Narození asmrt. v české lidové kultuře

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "Narození asmrt. v české lidové kultuře"

Transkript

1

2

3

4 Narození asmrt v české lidové kultuře

5

6 ALEXANDRA NAVRÁTILOVÁ Narození asmrt v české lidové kultuře Vyšehrad

7 Práce byla vydána za finančního přispění Ministerstva kultury ČR Na přebalu: Křtiny (kolem roku 1825). Akvarel podle vyobrazení z cyklu Čtyři obrazy ze života lidského, 1901 Na vazbě: Hliněná perníková forma v podobě miminka z počátku 19. století Strana 2: Rodina mlynáře Jana Jozeffyho s manželkou Evou z Vysokomýtska. Olejový obrázek ex votto z roku 1741 Lektorovaly: PhDr. Věra Frolcová, CSc., PhDr. Vanda Jiřikovská, CSc., PhDr. Eva Večerková, CSc. Copyright PhDr. Alexandra Navrátilová, CSc., 2004 ISBN

8 Obsah Úvodem 11 Narození, křtiny a šestinedělí Narození jako jev lidové kultury 21 Dítě jako dar i nelehký úděl 23 Když dá Pámbu červíčka, tož přidá aj chlebíčka 23 Vítám vás do kostela, já jsem se dopustila! 26 Raději hřích než světskou hanbu 31 Těhotenství čas očekávání, odpovědnosti a hrozeb 35 Těhotenství jako stav výjimečnosti 35 Přiletí čáp, nebo vrána? 41 Těžká hodinka 45 Kamna se nám bourají 45 Osudovost zrození 51 Báby pupkořezné, babky či hebamky 61 Odnesli jsme pohana, přinášíme křes ana 72 Přijímací ceremoniály 72 Ecce homo křest: přijetí a patronace 74 Kmotrovství příbuzenství nejen duchovní 88 Svatým kmotrovstvím dítku posloužiti 95 Dětské křtěnky neboli křtiny 99 Rituál první koupele 102 Do kouta nosíme 106 Izolace šestinedělek 106

9 Ochrana novorozence 114 Pámbu požehnej, a neúroku! / Můro můroucí, necho sem v noci! / Podhozenec Do kouta nosíme aneb pocta v šestinedělí 124 Když pak vyplní se dnové očištění jejího / Úvotky, úvotky, sú to mlsné hotky Smrt a pohřbívání Uzavření života a poselství živým 143 Představy o duši a posmrtném životě 145 Duše v rozměrech světa člověka 145 Duše na cestě do světa zemřelých 153 Odplata za hříchy 156 Odpovědnost živých za zmírnění trestu mrtvých 159 Hříšná duše v zatracení hrůzy pekla 162 Zlidovělé peklo: drama i groteska 164 Smrt v proměnách víry a sociality 168 Obraz smrti ve středověkém myšlení 168 Smrt v lidové tradici 171 Smrt v příslovích a rčeních 178 Předzvěsti smrti 180 Umírání a smrt 184 Smrt a poslední vůle 191 Mezi smrtí a pohřbem 202 Zjiš ování a oznamování smrti 202 Od úmrtí k pohřbu 207 Pohřeb 225 Rozloučení s domovem 225 Na poslední cestě 229 Uložení do hrobu 238 Pohřební hostiny a pohoštění 239 Pohřby svobodných mladých lidí 242

10 Dětské pohřby 242 Pohřební naříkání a projevy smutku 247 Ksociálně společenskému aspektu pohřebního obřadu 255 Hřbitovy 265 Za bránou života věčného 265 Svědectví proměn doby a posvátného 269 V koho a jak věřím či nevěřím, tam i patřím 272 Být sebou 276 Magická moc hřbitovů a mrtvých 280 Čím jsem byl 286 Revenanti a tzv. nečistí zemřelí 292 Přízraky mrtvých 292 Návraty spravedlivých 294 Návraty zlovolných duší 299 Prostředky proti návratům mrtvých 306 Ďábel našeptávač sebevrahů 310 Symboly vyloučení ze společenství 316 Kult zemřelých a slavnosti jejich uctívání 319 Ochránci domovů 320 Pohoštění jako projev úcty zemřelým 323 Křes anské milosrdenství: péče o spásu duše 326 Uctívání svatých a památka zemřelých 330 Svátky zemřelých 336 Závěrem 341 Poznámky 344 Prameny a literatura 382 Seznam vyobrazení 404 Zusammenfassung 409

11 Kniha je výsledkem mého dlouhodobého odborného zájmu o kulturu našich předků v tzv. prvních a posledních věcech lidského života. Její příprava si vyžádala překlenout řadu úskalí; před mnohými z nich se bylo třeba sklonit s úctou, kterou vzbuzují svou bytostnou otevřeností, vzpírající se dosud možnostem našich výkladů. Můj dík patří všem těm, s nimiž jsem se při svých výzkumech snažila dobrat k základům jejich paměti, i těm, které jsem mohla jmenovitě vzpomenout v uvedených pramenech a literatuře. Poděkováním jsem zavázána svému odbornému pracovišti Etnologickému ústavu Akademie věd v Praze i domovskému pracovišti v Brně za podnětné prostředí a podporu. Právě tak Ministerstvu kultury České republiky za finanční přispění při vydání knihy. Práce je završením projektu, podporovaného Grantovou agenturou Akademie věd ČR v letech Vážím si konkrétně poskytnuté pomoci institucí, mezi nimiž chci vyzvednout Ústav lidového umění ve Strážnici, Etnografický ústav Moravského zemského muzea v Brně, Národopisné oddělení Národního muzea v Praze, Krajské muzeum v Chebu, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, Karlovarské muzeum v Karlových Varech, Muzeum JAK v Uherském Brodě a Strahovskou knihovnu v Praze, které ochotně vyšly vstříc zapůjčením potřebných materiálů. Zvláštní poděkování vyslovuji PhDr. Věře Frolcové, CSc., které vděčím za nevšední kolegiální přístup k mé práci nad knihou. Za pečlivé čtení textu a cenné připomínky děkuji také prof. PhDr. Bohuslavu Benešovi, DrSc., PhDr. Evě Večerkové, CSc., a PhDr. Vandě Jiřikovské, CSc., i dalším spolupracovníkům. Redaktorovi knihy PhDr. Břetislavu Daňkovi děkuji především za jeho inspirativní postoj, který mně dodával optimismus a víru, že dojdeme k cíli. V této souvislosti cítím potřebu vzpomenout přívětivé tvůrčí zázemí a trpělivost mých nejbližších, jejichž porozumění mě celou dobu provázelo. V Brně 20. září 2003 Alexandra Navrátilová 10 Pod kovæn

12 Úvodem PAMĚŤ KULTURY V OBYČEJÍCH PŘI NAROZENÍ A SMRTI Vymezený čas a prostor života od nepaměti podněcovaly člověka k hledání odpovědí na nesamozřejmost jeho existence. S rostoucí emancipací od přírodních sil a pověrečné bázně se před ním, jako vědomou bytostí, stále zřetelněji vynořovaly otázky po důvodech jeho smrtelného bytí, vznikání a zanikání života. Nezávisle na zkoumání těchto otázek a odpovědí žili lidé odedávna převážně obstaráváním své existence v koloběhu všedních starostí. Byly to právě problémy a potřeby denního života, které podněcovaly k hledání rozmanitých obrazů o úloze lidského společenství a způsobech překonávání hrozeb vnějšího světa. Spojovaly každodenní zápas člověka o přežití s vírou v jejich zakotvenost v řádu, který byl mocnější než nejsmělejší představy a činy lidí. Pohanské i raně křes anské představy a rituály jsou dnes nejednoduchým čtením zašifrovaného textu symbolů a vztahů, vtělených do obyčejů a folkloru, do obecně kulturní paměti. Mnohé z nich nás v různých podobách dodnes obklopují a spoluvytvářejí náš přístup k světu. Žel v situaci, kdy někdy víme jen málo o jejich původu, významu a funkcích i o prostředí, v němž formovaly horizont života minulých generací. Z nejstarších dob nemáme mnoho dokladů. Zachované artefakty hmotné kultury dosvědčují, že Slované, kteří pronikali od poloviny 1. tisíciletí na území budoucích Čech, Moravy a Slezska, s sebou přinesli vlastní pohanskou víru a obyčeje, které se v evropském mísení národů zřejmě obohacovaly jak ve styku s kulturou již usídlených kmenů, tak zprostředkovaně i přímo zejména o podněty řecko-římské kultury. Docházelo při něm zřejmě ke složitému procesu přizpůsobování i k upevňování vlastní identity pod vlivem nového prostředí, sousedů, krajiny, charakteru přírodních cyklů i existenčního ohrožení. Společenské vědy, zejména archeologie, historie, jazykověda, kulturní antropologie a etnologie, se pokoušejí přispět k ozřejmění složitosti těchto dějů a k rekonstrukci mnohotvárné cesty utváření podob lidové vodem 11

13 kultury. Upozorňují na politicky účelové jednání české šlechty při přijímání a prosazovaní společné univerzální křes anské víry i na fakt, že její relativně rychlé rozšíření doprovázelo souběžné přežívání pohanských obřadů a obyčejů. Proces jejich překonávání a převrstvování probíhal v procesu christianizace po staletí a řadu jejich vnějších forem můžeme diferencovaně sledovat i v obyčejovém chování novodobých pokolení. Modernímu člověku jsou již někdy vzdáleny způsoby, jakými naši předkové prožívali narození a smrt mezní okamžiky svého života. Jsou mu nesrozumitelné některé úkony a obyčeje, vyhlížející někdy až pošetile a snad i teatrálně. Lidské konání však nebylo a není bezúčelné: obyčeje a rituály, které byly a jsou jeho součástí, vždy směřovaly k naplňování celistvosti potřeb člověka. Pokud tomu tak nebylo, modifikovaly se, proměňovaly nebo ztrácely svůj význam, účinnost a funkci, až zanikly. Jejich životnost, změna, ale i vyhasnutí, vypovídají něco závažného o člověku a proměnách priorit jeho porozumění světu, o cílech i cestách, po nichž kráčel. Tradicí ovlivněné obřadní a obyčejové projevy při narození a smrti člověka přežívají až do dnešních dnů. Potřeba stále značné části lidí vykonávat úkony posvátného, případně svátečního charakteru odkazuje na přetrvávající rysy emocionality a mentalit (vědomí a postojů), jejichž zdroje spočívají v minulosti. Zjiš ujeme je i u těch jedinců, kteří se prezentují jako lidé bez konfesijního či jiného vyznání, hledající orientaci např. v moderních scientistických výzvách či v postmoderním relativismu poznání. Nicméně i ti jsou konfrontováni s živou přítomností tak starobylých představ, jaké obsahuje pohanské náboženství, lidové křes anství a jeho další laicizované formy. OBŘADY V SOUŘADNICÍCH ŽIVOTA SPOLEČENSTVÍ Začněme nesamozřejmostí lidského života. Její vědomí spočívalo v jistotě existence nepochybně reálných, by neviditelných, ale mocných sil, na nichž člověk zcela závisel. Posvátná místa svatyně, kříže, kaple, kostely, hřbitovy a podobné prostory, určené pro výjimečné kultické chování sloužily ke komunikaci s bohy a Bohem. Modlitby a bohoslužby, svátky liturgického roku, křest a rozžehnání s mrtvým, každodenní projevy oddanosti a víry to vše připomínalo přítomnost posvátného jako součásti a zdroje lidskosti. Uvedená místa měla i svůj čas, který stále naznačoval, že jsi částí celku: pamatuj na život věčný! Obřady a obyčeje spjaté s narozením a smrtí nesporně orientovaly člověka v jeho vztazích k přírodě, k druhým lidem i k sobě samému, k blízkému světu domova i k cizím. Vytvářely hodnotový horizont ži- 12 vodem

14 vota na základě vědomí jednoty člověka a světa, umocňující intenzitu prožitku posvátného a všedního. Jejich kontinuita v běhu dějin je obdivuhodná. Je vyjadřovaná osvojenými archetypy jednání, víry a pověr, které předznamenávaly odvěkou zkušenost lidského vědomí se světem. Jsou tyto obřady prostředkem institucí, směřujících k ovládání a manipulaci vědomí lidí? Co způsobilo, že současnost a moderní dobu prostupují nové významy a vztahy k tradičním symbolům země, nebes, času, prostoru, absolutna, věčnosti a zejména k tzv. prvním a posledním věcem člověka a přitom v symbolických formách chování nacházíme výrazné stopy minulosti? Na základě porůznu uchovaných kulturních pramenů i současných poznatků o lidové kultuře chceme podat obraz o představách, postojích, obřadech a obyčejích, spojených s narozením a smrtí. Poukázat na jejich strukturu, obsah a funkce, na jejich společensko-normativní a morální význam, ale zároveň i jejich hluboce lidský smysl. Zlomovými obdobími, v nichž člověk s naléhavostí hledal odpovědi na existenciální otázky, byly narození člověka a snad ještě více jeho smrt. Tyto životní okamžiky nebyly až do dvacátého století pojímány jako události, které se v dobrém i zlém dotýkají jen těch nejbližších. Oba upevňovalo vědomí posvátnosti, podřízenosti řádu, který ztělesňovala přijatá víra, předepsané formy sdíleného chování a společné potřeby a zájmy. Jak uvidíme později, respekt k dodržování jednoty postojů byl vynucován místy až drastickými tresty. Každý z obyčejů, jenž tyto protikladné póly života provázel, byl plně funkční pouze v síti vztahů k dalším a spolu s nimi, nikdy ne sám o sobě. Odkazoval současně na podstatnější skutečnost, než sám zpodoboval. Pokusíme se naznačit způsob možné interpretativní, modelové analýzy obyčejů, která nás bude v dalších kapitolách provázet. Vezměme si příklad omývání těla mrtvého. Mohlo by být jen běžnou hygienickou potřebou, nebo nemuselo proběhnout vůbec. Jeho rozšíření je však univerzální. Není jen umytím těla vztahuje se i na očistu duchovní, je obřadním smytím pozemské tělesnosti, omytím stop, které na něm zanechal život. Rituál umývání mrtvého těla je socialitou přípravou k předvedení zemřelého před Boha i lidi, vizitkou respektu pozůstalých k nebožtíkovi. Je provázán se symbolikou očisty při první koupeli novorozence i s mytickým významem vody jako pramene života, připravujícího mrtvého na druhou existenci. Skutečnost, že zapadá do řady dalších úkonů, vypovídá i o charakteru obřadu samého. Je to jako s onou pověstnou kapkou je v ní i moře celé. Omývání nedoprovází žádný církevní obřad, je mimo systém křes anské péče o duši vodem 13

15 člověka a její spásu. Užití vody v církevním rituálu má ale obdobné významy a funkce, jaké mělo v lidové tradici. Kropení svěcenou vodou patří jen na rakev a hrob řádně připraveného služebníka Božího. I když smysl určitých aktů zužujeme, chceme přiblížit pojetí celistvosti lidových obřadů přes významy jejich relativně samostatných složek. DOMOV JAKO HORIZONT NAROZENÍ A SMRTI Tradiční projevy lidové kultury tvoří i dnes významnou část moderního způsobu života. Jejich vliv přetrvává díky rozmanitým podnětům, které má člověk vpečetěny v podobě vžitého a blízkého prožitku domova s jeho intimitou a citovostí. V lidových obyčejích, v písni a slovesném podání, v hudebním i výtvarném projevu jsou prožívání radosti nad narozením a očekáváním i prožívání smrti a bolesti nad ztrátou vždy emotivní, plně sdělné a navozují lidské porozumění situaci druhých i sobě samým. Narození a smrt budeme zkoumat v širším pojetí než jen v rozměru přechodu mezi světy, či v jejich významu jako meze, určující čas a místo pozemského života. Předpokládejme, že jejich spojnicí je koncept domova jako konkrétního prostoru, v němž se naplňovaly funkce společenství, rodiny i jednotlivce. Domov byl místem pobývání živých, kteří v přítomnosti nesli pamě kultury blízkých mrtvých i představ o sobě a světu. Zahrnoval i nadindividuální vědomí domova jako společenství (domovské) obce. Vyplňovala ho obeznámenost s věcmi, vztahy, jazykem, symboly i gesty, v nichž se člověk orientuje a které mu dávají vědomí jistoty a sounáležitosti s prostředím. Pokusíme se ukázat, jakými formami byl v této podobě a funkci domov přítomen v obyčejích narození a smrti, jak byl dán člověku (zejména vesnickému) jako forma před-porozumění celistvosti jeho života. Domníváme se, že toto pojetí pomůže zprostředkovat pochopení zdrojů životnosti tradiční obřadní kultury, i skutečnosti jejího přetrvávání navzdory často mocensky prosazovaným univerzálním hodnotám. Ale také porozumět důvodům, pro které musela církev a světská moc přijmout tolik místních vnějších podob uctívání, lidové zbožnosti a obyčejových právních norem při uplatňování liturgie, moci, i při organizaci správy. Ve zpětné vazbě pak můžeme lépe porozumět schopnosti lidové tradice vstřebat mnohé z křes anské víry v jednoho Boha, přijmout, uchovávat a rozvíjet její vizi svobodné individuální volby cesty k spasení. Důležitou úlohu ve výkladu přelomových, existenciálních situací lidského života plní zejména analýza významů prostoročasových urče- 14 vodem

16 ní. Jejich interpretace umožňuje pronikat k základům strukturace lidového pojetí souvislostí života a vztahů člověka. V protikladných (párových) pojmech prostoru života lidová kultura vyjadřovala vzory a formy, odvozené od domýšlené a poci ované hodnotové stránky jevů (nahoře dole, posvátné světské, vlastní cizí, dobro zlo) vypovídajících o místě, které zaujímají v preferencích žádoucích cílů. Pomocí socio biologických pojmů časovaly lidský svět: dříve později, te nikdy, konečnost věčnost, očekávání naplnění, strach naděje, potřeby umrtvení, mládí stáří. Tyto pojmy projektovaly směřování člověka od narození k touze po věčnosti a harmonii, k uskutečnění dobra. V protikladech zkušenost víra, praxe teorie, příroda duch (kultura), podřízenost panství (rabství duch) vymezovala lidová kultura snahu člověka po osvobození od utrpení přítomnosti k transcendentnu. Uvedené funkčně strukturované protiklady, promítnuté do mikrohorizontů lidského života, umožňují nejen orientaci v zachovaných písemných i ústních svědectvích, ale i porozumění způsobu lidového překladu světa a jeho ztvárnění v kultuře. To, co např. bylo dole, vždy vyjadřovalo stav na- a pod- zemí, rovinu podřízenosti, zajetí tělesností, pekla, zkázy, ohraničenosti; nahoře to byl zrak i tělo směřující vzhůru, mysl spojená s nebem, posvátnem, svobodné spojení s absolutnem, věčností. Kategoriální určení, obsažená v chování a jednání nositelů obyčejů, umožňují zpřístupnit na první pohled někdy málo srozumitelné souvislosti a tím poodhalit tradicí důsledně sledovanou linii představ o sociálním a morálním řádu věcí a poslání člověka. SPECIFIKA Obřady a obyčeje při narození a smrti, které dodnes nacházíme jako jedny ze stmelujících činitelů lidové kultury, vytvořily zvláštní, neopakovatelnou formu sdílení společenských hodnot a sociokulturních vztahů. Významným způsobem se podílely na udržování a přenosu kulturní paměti, kterou rozumíme tradované vzorce myšlení, vnímání, jazyka a postojů. Formovaly se jako zkušenost, sediment poznání, praxe a víry, ztělesňovaly sebeuvědomění a sebeprojekci člověka ve světě. Naše téma reprodukuje tu část paměti, která v živé formě, v ucelených souborech chování a jednání, ve folkloru i v hmotných výtvorech spoluvytvářela prostředí vzájemného porozumění a konformity s tradičními hodnotami soužití. Rozvíjela vlastní formy verbální i neverbální komunikace, založené z významné části na místně vázaném porozumění jazyku, symbolům, gestům. vodem 15

17 Obyčeje při narození a smrti pojímáme jako existenciální. Jako obřady zrodu a zániku lidského jedince se vztahují k jediným mezníkům jeho života, jež se jeví jako absolutní, neodvolatelné. Jsou to mezníky, mezi něž je život člověka vklíněn. Podle lidové tradice se v chvílích jejich uskutečňování otevíraly jinak uzavřené hranice identity společenství neznámému, cizímu. Zprůchodňovaly se hranice lidského a mimolidského, společenského prostoru a času světu neprostorovosti a bezčasí. Byly to zlomové chvíle s možností zneužít slabosti společenství k průniku cizích, nepřátelských sil. Podle dobových představ bylo možné se před nimi bránit a předcházet jim jediným možným způsobem: rigorózním splněním obyčejových úkonů a příkazů lidové tradice, odvozených ze zkušeností, z víry v předky a v moc bohů. Ti měli společenství ochránit, nejčastěji před ohrožením velkými katastrofami, nemocí, narozením tělesně či duševně postiženého dítěte nebo návraty neusmířených zlých duší. Obyčeje byly současně prostředkem k dosažení prosperity pro zrozený život, pro definitivní vyloučení mrtvého ze světa živých a pro účinnou podporu dobré posmrtné existence zesnulého. V tomto smyslu nebyly běžnými obyčeji přechodu, kterými by se společensky potvrzovaly by významné proměny rolí a statusů v průběhu života, jak je známe z iniciačních či svatebních obyčejů. Nebyly jen přechodem z jednoho stavu do druhého v kontinuitě života, ale byly jeho absolutním začátkem a koncem. TRADICE A NÁBOŽENSTVÍ Obyčeje při narození a smrti snad nejzřetelněji vyjadřovaly základní postoj společenství k transcendentnu, tedy k tomu, k čemu dočasnost lidského pobytu ve světě odkazuje. Kontinuálně propojují koncepci smysluplného narození a poslání člověka s ideou jeho dobré smrti, tj. takové, kterou smysluplný život vrcholí. Studium dostupných materiálů ukázalo, že od začátku středověku do současnosti se v nich rámcově prolíná několik stěžejních vrstev: Dominantně se prosazují oficiální rituály katolické církve, která liturgickými prostředky a gesty víry, křtem i dalšími úkony přijímá dítě do svých řad a zasvěcuje je vzkříšení v Kristu. Posledním pomazáním, rozloučením s knězem a bohoslužbou, odevzdává duši člověka (definitivně a neodvratně) do vůle Boží, k spasení v životě věčném. Má Písmo, pověřené představitele, univerzální a popsaný řád Boží, řád slov, gest a úkonů, prostoupených pojetím svátosti života, příklady světců, svatých míst, kostelů, hřbitovů. Je nositelkou ideje svobodné 16 vodem

18 vůle mající sledovat cestu individuální spásy, která je zřejmě nejobtížněji akceptovatelnou koncepcí pro myšlení člena tradiční společnosti. Nesporně vlivná, jak ukážeme dále, byla i víra v účinnost obyčejů, tradovaných lidovým křes anstvím. Setkáváme se v něm dokonce i s vrstvami pohanských představ a útvarů, které, jakoby napříč věky, kopírovaly rytmus přírodních a životních cyklů a v této formě propojovaly lidovou kulturu s ekologickým rozměrem lidského života. I po ztrátě opor vlastních sakrálních institucí pohanství přetrvalo v dalším období přesvědčení o účinnosti prostředků dávné víry, osvědčených a vyzkoušených předky. Jejich jednoznačnost definice zla i způsoby ochrany společenství před hrozbami zlých démonů duchů odpovídaly způsobu myšlení uzavřené společnosti. Lidové křes anství charakterizuje navíc potřeba smyslové zbožnosti lidu. Svět posvátna a víry byl v něm ztotožněn s církevním křes- anstvím, liturgií, svátky, modlitbami a bohoslužbami. Zlidovělo si abstraktní univerzální hodnoty a cíle, ale současně přejalo přesvědčení o účinnosti rituálů, založených na symbolickém významu předmětů lidského prostředí a odpovídajících úkonů. Jako by v laické recepci křes anství nechtěl být člověk vydán výlučně do zprostředkující moci kněží, ale usiloval o bezprostřední prožitek možnosti vlastního vlivu na běh věcí prostřednictvím magických praktik. LITERA SCRIPTA MANET Nejstarší písemné zprávy o obyčejích při narození a smrti nacházíme v kronikách, legendách, cestopisných zprávách misionářů, v kázáních, penitenciálech a jiných církevních spisech, v soudních zápisech a dalších archivních pramenech. Pro shromáždění a výklad těchto pramenů mají význam zejména práce Lubomíra Niederla, Čeňka Zíbrta, Zikmunda Wintra, Matyáše Murka, Josefa Soukupa, Franka Wollmana, Jiřího Polívky. Vycházíme nejen z autentických kulturních pramenů, tedy z mrtvé litery, ale opíráme se i o materiály získané terénními výzkumy 20. století. Zdrojem našich poznatků jsou rovněž projevy slovesného, hudebního a písňového folkloru. Největší množství materiálu obsahuje národopisná literatura 19. a počátku 20. století jsou to studie a články, roztroušené v regionálních monografiích a vlastivědných periodikách, ve sbornících a časopisech. Převažují mezi nimi povšechné nebo podrobnější popisy, pocházející od zkušených, ale i laických sběratelů (zejména z řad kněží a učitelů), poznamenané začasté cílevědomým sledováním národně buditelských vlasteneckých zájmů. Jejich záznamy nemají stejnou poznávací vodem 17

19 hodnotu mnohé z nich jsou mezerovité, nesoustavné, výběr lokalit i témat je v nich nahodilý a často nejsou časově, místně ani sociálně určeny. Práce s prameny má i jiná úskalí. Ke škodě věci byly pořizovány a zpracovány výhradně mužským viděním událostí kolem narození a smrti, pro něž zejména tajemství vnitřního světa žen, jak o něm budeme dále hovořit, zůstávalo z velké části nepřístupné. Rovněž tak se považovalo ještě donedávna za poněkud nepřiměřené věnovat specifickou pozornost umírání, smrti a pohřbu, které patřily spíše k záležitostem intimním nebo jen církevně ritualizovaným. Za vykonávání úkonů, které byly vystaveny různým formám odsudků, se lidé vždy spíše styděli. Z obav, že budou pod vlivem různých nálepek vypadat jako zaostalí či pověrčiví a v minulosti snad i kacířští, zamlčovali či alespoň zlehčovali rozmanité obyčeje a praktiky. Záznamy většiny obyčejů a pověr pocházejí z doby, kdy jejich původní význam již ustoupil do pozadí a cíle, které měly kdysi závaznou právní, společenskou či sociální funkci, byly překryty úzce křes- anským výkladem. Jsme si vědomi toho, že tyto záznamy, ale i prameny folklorní povahy, a již písemné či slovesné, nelze projektovat přímo do situací, které se vyskytují v novějším období již proto, že je jejich autoři chápali pod prizmatem vlastní kultury, vedeni různými záměry. Obyčeje, spjaté s narozením a smrtí, obsahovaly spolu s poselstvími víry a kulturní paměti také sociálně-právní, morální, ekonomické a další složky. Dosavadní etnologická literatura je žel nepostihla v rozsahu, který by umožnil jejich širší využití pro srovnávací studium. Ještě začátkem 20. století je jim věnována relativně malá pozornost. Zabýváme se komplexem obřadů a obyčejů, spjatých s narozením a pohřbem jako subsystémy kulturní paměti. Pokud je sledujeme jako existenciální, vnitřně diferencované úkony a projevy, vynikne jejich společenskotvorná úloha při formování představ člověka o smyslu jeho životního směřování. V tomto významu je kniha poznamenána kulturně a historicko-antropologickým zřetelem a jen ilustračně se dotýká regionálních a etnických rozdílů. Historicko-srovnávacímu přístupu dodnes brání značná mezerovitost dostupných materiálů zejména pro období století. Předložená kniha je v české etnologii prvním pokusem o shrnutí a výklad tematiky. Zpřístupňuje formy obřadního chování a lidových představ při narození a smrti s cílem poukázat na jejich společný duchovní rodokmen, který se vepsal do mnoha podstatných způsobů myšlení o člověku a světu a do obyčejových forem, utvářejících dobově podmíněnou kvalitu lidského soužití. 18 vodem

20 Narození, křtiny a šestinedělí

21

22 Narození jako jev lidové kultury V průběhu dlouhých období vývoje lidstva se zásadně neměnily hrozby a nebezpečí, které provázely příchod dítěte na svět. Bezmoc, pramenící z nevědomosti, vedla od nepaměti k představám o ohrožení ženy v těhotenství, během porodu a určitou dobu po něm zlými, tajemnými démony. Ti usilovali nejen o zničení či poškození nastávajícího života, ale také o využití ženy v tomto mimořádném stavu k negativním až katastrofickým zásahům do života ostatních členů dané komunity. V české lidové kultuře lze sledovat množství dokladů, které svědčí o úsilí zvládnout strach a obavy ze všech hrozeb a nejistot iracionálními, magickými prostředky. Od středověku je měly nahradit křes anské prostředky a symboly, které však byly dlouho do novověku používány souběžně s magickým jednáním s cílem posílit jejich účinek. Některé ze starších ochranných prostředků změnily svou formu, jiné obsah, mnohé byly pozměněny a zapomenuty. Démony a tzv. nečisté síly církev zaměnila za představu o áblovi jako zlém protikladu Boha, ztělesňujícím veškeré zlo, a tím i zdůvodnila použití vlastních prostředků k jeho zapuzení. Prameny dosvědčují, že to byl dlouhodobý proces. Mentalitě lidových vrstev však odpovídala pomalá změna v myšlení, nedůvěra v nové pravdy a jevy, by proklamované církevními autoritami, a naopak důvěra v jednou přijaté a ověřené pravdy a zkušenosti předků. Z chronologického pohledu rozdělujeme rituály, spjaté s narozením dítěte, do tří základních etap: těhotenství, porod a šestinedělí. Každá z nich představuje výjimečný časový úsek, v němž byly nejen žena a dítě, ale celé společenství vystaveny inzenzivnímu působení zlých sil. V celém tomto období lze vydělit dvě funkční roviny. Jednu tvoří úkony, jejichž cílem bylo zabezpečit zdraví matky a novorozence a jeho š astný život. Zahrnují pověrečné představy, obřady, obyčeje, zákazy a příkazy, předurčující chování matky od těhotenství až po ukončení šestinedělí. Mnoho jich vyrůstalo z magicko-náboženského základu. Závazné byly např. úkony, prováděné při prvních momentech života dítěte, které měly rozhodovat o jeho budoucnosti první ukázání otci a rodině, první koupel, první kontakty s různými předměty, první vyjití z domu atp. Jiné obyčeje odrážejí staletími získanou a předávanou léčitelskou zkušenost, mají racionální jádro a hygienický, profylaktický či dietetický charakter. Paralelně s nimi, jak jsme již podotkli, jsou používány prostředky křes anské. Narozen, kłtiny a estined l 21

23 Druhou rovinu vymezují obřady a obyčeje, které lze v širším rozměru pojmout jako duchovně a sociálně-právně integrativní: symbolicky přijímají a uznávají novorozence za právoplatného člena rodiny, obce a církve. Tvoří je zvláštní receptivní praktiky a sociokulturní instituty (babictví, křest a křtiny, nošení do kouta, kmotrovství). K nim patří i obyčeje, spjaté s ukončením šestinedělní izolace rodičky a dítěte. Relativní samostatnost a zároveň provázanost všech těchto obyčejů vytvářely z narození událost, ozvláštněnou tajemstvím a osudovostí zrození i spoluodpovědností matky, rodiny, sousedů a celé obce za jeho zdárný průběh. 22 Narozen, kłtiny a estined l

24 Dítě jako dar i nelehký úděl Když dá Pámbu červíčka, tož přidá aj chlebíčka Narození zahrnuje široký okruh témat od pojetí a praxe populační reprodukce, dětské úmrtnosti, lidových představ, obyčejů a názorů, které provázely (ale i zabraňovaly) početí, až ke způsobům vyrovnání se s nechtěným těhotenstvím, s rozením nemanželských dětí, s potraty a zabíjením novorozenců. V minulosti se všechny tyto jevy odehrávaly na podloží konkrétních společenských poměrů, vyznačujících se omezenými prostředky k zabránění značně vysoké kojenecké úmrtnosti, které trvaly až do konce 18. století. Z matričních údajů se dovídáme, l že ze sta zapsaných (a tedy narozených) dětí jich umíralo v českých zemích dvacet tři až třicet dříve, než se dožily jednoho roku. Přitom je nutné si uvědomit, že do matrik byly zapisovány pouze křty a nebyly evidovány mrtvě narozené děti ani děti, zemřelé při porodu nebo krátce po něm, kterých bylo rovněž hodně. Od l9. století, kdy se začaly na celém našem území vést statistiky, již máme o dětské úmrtnosti přesnější údaje. Ale i tehdy zůstávala kojenecká úmrtnost na relativně vysoké úrovni minimálně jedna čtvrtina živě narozených dětí umírala před dosažením jednoho roku. Kromě neutěšených hygienických poměrů k tomu přispívalo i neodborné vedení porodu, špatná poporodní péče a ošetření novorozeňat. 2 Existovaly samozřejmě značné regionální, sociální a urbánně demografické rozdíly, které však na přítomnosti fenoménu časté dětské úmrtnosti nic neměnily. K výraznějším změnám v populačním vývoji naší země došlo teprve v důsledku sociálně ekonomických a institucionálních změn od konce 18. století, které přinesly zlepšování životní úrovně a pokrok lékařské vědy a vedly i k postupnému snižování novorozenecké a kojenecké úmrtnosti. K zásadní pozitivní změně ovšem došlo až od přelomu 19. a 20. století. Vysoká porodnost a téměř každoroční těhotenství žen, typické pro celou agrární Evropu, u nás přetrvávaly ještě v l9. století. Dětí se tedy sice rodilo hodně, ale jen málo jich zůstávalo naživu. Potřebu vyrovnat se s touto drsnou realitou života a najít v ní něco útěšného odrážela lidová úsloví, jako např. blahoslavená matka, která děti D t jako dar i nelehk œd l 23

25 rodí a jich k hrobu vodí (Pánubohu dává), nebo kolik matce zemře dítek, tolik má překročených stupňů do nebe. Mít děti, popřípadě hodně dětí, patřilo k přirozenému údělu ženy i k potřebě společenství. Jejich většímu počtu se lidé většinou nebránili říkalo se, že děti se rodí z vůle Boží. Obecně se tedy tradovalo útěšné když dá Pámbu červíčka, tož přidá aj chlebíčka nebo když dá Pámbu zajíčka, dá i trávníčka. 3 Proto mívaly v rodinách dětí jak čečétek (l0 l2), nebo aspoň tolik, jak čmelů v hrnci od medu (3 5). 4 Na Luhačovicku říkali, že sklének a dětí néní nigdy dos, zatímco poučení mladí mínili: když nenaseje, neporoste. 5 Leckde bývalo dětí jak smetí, jako kuželek a šly za sebou jako píš- aly u varhan. Na Hostýnsku se tvrdilo, že každá žena má mít sedm dětí a má-li jich více, má je za jinou, neplodnou. 6 Větší počet dětí, zvláště když dorostly, znamenal ekonomický přínos a dával i větší šanci na zabezpečení rodičů ve stáří: Má-li grunt prospívat, mosí mět nájmeněj pět děcek. 7 Více dětí bývalo zvláště v chudých rodinách v horských oblastech, jako např. na Rusavě, kde bylo po chalupách šest, osm i dvanáct dětí, nebo u chudobného děti bohatstvím, a bohatý jich nechce mnoho. 8 Podobně tomu bylo i jinde. 9 Přesto nebyl příliš velký počet dětí všude vítán u velkých hospodářů proto, že se musel dělit majetek, a u chudých znamenal více krků a tím i více starostí. V české lidové kultuře se setkáváme s různými způsoby, jak omezit, či naopak podpořit rození dětí. Smíření se s množstvím potomků neznamenalo v žádném případě nezájem o usměrňování jejich početí, na které se usuzovalo i z různých pověr. Např. se říkalo, že která žena zapomene potřít koláče před vsazením do pece žloutkem, bude do roka kolébat; vyje-li pes u domu směrem nahoru, přibude v rodině dítě aj. K dosažení plodnosti existovalo v lidové tradici mnoho různých způsobů. Návody k otěhotnění, často hraničící s čarováním, můžeme najít ve staročeských lékařských spisech nebo v receptářích klášterních rukopisů. Zaručeně mělo působit kupříkladu snědení žaludu nebo pomazání ženina pupku oslím mlékem. 10 V rukopisném receptáři V. Fojtíka ze Zlonic z konce l8. století čteme: Která žena chce poroditi: Vezmi stíblo od rauty, udělej prsten, vstrč na pravou ruku (rozuměj před ulehnutím), počinet 11 Zahradní routu vkládali také do nevěstina věnce, nebo svatební obřad byl pokládán za velmi příznivou chvíli k zabezpečení budoucího potomstva novomanželů, k předvídání a dokonce i ovlivnění počtu dětí, jejich vzhledu, charakterových vlastností a š astné budoucnosti. Většina obyčejů přitom vycházela z představ, založe- 24 Narozen, kłtiny a estined l

26 ných na principu magie podobnosti. K těm nejznámějším, které se praktikují dodnes (ovšem pouze jako zábava), patřilo pohazování novomanželů plodinami, symbolizujícími plodnost: ořechy, mákem, hrachem, zrním, později rýží. U starých Slovanů také čerstvými výhonky chmele, který představoval milovníka, svádějícího děvčata. 12 Místy házeli na nevěstiny šaty hrách nebo zrní s tím, že kolik zrnek na ní uvízne, tolik bude mít dětí. Podobný magický základ měly i jiné obyčeje. Např. když chtěla nevěsta vědět, kolik bude mít dětí, měla vzít, než šla na svatbu do kostela, pod pravý palec do třetice kmínu. Po návratu kmín zasela a kolik zrnek vzešlo, tolik dětí měla dostat. Při oddavkách v kostele si nevěsta měla přisednout tolik prstů, kolik chtěla dětí. V jižních Čechách dávaly ženy nevěstě před odchodem do kostela pít svěcenou vodu, aby u novomanželů byly brzy křtiny. 13 Bezdětných manželství, která byla považována za nepožehnaná, bylo málo již proto, že každý toužil po pokračovateli rodu a dědici majetku. Bezdětní mužové bývali v hospodách často vystavováni posměchu od ženáčů s dětmi. Ty, Vincku, čuješ-i, ale toho tvého chlapca napomeň; jak sem šél do hospody, bíl sa z Malotovým, aš ím kréf obúm ryčala. A Vincek ani druhý soused děti vůbec neměli. 14 Neplodnost pokládali lidé také za Boží trest a přičítali ji (tak jako nemoci) působení zlých duchů nebo zlých lidí. 15 Doporučovaly se proti ní nápoje a odvary z rozličných bylin: kromě routy i z námele, rozmarýnu, úložníčku, březové š ávy, kořene pivoňky, slézové růže, černobýlu, konvalinky a jiných. Jejich užívání se často kombinovalo s magickými úkony: Která žena chce mít děti, a najde v den sv. Jana Křtitele před východem slunce pod černobýlem černý uhlíček; ten a rozetře a vypije a pak udělá s mužem kratochvíli a s pomocí boží počne. 16 Když nepomáhaly žádné rady, šla žena na pou, aby si od Matky Boží vyprosila Božího požehnání. Rozšířené byly ovšem i prostředky proti otěhotnění (či jeho oddálení), z nichž mnohé neměly racionální charakter a vycházely z magických představ. Rovněž k tomu byl vhodným časem svatební obřad. Někde věřili, že když nevěsta před svatbou stoupá pozpátku na schody nebo žebřík, nebude mít tolik roků děti, na kolik stupňů vystoupí. Pokud matka vzala při oddavkách své dcery nový zámek a zamknutý ho zakopala do země, neměla mít dcera dítě. K zábraně početí sloužil mák, nasypaný nevěstě před svatbou do střevíců říkalo se, že čáp, který na něj chodí, se pak nemůže strefit. 17 Na Strakonicku tak jedna nevěsta na radu báby zasila mák do střevíce a když přišla z oddavek, mák již vyrostl a rozkvetl. Pořezala ho a potom už neměla žádné děti. Když však D t jako dar i nelehk œd l 25

27 umřela, šla za její rakví černá slepice a za ní několik dětí, z nichž každé mělo červený pásek na krku. 18 Účinnější moc byla přisuzována bylinám. Proti početí se pily odvary z majoránky, rozmarýnu, levandule a petržele. Za ochranný prostředek platila rostlina zvaná netáta, kterou dívky nosily při sobě zašitou v šatě. 19 Oblíbeným a patrně nejčastějším způsobem zábrany početí byl ovšem coitus interruptus. O této praktice se mezi lidem mluvilo zásadně v náznacích, většinou žertovných: oře, ale neseje nebo opus kostel před koncem mše. Používaly se také zcela primitivní zábrany, např. kousek hadříku, jak o tom svědčí zprávy z přelomu l9. a 20. století z oblasti Pomoraví. 20 Vítám vás do kostela, já jsem se dopustila! Snahy zabránit těhotenství, ostře kárané z kazatelen, byly sice v rozporu s křes anskou vírou, ale v lidové tradici se vcelku tolerovaly. Kontrastuje s tím odsuzování svobodných matek a nemanželských dětí, které nacházíme v lidové kultuře ruku v ruce s církevními a správními postihy. Jejich postavení odráží vědomí toho, jak nebezpečné mohou být důsledky nerespektování norem soužití, potřebných pro zachování harmonie a stanoveného řádu uvnitř společenství. Pro svobodné matky měla lidová mluva řadu názvů, často i pejorativních: závitka 21 (Slovácko, Valašsko, Lašsko), dopuščalka, dopustilka (Lašsko), prespanka (na východní Moravě, podobně jako v celé uherské oblasti), zmrhalka, zmrhalica (Haná, západní Morava a Čechy). O dívce se říkalo, že se nezachovala, zahodila, zahaňbila, dopustila, klopejtla, poklesla, podnesla se (Podblanicko), padla do hanby, nadělala si ostudy, pošlapala si čest, ztratila věnec, kozy jí snědly věnec, roztrhla si fěrtoušek, ztratila pentle, je s haňbó jedna ruka (Přerovsko), je trknutá. Neprovdané matce bylo třeba všemi prostředky ukázat, jak těžko se jí bude žít, jestliže připustila styk, který nebyl založený na perspektivě vzniku manželství. Vedle posměšků, morálního a veřejného odsouzení podstupovala i nadávky a bití v rodině. Ty děvčata, kerý se cítijú (těhotné), neidú s pannama ke zpovědi, čekajú mezi ženama. Ty vystójijú, Bóže, kolikrát by to ani pes nesnesl. Všecí na ni doma visijú s hubú, klučú ju, to třeba tata lebo mama ide okolo ní, drc do ní, tak letí! Nadávajú jí pořádem, kolikrát néni toho mína škaredýho na světě, kerý by ji nedali. A ty chu ata děti, za nic to nemože a vystojí to, co pes. Tady u jednech ten otec ani nedovolil tem 26 Narozen, kłtiny a estined l

28 druhým dětom, pochovat (chovat) to maličký. Ona (matka nemanž. dítěte) mosela do pola, a ono moselo ležet celý deň, až bylo proleželý. A dyž tá její sestra ho vzala do náručí, naduznili jí a dítěti taky. Ešče že se Pámbíček smiloval a vzali to neviňátko ubohý k sobě. 22 Svobodné matky byly také vyřazeny ze života mládeže, v kostele nesměly stát mezi děvčaty a nemohly chodit k muzice. Ilustruje to i úryvek z lidové písně, známé z více míst na Moravě: Do kostela zvonijú, Všechny panny tancujú, panenky se strojijú, pěkně jedna za druhú, a já nebožátko a já nebožátko kolíbu dě átko. kolíbu dě átko. 23 S veřejným ostouzením byly spjaty i fyzické tresty. Na celém našem území byl až do poloviny l9. století praktikován obyčej, podle kterého musely stát takové hříšnice v době bohoslužeb před vchodem do kostela a oslovovat vcházející a vycházející lidi slovy vítám vás do kostela, já jsem se (zlého jsem se) dopustila (provinila, zapomněla, zkurvila), někde ještě vítám vás slovem božím, na koho tu hanbu složím (snad je to soudem božím). 24 Někde přitom musely držet v rukou housle a říkat vítám vás slovem božím, kam já ty housle složím. Pravděpodobně jde o pozůstatek staršího obyčeje, zvaného panenské housle, které tvořila deska s otvory na hlavu a ruce, do které vsazovali provinilou dívku po dobu bohoslužeb. 25 V některých místech se tradují pověsti o tom, že ženy, připoutané provazy za ruce v chrámové síni, do krve třely špičky prstů o tvrdý kámen, až ve zdi zůstaly důlky a rýhy. 26 Jinde trestali provinilé budoucí matky stáním či dokonce pardusem na pranýři, ostříhali jim vlasy, přivázali je ke kůlu u obecní studny poblíž kostela apod. V paměti lidí ještě dlouho Pranýř u kostela v Lochovicích na Hořicku D t jako dar i nelehk œd l 27

29 přetrvaly vzpomínky na taková místa. 27 Také je vozili na trakaři, vlasy pomazané kolomazí a posypané peřím, bičovali je a honili s bubnem po vsi hore dědinú pro haňbu. 28 Fyzické tresty začaly být u nás rušeny za vlády Josefa II. a od té doby (zvláště po zbourání pranýřů od roku l788) se trestání svobodných matek stalo mírnější. Obyčej stát před kostelem nebo v jeho síni se však praktikoval ještě kolem poloviny l9. století a dlouho potom zůstával v paměti obyvatel. 29 Církev vystupovala proti svobodným matkám z pozic morálního odsouzení, nebo uznávala jen legitimní manželství, světská správa se bránila především nezajištěnému potomstvu. Obecní řády proto obsahovaly kromě fyzických trestů i ustanovení o pokutách, odváděných do obecní pokladny a to nejen od otce svedené dívky, ale někde i od jejího svůdce. 30 Z některých řádů se dovídáme, že vrchnost nechávala na svých panstvích několikrát v roce prohlížet dívky a vdovy, zda nejsou těhotné. Poněvadž mnohé děvečky i vdovy dopustí se neřádu, a obtíženy jsou, a potom potracují děti a hubí je tajně, protož jest JMsti páně poručení, aby rychtář každý to opatřil, aby každého čtvrt leta při suchých dnech všecky děvečky a dívky bývaly skrze rozumné ženy opatrovány, jestli která těhotná. 31 Prameny nasvědčují tomu, že postoj ke svobodným matkám nebyl všude stejný někde přísnější, jinde shovívavější. To zvláště tehdy, když dítě bylo následně legitimované sňatkem a získalo stejná majetková a společenská práva jako ostatní potomci. Byla-li dívka zdravá a pracovitá, někteří mínili, že je alespoň jistota, že nebude bezdětná. Tam, kde byla obětí panské zvůle, se často vyskytoval spíše soucit a někde dokonce i závist, nebo na nemanželské děcko s pánem dostávala matka alimenty. Na dívčin poklesek se spíše zapomnělo, když dítě zemřelo. Pokud zůstaly svobodné matky se svým dítětem v rodině, trpěli je jako nevítané vetřelce a jejich děti byly vystaveny mnoha ústrkům. 32 Teprve josefinská zdravotnická Kamenný pranýř z Opatova na Třebíčsku politika byla vedená snahou snížit 28 Narozen, kłtiny a estined l

30 Typy pranýřů z Pamětní knihy města Pardubic z roku 1814 kojeneckou a dětskou úmrtnost, minimalizovat sebevraždy svobodných matek a vraždy kojenců. Roku 1789 byl v Praze zřízen v budově kostela u sv. Apolináře útulek, kam se tyto matky mohly uchýlit již v době těhotenství, slehnout tam pod dozorem porodní babičky a posléze i odložit své dítě. Takovou možnost měly ovšem především ženy z Prahy a okolí. 33 Svobodným šestinedělkám, jak se říkalo, vdaným na půl kola, lidé neradi chodili za kmotry. Když už se kmotrovství přijalo, poslaly se obyčejně odrostlé děti, často šla s dítětem babka sama a kmotry nechala jen zapsat. Neprovdané matky nesměly ani rozhodovat o jméně dítěte, které jim kněz pokřtil pokud možno nezvyklým jménem některého světce. Ve Slezsku panoval starý zvyk pojmenovat neslubné dítě 34 podle křestních jmen svatého (světice), na kterého se narodily, např. Spiridion, Pantaleon, Emerich, Opudencian, German, Dysmas atd., takže tyto děti se mohly poznat již podle křestních jmen. Dítě dostalo matčino příjmení, ale na Strakonicku, pokud byl otec známý, je nazývali jeho zdrobnělým jménem, např. byl-li otec Jaroš, syna volali Jarýšek, otec Michal Michalče, otec Hulán Hulánče atd. Děvčeti se říkalo Jarýšče, Hulánče, Michalče. Pokud zůstalo žít ve stejném kraji, tohoto přízviska se již nikdy nezbavilo. 35 Církev dlouho praktikovala veřejné kárání svobodných matek v kostele. Stalo-li se, že měla některá dítě za svobodna, byla vod faráře vazená a trestaná, jak jsem slyšel od svých rodičů vyprávět. 36 Největším trestem bylo odepření řádného průběhu církevního úvodu, o kterém bude pojednáno v kapitole o šestinedělí. Také v evangelických kostelech byly neprovdané matky od duchovního pastora přede všemi kárány, zvláště, když dítě měly s ženatým mužem. Na Rusavě se stávalo, že kněz, když takovou svobodnou matku veřejně napomenul dvakrát i třikrát, jí už D t jako dar i nelehk œd l 29

31 Hliněná perníková forma v podobě miminka potom odepřel dítě pokřtít a ona raději přestoupila na jinou víru. V evangelickém kostele zase bývala pro svobodné matky zvláštní závitská lavica pod pavlačí u dveří. 37 Na některých farách na Podbrdsku zapisovali nemanželské děti na zvláštní listy. Síle sankcí odpovídal i institut vynuceného přiznání otcovství. Dělo se tak veřejným označením otce prostřednictvím obyčeje zvaného rodeník donešnej. Rodeník nebo též rodiník byla z těsta upečená figurka dítěte, kterou rodiče svobodné matky poslali prostřednictvím posla označenému otci. Jestliže ho nakrojil a kousek pojedl, přiznával se k otcovství a projevil ochotu se o dítě starat. Když se nechtěl ženit, posly vyhodil (často s velkým rámusem) a také si bedlivě hlídal, aby mu figurku např. nepoložili na práh domu, jinak se stal terčem posměchu. Obyčej byl známý zejména na Doudlebsku, v případě, že křtiny byly dříve než svatba. 38 Rozšířený byl v části Šumavy, osídlené německy mluvícími obyvateli nebo v sousedících obcích, a měl různé varianty. Na Jindřichohradecku přinášely figurku upečeného nemluvněte kamarádky svobodné matky, 39 v okolí Českého Krumlova posílali otci chléb se sýrem, 40 v Jiříkově údolí na Trhovosvinecku kulatou buchtu a chudší jen bochník 30 Narozen, kłtiny a estined l

32 či krajíc chleba. 41 Uvedený obyčej se praktikoval kolem poloviny 19. století, doklady o jeho existenci ze starší doby zatím nejsou známy. Je však možné, že jde o pozůstatek starší formy obyčejového práva s využitím symboliky figurálního pečiva, která prošla určitými proměnami formálními (figurka dítěte, buchta, bochník chleba, krajíc) i obsahovými (od závazného aktu k zábavné až satirické žertovné formě). 42 Matriční zápisy o křtu nemanželských dětí umožňují učinit si představu o pronikání přísných nároků církevní a světské morálky do lidové etiky. Je zajímavé, že na střední a východní Moravě v nich najdeme jenom málo posměšných, někdy až obhroublých zápisů o otci nemanželského dítěte, častých na západní Moravě a v Čechách, jako např: Zmrz na ledě vo svatym Janě; Někde houby sbírá; Otec šel do Babylona; Otec šel na sbírku do Copenhagu; Otec šel na pou ; 43 Matka odvrhla podkovu a fěrtoch propálila (1653); otec na sv. Jana krk zlomil; otec utopil se v suchém příkopě; otec před malým utekl; otec, není ho. 44 Z bohaté škály dalších výrazů uve me ještě některé: otec se zabil v krbu, věchtovím; utopil se za kamny, v loučích, v podmáslí, v slámě, ve stodole, pivem; utonul v moři, v Holandu; spadl z lavice; zalezl mezi cihly do cihelny; zabředl tak hluboko, až se nemohl najít; šel na houby, na ryzce, na smrže, na jahody, na ořechy, na ryby do lesa, sbírat klasy, na lov; šel aprilem, do Říma; blejskl patou, prohrál peníze a utekl; vyspal se za kamny, na patře; hledá ženy; dítěti zahnal otce Prchlík, zaneslo ho povětří, vítr na západ atp. Pro nemanželské děti existovalo v lidové tradici mnoho nelichotivých až hrubých pojmenování, např. sebranec, sebránek, sebranče; hažart; klazáně; panské děcko, dítě pošlé z nemanželského, neřádného, nečistého, nectného, neslubného, nepravého lože, dítě z levého boku, ze zelené krve; dítě nedošlé, venušino; dítě lásky, ale také dítě kurevské, cizoložné, pobočné; zlého lože syn; dítě narozené na kopřivách, na vrbě, na zemi. O dítěti se rovněž říkalo, že ho matka našla na mezi, že má matku z levého boku, dobrého roku, že je po mládenci, ze zelené krve, kukaččí, spadl z lavice, nepočítá otců; vyprdla ho stará ovce, cikán ho ztratil z rozvory, přišel na svět potmě. 45 Raději hřích než světskou hanbu K nejpřísnějším a všeobecně uplatňovaným opatřením patřily sankce za potrat (či jen pokusy o něj) a zejména za zabití novorozence. Ve všech typech společenství byly tyto činy v minulosti zcela tabuizovány, přestože se vyskytovaly, kam až lidská pamě sahá. Již v nejstarší D t jako dar i nelehk œd l 31

33 právní památce z doby christianizace, v Břetislavových hvězdenských statutách z r. l039, se uvádí zápově umělého vyhánění plodů, označovaná za nejhorší zločin všech zločinů. 46 Stejně tak jsou prostředky ke zbavení plodu kárány v Homiliáři Opatovickém. 47 V postoji ke všem způsobům (včetně antikoncepčních praktik), omezujícím porodnost, jako ke smrtelnému hříchu sehrála zásadní úlohu křes anská církev, která byla ve věcech manželství a plození dětí rozhodující autoritou. Je na místě připomenout, že ve starém římském právu se nenarozené dítě nepokládalo za člověka a vyhánění plodu tudíž nebylo vraždou, ale nanejvýš nemravností. Ve snaze objasnit klíčový moment lidského života nastolili teologové spor o oduševnění plodu, který trval po celý středověk a promítl se do definice potratu, v níž se církevní pojetí stýkalo s právními a lékařskými přístupy. Autority v oboru soudního lékařství se ještě na počátku l8. století přidržovaly výroků církevních sněmů jako závazných pro všechny křes anské lékaře a až v druhé polovině l8. století došlo ve světové lékařské terminologii k rozlišení potratu podle délky těhotenství. 48 Spojitost právního a teologického hlediska v těchto věcech přetrvávala do 19. století. Církevní právo postavilo ochranu před početím do stejné roviny jako úmyslné zabití odporující biblickému nezabiješ. 49 Podávání různých nápojů a jiných prostředků k vyhnání plodu se proto hodnotilo jako vražda bez ohledu na to, zda byl pokus dokonán. Teprve zákonodárství pozdního feudalismu zmírnilo trest za zabití manželského dítěte na doživotní vězení a nemanželského na l0 l2 let žaláře. Přísná opatření proti potratovosti trvala ještě na konci l8. století a vztahovala se i na porodní báby (andělíčkářky), jak ukážeme později. Jakýkoli způsob antikoncepce byl pokládán za trestný čin ve spojení s obviněním z čarodějnictví, stejně tak jako potraty, usmrcování novorozeňat při porodu, ovlivnění možnosti otěhotnění pomocí kouzel a další provinění. Záměrná regulace porodnosti se v českých zemích začala prosazovat až od šedesátých až sedmdesátých let 19. století, a to nejprve ve velkých městech, odkud se šířila do dalších oblastí. 50 Znalost prostředků, jimiž ženy vyvolávaly potrat, se mezi lidem předávala z generace na generaci především ústně, zmínky o nich však nacházíme v herbářích a jiných písemných pramenech již od 13. století. Která by mladice ze sebe zárodku vyhnati chtěla, daj jí píti bílého zvonečku, svařeného v pivě nebo ve víně, nezbude se ho (totiž plodu) nijakž, až se narodí, by co chtěla, dělala. 51 Svědectví o potratech pomocí nápojů a bylin, vyvolávajících krvácení, které prováděly samy ženy nebo porodní báby (bylinářky), posky- 32 Narozen, kłtiny a estined l

34 tují knihy útrpného práva, nazývané také krevní, smolné neboli černé knihy, knihy svědomí či ortelů. Např. roku l546 žena jménem Lída dělávala líkařství dívkám a ženám, kteréž jsou bejvaly nepořádně (tj. nemanželsky) břichatý, aby ten plod z nich vyháněla. 52 Ve starých pramenech se uvádějí i další způsoby pokusů o potrat, např. zvedání těžkých břemen, napařování v horké vodě, tlačení na břicho, skákání z výšky. Jde o praktiky, běžně provozované v lidovém prostředí ještě donedávna. Víte, kerá s láskú čekala di a, ta se opatrovala; kerá nechtěla mět děcko, pácla sebú (udeřila sebou), brala těžké noše (nůše), skákala třebas s patra ve stodole a třeba si pochromila nohu, a děcku nebylo nic. Nekerá, aby neměla děcko, léhala v papra ú (kapradí) Nekerá se stahovala, aby di a nebylo veliké, aby byl lehčejší porod 53 Nadále se používaly odvary z bylin, vyvolávající krvácení. Dyš se neukáže červenej touš, uvaří se přeslička (jinde tak jmenují) a vlahé vypije. Nebo slunečnice (drosera). Aby se vod toho pomohl, pijou taky odvar kopytlantu (kopytník). 54 Na Slovácku užívaly ženy odvar z vína se skořicí, klášterní chvojku (jedovatý druh jalovce), některé námel, kořen pivoňky, odvar z hluchých kopřiv a barvínku, pepř máčený v kořalce, odvar z černobýlu nebo konvalinky a slézové růže. Na Valašsku popíjely odvar z bahnitky (andromeda). Někde pily dokonce modrou skalici nebo sanytr, což mívalo za následek i smrt. Pokusů o zatajování těhotenství a potrat se dopouštěly převážně mladé dívky, sloužící jako děvečky u sedláků nebo služky ve městě. Strach ze společenského opovržení a z krutého potrestání je často vedl k utajování svého stavu do poslední chvíle, v horším případě i k zabití novorozeněte. Nepomáhala ani hrůza před pekelnými tresty: Domnívala sem se, že mi bude lehčejší hřích smrtelný na duši nísti, nežli světskou hanbu na rukou, uvedla v roce 1595 jedna dívka na trápení, kde přiznala, že úmyslně nalehla na dítě. 55 Tresty za vyhnání plodu a zejména za usmrcení novorozeněte byly nemilosrdné a měly odstrašit již od napomáhání k těmto činům. Lišily se podle oblastí. K nejkrutějším patřilo probití kůlem a zahrabání zaživa, mírnější bylo vypálení cejchu, pardus (výprask) nebo vyhnání za hranice panství. Před vykonáním rozsudku byly ženy ještě vystaveny útrpnému právu, aby pověděly, jak svůj čin provedly a jestli měly spoluviníka. Tak např. v Solnici roku 1569 zahrabali a kolem probili nejen vražedkyni Zuzku, ale i její přítelkyni Anku Hudcovou, která jí radila, lila-li by kdy co do sebe, aby se napila ze tří žlabů té vody, že ze sebe všecko vyžene. Jiná žena vyznala v Nymburku roku 1586: Když jsem to dě átko měla, naklekla jsem mu na krček, navedl mne na to čert. 56 D t jako dar i nelehk œd l 33

35 Pro ilustraci uve me ještě některé z jiných případů. Za usvědčené zabití dítěte, vynucené na základě útrpného práva, byla v roce 1675 dívka Marjeta z Podhradí na luhačovském panství odsouzena takto: Z milosti práva má se jí nejprve u pranýře ruka pravá utíti a potom jsouc v živě do hrobu položená k srdci kolem probita a zahrabána býti. 57 Trest zahrabání zaživa však vrchnost někdy (až po vynesení rozsudku) změnila na stětí mečem a následné zahrabání do země (tj. bez pohřbu), jak tomu bylo např. v roce 1692 u Judity Matouškové z Kanic, odsouzené pro smilstvo a zavraždění novorozeněte. 58 Podobné tresty se uvádějí v pramenech ještě na počátku 18. století. Např. z roku 1704 pochází záznam o svobodné, dvacet čtyři let staré Elišce Zahradníkové z Dymokurska, která pro světskou hanbu zatajila svůj stav a když se jí narodil chlapec, ze strachu kus plátna do hrdla mu vstrčila, až se zadusil. Byla mečem na hrdle ztrestána, do hrobu uložena, kolem skrze srdce probita a tak zahrabána podle práva. 59 Ve stejném roce a k podobnému trestu byla odsouzena i děvečka Magdalena Planková v Jevišovicích, která zadusila narozené děvčátko. 60 V postoji společenství vůči matkám-vražednicím, po staletí formovanému veřejným míněním s podporou mravní autority církve, se setkáváme i s vědomím kolektivní viny: Utratí-li matka své dítě, lidé se jí vyhýbají, proklínají ji,,že néni hodna, aby ju zem nosila. Ve Pámbu mosí pro takovú mrchu trestat celú dědinu, a pro jednu dědinu celú krajinu. Taková necitelná hyla zéjde zlým koncem, náposledy sa aj sama objessí. 61 Tento postoj se promítl do písní a slovesného podání, např. do pověstí, v nichž takové ženy nenacházely po smrti pokoj, zjevovaly se na místě, kde vykonaly svůj čin, a strašily. K tomuto tématu se ještě vrátíme v části o návratech zemřelých. Nelze však přejít skutečnost, že úmyslné potraty a zabití dítěte byly činy zoufalství a bezvýchodnosti. Pro naprostou většinu žen se mateřství stalo symbolem přirozeného naplnění jejich života a manželského svazku, jak vyjadřuje staré české přísloví: Manželstvo bez dětí, den bez sluníčka Narozen, kłtiny a estined l

36 Těhotenství čas očekávání, odpovědnosti a hrozeb Těhotenství jako stav výjimečnosti Od zjištění otěhotnění byla žena vnímána jako někdo, kdo se ocitl v trvalém ohrožení. Těhotenství bylo opředeno množstvím pověr a předsudků, v jejichž základu byl požadavek na udržení plodu a jeho řádný vývoj v matčině těle. Současně s tím působilo i přesvědčení o určitém nebezpečenství ženy v tomto mezním, přechodovém stavu, a to ve smyslu fyziologickém i společenském. Šlo vlastně o imaginární nečistotu v magickém významu předpokládalo se, že těhotná je po celou dobu vystavena působení tajemných a nepříznivých, ne-li zlých sil. U přírodních národů existují bohaté doklady o naprostém vyloučení žen z rodiny i společenství po celé období těhotenství: byly vykazovány do zvláštních chýší či míst v příbytku, kde setrvaly až do porodu a často i po celé šestinedělí, a vztahovala se na ně četná tabu týkající se potravy, ozdob a sexuálního chování. I v českém prostředí můžeme oprávněně předpokládat ucelený systém tabuizace ženy v těhotenství a zejména pak v šestinedělí, jehož svědectví máme zachováno v různých symbolech i obřadních úkonech. Výjimečnost situace těhotné ženy se projevovala především v obyčejích, úkonech a praktikách, z nichž některé měly skutečný hygienický a zdravotní význam, sledující prospěch dítěte, jiné však matku zbytečně omezovaly. Setkáváme se i s pozůstatky představy, podle které těhotná žena přitahuje zlé síly např. v přesvědčení, že nemůže být kmotrou, jinak by dítě zemřelo. 63 Rozšířenější byl názor, že těhotná žena nesmí sednout na vůz s koňmi, nebo ti se pak splaší. Formani velice neradi vozili takové ženy a ty se v žádném případě neměly na koně dívat, jak to dosvědčuje např. vzpomínka vozky z Tuřan: Jel sem do mlýna do Bedřichovic. Jela se mnó Dvořačka. Kobyla se mně najednó začne krótit, buch sebó, skočí. A vona tá Dvořačka začne křičet: Jane, Jane, já su v iným stavu! Sedla na pytle, obrátila se obličejem dozadu a kobyla se uzdravila. 64 Na Valašsku radili těhotným ženám, aby nejprve sáhly koni na opratě nebo aby mu daly před jízdou nažrat ze svého klína. Přítomnost těhotné (zvláště svobodné matky) v hostinci nebo na jiném veřejném místě (s výjimkou T hotenstv 35

37 kostela) přinášela vzápětí bitku. V takovém případě fšeci klnú takové neopatrnéj darebnici! 65 Nepokládalo se zkrátka za vhodné, aby se žena v tomto stavu bez vážných příčin (práce na poli apod.) zdržovala mimo domácí prostor. Postavení těhotné ženy bylo vymezeno v užším smyslu situovaností, danou kulturní tradicí, která ji uzavírala před ostatními, a zvláštní časovostí, jíž se vymykala z všedních rozměrů života. Mateřství (pokud bylo naplněním manželského svazku) bylo většinou chápáno jako posvátný a požehnaný stav: když na Ždánicku potkaly známé ženy samodruhou, pozdravily ji slovy písma: Požehnaná jsi mezi ženami. 66 Ohleduplnost a šetrnost k těhotné ženě byla ovšem zatížena rodovými, sociálními a kulturními omezeními. Tak jako jiné oblasti, související se sexualitou, bylo ale i těhotenství v lidové kultuře tabuizováno, zlehčováno a místy dokonce zesměšňováno: Obtěžká-li matka, stydí se na Slovácku obyčejně za to, protože bývá pronásledována posměchem a hrubými urážkami. Zakrývá tudíž svůj stav vlňákem nebo kožuchem. 67 Je příznačné, že stav těhotné ženy nebyl v lidové mluvě nikdy označován přímo, ale obcházel se různými, často poetickými výrazy, jako např. bude chovat, nosí dítě pod srdcem, čeká rodinu, čeká se (do kouta), chodí s outěžkem, je v okolnostech, v požehnaném (jiném) stavu. 68 Mnohé z nich měly krajovou či místní působnost: chodí s velkým nebo hrubým životem (na Valašsku), je taková, samodruhá, těžká, obtěžkaná (na Hané, v okolí Strážnice, Skalice a dále na západním Slovensku), široká (na Brodsku a Kloboucku), hrubá nebo opantaná (na Valašsku), zamyšlená, jinačí (na Brněnsku), nabóděná nebo zabóděná (pravděpodobně odvozeno od slova bóda, kterým se označovat kout). V rozmanitých variantách pak byly rozšířeny poněkud obhroublé, neomalené a lascivní výrazy, užívané spíše v dělnickém prostředí městských periferií: je nabóraná, zbóchnutá, je vysoko (v Brně a okolí), je nafasovaná, našpuntovaná, zkrachovaná (v brněnské a pražské hantýrce), je namožená (v Brušperku a okolí), nacpaná, naditá (na Slovácku), sukně se jí krátí, jsou jí plné sukně, zapadá (na Brněnsku), je naplněná duchem svatým (u Olomouce), najedla se fíků (Ostravsko), má podlitý buben. Také situaci, kdy muž přivedl ženu do jiného stavu, označovala lidová mluva nepříliš jemně, např. naštěkal jí do boudy, oklátil jí (Přerov), uklouzly mu nohy, nasolil jí bůček (Praha). K mírnějším obratům patří např. štípnul jí čáp do nohy nebo vydělal si na kolébku. 69 Po celé období svého těhotenství byla žena nucena respektovat mnoho zákazů a příkazů, jejichž dominujícím cílem bylo především zajistit úspěšný porod zdravého dítěte. 36 Narozen, kłtiny a estined l

38 Věřilo se, že každé příznivé i nepříznivé vjemy těhotné se přenášejí z matky na dítě. V některých úkonech a nařízeních se odrážely mnohaleté zkušenosti, přestože jejich význam byl spíše tušený než podložený skutečnými znalostmi: těhotná se měla vystříhat všech nepěkných dojmů, přílišné lítosti a pláče, starostí, hněvu, strachu nebo nelibých pachů. 70 Většina z požadovaných zákazů a úkonů byla založena na magii podobnosti a kontaktu, spojující nahodilé a obecné souvislosti do domněle příčinných vztahů. Předpokládalo se např., že tvarové a barevné, tedy vizuální, a do jisté míry i čichové a chu ové vjemy těhotné ženy ovlivňují vzhled a vlastnosti dítěte. Mnohá pravidla proto omezovala budoucí matku v jídle, pití a v různých činnostech ve snaze předejít fyzickým či psychickým anomáliím dítěte. Nejčastěji šlo o opatření, vyplývající z přesvědčení o tzv. uhranutí pohledem cizího člověka nebo o shlédnutí a uleknutí matky při spatření ošklivé či nebezpečné věci: chlupatého tvora, tělesně postiženého člověka, ohně, blesku apod. Při takovém pohledu se matka nesměla dotknout obličeje či jiné části těla, aby tak dítě ušetřila ohnipary (skvrn na obličeji) nebo jiného tělesného poznamenání a měla se chytit za zadní část těla. Jednúc zas byla jedna,těžká žena v hospodě a tož hodíl tam po ní její ožralý muž žédlíkovú sklénkú od borovičky. A co myslíte: to di a má na hubě posavá žltý znak jak žédlíková sklénka. 71 Znaménko ve tvaru souhvězdí Malého vozu na prsou muže mělo vzniknout tím, že jeho matka prý často hleděla za jasných večerů na hvězdy. Všeobecná byla víra, že zrzavé vlasy a červené skvrny na těle jsou důsledkem toho, že se matka v těhotenství podívala na oheň nebo na čerstvou krev. Ze strachu před uřknutím nebo shlédnutím se v tělesně postiženém člověku se těhotným zakazovalo navštěvovat poutě, jarmarky a podobná veřejná místa. 72 Pověry o shlédnutí patřily k nejrozšířenějším a není divu, když v některých místech ještě ve dvacátých letech dvacátého století byli u nás lékaři, kteří uznávali vliv shlédnutí na novorozence, v pozitivním i negativním smyslu. 73 Jednotlivé případy se pak mezi lidmi rychle šířily a v různých variantách vyprávěly v širokém okolí. Věřilo se, že nenadálé spatření zajíce mělo zapříčinit u novorozence zaječí pysk, pohled na ropuchu žabí kůži na hlavě, na zabitého jelena chlupatou ruku apod. Těhotné, která byla u líhnutí prasátek, se mělo narodit dítě se sviňským rypákem. V případech, kdy se nastávající matka nevyhnula takovým situacím či pohledům, nebo se něčeho znenadání lekla, měla rychle vložit prsty pravé ruky za pás sukně. Na Luhačovickém Zálesí zase musela po západu slunce třikrát nakouřit část toho, čeho se T hotenstv 37

39 Detail dřevorytu z pravdivé zprávy o nezdárném porodu dvou děvčátek, srostlých hlavami, ve vsi Slotov u Jaroměře od kněze Jiřího Tesáka Mošovského (1608) polekala (vlasy z muže, chlupy ze psa atp.) a vypít tři hrnky vařeného lekafca (kolenatec lékařský). Jiným obranným prostředkem, odvozeným z lidového léčitelství, bylo rychlé napití se čerstvé vody a vymočení. Často docházelo ke shlédnutí z neukojené chutě na nějaké jídlo: odtud podle lidové víry pocházejí skvrny ve tvaru malin, jahod či jiného ovoce na těle novorozenců. Na Luhačovicku se vyprávělo, že těhotná žena, která byla platit na úřadě daně, dostala neukojitelnou chu na peníze a prosila, aby jí jeden dali. Hned ho shltla a chtěla další. Úředník ji vyhnal a ona, když šla se schodů, potratila. Byla to dvojčata, z nichž jedno mělo f pyskách ten penís. Jinou ženu popadla u zahradníka velká chu na třešně, ale styděla se o ně požádat. Po příchodu rovněž potratila a dítě mělo na horním rtu dva jejich otisky. 74 Na magickém principu podobnosti spočívaly úkony, mající za cíl naplnit přání mít dítě s určitým vzhledem a žádoucími povahovými vlastnostmi. Některé z nich se konaly již při svatebním obřadu. Tak např. na Rožnovsku měla nevěsta při prvním příchodu na dvůr svého muže pohlédnout na oblohu (nebo po příchodu do domu do komína v kuchyni), aby měla modrooké (černooké) dítě. Na Uherskobrodsku jedli ženich s nevěstou při svatební hostině z jednoho hrnku mléko se snědým vdolkem, aby jejich děti byly bílé a měly černé oči. 75 Pevně zakořeněná byla víra ve shlédnutí se v pěkném, hezkém člověku. Již staří Řekové si stavěli v ložnicích sochy krásných lidí, aby jejich ženy rodily pěkné děti. Lékař Josef Čižmář vzpomínal, jak v r. l892 v kterési slovácké osadě navštěvovala jistá paní pod různými záminkami často bratra jednoho lékaře. Teprve později se mu svěřila, že tím chtěla docílit, aby se jí narodilo tak zdravé a červené dítě, jak je on. 76 Nehezké ženy si zavěšovaly proti lůžku obrázky pěkného dítěte, např. Jezulátka. 38 Narozen, kłtiny a estined l

40 Z nařízení a zákazů, doporučovaných těhotným ženám, je zřejmá víra v naprosté propojení člověka s prostředím a přesvědčení o zpětné vazbě činů a důsledků, které vyvolávají. Např. na Hostýnsku se věřilo, že překročí-li těhotná moč zhřebené kobyly, bude rok nosit dítě, a pomoci si může jen tehdy, dá-li kobyle ze svého klína nažrat sena. Na Slovácku se ženě, která pila víno, mělo narodit dítě s velkýma očima, nesměla lézt do pece ani vyzout někoho z bot. Na Horácku bylo těhotné zakázáno umývat někomu nohy nebo cídit boty, aby dítěti nepáchlo z úst, a nosit chleba v zástěře, aby dítě netrpělo průjmy. Některé zákazy byly obecně rozšířené např. zákaz umývání oken a líčení chalupy (aby se ženě nenarodilo chlupaté dítě), věšení prádla (dítě by rostlo vysoko do nebe), návštěva mrtvého a hřbitova (dítě by bylo slabé, bledé a brzo by umřelo). Těhotná neměla nic ukradnout, jinak by i dítě kradlo, nesměla se dívat na měsíc, nebo by bylo náměsíčné atp. Věřilo se, že když často klopýtá, dítě jí brzo umře, odkopne-li něco nohama z cesty, bude mít dítě omotánu šňůru kolem krčku a žena bude obtížně rodit. Těžký porod mělo způsobit kopnutí psa nebo kočky. Pupečník se měl omotat kolem krku dítěte také tehdy, když těhotná podlézala šňůru na prádlo. Když nosila na břiše horké hrnce, hrozilo jí přirostlé lůžko a jediný způsob, jak tomu zabránit, bylo vytírání podlahy. 77 Mnohá nařízení se týkala výživy. Budoucí matce se doporučovalo vyhýbat se tvarůžkům, aby neměla vokesany děcko (na Brněnsku), nesměla jíst ryby, aby dítě brzy mluvilo a v den sv. Jana Křtitele jahody, aby nebylo mlsné. Na Valašsku nejedly těhotné ženy chléb, aby dítěti nenarostla velká hlava, nevečeřely, aby nebylo příliš velké, a popíjely kořalku, aby bylo pěkné a bílé. Ve svém specifickém postavení se těhotné ženy těšily i některým výsadám. Zejména co se týká stravy, požívaly zcela zvláštní a v lidovém prostředí mimořádná privilegia: nesmělo se jim odepřít žádné jídlo, na které dostaly chu. Zkušený hlídač nebo hospodář proto nikdy neokřikoval těhotnou ženu, která potají trhala ovoce. Jak říkali na Valašsku, příde-li taková ženská do stavení, tož jí lidé hupkem nesú, co je na očách, lebo by sa do toho mohla zhlédnút 78 Výjimečnost situace u nás dokládá skutečnost, že v době rybolovu se pro těhotnou mohla ulovit ryba a jestliže se jí zachtělo, mohla si utrhnout ovoce nebo hrozen, a to dokonce i v době zrání, kdy bývaly vinohrady uzavřeny a odcizení jejich plodů se stíhalo přísnými tresty. Taková privilegia těhotných byla dokonce zakotvena v horenských právech. 79 Všechno to, co vytvářelo dvojakost můj a cizí, přestávalo v čase těhotenství platit. Stabilita prostorů života společenství v tomto čase měla být otevřená potřebám zrození. T hotenstv 39

41 Výsadní postavení měly těhotné ženy také v právním ohledu již ve starověku nemohly být popotahovány k soudu, dokud neslehly. K odložení soudního líčení se ženou dokonce stačilo jen podezření, že by mohla být těhotná. Také náš hrdelní řád nedopouštěl útrpně se dotazovat těhotné ženy a vydávat ji na trápení. Nebyla nucena ani přísahat, nebo se jí věřilo, když jsouci obtížena životem těžkým vydala svědectví nebo svědomí. Stojí ovšem za zmínku, že se našly ženy, které této situace využily. V rakovnickém archivu je dochován zápis ze l6. století o tulačce, která, aby se zbavila skřipce a žebříku, na klam stavěla se být stavu požehnaného při němž byl,pytlík s krupicí prostředkem lestným 80 Vyčlenění těhotné z platných norem každodennosti umocňovalo její plnou odpovědnost za nový život, nebo právě na ní spočívala vina za narození tělesně či duševně postiženého nebo mrtvého dítěte. Tento názor se ujal pod dojmem církevních kázání již od středověku. Podle slov kazatele Zámrského zlým rodičům se tak děje pro hříchy jejich nu a bohabojným manželům naděluje se ohava na dětech pro povzbuzení k horlivější pobožnosti. K podpoře takovýchto tvrzení kolovaly v lidových kalendářích různé zaručené příběhy. Některé z nich mají i společenský rozměr, nebo narození postiženého dítěte v nich předznamenává nějakou pohromu. Sám Zámrský sděloval věřícím, jak Bůh oznámil Brandeburské zemi trest: Narodilo se dítě v postavě jako by houni aneb pláš vojácký na sobě mělo: brzo potom vojna také byla; a léta P v Plavně dítě se narodilo bez hřbetu, na hlavě velikou špičatou hlízu mající a okolo toho obtočený turecký klobouk. Před 40 lety v zemi Franků narodilo se dítě, kteréž mělo nůže ve svém těle, po té hned brzo hrozná válka mezi císařem Karlem a knížaty německými vznikla. 81 V odlehlejších oblastech se ještě na počátku 20. století setkáváme s míněním, že komu se narodí mrtvé dítě, v mládí mnoho hřešil a Pán Bůh ho za to trestá. Na Luhačovicku věřili, že mrtvě narozené dítě je důsledkem namožení 40 Narozen, kłtiny a estined l

42 a lítosti matky, ale také, že to může být i z čárů nebo zasloužené kletby, dyž vdova lebo siroty na vjeky proklnú človjeka, kerý ich okradl, alebo ich nejakú ciganú okmínil. 82 Přiletí čáp, nebo vrána? Sexualita patřila v lidové tradici k nejzastřenějším tématům zrození. Na dotazy dětí, jak přicházejí na svět, se nejčastěji odpovídalo, že je přináší čáp (ve Slezsku bocan, bočan) nebo vrána: Letěl čáp okolo Nanynky: abys už chystala peřinky; peřinky chystala a plínky, jako ty někerý panenky. 83 Když vrány létaly, děti za nimi volaly: Vrano, vrano, k nám, máme plinky a kolibky, zlaté poviján! Přivolávaly je i jinými říkadly: Pole, vráno k nám, budem kolébat! Vrána letí, nemá dětí, my je máme, neprodáme. Pánbíčkovi do hrobečku zdarma dáme. Také se dětem říkalo, že je babka loví na potoce, v rybníku či ve studánce (na východní Moravě). Někde je měla přinášet velká voda, ze které je babka chytala hráběmi (na Uherskohradiš sku a Valašsku) nebo sítěmi (v Čechách okolo Peček a Jilemnice). Podle jiného podání pocházejí děti z lučin a polí. V Čechách se vypravovalo, že skáčí po louce jako žáby nebo se potulují po lese a čekají, až je vrány nebo lišky odnesou. Na severní Moravě (na Kopřivnicku) vyprávěly matky dětem, že si dítě před svým narozením hrálo v rajských zahradách plných květů a motýlů a že chlapce přináší na svět čáp a dívky vrána. Proto děti přivolávaly vránu tím, že potají kladly za okno cukr: na čápa si netroufaly, nebo ten se zdržoval daleko na oderských loukách a děti ho ještě vůbec neviděly. 84 Příznačné je rozdělení rolí čápovi, který jako vznešený svědek cizích krajů nosil hochy, sypali za okno modrý cukr nebo mák, zatímco šedivou a všední vránu, přinášející děvčátka, lákali na zrní. Ve východních Čechách, když bylo doma té ženské drobotiny již moc, hrozil otec, že vránu zastřelí. Pro děti se tu chodilo na jarmark do Města (Heřmanova Městce), do Dřevíkova nebo na svatopolskou pou do Přelouče, odkud je přinášel čáp, vrána nebo babička. 85 Někde dětem říkali, že dě átko dostali od andělíčka a v pozdější době, že je maminka koupí nebo vybere v porodnici. Čáp, popřípadě vrána a porodní babičky jako nositelé dětí se vyskytují všeobecně na celém našem území. V oblastech jižních T hotenstv 41

43 a západních Čech, sousedících s Německem, vystupovaly v této roli i jiná zvířata či bytosti v Českém lese (ale také na Příbramsku) liška (v Braniborsku sova), v Krušnohoří vodník (ve Vorarlberku Mikuláš). V představách o místě původu dětí nacházíme starší vrstvy mytického myšlení a nazírání na svět vedle vody, lučin, kytek a stromů (hrušeň) se objevují skalní rozsedliny, kamení, lomy, sklepy, jámy a podobná místa. Před menšími dětmi rodiče obvykle příchod sourozence do poslední chvíle skrývali. Např. na Vizovicku a v oblasti Luhačovického Zálesí bývalo zvykem, že muž své těhotné ženě koupil nový, široký fěrtoch, aby prý zvláště děti nepozorovaly stav matky. Na Podblanicku a Voticku se však snadno poznalo, že dům obletuje vrána, nebo někteří muži přestávali šest až osm týdnů před porodem ve světnici kouřit a fajfku pověsili na okno, kde visela až do konce šestinedělí. 86 Mnohde si, by v dobrém, dobírali muže, jehož žena čekala přírůstek: např. na Hořicku o něm říkávali, že spí v bačkorách nebo že honí lišku. Na Luhačovicku se takovému muži smáli, že bude mět doma lokše, což pravděpodobně souviselo s nošením slepičí polévky s dlouhými nudlemi (lokšemi) do kouta, jak uvedeme později. Podobně se na Kloboucku posmívali sourozencům novorozeněte, že mají lukšu na bradě. Nastávajícího tatíka kamarádi v hospodě popichovali, kdy se u nich budou bourat kamna a má-li nachystanou lucernu, když sypal vranám. Říkalo se, že má přijít nejprve chůva a potom pacholek i víc, nebo doká pole rodí, patří se ho hledět. A když vrána donese pacholka, nemohou se kamarádi tátovi v hospodě vysmát, že zedrál holínky a chodí v bačkorách nebo bosí. 87 Tak jako slovu těhotenství se i výrazu porod dospělí raději vyhýbali. Na Brněnsku se říkalo, že se do domu dobévá vrána nebo že se chystají chetat vrano. Když žena rodila, musely děti z domu nebo alespoň ze světnice, aby jim vrána nevyklovala oči. Také matčino ležení po porodu vysvětlovali tím, že ji poklovala nebo poštípala vrána. Narození dítěte se obvykle označovalo rčením, že do domu přiletěl čáp (vrána), čáp rozbil okno, čáp u nich zaklepal, chytili čápa, čáp jim létá okolo chalupy. Bezdětnost vyjadřovali úslovím čáp u nich nezaklepal a dobu před narozením, že dotyčný ještě létal s vranama (byl na houbách). Symbol čápa se v lidové mluvě užíval také pro označení použití ochranných prostředků při styku, např. výrokem my si čápa zajistili; my z čápa strach nemáme; zavázali jsme mu křídla apod. Ačkoliv přicházely děti našim předkům (i s přihlédnutím k výše uvedené úvaze) převážně z požehnání božího a z vůle Pámbíčkovéj, od- 42 Narozen, kłtiny a estined l

44 jakživa byla v rodinách větší radost, když se narodil hoch než děvče. Rodiče byli velmi pyšní a otec se chlubil, že se na to obul. Jiní říkali, že císař Pán má o jednoho vojáka více. Když přišlo děvče, utěšovali se většinou všude, že přišla matce pomocnice nebo chůva pro mladší sourozence: Napřet mosí byt chúva (kolébačka) a teprú vojna tuhá. (Na Luhačovském Zálesí). Když se narodilo děvče na Hlinecku, říkali, že každý šindel pláče, ale narodil-li se hoch, tu každý poskočí. 88 Na Valašsku se zase tradovalo, že když se narodí chlapec, mravenec se směje, nebo na zem padají odrobinky, které on sbírá. Narodí-li se děvče, mravenec pláče, nebo drobky mu zůstanou v klíně. 89 Nejslavněji se vítal prvorozený syn, dědic jména mýtus o jeho nadřazenosti přetrvával hluboko do 20. století. Na Vizovicku říkali otci takového dítěte rychtář, a to tak dlouho, dokud ho jiný š astný otec neshodil se stolce. U děvčete bylo slávy už méně. Otce v žertu nazývali slouhou, ptali se, jak mu práská bič a nabízeli k němu šňůrku. Na usmířenou otce se také říkávalo, že když se narodí nejprve děvče, má prý žena muže raději. Narození děvčátka mělo i nelehkou ekonomickou souvislost s každou dcerou vyvstala závažná otázka věna, a tak se zklamáním otců se jaksi počítalo. Také v měš anském prostředí byl chlapec vítán slavněji než děvče a v l6. století se jeho narození a křtění dokonce vytrubovalo z městské věže. I když se s určitou dávkou rezignace tvrdilo, že co se zaseje, to se sklidí, snažili se lidé pohlaví dítěte předem uhádnout, popřípadě i ovlivnit. Bedlivě se pozorovalo, jaké změny se dějí s obličejem a tělem těhotné ženy. Tak např. byla-li v tváři pěkná, a měla kyselé chutě nebo nadbytek slin v ústech, bolel-li ji zub a měla špičaté břicho, mohla očekávat chlapce. Přepadlá tvář a žluté skvrny zvěstovaly děvče, o kterém se věřilo, že pobírá všechnu krásu (tento názor se traduje dodnes), někde však podle těchto příznaků usuzovali právě naopak. Jinde věřili, že když v těhotenství bolí ženu zuby, bude to děvče, a když pálí žáha, bude mít syna, nebo když ženu bolí stolička, bude to holčička, bolí-li špičáky nebo řezáky, přijde chlapeček. Obecně se mělo za to, že děvčátko matku hodně kope. Když žena snědla srostlé ovoce (např. švestky), mohla mít dvojčata (dvíčata). Při předvídání pohlaví se uplatňovala i magie prvního když rodička potkala po cestě na úvod jako první člověka mužského pohlaví, měl být její příští dítě syn, potkala-li ženu, měla to být dcerka. Význam se připisoval i prvnímu slovu předchozího dítěte. Ve Slezsku, když začalo mluvit, rodiče pozorovali, vysloví-li napřed tata, pak se narodí hoch, mama přivolávala sestřičku. T hotenstv 43

45 Na pohlaví dítěte se pamatovalo také již při svatebním obřadu. Dal- -li se nevěstě tajně do nových střevíců nebo do postele jetelový pětilístek, měla mít jako prvního chlapce. Z jiných praktik pro předurčování pohlaví je zřejmé uplatnění magie nápodoby obecně rozšířené bylo kladení nejrůznějších předmětů pod manželskou postel: kladivo předurčovalo narození syna, zatímco početí dívky měl přivodit svazek konopí, vložený pod prostěradlo, trávní plachta, přeslice či hřeben pod postelí. Tradovalo se také, že když spí muž se ženou v opasku, obuje si vysoké boty či položí klobouk na stůl, počne žena chlapce. Aby měli dítě mužského pohlaví, nechávali si někteří v posteli poválet hocha. Těhotná žena měla co nejčastěji pojídat skrojek chleba, aby dostala chasníka. Když si ukrojila v cizím domě krajíc měla mít hocha, když skývu děvče. K početí dívky měl muž ženě darovat panenku, chtěl-li hocha, měl jíst hodně brambor. Žena, která chtěla syna, se měla často dívat na mužovu fotografii. Důležité byly také měsíční fáze dodnes se věří, že děvče má být počato začátkem měsíce a hoch na jeho konci. Obecně se mělo za to, že k plození dítěte jsou příznivější sudé měsíce. Přání ovlivnit pohlaví dítěte začala využívat od osmdesátých let 19. století také reklama. Až do počátku 20. století se pravidelně objevoval ve všech denících inzerát tohoto znění: Ještě zde nebylo! Rodinám majícím děvčata a které též hochy míti si přejí, nabízí se v těchto věcech obeznalý muž, který již více stům rodin poradil. K doptání v Praze, Široká č.17, v přízemí od jedné do tří odpoledne. Pouze na honorovaná psaní béře se ohled. František Macák. Ve své praxi se dotyčný řídil velikostí měsíce a často uděloval kuriózní rady, např.: chlapeček se určitě narodí, je-li počat za úplňku za hřbitovní zdí. 44 Narozen, kłtiny a estined l

46 Těžká hodinka Kamna se nám bourají O ženě, která slehla, se říkalo, že přišla do koutu, do polohu, do nedělí. Starším výrazem bylo, že se žena chystá (přišla) do postele, rozvalila se nebo že se v domě svalil komín. Varianty těchto slovních obratů se používaly spíše v českých oblastech, např. žena se mi bourá (na Kolínsku), kamna se nám bourají (na Plzeňsku), kamna se rozbourala (Šumava). Také v pražské hantýrce znamenalo bourat kachle nebo rozbořit se rodit. Starším vyjádřením pro slehnutí bylo vyležet koho udělám kmotrem, až žena s dítětem vyleží. Také se říkalo, že na ženu přišla těžká hodinka, (chystá k těžké hodince), čeká se každou hodinu apod. Na východní Moravě oznamovali, že šla do Říma či za plachtu, popř. súseda už vychodila. Na Hané, když se žena opozdila s porodem, pravili maměnka přechodili. Přenášení plodu i příliš dlouhý a těžký porod ohrožovaly matku i dítě a tak k jeho uspíšení a usnadnění se používaly nejrůznější prostředky. Vedle empiricky odpozorovaných, tradicí ověřených postupů (napařování, podkuřování, teplá koupel, pití odvaru z různých bylin, hnětení křížových kostí, natřásání rodičky) to byly prostředky, obsahující prastaré magické praktiky. Někdy šlo však i o úkony ne zrovna vhodné, jako pití většího množství kořalky nebo čichání k smrdutým věcem, např. k páleným vlasům. Podkuřování a napařování patřily k nejstarším způsobům napomáhání k porodu, v nichž lze nepochybně spatřovat pozůstatek někdejší víry v očiš ující a ochrannou moc ohně, kouře a vody. Na sympatetickém principu bylo založeno rozvazování všech uzlů a tkanic na oděvu rodičky, rozplétání vlasů a otvírání zámků u všech dveří a skříní v domě. Ochranný význam mělo kladení ostrých, železných předmětů pod lože rodičky kladiva, nůžek a především sekery, která sehrávala důležitou úlohu i při dalších magických úkonech, spojených s narozením (možná i proto, že představovala nejstarší obranný nástroj). Penitenciály i jiné církevní spisy svědčí o snaze vymýtit tyto obyčeje nebo jim alespoň vtisknout křes anský význam, což se v některých T kæ hodinka 45

47 případech podařilo a ty pak přežívaly v dalších staletích. Příkladem magické praktiky pohanského původu, později propojené s křes anským obsahem, jsou porodní opasky. Souvisely s různými talismany a amulety s tajemnými značkami a symboly, nalezenými archeology v hrobových inventářích, jimž byla od pradávna přičítána ochranná moc. V podobě pásků, stužek či nití (tzv. návazy, navazadla) si je lidé vázali a ovinovali kolem těla, aby se chránili před nemocemi či smrtí. 90 Uplatnění pásků a úvazů v porodnictví dokládají záznamy staročeských lékařských rukopisů: Péro supové když bude uvázáno k levej noze tej ženě, kteráž jest s těžkým životem, lehce dietě porodí; ale jakž by dietě rychle vyšlo, ihned to péro odviež, a ženě střeva nevylezú. 91 Lze je doložit i v lidové praxi pozdějších staletí. Např. v západních Čechách všívali rodičce do pásku sukně Tobiášovo požehnání potištěný proužek papíru, sloužící jako ochranný amulet, škapulíř. Na Chebsku, kde před slehnutím upevňovali na koutní plachtu takové amulety s křížky, pergamenové lístky s písmeny, kostní třísky, malá semínka a posvěcené byliny, ovazovali rodičce kolem pasu pásku s Délkou Panny Marie. 92 Na Vsetínsku si při obzvláště těžkém porodu vyžádali od kněze štolu a tou rodičku opásali. 93 Psychologové i dnes dosvědčí, jak účinná je víra ve schopnost určitých předmětů napomáhat člověku při překonávání bolesti. Všeobecně rozšířené bylo zavěšování svatých obrázků nad lože rodiček, Titulní list a první strana z knížky 7 zámků pro š astný porod a proti posedlosti áblem 46 Narozen, kłtiny a estined l

48 zejména obrazu P. Marie, u křes anských národů považované za nejmocnější ochránkyni rodiček. Vedle ní se však také vzývala sv. Anna nebo Markéta. Víru v magickou moc slova dosvědčuje kladení modlitebních knížek pod polštář. Oblíbená byla zvláště kniha 7 zámků pro š astný porod a proti posedlosti áblem. Podle svědectví porodních babiček dávali tuto modlitbu rodičkám pod hlavu v Borovnici na Podblanicku ještě na konci 19. století. Na Tišnovsku zase kladli rodičce pod polštář bylinu svízel, která byla podle legendy v seně chléva, kde se narodil Kristus. 94 Křes anské modlitby se při porodu přidávaly k zaříkávání: rodičce udělala babka kříž na čelo, třikrát obešla postel a říkala: Já bába po Bohu, co mohu, pomohu, co nemohu, ponechám Pánu Bohu. Příkladem propojení tradiční magie s křes anstvím je víra, že žena bude mít lehký porod, když na Velký pátek překročí potok. Také dávali rodičce napít svěcené vody nebo vody, v níž rozmíchali utlučené vaječné skořápky. Vedle těchto úkonů se těhotným ženám doporučovala rozumná fyzická zátěž, často nezbytná pro chod domácnosti. Na Podblanicku se říkávalo: Žena, než začne rodit, má obílit světnici, upéci chléb a vyprat. Tvrdý život žen v chudších, zvláště horských oblastech se projevil i v těžších podmínkách při porodu. Např. v Rusavě na Valašsku musela chudobná robka, i když byla těhotná, dělat až do poslední chvíle všechno, mosela do hor nekerá v horách to ztratila (tj. porodila), Vyobrazení porodu vsedě podle Velislavovy bible (polovina 14. století) T kæ hodinka 47

49 Porodní stolice z 16. století třeba na malinách Nekeréj to tam aji hne okúpalo; dalo sa do déšča a okúpalo hne di a. Jedna nesla nošu s malinami až do Prusenovic (přes l2 km cesty). Maliny prodala, a cestú, dyž sa vracala, di a přišlo na svět. Vzala di a do klína, nošu na záda, přišla do Hlinska, tam ju ženy opatřily. Di ati uvázaly pupeční šňůru, matce navařily zasmažené polévky. Muž ju už drahoval (šel po stopách). Ona krvácala, on šel po tých krvavých stopách až do chalupy, kde ju ženy opatřily 95 K porodu volali porodní babičku, lékaře jen v nejnutnějších případech. Starší prameny potvrzují porod v sedící poloze v speciální porodní stolici, doložený již ve Velislavově bibli ze 14. století. V záznamech z 19. a 20. století se pak většinou uvádí, že rodící ženu položili na rovinu, hlavu podložili tak, aby si bradou stlačila krk a nevytlačila si vole. V těžších případech jí podložili kříž polštářem, pytlem či hadry. 96 Jako příklad uve me průběh porodu podle vzpomínek báby Františky Čéškové, působící v okolí Rusavy od roku Před porodem ženě uvařila zeliny: mateřídoušku, koní na, slunečko, patáčky, kozí bradu i kvačku (tuřín), také senové stěřiny (drobné zbytky sena), žitné otruby vše se vylilo do škopku a nad tím se žena napařovala. Potom si do něj sedla. To se dělalo dva až tři dny, někdy i týden. Bolesti se u rodičky neměly tišit, naopak se búři, aby porod pokračoval. Dyž ty bolesti ochabovaly, mosely sa zas búři, a to sa dávaly skořicové kapky, ty byly od dochtora povolené. Při těžším porodu pomáhala babka sama. Utlúklo sa pár zrnek sporýšu (námele, chybný název pro námel, žitné zrůdy v klase), vysypalo se to na užicu (lžici), vlélo na to gořalky, a tož to zrovna spolkla. Potem přišlo už to tlačení věčí (větší) a di a sa vytlačilo. Dyž nebylo sporýšu, uvařil sa černobýl Po příchodu na svět bylo prvním úkolem babky uvázat pupeční šňůru. K okoupání dítěte si sama donesla z komory necky, které často teprve musela umýt od těsta. V tých knížkách o porodu, co dochtoři píšú a keré sem čtnúla, je to, víte, dycky vypisované enem o tých bohatých a bohatších, gde je všecko po ruce, prádlo, jídlo, posluha, dochtoři. O téj chudobě u nás neví žádný nic, nepíše žádný nic. Dítě se v neckách okoupalo, zavinulo do hadru, třeba utrhnutého z tlusté chlapské konopné košile nebo ze staré 48 Narozen, kłtiny a estined l

50 Žena po porodu a kojná. Dřevořez z titulní strany Knihy lékařství mnohých v stavu manželském potřebných, vydané v Olomouci v roce 1609 sukně. Děvče se mělo vykoupat v míse, co se z ní jídávalo, aby se líbilo, až vyroste. U chlapců se nedělalo nic, nebo se říkalo: chlapec je vzácný hne, dyž sa narodí; cérka, až má dvacet roků. A sná aji trochu spíš. Potom se dítě zavinulo do peřinky ne do prachové, kolikrát byla i ze špenků nebo z kuřího starého nadrhnutého peří. Matce se zatím dalo kořalky ze stoklásků (tj. divokého kerblíku) a uvařily se zeliny: kočičí dunda, rojovník, balšánek, ajbiš, matková zelina. Potom se matka očistila, podložil se pod ni suchý měch (pytel), když nebylo nic lepšího po ruce. Kolem břicha se stáhla nějakou šatkou nebo plachtou a nechala se v tichu ležet. Přikázalo se jí, aby nespala alespoň tři hodiny, zvláš když při ní nikdo nebyl, protože by mohla vykrvácet. Když bylo dítě v pořádku, dalo se matce obtúli (políbit), a když byl otec doma, také jemu. Ale nekerý se stydí, nechce ho obtúlit a praví, že až mu bude rok. Pak se děcku dala cukrová voda a uložilo se vedle matky. Když přišla dvojčata, strhl se obyčejně velký rámus. Všeci se dali do křiku a do plača, jak že to uživí. Žádný to nechtěl políbit, ani matka, ani tatík. Ale byly i výjimky. Stalo se, že chudobní dostali dvojčata, i když už bylo dětí moc. A přece to přijali s láskou. Šak sem byla při tem:,co je platné, dě átka! pravil tata a bral jich na ruky, jedno po druhém.,po te sem! Dyž už ste na světě, mosím vás mět rád. Vy za to nemožete. 97 Po porodu bylo povinností porodní báby prohlédnout placentu, (plodové lůžko lidově postýlka, koláč, na Valašsku ložisko, ložíčko), je-li celá. K jejímu vypuzení se používalo různých prostředků. Někde radili ženě silně kašlat nebo foukat do láhve, jinde si ji muž posadil na T kæ hodinka 49

51 kolena a natřásal ji. Často dávali pít odvar slézu, teplou pálenku, černobýl, vařený v červeném víně aj. Placenta, zvláště od prvorodičky, byla již ve starověku považována za léčivý prostředek, např. proti bradavicím a lupénce. U nás ještě na konci l9. století bylo běžné potírat jí mateřská znamení na těle novorozence, aby zbělela, a ženy a dívky ji používaly jako krášlícího prostředku. Práškem z placenty léčili lišej, psotník, padoucnici a tanec sv. Víta. Zakopávala se do hnoje či na zahradu pod stromy, aby dobře rodily, nebo se spálila (zabalená do bílé pleny), což mělo chránit dům před neštěstím. Na dítě měla placenta účinkovat i jinak: když se zakopala ke stromu s červenými jablky, mělo mít červená líčka, a jestliže ji dali pod okraj střechy, drželo se doma. Od lůžka se musela oddělit pupeční šňůra. Tento akt se ve starších dobách prováděl obřadním způsobem, nebo symbolizoval přerušení posledního kontaktu dítěte s matčiným tělem a jeho vstup do nového života. U přírodních národů rozlišovali dokonce odříznutí šňůry u chlapce a děvčete, a to přes nástroje, vyhrazené pro činnost odlišného pohlaví. 98 Zmínky o obřadním zacházení s lůžkem a pupeční šňůrou nacházíme u mimoevropských etnik a u různých národů Evropy včetně Slovanů. 99 U Bělorusů zakopávala babka lůžko pod podlahou koupelny a přitom se klaněla s rukama na zádech do všech světových stran. V Rusku lůžko pečlivě zabalili, posypali hlínou a ve zvláštní nádobě zakopali na zahradě, aby dítě těžce neonemocnělo. Při tomto aktu babka zaříkávala zlé duchy. Starogermánského původu bylo zakopávání lůžka a pupeční šňůry pod práh, aby do domu nevnikli zlí duchové. Také u nás se věřilo, že pupeční šňůra chrání před uřknutím a že člověka, který ji nosí stále při sobě, činí bohatým a chytrým. Nakládalo se s ní podobně jako s lůžkem a podle lidové tradice měla nejen léčivé účinky, ale přinášela štěstí. Na Poděbradsku pupíček uschovala matka děvčeti do vdavek a při svatbě jej hodila nepozorovaně ženichu do kapsy potom nic na světě nemělo novomanžele rozvést. Hochův pupíček se zastrčil někde na hřbitově, aby se chlapec dobře učil. Kde bylo více dětí, pupíček se spaloval, aby děti zůstaly celý život při sobě. Rozšířená byla také pověra, že když se kousek usušeného lůžka a pupeční šňůry, rozemleté na prášek, smíchal se solí, kterou měla svobodná matka při sobě u porodu v sáčku na krku, a dal vypít s tekutinou otci dítěte, ten pak neměl chodit s jinou a měl mít dítě rád. Podle jiných mělo šestileté dítě přehodit pupečník přes hlavu, aby mělo rovné zuby; když se po odpadnutí třikrát otočil kolem hlavy, dítě mělo být chytré; pověsil-li se jeho zbytek na strom, dosáhlo dítě v dospělosti vysokých hodností. 50 Narozen, kłtiny a estined l

52 Bezprostředně po porodu bylo třeba provést i další úkony, z nichž mnohé měly zcela iracionální a často i nehygienický charakter. Obecně rozšířený byl např. zvyk porodní babky ihned dýchnout dítěti do úst, aby brzo mluvilo. Obvyklé bylo také odstraňování zoubků, s nimiž přišel novorozenec na svět: děvčeti s jedním zubem strčila porodní bába mezi dásně kolík nebo mu ho zatlačila dřívkem, aby se nestalo můrou, dva zoubky vylámala, aby se nestalo čarodějnicí. Na Podblanicku byla novorozeňátka běžně zasypávána prachem, oškrabaným ze zpuchřelých trámů, 100 na Skutečsku dávali dě átku na hlavičku klůcky namočené v kořalce, aby se kosti lépe sesadily. 101 Osudovost zrození V okamžiku porodu jako by existovalo spojení lidského rozměru s božským: zázrak nového života otvíral pohled na vše osudové a mimořádné, a proto byly čas a okolnosti, provázející narození, zvláště důležité pro budoucí život dítěte. Z antiky známe víru v božstva porodu, uctívaná procesími žen s věnci a pochodněmi. Od Egyp anů a Babyloňanů byla pravděpodobně převzata víra ve vztah mezi člověkem a hvězdami a tedy mezi člověkem a Bohem. S křes anstvím se rozšířil názor, že s narozením člověka vychází hvězda, která ho provází životem. Září tím jasněji, čím významnější je dotyčný člověk, a padá, když zemře. Literatura a prameny podávají mnohá svědectví o existenci představy, že každý jedinec má již při svém narození předem určený průběh života, den a hodinu smrti. Dlouho přežíval kult bytostí manistického původu, ztělesňujících osudovost, které po porodu přicházely k novorozeněti předurčovat jeho budoucnost. U starých Keltů a Germánů to byla trojice žen, které pomáhaly i při porodu. Také u Slovanů byla kdysi víra v osudové bytosti obecná. 102 Podle Niederleho se do slovanské mytologie mohly dostat i antickými, nordickými či jinými vlivy (srovnej řecké Moiry, římské Parky, nordické Norny). Starý původ tohoto kultu u Slovanů dosvědčují východoslovanské prameny, zejména spisy ruské pravoslavné církve, podle kterých se v 9.-l3. století objevují zprávy o bytostech, zvaných Rožanice (Rožděnice), k nimž se lidé modlili, obětovali jim kaši s medem, sýr, chléb, nápoje a také první dětské vlasy, aby dítěti vyřkly příznivý osud. Rovněž materiály z jiných území opravňují předpokládat, že vládkyněmi nad osudem narozeného dítěte byly ženské bytosti, jejichž kult spadá mezi mateřské kulty z dávné matriarchální doby. Např. v Srbsku to byly Sjudenice, v Slovinsku Sojenice, v Bulharsku Narečnici nebo Urisnici a v českých zemích Sudičky, T kæ hodinka 51

53 Sudice, Rodičky nebo Věštice. 103 Za nejstarší údaj, vztahující se ke kultu bytostí, ztělesňujících vědomí předurčenosti, determinismu lidského údělu, lze z našeho území považovat zmínku v Hájkově kronice, podle které za knížete Břetislava některé báby měly obyčej děti nad oheň na rukou pozdvihujíce duchům obětovati prosíce, aby do smrti nápomocny byly dětem. 104 Z poloviny 15. století pochází svědectví o tom, že přestože stará pohanská víra v lidu již vymizela, stále se věří v domácí skřítky a démony, jež proměňují děti v bytosti sobě podobné. Především však vládne víra v Sudičky, které určují dopředu nezaměnitelný lidský osud; ta je nejhlouběji zakořeněna. 105 Obecně rozšířená byla představa Sudiček jako bílých panen éterické vysoké postavy, nebo jako přívětivých babiček, oděných v dlouhý a neprůhledný šat, zahalených bílou plachetkou, zdobených šperkem atp. Při určování osudu měly držet v rukou svíce, které při vyřknutí výroku zhasly. Sudičky bývaly jen zřídkakdy vidět, a kdo je spatřil, ochrnul hrůzou a nehnul se z místa. Většinou to nebyl domácí člověk, ale nějaký příchozí nebo žebrák. Tato pověra byla známá u všech Slovanů. Sudičky se měly zjevovat obvykle o půlnoci v den narození dítěte. V Čechách věřili, že zatímco vezmou nemluvně a určují mu osud, sešlou na šestinedělku hluboký spánek. Jinde byli přesvědčeni, že se Sudičky nad kolébkou sklánějí, nebo kolem ní tancují, že nevcházejí do světnice, ale zůstávají pod okny, nebo že usedají na střechu kolem komínu, a osud dítěti určují podle hvězd. Výroky Sudiček se vztahovaly Sudičky se svícemi věští dítěti budoucnost 52 Narozen, kłtiny a estined l

54 především na tři základní okruhy života: na počet let, jak dlouho bude dítě živo, na to, jaký bude jeho stav (bude-li chudé nebo bohaté), a jakou smrtí sejde ze světa (proto bývala třetí Sudička ztotožňována s kmotřičkou Smrtí). Tato sudba má obdobu v staroarabské víře v osud, podle které jsou čtyři věci v životě každého jedince rozhodnuty předem: jeho pohlaví, zda prožije š astný nebo bídný život, zda bude nebo nebude hladovět a jak dlouho bude žít. Oblíbená byla fatální představa, že Sudičky osud člověka předou, přičemž ni znamenala délku lidského života. Např. v Čechách se tvrdilo, že Sudičky uplétají člověku zlatou šňůrkou osud a když život končí, nejstarší Sudička ji přestřihne. Za předivo Sudiček bylo také považováno babí léto, na podzim poletující na lukách. Věřilo se, že Sudice je možno si naklonit k příznivým výrokům dary a obětmi. Ještě z devadesátých let l9. století máme z českého území zprávy o tom, že první noc po narození dítěte se pro ně prostíral stůl. Např. na Hořovicku a Strakonicku chystali chléb, sůl a nůž, aby Sudičky mohly pěkně v klidu a spokojenosti určit dítěti dobrý osud. Aby se jim zavděčili, nechávali pro ně po křtinách zbytky jídel na stole a ve světnici kolovrat a nůžky, nebo tak prý měly určit dítěti příznivější osud. Věřilo se, že nehlídané dítě mohou vyměnit, a to zvláště tehdy, nenajdou-li vše potřebné, nachystané k jeho koupeli. Sudbě, kterou vyřkly, nemohl nikdo ujít. Představy o Sudičkách se uchovaly ve folklórních podáních, zvláště v pohádkách, kde vystupují ponejvíce jako dobré kmotřičky, dítěti udělující do vínku vzácné dary. Víra v existenci nadosobní síly, předem určující běh lidského života, kterou nelze překonat, měla dávné, mytické kořeny. Přesto se v lidové tradici praktikovaly při narození dítěte obyčeje s cílem zabezpečit mu zdraví a žádoucí vlastnosti, předurčit či ovlivnit jeho budoucnost. Některé z nich zdůrazňovaly i vědomí odpovědnosti za jeho výchovu. Pravděpodobně k těm nejstarším patří obyčej, podle kterého otec hned po narození (popřípadě po křtu) dítě symbolicky udeřil, známý ve Slezsku 106, na Moravě a v Polsku, kde otec švihl dítě višňovou větvičkou s příkazem, aby se netoulalo, poslouchalo, jedlo zelí a bylo dobrým hospodářem. Bystroń považuje takové obřadní bití za součást receptivních obřadů, které měly symbolickou formou vyjádřit otcovu nadvládu nad dítětem. Připouští i spojitost tohoto obyčeje s jarním šleháním vrbovými proutky, symbolizujícím regeneraci a životodárnost, pro nedostatek srovnávacího materiálu však nedochází ke konečným závěrům o jeho původu. 107 Není pochyb o tom, že při vzniku obyčejů působila víra v magický účinek prováděné praktiky, která se v průběhu věků mohla oslabit a její T kæ hodinka 53

55 původní účel byl překryt jiným výkladem. Ve Svinařicích na Hořicku plácli novorozeně hned po zadničce, aby bylo hodné a poslušné. Zamezit bojácnosti a lekavosti dítěte měly různé hluky, jako bylo bouchání za jeho hlavou, tlučení na trnož a na stůl. Poměrně velkou skupinu obyčejů tvoří úkony, při nichž se narozené dítě pokládalo pod stůl, jenž měl v lidové tradici významnou úlohu. Z lidového podání je zřejmé, že byl místem, které bylo spojováno se supranaturální představou ochranného prostoru: kdo se pod něj schoval, na toho nemohli zlí démoni, pod stolem sídlili dobří domácí bůžkové. Někde spojovali kladení dítěte pod stůl s úctou k chlebu, který na něm ležel; většinou však měl tento akt dítěti zajistit dobré vlastnosti: aby bylo sebevědomé, mělo pamě a nebylo plačtivé, drželo se doma a netoulalo se. Rituálnost úkonu posvěcovala porodní babka různými průpovídkami. Na Moravě položila zavinuté dítě pod stůl a řekla: Ze země jsme pošli, do ní se zase navrátíme; budiž k něčemu a zlehka ho udeřila, aby bylo poslušné. 108 Podobně na Poděbradsku, kde hned po narození podala děcku lžíci routy proti psotníku a potom ho položila ještě nemyté pod stůl, aby se naučilo pokoře a poslušnosti, přičemž říkala: Budiž od ničeho k něčemu! Pán Bůh tě požehnej! 109 V okolí Cerhovic na Hořicku zase naznačila bába pohybem zahození dítěte a pak ho dala pod stůl se slovy pod stůl tě dávám, abys bylo lidem a Bohu milé. Ve Svinařicích přitom říkala: Kdo se povyšuje, bývá ponížen. 110 Na Luhačovicku dávali novorozeně pod stůl proto, aby bylo poslušné a pokorné, přičemž bába řekla třikrát: Múdrý su! 111 Jinde pravila k dítěti: Cti rodiče, miluj a poslouchej matku a otce nebo bu zbožná a trpělivá ve všem, co tě v životě potká! Křes ansky přivítala novorozence babka na Třebíčsku: pokřižovala je a slavnostně pronesla: Vítám tě na tento boží svět ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého, amen. Děvčátko balili do zástěry a pokládali pod lavici, aby bylo poslušné, nebo ho dávali pod stůl či postel, aby nebylo stydlivé. Někde kladli novorozence na práh (pak se měl brzo dostat z domu), pod postel (neměl být náročný), na zem na knihu, aby byl chytrý atp. Mlynářovo dítě dávali do vantroků (necek), aby se neutopilo. Z široké škály obyčejů uve me ještě některé další. Po narození se dítě nemělo měřit, nebo tím jako by se mu brala míra na rakvičku. Tento zákaz mohl mít hlubší souvislost míra omezuje a také zařazuje, a novorozenec ještě nemá prostor, čas a křest, které jej teprve zakotví. Také se nesmělo překročit, jinak by nerostlo. Do uší mu vložili oblázek, aby dobře slyšelo a nebylo hluché. Na Hořicku novorozence pomazali medem, aby ho lidé měli rádi, na Valašsku ho balili do kožichu, 54 Narozen, kłtiny a estined l

56 aby mělo kudrnaté vlasy. Ve Svratouchu na Hlinecku mu dali do úst chléb, aby bylo dlouho živo. Obecně rozšířené bylo přesvědčení, že narozené dítě se má zabalit do starých hadrů nebo do košilky ze starého plátna, aby bylo šetrné a lidé je měli rádi. Motivace tohoto úkonu byla kdysi pravděpodobně jiná. Použití odložených částí oděvu nebo jiných opotřebovaných věcí (křticího čepečku, třísek z rakve, hřebenu, kterým česali nebožtíka aj.) bylo příznačné i pro jiné rituálové situace a někteří badatelé je vysvětlují zvláštním místem, které tyto předměty zaujímaly na cestě mezi živým (vlastním, osvojeným) a mrtvým (cizím) světem. Mohly představovat i magické spojení obou světů. 112 Magickými úkony se zajištovalo, aby děvče mělo hodně ženichů a brzo se vdalo protažením skrz mužské nohavice nebo zavinováním do podvlékaček. 113 Chlapci zabezpečovali přízeň děvčat zabalením do ženské zástěry. Někde mazali dítě máslem, aby nebylo nikdy poraněno na těle, a na hlavu mu sypali sůl, aby bylo moudré. V křes anství sůl symbolizovala vyvolení a božskou moudrost, u starých Řeků a Římanů měla i apotropajní význam, tj. odvracela neštěstí a nezdar. V Římě posypávali solí rty osmidenním nemluvňatům, aby zahnali zlé duchy. Trochu soli přidávali do první koupele všude v Evropě. Nejdéle se udržela opatření proti uřknutí (uhranutí) dítěte, při kterém sehrávala důležitou úlohu červená barva, v lidové tradici symbolizující obnovu a ochranu života. Dítěti dávali ihned kolem ručky nebo krčku červenou pentli či korálky. 114 Čepička, ve které bylo neseno ke křtu, byla vyšita červenou barvou, jeho peřinka ovinutá červeným povijanem a na postýlce visela červená stuha. Byly zaznamenány i jiné prostředky: např. na Humpolecku po umytí a zavinutí dítě přežehnali křížem a matka ho třikrát lízla přes oči, aby ho nikdo neuřkl. 115 Zaopatřit narozené dítě proti uřknutí a úrokům patřilo k předním povinnostem porodních babiček, o kterých budeme ještě hovořit. Na Hradiš sku se měla rodička hned po porodu modlit každý den růženec ráno radostný, v poledne vítězný a večer bolestný a po modlitbě měla dítěti zastrčit růženec za povijan. Když sama nemohla, zavolali žebráky, aby se za obilí modlili za ni. Růženec za povijan dávali všude, nebo měl dítě ochránit před můrou a polednicí. Až do křtu se plínky nesměly sušit venku, kde byly vystaveny působení zlých sil. Velký význam pro životní osud dítěte a jeho povahové vlastnosti byl připisován době a okolnostem narození a také vzhledu. Když měl chlapec důlky v tvářích, měl mít (až vyroste) rád děvčata. Narodilo-li se dítě již se zoubky, na Poděbradsku věřili, že bude zázračné a rodiče se o ně nebudou muset starat, nebo se samo prokouše světem. T kæ hodinka 55

57 Na Valašsku mělo takové dítě vidět do budoucna, vědět o pokladech a všelijakém neštěstí. Jinde ale byli přesvědčeni, že dítě narozené se zubem bude zlostné, bude si kopat hrob nebo brzo zemře. Modrá žilka na nose znamenala blízkou smrt, zaječí pysk či velká hlava zvěstovaly moudrost a štěstí, jinde však hloupost a brzkou smrt, nebo mělo jít o podvržené dítě. Připomeňme, že panovalo obecné přesvědčení, že nepravidelné údy nebo ošklivá tvář jsou důsledkem toho, že matka se v požehnaném stavu v něčem zhlédla. Takový tvor ze zhlédnutí, nebo kdož ví jak nepoctivě, hříšně, možno i démonicky zplozený, je pak celý život zakrnělý, tj. tělesně i duševně méněcenný, nevzhledný, zlobný, přinášející škody a neštěstí. Jest přítěží, až vyvrhelem lidské společnosti. 116 Mnohé se usuzovalo z rukou novorozence porostlé chloupky znamenaly bohatství (dítě na rukou chlupaté bude na vepře bohaté), dlouhé prsty že bude krást. Mělo-li dítě za até pěstičky, hádali, že bude lakomé nebo alespoň šetrné, s otevřenými naopak štědré. Také podle délky vlasů a nehtů se předvídal osud. Dlouhé nehty matka musela do roka ukusovat, nebo stříháním by se mu krátil život. Dítě se silným hlasem mělo být výbojné a v životě vyniknout. Rodící žena. V pozadí se astrologové snaží z hvězd vyčíst osud dítěte. Dřevoryt z porodnické příručky J. Rueffa z roku Narozen, kłtiny a estined l

58 Za mimořádně š astné se považovalo dítě, narozené v plodové bláně (lidově oděníčku, roušce, košilce, pláštíčku). Někdy se totiž stávalo, že tato blána po porodu nepraskla a zůstala celá nebo jen v kouscích na tělíčku novorozence. Připisovala se jí kouzelná moc. 117 Když se nechala na dítěti uschnout, nerozeznala se od kůže a rostla spolu s jeho tělem. Lidé byli přesvědčeni, že pak bude neobyčejně nadané, š astné, silné a především nezranitelné neměla mu uškodit žádná rána, střelná, bodná ani sečná. Také bylo schopné předvídat budoucnost a všechno vidět, duchy i strašidla. Podobnou moc měla mít blána, vložená děcku na devět dní pod levou paži. 118 Nejlepší bylo zašít ji pod paži ještě před první koupelí, ale mělo se mu to navždy utajit. Když se blána namazala brabencovým olejem, mohlo být i neviditelné. Po smrti neshnila a zemřelý se stal zamrzlíkem (fextem), schopným se zjevovat, jak ukážeme v části o revenantech. Na druhé straně však existovalo rčení v košilce se narodil, v provázku umře, tedy bude oběšen. Košilku prý mívaly děti, narozené na Velký pátek. Dávné kořeny má usuzování na osud a povahu dítěte z astrologických jevů, jak je zřejmé z neustále se opakujících zápisů v penitenciálních řádech a synodálních usneseních. V roce l3l0 káral biskup Burchard Wormský všechny ty, kteří podle dvanácti nebeských znamení prorokují novorozeňátku povahu, osudy životní 119 Význam planet pro osud člověka se těšil značnému zájmu hlavně ve l3. a l4. století, trval až do l7. století a oživl v 18. století. Mnoho návodů, jak a kdy věštit novorozenému dítěti budoucnost, štěstí a neštěstí, obsahují staročeské rukopisy, přepisované do planetárních knih a jiných tisků, zejména kalendářů, odkud pronikaly mezi lid. O š astném člověku se říkalo, že se narodil na š astné planetě. Věřilo se, že dítě, narozené ve znamení ryb bude zdravé, ale nemluvné, narozené na váhách bude váhavé, na berana tvrdohlavé, na blížence bude mít štěstí v lásce: bude-li to hoch, bude v lásce nestálý, a děvče bude mít mít dříve křtiny než svatbu. Dítě, narozené na lva, bude silné, ale zlostné a urputné, na pannu bude hezké, ale ztratí panenství či mládenectví před svatbou. Narozené na ještěrku bude úskočné, na střelce zmužilé, ale potrhlé, na kozorožci bude rváčem, na býku bude tvrdošíjné, na vodníku se utopí nebo rádo skáče do vody, na štíru bude hašteřivé (někde neš astné). Kdo se narodí na raku, vše mu půjde nazpátek. Na střelce narozené dítě mělo být čerstvé, na skopce rádo skákat a dovádět. Obzvláště š astné mělo být dítě, narozené 29. února. Staré prvky z předkřes anských dob se v předpovědích mísily se středověkou astrologií a s křes anským náboženstvím. Víra v š astné a neš astné dny byla známa již ve starověkých kulturách: v římském T kæ hodinka 57

59 kalendáři byly za neštastné považovány dny, které následovaly bezprostředně po kalendách (l. den v měsíci), nonách (5. a 7. den), a idách (l3. a l5. den). Do roka se počítalo 43 neš astných dní, v jejich označování však bývala ve starých pramenech značná rozmanitost. Základem symboliky š astných a neš astných dnů, uváděných v lidových kalendářích, herbářích a pranostikách v l6. a l7. století, byly většinou astrologické jevy. Některé prameny však vysvětlovaly tyto dny na základě apokryfních výkladů. Rozšířený byl např. názor, že tři dny v roce jsou horší než ostatní: l. duben, kdy se narodil Jidáš, l. srpen, kdy Kain zabil Ábela (nebo kdy byli pyšní andělé zavrženi od Boha), a l. prosinec, kdy se propadla Sodoma a Gomora. Dítě, které se v ty dny narodilo, mělo do týdne zemřít, a zůstalo-li náhodou naživu, mělo skonat ohavnou nebo náhlou smrtí. 120 Záhubou pro novorozence byla Smrtná neděle a obecně rozšířený byl názor, že neš astným dnem je pátek. Dítě, Zobrazení zvěrokruhu a planet 58 Narozen, kłtiny a estined l

60 narozené v tento den, nemělo vyrůst nebo mělo brzo zemřít říkalo se v pátek brzy nazpátek. Když ho však nechali pokřtít až v neděli, předurčení se zrušilo. Avšak na Velký pátek narozené dítě se mělo stát slavným. Neděle byla většinou všude považována za š astný den dítě mělo být nedělné, tj. mělo mít v životě více klidu (podle jiných mělo být líné). Takové dítě, nedělňátko, mělo být nejen š astné, ale i čistotné, a lidé je měli mít rádi. Jako vždy však existovaly výjimky: v Chlumu na Hlinecku je považovali za nedůtklivé a hněvivé. V pramenech se setkáváme i s obyčeji, připomínajícími pohanské zacházení se sakrálními silami. V některých obcích na Hořicku věřili, že když hrozí vichřice, má dát dítě, narozené na novou, velkou neděli (tj. když je nový měsíc), Meluzině na okno mouku, nebo její rozhození zabraňuje silnému větru. V Miletíně zase věřili, že takto narozené dítě má i moc zahánět kroupy, a to slovy: Kroupy, já vás zaháním s královnou nebeskou a ona jest mi přítomna, přičemž se má modlit Zdrávas Maria. 121 Také jiné dny předznamenávaly osud dítěte, např. pondělí (mělo brzy zemřít), úterý (mělo být náchylné ke krádežím). Na Nový rok narozené dítě mělo být š astné, ale někde neš astné, nebo se oběsil Jidáš. 122 Jinde věřili, že bude náměsíčné. Dítě, narozené na Štědrý den, nemělo mít dobré zdraví, na Hod boží vánoční či velikonoční nebo na Boží tělo mělo dar Ducha svatého. Kdo se narodil na Hromnice, toho měl hrom zabít, kdo na sv. Valentýna, měl mít padoucí nemoc a brzo zemřít, kdo na sv. Prokopa, byl pokládán za neš astného, kdo na Květnou neděli, měl rozumět mluvě rostlin atd. Osud či povahu dítěte předurčovala i hodina narození. Nejš astnější bylo ráno, když se slunce opíralo do okna. Na Vizovicku takové dítě pokládali za zázračné. Dopoledne narozené dítě mělo mít lehký život, v poledne mělo být hladové (chtivé, nenajedené), po poledni čiperné, po půlnoci však si nepřineslo na svět nic dobrého a mělo mít vždy na vše dost času. Podle jiných přinášela půlnoc dítěti zlato, popůlnoční doba stříbro a ráno střepiny. Ve dne narozenému dítěti prospívalo oblékání do bílé barvy, v noci do tmavé. I posuzování vlivu doby narození na osud dítěte spočívalo na principu homeopatické magie, podle které podobné bez lidského zásahu vyvolává podobné. Vedle hodiny a dne byl důležitý také měsíc a další okolnosti narození. Dítě, narozené při novém měsíci, si mělo dlouho zachovat mládí a mělo být požehnáno více dětmi, když však při jeho narození nebylo nového ani starého měsíčka, mělo zůstat bezdětné. Dítě, narozené v květnu, mělo brzy zešedivět, v březnu mělo být T kæ hodinka 59

61 čerstvé jako zajíc ve Slezsku ho nazývali březnový kokot, marčok.na Luhačovicku mělo být takové dítě soplivé, nebo tehdy teče z bříz sladká míza. V březnu narozené dítě si s sebou přinášelo nějaké znaménko, na Valašsku se říká si poznamenaný jak březňák. Za větru narozené dítě mělo být hašteřivé, za bouře mělo mít život bouřlivý, za slunečna veselý. Když se narodilo v okamžiku, kdy vyzváněly zvony nebo ve vsi byla muzika, mělo být chromé, kdy na hřbitově kopali hrob, žilo jen krátce, když zrovna padal sníh nebo kvetly stromy, brzo šedivělo. Křes anské vlivy jsou patrné např. ve víře, že š astné je dítě, narozené před Velikonocemi a jako první pokřtěné na Bílou sobotu. 123 Podobně i v přesvědčení, že když novorozenec příliš pláče při křtu nebo úvodu, je to špatné znamení, nebo ruší posvátný úkon a boží požehnání. Předpovědní rituály při narození dítěte byly spojovány s úkony, které měly rozpoznat jeho povahu, popřípadě budoucí povolání. Do blízkosti novorozeněte se při první koupeli, po návratu ze křtu, před odchodem k církevnímu úvodu a někde až po odstavení dítěte od prsu kladly různé předměty a podle toho, po čem sáhlo (nebo alespoň očkem zašilhalo), se hádalo: peníz znamenal bohatství (někde lakotu, jinde, že z hocha bude kupec), hadřík předurčoval chudobu, kousek hlíny dělníka (ale i smrt), kniha nebo obrázek moudrost (učence), sekera či bič dobrého hospodáře, hoblík (kleště) dobrého řemeslníka, koláč velkého jedlíka, nůž řezníka, růženec zbožnost (kněžský stav), karty karban apod. Jako snahu záměrně ovlivnit (formovat) životní dráhu dítěte nebo také symbolicky stvrdit jeho budoucí povolání lze vyložit obyčej, zaznamenaný v Nové Lhotě na Horňácku. Porodní babka položila narozeného hocha na okno a volala: Živ sa horami! V Hrubé Vrbce: Žív sa horámi a ludskými stodolami! Reminiscencí tohoto obyčeje je popěvek, rozšířený na Rusavě: Dyž sa Valášek narodí, matka ho oknem vyhodí; vyhodí ven ho napřed nohami: Di se, Valášku, živi horami! 124 Určitá odevzdanost osudu odpovídala životním zkušenostem prostého člověka, opírajícím se o poznání, že poměry, do nichž se narodil, lze jen těžko změnit. Pojetí osudu narozeného dítěte jako nezvratného údělu, který se děje bez lidského přičinění, vyjadřuje i obyčej zasadit v den jeho narození strom, většinou ovocný. Růst stromu symbolizoval i růst dítěte když chřadl, mělo dítě zemřít. Na Podblanicku nazývali takový strom stromkem štěstí a sázel ho otec nebo děda dítěte. Obvykle to byla lípa, někdy však zasadili chlapci ořech a děvčeti myrtu. Na Hodonínsku sázeli jakýkoli strom, s výjimkou oskoruše (sorbus domesti), kterou má podle lidové pověry sázet jen starý člověk, jenž tak jako tak zemře. 60 Narozen, kłtiny a estined l

62 Na druhé straně je na místě uvést, že úplný fatalismus ve víře v osudovost nebyl lidovému myšlení vlastní. 125 Běh věcí byl sice dán předem, lidová víra však byla nakloněna ho zvrátit nebo alespoň oddálit rozličnými úkony. Z toho vyplývala závaznost v jejich provádění i sankce pro toho, kdo se jim nepodřídil. Množství těchto úkonů jsme zachytili již v jejich méně závazné podobě, často jen symbolizující jejich někdejší význam. A již se v tyto obyčeje a úkony věřilo či nevěřilo, přivolávaly naději v štěstí, zdraví a úspěch a dávaly tak pocit bezpečí v situaci, nad kterou měl prostý člověk jen pramálo kontroly. Báby pupkořezné, babky či hebamky Významnou součástí obřadního komplexu, spjatého s narozením, je institut babictví, který je funkční jednotou solidární služby, prostředkem obyčejové kontinuity i socio-kulturním vzorcem identity společenství. Porodní babičky byly odedávna nositelkami a udržovatelkami tradičních obyčejů spjatých s narozením. Jejich funkce vyžadovala nejen znalost vedení porodu, ale i znalost rituálů, jež měly zajistit přežití rodičky a dítěte a navíc položit základy jeho dobré budoucnosti. Babictví je jedním z dominantních činitelů při narození, proto mu budeme věnovat podrobnější pozornost. Prameny dosvědčují, že přivádění dětí na svět a veškeré dění, které s tímto aktem souviselo, bylo odjakživa doménou žen, nebo ze sociálních, náboženských a pověrečných důvodů měl porod zůstat skryt před zraky muže. 126 Jako pomocnice u porodu se od nejstarších dob uplatňovaly starší, zkušené ženy, které se vyznačovaly i schopnostmi léčit nemoci. Těmto schopnostem odpovídaly v různých jazycích i jejich názvy, např. moudrá žena ve Francii a v Holandsku nebo pomocnice v Anglii. U Němců a u Slovanů jim říkaly staré, ošklivé nebo divé ženy či prostě baby. Z německých Sudet je známo označení Bademutter,vycházející z důležitého úkonu, jakým byla první koupel novorozence, nebo Hebamme podle právního aktu, při němž zdvihaly dítě ze země a podávaly je otci. 127 U německých obyvatel na Ašsku nazývali bábu Amfrau, ve Slezsku pro ně zobecnil termín hebamka, hajbama. Starší zápisy v Čechách a na Moravě uvádějí báby babicí (babivé), pupkořezné nebo přísezné (přísažné) a také položné ženy. V Jungmannově slovníku najdeme název babicula, podle Českého jazykového atlasu dodnes rozšířený na Jablunkovsku. Později zobecnilo v lidovém prostředí (zvláště v Čechách a na západní Moravě) pojmenování babička, bába, T kæ hodinka 61

63 paní bába, zkoušená bába, někde také babice, babibába, ve zbylé části Moravy a v jižní části Slezska babka. 128 Babictví jako jedna z nejstarších ženských profesí se v průběhu historického vývoje změnilo z váženého povolání na poměrně vysoké odborné úrovni, jakým bylo např. u starých Izraelitů, v Egyptě či v dobách rozkvětu římské civilizace, na přehlíženou a nedoceňovanou profesi, především ve feudální Evropě. 129 Příčiny této skutečnosti tkví zejména v přetrvávání pověrečných mytických představ a také v prosazujícím se křes anství. Jeho ideologie, názory a předsudky po několik staletí ovlivňovaly vývoj lékařství, které bylo v té době doménou církve: lékařskou praxi ve středověku vykonávali kromě učenců (pocházejících většinou z ciziny) především klerici, kteří ji prováděli jako součást své duchovní praxe. Proti vměšování se mužů-lékařů do porodnictví vedly především náboženské důvody. 130 Zabývat se porodnictvím bylo pro lékaře pokládáno za nedůstojné, nebo při něm šlo o tzv. krvavé a nečisté úkony, které církev zakazovala lékařům a jež byly Porodní bába pomáhá při porodu. Z porodnické příručky J. Rueffa (1554) 62 Narozen, kłtiny a estined l

64 vyhrazeny lazebníkům, bradýřům, ranhojičům (později chirurgům) a porodním bábám, zařazovaným proto mezi společensky opovrhované vrstvy. Péče o těhotné ženy a rodičky byla přenechána svépomoci starších a zkušených žen, o jejichž výuku se nikdo nestaral. K obtížným porodům se volali jen ranhojiči s nepatrnými znalostmi a tento stav trval u většiny evropských národů až do 16. století. Ženy, pomáhající při porodu, navazovaly ve své práci na mnohaleté praktické zkušenosti svých předchůdkyň, od nichž přebíraly empiricky ověřené prostředky a praktiky k vedení porodu a k ošetření matky i dítěte. Vycházely zejména ze znalostí přírodního léčitelství, využívaly však také pověry a magické úkony s cílem zabezpečit ochranu rodičky a dítěte, které křes anská církev odsuzovala jako modloslužebnictví. Proto byly považovány za osoby, ovládající tajemné až čarodějné znalosti. V staroslovanských pramenech z počátku křes anství nacházíme zprávy o ženách čarodějkách, zvaných volchvy, které léčily, pomáhaly při porodu a zabraňovaly početí, přičemž prováděly různá kouzla, zaříkávání, očistu ohněm, vodou apod. Např. v Kyjevském letopisu z r je zmínka o tom, že matka Všeslava Břetislaviče porodila syna pomocí kouzel, na jejichž památku nosil na hlavě znamení rány. 13l Po celý středověk bylo babictví spojováno s čarodějnickou magií a s představou, že k pověrčivému žehnání a jinému kejklířství svádí báby satan. V knize Kladivo na čarodějnice, vydané německými inkvizitory v roce 1486, se píše, že nikdo neškodí katolické víře víc než porodní báby, nebo se věřilo, že když dítě zemře, znamená to, že obcovalo s áblem. 132 Kazatel Zámrský u nás vyhrožoval těmto ženám peklem: Ach, zrádné, prokleté baby, že kdy smíte obraz boží, neviňátka rozkošná áblům žehnáním, hádáním, vosku i volova litím, slov nad ním breptáním obětovati, ach, což za to hrozné pekelné muky musíte věčně trpěti! 133 V Gallašových zápiscích z roku 1820, pocházejících pravděpodobně z Hranicka, jsou uvedeny zprávy o tom, že rodící ženě dávají báby jakous malou popsanou cedulku s jednou Gallašovi neznámou bylinou polknouti, aby lehčeji porodila a že když babka zavila novorozeně, říká nad ním jakási pověrečná slova a dává je rodičce do náruče řkouc třikrát: neuroku! 134 Představy o spojení porodních babiček s čarodějnictvím přežívaly až do osvícenských dob. Z roku 1718 se zachoval examen Evy Svobodové, poddané černínovské, ze vsi Zelenský Lhoty, stoleté slepé ženy, která uváděla šestinedělky, pochovávala mrtvé a vodila mračna. Tato žena, označovaná za zaříkávačku a jakousi hadačku (prorokyni), byla předvedena před církevní komisi na Libáň, kde se ke svým činům T kæ hodinka 63

65 přiznala. Při výslechu na otázku, zda taky někdy babívala, odpověděla: Babila, juž více než na 50 let: já juž taky jako dievka jsem 17 povila (tj. novorozence povijanem ke křtu zavázala). Dále vypovídala, že narozené děti křtila vodou z kostela a mrtvé děti pak pohřbívala. 135 Babictví bývalo výsadou vdaných žen s dětmi, často starých vdov, které si tak zajiš ovaly obživu. Odměna za jejich práci byla ovšem nepatrná a jejich životní podmínky velmi bídné. V našich městech se babická živnost, povolená městskou správou a zpravidla předávaná z matky na dceru, připomíná ve 14. století. Dozor nad porodními bábami vykonávaly tzv. přísežné paní, kterými byly neškolené vážené měš ky. Bývalo zvykem, že porodní bába pracovala asi čtyři roky jako stoličná (tovaryška) pod vedením starší zkušené báby; a teprve potom byla oprávněná konat svou práci samostatně. Porodní báby zjiš ovaly také zachovalost děvčat nebo na příkaz vrchnosti šetřily, zda se žena nedopustila vyhnání plodu, které bylo přísně trestáno. Svědectví o tom, že prováděly potraty (většinou pomocí nápojů a bylin), poskytují protokoly v knihách útrpného práva, z nichž je patrné, že vyhánění plodu bylo až do tereziánských dob posuzováno jako vražda. Koncem 18. století podléhaly za tento čin porodní báby vězení v délce od jednoho roku do pěti let. Když se matka ocitla v důsledku jejich zásahu v nebezpečí života nebo měla-li následky na zdraví, následoval trest v rozmezí pěti až deseti let. Potraty, ilegálně prováděné porodními babičkami, však byly běžně frekventovaným výkonem jejich praxe ještě na přelomu 19. a 20. století. Od 15. století, v souvislosti s rozvojem instituce městských lékařů, začaly být babičky ve městech placeny z veřejných prostředků. 136 Postupně se začala vydávat nařízení, která určovala jejich povinnosti a práva a vystupovala proti pověrečnému žehnání novorozeňat. (První statut byl vydaný roku 1453 v Řezně.) Zároveň se objevovaly první požadavky na vyučování porodních babiček a na jejich zkoušení. Začalo také vměšování lékařů do porodnictví, spojené se snahou vymezit jejich vzájemné kompetence: babičky byly při porodu povinny provádět především dezinfekční opatření a při každé anomálii volat lékaře. V 16. století se u nás začaly překládat spisy o babení. První vydal v roce 1519 českobratrský tiskař a lékař Mikuláš Klaudian v Mladé Boleslavi pod názvem Zpráwa a nauczenie žienám tiehotnym a Babam pupkorzeznym netoliko prospessna, ale také potrzebna a další, Růžová zahrádka žen plodných, od Matouše Dačického vyšla v roce Obě knihy jsou plny dobové mystiky a pověr, nebo jejich autoři neměli vlastní zkušenosti, ale vycházeli ze starších, většinou antických děl. 64 Narozen, kłtiny a estined l

66 Růžová zahrádka příručka pro porodní báby z roku 1576 Mezníkem v historii babictví v Čechách a na Moravě se stalo období počátku osvícenství. Za vlády Marie Terezie a Josefa II. bylo porodnictví povýšeno z řemesla, vykonávaného porodními bábami, na vědecký obor lékařské fakulty, kde porodním bábám a jejich pomocnicím přednášel anatomii profesor dr. Gerhardt van Swieten. Dvorním dekretem z roku 1748 bylo babičkám nařízeno podrobit se zkouškám na fakultě nebo u krajského fyzika. Po jejich vykonání byly oprávněny nosit odznak peníz s vyobrazenou maternicí (obrácenou lahví) a s nápisem Landes befugte Hebamme. 137 Velký pokrok znamenalo vydání Generálního zdravotního řádu pro české země roku 1753 a o rok dříve podobného pro Moravu. Byl prvním a obsáhlým opatřením, jehož základní principy zůstaly v platnosti dalších sto padesát let a který stanovoval i požadavky pro porodní báby. Mezi jiným byly nabádány k čestnému chování, zakazovalo se jim pití vína a jiných alkoholických nápojů, nařizovalo povolat lékaře při komplikovaném porodu a obzvláště přísně, pod hrozbou trestu, se zakazovalo jakékoli předčasné vypuzování plodu a podávání léků rodičce a dítěti. Generální řád byl ukončen přísahou, týkající se případného T kæ hodinka 65

67 křtu při ohrožení života dítěte, kterou musely babičky skládat před světskou a církevní vrchností. Jak taková přísaha vypadala, ukazuje zápis v moravské farní kronice z 18. století: Já N. N. přísahám Pánu Bohu všemohoucímu, nejblahoslavenější bez poskvrny počaté Marii Panně Matce Boží a všem Božím Svatým, že v čas potřeby a v nebezpečenství, jak svatá všeobecná církev katolická činí, a jak Kristus Pán křest svatý ustanovil, křtíti chci: a ničehož, co k dokonalému křtu svatému nepatří, přidávati, nic nevynechati, žádných pověrečných věcí nedávati, jednej každej ženě bez ohledu na bohatství aneb chudobu spravedlivou pomoc uděliti: a abych anižto dítěte ke křtu svatém nezanedbala, anižto poroditelkyni i ve zdraví neuškodila, vší bedlivos a pozornos chtíti chci. K tomu mně dopomáhej Pán Bůh, nejblahoslavenější bez poskvrny počatá Matka Boží Maria Panna a všichni Svatí Amen. V jiném znění je křest z nouze formulován ještě přesněji: Já N. N. s dotknutím krucifixe svatého přísahám a připovídám, že k jakékoliv ženě těhotnej bu to ve dne, neb v noci povolána budu, že jí věrně a křes ansky pomáhati a v zachování dítěte i matky se spravedlivě starati chci a nic nejmenšího zameškati nechci, co by k š astnému porodu prospěšno býti mohlo. Kdyby pak nebezpečenství dítěte bylo, chci jej náležitě podle řádu a nařízení církve katolickej živlem čisté vody křtíti, a to těmito slovy: Já tě křtím ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého, žádného slova neujímajíc ani nepřidávajíc, míněji nějakých pověrů neb žehnání při tom užívajíc. K tomu mi dopomáhej Bůch Otec, Bůch Syn, Bůch Duch svatý. Amen. 138 Součástí přísahy byl, jak vidno, také tzv. křest z nouze, který babky prováděly ještě na počátku 20. století když bylo dítě slabé a bylo nebezpečí, že dlouho nevydrží naživu, a také u nemanželských dětí. 139 Křest konaly svěcenou vodou, a když ta nebyla po ruce, bárs čím, trebárs aj polévkú, jak uvedla Marie Sojková z Bojkovic, narozená v roce 1857, která v čas potřeby babila v okolí a byla známá až na Kopanicích. 140 Takový křest přinášel ovšem i některé etické problémy: snaha rodičů nedovolit, aby dítě přišlo na věčnost nepokřtěné, způsobovala, že se křtilo i při sebemenších známkách života, někdy i předstíraných, a dítě pak babka nahlásila do matriky jako živě narozené. Někdy tak činila také ze strachu, aby nebyla obviněna ze špatného vedení porodu. Byly však i opačné případy: nemajetní rodiče si sami přáli označit dítě zemřelé po porodu jako mrtvě narozené, aby nemuseli hradit výlohy, spjaté s církevním pohřbem. Velkou pomocí porodním babičkám bylo vydávání už novodobých učebnic, jako např. Kniha babická ku prospěchu žen babictví se učících 66 Narozen, kłtiny a estined l

68 s porodním atlasem ( ). Snahy o zvýšení jejich kvalifikační úrovně pokračovaly zřizováním vyučovacích kurzů, jejichž absolventky pak mohly vykonávat praxi kdekoli v rakouském mocnářství. Stávalo se, že na odlehlých místech zastávaly jakožto osoby v čtení a psaní zběhlé dokonce i učitelskou službu. Tradiční obyčeje, zvyklosti, předsudky a pověry však byly zvláště u starých a venkovských žen tak hluboce zakořeněny, že je jen těžko mohl odstranit krátkodobý kurz, uvážíme-li ještě nízkou úroveň jejich vědomostí a jazykové bariéry. Záměr josefinských reforem pozvednout radikálně úroveň porodní a novorozenecké péče byl v praxi splněn jen částečně. Přes veškerá nařízení probíhalo vzdělávání a zákonné zkoušení porodních babiček jen pomalým tempem a zvláště na venkově jich zůstávalo mnoho neškolených. V roce 1815 bylo zemským moravským sněmem usneseno, aby se z pokladny vyplatilo na jejich vzdělání 1000 zlatých, přesto však bylo ještě roku 1823 na Moravě (bez Hradiš ského okresu) přes 1000 babiček nezkoušených. 141 Do babických škol přicházely obvykle ženy z nejubožejších poměrů a s nepatrným vzděláním. Byly však i výjimky, jako např. čtyřicetiletá Johanna Antonie Ješutová z Bystřice u Benešova, matka dvou dětí. 142 V roce 1821 byla vybrána jako vhodná kandidátka pro univerzitní kurz porodních bab, a to proto, že byla srdnatá a jazyku německého i českého dobře povědomá, přitom v počtech, psaní i čtení dostatečná. Ač se babictví do té doby nevěnovala, zkoušky složila s úspěchem a během dvaadvaceti let své praxe asistovala u dvou a půl tisíce porodů. Své služby prokazovala více chudým než zámožným, ačkoliv si ji pro její pověst zdatné a zkušené báby povolávaly i manželky panských úředníků. Ve svém domě poskytovala také dočasný útulek třem rodičkám, jedné tulačce a dvěma svobodným matkám, které nestihly dojet do pražské porodnice, kde chtěly dítě odložit v nalezinci a porodily cestou v Bystřici. 143 V druhé polovině 19. století byla na venkově ještě zcela nepatrná porodnická praxe a k porodům, i těm těžším, se volala jen babička. Často docházelo k tomu, že se lékař dostavil již k mrtvému novorozeněti, které přišlo o život jen dlouhým porodem, nebo pro lékaře neposlali, dokud rodička dýchala, protože by utrpěla na pověsti, že musela mít doktora k pomoci. Než by zavolali k porodu nově vyučenou babičku, raději posílali kolik hodin cesty pro rozkřičené, pověrečné báby. 144 Nepochybně k tomu přispívala i skutečnost, že neškolené babičky důsledněji dodržovaly pověrečné úkony a tradiční obyčeje, které lidé vyžadovali. V devadesátých letech 19. století bylo ve městech T kæ hodinka 67

69 Dřevoryt z titulního listu porodnické příručky J. Rybáka Knížka potěšitedlná, všechněm těhotným a rodícím manželkám (1567). Jde o první vyobrazení porodu v české knize a městečkách o třetinu více babiček, než bylo třeba, zatímco venkov byl téměř bez pomoci. 145 Na vesnici si proto ženy při porodech někdy vzájemně pomáhaly, často babily i ženy z příbuzenstva, sousedky apod. Ja to nebyly indá učený, jak včilkaj, dy aji já sem jednú v čas núze babila u mojej sestřenice, ale nechtěla bych to, ó Bože, za nic, to je špatnej kšeft ty bolesti přehlédat. Nebyly učený, ale věděly dovíco, ty mladý včil temu nechcú věřit. 146 V roce 1897 vyšly další služební předpisy pro porodní babičky, mimo jiné jim ukládající vést si porodní deník. Péči o odbornou úroveň babiček však nedoprovázel zájem o jejich špatné sociální poměry. Pracovaly za velmi nízký honorář, většinou na základě dohody, nebyly zajištěny ve stáří a nemoci. 147 Přes všechna opatření a zákony se až do období první republiky sociální postavení porodních babiček nezlepšilo. Z literatury a pramenů však vyplývá, že i když byly nedostatečně odměňovány, byla jejich práce pokládána za důstojnou a vážnou. Zaujímaly přední postavení v domě rodičky, vyplývající z jejich důležité a nezastupitelné úlohy při porodu a v prvním období po narození dítěte. Dohlížely na průběh 68 Narozen, kłtiny a estined l

70 těhotenství, pomáhaly při porodu, opatrovaly matku a novorozeně. Často léčily i ostatní děti v rodině a zastupovaly matku jako hospodyni, nebo se staraly o celou domácnost vařily, pekly, uklízely, obstarávaly dobytek a drůbež. Takové úkony byly projevem solidarity a rozhodně přesahovaly rámec profesních povinností. Babičky se těšily obecné důvěře také proto, že poskytovaly matkám celistvou péči a psychickou podporu, při nezkušenosti mladých žen a absenci jejich pohlavní výchovy často zvláště důležitou. Značná vážnost byla prokazována zejména starším a zkušeným babičkám. 148 Zvláštní roli sehrávaly porodní babičky v dětských dotazech na původ dětí. Uvedli jsme již, že v našem prostředí převažoval výklad o přinášení čápem nebo vránou a že někde dětem říkali, že je sbírají či donášejí babičky ze sadů a lesů, loví z vody nebo různými jinými způsoby. 149 Někdy měly babičky co dělat, aby uspokojily otázky zvídavých dětí: Stařenko, vy chytatě děti v rybniku, ale jak tam slezetě nebo vylezetě, dy tam su vysoke břehy a tak je zle k tej vodě sleza? Vy stě už staři a matě bolave nohy, vzpomíná ve svých pamětech Helena Salichová, jak děti dorážely na stařenku, která odpovídala: něch je jak je, němožu sta na cestě a hledě. Mušim by hvitka (hbitá), bo, jak je moc vody vyplyvali by ti nahačci ven. Tak jich mujšim chyta do fortucha a utěkat s nimi, kaj jich chcu. 150 Do Kopřivnice na severní Moravě nosila děti po dlouhé roky tětka Dominka z Pasek v panských bažinách, kde na její památku dodnes stojí dub tětky Dominky. K jejímu nerozlučnému cekru (tašce) děti pohlížely s bázní a úctou. 151 Porodní babičky byly jen ve větších místech, kde si vytvářely vlastní klientelu. Z vesnic a samot pro ně docházeli muži i několik kilometrů a většinou pěšky, zatímco když se nemohla otelit kráva, pro zvěrolékaře se jezdilo. Babička se volala k rodičce, jakmile začaly porodní bolesti a zůstávala u ní podle potřeby. Až do úvodu chodívala koupat dítě a za to obdržela obvykle trochu mléka, tvarohu, vajec, popřípadě drobný peníz. Podobně byla později odměňována při křtinách a při úvodkové hostině. Na vesnici bylo běžné neplatit penězi, ale v naturáliích, a i tato odměna se řídila podle možnosti rodiny, ve které se dítě narodilo někdy to bylo jen dobré slovo a úsměv otce. Dcera porodní babičky z Jankova na Podblanicku vzpomínala, že někdy maminka přicházívala domů hladová jako liška a že jednou při obtížném porodu vyhladověli s doktorem natolik, že snědli studené oloupané brambory, které si sami našli kdesi na talíři, nebo jim nebylo docela nic podáno. V některých rodinách byly babičky naopak pohoštěny dobře, dostaly peněžitou odměnu a ještě potraviny domů. 152 T kæ hodinka 69

71 Praxe v odměňování babiček se nezměnila ani v období první republiky, jak se dovídáme ze zápisů v Časopise porodních asistentek. Tak např. jedna z nich ve svých vzpomínkách uvádí, že za babení od panimámy nedostala nic s tím, že zaplatí, až rodička bude zdravá a bude chodit na pole. Navíc jí bylo vyčítáno, že se narodila holčička a nebude komu předat domek. Jinde slíbili honorář, až prodají pařezy z lesa. 153 Služba babiček nebyla nijak lehká. O čistotu se v domech nedbalo. Místo prostěradel dávali do postele hadry, a proto si babičky samy přinášely čisté plachty, košili a dokonce i dětské prádélko. K porodům nosily černou koženou tašku (bolestný kufr), k jehož typickému vybavení na konci 19. století patřilo: glycerin, šněrovadlo, kompressy (podložky), nůžky, katedr, karbol, irigator, lison (lyzol), baselín (vaselina), kloboučky, klystýr, lajbšísl, na thé heřmánek, bílý (černý) bez, routa, polej a jiné koření. 154 V předchozích kapitolách jsme se seznámili s tím, jaké prostředky používaly babičky k ulehčení porodu a k následnému ošetření matky a novorozence. Mechanické zákroky praktického charakteru a prostředky lidového léčitelství spojovaly s magickými úkony a zaříkáváním, k nimž přidávaly i modlitby a další církevně náboženské symboly a úkony. Porodní babička byla první osobou, která oznamovala příchod dítěte, zprostředkovávala jeho první sociální kontakt s prostředím, v němž se ocitlo, a předávala je otci. Bylo velmi důležité ihned po porodu vykonat správně všechny náležité úkony a obyčeje, nebo se věřilo, že právě v prvních chvílích života dítěte se dá nejvíce ovlivnit jeho osud, povahové vlastnosti a zdraví, ochránit je před uřknutím a zabezpečit jeho správný vývoj. O některých z těchto úkonů jsme se již zmiňovali (vylamování zoubků, dýchání do úst, plivání do očí). Babičky měly provést i jiné úpravy novorozeněte, jako podstřihnutí blanky na podrostlém jazýčku, narovnání hlavičky, odříznutí šestého prstu či jiného výrůstku. Tato nekvalifikovaná ošetření byla podle lékařských zpráv příčinou vysokého počtu tělesně i psychicky defektních dětí. 155 Některé babičky takové úkony odmítaly, jako např. již zmíněná Františka Čéšková: Dyž di a bylo dlúho v kos ách (v pánvi), hlavička sa mu prodlúžila, a ludé si přáli, aby babka tu hlavičku pomjágala (ztlačila). Já sem to nigdy nedělala a chodím už padesát let k robám. Nekerá babka to ztlačovala, a děti ochořaly. 156 Jak dlouho se v povědomí lidí uchovala představa o tom, že tyto úkony patří k povinnostem babičky, svědčí vyprávění porodní asistentky z roku 1930, které vyčítali v jednom statku, že neodstranila ještě před koupelí šesté prsty, jež měl narozený hoch na každé ruce. 157 Počí- 70 Narozen, kłtiny a estined l

72 nání porodní báby bylo pečlivě sledováno přítomnými ženami, nebo na ní záleželo, aby při první manipulaci s dítětem něco nepokazila např. při oblékání košilky musela dát dobrý pozor, aby pravý rukáv nepřišel na levou ruku, a dítě nebylo levák, aby ho nepoložila hlavou proti dveřím, jinak by zemřelo aj. Babička upravovala rodičce kout a poučovala ji o všech nutnostech, které bylo třeba dodržovat v období šestinedělí. Po celou dobu izolace rodičky v koutě byla nejdůležitější a dříve také jedinou osobou v domě, která směla být vpuštěna za koutní plachtu. Často projevovala značné porozumění pro rodičku, jako např. babka na Rusavě, která radila šestinedělce, aby si, až vstane z lože, obula mužovy papuče, v kterých hodně šústala aby ju měly dlúho za nemožnú k práci. 158 Důležitou úlohu sehrávaly babičky při první koupeli dítěte, prováděné kdysi obřadním způsobem. K jejich tradičním povinnostem i právům patřily i další úkony, o nichž bude ještě řeč: zvaní za kmotry, nesení dítěte na křest a provázení rodičky k úvodu do kostela. Na křtinách a úvodkových hostinách sedávaly na předním místě, byly uctívány, častovány a dostávaly hojnou výslužku. Zvláštnost postavení babiček umocňovala i výjimka v poskytování svátosti křtu dětem ohroženým na životě a také zastupování zemřelé šestinedělky při církevním úvodu. Je zřejmé, že porodní babičky zaujímaly v mikrostruktuře lokálních společenství nezastupitelné místo. Vedle zdravotní péče o rodičku a dítě plnily i tradicí vymezené sociální a společenské funkce, odpovídající normám vesnické etikety. Byly nositelkami pověrečných praktik a obyčejových úkonů, jež měly kdysi lustrační a prosperitní funkci. V 19. století již jejich obřadní role nebyla tak dominantní, jak tomu bylo např. u Poláků, Rusů nebo Bělorusů a v menší míře i u Slováků. 159 Předávání funkce v rodové posloupnosti vedlo u nich k profesní hrdosti, spjaté se snahou o perfektní výkon, a ke stavovskému sdružování. I když s růstem jejich odborné úrovně docházelo k zániku mnohých obyčejů a praktik, zůstávaly věrny tradičním přírodně léčitelským způsobům. T kæ hodinka 71

73 Odnesli jsme pohana, přinášíme křes ana Přijímací ceremoniály Rekonstrukce pohanského přirozeného světového názoru i církevně křes anské myšlení jsou neseny společně sdíleným archetypem: jen posvátným obřadem přijetí do světa společenství či církve lze zabránit průniku zla či prvotního hříchu do stavby lidského soužití, budovaného na směřování člověka k naplnění transcendentních cílů. V dobách, v nichž ještě neexistovaly písemné dokumenty, se tyto rituály odehrávaly podle obyčejového práva, odvozeného z kulturní paměti. Přijímací procedury byly závaznými náboženskými a právními akty. Např. ve Skandinávii bylo takovým aktem přiložení dítěte k matčinu prsu, považované za formální uznání mateřství, mající právní účinek. Reliktem tohoho dávného aktu může být obyčej, podle něhož matka směla dítě k prsu přiložit až po křtu, popřípadě až po jiných receptivních obřadech, např. po první koupeli. Podobný význam mělo položení dítěte na zem a jeho následné vyzdvižení otcem, kterým ho uznal za vlastní se všemi právními důsledky. Pokládání na zem, na práh domu, k ohništi (peci) a pod stůl bylo praktikováno u mnoha národů včetně Slovanů a je známé také z našeho území. Můžeme usuzovat, že tyto obyčeje, podobně jako obcházení s dítětem kolem ohně a stolu, byly součástí praktik, symbolizujících přijímání dítěte do rodiny a domu, které navazovaly na antické tradice. Stůl, stejně tak jako dříve ohniště a později pec, symbolizoval centrum domu, ke kterému se přidružovaly jiné receptivní obřady: např. nevěsta, přicházející do domu ženicha, obcházela ohniště či stůl (nebo se ho dotkla), příchozí cizinec získal dotykem s ohništěm právo azylu aj. Z našeho území nejsou známy přímé doklady o těchto obyčejích v předkřes anských dobách, teprve Hájek vypravuje ve své kronice o pozdvihování narozených dětí nad ohněm, jak jsme již uvedli. Nošení novorozence kolem domového ohně a jeho kladení na práh či na zem zmiňuje též Rudolfův katalog z raného středověku. Pokládání dítěte na zem, na práh či pod stůl (lavici) je však u nás běžně uváděno v pozdějších pramenech, a to až do přelomu 19. a 20. století. V té době byly ovšem tyto obyčeje, podobně 72 Narozen, kłtiny a estined l

74 jako u ostatních Slovanů, již překryty jinými výklady (srovnej část o poporodních praktikách). K přijímacím rituálům, vytvářejícím pouto mezi dítětem, rodinou a ostatními členy komunity, náležela také první koupel dítěte, která představovala jeho magickou očistu, spjatou s ochranou. Máme za to, že k těmto rituálům patří přiřadit i obdarování novorozeněte, návštěvy šestinedělky a společné hodování. Obřadní úkony, kterými bylo narozené dítě vítáno na svět, měly zřetelný společensko-integrující význam. Příznačným rysem byla pro ně osobní přítomnost účastníků, doprovodná gesta a slovní formule, často pronášené v poetické formě. Přitom nezáleželo přímo na významu sdělení, ale na intenzitě prožitku, na pocitu, navozeném pozitivními slovy. Značný důraz byl připisován zvláště prvním slovům, promluveným k dítěti. Obřadním způsobem je pronášela, jak již bylo řečeno, porodní babička, ale důležitá byla i slova řečená ostatními. Tak např. na Podblanicku přišel k ležící rodičce nejprve její otec, pak matka a později ostatní příbuzní a sousedky. Na čelo novorozence dělali křížek se slovy: Vítám tě na svět boží, abys rostlo k radosti nás všech. Na Voticku říkaly přicházející sousedky: Pozdrav vás Pán Bůh a bu pochválen, že vás obdařil novou ratolestí, aby váš rod nevymřel. Rodička poděkovala takto: Zapla Pán Bůh za tak hezký vinš, je vod vás moc hezký, že se za mne nestydíte a cestu ke mně vážíte. K dítěti mužského pohlaví sousedka promlouvala: Vítám tě, kloučku buclatej, abys byl jak táta kulatej, Pána Boha i sousedy v lásce měl, na dobrý mrav nikdy nezapomněl a čeládce dycky čestné místo u stolu dal, abysi po smrti i v nebi takové bral. Amen, amen, amen. Děvčátko vítala slovy: Vítám tě, moje děvečko milá, abysi štěstím rodičů byla, Pánu Bohu i lidem ráda sloužila, dlouhého věku na zemi se dožila a jednou po smrti pozemský dostala království nebeský. Amen, amen, amen. Matka odpovídala: Dejž to Pane Ježíši Kriste! 160 Odnesli jsme pohana, płinæ me kłes ana 73

75 Na Hlučínsku přicházela di a polubi (tedy uvítat) celá přátelina a přitom se říkalo: O bezuroku! Vitam tě, kvitečku spanily, celej naši familii mily, vyrustaj v boži milošči rodičum ku radošči. 161 Také jinde bývalo za stara zvykem, že když se dítě narodilo, všichni sousedé přišli, pochovali je na loktech a podarovali po penízku. Modernímu člověku, jehož jazykový projev, pronášený u podobných příležitostí, je mnohem bezprostřednější, může tento vítací ceremoniál připadat poněkud strojený. V lidovém prostředí byly ovšem takovéto promluvy, jak ukážeme ještě dál, při žádosti o kmotrovství, součástí nepsaných norem venkovské etiky. Nasvědčují snaze o dobré příbuzenské a sousedské vztahy, o základní mravní naučení a naznačují vědomí kontinuity života a smrti. Ecce homo křest: přijetí a patronace Specifickým způsobem přijetí narozeného dítěte do společenství byl křest, který potvrzoval přináležitost k církvi a tím i k uznaným duchovním hodnotám. Byl také aktem deklarace práv dítěte na spasení a společenské uznání, potvrzením statusu rodiny, sounáležitosti s domovem. Vymezoval narozenému človíčku vlastní prostor rodného domu a domovské obce, do níž byl vrácen, sešel-li z řádně vytyčených cest. Obřad pokřtění neměl jen náboženský smysl. Znamenal obnovu, znovuobrození, a receptivní funkce se v něm spojovala s očistou. V kulturních dějinách lidstva lze sledovat různé formy rituálního očiš- ování, konané nejen pomocí vody, ale také vína, oleje, medu, krví posvátných zvířat apod., které časem nabyly různé interpretace. Očistné praktiky měly své kořeny v představách o protikladu vztahu svatého (ve smyslu posvátného) a nečistého (poskvrněného, zlého). Užívání vody životního živlu jako očistného prostředku bylo známo již v náboženstvích starého Egypta, Asýrie, Babylónie a Palestiny. Svaté slovo křtu spolu s aktem očisty ji proměňovalo ve svátost. Křest provádí očistu novorozence od prvotního (dědičného) hříchu a je udělením Boží milosti základní podmínky přijetí do společenství církve. Nepokřtěné dítě nemělo ve svém životě Boží (církevní) ochranu a po své smrti odpočinek v posvěcené půdě. Jak o tom budeme hovořit dále, ne- 74 Narozen, kłtiny a estined l

76 pokřtění novorozenci by znesvětili hřbitov, a proto byli pohřbíváni (spolu s nevěřícími, sebevrahy, exkomunikovanými a dalšími hříšníky) mimo jeho území, později někam ke hřbitovní zdi a bez přítomnosti kněze. Obavy z nekřtěňátek jsou doloženy již ze starověku. Zákony dvanácti desek (Lex duodecim tabularum), které byly první kodifikací římského zvykového práva, obsahují zákaz pohřbívat těhotné s nedonošeným plodem; ten jim musel být napřed vyříznut. Teprve potom mohly být řádně pochovány a nenarozené dítě přestalo být nebezpečné. Z počátku 11. století kritizuje Burchard Wormský ve svém spise obyčej, podle kterého ženy ukládaly mrtvolku novorozeného nekřtěňátka na tajné místo a proklály ji dřevem, aby nevstávalo z hrobu a nemořilo lidi. Podobně vytýká také obyčej probodnout i s novorozeným dítětem mrtvolu ženy, která zemřela při porodu. 162 Přesvědčení o magické moci nepokřtěných dětí dokládají i archivní zápisy z 16. a 17. století, popisující používání prachu z nekřtěňátek, jejich údů nebo celých tělíček k různým nekalým kouzlům. 163 Jen postupně se v lidovém vědomí vymezovalo křes anské pojetí křtu jako očisty od prvotního hříchu ve vztahu k pohanským magickým představám, ochraňujícím dítě před možnými hrozbami. Z historických záznamů lze usuzovat, že po dlouhou dobu působily oba tyto kulturní kontexty paralelně vedle sebe, s měnící se intenzitou vzájemného ovlivňování. V 16. století vyčítal kazatel Zámrský rodičům, že usilují pojistit si štěstí svého dítěte pro jistotu na obou stranách křtem u Pána Boha a babským říkáním u černé velmoci: Mnohé matky děti své prve áblu nežli skrze křest a úvod Pánubohu obětují, skrze čáry, kouzla, pověry v kolíbce a samým áblem vymyšlené poboňky pod hlavičky a jich mladistvá tílka podstrkují, žehnají, křižují, natahují, pysky nad nimi vyzdvihují, a kdo můž ty poboňky vyčísti? 164 Až do 19. století se mezi lidem tradovalo, že křest znamená nejen uvedení dítěte do křes anské obce a klíč k otevření brány k jeho spasení, ale že představuje také ochranu proti zlým duchům. Ve folklorním podání se uchovalo množství pověstí o nepokřtěných dětech, které bloudí sedm let světem jako bludičky a znepokojují rodiče i ostatní kolemjdoucí. Vysvobodit je bylo možné tím, že byly osloveny jménem nebo jim na místo, kde se zjevovaly, byla přinesena křticí košilka: na základě principu kontaktní magie se věřilo v přenesení svátosti křtu na dítě. Se křtem se spěchalo. Křtilo se obvykle druhý den po narození, někdy dokonce v den porodu, aby dítě nepřišlo do království Božího nepokřtěné. Na Moravě věřili, že dítě, které se dlouho nekřtí, bude mít velké oči, nebo si je rozkouká toužebností po svatém křestu. Odnesli jsme pohana, płinæ me kłes ana 75

77 Křtitelnice z chrámu sv. Jakuba v Jihlavě (1599) V Čechách se říkalo, že když dítě zemře před pokřtěním, každý hřebík na střeše se zarmoutí. 165 Strach ze smrti před pokřtěním, proklamovaný a šířený katolickou církví, se promítl, jak jsme již poukázali, i v přísných verdiktech nad svobodnými matkami, které se zbavovaly svých nelegitimních dětí a tím jim odepřely možnost posmrtného spasení. Narážku na staročeské pověsti o nekřtěňátkách napsal kněz Havel Žalanský: Když nekřtěňátko zemřelo, naříkali: Kdo tím vinen? Ti, kteří o spasení jejich netoliko pochybují, ale i spasení odsuzují, tváře Boží odlučují, pohřbu na krchově s jinými lidmi za nehodné soudí. Někdy ožralé babky na místech (prý) neposvěcených tak je pochovávaly, že se psi neb svině s nimi tahali. A mnohé škodlivé básně a smyšlenky o takových nemluvňátkách v lid vtrousil a srdce lidí pověrčivých nimi zšálil. Ale my z písma sv. něco lepšího dítkám nekřtěným slibujeme a o nich dobrou a svatou naději majíce, je spasením jistým bezpečíme a to důvody těmito 166 Trest za nepokřtění dítěte zmiňují archivní zápisy. Např. Jakubu Zámečníkovi v Kouřimi se roku l624 narodilo dě átko, on však tvrdil, že 76 Narozen, kłtiny a estined l

78 Kamenná křtitelnice z kostela Nanebevzetí Panny Marie v Bučovicích není jeho a ze msty je nedal pokřtít. Městští radní v tom ovšem viděli úmysl, aby dítě zůstalo pohanem, a to bylo v zbožné době přečinem, a to tím větším, že dítě po 4 nedělích zemřelo. Porodní bába kouřimská Tratilka přinesla mrtvolku na hřbitov k pochování, ale nepochovala dítě vně při zdi hřbitovní jako povržence, nýbrž položila je do země mezi děti křtěné. Člověk by skoro myslil, že ta bába,pupkořezná předběhla citem a rozumem svou dobu. Však za to se dostala na rathouz a s ní Zámečník. Mistru Jakubovi nalezeno trestání šatlavní za to, že dítě nedal křtíti, a Tratilce odloženo ztrestání do sv. Martina pro šestinedělky, kterým sloužit musila 167 Z pramenů se dále dozvídáme, že v roce 1785, tedy čtyři roky po vydání tolerančního patentu, katolická církev ještě trestala příslušníky nekatolických vyznání za nepokřtění jejich dětí: 26. února Václav Novotný z Lustdorfu 12 ran dostal a na týden do šatlavy dán proto, že sám k veřejnému odpadlictví zapsaný nejsa, dítě své narozené pět neděl bez křtu nechal. Pastor liblický nechtěl ani nesměl ho okřtíti, nebo dle patentu, kdo zapsaný není, katolické řády držeti má, a zase po katolicku otec a matka nechtěli Dítě pak bylo vzato kontribučenským písařem a pokřtěno v Poděbradech. 168 Odnesli jsme pohana, płinæ me kłes ana 77

79 Dřevěná křtitelnice v hrčavské kapli na Jablunkovsku S pokřtěním církev spojila udělení jména dítěti knězem, který při aktu vyslovuje formuli dej Svatého Ducha tomuto dítěti, aby se mohlo znovu narodit. V případě nebezpečí úmrtí dítěte připouštěla církev možnost nouzového křtu kýmkoliv a obyčejnou vodou. Slabé a neduživé děti proto porodní babička hned raději pokřtila sama. Polévání novorozence vodou, spojené s udělováním jména, bylo známé již v předkřes- anských dobách. Konalo se ihned po narození a mělo zřetelný právní aspekt, nebo až do této chvíle dítě nemělo žádná práva a bylo možné je i zabít. 169 Rituálu udělení jména byl ve všech lidských kulturách připisován velký význam. U přírodních národů jméno zprostředkovávalo spojení mezi jedincem a rodovým totemem, nebo podle jejich přesvědčení se rodoví předci rodili znovu v dětech. Zvyk pojmenovávat dítě podle jednoho z předků je rozšířen na celém světě, souvisí s tajemným významem jména jako totemového symbolu a shledáváme ho v kulturních projevech různých národů např. je dobře znám odpor k tomu prozradit cizinci své jméno. 170 Také u Slovanů se jméno dítěte uchovávalo v tajnosti až do poslední chvíle a mnohde je nesměli vyslovit až do jeho pokřtění zřejmě ve snaze nepřivolat k sobě pozornost démonizovaných sil. 171 V našem prostředí jsme tento obyčej zaznamenali již s jiným výkladem: na Valašsku bylo zvykem neprozradit jméno dítěte hned po křtu, ale až třetí, někde dokonce sedmý den, nebo se věřilo, že všecko vylapoce, tj. bude prostořeké a všetečné. Na Vizovicku nesměl nikdo vyslovit jeho jméno dva až tři dny, jinak by na sebe všechno povědělo. 172 Jméno dítěte se u našich předků nebralo na lehkou váhu. Bylo jim symbolem, nomen bylo omen chtěli dát proto jméno pěkné, význam- 78 Narozen, kłtiny a estined l

80 né a hlavně š astné, nebo se věřilo, že ovlivňuje osud dítěte. Je známo, že se např. vyhýbali tomu, pojmenovat je po zemřelém příbuzném, aby také brzy neumřelo. Jestliže dítě chřadlo nebo předchozí děti zemřely, připisovali to špatně vybranému jménu. 173 V tomto případě jde o stejnou skupinu obřadního chování, jako je utajování porodu, ke kterému patří také zákaz připravovat dě átku dopředu prádélko, postýlku, kolébku a později kočárek. Věřilo se, že by se dítě narodilo mrtvé nebo by brzo zemřelo. V podobě určitých podvědomých zábran se tyto zvyklosti udržují podnes. Volba jména byla ovlivněna také módními proudy. Staří Čechové, zvláště v zámožných vrstvách, měli oblíbená jména cizí a pohanská, jak roztrpčeně kritizoval Zámrský ve svých kázáních: Dobří pobožní rodičové neobyčejnými pohanskými, cizí neznámou řečí jmeny nehyz te, jak se na větším díle to u našich Čechů spatřuje, že řídci z erbovních, ba i sedláci starodávní neobyčejná jmena mají, ale vlasská, německá, pohanská, že ani samy matky neumějí děti jmenovati. Podobně si dobírá také ty, kdo dávají dětem dvě jména, jako Jan Jiřík, Václav Burian, Krištof Vilém apod., jak bývalo zvykem hlavně v šlechtických rodinách. 174 Často se při výběru jména přihlíželo ke dnu narození, říkalo se, že jméno si dítě přineslo, a to i v měš anském prostředí. Karolína Světlá uvádí ve svých vzpomínkách, že pantatínek se pevně držel prastarého rodinného zvyku, a jakmile se mu potomek narodil, hned se podíval do kalendáře, a podle svatého, jehož památka se právě slavila, muselo se děcko také jmenovat, a žena se mohla bránit jak chtěla a lidé se mu mohli divit dle libosti A byla to jména Emmerich, Melichar, Eustach, Ludmila. 175 Volilo se také jméno svatého, jehož svátek připadl v den narození nebo brzo poté dávat jméno pozpátku znamenalo neštěstí. Někde určovali přednostně jméno po rodičích nebo prarodičích a dalším dětem po kmotrech, po významném příbuzném či nějakém místním činiteli (knězi, lékaři apod.). O tom, jaký význam zaujímal křest v lidovém myšlení, svědčí různé věštby, pověry a obyčeje, které ho provázely. Z církevních pramenů se dovídáme o zápase, který sváděla křes anská církev s pohanskými obřady. Nabádala kněze, aby svátostí křtu posluhovali bez lidských přídavků,,jakožto bez zaklínání, dýchání, mazání i vínku a svíček podávání, jak pro zmenšení pověr lidí sprostných, v takových hříčkách zůstavených Požadovala, aby byl křest vykonán v střízlivém čase, a aby kněz nejprve zkusil, zda kmotři i rodiče umí vyznání víry a modlitbu Páně. V jedné agendě se zdůrazňovalo, aby v křtitelnici byla vždy čistá čerstvá voda a nikoli voda pro kouzla. Podle jiné měl kněz Odnesli jsme pohana, płinæ me kłes ana 79

81 vzít dítě než mu polije vodou hlavu bez podušky, aby v ní nebyl zastrčen chléb nebo jiné věci na kouzla a čáry pověrčivé. 176 Chléb byl velmi starým magickým prostředkem s ochrannou a blahonosnou funkcí, a významnou úlohu sehrával rovněž při svatebních a pohřebních obřadech. Koncem 16. století odsuzovala církev kladení chleba do plenek nemluvňat při křtu jako zavrženíhodnou praktiku, svědčící o modlářství a pověrečném chování. Kněz Jan Štelcar Želetavský uvádí v knize o stvoření světa z r. l59l: Aby dítě, nesouce ke křtu, dávali mu krajíček chlíba, aby se s ním křtilo, že jest dobré pro psotník. 177 Z pozdějších záznamů je zřejmé, že tato praktika u nás byla pevně zakořeněna a nevymizela ani ve století devatenáctém, kdy je doložena na Chodsku, ve Slezsku a z oblasti Ž árských hor. 178 Kmotři s sebou brali alespoň kousek chleba (nebo i bochník) na cestu do kostela s odůvodněním, aby dítě nebylo nikdy chudé nebo lakomé, aby mělo vždycky dostatek. 179 Také u německy mluvících obyvatel západních Čech měl chléb při křtu chránit dítě; poté se obětoval chudým. 180 Chléb se přidával dítěti do první koupele. V jednotlivých místech se setkáváme s množstvím obyčejů a představ, které dokládají přesvědčení o důležitosti drobných detailů v chování kněze, dítěte či kmotrů během křtu. Na povahu a osud dítěte se hádalo ze směru plamene či kouře hořící svíce když svíce zhasly nebo jejich kouř směřoval k zemi, mělo být dítě nevěrné v manželství (Poděbradsko), nevyrostlo (Uherskobrodsko) nebo do roka zemřelo (Horácko). Důležitá byla i doba křtu: děvčata se měla křtít časně zrána, aby se brzo vdala. Když se chlapec křtil dopoledne, neměl se opíjet. Jestliže šli kmotři s děckem přes kostel a ne přes sakristii, zůstalo dítě po celý život můrou. Zmýlil-li se kněz při modlitbě, dítě po celý život mluvilo ze spaní. Věřilo se, že při křtu je jiné svaté křižmo pro chlapce než pro děvče a když se kněz splete a vezme to naopak, narostou děvčeti vousy. Když dítě přijímalo svátost v tichosti, mělo být pokojné a dalo se dobře vychovat; pokud plakalo, stalo se světákem. Děvčátku dávali do peřinky hodně špendlíků, aby mělo hodně nápadníků. Když se na dítě položil při křtu oblek, mělo mu pak všechno slušet. Křtilo-li se více sourozenců najednou, věřilo se, že jeden z nich záhy zemře. Doporučovalo se při křtu třikrát dotknout hlavičkou dítěte zdi, aby bylo chytré. Na konci 16. století zaznamenal Želetavský obyčej, při kterém kmotra, která vešla do chrámové síně, měla ze sebe strhnout pláš, aby dítě nedostalo padoucí nemoc. V té době se také věřilo, že otec nemá být při křtu, nebo by se dítě, až vyroste, mohlo stát zrádcem. Staršího původu je obyčej, zaznamenaný v osmdesátých letech 19. století na 80 Narozen, kłtiny a estined l

82 Křest v kostele. Kresba M. Alše Kopanicích: když kmotra nesla děvčátko na ofěru kolem oltáře, utřela je oltářní plachtou, aby až dospěje, bylo vzácné šohajům. Základem této magické praktiky, která je uvedena již v Rudolfově katalogu ze 13. století, 181 je jeho kultovní význam vše, co přišlo do styku s oltářem, mělo mít zázračný účinek. Odnesli jsme pohana, płinæ me kłes ana 81

83 Při křtu dostávalo dítě dárek do vínku (tzv. vázané, vázání, na Opavsku uzelek, závazek, na Chodsku vínkuvyj peníz), který kmotři vkládali po skončení obřadu za oltářem pod hlavičku či prsa novorozeněte. Na Valašsku tak činili až při cestě z kostela, jinde, např. na Chodsku, již před odchodem z domu. Ve Slezsku svázali peníz do uzelku, k němu přidali kousek chleba a přisypali něco otrušinek. V kostele pak babka zasouvala uzelek za povijan se slovy: Přijimaj dar maly, svojo drž a na čijo (něčí) nečihni. 182 Nejčastěji se darovaly rodinné památné peníze: křížové tolary, mariánské peníze, dvourenčáky, zlatky, rýnské, dukáty apod., u chudých pak obyčejně dvacetníky. Vedle mincí se dávaly i křestní medaile, ražené hlavně ze stříbra a zdobené biblickými a chrámovými motivy. U nás se tyto medaile, které byly velmi nákladné, vyskytují od druhé poloviny 16. století. 183 Později je vystřídaly vínkové medaile, upravené jako medailon s očkem na zavěšení. Začaly se ukládat do ozdobných plochých schránek s víčkem, kam se vkládaly také různé ochranné amulety: svěcené nebo dotýkané částečky textilu, korálky, přívěsky, křížky, semena bylin nebo jen lístek papíru s údaji o narození dítěte, popřípadě upomínkový list s podpisy kmotrů a datem křtu. 184 V měš anských vrstvách uchovávali rodiče dětem vínkové dary v uzlíčcích, pytlíčcích a v jiných schránkách až do smrti. Tak např. v domě U zlatého kola byla nalezena v pozůstalosti bohatého staropražského měštěnína Pavla Žlutického v truhle malé v cejchách, co dětem od kmotrů nadáno, sedm tolarů a krále Jana dva české groše, marcelly dva, uherský zlatý, druhý ve l00 krejcařích a třetí korunu. U řeznice Anny Kryštofky v roce 1572 to bylo grošů českých pět a jeden groš rohatý s ouškem. Pavlových peněz kmotrovských: jeden pac, jeden český groš, jeden groš v sedmi bílých s ouškem. Lidmiliných peněz kmotrovských: groš litej s ouškem, zmrzlíky čtyři, dudek 1 a křížek stříbrný. 185 V barokní době se v zámožnějších rodinách začaly mezi dary objevovat také stříbrná lžička, číška nebo pohárek. Téměř vždy se k penězům ještě přidával svatý obrázek, obrázek patrona, jehož jméno dítě dostalo (nebo patrona kmotra). Tomuto obrázku připisoval lid léčivou moc: když dítě onemocnělo psotníkem, spálil se na popel, který mu dávali užívat spolu se svěcenou vodou z kostelní kropenky, kam sahá mnoho lidí. 186 Děvče dostávalo také náušnice, řetízek či růženec. Bohatší kmotři kromě toho posílali i peřinku, povijan, plátno na košilku a šátek na zakrývání dítěte v kolébce. Dárek, který dítě dostalo do vínku, rodiče pečlivě uschovali, nebo se mu připisovalo jakési kouzlo a požehnání. Peníze měly dítěti zajistit blahobyt, a proto 82 Narozen, kłtiny a estined l

84 neměly být ani v největší nouzi utraceny. V zámožných rodinách je uschovali, chudší však za ně něco koupili a výtěžek patřil dítěti věřilo se, že co se koupí za vínkové peníze do hospodářství, tomu se dobře daří. 187 Vínkové peníze zazdívali do základů nového domu nebo přidávali k penězům, za něž kupovali dobytek, který se měl pak dobře rozmnožovat. Kde však byla velká bída, tam se vínek neudržel. Na Rusavě chudší kmotři dali třeba jen dva šestáky a jak přišli od křtu domů, matka hned hledala za peřinkú, jaké dostalo di a vázání, aby zaň poslala děckom pro chléba lebo pro kapku múky uvaři drobků. Negdy sa stalo, že za peřinkú nebylo nic, a všeci na to čekali. To bylo zlé znamení, že di a bude neščasné alebo že bude plakáva. 188 V některých oblastech bylo zvykem dávat ke křtu i jiné dary na Chodsku mísu mouky a vejce, na Horácku dokonce včely. Takové dary mohly symbolizovat i povinnost starat se o svěřené dítě a živit je v případě osiření. Starším obyčejem, doloženým také z jiných slovanských území a u Němců, bylo darování plátna, případně křticí košilky. Bystroń připouští možnou spojitost mezi použitím bílého plátna při křticím ceremoniálu dítěte a oblékáním nebožtíků do bílého rubáše, pravděpodobně ovlivněnou církevními představami. Kus bílého plátna, zvaného křižmo, kmotra třímala v ruce a po křtu je odevzdala knězi na šat nevinnosti. 189 Také šestinedělka, které zemřelo dítě, nesla při úvodu kolem oltáře kus bílého plátna přes ruku. Je známo, že bílá barva symbolizuje vše svaté a božské, dokonalost, čistotu a nevinnost. V kultuře starověkých národů označovala také přechod mezi dvěma stavy, přechod od života ke smrti, vzkříšení. Byla barvou smutku, nově pokřtěných (do bílého roucha se oblékali první křes ané) a rubášů. 190 Je možné, že vzdáleným pozůstatkem plátna, darovaného při křtu, byl vínek, který dávala svému kmotřenci kmotra ve východních Čechách. Tvořil ho kus sešitého plátna, po obou stranách opatřený kraječkami, stuhou a vyšíváním. Když kněz vyřkl slova přijmi roucho nevinnosti, přijal od kmotra tento vínek a vložil ho dítěti pod hlavu. 191 Také v Borovnici na Podblanicku vázali děcku přes čepeček plátěný vínek s vyšitými jmény Ježíš-Maria. Vínek v této podobě zřejmě převzal funkci křestní roušky, která zastupovala někdejší bílé roucho. 192 S ní se při obřadu ovíjela hlavička dítěte a pak se doma uchovávala. Vínkem pojmenovávali rovněž hostinu, konanou třetí den po narození, o které bude ještě řeč. Křest představoval přelomovou chvíli v životě dítěte, kterou bylo třeba zvýraznit také zvláštním oblečením, nebo podle lidové tradice vyžadovala každá nová životní situace nový oděv. Novorozence ke Odnesli jsme pohana, płinæ me kłes ana 83

85 Křestní vínek z bílého papíru s dekorativně řezanými okraji se stuhou. V oválu uprostřed leží voskové tělíčko dítěte. Ve schránce vložen list Upomínka na svatý křest s věnováním od kmotry. Z Boršic u Buchlovic, 1929 křtu oblékali do křticí soupravy, ke které patřil kromě košilky kabátek s čepičkou (tzv. karkulí) nebo kapucí, peřinka a pokrývka. Křticí obleček se předával z generace na generaci a postupně se v něm křtily všechny děti v rodině, nebo se mělo za to, že se pak budou mít po celý život rády. Kde ho neměli, půjčili si ho od sousedky nebo za drobnou odměnu také od porodní babičky. Největší pozornost byla věnována křticím čepečkům bývaly pletené, háčkované i sí ované a bohatě zdobené výšivkami a krajkami. Zámožnější je mívali vyšívané zlatým či stříbrným dracounem na hedvábném brokátu nebo damašku s barevnými korálky a penízky. Tak jako křticímu obrázku se i křticí čepičce připisoval léčivý význam. Kousek ustřižené karkulky se spálil na troud a užíval s mateřským mlékem zvláště při psotníku. 193 Děti, nesené ke křtu, byly zavinovány do povijanu červené barvy, která měla ochranný 84 Narozen, kłtiny a estined l

86 význam. Na Podblanicku nesla babka dítě ve velkém, sametovém vyšívaném přehozu, jejž si zavazovala pod krkem. Na Hané, Valašsku a Slovácku zabalovali děti ke křtu do vyšívané úvodnice, zvané také křestní plachta. Před odchodem z domu, cestou do kostela a zpět a po příchodu domů se odehrávaly obyčeje a úkony, jejichž charakter podtrhoval význam křtu jako předělového, posvátného okamžiku v životě dítěte, které od této chvíle bude sdílet svět obecné obeznámenosti, bude chráněno před zlem a naplňovat očekávání společenství. Kmotři se shromáždili v domě svého křtěnce, kde pro ně bylo zpravidla již nachystáno drobné pohoštění pro muže pivo, pro ženy sladká rosolka. Na Luhačovském Zálesí dostávali kmotři na cestu latérňu (lucernu), tj. trochu kořalky na zahřítí a posilu, aby préj s děckem nezapackovali. Před odchodem z domu pravil někdo z domácích k nemluvněti: Bjež, di átko, do kostelíčka svatého, očistit sa od ducha zlého. Přines sobje milos boží a dary Ducha svatého. 194 Na Chodsku zavíjela máma dě átko do poruštičky tak, aby z cípů vznikly tři křížky, a přitom říkala: s křížem na sjet, s křížem na sjetě, s křížem se sjeta. 195 Magickou podobu má obyčej, doložený z moravských Kopanic: když vynášeli z domu ke křtu chlapce, položila bába pod práh dveří z jedné strany sekeru a z druhé metlu a pozorovala, čeho se vycházející kmotra dotkla nohou dříve. Byla-li to sekyra, měl být hoch zdravý a milý, metla přinášela nemoc a brzkou smrt. 196 Při cestě do kostela se tak jako při jiných obyčejových příležitostech uplatňovala magie prvního bedlivě se sledovalo, koho kmotři napoprvé potkají, nebo po něm mělo mít dítě povahu. Když to byl muž, měla matka porodit jako další dítě chlapce atp. Neštěstí a brzkou smrt přinášelo setkání s šestinedělkou, starou ošklivou bábou, Cikánem nebo pohřbem, ale i vránou, která přeletěla přes cestu. Štěstí znamenal déš nebo setkání s malým dítětem. Také chování kmoter či babičky ovlivňovalo dítě, např. nesměly při cestě odbíhat za potřebou, sice by máma nestačila sušit plínky. Ve Svinařicích na Hořicku sedala babka cestou do kostela s dítětem na kámen, aby hodně rostlo. Zatímco někde šli ke křtu v tichosti, jinde se průvod do kostela odehrával s velkou slávou, např. na Chodsku. Ke křtu zde chodili až k večeru, kdy slunce zapadlo a ptáci začali umlkat, aby dítě nebylo křikloun, nebo do Božího světa se nemělo nést poprvé za ptačího zpěvu. Před chalupou stály děti na číhačkách, a z domu jim každou chvíli přinášeli krajíce chleba s máslem, tvarohem či medem. Jakmile vyšel průvod ze stavení, začaly děti výskat a křičet křtiny dou, křtiny dou! Odnesli jsme pohana, płinæ me kłes ana 85

87 Kmotři před odchodem na křtiny. Uprostřed babička s dítětem. Chodsko, druhá polovina 19. století K cestě se sbíhali dospělí staří i mladí, přáli štěstí nebo volali provojd vás Pámbu! Cestou se hodně výskalo a často i střílelo, na oslavu, a aby se chlapec nebál vojny a děvče chlapců. V některých místech také rozbíjeli o vrata staré hrnce. Rozbil-li se hrnec na mnoho dílů, bylo to znamením, že dítě bude bohaté, v opačném případě chudé. 197 Nepochybně jde o novější výklad, nebo střílení a rozbíjení hrnců o vrata bylo běžné i u svatby a mělo především ochrannou funkci hlukem se měly odhánět od novorozence (novomanželů) v této mezní životní situaci zlé síly, které je ohrožovaly. 198 Střílení při křtinách a svatbách bylo opakovaně zakazováno policejními předpisy i nařízeními krajských a vrchnostenských úřadů jako nepřístojnosti, spojené s nebezpečím Narozen, kłtiny a estined l

88 Slezské babky jdou od křtu Do kostela kráčeli v čele průvodu muži, za nimi ženy s dítětem, které nesla kmotra nebo porodní babka (ponejvíce ve městě). Od matky přebírali kmotři dítě zpravidla se slovy pohánka odnesem, křes ánka přinesem. Na Podblanicku byly po odchodu kmotrů v místnosti, kde dítě leželo, zapáleny svěcené kočičky a prut jalovce, čímž měl být vypuzen neznaboh zlý duch. Babička, než po návratu z kostela dítě předala matce, s ním v náručí trochu zatancovala, aby bylo v životě veselé. Otci se snažila před posazením podstrčit dětskou peřinku, pak měl být stálý v chování. V první polovině minulého století se tak dělalo všem přítomným mužům, kteří se museli vyplatit za měkké posezení. Peřinka se až do křtu nesměla větrat, aby dítě neodnesly divoženky. 200 Odnesli jsme pohana, płinæ me kłes ana 87

89 Tanec s dítětem po návratu ze křtu (s odůvodněním, aby dítě rádo a hodně tancovalo) byl znám také v Bezníku na Hořicku, na Sedlčansku, Sedlecku a Voticku, kde babka s dítětem tancovala a také mu zpívala, aby bylo hodně veselé. 201 Staršího původu je obyčej, podle kterého přebírala babka dítě ke křtu od matky oknem a po návratu z kostela ho zase oknem předávala, kdysi běžný v Javorníku na Kopanicích. Také na Valašsku podávali dítě kmotři oknem do kuchyně s odůvodněním, aby rodičům neumřelo. 202 Cílem bylo oklamání zlých démonů, nebo i u jiných národů se udržoval většinou tehdy, když v rodině umíraly děti. 203 Pavel Popelka zaznamenal v roce 1974 z Vyškovce na Kopanicích příběh, v němž poradila jedna žena matce, které umíraly děti, podat dítě ke křtu kmotře přes okno na chlebové lopatě. Potom prý děti přestaly umírat. 204 Okno, zadní vchod do domu nebo nějaká skulina či otvor se v tradiční lidové kultuře používaly v případech, kdy se průchod z domu neměl znečistit. 205 Jak ukážeme v další části své práce, narychlo probouraným otvorem ve zdi byli z domu vynášeni sebevrazi nebo mrtvá těla těch, kdo zemřeli náhlým a nevysvětlitelným způsobem; u nich se předpokládalo, že po smrti budou škodit živým. Vra me se však ke křtu. Cestou z kostela bývalo zvykem zastavit se v hospodě na menší pohoštění. Doma bylo dítě vítáno obřadní průpovídkou, která měla různé krajové varianty, na Poděbradsku např.: Odnesli jsme pohánka, přinášíme křes ánka, ochraňuj ho Panenka Maria, nebo tak vám nesem Honzíčka, a prospívá k boží slávě a k vaší radosti, po které matka dítě políbila a přežehnala křížem. Na Hlinecku říkávali kmotři matce: Bu te tomu rádi, co vám Pán Bůh ráčil dáti, abyste to ke cti a chvále boží mohli vychovat. Na Hlučínsku kmotřička pronesla: Vzali jsme vám do kostela pohana a přiněsli křes ana. Jeho dušičku i tělo dobře opatrujtě a majetku mu přihospodařujtě. 206 Chvíle po příchodu domů byla vhodná i pro určování budoucí povahy nebo povolání dítěte, do jehož blízkosti se kladly různé předměty. Na Horácku dávali dítěti již před odchodem ke křtu pod peřinku psaní nebo napsané počty, aby se dobře učilo a bylo duchaplné. Kmotrovství příbuzenství nejen duchovní Prvořadou a nezastupitelnou úlohu při církevním křtu, kterému od 6. století nesměli být přítomni rodiče, zaujímali kmotři. Jménem dítěte skládali křestní slib a vyznání víry. 207 Kmotrovstvím vznikal svazek, nezávislý na pokrevním příbuzenství a představující specifickou formu 88 Narozen, kłtiny a estined l

90 rituálního spříznění, založenou na duchovním bratrství. Odpovídalo to tendencím katolické církve vytvořit jako základ společenských vztahů duchovní vztahy a nadřadit je vztahům pokrevním, tělesným. 208 Někteří autoři připouštějí, že instituce kmotrovství mohla mít vzor ve starších formách obřadního přijetí novorozence do společenství v matrimoniálním období společenského vývoje. Např. Kosven se domnívá, že funkce křestního kmotra vznikla na podkladě úlohy, kterou měl kdysi v obřadním životě lidu avunkulus (tj. strýc z matčiny strany) a tento svůj názor dokumentuje materiály ze slovanského území. 209 Mimonáboženská autorita kmotrovského svazku byla podložená právní a socio-kulturní závazností; lidová tradice přiblížila jeho funkci reálné potřebě stanovit další osoby zodpovědné za žádoucí vývoj dítěte. Kmotři měli vůči svým kmotřencům v případě úmrtí rodičů vyživovací povinnost a do doby zavedení matrik (které v českých zemích zdomácněly až v l6. století) byli důležitými svědky legitimního narození dítěte. Svědectví o původu z poctivého lože se vyžadovalo např. při přijetí za měš ana, za souseda, při ucházení se o tovaryšství a podobných příležitostech. Na ukázku uve me list poctivého zplození, zapsaný písařem na základě svědectví Mariany, manželky formana Jana Štorka: To ve své paměti mám, že na veselí sem byla tohoto Š astnýho kožišníka když sobě pojímal Lidmilu manželku svou tohoto Floriana vlastní paní matku, že sou se řádně sňali tak jak Pán Bůh ukázal, a potom tohoto Floriana syna že sou zplodili pořádně, tak jak Pán Bůh rozkázal, ten Š astnej kožišník že jest byl vlastní otec jeho, a já že sem tomuto Florianovi kmotrou byla když jest mne za to žádal Š astnej kožišník otec jeho, a tak že jest pořádně zplozen na tento svět bez ouhony. Více já nic nevím. 210 S rozvojem matrik a státní správy (zvláště pak institucí, jejichž prostřednictvím se dostávalo ochrany vdovám a sirotkům) došlo k oslabení sociálně-právní funkce kmotrovské instituce a od konce 17. století získává převahu funkce duchovního příbuzenství. V tradiční lidové kultuře kmotrovství vytvářelo nadstavbu rodinným vztahům. Ačkoli šlo o uměle vytvořený svazek, kmotři se k sobě chovali jako příbuzní byli povinni si vzájemně pomáhat a bylo hříchem, aby se hádali nebo soudili. Manželství (stejně tak jako soužití na hromádce ) mezi zkmotřenými osobami bylo pokládáno za krvesmilstvo, cizoložství, hřích. Před takovým spojením varovali ve svých spisech již Tomáš Štítný a Jan Hus. Povědomí o tomto zákazu se v lidové tradici udrželo do konce 19. století. 211 Ani snoubenci se nežádali za kmotry, nebo se věřilo, že by se potom nevzali. Svobodné kmotře by se v takovém případě pomstila vrána a odnesla jí věneček. 212 Odnesli jsme pohana, płinæ me kłes ana 89

91 Kmotrů bylo podle starých křestních zápisů několik. Hlavní kmotr (levans) držel při křtu dítě na rukou (chlapce muž a děvče žena), proto se říkalo být rukovní kmotrou a jít za kmotra se označovalo jako mít držení. Kmotry jiného než katolického vyznání nepřipouštěl kněz k držení, pouze k zápisu. Ostatní kmotři byli jako svědkové, modlili se, odpovídali knězi a přidržovali svíci. Jak vypovídají prameny, ve výběru kmotrů se již ve středověku objevovaly prestižní momenty, nebo jejich velký počet svědčil o zámožnosti a společenském postavení rodiny. Skutečnost, že kvůli darům si rodiče brali raději více kmotrů, kritizovala katolická církev již ve středověku, jak je zřejmé např. ze svědectví Zámrského, který považoval tři kmotry za slušný a dostatečně pobožný počet: Daleko jes lépěji, aby rodičové svůj plod dvěma, třemi chudými však pobožnými kmotry pokřtili, nežli s houfem u světa bohatých, vzácných v samém smíchu a slova Páně, náboženství i Boha valchování, v posměšném svátosti křtu přemítání, v kvasu, ožralství, a v tancích křest sv. při dě átku zprznili. A co se pak o těch může říci, kteříž pro samé peníze mnoho a bohatých kmotrů se dožádávají a z křtu sv. při svém dítěti tarmark činívají? 213 Je skutečností, že tato naučení nepadala všude na úrodnou půdu. V l7. století bylo církví nadále nařizováno omezovat počet kmotrů a místy ještě na přelomu 19. a 20. století bývalo kmotrů až dvanáct i více, ba na Chodsku mnoho najednou, takže průvod křestní vypadal jako průvod svatební. Zvláště tomu tak bývalo při křtinách dítka, jež vzešlo z manželství vdovce s vdovou. 214 Přibližně až do konce 18. století se dodržovala zásada vybírat za kmotry cizí osoby, většinou majetnější a požívající úctu, aby byly zárukou hmotného i morálního zajištění dítěte. 215 V některých místech chodívala sama vrchnost za kmotry dětem svých poddaných, 216 jinde z ekonomických důvodů omezovala výběr kmotrů pouze na svou vesnici a vysokými pokutami stíhala každého poddaného, který šel přes pole za kmotra (nebo za svatebního svědka) a utratil tak peníze na cizím panství. 217 Nemanželským dětem chodili za kmotry obvykle chudí kostelníci, žebráci a špitálníci, často vypomohla i porodní bába. Na Hlinecku se tvrdilo, že kmotrům takových dětí se vede obzvláště dobře, a stejně tak i tomu, kdo poslouží kmotrovstvím Cikánům a komediantům. V 19. století již zjiš ujeme uvolňování přísných zásad ve výběru kmotrů a v posledních desetiletích 19. století se jejich počet ustálil obvykle na jednoho až dva. Předním kritériem pro jejich volbu se stalo krevní příbuzenství. To odráželo společenské změny, k nimž docházelo v procesu pronikání kapitalismu s jeho individualismem a rodinou jako 90 Narozen, kłtiny a estined l

92 Babička s kmotrou jdou na křest do kostela. Jihovýchodní Morava, z let sebestřednou jednotkou. Za kmotry začali být vybíráni rodinní příslušníci i manželské páry (především starší), přičemž se však projevovaly i krajové zvyklosti. Např. na Hořicku obvykle brávali za kmotry dědečka s babičkou, zatímco na Ž ársku prarodiče za kmotry nechtěli. Nadále se ovšem uplatňovala i jiná hlediska: společensko-reprezentativní stránka, schopnost kmotrovství oplatit, možnost postarat se o dítě a být s ním ve styku, někde i přání a vliv kněze. V šetrných rodinách volili za kmotry bezdětné osoby, nebo se čekalo, že se lépe mohou ujmout sirotků a po smrti na ně pamatovat v závěti. V druhé polovině 19. století byly ve vsích případy, že z chalupnických rodin nebyl nikdo po celý život požádán o kmotrovství, zatímco ze zámožných statků byli někteří kmotry desítkám dětí do roka. 218 Častější bylo, že děti z podružských rodin měly za kmotry sedláky, u kterých sloužili jejich rodiče, Odnesli jsme pohana, płinæ me kłes ana 91

93 a v mnoha místech pak byla zkmotřena celá vesnice. V oblastech s rozvíjejícím se průmyslem se na počátku 19. století v matrikách objevují jako kmotři spolupracovníci, zaměstnavatelé a také kostelníci. 219 Rozklad tradičních společenských vazeb vedl nejen ke změnám ve výběru a počtu kmotrů, ale i k postupné formalizaci kmotrovství jako významného činitele při utváření intimního vztahu mezi rodinou a komunitou. Tento proces lze dobře sledovat např. v hornickém regionu Rosicko- -Oslavanska, kde počátkem 19. století využívali podnikatelé kmotrovství k vytvoření kvazifamilierních vztahů ke svým zaměstnancům. Kmotrovství zde již neznamenalo téměř žádné závazky a jeho závažnost v hornických rodinách ztrácela svůj význam. 220 Vytrácela se rovněž vyživovací povinnost kmotrů vůči jejich kmotřencům v případě úmrtí rodičů. Výzkumy ukázaly, že vědomí jejich odpovědnosti za výchovu dítěte a představy o významu kmotrovství v příbuzenských vztazích, dané zvykovým právem, však přežívaly v tradičním vesnickém prostředí až do přelomu 19. a 20. století. Pro kmotry se rozšířila různá regionální a místní pojmenování. Pro celé Čechy a západní polovinu Moravy to byl kmotříček (na okraji západních Čech kmotřík). Na Chodsku říkali kmotrům kmůtrojcí, na Náchodsku chmotr, chmotra. Na širším Ostravsku se vyskytuje termín kmoter (na Jablunkovsku kumoter). Kmocháček převažuje na území Moravy s hanáckým nářečím (jihozápadně od Brna kmucháček), na Rožnovsku a Lašsku je to křesný tata, křesná mama (nebo jen křesný, křesná), v Lanžhotě krsný, krsná. Na většině území Slezska se říká křesniček, křesnička (na Opavsku křestniček, křestnička), zatímco na Frýdecku putek a putka. (Pravděpodobně z německého pathe). Na jižním Opavsku puteček, v přechodném pásu česko-polského pohraničí potek, potka. V Podještědí je doloženo obdobné půta. 221 Mezi dítětem a kmotrem vytvářelo kmotrovství trvalý, celoživotní vztah, projevující se vzájemnými povinnostmi a závazky. Znamenalo i značné finanční zatížení. Kromě dárku do vínku se od kmotrů očekávala největší materiální výpomoc po celou dobu šestinedělí. Při křtu se kmotři zavázali vypomáhat s výchovou kmotřenců a tak bylo jejich povinností občas se na dítě podívat (svobodný se jen poptal), sledovat jeho svátek, narozeniny a přispět nějakým dárkem o Vánocích, na Mikuláše a na velikonoční pomlázku. Při nejrůznějších příležitostech chodívaly děti ke svým kmotrům koledovat. Kmotři jim kupovali oblečení, poskytovali peníze na školní potřeby, chodili se na ně dívat při veřejných zkouškách ve škole, děti jim ukazovaly svá vysvědčení atd. Směly chodit ke kmotrům na ovoce, na lusky, na mák a upásat jim meze Narozen, kłtiny a estined l

94 V případě úmrtí se kmotři stávali poručníky dětí. V krajích, kde bylo zvykem posílat malé děti z početných rodin do služby, si je brávali právě kmotři, aby nemusely odcházet k cizím lidem. 223 Kmotr sehrával důležitou úlohu při všech významných příležitostech života svého kmotřence přibíral se např. k vyjednávání o svatbách, prodejech, k různým svárům a smírům a jeho slovo se vždycky rádo uposlechlo. Na svatbách svých kmotřenců, kam byli zváni jako první, byli kmotři usazováni na čestném místě. Často šli novomanželům za svědky nebo zastávali funkci starosvata a starosvatky. Kmotra obdarovávala nevěstu koláčem a čepcem a vedla obřadní čepení nevěsty. Kmotr ženicha nebo nevěsty se brával za smluvčího a kmotra za starou svatbí. U sirotků kmotři zastupovali rodiče, jejichž jménem přijímali odprošování snoubenců a udělovali svá požehnání. Když měl kmotřenec svatbu, musel pozvat všechny kmotry i kdyby se na sebe hněvali. Zodpovědnost kmotrů vůči dítěti byla vyvážená projevováním důvěry a úcty formou vyhrazenou starším lidem nebo knězi. Je svatá povinnost po Bohu a rodičích nejvíce kmotřenku ctíti. Kmotrům se vykalo (i když byli mladší) a líbaly se jim při setkání ruce. V Nové Lhotě na Horňácku byl tento zvyk udržován mezi starší generací ještě v šedesátých letech 20. století. Na Horácku bývalo zvykem, že když se otec přiblížil k domu svých kmotrů, obnažil hlavu a nepřikryl ji, dokud nepřešel. Tak činily i jeho děti, když byly odrostlejší. Kmotr byl první člověk po rodičích a někde platil i víc než rodiče. Na Chodsku říkali, že topí-li se najednou rodiče a kmotři, musí křtěnec vytáhnout z vody nejprve kmotry. Vysoká autorita kmotrovského svazku se promítla do lidového podání: Nejakéj sedlák z Dolního Poříčí šel z Křetína z kostela a stavěl se na gořalce v hospodě. A dyš šel domů, vokolo rybníka tak tady vystoup chlap, chyt ho za ruku a táh ho do rybníka. A von křičel:,pro Boha tě prosím, kmotře, pomož mě! Tak von ho pustil a povdal mu:,dybys nebyl volal kmotra, že je nejbližší přítel, tak bych tě utopil. 224 Kmotři určovali den křtu a ve většině případů dávali dítěti i své jméno. Kdo by alespoň nenabídl kmotru, aby se dítě jmenovalo po něm, urazil by ho a podruhé by se kmotrovství marně doprošoval. No kmotřenko, to už na vás odevzdáme, abyste nám donesli z kostelíčka, co chcete, Kačenku, lebo Mařenku, jaká je vaša vůla. Ná my, co my uděláme, jak vy kmotřenko chcete 225 Pečlivá volba kmotrů byla podporována také vírou v požehnaný vliv na kmotřence, který měl převzít jejich vlastnosti. Kmotři byli zodpovědni za jeho zdraví a jestliže se mu neve- Odnesli jsme pohana, płinæ me kłes ana 93

95 dlo dobře, dalším dětem se vybrali jiní. Důvěra v kmotry byla natolik velká, že jim vkládali do náruče umírající dítě, aby mu usnadnili smrt. Kmotrovstvím, které se dědilo, se upevňovaly vzájemné vztahy mezi oběma rodinami. Za zvláštní štěstí pro dítě se považovalo, když ho zdvihali při křtu kmotři rodičů. Jestliže žili kmotři rodičů z obou stran, brali se raději ti, kteří sloužili otci, nebo se věřilo, že u ženy se tak štěstí nedrží a když se vdá, patří mužově rodině. 226 Na kmotrovství se dělaly zejména uvnitř příbuzenstva nároky, a proto bylo třeba volit obezřetně a uvážlivě, aby nebyl někdo uražen. Naša dcera napřed slibúvala, že si nás (rodiče) za kmotrů zavolá a potom, dyž došlo co k čemu, o nás nevěděla. A to nám bylo líto, stará celej deň ležela na lavce a bečala a já sem flašu vína, co sem pro nich nachystal, celú vypil zlos ú a lítos ú, k temu sem zajídal 6 kilo pečenýho masa. Měl sem ho už na křtiny pro dceru štelovaný a dyž ty tak, dyž sis vzal kamaráda z vojny za kmocháčka, nech ti včil kamarád aji maso kúpí. 227 Na Chodsku byl kmotrovský svazek považován za posvátný, pevný a nejpřátelštější. Dvě rodiny spřátelené kmotrovstvím byly nazývány kmůtrojcí a byly jako nejbližší příbuzní. Přátelství, vzniklé při křtu, mělo trvat až do hrobu. Kmotrovstvím spřátelené rodiny se vzájemně titulovaly pane kmotře a paní kmotro a přátelský poměr mezi nimi, přenášený i na další generace, býval mnohdy pevnější než mezi sourozenci. V českých oblastech trval tento stav až do osmdesátých let l9. století, v zapadlejších krajích i déle. Žádost o kmotrovství byla pokládána za prokázanou poctu, kterou většinou nikdo neodmítl. Význam, který mu přikládala církev, se odráží v úsloví, že jít za kmotra znamená stupeň do nebe, nebo kmotři mají velkou zásluhu před Bohem. V lidových představách bylo kmotrovství čestnou funkcí, která se nesměla odepřít ani nepříteli: Úřad kmotrovský každý na sebe vzíti musí a zle by mu bylo vykládáno, kdyby byl doma a odepřel. Nechce-li jíti za kmotra, je lépe když na čas odejde nebo prohlásí, že stůně. Odmítnutí kmotrovství znamenalo velkou hanbu, hřích a také urážku. Kdo někomu vypověděl přátelství, říkal: nechci mu být kmotrem (dodnes se říká rozkmotřit se s někým). Obecně rozšířené byly představy o tom, že kdo odmítne nabízené kmotrovství, uschne mu trávník pod nohama, tam, kde stojí, sedm let nic neporoste nebo se nebude dařit jeho dobytku. 228 Odřeknutí nabízeného kmotrovství mělo dítěti přinést neštěstí. Přesto nebylo někdy snadné kmotry sehnat, nebo, jak říkali na Kladsku, chmotrouství túze stojí. Bylo tomu tak spíše ve větších městech, jak svědčí vzpomínky pražského písničkáře Františka Haise, který nemohl pro své (již sedmé) dítě najít kmotra: 94 Narozen, kłtiny a estined l

96 Zkrátka, byl jsem více než na desíti místech, ale bohužel byl jsem všude zamítnutej Nakonec se mu za kmotru postavila jedna žena z trhu a známý z chudobince, kterému Hais sám dal půldruhé zlatky, aby ji rozměnil a měl pro každého, i pro žebráky u kostela, já bych nerad byl pohaněn 229 Svatým kmotrovstvím dítku posloužiti Významu, jaký v minulých staletích zaujímalo kmotrovství v lidovém prostředí, odpovídala i obřadní forma, kterou byly vybrané osoby o tuto službu žádány. Zvaní za kmotry obstarávala obvykle porodní babička, která za to obdržela odměnu v naturáliích nebo peníze. Z rozšíření této formy u východních Slovanů, na Slovensku a na jihovýchodní Moravě lze soudit, že jde o starší způsob. Na Kopanicích (Brodsku) chodila babka pitac kmotrov s radostníkem, tj. s lahví páleného nebo vína. Kdo svolil jít za kmotra, pálenku vypil. Z pramenů je zřejmé, že v českých oblastech a na západní Moravě, podobně jako u Němců, bylo běžnější zvát za kmotry prostřednictvím otce. 230 Pro zvaní se v lidové mluvě používaly výrazy chodit za kmotry prositi nebo dožadovati (v Čechách), na Moravě také vyptat kmotra nebo volat kmocháčky (na Podluží) či pobídnout kmotry rukou (na Záhoří). Zvaní představovalo osobitý ceremoniální projev, v němž jako dominující vyjadřovací prostředek vystupovalo mluvené, v některých případech i psané slovo. 231 V 19. století se v jednotlivých regionech používaly při zvaní proslovy s ustálenými zvacími formulemi, na nichž je patrný vliv písemných žádostí o kmotrovství, používaných v měš anském a šlechtickém prostředí. 232 Některé z nich měly i tištěnou podobu a mezi lidem se šířily jako kmotrovské cedule nebo kmotrovské listy, které obvykle skládali kantoři, přibližně až do sedmdesátých let 19. století. 233 Vedle dobových zdvořilostních frází a ustálených spojení se v nich používaly také motivy biblického charakteru. Odvolávaly se na křes anskou lásku a odměnu kmotrů v království nebeském, zdůrazňovaly potřebu očistit novorozence od prvotního hříchu, manželský původ dítěte atp. Jako příklad uvádíme výňatek z kmotrovského listu z Humpolecka: Pochválen Bu Ježíš Krystus. Slovutné a vzáctné poctivosti mně zvláště milá paní kmotra, vinšuji vám od pána boha štěstí, zdraví a v něm všechno nejlepší spasitelné dobré. Před paní kmotrou tajiti nemohu, kterak Pán Bůh milosrdný okem milosrdenství svého svatého na mně a manželku mou ráčil jest vzhlédnouti a nám z poctivého lože manželského jedinkou cerušku ráčil dáti. Já pak jakožto otec dítěte svého Odnesli jsme pohana, płinæ me kłes ana 95

97 povinen jsouc o to se starati, aby takové nemluvňátko skrze správce církevního křtu svatého dojíti mohlo, i uznávajíce já to, že křest svatý bez přítomnosti dobrých poctivých lidí nemůže býti, vás jsem sobě oblíbil, mně zvláště milá paní kmotro, spolu s manželkou mou za jednou paní kmotru tomu nemluvňátku býti žádám pro Boha a jeho nevinné umučení jednou, po druhé a po třetí, že to paní kmotra na žádost mou a manželky mé učiní pro odplatu pána Boha všemohoucího. Já zase za každého času připovídám se vším dobrým odměniti a odsloužiti pro všechny dny života vašeho 234 Tištěné formuláře bývaly zdobeny výjevy biblických událostí (Bůh, žehnající sňatku Adama s Evou, stvoření světa a prvního člověka aj.), doprovázených veršíky. 235 Ústní proslovy v zásadě vycházely z písemných žádostí, byly však stručnější, např.: Pochválen bu Pán Ježíš Kristus! Že vás nechá otec N. s matkou pozdravovat a pro Boha prosí, abyste se za ně nestyděli a svatým kmotrovstvím jejich dítku posloužili, že se vám chtějí vším dobrým odměnit. Když ne oni, tak se vám odmění Ježíš Kristus sám v království nebeském. Amen. 236 Z Horácka popsal obřadní způsob zvaní za kmotry Josef Dufek: Otec dítěte se slavnostně oblíkl a šel s celou nábožností a zkroušeností prosit o kmotry. Když vstoupil do domu ke svým známým, již v síni sejmul s hlavy, a když vešel do světnice, padl před hospodářem a hospodyní na kolena, sepjal ruce a jal se prositi Pro Boha a všecky svaté, aby se smilovali nad jeho novorozeňátkem, aby ho skrze svatý křest od věčné záhuby osvoboditi hleděli a z křes anské lásky jemu je do kostela doprovodili. To se prosícímu s celou ochotností slíbilo s ujištěním, kdyby se stalo sirotkem, že oni se budou o něho starati. Na to otec oběma kmotrům ruce políbil a kráčel radostně domů, aby svou ženu touto radostnou zprávou potěšiti mohl. 237 Archaický jazyk dodával promluvám vznešenosti a reprezentativnosti, zakomponování biblických motivů zvýrazňovalo jejich duchovní rozměr a celému aktu propůjčovalo význam etické závaznosti. Psaná forma pak tento význam ještě umocňovala, nebo je třeba mít na paměti, že ještě v druhé polovině 19. století nebyl písemný projev na venkově běžnou záležitostí. Podobně jako tomu bylo ve svatebních promluvách; i zde vyžadovala lidová etika trojí opakování prosby a v některých místech patřilo k dobrému tónu nepřistoupit ihned k samotnému cíli rozmluvy. Např. na Brodsku šel otec vyptat kmotra zdánlivě pod jinou záminkou. Pověděl, co je nového, mezi řečí sdělil, že se mu narodil syn a poprosil, aby mu poslúžili kmotrovstvím Narozen, kłtiny a estined l

98 Méně obvyklé jsou veršované formy zvaní, zapsané z Humpolecka a Kladska, které mají světský charakter s komickou nadsázkou. 239 Ze Stanu pochází tento záznam: Přišel jsem vás zvát, Pudete či nepudete? abyste šli za kmotry. Dy tam sami nebudete. Pujdete-li, povězte, Bude tam z Dlouhýho mlynář, máte-li co, poneste, z Tobolek rychtář slepici nebo kohouta, a z Chlumu mastikulka švec, nepříde to žádnýmu jinýmu bude nás tam, pane kmotře, šest. než mej ženě do kouta. Jiná varianta je z Chlumu: Přišel sem k vám, stojím, vše se hodí moji ženě do kouta. vo něco bych vás prosil, Dy tam sám nebudete. teprva se strojim. Bude tam z Hurdyburdy mynář, Pudete-li moji ženě za kmotra? z Dlouhýho kovář, Pudete-li, povězte, z Vitanova mastikulka švec, máte-li co, poneste, a to nás bude šest. 240 slepici i kohouta. Podobný text zaznamenal z Kladska Kubín: Má bába prabába, můj dědek, du vám dnes štastnej den novího poujedět, abyste tak dobrý byli, za chmotra se postavili. Nebudete sám, bude mynář a mynářka, šafář a šafářka, a knězova kuchařka a pane chmotře, vý! Až vý k nám přídete, mí ženě přinesete něco do kouta, slepici aneb kohouta řepu nenoste, tý máme sami doma, a tlustou jako noha, a naposled a je to Petr nebo Augustýn, dvoumark vám ale nevotpustím. Zároveň však uvádí, že zvát chodívala i bába těmito slovy: (Síhlovi) vám skazujou, abyste im, co vám ublížili, vodpustili, a abyste se v neděli po službách bóžích za chmotra postavili a potom pak z vaši familijej se nechali vynalísti a chmotr aby byl tag dobrej a hošička na rukách podržal. 241 Vidíme tedy, že v tradičním společenství se způsoby zvaní za kmotry odehrávaly v rozmezí místních tradic a norem, jejichž respektování bylo předpokladem harmonických vztahů uvnitř komunity. Obě strany Odnesli jsme pohana, płinæ me kłes ana 97

99 Kmotřenka s dítětem. Ratíškovice, okr. Hodonín, 1947 (tedy rodiny) si zvacím aktem vzájemně stvrzovaly své přátelství a uzavíraly dohodu, kterou kmotr přijímal celoživotní závazek morálního, ekonomického a kulturně sociálního rozměru. K usnadnění vzájemné komunikace přitom přispívala vžitá pravidla, která se např. v odlehlejších oblastech východní Moravy udržela až do druhé poloviny 19. století. Budoucím kmotrům posílali rodiče po babce láhev vína nebo pálenky, zvanou radostník, kterou bylo možné (podle v místě ustálené normy) nepřijmout a tím nabízené kmotrovství odmítnout, aniž došlo ke slovnímu vyjádření. 242 Obřadnost zvaní a používané zdvořilostní fráze odpovídaly významu kmotrů, posvěcenému církevní afirmací. S postupným oslabováním 98 Narozen, kłtiny a estined l

100 tohoto významu ustupovala i ceremoniálnost zvaní. Na konci 19. století bylo osobní pozvání nahrazeno tištěnými listy a obsáhlejší proslovy stručnějšími formulacemi typu: Rodiče tohoto dítka nechají vás prosit, kdybyste mu posloužili křtem svatým. Pán Bůh vám to zaplatí nebeským královstvím (Hlinecko). Na počátku 20. století již byly formy zvaní zbaveny tradičních floskulí: Prosím vás, podržela beste nám na rukách? Máme cero. (Brněnsko); N. N. mají rodinu, já vás du zvát za kmotry. (Chodsko). Výzkumy v druhé polovině 20. století doložily, že v některých rodinách zůstává kmotrovství dodnes respektovanou příbuzenskou institucí, vytvářející trvalý celoživotní vztah mezi kmotrem a kmotřencem. 243 Zjiš ujeme, že se více posunulo do roviny intimního příbuzenského kontaktu, než tomu bylo na počátku dvacátého století. Tomuto procesu odpovídá i jednodušší a věcná forma žádosti, by uctivá, která se stala již výhradně záležitostí rodičů. Je důsledkem převažující individualizace životního stylu a uzavřeností rodinného života, a odpovídá to i tendencím ke zjednodušování vyjadřovacích prostředků, které je příznačným jevem soudobé společnosti. Dětské křtěnky neboli křtiny Křest bylo třeba oslavit hostinou, kterou však v některých rodinách chystali až k úvodu. V takových případech alespoň rodiče posílali kmotrům do domu křtiny na Hané pečínku, džbán piva a láhev vína nebo kořalky. Křestní hostina, zvaná křtiny, (někde tak nazývali také křest) byla slavností pro kmotry a celé široké příbuzenstvo. Zápisy z 16. a 17. století nasvědčují tomu, že kdysi bývaly dětské křtěnky velmi bohaté. U zámožných měš anů se sešlo dvacet dva kmotrů a osm kmoter a tito duchovní otcové narozeného občánka pro jeho zdraví pojedli celého vola, dva vepře, pět telat, pět podsvinčat, 30 kuřat, 9 zajíců, půl kopy štik, mandel kaprův atd. atd. Křest, slavený kvasem a tanci byl kritizován různými mravokárci: Dítě nemůže se tak brzy naroditi ani tak rychle křtíti, musíme při porodu i křtinách vopilí býti a svátos křestní korbely, sklenicemi, žejdlíky, koflíky a truňky hanebnými dosvědčovati a pro zdraví dítěte čistě píti. 244 Kazatel Zámrský vyčítal, že křest v pouhé chechty, smíchy, klevety, kvasy a tance takměř v niveč od lidu obecného se obrací. Je pravda, že na venkově se chodívalo z kostela přímo do hospody, dě átku umývat nohy (zvláště, když byli kmotři přespolní), 245 a vypravovalo se mnoho historek o tom, že veselá společnost někdy dítě ztratila cestou. Odnesli jsme pohana, płinæ me kłes ana 99

101 Přibližme si průběh křtin z některých oblastí. Na Poděbradsku, jak píše Čečetka, za starých zlatých časů sešlo se k hodům mimo kmotry celé přátelstvo, přišel i,panáček. Veselí stoupalo, kmotry daly pokosník na stranu, roupy sedly na hosty a ti tropívali v noci všelijaké nezbedné kousky. Dnes již mají rozum, hostiny jsou tiché, po roupách ani zmínky. Kmotři si dosud o hostině libují: Dokud nohy na trnoži, dotud jsem kmotrem. Otec zase žertuje: Čím víc kmotrů, tím víc šelem. 246 Slavné křtiny bývaly i na Chodsku a Domažlicku, kde se sedalo ke stolu hned po návratu z kostela. Než přinesli jídla, připíjelo se pivem, které kmotrům podával otec ve džbánku. Mezi tím si kmotři plnili dýmky a pilně kouřili Nejprve přišla polévka s nudlemi, po té hovězí maso s bílou omáčkou, tak zvaným křenem a kynuté knedlíky, hodně veliké. Pak byla kaše z pšana (prosa), hodně maštěná, sypaná perníkem. Po té přinesena omáčka z,prižlíku, (tj. osrdí), pak zase černá omáčka na hovězí maso s hrozinkami, sladká a kyselá. Pak přišlo vepřové maso vařené a švestková omáčka k němu. Potom přinesly pečeně: vepřová, telecí a hovězí a konečně šišky a listy. Trvalo to obyčejně až do rána. Když se rozcházeli, dostala každá kmotra na mísu, v níž přinesla mouku, výslužku. 247 Hostině se říkalo panket. Typickým pokrmem bývaly šištičky (bublinky) kapané do másla se švestkovou nebo hruškovou omáčkou, dále šišky, listy, calty a koláče. Staří si uměli při stole posedět, často se rozcházívali až ráno. Je zajímavé, že jídelní list, jak jej zařídily kmotry jedny, musí se druhými při splácení služby kmotrovské přísně zachovati. Každé zanedbání pokládá se za urážku. V průběhu hostiny přišly děti na čumjiny, čumy, čumejdu, číhačky. Dostávaly kus calty, tvaroh a pomazánku. 248 Na Hořicku obyčejně za čtrnáct dní po křtu strojili hody, na nichž bývalo při stole až osob. Kmotry i příbuzné posílaly na křtiny přidánky: máslo, vejce, tvaroh, hrozinky, mandle a mléko. Slavné křtiny trvaly zpravidla dva dny, pronášely se při nich různé přípitky a řeči a byly jak posvícenská hostina. 249 Rovněž na Podblanicku bývalo zvykem, aby matky, kmotry a sousedky přispěly na kmotrovské hody. V polovině 19. století se konaly za několik neděl po křtu, ale v některých místech se až třikrát opakovaly a zvali se nejen kmotři a příbuzní, ale i sousedé. 250 Podobně i na Moravě. Na Slovácku bylo zvykem večer před krstní hostinou přinášet příspěvek nazývaný stolička nebo také pocta: uzel mouky, vejce, máslo, tvaroh, mák, fazoli a špaldovou čočku. 251 Na Horňácku se při krštění podávala lokšová (nudlová) polévka, maso s chrenem, tj. sladkou křenovou, někdy také kyslou omáčkou a dvojí pečeně, 100 Narozen, kłtiny a estined l

102 Křtiny na Hořicku. Interiér, vystavený na Národopisné výstavě českoslovanské roku 1895 v Praze. Postel v rohu zakryta koutní plachtou obyčejně skopová a vepřová. Z pečiva makové nebo sýrem (tvarohem) nadívané vdolky, vdolečky, buchetky a mrváně. Jako pamlsek se jedly hrozny, ořechy, jablka a jiné ovoce. Nápojem bylo domácí víno a někdy též pálené. V devadesátých letech se už pila výhradně kořalka. 252 V jednotlivých oblastech se hostina (zejména skladba jídel) lišila podle místních tradic, podle zámožnosti rodiny, i podle toho, šlo-li o první dítě, zvláště chlapce. Byly také rozdíly mezi vesnicí a městem, kde se křtiny obvykle odbyly slavnostnější svačinou s kávou a bábovkou. Na vesnici však byla hlavním chodem, který nesměl chybět, slepičí polévka s nudlemi. 253 Ke křtinám se tu připravovalo rovněž zvláštní pečivo (koláče, buchty, koblihy, boží milosti, bábovky) s různými, místně odlišnými názvy. Někde takové pečivo přinášeli kmotři ke křtu, např. v Čenkově na Hořicku kmotrák velký koláč, pletený jako vánočka s dírou uprostřed, zdobený ptáčky a preclíky, který nesli na prkně přes nůši. Jinde kmotři dostávali pečivo jako výslužku. V Podkrkonoší to byly pletence, pečené v chlebové peci, sypané mandlemi a cukrem. Čím větší, tím byla kmotra vzácnější. 254 V některých místech rozdávali drobné pečivo přihlížejícím dětem cestou z kostela, např. v Porubě na severní Moravě Odnesli jsme pohana, płinæ me kłes ana 101

103 perníkové podešvy. 255 Peklo se také pečivo v podobě dítěte, které v jižních Čechách nazývali rodeník. Stejný název se používal pro chléb, posílaný kmotrům oznamovalo se tak narození dítěte. 256 Toto pečivo mělo i jinou funkci: na Doudlebsku se jím vyzýval otec nemanželského dítěte, aby se přiznal k otcovství, jak jsme uvedli v předchozí kapitole. Na Záhoří se termínem radostník označovala výslužka, kterou obdržely ženy po křestní hostině (koláče a láhev kořalky). 257 Na Frenštátsku zase posílala po narození matka do své rodiny radosničky tři mastné rohlíky, krajíček chleba a sodák kořalky. 258 Také na Hlučínsku dostávali o křtinách sousedé a známí radošnik v malovaném džbánku čaj s rumem a bělky (housky s máslem a tvarohem). 259 Rituál první koupele Receptivní, blahonosný a ochranný význam měl rituál první koupele po křtu. Tato koupel nebyla dříve jen hygienickým úkonem, ale nesla zřetelné obřadní znaky. 260 V některých oblastech se u nás až do konce 19. století dochoval obyčej pozvat u příležitosti první koupele děti z celé vsi na hostinu. Slavnost se nazývala vínek, smývání vínku či smývánky, podle toho, že při koupeli babka symbolicky smývala dítěti svaté křižmo (svěcený olej). Na Chrudimsku slavili smejvánky tři dny po křtu a do té doby nesmělo být dítě koupáno ani myto. Pozvané hosty uctili kaší a sladkou kořalkou, děti oplatkami. Všichni hodně pili, aby dítě rychle rostlo. Na Vysokomýtsku a Litomyšlsku byla zejména na velkých statcích tato slavnost konaná se značnou pompou, často provázena i hudbou a nazývali ji vrabčí hody nebo vrabčina. Děti podělovali kaší s medem a různými drobnostmi, ti chudší si domů odnášely trochu hrachu nebo čočky. 261 Rovněž na Moravě a ve Slezsku bývalo zvykem sezvat třetí den po křtu děti z celé vsi na smývání vínku. Na Hané je zvala porodní babka, přišly však i nezvané a všechny dostaly krajíc chleba, někdy i pečivo (vrtance, makovníčky), kořalku nebo pivo. Děti z příbuzenstva byly pozvány do domu za stůl a mohly jíst, kolik chtěly. V Ivanovicích dávali cizím dětem po rohlíku, děti z rodiny přinášely bábě vajíčko a ta je zavedla do světnice podívat se na dě átko. Pak jim dala po dvou rohlících a hlt kořalky. Také na Zdounecku se děti, svolané na vínky, uctily chlebem politým kořalkou. 262 První koupel dítěte byla spojována s úkony, jejichž cílem bylo zabezpečit dítěti ochranu, zdraví a š astnou budoucnost. Z Rudolfova katalogu se dovídáme, že dítě omývali věchtem slámy, který ho měl za- 102 Narozen, kłtiny a estined l

104 mazat a tím skrýt před zlými silami, že ovazovali nádoby s vodou hrubou šňůrou, jež měla vymezovat kruh bezpečí. Do vody vkládali jedno vejce symbol životadárné síly které pak snědl otec. Tento akt, stejně tak jako vylévání vody z první koupele na otcovy ruce, zřejmě symbolizoval upevnění vztahu mezi dítětem a otcem. 263 Mnohé obyčeje se po celém našem území udržovaly až do přelomu 19. a 20. století. Na Hlinecku pomazali dítě medem, vykoupali v mléce, do vody vložili vejce na ochranu proti zimnici a to pak darovali prvnímu žebrákovi, jenž vkročil do stavení, aby odnesl žloutenku. Vejcem opisovali kruh kolem vaničky a přitom říkali: Pámbíček napřed, Jeníček za ním. Na Poděbradsku kladli vejce do vody proto, aby dítě nezabloudilo, jinde proto, aby mělo líbezný hlas. Vejce totiž působilo v lidových představách též jako magický prostředek k uspíšení mluvení dě átka. V Krolmusově sbírce lidových pověr je zaznamenán obyčej, podle kterého se má vzít při první návštěvě dítěte tři či devět řehtavých vajíček a třikrát je přiložit k jeho ústečkům se slovy: Až bude kuřátko titikati, počneš ty spolu s ním štěbetati. 264 Do vaničky s vodou se vkládaly předměty, které měly v představách lidu izolační, ochrannou či jinou funkci, např. žitná nebo režná sláma, aby chlapec dobře hospodařil a děvčátko mělo dlouhé a lesklé vlasy. Hochům dávali do koupele sůl a železo (klíč), což jim mělo přinést rozum a sílu. Některé věci měly hygienický nebo léčivý význam vejce, mléko, víno, různé byliny (mateřídouška, heřmánek aj.). Kmín a fenykl měly způsobit pokojný spánek, šípková růže červené tváře atp. Do koupele přidávali i svěcenou vodu, aby dítě nepřišlo k úrazu. Přísady, vkládané do první koupele, bývaly doménou a často i tajemstvím porodních babiček. Václavík uvádí, že do první koupele se dával jahodníček (heřmánek) a roztodivné zelínky aj vodičky, jejichž bližší význam se však nemohl pro tvrdošíjnou mlčenlivost babiček dozvědět. 265 Na Mladoboleslavsku připravila bába první koupel takto: Do čisté vody naleje svěcenou vodu, aby ábel k dítku žádné moci neměl; přidá svěcenou sůl, aby čisté bylo; Sedmikrásu, aby bylo vždy hezké; Dobrou mysl, aby nebylo zlomyslné; Spoříček, aby bylo šetrné, a chlapcovi přidávají ještě Tučného mužíčka a děvčeti (je-li děvče v koupeli) Mateřídoušku a ještě mnohé jiné koření. Po vykoupání dítěte vleje a zakopá všecku tu vodu do sklepa, aby jak v temnosti ony věci hníti budou, na dítku světlé jejich vlastnosti se objevovaly 266 První koupel byla příležitostí k obřadnímu obdarování porodní babky, pro kterou se obvykle do vaničky vkládal nějaký peníz. Peněžitá odměna je však pozdější, předcházela ji odměna v naturáliích. Kladení Odnesli jsme pohana, płinæ me kłes ana 103

105 peněz do první koupele, které bylo obecně rozšířeným obyčejem, nemohlo být tedy vedené cílem obdarovat babku. Přikláníme se spíše k názoru Bystroně, který ho přiřazuje k přijímacím rituálům, jak bylo zřejmé např. u Huculů: každý, kdo vstoupil do jizby v době první koupele dítěte, musel hodit do vody peníz. 267 U nás kladli do vody groše, stříbrné mince či zlaté nebo z jiného kovu vyrobené předměty. Patrně zde převažoval vliv představy o tom, že drahocenné předměty přivodí dítěti štěstí a bohatství. V tomto smyslu na Hlinecku zdůvodňovali obyčej dávat do vody kovové peníze a pod vaničku papírové aby dítě nebylo nikdy nuzné. Na Horňácku vkládal děd či otec stříbrnou minci do vody pro štěstí a babka přitom volala: No, tato, daj do vínku, aby byua š astná, aby byua zdravá, aby byua pekná, aby byua vzácná. 268 Na Prachaticku vkládaly bohatší kmotry do vaničky stříbrný peníz, chudší darovaly alespoň hrách nebo vejce. Šestinedělka a babička, koupající dítě na titulní straně dřevorytu ke knize pro porodní báby od E. Rösslina z roku Narozen, kłtiny a estined l

106 Na rozhraní magie a náboženství se odehrávaly různé další úkony, spjaté s první koupelí. Ochranný účinek byl připisován slině. 269 Na jihovýchodní Moravě babka před koupáním třikrát plivla do vody, aby děcku neuškodila a ochránila ho před uřknutím. V Čechách, když udělala nad vodou tři kříže a třikrát do ní plivla, vložila dítě do vody se slovy: Pámbíček (Matička Boží) napřed a naše Ančička s andělíčkama za ním a otírala mu obličej podolkem, aby ho nikdo neuřkl. Konaly se i jiné úkony: na Podblanicku, když chtěli mít z dítěte muzikanta, ponořili do první koupele hudební nástroj. V Šumicích na Slovácku, přála-li si matka, aby děvče bylo u chlapců vzácné, nakouřila je před koupelí papučí, kterou si v době těhotenství vyžádala od cikánky. Všeobecně rozšířená byla prastará víra v magickou moc vody z první koupele: nebyla nečistá, ale předpokládalo se, že je nadána magickými vlastnostmi a silami novorozeného dítěte. Proto jí byl připisován ochranný a léčivý význam. Vodou, kterou smyli dítěti svěcený olej, mu umyli očka, aby nebyla bolavá. Na Humpolecku obnášeli dítě třikrát touto vodou a pak mu ji kápli do úst, aby se mu nic zlého nestalo. Magický účinek přisuzovali také nádobě z první koupele. Uschovali rendlík, ve kterém koupali dívku, a až vyrostla a začali za ní chodit ženichové, tomu, který se jí líbil, na něm usmažili vejce, aby si ji vzal. Jinde dávali jíst ženichovi z mísy, ve které děvčátko poprvé umyli. 270 Voda, přijímaná zemí, je zdrojem života a představuje mnoho možností včetně příslibu znovuzrození. Mimořádná pozornost byla proto věnována místu, kam vodu z první koupele vylili. Po chlapci ji vylévali k jasanu, buku, javoru, smrku či jedli, aby byl tvrdý, zdravý, otužilý a vysoký. Vodu po děvčátku lili k jabloni, aby bylo milé, sladké, příjemné hochům. Někde ji vylévali jen na takové místo, kde nikdo nechodil, hlavně psi a vepři, nebo pak dítě nebylo ničím povahově ovlivňováno. Také lili vodu na trávník, aby nebylo nemocné, nebo z kopce, aby odnesla všechny škodliviny. Na Kladsku se mejtel z vany musel vylít jedním uchem, aby dítě nezvrhovalo. Lunt, kterým se po mejteli utřel, bylo třeba pověsit na vysoký strom: takové dítě pak všude vylezlo a ničeho se nebálo. 271 Vodu, kterou na Prachaticku smývala babička křižmo, vylila z talíře do ohně. 272 První koupel měla být chladnější, aby dítě bylo otužilé. Jestliže voda vřela, dítě v ní nesměli vykoupat, nebo by na něj lidé zanevřeli. 273 Odnesli jsme pohana, płinæ me kłes ana 105

107 Do kouta nosíme Izolace šestinedělek Slunce za hory, dvéřa na závory a kútnice za kútní plachtu! Po porodu nastalo období, v němž byla rodička pokládána za nečistou, odloučena od ostatních a nucena podrobovat se nejrůznějším omezením. Bylo tomu tak u většiny evropských i mimoevropských národů. V českém kulturním prostoru trvalo toto období šest týdnů a v představách lidu bylo považováno za mimořádně nebezpečné. Pro celý ten čas měla matka přesně vymezené normy chování, v jejichž základu nacházíme kodexy ochrany rodičky, novorozence a celé komunity před neblahým působením zlých sil. K nim se řadí také obyčeje, které upevňovaly vědomí sounáležitosti, podporovaly přežití dítěte, jeho socializaci a vyjadřovaly i návrat matky do běžného života. Dokud se rodička nepodrobila očistnému rituálu, zůstávala podle tradičních představ vystavena neustálému nebezpečí. Do té doby byla i s novorozencem izolována na lůžku v koutě světnice, odděleném koutní plachtou, koutnicí. Po dobu šesti týdnů nesměla tento kout opustit, aby jí a dítěti nikdo neublížil. Sama však byla také nebezpečná, nebo ve svém stavu vyvolávala negativní reakce lidí, zvířat, věcí i živlů. Proto se musela důsledně chovat podle systému zákazů a nařízení, regulujících všechny její činnosti a styky. Jejich nerespektování, jak ukážeme dále, mělo dalekosáhlé důsledky. Čas, místo a povinnosti, definované její izolací, ukončil teprve církevní úvod v kostele, spojovaný s lidovými obyčeji a hostinou. V širších souvislostech uve me, že u přírodních národů byla rodička umístěna ve zvláštní chýši, do které měli zakázán vstup všichni muži. Např. na Nové Guinei, pokud se chtěla z chýše vzdálit a navštívit manžela, nesměla vstoupit do domu po schodech, ale musela volit obtížný výstup a sestup po kládě, jinak by rodině hrozila nemoc. 274 Všude byla tabuizována: nikdo se jí nesměl dotknout, musela vařit na zvláštním ohni a používat zvláštní nádobí. Ostatně specifické nádobí pro šestinedělky existovalo i v evropských kulturách např. v Itálii se 106 Narozen, kłtiny a estined l

108 Kout v chodské světnici ještě v l6. století rodičkám podávalo jídlo na zvláštních majolikových mísách, uvnitř pomalovaných různými porodními scénami. Po celý středověk panovalo přesvědčení o tom, že žena v šestinedělí a s ní i všichni domácí lidé jsou ohroženi zlými duchy. Proto byl dům, v němž ležela, označován zvláštními znameními, např. v Holandsku dřevěnou destičkou s růžovou, u chlapců modrou stuhou. Ve starověké Číně, kde muž nemluvil se svou ženou celý měsíc po porodu, nesměla do jejich domu, označeném nad vchodem svazkem brčálu, po tuto dobu přijít žádná návštěva. 275 V našem prostředí byla rodička na lůžku oddělena od ostatních členů domácnosti prostorem, umístěným v levém rohu čelní strany světnice, obecně označovaném jako kout. V Čechách se mu říkalo také koutro, na Horácku bouda, na jihovýchodní Moravě hél, betlém (v okolí Ratíškovic na Hodonínsku), ve Slezsku poloh. Proto se matka, pobývající šest týdnů v koutě, na Moravě nazývala koutnice (je v koutě), ve Slezsku položnica (je v polohu), jinde nedělka (je v nedělích). Od stropu až na zem byl kout obestírán koutnicí, zavěšovanou na bidlo či různými jinými způsoby. Na Podblanicku oddělovaly kout i nižší plátěné malované plenty na dřevěných stojanech kolem postele. Někde se k zakrytí používalo obyčejných plátěných prostěradel, později i pokrývek. V chudých rodinách, kde na jedné posteli spalo třeba pět lidí, takže pro Do kouta nos me 107

109 Žehnání kouta knězem samotnou rodičku mohla být uvolněna jen na nejkratší dobu, zahradili postel pouze peřinami, rozloženými po rozestavěných židlích. Ve městech používali místo koutní plachty několikadílné španělské stěny. 276 Koutní plachty koutnice (na jihovýchodní Moravě kútnice, na Horácku boudnice, ve středních Čechách koutra), dostávala ještě v l9. století každá nevěsta do výbavy a v některých rodinách se dědily. Sirotám dávala plachtu kmotra, jen nalezenka se vdávala bez ní a půjčovala si ji od porodní babky nebo sousedky. Nejstarší koutnice se šily z konopného nebo hrubšího lněného plátna a byly bohatě vyšívané bílou, nažloutlou, ale nejčastěji červenou barvou, která měla mít ochranný účinek. Uprostřed plachty býval vyšit svislý pruh mřížky nebo krajky. Tímto průhledem mohla matka pozorovat, zda se k ní a dítěti neblíží nějaké nebezpečí. Na Dolnokralovicku byl v pruhu vyšit christogram JNKŽ Ježíš Nazaretský Král Židovský. Vkládání počátečních písmen jmen svatých bylo častým prostředkem ochrany v lidové obřadní ornamentice. 277 Zahalení lůžka mělo nesporně praktické, hygienické a estetické poslání, nebo umožňovalo matce dostatek soukromí, aby na ní pořád všeci nenatýsali a neuřkli, no a aby jí to děcko cosi neodnéslo. 278 Říkalo se, že žena si odpočine jen v koutě a v hrobě. Vedle užitné funkce představoval kout posvátný prostor, poskytující bezpečí a ochranu. Za něj neměli přístup nejen nejbližší příbuzní muž- 108 Narozen, kłtiny a estined l

110 ského pohlaví, ale ve starších dobách ani matka a kmotra, se kterými rodička mluvila skrz mřížku, jen porodní bába. Jak dalece byla mezi lidem zakořeněna víra v nedotknutelnost kouta, dokládá skutečnost, že se za koutní plachtu neodvážil nikdo nepovolaný ani nahlédnout. Někdy tam skrývali věci, o kterých nechtěli, aby přišly lidem na oči, např. pytláci flinty a pašeráci tabák, který nosili z Uher. 279 Ochranná funkce kouta byla zabezpečována různými způsoby, v nichž se magické rituály propojovaly s křes anskými. Celý prostor se již před porodem vykropil svěcenou vodou. Do lemu koutní plachty zašívali česnek, kousek chleba či koláče, čertovo lejno (Assa foetida) nebo svěcenou křídu. Účinek zvyšovala také výšivka červené barvy s blahonosnými a apotropajními motivy. Do plachty nebo pelesti zapichovali zkřížené jehly, dva nože nebo šídla, do rohu lože kladli sekeru, kosu, pilku, kleště nebo kladivo, nůžky, koňskou podkovu a jiné železné předměty spolu s křížky z kočiček nebo svěceného osikového dřeva a s devocionáliemi. Pod polštář rodičce dávali nůž, krajíc chleba, česnek, růženec, kancionál. Světnici a někde i celé stavení vykuřovali kadidlem. 280 Účinným ochranným prostředkem byla rovněž modlitba. Např. na Hradiš sku se nedělka měla modlit třikrát denně růženec ráno radostný, v poledne vítězný a večer bolestný. Pokud sama nemohla, pozvala do domu žebráky, kteří se za úplatu modlili místo ní. Víra v uhranutí a negativní sílu tajemných mocností v období šestinedělí byla mezi lidmi velmi silná a tak rodička měla (kromě růžence a škapulíře) u sebe stále červenou stužku, ve dne v noci. Vyhýbala se osobám s ostrým pohledem, které měly schopnost uřknutí a když už se na ni podívaly, naplivala si na klouby sevřené pěsti, třikrát se jimi přetřela přes oči a pro jistotu se ještě utřela podolkem. Pod hlavou měla evangelium, aby jí v noci strašidla netřásla koutnicí a večer vykrápěla svůj kout svěcenou vodou, aby k ní neměl přístup zlý duch a divoženky jí v noci nevyměnily dítě. Na Horácku musel mít také muž šestinedělky (který spával po šest týdnů na půdě a v zimě ve světnici na slámě) při sobě něco svěceného, nebo i on byl ohrožen. Kromě svěcené vody mívaly šestinedělky v posteli březovou metlu, kterou se chvílemi oháněly proti můře. Metla totiž patřila v lidové tradici k mimořádně účinným magickým prostředkům, schopným odvrhovat a vymítat zlo. Na Kopanicích si ženy dávaly pod hlavu také zvaráky, sopečné kameny, používané při vyváření prádla. Věřilo se, že by je jinak mohl odnést duch v podobě černého kozla, kohouta či psa. Byly to z hadovce či diabasu vyrobené klíny nebo kusy meteoritů, nalezené v polích, o nichž se lid domníval, že sjely bleskem z nebe a zaryly se do země. Od středověku jim byla Do kouta nos me 109

111 Hromový kámen z Třebíčska připisována zázračná moc (odvracely požár, zaháněly kroupy, dětem zažehnávaly úbytě a psotník). Prášek z rozdrcených kamenů dávali šestinedělkám na posilněnou. 281 Společenská izolace šestinedělky vycházela z přesvědčení, že až do církevního úvodu v kostele může její přítomnost na poli, ve vsi a všech veřejných místech přivodit bouři, krupobití, povodeň, požár, úhyn dobytka, neúrodu či jiné katastrofy nejen v obci, ale v celém kraji. Vkročila-li do hospody, vyvolala spory a rvačky a neměla být přítomna ani na svatbě. Kout nesměla žena opustit po dobu šesti týdnů, během kterých byla izolována od vnějšího světa a musela se podrobit mnoha příkazům. Po celou tu dobu byla značně omezována teritoriálně, časově a v celé škále rozmanitých činností. Určité bezpečí pro ni představoval dům, známé a osvojené místo, v jehož hranicích se rodička mohla, by omezeně, pohybovat. Dvůr, sklep a půda již ležely mimo tuto hranici. Na Moravě byl zaznamenán náboženský výklad tohoto zákazu: šestinedělka nemá vystupovati výše, než jak panáček velebnou svátost pozdvihuje, do sklepa sestoupiti nesmí, protože tak hluboko není velebná svátos. Na Hořicku nesměla lézt na půdu proto, že by ji uhodilo koňské kopyto, aby užívala šestinedělí dole. 282 Obzvláště nebezpečné byly hraniční prostory a území nikoho šestinedělka nesměla chodit přes rozcestí a meze, lézt přes ohrady a ploty. 110 Narozen, kłtiny a estined l

112 Kritický byl pro ni také prostor pod střešním okapem a pod komínem. V Pavlově na Horácku se vypravoval tento příběh: Hospodář jel s čeledínem do lesa a šestinedělce poručil nasmažit šišky. Jak přijeli do lesa, slyšeli někoho mluvit: Po, pudem do Pavlova; šestinedělka tam pod komínem smaží. Hospodář rychle práskl do koní a ujížděl domů. Chytil ženu, která ještě smažila, a odnesl ji za koutní plachty. Sotva tak učinil, strhl se hrozný vítr, skučelo to, kvílelo a dělalo hrozný rámus po celém domě. Všickni se honem pokřižovali a nastalo ticho. 283 K respektování zákazů rodičku nutila i přirozená sociální kontrola jakmile se ukázala na ulici nebo vyhlédla ze dveří, hned se seběhly ženy a spílaly jí. Na Kladsku, když taková nedělka, která ještě nebyla vychoděná do kostela, vyběhla k máchadlu, sousedky ji hned hnaly domů: Jédinej, vosobo, nejseš šest ne al kolem, chceš aby tě hastrman stách! Jéžiš Marjánkou! ty nemáš vosobo rozum žánej! kam to lezeš! 284 Podobně jako prostor, i čas měl v tradičním kulturním systému semiotický status. 285 Zvláštní postavení měly chvíle, v nichž se měnila kvalita času: ranní úsvit (kuropění) zaháněl zlé síly, probouzel ze spánku a vracel život. Za soumraku člověk končil pracovní činnost a chystal se na noc, čas temnoty a nebezpečí. Půlnoc, ale i poledne byly podle dávné lidové tradice hodinami duchů, zlomovými okamžiky, vzbuzujícími strach a nejistotu. Z těchto základů vyrůstala omezení, podle kterých musela být rodička v koutě do šesti ráno, přes poledne (od ll l2 hodin) a večer před západem slunce. Podle lidového výkladu byla schopna v poledne přivolat polednici a večer klekánici. Na Valašsku panovalo mínění, že by ji honily a roztrhaly večernice a po západu slunce by na ni někdo skočil, např. hejkadlo, které by jí tak dlouho křičelo do ucha, až by ohluchla. V ústním podání kolovalo mnoho příběhů o tom, jaké následky mělo přestoupení zákazů. Kdesi v okolí Brna byla jedna žena v poledne na zahradě, když v tom na ni cosi houklo. Běžela honem do koutu, a ten byl v jednom plameni. Přesto vešla, spustila plachtu a slyšela hlas: Dal ti čert v nos. 286 Na hygienu se v šestinedělí příliš nedbalo: nedělka se nesměla po určitou dobu česat ani mýt a copy si musela nechat stále spuštěné a neotáčet si je kolem hlavy. Ve Velké Bíteši na Horácku jí celý týden neměl přijít hřeben do vlasů a pak jí někdo jiný musel vlasy podkouřit a rozčesat jinak by jí slezly. Nesmělo se jí měnit prádlo a dokonce ani větrat peřiny. Z kouta se nedělka nemohla vzdálit prostovlasá (strhlo by se povětří, divoženky by ji tahaly za vlasy, něco by ji přilehlo a zadusila by se). Nebezpečné bylo pro ni šlápnout bosou nohou na zem věřilo se, že deset sáhů země pod sebou spálí, co je tak hříšná. Také by Do kouta nos me 111

113 se za ní táhly strašidla nebo čert vykrajoval a sbíral její šlépěje či vylizoval šlapky. 287 Zdá se, že v souboru různých omezení doznívala představa o magické síle slova, které mělo vedle pozitivního i negativní účinek. Dokládají to záznamy z Moravy: Až do západu slunce nesměla šestinedělka promluvit nahlas, nebo i její hlas mohl škodit. Jak daleko ji bylo slyšet, tam až měla způsobit neúrodu. Když se stalo, že volala na někoho ze světnice oknem nebo dveřmi, mohlo dítě či ona oněmět nebo dostat nátku (opar). Jestliže již byla nucena kout opustit, musela tak učinit tradicí uznávanou formou chránit se uvázáním bílého šátku, šatky, čepce nebo plachty na hlavu. Někde mohla vstát s postele a jít ven jen v doprovodu muže či alespoň někoho s mužskou čepicí na hlavě, do střevíců si měla dát slámu z lůžka, aby jí neuškodilo, popřípadě hodit pod nohy hadr. Na Valašsku musela šestinedělku vyvést ven z kouta kmotřička s hromničkou. Izolace šestinedělky se vztahovala rovněž na širokou škálu činností a předmětů, s nimiž přišla do styku a na které mohla přenést svou škodlivou moc. Souvisela s přesvědčením, že nečistý stav rodičky převrací její plodivou schopnost v negativní sílu. 288 Uplatnění této víry spočívalo většinou na principu dotykové či napodobivé magie. Šestinedělka nesměla stoupnout na trávu (spálila by všechnu vegetaci), dotknout se stromu (uschl by a nerodil), konat práce na poli a zahradě. Nemohla si sednout na vůz (splašili by se koně), čerpat vodu ze studny (znečistila by se, vyschl by pramen). Jako nápravný prostředek měla posloužit svěcená sůl na Hlinecku věřili, že hodí-li se do studny, pramen se znovu objeví. Žena, která byla dosud v koutě, nesměla konat ani mnohé domácí práce ve světnici či na dvoře, např. sypat zrní drůbeži, krmit psa nebo kočku (neposlouchali by, zdechli), dojit krávy (ztratily by mléko) atp. Byla omezená i uvnitř domu, neměla prát a věšet prádlo, chodit pro dřevo, péct chleba (byl by hořký) a dělat cokoli z mouky, zvláště dotknout se zamoučenýma rukama dítěte, které by pak dostalo moučnici (vyrážku). Všechny věci, kterých se nedělka dotkla, přinášely lidem smůlu. Komu by něco ušila, stihlo by ho neštěstí. Udeřila-li někoho šátkem, do roka zemřel. Porodní babička z Votic vzpomínala, že ještě na počátku 20. století šla ve Světlé jedna nedělka vrátit sousedům vypůjčenou věc a ti ji ani nevpustili dovnitř do domu, aby jim neodnesla štěstí. V Jankovské Lhotě na Podblanicku vyprávěl jeden člověk, že jeho babička šla s poutníky na Sv. Horu. Když ve Zrůbku přejížděli řeku na pramici, začala se lo ka silně kymácet. Vedoucí procesí žá- 112 Narozen, kłtiny a estined l

114 dal, aby se všichni prohledali a kdo má u sebe něco od šestinedělky, aby mu to ihned odevzdal. Jedna žena měla uzel svázaný povijanem. Vhodili ho do vody, řeka se uklidnila a poutníci bez nehody dojeli na druhý břeh. 289 Síly, ovládající ženu v tomto pomezním stavu, měly podle lidové víry natolik čarovnou moc, že mohly ovlivnit i její schopnost uhasit požár nebo dokonce zabránit jeho vzniku. O této pověře máme doklady ještě z první poloviny 20. století. Např. v roce l9l0 hořela v Dobroutově u Polné za bouřky stodola. Poblíž ležela po těžkém porodu chalupnice, která dosud nebyla u úvodu. Ženy ji vytáhly z postele, vzaly v podpaždí a za prudkého lijáku s ní třikráte obešly stodolu. Žena pak onemocněla a zemřela i s dítětem. 290 O rok později, když v Čisté u Kralovic vypukl požár, hledali občané po vsi šestinedělku s úmyslem, aby obešla stavení. 291 Na druhé straně ale nesměly šestinedělky, když ve vsi hořelo, samy vycházet z domu, nebo by se požár rozšiřoval tak daleko, kam až by došly. Tak prý v době požáru v Bezděčí roku 1856 vyhořely všechny domy až po místo, kde se utíkající nedělka zastavila. 292 Jinou formu působení nedělek máme doloženou z Horácka, kde je, zahalené do koutnic, nechávali obcházet stavení a věřili, že pak nikdy nevyhoří. V devadesátých letech 19. století zde rodičkám již přestávali stavět koutní boudy, koutnice však kvůli ohni v domech ponechávali. Obecně rozšířená byla také víra, že zvoní-li se zemřelé šestinedělce, ztrácejí zvony schopnost odhánět bouřková mračna, podobně jako při zvonění sebevrahům. 293 Výlučnost situace ženy a dítěte v období těhotenství i šestinedělí lze charakterizovat paradoxem, že jsou-nejsou včleněny do společnosti. Van Gennep označuje tento stav jako mezní a vysvětluje ho přechodem z jednoho statusu do jiného. Je třeba doplnit, že tato mez spočívá na dvojakosti jejich místa ve společenských vztazích. Těhotná i šestinedělka se ocitají v situaci zastaveného společenského času svého života tím, že se v nich a skrze ně odehrává tajemství zrodu, řízené silami, které nejsou pod kontrolou společenství. Tyto síly je prostupují, vyřazují z každodennosti a určují svébytný rytmus jejich života. Nejsou-li náležitě vyčleněny z času a prostoru obstarávání, ale i svátečna, převáží jejich záporná funkce a škodí, zejména tehdy, překročí-li příkazy a zákazy, dané tradicí. Dvojakost postavení šestinedělky je založena v její možnosti být negativitou negativity jiné hrozby. Tato její potencionalita však musí být použita v zájmu společenství, za její přítomnosti a podle tradice. Do kouta nos me 113

115 Novorozenec je stigmatizován matkou. Do doby rituálního přijetí do společenství obce a později církve patří rovněž k ohroženým, ale současně i ohrožujícím silám. Oba, on i matka, se ocitají v prostoru čekání, který je extrémní a musí být chráněn soustavou izolačních a obranných praktik. Situace novorozence se však liší v podstatném: jeho proměna je v rukou matky a celého společenství. Ochrana novorozence PÁMBU POŽEHNEJ, AŤ NEÚROKU! I novorozence bylo tedy třeba izolovat a chránit. Byl vystaven zejména nebezpečí uřknutí, napadení můrou nebo hrozila jeho výměna za cizí dítě, které matce mohla podstrčit divoženka, popřípadě jiná démonická bytost. Uřknout (uhranout) se mohlo zlým slovem nebo pohledem. Nepochybně zde působila magická síla vyřčeného slova, kterým bylo možné přičarovat různé zlo. Uřknutí se chápalo také jako ublížení pochvalou, jež přivolá opak: proto matka nerada ukazovala dítě cizím lidem, a když už k tomu došlo, musel dotyčný dítě pokřižovat a k pochvale přidat dovětek Pámbu požehnej, a nezakřiknu, na Moravě neúroku. Na Brněnsku, když cizí příchozí odešel, matka dokonce vylízala dítěti oči jazykem, protože bylo přehlédnuté. 294 Někde je do šesti týdnů nikomu cizímu neukázala také proto, aby neosleplo. Celý obličej dě átku zastírali červeným šátkem a později, v době kočárků, je skrývali za záclonkami. 295 K ochraně novorozence posloužil kruh kolem postele, vykropený tříkrálovou svěcenou vodou a žehnání křížem při každém koupání a převinování, ke kterému babka na Valašsku přidávala ještě potáhnutí za svůj nos. Starším ochranným rituálem bylo zastírání oken domu bílým šátkem, kterým v prvních desetiletích 20. století na Luhačovicku oznamovali narození. Pravděpodobně jde o druhotný výklad, jak lze usuzovat z jiných analogií. Např. u německých obyvatel Šumavy takto zakrývali okna proto, aby matku s dítětem neuhranul zlý duch. 296 Podobnou ochrannou funkci měly v Šumicích na Slovácku panenky, obrácené hlavou dolů, malované svěcenou křídou na okna domu, kde se narodilo dítě, nebo papírové figurky (tzv. Drudenpuppe), zavěšované v obcích německého jazykového ostrova na Vyškovsku do oken. 297 V zápise z roku 1603 je zachyceno ochranné zaříkávání židovské matky a dítěte během šestinedělí: Každou noc některá stará čarodějnice malý rezavý meč do rukou béře a kolo s ním dělá, říkaje tato slova: 114 Narozen, kłtiny a estined l

116 Já kolo dělám, o němž ví Bůh sám, nosíc sem i ven, Bůh bu přítomen. Chraň na tom světě matky dítěte; postříhejž, Bože, dítě i tu matku, též v tom domě všechnu její čeládku: kolik je jest u nás na střeše šindelů, tolik bu s vámi zde pěkných andělů: a není žádný v neštěstí postaven, staň se pravda ve jmeno Boží Amen. 298 Novorozené dítě se chránilo i různými jinými způsoby. Např. se dbalo, aby pod jeho kolébkou neleželi pes nebo kočka, jinak by mělo zvířecí tažení (obdobně se neměli dostat ani pod rakev zemřelého). Nesmělo se mu stát za hlavičkou, aby se mu neobrátily oči; neukazovalo se mu zrcadlo, protože by pak dlouho nemluvilo aj. MŮRO MŮROUCÍ, NECHOĎ SEM V NOCI! Nejrozšířenější představou, kterou nacházíme na celém našem území, bylo sužování dítěte tzv. můrou (na Moravě morou). 299 Ještě na počátku 20. století lidé věřili, že jde o přízrak, zjevující se nejčastěji jako ženská, řidčeji mužská obluda, která se vkradla do příbytku v podobě stébla, pápěří, jindy bílého stínu, bílé kočky, hříběte nebo jiného zvířete. V noci nalehla na spící dítě (ale i dospělého), tlačila a dusila, popřípadě sála krev z prsou, jejichž bradavky naběhly a zanítily se. Někdy prý mohla dítě ucucat k smrti. Proto byla spojována s upírem a podobnými bytostmi, jak o nich budeme hovořit v kapitole o revenantech. Podle lidové víry byla můra vlastně duší člověka, který přináší si smutný úděl svůj při narození na svět, anebo neopatrností vlastní a závinou jiných morousem se stává. 300 Můrou se však mohl stát i sám novorozenec, jestliže se narodil se zuby, se srostlým, hustým obočím a podobnými příznaky. Proměnu dítěte v můru mohla zavinit nesprávným chováním také jeho matka, např. tehdy, když opustila během šestinedělí kout v době poledního zvonění, před úvodem překročila práh kostela dříve, než ji kněz požehnal, cestou k oltáři se rozhlížela kolem nebo odstavila dítě a po čase je znovu začala kojit. Na vině mohli být i kmotři, jestliže se při křtu nějak špatně podívali, nebo když kmotře někdo ukradl něco z jídla, neseného v nůši šestinedělce do kouta. Proti můře se domácí lidé chránili nejrůznějšími způsoby, mezi nimiž se uplatňovala zejména magická síla slova, gesta, tajemných symbolů a znaků. Ke starobylým a nejužívanějším prostředkům patřilo Do kouta nos me 115

117 Podle lidové víry pomáhala proti můře plínka, přehozená přes koště malování muří (skřítkové) nohy (na Valašsku škřítkové paprče), tj. pěticípé hvězdy na dveře, postel či kolíbku, někde i na všech rozích domu. Musela být však nakreslena tříkrálovou svěcenou křídou, jedním tahem a co nejrychleji. Zmínku o ní nacházíme i v baladě Šumařovo dítě od Svatopluka Čecha: Na kolébce rudkou psána muří noha, avšak bezpečnější štít je Pánaboha. Můru odrazovalo, když dítěti namazali na noc prsíčka kolomazí a posypali pepřem nebo mu na ně kladli zrcátko a hřebínek. Také pomáhalo položit k jeho hlavě nůž, poříz nebo jiný ostrý předmět. Častým a obecně rozšířeným obranným prostředkem byl mák, nasypaný před dveře světnice, obrácené koště nebo použitá plínka, přehozená přes klíčovou dírku, kterou se můra v podobě stébla ráda protahovala. Když můra již začala dusit, zaháněla se zaříkáním: Můro, můro muří, nepřicházej k mému lůži, Panenka Marie ti zapověděla, abys k mému lůži nechodila! nebo zadávala nesplnitelné úkoly: Můro, Můro! nepřistupuj k mému loži, pokud nespočítáš písek v moři, hvězdy na nebi, cesty na zemi. V jiné verzi: Můro, můro můroucí, mám s tebou peklo horoucí, necho v noci, přindi ve dne, popřípadě se slibovalo: při ve dne, já ti něco dám Narozen, kłtiny a estined l

118 Účinným způsobem zbavení se můry byla totiž štědrost: doporučovalo se nachystat trochu jídla (mléka, másla, mouky, chleba, hrachu) a dát to osobě, která ráno vejde do domu, nebo se věřilo, že právě ona je tou můrou. Jak vzpomínala jedna babička na Benešovsku, jde vlastně o duši neš astného člověka, která v noci ve spánku opouští své tělo a má schopnost se různě proměňovat: Ta nejslabší sejde po sekeře pod hlavu na noc dané, ta horší po svěcených věcích, ta nejhorší, té se slíbit musí A dobrotou jí ukojíte, pomůžete. 302 Na Luhačovicku, když chodila na dítě můra, musel jeho otec jít mlčky na kostelní věž, tam vzít mast, jíž se mažou zvony, a dítěti jí namazat prsíčka. Ani na zpáteční cestě nesměl s nikým promluvit. Největší moc měla mít mast, vzatá před východem slunce a v době, kdy byly zvony zavázané, tj. na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu. 303 Starým prostředkem, používaným při mnoha jiných obřadních příležitostech, bylo magické uzavírání prostoru kruhem, který symbolizoval ochrannou hranici proti zlu. V okolí Vizovic pokládali na stůl svěcenou vodu a světlo, poklopené nádobou, a kolem nich udělali svěcenou křídou kruh. Potom celý dům omotali konopnou nití. 304 Z velkého množství příběhů o můře, které se uchovaly v lidovém podání, uve me alespoň jeden: Stařenka Mrázková než šle ješče za mlada na první óvod, tož odběhle pre cose ke kopcovi, a než se vrátile, tož jim Mura z kolibke vzala ditě, vecomlala ho a vhodila do kóta zhuro nohama. Do Mrázkové jako be oderelo. Protože bele nápaditá, rozžale svěcenó svičko a svitile ňó o teho di átka; babka jim ješče poradila, abe dale k zidce do zahrade: slaměnko kropice, móke a kos sadla. Mura dež viděla, že só ščedrá a přejó, vzala si to všecko a ditě nechala za pokojem. 305 PODHOZENEC K široce rozšířeným představám patřila dále záměna narozeného dítěte nějakou démonickou bytostí (zpravidla divoženkami, věštkami, ale např. i hastrmanem), která je sebere z kolébky, kam podstrčí vlastní, škaredé a neduživé dítě, podhozence. V některých místech byli přesvědčeni, že se tak děje jen nepokřtěným dětem nebo těm, jejichž matky dosud nebyly u církevního úvodu. V lidové mluvě bylo takové dítě nazýváno také podhoděnec, podvrženec, podvržéňa, podvrženče, proměnče, podhodek, 306 podtěpa, srastek, škrček, divúch, divous, divoženče, věštík, věštek, věščák, měchura, zrazek, srastek, spratek, nestatek. 307 V Kottově slovníku se uvádějí též termíny zmetek, zásnět, snětek, ženská koule, zlé břemeno. Na Chodsku říkali vyměněnému dítěti hlavatyj Kuba a ještě v padesátých letech tak jmenovali dítě, postižené rachitidou. 308 Do kouta nos me 117

119 Podvržené dítě se obvykle vyznačovalo velkou hlavou s příliš velkýma očima, tenkými údy a zakrslým růstem, nemluvilo, bylo neklidné, divoké a zlé, nenasytné, plačtivé a stále chorobné, trápilo celé okolí a bylo třeba se ho co nejdříve zbavit. K příčinám dlouhého přežívání pověry o podhozenci jistě patřil vysoký počet mentálně a tělesně postižených dětí v některých, zvláště zaostalejších oblastech, který byl nejen důsledkem špatných hygienických poměrů a nedostatku lékařské péče, ale i alkoholismu a častých endogamních sňatků. Mezi lidmi ovšem převládalo mínění, že takové děti přicházejí jako boží trest za zlé skutky rodičů nebo že jsou důsledkem shlédnutí se (uřknutí) matky, popřípadě prokletí rodičů. Po staletí panoval názor, že jsou to vlastně děti divoženky a ábla, které byly jako odplata podhozeny matce za špatné opatrování. Tomu odpovídá i slovenský název podhozence odplata. Mnohé šestinedělky pak měly obavy z posměchu za to, že přivedly na svět nedobře vyhlížející dítě, a proto často samy přispívaly k šíření pověstí o jeho výměně. Na Moravě existovala představa, že divoženky, které měnily děti, jsou čarodějnice, povstalé z necudných žen. Všeobecně se mělo za to, že to jsou zemřelé svobodné matky, kterými se pohrdalo, nebo milenec je oklamal a zavrhl i s dítětem. Odtud plynula jejich záliba unášet děti, vyměňovat je a škodit zvláště proradným ženichům. Starší prameny zmiňují, že pohanská pověra o věštce a jejich podvržencích jes mezi sprostým lidem nejen v dědinách, nýbrž i v městech velmi hluboce ukořeněna a rozšířena. 309 V obecném lidovém povědomí se uchovala místy až do 19. století. Pověsti a tzv. pověrečné (démonologické) povídky o můře, divoženkách a podhozených dětech, ale i o jiných úkladech a nebezpečenstvích, ohrožujících šestinedělky, tvoří velmi bohatou skupinu tradičního vypravěčského repertoáru. Souvisely bezprostředně s někdejší úrovní poznání a ilustrovaly názorový svět vesnického člověka, v němž se střetávalo racionálno s nadpřirozenými úkazy, silami a bytostmi. Na rozdíl od pohádek, které posluchači i sami vypravěči považovali za básnický výmysl, byly nadpřirozené jevy v těchto povídkách a pověstech pojímány jako skutečné, pravdivé nebo alespoň pravděpodobné. 310 A tí podvrženci esli sú? No Bože, ba sú! Esli znajú Budílku Maryšu Tadyk už co pamatuju, nekolik dětí divý ženy podhodily! 311 Příběhy byly součástí živého vyprávění při besedách, přástkách, při draní peří, vaření povidel a podobných příležitostech, s jejichž zánikem se přestaly vyprávět a udržovaly se již jen ve vzpomínkách nejstarší generace. 118 Narozen, kłtiny a estined l

120 V prozaickém repertoáru rozsáhlé části Evropy, zejména střední, západní a severní, je zaznamenán značný počet povídek o podhozencích. Mezinárodně rozšířená je látka o odhalení podhozence vařením vody ve vaječných skořápkách, která má různé varianty. 312 Nejběžnější je příběh o rodičích, kterým někdo (kněz, žebrák, babka apod.) poradí, aby udělali uprostřed jizby oheň, kolem něho nasypali hlínu, do ní postavili skořápky od vajec (někde prázdné makovice) s vodou a odešli. Klíčovou dírkou se pak dívají, co se bude dít. Dítě v údivu prozradí, kdo je. Vyskočí z kolébky, tancuje či chodí kolem ohně a říká: Su už čert starý, ale takových hrnců sem ešče neviděl. Kde ich naši vzali? Nebo se diví: Toto só hrnce? Toto só hrnce? Z toho rodiče poznají, že je to podhoděnec. Většinou pak ještě vejdou do světnice a šípkovými (lískovými) pruty dítě šlehají tak dlouho, až uteče, nebo do světnice vběhne divá žena s pravým děckem a to své si vezme. Často ještě vyčte matce, že ona její dítě nebila a pěkně s ním zacházela. 313 Někde bylo pravé dítě vráceno vichřicí, která s ním vlétla do světnice. Na Sedlčansku se vyprávělo, že děti, hlavně kluky, kradou šestinedělkám diví muži, na Kladsku to byly režné žínky, jinak bábičky, které braly z kolébek děvčátka. 314 V Čechách vyměňovaly děti také polednice a někdy i čert, proměněný v psa. Podvržené dítě se většinou poznalo podle chování. Ve Spělově v jižních Čechách plela žena u lesa len a dítě spalo v košíku. Ženky je ukradly a podstrčily svoje. Matka nic nepoznala, ale doma si divous sedl na trnož a volal: Leba-leba-vozi-vozi! 315 Divoženka mění dítě za podvržence Do kouta nos me 119

121 Matkám se doporučovalo nechat podhozence křičet bez povšimnutí. Potom prý zlo přestalo účinkovat a čarodějnice dítě přišla vyměnit. V mnoha případech měla divoženka vyhandlovat matce dítě také při práci na panském poli. Šafář či dráb jí zakázal plačící dítě konejšit (nakojit) a vymrskal ho prutem. Potom ho divoženka vyměnila. 316 S podvrženým dítětem měla matka zacházet pěkně, pokud chtěla, aby se ani jejímu dítěti neubližovalo. Někdy takové matce radili, aby silně vytopila pec, vzala dítě, postavila je před ní a říkala: Hodím ho tam, hodím ho tam! Divá žena, prostovlasá a rozcuchaná, pak měla přiletět, hodit matce její dítě a vyškubnout své. O podhozenci byly zaznamenány také balady, v nichž na rozdíl od prozaického vyprávění vystupuje ábel, který je zřejmě sekundární záměnou starších démonických postav, vytvořenou křes anskými vlivy. 317 Tak se v moravské lidové písni nazvané Věště zpívá o tom, že matka proklela dítě, které pak vyměnili áblové: A byla jedna mynařka, zaknula sveho synačka. (Přiletěli dva ablove, ditě vzali, jine dali.) Do něho moci neměli, do travy ho položili. Cizí lidé ho našli a vychovali, on se však rozhodl najít svou matku. A klupe, klupe na dveři, otevřte mi, ma mateři. Ja sem ditě vlasni vaše. (Macě jine na kolibce; žaden vam ho vzici něchce.) Vylec, able, z tej kolebky od mej spanilej maměnky./ Ďabel z kolibky vylecěl, tři kola jest v okně vybil./ atd. 318 V jiných variantách: Hybaj, děcko šeredné, z mé kolibke zelené, a z peřinke tiščené nebo Zatoč se, áble, kolečkem, vyle vokynečkem./ Šak už ses dost nakolíbal, mé matičky nasužoval. 319 Předčasné opuštění kouta šestinedělkou mělo různé následky od výměny dítěte až po jeho či matčinu nehodu, neštěstí či dokonce smrt. Temné síly braly na sebe podobu divých žen, tajemných, většinou černých mužů (čertů) i zvířat, nejčastěji černých psů. Jako imaginární, škodící bytost vystupuje v lidovém podání i postava žida. Odpovídá to od středověku časté vzájemné zástupnosti žida a čerta, kterou nacházíme i v lidových písních a příslovích, v nichž je žid synonymem neznaboha a podřadné bytosti. 320 Postava divoženky, ohrožující dítě, často splývala s čarodějnicí Opustila-li šestinedělka kout a světnici, ihned ji pronásledoval čert 120 Narozen, kłtiny a estined l

122 nebo žid s rancem. 321 Podle jednoho vyprávění vyběhla neuvedená žena na zahradu natrhat si slívy, když v tom spatřila přicházet ke stavení žida. Udělalo se jí ňák divně, ani sama nedovedla si to vysvětlit. Seskočila rychle, vběhla do světnice a ukryla se v,koutě. Žid jí byl v patách. Žena viděla prý zcela určitě, že domnělý žid má na nohách kopýtka. Na otázku,žida neodpověděla.,a dobře udělala, doložila žena, která mi případ tento vypravovala,,kdo ví co by se s ní dělo, kdyby se ozvala. 322 Časté jsou příběhy o úkladech, které šestinedělkám strojili čerti. Na Hořicku se vyprávělo, že čert žádal Boha, aby mu dal šestinedělky pod moc, a Bůh že mu na to odpověděl, že je dostane, až všechno listí s buků spadá (tedy vlastně nikdy). Na ochranu proti čertům nosily nedělky po šest neděl růženec na krku. Tak jako v jiných vyhrocených životních situacích i v těchto případech se lidé uchylovali ke všem prostředkům, které znali a jimž důvěřovali, včetně křes anských. Ve Stržanově na Českomoravské vrchovině se cosi neustále pokoušelo vylákat šestinedělku ven z kouta do chléva, a když se mu to nedařilo, hodilo to do světnice hlavu, uříznutou teleti. Žena se bránila spuštěním koutní plachty a svěcenou vodou. Nakonec však neodolala ustavičnému bouchání na dveře, šla otevřít a černý ji unesl. Po šest neděl chodila v noci ošetřovat své dítě a pak musela uletět, nebo ábel na ni čekal. Domácí lidé se poradili s knězem a když opět přiletěla, udělali svěcenou vodou kruh, hodili na ni štolu a pokropili ji svěcenou vodou. Žena sice zůstala, ale neměla již žádný pokoj. 323 V jiném příběhu se šestinedělka, když na ni muž hodil na farářovu radu svěcené věci, začala svíjet, piščet a tlouct sebou, až konečně zůstala bez sebe na zemi ležet. Sice ji vzkřísili, ale od té doby zůstala němá. 324 Na Vizovsku se jednomu muži v noci zdálo, že je v horách, nakládá dřevo na vůz a stal se mu úraz. Zvolal Ježíš Maria a probudil se. Divoženka, která mu v tu chvíli právě kradla dítě a už s ním byla ve dveřích, jakmile uslyšela ona svatá jména, zlostně je pustila. 325 Když sem byla s Babuškú šak to bylo moje první dítě v kútě, tož mi mamička pořád říkali:,enom nechod ven, henkaj máš putýnku, di na putýnku. Ale k nám chodívalo moc besedníků tož co před něma půjdu? Vyšla sem na ten dvůr, enom přede dveře, a ono se vám nade mnú tááákový větřisko zatočilo a hú, hú, hú! až mně uši zalehly. A takovej zvuk hroznej, divnej to vydalo, a já fúk zpátky do tej postele. A potom v noci chci převinovat Babušku, a přinde mně podívat se ke dveřom. A ono tááková veliká ženská stojí v tech dveřách a furt ke mně. Donde k lůžku, a chmac po Babušce. A já sem tú Babušku ták s celú Do kouta nos me 121

123 Zlé síly, pokoušející šestinedělku, měly různou podobu silú držela, div sem to ditě nerozmačkala, ale lidi, tá se na mně tá ženská škaredě škňúřila, že není možná vypovědět, podnes ju vidím, jak by včil přede mnú stála. Zakříkla sem, co sem hrdla měla, ale mamička spali aji s tatíčkem v tej seknici, mně neslyšeli. Ta ženská drap duchnu a šúst s ňú na zem, a já sem zasej zakříkla, tož mamička škŕk z lůžka, zbudili tatíčka, a ke mně. Tu duchnu na mně hodili, a drželi ju, tak to se mnú vyhazovalo, ta mlíčná zima. Celý lůžko pokropili svěcenú vodú, šak dyby tej vody ne, doví, co by nebylo stalo. 326 Neposlušné šestinedělky čekala různá překvapení. Kdesi u Brna pekla chudá žena v koutě chleba. Vyšla si na půdu pro slámu na podpal, a když slezla, na prahu padla tak, že půl jí bylo venku a půl v kuchyni. Přišla sousedka a uviděla: chléb ze slaměnek ven, dítě pod lůžkem a černý chlap chytil a vlekl koutnici za vlasy. Na Strážnicku se jedna matka zapomněla a šla po západu slunce dojit. Dítě pak našla pod lavicí u kamen v díži zastrčené hlavičkou dolů. 327 Ve Vilímči v jižních Čechách otevřela šestinedělka, která nebyla dosud uvedena a byla sama doma, klepajícímu dveře. Cosi ji popadlo, zaneslo k Jezírkům a tam zahrabalo po krk do bahna, odkud jí vysvobodili náhodní cestující. 328 Neboška matka voni byli, neš si pořídili domek, tak byli v nájmu tady pot školou a voni dřív bejvaly kamna, vono se topilo z venku vona vařila večeřu. A te byla f šestinedělích. Jak vodevřela ze sednice do síně dveři, tak s půdy spad chlap dolu. Roztaženej tak na síni ležel. Zloděj to nebyl, gde pak dříf! Štvrt roku to votstonala. 329 Moja tetička měli zlú matku. To byli mužova matka. Jednú taky došli do kúta ta tetička, a pěkně jak slunko zapadlo, ta matka podojili krávy a vyhnali tú tetičku s tým mlíkem do sklepa. Nechceli jim s tým mlíkem jit, ale moseli. Dyž došli do půli sklepu, neco na nich prsklo, jak by hlinu na nich hodil. Oni se lekli, a zima jich roztřepala, a už jim od tej zimy nepomohli, umřeli 330 Zlé síly šestinedělku také různě pokoušely. Žena z Hrubé Vrbky vyprávěla, že slyšela hrozný hlomoz v chlévě, běžela tam a protože dobytek byl popleten, zavolala 122 Narozen, kłtiny a estined l

124 muže a hned se vrátila. Spatřila neznámou osobu, jak drží její dítě, a násilím jí ho vyrvala. Muž ji nalezl v mdlobách a celou poškrábanou a chlapec jim zanedlouho umřel. 331 Podobná vyprávění jsou známa i z řady jiných míst. Např. ve Stržanově vyběhla šestinedělka v noci vzbudit čeládku k řvoucímu dobytku a hned potom utíkala do světnice a za svý záclony na postel skočila. A te se dveře vodevřely a hodilo to za ňou volskou hlavu a křičelo na ňu:,máš čas, žes houpla za ty záclony! A dobytek se utišil a nic nebylo vidět. 332 V některých příbězích šestinedělky, které opustily kout a vyšly na půdu, do sklepa či jen otevřít dveře, náhle zmizely a již se nevrátily. Když vyběhly na dvůr či k potoku máchat plínky, vloudilo se jim za plachtu na lože nějaké zvíře, černá kočka nebo černý kohout a někdy zmizelo i s dítětem. Také bylo důležité, aby se matka neobrátila k dítěti zády. Josef Bartončík z Pozlovic vzpomínal, co mu kdysi vyprávěla jeho matka. Jednou prý spala obrácena zády k děcku, a když se prý probudila, dítě, ač bylo teprve druhý den po narození, leželo v peřince na zápraží. 333 Byly zaznamenány i varovné příběhy. Jedna žena šla do města k úvodu. Děvečka, která se tomu smála, vlezla zatím do koutní boudy, položila si k ňadrům kočku a hrála si na šestinedělku. Po chvilce chtěla vstát, ale nemohla se ani pohnout. Volala o pomoc, ale nikdo ji nemohl odtrhnout od lůžka. Lékař, pro kterého poslali, musel od ní kočku uříznout a děvečka do tří dnů za velkých bolestí zemřela. 334 Předsudkům a pověrám v šestinedělí napomáhala ponejvíce neznalost příčin těžších porodních stavů a často i chorobná fantazie rodiček. Ty strašidla si šestinedělky samy vymýšlajú. Jedna měla plachtu odhrnutú, a dyž jsem k ní přišla, stěžovala si mi, že pořá vidí v okně kocúra a jindy zas kohúta s kladú. Dala jsem jí na hlavu studený obkladek víte, ona to viděla v horečce a žena sa utišila. 335 Na konci 19. století již šestinedělky mnohá omezení nedodržovaly, a to i přes nesouhlas starší generace, jak dokládá výstižně Šebestová svými zápisy z osmdesátých let: Včil ty kútnice! Do večera je v poli, večír se to narodí, ráno majú byt křtiny, tož nejedna obličuje v izbě, lebo v kuchyni, aby tí kmotři just tak do tej špiny nevpadli No ja, dy sem povdala. Lidi včil nic nedbajú. Jak ta mladá Lúpalka: Tož kde až bývá počta od nich, ona si vám nese kartku na počtu, je teprú týden v kútě a nebyla ešče v kostele. Pámbu všecko vidí! Šak ji dali tá jeji tetka. Prej ty robo hlúpá, dy ti to ditě možú čarodenice odnést. Ná vidíte, v noci došel takovej vichor, v chalupách moseli okna držet, aby jim nevyletěly, a ten hrom, to bylo boží dopuščení. Taková má vlézt do postele rači, potom aby druzí za ňu trpěli. 336 Do kouta nos me 123

125 Do kouta nosíme anebpocta v šestinedělí Kout ztělesňoval vědomí mimořádnosti životní situace rodičky, dítěte i společenství v prvním období po porodu. Dosvědčoval charakteristické rysy tradiční lidové kultury, jako jsou schopnost organizace a hierarchizace společenských vztahů, cit pro vzájemné soužití, sociální rozměr respektu k specifickému stavu ženy a dítěte, i morální povědomí dobra a zla. Mnohé o tom vypovídá i antropologická dimenze šestinedělí, vyjadřující čas plnohodnotného návratu ženy do rodinného a společenského života. Šestinedělní izolaci rodičky vyplňovaly obřadní návštěvy příbuzných žen a sousedek, které byly součástí forem přijetí dítěte do společenství obce. Přinášely různé naturálie i hotové pokrmy a toto nošení do kouta je pak opravňovalo k tomu, aby po skončení šestinedělí doprovázely matku k církevnímu úvodu a účastnily se úvodové hostiny. V některých krajích, jmenovitě na západní Moravě, nosily šestinedělce do kouta ženy z celé obce a všechny pak byly pozvány na úvodní hostinu. Přinášení do kouta představovalo vydatnou materiální pomoc celé rodině, nebo donesené pokrmy užili spíše než sama žena domácí lidé, hlavně děti. V chudších rodinách se dobře najedli jen tehdy, když žena slehla. Původní význam tohoto obyčeje, který měl zřetelný obřadní charakter a byl spojen se solidární výpomocí matce v krátkém, ale kritickém čase, začal od druhé poloviny 19. století ustupovat do pozadí. Etická a lidská hodnota návštěvy, spjaté s darováním, však zůstala a přenesla se až do současnosti, kdy nabyla nové formy i obsahu. V mnoha místech, zvláště na venkově, patří dodnes k běžnému úzu, aby ženy z příbuzenstva, kamarádky, sousedky a také spolupracovnice navštívily po návratu z porodnice matku s dítětem a obdarovaly je. Do kouta se posílalo dvakrát i vícekrát, po dobu celých šesti neděl, a v jednotlivých místech se přitom pečlivě dodržoval tradiční model a již ve způsobech nošení či ve skladbě pokrmů. Návštěva, uskutečněná později než v šestinedělí, už nebyla považována za projev pozornosti, podpory a rituálně motivované solidarity. Tolerovaly se jen, jak dále ukážeme, sociální rozdíly, které mohly narušit i jeden ze základních principů obdarování rodičky, jakým byla reciprocita. Ženám, které posílaly do kouta, se rodička po uplynutí svého šestinedělí revanšovala, nejčastěji posláním nějakého pečiva. Pokud dárkyně byla starší, oplácelo se jí koutné k svátku, jako vázané. Konvenční postoj k tomuto obyčeji ilustruje příklad z Českobrodska: Kdesi požádal domkář selku 124 Narozen, kłtiny a estined l

126 ze sousedního statku za kmotru svému, nevím již kolikátému děcku. Selka, nechtějíc se zaneprázdňovati úpravou koutních krmí, učinila sousedovi nabídku za jakýsi výkup: Víte co, kmotře, dám vám místo toho všeho půl korce pšenice, pravila. Kmotr se trochu rozmýšlel, přešoupl čepici z ucha na ucho a odvětil: Jen co se patří, paní kmotra. Patří pak se poslati do kouta (a to dvakráte) tyto věci: 1. polévku z masa nebo slepice, s nudlemi nebo rýží; 2. dobrou kávu ze smetany a k ní bábovku a drobnější pečivo; 3. na velkém plechu pečený, rozsáhlý věnec a k němu láhev rosolky. Bohatším selkám posýlají láhev vína a místo věnce doktora, tj. dobrý dort, koupený u cukráře. 337 Přestože byly v přinášených pokrmech určité regionální a místní odlišnosti, jejich společným znakem byla vydatná polévka. Nejčastěji slepičí s masem a nudlemi, u bohatších mandlová a za starodávna pivní, posílaná s úmyslem, aby rodička měla hodně mléka. 338 Některým druhům jídel byla připisována určitá symbolika, např. nudlím čím byly delší, tím větší naděje, že se dítě dožije vysokého věku (narostou mu dlouhé vlasy). Podávalo se také zvláštní pečivo, které mělo především plodnostní význam podarovávaly se jím bezdětné ženy. Jídlo se nosilo ve zvláštních nádobách, zvaných koutní hrnce, koutňáky. Do kouta nosily obvykle služebné děvečky, které dostávaly odměnu. V sestavě pokrmů se projevovaly krajové, místní a sociální rozdíly. Pro ilustraci uvádíme příklady z některých oblastí. Na Hlinecku nosívali do kouta svítkovou nebo nudlovou polévku s masem, slepici s nudlemi, svítky, buchty, koláče. Specifickým pečivem byly věnce z mouky s mandlemi a rozinkami, které posílali na dřevěných talířích s lahví rosolky stojící uprostřed koláče. V Holetíně dávala kmotra bábovku s tvarohem, a byla-li chudá, dala místo tvarohu třeba špenát. Pro polévku byly zvláštní hrnce, punclové krajáky, zeleně nebo hnědě polévané s ozdobami. Bohaté nevěsty mívaly ve své výbavě hrnce, které měly až litrů, takže o polévku se pak dělili domácí s okolními sousedy. Kmotrám dávala žena, když se pozdravila z kouta, obuv, len, šatstvo, nový čepec, vyšívaný fěrtoch aj. Na Domažlicku, podobně jako Chodsku, chodívaly navštívit nedělku asi čtvrtý den první kmotra a šestý den druhá kmotra a vezly jí do šestineděl pomoc. Kmotra seděla na žebřiňáku, přes který bylo přivázáno prkno a na něm velká calta (vánočka). K ní patřil džbán nebo hrnec polévky z piva. Kmotra dbala, aby se calta při cestě nezlámala, nebo pak by dítě umřelo. Ke konci l9. století již pivní polévka začala ustupovat moderní kávě a starodávná calta skrovnějšímu věnci pletenému z těsta, popřípadě mastným rohlíkům. Do kouta nos me 125

127 Na Prachaticku nosily ženy k rodičce do postele slepice a kuřata (živé nebo již připravené), polévku a svítek. Chudší dávali hrách, pšenici a co dalo hospodářství. Přinesené dary musela nedělka oplatit. Později dávaly zámožné selky i láhev vína s dortem. V přinášení darů se dodržovaly místní zvyklosti, při nichž se uplatňovaly úkony, mající blahonosný cíl. Např. v některých místech na Hořicku přinášely sousedky do kouta slepici i s nohama, aby dítě dobře běhalo (v Dvoře Královém). V Praskolesích se návštěvy konaly za šera, aby dítě bylo š astné, a talíř, na kterém přinesly dary, se nesměl mýt, jinak by se mu smylo štěstí. V Čenkově nosily ženy dary v uzlu, který ihned rozvázaly, aby dítě dobře běhalo. Ve Svinařicích hleděly kmotry hodit několik nudlí za otcův knoflík, pak byly zase brzo křtiny a odtud vzniklo rčení Nemáš nudle za knoflíkem? Kolem roku 1860 se v Mrtníce posílal do kouta na ošatce koláč nazývaný korenč, o průměru půl metru. Jinde přinášely kmotry věnec, na kterém byly narovnány věnečky a na tomto základu z pečiva ležel červený kosmonoský šátek. Některá položila na věnec kazajku a později látku na šaty. Ženy z příbuzenstva posílaly jen pečivo: věnec a věnečky. Ve zvláštním džbánku dávaly bílou kávu. Do kouta posílaly nejméně dvakrát, jednou masité, Sousedky přinášejí do kouta (Luhačovicko) 126 Narozen, kłtiny a estined l

128 podruhé moučné uctění. Říkalo se tomu do šestineděl, do kouta, nebo také polévka. Ženám se pokaždé podalo nějaké uctění. Každá žehnala dítě a musela pít na jeho zdraví víno nebo rosolku, aby rostlo. Na Podblanicku přinášely ženy rodičce hlavně slepičí polévku s nudlemi, někdy delšími, kterým v Netvořicích říkali madronky. V Nesvačilech a okolí nazývali vařenou slepici s nudlemi půlnočník s drchanicí. Tradičním pečivem byl pletenec, velký zdobený věnec, který ve Zhoře pekli ještě v roce l967. K tomu se dávala láhev rosolky, kmínky nebo žitné, aby dítě dobře spalo. Každá sousedka přinášela do kouta třikrát během šesti neděl. Od zámožnějších dostávala matka i na šaty, chudí dali třeba jen dobré slovo či uklidili světnici. Na Hané posílala kmotra do neděl první den vařenou slepici v nudlové polévce, koš rohlíků a láhev kmínky. Druhý den pégne (oblouky) z kraplového těsta a brzy potom dort a láhev vína. V Lobodicích to byla první den kromě lukšové polévky ze slepice místo rohlíků mísa tvarohových vdolečků, na druhý den funt hovězího masa, polévka s drtinkami a mísa makovníčků, třetí den totéž s mísou trnčených vdolečků a po malé přestávce opět maso v polévce a mísa přesných vdolečků, sedmý den dvě mísy cukrovinek a máz vína atd. Nošení trvalo tak dlouho, dokud se rodička nevydala na úvod. Sousedky a známé nosívaly do neděl dvakrát nebo třikrát, zatímco chudobné posílaly jen klobouk cukru. Kmotry obdarovávala šestinedělka na třetí den vínkami, tj. čtvrtkou piva nebo bednou flašek, méně zámožná mázem vína nebo kořalky. Na Horácku posílala kmotřenka první den zasmaženou polévku s drštičkou (svítkem), u chudých kmínovou s rohlíčkem. Asi za dva dny napekla koláčů a uvařila slepici s nudlemi čím byly delší, tím větší paráda. Proto se hledaly ženské, co uměly vyválet co největší pekáč. Ke koláčům se přidávala sladká kořalka nebo víno. Vše se zabalilo do bílého ubrusu, složilo do koše s bílou plachetkou uvázanou na zádech a obvykle děvečka vyřizovala: Naše tetička (hospodyně) vás zkazuje nastokrát pozdravovat a posílá do kouta. Domácí lidé poděkovali slovy že si kmotřenka dělá takovou škodu. Za další dny se nasmažily šišky a věnce, k těm se přidala opět sladká kořalka nebo víno a poslal se dar: plína, látka na šaty, kanafas na cíchy, chudým i cukr a káva. Ve městě se posílala mandlová polévka a mandlové nákypy nebo slepičí polévka, později silná masitá strava a dort s vínem. Za to se matka odměňovala, až přečkala kout, dárkem kmotřence: kusem prádla či látky. Ve Slezsku posílali položnici obid, v okolí Sudénky u Pustějova snídaní. Obvykle to byla kuřecí nebo hovězí polévka, maso, koláče, cukrovinky, víno. Do kouta nos me 127

129 V Tuřanech u Brna posílala kmotřenka po služebné dívce do kóta dvakrát: poprvé vařenou slípku v polívce s lukšama v kótňáko, kugluf (bábovku) a kmínku. Za několik dní poslala litr vína, velkou kulatou mísu, navršenou koláči, koblihami nebo trdelníky, v šátku zavázanou, a na podlouhlé malované míse pečenou husu, řízky nebo smažená kuřata. Potřetí přišla kmotřenka k rodičce sama. Přinesla tříkilovou homoli cukru, po tuřansky klobók cukro, čtvrt kila zrnkové kávy a cikorky. V oblasti Luhačovského Zálesí posílali do kúta nejčastěji vypístvaného kohouta (u chlapce), u dívky slepici, uvařené v polévce, a k tomu na zvláštní míse vaječné lokše. V koši přinášeli nakrájené vdolky nebo makovničky. Buchta, která se nosila k poslednímu, se zvala vyháňačka, což znamenalo, že matka má již jít na úvod. Ve Slopném nosili i krupici a máslo, v Dolní Lhotě skořicovou rýži a svařené pivo, aby měla matka hodně mléka, v Biskupicích trdláče, na Luhačovicku pivní polévku, dále rosolky, pivo, víno, limonády. Od dvacátých let přinášeli koblihy nebo jiné pečivo se smetanovou kávou. Na Rusavě přinášela kmotra po tři dny stokláskovou polévku s lukšami. Potom donesla, byla-li bohatší, vařenou slepici. Polévku snědla matka, maso většinou muž a děti. Za tři-čtyři dny přinesla kmotra ještě koš vdolků a džbán kvasnicového piva. Naposledy pak buchtu a mísu koblih. Jak přišla do módy káva, tak i kávu. I když kmotřenka cítila, že se jí šestinedělka nemůže odměnit a že od ní nic nedostane, přece jí donesla něco, třeba jen odměrku mouky, dvě tři vajíčka, v papíře kousek másla. V menších městech se návštěvy do kouta konaly velmi obřadně. Sousedky a paničky vždy se k nim vystrojily a neopomenuly něco,do kouta poslati, dorty, víno, cukrovinky, nákypy, holoubě, kompoty a p. místo slepice s,lukšema (nudlemi) a koblih na vesnicích obvyklých. Za návštěvy ty se pak po šesti nedělích rovněž obřadně děkovalo. 339 Povšimněme si rozdílu v pojetí této tradiční obyčejové normy, jakou bylo nošení do kouta. V prostředí malého města, zvláště v tzv. lepších domácnostech, jsou už v devadesátých letech 19. století tradiční slepičí polévka a tradiční pečivo nahrazovány většinou cukrářskými výrobky a především se dbá, aby se přineslo množství, které žena sama sní. V chudších krajích se však ještě v této době dává s vědomím, že se tak vypomůže celé rodině, hlavně dětem. Základní motiv celého obyčeje obdarování jako projev příbuzenské či sousedské pozornosti šestinedělce předpokládá ovšem jeho realizaci v rozmezí vžitých a vzájemně respektovaných norem, jinak dojde k nedorozumění. Takový příklad zachytila v šedesátých letech 20. století na Ostravsku Vanda 128 Narozen, kłtiny a estined l

130 Žena, nesoucí do kouta šestinedělce

131 Koutro šestidílná plátěná zástěna pro šestinedělky, používaná zejména v městském prostředí. Na plátně malba šesti polopostav světců v medailonech (zleva: sv. Jáchym, sv. Anna učitelka, sv. Barbora, sv. Vojtěch, sv. Matěj a sv. Josef). Jižní Čechy, Protivec u Prachatic

132 Novorozenecká malovaná postýlka, používaná po dobu šestinedělí. Chebsko, první polovina 19. století Malovaná kolébka. Kunín na Novojičínsku, kolem poloviny 19. století

133 Úvodnice od Velké nad Veličkou v obřadních krojích, jdoucí z Úvodu. Přes ramena mají vyšívané úvodní plachty, na hlavách šátky Do kúta. Pohled do selské jizby. Šestinedělka s dítětem za koutní plachtou, u stolu s jídlem a koutním hrncem děti s otcem, v pozadí děvče přede na kolovratu. Stojící žena ve slavnostním horňáckém, ostatní v pracovním kroji

134 Koutní hrnec. Fajáns s motivem Panny Marie Bolestné Vyškov, polovina 19. století Koutní hrnec. Zeleně polévaná hrnčina s plastickým dekorem s motivem Madony. Jihovýchodní Morava, počátek druhé poloviny 19. století Koutní hrnec. Hnědě polévaná hrnčina. Uherskohradiš sko, polovina 19. století

135 Perníková forma na pečivo v podobě dvojčátek

136 Vyšívaný detail z plachty úvodnice. Zlínsko, polovina 19. století Detail výšivky úvodní plachty. Uherskohradiš sko, 19. století Detail koutní plachty. Starohrozenkovské Kopanice, konec 19. století

137 Křestní vínek s bílou výšivkou. Újezd u Brna, léta 19. století Křestní vínek červeně vyšívaný. Vracov, první čtvrtina 19. století

138 Panna Maria kojící. Malba na skle

139 Křestní polštářek z dracované krajky, zdobené skleněnými korálky a umělými perličkami. Chebsko, kolem roku 1830 Pohřební koruna z dracované krajky, zdobená skleněnými korálky a látkovými květy. Kladla se na rakev zemřelého. Chebsko,

140 Vyklápěcí dřevěná rakev s železným kováním, používaná za vlády Josefa II, především v době epidemií. Dno opatřené háčky se uvolnilo a nebožtík se sesunul do hrobu. Střední Čechy, Drahonův Újezd u Rokycan

141 Chebský pohřeb z let

142

143 Dušičky

144 Umrlčí prkno, vsazené do průčelní zdi kapličky v Horním Hřebu u Kašperských Hor Umrlčí prkno v lese. Horní Kochánov, okres Klatovy

arození asmrt v české lidové kultuře Alexandra Navrátilová

arození asmrt v české lidové kultuře Alexandra Navrátilová arození asmrt Alexandra Navrátilová v české lidové kultuře Narození asmrt v české lidové kultuře ALEXANDRA NAVRÁTILOVÁ Narození asmrt v české lidové kultuře Vyšehrad Práce byla vydána za finančního

Více

arození asmrt v české lidové kultuře Alexandra Navrátilová

arození asmrt v české lidové kultuře Alexandra Navrátilová arození asmrt Alexandra Navrátilová v české lidové kultuře Narození asmrt v české lidové kultuře ALEXANDRA NAVRÁTILOVÁ Narození asmrt v české lidové kultuře Vyšehrad Práce byla vydána za finančního

Více

Složitá historie zhořského hřbitova

Složitá historie zhořského hřbitova Jindřich Coufal, Zhoř Složitá historie zhořského hřbitova Úvod Smrtí člověka se vždy zakončuje pozemský život... Pro pozůstalé zde zůstává mrtvé tělo se kterým se v různých dobách i různě nakládalo. V

Více

Křesťanství 2 VY_32_INOVACE_BEN33

Křesťanství 2 VY_32_INOVACE_BEN33 Křesťanství 2 M g r. A L E N A B E N D O V Á, 2 0 1 2 Podoby náboženství 1. Katolicismus - nejrozšířenější skupinou v křesťanství. V nejširším smyslu slova sem patří všechny církve, které si nárokují všeobecnost,

Více

KONSTANTIN A METODĚJ

KONSTANTIN A METODĚJ VY_32_INOVACE_05_Konstantin a Metoděj KONSTANTIN A METODĚJ Použité zdroje : PhDr. Harna Josef, CSc. a kolektiv: Vlastivěda Obrazy ze starších českých dějin, Alter 1996 http://www.filaso.cz/katalog-znamky/889/1969-archeologicke-objevy-na-morave-a-na-slovensku

Více

OZEÁŠ A GOMERA ODPUSTIT NEVĚRNÉMU. Text na tento týden: Oz 1 3. Základní verš. Hlavní myšlenka. Týden od 16. září do 22. září 2006

OZEÁŠ A GOMERA ODPUSTIT NEVĚRNÉMU. Text na tento týden: Oz 1 3. Základní verš. Hlavní myšlenka. Týden od 16. září do 22. září 2006 Týden od 16. září do 22. září 2006 OZEÁŠ A GOMERA ODPUSTIT NEVĚRNÉMU Text na tento týden: Oz 1 3 Základní verš Hospodin mi řekl: Jdi opět a miluj ženu, milenku jiného, cizoložnici. Právě tak miluje Hospodin

Více

Je někdo z vás nemocen?

Je někdo z vás nemocen? Štěpán Rucki Je někdo z vás nemocen? Křesťanský pohled na zdraví, nemoc a uzdravení Co je to plné zdraví? Je nemoc následkem hříchu? Má nemoc a utrpení smysl? Uzdravení Boží mocí Zázračná uzdravení dnes?

Více

Výstupy z RVP Učivo Ročník Průřezová témata Termín 5. Mezilidské vztahy, komunikace

Výstupy z RVP Učivo Ročník Průřezová témata Termín 5. Mezilidské vztahy, komunikace Mezilidské vztahy, komunikace ZÁŘÍ Práva a povinnosti žáků školní řád, BOZ 13. vyjádří na základě vlastních zkušeností základní vztahy mezi lidmi, vyvodí a dodržuje pravidla pro soužití ve škole, mezi

Více

4 Porodnost a plodnost

4 Porodnost a plodnost 4 Porodnost a plodnost Od roku 2009 se počet živě narozených v ČR snižuje. V roce 2013 se živě narodilo 106,8 tisíce dětí. Poprvé v historii se na území Česka narodila paterčata. Podíl dětí narozených

Více

Smíření. Texty na tento týden Dt 25,1; Lv 4,27 31; 6,19.23; 10,16 18; Jr 17,1; Mi 7,18 20

Smíření. Texty na tento týden Dt 25,1; Lv 4,27 31; 6,19.23; 10,16 18; Jr 17,1; Mi 7,18 20 Týden od 27. října do 2. listopadu 5 Texty na tento týden Dt 25,1; Lv 4,27 31; 6,19.23; 10,16 18; Jr 17,1; Mi 7,18 20 Základní verš Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali

Více

Spirituální teologie PÍSMO JAKO SPIRITUALITA

Spirituální teologie PÍSMO JAKO SPIRITUALITA Spirituální teologie PÍSMO JAKO SPIRITUALITA Spiritualita Spiritualita je docela módním pojmem. Různí lidé jí různé rozumějí a různě ji prezentují. Spiritualita už není spojována jen s religiozitou. Na

Více

ZVĚSTOVÁNÍ Po dědičném hříchu byli lidé čím dál tím horší. Hřešili čím dál více, a tím se vzdalovali od Boha. Nenávist, války, otroctví a modloslužba se rozmohly po celém světě. Bůh však hned po pádu prvního

Více

2.18. Pojem a prameny rodinného práva, manželství

2.18. Pojem a prameny rodinného práva, manželství Tento dokument vznikl v rámci projektu Zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT Registrační číslo: CZ.1.07/1.5.00/34.0459 Autor: Ing. Jaroslava Pospíšilová Datum vytvoření: 4. června 2013 Ročník: první Předmět

Více

Farnost dne č.j. ZÁPIS K ŽÁDOSTI O CÍRKEVNÍ SŇATEK

Farnost dne č.j. ZÁPIS K ŽÁDOSTI O CÍRKEVNÍ SŇATEK Farnost dne č.j. ZÁPIS K ŽÁDOSTI O CÍRKEVNÍ SŇATEK Žadatel (jméno a příjmení): Předložený doklad totožnosti: Narozen kdy: kde: okr.: Náboženství (mix.rel., disp.cult., abiect.fid.cath.) kán. 1125, 1086,

Více

Pracovní list č. 1. Tipy do praxe

Pracovní list č. 1. Tipy do praxe Pracovní listy Pracovní list č. 1 Téma: Máme krásný úkol modlit se a milovat (sv. J.M. Vianney) V tichosti rozjímejte o jednotlivých částech modlitby Otče náš. Každý den projevte svou lásku k Bohu - modlitbou,

Více

Víra a sekularizace VY_32_INOVACE_BEN38

Víra a sekularizace VY_32_INOVACE_BEN38 Víra a sekularizace M g r. A L E N A B E N D O V Á, 2 0 1 2 Víra Je celková důvěra v nějakou osobu, instituci nebo nauku. Můžeme také mluvit o důvěře např. v poznatky nebo vzpomínky, v to, že nás neklamou

Více

NESNESITELNÁ RYCHLOST SPASENÍ - LK 23,32-43

NESNESITELNÁ RYCHLOST SPASENÍ - LK 23,32-43 LABEM BIBLICKÉ SPOLEČENSTVÍ KŘESŤANŮ ÚSTÍ NAD NESNESITELNÁ RYCHLOST SPASENÍ - LK 23,32-43 Spasní na poslední chvíli 32 Spolu s ním byli vedeni na smrt ještě dva zločinci. 33 Když přišli na místo, které

Více

6. třída - Objevujeme křesťanskou víru

6. třída - Objevujeme křesťanskou víru 6. třída - Objevujeme křesťanskou víru Vazba učiva 6. třídy na klíčové kompetence: Kompetence k učení Žáci rozumějí evangelním zprávám jako výpovědím víry o setkání člověka a Boha. Žáci umějí rozpoznat

Více

Korpus fikčních narativů

Korpus fikčních narativů 1 Korpus fikčních narativů prózy z 20. let Dvojí domov (1926) Vigilie (1928) Zeměžluč oddíl (1931) Letnice (1932) prózy z 30. let Děravý plášť (1934) Hranice stínu (1935) Modrá a zlatá (1938) Tvář pod

Více

PhDr. Jindra Stříbrská, Ph.D. Rodina

PhDr. Jindra Stříbrská, Ph.D. Rodina PhDr. Jindra Stříbrská, Ph.D Rodina Literatura k tématu: Helus, Z: Sociální psychologie pro pedagogy. Možný, I.: Moderní rodina (mýty a skutečnosti). Rodina Často slýcháme: Rodina je základem společnosti;

Více

Důstojnost seniora a jeho poslání v církvi a ve světě

Důstojnost seniora a jeho poslání v církvi a ve světě Důstojnost seniora a jeho poslání v církvi a ve světě Dokument Papežské rady pro laiky Marta Hošťálková, nemocniční kaplan ve FNOL Důstojnost seniora a jeho poslání v církvi a ve světě vznik v r. 1999:

Více

Týden od 23. září do 29. září 2007

Týden od 23. září do 29. září 2007 Týden od 23. září do 29. září 2007 HOSPODIN A IZRAEL NAPLNĚNÍ NAVZDORY SELHÁNÍ Texty na tento týden: Ex 3,6 14; 6,6 8; Joz 24,1 18; Jr 5,19.22; Ez 16,26 29.34; Oz 9,1; J 20,21; Fp 4,4; 1 Te 1,6; 1 J 2,12

Více

Slovo dětem: Ježíš na svatbě Píseň ze Svítá: S156 Svatba v Káni

Slovo dětem: Ježíš na svatbě Píseň ze Svítá: S156 Svatba v Káni 1 Vršovice 1.5.2011 Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milé děti, všechny vás vítám na naší společné bohoslužbě. Na setkání, kde smíme naslouchat Božímu slovu, těšit se z Božího pozvání a děkovat za ně.

Více

OBSAH SEXUÁLNĚ REPRODUKČNÍ ZDRAVÍ - OBECNÁ TÉMATA

OBSAH SEXUÁLNĚ REPRODUKČNÍ ZDRAVÍ - OBECNÁ TÉMATA ÚVOD 12 ODDÍL I SEXUÁLNÍ ZRÁNÍ A FORMOVÁNÍ SEXUÁLNÍ IDENTITY 1 Prenatální vývoj 16 1.1 Prenatální vývoj a diferenciace pohlaví 16 1.2 Prenatální vývoj 31 1.3 Časné těhotenské ztráty 35 2 Porod 42 2.1 Prenatální

Více

Odpovědět na výzvy své doby

Odpovědět na výzvy své doby Odpovědět na výzvy své doby Scénář s podněty ke katechezi mladých a dospělých věřících Určení programu: Program je vhodný pro mladé a dospělé lidi. Lze ho zařadit jako tematický blok do programu systematické

Více

NOVÉNA K BOŽÍMU MILOSRDENSTVÍ

NOVÉNA K BOŽÍMU MILOSRDENSTVÍ NOVÉNA K BOŽÍMU MILOSRDENSTVÍ (pro soukromou pobožnost) 1.den Modleme se za celé lidstvo Nejmilosrdnější Ježíši, jehož vlastností je slitování a odpuštění, nehleď na naše hříchy, ale na důvěru, kterou

Více

Digitální učební materiál

Digitální učební materiál Digitální učební materiál Číslo projektu Označení materiálu Název školy Autor Tematická oblast Ročník Anotace Metodický pokyn Zhotoveno CZ.1.07/1.5.00/34.0061 VY_32_INOVACE_F.3.14 Integrovaná střední škola

Více

ČLOVĚK A RODINNÝ ŽIVOT

ČLOVĚK A RODINNÝ ŽIVOT ČLOVĚK A RODINNÝ ŽIVOT Rodina je nejmenší, přirozená lidská společnost, skládající se z, a.. (= úzká, nukleární rodina); někdy k ní náleží i další příbuzní - např.,.., či.., bydlí-li s ostatními členy

Více

neděle 1. listopadu (19. října)

neděle 1. listopadu (19. října) neděle 1. listopadu (19. října) Otázky na opakování 1. Co je to podobenství? 2. Proč Pán Ježíš Kristus učí v podobenstvích? 3. Co v podobenství o rozsévači znamená semeno, půda a kdo je tím rozsévačem?

Více

PSYCHOLOGICKÁ PRÓZA ČESKÁ LITERATURA 20. A 30. LET 20. STOLETÍ

PSYCHOLOGICKÁ PRÓZA ČESKÁ LITERATURA 20. A 30. LET 20. STOLETÍ PSYCHOLOGICKÁ PRÓZA ČESKÁ LITERATURA 20. A 30. LET 20. STOLETÍ AUTOR Mgr. Jana Tichá DATUM VYTVOŘENÍ duben 2013 ROČNÍK TEMATICKÁ OBLAST PŘEDMĚT KLÍČOVÁ SLOVA ANOTACE METODICKÉ POKYNY 3. ročník Jazyk a

Více

Naším prvním úkolem a samozřejmě i všech

Naším prvním úkolem a samozřejmě i všech Část 1 NAROZENÍ DÍTĚTE LÁSKY Jak se narodí dítě lásky? Naším prvním úkolem a samozřejmě i všech účastníků tréninku je přijít vědomě do pozemského života v podobě dítěte lásky. Kdo je dítě lásky? Obvykle

Více

OBSAH. Obsah 1 ABSTRAKT 8 2 SOUHRN 10 3 ÚVOD 12

OBSAH. Obsah 1 ABSTRAKT 8 2 SOUHRN 10 3 ÚVOD 12 OBSAH Obsah 1 ABSTRAKT 8 2 SOUHRN 10 3 ÚVOD 12 SITUAČNÍ ANALÝZA UŽÍVÁNÍ DROG V ŠIRŠÍM KONTEXTU 17 SOCIODEMOGRAFICKÁ CHARAKTERISTIKA 18 /1 Demografický vývoj a věková struktura 19 /2 Porodnost a plodnost

Více

- je chápána ve své zásadní odlišnosti od přírody (dokonce jako opak přírody) - o kultuře můžeme hovořit jen ve vztahu k člověku a ke společnosti

- je chápána ve své zásadní odlišnosti od přírody (dokonce jako opak přírody) - o kultuře můžeme hovořit jen ve vztahu k člověku a ke společnosti Otázka: Kultura jako způsob života Předmět: Základy společenských věd Přidal(a): Fijalka Kultura: - všechny lidské materiální a duchovní výtvory a též sociálně zakotvené vnímání a jednání, které si lidé

Více

VDO občanská společnost, stát - vytváření pravidel chování a týmové práce EV vztah člověka k prostředí - naše obec. EGS objevujeme Evropu a svět

VDO občanská společnost, stát - vytváření pravidel chování a týmové práce EV vztah člověka k prostředí - naše obec. EGS objevujeme Evropu a svět 1 Vzdělávací oblast: Člověk a jeho svět Vyučovací předmět: Prvouka Ročník:3 Výstup Učivo Průřezová témata Mezipředmětové vztahy Poznámka MÍSTO, KDE ŽIJEME Orientuje se v místě svého bydliště, v okolí školy,

Více

12. Křesťanství... 106 12.1 Místo křesťanství v současném světě... 106 12.2 Křesťanství na pozadí jiných náboženství... 107 12.

12. Křesťanství... 106 12.1 Místo křesťanství v současném světě... 106 12.2 Křesťanství na pozadí jiných náboženství... 107 12. Obsah 1. Úvod.... 11 1.1 Situace oboru... 11 1.2 Místo této práce v oborové souvislosti... 12 1.3 Vztah k dosavadní literatuře... 13 1.4 Jaké cíle si klade tato práce?... 14 1.5 Poznámkový aparát a práce

Více

ŽIVOT PO ŽIVOTĚ A BIBLE. Strašnice Středa 3.dubna 2013

ŽIVOT PO ŽIVOTĚ A BIBLE. Strašnice Středa 3.dubna 2013 ŽIVOT PO ŽIVOTĚ A BIBLE Strašnice Středa 3.dubna 2013 Univerzální vlastnosti lidstva VE VŠECH KULTURÁCH V KAŽDÉM ČLOVĚKU Touha po životě Obava z budoucna Strach ze smrti Tajemno co je po smrti? Je nějaká

Více

Judaismus. M gr. A L E N A B E N D O V Á, 2 0 1 2 VY_32_INOVACE_BEN28

Judaismus. M gr. A L E N A B E N D O V Á, 2 0 1 2 VY_32_INOVACE_BEN28 Judaismus M gr. A L E N A B E N D O V Á, 2 0 1 2 Judaismus patří ke světově rozšířeným monoteistickým náboženstvím důraz na posvátný biblický text, zejména Tóru opírá především o náboženské právo a dodržování

Více

VELIKONOCE. Pán vstal z mrtvých, aleluja! DUBEN 2012. pro farnosti Březina, Boseň, Kněžmost, Loukov, Mnichovo Hradiště, Mukařov a Všeň

VELIKONOCE. Pán vstal z mrtvých, aleluja! DUBEN 2012. pro farnosti Březina, Boseň, Kněžmost, Loukov, Mnichovo Hradiště, Mukařov a Všeň f a r n í l i s t pro farnosti Březina, Boseň, Kněžmost, Loukov, Mnichovo Hradiště, Mukařov a Všeň DUBEN 2012 Pán vstal z mrtvých, aleluja! Drazí přátelé, prožíváme závěr postní doby a připravujeme se

Více

UČEDNÍK JEŽÍŠOVY LÁSKY

UČEDNÍK JEŽÍŠOVY LÁSKY UČEDNÍK JEŽÍŠOVY LÁSKY Ježíš umíral v opuštěnosti, ale odevzdal se do rukou Otce. Tento pokoj se stal příkladem i pro Dysmase, i on chce zcela důvěřovat Bohu, lotr po pravici chce ve své smrti napodobit

Více

Každá mince má však i druhou stranu. A zde jde o to, že současná kultura je doslova přesycena až brutálním představováním lidské smrti a umírání.

Každá mince má však i druhou stranu. A zde jde o to, že současná kultura je doslova přesycena až brutálním představováním lidské smrti a umírání. Pravda a mýty o smrti a umírání. Je zmrtvýchvstání mýtus? Téma smrti a umírání je nesmírně důležité téma, které v dnešní době u většiny lidí bývá odsouváno někam do oblasti nezájmu a nevědomí. Je to téma

Více

Dobrý Bože, ty nechceš, aby někdo z lidí navěky zahynul, s důvěrou svěřujeme do tvých rukou prosby za celý svět. Tobě buď chvála na věky věků. Amen.

Dobrý Bože, ty nechceš, aby někdo z lidí navěky zahynul, s důvěrou svěřujeme do tvých rukou prosby za celý svět. Tobě buď chvála na věky věků. Amen. Slavnost Narození Páně 25. prosince (vigilie, v den slavnosti) V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. S touto vírou se modleme

Více

GYMNÁZIUM TÝN NAD VLTAVOU

GYMNÁZIUM TÝN NAD VLTAVOU GYMNÁZIUM TÝN NAD VLTAVOU Autor: Mgr. Lukáš Boček Datum: 27.1.2013 Ročník: kvinta Vzdělávací oblast: Jazyk a jazyková komunikace Vzdělávací obor: Český jazyk a literatura Tematický okruh: Literární komunikace

Více

Období reálného socialismu. Mgr. Martin Klapetek, Ph.D. KfiTF JU

Období reálného socialismu. Mgr. Martin Klapetek, Ph.D. KfiTF JU Období reálného socialismu Mgr. Martin Klapetek, Ph.D. KfiTF JU Vztah k náboženství na okraji 1, základní parametry vztahu české společnosti k náboženství již z období 1918-1928 2, lidová strana součástí

Více

RENESANCE A OSVÍCENSTVÍ

RENESANCE A OSVÍCENSTVÍ RENESANCE A OSVÍCENSTVÍ pracovní list Mgr. Michaela Holubová Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Mgr. Michaela Holubová. RENESANCE A VĚK ROZUMU Renesance kulturní znovuzrození

Více

CÍRKEV SPOLEČENSTVÍ SVOLÁVANÉ PÁNEM DŮM SLOVA

CÍRKEV SPOLEČENSTVÍ SVOLÁVANÉ PÁNEM DŮM SLOVA Roční pastorační plán (říjen 2014 srpen 2015) CÍRKEV SPOLEČENSTVÍ SVOLÁVANÉ PÁNEM DŮM SLOVA Plakátek pastoračního roku PÍSMO Změňte smýšlení! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby

Více

Bibliografie (výběr) Benedikta XVI.

Bibliografie (výběr) Benedikta XVI. Bibliografie (výběr) Benedikta XVI. Apoštol Ježíše Krista: promluvy o svatém Pavlovi. V Kostelním Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009. 139 s. Jazyk originálu: Benedetto XVI, In cammino sotto la guida

Více

Význam ochrany přírody

Význam ochrany přírody Význam ochrany přírody 1. Velký, protože příroda představuje podmínky pro náš život a představuje přirozenou krásu pro náš duševní život. 2. Na světě nejsme sami, žijí s námi i jiné živočišné a rostlinné

Více

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/ Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162 Určeno pro Sekce Předmět Téma / kapitola Zpracoval (tým 1) 7. ročník základní

Více

Otázka: Hilsneriáda. Předmět: Dějepis. Přidal(a): MrLuciprd. Obsah ÚVOD HILSNERIÁDA LEOPOLD HILSNER VRAŽDA MARIE KLÍMOVÉ VRAŽDA ANEŽKY HRŮZOVÉ

Otázka: Hilsneriáda. Předmět: Dějepis. Přidal(a): MrLuciprd. Obsah ÚVOD HILSNERIÁDA LEOPOLD HILSNER VRAŽDA MARIE KLÍMOVÉ VRAŽDA ANEŽKY HRŮZOVÉ Otázka: Hilsneriáda Předmět: Dějepis Přidal(a): MrLuciprd Obsah ÚVOD HILSNERIÁDA LEOPOLD HILSNER VRAŽDA MARIE KLÍMOVÉ VRAŽDA ANEŽKY HRŮZOVÉ SOUDNÍ PROCES KONEC ŽIVOTA LEOPOLDA HILSNERA T.G.MASARYK ANTISEMITISMUS

Více

KYBERNETICKÁ KRIMINALITA ÚSTAVNÍ ZÁKLADY KYBERNETICKÉ KRIMINALITY

KYBERNETICKÁ KRIMINALITA ÚSTAVNÍ ZÁKLADY KYBERNETICKÉ KRIMINALITY KYBERNETICKÁ KRIMINALITA ÚSTAVNÍ ZÁKLADY KYBERNETICKÉ KRIMINALITY MGR. RADIM VIČAR UNIVERZITA OBRANY, FAKULTA EKONOMIKY A MANAGEMENTU radim.vicar@unob.cz Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost

Více

Pořad ekumenické bohoslužby s připomínkou křtu A. Vysvětlení

Pořad ekumenické bohoslužby s připomínkou křtu A. Vysvětlení Pořad ekumenické bohoslužby s připomínkou křtu A. Vysvětlení Bohoslužba se koná na podzim (4. neděle v září), z podnětu ERC. Předložený liturgický formulář je soustředěn k připomínce křtu podle liturgie,

Více

Možný vliv náboženského vyznání na demografickou reprodukci

Možný vliv náboženského vyznání na demografickou reprodukci Možný vliv náboženského vyznání na demografickou reprodukci Mgr. Daniela Boďová 1 Daniela.Bodova@seznam.cz 2. ročník doktorského studia demografie Úvod Určitý vliv nezměřitelný Ostatní vlivy; individuální

Více

PROČ A JAK SE MODLIT MÁME JISTOTU, KŘÍŽOVOU CESTU? ŽE NA ŽIVOT NEJSME SAMI

PROČ A JAK SE MODLIT MÁME JISTOTU, KŘÍŽOVOU CESTU? ŽE NA ŽIVOT NEJSME SAMI PROČ A JAK SE MODLIT KŘÍŽOVOU CESTU? (zpracováno podle Vojtěcha Kodeta) MÁME JISTOTU, ŽE NA ŽIVOT NEJSME SAMI Již dva tisíce let nás posiluje jistota víry, že na život nejsme sami. Těsně před svým návratem

Více

SVATEBNÍ OBŘAD V KOSTELE ODDAVKY

SVATEBNÍ OBŘAD V KOSTELE ODDAVKY SVATEBNÍ OBŘAD V KOSTELE ODDAVKY Svatební obřad bude beze mše svaté tzv. oddavky. Jelikož jeden z vás je nepokřtěný, vaše manželství, které uzavřete, bude sice církevně-kanonické, avšak nebude svátostné.

Více

Tab.1. Koeficienty použité pro přepočet dochovaných údajů na hodnoty odpovídající celkovým ukazatelům. Čechy Zemřelí Narození rok muži ženy živě mrtvě

Tab.1. Koeficienty použité pro přepočet dochovaných údajů na hodnoty odpovídající celkovým ukazatelům. Čechy Zemřelí Narození rok muži ženy živě mrtvě Úvod Obsah předkládané publikace tvoří rekonstruovaná data o přirozeném pohybu obyvatelstva českých zemí v letech 1914-1918. Přestože tyto údaje byly zpracovány již po 2. světové válce Státním úřadem statistickým

Více

Ale jak to, že nás má tolik stát život s Pánem který dává spasení zdarma, který za nás - jak víme - cele zaplatil svým životem?

Ale jak to, že nás má tolik stát život s Pánem který dává spasení zdarma, který za nás - jak víme - cele zaplatil svým životem? Mt 13, 44-46 Podobenství o Království. Zvláštní obrazy, které PJ používal aby lidi přivedl k podstatě věci. Tentokrát o pokladu a perle které člověka stojí všechno co má. Chceme-li porozumět Ježíšovu sdělení,

Více

Vedení pastoračního rozhovoru s nemocnými. ThLic. Michal Umlauf CMTF UP Olomouc Maltézská pomoc, o. p. s.

Vedení pastoračního rozhovoru s nemocnými. ThLic. Michal Umlauf CMTF UP Olomouc Maltézská pomoc, o. p. s. Vedení pastoračního rozhovoru s nemocnými ThLic. Michal Umlauf CMTF UP Olomouc Maltézská pomoc, o. p. s. Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i

Více

Informační systém evidence obyvatel

Informační systém evidence obyvatel Informační systém evidence obyvatel Informační systém evidence obyvatel, upravený zákonem č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel),

Více

2. kapitola. Šamanský pohled na svět

2. kapitola. Šamanský pohled na svět 2. kapitola Šamanský pohled na svět Mýty a legendy existujících šamanských kmenů nám mohou poskytnout vodítka k odpovědi na otázku, jak a kdy šamanismus vznikl, ale vždy musíme mít na paměti, že každý

Více

Škola: Střední škola obchodní, České Budějovice, Husova 9. Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT

Škola: Střední škola obchodní, České Budějovice, Husova 9. Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT Škola: Střední škola obchodní, České Budějovice, Husova 9 Projekt MŠMT ČR: EU PENÍZE ŠKOLÁM Číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/34.0536 Název projektu školy: Výuka s ICT na SŠ obchodní České Budějovice Šablona

Více

Základní škola a Mateřská škola Třemešná 793 82 Třemešná 341 tel: 554 652 218 IČ: 00852538

Základní škola a Mateřská škola Třemešná 793 82 Třemešná 341 tel: 554 652 218 IČ: 00852538 Jazyk a jazyková komunikace Charakteristika vzdělávací oblasti Vzdělávací obsah vzdělávacího oboru Český jazyk a literatura má komplexní charakter a pro přehlednost je rozdělen do tří složek: Komunikační

Více

PDF publikace. Katalog forem a metod. INFRA, s.r.o. vydavatelství a nakladatelství Tyršova 241 675 22 Stařeč www.infracz.cz

PDF publikace. Katalog forem a metod. INFRA, s.r.o. vydavatelství a nakladatelství Tyršova 241 675 22 Stařeč www.infracz.cz Katalog forem a metod PDF publikace Upozornění pro uživatele této publikace: Elektronická verze publikace podléhá stejným pravidlům užívání jako tištěná. Všechna práva jsou vyhrazena. Žádná část nesmí

Více

Otázka: Filozofie vznik, význam, disciplíny, základní přístupy. Předmět: Základy společenských věd. Přidal(a): Pedrino

Otázka: Filozofie vznik, význam, disciplíny, základní přístupy. Předmět: Základy společenských věd. Přidal(a): Pedrino Otázka: Filozofie vznik, význam, disciplíny, základní přístupy Předmět: Základy společenských věd Přidal(a): Pedrino FILOSOFIE - filein = láska, sofie = moudrost => láska k moudrosti - způsob myšlení -

Více

Střední škola obchodní a právní, s.r.o. Jablonec n. N.

Střední škola obchodní a právní, s.r.o. Jablonec n. N. Střední škola obchodní a právní, s.r.o. Jablonec n. N. Vzdělávací oblast: Evropa mezi světovými válkami Název: Německo na cestě k fašismu Autor: PhDr. Vlastislav Kotek Třída: P2 Stručná anotace: Žáci se

Více

Název školy: Střední odborné učiliště, Domažlice, Prokopa Velikého 640

Název školy: Střední odborné učiliště, Domažlice, Prokopa Velikého 640 Název školy: Střední odborné učiliště, Domažlice, Prokopa Velikého 640 Číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/34.0639 Název materiálu:vy_32_inovace_03.06 Téma sady: Rodinné právo - manželství Ročník: 1.-4. ročník

Více

Ženy v korintském sboru

Ženy v korintském sboru Ženy v korintském sboru 1. Ježíši krásný, panovníku jasný, Boží i lidský synu, tebe milovat a oslavovat žádám každou hodinu. 2. Krásné jsou kraje, pole, luhy, háje, zavítá-li jarní čas: nad vše vezdejší

Více

ČLOVĚK V KONFLIKTNÍCH SITUACÍCH

ČLOVĚK V KONFLIKTNÍCH SITUACÍCH VY_32_INOVACE_PSY_7 ČLOVĚK V KONFLIKTNÍCH SITUACÍCH Mgr. Martina Šenkýřová Obchodní akademie, Lysá nad Labem, Komenského 1534 Dostupné z www.oalysa.cz. Financováno z ESF a státního rozpočtu ČR. Období

Více

Prezentace má za úkol seznámit žáka s pojmem lidová hudba. Mgr. Romana Zikudová. - zdravotní postižení - LMP

Prezentace má za úkol seznámit žáka s pojmem lidová hudba. Mgr. Romana Zikudová. - zdravotní postižení - LMP Identifikátor materiálu EU: ICT 3-28 Anotace Autor Jazyk Vzdělávací oblast Vzdělávací obor ICT= Předmět/Téma Očekávaný výstup Speciální vzdělávací potřeby Prezentace má za úkol seznámit žáka s pojmem lidová

Více

CZ.1.07/1.5.00/34.0880 Digitální učební materiály www.skolalipa.cz. III/ 2- Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT

CZ.1.07/1.5.00/34.0880 Digitální učební materiály www.skolalipa.cz. III/ 2- Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT Název školy: Číslo a název projektu: Číslo a název šablony klíčové aktivity: Označení materiálu: Typ materiálu: Předmět, ročník, obor: STŘEDNÍ ODBORNÁ ŠKOLA a STŘEDNÍ ODBORNÉ UČILIŠTĚ, Česká Lípa, 28.

Více

LIDOVÁ ARCHITEKTURA A DESIGN

LIDOVÁ ARCHITEKTURA A DESIGN LIDOVÁ ARCHITEKTURA A DESIGN Stavitelství venkova a okrajových částí zejména venkovských měst. Obytná, hospodářská i kultovní stavení určená funkcí i kulturní tradicí. V širším pojetí stála lidová architektura

Více

GEOGRAFIE ČR obyvatelstvo, demografické údaje

GEOGRAFIE ČR obyvatelstvo, demografické údaje GEOGRAFIE ČR obyvatelstvo, demografické údaje GER2, přednáška 2 letní semestr 2008 Mgr. Michal Holub, holub@garmin.cz v České republice žije cca 10 450 000 lidí (9/2008) je to obdobný počet, jako v roce

Více

Cmuntové mlynáři na říčce Smutné

Cmuntové mlynáři na říčce Smutné Cmuntové mlynáři na říčce Smutné (mlynářští předkové mojí babičky Terezie Sassmannové roz. Novákové). Foto mlýnu Cmunt z roku 1898; je na něm majitel, mlynář pan otec Dvořák a pracovníci ze mlýna (sekerník

Více

Hlavní celebrant s rozpjatýma rukama říká:

Hlavní celebrant s rozpjatýma rukama říká: Primice P. Jakuba Vavrečky 12. července 2014 5 EUCHARISTICKÁ MODLITBA Hlavní celebrant s rozpjatýma rukama říká: Děkujeme ti, svatý Otče, a vyznáváme, že jsi veliký a žes všechna svá díla učinil v moudrosti

Více

MODLI SE TO NEJTĚŽŠÍ JE ZA SVOU SMRT SPRÁVNĚ ZEMŘÍT. JE TO ZKOUŠKA, JÍŽ NIKDO NEUNIKNE. MODLI SE O SÍLU PRO TUTO ZKOUŠKU...

MODLI SE TO NEJTĚŽŠÍ JE ZA SVOU SMRT SPRÁVNĚ ZEMŘÍT. JE TO ZKOUŠKA, JÍŽ NIKDO NEUNIKNE. MODLI SE O SÍLU PRO TUTO ZKOUŠKU... MODLI SE ZA SVOU SMRT TO NEJTĚŽŠÍ JE SPRÁVNĚ ZEMŘÍT. JE TO ZKOUŠKA, JÍŽ NIKDO NEUNIKNE. MODLI SE O SÍLU PRO TUTO ZKOUŠKU... Dag Hammarskjöld (1905-1961) švédský spisovatel a diplomat, generální tajemník

Více

Role žen a mužů v rodině

Role žen a mužů v rodině TISKOVÁ ZPRÁVA Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologický ústav AV ČR V Holešovičkách 41, Praha 8 Tel./fax: 286 840 129, 130 E-mail: cervenka@soc.cas.cz Role žen a mužů v rodině Technické parametry

Více

Firemní kultura. přednáška. www.newtoncenter.cz

Firemní kultura. přednáška. www.newtoncenter.cz Firemní kultura přednáška www.newtoncenter.cz Motto: Kdo jsme, co chceme, kam jdeme? J.P. Sartre (firemní identita vize) Firemní identita Svou firemní kulturou firma: - ovlivňuje jednání svých zaměstnanců

Více

III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT. Chv_III/2_04_05. Mgr. Martin Chovanec. Raný středověk. prezentace

III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT. Chv_III/2_04_05. Mgr. Martin Chovanec. Raný středověk. prezentace Obchodní akademie a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Písek Pracovní list DUMu v rámci projektu Evropské peníze pro Obchodní akademii Písek", reg. č. CZ.1.07/1.5.00/34.0301 Číslo a název

Více

Sociální vlivy Poslušnost, konformita a prosociální chování

Sociální vlivy Poslušnost, konformita a prosociální chování Sociální vlivy Poslušnost, konformita a prosociální chování Jana Lidická Sociální vliv Člověk je tvor společenský Někdy až stádní změny v názorech, postojích či chování pod vlivem setkání s názory, postoji

Více

SVATEBNÍ OBŘAD V KOSTELE VE MŠI SVATÉ

SVATEBNÍ OBŘAD V KOSTELE VE MŠI SVATÉ SVATEBNÍ OBŘAD V KOSTELE VE MŠI SVATÉ Svatební obřad bude ve mši svaté. Jelikož jste oba přijali svátost křtu, vaše manželství, které uzavřete, bude svátostné. PŘÍCHOD DO KOSTELA A ÚVODNÍ OBŘADY Kněz si

Více

CO PŘINÁŠEJÍ PRARODIČE SVÉMU VNOUČETI (Dle knihy FERLANDOVÉ, Ať žije babička a dědeček. Prarodiče dnešní doby )

CO PŘINÁŠEJÍ PRARODIČE SVÉMU VNOUČETI (Dle knihy FERLANDOVÉ, Ať žije babička a dědeček. Prarodiče dnešní doby ) CO PŘINÁŠEJÍ PRARODIČE SVÉMU VNOUČETI (Dle knihy FERLANDOVÉ, Ať žije babička a dědeček. Prarodiče dnešní doby ) Prarodiče zprostředkují svému vnoučeti vzpomínky a rodinné tradice. Jsou článkem v řetězci

Více

Učební osnovy pracovní

Učební osnovy pracovní 3 týdně, povinný MKŽ: Naše vlast Výsledky vzdělávání Učivo Průřezová témata přesahy do učebních bloků: Žák: vyhledá ČR na mapě Evropy pojmenuje nejdůležitější pohoří ČR, nížiny ČR vysvětlí pojmy povodí,

Více

MATEŘSTVÍ ZÁKLADNÍ RODINNĚPRÁVNÍ STATUS. Zdeňka Králíčková, 2012

MATEŘSTVÍ ZÁKLADNÍ RODINNĚPRÁVNÍ STATUS. Zdeňka Králíčková, 2012 MATEŘSTVÍ ZÁKLADNÍ RODINNĚPRÁVNÍ STATUS Zdeňka Králíčková, 2012 PRAMENY - hmotněprávní LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD (č. 2/1993 Sb.) Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.)

Více

2.12.2012 1. neděle adventní

2.12.2012 1. neděle adventní 2.12.2012 1. neděle adventní Milost vám a pokoj od toho, kterýž jest, kterýž byl a kterýž přijíti má. Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král,

Více

Trauma, vazby a rodinné konstelace

Trauma, vazby a rodinné konstelace Trauma, vazby a rodinné konstelace Terapeutická práce na základě vícegenerační systemické psychotraumatologie (VSP) / - konstelací traumatu www.franz-ruppert.de 1 Vzájemné působení mezi metodou systemických

Více

OBČANSKÉ PRÁVO 1. část

OBČANSKÉ PRÁVO 1. část OBČANSKÉ PRÁVO 1. část Mgr. Ing. Šárka Dytková Střední škola, Havířov-Šumbark, Sýkorova 1/613, příspěvková organizace Tento výukový materiál byl zpracován v rámci akce EU peníze středním školám - OP VK

Více

1 ÚVOD DO UČIVA DĚJEPISU

1 ÚVOD DO UČIVA DĚJEPISU 1 ÚVOD DO UČIVA DĚJEPISU Promysli a vypiš k čemu všemu je člověku dobrá znalost historie Pokus se co nejlépe určit tyto historické prameny. Kam patří? PROČ SE UČÍME DĚJEPIS historie je věda, která zkoumá

Více

Já jsem dveře (J 10:7, 9)

Já jsem dveře (J 10:7, 9) Já jsem dveře (J 10:7, 9) - pomodlit se za kázání ÚČEL KÁZÁNÍ: Ukázat, že Ježíš Kristus je Jahve a jako takový má veškerou moc na nebi i na zemi. HOMILETICKÁ MYŠLENKA: Ježíš Kristus je Jahve (Hospodin),

Více

PRŮVODCE STUDIEM BIBLE

PRŮVODCE STUDIEM BIBLE Záchrana pro každého 3/2010 PRŮVODCE STUDIEM BIBLE Myslete na sbírku 13. soboty V tomto čtvrtletí jsou finanční dary 13. soboty určeny pro Transevropskou divizi (TED) se sídlem v Hertfordshire (Velká Británie).

Více

Měl jsem rozhovor s jedním mužem, který o víře nechtěl nic slyšet a bránil se jen námitkou: "No dobrá, ale jak se to dělá? Jak mám věřit?

Měl jsem rozhovor s jedním mužem, který o víře nechtěl nic slyšet a bránil se jen námitkou: No dobrá, ale jak se to dělá? Jak mám věřit? A farao sňal z ruky svůj prsten, dal jej na ruku Josefovu, oblékl ho do šatů z jemné látky a na šíji mu zavěsil zlatý řetěz. 1M41,42 Mimochodem, byl to patrně královský pečetní prsten. Vtlačením tohoto

Více

Filozofie staré Číny Konfucianismus Konfucius. Jana Kutnohorská

Filozofie staré Číny Konfucianismus Konfucius. Jana Kutnohorská Filozofie staré Číny Konfucianismus Konfucius Jana Kutnohorská Moudrost je přiznáním toho, že vím, co, vím, a že nevím, co nevím. Konfucia lze považovat za největšího muže čínských dějin. Jeho učení si

Více

Katechetika I. Katecheze jako iniciace a výchova víry

Katechetika I. Katecheze jako iniciace a výchova víry Katechetika I. Katecheze jako iniciace a výchova víry Katecheze jako iniciace a výchova víry Je možno vychovávat v oblasti víry? Výchova víry je termín nezvyklý. Víra je výsledkem setkání Boží milosti

Více

ČÁST PRVNÍ OBECNÁ USTANOVENÍ

ČÁST PRVNÍ OBECNÁ USTANOVENÍ OBSAH Seznam autorů............................................ XIII Autoři a recenzenti jednotlivých ustanovení...................... XV Seznam zkratek......................................... XXXII Cizojazyčný

Více

VAŠE RODINNÁ KRONIKA KROK ZA KROKEM. Plynulý tok příběhu

VAŠE RODINNÁ KRONIKA KROK ZA KROKEM. Plynulý tok příběhu VAŠE RODINNÁ KRONIKA KROK ZA KROKEM Plynulý tok příběhu 6 PLYNULÝ L TOK PŘÍBĚHU Pátrání po vlastních kořenech je zápasem, jehož průběh není vždy férový. Zatímco na vaší straně se investují hodiny a hodiny

Více

VÝUKOVÝ MATERIÁL. Varnsdorf, IČO: 18383874 www.vosassvdf.cz, tel. +420412372632. 32 - Využití ICT při hodinách občanské nauky

VÝUKOVÝ MATERIÁL. Varnsdorf, IČO: 18383874 www.vosassvdf.cz, tel. +420412372632. 32 - Využití ICT při hodinách občanské nauky VÝUKOVÝ MATERIÁL Identifikační údaje školy Vyšší odborná škola a Střední škola, Varnsdorf, příspěvková organizace Bratislavská 2166, 407 47 Varnsdorf, IČO: 18383874 www.vosassvdf.cz, tel. +420412372632

Více

respektování jedinečnosti každého člověka a úcta a porozumění vůči jeho osobě důraz na zachování důstojnosti člověka, a to v každé situaci

respektování jedinečnosti každého člověka a úcta a porozumění vůči jeho osobě důraz na zachování důstojnosti člověka, a to v každé situaci 2013 Diakonie Českobratrské církve evangelické je jednou z nestátních organizací poskytujících sociální, zdravotní, pastorační a vzdělávací služby v České republice. V přímé péči denně pomáhá tisícům klientů

Více

LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD

LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD Pracovní list 02 14 LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD Úkol č. 1: Doplňování Doplň chybějící části textu: 1. Základní práva a svobody občana našeho státu jsou zakotvena v, která je součástí. 2. Stát díky

Více

Psychoanalytická psychologie. MUDr. Mgr. Petra Elizabeth Teslíková

Psychoanalytická psychologie. MUDr. Mgr. Petra Elizabeth Teslíková Psychoanalytická psychologie MUDr. Mgr. Petra Elizabeth Teslíková Gymnázium a Střední odborná škola, Rokycany, Mládežníků 1115 Číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/34.0410 Číslo šablony: 11 Název materiálu:

Více

UVEDENÍ DO MODLITBY KRISTOVA RŮŽENCE

UVEDENÍ DO MODLITBY KRISTOVA RŮŽENCE KRISTŮV RŮŽENEC 1 UVEDENÍ DO MODLITBY KRISTOVA RŮŽENCE Bůh každého z nás volá a vede. Každý na toto volání odpovídá podle rozhodnutí svého srdce v osobním projevu své modlitby. Křesťanství zná tři výrazové

Více

Název školy: Střední odborná škola stavební Karlovy Vary Sabinovo náměstí 16, 360 09 Karlovy Vary

Název školy: Střední odborná škola stavební Karlovy Vary Sabinovo náměstí 16, 360 09 Karlovy Vary Název školy: Střední odborná škola stavební Karlovy Vary Sabinovo náměstí 16, 360 09 Karlovy Vary Autor: ING. HANA MOTYČKOVÁ Název materiálu: VY_32_INOVACE_12_RODINNÉ PRÁVO I_P1-2 Číslo projektu: CZ 1.07/1.5.00/34.1077

Více

I/2-Inovace zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti

I/2-Inovace zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Číslo projektu CZ.1.07/1.4.00/21.0624 Název šablony klíčové aktivity: I/2-Inovace zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Název DUM: J.A.Komenský - vyhledávání životopisných

Více