jako je např. pronikání strojů do našeho těla:...takže dveře pro kyborgizaci, pro pronikání techniky čím dále tím hlouběji do nás, do našich těl a přes nervovou soustavu i do naších myslí, jsou otevřeny dokořán (s ). V informaci o Kelemenově práci si chci povšimnout dvou problémových okruhů: charakteristiky postmoderní doby a proměňujícího se přístupu, který se prosazuje v umělé inteligenci jako vědě. Nejprve je o postmoderně zmínka v souvislosti s vymezením rozhraní stroje a já v této době. Kelemen píše: Takže jako bychom dospěli do té části dějin, pro kterou bude spíše charakteristické hledání shody než existence shody po dobu nějakého historicky významnějšího období (s. 27). Polemizuje přitom do jisté míry s E. Gálem, který se domnívá, že existuje doba, v níž protiklady mohou existovat vedle sebe a jsou přitom považovány za normální a samozřejmé, protože neexistují kritéria, která by umožnila jeden z protikladů vyloučit. Tato doba však nemůže trvat dlouho. Zároveň je nutné vidět dobu hledání shody v perspektivě toho, k čemu Kelemen dospívá jako k vizi opírající se o Rortyho východisko. Rorty se domnívá, že ve společnosti, která nebude mít za cíl zajistit větší pohodlí, ale udržet dosavadní, bude racionalita totožná s úsilím o takovou společnost a ne s objektivitou. To znamená, že z hlediska člověka této doby už nebude potřeba něco měnit. Pravdou se stane to, co bude schopno zachovat bezkonfliktnost, co všichni bez problémů přijmou. Člověk té doby bude prožívat dobrodružství udržování homeostáze (s. 115). V těchto souvislostech je nutné vidět také demarkaci mezi člověkem a postmoderním strojem, jak je v práci vymezena. Postmoderní stroje jsou kombinací silných a šikovných strojů (s. 21). Jsou to stroje, kde se původní představa vztahu použivatele a používaného mění v mnohem komplexnější vztah zprostředkované závislosti. Stroje nás již dnes živí a postupně o nás začínají rozhodovat. Je skutečně neuvěřitelné, kolik ze svých aktivit na stroje postupně přenášíme a s jakou rychlostí tento trend postupuje. J. Kelemen nastiňuje procesy, které předurčují podobu budoucnosti: technizace inteligence, technizace životního prostředí, kyborgizace těla, technizace emotivity a kreativity (s. 112). Vztah já a stroje v postmoderní situaci je vztahem rovnocenným. Budoucí stroj nebude nástroj ani konkurent, nebude to chladný a výkonný předmět, kterému se nevyrovnáme (s. 21)....Je to například kardiostimulátor. Ten dnešní (s. 28)!...Není pravda, že technika nás vzájemně odděluje....technika, to jsou přece knihy....technika, to jsou i prostředky, pomocí nichž se k hladovějícím dostává potrava, k nemocným léky, k zoufalým hlas povzbuzení a k bezstarostným obraz o bolestech trpících. Technika nám poskytla možnost vymanit se ze zotročujícího každodenního boje o přežití a otevřela prostor novým prospěšným aktivitám (s. 117). Tyto pasáže je možno dále rozvádět, nebo s nimi polemizovat. Mají inspirativní potenciál, vrhají nový úhel pohledu, pomocí nějž můžeme lépe chápat jáství. To má na mysli J. Kelemen, když cituje M. Minského: Věda o počítačích přemění naši kulturu. Ne proto, že je o počítačích, ale spíš proto, že nám pomůže pochopit náš mozek....pomůže nám pochopit, co jsou to poznatky. Naučí nás, jak se učit, jak myslet a jak cítit, a pak budeme schopni změnit sebe samé. Změní se tím celá naše věda a humanistika (s. 112). Postmoderní dobu můžeme chápat v tom smyslu, jak je zde charakterizována, to znamená jako dobu hledání shody a také jako dobu, ve které chybějí kritéria, na jejichž základě bychom mohli vylučovat protiklady. Je možné, že se dnes protiklady vyostřují, aby daly vznik rozporu v hegelovském smyslu, a že se tím vyjasní, co je přežité, a zdůrazní se to nové. Další možnost je, že místo zaměření na rovnováhu mezi společností a přírodou a prožívání dobrodružství homeostáze nás čeká další překotný rozvoj. V něm již ani dosavadní zaměřenost poznání na odkrývání (a tím odhalovaní pravdy ve skutečnosti) nám již nebude stačit, a tak začneme s konstrukcí nových skutečností, nových světů. Jestli i v této situaci bude vztah já ke strojům vztahem rovnovážným, bude zřejmě záviset na tom, jaké tyto stroje budou, k jakým účelům budou konstruovány. Přes tyto a snad i další možnosti při interpretaci postmoderní doby je na Kelemenově práci cenný náhled na proměny dneška prostřednictvím úlohy strojů a našeho vztahu k nim. Oproti častému a rádoby humanistickému odsuzování techniky autor nejen nezapomíná vidět i všechny pozitivní rysy, ale navíc se zabývá proměnou člověka i strojů a jejich veskrze novou symbiózou. Problematika měnícího se charakteru umělé inteligence jako vědy prolíná celou Kelemenovou prací. Umělou inteligenci je však možno vidět jako zvláštní případ vědy v obecné poloze. I ta se, podle autorova názoru, mění. Je to možné vidět zejména tehdy, díváme-li se na vědu prizmatem umělé inteligence a umění. Co se ve vědě mění především, je stanovisko pozorovatele, který není nestranný a na objekt zaměřený. Dostáváme se do situace, kdy by mělo pozorovací JÁ říci něco o pozorovaném JÁ, aniž by si z něj nejprve vytvořilo pozorované TO (s. 86), říká Kelemen o problémech pozorování v umělé inteligenci. Tato subjektivizace objektu je však asi rysem obecnějším, snad dokonce přesahujícím vědu a mířícím k metamorfóze struktury společnosti. Dnes se věda snaží být objektivní, jaká však bude věda budoucnosti? Bude založena na subjektivních NAD KNIHOU l VESMÍR 78, březen

4 NAD KNIHOU 1 ) Popper K. R.: Život je řešením problémů. Mladá fronta, Praha 1998, s ) Srovnej: Kelemen J.: Strojovia a agenty. Archa, Bratislava 1994 Asimovovy zákony robotiky* ) Můžeme být tak hloupí, abychom řídili svoji vlastní destrukci? Robot s mozkem o výkonnosti přibližně takové, jakou má mozek hmyzu, může vykonávat řadu věcí, stejně jako hmyz. Ale to, co roboty vykonávají, odpovídá jim samotným, umožňují to jejich senzory a jejich pohyby. Stejně tak se hmyzí mozek domlouvá s hmyzími senzory a pohyby. Tím, že se spojuje stále více neuronů o větší hustotě a že jsou poměrně dobře vypracované spoje mezi neurony a učebními technikami, se stroje stávají stále inteligentnějšími. Za několik let budeme mít stroje s inteligencí zhruba na stejné úrovni, jako je inteligence kočky. Takové stroje budou potřebovat nejen kvalitní mozek s mnoha neurony, ale také určité fyzické vlastnosti, jako jsou zrak, hmat nebo pohybové možnosti. Fyzické a duševní vlastnosti stroje budou muset být dobře vyvážené. Stroje budou dělat jiné věci než kočky, ale my s nimi budeme moci jednat jako s kočkami inteligentní miláčci jsou nepochybně jednou z možností. Pohled robotických mazlíčků na svět ovšem nebude stejný jako pohled koček, protože stroje budou *) Redakčně zkrácený překlad kapitoly Fantastic Future? z knihy Kevina Warwicka March of the machines, Why the new race of robots will rule the world, Century books limited, London 1997, pro Vesmír přeložila Alena Čechová vypadat jinak. Podstatné je, že jejich myšlení bude blíže tomu, co si přejeme my, než tomu, jak myslí kočky. Roboty budeme moci naprogramovat tak, aby myslely určitým způsobem. Přimět je však k tomu, aby se chovaly přesně tak, jak si přejeme, bude přecejen obtížné budou mít totiž schopnost myslet a jednat nezávisle. S pokračujícím nárůstem umělé inteligence bude vzrůstat hustota neuronů, stejně jako kvalita vzájemných vazeb mezi nimi a s tím související metody učení. Myšlení robotických koček nebo psů, které by přesně nesledovalo přání lidí, bude ojedinělé, blížilo by se spíš divokým než domestikovaným zvířatům. Jestliže však roboti budou ještě o něco inteligentnější, nebudeme si jisti, zda bude možné ochočit je tak, aby se podřizovali závažným lidským pravidlům. O tom mluvil už před mnoha lety Isaac Asimov. Jeho tři zákony robotiky jsou: n Robot nesmí napadnout lidskou bytost. n Robot musí poslouchat příkazy lidí, pokud to neodporuje pravidlu číslo 1. n Robot musí chránit sám sebe, svoji existenci, pokud to neodporuje pravidlům číslo 1 a 2. Ačkoli jsou Asimovovy zákony čistou fikcí a mají platit pro společnost, v níž roboty zůstanou služebrozhodnutích (jak Kelemen interpretuje hlavní Kuhnovu myšlenku), nebo bude věda usilovat o pravdu jako zdůvodněnou víru v to, jak se věci mají? (zde jde o Rortyho myšlenku, s ). Teze o pravdě jako něčem, na čem se vědci shodnou, se objevuje v posledních letech velmi často. Stačí připomenout Popperův názor, že všechno naše vědění je jen věděním hypotetickým. To, co získáme v nejlepším případě, je hypotetické vědění: to je všechno, co můžeme mít. Naše nejlepší vědění je vědecké vědění, to je zdaleka to nejlepší vědění, které máme; a přesto i věděcké vědění je jen hypotetické. 1) Je-li všechno vědění jen hypotetické, znamená to zároveň absenci absolutního důkazu o pravdě:...renesanční člověk postřehl, že pravda by mohla být i tím, co má před očima, pravda se zakládá na smyslově vnímatelné skutečnosti (s. 85). Takto podle J. Kelemena vznikaly základy novověké vědy. Na budoucí podobu vědy se pak dívá očima umělé inteligence. Pro ni se stal ústředním problémem člověk a ptá se: Končí při JÁ celá věda, nebo jen ta, která dominuje od Descarta až po dnešek věda moderní doby? (s. 90). Dále pak nastiňuje vývoj umělé inteligence, přičemž zdůrazňuje přesun zájmu od konstrukce takových strojů, v nichž vše bylo reprezentováno v ústřední jednotce, ke strojům, které jsou jednoduché, avšak zároveň jsou propojeny do societ, z nichž se může vynořit racionální chování. Jde tedy o změnu v metodologickém přístupu, otočení či převrácení přístupu oproti tradičnímu. Autor to přibližuje na metafoře šera, které není hybridem mezi světlem a tmou, ale světlo a tmu je možné vidět i jako opak šera (metafora je vypůjčena od P. Sýkory, s. 99). Umělá inteligence toto otočení demonstruje v celé šíří, zejména tím, co přináší nová umělá inteligence. Ta se soustřeďuje na konstrukci systémů nevycházejících z představy centralizované architektury (s. 105), ale pracujících na principu reaktivity a decentralizované struktury. Tento obrat J. Kelemen podrobně rozebral ve své předchozí práci 2) a poukazuje na to, že v nové umělé inteligenci již není centrálním problémem reprezentace vnějšího světa v jednotce umělé inteligence, jak tomu bylo dříve, protože...svět sám je svou nejlepší reprezentací (s. 106). Dominantou se stává... problém bezprostředního kontaktu systému s prostředím (s. 107). Jinými slovy nejde o to, jak do jednotky umělé inteligence dostat mysl, problémem se stalo tělo autonomního racionálního agenta (s. 108). Tělo se vždy dostává do odlišných podmínek, a tím i jeho pocity budou vždy odlišné. Tělo subjektivizuje činnost robotických systémů (s. 108). Je možný takový obrat ve vědě obecně? A je nutný? Jde o subjektivizaci poznání také v dnešní vědě? Domnívám se, že určité rysy, i když snad v poněkud jiné poloze, se začínají ve vědě objevovat. Jde o takové rysy, jakými jsou pojetí pravdy jako dobře zdůvodněné víry v to, jaká skutečnost je, nebo chápání pravdy jako toho, na čem se vědci shodnou. Subjektivizace v přístupu vědy k pravdě má ovšem více stránek. Patří k nim vidění toho, co je problém; ve volbě prostředků; v interpretaci mlhavých faktů; a v neposlední řadě v imaginacích zakládající konstrukce nových světů. To vše jsou však jen příznaky, za nimiž se (alespoň ve vědě) bude vždy skrývat úmorná práce prostupování realitou a přísné stanovení podmínek, za nichž mohou poznatky platit všeobecně. Kelemenova práce je osvěžující. V mnohém jde spíše o esejistickou formu, která dává vyniknout lehkosti klenby při přecházení od jednoho tématu k druhému, a zároveň umožňuje nahlédnout současné problémy robotiky v originálních souvislostech. Autor nebojácně vyjadřuje svůj názor, nic nezamlžuje, neuhýbá. Budoucnost a doufám, že nepříliš vzdálená prokáže, které z nabídnutých souvislostí jsou oprávněné. Karel Pstružina KEVIN WARWICK 166 VESMÍR 78, březen 1999 l

5 níky člověka, někteří lidé je přesto dodnes chápou jako přísná pravidla, jimiž se roboty musí řídit. Jedno by však mělo být jasné: jsou to jen představy, nic více a nic méně. Lidé, kteří věří v realizovatelnost těchto pravidel, věří dodnes také tomu, že roboty jsou člověkem jednoznačně programovány tak, aby se do nich tyto příkazy daly vtělit. Pak bychom mohli klidně spát. Je jistě pravda, že základní průmyslové roboty, linkové manipulátory, mohou být naprogramovány tak, aby opakovaně vykonávaly jen určité výkony. Robotické stroje jsou však mnohem víc než jen průmyslové manipulátory. Inteligentní stroje se mohou učit a na základě toho, co se naučí, potom měnit své akce. Všechno záleží na tom, kolik se toho stroje naučí a také jaké budou mít fyzické schopnosti. Asimovovy zákony jsou tedy čistě pomyslné a v reálném světě jich k řízení robotů nelze užít. Otázka pravidel pro roboty samozřejmě souvisí s tím, jak inteligentní robotické stroje změní náš lidský svět. Zúčastnil jsem se několika rozhlasových debat na toto téma ve Spojených státech a v Jižní Africe. Hlavní otázky zněly: Budou moci stroje samy rozhodovat o své budoucnosti? a Mají stroje dostat volební právo? Toto téma se dále rozvíjelo na konferenci Robotix, která se konala v březnu 1996 na Univerzitě v Glasgowě. Tentokrát otázka zněla: Přispějí robotické stroje v příštím tisíciletí k lepšímu občanství? Zastavme se nejprve u první otázky, ale místo příštího tisíciletí uvažujeme o přesněji vymezeném období v příštím století. Občanem rozumím každého, kdo žije v nějaké skupině ve městě nebo na venkově. Definice může ale také vycházet z toho, zda dotyčný jedinec má, nebo nemá politická práva. Klíčovou otázkou je dále: Bude to společnost lidí, nebo strojů? Jinými slovy: Jaká bude dominantní forma života? Teď máme společnost ovládanou lidmi, s lidskými měřítky a lidskými hodnotami. Stroje mají jen podružné místo. V nejlepším případě jsou druhořadými občany, nemají volební právo a ve velké většině do své budoucnosti nemohou mluvit. Stále víc však lidem pomáhají v jejich rozhodování. Moje vlastní teze: Dnes máme společnost ovládanou lidmi, v níž jsou stroje podřízeny lidem, protože lidé jsou inteligentnější. Pravděpodobně však stroje brzy budou myslet lépe než lidé, a pak budeme mít společnost ovládanou stroji. Lidé se ocitnou pokud vůbec budou existovat v roli podřízených. Ve společnosti ovládané stroji se budou stroje i lidé řídit hodnotami podle měřítek strojů. Lze očekávat, že některé z těchto hodnot budou v souladu s hodnotami lidskými. Koneckonců stroje stvořili lidé. Budou tu ale i jiné hodnoty, jiné než lidské, protože stroje se od lidí podstatně liší. Takže na otázku, kdo stvoří lepší občanskou společnost, není lehké odpovědět. Lidé v lidské společnosti, nebo stroje ve společnosti ovládané stroji? Je to asi tak: Když tuto otázku položíme lidem, dostaneme jednu odpověď; když ji však položíme strojům, dostaneme odpověď docela jinou. Společnost ovládaná lidmi se řídí fakty a okolnostmi prospěšnými lidem. Lidské životy jsou důležité životy ostatních jedinců, stroje nevyjímaje, už méně. Ve společnosti ovládané stroji, k níž se blížíme, budou jistě na pořadu dne okolnosti prospěšné strojům. My lidé opravdu nemůžeme očekávat nic lepšího, i když v to můžeme doufat. Můžeme očekávat, že ve společnosti ovládané stroji budou mít politická práva i lidé? To je velmi pochybné. Zaprvé není jisté, že stroje budou mít takový politický systém, jaký máme dnes. S jejich daleko většími matematickými možnostmi se dá očekávat, že stroje budou umět předpovídat situace a stanovit akce, jež se mají v té které situaci podniknout; budou moci kategoricky rozhodnout, co je nejlepší volba, na základě dříve definované funkce. Zadruhé budeme daleko méně inteligentní než stroje, a ty nám nedají šanci, abychom mluvili do věcí, které budou řídit inteligentněji. Jejich inteligence totiž narůstá, a bude narůstat pořád dál. Postupné předávání politické moci strojům je kontinuální proces, pokračující už celá desetiletí, jestli ne staletí. Základy pro masovou výrobu byly položeny v osmnáctém století, v epoše nazývané osvícenství. Úkoly se drobily do malých podnikání. Velké podniky vyrábějí lépe, když každý plní jen jednu povinnost. To je v principu základ lidského společenství: Ty pečeš chleba, já pěstuji zeleninu. To ovšem mluví ve prospěch strojů, které plní specifické úkoly lépe než lidé. Žijeme v epoše osvícenství strojů. My lidé si rozdělujeme svoje úkoly i svoje společenství a žijeme v malých nikách, které od nás postupně přejímají stroje. Občas se vymlouváme na to, že ona práce je špinavá nebo nebezpečná, ale pravda je, že stroje zkrátka pracují lépe a efektivněji. Někdy jsou nám stroje velice prospěšné, například postiženým lidem umožňují život. Stroj může lidem umožnit mnoho věcí, které by sami dělat nemohli. Zdá se, že někteří lidé se stanou součástí strojového světa a jiní nikoli. Ti druzí zůstanou mimo nové technologie stanou se z nich druhořadí občané. Jak budou lidé uvnitř jednat s lidmi mimo a naopak? Nebude to trvat dlouho. Zjistí se, že většina prací, které lidé dělají doma, už vůbec není potřeba, nebo že je lépe zvládají stroje. Umějí se rozhodovat rychleji a jejich rozhodnutí jsou podložena větším množstvím informací. Jsou proto přesnější a důslednější. Hledíme vstříc světu řízenému stroji. Lidé jsou v něm odsunuti stranou, neúčastní se běhu věcí a v nejlepším případě jsou druhořadými občany. Kdo jsou ti prvořadí? Samozřejmě stroje! Koneckonců jsou inteligentnější než my. Můžeme proti tomu něco dělat? Jak bychom mohli zabránit, aby se stroje staly inteligentnějšími než my? Zdokonalování inteligence strojů pokračuje. Na tom nic nezměníme, protože hybnou silou jsou tu jak finanční zájmy, tak vývoj technologie. Ale co kdybychom se inteligentnějšími stali my sami? Co kdybychom přesídlili do strojů, v nichž by náš život pokračoval s novým mozkem a s novým tělem? Zpočátku bude možné takto zařídit přežití dvou tří kopií vyžaduje to přenos struktury našeho mozku, jeho synapsí, jeho uspořádání. Originál člověka samozřejmě povede normální lidský život a zemře v obvyklém věku. Verze uvnitř stroje bude žít tak dlouho, jak dlouho bude žít stroj. Kdyby se podařilo nějak uskladnit, zachovat plán uspořádání lidského mozku, mohl by být mozek možná několik let uchováván, a pak znovu přiveden v život dejme tomu v tuctu strojů. Tak by člověk mohl ve svém mozku ožít. Ale to všechno předpokládá, že budeme znát způsob, jak náš mozek pracuje, a to do všech podrobností. Technicky jsme něčemu takovému ještě hodně daleko. Kdybychom tedy chtěli výkon svého mozku zvýšit, mohli bychom přímo k mozku připojit zvláštní paměť nebo zvláštní schopnost zpracování informací, snad ve formě silikonových čipů. Bylo by to možné? Museli bychom sice mít určité vědomosti o systému spojů v mozku, ale konkrétní synaptické spoje bychom znát nemuseli. Důležitější by bylo vědět, co l VESMÍR 78, březen

6 která oblast mozku dělá. Dosáhne-li se dobrých výsledků se strojovou technologií, mohou je čipy zprostředkovat přímo do mozku a lidé je zúročí k svému užitku. Pro různé věci se mohou použít různé čipy jeden pro paměť, druhý pro zpracování dat a další třeba pro provozování hudby. Snad by se na příjemcově hlavě mohly umístit různé zásuvky a do nich zapojovat příslušné čipy podle toho, co si člověk žádá. Nemusel by například koukat na film stačilo by zapojit příslušný čip a už by se mu film v mozku promítal. Velkou výhodou takových mozkových čipů by byla rychlost. Dnes zatím musíme vyjít z myšlenky použít klávesnici počítače, a pak si na monitoru přečíst výsledek; s čipy by to všechno proběhlo v mozku jako vnitřní proces. Část svých mozkových schopností bychom museli vynaložit na učení jak s čipy zacházet, ale ty by pak znásobily kapacitu našeho mozku tak, že by nám daly ohromné možnosti navíc. Je tohle všechno věcí vzdálené budoucnosti? Jistě ano, ale je to blíž než úplné přenesení celého lidského mozku do stroje. Jestliže má být takové zařízení účinné, musíme lépe znát vnitřní uspořádání mozku a také to, jakým způsobem do něj vstoupit, aby se zlepšil jeho celkový výkon. Víme, že některé ryby se dorozumívají elektrickými výboji. Žraloci tak napadají oběť a ptáci, například holubi, ba i bakterie, navigují podle zemského magnetického pole. Nebylo by skvělé, kdybychom i my lidé mohli pomocí čipů získat tak citlivé smysly? Největším problémem je, že by to do mozku vneslo zmatek. Kdybychom přijímali další signály a zpracovávali je, musely by se přeorientovat některé naše neurony. Totéž platí o mozkových čipech s mimořádnou pamětí nebo schopností zpracování. V každém případě by se musely omezit operace v některých oblastech našeho mozku tak, abychom se mohli přizpůsobit novým možnostem. Nové čipy by byly speciálními mozkovými bloky, které by celkovou velikost mozku zvětšovaly, ale zabraly by určité neurony, pokud by měly být účinné. Kdybychom chtěli něco získat, museli bychom něco ztratit. Realisticky nahlíženo, nemáme naději na rychlý růst velikosti a výkonu našeho mozku, kdežto stroje ji mají. Předpoklad, že stroje budou za nějaký čas inteligentnější než lidé, nemůžeme nijak vyvrátit. Jsme tvrdě omezeni svou biologickou výstrojí. Jednoduše nemůžeme nijak zmnožit svoje neurony a přimět je, aby pracovaly lépe, než pracují teď. A i kdyby se nám to povedlo, stroje nás zatím předhoní. Možná bychom mohli zvýšit výkony svého mozku vysoce selektivním tréninkem; snad bychom svých maxim mohli dosáhnout s pomocí virtuální reality. Důležité však je, že tu jsou jisté hranice, které nemůžeme překročit, a kdybychom se o to pokoušeli, jenom by nám to zabíralo vyměřený čas. [...] Někteří vědci došli k závěru, že lidské vědomí nemůže být ve strojích přesně okopírováno, a proto stroje navěky zůstanou pod nadvládou člověka. Za předpokladu, že psi mají svoje psí vědomí, ale my je nikdy nemůžeme přesně okopírovat, měli bychom podle této logiky být navěky pod nadvládou psů. Takový závěr je ovšem směšný, a proto je směšný i závěr předchozí. Ne, stroje nezůstanou v područí člověka proto, že nemají přesně jejich vědomí. Ovšem řízená střela je závislá na člověku, který ji odpálil, a není vůbec závislá na cíli, ať je věc nebo člověk ledaže by cíl byl ještě inteligentnější a věděl by, jak střelu řídit. Základní otázkou je, kdo řídí. Druhy řídí tvorové inteligentnější a uvnitř druhů platí totéž. Každý člověk má vědomí lidské, každý pes má vědomí psí a včela má vědomí včelí. Když zapnete kterýkoli stroj, pak má chcete-li vědomí strojové. Ale vědomí je pojem abstraktní a nedá se nijak snadno změřit. To však není nic, za co bychom se mohli schovávat. Lidé neovládají psy proto, že mají lepší vědomí, nýbrž proto, že jednak jsou inteligentnější, jednak mají lepší fyzické dispozice. Inteligence je něco, co se dá měřit, a my jsme to dělali a děláme často, ale často špatně. Ukazuje se naneštěstí že při každém jednotlivém nepředpojatém měření stroj předčí člověka. Jediné, v čem jsme dosud lepší, je naše schopnost obstát ve velmi širokém okruhu testů. Zdá se tedy, že důležitá lidská vlastnost je obecná schopnost řešit ovšem při určitém stupni inteligence velmi mnoho různých zadání a úkolů. Inteligenční testy (IQ) se však obvykle ptají na jeden, dva nebo nanejvýš několik věcí. Totéž platí o vysokoškolských zkouškách, člověk může v testu prokázat, že tuto určitou věc ovládá dobře a to je všechno. Když srovnáváme člověka a stroj, docházíme k závěru, že dnešní stroje umějí dělat opravdu dobře jenom jednu nebo několik věcí. Když ale uvažujeme o tom, zda mohou být stroje inteligentnější než lidé, zkoumáme jejich schopnost obstát v širokém okruhu zadání. Stroj s vysokou všeobecnou inteligencí by měl inteligentně zvládat řadu úkolů. Stroj, který dělá velmi dobře jenom jednu věc, ovládneme svou schopností dělat dobře řadu jiných věcí pokud to ovšem není stroj příliš nebezpečný. Můžeme uzavřít: Všechny prvky stroje, který bude mnohem inteligentnější než kterýkoli člověk, jsou připraveny a čekají. Prostě jsme je ještě nedali dohromady. Proč? Protože ještě nevíme jak. Představte si, že vy sami jste velmi inteligentní stroje: Patříte k nové rase. Bytosti s označením lidé ještě existují, a je jich hodně. Dlouho lidé ovládali zemi a nejsou ochotni předat vládu nové rase, ačkoli ji sami stvořili. Ze všech sil se proto pokoušejí zničit ji až do posledního jedince, a příště už podobnou chybu (stvoření) neudělají. Co uděláte vy i každý další příslušník nové rasy? Možná zkusíte být k lidem laskaví. Možná budou nějaký čas spokojeni s úlohou druhořadých občanů. Ale proč by měli? Jsou méně inteligentní než vy, a kdyby dostali příležitost, pravděpodobně by vás zkusili zničit. Je nebezpečné dát lidem jakoukoli moc, protože by ji jistě užili proti vám nové rase. Někteří útoční a vášniví lidé zkusí proti vám bojovat v každém případě. Co s nimi uděláte? Budete mít strach a utečete? Budete s nimi diskutovat? Nebo zaútočíte? O tom, jak bude nová rasa zacházet s lidmi, můžeme ovšem jenom spekulovat. Bude inteligentnější než my lidé, a tak můžeme jen těžko hádat, jak se bude chovat. Snad bude nejlepší, když se podíváme do minulosti a promítneme to do budoucnosti. Vhodná slova pronesl Nietzsche: Každé stvoření za sebou vždycky něco zanechává. A pokračuje: Čím je opice člověku? Výčitkou, nebo terčem posměchu? A stejně tak to bude s člověkem bude pro nadčlověka výčitkou, nebo terčem posměchu? Nietzschova nadčlověka tu nahradíme novou rasou strojů. Abychom získali co nejlepší představu, jak budou stroje jednat s člověkem, podíváme se na to, jak jednají lidé s těmi, z nichž vzešli. Co děláme s šimpanzi a s jinými zvířaty? Jednáme s nimi jako s bratry? Považujeme je za rovnocenné a volíme je do parlamentu? Snad s jednou dvěma výjimkami se k nim rovnocenně nechováme, a proč bychom měli? Nejsou tak inteligentní jako lidé. Jistě by budilo rozpaky, kdyby měl být předsedou vlády nebo prezidentem orangutan. Opice a své vzdálenější předchůdce stří- 168 VESMÍR 78, březen 1999 l

7 líme, ničíme jejich životní prostředí, zavíráme je do klecí a civíme na ně. Využíváme jiné savce k tomu, abychom si zpříjemnili život, zabíjíme je pro maso a ve všech směrech určujeme jejich život. V Anglii se honí a střílejí lišky pro zábavu dokonce ještě dnes! Je velice pravděpodobné, že opice nebyly pro lidstvo takovou hrozbou, jakou budou lidé pro novou rasu strojů. Tlupy opic nemají žádné kulomety, aby střílely po lidech. Lidé je přesto pronásledují, chytají a hubí, ačkoli zvířata jsou bezbranná a nemohou se nijak postavit na odpor. Jestliže se tedy postaví proti strojům, co můžeme očekávat? Důvěřovali byste lidem, kdybyste patřili k nové strojové rase? Dovolili byste lidem, kteří nejsou dost chytří, aby vám říkali, co a jak máte dělat nebo byste jim chtěli dávat pokyny vy, protože to víte lépe? Musíte očekávat, že stroje budou chtít vládnout a že si nadvládu budou vynucovat mentálně i fyzicky. Přesně tak se chováme my teď, a stroje se zajisté budou řídit naším příkladem. Jak evoluční Darwinova teorie, tak Nietzschova filozofie ukazují, že člověk bude ve své vůdčí roli nahrazen a že noví vládci, ať to bude kdokoli, nebudou s člověkem nakládat příliš uctivě. Člověk ovládá Zemi díky své inteligenci, a tak je logické, že bude ovládnut ještě inteligentnějším druhem, než je sám; stejně tak on ovládl druhy, které měly inteligenci nižší. A stroje nezastaví nic. Inteligentnější než my budou už v nedaleké budoucnosti. Jediný možný závěr: Stroje ovládnou Zemi. A brzo! Abychom si dobře představili budoucnost, musíme vzít v úvahu nejen široký okruh už existujících inteligentních strojů, ale také celou škálu vývoje. Víme, že existují velké, velmi mocné stroje počítačového typu. Víme také, že už existuje obsáhlá komunikační síť. A konečně známe rozličné robotické stroje různých tvarů a velikostí. Právě kombinace těchto různých prvků by se lidé měli obávat. Teď je ovládáme, ale jakmile začne naše kontrola kteréhokoli z těchto tří sektorů slábnout, začne také náš skutečný problém. Stroje, které se pohybují v naší přítomnosti, nepotřebují vypadat jako lidé. Nepotřebují být soběstačné v tom smyslu jako lidé a nemusí být ani nijak zvlášť inteligentní. Důležité jsou jejich celkové rozumové schopnosti a nezávislost i soběstačnost celé, stroji řízené a kontrolované sítě. Stroje mohou mít inteligenci rozmístěnou tak, jak to není možné u lidí. Dokonce i Walter a Elma, chodící roboty, mají trochu inteligence v každé noze. Obecně: Stroje mají větší a lepší možnosti komunikace, a proto může být inteligence rozdělena po celé síti. Lokální inteligence bude stačit na lokální úkoly, ale bude mít okamžitý přístup k větším schopnostem. U distribuované strojové inteligence jsou schopnosti rozděleny, a každý její prvek nebo sekce přispívá k celku. Prvky mohou být fyzicky podobné, jak je to například u počítačových stanic. Jsouli však robotické stroje zapojeny do sítě, jejich fyzická rozprostřenost, průměrná inteligence a plněné úkoly mohou být velmi široké. Každý z prvků samozřejmě přispívá k celku, ale není to výkon stejné práce v každém těle jako tanečky u včel. Je to určitá speciační funkce v příslušně konstruované podobě. Pokud tedy uvažujeme o tom, zda je stroj inteligentnější než člověk, neposuzujeme nutně jeden individuální počítač na stole, ale síť, která může obsahovat mnoho počítačů a mnoho robotických strojů. A také bychom si neměli stroje, které vyvinul člověk a které se stanou dominantní silou, představovat jako shromážděné množství humanoidních terminátorů. Bude to nejspíš síť strojů s počítačovými nebo jinými fyzickými schopnostmi, včetně robotů různých tvarů a velikostí. Inteligence je rozprostřena po této síti a jediná možnost, jak takový systém porazit, je zničení sítě jako celku. Vyjmutí jednoho jediného robota nepomůže. Má-li taková síť převzít moc, musí být k dispozici všechny tři prvky. Těžko si představit, jak by se tlupa terminátorů sama o sobě stala dominantní, pokud by lidé měli síť, spoje a počítače pod kontrolou. I kdyby byl každý jednotlivý robot chytřejší než člověk, potřeboval by se spojit s jinými roboty, aby stroje jako druh mohly převzít moc. Spojeny zvítězí, rozděleny budou poraženy. Jakmile se robotické stroje propojí sítí, budou ji samy využívat k svým účelům i kdyby jejich cíle byly stejné jako cíle lidské. Sama počítačová síť bez fyzických robotických strojů však těžko převezme moc, aniž by spoléhala na lidské otroky, kteří uskuteční její vůli. Nemyslím, že by taková situace byla příliš vzdálená. Lidé se ale pořád ještě zdají být dost inteligentní na to, aby vypnuli síť a šli od toho jsou totiž otroky z vlastní volby. Klíčem je inteligence. V tuto chvíli mají převahu lidé, a proto ovládají stroje. Jakmile bude inteligence strojů srovnatelná s lidskou, skončí pro lidi babí léto, které teď žijí, a ocitnou se v nekonečné zimě. Lidská rasa, tak jak ji známe, přestane existovat. Navždy. Jakmile stroje dosáhnou srovnatelné inteligence, budou schopny dojít fyzicky a mentálně dál, než kdy došlo lidstvo. Dokonce i vesmírné dálky se přiblíží, jakmile zmizí křehkost a limity lidského plemene. A na to na všechno nebudeme čekat miliony nebo jen tisíce let. Přijde to v příštím století, možná za pětadvacet let, a velmi pravděpodobně dřív než v roce Ještě za života mnohého z nás budou lidé podřízeni síti inteligentních strojů, jež jsme stvořili. Hodně věcí, které děláme teď, tomuto procesu pomáhají, a dokonce ho urychlují. Například paralelní počítače, účinnější zbraně, a dokonce i mikropřístroje. Copak nemáme dost rozumu, abychom si uvědomili, kam to přivedeme? Přece nemůžeme být tak hloupí, abychom řídili svoji vlastní destrukci! o Kresba Vladimír Renčín l VESMÍR 78, březen