MASARYKOVA UNIVERZITA. Příspěvek ke kurikulární reformě ZŠ

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra historie Příspěvek ke kurikulární reformě ZŠ (Mediální inspirace a jejich uplatnění v mezipředmětových vztazích) Bakalářská práce Brno 2009 Vedoucí práce: PhDr. Kamil Štěpánek, CSc. Vypracovala: Petra Březinová

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne... podpis 1

3 Na tomto místě bych ráda poděkovala panu PhDr. Kamilu Štěpánkovi, CSc. za jeho mimořádnou vstřícnost, cenné připomínky a odborné rady, které mi poskytl při sestavování této práce. 2

4 Obsah Úvod Nástin úseku anglických dějin (Tudorovská dynastie) Didaktická východiska Didaktické principy Vyučovací metody Metody opakování a procvičování vědomostí a dovedností Didaktické hry Didaktické prostředky v procesu vyučování Učební pomůcky a multimediální systém Moderní didaktická technika ve vyučování Mezipředmětové vztahy Pojetí základního vzdělávání Klíčové kompetence Průřezová témata Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech Mediální východiska Mediální výchova Mediální odkazy na období Tudorovské dynastie v Anglii Seriál Tudorovci Recenze k seriálu Tudorovci Mediální reflexe Použití názorných video-ukázek ve výuce Didaktické aplikace pro 2. stupeň ZŠ Návrhy cvičení do dějepisu a mezipředmětové vazby dalších učebních předmětů Návrhy cvičení do anglického jazyka z období vlády Tudorovců Závěr Použitá literatura Resumé Seznam příloh Přílohy

5 Úvod Alas, What Shall I Do for Love? (Běda, co mohu udělat pro lásku) Běda, co mohu udělat pro lásku? Pro lásku, běda, co udělat lze? Nějaký druh její najděte, chytněte, doveďte mně! Poezie Jindřicha VIII. Ve své bakalářské práci se zabývám z několika hledisek dějinami Anglie v 16. století, především dobou vlády dynastie Tudorovců. V úvodních pasážích připomínám historické hledisko pomocí literatury a objasňuji základní dějinné události daného období. Dále se věnuji metodám a formám vyučování zaměřených na zkoumanou problematiku. Vzhledem k mému druhému studijnímu předmětu, kterým je anglický jazyk, se snažím propojit oba předměty (AJ a dějepis) i s odkazem na další mezipředmětové vztahy. Doba vlády rodu Tudorovců a širší problematika s tím spojená mne velmi zajímá již od středoškolských studií, kdy se projevil na základě četby literatury i osobní návštěvy Anglie můj vztah k britským dějinám. Práce je opřena nejen o teoretické poznatky, ale i o první praktické zkušenosti z výuky a obsahuje i částečné zmapování tématu v médiích. Práce je rozdělena na čtyři kapitoly, úvod a závěr. První kapitola shrnuje poznatky o rodu Tudorovců, jejich původu, významu a o vládě jednotlivých vládnoucích panovníků. Stěžejní téma je věnováno králi Jindřichu VIII. Druhá kapitola pojednává o didaktice, jejích metodách, formách a prostředcích. Jsou vymezeny pouze metody a prostředky, které v návrhu projektu dále aplikuji v případě audio-vizuální ukázky a při použití praktických cvičení. Třetí kapitola je pojata jako část pojednávající o médiích a jejich významu. Uplatnily se zde zajímavé recenze k seriálu Tudorovci, který byl natočen v současné době a je tak nejnovějším filmovým zpracováním tohoto období 4

6 v Anglii. Uvážila se také možnost využití obrazové projekce ve výuce, a to ukázkou jednotlivých historicky důležitých úseků ze seriálu Tudorovci, které by sloužily k názorné dobové ukázce přibližující každodennost novověkých dějin. Poslední kapitola obsahuje návrh projektu praktických cvičení týkajících se období vlády Tudorovců, který by se mohl použít ve výuce dějepisu, angličtiny a dalších předmětů, aby si žáci probírané učivo snadněji osvojili. Bakalářská práce čerpá z několika literárních a odborných děl. Při sestavování teoretické části o Tudorovcích jsem vycházela ze základních prací spisovatele Kennetha O. Morgana Dějiny Británie, dále z klasické práce od A. Maurois Dějiny Anglie a v neposlední řadě i z díla Děti Anglie od A. Weirové, které je rozšířené o zajímavé politické děje. Na ověřených webových stránkách byly získány další historické údaje a část textu jsem přeložila z anglické učebnice Investigating the Tudors od National Trust. Didaktická část se opírá o Obecnou didaktiku Jarmily Skalkové a o Úvod do didaktiky základní školy sepsané Oldřichem Šimoníkem. Poslední kapitola nazvaná Média využívá internetové stránky s řadou zajímavých odborných názorů, při kterých je potřeba brát zřetel, zda se jedná o odborníky-historiky či odborníky-umělce. Cílem mé práce je pomocí nově koncipovaných praktických příkladů a názorných video-ukázek naplnit očekávané výstupy a nepřímo i klíčové kompetence u žáků základních škol. Předkládaná cvičení by mohla vést k lepšímu způsobu zapamatování si, osvojení a zopakování dějinných souvislostí. Dalším důvodem, vzhledem k možnému propojení vyučovacích předmětů, je navrhnutí efektivnější formy vyučování, probudit zájem o anglické dějiny v hodinách dějepisu nebo angličtiny zábavnou formou zejména pro žáky 8. ročníku základní školy. 5

7 1. Nástin úseku anglických dějin (Tudorovská dynastie) Období vlády Tudorovců se zapsalo do angloamerického myšlení jako předěl v britských dějinách. Z historických pramenů vyplývá, že se jedná o zlatý věk. Tudorovci, původně waleský rod Tewdur připomínaný již ve 13. století, byli anglickou královskou dynastií od roku 1485 až do roku Tři hlavní panovníci dynastie, Jindřich VII., Jindřich VIII. a Alžběta I. se zasloužili o to, že se z boji rozvrácené Anglie stala renesanční mocnost, která v příštích staletích získala moc po celém světě. Během vlády této dynastie došlo k náboženské reformaci a byla vytvořena anglikánská církev. Rod Tudorovců se odvíjel od Owena Tudora, waleského hraběte na dvoře anglického krále Jindřicha V. Jindřich Tudor, hrabě z Richmondu, byl vnukem Owena Tudora, který se oženil s Kateřinou z Valois, vdovou po králi Jindřichu V. a měl s ní pět dětí. Jejich nejstarší syn, Edmund Tudor, si vzal Margaretu Beaufort. Margareta byla potomkem Jana z Gauntu, zakladatele rodu Lancasterů. Tudorovci se tak stali příbuznými Lancasterů a zařadili se mezi přední anglickou šlechtu. Margareta porodila syna několik měsíců po manželově smrti. Toto dítě se po válce dvou růží stalo anglickým panovníkem jako Jindřich VII. Tudor. 1 V Evropě tou dobou vznikají vyspělé monarchie. Jednou z nich byla Svatá říše římská, v jejímž čele stáli panovníci z rodu Habsburků, jako byl Maxmilián I., Karel V. či Ferdinand I. Další vyspělou monarchií se stává Francie pod vládou rodu Valois - Ludvík XII., František I. nebo Jindřich II. V našich zemích vládnou Jagellonci a po nich první Habsburkové. 15. století bylo pro Anglii bohaté na řadu významných událostí. Předně to byla porážka v Stoleté válce s Francií a také vyhrocené, mocenské spory mezi posledními větvemi Plantagenetů. Jednalo se o starší odnož vévodů z Lancasteru, kteří měli ve znaku červenou růži a mladší větev vévodů z Yorku, kteří měli ve znaku růži bílou. Vyvrcholením uvedených okolností pak byla tzv. válka růží, která trvala od roku 1453 až do roku Původ Tudorovské dynastie [online] [cit ]. Dostupný z WWW: < 6

8 Celková situace v zemi nebyla lehká, potulovaly se zde zbytky zubožené anglické armády, které se vrátily z Francie, vázl obchod apod. K nejednotě v Anglii navíc přispěly rozbroje mezi dalšími nejmocnějšími aristokratickými rody jako byly de la Pole vévody ze Suffolku, Mortimery hrabaty z Marchu, Beaufoty vévody ze Somersetu, rodem de Neville, kteří zdědili titul hrabat z Warwicku, Courtenayů hrabat z Devonu nebo Percyů vévodů z Northhumberlandu. 2 Owen Tudor se logicky ve válce růží přiklonil na stranu Lancasterů, ale roku 1461 padl do zajetí Yorků a byl popraven. Velmi významnou roli sehráli až jeho synové, zejména Edmund, hrabě z Richmondu, který se stal otcem prvního Tudora na anglickém trůně, Jindřicha VII. Jeho bratr Jasper, hrabě z Pembroku, byl velkým ochráncem a podporovatelem svého synovce Jindřicha. Anglie se stále zmítala ve válce, kterou bylo nutno ukončit. Mezníkem se stala bitva na Bosworthském poli roku 1485, kde byl Jindřichem VII. poražen York Richard III. V roce 1485 byl tak Jindřich jediným dědicem nástupnických práv rodu Lancesterů. Spojil se s rodem Yorků sňatkem s Alžbětou, dcerou Eduarda IV. Narozením Arthura (1486), Markéty (1489), Jindřicha (1491) a Marie (1496) se dovršilo spojení dvou slavných a významných rodů, Lancasterů a Yorků. Výsledkem mocenských bitev a sporů bylo, že došlo k vyvraždění staré šlechty a skončilo tím panování Plantagenetů. Novou pozici získávají rody Howardů, Stanleyů, Arundelů a nižší venkovská šlechta, gentry neboli gentlemani žijící na venkově. Tudorovští panovníci se celkově opírali o tři nové vrstvy, o gentry, yeomany a obchodníky. Do gentry mohl patřit například potomek starého rytíře nebo bohatého kupce, stejně tak bývalý starosta, který si zakoupil pozemek, aby se zde uchýlil k odpočinku. Yeomen patří rovněž do zemědělské třídy, avšak stojí níže než gentry. Yeomen mohl být i člověk, který nebyl vlastníkem, mohl se jím stát například nájemce statku, stejně tak jako statkář. 3 Potřeba stability po válkách růží sahala mnohem dále než jen k nástupu Jindřicha VII. na trůn a k jeho sňatku. Státní správa přestala být politicky neutrální, neboť byla používána ke stranickému boji. Veškeré složky systému, zejména právní soustava, byly prorostlé příbuzenskými vztahy a rivalitou aristokratů. 2 Válka růží [online] [cit ]. Dostupný z WWW: < 3 MAUROIS, A.: Dějiny Anglie. Praha 1993, s

9 Hlavním bodem Jindřichovy politiky bylo vynucování, tedy vymáhání politických i finančních závazků vůči královské koruně stejně tak i prosazování pořádku a zákona. Jindřich VII. prosazoval dále i tzv. patronát, tedy proces, jímž koruna svým vysokým hodnostářům a vasalům udělovala úřady, půdu, důchody, roční renty i ostatní cenné výsady a požitky, a představoval tudíž nejdůležitější zbraň politické moci, nejvýkonnější hnací sílu politického ovládání. Král se opíral o své ministry, které si vybíral osobně podle schopností, píle a loajality. Tento vzor poté přejali i Jindřichovi následovníci. Jindřich VII. vybudoval mimo jiné síť finančních a administrativních kontrol. Veškeré důležité záležitosti vyřizoval pouze král a jeho okruh nejbližších. Byl to systém, který parlamentu nedával přílišnou moc, zcela ve všem závisel na samotném králi. Tudorovská vláda byla obecně rovným dílem diktaturou i věcí spoluúčasti. Anglie neměla policii a neudržovala ani stálou armádu. Měla pouze vojska, která se v případě potřeby rekrutovala z královských držav, a jednotky, které na požádání poskytovala šlechta. V královské radě mohli být členy všichni šlechtici až do roku 1536, kdy Jindřich VIII. radu zreformoval. Ve Westminsteru zasedala rada ve Hvězdné komoře 4, která sloužila nejen k pracovnímu zasedání rady, ale také jako soudní dvůr. Projednávala se zde například bezpečnost, ozbrojená obrana či zahraniční záležitosti. Choulostivé rozepře nechával král soudit zvláštním výsadním soudním dvorem vyděleným z jeho rady. V době, kdy nezasedal parlament, byla rada hlavní spojnicí mezi králem, ministry a šlechtou. Tato rada již nebyla jako za normanských králů shromážděním magnátů a prelátů. Novými rádci byli měšťanští synové vychovaní na univerzitách. Na místo osobního králova služebníka nastupuje státní tajemník. Kromě rady, působily za Jindřicha VII. i tribunály jako Rada učených v právu (Council Learned in the Law) a Konciliární soudní dvůr (Conciliar Court of Audit). Jindřich VII. se tak zasloužil o zavedení nového politického systému a řady reforem. 5 Píše se rok 1509 a starý král v Richmondu umírá. Jeho nástupcem se stává Jindřich VIII., narozen 28. června 1491 v Greenwichi. Ve věku 18 let se tak Jindřich stává druhým anglickým králem z rodu Tudorovců, zakladatelem i pánem anglikánské církve a od roku 1542 králem Irska. 4 camera stellata neboli Star Chamber, místnost, jejíž azurový strop zdobily hvězdy z lístkového zlata 5 MORGAN, Kenneth O. a kolektiv: Dějiny Británie. Praha 1999, s

10 V letech tento panovník právními akty dokončil spojení Anglie a Walesu v jeden stát. Patřil k významným proponentům tudorovského absolutismu. Svou moc opíral o tzv. "middle classes", neboli střední vrstvy, které tvořily podnikavé měšťanstvo a střední a drobná šlechta, která králi zachovala loajalitu. 6 Móda tvoří panovníky stejně, jako předepisuje šaty a řídí mravy. Velký král středověku musel být dvorný, rytířský, přísný a zbožný, velký renesanční kníže je prostopášný, vzdělaný, velkolepý a často krutý. Právě takový byl se vším všudy Jindřich VIII., ale v anglickém stylu to znamenalo, že jeho prostopášnictví bylo manželské, jeho vzdělanost teologická, jeho velkolepost byla vkusná a jeho krutost se řídila zákony. Jindřich VIII. byl typickým renesančním vládcem s velikým zájmem o umění, rytířské turnaje a válečná tažení. Ačkoli je veřejnosti známá především jeho obézní podobizna z posledních let jeho života, v mládí měl atletickou postavu a vynikal v rytířských kláních, byl také znamenitým lučištníkem či uznávaným mistrem v tenisu. Zbožňoval krásné písemnictví, skládal básně, zhudebňoval své vlastní hymny a hrál na loutnu. Na svém dvoře se obklopoval významnými humanisty své doby. Johna Coleta povolal do Londýna a jmenoval jej dvorním kazatelem, Thomase Mora udělal dvořanem a poté kancléřem a Erasma Rotterdamského požádal, aby přijal katedru v Cambridgi. 7 Po převzetí trůnu se Jindřich VIII. oženil s Kateřinou Aragonskou, dcerou Isabely a Ferdinanda Aragonského. Kateřina byla zároveň vdovou po Jindřichově bratru Arthurovi. Byl to čistě politický sňatek. Pro tehdejší Anglii bylo spojení se Španělskem ctí a zároveň zárukou. Proto po Arthurově smrti si královská rada přála, aby Kateřina Aragonská zůstala v Anglii královnou. Třetí kniha Mojžíšova Leviticus sice sňatek mezi švagrovou a švagrem zakazovala, ale po prohlášení Kateřiny o nenaplnění jejího dřívějšího manželství, vydal papež roku 1503 bulu a mohlo tak dojít ke svatbě. Na počátku své vlády se Jindřich o řízení země moc nezajímal a ponechal veškerou pravomoc ministrovi, kterého si vybral, Wolseymu, jmenovaného na Jindřichovu žádost kardinálem. Aby mohl Wolsey založit v Oxfordu kardinálskou kolej, které se od té doby říká Christ Church College, neostýchal se tento arcibiskup okrádat kláštery. Když jej papež Lev X. jmenoval nejen kardinálem, ale i papežským legátem v Anglii, soustředil Wolsey ve svých rukou všechnu světskou i církevní moc. 6 Jindřich VIII. na trůnu [online] [cit ]. Dostupný z WWW: < 7 MAUROIS, A.: Dějiny Anglie. Praha 1993, s

11 V době, kdy se objevily v Evropě Lutherovy protestantské teze, napsal král spolu s Thomasem Morem Obranu sedmi svátostí, které je tímto vyvracel. Papež mu za tuto knihu věnoval titul defensor fidei, obránce víry. Během Jindřichovy vlády nastal problém v dědictví o trůn. Král měl s Kateřinou dceru Marii, ale žádného mužského potomka, který by usedl na trůn po jeho smrti. Zájem dynastie a zájem země žádaly syna. Jindřich VIII. se navíc později zamiloval do dvorní dámy královny Kateřiny - Anny Boleynové. Avšak aby si ji mohl vzít, musel se nejdříve rozvést s Kateřinou Aragonskou. Občanský rozvod tehdy neznali, o zrušení svého manželství tedy musel požádat Řím. Papežský legát Wolsey byl pověřen, aby o celé záležitosti jednal s papežským dvorem, ale narazil na značný odpor. Císař Karel V. jako tehdejší pán Říma a vládce nad Španělskem, Itálií, Německem a Nizozemím nedovolil, aby jeho teta Kateřina Aragonská a jeho neteř Marie byly obětovány. Papež ale přesto vyslal do Anglie svého legáta kardinála Campeggia, který měl společně s Wolseyem rozhodnout o celé záležitosti. Král považoval celou věc za vyřízenou, ovšem Kateřina se obrátila přímo na Řím a dosáhla toho, že papež předvolal případ před vlastní dvůr. Jindřicha to velmi pobouřilo a tak se postavení kardinála Wolseyho začalo kymácet. Nakonec byl Wolsey obviněn, že se provinil proti zákonu Praemunire, protože přijal, ačkoli byl Angličan, úřad papežského legáta, a protože soudil případy, které patřily před královský dvůr, u cizích tribunálů. Kardinál nenašel žádné obhájce, musel opustit všechny své statky a za to, že nebyl popraven, mohl děkovat jen své nemoci. 8 Místo kancléře nahradil s určitými obavami Thomas More. Významnými lidmi okolo Jindřicha VIII. se stali ještě dva další muži. Jedním z nich byl církevní hodnostář Thomas Cranmer. Ten se domníval, že pokud by si král Jindřich VIII. zajistil u několika teologů, že jeho manželství nebylo naplněno, nemusel by s celou záležitostí chodit do Říma. Jindřich tedy pozval Cranmera k otci Anny Boleynové a začal se řídit podle jeho návodu, tedy radit se s univerzitami. Například Pařížská univerzita byla Jindřichovi nakloněna, stejné stanovisko jako Sorbonna, zaujaly i severoitalské univerzity. Za krátký čas mohl král předložit parlamentu posudky osmi učených společností, které ujišťovaly, že manželství s královnou Kateřinou je neplatné a že ani papež tedy neměl právo udělit výjimku. Roku 1533 byl Thomas Cranmer jmenován arcibiskupem 8 MAUROIS, A.: Dějiny Anglie. Praha 1993, s

12 canterburským. Téhož roku prohlásil Cranmer královo manželství s Kateřinou Aragonskou za neplatné a tajně oddal krále s Annou Boleynovou. Manželství bylo veřejně oznámeno, Anna byla korunována na královnu a Jindřich vyobcován z církve. To byl počátek roztržky s Římem. Jedním z významných mužů, kteří se podíleli na roztržce s Římem, byl i Thomas Cromwell. Po cestách v Itálii a Flandrech se stal jedním z oblíbených služebníků kardinála Wolseyho. Po několika letech se z Thomase Cromwella stal Master of the Rolls (vrchní archivář), Lord Privy Seal (lord strážce tajné pečeti), generální vikář církve, lord nejvyšší komoří, rytíř, baron a hrabě z Essexu. 9 Reformní parlament, který zasedal od roku 1529 do roku 1536, odhlasoval všechna mimořádná opatření týkající se situace po rozvodu a přijal apelační zákon. Duchovenstvu bylo v prvé řadě oznámeno, že porušilo stejně jako kardinál Wolsey zákon Praemunire, protože uznávalo kardinála jako papežského legáta. Kněžstvo tak muselo, aby tento zločin odčinilo, zaplatit dva miliony pokuty, uznat zákon o supremátu, který z krále učinil jedinou a nejvyšší hlavu anglické církve, přiznával mu tak duchovní i občanskou jurisdikci a dával právo reformovat církev a potlačovat kacířství, dále museli duchovní zrušit annáty církevních prebend, které se do té doby odevzdávaly papeži. Byl vydán i zákon o následnictví, který prohlásil královo první manželství za neplatné, zbavil děti z tohoto svazku práva na korunu ve prospěch dětí Anny Boleynové a uložil všem královským poddaným přísahat, že věří v náboženskou právoplatnost králova rozvodu. Ti, kteří odmítli přijmout nové reformy, čekal trest smrti. Mezi popravenými byl například kancléř Thomas More či vážený biskup Fisher, protože se odmítli zříci své katolické víry. Jejich hlavy byly vystaveny na kopích při vstupu na Londýnský most. 10 Také tiskař a zakladatel první anglické bible, Willam Tyndale, byl upálen a stejný osud potkal ty, kteří odmítali transsubstanciaci. Pod taktovkou svého správce Thomase Cromwella rozpustil Jindřich VIII. kláštery, zkonfiskoval majetek katolické církve, pozemky rozdělil mezi lordy, kteří byli nakloněni Jindřichovým církevním reformám, a tvrdě potlačil duchovenstvo setrvávající v loajalitě k papeži. Celkem zrušil 542 klášterů, 99 kolegiálních kapitul, 2374 kostelů a 9 MAUROIS, A.: Dějiny Anglie. Praha 1993, s Tamtéž, s

13 kaplí v Anglii a nechal zničit přes 700 klášterů v okupovaném Irsku. 11 Z duchovních se stali státní úředníci, anglikánští biskupové zasedli v parlamentu. Avšak v době Jindřichovy vlády zachovala anglikánská církev katolické doktríny, což potvrdil i parlament roku Přestože zpřetrhal veškeré vazby s římskokatolickou církví, zůstal tak král do konce života zbožným katolíkem a totéž očekával od svých poddaných. Jindřich VIII. nechal v šesti článcích schválené Sněmovnou lordů definovat anglikánské náboženství. Listina potvrzovala transsubstanciaci, zbytečnost přijímání pod obojí, právoplatnost slibů čistoty a závaznost kněžského celibátu a schvalovala zpověď a mše bez udělování oltářních svátostí. Každé přestoupení tohoto nařízení mělo být trestáno smrtí na hranici. Dále nařídil, aby byl papež titulován pouze jako římský biskup. Již v roce 1540 nahradila v mnoha kostelech anglická bible bibli latinskou. Mše tak byly celebrovány latinsky a od duchovenstva se vyžadoval celibát. 12 Jindřichova náboženská politika se však mnohým nezamlouvala a vedla později ke vzniku jak katolických, tak i radikálních reformistických frakcí uvnitř dvora a vlády. Uzavírání klášterů navíc vedlo k vážným společenským potížím. Před jejich zrušením pomáhali mniši a jeptišky nemocným, poskytovali vzdělání a nabízeli přístřeší a potravu opuštěným. Nyní se tisíce mnichů a jeptišek ocitlo bez domova, bez práce a stali se z nich žebráci. Během posledních let vlády Jindřicha VIII. bylo několik bývalých klášterů přeměněno na nemocnice a školy. V této politice pokračoval i Jindřichův následník a teprve koncem století byl schválen chudinský zákon, který se snažil účinně vypořádat s otázkami sociálního zla, jakými byla chudoba a bída. 13 K dalším sociálním problémům došlo během Jindřichovy vlády v důsledku zabírání pozemků, které byly původně určeny ke kultivaci a jako obecní půda. Ty nyní sloužily jako pastva pro ovce větších statkářů, což znamenalo, že chudší rolníci, kteří pásli svá stáda na obecní půdě či pracovali na polích, si nyní nemohli vydělávat na živobytí a byli odsouzeni k živoření. 14 Jindřich VIII. obecně proslul svými sňatkovými peripetiemi. Po rozvodu s Kateřinou Aragonskou se tedy oženil s Annou Boleynovou, avšak ani toto manželství 11 Roztržka s Římem [online] [cit ]. Dostupný z WWW: < 12 MAUROIS, A.: Dějiny Anglie. Praha 1993, s WEIROVÁ, A.: Děti Anglie. Praha 2001, s Tamtéž, s

14 nevydrželo dlouho. Anna mu porodila dceru Alžbětu a později mrtvě narozeného syna. Dcera Marie z předchozího manželství byla prohlášena za nemanželskou. Svou matku, Kateřinu Aragonskou, která musela odejít od dvora, již nikdy nespatřila. Dne byla Anna Boleynová popravena za údajnou nevěru. Tou dobou byla i dcera Alžběta prohlášena za nemanželskou. Po několika dnech se Jindřich VIII. oženil s Janou Seymourovou. Jana porodila králi syna, který později vládl jako Eduard VI., ale sama při porodu zemřela. Se čtvrtou manželkou, nepohlednou Němkou Annou Klevskou, se král oženil na návrh Thomase Cromwella a po pouhých šesti měsících se s ní zase rozvedl. Tato chyba stála Cromwella život. Pátou ženu, Kateřinu Howardovou, obviněnou z cizoložství, stihl stejný osud jako Annu Boleynovou. V roce 1543 se Jindřich VIII. oženil s Kateřinou Parrovou, inteligentní, vzdělanou ženou, patronkou humanistů a tajnou protestantkou, která krále přežila. V tomto období byly obě princezny, Marie a Alžběta, opět uvedeny do dřívějšího stavu následnictví, potvrzeného zákonem schváleným parlamentem v roce 1543, i přesto že nikdy nebyly prohlášeny za legitimní. Tudorovci obecně nebyli plodnou dynastií, i přesto, že se král Jindřich VIII. šestkrát oženil, pouze první tři z jeho manželek mu porodily potomky a z odhadovaného počtu jedenácti těhotenství přišly na svět jen tři děti. 15 V roce 1547 prožívalo království velmi neklidné chvíle a zápasilo s obrovskými problémy, ať náboženskými, finančními či společenskými. Přes veškerý lesk, úctyhodnou panovníkovu pověst a navzdory založení anglikánské církve byla vláda Jindřicha VIII. spíše přehlídkou neúspěchů než úspěchů. Za svého panování nechal popravit 2 královny, 2 kardinály, 2 arcibiskupy, 18 biskupů, 13 opatů, 500 převorů, neznámý počet řeholníků, 38 doktorů teologie a práv, 12 vévodů a hrabat, 164 příslušníků šlechty, 153 měšťanů a 110 prostých žen. 16 Když Jindřich VIII. umíral, měl v úmyslu předat korunu nejdříve Eduardovi, poté Marii, pak Alžbětě a nakonec dědicům své mladší sestry Marie Tudorovny, vévodkyně ze Suffolku. Vynechal tak z následnictví potomky své starší sestry Margarety Tudorovny, královny Skotska: Anglie totiž byla v té době se Skotskem ve válečném stavu. Jindřich VIII. se pokusil silou zasnoubit skotskou princeznu Marii Stuartovnu se 15 WEIROVÁ, A.: Děti Anglie. Praha 2001, s Konec vlády velkého panovníka [online] [cit ]. Dostupný z WWW: < 13

15 svým synem. Rozzuřen když nesouhlasila, poslal své vojsko do jižního Skotska. Marie byla ale odvezena do bezpečí do Francie. Když král sepsal 26. prosince 1546 poslední vůli, ponechal vládu v rukou regentské rady, která se skládala ze šestnácti vykonavatelů. Nikdo z nich neměl hodnost jako lord protektor či regent, měli vládnout společně jménem krále do doby, než Eduard dosáhne plnoletosti. Všichni vykonavatelé byli teprve nedávno povýšeni do vysokých úřadů a mezi ty nejprominentnější patřili Edward Seymour, hrabě z Hertfordu a John Dudley, vikomt z Lisle. Oba si získali uznání díky svým vojenským úspěchům ve Skotsku. Posledním z vybraných byl arcibiskup Cranmer. Měli se řídit konceptem královské svrchovanosti nad anglikánskou církví a dodržovat ducha protestantské víry. 17 Smrt Jindřicha VIII. 28. ledna 1547 byla po tři dny utajována. Hertford byl mezitím královskou radou zasedající v Toweru jmenován lordem protektorem Anglie. Poté byla zpráva o úmrtí Jindřicha VIII. zveřejněna a hned po ní oznámeno jmenování Eduarda VI. králem. Jindřichovu synovi a dědicovi, Eduardovi, bylo pouze devět let, když byl korunován na krále v roce Jeho pět let královské vlády společně s radou zanechali na Anglii stopu. Byl to velmi inteligentní a nábožensky založený chlapec, poněvadž však zemřel na tuberkulózu ještě před dosažením zletilosti, byla celá jeho vláda řízena regentstvím pod vedením nejdříve jeho strýce Edwarda Seymoura, vévody ze Somersetu ( ), a poté Johna Dudleye, vévody z Northumberlandu ( ). Seymour byl však tolik nepopulární, že jeho vlastní mladší bratr, lord Thomas Seymour, proti němu intrikoval. V roce 1549 byl Thomas spolu s Williamem Sharingtonem (novým vlastníkem Lacock Abbey ve Wiltshiru) zatčen a obviněn z pokusu svrhnout krále. Thomas Seymour byl nakonec popraven. Bylo to právě v době Eduardovy vlády, kdy anglikánství zapustilo skutečné kořeny skrze tvrdé reformy cílené na utužení protestantské dominance vládnoucích kruhů. Králova rada vydala zákony, jež nakazovaly duchovním kázat v anglickém jazyce, nikoli v latinském, duchovní měli nosit pouze jednoduché hábity a kostely měly být jen jednoduše vyzdobeny. Výsledkem toho bylo, že tisíce nástěnných maleb byly přebíleny, sochy a obrazy odvezeny pryč a často ničeny. 17 WEIROVÁ, A.: Děti Anglie. Praha 2001, s

16 Počátkem roku 1552 bylo zřejmé, že král Eduard nebude žít již dlouho. Král nebyl oženěn a neměl žádné potomky. Chtěl však zachovat v zemi protestantství a věděl, že pokud by po jeho smrti usedla na trůn jeho starší sestra Marie, vrátila by zemi katolickou víru. Proto dal na rady vévody z Northumberlandu a jmenoval dědičkou trůnu lady Janu Greyovou, pravnučku Jindřicha VII. Nejdříve ji vnucovali vzít si svého bratrance krále Eduarda VI., ale jakmile bylo zřejmé, že král brzy zemře, byla provdána za jednoho ze synů vévody Northumberlanda. Závěť Edurada VI. tedy obsahovala nástupnictví ve prospěch Jany Greyové před jeho dvěma nevlastními sestrami, Marií a Alžbětou. Tak byla Jana roku 1553 ve svých patnácti letech korunována na královnu. Její vláda však trvala pouze devět dní. Mezitím totiž princezna Marie uprchla do východní Anglie, kde se nechala prohlásit za královnu, nashromáždila vojsko a dobyla zpět hlavní město. Jana Greyová i její manžel Guilford Dudley byli popraveni dne 12. února roku července roku 1553 se tedy novou královnou Anglie stává Marie I. Marie vyznávala katolictví a chtěla tak obrátit celou Anglii v katolickou zemi. Roku 1553 obnovila zákon proti kacířství a proti anglikánské církvi. V roce 1554 se navíc do Anglie z exilu vrací kardinál Pole, který ve funkci canterburského biskupa začíná zavádět katolické církevní reformy. Téhož roku se Marie provdává za španělského krále Filipa II. Doufala tak ve spojení dvou katolických impérií a v narození nového dědice trůnu. V době kdy už bylo zřejmé, že si královna Marie vezme Filipa II., Thomas Wyatt vedl povstání protestantů z Kentu. Povstalci byli ale královskými vojsky poraženi a většina z nich popravena. Mariino konání se označuje za počátek perzekuce protestantů v Anglii. Během její krátké vlády bylo více než 300 protestantů upáleno na hranici za kacířství. Z tohoto důvodu dostala později označení jako Marie I. Krvavá. Její manželství nepřineslo plodné výsledky. Filip II. navedl Anglii do války proti Francii, která znamenala pro Anglii definitivní ztrátu Calais, poslední anglickou državu ve Francii. Marie umírá roku 1558 bezdětná. Její následovnicí a zároveň poslední královnou Tudorovské dynastie se stává Alžběta I. Královna Alžběta vrátila Anglii anglikánské náboženství, byla velmi vzdělaná, moudrá a mluvila devíti jazyky. Za své věrné a učené rádce si vybrala například Williama Cecila či Sira Francise Walsinghama HONEY, A.: Investigating the Tudors. London 1993, s

17 Alžbětina vláda je obdobím velkých objevů a průzkumů. Královna měla velký vliv pro rozvoj renesance, například divadla za života spisovatele a dramatika Williama Shakespeara či rozvoj mořeplavby a kolonizace Ameriky, které zásluhou admirála sira Francise Draka a Waltera Raleighyho oslabily vliv Španělska v Novém Světě. Když Alžběta nastupovala na trůn, přála si, aby protestanti i katolíci spolu dobře vycházeli ve prospěch míru v zemi. Byla sice protestantkou, ale katolíkům ponechala značnou svobodu a nepronásledovala je. Situace se ovšem změnila za příjezdu Marie Stuartovny do Anglie. Přestože Alžběta byla dcerou Jindřicha VIII., mnoho katolických subjektů ji označilo za nemanželskou a na místo toho podporovali katolickou Marii Sturtovnu ze Skotska, vnučku Jindřichovy sestry Markéty a Jakuba IV., která navíc dlouho žila ve Francii na dvoře vévodů de Guise a následně se stala skotskou královnou, měla dědice a s Tudorovci byla v příbuzenském poměru. Alžběta se naopak nikdy neprovdala a neměla žádného dědice trůnu. V roce 1567 Marie Stuartovna utekla ze Skotska do Anglie kvůli protestantským lordům, kteří proti ní povstali v čele se zaníceným Johnem Knoxem. Alžběta však nechtěla připustit, aby měla nepřítele, který by ohrožoval její trůn, proto Marii internovala. Alžběta a Marie se nikdy osobně nesetkaly. Později byla Marie Sturtovna obviněna z účasti v Babingtonově spiknutí a také za velezradu. 8 února roku 1587 byla Marie popravena ve Fotheringhay v Northamptonshiru. Poté co papež deklaroval, že by nebyl hřích zavraždit královnu Alžbětu, znamenalo to pohromu pro katolíky v Anglii. Těžké pokuty byly nařízeny proti lidem, kteří se odmítali vzdát své víry, a mnoho duchovních se muselo schovávat. Útisk irských katolíků se rozproudil naplno. Obrovské lány irské půdy byly zkonfiskovány a svěřeny loajálním protestantským obyvatelům, čímž vznikl zárodek dnešního rozděleného Irska. Angličané potlačili řadu povstání. V roce 1607 došlo k takzvanému útěku hrabat, kdy irská šlechta rezignovala a zvolila odchod do Francie. Po popravě Marie Stuartovny vyhlásil Anglii válku španělský král Filip II., který doufal, že se Marie stane anglickou královnou a zavede tak v zemi opět katolictví. Rozhodl se proto napadnout Anglii a sám sebe prohlásit jejím králem. Když Filip sestavoval tzv. španělskou Armadu v čele s Medinou Sidoniem, zapomněl na několik faktů: na velmi dobrý stav anglického námořnictva, zkušenosti a dovednosti kapitánů a nejvíc na anglické počasí. Filipův plán zněl vylodit se ve španělském Nizozemí, nabrat zde vojáky a poté zaútočit na Anglii. Španělská Armada však nikdy nedosáhla břehů Nizozemí. Zakotvili u přístavu Calais, kde se anglický kapitán Francis Drake postaral o 16

18 konečné vítězství Angličanů. Zpáteční cesta Španělů byla velmi zdlouhavá, museli plout za špatného počasí kolem Skotska a poté západního pobřeží Irska. Mnoho lodí zde ztroskotalo. Anglie se tak po válce stává významným a silným impériem. Královna Alžběta I. umírá roku 1603 bez následovníka a dědice trůnu. Tudorovci tak vymírají po přeslici. Novou dynastií, která nastupuje na anglický trůn, se stávají Stuartovci s jejich prvním panovníkem Jakubem I. 19 Vláda Tudorovců byla velmi krátká a v řadě případů i drsná. Je ale pravdou, že zastavili války růží, zasloužili se o rozvoj kulturního dění, obchodu, vzdělanosti a mořeplavby. V době vlády Tudorovců vše přispívalo k tomu, aby se Anglie stala ještě více ostrovem pokrok vlastního jazyka, vybudování mocného loďstva, roztržka s římskou církví. Vláda tudorovských králů byla silná, ale její síla nepramenila ani z armády, ani z policie. Opírala se o veřejné mínění, o yeomany, o statkáře a obchodníky a zmocnila se i moci duchovní. Francouzští a španělští králové se spojili s římskou církví, aby vytvořili absolutní monarchie, angličtí králové se spojili s parlamentem, aby římskou církev vyhnali a sami se stali hlavou národní církve. Anglie mohla jen díky rozdvojení Evropy provádět svou politiku rovnováhy moci, kterou si vynucovala její poloha a která tkví v povzbuzování nejrůznějších spojenectví proti nejsilnější kontinentální mocnosti a jejich podpoře bohatstvím a loďstvem. Na počátku 17. století je cílem všech evropských panovníků mít silný národní stát. Tato síla měla různé podoby. Ve Francii a Španělsku vládne ústřední moc pomocí hodnostářů, které podporují vojáci. Tudorovští králové naopak plně uznávali parlament jako prostředníka mezi sebou a veřejným míněním v hrabstvích, městech a vesnicích. Na konci vlády královny Alžběty si je parlament již své síly vědom, a kritika některých činů koruny jasně ukazuje nezávislost a moc Dolní sněmovny. Za nové dynastie koruna a Dolní sněmovna začnou v Anglii hrát vysokou hru o svrchovanou moc. Nerozvážnost nové dynastie povede k vítězství parlamentu HONEY, A.: Investigating the Tudors. London 1993, s MAUROIS, A.: Dějiny Anglie. Praha 1993, s

19 2. Didaktická východiska Didaktiku vymezujeme jako teorii vzdělávání a vyučování. Zabývá se problematikou vzdělávacích obsahů, které se jakožto výsledky společensko-historické zkušenosti lidstva stávají v procesu vyučování individuálním majetkem žáků. Zabývá se zároveň procesem, který charakterizuje činnosti učitele a žáků a v němž si žáci tento obsah osvojují, tedy vyučováním a učením Didaktické principy Vyučovací principy (zásady) jsou nejobecnější pravidla, jejichž dodržování významně přispívá k dosažení lepších výsledků vyučování. Vyučování je jedním ze základních prostředků k realizaci všech složek výchovy, tedy nejen rozumové, ale i mravní, estetické, tělesné a pracovní. Učitel si musí být neustále vědom toho, že při vyučování si žáci osvojují nejen nové vědomosti a dovednosti, ale že jde o mnohem širší proces rozvíjení celé osobnosti žáka. Vyučování jako činnost záměrná a plánovitá vždy směřuje k dosažení určitého záměru, který by měl mít stále na zřeteli nejen učitel, ale i žáci. 22 V každé vyučovací hodině sleduje učitel v návaznosti na předcházející i následující vyučovací hodiny předem stanovené výchovně vzdělávací cíle. Ve vyučovací hodině lze zpravidla rozlišit určité části, fáze, etapy. Jednotlivé fáze, jejich posloupnost a vzájemné proporce tvoří tzv. strukturu vyučovací hodiny. Struktura hodiny závisí na mnoha činitelích: především na cíli a obsahu hodiny, na výkonnosti žáků a vyspělosti třídy, na materiálních podmínkách, na použitých metodách atd Vyučovací metody Výchova a vzdělávání se rozvíjely vždy v těsné souvislosti s vývojem lidské společnosti. Rozvoj ekonomické základny společnosti vyžadoval a vyžaduje neustálé zkvalitňování vzdělání, projevující se v neustálé modernizaci cílů, obsahů, prostředků, metod a forem. V dnešní době je postupně rozpracováváno a rozvíjí se pojetí 21 SKALKOVÁ, J.: Obecná didaktika. Praha 1999, s ŠIMONÍK, O.: Úvod do didaktiky základní školy. Brno 2005, s Tamtéž, s

20 konstruktivistického vyučování: učitel vytváří podmínky a zajišťuje, aby každý žák mohl dosáhnout co nejvyšší úrovně. Učitel je garantem metody. Žáci přicházejí, aby přemýšleli, rozvinuli, reorganizovali své dosavadní znalosti a objevili své nové poznatky. Pojmem vyučovací metoda rozumíme zpravidla způsob, jakým učitel organizuje proces osvojování nových vědomostí a dovedností žáků. Chápeme tím způsoby záměrného uspořádání činností učitele i žáků, které směřují ke stanoveným cílům. Ve své práci se převážně věnuji metodám práce s textem. Pod pojmem práce s textem rozumíme jednak práci žáků s hotovým písemným textem, především s různými typy učebnic, s programovaným textem, s doporučenou literaturou. V následující podkapitole bych se konkrétně zaměřila na metody, které napomáhají procvičovat vědomosti a dovednosti Metody opakování a procvičování vědomostí a dovedností Podle časového rozvržení se při vyučování využívají metody k opakování po probrání učiva, které slouží k jeho prvotnímu upevňování, dále metody opakování po skončení větších úseků učiva. Významně se podílejí i na utváření nových vztahů, zobecňování a systematizaci učiva. Využívá se metod k opakování závěrečné (pololetní, celoroční, předmaturitní apod.), které slouží k shrnování a systematizaci větších celků. V konečném případě se jedná o metody opakování na počátku školního roku, které rekapitulují učivo po prázdninách a vytvářejí předpoklady pro další navazující učení a vyučování. Předpokladem účinnosti metod opakování je navození aktivního vztahu všech žáků k procesům opakování. Důležitým prostředkem k tomu je používání zajímavých forem a metod opakování, které umožňují různorodou činnost, využívání samostatné práce žáků. Učitel vychází ze znalostí individuálních zvláštností žáků a uplatňuje individuální a diferencovaný přístup i při opakování učiva. Zároveň je důležité učit žáky technikám opakování: práci s učebnicí a knihou, správnému postupu při memorování, technikám záznamů do sešitů, přípravy slovního projevu atd. Souvisí s tím i tzv. didaktické hry SKALKOVÁ, J.: Obecná didaktika. Praha 1999, s. 165,

21 2.3. Didaktické hry Hra patří spolu s učením a prací k základním formám lidské činnosti. Je to přirozená a spontánní činnost, na kterou lze nahlížet z různých pohledů: hra jako zdroj poznání a prostředek rozvoje poznávacích, citových a volních procesů. Hra, ke které žáky záměrně podnítil pedagog a která směřuje k dosažení určitých didaktických cílů, je označována jako didaktická hra. Didaktická hra se zpravidla sestává z určitých komponentů, k nimž se řadí: cíl hry, pomůcky, pravidla hry, obsah a hodnocení. Při stanovení cíle by učitel měl respektovat schopnosti žáků a jejich věkové zvláštnosti, příliš lehký nebo naopak těžký úkol žáky od hry odradí a demotivuje je. Pravidla hry jsou nezbytnou součástí didaktické hry umožňují kontrolu a sebekontrolu, musí být stručná, jasná a přesná. Prostřednictvím vhodné hry lze vyučovací látku naučit, zopakovat i upevnit. Hra jako vyučovací metoda obohacuje školní práci, má pro každé dítě osobní smysl a může být významným prostředkem k všestrannému rozvoji osobnosti žáka. 25 K dalším zákonitostem vyučovacího procesu patří i didaktické prostředky ve vyučování, kterým bych ráda věnovala větší pozornost Didaktické prostředky v procesu vyučování Učební pomůcky a multimediální systém Pojem didaktické prostředky jako kategorie didaktická zahrnuje všechny materiální předměty, které zajišťují, podmiňují a zefektivňují průběh vyučovacího procesu. Jde o takové předměty, které v úzké souvislosti s vyučovací metodou a organizační formou výuky napomáhají dosažení výchovně-vzdělávacích cílů. Didaktické prostředky, k nimž náleží i vybavení škol a tříd, se postupně vyvíjejí s rozvojem kultury a techniky. V současné době se stávají významným modernizačním faktorem. Součástí didaktických prostředků jsou učební pomůcky. Usnadňují proces učení žáků, pomáhají k hlubšímu osvojování vědomostí a dovedností. Prostřednictvím učebních pomůcek se realizuje princip názornosti. Pro soudobé pojetí názornosti má zásadní význam spojení aktivní činnosti, smyslového vnímání a abstraktního myšlení. 25 ŠIMONÍK, O.: Úvod do didaktiky základní školy. Brno 2005, s

22 Moderní didaktická technika ve vyučování V dnešní době se často používají média v užším smyslu moderních didaktických prostředků. Jde především o film, televizi, video či počítače. Významné místo mezi audiovizuálními pomůckami zaujímá výuková televize a video-projekce. Výukový televizní pořad zpracovává vizuálně-auditivním způsobem učivo v souladu s osnovami určitého předmětu v určitém ročníku daného typu školy. Je tedy zaměřen na konkrétní skupinu adresátů Mezipředmětové vztahy V nové struktuře ŠVP pro základní vzdělávání (odst. 5. Učební osnovy) se uvádějí jako další doporučené údaje mezipředmětové souvislosti, případně další poznámky upřesňující realizaci vzdělávacího obsahu. Mezipředmětové souvislosti nepochybně obohacují výchovně vzdělávací cíle vyučování, cílové zaměření vzdělávací oblasti. Zařazování vhodných souvislostí vyučovacího předmětu s vnějším světem spolu s uplatněním metod a postupů (jako motivace, aplikace či doplňující ilustrace) i souvislostí uvnitř předmětu výuku obohacuje a může ji zefektivnit. Osvědčené momenty mohou přispět k vyšší funkčnosti, věcnosti a specifičnosti ŠVP, napomoci k mobilizaci tvůrčího pedagogického potenciálu, vést k užitečnému pedagogickému přemýšlení, aktivizovat žáky, a ve svém důsledku umocnit účinnost naplňování výchovných a vzdělávacích cílů - klíčových kompetencí RVP ZV. Mezipředmětové vztahy rozvíjejí školní výstupy v několika oborech či oblastech současně. Žáci si osvojují učivo více oborů a realizují okruhy průřezových témat a zároveň rozvíjejí jejich cíle Pojetí základního vzdělávání Základní vzdělávání na 2. stupni pomáhá žákům získat vědomosti, dovednosti a návyky, které jim umožní samostatné učení a utváření takových hodnot a postojů, které vedou k uvážlivému a kultivovanému chování, k zodpovědnému rozhodování a respektování práv a povinností občana našeho státu i Evropské unie. Pojetí základního 26 SKALKOVÁ, J.: Obecná didaktika. Praha 1999, s , Mezipředmětové vztahy [online] [cit ]. Dostupný z WWW: < 21

23 vzdělávání na 2. stupni je budováno na širokém rozvoji zájmu žáků, na vyšších učebních možnostech žáků a na provázanosti vzdělávání a života školy se životem mimo školu. To umožňuje využít náročnější metody práce i nové zdroje a způsoby poznávání, zadávat komplexnější a dlouhodobější úkoly či projekty a přenášet na žáky větší zodpovědnost ve vzdělávání i v organizaci života školy Klíčové kompetence Klíčové kompetence představují souhrn vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot důležitých pro osobní rozvoj a uplatnění každého člena společnosti. Smyslem a cílem vzdělávání je vybavit všechny žáky souborem klíčových kompetencí na úrovni, která je pro ně dosažitelná, a připravit je tak na další vzdělávání a uplatnění ve společnosti. Klíčové kompetence nestojí vedle sebe izolovaně, různými způsoby se prolínají, jsou multifunkční, mají nepředmětovou podobu a lze je získat vždy jen jako výsledek celkového procesu vzdělávání. Proto k jejich utváření a rozvíjení musí směřovat a přispívat veškerý vzdělávací obsah i aktivity a činnosti, které ve škole probíhají. V etapě základního vzdělávání jsou za klíčové kompetence považovány: kompetence k učení, kompetence k řešení problémů, kompetence komunikativní, kompetence sociální a personální, kompetence občanské, kompetence pracovní. V práci se zaměřuji zejména na kompetence k učení a kompetence k řešení problémů. V prvním případě se jedná o kompetence, kdy je žák schopen vyhledat a třídit informace a na základě jejich pochopení, je efektivně využívat v procesu učení. V druhém případě jde o kompetence, u kterých žák samostatně řeší problémy a volí vhodné způsoby řešení těchto problémů Průřezová témata Průřezová témata reprezentují v RVP ZV okruhy aktuálních problémů současného světa a stávají se významnou a nedílnou součástí základního vzdělávání. Jsou důležitým formativním prvkem základního vzdělávání, vytvářejí příležitosti pro individuální 28 Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha 2004, s Tamtéž, s

24 uplatnění žáků i pro jejich vzájemnou spolupráci a pomáhají rozvíjet osobnost žáka především v oblasti postojů a hodnot. Ve všech průřezových tématech je vyjádřen vztah ke vzdělávacím oblastem a přínos průřezového tématu k rozvoji osobnosti žáka jak v oblasti vědomostí a schopností, tak v oblasti postojů a hodnot. Tematické okruhy průřezových témat procházejí napříč vzdělávacími oblastmi a umožňují propojení vzdělávacích obsahů oborů. Tím přispívají ke komplexnosti vzdělávání žáků a pozitivně ovlivňují proces utváření a rozvíjení klíčových kompetencí žáků. Žáci dostávají možnost utvářet si integrovaný pohled na danou problematiku a uplatňovat širší spektrum dovedností. Zaměřila bych se zejména na dvě průřezová témata: Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech a Mediální výchova Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech rozvíjí vědomí evropské identity při respektování identity národní. Otevírá žákům širší horizonty poznání a perspektivy života v evropském a mezinárodním prostoru a seznamuje je s možnostmi, které jim tento prostor poskytuje. Na druhém stupni se vztahuje toto průřezové téma zejména ke vzdělávací oblasti Člověk a společnost. Využívá, aktualizuje a propojuje poznatky z oboru historie a politické geografie. Prohlubuje porozumění klíčovým historickým a politickým událostem, které ovlivnily vývoj Evropy i světa a měly podstatný význam pro evropskou integraci a začlenění České republiky do integračního procesu. Významnou oblastí pro realizaci tohoto tématu se stává vzdělávací oblast Jazyk a jazyková komunikace. Český jazyk je nejen nezastupitelným nástrojem učení, zpracování informací a prezentace postojů a nástrojů, ale má také významnou propedeutickou funkci při osvojování dalších jazyků, které jsou klíčem k bezprostřednímu dorozumění a poznávání kultury jiných národů. Cizí jazyky mají praktický význam pro mobilitu občanskou, vzdělávací i pracovní. Jsou prostředkem pro využití originálních zdrojů při poznávání života a evropské a světové kultury. Dovednosti osvojené žáky ve vzdělávací oblasti Informační a komunikační technologie, zejména při práci s internetem, jsou využívány k samostatnému získávání informací o zemích Evropy a světa, o jejich životě a událostech. Ve vzdělávací oblasti Umění a kultura rozvíjí průřezové téma vztah 30 Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha 2004, s

25 k evropské a světové kultuře. Prohlubuje porozumění evropským kulturním kořenům a chápání kulturních souvislostí při respektování svébytnosti národních a regionálních kultur a jejich přínosu ke kultuře světové. 31 Přínos průřezového tématu k rozvoji osobnosti žáka V oblasti vědomostí, dovedností a schopností průřezové téma rozvíjí a integruje základní vědomosti potřebné pro porozumění sociálním a kulturním odlišnostem mezi národy, dále rozvíjí schopnost srovnávat projevy kultury v evropském a globálním kontextu, nacházet společné znaky a odlišnosti a hodnotit je v širších souvislostech. Prohlubuje zároveň vědomosti potřebné k pochopení souvislostí evropských kořenů a kontinuity evropského vývoje a podstaty evropského integračního procesu Mediální východiska Médium lze volně charakterizovat jako zprostředkující činitel či prostředí, představující vše, co umožňuje komunikaci a vše, co slouží jako prostředek k uchování a přenosu sdělení v prostoru a čase. Širší pojetí zařazuje mezi média řeč, písmo, hudbu, výtvarná díla, či architekturu, jsou zde také zahrnuta například gesta, signály či jakékoli objekty, jež mohou být využity k reprezentaci významů. Užívání pojmu médium v této oblasti je mnohotvárné, v běžném denním styku (žurnalistika, politika) se však termín médium stále více používá výhradně jako souhrnné označení technických prostředků a sociálních systémů sloužících komunikaci masové (tisk, rozhlas, televize, film, video apod.) Mediální výchova Průřezové téma Mediální výchova v základním vzdělávání nabízí elementární poznatky a dovednosti týkající se mediální komunikace a práce s médii. Média se stávají důležitým socializačním faktorem, mají výrazný vliv na chování jedince a společnosti, na utváření životního stylu a na kvalitu života vůbec. 31 Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha 2004, s Tamtéž, s UNIVERSUM, Nové universum: Všeobecná encyklopedie A-Ž. Praha 2003, s

26 Mediální výchova má vybavit žáka základní úrovní mediální gramotnosti. Ta zahrnuje jednak osvojení si některých základních poznatků o fungování a společenské roli současných médií, jednak získání dovedností podporujících poučené, aktivní a nezávislé zapojení jednotlivce do mediální komunikace. Především se jedná o schopnost analyzovat nabízená sdělení, posoudit jejich věrohodnost a vyhodnotit jejich komunikační záměr, popřípadě je asociovat s jinými sděleními. Mediální výchova má blízkou vazbu na vzdělávací oblast Člověk a společnost, zejména tím, že média, jako sociální instituce, se podílejí na utváření podob a hodnot moderní doby, umožňují hledat paralely mezi minulými a současnými událostmi a porovnávat jevy a procesy v evropském i celosvětovém měřítku. Propojení se vzdělávací oblastí Jazyk a jazyková komunikace se týká zejména vnímání mluveného i psaného projevu, jeho stavby, nejrůznějších typů obsahů. V rámci vzdělávací oblasti Informační a komunikační technologie se pak jedná o využívání tištěných i digitálních dokumentů jako zdroje informací. Vztah ke vzdělávací oblasti Umění a kultura je založen na vnímání specifické řeči znakových kódů, jež média užívají, a jejich kombinací, a to nejen přirozeného jazyka, ale i obrazu a zvuku. Přispívá ke schopnosti vnímat, interpretovat a kriticky hodnotit artefakty umělecké i běžné mediální produkce. 34 Přínos průřezového tématu k rozvoji osobnosti žáka V oblasti vědomostí, dovedností a schopností průřezové téma umožňuje rozvíjet schopnost analytického přístupu k mediálním obsahům a kritického odstupu od nich, dále umožňuje pochopení cílů a strategií vybraných mediálních obsahů a zároveň rozvíjí komunikační schopnost, zvláště při veřejném vystupování a stylizaci psaného a mluveného textu. V oblasti postojů a hodnot průřezové téma rozvíjí citlivost vůči stereotypům v obsahu médií i způsobu zpracování mediálních sdělení. Rozvíjí také citlivost vůči předsudkům a zjednodušujícím soudům o společnosti (zejména o menšinách) i jednotlivci Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha 2004, s Tamtéž, s