II. LATINSKÉ ŠKOLY A FILOSOFICKÉ ÚSTAVY

Transkript

1 II. LATINSKÉ ŠKOLY A FILOSOFICKÉ ÚSTAVY Od středního věku až do poloviny 19. století se pokládala v západní a střední Evropě latina za hlavní předmět vyššího vzdělání. Od doby humanismu se učili žáci na nižších školách latinské mluvnici, na vyšších latinskému čtení, básnění a řečnění. Ve školách se mluvilo pokud možno latinsky a na universitě se latinsky přednášelo. Nový humanismus sice kladl větši váhu na řečtinu, ale ve škole měla stále vrch latina; působil tu vliv katolické církve i tradice latiny jako vědeckého jazyka. V Čechách a na Moravě bylo za Marie Terezie 21 latinských škol v rukou jesuitů, 19 v rukou piaristů a 12 škol náleželo jiným řádům. Základem jesuitských škol byla Ratio studiorum z r a 1599 (otištěna v Mon. Germ. paed. V), vycházející z humanismu; o ni se opírají osnovy pro českou provincii jesuitskou z r (t. XVI, str. 46 n.). Podle nich byla předepsána pro nejnižší třídu gymnasijní (rudimenta) latinská mluvnice (podle E. Alvareza, De institutione grammatica, 1572) a řecké čtení i psaní (podle J. Gretscherových Rudimenta linguae graecae, 1593), pro II. třídu (principia) latinská mluvnice, řecké skloňování a čtení Ciceronových listů, pro III. třídu (grammatica) latinská mluvnice, latinský pravopis, Tursellinova nauka o částicích (0. Torsellino, 1598), řecké stupňování, čteni Ciceronových listů a I. kniha Ovidiových Tristií a pro IV.třídu (syntaxis) latinská skladba, řecké časování, Ciceronovy listy a jeho De senectute, I. kniha Ovidiova Ex Ponto a tři eklogy Vergiliovy. V poetice se učili žáci prosodii, metrice, rétorice (podle C. Soarezovy De arte rhetorica, asi 1565), řecké mluvnici (podle J. Gretscherových lnstitutiones 1593), čtli I. a II. zpěv Aeneidy, I. knihu Horatiových ód, I. a II. knihu Martialových epigramů, Sallustiova Catilinu Ciceronovu I. knihu O povinnostech a řeč za Maniliův zákon. V rétorice se dále učili rétorice a řecké mluvnici, čtli Ciceronovy Partitiones, Divinatio in Caecilium, Senekovu Medeu, I. knihu Florovu a Demosthenovu I. řeč filippickou. Při čtení podával učitel latinsky obsah textu a pak se vykládala stavba vět, původ slov, ukazovalo se na zvláštnosti latiny, na rétorické ozdoby a pojednávalo se o starověkém životě. Za písemné práce se ukládaly nejrozmanitější náměty z antiky, Písma i nového života, které měly být latinsky zpracovány podle vzoru starých spisovatelů (Mon. Germ. paed. XVI, str. 75 a 86 n. podle P. Fr. Wagnera Instructio privata ). Také jesuitští novicové, jak vzpomínal Cornova (Die Jesuiten ale Gymnasiallehrer, 1804), ustavičně latinsky mluvili a čtli, i v jídelně latinsky deklamovali nebo čtli latinské verše; méně se obírali řečtinou a mezi učiteli latiny a řečtiny bývaly sváry (str. 27, 37, 50 n., 64 n.). Podobně jako u jesuitů se učilo starým jazykům také na jiných řádových školách. U piaristů se v I., III. a IV. třídě (podle našeho označování) učilo latinské mluvnici (v II. se učilo hlavně počtům), mimo to se v III. třídě čtly Ciceronovy dopisy a Ovidiova Tristia. V IV. třídě se čtly Ciceronovy listy nebo jeho Laelius, Valerius Maximus, Vergiliovy eklogy nebo Georgika neb Ovidiovo Ex Ponto a učilo se psaní listů. V V. třídě (humanitas) se vykládaly Ciceronovy Povinnosti nebo Laelius, Curtius nebo Sallustius, Horatiova Poetika nebo některá kniha jeho ód, očištěný Martialis a některá kniha Aeneidy ; kromě toho se probírala prosodie, figury, tropy a učilo se řečtině. V nejvyšší třídě (rhetorica) se čtla některá řeč Ciceronova, dále jeho Laelius neb Cato neb De officiis, pak Sallustius neb Livius neb Curtius, některá kniha Horatiových ód, Vergilia a některá tragedie Senekova; mimo to se vykládala rétorika (Mon. Germ.paed. XXX, str. 63 n. podle Constitutiones z r a 1826). Při čtení starých spisovatelů měl učitel nejprve přečíst celé místo (praelegere) a vyložit jeho smysl, pak měl číst, rozbírat (construere) a překládat jednotlivé věty a vykládat je mluvnicky (v nižších třídách), rétoricky (v rétorice) a věcně (t. str. 53 podle Ratio studiorum z r. 1694). Po zrušení jesuitského řádu r přistoupila Marie Terezie k opravě latinských škol. Základem učinila návrh piaristy Gratiana Marxe (1775; otištěn - 7 -

2 v Mon. Germ. paed. XXX, str.229 n.). Podle něho mělo gymnasium tři třídy gramatické a dvě humanitní. V gramatických třídách se učilo latinské mluvnici, jejíž základy si měl žák přinést z hlavní nebo normální školy, a řecké mluvnici. Při latině se užívalo výtahu z Komenského Orbis pictus. V II. třídě se čtly články z latinských spisovatelů a z Erasmových Chiliad a v III. třídě výňatky ze Sulpicia Severa, Eutropia, Aurelia Victora, Nepota a Flora; po absolvování III. třídy měl žák zběžně a čistě latinsky mluvit i psát. V I. třídě humanitní se četl Suetonius, oba Pliniové, Vitruvius, Seneca, Celsus, řeči vyňaté z Curtia, Sallustia, Livia a šest řečí Ciceronových; vedle toho se probírala nauka o skládání dopisu, periodách, tropech a figurách, římské starožitnosti a životopisy čtených spisovatelů. V II. třídě se čtli Plautus, Terentius, Phaedrus, Ovidius, Vergilius, Horatius, Iuvenalis a Persius; mimo to se vykládala prosodie, slovesné druhy, bájesloví a životopisy čtených spisovatelů (Mon. Germ. paed. XXX, str. 242 n.). Z římských spisovatelů poznávali žáci jen výňatky obsažené v čítankách francouzského pedagoga Pierra Chompré ( ; Selecta latini sermonis exemplaria ); že může žák číst výbor místo celých spisů, které se čítaly v humanistických školách, odůvodňoval Chompré Quntilianovým výrokem (I 8,6): Non auctores modo, sed etiam partes operis elegeris. Řecká čítanka, vydaná z Marxova podnětu piaristou Jaroslavem Schmidem, přinášela ukázky z Ezopa, Lukiana, Isokrata, Xenofonta, Herodota, Thukydida, Demosthena, Plutarcha, Pseudoanakreonta, Homéra, Hesioda, Theokrita, Sofoklea, Euripida, Aristofana a Pindara (Mon. Germ. paed. XXX, str. 199, 588 n.). Vedle latiny a počátků řečtiny se učilo - arci v menším počtu hodin - náboženství, dějepisu, zeměpisu, přírodopisu a matematice (t. str. 240). Podle zprávy o stavu gymnasií v Čechách, kterou podal r jejich ředitel profesor Seibt, vyučovalo se sice v třech nižších třídách německy nebo česky, ale žáci se při tom cvičili v latině, zvlášť Češi mluvili lehce latinsky, a již v II. třídě většina žáků odpovídala ze všech předmětů latinsky. Někteří také dovedli překládat a rozbírat kterékoli místo v řecké učebnici (srov. K. Wotke, Karl Heinrich Ritter von Seibt als Direktor der Gymnasien Böhmens, 1905, str. 202 n.). R za Františka I. došlo k nové opravě latinských škol; byla hlavně dílem piaristy Fr. In. Langa. Gymnasium mělo tři nebo čtyři třídy gramatické (čtyři třídy byly v městech, která měla filosofické studium) a dvě třídy humanitní. Ve všech třídách se učilo po devíti hodinách latině (v humanitních třídách se to nazývalo Styl ) a v poslední třídě gramatické a v obou humanitních po dvou hodinách řečtině. Jiným předmětům - zeměpisu a dějepisu, matematice, přírodopisu, náboženství - byly věnovány dvě neb tři hodiny. Učení latině se mělo vždy spojovat s učením němčiny a za cíl humanitního studia se prohlašovalo: čtením klasiků znázornit pravidla řečnictví a básnictví a tím zjemnit vkus (Sammlung der Verordnungen und Vorschriften , str. 18). V gramatických třídách se učilo mluvnici, překládalo se z němčiny do latiny i naopak a později se čtla Chomprérova chrestomatie (uv. sp. str. 9 n.). V humanitních třídách se čtly výňatky obsažené v Selecta latinae orationis exemplaria (1807) a utříděné podle slovesných druhů, za úlohy se skládaly řeči, metricky se zpracovávala daná látka a opakovala se latinská mluvnice. Při čtení se vyložilo stručně o spisovateli, podal se obsah i smysl celého místa, vykládala se jednotlivá slova mluvnicky, věcně i esteticky a na konec se podal překlad (t. str. 90 n.). V řečtině se probíraly jen hlavní věci z mluvnice a čtla se také čítanka (t. str. 201, 205). Jak viděti, cíl a způsob vyučování starým jazykům se valně nezměnil proti Marxově opravě. Podle nové opravy z r byla zavedena řečtina již do III. třídy gramatické a měla po třech hodinách. Mnoho se však nežádalo; Jakub Malý vypraví, že při zkoušce na konci l. běhu III. třídy dostal jen otázku; Jaké je to (S ) písmeno? (Vzpomínky a úvahy starého vlastence, 1872, str. 33). V latině bylo zavedeno učení římským starožitnostem; celkem měla latina ve všech třídách 63 hodin. Kdežto podle Langovy opravy učili na gymnasiích odborní učitelé, nyní - 8 -

3 (vlastně již od r. 1818) byli obnoveni třídní učitelé, učící všem předmětům, a gymnasia měla všude šest tříd. Ač se v latinských školách většinou mluvilo latinsky, byly latinské učebnice pro české žáky skládány česky. Některé se zachovaly, tak v 1. díle Krátkých pravidel k latinské řeči (1764), užívaných v jesuitských školách, se pojednává o písmenech, slabikách, částech řeči - v nich bylo vždy těžiště mluvnice - a o skladbě; zároveň s latinskou mluvnici se vykládá o české. Na konci je slovníček latinských a českých názvů mluvnických, vybrané výroky Horatiovy, Terentiovy, Ciceronovy, Senekovy atd., ukázky latiny z Cicerona a Nepota a výtah z Canisiova katechismu. U některých příkladů ze skladby se uvádí i pramen, na př. bona fide dicere, emere, Plaut. (str. 98). Mluvnické názvy jsou podle Rosova příkladu doslovně překládány do češtiny, na př. jménovní slovo (nomen), namistné slovo (pronomen), oučást-slovo (participium), předsadilka (praepositio), přisadilka (adverbium), vhodilka (interiectio), uchylka (declinatio), spusob neustanovující (infinitiv). Proti těmto a podobným zčešťováním se stavěl Dobrovský v posudku Uvedení k latinské řeči I z r (Böhm. Lit., 1779, str. 328 n.). Třetí díl Krátkého uvedení k latinské řeči (1771) podává skladbu, rozdělenou podle druhů slov a hledící vedle latiny opět k češtině. Příklady se uvádějí s jmény spisovatelů a výklad je dost podrobný, na př. latet mihi zdá se lepší býti než latet me. Neb Cicero nikdy latet s čtvrtým pádem neužívá (str. 41). Mluvnické názvy jsou opět zčešťovány, na př. misto-jména osedlitlivá (possessiva), spětovrátná (reflexiva), prohaska (interiectio), předsadka (praepositio). Na konci je zase výtah z Canisiova katechismu, dále text prvních šesti knih Caesarovy Války gallské a výňatky z Ciceronových děl De natura deorum, De officiis a De senectute. Tyto i jiné jesuitské učebnice byly zpracovány podle učebnice Alvarezovy, jejímž základem byl starověký Donatus. O vyučování latině se v Čechách zasloužil úředník školního nakladatelství, gramatik, slovnikář a lidovýchovný spisovatel František Jan Tomsa ( ). Vydal r krátkou učebnici Elementarwerk der Böhmisch-deutsch-und lateinischen Sprache (I, 1784); ostatek nevyšel. V předmluvě píše, že Němci, kteří mají poučovat Čechy nebo jim zjednávat spravedlnost, musí umět jejich jazyk, pokud žije, a že se při učení latině nehledívá k rozdílu mezi latinou, češtinou a němčinou. Svou učebnici rozdělil v pět částí. I. nejdelší, obsahuje česko-německo-latinská úsloví, na př.: Kdo je tu? Wer ist hier? Quis adest? (str. l), Punčochářko, přivřete drobet (dveře), prosím vás. Strumpfwirkerinn, machet ein wenig zu, ich bitte euch. Uxor textoris tibialium, claude, quaeso, paululum (str. 32). V II. části jsou německo-česko-latinská úsloví, mimo jiné osvícensky moralisující rozhovor otce Cleanta a dětí, jimž vše shořelo, ale rodiče se zachránili. V III. části jsou latinsko-německo-česká úsloví, zvláště z Terentia a Cicerona, na př. Terentius (Andr. 321): Pamphile, si id facis, hodie postremum me vides. Pamphilus, wenn sie es tun, so sehen Sie mich heut zum letztenmal. Pamphile, jestli to udělají, tak mě dnes naposledy vidějí (str. 49). Ve IV. části jsou německo-české články a v V. krátké dopisy Ciceronovy. Pod čarou jsou slovíčka. Pro překlad do latiny užíval Tomsa F.J.G. Schellerova slovníku Ausführliches und möglichst vollständiges lateinisch-deutsches und deutsch lateinisches Lexikon oder Wörterbuch (1783-4). Jeho též užil v svém slovníku Vollständiges Wörterbuch der böhmisch-deutsch- und lateinischen Sprache (1791). Chtěl v něm podat pokud možno úplný slovní poklad češtiny; těžil při tom z Thámova slovníku a užíval rad Dobrovského. Do slovníku pojal obecná i vlastní jména, na př.: oumrti, n. das Absterben, obitus, mors (sl. 14), Aunětice... Aunietitz, Aunietium (t.), jakož i úsloví, na př. Ani číst neumí, er kann nicht einmal lesen, ne legere quidem scit" (sl.6). Rozsáhlý německo-česko-latinský slovník (Deutsch-Böhmisch-und Lateinisches Lexikon) sestavil též kancléř na Novém Městě Jan Josef Zeberer ( ). Rukopis (v knihovně Národního musea IV A l) má osm silných svazků, ale, ač byl - 9 -

4 schválen censurou, nebyl vydán. Vedle jednotlivých slov obsahuje slovník též jejich rozličná spojení, na př. Ware, zboží, merx, mercimonium, res promercales; Gute Ware, merx proba, dobré zboží; Falsche Ware, ošemné zboží, fallax, fucosa merx; Verlegene Ware, zleželé zboží, merx invendibilis. Pro vyšší třídy latinských Škol vydal r. 179š profesor v Brně a Olomouci, bývalý jesuita Karel Josef Hanzely ( ) učebnici De re sacra et militari veterum Romanorun libellus ; jednal v ní o římských bozích, knězích, obřadech, hrách, vojenském odvodu, zbroji, šiku, kázni a j. Na několika místech připojil odkazy k starým spisovatelům, obsaženým v předepsaných učebnicích, a z Aeneidy (V ) uvedl část popisu ( trojské hry. Na konci podal obšírný seznam odborných názvů římských s německým překladem a s doklady, na př. Soccus. Schuh mit niedrigen Absätzen. Servi accurrunt, soccos detrahunt. Terent. in Heaut. act. I. Sc. l. Die Bedienten eilen herbei, ziehen mir die Schuhe aus. Hunc socci cepere pedem. Horat. in Arte v. 90. Diese Versart (die jambische) bekam das Lustspiel (str. 95). Při spisování své učebnice se opřel o obšírnou, často vydávanou knihu G. H. Nieupoortovu Rituum qui olim apud Romanos obtinuerunt succincta explicatio (1712). R vydal Hanzely obdobnou učebnici De vita privata veterum Romanorum. Pojednal v ní podle Nieupoorta i v jiných pomůcek o svobodných občanech a otrocích, o oděvu, hostinách, sňatku, pohřbu, penězích, váhách a mírách. Dvě třetiny knihy věnoval výkladu latinských slov a úsloví ab ovo, accumbere, acetabulum, adoptio atd. - s doklady ze starých spisovatelů. V jiné knížce, v Erklarung lateinischer Sprichwörter (1794), podrobně a s doklady vyložil bezmála tři sta latinských úsloví, na př. aberrare a janua, vel tota via, vel toto coelo (str.9), a capite ad calcem (str.16), Pramenem mu byly Erasmovy Chiliady. K některým úslovím dal moderní obdoby, na př.: Dionysius Corinthi - Theodor zu London (bývalý hrabě zchátral v Londýně - str. 111). Na slovenských školách se podobné učilo starým jazykům, avšak latina byla ještě ve vetší vážnosti než u nás; byla úřední řečí až do r a na universitě se latinsky vykládalo do r Latinské školy, jež byly po zrušení jesuitského řádu většinou v rukou piaristů nebo náležely augsburské nebo reformované církvi, měly podle tereziánské Ratio studiorum z r tři nižší třídy a dvě vyšší (poetiku a rétoriku) a žáci tam přicházeli již se znalostí latiny získanou na lidové škole. V III.třídě se již mluvilo latinsky a četl se Cicero, Seneca, Plinius ml., Velerius Maximus, Vergilius, Horatius, Phaedrus, Ovidius a ukázky z Plauta a Terentia. Řečtině se učilo nepovinně. Podle Ratio educationis z r měla nižší škola latinská čtyři třídy. Z celkového počtu 80 hodin týdenních bylo tam věnováno latině 54; ve vyšších dvou třídách z 40 hodin týdenních měla latina 22. Pro slovenské školy vydal r.1801 mošovecký učitel - mezi jeho žáky byl i Kollár - Jan Schulek (Šulek) ( ) stručnou, ale obsažnou Latinskou gramatiku. Držel se v ní obvyklého postupu pocházejícího již ze starého věku. V přístupu vyložil o písmenách, slabikách a druzích slov, pak podal sklonění jmen i zájmen i časování sloves a pojednal o přechodnících, příslovcích, předložkách, spojkách a citoslovcích, konečně v syntaxi ( dobromluvnost ) podal na 80 pravidel latinské skladby, na př. Pronomen qui, quae, quod quando causam significat, regit coniunctivum, ut: Deus solus dignus, qui omnium maxime ametur (str. 91). Tato pravidla podává latinsky, ježto se ve škole tak hovořilo, také mluvnické názvy uvádí latinské, ale pokouší se též o jejich zčeštění, na př. jmenovatel (nominativ), ploditel (genitiv), udavatel (dativ), zložitlivá (deponentia, srov.deponere), učastenost (participium). Ani Šulkova ani jiné tehdejší učebnice valně nepokročily nad humanistické. Z latinských škol přicházeli žáci na filosofii, jež připravovala pro odborné fakulty, bohosloveckou, právnickou a lékařskou; byla jen u některých gymnasií a při universitách (filosofická fakulta). Podle tereziánské úpravy z r.1752 se sice neučilo na filosofických ústavech starým jazykům, ale vyučo

5 vání se na celé universitě dálo latinsky. Císař Josef nahradil r latinu němčinou, za to však zřizoval na filosofických fakultách stolice klasického písemnictvím Podle Langovy opravy z r se vykládala na filosofii latinsky vlastní filosofie, matematika a fysika, v I. a II.roce byla věnována 1 hodina řečtině, v III. (byl jen u universit) 5 hodin latinským klasikům a pro budoucí bohoslovce a lékaře 2 hodiny řecké filologii. Po opravě z r. 1824, již navrhl olomoucký profesor Th.J.Powondra a jejíž zásady se uchovaly až do r. 1848, učilo se všem předmětům německy a v I. a v II. roce se věnovaly 2 hodiny latinské filologii; při tom se čtla chrestomatie Fr. Fickera (1826) s filosofickými ukázkami a opakovala se řečtina. Mimo to se učilo nepovinně klasické literatuře a řecké filologii. Profesoři pražské filosofické fakulty, kteří učili většinu našich buditelů, byli vesměs milovníky antiky, třebas ne filologickými odborníky. Profesor matematiky jesuita Stanislav Vydra ( ) vypráví v předmluvě svých Epigrammat (1804), že za svých studií u jesuitů v Hradci Králové, v Brně a v Klatovech stále četl latinské klasiky, zvláště Cicerona, Nepota, Sallustia, Caesara, Vergilia, Ovidiovy Heroidy a Ex Ponto, Claudiana, Horatia, a učil se též řecky. Horatius byl jeho stálým druhem na procházkách, a když Vydra oslepl, začal skládat latinské epigramy. Jsou vesměs v elegických dvojverších a asi polovina jich jedná o slepotě. Jsou v nich antické motivy, na př.: De centoculo Argo Centum oculos pastor nocte una perdidit Argus. Perdere num mirum! me potuisse duos,(str.45), a ohlasy z latinských básníků, na př.: De coecitate Me modo conturbat tristissima noctis imago, ah recreet tandem lumine plena dies! (str. 22), srov. Ov. Tr.I 3,1: Cum subit illius tristissima nootis imago. Profesor krásných věd a ředitel gymnasií v Čechách Karl Heinrich Seibt ( ) studoval v Lipsku. Své úvodní Čtení Von dem Einflusse der schönen Wissenschaften (1764) založil na chvále uměni v Ciceronově řeči za Archiu a na Rollinově pedagogickém pojednání. V připojeném náčrtu svých čtení slibuje, že vyloží o knihách a písmu v starém věku, o rukopisech, mincích, gemách, sochách, nápisech a j. V přednášce Von dem Nutzen der Moral in der Beredsamkeit (1777) cituje znova a znova Horatia, hlavně jeho Poetiku, dále Cicerona, Ovidia, Phaedra, Persia a Juvenala. V pojednání Von dem Unterschiede des zierlichen, des Hof-und Curialstyls (1768) dává za příklad Pliniův dopis Traianovi a jeho odpověď (X 47 n.) a opět se dovolává Horatia. V řeči Von den Hilfsmitteln einer guten deutschen Schreibart (1773) uvádí Cicerona, Horatia a Quintiliana a v úvodu k své Akademische Blumenlese (1784) několikrát cituje Quintiliana a jednou Dionysia Halikarnaského. Profesor dějepisu, bývalý jesuita Ignác Cornova ( ) pravil ve svém spise Die Jesuiten als Gymnasiallehrer (1804), že pravá latina je klíčem k důkladné učenosti a tedy první potřebou gymnasijního učitele (str. 27) a že budoucí učitel má znát i řecké písemnictví (str. 64). O sobě říká, že si rozebral celou Iliadu, když začínal učit v poetice (str. 69), a často cituje Horáce, jehož poetiku nazývá zákoníkem zdravého vkusu (str. 195). Antickým dějepisem se obíral profesor estetiky a klasické literatury v letech , osvícenský básník August Gottlieb Meißner ( ), jenž studoval v Lipsku a Wittenbergu. Kromě životopisného románu Alcibiades (1781-8), kde napodobil Wielandova Agathona, vydal Sallustiova Catilinu (1790) s německým překladem, podrobným úvodem a hojnými poznámkami věcnými, obšírně vylíčil život a činy Spartakovy (Spartakus, 1793), Epameinondovy (Epaminondas Biographie, 1788) a Caesarovy (Leben des C. J. Caesar, ;

6 dokončil J. E. L. Haken) a vypsal osudy Capue za války s Hannibalem (Kapuas Abfall und Strafe, 1800). Ve všech těchto pracích se opíral o starověké spisovatele a jejich zprávy podrobil zevrubné kritice. Snažil se psychologicky vysvětlit jednání všech osob a podrobně vykreslil jejich prostředí. Měl sklon k pathosu, avšak nezakrýval vad svých hrdinů; vpravdu pokládal za první cíl životopisu (Leben des C. J. Caesars, I. předml.). O starožitnostech (Altertumskunde) a numismatice vykládal na filosofické fakultě v letech Litoměřičan Fr. Ant. Steinsky ( ) a v letech Jan Nep. Helbling z Hirzenfeldu. Steinsky, jenž byl též malířem, kladl v starožitnostech hlavní váhu na antické stavitelství a sochařství a v numismatice se opřel on i jeho nástupce o zakladatele vědecké numismatiky, Vídeňana J. Eckhela. Helbling založil r.l823 mincovní kabinet podle vzoru vídeňského profesora Arnetha. Odborným filologem byl litoměřický rodák Franc Nic. Titze ( ); učil v letech na litoměřickém gymnasiu, na filosofii v Linci, byl profesorem obecných, rakouských a německých dějin na filosofické fakultě v Praze a odtud byl povolán do Vídně. Byl sčetlý v starých spisovatelích i v nové literatuře filologické, pěstoval textovou kritiku a odvážně řešil otázky vyšší kritiky. R začal vydávat pro školy sbírku Bibliotheca latina classica, která měla přinést v osmi svazcích kritická vydání významných děl latinských. Měla nahradit Chompréovu chrestomatii; Titze ho nazýval lacerator ac dilaniator auctorum latinorum (I,str. VII). I. svazek obsahoval Melu, VII. kn. Plinia st., Catonova disticha a Syrovy sentence, II. svazek (1813) Nepota a Phaedra; ostatní svazky nevyšly. R vydal Titze dopisy Plinia ml. (Caii Plinii Caecilii Secundi Epistolarum libri); při tom se opřel o rukopis pražské Universitní knihovny (XIV A 12 z 14. nebo 15. stol.), jejž arci přecenil. Již dříve, r. 1804, pojednal o dějepisci Florovi (De Epitomes rerum Romanarum quae sub nomine Lucii Annaei sive Flori...) a zevrubným rozborem jeho díla došel závěru, že je totožný s básníkem Florem, o němž mluvil Horatius (Ep.,1. 3, II. 3); co ukazuje v jeho díle na pozdější dobu, prohlásil za cizí složku. S tímto přesvědčením vydal také r Flora (Lucii Iulii Flori Epitomae rerum Romanarum) a mnoho v jeho díle přemístil nebo pokládal za vložku. V poznámkách si kromě textu všímal též Florových pramenů. Ve spisku Aristoteles über die wissenschaftliche Behandlungsart der Naturkunde überhaupt, vorzüglich aber der Tierkunde (1819), věnovaném biskupu Hurdálkovi, dokazoval, že je v našich rukopisech pořádek Aristotelových děl zcela porušen a že úvodem ke všem jeho fysiologickým spisům je I. kniha O částech živočichů. Tuto knihu tam také vydal a s poznámkami přeložil. V předmluvě říkal, že jsme se příliš dlouho drželi Platona, až jsme mu odrostli (str. XII). V pozdějším spise De Aristotelis operum serie et distinctione liber singularis (1826) se snažil zjistit pořádek Aristotelových spisů, vycházeje z Diogenova seznamu. Zvláštní pozornost věnoval stavbě Metafysiky. Konečně z jindřichohradeckého rukopisu, dnes nezvěstného, na který ho upozornil Hanka, vydal r gramatické pojednání Moschopulovo (Manuelis Moschopuli Cretensis opuscula grammatica). Jak vidíme, byl stejně dobrým odborníkem v řecké jako v latinské filologii. To nelze říci o jeho krajanu (pocházel z Úštěku) Aloisu Klarovi ( ), jenž byl žákem Seibtovým a Vydrovým, učil v letech v Litoměřicích a r se stal profesorem klasického studia, řeckého jazyka a řecké filologie na filosofické fakultě. V nástupní řeči Wichtigkeit der griechischen Sprache für Bildung und Gelehrsamkeit in unseren Tagen (1808) dokazoval důležitost řečtiny tím, že všechna naše vzdělanost spočívá na Řecích, že prameny křesťanství - Septuaginta a Nový Zákon - jsou psány řecky a že Řekové, uprchlí z Cařihradu, založili novověkou vzdělanost. Ale odborně ve filologii nepracoval, na fakultě tropil posluchačům šaškovství (srov. W. W. Tomek, Paměti z mého života, I, 1904, str. 30) a jeho přednášky byly podivínské, na př. říkal: Meine Herrn, Cicero hat keine hirschlederne Hosen getragen (Čelakovský, Koresp. I, str. 73)

7 Větší péči než filologii věnoval bohosloví, pedagogice, pořádání studentských deklamací a lidumilné činnosti, hlavně péči o slepce. Filologem nebyl ani jeho nástupce, básník a divadelní i výtvarný kritik Anton Müller ( ), jenž učil v letech estetice a klasické literatuře, latinské a řecké filologii, ani Michal šl. Canaval, jenž vykládal latinskou filologii, klasickou literaturu a estetiku v letech , Na olomouckém ústavu filosofickém (lyceu) učili latině a řečtině tito profesoři a suplenti; Jan Lettinger (v letech ), Jan Bělín ( ), Fr. Ficker ( ), Palackého odpůrce Josef Leonard Knoll ( ), Jakob Schneider (1827), Michal Canaval ( ; pak přešel do Prahy) a Karel Kopetzky ( ) (podle zpráv V. Nešpora a O. Králíka). Z nich byl odborníkem v klasické filologii jen Meißnerův žák Ficker ( ), jenž mimo jiné práce filologické a estetické vydal Einleitung zum Studium der griechischen und römischen Klassiker (1821-5). Tam pojednal o starých jazycích, o výkladu a překládání starých spisovatelů, o nižší i vyšší kritice, o politických dějinách Řeků a Římanů a dějinách jejich písemnictví, o jejich výtvarném umění - nadšeně tu mluvil o Winckelmannovi (III, str. 3) - o hudbě, tanci a herectví. Z Olomouce byl povolán na vídeňskou universitu. Na filosofickém studiu v Brně učili filologii spolu s dějepisem Kinský ( ) o něm dále), místopisec Řehoř Volný ( ) a dějepisec Beda Dudík ( ). První byl piarista, druzí dva rajhradští benediktini. Od Dudíka se zachovaly (v Zemské a universitní knihovně brněnské R 560 a 561) překlady a výklady starých spisovatelů, které si zapsal jako žák II. třídy humanitní (1855), a překlady a výklady Tacita, Velleia a Suetonia, které si připravoval jako profesor (1840-2). Latinští spisovatelé se překládali do němčiny, řečtí do latiny a výklady bývaly dílem latinské, dílem německé; výklady na gymnasiu se týkaly hlavně mluvnice, na filosofii byly převážně věcné. Na prešpurském lyceu vykládali filologii Samuel Zsigmondi a Jan Gross; podle svědectví Palackého (Koresp. I, str. 9, 58, II, str. 57) byli znamenitými učiteli.