A nakonec - ten člověk byl se svým osudem osamělý. Nikdo nad ním necítil lítost. Židé ho míjeli a asi se na něj ani nepodívali. Takových jako on bylo

Transkript

1 Otevíráme 9. kapitolu evangelia podle Jana, ve které se dočteme o pátém zázraku Pána Ježíše Krista, o uzdravení slepého od narození. Po popisu této události, ke které došlo v Jeruzalémě, se dočteme o reakci lidí, kterou Ježíšův čin způsobil. V 8. kapitole jsme slyšeli Pána Ježíše mluvit o světle světa. Označil za světlo světa, za Boha, sám sebe, Židé ho proto chtěli zabít. On se ale ukryl v zástupu a vyšel z chrámu (J 8,59). Byl to jistě zázrak, že unikl rozlícenému davu, ale muselo to tak být. Zatím nepřišel jeho čas. To, co se odehrálo potom, na jeho řeč o světle světa přímo navazuje. Událost uzdravení slepého ilustruje závažnost problému duchovní slepoty. Ježíšovi posluchači nebyli schopní rozpoznat, že naslouchají Božímu Mesiáši. Byli duchovně slepí. Doposud neměli o své slepotě ani tušení, nikdy je ani nenapadlo, že Mesiáše při osobním setkání nepoznají. Když se to pak stalo, když se mu ocitli tváří v tvář, jejich slepota se projevila. Slepota se totiž může projevit jenom na světle. Vernon McGee vypráví o jedné k důlní explozi v Západní Virginii. Muži, kteří byli v tu dobu po zemí, se náhle octli v úplné tmě. Záchranné četě se po dlouhé chvíli konečně podařilo proniknout až k nim. Začali připravovat transport zraněných na zemský povrch. Jeden ze zachráněných mladých mužů se po chvíli ozval: Proč už konečně někdo nerozsvítí? Záchranáři se na něho udiveně podívali. Až teď poznali, že tento horník přišel při explozi o zrak. Dokud byl ve tmě, nikdo netušil, že je slepý. Jeho slepotu odhalila teprve přítomnost světla. Přesně o tom mluvil Pán Ježíš, když řekl: Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí. (J 9,39.) Teprve jeho příchod ukázal, kolik bylo mezi lidmi duchovní slepoty. Pán Ježíš přinesl svou přítomností, svými slovy i činy, na svět světlo. Světlo poznání Božího království. Dodnes je toto království zvěstováno, když se v církvi káže. Ne každý je ale vidí. Je mnoho návštěvníků kostelů a modliteben, kteří si vyslechnou kázání, ale nanejvýš pochválí kazatelovu řečnickou zdatnost. Nezaslechnou nic víc, než lidská slova. Jsou slepí. A pak přijdou jiní, kteří naslouchají třeba i všelijak nedokonalému kázání, ale jejich srdce je najednou prozářeno světlem poznání a oni zahlédnou otevřené nebe a Krista v plné slávě. Takové prohlédnutí je dílem milosti Ducha svatého a vesměs znamená začátek nového života, nové narození. Dar duchovního prohlédnutí nedává kazatel. Není to v jeho moci a není to ani jeho úkolem. Kazatel (ale i každý jiný křesťan) je poslán svítit, zprostředkovat světlo. To další už je na Pánu Bohu. Jedině on může otevřít slepé oči a dát se člověku poznat. Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. (J 9,1.) Pán Ježíš odchází z chrámu a cestou potkává postiženého člověka. Zvláštní setkání. Ne proto, že by bylo tehdy v Izraeli nějak vzácné, Orient je dodnes plný očních chorob, ale pro to, co následovalo. V chrámu zněla Kristova slova: Já jsem světlo světa. Teď před Pánem Ježíšem stojí člověk, pro kterého je světlo jen prázdným slovem. Nikdy je nespatřil. V myšlení tehdejších Židů byla rozšířená představa, že nemoc je trestem za hřích. Učedníci proto na setkání se slepcem reagují otázkou:

2 Jeho učedníci se ho zeptali: "Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?" (J 9,2.) Podle tehdejších představ přicházelo v úvahu čtvero vysvětlení. Především mohla být nemoc trestem za hřích, který člověk spáchal sám. Tady možná namítnete, že ten člověk byl slepý od narození a že tedy neměl čas zhřešit. Rabíni ovšem věřili, že člověk může zhřešit už v lůně matky. Druhou možností byl názor pohanů, z nichž mnozí věřili v převtělování duší. Nemoc by pak byla důsledkem hříchu v minulém životě. Židé ovšem takový výklad nikdy nepřijímali. Třetí možností byl vliv hříchu jako takového. Člověk je hříšný už od Adama a proto i trpí nemocemi. A nakonec, podle slov Desatera přicházel v úvahu vliv hříchu rodičů. Hospodin stíhá vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení (2M 20,5.) Co z toho je pravda? Co rozhodlo v případě tohoto člověka? Ježíš odpověděl: "Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa." (J 9,3-5.) Pán Ježíš tady velmi jasně říká: Tato nemoc není odplatou za nějakou jeho konkrétní vinu nebo slabou víru. Kdokoli by chtěl tvrdit, že každá nemoc musí mít v pozadí nějaký konkrétní hřích, zpochybňuje citovaná Kristova slova. Na nemoci tohoto slepého člověka bude zjevena Boží sláva. Onen člověk nevěděl, proč je nemocný. Dlouhá léta to nevěděl. Ani my nemusíme znát důvody svého trápení. Pán Bůh nám to prostě nemusí vysvětlovat. Na druhou stranu, vždycky můžeme žít tak, aby se na nás mohla ukázat Boží sláva. Kde se to stane, dostane i každé trápení svůj dobrý smysl. Trpěl tedy ten muž nevinně? Stal se Pánu Bohu jakýmsi pokusným králíkem? To ne. Skutečnost, že země je kvůli lidskému hříchu prokletá (1M 3,17), nemůžeme jen tak přehlédnout. Člověk si svou vinou zasloužil smrt (nejen slepotu či jinou nemoc), a to platí pro každého člověka. Všichni jsme na jedné lodi, včetně našich nemluvňat. Všichni jsme propadli hříchu. Do tohoto stavu vstupuje Pán Ježíš, v tomto případě nemoc uzdravuje a dává uzdravenému ještě mnohem víc. Nejen že spatří poprvé v životě světlo a barvy světa. Spatří Pána Ježíše Krista, Spasitele světa. Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému tím blátem oči a řekl mu: "Jdi, umyj se v rybníce Siloe." (To jméno znamená,poslaný`.) On tedy šel, umyl se, a když se vrátil, viděl. (J 9,6-7.) Pán Ježíš se nemocného člověka dotýká. To je první krok při každém setkání s Kristem, nesmírně důležitý krok. Nehraje roli, kdo zhřešil. Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy (Ř 3,23.), píše apoštol Pavel. Podstatný je dotyk Kristovy ruky. Tím všechno začíná. Pán Ježíš se tohoto muže dotýká v situaci, kdy jej slepec ještě nemůže ani zahlédnout. Aktivita přichází z Boží strany. Ale pak dochází k tomu druhému, rovněž podstatně důležitému. Pán Ježíš posílá nemocnému k rybníku Siloe a on jde. Poslechl Kristovo slovo. Možná se sami sebe ptáme, proč Pán Ježíš zvolil tak komplikovaný způsob uzdravením, proč jej neuzdravil hned a bez okolků. Moci k tomu měl jistě dostatek.

3 Náš učitel jmenuje několik důvodů, které tady mohly sehrát roli. Především: Janovo evangelium sice staví do popředí Kristovo božství, ale nijak neskrývá ani jeho plné lidství. Pán Ježíš se před chvílí přihlásil ke svému božství, když v chrámu o sobě mluvil jako o světle světa. Teď se dotýká slepého muže jako člověk člověka. Prakticky prokazuje své lidství. Druhým důvodem byla potřeba prokázané poslušnosti. Pán Ježíš ukazuje, že záchrana člověka nikdy není jen dílem Božím, ale vždycky výsledkem spolupráce mezi člověkem a Bohem. Pán Bůh nikoho ani ke spasení nenutí. Do třetice Vernon McGee upozorňuje na jméno rybníka Siloe - znamená Poslaný. Pán Ježíš posílá nemocného k rybníku Poslaný, aby mu ukázal, že i on sám byl poslán od nebeského Otce a že tedy jedná v Boží moci. Za čtvrté, slepý člověk se měl umýt ve vodě. Podle Vernona McGee symbolizuje voda Boží slovo. I když si nad tímto porozuměním můžeme klást určitý otazník, je nesporné, že bez vlivu Božího slova žádná změna lidského srdce nenastane. Kam tvá slova proniknou, tam vchází světlo, nezkušení nabývají rozumnosti (Ž 119,130.), vyznává autor 119. žalmu. A nakonec, smyslem složitého a viditelného procesu uzdravování mohla být potřeba svědectví. Židé potřebovali vidět Ježíšovu moc. Ve 29. verši 9. kapitoly budeme číst jejich slova: My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je. (J 9,29.) Pán Ježíš jim ukazuje uzdravení člověka nemocného od narození, aby pochopili, odkud přichází a kým je. Aby se jim otevřely oči pro Božího Mesiáše. Je dobře si uvědomit, že Pán Ježíš uzdravoval různými způsoby. Neměl nějakou metodu, která by spolehlivě vedla k uzdravení. Metoda v jeho případě nebyla vůbec rozhodující. Kdyby vždycky uzdravoval dotykem, pak by uzdravení lidé bezpochyby tvrdili, že všichni další nemocní musí prožít Ježíšův dotyk. Kdyby vždycky uzdravil jen slovem, jistě by se rozšířil názor, že vždycky stačí jen slovo, případně s ním spojená víra. Dokonce, kdyby tento případ uzdravení slepého od narození byl jediným případem vysvobození z nemoci, možná by tento člověk tvrdil, že je třeba nejprve dotyk, potom cesta k Siloe a umytí vodou z tohoto rybníka. To už je úplně absurdní představa, že? Všimněme si ale, co bylo vždycky rozhodující: Uzdravovala moc Pána Ježíše. Podstatná byla jeho osoba, jeho přítomnost. Rozhodující vždycky bylo přijít k němu. I dnes je mnoho lidí, kteří tvrdí, že pro spasení je vždycky třeba nějakého obřadu (k tomu si tento obřad přesně konkretizují a říkají: Je třeba to a to). Není to pravda. Jen si vzpomeňte na toho zločince, který byl ukřižován spolu s Pánem Ježíšem Kristem. Slyší příslib ráje - bez obřadu, bez jakéhokoli zvláštního úkonu. Tím jistě nechci říct, že by byly obřady zbytečné, to jistě ne. Mohou být užitečnou pomocí, vždyť i izraelská historie jich byla plná. Ale nejsou podstatné. Podstatný je sám Kristus. Je třeba přijít k němu. Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven (J 6,37b.), říkal Pán Ježíš a platí to až dodnes. Slepý člověk z našeho příběhu je v určitém smyslu obrazem každého z nás. Pojďme teď spolu s naším učitelem hledat podobnost mezi ním a současným člověkem, třeba se mnou. 1. Slepý člověk nesměl vstoupit do chrámu, neměl přístup k Pánu

4 Bohu. Tak jsem na tom byl i já, než jsem uvěřil v Pána Ježíše Krista. Apoštol Pavel napsal o tomto stavu hříšného člověka: Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané a kterým ti, kdo jsou obřezaní na těle a lidskou rukou, říkají neobřezanci, že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. (Ef 2,11-12.) To je nebo byl stav nás všech, kteří nepocházíme z řad starozákonního Božího lidu. Byli jsme od Pána Boha daleko. 2. Tento člověk byl slepý, tedy bez možnosti uvidět Pána Ježíše Krista, bez možnosti poznat Spasitele. I to je nebo byla situace mnoha z nás. Možná jsme leccos věděli o historickém Ježíši z Nazareta, ale naše poznání zůstávalo jen na úrovni historických informací. Nebyl v něm život. Někdy se stává, že člověk naslouchá kázání třeba i po dlouhá léta, a nerozumí. A pak prožije chvíli, která jakoby mu otevřela oči. Vernon McGee vypráví příběh muže, který chodíval do kostela a rád naslouchal tamnímu kazateli. Vždycky obdivoval jeho řečnické umění. A pak se jednou stalo, že slyšel kázání na Ježíšova slova: Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn (J 10,9.). Neporozuměl. Neříkalo mu to vůbec nic. Šlo domů docela rozmrzelý a zklamaný. Před svým domem vytáhl klíč, vsunul jej do zámku a otevřel dveře svého starobylého domu. A v tu chvíli jakoby jej zasáhl blesk. Najednou viděl, je těmi dveřmi nebeského domova je Pán Ježíš a že víra je klíčem, kterým se ty dveře dají odemčít. Jeho srdce se dotkl Boží Duch a vyrostla v něm živá víra. Pojďme ještě pokračovat v hledání podobnosti mezi slepým člověkem z našeho příběhu a námi samými. Třetí podobnost můžeme vidět ve skutečnosti, že tento muž byl slepý od narození. To je stav všech hříšníků, všech lidí. Hřích se stal vlastností našeho srdce. Už se s ním rodíme. Za čtvrté - nikdo z lidí nebyl schopen našemu slepému pomoci. Na jeho nemoc neexistoval lék. Hříšník je na tom stejně. Na celém světě není moci, která by dokázala okovy hříchu zlomit. Hříšník nemá žádnou pozemskou naději. Za páté - Ten slepý člověk byl žebrákem. Všichni slepci byli tehdy žebráky. I hříšník je žebrák. Proč? Protože spasení, záchrana života, není na prodej. Toto poznání se mnoha lidem z duše protiví. Rádi by si své spasení koupili, zaplatili za něj, zasloužili si je. To ale není možné, Pán Bůh svou milost pouze dává. Ale dává ochotně, nabízí všem. Proto volal už kdysi prorok Izajáš: Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! (Iz 55,1.) Za šesté - tento slepec byl na počátku příběhu naprosto pasivní osobou. Neprosil o pomoc, nevolal jako Bartimaios z 10. kapitoly Matoušova evangelia, nešel za Pánem Ježíšem z vlastního rozhodnutí. Pán Ježíš přišel k němu, něco udělal a něco mu řekl. A až teď přichází řada na našeho slepého. Až teď nastává čas poslušnosti. Stejné je to i v životě všech nás. Kdyby bylo jen na nás, nikdy bychom se s Pánem Ježíšem nesetkali. Je to vždycky on, kdo je první na tahu. On nás hledá, on přichází, on něco dělá a něco říká. teprve potom nastává čas našeho rozhodnutí.

5 A nakonec - ten člověk byl se svým osudem osamělý. Nikdo nad ním necítil lítost. Židé ho míjeli a asi se na něj ani nepodívali. Takových jako on bylo v Izraeli mnoho. Proč se s nimi zdržovat, když se jim stejně nedá pomoci a navíc, vždyť oni ani nejsou skutečnými Izraelci, nesmí do chrámu. Taková je lidská společnost. Zajímá se jen o toho, z koho může mít nějaký užitek. Jak jiný je Pán Ježíš. Všiml si i tohoto nemocného a nejen to. Zastavil se u něj, dotkl se ho a pomohl mu. Vrátil mu zrak a dal se mu poznat. Jak úžasný dar Boží milosti.