Lesnická a dřevařská fakulta. Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie

Transkript

1 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie Krajinně-ekologické hodnocení populací stromových vrb na části území LZ Židlochovice. Diplomová práce Autor Vedoucí diplomové práce Radek Nečas Doc. Petr Maděra BRNO 2006

2 PODĚKOVÁNÍ Rád bych poděkoval Doc. Petru Maděrovi za ochotnou výpomoc při zpracovávání diplomové práce, Dr. Michalu Hribovi za ochotné a podnětné konzultace, ing. Martinu Klimánkovi za cenné rady pro práci s Topolem, RNDr. Michalu Tomšovskému, Ph.D. za určení dřevokazných hub, ing. Kamilu Královi za poskytnutí možnosti konverze souřadnic v software Garmin, ing. Martinu Svátkovi za možnost zpracování map v učebně v programu Topol 2001, ing Jarmile Dreslerové za rady při zpracování interaktivních map, zaměstnancům ČÚZK za ochotné poskytnutí digitálních map. Velmi děkuji také rodině a přátelům za projevenou podporu při zpracovávání diplomové práce. 2

3 Prohlašuji a svým podpisem stvrzuji, že jsem diplomovou práci na téma: Krajinněekologické hodnocení populací stromových vrb na části území LZ Židlochovice zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby diplomové práce byla uložena v knihovně Mendlovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. V Brně.. Radek Nečas Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne:... podpis studenta 3

4 Abstrakt Lužní krajina Údolní nivy řek patří v našich podmínkách mezi části krajiny ekologicky nejcennější, přírodně nejrozmanitější a nejdynamičtější, s nejvyšší produkci biomasy. Lužní les se kdysi vyskytoval ve velkých plochách kolem dolních toků velkých řek, a to jak v Čechách, tak i na Moravě a na Slovensku. Jeho existence byla podmíněna především záplavami a vysokou hladinou půdní vody. Již ve středověku byly lužní lesy ve značné míře přeměněny na louky a pole. Zejména však v důsledku regulací řek a stavby vodních děl jsou v dnešní době lesy zachovány pouze v úzkém pruhu podél řek, např. v Polabí a v Poohří v Čechách, v Poodří, Pomoraví a Podyjí na Moravě, a na Slovensku v Podunají. Klíčová slova : lužní les, stromové vrby, inventarizace, management Floodplain landscape Floodplains are counted among the most ecologically valuable, the most naturally diverse and the most dynamic parts of the landscape, with the highest production of biomass. Floodplain forest - once upon a time there were very large forests in the low areas adjacent to some of the big rivers in Bohemia, Moraviaand Slovakia. During this time, there existed a high water table with wet soils. As time passed the floodplain forests changed into meadows and fields. This was a consequence of marís regulation of these rivers. Nowadays, forests only exist in thick belts along the rivers, for example, in the countryside of Polabí and Poohří in Bohemia, Poodří, Pomoraví and Podyjí in Moravia and Podunají in Slovakia. The story ends badly with the continuing regulation of the river basins. Keywords: floodplain forest, willowtrees, inventory, management 4

5 Anotace Radek Nečas Krajinně-ekologické hodnocení populací stromových vrb na části území LZ Židlochovice. Landscape ecological assesment of the willowtrees populations (Salix alba, Salix x rubens and Salix fragilis) on the part of the Židlochovice Forest Enterprise Cílem této práce je na základě terénních průzkumů zaevidovat stromové vrby (Salix alba, Salix x rubens and Salix fragilis) z hlediska jejich růstových parametrů, zjistit druhovou rozmanitost takovýchto jedinců, v rámci jednotlivých druhů provést rozbor jejich růstu a přispět tak k poznání potenciálních růstových možností těchto dřevin. Úkolem je v neposlední řadě i zhodnocení jejich zdravotního stavu a především návrhu péče o tyto dřeviny na principech trvalosti z krajinně ekologického hlediska. Celkem je zmapováno 698 mohutných stromů. Dřeviny jsou lokalizovány souřadnicemi WGS-84 pomocí přístroje GPS a zakresleny v orto mapách o měřítku 1 : The goal of this work is to take records of willowtree ( Salix alba, Salix x rubens and Salix fragilis) on the basis of a field survey with respect to their growth parameters and to determine their diversity in the area under study, to analyze the growth of individual tree species and to contribute in this way to the knowledge of potential growth possibilities in these tree species. Another task of the work was to make an assessment of their health condition and to propose tending measures for the tree species that would be based on the principles of sustainability with respect to landscape ecology. There is a total of 698 sizeable trees mapped, whose WGS-84 coordinates were localized by using GPS and plotted in orto maps at a scale of 1 :

6 Obsah: 1. Úvod 1.1Cíl práce a jeho zdůvodnění Pojem populace 8 2. Literární přehled taxonomie, ekologie, rozšíření, pěstování vrby bílé, křehké, červenavé Rod vrba Rozdělení domácích druhů vrb Základní ekologické vlastnosti vrb Nároky na světlo Vztah k vodě Vztah k půdě Botanické popisy sledovaných druhů, rozšíření, morfologie, hospodářský význam Salix alba L. - vrba bílá Salix fragilis L. - vrba křehká Salix x rubens Schr. - vrba červenavá Pěstování vrb, historické souvislosti Hlavatá vrba Materiály a metody práce Vymezení území Terénní práce Zpracování výsledků Přírodní poměry studovaného území Lokalizace území Biogeografické členění Geomorfologické členění Geologické a půdní poměry Klimatické poměry Hydrologické charakteristiky území 32 6

7 4.7 Ochrana přírody Revitalizace v lužních lesích Zvláště chráněná území Typologické členění lužních lesů Rozdělení lužních lesů na stupně dřevin dle Mezery Typologické rozdělení lužních lesů dle Zlatníka Geobiocenologická typizace dle Bučka a Laciny (1999) Výsledky Vrba bílá (Salix alba) Vrba červenavá (Salix x rubens ) Vrba křehká (Salix fragilis ) Zhodnocení v rámci lokalit Návrh opatření pro záchranu genofondu a možnosti repatriace Diskuse Závěr 57 8.Použitá literatura Summary Seznam příloh: 61 7

8 1. Úvod 1.1Cíl práce a jeho zdůvodnění Cílem diplomové práce je shromáždit dostupné údaje o výskytu stromových vrb druhu Salix alba, Salix x rubens a Salix fragilis ve vybraném území, na základě terénních průzkumů zhodnotit taxonomii, základní biometrické parametry, zdravotní stav, přirozenost výskytu, historii růstu a ekologicky charakterizovat stanoviště. Navrhnout způsob péče o zjištěné jedince a opatření pro záchranu genofondu včetně možností repatriace (množení, vytipování vhodných stanovišť). Sledované území zahrnuje polesí Židlochovice a polesí Velký dvůr. Práce je zaměřena především na monitoring statných mohutných jedinců stromových vrb, dále si také všímám zmlazení a nalezení vhodných stanovišť pro další rozšíření vrb Pojem populace Populace je soubor jedinců téhož druhu na určitém území, mezi nimiž je obvykle možná trvalá výměna genetických informací. Každá populace je dokonale přizpůsobena obývanému prostředí, které může být příčinou vzniku nejrůznějších adaptací. Proto má každá populace svůj specifický genofond, tj. soubor genetických vloh všech jejích příslušníků. Kromě specifických selekčních tlaků má na utváření a zachování genofondu populace vliv její velikost, mutabilita, migralita jedinců (tok genů), příp. genetický drift (únik genů). Do populace přicházejí jedinci z jiných, různě vzdálených populací a přinášejí nové genetické vlohy, obdobně ji jiní jedinci opouštějí a při malé početnosti může populace některé vlohy ztratit. Čím jsou podmínky prostředí populace nebo souboru populací odlišnější od ostatních a čím je populace izolovanější, tím bude její genofond vyhraněnější, což může být předpokladem vzniku poddruhu nebo samostatného nového druhu. Větší populace v dlouhodobě heterogenním prostředí s rozmanitějšími selekčními tlaky bude geneticky pestřejší než populace malá žijící v homogenním prostředí. V této souvislosti se hovoří o genetické struktuře populace. Populace tedy není jen základní ekologickou jednotkou, ale i rozhodující úrovní, na které se realizuje evoluční proces. Populace se vyznačuje velikostí, rozmístěním jedinců v prostoru, vnitřní strukturou, 8

9 rychlostí rozmnožování, přežíváním potomstva, kolísáním početnosti a dalšími vlastnostmi. (LAŠTŮVKA, KREJČOVÁ 2000) 9

10 2. Literární přehled taxonomie, ekologie, rozšíření, pěstování vrby bílé, křehké, červenavé 2.1 Rod vrba Rod vrba je rodem botanicky velmi zajímavým. Vzrůstová rozmanitost rodu Salix je obdivuhodná a její výjimečnost mezi ostatními druhy dřevin nepochybná. Tak například vrba bílá (Salix alba L.), která je součástí lužních ekosystémů, kde tvoří jednu z hlavních složek porostní skladby dřevin, dosahuje až 35 m výšky a výčetního průměru přes 100 cm. Naše nejmenší vrba - vrba bylinná (Salix herbacea L.), která zaujímá vysokohorské polohy alpinského až subniválního pásma vytváří svými plazivými výhonky drobné zakrslé keře nebo polšltáře, dosahující výšky 6-8 cm. Patří tak mezi nejmenší druhy celého rodu. (ŠIMÍČEK, 1992) 2.2 Rozdělení domácích druhů vrb Vrby rostoucí na našem území je možno rozdělit na vrby stromové, keřové a nízké, zakrslé keře. Pro snadnější orientaci a praktické použití je uvádím v následujícím přehledu: Rozdělení domácích druhů vrb podle vzrůstu A Stromové vrby: Salix alba, Salix fragilis, Salix daphnoides, Salix elaeagnos, Salix pentandra, Salix caprea B Keřové vrby: 1. Vyšší keře > 3 m: Salix purpurea, Salix triandra, Salix viminalis, Salix myrsinifolia 2. Střední keře 2-3 m vysoké Salix cinerea, Salix aurita, Salix appendiculata, Salix silesiaca 3. Nízké keře do l m výšky Nižších poloh: Salix repens, Salix starkeana (v současné době nezvěstná), Salix myrtilloides, Salix bicolor, Salix rosmarinifolia Vyšších poloh - subalpinské pásmo: Salix hastata, Salix lapponum 10

11 C Zakrslé vrby - alpinské pásmo Salix herbacea Rozšíření vrb Vrby u nás rostoucí osídlují poměrně rovnoměrně celé naše území. Na nejnižší polohy je vázána S. alba a S. viminalis. Z oblasti nížin stoupá do nižších horských poloh S. repens, S. triandra, S. rosmarinifolia, S. fragilis, S. cinerea, S. purpurea, S. caprea. Na úpatích horských svahů, na štěrkovitých náplavech podhorských a horských bystřin v karpatské oblasti se vyskytují S. daphnoides a S. elaeagnos. Z pahorkatin do vyšších horských poloh vystupují S. pentandra, S. aurita, S. caprea. Za horské druhy, chybějící zcela v rovinách, možno počítat S. appendiculata, S. silesiaca, S. hastata. V blízkosti vysokohorských bystřin a pramenišť v pásmu m n. m. rostou S. lapponum, S. bicolor. Skalní droliny nejvyšších poloh, sněhová vyležiska jsou místa, kde se nachází S. herbacea. (ŠIMÍČEK, 1992) 2.3 Základní ekologické vlastnosti vrb Široké ekologické spektrum vrb je dáno rozsáhlým areálem, který vrby ve svém celosvětovém rozšíření zaujímají. Různorodost životních podmínek v mírném pásmu severní polokoule, chladných oblastí Severu a Arktidy na jedné straně, teplé oblasti Jižní Ameriky, Afriky a tropické Indie na straně druhé, dávají tušit rozsah ekologické rozpětí tohoto rodu. Také šíře vertikálního rozšíření některých druhů vrb jasně ukazuje na ekologickou amplitudu nesrovnatelnou s jinými dřevinami. Vrby rostou na různých geologických podkladech: na krystaliniku i na vápencích, na těžkých půdách, ale i na píscích, štěrcích a štěrkovitých náplavech, na půdách kyselých, na rašelinách i na sterilních půdách. Vrby dobře snášejí přebytek vody v půdě. Mnohým druhům nevadí zamokření půdy, některé snadno a bez fyziologických potíží překonávají dlouhodobé záplavy. Jíva a některé vysokohorské druhy se vyrovnají i s relativním nedostatkem vody v půdě. Světlomilnost je však společným znakem všech vrb. Z ekologického hlediska jsou vrby dřevinami nenáročnými. Snášejí poměrně dobře různé půdní prostředí. Jsou také značně přizpůsobivé změnám ve vodním režimu. Jejich vztah ke světlu možno však označit za vyhraněný. Ze základních ekologických vlastností vrb uvádím v této kapitole rámcové poznatky 11

12 ve vztahu ke světlu, vodě a půdě. Podrobnější údaje jsou uvedeny v další části při popisu sledovaných druhů. (ŠIMÍČEK, 1992) Nároky na světlo Vrby se svými nároky na světlo řadí mezi dřeviny s maximálními požadavky na sluneční záření. Patří mezi heliofyty. Světlomilnost je charakteristická pro všechny druhy vrb, jen několik z nich snese mírné boční zastínění. Jsou to některé širokolisté druhy, jejichž výskyt je vázán na lesní oblasti. Řadí se k nim jíva (Salix caprea L.), vrba ušatá (Salix aurita L.), vrba slezská (Salix silesiaca Willd.), vrba velkolistá (Salix appendiculata Vili.). (ŠIMÍČEK, 1992) Vztah k vodě Většina druhů rodu Salix je v ohledu požadavku na vláhu výrazně specializována. Lze proto zhruba rozlišit typy vrbových stanovišť s vodou stagnující, proudící, stanoviště s množstvím vláhy z vysokých srážek a stanoviště s relativním nedostatkem vody. U mnoha druhů vrb přenesených do kultury byla zaznamenána velká přizpůsobivost značnému nedostatku vláhy. Z rozborů vyplynulo, že společným znakem mnoha druhů vrb není požadavek velkého množství vody v půdě, ale spíše malá závislost na množství přístupné vody a schopnost dobře snášet její nadbytečné množství. Dalším fenoménem je schopnost vyrovnat se s velkým kolísáním množství vody v půdě a snášet velké výkyvy ve výšce hladiny spodní vody. Tyto vlastnosti předurčují vrby k použití pro vegetační práce kolem toků, vodních nádrží nebo přehrad. Rozhodujícím činitelem pro zdárný růst je pohyb vody v půdě. Stojaté vody nesou s sebou neprovzdušenost půdy, která je velkou překážkou pro růst vrb. Takové podmínky trvale snášejí jen některé druhy, např. vrba popelavá (Salix cinerea L.). Podél bystřin s proudící vodou je hojně rozšířena vrba nachová (Salix purpurea L.). Vysokohorské bystřiny a volná místa bezprostředně kolem osídluje vrba Japonská (Salix lapponum L.) nebo vrba šípovitá (Salix hastata L.). Relativní nedostatek vody v půdě snáší nejlépe jíva (Salix caprea L.). (ŠIMÍČEK, 1992) Vztah k půdě Půda a geologický podklad ovlivňují sice rozšíření a růst vrb, ale vyhraněný vztah k tomuto činiteli mají jen některé druhy. Těžké půdy vyhovují vrbě košíkářské (Salix viminalis L.), vrbě bílé (Salix alba L.), vrbě křehké (Salix fragilis L.) a jejím křížencům (Salix x rubens). Štěrkovité náplavy osídlují S. purpurea, S. elaeagnos a S. daphnoides. Na extrémně kyselých půdách rostou S. repens, S. livida, S. myrtilloides, S. pentandra. Mezi acidofilní druhy patří S. aurita, S. lapponum, a S. herbacea. (ŠIMÍČEK, 1992) 12

13 2.5 Botanické popisy sledovaných druhů, rozšíření, morfologie, hospodářský význam Salix alba L. - vrba bílá Naše největší stromová vrba. Na dobrých stanovištích dosahuje výšky m a výčetní tloušťky přes l m. Vytváří obyčejně rovný kmen s korunou poměrně vysoko nasazenou, štíhlou, metlovitou. Silná hnědošedá borka bývá na kmeni podélně rozpukaná. Větví se v ostrém úhlu a jen nejsilnější větve jsou podélně brázdité, jinak kůra větví bývá hladká, hnědošedá, šedá, u var. vitellina žlutá, žlutohnědá. Koncové větve bývají tenké, dlouhé, převislé. Mladé prýty jsou různě zbarvené od odstínů světlých - hnědožlutých, až po odstíny tmavé - hnědošedé, červenohnědé, vždy však bělo-šedě chlupaté, nelámavé. Pupeny jsou kuželovité, poněkud sploštělé, chlupaté. Mladé letorosty a pupeny částečně olysávají. Dřeň je široká, pravidelná, okrouhle hranatá. Listy jsou střídavě postavené, kopinaté až úzce kopinaté, 6-14 x x 1-2 cm velké, asi uprostřed nejširší, krátce řapíkáté (do l cm). Čepel listová je na líci špinavě zelená, matně lesklá, na rubu šedozelená, po obou stranách šedobíle chlupatá. Stříbrošedé zbarvení listů dává typický šedavě bílý vzhled celé koruně. Listy během léta olysávají, hlavně však na líci, rub listu (5) zůstává ± chlupatý. Okraj listu je jemně žláznatě zubatý. Střední žilka na obou stranách listu vyniklá, postranní žilky svírají s hlavní žilkou úhel asi 30. Krátký řapík je chlupatý, v horní části nejčastěji se dvěma, někdy však s několika žlázkami nebo žláznatými výrůstky. Palisty jsou drobné, úzce kopinaté až čárkovité, chlupaté, se shlukem žlázek na bázi, záhy opadávající. Vrba bílá rozkvétá hned po rašení listí. Jehnědy se objevují na krátkých listnatých větévkách dlouhých 1-2 cm. Prašníkové jehnědy jsou tenké, válcovité, až 8x60 mm velké, tyčinky 2, nitky volné, ve spodní části šedobíle kadeřavě chlupaté, až dvakrát delší listenu, prašníky žluté. Listeny jsou žlutozelené, kopinaté, celokrajné, na okraji řídce kadeřavě chlupaté, báze listenu hustě chlupatá. Nektariové žlázky 2, přední delší, čárkovitá, zadní vejčitá asi do 1/5 listenu. Pestíkové jehnědy jsou kratší, štíhlejší asi 5x40 mm. Kuželovitý semeník (13) je krátce stopkatý - téměř přisedlý, lysý, délky listenu nebo málo delší, čnělka krátká, blizna podlouhlá, dvouklaná. Listen podobný jako u samčích květů. Nektariová žlázka l, zadní, oválná, délky stopky semeníku nebo poněkud delší. Nástěnná lišta plodolistu (fylomu) nese 6-8 vajíček (15). Kvete koncem dubna a v květnu. Lysé tobolky dozrávají asi po pěti týdnech. 13

14 Dřevo je řídké, hrubovláknité, roztroušeně pórovité, měkké, ohebné, houževnaté a pružné, snadno se štípe, je však málo trvanlivé a snadno podléhá hnilobě. Rozšířena je téměř po celé Evropě, její areál zasahuje i do Asie. Vyskytuje se v lužních lesích, teplejších a vlhčích oblastech na území celého našeho státu a stoupá podél vodních toků až do podhorských údolí (600 m n. m.). Její přirozené rozšíření je však v lužních oblastech, kde osidluje břehy řek a potoků a zároveň s topoly a olší lepkavou tvoří hlavní složku lužních porostů. Podle typologického zařazení uplatňuje se v souboru c skupin lesních typů, nejvíce však ve skupině Saliceto-Alnetum. Hospodářský význam: jako výnosová dřevina v lesním hospodářství. Dřevo se používá k výrobě celulózy, dřevité vlny, překližek, k výrobě rýsovacích prken, beden, ke stavbě člunů, pálí se na kreslířský uhel. Dává však špatné palivo. Pěstovala se hojně jako hlavatá vrba pro těžbu větví na pálení nebo proutí na košíky. Velmi vyhledávána košíkáři bývá var. vitellina pro krásné žluté proutí, stejně jako její formy s kůrou oranžovou nebo červenou. Vrba bílá má velký význam pro vodní hospodářství při úpravách toků jako jedna z hlavních dřevin břehových a doprovodných porostů nížinných oblastí. Její bohatý a pevný kořenový systém se výborně hodí pro stabilizaci upravených břehů a ve směsi s ostatními dřevinami může při vhodném použití zajistit jejich dokonalou ochranu. Je přitom prvkem levným, přirozeným, krajino-tvorným, s velkým estetickým účinkem. Velká růstová energie vylučuje však její použití při zpevňování samotných profilů koryt (řízky, vrbové krytiny, oživené kamenné rovnaniny), ať již samostatně nebo ve směsi s ostatními druhy vrb, které předrůstá a potlačuje. V sadovnictví se úspěšně uplatňuje Salix alba L. var. vitellina se žlutým zbarvením větví a její formy. Forma se sloupovitou korunou: Salix alba L.' Vitellina Pyramidalis' m. a forma s převislými větvemi: Salix alba L. Vitellina Pendula' f. Obě jsou velmi dekorativní, zvláště cv. Vitellina Pendula je často vysazován. K úspěšně používaným křížencům vrby bílé v sadovnictví patří vrba náhrobní (Salix x sepulcralis Sim.), kde jedním z rodičů je z největší pravděpodobností žlutá, převislá forma vrby bílé (Salix alba L. 'Vitellina Pendula'), druhý z rodičovského páru vrba babylonská (Salix babylonica L). Mladé větve vrby náhrobní jsou tenké, dlouze vlasovitě splývavé, krásně žlutě vybarvené, které u dospělých stromů sahají až k zemi, nebo vodní hladině. Vyskytuje se pouze jako prašníkový klon. Jehnědy často se zrůdnými květy a hálkovitými novotvary. Velmi krásná smuteční vrba s bizarní stavbou koruny je s oblibou vysazována jako solitérní dřevina. K dalším oblíbeným kultivarům patří vrba Basfordova (Salix basfordiana Seal.), kříženec Salix alba ' Vitellina' x Salix fragilis s velmi nápadně oranžovou barvou větví. Ve srovnání 14

15 s předcházejícími kultivary má vrba Basfordova silnější a tužší větévky, které se snadno odlamují podobně jako u Salix fragilis. U nás rozšířený pestíkový kultivar. V přírodě se nachází velmi častý kříženec vrby bílé (Salix alba L.) a vrby křehké (Salix fragilis L.) - Salix x rubens Schr., spontánně rozšířený v místech společného výskytu obou rodičů. (ŠIMÍČEK, 1992) Salix fragilis L. - vrba křehká Druhá naše největší vrba, středně vysoký strom dorůstající obvykle m výšky a výčetní tloušťky kolem cm. Kmen mívá krátký, křivý, rozvětvený, korunu širokou, rozkladnou, řídkou, nápadně větevnatou, nízko nasazenou, větve silné, křivolaké. Borka kmene je tlustá, hluboko brázditá, hnědošedá. Kůra starších větví je silně rozpukaná a jen nejmladší větve jsou hladké se šedým nebo hnědošedým odstínem. Jednoleté prýty jsou štíhlé, tenké, poněkud hranaté, obloučnatě zakřivené, světle žlutošedé nebo zelenošedé, lesklé, lysé, v místě nasazení sklovitě křehké, lámavé. Větví se téměř v pravém úhlu. Dřeň je široká, nepravidelně pětiboká. Pupeny jsou střídavé, kuželovité, dlouze špičaté, málo zmáčklé, někdy stranou vyhnuté, křivé, silně lesklé, šedožluté nebo hnědožluté, po zaschnutí šupiny hnědé až černohnědé, se světlým proužkem na bázi, lysé. Listy jednoduché, 6-17x1-4 cm velké, řapíkaté (-2,5 cm), podlouhlé nebo vejčitě kopinaté, nejširší ve spodní polovině čepele, na bázi tupě sbíhávé nebo zaokrouhlené, nahoře protáhlé v dlouhou vyhnutou špičku. Okraj listu je nepravidelně hrubě žláznatě zubatý. Čepel listová je na líci svěže až temně zelená, v mládí lepkavá, lesklá, na rubu modrozelená nebo šedozelená se světlým voskovým povlakem, který zvýrazňuje nápadnou síťovitou žilnatinu. Listy jsou již od mládí po obou stranách lysé. Postranní žilky svírají s hlavní žilkou úhel asi 50. Hlavní žilka je na líci málo, ale na rubu silně vystouplá. Na řapíku u listové čepele bývají dvě, ale i několik žlázek nebo někdy dva i více žláznatých výrůstků prstnatého nebo dlanitého tvaru. Palisty jsou polosrdčité, dosti velké, žláznatě zubaté, se shlukem žlázek na bázi. Vrba křehká rozkvétá současně s rašením listů nebo krátce předtím, jen o několik dnů dříve než vrba bílá. Prašníková květenství jsou válcovité jehnědy až 10x50 mm velké, vyrůstající na krátkých listnatých větévkách s kopinatými, celokrajnými, vespod řídce chlupatými listy. A 2, volné minimálně dvakrát delší listenu. Listen zelenožlutý, kopinatý, tupý nebo tupě zašpičatělý, na okraji řídce, rovně chlupatý, při bázi hustě chlupatý. Nektariové žlázky dvě, přední oválná, nahoře zaoblená, sotva do 1/3 listenu, zadní široká. 15

16 Prašníky žluté. Pestíkové jehnědy (12) jsou válcovité, až 8x40 mm velké, na krátkých listnatých větévkách (asi 2 cm), podobně jako samčí květenství. G je stopkatý, kuželovitý, lysý (13). Stopka semeníku představuje 1/5-1/4 květu, vlastní semeník asi 1/2. Čnělka semeníku je krátká, blizna rozložitá. Zelenožlutý listen sahá do 1/2 semeníku, je oválný nebo podlouhlý, tupě zakončený, na okraji i na rubu rovně hustě chlupatý, později odpadá. Nektariové žlázky 2, přední krátká, čočkovitá až úzce oválná, někdy sotva znatelná, zadní široká, oválná, nahoře zaoblená. Na listě plodolistu bývají obvykle 4 vajíčka (16). Doba květu spadá převážně do měsíce dubna. Lysé tobolky dozrávají asi po pěti týdnech. Dřevo vrby křehké je podobné anatomické stavby jako dřevo vrby bílé, má však dobře znatelné nahnědlé jádro. Přirozené rozšíření vrby křehké je převážně v kontinentální části Evropy. Chybí v atlantických a středomořských oblastech, v oblasti Alp a na britských ostrovech. Její areál zasahuje černomořskou část Malé Asie, Kavkaz a pokračuje přes Ural na Sibiř. U nás se vyskytuje na celém území kolem vodních toků do nadmořských výšek asi 800 m. Těžištěm jejího rozšíření jsou podhorské oblasti, podhorská až horská údolí. V nižších polohách roste na půdách vlhkých, zamokřených, těžkých i štěrkovitých, obyčejně horších bonitních tříd. Ve srovnání s vrbou bílou je vrba křehká skromnější, nevyžaduje hluboké půdy ani půdy minerálně bohaté. Roste v chladnějších oblastech, je mrazuvzdorná, snáší dobře teplotní změny, pozdní mrazy, nevyhýbá se ani klimaticky nepříznivým polohám a mrazovým kotlinám. Nesnáší zastínění, její nároky na světlo a vlhkost jsou velké. Vrba křehká má značný hospodářský význam pro zpevňování břehů vodních toků. Používá se jako stromová vrba k řadovým výsadbám podél potoků, řek nebo bystřin, na okraje břehových porostů jednotlivě nebo ve skupinách ve vyšších nebo podhorských polohách. Není vhodná pro zpevňování samotných profilů koryt - do krytin oživených kamenných rovnanin apod. V lesních porostech se nepěstuje, v menší míře se vysazovala jako hlavatá vrba pro těžbu proutí a dřeva. V sadovnictví nachází uplatnění zahradní forma vrby křehké Salix fragilisl. 'Bullata' s kulovitou korunou. Z kříženců pak smuteční vrba pojmenovaná jako vrba půvabná (Salix x blanda And.), kde jedním z rodičů je vrba babylonská (Salix babylo-nica L.), druhým vrba křehká (Salix fragilis L.). (ŠIMÍČEK, 1992) Salix x rubens Schr. - vrba červenavá Strom m vysoký se silným zakřiveným kmenem a rozložitou, větevnatou 16

17 korunou. Letorosty žlutozelené, většinou lámavé, kůra jen u tenčích větví hladká, jinak podélně rozpraskaná, borka kmene silně podélně brázditá. Dřevo s nažloutlou bělí a červenohnědým jádrem. Roste dosti rychle, výškový přírůst po 40 letech pomalu ustává. Dožívá se let a v té době dosahuje až 100 cm výčetního průměru. Ve stáří trpí hnilobou. Kořenový systém je povrchový, středně rozsáhlý, ale dosti intenzivní. Po zanesení náplavy vytváří nové přídatné kořeny. Pařezová a pňová výmladnost je bohatá. Množí se dobře osními řízky, vysazovány bývají kůly i sazenice. Nálet bývá úspěšný jen na nezaplevelených, vlhkých a osluněných lokalitách. Vrba červenavá je křížencem vrby bílé (Salix alba) a vrby křehké (Salix fragilis), intermediárním křížencem zastupujícím přibližně stejnou měrou znaky a vlastnosti obou rodičů. V přírodě se běžně vyskytuje v místech dotyků rodičovských druhů. Velmi často se kříží navzájem, ale také znovu s výchozími druhy a tak vzniká celá řada přechodných typů, u nichž převažují znaky toho nebo onoho z rodičů. Rozdílnosti spočívají zejména v hustotě ochlupení prýtů, pupenů a listů, křehkosti letorostů, ve způsobu větvení a stavbě koruny. Vrba červenavá je vhodná pro výsadby na březích vodních toků nebo na okrajích doprovodných porostů v pahorkatinách nebo v podhorských polohách. Nehodí se pro plošné vegetační zpevnění břehů. Častá hlavatá vrba. (ŠIMÍČEK, 1999) 2.5 Pěstování vrb, historické souvislosti Většina druhů vrb byla plně využívaná člověkem od doby, kdy potřeboval příbytek, oplocení, dřevěné schránky a nástroje či proutěné pomůcky. Archeologické vykopávky dobře dokumentují jejich všestranné používání a rozsáhlá území výskytu od dávných dob. Zkušenosti ukázaly, že vrba je rychle regenerující zdroj energie a stavebního materiálu. Dřevo vrby je měkké, ohebné, houževnaté a pružné a snadno štípatelné, je však málo trvanlivé a snadno podléhá hnilobě. Tyto vlastnosti vrbového dřeva předurčily vrbu k všestrannému využití při běžné lidské činnosti. Vrba byla odnepaměti využívána především jako palivové dříví. Vrbové dřevo a proutí bylo využíváno v rybářství. Od počátku doby kamenné dokázali rybáři vyrábět z vrbových kmenů primitivní čluny a také rybářské sítě z drobných vrbových proutků Vrby mají samozřejmě také své nezastupitelné místo v lesním hospodaření. Vždyť např. v lesních porostech, které podlehly náporu rubačů při budování nádrží vodního díla Nové Mlýny, byl podíl vrby v zastoupení jednotlivých druhů dřevin u horní nádrže 32 %, u 17

18 střední nádrže 12 % a u dolní nádrže 21 % (HRIB 2000). Lesy v nivě Dyje přibližně do druhé poloviny 18. století vznikaly přirozeným způsobem, kde se zásahy člověka omezovaly pouze na těžbu dříví. V pozdější době, kdy se zakládání porostů provádělo většinou pomocí umělé obnovy, byly dřeviny tvrdého luhu pěstovány v dočasné směsi s měkkými listnatými dřevinami, les sdružený (HRIB 2000). Rychle rostoucí dřeviny měkkého luhu, především vrba bílá a olše lepkavá, měly v těchto porostech výchovný účel, především k zamezení rozvětvování koruny cílových dřevin. Ve věku kolem 6 let byly měkké dřeviny mýceny na způsob pařeziny. Výmladky opět zarůstaly do korun cílových dřevin, aby za dalších 5 let byly znovu těženy. Zalesňovácí plány z poloviny 19. století pamatovaly také na zalesňování podmáčených ploch řízky vrb. Obmýtí vrbových porostů bylo mezi roky. Hospodářsky odpovídaly nivní luhy potřebám doby, sloužily k výrobě palivového dříví s malým podílem dřeva užitkového. Výmladkové sdružené hospodaření postupně s vývojem znalostí o pěstování lesa ustoupilo vysokokmenným porostům. V zaplavovaných částech niv Moravy a Dyje se s úspěchem využívalo vrškování vrb i některých dalších dřevin k ochraně porostů. Jejich kmeny byly seřezávány ve výši cca 30 cm nad maximální výškou hladiny při povodních a pahýly, které obrůstaly výmladky, vytvářely hlavu. Tyto vrškované dřeviny chránily lesní kultury v zaplavovaném území proti tlaku vysoké vody, ledu i větru (MEZERA 1956 ). V současné době jsou v nivách Moravy a Dyje vrby, především vrba bílá, používány nahodile spíše jako meliorační průkopnické dřeviny na plochy trvale podmáčené. Na těchto plochách fungují jako vodní pumpy, které odčerpávají vodu a připravují prostředí pro použití hospodářsky využitelných dřevin. Pro tyto účely je využíván školený materiál ze školky LZ Židlochovice ve Velkém Dvoře. (KASALA 2004) Předběžná studie Dr. Josefa Nožičky Z Minulosti jihomoravských luhů se v některých pasážích zmiňuje o pěstování vrb a jejich využití v jihomoravských luzích: K zalesňování holin, na kterých vzhledem k častým záplavám nechtělo růst žádné dříví, se v tomto lesním řádě doporučovalo vysazovat vrby a jívy... U Ivaně byla odvodněna tehdy část bažin a vysázena vrbami a olšemi. Obnova lesů síjí byla však podle získaných již dřívějších zkušeností neproveditelná v inundační oblasti luhů a proto také r bylo zdůrazňováno, že v němčických lesích, jež byly silně zaplavovány, nebylo možno tímto způsobem mnoho pořídit. V r lesmistr Mayer dokazoval, že v inundačních oblastech lesních mohou růst 18

19 jen vrby, topoly a olše, které tam bylo možno jedině vysazovat. Močály a jezera se měly vysušit, odvodnit a zalesnit. (NOŽIČKA 1956) Situace ve 20. a 30. letech 20. století (dle LHP z let ) Zastoupení dřevin Hlavními dřevinami jsou dub, jasan, vrba a akát. Vrba co třetí dřevina je zastoupena v lese nízkém i vysokém. Převládá však v lese nízkém. Ve vysokém lese pěstovaná bělice dosahuje v mýtním stáří let značných výšek m a výškový vzrůst dospívá svého maxima asi ve 30 letech. Největší vzrůst do síly a zároveň nejvyšší přírůstek běžný vykazuje vrba ve stáří let. Průměrný mýtební přírůstek pro 1 ha při zakmenění m 3. Vrba pěstovaná v nízkém lese, při obmýtí 15 let vykazuje rovněž průměrný mýtební přírůstek asi 7 m 3. (LHP ) Tvary lesa Nejstarší zařizovací operát, který byl nalezen u správy st. lesů a statků v Židlochovicích jest z roku 1905, kdy lesy panství židlochovického byly zařízeny lesním taxátorem Hrdliczkou. Dle tohoto operátu vyskytovaly se na židlochovickém lesním velkostatku tyto tvary lesa: 1. Vysoký les 2. Střední les 3. Nízký les Doba obmýtí nebyla pro jednotlivé tvary lesa udána a výše etátu stanovena součtem jednak běžného a zčásti mýtního přírůstku celého lesního objektu za 1 rok. (LHP ) Hospodářské třídy Byly zde stanoveny pouze dvě hospodářské třídy: 1. Hospodářská třída A, vlastní lesní hospodářství 2. Hospodářská třída B, porosty postoupené honebnímu hospodářství Hospodářská třída A obsahuje les vysoký i nízký s různým obmýtím a způsob určení výše etátu stane se na podkladě vypočteného přírůstku běžného a kalkulace tohoto s plošným zastoupením tříd stáří u jednotlivých skupin porostů s přibližně stejným obmýtím Hospodářská třída B obsahuje rovněž vysoký a nízký les a etát bude odhadnut jen se 19

20 zřetelem k požadavkům honebního hospodářství. (LHP ) Volba dřeviny: Hospodářká třída A Vrba doporučuje se pěstovati v rozloze, která odpovídá nynějšímu rozšíření a hodí se výborně hlavně na polohy silně zaplavované a podél smuh a řek. Hospodářká třída B Zastoupení jasanu, dubu a vrby bude malé vzhledem k malé rozloze zaplavovaných půd. Zvýšenou pozornost nutno věnovati hlavně borovici, akátu, bříze a olši šedé. Volba dřeviny je však hlavně odvislá od poměrů honebních. (LHP ) Plošné zastoupení dřevin a bonit Hosp. tř. A Vysoký les Z porostních tabulek jsem se snažil vypátrat původ starých vrb které jsou předmětem mojí práce. Údaje dokazují bohatou přítomnost vrb v porostech, podíl zastoupení v jednotlivých porostech, jejich věk a také zde nalezneme doporučení doplňovat porosty hříženci topolů a vrb. (LHP str. 427) Vrby se dle LHP vyskytovaly v porostech Termanec 32i - vr z výmladků 28 let, Šajby 36e - vrby spolu s topolem, olší věk 21 let, 36 f výskyt jednotlivých vrb stáří 10 let, Ivaňský dolní luh 71 l vrba se zastoupením 0,8 spolu s olší 0,2, 5 ti letý porost, 71o - vrby s topolem 10 let, 84a - vrby s topolem, olší. Dále v porostech Němčického dolního lesa 26v - vrba zastoupena poměrem 0,4 ve věku 5 let, v Uherčickém lese porost 27e - 25-ti letý porost topolů, osiky a vrb - plánovaný zásah setnout na pařez, na Wehrholci bychom tehdy nalezli vrby v porostech 41a jednotlivé z výmladků, 41 h v zastoupení 0,7, 41 l v zastoupení 0,5 a nakonec v porostech 42 f, 42 h - zastoupení 0,1, 42 l vrba 0,2, 42 k - vrba 0,5 (LHP ) Musím podotknout že porostní tabulky k některým porostům v získaných materiálech chyběly, takže přehled není vyčerpávající, ale poslouží pro orientaci. 20

21 Tab. č.1 plošné zastoupení vrb v židlochovických lesích ( dle LHP ) Pozn.: Tehdejší značení porostů neodpovídá značení současnému. 2.6 Hlavatá vrba Potřeba vrbového dřeva a proutí umožnila vznik hlavatých vrb. Na hlavu, až ke kmeni, byly ořezávány či stínány větve stromových vrb, nejčastěji vrby bílé, méně často vrby košíkářské či vrby křehké, výjimečně v období nedostatku vrškového dřeva i vrb křovitých či dalších dřevin, např. jilmu habrolistého a topolů. Obraz této vegetace v nivách Moravy a Dyje v téměř nezměněné podobě existoval až do období realizace a dokončení vodohospodářských úprav a následného zornění niv Moravy a Dyje, kdy téměř veškeré biotopy s hlavatými vrbami zanikly. Hospodaření v nivě Dyje bylo poznamenáno již po roce 1945 odsunem starousedlého obyvatelstva německé národnosti. Zánik pravidelného odvětvování vrb vedl k rozvoji větvoví z hlav vrbových kmenů až do síly a formy samostatných stromů. O této skutečnosti svědčí mnohé fotografie ze 60. a 70. let minulého století, na kterých je vidět, že větve hlavatých vrb dorostly již značné síly. Do dnešní doby se z původně velmi početných a rozsáhlých lokalit s výskytem hlavatých vrb dochovalo už velmi málo. Vznik a udržování hlavatých vrb umožňovalo také zakládání nových vrbových porostů [MEZERA 1953]. V nejnižších polohách bažinatých luhů se dobře osvědčilo zakládání plůtků z vrbových prutů a tzv. kachních hnízd", která se po vysazení dvou až tříletých vrbových větví vytvořila. Nejkvalitnější výmladky vyrostlé z těchto větví byly ponechávány, zbylé byly odstraněny. Tímto způsobem bylo možné osazovat i plochy, jež byly trvale pod mělkou vodou. Takovéto vrbové porosty zpomalovaly odtok vody při záplavách, podporovaly ukládání vodou unášeného materiálu a přispívaly tak k navyšování terénu. (KASALA 2004) 21

22 3. Materiály a metody práce 3.1 Vymezení území Zadané území tvoří dvě polesí LZ Židlochovice jedná se o polesí Židlochovice a Velký dvůr. Smyslem práce bylo prozkoumat všechny lesní porosty těchto polesí a v nich nalézt mohutné stromové vrby. Nejprve jsem si opatřil mapové podklady a přehled výskytu vrb na území lesního závodu. Pro terénní práce jsem používal kopii porostní mapy, do níž jsem si zakresloval místa s výskytem vrb a podrobné rozmístění jsem si zakresloval na zvláštní papíry. Celková plocha všech porostů kde jsem se snažil vrby monitorovat je asi 2560 ha, což je velice rozsáhlé území. 3.2 Terénní práce Základem práce byly terénní průzkumy prováděné v letních a podzimních měsících v letech 2004 až 2005, v zimních měsících jsem využil zamrznutí zamokřených lokalit a provedl tam biometrické měření. V první etapě průzkumu jsem se zaměřil na zmapování lokalit a evidenci druhů vrb a potom následovalo podrobné biometrické měření stromů, ekologické hodnocení, zaměření přístrojem GPS a pořízení fotodokumentace. K měření výšek jsem používal výškoměr Silva, obvody jsem měřil pásmem. Při fotografování digitálním fotoaparátem Nikon jsem se snažil zdokumentovat všechny sledované stromy, jejich stanoviště, poškození, významné dřevokazné houby a také některé zvláštnosti. Při hodnocení vrb jsem v terénu používal předem připravené formuláře, do kterých jsem zapisoval následující charakteristiky. Zaznamenal jsem výskyt epifytických lišejníků a mechorostů, poloparazitických rostlin, bylin, dřevokazných hub, hmyzu a dalších živočišných organismů. Dále jsem popisoval případné usychání stromu, výskyt dutin, opadání borky, příznaky případných virových a houbových infekčních onemocnění a poškození abiotickými vlivy nebo člověkem. K usychání kmene druhotně docházelo u dřevin poškozených bleskem, mrazem či suchem. To se projevovalo nekrózami na kmeni a odlouplou borkou. V případě jedinců se suchou korunou jsem stejným způsobem vyhodnotil i poškození kmene. Celkové usychání jsem vyhodnotil na základě usychání kmene a prosychání koruny. Na základě 22

23 tohoto popisu jsem dále hodnotil zdravotní stav jedinců. Poté jsem zaznamenal stav zastínění či oslunění jedince a jeho zařazení do typu biotopu. Na základě metodiky dle Reada (2000) jsem určil fyziologické stáří a vitalitu stromu. Provedl jsem podrobnou fotodokumentaci se snahou zachytit všechny sledované vrby včetně poškození. Pro upřesnění polohy jsem použil přístroj Megallan GPS 315/320. Přesnost přijímače byla uváděna 100 metrů horizontálně a 150 metrů vertikálně. Díky zrušení šifrování družic zaměřuje přístroj o řád přesněji. Použit je režim Position, jenž zobrazuje souřadnice LAT/LON (ve stupních/minutách) naposled vypočítané polohy spolu s navigačními údaji a nadmořskou výšku. Nastaveným souřadnicovým systémem je WGS-84. Druhy stromů jsem se snažil určovat přímo v terénu, pro jisté určení jsem však z většiny jedinců odebíral vzorky listů, které mi pomohl určit Doc. Maděra. Postupem času jsem při práci získal lepší schopnost druhy rozlišovat, především podle borky. Rozdíly bych charakterizoval stručně tak, že borka S. alba má širší rýhy a zaoblenější lišty. U S. x rubens jsem pozoroval lišty jako více ploché, lépe odloupavé s menšími rýhami. Okraje lišt u S. x rubens byly ostřejší než u S. alba a rýhy S. x rubens zabarvené více do oranžového tónu než u S. alba. 3.3 Zpracování výsledků Údaje o jednotlivých stromech jsem zpracoval do databáze v programu Microsoft Excel (příloha č. 7). Jako výsledné výstupy jsem zhotovil přehledné grafy a tabulky které nám poskytují přehled o všech naměřených hodnotách na celém území. Pro lepší představu o výskytu vrb a jejich charakteristikách jsem vymezil na území lokality A G, popř. jejich dílčí části, které potom mezi sebou navzájem porovnávám v rámci všech měřených charakteristik. Srovnání lokalit nám opět podávají zpracované grafy a tabulky. Součástí diplomové práce jsou tištěné orto mapy v měřítku 1 : vyznačující polohu jednotlivých vrb. Jako mapové podklady jsem použil digitání mapy, které mi zapůjčil Zeměměřický úřad, ty jsem dále zpracoval v programu Topol pro Windows., vs. Xt 7.0. Jednotlivé stromy jsem zaměřil přístrojem GPS, který pracuje v souřadnicovém systému WGS-84. Pro zobrazení takto zaměřených bodů v programovém prostředí Topol bylo nutné nejprve pomocí programu Garmin souřadnice ze systému WGS-84 konvertovat 23

24 do systému S-JTSK, v němž jsem vyhotovil veškeré mapové podklady. Souřadnice v systému WGS-84 nám slouží k zpětnému vyhledání stromů pomocí přístroje GPS. Na přiloženém CD přikládám také v digitální (interaktivní) podobě mapy porostní s vyznačením lokalit a polohou všech měřených stromů. Přiložené CD obsahuje také veškerou fotodokumentaci v digitální podobě. Nafoceny jsou téměř všechny sledované stromy včetně jejich poškození. CD- ROM obsahuje také vrstvy GIS. V následujícím přehledu uvádím popis a vysvětlení symbolů hodnocených charakteristik: Celkové usychání: 0 žádné Usychání kmene: 0 žádné a do 10% a do 25% b 11 až 25% b 26 až 50% c 26 až 50% c 51 až 75% d 51 až 75% d nad 75% e nad 75% e suchý f suchý Prosychání koruny: 1 prosychání od vrcholu a do 10% 2 prosychání stejnoměrné b z 11 až 25% 3 koruna zelená bez prosychání c z 26 až 50% 4 jednotlivé suché větve d z 51 až 75% 5 spodní větve suché e nad 75% 6 konce větví suché f celá suchá 7 tenké větve suché 8 ulomené větve 9 uřezané větve 24

25 Zastínění a zařazení do typu biotopu: A lesní porost spodní část kmene osluněna B lesní porost spodní část kmene stíněná slabě C lesní porost spodní část kmene stíněna silně D břehový porost spodní část kmene osluněna E břehový porost spodní část kmene stíněná slabě F břehový porost spodní část kmene stíněna silně G strom na rybniční hrázi spodní část kmene osluněna Výskyt organismů: Dřevokazná houba: 1 nevyskytuje se 5 dutý kmen 2 počáteční povrchová hniloba 6 plodnice 3 prohloubeniny 7 hniloba, rozeklaný kmen 4 dutinky a dutiny OO ohňovec obecný (Phellinus igniarius) SZ sírovec žlutooranžový (Laetiporus sulphureus) LP lesklokorka ploská (Ganoderma applanatum) SN - síťkovec načervenalý ( Daedalopus confragosa) LR lesklokorka pryskyřičnatá (Ganoderma resinaceum) KP - kuřátko popelavé (Clavulina cinerea) Hmyz: kolonka je bez čísla nevyskytuje se 2 na kmeni 3 na větvích MV mravenci (Formicidae) 4 na kmeni i větvích LH. listožravý hmyz KH hmyz v kůře MC mšice (Aphidina) SR sršeň obecná (Vespa crabro) Ostatní živočichové: SP šplhavci (Piciformes) 25

26 Rostlina: jm jmelí bílé (Viscum alba) m mechorosty l epifytické lišejníky b byliny Ostatní poškození: A větrem B opadaná borka C poškození člověkem (mimo seříznutí na hlavatou vrbu viz symbol H) P prasklý kmen O ohnutí, výrazné pokřivení kmene H - hlavatá vrba R - rakovina Zdravotní stav: 1 výborný: strom je vitální, bez viditelného poškození 2 velmi dobrý: strom je zdravý, s drobným poškozením, usychání do 10% 3 strom mírně poškozený: výskyt dutinek, hmyzu, jiné drobné poškození, usychání 11 25% 4 strom silně poškozený: silné poškození abiotickými vlivy nebo člověkem, napadení dřevokaznou houbou, hmyzem, usychání 26 50% 5 odumírající: zahnívání, rozpad kmene, usychání 51 99% 6 odumřelý: neživé torzo, usychání 100% Fyziologické stáří a vitalita (READ, 2000): Fyziologické stáří: A semenáč E stárnoucí strom B odrostek F dožívající strom C mladý strom na prahu plodnosti G odumřelý strom (mrtvé torzo) D plně vyvinutý dospělý strom Zaevidované dřeviny spadají do kategorií C až G. 26

27 Charakteristika jednotlivých stádií fyziologického stáří evidovaných dřevin: Stádium plné až pozdní: C až D (plná až pozdní dospělost): Dochází k zastavení dalšího zabírání prostoru délkovým přírůstem v koruně, koruna se zaobluje, projevuje se ztráta vitality v periferních oblastech koruny. Dochází k inicializaci zmlazovacích procesů ve spodních částech koruny a kmene, kterými se strom snaží nahradit chybějící listový aparát. Nastává kolonizace mrtvého dřeva saprofytickými bezobratlými, maximální produkce pylu a plodnost, zvyšování objemu nefunkční tkáně. Akceleruje kolonizace houbami a jejich aktivita. D až E (časné stáří): Dochází k redukci koruny: redukce čistého ročního přírůstku, zmenšuje se živá část koruny a snižuje se růstová vitalita koruny. Zvyšuje se aktivita hub a rozklad dřeva, vznikají dutinky. Narůstá kolonizace nižšími rostlinami a živočichy osidlujícími mrtvé dřevo. Stádium stáří: E až F (pozdní stáří): Pokračuje redukce koruny, zmenšuje se velikost koruny a roční přírůstek. Vznikají rozsáhlé dutiny, zhroucení koruny, snižování vitality. Narůstá rozklad dřeva a tvorba dutin. Narůstá aktivita fauny i flóry. F až G (senescence): Nastává konečný rozpad: smrt stromu, pokračující aktivita hub, vrchol dřevokazné aktivity a navrácení živin do půdy. Může dojít k fragmentaci kmene na malé části, které vytvoří nové žijící jedince v jiné fyziologické fázi stromu. Fyziologická vitalita: 1 plná vitalita: strategie růstu, veškerá energie je stromem investována do růstu 2 dostatečná vitalita: strategie obrany, část energie strom vynakládá na obranu na úkor růstu, který se zpomaluje 3 nedostatečná vitalita: strategie přežití, strom vynakládá veškerou energii na přežití za cenu zastavení růstu, často nápadná fruktifikace, obnova energetické rovnováhy obtížná až nemožná 4 žádná vitalita: nevratné narušení energetické rovnováhy a odumírání jedince 5 žádná vitalita odumřelý strom 27

28 Poznámka Pod touto kolonkou jsou uvedeny ostatní náležitosti pozorované na vrbách. Používám zde následující zkratky: 2K strom se rozděluje ve dva kmeny nízko nad zemí 3K strom se rozděluje ve 3 kmeny nízko nad zemí, podobný význam má poznámka 4K, 5K atd UV ulomení vrcholu Vysvětlivky symbolů uvedených v tabulkách a grafech: S.a. = Salix alba, S.r. = Salix rubens, S.f. = Salix fragilis, Fa = I. část lokality F, Fb = II. část lokality F, Fc = III. část lokality F Poznámka ke grafům: Pojem procentuelní zastoupení ve zpracovaných grafech se týká pouze evidovaných stromových vrb, čili celkový součet v rámci všech třech sledovaných druhů činí 100%. Účelem této hodnoty je vyjádřit, který z těchto tří druhů na lokalitách i na celém území převažuje. Údaj tedy nezahrnuje podíl v rámci všech druhů dřevin v porostu. Tento údaj nalezneme v LHP. 28

29 4. Přírodní poměry studovaného území 4.1 Lokalizace území Sledované území se nachází v Jihomoravském kraji, v okresech Brno venkov a Břeclav, v katastrálních územích obcí Žabčice, Přísnotice, Uherčice, Velké Němčice, Vranovice, Pouzdřany, Ivaň, Přibice a Moutnice. Zkoumané lesní porosty se rozkládají na dvou polesích LZ Židlochovice, polesí Židlochovice a polesí Velký dvůr. 4.2 Biogeografické členění Podle biogeografického členění spadá zkoumané území do podprovincie severopanonské a regionu Dyjskomoravského 4.5. (CULEK et al ) Je to oblast s teplým klimatem v úrodné části jižní Moravy, která umožňuje pěstování na teplé klima náročných dřevin jako jsou meruňky, broskve, ořešáky královské a v neposlední řadě také révy vinné. Přírodní lesní oblast je 35 Jihomoravské úvaly. 4.3 Geomorfologické členění Území náleží geomorfologicky k provincii západokarpatské, do soustavy Vněkarpatských sníženin, geomorfologického celku Dyjsko-svratecký úval a podcelku Dyjsko-svratecká niva. Dyjsko-svratecká niva tvoří akumulační roviny podél řek Svratky, Jihlavy a Dyje s rozlohou 256 km 2, střední výškou 185,7 m a středním sklonem 0 39'. Krajina byla charakteristická čtvrtohorními usazeninami, mrtvými rameny a ostrůvky vátých písků (DEMEK a kol. 1987). Na jihu a jihovýchodě sousedí Dyjsko-svratecká niva s podcelkem Dunajovické vrchy. Severovýchodní, jediný přirozený břeh nádrže a hráz mezi střední a dolní Novomlýnskou nádrží postavené v nejužším místě tzv. Věstonické brány, tvoří hranici s Dolnomoravským úvalem patřícím k provincii Západopanonská pánev. ( CZUDEK, 1976) 29

30 4.4 Geologické a půdní poměry Oblast spadá do Karpatské soustavy terciér-mezozoikum-neogén-panon. Neogenní sedimenty jsou z větší části překryty aluviálními náplavami řek, vrstvami spraší, sprašových hlín, vátých písků a štěrkopísků. Náplavy řek se skládají ze souvrství pleistocenních štěrkopísků, které jsou překryty vrstvou holocenních povodňových sedimentů zastoupených hlínami, hlinitopísčitými a jílovitými silty. Podél řečišť se vytvořily ploché agradační valy o výšce kolem jednoho metru nad povrchem okolní nivy, která byla rozčleněna zbytky starých říčních ramen a sníženin vyplněných hlinitokaly. Z hlediska pedologického převažují nivní půdy fluvizem na aluviálních uloženinách. Fluvizemě obecně vznikají na aluviálních uloženinách v okolí vodních toků, kde akumulace rozložené organické hmoty je přerušována a rozmělňována jednak každoroční akumulací nové vrstvičky kalů usazených po inundacích a jednak intenzivní aktivitou půdních mikroorganizmů způsobujících silnou bioturbaci. Půdy nejsou výrazněji členěny na jednotlivé genetické půdní horizonty. Místy bývá zřetelná vrstevnatost či rozdílnost v zrnitostní skladbě půdního profilu. Vzácný není ani výskyt tmavších vrstev tzv. pohřbených půdních horizontů, tedy humusem výrazněji obohacených částí půdního profilu o různé mocnosti v rozsahu několika centimetrů, případně až decimetrů. Vznik těchto vrstev má původ v činnosti meandrujících toků, kde přechodně vyvýšená místa zůstávala delší období mimo dosah záplavových vod a tak zde mohl nerušeně probíhat proces výraznější akumulace organické hmoty - humusu při rozkladu každoroční biomasy bylinného patra i opadu listí a větviček z keřů a stromů. Pro lesní půdy jinde typický nadložní humus je zde tvořen tzv. mulem, tedy vrstvičkou listnatého opadu a odumřelých zbytků bylinného i stromového patra. Tento organický materiál zde podléhá za k tomu velmi příznivých klimatických podmínek rychlému rozkladu a transformaci, takže prakticky v průběhu necelého roku mizí a na povrchu vystupuje tmavěji zbarvená strukturní minerální vrstva. ( PRAX 2004) Na trvale zamokřených lokalitách se vyskytuje glej zbahnělý, humózní, mullový. 30