HISTORIE A SOUČASNOST ČESKÉHO RYBNÍKÁŘSTVÍ

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA Katedra geografie Lenka BADINOVÁ HISTORIE A SOUČASNOST ČESKÉHO RYBNÍKÁŘSTVÍ Diplomová práce Vedoucí práce: RNDr. Aleš LÉTAL, Ph.D. Olomouc 2007

2 Prohlašuji, že jsem zadanou diplomovou práci řešila sama a že jsem uvedla veškerou použitou literaturu. Olomouc, 18. května 2007 Podpis 2

3 Chtěla bych poděkovat JUDr. Václavu Jelínkovi a Ing. Václavu Putschöglovi za jejich ochotu a poskytnuté informace. Také mé poděkování patří vedoucímu diplomové práce RNDr. Aleši Létalovi, Ph.D. za cenné rady při zpracovávání práce. 3

4

5

6 OBSAH 1. Úvod 6 2. Cíl práce 7 3. Metody práce 8 4. Historie českého rybníkářství Počátky budování rybníků Zlatý věk rybníkářství Doba úpadku Renesance českého rybníkářství Rybníkářství v období první republiky Rybníkářství v éře Státního rybářství Současnost českého rybníkářství Změny po roce Současný stav rybniční plochy Produkce ryb Současné funkce rybníků Problémy českého rybníkářství České rybníkářství v rámci Evropské unie Pohořelická rybniční soustava Vymezení a charakteristika zájmového území Historie pohořelických rybníků Pohořelická rybniční soustava v současnosti Rybníkářství Pohořelice a. s. 70 4

7 7. Závěr Resumé Seznam literatury 77 Přílohy 5

8 1. ÚVOD Rybníky jsou už více než 1000 let nedílnou součástí české a moravské kulturní krajiny. Rybniční soustavy České republiky představují celoevropský technický a přírodovědný unikát. Hlavním posláním rybníků byl původně chov ryb, který má u nás dlouhou tradici a proto české rybníkářství disponuje souborem poznatků týkajících se chovu ryb, které jsou historicky ověřeny. Tyto chovatelské technologie se staly vzorem i pro několik dalších evropských zemích, kde se rybníkářství také rozvinulo. České rybníkářství prošlo kolísavým procesem svého rozvoje. V historických etapách docházelo k budování i rušení rybníků v souvislosti s aplikováním inovací, vývojem zemědělství, vývojem populace a mnoha dalšími faktory. Tímto historickým vývojem se zabývá kapitola Historie českého rybníkářství. Dnes plní rybníky kromě chovu ryb řadu dalších funkcí, především jsou významným stabilizačním prvkem krajiny. Ve specifických přírodních podmínkách České republiky, jíž prochází hlavní evropské rozvodí a většina vody odtéká z našeho území, mají rybníky velký význam pro zadržování vody v krajině. Funkce rybníků, hlavní problémy rybníkářství a současný stav zachycuje kapitola Současnost Českého rybníkářství. Třetí část práce se zaměřuje na Pohořelickou rybniční soustavu, jednu z mála rybničních soustav na Moravě, které byly v minulém století obnoveny. 6

9 2. CÍL PRÁCE Cílem této práce je zhodnotit vývoj české rybniční soustavy, technik chovu ryb a význam pro krajinu a hospodářství v minulosti i v současnosti, dále zachytit významné mezníky a technologie českého rybníkářství. Těžištěm práce je tedy přehled vývoje rybnikářství a zhodnocení vlivu tohoto vývoje na současnou situaci. Důraz je kladen na postihnutí této problematiky z geografického hlediska. Kromě přehledu vývoje za celé území bude proveden detailní rozbor pohořelické rybniční soustavy, která se nachází na jižní Moravě v povodí řeky Jihlavy. Součástí tohoto rozboru bude fotodokumentace, která zachycuje současný stav této rybniční soustavy. Textová část práce bude vedle již zmíněné fotodokumentace doplněna částí grafickou, především tabulkami, grafy a mapkami. 7

10 3. METODY ZPRACOVÁNÍ V diplomové práci bylo použito více metod zpracování. Vzhledem ke zvolenému tématu byla největší část práce zpracovávána metodou studia a rešerše dostupné odborné literatury. Historické údaje jsem čerpala především z prací R. Hurta a J. Andresky, kteří se zabývali problematikou historického vývoje rybníkářství. Statistické údaje a zejména kvalifikované odhady výměry rybníků a produkce ryb byly získány od Rybářského sdružení České republiky. Zdrojem informací o současném stavu rybníkářství byl z velké části Odbor vodního hospodářství Ministerstva zemědělství, který od roku 1997 každoročně publikuje Zprávu o stavu vodního hospodářství České republiky. Z Odboru vodohospodářského rozvoje Ministerstva zemědělství jsem vycházela i při vymezování hlavních rybničních soustav České republiky. Zařazeny byly soustavy rybníků situované na tocích nebo v jejich okolí tvořící vzájemně provázané vodohospodářské soustavy, jejichž výměra přesahuje 10 ha. Část práce týkající se pohořelické rybniční oblasti byla zpracována díky konzultacím s odborníky, zejména JUDr. Václavem Jelínkem, ředitelem společnosti Rybníkářství Pohořelice a Ing. Václavem Putschöglem, členem představenstva akciové společnosti Rybníkářství Pohořelice. Cenné informace poskytla také Ing. Ludmila Prokešová z odboru životního prostředí Městského úřadu v Pohořelicích. Při rekonstruovaní vývoje pohořelické rybniční soustavy jsem vycházela z informací poskytnutých ředitelem společnosti Rybníkářství Pohořelice, JUDr. Václavem Jelínkem a publikace M. Juráka. Byly vytvořeny tři mapy. Mapa současných rybničních soustav v České republice vychází z Odboru vodohospodářského rozvoje Ministerstva zemědělství. Mapa pohořelické rybniční soustavy v historii byla sestrojena na podkladu 1. vojenského 8

11 mapování, druhá mapa zachycující současnost má jako podklad Základní mapu ČR 1: Další použitou metodou byl terénní výzkum, který probíhal na podzim 2005 a dubnu Hlavním výsledkem je fotodokumentace pohořelické rybniční sítě a zjištění současného stavu technických zařízení, toků napájejících rybníky i samotných rybníků. V rámci fotodokumentace jsou zařazeny i letecké snímky území získané od Michala Mechy Eliáše. Diplomová práce byla zpracována v programu v programu MS Word. Doplňují ji tabulky a grafy zpracované v programu MS Excel. 9

12 4. HISTORIE ČESKÉHO RYBNÍKÁŘSTVÍ 4.1. Počátky budování rybníků Etapě budování rybníků předcházel lov ryb v řekách. Podle J.Andresky (1997, str. 8) se rybolov rozvinul v mezolitu, protože se podnebí ve střední Evropě oteplovalo a ustupovaly ledovce. To zapříčiňovalo mizení lišejníků, které byly hlavní potravou sobů. Lidé tedy neměli k dispozici velká stáda lovné zvěře a proto se vedle sběru plodin snažili zajistit obživu také rybolovem. Potvrzují to nálezy nástrojů sloužících k lovu ryb a také nálezy mikrolitů. Větší akumulace se nacházejí v místech předpokládaných tábořišť mezolitických lidi. Ty se vyskytují se ve větší míře tam, kde se pravděpodobně vytírali lososi (např. na březích bývalého Komořanského jezera v Poohří, na březích Otavy na Strakonicku a Horažďovicku, na březích Tiché a Divoké Orlice, při dolních tocích jihočeských řek jako je Blanice, Zlatý potok, Volyňka, Lužnice, Skalice, Lomnice, Malše). Již v tomto období můžeme hledat první snahy tehdejších lidí o soustředění ryb na jednom místě. Jak potvrzuje mj. i J. Andreska (1997, str. 9), vytvářeli pro lov lososa systém kamenných hrází, v nichž pak byly ryby loveny. Více informací máme o rybářství v 8. a 9. století na území Velkomoravské říše díky archeologickým nálezům na zaniklém hradišti v Mikulčicích. Nálezy týkající se lovu ryb shrnuje J. Andreska (1997, str. 11): Byly zde nalezeny doklady všech čtyř základních principů středoevropského říčního rybářství osti, udice, vrše a sítě. To dokládá, že se zde ryby lovily rozličnými způsoby. Pomocí ostí se lovily ryby v noci nebo na počátku zimy, kdy se ryby uložily k přezimování. Rozšířené bylo pravděpodobně chytání na primitivní udici, protože bylo nalezeno velké množství háčků. Používání rybářských sítí dokládají síťovací jehly a závaží k sítím. Velmi vzácnými nálezy jsou vedle tří monoxylů 10

13 zbytky několika rybářských vrší. Oblast jižní Moravy, kam zasahovala na našem území Velkomoravská říše, byla zaplavována častými povodněmi na řece Moravě a Dyji. V bažinatém terénu s velkým množstvím komářích larev vytvářeli tehdejší lidé prohlubně, do kterých stekla voda a stahovali se tam pískoři pruhovaní z okolního bahna. Do tohoto rybníčku byla pak umístěna vrš, do které se pískoři zavrtávali a tak byli loveni. Zde se tedy také setkáváme s lidskou činností, zajišťující snadné slovení ryb. Vedle již zmíněných pískořů, kteří byli oblíbenou pochoutkou, se tenkrát v řekách lovily stejné ryby jako dnes. S výjimkou kapra, jež se do našich vod dostal asi ve 2. nebo 3. století přes Dunaj ze svého původního domova, kterým bylo povodí Černého a Kaspického moře a Aralského jezera. V návaznosti na Dunaj se u nás vyskytovali navíc vyza velká, některé druhy jeseterů, hlavatka a ostroretka. Největší význam a také mnohem větší zastoupení než dnes měli lososi. V našich řekách se vyskytovali od května do října, kdy se vytírali a vraceli zpátky do moře. Znalosti o zakládání rybníků se na naše území šířili pravděpodobně zásluhou Římanů, kteří již v prvním století našeho letopočtu budovali umělé vodní nádrže jako součást vodovodů a využívali je také k chovu ryb. Zkušenosti s odvodňováním močálů a budováním rybníků si ze své domoviny přinesli také Slované (J. Čítek, 1998, str. 11). Další možný zdroj znalostí o rybnících uvádí J. Andreska (1997, str. 67): V sousedním Bavorsku měli rybníky pro chov kaprů již za vlády Karla Velikého, který panoval v letech Odtud k nám později přicházelo křesťanství, znalost písma, staveb a také mnoho hospodářských novinek. Je zcela přirozené, že právě z této blízké země k nám zavítaly i první poznatky o rybnících a kaprech. Existuje několik hypotéz, proč se s budováním rybníků u nás vůbec začalo. M. Jurák (1998, str. 9) se přiklání k tomu, že sloužily pro vytváření zásob. Vznikající složitější a 11

14 náročnější hospodářské poměry vyžadovaly, aby (rybářství pozn. aut.) se zdokonalovalo a rozšiřovalo svoji základní formu. Aby ryby ulovené v řekách a jezerech, byly chovány i na období, v nichž byla po nich větší poptávka, zejména na období církevních půstů. Podle této hypotézy přešlo postupně těžiště z lovu ryb v řekách, přes přechovávání na dobu spotřeby v sádkách, dříve nazývaných vivaria piscinum, k chovu v rybnících. Takže hlavní příčinou byly ryby samotné. Tento názor s ním sdílí i V. Krupauer (1988, str. 11), který tvrdí, že rybníky, tedy umělé vypustitelné nádrže, byly většinou budovány s hlavním posláním chovu ryb. J. Čítek (1998, str. 10) naopak předpokládá, že rybníky sloužily původně k jiným účelům než je chov ryb. Chov ryb nebyl jejich účelem, neboť sladkovodních ryb bylo tehdy v potocích, řekách a jezerech dostatek. Původním účelem mělo být zadržování vody, zásobování vodou, zpřístupnění močálovitých území, protože hráze rybníků tvořily pevné cesty a také k uchování ryb než se spotřebují. Stěžejní kámen tohoto tvrzení, že ryb bylo tehdy dostatek, však někteří autoři, mezi nimiž je např. K. Kulík (1984, str. 6) nebo Berka (1985, str. 11), zpochybňují. J. Andreska (1997, str. 9) popisuje zdroje obživy během roku. S rybolovem se začalo na jaře při tření štik. Větší intenzity však dosáhl rybolov až v souvislosti s připlutím lososů, tzn. od května do října. V ostatních obdobích byly v řekách jen místní ryby, které nebylo tak snadné ulovit a také jich nebylo velké množství, protože hlavní obživu zajišťoval největší měrou lov zvěře. Tuto teorii také popírá fakt, že první rybníky se na našem území stavěly v krajích chudých na vodu, kde byl méně vydatný říční rybolov (Hurt, 1960a, str. 19). Ryby byly v této době jednou ze základních složek potravy. Je více pravděpodobné, že prvotním zájmem bylo obstarávání potravy. Hladoví lidé mohli zpočátku těžko stavět rybníky plnící jiné funkce. 12

15 První umělé nádrže mohly být v českých zemích podle historiků budovány již v 8. a 9. století. Jak již bylo řečeno výše, šlo především o sádky na ryby, latinsky vivaria piscium, předchůdce dnešních rybníků. Staročesky se nazývaly také stavy nebo stávky a původně sloužily k přechovávání ryb pro dobu spotřeby. Podle R. Hurta (1960, str. 15) je jejich existence doložená až listinou z roku 1078, o dvou sádkách na statcích kláštera Hradiště u Olomouce, jejich názvy byly Vydoma a Tekalec. Všeobecně se má za to, že budování prvních rybníků a primitivní chov ryb u nás probíhalo od 11. století, protože první zmínky o zakládání rybníků pocházejí z období od počátku 11. do konce 13. století. Úplně nejstarší zpráva o rybníce pochází již z konce desátého století. Tehdy existovala poblíž Prahy osada zvaná Rybníček. Její jméno, které se připomíná dokonce již roku 993, se zachovalo podnes v názvu ulice Na rybníčku poblíž Karlova náměstí. (Andreska, 1997, str. 68). Další písemné zprávy jsou v Kosmově kronice, kde je záznam z roku 1034 o předání rybníka Sázavskému klášteru při nástupu knížete Břetislava I. na trůn. Podle R. Hurta (1960a, str. 15) je první doklad o rybníce se stálým přítokem a odtokem vody, do něhož se dávaly ryby na odrost a mají tedy už chovatelský význam, z roku 1227, kdy Přemysl Otakar I. dovoluje správci bítovské provincie prodej újezdu Lovětína u Jihlavy louckému klášteru, s doporučením zakládat na ploše tohoto újezdu rybníky a mlýny. Většina písemných zmínek o rybnících pochází ze zpráv o klášterních majetcích. Za prvotní rozvoj budování rybníků vděčíme zřejmě právě klášterům, protože disponovaly příděly majetku od panovníků, kde mohly rybníky zakládat. Určité vysvětlení angažovanosti klášterů lze hledat také v tom, že ryby byly podle křesťanské církve postní jídlo. 13

16 Od 12. století zaznamenáváme větší rozvoj budování rybníků. Příčinou bylo zvyšování počtu obyvatel a také jejich životní úrovně. Způsobilo to větší poptávku po rybách, kterou nedokázal pokrýt rybolov v tekoucích vodách. Vedle církevních řádů začínají čím dál ve větší míře stavět rybníky také světští feudálové a nově zakládaná města. Drobná venkovská šlechta buduje rybníky sloužící mj. k napouštění obranných příkopů svých tvrzí vodou. Rybníky se objevují u mlýnů, hamrů a dalších zařízení. Rybníky byly v této době budovány na celém území Čech, Moravy i Slezska. Konkrétní zmínky máme o rybnících v okolí Prahy, Brna, Plzně, Stříbra, Tachova, Rokycan, Poděbrad, Dačic, Telče, Hustopečí, Židlochovic, Pohořelic, také na Třeboňsku, Blatensku, Jindřichohradecku, Vodňansku, Netolicku a Hané. Jednalo se však zatím o ojedinělé rybníky. Metodu používanou v této době k chovu ryb dnes nazýváme kumulativní. Rybník se nasadil matečnými kapry, kteří se vytřeli a zůstali v rybníce s plůdkem asi 5 6 let, do jeho vyspění. V rybníce se tedy vyskytovaly různé ročníky kapra, které si konkurovaly v nárocích na potravu. Což spolu s přítomností plevelných ryb způsobovalo špatný růst kapra. Tento problém řešili nasazováním štik. Nezabývali se tím, jaký by měl být optimální počet štik. Proto se často stávalo, že štiky tvořily polovinu nebo dokonce převládly. To bylo nežádoucí, protože kapr byl už v těchto dobách pokládán za mimořádně chutnou rybu. Tento fakt byl ještě umocněn kapří vitalitou, dobrými rozmnožovacími schopnostmi, adaptací na prostředí a odolností při odlovu a přepravě. Pro vyčíslení celkové výměry rybníků v tomto období chybí i nejzákladnější podklady, jsme odkázáni na pouhé odhady. Pro konec tohoto období, tzn. kolem roku 1380, se většina autorů shoduje na hodnotě zhruba 75 tisíc hektarů. Pokud bychom přijali tuto hypotézu, doplněnou o předpokládanou hektarovou produkci (Rybářské sdružení ČR, 14

17 2000,str. 4), pak české země mohly koncem 13. století produkovat ročně mezi 200 tunami až 300 tunami ryb, převážně kapra. I když dominantně sloužila produkce ke spotřebě uvnitř vlastního společenství, které ryby produkovalo, existují také zmínky o zavedení daně z dovozu a prodeje českých ryb na území Rakouska (Rybářské sdružení ČR, 2000, str. 3). Takže už i v této době se, i když omezeně, s rybami obchodovalo Zlatý věk rybníkářství Zlatý věk českého rybníkářství je vymezen obdobím od poloviny 14. století do konce 16. století. I když někteří autoři zařazují zlatý věk až od druhé poloviny 15. století, bylo v této práci zahrnuto do období zlatého věku i předcházející století, protože tehdy došlo v rybníkářství k několika zlomům. Jednak v souvislosti s válečnými výpravami Jana Lucemburského se k nám dostal ze západoevropských zemí obecně technický pokrok ve stavebnictví, díky němuž se u nás začaly budovat větší a stavebně náročnější rybníky. Druhý zlom představoval změnu v chápání hospodářského významu rybníků. O rybníky, jako o důležitý prvek hospodářství, se začíná zajímat šlechta a nahrazuje tak dominantní roli klášterů. Od poloviny 14. století tedy zaznamenáváme významnou rozvojovou etapu rybníkářství, která souvisí s panováním Karla IV. Do své úspěšné hospodářské politiky zařadil i rybniční hospodářství. Nařizoval šlechtě a městům stavět rybníky a sám zřídil mnoho rybníků z prostředků královské komory (např. Velký rybník u Doks, dnes Máchovo jezero). Ve druhé polovině 14. století byly vybudovány mj. rybníky Dvořiště, Holná, Bošilecký nebo Záblatský. Karel IV. vedle produkční schopnosti oceňoval i meliorační 15

18 funkci rybníků, svědčí o tom jeho mnohokrát citovaný Majestát městům a stavům (Krupauer, 1988, str. 35): Všem stavům a městům nařízení dávám polně stavěti rybníky, jednak aby bylo postaráno o hojnost ryb pro potravu lidu, dále pak, aby se voda z bahnisek a močálů v nich mohla nashromážďovati, za účinku slunce a teplých větrů odpařovati a jako vodní pára blahodárně působila na okolní rostlinstvo. Mimo to má rybník ještě úkol v dobách rozlití vod trvalými dešti nebo táním sněhu velkou část vody zadržeti a tím náhlým povodním v krajinách níže ležících zabrániti. V této době intenzivní stavební činnosti jsou chovatelské postupy stále primitivní. Novým prvkem bylo letnění rybníků za účelem zvýšení jejich produktivnosti. Průlom nastal pravděpodobně na přelomu 14. a 15. století. Na konci 14. století se podle R. Hurta (1960, str. 48) množí zmínky o malých a větších rybnících. Z roku 1411 se zachoval doklad, že byl rybník nasazen tříletou násadou kapra. To znamená, že byly známy dva stupně chovu kapra. V malém rybníce byla odchována násada a ta pak byla převezena do většího, sloveného rybníka, kde nebyly plevelné a dravé ryby. Ve 14. století však rybníkářská stavební činnost nezasáhla do oblastí, které se později proslavily jako hlavní rybníkářské oblasti, tzn. Pardubicko, Budějovicko a Třeboňsko. Rybníky vznikaly zpočátku častěji v pahorkatinách. Díky vhodnému terénu a množství potoků bylo možné budovat rybníky v údolích pouhým přehrazením toků. V pahorkatinách ale bylo možné umístit jen menší rybníky, které byly hlubší, chladnější a ryby v nich rostly pomaleji. 16

19 Rozvoj rybníkářství ovlivnilo v průběhu 15. století husitské hnutí. Způsobilo to stagnaci rybníkářství. Některé rybníky nebyly nahnány a část jich byla zpustošena. Ale již na konci husitských válek byl obnoven pravidelný prodej českého kapra z Třeboňska a Jindřichohradecka do Vídně a dalších rakouských měst (Rybářské sdružení ČR, 2000, str. 7). O půl století později od zavedení dvoustupňového hospodaření na rybnících přišlo další zdokonalení. Tím byla třístupňová metoda. Spočívala v rozdělení rybníků na tři skupiny. Malé, trdelní rybníky, sloužily pro výtěr kapra a odchov ročního plůdku. Větší rybníky, určené na výtah, produkovaly dvouletou násadu. V největších rybnících na výrost zůstávala odrostlá násada dvě nebo tři léta a pak byla odlovena. Tento postup, používaný i dnes, vznikl podle J. Andresky (1987, str. 39) na Moravě, protože první zpráva z roku 1465 se vztahuje k obhospodařování rybníků na Vyškovsku. Třístupňová metoda se odrazila na vzrůstající produkci. Vyžadovala větší počet různě velkých rybníků k hospodaření, což odstartovalo éru budování rybničních soustav. Z ekonomického hlediska byly výsledky chovu ryb stabilní. Proto šlechta i některá města považovali rybníky za lukrativní zhodnocení vložených peněz a zisk znovu vkládali do staveb a nákupu rybníků. Během padesáti let, na konci 15. a na začátku 16. století, tak bylo vybudováno, jak uvádí Andreska (1997, str. 75), kolem nových rybníků o výměře asi ha. Na rozvoj budování rybníků mělo vliv i celkové oteplení a vysušování krajiny v celé Evropě, které spolu s částečným vykácením lužních lesů přispěly k nepravidelnostem v přítoku a odtoku. Ve snaze zachytit nenadálé přívaly vod, byly rybníky rozšiřovány. Jejich úkolem tedy byla regulace odtoku a odvracení nebezpečí zátop osad a polí. 17

20 Stavba rybníka vyžadovala nasazení velkého množství pracovních sil na určité místo v určitém čase. Potřeba této mobilizace vedla již od středověku k zavádění roboty, která se v tomto období výrazně zvýšila. Výstavba velkých rybníků a především rybničních soustav byla navíc finančně náročná a stavěly se na majetkově ucelených oblastech, především na panstvích šlechtických rodů. Budováním rybníků se zabývali Pernštejnové, Rožmberkové, páni z Hradce, Tovačovští z Cimburka, páni ze Švamberka, z Rožmitálu, z Brníčka, Zábřehu a další. Hodně rybníků vystavěla také drobná šlechta a pozadu nezůstala ani města, například Hradec Králové, Jindřichův Hradec, Kouřim, Pelhřimov, Blatná. Pernštejnové získali svůj majetek především zásluhou Viléma z Pernštejna ( ), který zastával vysoké státní funkce. Byl také dobrý hospodář a na všech panstvích, které postupně skupoval, dbal o rozvoj rybníkářství, pivovarnictví a hornictví. Na Moravě mezi jeho největší panství patřila Helfštýn, Lipník, Přerov, Hranice, Nové město, Kojetín, Tovačov, Židlochovice a Kunštát. Vilémův bratr Vratislav založil rybníky u Bučovic a u Hodonína a Vilémův syn Jan zaměřil svoji pozornost na statky v moravských úvalech. Vybudoval soustavu rybníků v okolí Hrušovan nad Jevišovkou. Jeho dílem byla také soustava pohořelických rybníků, dobudoval rybniční soustavu na Sokolnicku, rozšířil rybniční soustavu na Tovačovsku a Kojetínsku a postavil některé rybníky na Vyškovsku a Přerovsku. Vilém z Pernštejna koupil roku 1491 pardubické panství a sousední velkostatek Kunětickou Horu, kde už v té době byly starší rybníky. Nechal zvětšit Bohdanečský, Starý, Sopřečský, Živanický a další rybníky. Z bývalých močálů okolo Labe vybudoval více než 250 rybníků, např. rybník Velká Čeperka, Semtínský, Novočernský, Ždánický, Jezero a mnoho malých třecích rybníků a výtažníků. Svou práci završil v roce 1513 vybudováním 34 km dlouhé Opatovické stoky a Podčapelské stoky, které přiváděly vodu z Labe. Položil 18

21 tak základy soustavě, která se stala ve své době největší a nejvýznamnější v zemi. Dostavěli ji jeho synové v polovině 16. století. Ve východních Čechách Pernštejnové vlastnili a budovali rybníky ještě v panstvích Týnec nad Labem, Potštejn, Litice, Rychnov nad Kněžnou a Nový Bydžov. Další panství patřící Vilémovi z Pernštejna, na němž vybudoval významnou rybniční soustavu byla Hluboká. Získal ji v roce 1490, tehdy zde byla řada velmi starých rybníků z doby předhusitské, nejstarší Bavorovický rybník z roku 1355, hlubocké sádky a rybník Podhradský zmiňované roku Vilém z Pernštejna nejdřív přestavěl a zvětšil Bezdrev na dnešní výměru téměř 500 ha. Soustavu dobudoval jeho syn Vojtěch. K hlubockému panství připojil další území, na nichž budoval rybníky. Tak vznikla dívčická, zbudovská a čejkovická soustava rybníků. Rozvoji rybníkářství se věnoval také rod Rožmberků na Třeboňsku. Větší rozmach rybníkářství na tomto panství nastal až na přelomu 15. a 16. století, kdy se zde začala budovat největší jihočeská rybniční soustava. Velkou zásluhu na ní měl Štěpánek Netolický. Vypracoval návrh rybniční soustavy v Třeboňské pánvi. Založil zde řadu mělkých rybníků, vhodných pro chov kapra. Zavedl mnoho zlepšení ve způsobech obhospodařování rybníků, např. komorové rybníky k přezimování ryb, rozšířil letnění a zimování, zavedl počítání obsádky na kusy místo dosavadního měření na džbery. Ale jeho nejvýznamnějším dílem byla Zlatá stoka. Stavěla se v letech a je dlouhá 48 km. Odděluje se od Lužnice u Chlumu u Třeboně, napájí rybníky Káňov, Velký Tisý, Koclířov, Záblatský, Ponědražský a Horusický a pak se blízko Veselí nad Lužnicí vrací zpět do Lužnice. Přesto, že byly všechny zkušenosti v oblasti rybníkářství do této oblasti přeneseny z Polabí, Zlatá stoka naopak dala inspiraci k vybudování Opatovické stoky na Pardubicku. 19

22 Na dílo Štěpánka Netolického ve službách Rožmberků navázal Jakub Krčín z Jelčan ( ) tím, že uskutečnil mnohé z jeho nerealizovaných plánů na Třeboňsku. V letech nechal vybudovat rybník Rožmberk o katastrální výměře 711 ha. Jeho ochranu před přívalovými vodami z povodí Lužnice zajišťuje umělá stoka mezi Lužnicí a Nežárkou dlouhá 13,4 km, zvaná Nové Řeky. Krčín stavěl rybníky také na Krumlovsku a Netolicku. Dalším významným stavitelem rybníků v jižních Čechách je Mikuláš Ruthard z Malešova. Jeho zásluhou byla v 16. století vybudována výnosná rybniční soustava v okolí Chlumu u Třeboně. Důležitou rybníkářskou oblastí bylo okolí Jindřichova Hradce, kde se o kolonizaci i výstavbu rybníků zasloužil řád německých rytířů a později zde vybudovali rybniční soustavu páni z Hradce. V roce 1604, kdy tento rod vymřel, patřilo k jejich panství 400 rybníků (Andreska, 1997, str. 95). K zakládání rybníků byla velice vhodné Vodňansko. Zde byl v roce 1528 postaven městský Dřemlinský rybník a Dřemlinská stoka, dlouhá 7 km, sloužící k napájení rybníka. K Vodňanskému městskému rybářství patřilo asi 20 rybníků. Rybníky budovalo také město Písek. Hospodařilo přibližně na 50 rybnících. V povodí Lomnice byla v období vlády Zdeňka Lva z Rožmitálu ( ) vybudována blatenská a lnářská rybniční soustava. Odsud byly ryby vyváženy přes Cheb do Německa. Na přelomu 15. a 16. století byla vybudována další soustava v Polabí, na komorním panství Poděbrady. Osou poděbradské rybniční soustavy je umělá stoka nazývaná Sánská, která odbočuje z Cidliny u obce Sány. Napájela několik přilehlých rybníků, především v té době největší český rybník Blato, měřící téměř 1000 ha. 20

23 Panství Chlumec nad Cidlinou se proslavilo odvážnou stavbou Žehůňského rybníky, jehož hráz zadržuje celý tok řeky Cidliny. Hospodařilo se zde na 416 rybnících. Vznik velkých úvalových rybníků měl velké hospodářské důsledky. Ryby zde měly hodně živin, tepla i dostatek vody. Velký plošný rozsah těchto rybníků produkoval tolik ryb, že zatlačil do pozadí starší rybníkářské oblasti ve vyšší polohách. To vedlo ke specializaci v rybníkářství, která byla více patrná na Moravě. Rybníky na Českomoravské vrchovině se soustředily na výrobu rybího plůdku. Velké moravské rybniční soustavy situované v úvalech se zaměřily na odchov vážné ryby. Specializace se objevila i z hlediska druhu ryb pěstovaných na rybnících. V okolí toků patřících do pstruhových vod existovaly od konce 15. století pstruhové rybníky, v některých rybnících se chovaly štiky. Jak uvádí R. Hurt (1960a, str. 212), objevují se ojedinělé zprávy o vlivu úvalových rybníků na změnu mikroklimatu v nejbližším okolí. Především šlo o zmínky o vlivu na zvýšení hladiny spodní vody a na zmírnění denní amplitudy teplot. Velké rybníky také často propouštěly vodu, což zapříčiňovalo vznik bahnitého luhu a vznik květeny odlišné od okolí. Patrné to bylo zejména na jižní Moravě, kde bývalo sušší podnebí. Specifická byla i fauna v blízkosti rybníků. Ptactvo se rozlišovalo na užitkové, jako například kachny a husy, které byly na podzim loveny. Ptáci živící se rybami (kormoráni, roháči, pochopi, vzácně pelikáni a orli) byly považováni za neužitkové. V účtech města Olomouce se zachovala informace, že byly vypláceny peníze na vrub odměny za hubení tohoto ptactva. V okolí rybníků se podle dochovaných záznamů vyskytovali také bobři, vydry, lišky a kuny. (R. Hurt, 1960a, str. 213) Informace o stavu rybníkářství z této doby nám podávají dva zdroje. Na obou mají zásluhu Pernštejnové. Statistické informace byly zapisovány do evidence zavedené 21

24 Vilémem z Pernštejna, nazývané rybniční registra. Metody a postupy v chovu ryb se dochovaly v rybničních instrukcích, které sestavil Vojtěch z Pernštejna. Poznatky z rybničních instrukcí spolu se svými bohatými zkušenostmi v rybníkářství soustředil Jan Skála z Doubravy a Hradiště, známý také jako Dubravius ( ) do své latinsky psané knihy De piscinis (O rybnících). Tato kniha vyšla v roce 1547 a představovala mezník v rybničním hospodaření. Byla hojně překládána a českému rybníkářství tak přinesla mezinárodní proslulost. Plocha rybníků kolem roku 1585 dosahovala ha, tedy více než trojnásobku současné plochy. Z rybničních register vyplývá, že přepočtená roční hektarová produkce tržní ryby se pohybovala od 40 do 60 kg, v závislosti na kvalitě rybníka. Jako výjimku uvádí (RP studie, str. 8) rybník Dřemliny na Vodňansku, který měl výnosy okolo 100 kg z hektaru za rok. Velmi hrubě se pokouší Rybářské sdružení ČR (2000, str. 8) rekonstruovat i celkový objem produkce tržních ryb. Pokud vezmeme v úvahu, že z celkové výměry ha mohlo na hlavní rybníky připadnout 60 %, tak při průměrné hektarové produkci uvedené výše se celá roční produkce českého rybníkářství mohla pohybovat mezi 4000 až 6000 tunami ryb, hlavně kapra. Značná část tohoto objemu byla exportována do zahraničí. Cílem vývozu bylo především Rakousko a Německo v čele s Bavorskem. Pro obchod s Německem byla vytvořena trhová střediska, z nichž nejvýznamnější postavení měl Cheb. Silnice vedoucí z Českých Budějovic přes Vodňany, Písek, Blatnou, Lnáře, Nepomuk a Plzeň do Chebu se nazývala až do přelomu 19. a 20. století silnicí rybářskou. 22

25 4.3. Doba úpadku Časově toto období datujeme od počátku 17. století do poloviny 19. století. Počátkem 17. století, kdy je éra budování rybníků a rybničních soustav uzavřena a rybniční plocha dosáhla své největší hodnoty, zasáhla na naše území třicetiletá válka ( ). Vedle ztráty na životech způsobila zhroucení celého hospodářského systému. Většina rybníků byla zpustošena táhnoucími vojsky, pro které bylo prokopání hráze a slovení ryb způsobem snadné obživy. Materiální škody na rybnících byly způsobeny také jejich využitím pro obranné účely, např. v roce 1623 byly kvůli zvýšení hladiny v řece Moravě vypuštěny rybníky kolem Olomouce a Tovačova. Docházelo ke konfiskacím majetku, mnoho rybníků zůstalo nenahnáno. S tím vším upadala odborná úroveň a systém odchovu ryb, vycházející z pevných pravidel byl zásadně narušen. Důsledkem byl pokles produkce následovaný postupným zanedbáváním chovatelských zásad. Po skončení války, od druhé poloviny 17. století, se začaly rybníky opravovat a obnovovat, především v místech, kde se to vyplatilo a práce nebyly příliš nákladné. Tím se úpadek částečně zbrzdil. Chovatelské technologie ale zaostávaly za předchozím stavem. Jako příčinu uvádí Rybářské sdružení ČR (2000, str. 10) narušení předchozího dualitního systému jednostrannou orientací na panské velkostatky. V. Putschögl (2007, osobní sdělení) považuje za hlavní příčinu úpadku rybníkářství rušení klášterů, které původně vlastnili celou řadu rybníků a mimo to představovaly také hlavního odběratele ryb. Počátkem 18. století vzrost počet obyvatel. Bylo nutné zvětšit zemědělskou produkci. Úhorový systém byl nahrazen pravidelným střídáním zemědělských plodin. Přeměna polí ležících ladem v ornou půdu omezila možnost pastvy hospodářských zvířat. Proto byl zaveden stájový chov a chlévský hnůj byl používán na hnojení polí. Toto zintenzivnění 23