STANDARDNÍ STAVEBNĚ-HISTORICKÝ PRŮZKUM AREÁLU FRANTIŠKÁNSKÉHO KLÁŠTERA PŘI KOSTELE SV. FRANTIŠKA SERAFÍNSKÉHO VE VOTICÍCH (o.

Transkript

1 STANDARDNÍ STAVEBNĚ-HISTORICKÝ PRŮZKUM AREÁLU FRANTIŠKÁNSKÉHO KLÁŠTERA PŘI KOSTELE SV. FRANTIŠKA SERAFÍNSKÉHO VE VOTICÍCH (o. Benešov) Rejstříkové číslo nemovité kulturní památky 28871/2-219 Číslo popisné/orientační: 1 Parcelní číslo: 1, 2/1, 2/2 Zpracováno pro Městský úřad ve Voticích Zpracovalo občanské sdružení Památky pro život 2011

2 Obsah: 1. Anotace 3 2. Úvod 4 3. Dějiny objektu - historická rešerše 5 4. Prameny, mapy, plány, literatura 5. Rozbor objektu, popis současného stavu 6. Stavební historie 7. Hodnotné prvky a detaily 8. Hodnocení areálu, architektonické, urbanistické a památkové závady Obrazová příloha: Mapy a plány: Fotografie současného stavu Plány současného stavu Stavební vývoj Památkové hodnocení 2

3 1. ANOTACE Standardní stavebně historický průzkum (dále jen SHP) byl zpracován na od listopadu 2010 do února Průzkum se týkal areálu františkánského kláštera při kostele sv. Františka Serafínského ve Voticích (o. Benešov). Vlastníkem objektu je františkánská provincie sv. Václava v Praze. Objednatelem SHP je Město Votice, které uvažuje o dlouhodobém pronájmu celého areálu, jenž je od roku 1997 bez využití. Průzkum areálu byl proveden dle platné metodiky SHP, vydané Státním ústavem památkové péče v Praze v roce 1997, opravené podle 2. vydání z roku Standardní stavebně historický průzkum nenahrazuje závazná vyjádření příslušných památkových orgánů a organizací ve smyslu zákona č. 20/1987 Sb. Předložený elaborát je duševním vlastnictvím uvedených autorů. 3

4 2. ÚVOD Standardní stavebně historický průzkum (dále jen SHP) byl zpracován od listopadu 2010 do února Průzkum se týkal areálu františkánského kláštera při kostele sv. Františka Serafínského ve Voticích (o. Benešov). Vlastníkem objektu vyjma kostela je františkánská provincie sv. Václava v Praze. Kostel je ve vlastnictví Římskokatolické farnosti Votice. Objednatelem SHP je Město Votice, které uvažuje o dlouhodobém pronájmu celého areálu, jenž je od roku 1997 bez využití. Podkladem pro vyhodnocení objektu bylo zaměření provedené v roce 2007 firmou Geoma Cheb v měřítku 1:200. Toto zaměření zachycovalo celý areál, avšak v případě kostela a severního ambitu v obou patrech šlo pouze o schematické zaměření z důvodu nepřístupnosti. V případě kostela proto zhotovitel provedl schematické zakreslení okenních otvorů v obou podlažích. V průběhu průzkumu byly zpřístupněny téměř všechny prostory areálu kromě prostoru 1.09, 1.37, 1.38, 2.02, 2.06, 2.20, Celý areál kromě kostela je od roku 1997 nevyužívaný a tudíž ve špatném stavu především pokud se týká omítek, stropů a rozvodů. Průzkum areálu byl proveden dle platné metodiky SHP, vydané Státním ústavem památkové péče v Praze v roce 1997, opravené podle 2. vydání z roku Obrazová dokumentace je zaměřena především na zachycení dochovaných hodnotných konstrukcí, architektonických prvků a detailů, vyhodnocení archivních pramenů a stavebního vývoje objektu. Autory SHP jsou Petra Oulíková, PhD. archivní rešerše, Mgr. Jindřich Záhorka zbylé kapitoly. Standardní stavebně historický průzkum nenahrazuje závazná vyjádření příslušných památkových orgánů a organizací ve smyslu zákona č. 20/1987 Sb. 4

5 3. DĚJINY HISTORICKÁ REŠERŠE Františkánský konvent u kostela sv. Františka Serafinského Stavební historie Založení konventu Počátky františkánského konventu ve Voticích na Benešovsku sahají do roku Konvent byl jediným nově založeným řeholním domem české františkánské provincie sv. Václava, který vznikl v neklidných dobách třicetileté války. Česká františkánská provincie patřila od doby svého založení Janem Kapistránem roku 1452 mezi tzv. cismontantské provincie observantské. Počátkem 17. století řádová představení i papežská kurie rozhodli, aby se provincie postupně reformovala a přijala také reformátské stanovy. Na kapitule konané roku 1627 v Brně se zástupci české provincie dohodli, že reformu podle italské vzoru přijmou, ale bez účasti italských reformátů, se kterými měli do té doby špatné zkušenosti. Roku 1632 bylo zkušebně vyhlášeno zachovávání reformátských pravidel ve všech konventech provincie. Po polovině 17. století nebyl v české provincii jediný konvent, který by nezachovával reformu. Ve zprávě pro generální kapitulu v Toledu z roku 1658 čeští františkáni uvádějí, že v patnácti konventech české provincie žije celkem 332 bratří. Ukončení postupného přechodu k reformě bylo definitivně potvrzeno papežem Alexandrem VII. ( ) v breve z 11. srpna 1662 (viz Historia Franciscana, 2004, kat. č. 42, s. 49). Františkáni jakožto mendikantský-žebravý řád byli díky ustanovením své řehole existenčně závislí na naturálních a peněžitých dávkách od různých dobrodinců. Na prvním místě byl život v naprosté chudobě. Františkánské komunity nesměly mít žádný pozemkový majetek, zatímco jiné řády se bez hospodářského zázemí jen 5

6 stěží obešly. Kostely a konventy formálně patřily Svatému stolci, řeholníci je pouze užívali. Chod jednotlivých františkánských konventů tak zabezpečovaly především almužny. Vedle panovníků a církevních hodnostářů to byla zejména vyšší šlechta mající dostatečné prostředky k tomu, aby mohla zajistit stavbu kostela či kláštera a jejich nutné opravy, případně i pravidelné deputáty pro řeholníky. Existenci většiny františkánských konventů podporovaly fundace. Ty šlechtické byly dědičné a zapisovaly se do zemských desek. Františkáni se na oplátku zavazovali svým donátorům k četným službám. Pravidelně se modlili a sloužili mše za zemřelé. S tím souviselo i privilegium pohřbu v konventním kostele, v rodové či ve společné kryptě bratří. Zakladatelem františkánského konventu s kostelem sv. Františka Serafínského byl hrabě Sezima z Vrtby, pocházející se starobylého panského stavu. Sezima byl horlivým katolíkem, povýšeným roku 1624 Ferdinandem II. do hraběcího stavu. Císařovu přízeň si zřejmě získal i tím, že jako přísný katolík postupoval s neúprosnou tvrdostí vůči obyvatelstvu na svých panství, jež tajně zachovávalo věrnost víře pikartů nebo husitů. Sezima z Vrtby postupně zastával vyšší a vyšší úřady v rámci zemské správy. V letech byl nejvyšším královským hofmistrem, roku 1638 se stal nejvyšším sudím, roku 1644 obdržel úřad nejvyššího komořího (Ottův slovník naučný, XXVI, s , Nádherná 1998, s. 43). Sezima z Vrtby získal Votice v rámci pobělohorských konfiskací. Votice koupil roku 1621 za zlatých (T. V. Bílek, 1882, s. 241; jindy uváděn rok 1622 a za cca zlatých). Předcházejícím vlastníkem Votic se stala roku 1604 Eva Kaplířová. Jejím manželem byl Kašpar Kaplíř ze Sulevic, direktor a jeden z vůdců stavovského protihabsburského povstání z let Pro svou účast na odboji byl 21. června 1621 popraven na Staroměstském náměstí v Praze. Votice, které tehdy už patřily jeho vnukům Kašparu Zdeňkovi a Oldřichovi, spravoval příbuzný Pavel Kaplíř Osterský ze Sulevic, rovněž přední účastník povstání. Tomu se po Bílé hoře podařilo tajně utéct z votického zámku a uprchnout z Čech. V roce 6

7 1621 byl Pavel Kaplíř Osterský ze Sulevic v nepřítomnosti odsouzen k smrti a ztrátě cti a statků. O vlastním založení františkánského konventu se v literatuře píše, a to prakticky sto let, že Sezima z Vrtby nemaje dlouhou dobu mužských potomků učinil slib, že pokud se mu narodí dědic, postaví ve Voticích františkánský konvent. K provedení tohoto úmyslu si vyžádal povolení od papeže Urbana VI. a císaře Ferdinanda III. Když pak prý byl Sezimův slib Bohem vyslyšen, založil pan hrabě v roce 1627 nové františkánské sídlo ve Voticích. Kapitula české františkánské provincie sv. Václava schválila založení konventu na svém zasedání v Brně 17. září Skutečnost kolem Sezimovy fundace však byl trochu jiná. Klášterní kronika píše o tom, že Sezima z Vrtby nezaložil klášter až po narození dědice, ale právě naopak (NA Praha, ŘF, kn. 46 Konventní kronika, pag. 1. Ve shodě s konventní kronikou uvádí totéž i Vlasák, 1854, s. 259, Sedáček, 1927, s. 242). Hrabě učinil slib, že založí nejdříve františkánský klášter doufaje, že na přímluvu sv. Františka Serafínského Bůh vyslyší jeho přání a daruje mu mužského potomka. Tak se také později stalo. Sezimovi z Vrtby se narodilo hned několik dědiců, ale až z posledního, čtvrtého manželství, které uzavřel roku 1630 s Barborou Eusebií hraběnkou z Martinic, dcerou Jaroslava Bořity z Martinic. Jaroslav byl zároveň i Sezimovým zetěm, protože se podruhé oženil s jeho dcerou Marií Alžbětou. (Zpravidla se píše, že Sezima z Vrtby byl třikrát ženatý. Genealogická sbírka Dobřenského uložená v Národním archivu v Praze však uvádí čtyři sňatky: 1. žena Kaplířová ze Sulevic, 2. žena Judita Španovská z Lisova, 3. manželství uzavřené 22. února 1609 s Dorotou z Říčan, 4. manželství uzavřené 26. dubna 1630 s Barborou Eusebií roz. z Martinic.) Všechny děti vzešlé s posledního manželství, ať dcery či synové, z vděčnosti k Bohu a sv. Františkovi, dostaly vždy druhé jméno František (Františka). Tento zvyk se udržel v rodě Vrtbů vlastnících Votice až do vymření, do roku

8 Výstavba konventu a kostela sv. Františka Serafínského V roce 1627, kdy byla schválena fundace nového řádového sídla, se přistoupilo k výstavbě prosté konventní budovy a přilehlého kostela. Klášterní areál se nacházel nedaleko votického zámku. Už v roce 1626 sem prý přišli dva františkáni, kteří měli dohlížet na stavbu. Pověst vypráví, že se Sezima nemohl dlouho rozhodnout pro místo. Napřed prý chtěl stavět na návrší stranou Čeřenské hory. Již tam vykopali základy a navezli kámen. Protože se Sezimovi nezdálo toto místo dost důstojným, zanechal stavby a hledal jiné. Tomuto poli se dosud říká Na klášterním, Na klášteře. Pak prý nechal o tom rozhodnout jelena ve své oboře. Kde složí parohy, tam vystaví klášter. Jelen prý složil parohy nedaleko Paseckého domu. A protože tu stála městská pastouška, dal ji Sezima zbořit. Městu dal v náhradu domek blízko Valchy. Během dvou let byl konvent postaven ( ). Klášterní kostel sv. Františka Serafínského vysvětil kardinál Arnošt z Harrachu 20. srpna Kromě hlavního oltáře sv. Františka Serafínského se v kostele nacházely ještě tři boční oltáře. Konvent pro řeholní bratry přiléhal ke kostelu z jižní strany. Byl postaven na mírně obdélníkovém půdorysu (blížícím se spíše k čtverci), uprostřed s rajským dvorem. Západní křídlo navazovalo na průčelí kostela. Z 26. dubna 1628 pochází donační listina Sezimy z Vrtby pro 12 řeholníků. Díky ní bylo zabezpečeno základní živobytí pro obyvatele domu. O dva roky později se do konventu nastěhovalo prvních dvanáct bratří včele s kvardiánem P. Řehořem Lomnickým. Nové řeholníky čekala ve Voticích misijní práce. Kromě jediného katolíka, jímž byl zdejší lazebník, byla celá obec nekatolická. První roky existence konventu spadají také neklidných časů třicetileté války. Františkánské sídlo se stalo hned v listopadu roku 1631 útočištěm pro lidi prchající před saským vojskem. V roce 1645 se zde ukryli místní měšťané po té, co Švédové zvítězili nad císařským vojskem v bitvě u Jankova. Františkáni přežili i následné drancování švédské 8

9 zdivočelé soldatesky. Potravinové zásoby byly vyjedeny, ale kostel i konvent zůstal nepoškozen. Je však logické, že areál potřeboval průběžné opravy. V klášterní kronice se tak dočteme, že si v roce 1684 stěžoval představený konventu kvardián P. Jindřich Labe vrchnosti, že jest střecha na kostele tak bídná, že se bojí, aby na lidi při bohoslužbách nespadla a důtklivě žádal i opravu celého kláštera, který byl v chatrném stavu. Dočkal se alespoň toho, že bylo vybíleno průčelí kostela i konventu. Dále byl opraven krucifix nad vstupem do konventu a na průčelí kostela byl namalován obraz Stigmatizace sv. Františka Serafínského. Daroval rovněž kostelu pozitiv, přenesený z kostela v Janovicích (rozumí se Vrchotových). Tak byl pozitiv 14. listopadu postaven za hlavní oltář v tzv. spodním chóru. Ferdinand František z Vrtby postavil v roce 1684 nový kvardianát s menší knihovnou. V roce 1685 přebývalo v konventu 18 řeholníků, kteří byli částečně živi z almužen, z žebrání, z duchovní služby pro farníky, ale také z roční fundace 78 zlatých, kterou založil roku 1663 velký dobrodinec konventu Jan z Talmberka. Drobné opravy konventní budovy probíhaly v prvním desetiletí 18. století. V roce 1704 byly částečně opraveny, vydlážděny a vybíleny ambity v přízemí i v prvním patře. O dva roky později byla položena nad knihovnu nová šindelová střecha. V kapli sv. Anny (situované za konventem) byla roku 1711 zřízena nová krypta (NA Praha, ŘF, Konventní kronika, pag. 8) Pozdně renesanční podoba františkánského areálu Pakliže víme, že votický klášter zůstal bez větších stavebních změn zachován ve svém původním stavu až do pozdně barokní výstavby nového objektu na sklonku 60. let 18. století, má určitou výpovědní hodnotu i popis konventu tak, jak ho uvádí Severin Wrbczansky ve své historii české františkánské provincie z roku 1746 (Wrbczansky, Nucleus minoriticus, 1746, s. 213). Autor píše, že se v konventu nacházelo mimo jiné 17 cel, místnosti pro hosty (hospitaria) jakož i pokoje pro 9

10 nemocné (infirmaria), dormitář, knihovna, tzv. provincialát, sekretariát, repositorium, zvonící hodiny. Nechyběla samozřejmě kuchyně s refektářem. V době, kdy Severin Wrbczansky dějiny františkánské provincie psal, žilo v klášteře 23 řeholníků, tedy prakticky dvojnásobek než v počátcích jeho založení. Konvent měl podle Wrbczanskeho rozlohu 96 x 80 měřických kroků. Tento údaj je zřejmě nepřesný. Pokud totiž převedeme jeden měřický krok na 88,9 cm, vyjde nám velikost konventu větší, než je současná rozloha. (historické míry uvedeny in: Gustav Hofmann, Metrologická příručka, Státní oblastní archiv v Plzni, Muzeum Šumavy v Sušici 1984, s. 79) Zahrada byla podle Wrbczanskeho dlouhá 468 a široká 218 měřických kroků. Ve Wrbczanskeho knize je publikována i mapa české františkánské provincie, na níž je relativně věrně znázorněno třicet tehdy existujících františkánských konventů a jedna rezidence. Mapa je datována rokem 1737, je tedy o devět let starší než vydání knihy. Votický konvent s kostelem je zobrazen od jihozápadu. Kostel představuje prostou jednolodní stavbu s užším a nižším presbytářem. Nad presbytářem je sanktusníková věžička. Konvent sestává ze čtyř jednopatrových, architektonicky nijak nečleněných křídel, obíhajících kolem rajského dvora. Pouze východní křídlo přesahuje budovu klášterní kvadratury směrem k jihu. Konventní křídla dosahují přibližně poloviční výšky kostela. Za konventem je zachycena drobná stavba s věží, patrně v pramenech zmiňovaná kaple sv. Anny. (mapa provincie reprodukována in: Petr Regalát Beneš Petr Hlaváček (edd.), Historia Franciscana II. Sborník textů, Kostelní Vydří 2005, nečíslovaná příloha) S tímto vyobrazením je prakticky totožná, i když v detailech vzhledem k druhu a velikosti malby samozřejmě přesnější, anonymní veduta františkánského konventu ve Voticích ze sbírek Muzea Podblanicka. (V současnosti se nachází na Městském úřadu ve Voticích. Publikováno Jindřichem Nuskem v roce 2009) Je pravděpodobné, že tato umělecky ne zcela prvotřídní olejomalba vznikla právě jako podklad pro grafické vyobrazení votického konventu na mapě české františkánské provincie, přiložené k Wrbczanského knize Nucleus Minoriticus. 10

11 Malba je hypoteticky datována do období od 30. let 18. století do roku Rok 1765 je dán známým votivním obrazem se sv. Václavem a sv. Florianem, na kterém je znázorněna veduta města Votic. Klášterní kostel je na obraze již zachycen se sanktusníkovou věží poblíž průčelí a se zastřešením presbytáře v jedné rovině s kostelní lodí. Z klášterní kroniky však vyplívá, že kostel se takto upravoval již na sklonku 50. let 18. století. Je tedy nutné datovat vedutu votického františkánského kláštera nejpozději do roku 1758, což samozřejmě neodporuje domněnce, že obraz vznikl jako podklad ke grafickému vyobrazení řádových sídel na mapě české františkánské provincie. Pozdně barokní výstavba konventu Je pravděpodobné, že budovy konventu postupně chátraly a nevyhovovaly běžnému provozu pro tolik řeholních bratří. Proto se v 60. letech 18. století hrabě Arnošt František z Vrtby, tehdejší patron františkánského sídla, odhodlal ke stavbě nové konventní kvadratury. Postupovalo se přitom tak, že bylo vždy zbořeno pouze jedno křídlo a vystavěno nové, takže bratří mohli budovu neustále obývat bez větších těžkostí. O průběhu stavby jsme relativně podrobně informováni díky klášterní kronice (NA Praha, ŘF Konventní kronika, pag ). Dne 20. března roku 1766 se začal bořit starý konvent od kostela u královské cesty, tedy západní křídlo. Dne 7. dubna začali zedníci stavět nové křídlo, přičemž slavnost položení základního kamene se konala v létě 23. července na svátek sv. Apolináře. (V literatuře chybně zaměňován den zahájení výstavby konventu se slavností položení základního kamene, která se zpravidla konala až o několik měsíců později, než bylo započato s budováním nového objektu.) Základní kámen byl položen uprostřed hlavního vstupu do konventu do vnější zdi, a to od vikáře Jana Josefa Mayera, děkana Sedlčanského. Slavnosti se zúčastnilo mnoho urozených pánů, farářů, děkanů, představených české 11

12 františkánské provincie. Nechyběl samozřejmě Pater Josef Flor, kvardián votických františkánů s celým konventem, který tehdy čítal 16 kněží, 3 kleriky, 6 laiků a jednoho terciáře. Do základního kamene byla vložena cínová schránka s jedenácti svatými relikviemi - např. ostatky sv. Scholastiky, sv. Agáty, sv. Barbory a sv. Lucie, dále část vlněné látky sv. Františka Serafínského, prach ze zdi Svaté chýše, vera effigies sv. Antonína (in imagine chartacea sculpta), atd. Ekonomický dozor nad průběhem stavby měl ředitel-správce votického panství Daniel Jakub Štorch (director economicus), tzv. ředitelem stavby (director aedificii) byl Josef Čermák a vlastním stavitelem (aedilis) byl Matyáš Tomášek. O Tomáškovi je dosud známo pouze to, že byl zednickým mistrem či stavitelem z Votic a že se podílel na zvětšení kostela sv. Václava ve Voticích. Dále měl postavit věž kostela Navštívení Panny Marie ve Šlapanově a zdejší faru, podílel se rovněž na opravách zvonice u kostela Nanebevzetí Panny Marie v Neustupově (Vlček, 2004, s. 666). Na stavbu nového konventu přispělo roku 1766 několik štědrých dobrodinců. Mezi největší dárce patřil hrabě Jan Josef z Vrtby (daroval 500 zl.), hrabě Jan Jindřich z Bissingen (180 zl.), hrabě František Josef Vratislav z Mitrovic (2 x 50 zl.). Urozená paní Františka hraběnka z Bissingen, roz. z Asfeldu, darovala společně s Ludmilou z Bissingen 235 zl. I představení a významné osobnosti české františkánské provincie poslali nemalou sumu peněz na vybudování nového důstojného sídla (celkem cca 1240 zl.) Pater Šimon Jandera, bechyňský vikář, jindřichohradecký probošt a kanovník u Všech svatých na Pražském Hradě daroval klášteru 150 zlatých. Dohromady dostali bratří františkáni v první fázi budování konventu téměř 2500 zlatých. Kromě peněžitého obnosu obdrželi votičtí františkáni i dřevěné trámy na zhotovení krovu. Štědrými dárci byli tentokrát hrabě František Josef Vratislav z Mitrovic, hrabě František z Kokořova, hrabě Josef z Trautmansdorfu, hrabě Josef z Oppersdorfu a hrabě Karel Josef z Auerspergu. Zajímavá je informace o pořízení oken pro konvent. Jakýsi Antonín Kreidel daroval skleněné tabulky na zhotovení 86 oken, přičemž jednu tabulku počítal po 12

13 12 krejcarech. Jedno okno se pak skládalo z deseti tabulek. Na nová okna tak přispěl A. Kreidel sumou 172 zlatých. Sto padesát měřic (modius) vápna dostali od svobodného pána Františka ze Sternthalu. Do roku 1771 dostali votičtí františkáni na výstavbu konventu dalších téměř 6800 zlatých. Finanční zdroje přicházely tentokrát především z františkánské provincie (např. P. Analectus Burgermeister - provinciál, P. Lucius Hornisch ministr provinciála) Nová konventní budova se tedy začala stavět na jaře roku 1766, a to jejím západním křídlem. Práce postupovaly relativně rychle, takže 7. listopadu již mohli bratří františkáni bydlet v přízemí nového křídla. Do prvního patra se nastěhovali 6. července To se již stavělo druhé křídlo konventu. Staré zdi se začaly bourat 20. března, o čtrnáct dnů později (3. dubna) byly položeny základy druhého traktu. Třetí křídlo staré budovy se bouralo od 6. dubna roku 1768, o měsíc později 7. května začali zedníci stavět nové třetí křídlo konventu. Následující letní měsíce byly pro běžný život františkánů nejkomplikovanější, protože 18. července se začal bourat starý refektář s kuchyní a sousedními celami. Náročné to bylo především kvůli zhotovení nové kanalizace, kterou měli františkáni řádně vyzděnu. Netrvalo dlouho a nový refektář s kuchyní a dalšími místnostmi byl 30. července hotov. O tři dny později, na slavnost Porciunkule (2. srpna) byl refektář Šimonem Janderou, jindřichohradeckým proboštem, kanovníkem u Všech svatých v Praze, vikářem bechyňského kraje a velkým dobrodincem nové stavby, za přítomnosti patrona konventu hraběte Arnošta Františka z Vrtby a dalších urozených pánů slavnostně benedikován. V roce 1769 bylo zaklenuto první patro druhého křídla, kde byla knihovna, kaple pro nemocné a další cely, do nichž se mohli bratří františkáni nastěhovat 13. července téhož roku. 18. září byl nad hlavní vstup do konventu umístěn krucifix. Tento kříž, těšící se velké úcty, se nacházel i nad hlavním vchodem do starého konventu. 13

14 Následujícího roku (1770) 7. května začali bourat poslední čtvrté křídlo přiléhající ke kostelu. Od 22. května se hned stavělo. Zeď čtvrtého křídla byla dokončena 31. července, s klenutím ambitu a zastřešením se začalo 3. srpna. Dne 11. července byla zcela zbořena poslední část starého konventu spolu s kaplí sv. Anny. Mezitím se 18. června se všichni otcové i bratří laici nastěhovali do hotového třetího (východního) křídla nového konventu. Dne 8. srpna byla dokončena v prvním patře kaple Panny Marie Pomocné včetně oltáře, která sloužila jako kaple pro nemocné. (Jde pravděpodobně o místnost v jižní křídle konventu, kde se dochovaly nástěnné malby s mariánskou tematikou.) V klášterní kronice je dále poznamenáno, že vodu z umyvadla ze sakristie odváděli kanálem za levou zeď přes skladiště (repositorium) sakristie až na zahradu. Stavba nového konventu tak byla prakticky dokončena. Dne 12. srpna roku 1771 byl osazen hlavní vstup do objektu. Tím byl celý objekt klauzurně uzavřen. Dále se pokračovalo na vnitřním zařizování objektu, na dokončování kanalizace a dláždění chodeb obíhajících rajský dvůr. Výzdoba refektáře (myšlena s největší pravděpodobností dochovaná štukatura na klenbě) byla dokončena 27. července roku Do konce srpna téhož roku byla střecha čtvrtého křídla, přiléhajícího ke kostelu, pokryta prejzami. Dne 9. srpna byl rovněž vyklenut kanál odvádějící vodu ze společné umývárny směrem ke Královské cestě. Dlažba chodeb kolem rajského dvora se protáhla až do roku Na pořízení čtvercových kamenných desek potřebovali františkáni dostatečné finanční prostředky. V tom jim částečně pomohli představení provincie P. Analectus Burgermeister a P. Lucius Hornisch. V roce 1774 se dláždily dva ambity od refektáře směrem k sakristii a kolem zpovědnic v chodbě u kostela. (Sedm nových zpovědnic bylo do této chodby umístěno v roce Na zpovědnice přispěl pater provinciál Lucius Hornisch 25 zlatými.) K roku 1774 se ještě váže zmínka o kanálu, který přivádí vodu do kašny přes kuchyň a z kašny pak na společné záchody. V roce 1775 se začal dláždit vstup do konventu a část ambitu kolem refektáře. Na tuto 14

15 dlažbu přispěl 114 zl. ministr provinciála P. Anacletus Burgermeister a 30 zl. dal pan Josef Čížkovský, úředník sedlčanského panství. Stejnou částku dal Čížkovský i následujícího roku, aby byla dokončena kamenná dlažba za vstupem do konventu. Konečně roku 1777 byla vydlážděna část ambitu od konventní brány směrem ke kostelu. Touto prací byly vydlážděny všechny ambity v přízemí. 28 zlatými tentokrát přispěl P. Lucius Hornisch. Když byl postaven nový konvent, přistoupili bratří františkáni i k úpravě prostranství před budovou. Kaštany byly 21. dubna roku 1771 na náklady konventu vykáceny. Stejné stromy a také cenné lípy byly pak vysázeny u kaple Božího hrobu. V roce 1771 se překládalo vodovodní potrubí před Královskou cestou, které vedlo vodu z kláštera směrem k městu. Nové potrubí vedlo od rybníků (či jakýchsi nádrží na ryby) přes konventní areál, dále mezi kaštany až za schody před vstupem do klášterního kostela. Vše bylo učiněno na náklady města Votic. V souvislosti s výstavbou nového františkánského konventu bylo postaveno i samostatné hospodářské stavení pro čeledíny, chlévy, skladiště atd. Základy se začaly kopat 28. srpna roku 1770, dne 7. září byly položeny základy zdí. V létě příštího roku (24. července) byla tato budova zaklenuta. Vnitřní zařízení refektáře Ze záznamů uvedených v konventní kronice lze rekonstruovat i vnitřní zařízení refektáře. Klenba refektáře byla zdobena štukaturou z roku Na stěnách viselo několik obrazů. U každého z nich si františkáni poznamenali jeho dárce. Tak obraz Krista v Emauzích daroval hrabě Josef František z Vrtby, obraz sv. Františka z Assisi hrabě Jan Jindřich z Bissingen. Plátno sv. Antonína Paduánského pořídil svobodný pán Josef Jáchym Vančura a obraz sv. Kláry svobodný pán Norbert Sauer. Obrazy sv. Didacha a Paschala daroval františkánům hrabě Josef František Vratislav z Mitrovic. Plátno se sv. Alžbětou Durynskou věnoval Josef Jiří Jeník 15

16 z Bratřic, apoštolský syndik. Krucifix daroval votický měšťan Václav Hron (NA Praha, ŘF - Konventní kronika, nepag.) V roce 1781 byl v refektáři udělán nový krb-kamna (fornax), zhotoveno 24 míst k sezení (sedes) pro slavnostní příležitosti a celý refektář byl vybílen. Opravy a úpravy konventní budovy v 19. a 20. století V první třetině 19. století se v klášterní kronice uvádějí především opravy střech. V roce 1819 bylo pět cel u knihovny a příslušná část ambitu vybílena, střecha konventu směrem k jižní straně opravena. O pět let později byly na náklady hraběte Josefa Vratislava z Mitrovic opraveny střechy konventu i kostela. V roce 1833 byla opravena část střechy konventního traktu směrem k východu. Další úpravy jsou v literatuře zmiňovány až na začátku 20. století (1901, 1906, viz: Vlček Sommer Foltýn, 1997, s. 686). Tyto i další úpravy z poloviny 20. století však vzhled areálu výrazným způsobem neovlivnily. Uvnitř objektu vznikaly nepochybně nejrůznější příčky, které přepažovaly prostory pronajímané různých spolkům a institucím tak, aby nebyla narušena klášterní klauzura. Z archivních záznamů např. víme, že měla v objektu svou knihovnu Jednota Československého Orla. Ta byla vystěhována v roce (NA Praha, ŘF inv. 2872) Ve 30. letech 20. století se zde též scházel Svaz katolických žen a dívek. V roce 1943 byl do kláštera umístěn okresní úřad ze Sedlčan. Po druhé světové válce byly prostory v 1. patře konventu krátce pronajaty odborné základní škole, a to pouze na školní rok 1948/49. V roce 1949 byl v klášteře také votický okresní úřad. K zásadním stavebním úpravám celého konventu mělo dojít v letech Tehdy se chtěl do téměř celého objektu nastěhovat Okresní národní výbor. Inženýři Igor a Oleg Richterovi ze Stavoprojektu Praha již vypracovali plány na mansardovou nástavbu konventních křídel a na další úpravy. Vzhledem k tomu, že v listopadu roku 1948 byl františkánský klášter ve Voticích prohlášen ministerstvem kultury za stavbu památkově chráněnou, musely být všechny 16

17 stavební úpravy objektu schváleny Státním památkovým úřadem v Praze. Díky zásahu tohoto úřadu nakonec k radikálním stavebním úpravám nakonec nedošlo. Kritizována byla především výstavba podkrovních místností v západním křídle, jež původně nebyla plánována a která by výrazně změnila podobu hlavního průčelí navazujícího na fasádu kostela. Nelíbila se též příliš hmotná a náročná forma vikýřů. Bylo též zakázáno, aby centrální okna po obou stranách hlavního vchodu do konventu v jeho západním průčelí byla přeměněna na obdélná. Ještě v březnu roku 1950 žádá Ing. Dr. Josef Šebek jménem Státního památkového úřadu v Praze III., aby ONV uložilo svému projektantu, aby se s plány dostavil do Státního památkového úřadu, aby se dospělo ke konečnému vyřešení celé záležitosti (NA Praha, ŘF inv. č. 2888). V této souvislosti byla vypracována i smlouva na pronájem místností pro úřadovny ONV ve františkánském konventu. Jednalo o cca 13 místností v přízemí a 20 místností v patře, včetně záchodů a přilehlých chodeb. Této smlouvy nebylo nakonec ani potřeba, jelikož již v dubnu byl celý objekt násilně zabrán. V noci z 13. na 14. dubna 1950 byly totiž všechny mužské kláštery obsazeny Státní bezpečností. Votičtí františkáni (snad 4-5) byli bez svého souhlasu odvezeni do kláštera v Oseku u Duchcova. Část knihovny byla odvezena, část dána do sběru. Od roku 1950 do roku 1997 sloužil bývalý františkánský areál výrobnímu podniku Tesla Votice jako učňovské středisko. V roce 1990 byl objekt navrácen řádu. Od roku 1997 do dnešní doby je areál bez využití. Kostel sv. Františka Serafínského Nedílnou součást františkánského areálu tvoří kostel sv. Františka Serafínského, jenž slavnostně vysvěcen 20. srpna roku Dedikace se slavila vždy v neděli před svátkem sv. Vavřince. Kromě hlavního oltáře sv. Františka měl kostel další tři boční oltáře: na evangelijní straně sv. Barbory a sv. Antonína Paduánského, na straně epištolní Panny Marie Pomocné (viz Klášterní kronika, nepaginováno; dále 17

18 např. Podlaha 1912, s. 185). (Později byl zřízen oltář sv. Josefa.) Kostel byl dlouhý 90 měřičských kroků a široký 36 měřičských kroků (tzv. passus geometricus). Nad chórem byla sanktusníková věžička a v ní dva zvony, kterými se svolávalo k pravidelné chórové modlitbě. Kostel měl dva chóry, jeden pro řeholní bratry, druhý pro světský lid. V kostele se rovněž pohřbívalo. Pro fundátory či patrony a významné dobrodince votického kláštera byla zřízena krypta poblíž oltáře sv. Josefa. Pro bratry františkány byla vybudována samostatná krypta na začátku 18. století v kapli Panny Marie Pomocné. (Třetí krypta, zřízená v roce 1711, se nacházela v kapli sv. Anny, v kronice uváděné jako kaple za konventem.) V roce 1652 bylo při kostele založeno bratrstvo sv. Františka Serafínského, jež se k pravidelným týdenním pobožnostem scházelo u oltáře Panny Marie Pomocné (Wrbczanský, 1746, s. 213). V roce 1684 byl na průčelí kostela namalován obraz Stigmatizace sv. Františka Serafínského. K významné stavební úpravě kostela došlo na začátku 18. století. V roce 1700 byla k severní stěně kostela přistavěna osmiboká kaple Panny Marie Pomocné. V kapli byla zřízena i krypta pro františkánské kněze a bratry laiky. Dne 14. října 1700 byly položeny základy pro stavbu kaple, o necelý měsíc později, 8. listopadu, byl Arnoštem Františkem z Vrtby slavnostně položen základní kámen. Počátkem následujícího roku 8. ledna 1701 daroval Ferdinand František z Vrtby pro františkánskou kryptu velký náhrobní kámen z červeného mramoru za 100 zlatých. Na kameni byl vytesán františkánský znak a donační nápis. Hrabě z Vrtby obstaral 22. června téhož pro budoucí kapli dvě kamenné sochy, představující Ecce Homo a Bolestnou Pannu Marii (NA Praha, ŘF Konventní kronika, pag. 8). V rámci vybudování nové samostatné mariánské kaple došlo i k proměně či obnovení bočních oltářů v kostele. Zásluhou patrona kostela hraběte Ferdinanda Františka z Vrtby byly v letech pořízeny nové sochy pro boční oltáře sv. Barbory, sv. Josefa a sv. Antonína Paduánského. Tak např. v roce 1708 byly na 18

19 oltář sv. Antonína Paduánského umístěny nové sochy sv. Petra z Alcantary a sv. Jana Kapistránského. K poslední stavební úpravě, jež změnila vzhled kostela a jeho vnitřní uspořádání, došlo na sklonku 50. let 18. století. V roce 1759 byl chór pro řeholníky, nacházející se za hlavním oltářem, přemístěn k hlavnímu průčelí kostela. Prakticky tak byla postavena kruchta, kterou nesly dva pilíře, a při té příležitosti byla na průčelí kostela prolomena nová kazulová okna. Dvě okna osvětlují prostor pod kruchtou a tři vlastní kruchtu. Z tohoto důvodu byla nad vstupem do kostela vztyčena i nová sanktusníková věž, dva zvony ze staré věžičky byly pak do ní přeneseny. To se stalo 26. září roku Z roku 1758 pochází i výstavba nové oratoře, umístěné po straně presbytáře nad sakristií. Z tohoto roku pochází též i nová kazatelna, jež byla o rok později (1759) přenesena na pravou stranu k oltáři sv. Josefa a nové oratoři. V roce 1759 byl kostel vybílen a na klenbu nově namalován rodokmen Vrtbů ve formě genealogického stromu a nad ním sv. Ludmila. (NA Praha, ŘF Konventní kronika, pag. 8). Na nový hlavní oltář přispěla 1000 zlatými v roce 1772 baronka Anna Františka z Talmberka (NA Praha, ŘF Konventní kronika, nepag.; Podlaha, 1912, s. 187). 19

20 Kaple Božího hrobu Do františkánského areálu patří hřbitov, na němž byla proti konventní budově postavena roku 1688 kaple Božího hrobu. Fundátorkou kaple, jež byla údajně postavena podle vzoru Božího hrobu v Jeruzalémě, byla dcera Sezimy z Vrtby, Marie Františka po druhé provdaná za hraběte Jana Kristiána z Heisensteinu. Traduje se, že již v roce 1658 poslala hraběnka do Jeruzaléma dva františkány - Innocence Maryšku a Elevata Wienera, aby odtamtud přinesli nákres a přesné rozměry Božího hrobu. (Františkáni byli oficiálními strážci jeruzalémského Božího hrobu.) Když se po létech oba bratří vrátili se žádanými věcmi, koupila Marie Františka z Heisensteinu od Zdeňka Kořenského z Terešova pozemek naproti klášteru. Na něm byla v roce 1688 postavena kaple Božího hrobu a se svolením pražského arcibiskupa byla 13. dubna téhož roku benedikována Václavem Geneliem, děkanem sedlčanským. V literatuře se běžně uvádí rok postavení 1685, patrně podle nápisu na kamenném znaku zakladatelky nad vstupní branou ke kapli. V klášterních análech a samozřejmě též i v Nucleu Minoriticu je však zaznamenám rok 1688 (viz NA Praha, ŘF - Konventní kronika, pag. 2; Wrbczansky, 1746, s. 216). Budování kaple však pokračovalo i v dalších letech, takže až 25. července roku 1694 byla výstavba a zařízení kaple dokončeno. To však neznamenalo, že by se její vnitřní zařízení v průběhu dalších let nemohlo měnit. V klášterní kronice je např. uvedeno, že v roce 1771 byl do kaple Božího hrobu dán nový kříž se sochou Bolestné Panny Marie, u kamene v atriu-předsíni byla umístěna kamenná socha sedícího anděla. Kromě toho byla u kaple (v prostoru obehnaném zdí) vztyčena Kalvárie. V roce 1700 se Ferdinand František hrabě z Vrtby, tehdejší patron františkánského kláštera ve Voticích a bratr Marie Františka z Heisensteinu rozhodl, že kapli Božího hrobu nechá obehnat zdí. Její základy byly položeny 12. října, po uplynutí zimních měsíců, kdy se zpravidla nestavělo, byla zeď roku