PENÍZE A KAPITÁL. Josef Menšík

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Ekonomicko-správní fakulta PENÍZE A KAPITÁL Dizertační práce Josef Menšík Brno 2005

2 Děkuji svému školiteli v rámci doktorského studijího programu docentu Kamilu Fuchsovi za odborné konzultace jakož i za velkou trpělivost, se kterou bděl nad mým studijím úsilím. Děkuji rovněž oponentům profesoru Stanislavu Poloučkovi a docentu Vladimíru Gondovi za připomínky k první verzi práci, které mi umožnily výrazně vyjasnit strukturu tohoto textu. Mé poděkovaní patří také doktoru Michalu Kvasničkovi za četné konzultace témat obsažených v této práci.

3 Obsah Obsah Úvod Kapitál I. Výroba a kapitál Výroba Vývoj teorie kapitálu Časová struktura výroby Investice a deinvestice Kapitálová rozhodnutí II. Kapitál ve společenském hospodářství Zkoumání společenského hospodářství Společenské hospodářství Zúčtovací mechanizmus Hospodářský koloběh Změny časové struktury výroby Přerozdělování Peníze III. Peněžní hospodářství Forma zúčtovacího mechanizmu Platební systém Historie úvěrové teorie peněz Dílčí trhy Aktivita peněz IV. Formy peněžních aktiv Peněžní aktivum Umělé peněžní aktivum Úvěrová peněžní aktiva Krytí peněžních aktiv V. Bankovní peníze Vývoj vnímání peněžní role bank Banka Emisní monopol

4 OBSAH 4 Centrální banka Dvoustupňové bankovnictví Ilikvidita bank Peníze dvoustupňového bankovnictví Peníze a investice VI. Vnucené úspory Vývoj konceptu vnucených úspor Koloběh peněžní ekonomiky Úvěrová struktura a kapitál Investice v peněžní ekonomice Peníze, úvěrová struktura a investice Financování vnucených úspor Aktivita peněz a investice VII. Komentáře Wicksellova elastická měna Schumpeterova potřeba úvěrů Misesův hospodářský cyklus Závěr Literatura Jmenný rejstřík

5 Úvod V ekonomické vědě je v současnosti již široce uznávaným faktem, že procesy v monetární sféře dokáží ovlivnit reálné ekonomické děje. Peníze tedy nejsou neutrální, ale naopak jsou aktivní, jsou činitelem, který sám vyvolává určité hospodářské jevy a nebo mění jejich průběh. Z toho důvodu musí být zkoumání monetárních otázek součástí čisté ekonomie, děje se tomu tak v disciplíně monetární ekonomie, kde je právě rozebírání možností vlivu peněz na hospodářství středobodem zájmu. Jedním z možných způsobů, jak peníze ovlivňují hospodářství je jejich případný vliv na změnu akumulace kapitálu. Tato alternativa je v ekonomické literatuře explicitně zmiňována minimálně od počátku 19. století, a pro možnost zvýšení akumulace kapitálu z monetárních příčin se nejvíce vžilo označení vnucené úspory. Cílem této práce je prozkoumání možnosti akumulace kapitálu z monetárních příčin, analýza konceptu vnucených úspor. Výklad možností vlivu peněz na kapitálovou akumulaci musí být součástí každé monetární teorie, která si chce klást základní nároky na úplnost. Zvážení možnosti (a případně významu) vnucených úspor je prvkem teorie vysvětlující vliv peněz na hospodářství, aktivitu peněz. V tomto smyslu je možné vidět každý příspěvek k problému vnucených úspor jako práci v základní problémové oblasti monetární teorie. Vnucené úspory hrají rovněž klíčovou roli v tak významných a svým způsobem i protichůdných teoriích jako je rakouská teorie hospodářského cyklu a Schumpeterova teorie hospodářského vývoje. Pro některé ekonomy tak tvoří pozitivní jev, předpoklad hospodářského vývoje či alespoň jeho katalyzátor, pro jiné se jedná o negativní jev, zakládající ekonomickou nerovnováhu a budoucí problémy, ústící kupříkladu v ekonomickou recesi. V některých obdobích bývá zdůrazňován první názor, aplikovaný do požadavku aktivní monetární politiky podporující kapitálovou akumulaci, jindy je naopak upozorňováno na možná úskalí takovéto volné (expanzivní) monetární politiky. Keynesiánské klima druhé třetiny 20. století bylo nakloněno prvnímu přístupu, v současnosti je spolu s jistou renesancí rakouské ekonomie opět slyšet také hlasy na podporu přístupu druhého. 5

6 ÚVOD 6 Vedle základního teoretického zájmu tedy může vyjasnění vnucených úspor pomoci i v orientaci v názorech různých ekonomů a v hodnocení jejich důsledků, včetně jejich doporučení hospodářské politice. Vnucené úspory se tak mohou považovat za určité hledisko hodnocení a vzájemné komparace monetárně-ekonomických teorií. Některé důsledky tohoto hodnocení a komparace budou provedeny v závěru práce. Abychom mohli mluvit o vlivu peněz na kapitál, je nutné v první řadě vyjasnit co je to kapitál a jakým zákonitostem je podřízena jeho akumulace ve společenském hospodářství, stejně jako objasnit podstatu peněz a jejich fungování. Tyto dva částečně nezávislé dílčí cíle daly náplň prvním dvěma oddílům práce, nazvaným Kapitál a Peníze. Třetí oddíl Peníze a investice syntetizuje poznatky z prvních dvou oddílů a vyjadřuje se k problému vnucených úspor. Třetí oddíl obsahuje rovněž komentáře k některým teoretickým konceptům ačkoliv to není hlavním cílem, je v práci věnována pozornost také vývoji a komparaci ekonomické teorie v dané oblasti. Po objasnění konceptu kapitálu jako časové struktury výroby jsou řešeny otázky kapitálu ve společenském hospodářství a v jeho koloběhu. Dále je analyzována podstata peněz jako platebního systému ekonomiky. Po rozboru obecných základů peněžních forem je provedena klasifikace současné formy peněžního systému. Nakonec je rozebrána podstata vnucených úspor a jejich důsledků v peněžním hospodářství současného typu. Svým přístupem práce vychází především z tradic rakouské ekonomické školy, neuzavírá se však názorům jiných ekonomických a monetárně teoretických přístupů. Práce navazuje na rakouskou teorii kapitálu a na institucionální a technické aspekty současného uspořádání peněžního systému, které byly analyzovány zakladateli moderní monetární teorie napříč různými ekonomickými školami, vedle rakouské školy tedy též například na britské Cambridge. V oblasti hospodářského koloběhu je nepřímá návaznost na klasickou ekonomii před neoklasickou revolucí. Kromě explicitně citovaných prací jsem byl mimo jiné přímo ovlivněn širšími obecně ekonomickými, sociologickými a filozofickými úvahami Jamese Buchanana, Friedricha Hayeka, Karla Poppera, Josepha Schumpetera a George Shackla. S určitým zjednodušením lze říci, že práce je kombinací a rozvinutím rakouské teorie kapitálu, teorie hospodářského koloběhu (jejíž fragmenty jsou mně známy od Schumpetera) a úvěrové teorie peněz spolu se základy monetární teorie zabývající se rolí bank v peněžním systému (z osy Wicksell, Mises, Hayek). Ekonomové rakouské školy většinou nepracovali s konceptem hospodářského koloběhu a nezastávali úvěrovou teorii peněz. Schumpeter, který oba tyto přístupy aplikoval, zase nepoužíval rakouskou teorii kapitálu a v modelu hospodářského koloběhu nenacházel ve stacionární ekonomice prostor pro kapitalisty. V předložené práci jsou zaujaty jasné postoje k tradičním těžkým otázkám ekonomické teorie: k otázce kapitálu a k otázce peněz. Za třetí hlavní přínos

7 ÚVOD 7 práce považuji to, že je zde vyvinut aparát, pomocí kterého je možno relevantně se vyjadřovat k otázce, jak se úspory přeměňují v investice. Zkoumání otázky vnucených úspor je přitom pouze jednou z možných aplikací tohoto aparátu, který lze použít při celé škále dalších otázek ohledně úspor a investic, hladkého chodu jejich transformace ale i problémům v jejich vztahu, daných například konkrétním institucionálním uspořádáním v nějaké části finančního systému. Považuji za vhodné na tomto místě uvést rovněž poznámku k formátu textu. Základní výklad je veden v poměrně kompaktní formě v hlavním textu, rozšiřující a podpůrné myšlenky jsou přesunuty do poznámek pod čarou. Hlavní text tak obsahuje hutný, ale soběstačný výklad základního argumentu práce. Snaha vyjasnit hlavní líni výkladu je též realizována použitím poznámek na okraji (marginálií), které upozorňují na podstatu myšlenek jednotlivých odstavců. Poznámky pod čarou pak slouží k rozšíření a širšímu vyargumentování základních myšlenek, k prokrvení hlavní linie výkladu. Velkou část poznámek pod čarou ty, založené na citacích lze však zároveň číst i jinak: tak, že vypráví svůj vlastní příběh ve formě exkurzu do vývoje ekonomických teorií, především v první polovině 20. století. Rozsáhlejších citací jsem použil zejména z toho důvodu, že použitý přístup se na mnoha místech vymyká ze standardního ekonomického výkladu hlavního ekonomického proudu přelomu tisíciletí a jeho duch tak může ležet mimo obecné povědomí, přesto je však pevně ukotven v tradici silné ekonomické teorie.

8 Kapitál

9 I. Výroba a kapitál Hospodářská činnost je lidským jednáním orientovaným na zajištění spotřeby, jádrem hospodářství je výroba, která produkci spotřebitelných statků zajišťuje. Jedním z podstatných rysů výroby je míra její orientace na budoucnost, v rámci struktury výroby hraje důležitou roli její časová struktura. Tato struktura definuje kapitálové vybavení ekonomiky. Výroba Konečným cílem veškeré hospodářské aktivity je spotřeba. Lidé umně využívají všemožné jim dostupné prostředky, aby si zajistili co nejvyšší možnou úroveň života, aby maximalizovali svou spotřebu. Způsob, jakým záměrně a cíleně organizují využití dostupných prostředků za tímto účelem, tvoří jádro ekonomické organizace společnosti a nazývá se výroba. 1 Výroba: organizace vstupů za účelem spotřeby Dostupné prostředky jsou z pohledu výroby vstupy, její výsledky, produkty Vstupy: práce spotřební statky jsou potom jejím výstupem. Vstupy jsou tvořeny zejména dvěma typy sil lidskou pracovní silou, nazývanou práce, a přírodními silami, nazývanými půda. Tyto dva čisté vstupy se nazývají též primární výrobní faktory. 2 1 Spotřebou, kterou lidé maximalizují, je spotřeba v nejširším slova smyslu, včetně spotřeby volného času a negativně vnímané spotřeby nežádoucích statků, například nepříjemné práce. Spotřeba je jen jiným názvem pro to, co lidé chtějí, výroba je označením způsobů, jak toho dosahují. Menger (1871) chápe výrobu jako konverzi statků vyššího řádu na statky nižších řádů až konečně na statky prvního řádu, spotřební statky. Ke spotřebě jako jedinému cíli výroby též například Schumpeter (1912), Prvá kapitola, str : [K]onkrétny cieľ každej výroby... [t]ýmto cieľom môže byť len výroba užitečných statkov v podobe spotrebných statkov. 2 Podobně se vyjadřuje Menger (1871), Schumpeter (1912), Prvá kapitola, str. 113, 115: Je bežné členiť statky podľa vzdialenosti od konečného aktu spotreby.... Ak zvyšujeme rády statkov, musíme sa nakoniec vrátiť z hľadiska nášho cieľa k posledným prvkom výroby. Netreba ďalej dokazovať, že týmito poslednými prvkami sú práca a dary prírody alebo,pôdy, výrobné služby práce a pôdy., str. 122: Jediným aktivným momentom [pre ekonomickú teóriu] je snaha uspokojiť potreby; jej jedinými činiteľmi sú práca a pôda., Hayek (1931), Lecture II, pp : When I mean land and labour, I shall speak of original means of production. When I use the phrase factors of production without further qualification this will cover capital also, that is to say this term will include all factors from which we derive income in the form of wages, rent, and interest. či Strigl (1934), a půda, výstup: spotřeba 9

10 VÝROBA A KAPITÁL 10 Vstupy práce a půdy je možno používat různým způsobem a v rozmanité vzájemné kombinaci. Způsob jejich konkrétního použití a vzájemného zkombinování se nazývá struktura výroby. Každá struktura výroby přináší jiné možnosti spotřebního výstupu. Stálost struktury výroby znamená stále stejný způsob zaměstnání primárních výrobních faktorů, produkující stálý výstup. Použití konkrétní struktury výroby je společenskou volbou, která má za následek určitou spotřebu. 3 Lidskému hospodaření jsou k dispozici samozřejmě pouze ty způsoby organizace výroby, které jsou lidem známy. Technicky možné kombinace práce a půdy ve výrobě, o kterých lidé neví, nepatří do škály přístupných voleb, lidé je mohou uplatnit jedině náhodou. Tyto možnosti jsou odkrývány pomocí objevů a vynálezů, rozšiřujících tak alternativy organizace výroby. My však tyto jevy nebudeme hlouběji analyzovat, a budeme dále obvykle pracovat se zjednodušujícím předpokladem konstantní technické znalosti. Jinými slovy řečeno, fenomén hospodářského vývoje nebude součástí hlavního záběru této práce. 4 Struktura výroby: kombinace vstupů Technologie měněna objevy, vynálezy Primární výrobní faktory jsou samozřejmě k dispozici v určité struktuře a Nezabýváme se strukturou stejně tak spotřební výstup není jednolitou kvantitou. Změna struktury spotřeby výroby tak mění obvykle především složení výstupu. To je problém, který leží v jádru standardního výkladu ekonomické teorie, ovšem kterým my se zde budeme zabývat pouze okrajově, pro naše další úvahy je většinou vcelku možné předpokládat, že se produkuje jediný typ spotřebního statku nebo že nějak dokážeme kvantifikovat objem produkce souhrnu různých spotřebních statků. 5 Vývoj teorie kapitálu Každá skutečná teorie kapitálu si uvědomuje, že kapitál není homogenní masou, která se dá lehce přesouvat z jednoho typu výroby do druhého, ale je Kapitál není homogenní 1.1., pp. 1 2: Labor and land... have been called the originary factors of production, and have been contrasted with capital as a produced factor of production.. 3 Srov. Schumpeter (1912), Prvá kapitola, str. 111: Z technického, ako aj ekonomického hľadiska vyrábať znamená kombinovať veci a sily, ktoré sú k dispozícii. Každá výrobná metoda predstavuje určitú kombináciu. 4 Inovace (nové kombinace ve výrobě) jako základní zdroj hospodářského vývoje a role podnikatele při jejich prosazovaní je hlavním mottem slavné Schumpeterovy Theorie der witschaftlichen Entwicklung. Více k inovacím lze proto nalézt v Schumpeter (1912), zejména Druhá kapitola. Schumpeter, stejně jako v jiné souvislosti Hayek či nověji Kirtzner, upozorňují na to, že objevy jsou náhodami ve své podstatě, že se nejedná o předem známé výsledky cílevědomé činnosti. (Pokud by byl objev známým výsledkem nějaké činnosti, je již sám známý a o objev se tudíž nejedná.) Objevy tak nepatří do sféry výroby jako takové, výroby coby cílevědomě činnosti vedoucí ke spotřebním statkům. Ovšem při této činnosti k objevům často dochází, riskování s použití netradičních výrobních postupů s nejistým výsledkem bývá často onou nahodilostí, která změní lidské poznání a zafixuje se do budoucna. 5 Srov. Hayek (1941), který pracuje při řešení kapitálových problémů se spotřebou v jejím celkovém hodnotovém vyjádření (viz. ch. VII, p. 158)

11 VÝROBA A KAPITÁL 11 naopak vtělen do konkrétních kapitálových statků, které jsou často v mnoha ohledech specifické a vhodné jen k určitým typům použití. Teorie kapitálu je pohledem na výrobu uvažující její časový rozměr, skutečná teorie kapitálu si uvědomuje, že nejen, že se veškerá ekonomická činnost neodehrává v bezčasovém prostoru, ale že ekonomické jednání není ani zúženo pouze na záběr dvou po sobě jdoucích období, že se v každém momentu rozhodujeme s ohledem na širší budoucnost a náš současný stav je ovlivněn delší minulostí. Pro neekonoma neznajícího souvislosti vývoje ekonomických teorií by mohlo být s podivem, že když už ekonomové tyto očividné pravdy objevili, rozpoutala se diskuse a mnozí k nim zaujali vzájemně nesmiřitelné postoje, ale především zarážejícím by se mu mohlo zdát, že se toto poznání z ekonomie opět vytratilo. Vysvětlit laikovi neznalému vývoje ekonomické teorie po nástupu Keynesiánství proč jsou současné vysokoškolské učebnice většinou naplněny ekonomií zaměřenou na jediné období a pokud vůbec pracují s kapitálem, tak pouze s homogenním, by nemuselo být snadné. Já osobně bych tuto, prakticky vzato, bezčasovost a bezkapitálovost současné ekonomie jinak než poukazem na specifika vývoje ekonomické vědy ve 20. století vysvětlit neuměl. Rozpracování teorie kapitálu se výrazně posunulo na půdě neoklasické školy Teorie kapitálu Böhm-Bawerka 19. století, nejdříve díky práci Williama Jevonse, ale především v průlomové Positive Theorie des Kapitals (Positive theory of Capital) (druhý svazek obsáhlého díla Kapital und Kapitalzins (Capital and Interest) obsahující též rozbor a kritiku dosavadních přístupů ke kapitálu) brněnského rodáka Eugena Böhm-Bawerka. Tato práce doplnila chybějící článek rakouské větve neoklasické školy a etablovala tak tuto teorii jako rakouskou teorii kapitálu. Fascinován touto prací rozvedl její závěry v celém svém díle (od Über Wert, Wicksellova teorie kapitálu Kapital und Rente (Value, Capital and Rent) (1893), přes Geldzins und Güterpreise (Interest and Prices) (1898), až po Föreläsningar i nationalekonomi (Lectures on Political Economy) (1901 a 1906) ) Švéd Knut Wicksell. Wicksell vlastně úvahami o kapitálu svou ekonomickou dráhu zahájil a postupně se propracoval k monetárním aspektům ekonomické teorie, kterými se proslavil nejvíce. 6 Na něj potom navázal Friedrich Hayek, který se kapitálem zabýval z důvodů jeho role v teorii hospodářského cyklu (Geldtheorie und Konjunkturtheorie (1929), Prices and Production (1931)) a vlastní teorii kapitálu uzavřel v obsáhlé The Pure Theory of Capital (1941). Hayek tedy postupoval opačným směrem než Wicksell od monetárně-teoretických úvah k čisté (reálné) teorii kapitálu. 7 Hayekova teorie kapitálu 6 O vztahu k Böhm-Bawerkovu dílu se Wicksell zmiňuje na mnoha místech, mimo jiné právě již v předmluvě k Über Wert, Kapital und Rente: Wicksell (1893), Autor s Preface, pp , kde též uvádí návaznost na Jevonse a vyjasňuje vztah k Walrasovi. 7 Hayek návaznost na linii Jevons Böhm-Bawerk Wicksell rozebírá mimo jiné v Hayek (1941), Ch. IV., pp

12 VÝROBA A KAPITÁL 12 Hayek musel být nepochybně zklamán, když se místo toho, aby The Pure Theory of Capital utvořilo obecnou metodologickou základnu pro všechny další budoucí diskuse o kapitálu a snad i jejich ukončení a zařazení teorie v této podobě do standardního rámce ekonomie, na kapitál prostě zapomnělo. 8 Velmi kvalitním příspěvkem korunujícím vývoj teorie kapitálu na půdě rakouské školy ve Vídni byla předválečná kniha Kapital und Produktion (1934) našeho krajana Richarda von Strigla. Bohužel, větší dopad této knihy byl znemožněn vnějšími okolnostmi: v souvislostí s nástupem národního socialismu v Německu se tou dobou již postupně rozpadalo inteletuální prostředí rakouské školy ve Vídni, mnoho ekonomů Rakousko opouštělo, Striglův přímý vliv byl dále omezen jeho předčasnou smrtí v roce 1942 a jeho práce o kapitálu byla přeložena do angličtiny teprve nedávno (2000). 9 Striglova teorie kapitálu Další vývoj teorie kapitálu v této linii, běžně označované jako rakouská teorie kapitálu, byl oslaben poválečnou keynesiánskou reorientací hlavního proudu ekonomie a poklesem vlivu rakouské tradice v ekonomické teorii. Příspěvky k teorii kapitálu ve výše naznačeném pojetí tak byly spíše sporadické a na okraji zájmu. Jde především o práci, v té době v Jižní Africe působícího, Ludwiga Lachamanna Capital and Its Structure (1956). Ke kapitálu se také vyjadřil, obvykle však rovněž okrajově vnímaný, americký žák Misese Murray Rothbard. Oživení těchto úvah se objevuje až poměrně nedávno v souvislosti s renesancí rakouských přístupů k ekonomii, autory zabývajícími se kapitálem v uvedeném duchu jsou například Mark Skousen či Roger Garrison. Ještě musím učinit jednu metodologickou poznámku k rakouské teorii kapitálu metodou výkladu se tato teorie vymyká z představy psychologicky orientované školy subjektivního užitku. Rakouský přístup ke kapitálu je namnoze makroekonomický a z velké části v podstatě velmi technický (jak si jistě všiml každý kdo jen letmo zalistoval například Hayekovou The Pure Theory of Capital). Důvod, proč přesto musela být takto teorie kapitálu rozpracována právě rakouskými ekonomy vidím v jejich poctivém přístupu odmítajícím nepatřičná zjednodušení pro zjednodušení, což je ostatně podle 8 Jak uvádí Lachmann, oproti bouřlivým debatám o kapitálu v 30. letech byla již v 50. letech prostě pozornost ekonomů přesunuta jinam Lachmann (1956), Preface (written 1955), p. xiii.: Twenty years ago, when Professor Knight launched his attack on the capital theories of Böhm-Bawerk and Wicksell, there opened a controversy which continued for years on both sides of the Atlantic. Today very little is heard of all this. The centre of interest has shifted to other fields., ale ne že by se problémy vyjasnily, podle něj prostě systematická teorie v té době kdy psal svou práci v 50. letech 20. století zkrátka neexistovala Lachmann (1956), Chpt. I., p. 1.: [I]t would hardly be an exaggeration to say that at the present time a systematic theory of capital scarcely exists. A od té doby se toho na tomto poli odehrálo jen málo. 9 Hülsmann (2000) a Steindl (1998) se shodují, že Strigl pocházel z Moravy, druhý z nich však uvádí jako místo narození Rokytzan, což je běžná německá transkripce pro Rokycany u Plzně. Možná se má jednat o Rokytnici u Přerova? Strigl byl účastníkem slavného Böhm-Bawerkova semináře, mimo jiné spolu s Misesem a Schumpeterem. Jeho žáci jej označují nejen za velice schopného odborníka, ale rovněž vynikajícího učitele ekonomie, snad nejlepšího v předválečné Vídni.

13 VÝROBA A KAPITÁL 13 mého názoru také důvod, proč si jsou často rakušáci v mnohém bližší s institucionalisty případně postkeynesiány, než s masou středoproudových ekonomů, byť by i tito vyšli ze, s rakušáky společné, neoklasické tradice. 10 Časová struktura výroby Použití primárního výrobního faktoru vede ke spotřebnímu výstupu vždy Vstupy aplikovány na různě za určitý kratší či delší časový interval. Aktuální výstup je tedy důsledkem vzdálené cíle kombinace použití výrobních faktorů v různě vzdálené minulosti a zároveň současně aplikované vstupy se projeví na produkci v celé škále následujících období. Tato konkrétní kombinace vstupů s ohledem na jejich časovou vzdálenost od konečného spotřebního výstupu výroby se nazývá časová struktura výroby Zjednodušením v kapitálové teorii míním především homogenizaci kapitálu, kterou například ve 30. letech 20. století atakoval rakouský přístup zakladatel chicagské školy Frank Knight viz. rozsáhlá intelektuální pře mezi ním a Hayekem na stránkách tehdejšího ekonomického tisku, a která se stala v dalším vývoji středního proudu ekonomie realitou. Lachmann vidí jiný metodologický přístup rakušáků ke kapitálu v ricardiánském založení zakladatele rakouské teorie kapitálu Böhm-Bawerka, který se v tomto duchu zajímal o určité otázky teorie rozdělování, jmenovitě o otázku existence úroku, a teorii kapitálové struktury vyvinul jen jako prostředek k tomuto účelu a ta proto působí tak objektivisticky a ricardiánsky viz. Lachmann (1956), Preface to Second English Edition, p. viii.: For some time one particular feature of Austrian economics had puzzled me. Its theory of capital, an essential and perhaps its best known ingredient, did not appear to fit the cannon of methodological individualism. Austrians in general accepted that we must start with the individual and proceed by exploring the, often unintended, consequences of its maximizing endeavors. The Austrian theory of capital, on the other hand, from Böhm-Bawerk onward, proceeded along altogether different lines and offered little scope for the effects of individual action. It was easy to see that this fact had something to do with Böhm-Bawerk s cast of mind. As much a Ricardian as an Austrian, he asked the old Ricardian question, how it is possible in a competitive market economy for the owners of augmentable capital resources to enjoy a permanent income. It was only in the persuit of this endeavor that, as a means to his end, he came to construct the rudiments of a theory of capital structure. No wonder, then, that his theory looked so objectivist and Ricardian.. 11 Důležitost faktoru času ve výrobě byla známa již Mengerovi, který upozorňuje, že proměna statku vyššího řádu ve statek nižšího řádu (tedy statek bližší ke spotřebě) je možná jedině za určitý čas, že faktoru času nelze z tohoto procesu nikdy úplně eliminovat. Viz. Menger (1871), I.4., p. 68: It is impossible to transform goods of any given order into the corresponding goods of lower order by a mere wave of the hand. On the contrary, nothing is more certain than that a person having goods of higher order at his disposal will be in the actual position having command of goods of the next lower order only after an appredictable period of time, which may, according to the particular circumstances involved, sometimes be shorter and sometimes longer.... Yet however great the difference between the various cases, one thing is certain: the time period lying between command of goods of higher order and possession of the corresponding goods of lower order can never be completely eliminated. Fakt aplikování vstupů na různě vzdálené cíle si rovněž uvědomoval druhý ze zakladatelů neoklasických proudů: William Jevons, který ve své Theory of Political Economy předběhl Hayeka ve způsobu grafické reprezentace časové struktury výroby, proslavené později jako tak zvané Hayekovy trojúhelníky. (Hayek tuto reprezentaci navrhl nezávisle, v Jevonsově práci ji objevil až později viz. Hayek (1931), Lecture II., p. 38., poznámka I.) Role času ve výrobě je v ekonomii plně uznávána uznávána od Böhm-Bawerkovy teorie kapitálu, která je širokým rozvinutím náznaků Mengera

14 VÝROBA A KAPITÁL 14 Pokud jsou vstupy používány na vzdálenější cíle, znamená to ve výrobě stálou přítomnost meziproduktů, výsledků minulých užití primárních výrobních faktorů, které však ještě nejsou hotovy ke spotřebě. Takto vázané služby dříve použité půdy a práce se nazývají kapitálové statky. 12 Za meziprodukty se při definici kapitálových statků považují i hotové statky, které však neslouží ke konečné spotřebě na cestě ke spotřebě jsou to stále jen meziprodukty. Rozdíl mezi částečně hotovými (spotřebními nebo výrobními) statky a hotovými výrobními statky samozřejmě existuje je dán dobou použitelnosti příslušného meziproduktu ve výrobě. Zásoby polotovarů spotřebních statků na své cestě výrobním procesem jsou považovány za kapitálové statky, které plynule prochází jednotlivými fázemi výrobního procesu a každý z nich má tak minimální životnost. Takovéto polotovary se někdy označují jako oběžný kapitál. Naopak kapitálové statky dlouhodobého použití, jako například stroje, poskytují své služby výrobě po celou dobu své životnosti a nazývají se fixní kapitál. Ovšem i tato delší životnost se považuje za omezenou, výrobní statky neomezené či příliš dlouhé životnosti se často do kapitálových statků vůbec nezahrnují. Důvodem je, že pokud se nemusí uvažovat o jejich obnovování, prakticky do kapitálových úvah nevstupují a svým charakterem se blíží spíše primárním výrobním faktorům, jmenovitě půdě. 13 Kapitálové statky: akumulované vstupy Kapitálové statky se liší životností a Jevonse. Z Böhm-Bawerkových časově nejbližších následovníků následovníku zdůrazňuje roli času ve výrobě Wicksell i Mises. Wicksell, který si jinak Walrase velice váží, vytýká tomuto třetímu otci neoklasického přístupu právě opomenutí významu času pro výrobu. Viz. Wicksell (1893), I.8., pp. 93, 95: Production requires time[.]... However ingenious [the] concept... developed by Walras in a strictly mathematical form... may appear, it nevertheless suffers from a fundamental mistake, which must necessarily render the result illusory. And this mistake is to have completely overlookes the significance of time in production., Wicksell (1898), 9.A. pp : According to Böhm-Bawerk (Positive Theorie des Kapitales, i.ii., ii.ii.), the characteristic of capitalist production lies simply in the fact that proportion... of the available labour and land is employed for the purposes, not of current consumption, but of consumption in the more or less distant future; and cuerrent consumption is mainly made up of the mature product yielded by labour and land employed in the past., Wicksell (1901 6), vol. 1., II.2.B., p. 150: What emerges is simply the importance of the time-element in production., Wicksell (1901 6), Vol. I, II.2.D, p. 172: [T]he time-ellement... is the real kernel of the capital concept.. Mises se faktorem času v lidském jednání (a tedy i ve výrobě) zaobírá v celé kapitole Human Action, viz. Mises (1949), XVIII. Jaká část výstupu v určitý moment je důsledkem vstupu z nějakého předchozího momentu, respektive jaká část vstupu z předchozího momentu se projeví ve výstupu v daném budoucím momentu jsou základní úvahy, kterými Hayek definuje výstupní a vstupní křivku (output and input curve), jádro svého komplexního popisu kapitálové struktury výroby. Viz. například Hayek (1941). 12 Wicksell označuje kapitál za akumulovanou ( uspořenou ) práci a půdu Wicksell (1901 6), Vol. I, II.2.B, p. 154: Capital is saved-up labour and saved-up land.. 13 Potřebu stále obnovovat považují za podstatnou vlastností kapitálových statků Wicksell i Hayek. Statky, které bychom jednou vyrobili a ty už stále sloužily ve výrobě Wicksell vyčleňuje jako tak zvané rent-goods, které řadí po bok půdy. Příkladem rent-good jsou lidmi vyprodukované statky dlouhé životnosti (ať již spotřební či výrobní), například úpravy půdy jako je třeba tunel. Klíčovou roli nestálosti kapitálových statků a stálou potřebu obnovování veškerého kapitálu a důraz, který dává rakouská teorie kapitálu na krátkodobý kapitál na rozdíl od důrazu na dlouhodobý kapitál v anglo-americké tradici přelomu 19. a 20. století rozebírá Hayek (1941), Ch. IV., pp

15 VÝROBA A KAPITÁL 15 Pokud se výroba uskutečňuje s použitím fixních kapitálových statků, je nejprve třeba vyrobit tyto kapitálové statky to může trvat dlouhou dobu a může si to vyžadovat velký objem zdrojů. Jakmile jsou ale tyto fixní kapitálové statky používány na svých místech ve výrobních postupech, doba výroby spotřebních statků v součinnosti primárních výrobních faktorů a těchto fixních kapitálových statků se může výrazně zkrátit. Fixní kapitálové statky tedy mají v časové struktuře výroby specifickou pozici. Po dobu, co jsou v provozu vlastně jen umožňují určitou technickou podobu výrobní struktury, časová struktura výroby vypadá jako-by vůbec neexistovaly, ale právě díky nim je umožněna určitá konkrétní ( kratší, snazší ) posloupnost použití primárních vstupů končící spotřebním výstupem. Jakmile je však třeba nahradit některý fixní kapitálový statek, je nutné aktivizovat primární zdroje pro tuto úlohu. 14 Pokud budeme mluvit o vyrobených vstupech výroby, budeme je nazývat Kapitál: časová struktura výroby kapitálové statky, případně fyzický kapitál. Jako kapitálovou strukturu, případně jako kapitál bez přívlastku, budeme označovat celou časovou strukturu výroby, včetně pozice fixních kapitálových statků v této struktuře a jejich opotřebovanosti a z ní vyplývajících budoucích potřeb obnovování fixního kapitálového vybavení. Většinou však, aby se omezila možnost nedorozumění, bude používán jednoznačný pojem časová struktura výroby. Takto pojatý kapitál je širší a přesnější koncept, než jakým je pouhý popis existující zásoby kapitálových statků bez vyjádření jejich vazeb mezi sebou navzájem a vazeb k výrobnímu procesu. Kapitál, jak byl definován v předchozím odstavci, je kategorií výroby, pro Takto zavedený kapitál je kapitálem reálným jasnější identifikaci bývá někdy označován rovněž jako kapitál reálný. Takto zavedený kapitál je odvozený od ekonomického plánu výroby. Nejedná se tedy o koncept ryze technický, neboť jeho podstatou není souhrn nějakých hmotných objektů, nýbrž plán užití služeb primárních výrobních faktorů a kapitálových statků ve výrobním procesu. Hmotné objekty se tedy v tomto konceptu vyskytují, ale pro kapitálové úvahy není dostatečné konstatovat, že existují, ale uvědomit si jak mohou být a jak budou ve výrobě použity a rovněž jak budou případně nahrazeny. Jistou techničnost tohoto konceptu však lze spatřovat v tom, že je definován pro individuální hospodářství, případně jako jednotný plán společenského hospodářství, aniž bylo řešeno, jak se k tomuto plánu došlo a jak je zajištěno jeho naplňování. Technický je 14 Svým jazykem to vyjadřuje Strigl (1934), 1.4., pp 16 17: The production of greater amount of durable factors of production requires a relatively larger subsistence fund. It is only possible if previously created (or continuously maturing) subsistence fund can support the population during the investment period. However, once the investment hase been made, only a relatively brief period of production is necessary for the purpose of completing the now possible production process.... [I]nvestment in machines... continuously permitted an ample provision for the population, and... finally this entire investment is completely worn out and becomes useless.... [M]aintaining previous ample provisions for the population is only possible if, in the meantime, a sufficient renewal fund has been accumulated; that is, a subsistence fund that provides for the population during the reconstruction of the investment (and during the period of the production of the first products). (záložní fond subsistence fund je vysvětlen níže).

16 VÝROBA A KAPITÁL 16 v tom smyslu, že je čistě popisný říká jak jsou jednotlivé primární výrobní faktory a kapitálové statky použity v časové struktuře výroby, popisuje tuto strukturu. Tento koncept tedy ale nezahrnuje vzájemné vztahy různých ekonomických subjektů a v jeho rámci není prostor pro rozhodování a jednání na úrovni jednotlivců. Těmto otázkám se budeme věnovat dále v rámci úvah o společenském hospodářství, a teprve doplnění současných techničtějších úvah o roli jednotlivců v procesu národohospodářské výroby vykreslíme smysluplný obraz kapitálu, jeho akumulace a případné spotřeby v hospodářství zahrnujícím množství jednotlivců. Daná časová struktura znamená stálé zapojení výrobních faktorů v pevné kombinaci, na konkrétních místech výroby, v určité vzdálenosti od konečné spotřeby. Představa, že každý pracovník chodí stále na své pracoviště a provádí stále stejnou práci a že i každý přírodní zdroj je používán neměnným způsobem je více měně přesná. Jediné zpřesnění, které je třeba dodat je to, že výroba nemusí být až takto plynule spojitá, že může docházet k nárazovějším akcím ve výrobě, které váží po nějaký čas určité zdroje a pak je zase uvolňují tak se tomu děje například při výrobě kapitálových statků s životností, která je delší, než čas potřebný na jejich výrobu. Fixní časová struktura výroby v tomto zreálněném pohledu znamená, že v průběhu času může docházet k jistým, stále se opakujícím cyklům ve využívání primárních výrobních faktorů. Některé z těchto cyklů jsou denní a týdenní cykly v pracovním procesu, jinými jsou roční cykly v zemědělství a dalšími jsou delší obnovovací cykly dlouhodobých kapitálových statků. Chod výroby s danou časovou strukturou Investice a deinvestice Struktura výroby je dána zapojením jednotlivých primárních výrobních faktorů do výrobního prosesu a tato struktura se mění se změnami tohoto zapojení. Změna časové struktury výroby znamená vytažení určitého vstupu z jeho používání na konkrétním místě v rámci národohospodářské továrny a jeho zapojení na jiné místo, jinak časově vzdálené od konečného výstupu. Přesněji řečeno, prakticky každá změna struktury výroby je i změnou v časové struktuře výroby, jde o otázku míry změny využití času ve výrobě; pokud mluvíme o změně časové struktury výroby, faktor času zdůrazňujeme a předpokládáme že došlo k výraznější změně ve využití času ve výrobě. Pokud je vstup přepojen dále od výstupu, dochází k investici, pokud blíže, dochází k deinvestici. V prvním případě to (ceteris paribus) znamená, že po dobu, na kterou byl původně vstup vzdálen od výstupu, nedojde k žádné změně ve výstupu. Na tato období byl totiž již vstup vynaložen a nedojde-li ke změně použití jiných vstupů, které bývají používány blíže ke konečnému výstupu, musí být tento výstup na stále stejné úrovni. Po dobu mezi původní a novou časovou vzdáleností zapojení přesouvaného vstupu od výstupu dojde k poklesu výstupu. Tehdy již totiž ve výstupu chybí podíl původního zapojení faktoru, ale nemohlo se ještě projevit zapojení nové. Nové zapojení se projeví až po uplynutí celé doby oddělující nové místo zapojení vstupu Časová struktura výroby měněna přesunem vstupů Ideální investice a deinvestice: přesun jednoho vstupu

17 VÝROBA A KAPITÁL 17 od výstupu, a tehdy výstup opět vzroste. Má-li mít investice vůbec smysl, musí spotřeba vzrůst na vyšší úroveň, než byla původně nová metoda výroby musí být produktivní. Opačně je tomu v případě deinvestice, kdy je nejdřív spotřeba stálá, pak vzroste a následně poklesne, pravděpodobně na nižší hodnotu než byla původně, jinak by bylo předchozí zainvestování příslušného faktoru chybou. 15 Pokud nejsou všechny existující kapitálové statky zcela specifické a použitelné pouze ve výrobách, pro něž se aktuálně používají, lze změnit strukturu výroby, včetně časové struktury, tak, že jsou existující kapitálové statky použity jinak. Pokud je konkrétního kapitálového statku použito pro výrobu končící později, než se původně očekávalo, je jakoby dále prodloužena doba zainvestování primárních výrobních faktorů, použitých na výrobu tohoto statku. To se týká kapitálových statků ve formě meziproduktů, ale samozřejmě rovněž hotových výrobních statků delší životnosti, tyto výrobní statky lze také přemístit ve výrobě na místo vzdálenější od konečného spotřebního výstupu. Existující zásoba kapitálových statků tak dává k dispozici širokou škálu voleb možných budoucích výstupů. 16 Investování se týká též kapitálových statků 15 Jak uvádí Hayek, nákladem investování je pokles spotřebního výstupu, který to na určitou dobu vyvolá, dočasná mezera v produkci spotřebních statků. Kdyby mělo dojít k zaplnění této mezery, je třeba další reorganizace struktury výroby Hayek (1941), Ch. XII, pp : [T]here will always be numerous possibilities of increasing the size of the product obtained from particular units of input or particular capital items by using them in such a way that the date at which they will yield their products is postponed. The range of these possibilities will be very wide.... The reason why only some of these possibilities of increasing the product from particular units of input will be turned to account is, of course, that every postponement of the return from these units of input will cause, ceteris paribus, a gap in the expected income stream at some point, and this gap will have to be filled, if the output stream is to be constant, by investing other units of input for correspondingly shorter period. 16 Na skutečnost, že existující kapitálové statky nedeterminují jednoznačně způsob budoucí struktury výroby, že naopak existuje celá škála voleb, že kapitálové statky mohou být ve výrobě použity jinak, než se původně zamýšlelo nebo jinak než se právě používají upozorňuje rozsáhle Hayek viz. například. Hayek (1941), Ch. XI, pp : In place of... unrealistic concept of [free capital in the form] of an actual stock of consumers goods, Böhm-Bawerk introduced the more refined concept of the subsistence fund, which consists, not of ready consumers goods, but of quantities of prospective or inchoate consumers goods which are as yet only represented by intermediate products. This stock of intermediate products, however, would correspond to one definite quantity of consumers goods, and therefore determine a single possible waiting period, only if all of the intermediate goods were completely specific in the sence that each of them could only be turned into a fixed quantity of consumers goods maturing at a particular date. In fact it is only in exceptional cases that the goods of which stock of capital consists are specific in this sense. As a rule the quantity of consumers goods that is obtainable from a given intermediat product, and the date or dates when this quantity will become available, will depend, just as in the case of pure input, on how the good is used, i.e. whith what kinds and quantities of other capital goods it is combined. A given stock of capital goods does not represent one single stream of potential output of definite size and time shape; it represents a great number of alternatively possible streams of different time shapes and magnitudes. In fact what is meant by supply of capital, in so far as this term refers to things of outside world and not simply to psychical attitude (that is to a preference for income streams of particular shapes), can be more exactly described only in terms of the alternative ways in which the existing stock of non-permanent resources can be used to provide contributions to income at different dates. Each of the constituent parts of this

18 VÝROBA A KAPITÁL 18 Výše popsané přepojení jediného výrobního faktoru představuje investici a Obecné investice a deinvestice deinvestici ve své nejčistější podobě. V realitě obvykle dochází ke komplexnějšímu přeorganizování časové struktury výroby, které však nese stejné společné znaky. U investice jde o přesunutí výrobních faktorů dále od výstupu, které se projeví dočasným poklesem produkce spotřebních statků a následně jejím růstem. K poklesu dojde v závislosti na místě, odkud byly výrobní faktory přesunuty, nemusí k němu dojít okamžitě a nejvýraznější nemusí být v nejbližším období, v každém případě musí po určitou dobu trvat. U smysluplné investice je toto období omezení spotřeby následováno obdobím větší spotřební hojnosti, než bylo původně zvykem. Naopak u deinvestice, kapitálové spotřeby, dochází k růstu spotřeby v blízkých obdobích a k jejímu pozdějšímu poklesu, pokud nebylo původně zainvestováno chybně, tak k poklesu pod její původní úroveň. Předchozím rozborem investice (či deinvestice) formou přesunu fixního kapitálového statku však příklad o kompexnosti reálných investic a deinvestic nekončí, ale naopak teprve začíná. Skutečnost na kterou chci upozornit je totiž výrazná komplementarita kapitálových statků a rovněž primárních vstupů ve výrobě. Přesun jediného fixního kapitálového statku si totiž obvykle vyžádá jednak přesun určitých statků oběžného kapitálu a rovněž přesun zapojení primárních výrobních faktorů. Obvykle tedy dojde jak k dalším Investování přesunem fixního kapitálu Komplexnost reálných investic a deinvestic je nejlépe vidět na přesunu v užívání stávajících kapitálových aktiv dlouhodobé použití statků fixního kapitálu. Primární vstupy, ze kterých byl příslušný kapitálový statek vyroben jsou v něm jakoby akumulovány a pokud se původně počítalo s nějakou pozicí tohoto kapitálového statku ve výrobní struktuře, tyto akumulované primární vstupy by se odtud postupně pomyslně uvolňovaly, po dobu životnosti kapitálového statku by z jeho místa v časové struktuře výroby ovlivňovaly objem spotřebního výstupu. Dochází-li k přesunu tohoto kapitálového statku na jiné místo v časové struktuře, dochází vlastně jakoby k přeinvestování původních primárních výrobních faktorů. To se na určitou dobu projeví změnou ve spotřebním výstupu. Investování a deinvestování je v případě změny užití statků fixního kapitálu, stejně jako v každém jiném případě, rozhodnutím o změně proudu budoucího spotřebního výstupu. K takovéto změně dochází v okamžiku rozhodnutí o změně používání výrobních prostředků. Komplementarita kapitálových statků stock can be used in various ways, and in various combinations with other permanent and non-permanent resources, to provide temporary income streams while we wait for return from other resources which have been invested in processes which will not yield their product until a later date. What we sacrifice in order to obtain an income stream of a particular shape is always the parts of the potencial income streams of other time shapes which we might had instead. The datum usually called the supply of capital can thus be adaquately described only in terms of the totality of all the alternative income streams between which the existence of a certain stock of nonpermanent resources (together with the expected flow of pure input) enable us to choose.. Na Hayeka navazuje zejména Lachmann, který chápe, stejně jako Hayek, problém použití stávajících kapitálových statků ve výrobě jako základní problém celé teorie kapitálu. Lachmann k Hayekovu přístupu přidává zejména důraz na očekávání, jejichž změny vyvolávají změny ve způsobech užívání kapitálových statků.

19 VÝROBA A KAPITÁL 19 přesunům různých kapitálových aktiv v rámci časové struktury výroby, tak k přesunům zapojení primárních výrobních faktorů do tvaru tohoto nového výrobního schématu dojde k více či méně komplexní reorganizaci struktury výroby. Pokud by se například jednalo o přesunutí stroje, musí se s ním přesunout i tok meziproduktů, na jejichž opracování bude používán a rovněž se musí v časové struktuře výroby přemístit pracovníci stroj obsluhující. To jsou však jen přesuny, které jsou v časové struktuře v blízkosti onoho stroje, k ještě výraznějším změnám však bude zřejmě muset dojít v časové struktuře výroby před a po místě, kde je využíván stroj. Přeorganizování toku meziproduktů směrem ke stroji si může vyžádat přeorganizování využívání půdu a práce před i za místem, kde tento stroj působí, stejně jako nutnost náhlého přesunu kapitálových různých aktiv v této výrobní linii. 17 Diskutovaná komplexnost se možná ozřejmí ještě více, pokud si uvědomíme na jaké problémy může investice formou přesunu fixního kapitálového statku narazit. Nepodařená investice tohoto druhu se může vyznačovat například tím, že se pro fungování fixního kapitálového statku na novém místě nenajde dost potřebných komplementárních vstupů, ať již jde o práci, půdu nebo meziprodukty a nebo, že se nenajde dost komplementárních vstupů ke kapitálovým statkům produkovaným tímto přesunutým fixním kapitálovým statkem, tedy že nebude například dobře připravena cesta pro oběžné kapitálové statky od tohoto fixního kapitálového statku směrem ke spotřebnímu výstupu. Další problémy mohou nastat s reprodukcí fixních kapitálových statků. S jejich různými přesuny na jiná místa než byly původně určeny sice nemusí docházet ke změně doby jejich životnosti, ale může a bude docházet ke změně názorů na jejich obnovu. To se samozřejmě děje rovněž v souvislosti s technologickým pokrokem, kdy některé fixní kapitálové statky morálně zastarávají a nepočítá se již s jejich reprodukcí, nýbrž s výrobou jiných fixních kapitálových statků. Každopádně každé změny v reprodukčním plánu mění celou časová strukturu výroby a v souvislosti s přesunem nějakého fixního kapitálového statku tak může dojít i k situaci, kdy nebude možná jeho včasná reprodukce. Například k tomu dojde, pokud byl statek používán na nějakém místě na dosloužení a na novém místě je vůle jej obnovit, nicméně s jeho výrobou se ještě nezačalo, ačkoliv tato výroba trvá déle, než je čas zbývající do ukončení doby životnosti tohoto statku. Předcházející úvahy nás dovedly ještě k dalšímu zpřesnění představy časové struktury výroby. Je to myšlenkové schéma zapojení primárních výrobních faktorů do výroby spotřebních statků, které však nefunguje úplně prvoplánově, ale ve kterém jsou jako heterogenní prvky používány ještě různé fixní kapitálové statky zděděné z minulosti, které se na příslušná místa v současné časové struktuře dostaly postupným přesunem z původních míst plánovaného použití v časové struktuře vnímané v době, v nichž se započala jejich výroba. Současná časová struktura tak kromě plánu na obnovu nových kapitálových aktiv musí myslet rovněž na nahrazení či vyřazení starých Změny v užití fixního kapitálu 17 Komplementaritu kapitálových statků ve své práci velmi zdůrazňuje a široce diskutuje Lachmann (1956).

20 VÝROBA A KAPITÁL 20 kapitálových statků a příslušnou změnu v budoucí struktuře výroby. Vzhledem k tomu, že žijeme v nejistém a měnícím se světě, nelze nikdy počítat s tím, že by výrobní struktura fungovala tak, jak by ji navrhl inženýr, který by ji budoval na zelené louce, jinak než původně zamýšlená používaná fixní kapitálová aktiva budou vždy ve výrobní struktuře realitou a vždy bude také pravděpodobně realitou, že obnovovací plán bude počítat s určitou změnou v budoucím stavu kapitálových statků, tedy se změnou struktury fyzického kapitálu. 18 Řečeno jinými slovy, i pokud se rozhodneme vytvořit stálou časovou strukturu výroby, nemůže to znamenat nic jiného, než že tato struktura vyroste na současných základech tvořených existujícími kapitálovými statky. Do stacionární pozice se tak chod výroby dostane až v okamžiku úplného dosloužení všech stávajících výrobních statků, které se nemají v budoucnu věrně reprodukovat (a jejich produktů), těch kapitálových statků, které nemají v budoucí výrobní struktuře své místo. Plán fixní časové struktury výroby tak v sobě musí skrývat ještě plán přechodu k této struktuře ze současného stavu. 19 Kapitálová rozhodnutí Důvod proč jsou výrobní faktory používány na vzdálenější cíle je ten, že tak může být dosaženo jejich efektivnějšího využití. Zcela logicky, pokud se rozšíří doba, na jakou mohou být ve výrobě použity stejné objemy vstupů, rozšiřuje se tím automaticky škála možných voleb výrobní struktury. Není vyloučeno, že nějaká z časově náročnějších struktur poskytne při stejném objemu vstupů vyšší výstup. Praxe ukazuje, že tomu tak často bývá a někdy výstup vzroste i velmi výrazně. 20 Produktivita delších výrob 18 Změnami v použití fixních kapitálových aktiv se zabývá Lachmann. Například na str. 38 v Lachmann (1956) přejímá citaci popisující život lokomotivy, která prošla různými požitími a již dávno neslouží původně plánovanému účelu. 19 V nejisté realitě dochází ke stálým změnám v používáním fixních kapitálových aktiv a dále rovněž k vývoji nových typů fixních kapitálových aktiv. To činí z obnovování fixního kapitálového vybavení stále přítomný problém. V realitě je tedy právě problém přechodu k žádoucí výrobní struktuře to, co se musí neustále řešit. Jak říká Lachmann: obnovování fixního kapitálu je úplným opakem rutinního postupu Lachmann (1956), Preface to Second English Edition, p. x.: [C]apital replacement, far from being a matter of business routine, is a most problematic activity.. 20 Wicksell říká, že při časové struktuře výroby pracující s větším objemem kapitálových statků dochází k poklesu objemu práce zapojené v poslední fázi výroby produkující spotřební statky, tato výrobní fáze však s tímto menším objemem přímo používané práce produkuje větší objem spotřebních statků. Tento objem roste jak se prodlužuje výrobní perioda a zvětšuje objem používaných kapitálových statků Wicksell (1893), II.3., pp. 116.: In proportion as [the amount of fixed capital capital goods] and, consequently, the invested capital, are greater, the proportion of workers occupied in the final stage of production decreases. This smaller number, however, produces a larger quantity of finished goods[.]... The greater the amount of capital... [and] the lengthier the average period of production... the greater will be the annual production of finished consumption goods[.]. Dále uvádí, že prakticky u každého výrobního postupu lze v tomto smyslu zvýšit výstup, pokud se výrobní perioda ještě prodlouží, mimo jiné tím, jak je akumulovaným