AMATÉRSKÁ SCÉNA 6/2006

Transkript

1 AMATÉRSKÁ SCÉNA 6/2006 DISKUZE NA TÉMA: Kde vede hranice mezi amatérským a profesionálním divadlem? Jiří Matějček, Ing. Miroslav Houštěk, PhDr. Jaroslav Vyčichlo... 3 DIVADELNÍ PŘEHLÍDKY Krakonošův divadelní podzim 2006 František Laurin... 6 Lesk a bída Vysokého / Saša Gregar... 9 Matice českých divadelníků / Saša Gregar POPELKA slaví čtvrtstoletí Milan Schejbal Rakovnická radost / Jan Císař Signály z Popelky 2006 aneb O čem vypovídaly reflexe dětského publika Bedřich Čermák Popelčiny OŘÍŠKY pomalu ztrácejí svou kouzelnou moc / Pavlína Schejbalová O jednom aktu / Jiří Hraše Amatérské soubory provokují profesionály Rozhovor s Ninou Malíkovou, organizátorkou Přeletu nad loutkářským hnízdem, připravila Zuzana Vojtíšková Pedagogická poema 2006 Vítězslava Šrámková Divadelní sešlost Boleradice 2006 Aleny Chalupové se ptala Lenka Novotná AMATÉRSKÁ SCÉNA Dvouměsíčník pro otázky amatérského divadla a uměleckého přednesu. Ročník 43. (Ochotnické divadlo 52.), číslo 6 / Vydává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, Blanická 4, Praha 2. Vedoucí redaktor: PhDr. Milan Strotzer. Redakce: Simona Bezoušková, Lenka Novotná, Mgr. Marie Poesová, Mgr. Pavlína Schejbalová. Redakční rada: prof. PhDr. Jan Císař, CSc. (předseda), MgA. Kateřina Baranowska, Mgr. Radmila Hrdinová, Mgr. Milan Schejbal, David Slížek, MgA. Jan Šotkovský, PhDr. Vítězslava Šrámková, Zuzana Vojtíšková a Ing. Jaroslav Vondruška. Grafická úprava: Jitka Tláskalová (obálka a loga rubrik), Simona Bezoušková a Milan Strotzer. Adresa redakce: NIPOS-ARTAMA, P.O.BOX 12 / Blanická 4, 120 2l Praha 2. Tel.: , fax: , mistr@nipos-mk.cz. Tiskne: Kulturní agentura IKARUS firmy Josef Havelka JH&C Mělník. Rozšiřuje: A.L.L. Production, s. r.o., P.O.BOX 732, Praha 1, predplatne@predplatne.cz, tel.: Callcentrum , Fax: Objednávky přijímá redakce a distributor ( Cena ročního předplatného 240,- Kč. Nevyžádané rukopisy a obrazový materiál redakce nevrací. Redakční uzávěrka tohoto čísla byla Příští číslo vyjde počátkem března NIPOS PRAHA 2006 ISSN Registrační číslo: MK CR E Třeba je právě teď zase čas Hrabala začít hrát, říká Polenský pábitel Petr Vaněk Rozhovor připravila Pavlína Schejbalová My volíme Nahlížení! / Lenka Novotná POSED aneb POdzimní SEtkání Divadel ve Svitavách / Jana Mandlová Faustování / Na otázky odpovídá Štěpán Filcík Natruc Mefistotelovi / Hana Hejduková Jablonecké tančení / Zuzana Smugalová KUKÁTKO DO SVĚTA 10. Mezinárodní divadelní setkání v Lörrachu / Milan Strotzer VČERA, DNES A ZÍTRA Odměnou je radost / Rozhovor o ochotnickém divadelním spolku Klicpera Sadská připravila Simona Bezoušková Divadlo je pro mě umění, říká režisér divadla Kámen Petr Macháček Rozhovor připravil Vladimír Hulec Chlapi, nemyslete si, že víte o divadle všechno! / Rozhovor s profesorem Janem Císařem připravil Jan Šotkovský O nenanebevzetí Jana C. / František Zborník Dopis Janě Urbanové k jejímu neuvěřitelnému jubileu / Rudolf Felzmann Pak doprostřed pověsili splachovadlo aneb Rebelka Majka K. / Vítězslava Šrámková Člověk nemusí všechno vědět, ale musí vědět, kde to najde, říká František Lorenc O Miroslavu Česalovi / Jan Císař SERVIS / Dramaturgický pozorník ROZHNĚVANÁ GENERACE 6. část Sławomir Mrożek, Václav Havel, Jan Grossman, Milan Kundera aj. Vladimír Zajíc HRY VÝZNAMNÝCH DRAMATIKŮ August Strindberg: Holanďan Milan Strotzer Zprávičky Kalendář akcí / leden - březen REPERTOÁROVÁ PŘÍLOHA AS Divadelní hry prověřené jevištěm Milan Strotzer... I Dramaturgický pendant ke hře Marmeláda/ Vladimír Zajíc... I MARMELÁDA Petr Macháček... II NOVINKY SVĚTOVÉ DRAMATIKY Léandre-Alain Baker: Dny se vlečou, noci taky... / Pavlína Schejbalová... XXVIII

2 3 AMATÉRSKÁ SCÉNA 6/2006 CESTY AMATÉRSKÉHO DIVADLA KDE VEDE HRANICE MEZI AMATÉRSKÝM A PROFESIONÁLNÍM DIVADLEM? aneb POKUS O VYMEZENÍ POJMŮ AMATÉRSKÉ DIVADLO, AMATÉRSKÉ UMĚNÍ, AMATÉRSKÁ DIVADELNÍ TVORBA AMATÉŘI A PROFESIONÁLOVÉ NA JEDNOM PŘEHLÍDKOVÉM JEVIŠTI JE TO PROBLÉM? Popravdě řečeno, trochu s tím problém mám. Mé představy o amatérském divadelním souboru vycházejí z toho, co znám ze svého okolí. Lidé se po práci nebo po škole schází v nějakém prostoru a baví se tím, že cvičí a pak předvádějí divadlo. Někdy jen na čas, mnohdy dlouhá léta. Soubor vede ten nejobětavější, většinou trochu blázen, který po nocích přemýšlí co, s kým, s čím, za co a jak hrát. Ve dne pak po práci běhá, shání a snaží se realizovat to, co v noci vymyslel. Když jsme vyjeli se souborem v roce 2003 poprvé do velkého divadelního světa, zjistil jsem, že si některé amatérské soubory vypomáhají profesionálními herci nebo režiséry. Ale až do letošní Popelky jsem si myslel, že se to děje spíš výjimečně. Že tomu tak není, Jiří Matějček. Foto: Milan Strotzer. se dalo zjistit hned po přečtení přehlídkové programové brožurky. A když jsem trochu pobrouzdal po internetu, nestačil jsem se divit. Více než polovina soutěžních inscenací (včetně obou doporučených do Hronova) vznikla pod taktovkou profesionálů - vystudovaných a aktivně se divadlem živících herců, režisérů, scénografů apod. Jejich studia, znalosti různých divadelních fíglů a zkušenosti z práce v profesionálních souborech by měly být na soutěžní inscenaci vidět. Často byly (u těch doporučených rozhodně). Někdy méně. A jedna inscenace u mne propadla na celé čáře, byť v něm nehrál jediný neprofesionál. O dvou souborech vím, že jsou amatérské v původním smyslu slova, u dvou se mi nepodařil zjistit opak. Jakou cenu má potom taková přehlídka amatérského divadla? Mají se takto rozdílně pojaté soubory utkat v soutěžní části přehlídky. Mají být ve stejné váhové kategorii? Čím víc o tom přemýšlím, docházím k závěru, že to není tak podstatné. Všichni účastníci hrají pro potěšení své i jiných. A hraje-li v souboru výjimečně profík? Budiž! A vezme-li režii do rukou někdo zkušenější? Proč ne! Aspoň je na co se dívat! A jde-li o soubor amatérů bez valných zkušeností, který se probojoval až na nároďák? Pokud zcela nepropadne, pak asi klobouk dolů. A pocit, že se v takové konkurenci úplně neztratíte, není marný. Každopádně by se v ní neměl ztratit ten profík, a to se po mém soudu párkrát stalo. Na další Popelku se těší Jirka Matějček. PROFESIONÁLOVÉ A AMATÉŘI Pominu-li dětská školní představení, začal jsem si s divadlem ve svých sedmnácti letech. Přivedli mě do hronovského spolku divadelních ochotníků, kterému patřilo krásné Jiráskovo divadlo. Začal jsem hrát, rozhlížet se kolem sebe a zajímat se o to, co vlastně to divadlo je a jak se provozuje. Tehdy nebyli profesionálové a amatéři, ale ochotníci a kočovné divadelní společnosti. My v Hronově jsme byli poněkud výjimeční ochotníci, měli jsme divadlo, o jakém si mohli herci kočovných divadelních společností nechat jen zdát. Mé setkání s herci se konalo na konci druhé světové války, kdy si na týden naše divadlo najala Marečkova divadelní společnost. Tehdy jsem zjistil, že se někdo hraním divadla i živí. Na toto poznání jsem aplikoval zkušenost z jiných oborů lidského konání: Jestli se někdo něčím živí, je v tomto oboru vyučen a má určité zkušenosti, aby mohl uspokojit požadavky, které na něho vznášejí zájemci o výsledky jeho práce. Platí toto i v divadelní činnosti? Tehdy to ještě úplně neplatilo. Nebyly herecké školy (jen jedna konzervatoř) a herci kočovných společností získávali své zkušenosti u svých HERCI A OCHOTNÍCI Ing. Miroslav Houštěk. Foto: Ivo Mičkal. Foto na titulní straně: 25. ročník národní přehlídky amatérského činoherního divadla pro děti POPELKA Rakovník 2006 se z hlediska kvality inscenací přiřadil k nejzdařilejším. Nominací na Jiráskův Hronov 2007 bylo oceněno Studio Divadla Dagmar a Pedagogické školy Karlovy Vary za inscenaci Čerokí, kterou se souborem připravila Hana Franková na motivy knihy F. Cartera Škola Malého stromu. Foto z inscenace: Jan Švácha. Foto na zadní straně obálky: POSEDu čili POdzimního SEtkání Divadel ve Svitavách se v roce 2006 zúčastnily především domácí divadelní soubory. Přehlídka vyvrcholila premiérou souboru C, který podle textů Danilla Charmse vytvořil inscenaci nazvanou Fialový vítr. Dramatická školička vystoupila se svou performancí Potichu i naglass, s níž zaujala letos na Loutkářské Chrudimi. Foto Dramatičké školičky: Erik Kluka.

3 CESTY AMATÉRSKÉHO DIVADLA AMATÉRSKÁ SCÉNA 6/ starších a vyzrálejších kolegů, podobně jako učni u mistrů jiných řemesel. Vysoká škola dramatického umění ještě nebyla. Po válce, kdy taková škola vznikla a rozšířil se i počet konzervatoří, se změnil i status profesionálního herce. Stal se jím člověk talentovaný ve svém oboru, vzdělaný a na nejvyšší úrovni dokonce s vysokoškolským diplomem. Vždy jsem pochyboval a pochybuji dodnes, že hercem se může někdo stát absolvováním školy. Myslím si stále, že jakým kdo je nebo bude hercem, závisí v prvé řadě na talentu, který mu byl nadělen odjinud. Odkud? Kdo ví? Přibližně ve stejné době, kdy vznikaly herecké školy, začali se vzdělávat i ochotníci. Ve válce a na jejím konci začali zajíždět do různých souborů známí, oblíbení a zkušení herci z pražských divadel. V různých kurzech a školeních učili chtivé adepty herectví mluvit, správně dýchat, užívat gest a pohybu. Časem se z toho vyvinula celá soustava různých školení a seminářů, kde se nadaní členové divadelních souborů učili nejen divadlo hrát, ale seznamovali se i s historií divadla a s dramatickou literaturou. Ale stejně jako profesionální herci ve svých školách, ani ochotníci v kurzech a v poslední době v divadelních dílnách se nemohli vyučit na herce. Všichni byli vzdělanější, informovanější, lépe ovládali a využívali divadelní techniku. Rozdíl byl a je v tom, že někteří studují celodenně s cílem být jednou členem profesionálního divadla a věnovat se tomuto povolání celý život. Ti druzí se školí proto, aby kvalifikovaněji mohli provozovat svoji zálibu, hrát divadlo z ochoty a veřejně vystoupit, řečeno dnešním jazykem provozovat amatérské divadlo. Jaký je v tom tedy rozdíl? Samozřejmě, v prvé řadě v podmínkách, ve kterých se divadelní představení uskutečňuje sály, výprava, hudba, technické vybavení jeviště, kostýmy, rekvizity a honoráře. Ale to vše není určující pro herecký výkon, i když mu může hodně napomoci. To prvotní vždy byl, je a bude herecký talent. Proto jsou výborní herci a průměrní herci a proto jsou i dobří amatérští herci a amatéři méně dobří. Talent je hodnota, kterou nelze ničím získat. Buď je, a nebo není! S tím je nutno se smířit, nezávidět těm šťastným, kterých není zase tak mnoho, a poctivě s mírou svého talentu divadlu sloužit. Je zajímavé, že divadlo se umí odměnit všem, kdo je s láskou a zaujetím provozují. Tedy závěrem: profesionál je ten, kdo se v nejvyšší možné míře naučí ovládat všechny disciplíny hereckého povolání, které mu umožní naplno rozvinout jeho talent. Rozhodne se věnovat práci v divadle celý svůj život a tato práce ho uspokojuje a živí. Amatérem je ten, kdo ochotně věnuje svůj čas studiu hereckých disciplín v kurzech a dílnách a tráví svůj čas dobrovolně na zkouškách, aby mohl uskutečnit veřejné vystoupení, ze kterého cítí vnitřní uspokojení a radost, ale vyučen je v jiné profesi, která ho živí. Ing. Miroslav Houštěk PONĚKUD INTUITIVNÍ POKUS O VYMEZENÍ OBSAHU POJMŮ AMATÉRSKÝ A PROFESIONÁLNÍ Přečtením dosud zveřejněných příspěvků na téma zadané v anketě snadno zjistíme, že všichni diskutující připouštějí, že amatéři (v našem případě konkrétně divadelní ochotníci, ale tento názor lze extrapolovat na kterýkoli druh umění) dokáží vyprodukovat umělecké dílo, které nese znaky profesionálního provedení. Také si to myslím, ale problém není tak jednoduchý. Pokud by každé umělecké dílo neslo znaky dokonalosti, neexistovala by hranice mezi amatérským a profesionálním a oba tyto pojmy by byly zbytečné. PhDr. Jaroslav Vyčichlo (uprostřed) na Krakonošově divadelním podzimu ve Vysokém n. Jiz předává ocenění Zlatý odznak J.K. Tyla Jiřímu Šimkovi. Vpravo přihlíží Ing. Dušan Zakopal. Foto: Ivo Mičkal. Nemusely by existovat, ale existují, a tak tu nějaká hranice nebo rozdíl mezi profesionálním a amatérským být musí. Zdá se, že takovou jednoznačnou hranicí může být skutečnost, zda je autor uměleckého díla za svoji práci placen či nikoli. Jistě, ten kdo je za svoji uměleckou práci honorován, je profesionál, kdo ji dělá bezplatně, je amatér. Je to ovšem jen jedno a jediné celkem jisté hledisko, jeden obsah který oba pojmy nesou. Je to hledisko zažité, ale velmi formální, nic neříká o kvalitě vzniklého uměleckého díla, nic o tom, zda vzniklé dílo je dobré, nebo jde o zmetek. A hledisko kvality oba termíny bezesporu také nesou. Profesionální = kvalitní, amatérský = vzniklý ze záliby, bez profesní přípravy, tedy přinejmenším s pochybnou kvalitou (vlastně proto ty amatéry nikdo neplatí). Jenomže to není pravda. Jak to tedy vysvětlit? Co dělá umělecké dílo uměleckým? Domnívám se, že opravdovost a síla působení společenské reality, která je v díle umělecky ztvárněna na příjemce, dopad díla především na emocionální složku jeho osobnosti. Kvalita. Troufám si tvrdit, že čím je tento dopad intenzivnější, čím více je příjemce uměleckého zážitku zasažen, ať už příjemně, nebo nelibě, tím je umělecké dílo kvalitnější. Snad bychom v rámci našich úvah mohli říci, že je profesionálnější. Profesionalitou uměleckého díla bych tedy rozuměl míru a sílu ovlivnění zejména estetické, citové a etické složky osobnosti příjemce, chcete-li, konzumenta umění a často a spíše ex post, také jeho racionální složky osobnosti. Faktorů, které mohou ovlivnit dopad uměleckého díla na osobnost příjemce, tedy profesionalitu díla, je celá řada, aniž by bylo možné s jistotou stanovit jejich důležitost. Bylo by možné je rozdělit přinejmenším do dvou skupin. Aby umělecké dílo bylo profesionální, je závislé na faktorech, které ovlivňují jeho vznik přímo a zevnitř, prostřednictvím osobnosti autora, interpretů či ostatních tvůrců, faktorů, které se s časem zásadně nemění nebo v době vrcholné umělecké tvorby dané osobnosti jsou již stabilní či ukončené, totiž na jejich: talentu; /1/ všeobecném vzdělání; speciální (profesní) přípravě; praxi; intelektuálním potenciálu; schopnosti reflektovat realitu společenského bytí a jednotlivé její části syntetizovat v umělecké zkratce v díle; intuici; motivaci podněcující vznik díla.

4 5 AMATÉRSKÁ SCÉNA 6/2006 CESTY AMATÉRSKÉHO DIVADLA Vedle vyjmenovaných je možné vyhledat i faktory, které ovlivní kvalitu uměleckého díla nepřímo a zvenku. S časem a situací v níž dílo vzniká jsou tyto faktory velmi a velmi proměnné, např.: momentální fyzický stav autora a ostatních tvůrců; momentální psychické rozpoložení autora a ostatních tvůrců; zájem na vznikajícím díle; inspirace; technické možnosti místa v němž dílo vzniká (v případě divadla možná více než u mnoha jiných druhů umění); finanční možnosti za nichž dílo vzniká. Uvedený výčet faktorů je jen náhodný a jistě ne úplný. Většina z nich však (podle mého názoru) zabezpečí vyšší či nižší kvalitu, tedy profesionalitu uměleckého díla. Stejné faktory ale ovlivňují vznik jak profesionálního, tak amatérského umění. Rozdíl tu však přece jen je. Umění vznikající mimo profesi má k dispozici pouze některé z uvažovaných faktorů, proto má (v průměru) méně kvalitní výsledky než umění profesionální. Jen v případě příznivého souběhu uvedených a dalších faktorů, za nichž neprofesionální umělecké dílo vzniká, lze mluvit o profesionální úrovni. Z amatérské divadelní praxe si troufnu jmenovat alespoň jeden případ (i když by jich bylo možné vyjmenovat mnohem více). Případ Petra Lébla, kdy zřejmě díky talentu, intelektuálnímu potenciálu, intuici, motivaci a zájmu především jeho jako režiséra, ale pravděpodobně stejných dispozic herců, vznikaly na amatérském jevišti inscenace srovnatelné svým dopadem s profesionálními. Takto maximálně disponovaný jedinec se ale dříve nebo později začne svým uměním živit a stane se profesionálem. Kolik profesionálních herců, společensky uznávaných, nemělo onu školskou profesní přípravu, ale jen talent a praxi. Ukažte na spisovatele, který by měl vysokou spisovatelskou! Tvůrčí psaní lze nepochybně do jisté míry naučit, ale je třeba vrozené schopnosti tvůrčím způsobem myslet a zvládnout syntaxi jazyka, což lze také především díky talentu a praxi. Je úspěšný spisovatel, původním povoláním např. lékař (Josef Nesvadba nebo Miroslav Holub) amatér, nebo profesionál? Vytvořil dílo amatérské nebo profesionální? A je režisér, původním povoláním např. učitel, amatér, nebo profesionál? Vytváří amatérské, nebo profesionální dílo? Značně také záleží na tom, vzniká-li dílo činností a zásluhou jedince (např. beletristické dílo, včetně textu dramatu), nebo jde o dílo kolektivní (divadelní inscenace). Záleží i na tom, vzniká-li v kolektivu formálním, kdy členové kolektivu jsou vybráni podle nějakého předem daného klíče a pracují za mzdu. Jsou tedy profesionálové?! Nebo vzniká v kolektivu neformálním, jehož členové pracují z vlastního zájmu o danou věc, nejsou většinou za takovou práci placeni a jsou tedy amatéry!? Jak a kdy. Obojí může být, a v konkrétních případech také je, výhoda i nedostatek. Žádný z výše uvedených faktorů sám o sobě nezaručuje onu kvalitu díla, kterou bychom mohli nazvat profesionální. /2/ Jeden význam nepodmiňuje druhý, co je profesionální (vytvořené za mzdu) nemusí být a mnohdy není kvalitní a co je amatérské či neprofesionální (vytvořené ze zájmu a bezúplatně) nemusí být a mnohdy není nekvalitní. Právě ve směšování nebo zaměňování obsahů obou termínů kvalita a profesionalita se zdá být jádro problému. Výsledkem je ne zcela shodné chápání obsahu obou termínů různými posuzovateli. Prostě si nerozumíme. A nezáleží na tom, že příjemce uměleckého díla jeho kvalitu posuzuje na základě stejných faktorů na jejichž základě ji tvůrce syntetizuje, jen s tím rozdílem, že umělecké ztvárnění reality na rozdíl od autora vždy analyzuje a porovnává či aplikuje do své reality. Hranici mezi amatérským uměním a uměním profesionálním nelze odvozovat z obsahů obou pojmů, který jim je přisuzován, ale jen a jen z intenzity dopadu uměleckého díla na příjemce. A protože tento dopad je u každého jedince jiný, je i hranice mezi uměním a neuměním různá. Neostrá a individuální. Co je pro jednoho uměním, je pro jiného kýčem a naopak. Posouzení této hranice vždycky zůstane zcela subjektivním hlediskem. Nelze-li v umění nalézt hranici mezi kvalitou a povrchností (nekvalitou), nelze nalézt ani hranici mezi profesionalitou a amatérismem. PhDr. Jaroslav Vyčichlo /1/ Obsahem termínu rozumím psychologickou definici: Talentem se míní (domnívám se, že především vrozená) a mimořádně rozvinutá schopnost člověka, která ho činí výjimečně způsobilým k určitému okruhu činností nebo k podávání mimořádných výkonů při provádění konkrétní lidské činnosti. /2/ Domnívám se proto, že při užívání termínů profesionální a amatérský je často oběma termínům dáván dvojí obsah. Z jazykového hlediska jsou to pak homonyma. (Profesionální = placený, ale také profesionální = kvalitní; amatérský = neplacený, uskutečňovaný ze záliby, ale také amatérský = nekvalitní; termíny jsou chápány jako homonyma). V jiných případech jsou pak termíny často chápány naopak jako synonyma. (profesionální = kvalitní; neprofesionální = amatérský = nekvalitní. (V tomto případě jsou termíny chápány jako synonyma). A nemá cenu se s touto skutečností trápit, jde o vlastnost, mnohotvárnost a barevnost jazyka. Ochotnický spolek TJ Sokol Pyšely / Ernest Bryl a Kateřina Gärtnerová: Malované na skle. Foto: Ivo Mičkal.

5 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 6/ Vyňato ze závěrečné zprávy poroty KDP 2006, která vyšla ve zpravodaji přehlídky Větrník Hned v úvodu lze konstatovat, že dramaturgie přehlídky byla pestrá, uvedené hry dávaly dostatek možností pro osobitou, režijní a scénografickou práci, ale také bohatě diferencované situace umožňující soustředěnou hereckou práci Z uvedených titulů je patrný mimořádný podíl českých autorů, což je na divadelních přehlídkách jev ojedinělý. Každá z her má svoji výraznou kvalitu a přitažlivost dávající šanci na inscenace zábavné a vzbuzující zájem širokého publika. Stručně k charakteristice inscenací, v pořadí tak jak se hrály: Divadelní spolek bratří Mrštíků z Boleradic se opíral o úspěšnou Foto: Ivo Mičkal muzikálovou předlohu Zvonokosy Petra Marka a Jindřicha Brabce. Původní dílo zkrátil, došel spíše ke zkratkovitým obrazům než k bohatšímu propojení jednotlivých dějových linií. Inscenace je lapidární, ale koneckonců vše podstatné se odehrálo. Lidnatý soubor má výborné typové obsazení a prokazuje značnou muzikálnost. Inscenace je vkusná, režijně dobře organizovaná s různou kvalitou herecké práce. Často chybí přesná motivace a vědomí okolností, v nichž postavy jednají. Plnokrevné jsou ovšem scény Ferdy Čupra Stanislava Svobody, Bohdana Macaráta Bořivoje Veselého a Pěšinky Antonína Korába. Větší část dámského souboru postrádá určitější proměnu v situacích, kdy mají působit více smysly než rozum. Smrt Vincka Antonína Vejvančického je silným emocionálním zakončením inscenace. Věčně zelené Zvonokosy znovu dokazují svoji aktuálnost postavami politiků bojujících o moc. Ta druhá linie inscenace, nezávislá na politické situaci, dává naději, že lidé se budou stále milovat, plodit děti, ženy budou přitažlivé, vinice urodí a víno bude lepší bez ohledu na hodiny, které odměřují náš čas. Divadelní soubor Žlutičan ze Žlutic zahrál původní novinku Jaroslava Břehového Rejžák z Prahy. Krizí procházejícího ochotnického souboru se zmocní posedlý režisér z Prahy, který se rozhodne dovést divadelní spolek k výšinám moderního umění. A KRAKONOŠŮV DIVADELNÍ PODZIM tady začíná boj souboru (zprvu uvěří a chce vyhovět) za záchranu duševního zdraví. Ukáže se, že režisér režisérem není, jeho vize není moderní divadlo, ale zmatené pitomosti, které se chtějí tvářit. Což je ostatně situace na českých jevištích v době postmoderní ne tak neobvyklá. Soubor nebojuje za zapšklé dřevní divadlo, ale o divadlo mající postavy, příběh a celkový smysl dávající šanci oslovit diváka. Autor se nesnaží rozehrávat bohatěji vztahy mezi lidmi, i když zásadní postoje jsou zcela čitelné. Nejvýraznějším kladem herecké práce je určitá jevištní autenticita a schopnost výborně pointovat. Z pozoruhodné práce souboru zaujali především Eva Ivany Bradáčové, Lída Jany Konopíkové, Oto Ivana Michalíka a v neposlední řadě autor textu Jaroslav Břehový jako posedlý režisér Borec. Inscenace je chytrá, vtipná a vyvolává v hledišti salvy souhlasného smíchu. Ochotnický spolek TJ Sokol Pyšely našel silný citový vztah k hudebnímu zpracování jánošíkovské legendy polských autorů Ernesta Bryla a Kateřiny Gärtnerové Malované na skle. Šťastně použili i přebásnění textů Jaromírem Nohavicou. Autoři sami odmítali tvrzení, že napsali muzikál (zpívané party jsou řazeny jinak, všechny texty podloženy hudbou, neexistuje dělení na DS Žlutičan Žlutice / Jaromír Břehový: Rejžák z Prahy. J. Břehový v roli režiséra Borce. Foto: Ivo Mičkal. DS bratří Mrštíků Boleradice / Gabriel Chevallier, Petr Markov: Zvonokosy. Foto: Ivo Mičkal.

6 7 AMATÉRSKÁ SCÉNA 6/2006 KRAKONOŠŮV DIVADELNÍ PODZIM / BYLO čísla, v improvizaci zazní melodie, ostatní se přidají, vše se rodí před divákem). Soubor šel cestou jinou. Předlohu výrazně zkrátil a inscenaci stavěl na jednotlivých hudebních číslech směřujících k dílčím potleskům. Zkušený režisér vědomě volil jiný úhel pohledu na situace, protože věkové složení souboru by neumožnilo hrát plnokrevnou zbojnickou baladu. Inscenace se tak stala velmi citlivým a zaujatým převyprávěním příběhu, působí spíše jako jevištní koncert hudebně dramatického díla, kde se soubor přeskupuje do určitých aranžmá podle potřeby scénického řešení bez výraznějšího hledání situace a jevištní metafory. Z jednotlivých postav pak nejvíce upoutaly Smrt Martiny Linhartové, Janík Tomáše Chmátala a Ďábel Tomáše Bartáčka, ale i oba vypravěči. Podstatná je ovšem výborná muzikálnost souboru, úprava partitury a hudebně pěvecké nastudování Jaroslavem Pařízkem. A to nakonec přineslo i vřelou odezvu publika. Inscenace souboru Geisslers Hofcomoedianten Kuks, hry Amor tyran vznikla v roce 2000 při příležitosti festivalu barokního divadla na Kuksu. Podobné texty, většinou morality (dnes objevované Dr. Bohadlem), se hrávaly v prostředí šlechtických salonů. Práce souboru stojí na prvcích lidového divadla (realizuje se samozřejmě jenom část textu), hraje se stylizovaně s množstvím režijních i výtvarných nápadů, jistá naivita přístupu je kombinována s prvky moderního divadla. Představení je koncipované jako zkouška přerušovaná režisérem (Petr Hašek je nejenom výrazným hercem, ale také skutečným režisérem inscenace), se zapojením diváků do hry. Herci hrají s mimořádným nasazením, nadsázkou a bohatou pohybovou stylizací, především Vendula Štíchová. Originální soubor přinesl inscenaci poučnou i poučenou, ale především zábavnou. Jsou komedie řemeslně dobře napsané, produkčně levné, s malým obsazením, příběhem pochopitelným širokým vrstvám publika a situacemi, do kterých se může dostat každý. Do této kategorie patří hra Donalda Churchilla Moje přítelkyně slečna Flintová v podání DS CHAOS z Valašské Bystřice. Hra je poučena francouzskou fraškou, a tak inscenátoři nemohou opomenout vršení situací, přesných míst, v nichž se zdá, že není úniku, aby se na chvíli našlo řešení, které další situace zhatí. A z toho vyplývá proces rychlého rozhodování a práce s temporytmem. A zde je základní problém inscenace. Představitelé situacemi volně procházejí, konverzují, místo aby je řešili bohatým hereckým jednáním. A tam, kde není přesná zpětná vazba, vznikají mrtvé pauzy a čekání na repliku. Ani rychlejší tempo řeči nenahradí vnitřní aktivitu. Typově dobře obsazená komedie je hraná se vkusem, snad až příliš decentně, jakoby se spíše hrála hra ze života s detektivní zápletkou a trochou zábavy. Z přebohatého díla A. P. Čechova si soubor Divadla nad kinem z Horní Moštěnice vybral dvě půvabné miniatury - Výročí a Medvěda. Přes rozdílnost základních situací mají tyto aktovky něco společného. Každá končí úplně jinak než začíná. V grotesknějším Výročí se očekává slavnostní ocenění šéfa banky, v Medvědovi se začíná sporem o to, zda vrátit, či nevrátit peníze. Výročí končí naprostým chaosem a rozvratem. Medvěd pak končí začátkem šťastného vztahu. A u obou mezi začátkem a koncem je veliký oblouk hereckého jednání, čitelné mikrosituace a zlomy. Výročí nemělo dostatečně režijně ujasněnou situaci, probíhá ve volném temporytmu a souboru se (přes snahu o jistou charakteristiku postav) nedaří situace gradovat, postavy nejednají se silnou motivací. V Medvědovi stojí herecké jednání představitelů dvou hlavních hrdinů na přesné zpětné vazbě, dialogy mají spád i humor. Je znát i přesné sledování a vzájemné odhalování vlastních cílů. Představitel Smirnova Slávek Odložil působí svým kostýmem, jako by právě přišel ze salonu, a ne že by objížděl v zoufalém chvatu své věřitele. Někdy se zdá, že místo vnitřního procesu reaguje gestem a výraznou mimikou, jakoby postavu spíše představoval než ji žil. Nicméně se jedná o výkon suverénní, jevištně nosný. Představitelka Popovové Alena Hošťálková má všechny předpoklady zahrát bohatou škálu proměn této osamocené a nevyžité vdovičky, má šarm, DS Geisslers Hofcomoedianten Kuks Anonym: Amor tyran. Foto: Ivo Mičkal. humor, ženskou přitažlivost a přesně chápe oblouk postavy. A ona to byla, která dávala svým mimořádným výkonem zapomenout na jinak ne příliš podařený večer. DS Geisslers Hofcomoedianten Kuks / Barokní hauptakce - anonym: Amor tyran. Foto: Ivo Mičkal.

7 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK DS CHAOS Valašská Bystřice / Peter Yeltham, Donald Churchill: Moje přítelkyně slečna Flintová. Foto: Ivo Mičkal. Divadlo Nad kinem Horní Moštěnice / A.P. Čechov: Medvěd. Foto: Ivo Mičkal. AMATÉRSKÁ SCÉNA 6/ Divadelní soubor Kolár při TJ Sokol Poniklá uvedením Krvavého románu podle knihy Josefa Váchala vzbuzoval mimořádnou pozornost. Josef Váchal, ojedinělá a originální osobnost českého umění, se vyznával z lásky k pokleslému literárnímu braku, ale zároveň v bohaté dějové kompozici odhaloval i jeho komičnost. Úprava Ladislava Horáčka postihuje základní tón románu, nicméně jistý odklon od výrazných krvavých situací a jejich propletenců zbavuje inscenátory některých možností původní předlohy. Režisér Pavel Plichta přesně organizuje inscenaci, okouzluje diváky záměrnou naivitou, jde cestou přiznané divadelnosti včetně půvabně zpívaných textů na známé melodie. V herecké složce dochází k určitému rozpětí mezi nechtěnou naivitou některých představitelů až k jevištně přesné kresbě a výrazné charakteristice především v postavách, které jako kolekci vytvářejí Jarda Urík a Tomáš Hájek. Inscenace má pozoruhodnou scénografii, skvěle namalované nápadité prospekty, kostýmy mají svou přesnou funkci a barevnou estetiku. A nad tím vším je nakažlivá chuť souboru hrát divadlo nacházející bezprostřední odezvu hlediště. Celou přehlídku charakterizovala vyprodaná představení, zájem širokého publika, a především výrazný kontakt mezi jevištěm a hledištěm ve většině případů. Nedílnou součástí přehlídky byly i další doprovodné akce: Rozborové semináře vedené odbornou porotou za účasti souboru a divadelní veřejnosti, rozborový seminář KDP složený ze zástupců zde hrajících souborů a dalších zájemců, seminář KDP dětem určený žákům základních uměleckých škol ze širokého okolí s návštěvou představení, rozborového semináře a besedou o historii divadla a herectví a tvůrčí seminář Klubu režisérů SČDO. Přehlídku doprovázela výstava v městském muzeu k výročí občanského sdružení VOBSKOČÁK a další neformální akce. Závěrem mi dovolte, abych jménem poroty poděkoval pořadatelům za skvělé podmínky pro její práci a také všem souborům bez rozdílu za vnímavost a vstřícnost, se kterou se zúčastňovali rozboru svých představení. František Laurin Chvaletické divadlo Jen Tak oživilo vysockou přehlídku nejen svým mládím, ale především moderní pohádkou pro dospělé Ve mlejně, napsanou režisérem souboru Ivanem Loňkem. Hra má všechny rysy naivního umění (často působí jako román z červené knihovny), které inscenace v tomto duchu půvabně rozvíjí. Soubor hrál s viditelnou chutí, postavy si nepomáhají obecnou charakteristikou, herci jsou přirození a i ty nejtvrdší slovní gagy v jejich ústech působí jako nevinné repliky. V práci souboru se projevila odlišná herecká zkušenost, od jednoduché přirozené naivity až ke schopnosti postavu koncipovat v určité jevištní stylizaci a výraznější jevištní kresbě. Radost je pak sledovat především vodníka Martina Vencla a Billa Jana Bureše. Problém inscenace je v menší temporytmické výstavbě situací a celkovém tvaru. Představení je chytré, zábavné, s přitažlivými dialogy, a navíc přináší do hlediště i chvíle nečekané lidské upřímnosti. DS J.J. Kolár při TJ Sokol Poniklá / Ladislav Horáček podle Josefa Váchala: Krvavý román. Foto: Ivo Mičkal.

8 9 AMATÉRSKÁ SCÉNA 6/2006 LESK A BÍDA VYSO- KÉHO Foto: Ivo Mičkal KRAKONOŠŮV DIVADELNÍ PODZIM / BYLO nepostupová přehlídka a má-li přehlídka, exponující ve své preambuli postup na Vysoké, právo na standardní grant (tehdy 10 tis. Kč), nebo nic. Nikdy jsem na poslání vysocké přehlídky nezměnil názor byla skutečně výtečná a výjimečná v době, kdy se všelijak se soubory zacházelo. Pán bůh zaplať přírodě, v tomto případě totalitnímu ministerstvu zemědělství, tehdejšímu vyhlašovateli, které chtělo mít tuto přehlídku coby povzbuzovatele a výkladní skříň kulturní úrovně naší socialistické vesnice. Že se tento ďábelský záměr bolševikům vymkl už v zárodku, za to mohou osvícení divadelníci, Láďa Lhota, Petr Pešek a další. Vysocká přehlídka poté zrodila jak zmíněné Ořechovské divadlo, tak Láďu Valeše, Ludvíka Němce a další, i Vobsokočák, kde se to hemží Pražáky, Karlovaráky, Brňáky, Hradečáky, jakož i dalšími vesničany, Sejkorák se možná už dostal do Encyklopedie Brittanica. V uplynulém roce se hodně vášní rozhořelo kolem pořádání národní přehlídky venkovských divadel ve Vysokém nad Jizerou. Když mě Pavlína, dnes Schejbalová, po svém vynikajícím ochotnickém otci a guru vysockého Krakonoše Morávková, požádala, abych o letošním Vysokém napsal, neboť jsem přijal pozvání k účasti v porotě tamtéž, neváhal jsem ni vteřinu. Už proto, že s Vysokým mám nějaké dávné účty, které bych chtěl vyrovnat. Osobně nepatřím k těm, kteří fenomén venkovského divadla považují za národní poklad, jež by měl navíc mít svou vrcholovou přehlídku. Kdysi jsem téměř potupně musel tuto přehlídku opustit, protože, coby redaktor Větrníku, jsem podle mého názoru vtipně navrhoval, že usnesou-li se zastánci národních přehlídek venkovských (dříve vesnických a zemědělských) souborů na tom, že je to soutěž pro ansámbly žijící převážně venkovským způsobem života a v sídlech do 5 tisíc obyvatel, že tedy já furiantsky navrhuji soutěž souborů obyvatel sídlišťního charakteru, a to pro obyvatele z činžáků žijících od třetího patra výše, ochotníci z přízemí že budou vyloučeni. Myslel jsem to z legrace, ale mnozí to vzali smrtelně vážně, dokonce jako urážku. Ale ruku na srdce, kdo dnes vlastně žije venkovským způsobem života a co je sídlo do 5 tisíc obyvatel? To je dnes, přátelé, městečko, pořádná obec, v české krajině téměř zglobalizovaná, už má i supermarket. Navíc je ta velikost trochu mimo rámec teoretické regionalistiky (ta za vesnické osídlení pokládá aglomeraci s max. třemi tisíci obyvatel, nespojenou v jeden urbanistický řád). Chceme si snad namlouvat, že Horšovský Týn je vesnice? Že ořechovský soubor žije venkovským způsobem života? Že legendární Bednárikův soubor ze Zelenče byl skvělý svým venkovským původem? Ale proč vlastně tento úvod o věcech, které jsou dávno projednány a prodiskutovány (a zapomenuty)? Dušan Zakopal mi na to téma vždycky říká, nevracej se! Milý Dušane, milá Artamo, musím se vrátit. Protože bitva o Vysoké není dobojována. Je-li vůbec jaká, vlastně se neví, kdo s kým a o co bojuje. Do Vysokého nad Jizerou jezdí tradiční soubory, tradiční společnost, občas se vloupá nějaká nová tvář (a je okouzlena, viz letošní Geisslers Hofkomedianten). Výběr na přehlídku má svůj standard, existují zavedené regionální přehlídky venkovských divadel, dostávají i granty MK ČR. A to i bez ohledu na loňské a letošní nedorozumění, co je to vlastně postupová a Chvaletické divadlo Jen Tak Chvaletice / Ivan Loněk: Ve mlejně. Foto: Ivo Mičkal. Za ta léta (Krakonošův divadelní podzim bude mít za chvíli 40leté výročí!) víme, že se tady na národní úrovni hraje především činoherní divadlo jistého okruhu souborů. Má často i hudební složku, ale o muzikálu bych se neodvážil mluvit, to jsou jen zbožná přání těch, co si tento žánr stále pletou s operetou či hrou se zpěvy. Ovšem, takoví Furianti z Boleradic, to je lahůdka! Jde tu o druhově přesně vymezené divadlo, což samozřejmě nebrání tomu, aby tu občas nebylo něco, co jako výjimka potvrdí pravidlo. Vysoké vzpomíná i na výtečné a špičkové soubory vybavené talentovanými herci a kumštovními režiséry - zbytek by zřejmě neobstál na žádné regionální přehlídce tzv. nevesnického(!) amatérského divadla, vůbec ne už v Třebíči nebo Poděbradech. To by bylo lomení rukama - kdo to sem proboha poslal! I úroveň porot soutěží venkovských souborů v regionech nebývá valná. To je pochvalých slov a pozitivních recenzí, těch floskulí a odborných přívlastků Stačí ocitovat z letošních posudků regionálních porot, ani se neodvážím jmenovat jména souborů, natož posuzovatelů. Čteme tu např. půvab nastudování spočívá v uvolněné divadelnosti, která nabízí osobitý zážitek diváků a zkušenost v novém rejstříku výrazových prostředků členů souboru nebo nejen obětavý oponář, ale i herci by měli projevit lepší smysl pro návaznost a spád jednání nebo toto představení porota hodnotila jako

9 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 6/ Hostujcí Ořechovské divadlo Ořechov u Brna / J. Voskovec, J. Werich, J. Ježek: Nebe na zemi. Foto: Ivo Mičkal. Seminář Krakonošova divadelního podzimu, tzv. Půdičky vedl Mgr. Vladimír Zajíc (druhý zleva). Foto: Ivo Mičkal. doporučující recenze: brzy jsme nabyli dojmu, že se herci na jevišti dokáží vzájemně poslouchat a vytváří potřebné situace, které pak poslouží potřebnému tempu. Ke škodě je však, že někdy padá v tempu řemen, a to při změně prostředí, ale ve srovnání s nespornými kvalitami tohoto představení je to pouze kosmetická vada, která je lehce odoperovatelná A už toho nechme! Tak, co s tím vápnem, pane Werich? Letošní Vysoké přineslo dvě zajímavé inscenace. Jedna je ze skutečného amatérského prostředí, a to autorsky, tématicky, herecky a režijně totiž autorské dílko Jaromíra Břehového Rejžák z Prahy. Žlutičtí si vtipně zahráli sami sebe, přiblížili tématicky prostředí ochotnického divadla a diváky pobavili báječným svébytným humorem ochotnických divadelních šaten. Nic tu nebylo přes čáru ani pod ní především byli Žlutičtí tou výjimkou, která potvrzuje pravidlo, že totiž české masové amatérské divadlo současnosti nemusí být jen opakováním profesionálních bulvárních hitů. Druhé představení, které se povedlo a ozdobilo Krakonoše, přivezli Geisslers Hofcomoedianten z malé zapomenuté vesnice, o níž dnes intelektuálnější lidé ví, že se na protilehlém svahu rozkládá známý sporckovský Hospital, Braunovy sochy atd. Hofkomedianti kolem režiséra Petra Haška a hudebního vědce Stanislava Bohadla přivezli rekonstrukci barokní hry, hráli ji venku před Krakonošem v obrovském nasazení spoře oblečených chlapců i dívek na čerstvém vysockém povětří Prostě venkovský ochotnický soubor, který se schází povětšinou u příležitostí festivalu barokního divadla Kuks. Tvoří ho dílem mladí profesionálové (herci, hrající režisér), dílem divadelní a hudební vědci a pouze zlomek dělá divadlo pro osobní volnočasovou zábavu. Ovšem podstata je amatérská, a to přístupem i formou, tedy další z výjimek! Půvab jejich Amora Tyrana, který tak výrazně oslovil letošní Vysoké, je zřejmě i v tom, že ostatní představení by na jiné národní přehlídce byla skutečně pouhým béčkem. Bohužel i očekávaný boleradický opus Zvonokosy postrádal dávnější invenci specifických zvláštností spolku, který diriguje organizačně schopná a talentovaná režisérka, paní Chalupová. Trochu podlehli představě, že škádlení na francouzské návsi musí být stylově jiné než je před jejich boleradickým kostelíkem. A taky sokolské představení Malované na skle od Pyšelského souboru bylo zábavné bohužel neuvěřitelnou insitností a nechtěnou poetikou HOTOVÉ představení, kterému, mimo několika drobných detailů nelze mnoho dodat. Hodnocení poroty bylo velmi kladné, počínaje scénou, která je vymyšlená, funkční, propracovaná, přes hudební nastudování a provedení, ozvučení, kostýmy, hereckou práci, hudební doprovod nebo právě především herectví, výsostné herectví je silnou stránkou souboru. Tento večer se pro mě (píše porotce, pozn. aut.) stal malou divadelní slavností, ne že by nešlo souboru něco vytknout, zvláště v první aktovce by se nějaké chybičky na lopatku nametly, ale jistá dávka herecké suverenity mě brala dech, ale přicházejícím postavám na jevišti by bylo jistě možné dopřát z pohledu paní režisérky více akčního prostoru nebo případné rekvizity, které by vytvořily další potřebnou atmosféru nebo (XY) dovede svoji postavu namíchat z okázalého smutku, ženské rozhodnosti a vzplanuvšího milostného citu a tuto ingredienci nám podává s přirozeným půvabem a notnou dávkou talentu. Jen více těchto vdov! Bude více zamilovaných mužů nebo z jiné Seminář Klubu režisérů SČDO pracoval s předlohou Zpěvy staré Francie. Jeho lektorem byl Mgr. Jiří Hraše (vpravo). Foto: Ivo Mičkal.

10 11 AMATÉRSKÁ SCÉNA 6/2006 KRAKONOŠŮV DIVADELNÍ PODZIM / BYLO OS Vobskočák měl v sídelním městě nejen výroční valnou hromadu, ale i výroční výstavu, na níž byly mj. vystaveny poklady Vobskočáku. Bylo to veselé, jak je patrno z úsměvu starosty vysockého spolku Krakonoš Jana Vaverky, ale i všech kolem. Foto: Ivo Mičkal. vyplývající z totální neznalosti principů dnes už legendární předlohy Bryla a Gärtnerové, byť by se v inscenaci našly i pěkné herecké a pěvecké výkony. Ale samba a kankán v beskydských (či tatranských) hvozdech, pokud nejde o groteskní žert, jako že nešlo, není ani kouzlem nechtěného, spíš je to jinakost psána s tvrdým y! Zaujal i Krvavý román, původně zábavná show Ladislava Horáčka z litomyšlského nakladatelství Paseka, propagátora díla Josefa Váchala. Soubor z Poniklé jej nastudoval v rámci svých možností vtipně a možná lépe než původní litomyšlský Filigrán, tedy v duchu typického sousedského divadla, kterému více rozumí spřízněné duše. Filigrán oproti ponikelským byl více intelektuálně neohrabaný. Musíme vzít v úvahu, že ani Horáčkova, ani ponikelská inscenace nemá za cíl dramatizaci Krvavého románu, tedy jeho podstatu a příběhy, je sice napájena z jeho předlohy a v duchu kramářských písní na známou notu, ale předváděna pro zábavu svou a bližních A to je vlastně vše. Ale není to málo, když si prohlédneme vysocký program, který do soutěže povolal pouhých osm představení. Z nich by na celostátní úrovni, tedy třebas na Hronově, mohl být s klidem přijat, byť s řadou výhrad, Rejžák z Prahy a určitě Amor Tyran. Nad ostatním, jak to v České kotlině bývá zvykem, by hronovští šakali ohrnuli nos. Říkám to při vší úctě k nasazení souborů a jejich úpřimné snaze vytvořit divadelní inscenaci. A tady jsem u bídy Vysokého, která je, samozřejmě, velmi relativní - to co pobaví vysocké publikum, tvořené převážně místními diváky a diváky z širokého okolí od Jilemnice, Poniklé a snad i ze Semil, tedy diváky zvyklými na vysockou přehlídku jako na svátek divadla a bouřlivě aplaudující každému výkonu - to nemusí být zajímavé z hlediska rozvoje amatérského divadla. Povaha vysockého publika je skutečně mimořádná, žádná přehlídka podobného druhu není tvořena převážně místním publikem, které vysoko převažuje nad skalními a notorickými divadelními turisty putujícími za ochotnickou formulí 1, o zahraničních nemluvě. Soubory tohoto vysockého typu tedy nejsou povětšině inspirativní na hladině národního významu. Jsou samozřejmě součástí typicky českého amatérského divadla, vzorkem jeho tradiční běžnosti (např. na rozdíl od slovenského usilování, kde soubory mají svou národní přehlídku her s dědinskou tématikou a velmi pilně a často úspěšně se věnují slovenské hře z konce 19. a z první poloviny 20. století - zažil jsem to již několikrát jako člen poroty na Martinské divadelní žatvě). Stačí analyzovat dramaturgii Krakonošova podzimu 2006 nehrála se tu žádná česká nebo slovenská nebo světová klasika, jen jeden tradičně amatérsky exploatovaný Čechov (Výročí Pohled ke stolu poroty při rozborovém semináři jednoho ze soutěžních představení. Zleva Mgr. A. Gregar, stojící prof. Mgr. Fr. Laurin, Mgr. M. Caltová, Mgr. J. Hraše, Mgr. P. Kolínský a gestikulující tajemník poroty ing. D. Zakopal. Foto: I. Mičkal. a Medvěd), jedna předloha z bulvárního profesionálního divadla (Moje přítelkyně slečna Flintová), dva původně profesionální muzikály (Malované na skle a první český muzikál Zvonokosy), taky dvě vlastní autorské předlohy (Rejžák z Prahy a Ve mlejně), jeden svébytný a mimořádný projekt (Amor Tyran) a jedna přenesená amatérská práce (Krvavý román). Na první pohled by to bída nemusela být, ale jak jsem již poznamenal, kromě Rejžáku z Prahy a Amora, by ostatní inscenace na jiné regionální přehlídce činoherního divadla těžko obstály - pokud by se tam vůbec dostaly. To říkám se vší vážnosti a přesto, že si výkonů všech ostatních cením a obdivuji je v různých složkách. Ovšem obrozenské cítění u mě nehledejte, sousedské divadlo mám rád jako fenomén a užívám si ho především přímo v domácím prostředí souboru, kdy slyším a vidím ty úžasné reakce místního publika - ne nepodobného publiku vysockému, které každý soubor bere za vlastní. V tom je dnes převážný smysl ochotnického pinožení a existence amatérského divadla bez ohledu na současný mediální svět! Bída je ale v tom, že se stále snažíme vysockou přehlídku stavět na jakýsi piedestal divadla určitého typu! Těžko potom hledáme šuplíčky a kritéria a domnívám se, že je to cesta zhoubná. České amatérské divadlo, které se např. nepáře se starými texty jako to slovenské, má dnes stejný smysl jako v minulosti. Je stále, kromě výjimek, divadlem sousedským - v moderních sousedských vztazích, ale často strašně nemoderní a dokonce nesoučasné v chápání současné divadelnosti, pokud není programově skanzenem či muzeální instalací. A že je buď činoherní, včetně jeho hudebních odnoží, nebo, s odpuštěním, experimentující s vůní Šrámkova Písku, tedy činoherní jinak Kritici jistě namítnou, že zjednodušuji, ale to je na jinou diskuzi. Prostě a stručně vysocká přehlídka svým téměř čtyřicátým ročníkem patří do rejstříku významných českých aktivit neprofesionálního divadla. Je neopakovatelná historickými konotacemi, tedy divadlem na Vysocku a jeho tradičním diváckým ohlasem. Měli by se tu scházet přátelé a třeba si i rozdávat ceny za nejrůznější výkony (letos jich porota a pořadatelé rozdali skoro třicet!). Ale neměli bychom z Vysocké přehlídky dělat něco, co ovlivňuje chápání českého ochotnického divadla, inspirující zdroj pro Jiráskův Hronov. Protože k tomu Krakonošův divadelní podzim není. Samozřejmě lze nějakou zajímavost poslat i na Hronov, stejně jako třeba něco poutavého, co přinesou přehlídky typu Každý jsme Afričanem nebo next wave nebo neslyšících divadelníků. Konečně, rád se příští rok pojedu podívat i na národní přehlídku sokolských divadel Saša Gregar

11 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 6/ VÝSLEDKOVÁ LISTINA XXXVII. KRAKONOŠOVA DIVADELNÍHO PODZIMU2006 Na návrh odborné poroty byla udělena tato čestná uznání: Stanislavu Svobodovi za roli Ferdy Čupra v inscenaci hry Zvonokosy; Bořivoji Veselému za roli Bohdana Macaráta v inscenaci hry Zvonokosy; Antonínu Vejvančickému za roli Vincka v inscenaci hry Zvonokosy; Janě Pagáčové za roli Inky v inscenaci hry Rejžák z Prahy; Ivanu Michalíkovi za roli Ota v inscenaci hry Rejžák z Prahy; Tomáši Bartáčkovi za roli Ďábla v inscenaci hry Malované na skle; Tomáši Chmátalovi za roli Janíka v inscenaci hry Malované na skle; Martině Linhartové za roli Smrti v inscenaci hry Malované na skle; Martinu Bohadlovi za herecký výkon v inscenaci Amor tyran; Jirkovi Řehořkovi za herecký výkon v inscenaci hry Krvavý román; Tomáši Hájkovi za herecký výkon v inscenaci hry Krvavý román. Na návrh odborné poroty byly uděleny tyto ceny: Antonínu Korábovi za roli Bartoloměje Pěšinky v inscenaci hry Zvonokosy; Ivaně Bradáčové za roli Evy v inscenaci hry Rejžák z Prahy; Janě Konopíkové za roli Lídy v inscenaci hry Rejžák z Prahy; Jaromíru Břehovému za autorství, režii a roli Borce v inscenaci Rejžák z Prahy; Janu Linhartovi za pěvecký výkon v inscenaci hry Malované na skle; Jaroslavu Pařízkovi za hudebně pěvecké nastudování inscenace hry Malované na skle; Vendule Štíchové za herecký výkon v inscenaci hry Amor tyran; Petru Haškovi za režii a roli režiséra v inscenaci hry Amor tyran; Aleně Hošťálkové za roli Jeleny Ivanovny Popovové v inscenaci hry Medvěd; Martinu Venclovi za roli vodníka v inscenaci hry Ve mlejně; Janu Burešovi za roli Billa v inscenaci hry Ve mlejně; Ivanu Loňkovi za autorský scénář inscenace Ve mlejně; Jardovi Uríkovi za návrh kulis a herecký výkon v inscenaci hry Krvavý román; Pavlu Plichtovi za režii inscenace hry Krvavý román; Divadelnímu souboru Žlutičan ze Žlutic za inscenaci hry Rejžák z Prahy; Souboru Geisslers Hofcomoedianten; za inspirativní ztvárnění objevné dramaturgie inscenace hry Amor tyran; Souboru Geisslers Hofcomoedianten za inscenaci hry Amor tyran. Na návrh odborné poroty byla doporučena do programu Jiráskova Hronova 2007 tato představení bez udání pořadí: Rejžák z Prahy v provedení divadelního souboru Žlutičan ze Žlutic; Amor tyran v provedení divadelního souboru Geisslers Hofcomoedianten z Kuksu. MATICE ČESKÝCH DIVADELNÍKŮ NA SCÉNĚ KOORDINAČNÍ SVAZ DIVADELNICKÝCH SDRUŽENÍ Ve Vysokém nad Jizerou podepsaly (zatím) tři celorepublikové organizace amatérského divadla, tedy Svaz českých divadelních ochotníků, Volné sdružení východočeských divadelníků a Občanské sdružení divadelních ochotníků smlouvu, jíž vytvořily svaz občanských sdružení, Matici českých divadelníků. Smlouva o součinnosti vyplývá z 16, odst. 4. zák. č. 83/1990 Sb., O sdružování občanů ve znění pozdějších předpisů. Cílem založeného svazu - Matice českých divadelníků - je spolupráce, koordinace činností a ochrana zájmů českých amatérských divadelních organizací s celorepublikovou působností, občanských sdružení založených dle zák. č. 83/1990 Sb., které sdružují individuální členy a právnické osoby v nadregionálním územním celku a jejichž hlavním posláním je podpora a rozvoj amatérské divadelní činnosti. Občanská sdružení, která podepsala smlouvu o součinnosti nadále uplatňují svou právní subjektivitu, a to na základě vlastních stanov, vlastního hospodaření a vlastních aktivit. Matice ve smyslu smlouvy svou vlastní právní subjektivitu nemá, ve svém jednání bude vystupovat v rámci právních norem svazových organizací. (Viz příloha d ARTAMAn, str. 45.) V současné době Matice českých divadelníků, reprezentuje 667 členů fyzických osob a 44 členských souborů, právnických osob z celé České republiky. Na prvním jednání statutárních zástupců sdružení, dne 16. října 2006, byl jednatelem Matice českých divadelníků na období pověřen Mgr. Alexandr Gregar, předseda VSVD. Matice českých divadelníků, která by měla být nástrojem k jednotícímu partnerství k vnějšímu jednání o budoucnosti i současnosti českého amatérského divadla, se obrací na další občanská sdružení (v dikci smlouvy) s nabídkou vstupu do tohoto svazu. Další informace a kontaktní adresa Matice českých divadelníků je: Okružní 1130, Hradec Králové, tel , gregarova@vsvd.cz, (do doby zavedení samostatné webovské adresy). Saša Gregar

12 13 AMATÉRSKÁ SCÉNA 6/2006 POPELKA RAKOVNÍK / BYLO POPELKA SLAVÍ ČTVRTSTOLETÍ Divadlo Polárka Brno K.J. Erben: Kytice Foto: Milan Strotzer Na skutečnosti, že činoherní divadlo pro děti patří k nejproblematičtějším oblastem celého amatérského divadla, letošní ročník Popelky Rakovník v zásadě nic nezměnil. Přesto si nemyslím, že jsme byli svědky, v souvislosti s ročníky nedávno minulými, přehlídky podprůměrné nebo špatné. Ba naopak, domnívám se, že celková úroveň soutěžních inscenací byla, řekněme, mírně nadstandardní, a hlavně jejich přínos pro současné činoherní divadlo pro děti byl nezanedbatelný. Národní přehlídka činoherního divadla pro děti proběhla ve dnech listopadu 2006 tradičně v Rakovníku, a to již po pětadvacáté. Je více než potěšitelné, že se již tvůrci inscenací snad definitivně, myslím tím na této vrcholné úrovni národní přehlídky, vyrovnali s absencí dostatečného množství kvalitních textových předloh a zaobírají se jen těmi nejhodnotnějšími, popřípadě ty problematičtější radikálně upravují, a není dnes žádnou výjimkou, že vznikají mnohé texty přímo v autorských dílnách samotných souborů. Konstatuji to s velkou radostí, neboť tento trend byl nastartován před několika lety a díky úsilí všech zainteresovaných se oblast dramaturgie v posledních letech postupně zcela proměnila, což je prokazatelné na několika předchozích ročnících Popelky. Letos jakoby toto úsilí vyvrcholilo, neboť ani v jednom z devíti soutěžních představení jsme nezaznamenali realizaci předlohy bez autorského podílu inscenátorů. Takřka u poloviny soutěžních inscenací jsme byli svědky dramatizací původně nedramatických textů. Mám na mysli tituly Kocourkovská radnice aneb S Kocourkovem se roztrhl pytel (dramatizace Zdeněk Říha dle Ondřeje Sekory), Veselá dobrodružství Aničky a zvířátek (Lenka Kalousová podle Erica Thompsona), Čerokí (Hana Franková na motivy F. Cartera) a Něco o Edovi (kolektiv souboru na motivy poezie Edwarda Leara). V této souvislosti nás může jen mrzet, že se z důvodu onemocnění nemohlo představit Divadlo Malá scéna Zlín s inscenací U nás v Nesvárově na motivy loutkové hry Bedřicha Svatoně. Tuto inscenaci jsem měl možnost zhlédnout na regionální přehlídce a dle mého názoru by jistě obohatila celé soutěžní klání. Nepopiratelný autorský vklad, který mnohdy zasáhl až do samé struktury původních předloh zaznamenaly i inscenace Brekeke Radoslava Dubanského, Jak čarodějka k ženichovi přišla Pavla Doležala, Pasáček vepřů Františka Pavlíčka na motivy H.Ch. Andersena a Átreovci Pavla Trtílka a Marka Mojžíška. Zcela původní text autorů Luďka Horkého a Martina Písaříka Pověsti pro štěstí, vzniklý pro potřeby dané inscenace pak přivezl DDS Ty-já-tr Praha. Daleko větší problémy než v dramaturgii však vidíme v samotném inscenování, které je třeba chápat v prapůvodním smyslu jako vědomé vkládání do prostoru. Zdůrazňuji v této souvislosti slovo VĚDOMÉ, neboť nezřídka jsme byli svědky nahodilostí v dění na jevišti, a to jak při tvorbě mizanscén, tak v motivacích a jednání dramatických postav a dokonce i

13 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK DS Václav Zábřeh / Pavel Doležal: Jak čarodějka k ženichovi přišla Foto: Jan Švácha v kauzalitě samotného příběhu. Je, dle mého názoru, i zde nutné si uvědomit, že jen promyšlená, svébytná a tvůrčí režijně-herecká práce může vést ke kýženému výsledku. Nemůžeme si přece vystačit s tím, že, myšleno v nadsázce, pochválíme herce, že se naučí text a nepošlapají se navzájem na jevišti. Nemělo by tomu tak být nikdy, o národní přehlídce ani nemluvě. Zmíněná nahodilost se promítla ve své nahotě již v úvodním soutěžním představení Brekeke Divadelního souboru M+M Hranice s podtitulem jevištní klaunerie pro dva vodníky a štiku Růženku. Samotná prostinká zápletka Dubanského předlohy o setkání a sbližování dvou vodníků slouží otci a synovi Mikanovým jen jako odrazový můstek k rozvinutí řady jevištních spíše slovních skečů, než situací, ve kterých je počítáno s aktivní účastí dětského diváka. Ten je však zapojován nikoli podle autentických dětských reakcí, ale podle libovůle účinkujících podle vzoru ber kde ber, hlavně, že je legrace, takže se inscenace (přes nesporné herecké kvality protagonistů) rozpadá do sledu stále méně vtipnějších čísel pokleslého kabaretu, kde jsou jakoby důležitější dospělácké fórky než smysluplný tvar směřující k dětem. Výpravná scéna, bohaté kostýmy a autorské písně rozhodně zaujmou v inscenaci Divadelního spolku Václav Zábřeh Jak čarodějka k ženichovi přišla autora Pavla Doležala. Režisér (Jiří Matějček, který se zároveň pokusil o textovou úpravu) i herci jsou však zrazováni nelogičnostmi původní textové předlohy, jež nutí diváka k otázkám, proč se stalo právě to či ono. Řada motivů má sice v textu odůvodnění, ale tato jsou nahodilá či slabá a neobstojí. Nejpůsobivěji vyznívá inscenace tam, kde se daří uplatnit herecká nadsázka a kde se prosadí režijní invence (zjevení kostlivce, proměna Krákorky v princeznu). Z vyrovnaného hereckého kolektivu na sebe více upozornila dámská část, především pak Soňa Švubová (Ježaňa) a Veronika Matějčková (Krákorka). AMATÉRSKÁ SCÉNA 6/ Divadelní soubor J.K. Tyl České Budějovice zvolil pro své jevištní zpracování dvě kocourkovské anekdoty (o tom, jak radní loví světlo do nově postavené radnice a o tom, jak se radní pokouší pozvat knížete pána na její slavnostní otevření) pod názvem Kocourkovská radnice aneb S Kocourkovem se roztrhl pytel. Za režisérem Zdeňkem Říhou (rovněž autor dramatizace) stojí jasně čitelný a srozumitelný rukopis stylizované herectví vykazující známky karikatury, jednoduchá nápaditá scénografie, skvěle použitá hudba, cit pro detail, místy dobře vystavěné gagy (Řimbaba s provazem, hádka paní starostové atd.), vyrovnané herecké výkony. Co je to však vše platné, když schází jeden z rozhodujících stavebních kamenů anekdoty, tj. čas. I anekdota (ta snad ještě více než ostatní žánry) musí mít pro to, aby byla jevištně účinná, své přesné tempo a rytmus. Absence temporytmu způsobila ve výsledku u budějovického představení spíše monotónnost a neúměrnou rozvláčnost, včetně rozmělnění point, než směřování k hořké grotesce. Pro svůj režijní debut si Lenka Kalousová z Divadelní společnosti Jitřenka Ostrava vybrala tři příběhy z Thomsonovy knihy Kouzelný kolotoč. Zaujalo ji téma přátelství a ochoty si pomáhat, autorova fantazie a suchý anglický humor. Vybrané části (Ztracené vousy, Motýli a Hory) proto zdramatizovala pod souhrnným názvem Veselá dobrodružství Aničky a zvířátek a sama sebe obsadila do role Aničky, která společně se zvířátky (mimochodem kostýmově velmi zdařilá) DS M+M Hranice R. Dubanský: Brekeke Foto: Jan Švácha DS J.K. Tyl České Budějovice Ondřej Sekora, Zdeněk Říha: Kocourkovská radnice Foto: Jan Švácha

14 15 AMATÉRSKÁ SCÉNA 6/2006 POPELKA RAKOVNÍK / BYLO DS Jitřenka Ostrava / J. Emmerová podle E. Thompsona: Veselá dobrodružství Aničky a zvířátek Foto: Jan Švácha DS J.K. Tyl České Budějovice O. Sekora, Z. Říha: Kocourkovská radnice Foto: Milan Strotzer prožívá veselá dobrodružství. V jejím režijním pojetí přitom není podstatné Aničku jakýmkoli způsobem ze zvířecího světa vyčleňovat, neboť netouží na zvířecí svět nahlížet z perspektivy lidí, a režijní záměr se neděje ani naopak, tj. svět lidí nazírat očima zvířat. A právě zmíněná neujasněnost, jakou že optikou se máme na jednotlivé příběhy dívat, způsobuje jisté rozpaky nad celkovým jednotícím smyslem inscenace a pointy jednotlivých příběhů vyznívají poněkud do prázdna. Členové Studia Divadla Dagmar a Pedagogické školy Karlovy Vary snad ani nehrají divadlo. Především se vypráví příběh Malého Stroma, jak jej napsala Hana Franková na motivy knihy F. Cartera a nazvala ho Čerokí (Nominace na Jiráskův Hronov 2007). A vypráví se sugestivně, v kruhu, předávají si ho mezi sebou jako dýmku míru. A příběh indiánského chlapce spojuje všechny, diváky i herce. Mladý Strom je vytržen ze své půdy, odtržen od babičky a dědečka a přesazen do jiného světa do sirotčince. Vše se nakonec v dobré obrátí. Sentiment se však nekoná. Jedna z klíčových vět Dědečku, já chci domů zaznívá věcně, o to však intenzivněji. Druhá klíčová věta Jsme sví vyjadřuje sounáležitost a patří všem, kteří mezi sebou našli porozumění. Při soutěžním představení patřila všem zúčastněným, těm na jevišti i těm v hledišti. Kéž by tak bylo vždy! S o u b o r l. neratovická divadelní společnost Neratovice disponuje výrazným a nezaměnitelným inscenačním stylem. Tím, kdo onen styl zakládá a definuje, je režisér, scénograf, kostýmní výtvarník i choreograf Miroslav Král. Zmíněný styl lze charakterizovat maximálním důrazem na vnější režijní podobu inscenace, zejména pak na její složku výtvarnou a hudební. Na druhé straně je rovněž charakteristický malým důrazem na budování situací a vztahů mezi postavami pokud už k tomuto budování dojde, děje se tak maximálně vnějškově expresivním, jakoby operním režijním gestem. Nejinak tomu bylo i při inscenování textu Pasáček vepřů autora Františka Pavlíčka na motivy H.Ch. Andersena. Zvolený režijně- -scénografický přístup v tomto případě způsobil, že pohádka byla připravena o velmi důležitou polohu o emoce. Režijní stylizace nebyla totiž naplněna vnitřním obsahem postav a nedělo se tak ani v dramatických situacích. Světlou výjimkou byl pouze herecký výkon Elišky Junkové ml. v roli Princezny Mirel, která svým osobnostním vkladem dokázala řečené nástrahy překonat. Textová volba pro inscenaci Átreovci Divadelního souboru Masarykova gymnázia Vsetín rozhodně

15 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK nepatří k těm obvyklým. Předloha nedávných absolventů JAMU Pavla Trtílka a Marka Mojžíška představuje ambiciózní pokus vyrovnat se s náměty antických dramat soudobým divadelním jazykem. Autoři se však nesnaží apokryfním způsobem převrátit známé podoby mýtů či je naplnit novým obsahem. V zásadě respektují situační a charakterové rozvržení známé ze zachovaných antických her. Režisér Miroslav Urubek si je dobře vědom, jakou látku má v ruce a inscenaci také směřuje ve vedení mladých herců v zásadě správným směrem. Vyžaduje spíše demonstraci než prožitek, jednoznačný postoj než charakterizaci, znakovost na úkor realistické kresby. Ne vždy se mu to daří realizovat beze zbytku, neboť postupně se v hereckých výkonech začíná 1. neratovická divadelní společnost Neratovice / František Pavlíček na motivy H.Ch. Andersena: Pasáček vepřů. Foto: Milan Strotzer. stále častěji objevovat nepatřičná psychologizace a prožívání. Problematické se nám rovněž jeví znakové řešení celé inscenace, které místy trpí nedůsledností, protože porušuje již nastolený systém, a tím může dojít i ke zcela protichůdnému výkladu. Přes uvedené vady na kráse přinesla dle mého názoru vsetínská inscenace do rakovnické přehlídky asi nejpodnětnější a neinspirativnější příspěvek ve smyslu hledání nových možností jevištního vyjádření směrem k mladému divákovi. Pražský DDS TY-JÁ-TR se ve své inscenaci Pověsti pro štěstí (doporučení k výběru pro Jiráskův Hronov 2007) dopustil ironizujícího, lehkovážného a zábavného pohrávání si s mýty českých dějin. Stvořil si pro tento účel fiktivní cestovní kancelář Bejvávalo motiv cestování v čase tak spojuje několik vybraných českých bájí do polohy jakéhosi scénického comicsu a otevírá tak prostor pro jejich pojednání v rovině hravé nadsázky a jistého odstupu. Tento styl vyžaduje od herců především vzájemnou souhru, schopnost improvizace, smysl pro zmíněnou nadsázku, muzikální vybavenost. Tím vším je soubor režiséra a autora Luďka Horkého v dostatečné míře vybaven, což již v minulosti několikrát prokázal. Velmi zdařilý výsledek podtrhla i AMATÉRSKÁ SCÉNA 6/ vynalézavá hudební stránka, která je dílem Martina Písaříka. S jistě oceněníhodným pokusem přiblížit dětskému publiku dílo významného básníka anglického nonsensu Edwarda Leara jsme se setkali v inscenaci Něco o Edovi DS DODO Praha. Kreace trojice hereček nás v inscenaci, která vykazovala známky tzv. divadla na divadle a měla spíše intimnější charakter, uvedla do světa anglické společnosti 19. století, Learova životopisu i jeho imaginativní básnické tvorby. Bohužel vztah těchto tří poloh inscenace, jakož i to, která z nich by pro ni měla být určující a sjednocující, nebyl zjevný. Zjevný a vyjádřený také nebyl vztah inscenátorek a hereček k ústřední figuře Edy. Je to škoda, neboť vybavenost a invence souboru je zřejmá a inscenace vykazuje jinak nepochybné divadelní kvality. Jak vyplývá z celkového pohledu na soutěžní představení, existují i v činoherním divadle pro děti z hlediska základního inscenačního vyjadřování v zásadě dva zcela odlišné přístupy či principy, jež vedle sebe existují již řadu let. První bychom mohli označit jako tzv. iluzivní či chcete-li interpretační, kde je základem pro budoucí inscenaci řekněme pravidelná textová předloha, kterou inscenátoři s větší či menší mírou osobitosti a tvořivosti interpretují, a kde je nositelem ústředního tématu samotný příběh (např. Átreovci, Pasáček vepřů atd.); druhý bychom mohli nazvat tzv. antiiluzivní či noninterpretační, kde text jako takový tvoří pouze DS Ty-já-tr Praha / Luděk Horký, Martin Písařík: Pověsti pro štěstí. Foto: Jan Švácha. Studio Divadla Dagmar a Pedagogické školy Karlovy Vary / Hana Franková na motivy knihy F. Cartera Škola Malého stromu: Čerokí. Foto: Jan Švácha.

16 17 AMATÉRSKÁ SCÉNA 6/2006 POPELKA RAKOVNÍK / BYLO 1. neratovická divadelní společnost Pasáček vepřů. Foto: M. Strotzer DS Masarykova gymnázia Vsetín / Pavel Trtílek, Marek Mojžíšek: Átreovci. Foto: Milan Strotzer. jakýsi rámec či se stává katalyzátorem k rozehrávání jednotlivých situací a kde se nositelem ústředního tématu inscenace stává samotná hra či pohrávání si s jednotlivými motivy, často i za aktivní účasti dětského diváka (např. Pověsti pro štěstí, Něco o Edovi atd.). Nemohu se zbavit dojmu, že na tento druhý způsob vyjadřování začíná hřešit stále více divadelníků tvořících pro děti, a to pod dojmem, že je vlastně v divadle na divadle dovoleno vše a že tento princip vše také omlouvá. Pod rouškou zdánlivé hravosti a blbnutí na jevišti se pak snaží ukrýt jisté neumětelství a neschopnost vytvořit celistvý divadelní tvar. Dejme si pozor, aby se slovíčko hravost nestalo pouhým synonymem naší vlastní bezradnosti. A kdo si myslí, že dětem je to stejně jedno, jen když je veselo, nechť jim je varováním právě letošní Popelka. Je nutné zmínit ještě jednu důležitou a velmi pozitivní skutečnost. Pro několik posledních ročníků rakovnické přehlídky je rovněž příznačné, že tvůrci se ve svém dramaturgickém uvažování nespoléhají jen na klasické pohádkové příběhy, ale že látky hledají i v jiných teritoriích. Výrazným počinem v této oblasti byla letos inscenace Átreovci, inspirovaná antickou mytologií, ale stejně tak můžeme hovořit i o inscenacích Kocourkovská radnice, Čerokí či Něco o Edovi. Bez reflexí skupin dětských diváků si již rakovnickou přehlídku nedokážeme představit. O potřebnosti této zpětné vazby snad dnes již nikdo nepochybuje o vystupující souborech ani nemluvě. Rád bych touto cestou poděkoval těm, kteří nám zážitky dětí zprostředkovávali - PhDr. Marcele Škábové, Evě Kodešové, Marii Poesové, Lence Novotné a v neposlední řadě Bedřichu Čermákovi. Odborná porota, která letos pracovala v omlazeném složení, velmi ocenila vstřícnost a ochotu k diskuzi u všech soutěžních souborů a stejně tak uvítala zařazení třech inspirativních představení dvou profesionálních souborů Naivního divadla Liberec a Divadla Polárka Brno. Složení odborné poroty bylo ryze mužské: Vladimír Fekar, Petr Michálek, Pavel Purkrábek, Milan Schejbal a Jan Šotkovský. Za tradičně vstřícné domácí prostředí pro všechny účastníky bez výjimky nelze než poděkovat (pokolikáté již?!) pracovníkům KC Rakovník, a zejména Aleně Mutinské a také všem členům domácího souboru Tylova divadla. Tak Popelce je letos pětadvacet! Divadelníci, je nejvyšší čas se o ni ucházet. Ale pozor, je to již šarmantní dáma, která se nenechá jen tak opít rohlíkem. A bude hůř! Doufejme Milan Schejbal

17 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 6/ VÝSLEDKOVÁ LISTINA 25. NÁRODNÍ PŘEHLÍDKY AMATÉRSKÉHO ČINOHERNÍHO DIVADLA PRO DĚTI POPELKA RAKOVNÍK 2006 Odborná porota Národní přehlídky amatérského činoherního divadla pro děti POPELKA Rakovník udělila tato čestná uznání: Soně Švubové za roli Ježani v inscenaci Jak čarodějka k ženichovi přišla; Veronice Matějčkové za roli Krákorky v inscenaci Jak čarodějka k ženichovi přišla; Elišce Junkové ml. za roli Princezny Mirael v inscenaci Pasáček vepřů; Hereckému kolektivu Divadelního souboru J.K. Tyla České Budějovice za hereckou souhru v inscenaci Kocourkovská radnice aneb S Kocourkovem se roztrhl pytel; Divadelnímu souboru Masarykova gymnázia Vsetín za herectví v inscenaci Átreovci Divadelnímu souboru J.K. Tyl České Budějovice za objevnou dramaturgii; Antonii Urbancové a Zdeňku Říhovi za scénografické řešení inscenace Kocourkovská radnice aneb S Kocourkovem se roztrhl pytel; Pavle Radové, Michaele Spurné a Slávce Stojančevové za kostýmy k inscenaci Veselá dobrodružství Aničky a zvířátek. Odborná porota Národní přehlídky amatérského činoherního divadla pro děti POPELKA Rakovník udělila tyto ceny: Hereckému kolektivu Studia Divadla Dagmar a Pedagogické školy Karlovy Vary za hereckou souhru v inscenaci Čerokí; Hereckému kolektivu Divadelního souboru Ty-já-tr Praha za herecké autorství a souhru v inscenaci Pověsti pro štěstí; Miroslavu Královi za scénografické řešení inscenace Pasáček vepřů; Divadelnímu souboru Masarykova gymnázia Vsetín za dramaturgii inscenace Átreovci; Divadelnímu souboru DODO Praha za svébytné přiblížení světa Edwarda Leara dětskému divákovi; Miroslavu Urubkovi za režii inscenace Átreovci; Studiu Divadla Dagmar a Pedagogické školy Karlovy Vary za inscenaci Čerokí; Divadelnímu souboru Ty-já-tr Praha za inscenaci Pověsti pro štěstí. Odborná porota Národní přehlídky amatérského činoherního divadla pro děti POPELKA Rakovník do programu Jiráskova Hronova 2007 doporučila: Inscenaci Pověsti pro štěstí Divadelního souboru Ty-já-tr Praha. DS DODO Praha / Na motivy poezie Edwarda Leara: Něco o Edovi. Foto: Milan Strotzer. Odborná porota Národní přehlídky amatérského činoherního divadla pro děti POPELKA Rakovník do programu Jiráskova Hronova 2007 nominovala: Inscenaci Čerokí Studia Divadla Dagmar a Pedagogické školy Karlovy Vary.

18 19 AMATÉRSKÁ SCÉNA 6/2006 POPELKA RAKOVNÍK / BYLO RAKOVNICKÁ RADOST Do Rakovníka na Popelku jsem jel proto, abych s panem Šotkovským udělal pro AS rozhovor. Protože jsme nenašli jindy čas, tak jsme se dohodli, že přijedu na dva dny na Popelku do Rakovníka a tam to provedeme. Moc se mně nechtělo, neboť se bojím národní přehlídky amatérského činoherního divadla pro děti. Kdysi jsem se účastnil takové přehlídky ve Stráži pod Ralskem, vedl jsem tam jakýsi dramaturgický seminář a měl jsem pocit, že se čas posunul zpátky, že jsem tak někde v českém amatérském divadle třicátých let 19. století. Napsal jsem tam o tom článek do místního zpravodaje, který se jmenoval Divadelní skanzen. Nicméně jsem do Rakovníka na Popelku kde jak ze svrchu řečeného vyplývá nikdy nebyl, vyrazil. A dobře jsem učinil. Už sama budova rakovnického divadla a celé prostředí přehlídky bylo pro mne milým překvapením. Včetně času věnovaného seminářům, což na žádné národní přehlídce, jichž se jako porotce účastním, nezažívám. V Rakovníku nebyl žádný spěch, žádná časová tíseň, o všem se dalo hovořit zevrubně. Jenže těch, kteří by mohli přispět se svou troškou do mlýna, řekněme odborné divadelní veřejnosti, na těch diskuzích zase tak moc nebylo. Rozhodně jich bylo v době hodnocení více v přilehlých kuloárech, kde se dobře bavili. Vypadalo to, že je ta přehlídka především příležitostí k tomu, aby se amatéři sešli. Nedivím se, to příjemné prostředí přímo k takovému společnému a společenskému posezení láká. Jenže je to také pro mě potvrzením toho, co říkám v rozhovoru s panem Šotkovským, který, doufám, vyjde v tomtéž čísle AS jako tato glosa: že nevím jestli má smysl dnes porotovat amatérské divadlo - a když ano, tak se asi dříve nebo později bude muset položit otázka jak. Ale: tohle není v této glose prvořadé. Nejpodstatnější je, že jsem viděl 3 slovy tři představení, která mne potěšila a zaujala. Aby bylo jasno: nebyla bez problémů, také se o nich na seminářích hodně mluvilo. Ale mně se zařadila do toho proudu, který mne dnes v amatérském divadle zajímá nejvíce. Proudu, který se trápí s tím jak to divadlo dělat, přemýšlí o tom jak dokázat, aby bylo současné a něco říkalo divákům. Nacházím tohle divadlo na Šrámkově Písku, jistá část tvořila program předposlední Loutkářské Chrudimi a najednou se s takovými představeními sejdu na národní přehlídce amatérského činoherního divadla pro děti. Dvě byla řekněme to tak z rodu autorského divadla: Pověsti pro štěstí DS Ty-já-tr a Něco o Edovi DS DODO, třetí bylo vskutku velkým činoherním divadlem DS Masarykova gymnázia ze Vsetína, které se pokoušelo interpretovat text Pavla Trtílka a Marka Mojžíška Átreovci. V každém případě, při vší rozdílnosti a při všech jejich problémech, v těchto představeních šlo o jakési myšlení divadlem a myšlení o divadle, nejen o méně nebo více obratnou snahu udělat divadlo pro děti. O to je to pro mne cennější, že se tento trend objevil právě v tomto typu divadla. Vím, že ta tři představení jsou jenom třetina soutěžních vystoupení, že v těch zbývajících šesti mohla některá být velmi, velmi nízké úrovně. Ale ta třetina mi způsobila největší rakovnickou radost. Takže mně Rakovník způsobil řadu příjemných zážitků všeho druhu. A za to děkuji. Jan Císař Divadlo Polárka Brno Louisa May Alcottová, Martin Františák: Malé ženy. Foto: Milan Strotzer. SIGNÁLY Z POPELKY 2006 aneb O ČEM VYPOVÍDALY REFLEXE DĚTSKÉHO PUBLIKA V roce 2001 jsem byl poprvé účastníkem národní přehlídky amatérského divadla pro děti Popelky v Rakovníku. Tehdy slavila přehlídka své dvacetiny. Na přehlídce jsem pracoval jako arteterapeut se členy dětské poroty, dětmi ve věku od 13 do 15 let. Tehdy jsem zaznamenal, že děti byly s problematikou divadelních postupů velmi dobře seznámení. Byly dokonce schopné mluvit režisérům, dramaturgům, zvukařům, osvětlovačům i hercům do jejich výkonů a jejich poznámky byly formulovány až profesionálně kritickým žargonem. Pozastavil jsem se tehdy nad tím, jak tyto poučené děti mnohdy neoslovily vztahy jednotlivých postav na jevišti, příběh který se před nimi odehrával, ale dávaly přednost jednotlivým symbolům, rekvizitám, věcem. K předváděné hře, iluzi reálného světa, se chovaly jako k dalšímu novému supermarketu, obchoďáku, který nabízí nové a nové výrobky, předměty a ony si jen vybraly ten, který je zaujal. Věková skupina dětí, které absolvují poslední ročníky ZŠ, má samozřejmě jiný přístup k iluzivnímu světu nežli mladší ročníky. Tzv. iluzivní období (Piaget) opouští a snaží se porozumět světu konkrétních operací, situací, věcí. Souvisí to s bořením iluzí, zlehčováním, ironií a výsměchem, pohrdáním, nadsázkou, a nedůvěrou. Zvláště herci tzv. školních představení mají s tímto přístupem starších dětí nejednu nepříjemnou zkušenost. Tím více vystupuje do popředí odpovědnost práce dramaturga, tím větší by měl být kladen důraz na vymezení cílové skupiny inscenace. Mladší skupiny dětí se k předváděným inscenacím zachovaly vstřícněji, malovaly postavy a také jejich vzájemné vztahy, barevnost kostýmů, scénu na které se pohybovaly, vyjadřovaly zážitek z hudby. Jejich výpovědi o vlivu inscenace na dětského diváka byly podnětné a autoři, inscenátoři, herci i režiséři mohli (pokud chtěli) z jejich reakcí čerpat.

19 BYLO / POPELKA RAKOVNÍK AMATÉRSKÁ SCÉNA 6/ Problematikou cíleného zaměření inscenace pro určité publikum se lze zabývat (pokud nám jde o emoční, morální či edukativní dopad), nebo na tento fenomén rezignovat. Může nás uspokojit naplněné hlediště, množství repríz, ohlasy v médiích. Bez ohledu na to, jestli část diváků neměla šanci porozumět našemu sdělení, a je jedno zda chyba je na straně jeviště, či hlediště. Před pěti lety jsem se v diskuzi s realizátory jedné inscenace podivil nad pragmatičností, se kterou jednoznačně preferovali počet repríz, potlesky a ocenění a výběr diváka, adresáta jejich sdělení nechávali zcela na starosti obchodnímu oddělení divadla. Primárním cílem byl ÚSPĚCH. Letošní Popelka byla již dvacátá pátá. Podle vyjádření PhDr. Milana Strotzera se amatérské divadlo po určitém propadu a stagnaci opět rozjíždí. Dokládá to řádově na 800 inscenací v krajských kolech přehlídek pro Jiráskův Hronov. DS Masarykova gymnázia Vsetín Pavel Trtílek, Marek Mojžíšek: Átreovci Foto: J. Švácha Dá se tedy odvodit, že se Popelka dožije nejméně třicítky. A to je věk dospělosti. Amatérské divadlo odráží bezesporu situaci na společensko-politické scéně. A to jak v kladném, tak i v záporném slova smyslu. Pokud naše společnost stagnuje, projeví se to na amatérské scéně sice se zpožděním několika let, ale o to zřetelněji. Pokud společnost prosperuje, stabilizují se nově utvořené normy, i to se odrazí na divadle. Také s několikaletým zpožděním. Tentokrát bylo k vidění na XXV. Popelce 12 inscenací, z toho dvě inspirativní a jedno pohostinné. Dětská porota byla rozdělena do dvou skupin, seminářů. První, mladší, tvořilo10 dětí ve věku od 7 do 11 let, 6 dívek a 4 chlapci. Druhou skupinu pak 8 dětí ve věku let, 5 dívek a tři chlapci. Měl jsem možnost pracovat s oběma skupinami. Děti verbálně reagovaly na viděné, ale také malovaly, stejně jako před pěti léty. Opět bylo záměrem organizátorů přehlídky zaznamenat autentické reflexe dětského diváka na inscenace, které mu realizátoři předkládali. Starší seminář se k předvedeným inscenacím zachoval prakticky stejně jako jejich předchůdci před pěti léty. Do výtvarného zpracování se děti sice vrhly z nadšením, ale zaujetí jim nevydrželo dlouho, postupně jejich zájem o neverbální reflexi vyprchával. Závěrem jim stačilo abstraktní vyjádření, často únikového obsahu, bez konkrétních reálií, bez vztahů, rekvizit, osob. Zvláště problematické se zdálo přijetí/nepřijetí nadsázky, ironie, nonsensu. Týkalo se to jak inspirativní inscenace Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla, hrané profesionály z naivního divadla z Liberce, tak Kocourkovské radnice aneb S Kocourkovem se roztrhl pytel, předváděné divadelním souborem J.K. Tyl z Českých Budějovic, Pověstí pro štěstí divadelního souboru Ty-já-tr Praha, a zvláště pak Něco o Edovi divadelního souboru DODO z Prahy. Realizátoři obhajovali své vidění inscenace, šířku cílové skupiny pro kterou je určena. Bagatelizovali její nepochopení určitou věkovou skupinou a hledali a jmenovali viníky široko-daleko. Diskuze akcelerovala natolik, že se hovořilo o tak vážných věcech jako národ, vlastenectví, bytí-nebytí, lidská malost, vláda a podobně. A to vše v souvislosti se schopností divadelníků taková témata smysluplně inscenovat a schopnostech diváka je srozumitelně přečíst, vnímat tak, jak byly míněny. Výtvarné reflexe dávaly zcela zřetelně najevo, že dětský divák z takovýchto umocněných témat (zazněl tam hezký příměr: ironie, nonsens = téma na druhou, na třetí) zaznamená v určitém věku pouze takové podněty, které odpovídají jeho stupni poznání. Ostatní, pro něj nesrozumitelné, pomine, nebo je zařadí do své vlastní kategorie, nezávislé na přání a záměru autora. Největším překvapením pro mne, arteterapeuta, byly reflexe mladší skupiny. Věkově odpovídala dvěma skupinám dětské poroty z prvního stupně ZŠ před pěti léty. Rozdíl byl v tom, co z inscenací děti považovaly za významné, co potřebovaly prostřednictvím malby sdělit. Před pěti léty reflektovaly děti různé aspekty sledovaných inscenací. Jak jsem se již zmínil výše: kostýmy, zvukovou stránku, scénu, zážitek z hudby, jednotlivé postavy, jejich vzájemné vztahy, rekvizity, dokonce i příběh jako takový. Letošní dětští diváci jsou už jiného ražení. Jejich reflexe se týkají převážně vlastní osoby. Ať se jednalo o klasickou pohádku, grotesku či zábavnou šou, děti malovaly s velkou převahou jednu jedinou figuru, se kterou se mohly (chtěly) ztotožnit. Zcela pomíjely ostatní figury, neakceptovaly ani minimální náznak vzájemných vztahů, nepotřebovaly jeviště, nepotřebovaly symboly. Stačila jim vlastní osoba. Potřebovaly k takové sebeprezentaci dokonce větší formát (A0) a ve svém úsilí nepolevily až do konce přehlídky, do posledního představení. Toto zviditelňování vlastní osoby (možná projekce?) považuji za významný signál a odvozuji z něj, že nastupuje generace na sebeprosazení zaměřená. Spoléhající jen na vlastní schopnosti, vrhající se do konkurenčního prostředí s úsilím dát o sobě vědět, být viděn i slyšen a nenechat se odstrčit. Je to na jednu stranu optimální posun, vítaná změna, děti jsou samostatnější, osobitější, více si důvěřují, na stranu druhou narůstá nebezpečí bezohledných, prospěchářských a pragmatických řešení. Tyto děti se dívají na svět kolem sebe jinak, nežli si jejich rodiče představují, nežli si přejí. Patrně se dívají i na témata, hodnoty a posvátné krávy z jiného úhlu, nežli ti, kteří jim je (byť s dobrým úmyslem) předkládají. Zopakuji, těm dětem letos bylo 7 11 let. Před pěti léty jejich vrstevníci na obrázky umístily ještě ostatní postavy. Letos je děti už nepotřebovaly. Na jevišti. Shodou okolností píši tento článek v den výročí sametové revoluce, 17. listopadu Bedřich Čermák

20 21 AMATÉRSKÁ SCÉNA 6/2006 KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK / BYLO 4. ROČNÍK AUTORSKÉ SOUTĚŽE OŘÍŠKY PRO POPELKU POPELČINY OŘÍŠKY POMALU ZTRÁCEJÍ SVOU KOUZELNOU MOC NIPOS-ARTAMA Praha ve spolupráci s organizátory národní přehlídky amatérského činoherního divadla pro děti POPELKA Rakovník v dubnu roku 2005 vyhlásila již čtvrtý ročník autorské soutěže Oříšky pro Popelku. Záměrem soutěže je iniciovat a podpořit vznik nových textových předloh pro činoherní divadlo pro děti a rozšířit tak nevelký rezervoár kvalitní dramatiky určené dětskému publiku. Do čtvrtého ročníku, jehož vyhodnocení a vyhlášení výsledků proběhlo na rakovnické PO- PELCE 2006, se přihlásilo pouze sedm textů. Ty porota, jenž pracovala ve složení Alena Urbanová, Kateřina Fixová a Mgr. Pavlína Schejbalová, pečlivě přečetla, a aniž by znala autora, na společné schůzce prodiskutovala a vyhodnotila. K úsměvům a nadšení se bohužel důvod nenašel. Většinu textů totiž ani nelze označit za dramatický útvar, jejich kvalita je spíše podprůměrná, stejně jako jejich jazyková úroveň. Paní Alena Urbanová, která je v oblasti divadla pro děti ceněnou kapacitou, dokonce navrhla, aby se další ročníky soutěže už nevyhlašovaly, neboť vzhledem ke stále klesající úrovni a počtů přihlášených textů pomalu ztrácí svůj význam. Při posuzování odbornou porotou obstály pouze dva texty. Na druhém místě byl poctěn cenou text Jana Šváchy z Rakovníka nesoucí název Slepičí intermezzo. Vítězným textem soutěže byla hra Petra Lněničky z Prahy Tutanchamonův návrat. S oběma texty seznámíme čtenáře Amatérské scény v následujících číslech časopisu (v č. 1 a 2 / 2007), kde budou otištěny a nabídnuty tak pozornosti potenciálních inscenátorů. Přes všechny zjevné odlišnosti jsou si oba oceněné texty zároveň v mnohém podobné. Onou podobností jsou parametry, které textům zajistily nejen ocenění v soutěži, ale hlavně důvod, proč oba přiřazujeme k tomu nejlepšímu, s čím jsme se v poslední době v dramatice pro děti setkali. A jsou to parametry dávno a dávno prověřené, prověřené zejména jevištěm a nejsou samozřejmě platné pouze pro dramatiku pro děti, ale pro dramatické texty vůbec (pochopitelně s tím, že existují specifické prostředky čitelné jen pro dospělého diváka - jako ironie, satira aj., které dítě nepřečte, což ovšem jak už jsem rovněž výše zmínila - neznamená, že se takové prostředky nedají v dramatice pro děti využívat vůbec, zejména pokud nejde cíleně o texty pro nejmenší děti, ale spíše o dramatiku pro celou rodinu, za níž oba výše oceněné texty považuji, a kde si každá věková kategorie odečte svou vrstvu ). Nicméně, zůstaneme-li konkrétně u dramatiky pro děti, pak stále platí, že základem úspěchu je poutavý příběh, přehledný, ale ne primitivní, napětí, dramatické situace, ve kterých se jedná a ne pouze mluví, hrdina, se kterým se mohu ztotožnit, se kterým mohu jít dějem, o kterého se mohu bát a na konci vydechnout úlevou, jasně odlišené dobro a zlo, postavy, z nichž každá má svůj význam, je uvěřitelná a ne jen do počtu, jazyk, který dítě nepodceňuje, nenásilně podané poučení a upozornění na skutečné životní hodnoty Jako bonus můžeme přihodit humor a pokud zvolíme antiiluzivní prostředky tj. například vzetí dítěte do hry, připomenutí, že jsme na divadle tady a teď, tak na to jdeme inteligentně a znovu dítě nepodceňujeme! Je jasné, že na to všechno nestačí sebelepší předloha, pokud její interpretace pokulhává či přímo drhne. Nenechme se ukolébat tím, že děti vezmou všechno. Vezmou, protože jsou vděčné za prostor a čas, který jim věnujeme, ale divadlo a umění vůbec bychom jim přece měli nabízet s tím, že právě tak máme možnost dítě kultivovat, nabízet mu víc než prostý konzum. Nabízet mu prostor ke skutečnému zážitku a růstu. Tohle už dávno řekl a napsal mnohý přede mnou, všichni to víme a zní to přece tak snadně! Tak proč je dobrých textů a dobrých inscenací pro děti pořád tak málo? Kromě dvou oceněných textů bychom rádi zmínili ještě dva, a to hru Planeta XY autorky Lenky Ackermanové a hru Kouzelná knížka od Soni Klementové. Oba texty evokují práci dětských skupin v dramatickém souboru či v hodině dramatické výchovy ZŠ. A pokud z takového prostředí nevzešly jako záznam práce (protože soutěž je anonymní a autory a okolnosti vzniku textů během hodnocení neznáme), pak by v něm rozhodně mohly být využity jako pracovní materiál. Obě hry totiž rozvíjejí hru skupiny dětí nad jedinou myšlenkou, možná bychom mohli říci až didaktickou tezí. Shodou okolností je tato výchozí teze v obou textech podobná a s trochou nadsázky je možno ji shrnout svěrákovským Neopouštěj staré známé pro nové. V Planetě XY dívka zapomíná na bratra a na kamarádky z basketbalového oddílu, utíká do samoty a studia astronomie. Obdivuje vesmír a mimozemské civilizace. A protože ostatním dětem to není jedno, domluví se a sehrají na dívku habaďůru návštěvu mimozemšťanů. Dívka při komunikaci s ufony zjišťuje, že žije natolik mimo realitu, že cizincům nemá ze svého světa co nabídnout, jak ho představit. Její kamarádky a bratr ji tímto otvírají oči a upozorňují na to, že jsou ještě i jiné věci, než astronomie. V textu Kouzelná knížka jde v podstatě o totéž. Kolektiv dětí v dětském domově se zlobí na jednu z dívek, která se jich straní a neustále si čte v kouzelné knížce, na jejich vkus se příliš vytahuje a říká nesmysly. Tím mezi dětmi vznikají neustálé spory, které musí řešit a trestat vychovatelka. V tomto případě jde u hlavní postavy o útěk do světa fantazie (což je, pravda, trochu problematické vnímat jako zápor). Teprve až když se dívka dostane do světa kouzel, jeho královna dívku potrestá, aby