tvarochodi markéta kubačáková

Transkript

1

2

3 tvarochodi

4

5 tvarochodi markéta kubačáková

6 Děkuji za podnětné komentáře ke knize Jakubu Kovaříkovi, Václavu Magidovi, Tomáši Pospěchovi, Tomáši Uhnákovi, Martinu Zetovi a mamince. Vydalo nakladatelství DOST v Hranicích v roce 2011 ISBN

7 Chtěla bych poděkovat všem obyvatelům Horního Jelení, kteří mně vyprávěli svoje příběhy. Staly se impulsem k napsání této knížky.

8

9 obsah 1) mlaskalka ) kroksunulek a prskavci ) lítalka a šipkoun ) píďalka ) rychlík a plazivec ) kružánka, padavník a ómák ) bezejmenný ) střemhlavník ) vrtulka, pravotočka a levoun ) tikouš a kývník ) plocha ) vláčnice a rovnálek ) polkák a plocha ) mimo plochu

10 1) mlaskalka Mlaskalka se postavila na místo, odkud měla dobrý rozhled, a začala se pomalu natahovat. Zelený průhledný šátek jí povlával před obličejem a na zádech rašila jedna tlama vedle druhé. Všechny naráz přežvykovaly a mlaskaly. Jen co se jedna otevřela, aby spolkla sousto, snažila se jí druhá přiblížit na dosah, aby si kousek vyrvala i pro sebe. Ve spojné části mezi rosolovitým obličejem a skřípavě naklopenou hlavou se vlnilo na tisíce různě velkých otvorů, skrze něž proudila našedlá tekutina. Vyplňovala rozkošně tvarované nadočnicové oblouky a směrem ke konci se měnila do hustého slizu ukapávajícího z nenasytných tlam. Od rozhledu, který hltala alespoň třemi sty padesáti ústy najednou, si Mlaskalka slibovala mnohé. Vyhlížela nejlahodnější sousto Plochy, na němž by se mohla usadit a postupně ho ohlodávat. Chutnalo by trochu po karamelu, ve kterém občas zazní plná příchuť avokáda namočeného v kokosovém mléce. Představovala si, že tím, jak se postupně bude krmit cukrově sladkými sousty, budou i spokojenější a zalepenější její ústní otvory. Nebudou vidět ani slyšet hrozby, jichž nyní byly plné, a proto se bezezvučně otevíraly v domnění, že si to někdo přeloží jako projev výkřiku. Vytušily totiž, že v kraji, co Mlaskalka nyní lačně vyhlížela a představovala si, jak se tam dosouká a začne spokojeně kynout, se objeví také rozpustilí Chomotníkové. Svoje chlupy používali jako koudel a spravovali všechny otvory, co cestou potkali. Když někde našli něco hodně děravého, zůstali tam déle. Právě nyní měli namířeno k cukrovému koutu plochy. Mlaskalčiny tlamy byly rychlejší než její předvídavost, začaly ji sesouvat z vyhlídky směrem dolů. Chomotníkové už vyslali své signály. 10

11 11

12 2) kroksunulek a prskavci Kroksunulek se smutně zahleděl na sestupující Mlaskalku a přál si, aby její ohromná ústa vydávala škrundání a říhání v co nejnižších tóninách. Ukolébávalo ho to, jako když byl malý a přával být si co nejvíc neviditelný. Silné dunění vycházející z Mlaskalčiných žracích otvorů mu znělo jako líbezné popěvky a zkoušel jejich rytmu přizpůsobit svoji přeopatrnou sunoucí se chůzi. Vypadal, že se každou chvíli rozsype jako skelný papír, a šířil kolem sebe vibrující bublinu nejistoty. Byl příliš váhavý a zároveň chartný, rychlý vědomý pohyb ho enormně vyčerpával. Trápil se otázkou, zda má pravou skvrnodíru na krku kovově omšelého pláště nechat napospas nenasytným Prskavcům, kteří by ji vyčištili tím, že by jí snědli, a měl by tak pokoj, nebo zda má předpokládat, že se mu image chudáka s průhlednými záplatami může ještě hodit, ale bude mít o zodpovědnost navíc. Často přičítal nedokonalost svojí konstrukce vnějším vlivům. Kdyby alespoň tušil, jaké plochoklima by pro něj mělo snesitelné podmínky! S každým otřesem svého tvaru se totiž ztenčoval. Nevěděl ani to, jak by měl zrychlit svůj pohyb, jenž ho útrpně brzdil, když už v nějakých momentech nastal okamžik, jenž vyžadoval rychlé rozhodnutí. Představoval si, jaké by to bylo, kdyby přišel najednou Ómák a direktivně by rozparceloval místa a vyjevil úkoly pro všechny. Kroksunulek by váhavě stál na dělicí čáře a Ómák by jej jako neposlušného tvarochoda blahosklonně umístil do správných mezí. Nejprve rázně, a potom namáhavěji a pomaleji by se ostří Ómákovy moci zakousávalo do Kroksunulkova zdánlivě pevného, ale velmi křehkého pláště. Ten by se nervózním škubáním s nabroušeným řezákem roztrhl vedví. 12

13 Každá jeho strana by potom běžela svým správným směrem na ono vytoužené místo, které tak zoufale nemohl pořád najít. Svrnodíra by se oprostila a žila by spokojeně svým životem až do konce roku. Zatímco Kroksunulek ufňukaně, ale s troškou odhodlanosti přemítal o možnosti dalšího našlápnutí, měli Prskavci nad jeho hlavou rušno. Nerozuměli tomu, jak někdo může být tak nevšímavý vůči do očí bijícímu kvantu škodlivých děr a nedostatků na tvarech a v ozvduší. Jejich úkolem bylo udržovat všechny a všechno co nejpůvodnější a nejnovější. Vždycky, když nějaký Prskavec objevil více chyb nebo trhlin vedle sebe, měl dojem, že je musí co nejrychleji a nejtrvaleji odstranit, aby zachránil neposkvrněnost Plochy i jejích obyvatel. Jak na něj těmi úkoly přibývalo tlaku, začal se nafukovat, stával větším a větším sršícím kolem, tedy spíše elipsou, chlupatým balónem. Všechny prohřešky házel do nadzvedávajícího se víru, který ho nadnášel. Jeho soused poté, co si nadouvání kolegy všimnul, do něj škodolibě píchnul tupým, ale nesmlouvavě intenzivním objektem. Zrušil pravidelnost víru nedostatků, jelikož se oblým hrotem dostal až k balónkovému Prskavci. Ten všechno, co do té doby spořádal, vyprsknul. Vypustil se a spadl zpátky na Plochu. Jelikož Prskavci byli nejenom pracovití, ale i nenažraní, zůstávala po jejich letech a odletech pořádná spoušť. Nasilážované věci vytvořily velkou hromadu pochroumaných zplodin, jež potom Kroksunulek musel obtížně překonávat. Prskavec chvilku po dosedu musel uklidňovat své orientační tahy, které mu ukazovaly směr práce, ale jen co je našel, se zase zahloubal do léčby nových cizích chyb. Kroksunulek se najednou rozhodl. Svrnodíra na plášti mě sice tíží a je škaredá, ale je moje. Prskavcům jí nenechám. Věděl, že to nebude jen tak, protože už jim trochu naznačil, jaký budou mít další úkol. A oni se nevzdávají, jsou přeci spasitelé! Proto se Kroksunulek připravoval se k boji. Snažil se pohnout, 13

14 ale nešlo mu to. Vždycky když myšlenka na pohyb předešla pohyb samotný, tak jej ihned zarazila. Prskavci zaútočili. Sunul se tedy s vypětím v kouskovaných sekvencích, ale během přerušení pohybu jej vždy dohonili a začali čistit, tedy nasávat do sebe jeho skvrnodíru na plášti. Kroksunulek kousek utekl, ale oni mu hned zase funěli za zády s dírou. Když vzal tento boj jeden z nich vážněji, tak se nafukoval o mnohokrát rychleji než druzí. Ostatní na chvilku zpomalili, aby ho píchli a on vyprsknul. Nestrpěli totiž, aby sezobal smetanu jenom jeden, museli to být všichni najednou. Když se soustředili na jeho vypuštění, využíval Kroksunulek situace a prchal seč mohl. Držel si úpěnlivě svojí skvrnodíru na krčku a říkal jí ať se nebojí, že ji nenechá odejít. Neboj maličká, budeme pořád spolu... Díra se ale chytila příležitosti a začala se osamostatňovat a bujet. Prskavci už byli docela vyčerpaní, poněvadž tolikrát neúspěšně za sebou jednu chybu ještě neodstraňovali. Kroksunulek se námahou čím dál víc zprůhledňoval. Jejich malátně nevědomý dialog pokračoval až do úmoru. Nakonec ho dostihli, už se ani nebránil. Připravili odsávače, ale najednou zjistili, že na něm žádný neduh není, že utíkáním se sice ztenčil a zeslábl, ale vypadal mnohem ladněji a dokonaleji než předtím. Zastavili své úsilí a znejistěli. Kroksunulek stále chránil kusem pláště místo se skvrnodírou. Když se setkal s Prskavcema, byl zničený představou, že by jim měl dát svoji chybu. Nic se ale nedělo, tak zbystřil. Prohlédl si je pozorněji a s hrůzou objevil, že ona sama odešla k nim. Jejich balóny byly flekatě děravé. Vůbec ho to netěšilo. Proč jsi u mě nezůstala? 14

15 15

16 16

17 17

18 3) lítalka a šipkoun Lítalka seděla vedle Šipkouna a okouzleně se smála jeho duchaplným postřehům o Ploše. Šipkoun měl úzké brýle, které přesně zapadaly do aerodynamičnosti jeho horního tvaru. Obykle uhlazené chlupy kryjící svrchní část brýlí byly nyní díky zábavné atmosféře rozházeny do jemných chomáčků. Srpovitý výběžek, jenž sloužil k rychlému startu, měl nenápadně obtočený kolem těla. Jen v okamžicích, kdy se při smíchu roztřásl, jej tento srp zaškrtil uprostřed a ukázal několik přebytečných kapek tuku. Lítalka si této drobnosti všimla a nepostřehnutelně se ho snažila přimět k co nejčastějším projevům smíchu, jelikož se jí srpek obtočený kolem šupinaté khaki hmoty nesmírně líbil. Zatímco on tu rozebíral teorii o skládání Plochy, o intuitivní trase tvarochodů a smyslu jejich bytí, ona se kromě občasného vnímání obsahu jeho promluvy nemohla odtrhnout od onoho Šipkounova středu. Šipkoun se tvářil, že vypráví zábavné a briskně chytré historky, aby Lítalku zaujal, ale místo toho se vší silou snažil nemyslet na to, že je příšerně tlustý. Nejspíše ztratil veškerou brilantnost v létání, a proto jen trnul při pomyšlení na to, že by Lítalka nechtěla jenom vysedávat, ale vykonat i rychlejší pohyb, třeba se proletět noční Plochou. Ze všeho nejvíc mu vadilo, že se nemohl smát, protože ten zpropadený srp mu vyřezával trhlinu do těla a ubíral dech. Nemohl říci nějakou ironicko-filosofickou poznámku, aby ho okamžitě nenapadla protimluva, která záškodnicky vycházela z toho srpu. Jeho rozpoložení mu nedovolilo opustit jednu tezi na více než dva kroky ano ne ano ne. Potom už neměl sílu ani na obhajobu toho, co řekl před chvílí. 18

19 Lítalka si všimla, že se Šipkoun nějak zadrhává. Nevěnovala tomu ale pozoronost, jelikož ji ten tenký proužeček sádla, co postupně vytékal ze Šipkounova břicha, úplně očaroval. Mazlavá tekutina vplývala do obrazu všech rozkoší, jež mohou při fyzicky prožívané představě nastat. Šipkouna provázel ještě jeden nešvar, který objevil už předtím než poznal Lítalku. Čím více se chtěl dostat k problému a jádru věci, tím více se mu tělo obalovalo tukem. Kdykoliv začal diskutovat, odcházel z debaty oplácanější a nemotornější. Od setkání s Lítalkou poznal, že by nejraději neříkal nic buď by nechal mluvit ji nebo by oba mlčeli. Ona by se dívala někam do středu jeho břicha a on by obdivoval její vlající kýčovité cáry končetin. Aby tato chvíle nastala, musel nejprve najít strategii, jak ji k sobě přilákat. Potom by už jí nějak vysvětlil, že to myslel trochu jinak. Jelikož si chtěl udržel její pozornost, doloval ze sebe s velkým sebezapřením pseudoduchaplné teorie, které ona, jak se domníval, s nechápavě obdivným pohledem hltala. Ve skutečnosti sledovala tučný ovál a po pár okamžicích přeskočila k jeho brýlím. S postupem času na Šipkounovi bylo znát jisté napětí a únava, chlupy na brýlích srocovaly do válečného šiku. Lítalka si říkala, že s nimi zkusí uzavřít spojenectví a časem společně Šipkounovi vysvětlí, jak je zcela zbytečné, aby se takto potil a trápil sebe i ji. Byla už unavená z toho, jak pořád dělala, že rozumí všemu, co Šipkoun říká. Smála se sice poctivě s ním, ale nejraději by zmáčkla nějaké tlačítko, aby se z něj stalo perpetum mobile. Jenom by se společensky řehotal a jeho objemné tělo by rytmicky romanticky nadskakovalo a srpeček by se nořil do rostoucího tuku. Už by nechtěla ani nikdy vzlétnout. Jen si přála nechat opakovat tu chvíli dokola a dokola. 19

20

21 21

22 4) píďalka Píďalka svým typicky přesunovacím pohybem směřovala podle předem přesně naplánované trasy. Během pondělí si vytyčila klíčové body relevantní pro její cestu. První bod ústil v normy, které měly být naplněny. Ve druhém bodě chtěla mít zdokumentované, že touto fází poctivě prolezla, aby si ostatní neřekli, že se jen tak vytahuje. Tonula v nejistotě, že se dostane do třetího místa, protože bylo možné do něj dojít i odjinud než postupkou z prvního, a tak by jí někdo mohl předběhnout. Na čtvrtou pozici se mohla teoreticky přehoupnout z druhé, pokud by se ovšem nenechala zmást třetí. Od pátého místa dál se realita proměňovala ve sny, jež se stávaly skutečnými (za předpokladu, že jejich horizont vstal růžově vyspinkaný a neměl náladu na palbu kritických připomínek; jeho obvyklá ranní promluva se odehrávala v proudu: tys neudělal a proč takhle přemýšlíš a kam jsi to dal a jak to mám asi vědět ). Pátá pozice byla prostě náročná. Vzdálenosti bývaly měřeny v krocích, převlečených metaforách roztažení a stažení, nádechu a výdechu. Takového nádechu, který obemknul několik hodin jiných dechů. Nádech určoval směr, popouzel k nakročení. Každému tvarochodovi trvalo různě dlouho, než došlápl. Málokdo z nich také věděl, na co došlápne. Ne vždy to bylo očekávané a příjemné. Alespoň nějaký intuitivní azimut v sobě měli zakódovaní všichni, řídili se jím občas i navzdory Ómákovým pravidlům. Kdyby nemohli alespoň trošku samostatně určovat směr a předpokládat ho, stalo by se i z Píďalky, červenohnědého řasnatého tvarochoda, uschlé šedivé nic, jež by pukalo, jak by se stahovalo a roztahovalo. 22

23 Když Píďalka bývala malinká, představovala si, že by chtěla mít nějaký konkrétní tvar blížící se myšlence na dokonalost: aerodynamické průhledné útroby by prosvitovaly skrze nepřehlednou síť cév. Povrch by se za každých povětrnostních okolností třpytil a vysílal blyštivé signály pro okolní tvarochody. Ti by, lákáni jak bludičkami, přistupovali s omámeným pohledem k Píďalce a říkali to, co si jen letmo v duchu pomyslela, že by chtěla slyšet. Postupem času si Píďalka uvědomovala, že ten její tvar by nepotřeboval jenom poddajnost, ale také kontrast vůči ostatním. Teprve pak by její přednosti mohly být dostatečně oceněny. V každodenním běhu věcí se vůbec necítila jistá, zda se její sny někdy mohou naplnit. Pravidelně si ale zapisovala způsoby, jak jich dosáhnout. První dva roky zaznamenávala všechny hezké designy, které uviděla, a zakreslovala je do velmi pomalu tekoucí řeky. Tuto činnost vykonávala systematicky a časem se tyto nejkrásnější výtvory začaly přes sebe překrývat. Po dvou letech poprvé z této pravidelnosti vybočila. Pořádně se podívala na objekt, jenž se odrážel v hladině, a zděsila se hrůzou nad jeho umělostí. Toho by přece nikdo nechtěl, natož aby jej obdivoval! uvědomila si. Následující měsíce nevědouc, co dál, chodila se dívat, jak pramen zmléčňuje obrysy jejího syntetického ideálu, a přála si, už aby byl konečně utopený. Ani příliš nebojoval o život a jednoho dne opravdu zmizel. Píďalka se jakožto červená tečka špatně pohybovala. Její cesty k vodě a zpátky si ale na jejím organismu vynutily určité přizpůsobivé změny. Trochu se roztáhla, stala se jakousi nepravidelnou čárkou, a začala se pohybovat sunutím. V příštích letech se přestala soustředit na sbírání okolních obrazů a chtěla dosáhnout ideálního pohybu, který, jak se domnívala, je prvním a nejdůležitějším základem pro bytí tvarochodů. Urputně, až komicky se převracela ze strany na stranu, zkoušela se nadzdvihnout a opět klesnout, neúnavně se den co den 23

24 věnovala jedné tisícině cílu ideálního přesunu. Po nějaké době se dokázala přeléváním jakž takž nevtíravě smýkat. Alespoň již nebudila pozornost a zařadila se tak mezi průměrně divné tvarochody. Ahoj, všiml jsem si, že tu býváš často, oslovil jí najednou rozmačkaně páchnoucí kořen nějakého tvaru, jenž byl napůl zapuštěný kousek od břehu řeky v zahnívajících starých barvách, zatímco druhá polovina mu vykukovala nad hladinu. Ano, občas sem chodívám. Vlastně docela pravidelně. Ale co vy tu děláte? snažila se Píďalka trochu ostentativně dát najevo odstup a převahu. Pracuju na tajném úkolu. Až ho splním, tak mě budou všichni tvarochodi obdivovat a budu moci vystoupit na Plochu z této barevné stoky. Vám se pohybuje trochu špatně, že? udeřil na Píďalčino slabé místo. Teprve nyní zpozorovala, že to je možná tvarochodkyně, a ne kořen. Vy si myslíte, že má smysl se držet takových hloupě důvěřivých plánů? položila Píďalka tu otázku schválně tak, aby ji vyprovokovala. Rozkládající se tvarochodkyně se opravdu urazila. Vy ubožačko, copak vy mě tady můžete poučovat? Co jste dokázala lepšího než já? Ale uvidíte, za pár let uvidíte! To vás potopím sem, na moje místo. A zaleju tě škodlivým hnojivem, aby ty tvoje hezounké orgánečky zplesnivěly dřív, než se naděješ. To už bylo na Píďalku moc, rozčílila se natolik, že se její červený povrch začal vařit, prskat jako v ohni a následně se odlupovat. Kousky barvy padaly do vody a tam reagovaly na jiné složení tekutiny. Aniž by si to Píďalka uvědomovala, upadané kousky jejího těla pomáhaly rozleptávat již beztak plesnivou nohu její soupeřky. Já, že jsem ubožačka, ty páchnoucí nulo? Mě nebude takovéhle nic urážet! Všem řeknu, že trávíš vodu, kterou se spousta 24

25 tvarochodů ředí. Až to zjistí, rozsápou tě zaživa. Věděla, že na něco takové by nikdy neměla dost odvahy, a navíc, ani by se k nim neuměla dopravit. A tušila, že i ta druhá ví, že silácky blafuje, a že to bude zase slabina pro další zásek. Pláty červené odpadávaly a její tělo se postupně bortilo. Stejně na tom byl i tvar ve vodě, bolavé pupínky nabíhaly do obřích rozměrů a její stvol, nohu a krk vypalovaly rudé odpadky z Píďalčina těla. Ty sebestředná neschopná potvoro, starej se o své hezounky ve vodě a nech ostatní na pokoji, zaskučela neznámá. Potom se vzmohla už jen na obrovské soptění a vychrchlávala rosolovitě hnědý hlen ze své shnilé nohy. Všechnu zlost ze současného rozhovoru i z předchozích útrap sebrala do proudu, který s vypětím všech sil vyplivla na Píďalku. Vzápětí ji strhla voda z původního místa níže k zátoce. Píďalku v tu ráno začalo poplivané místo nesnesitelně svědit a lochtat. Měla strašnou potřebu se chechtat, svíjela se v křeči smíchu a měla pocit, že se jí celé tělo rozpadne bolestí, kterou jí chrchel způsoboval. Vyluzovala podivné zvuky, tak hlasité, že přilákaly pozornost poblíž pohybujících se tvarochodů. Jakmile uviděli, že se dotyčná směje, šli si zase po svém. Utrpení smíchem trvalo asi dva dny, potom omdlela. Když se probudila, zjistila, že místo, kam dopadl plivanec, sice zůstalo hnědé, ale změnilo konzistenci. Stala se z něho taková postarší harmonika. Při natažení vydávala zvuky, co si potajmu nahrála od Píďalky v minulých dvou dnech v jejím ďábelsky bolestivém smíchu. Toto natažení ale kromě jiného způsobilo Píďalce také pohyb, jenž se jí zdál o mnoho delší, než si kdy dokázala představit. Pak si přistrčila zadní část k přední, harmonika se stlačila a opět vydávala ony hněvivé skřeky. Skržžžvrrt uáááááákrrrrrrrr i ff íš sppppllllllllchtchtřžž úúúpachtl. Píďalka se pohybovala. Rychle. Asi ohluchne. Všichni se po ní otáčeli. Pokud se chtěla v klidu zastavit a vydechnout, nebylo 25

26 jí to dopřáno. Uvnitř těla jí začala znít ozvěna toho, co si ostatní před řekli. I když se ocitla jen na chvilku v něčí blízkosti, harmonika automaticky všechno nahrávala. Její krásné průhledné orgány poslouchání skučely z těch tisíců řečí jak bité holí. Nevěděla najednou, v jakém místě svého původního plánu se nachází. Teď už na tu dvojku i trojku rozhodně dojde, ale mělo to být takhle? 26

27 27

28 5) r ychlík a plazivec Rychlíkovi se chtělo hrozně spát. Ležel rozplácnutý na oblém útvaru, který trochu hřál. Namáhavě dýchal, jelikož se kolem něj utvářela bublina špatně vyvětraného vzduchu. Čím více dýchal, tím více se vzduch vydýchával. Možná, že tam vzduch nebyl vůbec, a to, co vtahoval nosními otvory do svého těla, byly jeho vlastní výpary jenom v jiné konzistenci než upatlaná zpocená kůže obalená roztrhanými pařátky. Přimhouřil oči a v hlavě se mu honily obrazce zasouvající se do sebe a ubíhající dovnitř myšleného prostoru. Jeho šedivě-zelené tělo uzpůsobené k efektivitě dýchání se trochu zkroutilo a seschlo, když se vnitřní tlak oněch představ protlačoval na povrch. Kůže na několika místech popraskávala a vylívala se tam barva, jež byla v myšlenkách už úplně nesnesitelná. Tak přetekla a zůstala mu jako flek na těle. Moc si přál usnout, ale polovina jeho bdělého vědomí se tomu vzpouzela. Praskající oválky a kruhy vystřikovaly už celé barevné gejzíry z jeho kůže, aby se poté skrze Rychlíkovy unavené oči pomalými stroužkami vracely zpět do tělního oběhu. To, co dýchal, bylo těžké a přivádělo ho do mdlob. Myšlenky ho nenechaly spočinout a na chvíli mu umdlení dopřát. Musel dlít v onom malátně krutém polospánku, kdy se mu vracely všechna jeho příkoří a viny. Rozestavěly se na startovní čáru a vypukla soutěž o nejtíživější z nich. Ohnivá nařčení s rudě chlupatými třásněmi se postavily do řady proti skučícím výčitkám. Nabraly fialově zelenkavou barvu, napustily své šupiny jedem a vrhly se do smrtelně zapáchající hry. Jen co se setkaly otrávené části jedněch s elektricky vodivými chlupy druhých, začaly se ozývat dunivé rány, které šířily vibrace po celém Rychlíkově útvaru. Byl zcela ochromen. 28

29 Během nekonečně dlouhé doby, co se v tomto paralyzovaném stavu pokoušel usnout, se k němu postupně blížil jeho dávný přítel Plazivec. Nikdy se neuměli domluvit na společném tempu, ale i přesto mezi nimi panovala jakási zvláštní shoda. Plazivec neměl ponětí, co se děje za horizontem, který se mu sice neustále ukazoval před očima, ale nemohl ho přelézt, rozvalit se na něj a tak ho poznat. Chtěl se k němu dostat co nejrychleji, jenomže zkrátka nemohl. Proto čím byl starší, tím byl frustrovanější. To Rychlík, myslel si Plazivec, tomu vždycky všechno šlo raz dva, ani nestačil mrknout a ocitl se tam, kde chtěl. Plazivec časem přišel na to, že pokud se nesnaží koukat výš, než je jeho šustivě ohraničená dráha, po níž se sune, tak je mu o trochu lépe. Rána nebolí tolik, když si jí nevšímá. V tomto ambivalentním rozpoložení se smýkavým pohybem plazil k velké černé skvrně. Jak se dostával blíž, rozpoznával, že ta skvrna má šedivo-zelené zabarvení, a nakonec zjistil, že je to jeho kamarád Rychlík. Plazivec nemohl pochopit, proč ten odjakživa rozhodnější, rychlejší a plnější elánu, tu jen tak leží a nic nedělá. Došustil se k němu na vzdálenost ocasu, a tu si všiml občasných barevných vodotrysků prýštících z malých ranek, jež se s postupujícím stářím plnily tuhým odporně zapáchajícím hnisem. Rychlíkovy oči se třepotavě komíhaly a čas od času se zaplavily barvou, která do nich dotekla z oněch boláků. Plazivec nechápal, co se děje, byl víc vystrašený než překvapený. Opatrně Rychlíka pošťouchnul a ten se na něj mžouravě obrátil. Ahoj Plazivče, co tu děláš? myslel si Rychlík, že vyslovoval, ale z jeho otvoru pro řeč zaznělo: Co tu zase pohledáváš? Plazivec nevěda co odpovědět, mlčel a zkoušel vymyslet, co by se asi tak mělo říci podle obecných zákonů tvarochodů. Jenomže jejich zákony ošetřovaly jenom krajní situace. A takto banální scénou rozhodně neměly v plánu se zabývat. Začal 29

30 nervózně ťukat do Plochy ploutvičkou, která nebývala vidět, jenom se v situacích nerozhodného stresu olemovaného závidějícím naštváním bez jeho povšimnutí vysunula a v podivných opakujících se rytmech vyťukávala nějaké jemu neznámé sdělení. Je ti dobře? vysoukal ze sebe nakonec. Rychlík se urazil, že ho chce Plazivec ještě v takové dehonestující chvíli zesměšňovat. Já tu takhle barevně a smradlavě prskám v polobdění, jsem na pokraji zoufalství, což musí být vidět, a on se mě provokativně a ušklíbavě zeptá, jak mi je. Tobě bývalo přece vždycky líp, odpověděl uštěpačně Rychlík. To se ale dotkl staré Plazivcovy rány, protože ten si pomyslel, že Rychlík naráží na jeho časté deprese z horizontu. Kdyby sis na mě občas vzpomněl, věděl bys, že jsem se nedávno vrátil z léčebny pro pomalé tvarochody a že mi při propuštění řekli, že se tam každý měsíc budu muset chodit hlásit na kontrolu a zůstat pár dní na rychloléčbu ztrácení obzoru. Plazivec to pronášel s hlasem plným uraženého utrpení a naštvaného nezájmu o Rychlíkovy starosti. Zároveň se v něm ozývalo i trochu prosebného tónu, pár stop toho, že by se chtěl přátelit a raději by trpěl úsměšky, než aby zase byl sám s tím vším Ta samota bývala totiž tak vleklá V Rychlíkově hlavě se nárazy jedu a elektrických šoků stupňovaly. V jeho zhmotňujících se představách se rozvířil takový duhový žiletkový hurikán. Já potřebuji spát, šťastnou cestu, vyklouzlo mu dřív, než se chtěl trochu omluvit, že mu není dobře, a proto se na Plazivce příliš nesoustředí. Chtěl být sám se svým trápením. Rochnit se v něm a nořit se znovu a znovu do gejzírů, které se napouštěly do jeho kůže a vtékaly zpět očima. Ušlápnutý hlásek se mu snažil říct, že by si s Plazivcem docela rád poklábosil, dyť je to vlastně dobrák, ale hurónské řevy jej vzápětí umlčely. 30

31 Dobře, nebudu tedy rušit, řekl uraženě Plazivec a jal se šustivě nešťastnými pohyby přesouvat dál ke svému obzoru. 31

32 32

33 33

34 6) kružánka, padavník a ómák Ómák se jednoho dne vzbudil, když už mu světlo neúprosně bouchalo do jeho zavřených víček. Zatímco rozmrzele vstával, v hlavě se mu rodily nové variace a permutace. Klubaly se z řady jedna za druhou a Ómák za chvíli pocítil, jak se mu všechno uvnitř přeorganizovává. Všechna ústrojí vlevo se pomalu začala přesouvat podle osy doprava. Jejich funkce se díky novému uspořádání měnily. Rozhodl se, že to nemůže nechat jen tak. Získaný dojem nového pořádku se vytvaroval do roztomilé krychličky, která se rozpustila, jen co dorazila do prostoru myšlenek. Podíval se na Plochu. Viděl ji tak akorát velkou vešla se mu na sítnici do jednoho pohledu. Pozoroval také různě velké tvarochody, jak se po ní pohybují a jak se ji snaží zaplnit a vytvořit mezi sebou jakž takž funkční shromáždění. Znal ten výjev podrobně i po paměti, protože to byl částečně jeho nápad pobídnout tvarochody, aby začali osidlovat Plochu. Dělo se to poměrně samovolně, nerad do toho zasahoval. Říkal si, že pokud budou něco potřebovat, tak se sami postarají o to, aby to měli, a bude-li něčeho přebývat, tak postupem času ten nejslabší článek stejně zmizí. Nestaral se ani o to, aby jim poradil něco, co by urychlilo jejich tápání na Ploše, přestože věděl, že některé věci budou trvat pořádně dlouho. Jen ať si spálí ty své otvory a orgány, myslel si. Bude jim to jen ku prospěchu. Dnes po probuzení se ale rozhodl. Zkusím jim to trochu vylepšit, přeci jenom je tam už tak velký chaos, že jim trochu řádu prospěje. Koho bych si tak vybral na zkoušku? Ómák přemítal a namáhavě zaostřoval na dálku. Upoutala ho rotace kolem jednoho místa. Vykonával ji asi nějaký tvarochod, nebylo ho ale vidět. Zkusil tedy přepnout do nočního modu a už to spatřil! 34

35 Průhledná Kružánka byla malé perpetum mobile viditelné pouze v noci. Zatímco sluneční světlo skrze ni procházelo bez jediného zastavení, a stávala se tak pro běžný tvarochodí (i Ómákův) zrak neviditelná, měsíční paprsky obsahovaly trochu zářivky, které se od jejího těla odrážely, a tím ji činily zpozorovatelnou. Nešlo přesně určit její barvu, jelikož záleželo na rychlosti, s jakou se pohybovala. Když to někdy přehnala a točila se kolem své osy jak divoká káča, tak se rozhořela. Tehdy obvykle zasáhl Padavník, jenž se vyznačoval tím, že jeho velikost zdaleka neodpovídala jeho motorice. Jako jeden z mála tvarochodů Kružánku bez obtíží viděl, jelikož jeho tělo obsahovalo pozůstatky zářivky z noci, kdy se narodil a chtěli si na něj posvítit. Lampa se celým neštěstím při pohledu na něj rozbila a zůstaly v něm navždy její kousky. V momentě, kdy se Padavník soustředil na konverzaci s někým druhým, zapomněl myslet na svůj ohromný tvar, což vedlo k tomu, že brzy po začátku hovoru žuchnul na svého partnera, když se k němu nakláněl, aby ho uslyšel. Konzistence Padavníka se skládala ze skupenství plynného, místy přeměněného na kapky. Proto se občas musel vypršet, aby se neroztrhl, jak se plynné molekuly od sebe vzdalovaly. Když se tedy Kružánka roztočila, až z ní sršely jiskry, začala halasně shánět Padavníka. Ten věděl, že jej nevolá z nezaujatého zájmu, nýbrž potřebuje jeho nemotornost. I přesto vždycky přispěchal, co to šlo, žuchnul, zaslzel. Vykonal tak, co Kružánka potřebovala, a proto se s ním následně jeho oblíbená tvarochodkyně s falešně zkrouceným úsměvem rozloučila. Ómák zhruba vytušil mechanismus jejich setkávání, odvodil si jej z opakovaného koloběhu klid, točení, oheň, návštěva, kyselý úsměv, rozloučení. Myslel si také, že to není úplně v pořádku a měl chuť zjednat nápravu, protože dnešního rána mu všechen chaos přišel až fyzicky bolestivý. 35

36 S tvarochody obvykle nemluvil, ani se jim nezjevoval, to mu přišlo příliš dětinské. Pokud opravdu někdy potřeboval zasáhnout (a jak si později uvědomil, taková situace vlastně nikdy nenastala), tak to přímo uskutečnil a tvarochodi si vysvětlení museli najít sami. Ómák sledoval Kružánku, jak si upevnila všechny své řasinky, aby se jí během kroužení nepocuchaly, přisála se jedním neviditelným chapadlem ke svému bodu a začala pomalu dokolečka tančit. Sama sice nebyla ke spatření, ale zanechávala po svém reji hrudkovité stopy, jež se při zafoukání větru rozletěly po okolí. Za příhodných podmínek z nich poté vznikala malá Kružánčata, která se nikdy se svojí maminkou nesetkala. Ani by ji ve dne nenašla, protože stejně jako ona nebyla vidět. A v noci měl každý své práce dost. Kružánka nyní byla ve vzduchu, nestarala se o nic jiného než o svůj pohyb, když tu ucítila, že se nějak posouvá. Ten pocit vyvstal až poté, co zjistila, že její hrudkovité hromádky nevytvářejí soustředné kružnice jako obvykle, ale stává se z nich takový oválek. Proto vlastně musela vnímat, že se hýbe dopředu. Neznatelně, ale precizně. Nevěděla, co si s tím má počít. Přeci nemůže jen tak opustit svoje místo, na němž si už tolik vykroužila! Urputně se soustředila na návrat do původního stavu. Představovala si, že vidí, jak se vrací nazpět. Jestliže dojem, že se posunuje, získala, až když uviděla stopy, musí to přeci jít i obráceně nejdříve si představí stopy a potom se to uskuteční. Zahřívala svoje přemýšlecí ústrojí představou na pohyb zpět, na točení samotné už příliš energie nezbývalo. Zprvu se zaradovala: jde to, vracím se! Následně ale přišla na to, že se nepohybuje pouze ona, ale spolu s ní i další Kružánky a Kružánčata v dohledu. Jelikož začala jako první, chvilku se domnívala, že jde zpět, ale poté, co se připojili ostatní, se tato iluze vytratila. Velmi pomalu ale jistě se tedy vzdalovala od svého dřívějšího centrálního bodu. Všimla si také, že doba, kdy měla hořet, 36