Postavení státního zástupce v trestním řízení

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Teorie a praxe přípravného řízení trestního Katedra trestního práva Bakalářská práce Postavení státního zástupce v trestním řízení Drahoslava Miléřová 2011

2 ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Postavení státního zástupce v trestním řízení zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. 2

3 Ráda bych poděkovala doc. JUDr. Věře Kalvodové, Dr. za její cenné rady a připomínky při zpracování bakalářské práce a také mojí rodině za velkou podporu, pomoc a trpělivost po celou dobu mého studia. 3

4 Obsah Úvod Historie postavení státního zástupce Vznik a vývoj orgánů veřejné žaloby Vývoj veřejné žaloby v českých zemích Vznik státního zastupitelství Další vývoj veřejné žaloby do r Právní úprava státního zastupitelství a základní zásady činnosti státního zástupce Předpisy upravující státní zastupitelství Působnost státního zastupitelství a jeho soustava Funkce státního zástupce Základní zásady činnosti státního zástupce Zásada legality Zásada oportunity Zásada obžalovací Postavení a činnost státního zástupce v přípravném řízení Přípravné řízení Postavení státního zástupce v přípravném řízení Oprávnění a povinnosti státního zástupce ve fázi prověřování Oprávnění a povinnosti státního zástupce ve fázi vyšetřování Státní zástupce a mezinárodní justiční spolupráce Postavení a činnost státního zástupce v řízení před soudem Činnost státního zástupce v hlavním líčení Státní zástupce a odvolací řízení Státní zástupce a vykonávací řízení Zhodnocení současné platné právní úpravy a náměty de lege ferenda Závěr Použitá literatura...54 Resumé 56 4

5 Úvod Téma, kterému se budu ve své bakalářské práci věnovat, jsem si zvolila proto, že problematika postavení a činnosti státního zástupce mě velmi zajímá, protože jako orgán činný v trestním řízení prostupuje celým tímto řízením od jeho počátku, tj. v předsoudním stadiu fází prověřování a vyšetřování a v řízení před soudem fází hlavního líčení, odvolacího řízení a vykonávacího řízení. O činnosti státního zástupce mám ze svého zaměstnání rovněž praktické poznatky. Státní zástupce je významným subjektem trestního řízení, plní různé úlohy v rámci celého trestního řízení, avšak tou nejdůležitější je dle mého názoru úloha veřejného žalobce, kdy po provedeném přípravném řízení může jako jediný subjekt trestního řízení podat na soud obžalobu nebo návrh na potrestání. Neméně významné je jeho postavení v rámci přípravného řízení jako dozorce nad dodržováním zákonnosti. V této fázi trestního řízení dohlíží na prověřování i vyšetřování trestných činů, koordinuje přitom činnost policejních orgánů. V řízení před soudem pak má také nezastupitelnou úlohu, protože zde vystupuje v postavení procesní strany, které je rovnoprávné s postavením obviněného i s jeho obhájcem, a má v této fázi trestního řízení povinnost prokázat vinu obžalovaného. Pro část veřejnosti je pojem státního zástupce a státního zastupitelství pojmem neznámým a spojují si ho s pojmem soudce a soudu. Mnohdy netuší, čím se tento orgán zabývá a jaké úkoly v rámci trestního řízení plní. Přitom státní zástupce má v trestním řízení důležité postavení a zasloužil by si, aby veřejnost měla o jeho činnosti větší povědomí. Cílem mé práce je analýza postavení státního zástupce v jednotlivých stádiích trestního řízení. Východiskem pro zpracování bude historie veřejné žaloby a dále právní úprava státního zastupitelství. Stranou nezůstane ani působnost státního zastupitelství a jeho soustava a také přiblížení podmínek kladených na osoby, vykonávající funkci státního zástupce. Zaměřím se též na základní zásady činnosti státního zástupce, v rámci nichž nezůstane stranou ani zásada oportunity a její význam. V další části práce se budu zabývat postavením a činností státního zástupce v přípravném řízení se zaměřením na jeho oprávnění a povinnosti ve fázi prověřování a ve fázi vyšetřování. Opomenuta nezůstane ani velmi důležitá úloha státního zástupce v rámci mezinárodní justiční spolupráce. Závěr práce bude věnován postavení a činnosti státního zástupce v řízení před soudem, a to v hlavním líčení, v odvolacím řízení a vykonávacím řízení. Vše vyústí ve zhodnocení současné platné právní úpravy a náměty de lege ferenda. 5

6 1. Historie postavení státního zástupce 1.1. Vznik a vývoj orgánů veřejné žaloby Abychom mohli pochopit postavení státního zástupce v dnešní době, je nutné se seznámit se vznikem a vývojem orgánů veřejné žaloby, které prošly v průběhu několika staletí značnými změnami. Institut veřejné žaloby má s největší pravděpodobností původ ve francouzském právu, kdy řízení před francouzskými soudy bylo až do počátku 14. století přísně formalizováno, a v roce 1302 nařízením Filipa IV. Sličného byli pro trestní řízení zavedeni královští zmocněnci, resp. veřejní žalobci (procuratores) a tato funkce nabyla charakteru stálých úřadů. Veřejní žalobci však sloužili pouze k tlumočení názorů krále a jeho vazalů před soudem. V řízení vládla inkvizice, což znamená, že vyšetřování prováděl soud, který pak také sám rozhodl o vině a trestu. Inkvizice v čisté podobě tak byla používána od 14. do 19. století ve Francii, Španělsku, Itálii, Německu a v zemích přičleněných k Rakousku, včetně českých zemí. Koncem 18. a počátkem 19. stolení pak proběhla v těchto zemích právní reforma, jejímž cílem bylo změnit starý, tradiční a torturou poznamenaný inkviziční proces, používající zásadu obžalovací a zavést spravedlivější řízení. 1 V první fázi reformy byla odstraněna tortura a v další fázi se trestní proces rozdělil na dvě části, a to na část přípravnou, vedenou vyšetřujícím soudcem a na část řízení před soudem. Následně byl mezi tyto dvě etapy vklíněn státní orgán veřejný žalobce. Vyšetřující soudce byl označován za pána sporu, který pracoval nezávisle na veřejném žalobci, jenž byl odkázán na výsledky zjištění vyšetřujícího soudce a nemohl vyšetřování ovlivňovat. V průběhu legislativních prací na trestním řádu Code d instruction criminelle v roce 1808 existoval ve Francii orgán, který zastupoval stát ve věcech veřejného zájmu netrestního, a to Ministerstvo věcí veřejných. Toto ministerstvo zavedlo obžalovací zásadu do trestního řízení a jako orgán výkonu spravedlnosti vykonával dozor nad soudy, zastával funkci veřejného žalobce, avšak nebyl procesní stranou, ale orgánem, který byl organickou součástí samého soudu. Veřejný žalobce byl kromě strážce zákona také ochráncem obžalovaného. V této podobě systém převzala značná část Evropy, avšak pod názvy státní 1 FENYK, J. Veřejná žaloba, díl první, Institut Ministerstva spravedlnosti České republiky pro další vzdělávání soudců a státních zástupců. 2001, s

7 zastupitelství, státní návladnictví, prokuratura atd. a jejich členové byli označováni jako státní zástupci, veřejní žalobci, státní návladní, státní advokáti, prokurátoři atd. 2 Francie v reakci na nezákonnosti v přípravném řízení provedla v r zásadní novelizaci Code d instruction criminelle a začlenila do přípravného řízení kontradiktorní prvky, připustila právo obviněného na obhájce od počátku vyšetřování a zavedla přísnější podmínky omezení osobní svobody. V první polovině 20. století docházelo v reakci na válečné konflikty k nežádoucímu posílení vlivu exekutivy na výkon veřejné žaloby. V době existence socialistických zemí byl vybudován jednotný model veřejné žaloby prokuratura, založený na přísné centralizaci a monokracii. Politické vlivy pronikaly do všech státních orgánů, tedy i prokuratury, takže tyto orgány byly zatíženy byrokratickým systémem řízení. Struktura orgánů veřejné žaloby v zemích západní Evropy se již příliš nevyvíjela. V posledních desetiletích lze pozorovat zejména v severských státech tendenci k vytvoření nezávislého systému veřejné žaloby ve vnějším pojetí a tendenci k přísné specializaci, jejímž projevem je vznik národních úřadů zaměřených na organizovaný zločin, finanční a ekonomickou kriminalitu apod. Po pádu totalitních režimů v Maďarsku, Polsku, Slovensku a v evropské části zemí bývalého Sovětského svazu zůstaly zachovány monokratické systémy orgánu veřejné žaloby. Rumunsko a Slovinsko se počátkem 90. let vrátily k francouzskému modelu. Česká republika se vydala vlastní cestou Vývoj veřejné žaloby v českých zemích V českých zemích platilo právo zemské a právo městské. Tento dualismus byl odstraněn Hrdelním řádem císaře Josefa I. pro Čechy, Moravu a Slezsko z roku 1707, který také zavedl platnost řízení inkvizičního vedle řízení obžalovacího. Stejný základ měl první společný zákon pro dědičné země rakouské Criminalis Constitutio Theresiana z roku Základní formou řízení byl inkviziční, tajný a písemný trestní proces a obhajoba obviněného nebyla přípustná. 4 Hlavním a rozhodujícím důkazním prostředkem byla tortura, neboli mučení obžalovaného za účelem dosažení jeho přiznání, považované za korunu důkazů. 5 V roce 1776 byla tortura odstraněna. Od dob Josefa II. se začaly v trestním řízení uplatňovat zásady nullum crimen sine lege (žádný trestný čin bez zákona) a nulla poena sine lege 2 FENYK, J. Veřejná žaloba, díl první, Institut Ministerstva spravedlnosti České republiky pro další vzdělávání soudců a státních zástupců. 2001, s tamtéž s tamtéž s MALÝ, K., SIVÁK F. Dějiny státu a práva v českých zemích a na Slovensku do r vydání. Praha. H&H Jinočany. 1993, s ISBN

8 (žádný trest bez zákona) a také zásada, která se týkala promlčení, posílily zásada vyšetřovací a oficiality. V roce 1783 vznikla nová soudní organizace, oddělující soudnictví od správy a byla vyřešena otázka odvolacích instancí Vznik státního zastupitelství V roce 1848 byly uskutečněny první kroky k budování moderní podoby orgánu veřejné žaloby. Protifeudální revoluce se projevila ve všech sférách života společnosti. Byla vyhlášena dubnová ústava, odstraněno poddanství, robota i pozemkové vrchnosti, a tak byl dán prostor ke vzniku nové správní soustavy, k vytvoření nových orgánů státní správy. Došlo k zavedení občanské kontroly nad výkonem soudnictví (veřejné líčení, porotní soudy) a také k odstranění inkvizičního procesu, který byl nahrazen procesem obžalovacím. V polovině roku 1848 tak vznikla provizorní státní zastupitelství, která působila při stíhání věcí tiskových, souzených porotami. Jejich postavení bylo upraveno císařským patentem č. 164/1849 ř. z. Existence státních zastupitelství byla zajištěna císařskými rozhodnutími pro Čechy nařízením č. 290/1849 ř. z. a pro Moravu a Slezsko nařízením č. 291/1849 ř. z. a organizace byla upravena organickým zákonem pro státní zastupitelství. Podle prozatímního trestního řádu ze 17. ledna 1850, č. 25/1850 ř. z. měli státní zástupci působit při všech okresních sborových soudech i všech zemských soudech. Hlavním posláním zastupitelství bylo hájit zájmy státu na dodržování zákona při soudním řízení, podávat veřejnou trestní obžalobu, zastupovat stát při trestním řízení a dbát, aby nikdo nebyl stíhán bezdůvodně. Původně mělo státní zastupitelství poměrně rozsáhlou pravomoc také v občanském soudním řízení. Na rozdíl od soudců členové státního zastupitelství nebyli nezávislí, nesesaditelní a nepřesaditelní Další vývoj veřejné žaloby do r K definitivnímu obratu v trestním řízení došlo na základě přijetí ústavních zákonů, konkrétně základního zákona o moci soudcovské č. 144 z 21. prosince 1867 ř. z. Tento zákon se poprvé zmiňoval o zásadě veřejnosti a ústnosti soudního jednání, proces byl řízením obžalovacím a o vině obžalovaného v závažných případech rozhodovali porotci. Prosincová ústava z r uvedla tyto zásady v život, a to trestním řádem č. 119 z 23. května 1873 ř. z. Československá republika v roce 1918 převzala jako jedna ze zemí, které byly součástí 6 FENYK, J. Veřejná žaloba, díl první, Institut Ministerstva spravedlnosti České republiky pro další vzdělávání soudců a státních zástupců. 2001, s SCHELLE, K. Vznik státního zastupitelství před 160 lety. Státní zastupitelství. 2010, roč. 8, č. 10, s ISSN

9 Rakousko-uherské monarchie, aktuální rakouský model, který platil se změnami až do konce roku V letech 1939 až 1945 byl v Sudetech zaveden čistě německý systém a Protektorát Čechy a Morava ovládalo dvojí právo. V prvních letech po válce nastal návrat k předmnichovské úpravě. V roce 1948 nastoupila komunistická vláda a další vývoj v Československu se tak ubíral jiným směrem. Novou úpravou zákona o zlidovění soudnictví z 22. prosince 1948 byly zřízeny okresní prokuratury, krajské prokuratury a generální prokuratura, které byly podřízeny ministru spravedlnosti. 8 Vrcholem formování jednotné socialistické prokuratury bylo vydání ústavního zákona č. 64/1952 Sb., o soudech a prokuratuře, a zákona č. 65/1952 Sb., o prokuratuře. Na jejich základě měla vzniknout prokuratura po sovětském vzoru. Vznikl samostatný, na místních orgánech státní moci a správy nezávislý, jednotný, centralizovaný a monokratický aparát "nejvyššího dozoru" nad přísným zachováváním a prováděním zákonů. Z úřadu veřejné žaloby se stal orgán střežící socialistickou zákonnost, který se zaměřoval nejenom na trestní řízení, i když tady byla jeho úloha stále dominantní. Byl zaveden dozor nad činností soudů v trestním i občanskosoudním řízení. Ve správním řízení byl zaveden tzv. všeobecný dozor. Zákon č. 60/1965 Sb., o prokuratuře, který byl účinný až do konce roku 1993, ještě více posílil jednotnost, centralizaci, nezávislost na místních orgánech a monokratické výstavby. V roce 1968 si nové federální uspořádání země vyžádalo nové uspořádání organizace prokuratury. Po provedení federalizace se organizačními složkami prokuratury staly Generální prokuratura ČSSR, Generální prokuratura ČSR, Generální prokuratura SSR, krajské prokuratury, okresní prokuratury, vyšší vojenské prokuratury a vojenské obvodové prokuratury. 9 V důsledku politických změn v roce 1989 byl rozsah působnosti prokuratury, zejména v netrestní oblasti, omezován. Pod vlivem mezinárodního tlaku na ochranu lidských práv a základních svobod došlo ke změnám, kdy řada oprávnění byla přenesena z prokuratury na soud. Zákon č. 558/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní řád a zákon o ochraně státního tajemství, stanovil, že soud bude rozhodovat o vzetí do vazby, vydání příkazu k zatčení, prodloužení vazby a nařízení domovní prohlídky FENYK, J. Veřejná žaloba, díl první, Institut Ministerstva spravedlnosti České republiky pro další vzdělávání soudců a státních zástupců. 2001, s Nejvyšší státní zastupitelství ČR: Historický vývoj státního zastupitelství [online]. [cit ]. Dostupné z: 10 FENYK, J. Veřejná žaloba, díl první, Institut Ministerstva spravedlnosti České republiky pro další vzdělávání soudců a státních zástupců. 2001, s

10 V souvislosti s rozdělením Československa došlo v roce 1993 k zásadní změně postavení a úkolů prokuratury a také k přejmenování na státní zastupitelství. 11 Vznikla tak okresní, krajská, vrchní a nejvyšší státní zastupitelství. Jednotlivé stupně státních zastupitelství jsou relativně nezávislé a samostatné a vždy jen nejblíže vyšší státní zastupitelství je oprávněno vykonávat nad bezprostředně nižším státním zastupitelstvím dohled Nejvyšší státní zastupitelství ČR: Historický vývoj státního zastupitelství [online]. [cit ]. Dostupné z: 12 FENYK, J. Veřejná žaloba, díl první, Institut Ministerstva spravedlnosti České republiky pro další vzdělávání soudců a státních zástupců. 2001, s

11 2. Právní úprava státního zastupitelství a základní zásady činnosti státního zástupce 2.1 Předpisy upravující státní zastupitelství O tom, že je státní zastupitelství důležitým a nezastupitelným státním orgánem, svědčí jeho zařazení do základního zákona České republiky, a to do ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky 13. V části třetí, označené jako Moc výkonná, je v článku 80 uvedeno, že Státní zastupitelství zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení; vykonává i další úkoly, stanoví-li tak zákon. Postavení a působnost státního zastupitelství stanoví zákon. Zde vznikají pochybnosti o povaze státního zastupitelství jako orgánu výkonné moci, když je takto formálně v Ústavě zařazen. Především státní zastupitelství není správním úřadem, je státním orgánem, který je vybaven působností, která je mu svěřena zákonem k plnění jeho úkolů. Odlišuje se od správních úřadů druhem činnosti státu, který vykonává. Od soudu se naproti tomu veřejná žaloba odlišuje zejména organizací. Je zde však určitá souvislost činnosti státního zastupitelství s činností soudu, jež je v trestní oblasti závislá na uskutečňování výhradní pravomoci státního zastupitelství, a to zastupování veřejné žaloby, která je činností justiční povahy. Státní zastupitelství tak zpravidla nevykonává soudní moc a má povahu orgánu justičního. 14 Na tomto místě musím vyslovit souhlas s názorem J. Fenyka, že existuje celá řada důvodů pro to, aby státní zastupitelství jako orgán výkonu trestní spravedlnosti, mělo podobně samostatné a specifické ústavní postavení jako např. Nejvyšší kontrolní úřad nebo Česká národní banka. Jeho zařazení mezi orgány moci výkonné totiž neodpovídá jeho působnosti, vykonává tak specifickou činnost při výkonu spravedlnosti, že by nemělo být zařazeno ani pod moc výkonnou a ani pod moc soudní. Základním a nejdůležitějším zákonem pro státní zastupitelství je zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, 15 který stanoví jeho postavení a působnost. Upravuje státní zastupitelství jako soustavu úřadů státu, jež jsou určeny k zastupování státu při ochraně veřejného zájmu ve věcech, které jsou svěřeny zákonem do působnosti státního zastupitelství. Tímto zákonem je upraveno postavení, působnost, vnitřní vztahy, organizace a správa státního zastupitelství. Dále je upraveno postavení státních zástupců jako osob, 13 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Ústava) 14 FENYK, J. Vademecum státního zástupce. 1. vydání, Praha. ASPI Publishing, s.r.o. 2003, s ISBN Zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZStZ) 11

12 prostřednictvím kterých vykonává státní zastupitelství svou činnost, postavení právních čekatelů a působnost Ministerstva spravedlnosti. Základním úkolem veřejné žaloby je tedy hlavně ochrana veřejných zájmů, které stát při plnění svých funkcí musí občanské společnosti garantovat, a to ochrana lidských práv, ochrana života a zdraví fyzických osob, dětí a mládeže, ochrana státního majetku, životního prostředí, práv státních občanů apod. Veřejní žalobci usilují o to, aby stav, kdy došlo k porušení veřejného zájmu, byl uveden v předešlý stav a aby veřejný zájem tak byl respektován. 16 Na zákon o státním zastupitelství navazuje vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli. Jejím obsahem je mj. řízení práce státního zastupitelství, postup státních zástupců v trestním řízení, zastupování nejvyššího státního zástupce v řízení před soudem, postup státního zastupitelství při prošetřování podnětů ke stížnostem pro porušení zákona, postup při přezkoumávání pravomocných usnesení o zastavení trestního stíhání a postoupení věci jinému orgánu v řízení podle 174a TŘ a oprávnění v řízení o dovolání. 17 Dalším významným předpisem, který upravuje postup orgánů činných v trestním řízení, a tedy i postup státního zástupce tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, je zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů 18. Postup všech orgánů činných v trestním řízení je pak ovládán základními zásadami trestního řízení, uvedenými v 2 TŘ a úkoly trestního řízení tak lze splnit jen při dodržování a naplňování těchto jednotlivých zásad. Zbývajícími předpisy, upravujícími státní zastupitelství, jsou zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, zákon č. 85/1990 Sb., o právu petičním, zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním a zákon č. 94/1963, o rodině. 16 FENYK, J. Veřejná žaloba, díl první, Institut Ministerstva spravedlnosti České republiky pro další vzdělávání soudců a státních zástupců. 2001, s Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli (dále jen JŘSZ) 18 Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen TŘ) 12

13 2.2 Působnost státního zastupitelství a jeho soustava Státní zastupitelství je významným činitelem výkonu spravedlnosti, realizuje právo státu na stíhání osob, které spáchaly trestné činy. Takto chápaný veřejný zájem znamená, že veřejný žalobce stíhá osoby podezřelé ze spáchání trestného činu, aniž by k tomu bylo třeba podnětu jiné osoby tak, jak je uvedeno v 2 odst. 3 TŘ v základních zásadách trestního řízení. V ZStZ je uvedeno, že při výkonu své působnosti státní zastupitelství dbá, aby jeho postup byl v souladu se zákonem, aby byl odborný, účinný a rychlý, nestranný, aby byla respektována a chráněna lidská důstojnost, rovnost všech před zákonem a aby byla chráněna základní lidská práva a svobody. Do výkonu působnosti státního zastupitelství nesmí jiné osoby nebo orgány zasahovat. Státní zastupitelství je orgánem veřejné žaloby v trestním řízení a plní další úkoly vyplývající z trestního řádu. V rámci své působnosti dále vykonává dozor nad dodržováním právních předpisů v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, zabezpečovací detence, ochranné léčení, ochranná nebo ústavní výchova a všude, kde je podle zákona omezována osobní svoboda. Státní zastupitelství se dále podílí na prevenci kriminality a poskytování pomoci obětem trestných činů. K oprávněním státního zastupitelství patří také podání návrhu na zahájení občanského soudního řízení anebo vstup do již zahájeného občanského soudního řízení v případech, které stanoví zákon. Tady bych chtěla na základě vlastních poznatků ze zaměstnání podotknout, že oprávnění uvedená v občanském soudním řádu jsou u státního zastupitelství využívána čím dál více, počet vstupů a návrhů v této oblasti rok od roku stoupá. Nejvyšší státní zastupitelství klade důraz na větší aktivitu státních zastupitelství v netrestní oblasti a pomocí metodických pokynů a pokynů obecné povahy sjednocuje postupy v těchto věcech. Netrestní oblast byla u státního zastupitelství v minulých letech dost opomíjena, což v dnešní době již neplatí. V ZStZ je stanoveno, že soustava úřadů státního zastupitelství odpovídá soustavě obecných soudů, ovšem i z tohoto pravidla jsou stanoveny výjimky. Ministerstvo spravedlnosti tak může vyhláškou např. zřídit pobočky státních zastupitelství nebo zřídit státní zastupitelství s výlučnou působností. Soustava státního zastupitelství je tak tvořena Nejvyšším státním zastupitelstvím se sídlem v Brně, dvěma vrchními státními zastupitelstvími v Praze a v Olomouci, krajskými státními zastupitelstvími a okresními státními zastupitelstvími. Pro dobu branné pohotovosti státu zákon předpokládá fungování vyšších a nižších polních státních zastupitelství. V obvodu hlavního města Prahy působnost krajského státního zastupitelství vykonává Městské státní zastupitelství v Praze a působnost 13

14 okresních státních zastupitelství vykonávají obvodní státní zastupitelství. V obvodu města Brna vykonává působnost okresního státního zastupitelství Městské státní zastupitelství v Brně. V čele státního zastupitelství stojí vedoucí státní zástupce, jehož pojmenování je odvozeno od příslušného stupně státního zastupitelství (např. okresní státní zástupce, krajský státní zástupce). V čele Nejvyššího státního zastupitelství pak stojí nejvyšší státní zástupce. Od ledna roku 2011 se jím stal JUDr. Pavel Zeman, dosavadní zástupce České republiky v Eurojustu, který nahradil kontroverzní JUDr. Renátu Veseckou. Od nového nejvyššího státního zástupce se očekává, že bude bojovat proti korupci a závažné trestné činnosti, a dále provedení reformy státního zastupitelství, která se bude dotýkat zejména nezávislosti funkcionářů státního zastupitelství, procesní nezávislosti státního zástupce, odměňování státních zástupců, kariérního řádu státního zástupce a možného zřízení speciálního státního zastupitelství, které by mělo na starosti boj s korupcí a závažnou trestnou činností. 19 Co se týká nezávislosti státního zastupitelství, tak tato přirozeně nedosahuje nezávislosti soudů a soudců, musí být však zajištěna v takovém rozsahu, aby státní zastupitelství mohlo působit při ochraně zákonem garantovaných zájmů. Státní zástupci by měli vykonávat své profesní povinnosti a odpovědnost bez neoprávněných zásahů do jejich působnosti. 20 Vztahy uvnitř soustavy státního zastupitelství jsou založeny na základě omezené nadřízenosti a podřízenosti. Podle ZStZ výkon oprávnění a realizace řídících a kontrolních vztahů se označuje jako dohled. Je vykonáván nejen mezi různými stupni státních zastupitelství, ale i uvnitř jednotlivých státních zastupitelství. Nejblíže vyšší státní zastupitelství má oprávnění vykonávat dohled nad postupem nejblíže nižších státních zastupitelství a dávat jim písemné pokyny k jejich postupu. Podřízené zastupitelství je povinno se těmito pokyny řídit a pokyn může odmítnout jen, pokud je v rozporu se zákonem. Pokud však nadřízené zastupitelství na tomto pokynu trvá, odejme věc nejblíže nižšímu státnímu zastupitelství a vyřídí ji samo. Taktéž vedoucí státní zástupce má oprávnění vykonávat dohled nad postupem státních zástupců u státního zastupitelství, v jehož čele stojí, a dávat jim pokyny k postupu při vyřizování věcí. Takové pokyny však nemůže vydat státní zastupitelství, které nemá postavení nejblíže vyššího. Nejvyšší státní zastupitelství tak například nemůže vydat závazný pokyn v neskončené věci vedené u okresního státního zastupitelství, nemůže věc odejmout a vyřídit ji samo. Ukázkovým 19 Ministerstvo spravedlnosti ČR: Ministr spravedlnosti uvedl do funkce nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana[online]. [cit ] Dostupné z: 20 ŠÁMAL, P.-NOVOTNÝ, F.-VONDRUŠKA, F. et al. Přípravné řízení trestní. 2. vydání. Praha: C.H.Beck. 2003, s ISBN

15 příkladem takového nesprávného postupu může být známá a mediálně propíraná kauza Čunek, kdy Nejvyšší státní zastupitelství ji odňalo jednomu a přikázalo jinému okresnímu státnímu zastupitelství. Podle mého názoru tehdejší nejvyšší státní zástupkyně pochybila, když takto postupovala v rozporu se ZStZ. Veřejnost to vnímala velmi negativně s pocitem, že se s věcí manipuluje tak, aby bylo rozhodnuto ve prospěch známého politika Čunka. V očích veřejnosti tehdy státní zastupitelství hodně ztratilo na své důvěryhodnosti. Podle ZStZ spory o příslušnost mezi jednotlivými státními zastupitelstvími rozhoduje státní zastupitelství, které je těmto státním zastupitelstvím nejblíže vyšší. O opravných prostředcích podaných proti rozhodnutí nejblíže nižšího státního zastupitelství opět rozhoduje nejblíže vyšší státní zastupitelství. Nejvyšší státní zastupitelství může při zajišťování výkonu svých oprávnění a povinností požadovat od nižších státních zastupitelství předložení spisů, vyžadovat informace a nezbytná vysvětlení, není však v žádném případě oprávněno zasahovat do způsobu vyřizování věcí, které nebyly pravomocně skončeny. Co se týká Ministerstva spravedlnosti ČR, tak to je ústředním orgánem správy státního zastupitelství. Jeho povinností je vytvářet státnímu zastupitelství podmínky k řádnému výkonu jeho působnosti, a to po stránce personální, organizační, finanční, hospodářské a výchovné. Ministerstvem spravedlnosti nesmí být zasahováno do působnosti státního zastupitelství s důsledkem ovlivňujícím plnění jeho úkolů. To se týká i nedostatečného výkonu správy s tímto důsledkem a jako extrémní teoretický příklad lze možno uvést bezdůvodná restriktivní rozpočtová nebo personální opatření v souvislosti se služebním postupem státního zastupitelství. Správa Ministerstva spravedlnosti se vztahuje na celé státní zastupitelství, kdy vedoucí státní zástupci vykonávají správu jen státního zastupitelství, v jehož čele stojí. Specifická oprávnění v tomto směru má nejvyšší státní zástupce, který pomocí pokynů obecné povahy vydává vzorový organizační řád státního zastupitelství a dále upravuje výkon spisové služby státních zastupitelství Funkce státního zástupce Požadavky kladené na osoby, vykonávající funkci státního zástupce upravuje ZStZ, podle něhož státním zástupcem může být jmenován bezúhonný státní občan ČR, který je způsobilý k právním úkonům, ke dni jmenování dosáhl věku nejméně 25 let a musí mít vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu v oblasti práva, a to z vysoké 21 FENYK, J. Vademecum státního zástupce. 1. vydání, Praha. ASPI Publishing, s.r.o. 2003, s. 45. ISBN

16 školy v České republice. Po vykonání tříleté čekatelské praxe musí úspěšně složit závěrečnou zkoušku, musí souhlasit se svým jmenováním a přidělením k určitému státnímu zastupitelství a jeho morální vlastnosti by měly být zárukou, že tuto funkci bude zastávat řádně. Státního zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh nejvyššího státního zástupce. Působnost státního zastupitelství je zajišťována právě výkonem funkce státního zástupce a jím provedené úkony jsou považovány za úkony státního zastupitelství. Při výkonu své funkce státní zástupce odpovědně plní své úkoly a respektuje zásady, které zákon pro jeho činnost stanoví. Je povinen zejména postupovat odpovědně, odborně, nestranně, svědomitě, spravedlivě a bez zbytečných průtahů. Je povinen dodržovat morální zásady, při výkonu své funkce i ve svém osobním životě je povinen vystříhat se všeho, co by mohlo ohrozit vážnost jeho funkce a tím i vážnost státního zastupitelství. Státní zástupce se nesmí nechat ovlivňovat sdělovacími prostředky, veřejným míněním, ani zájmy politických stran. Svoje finanční záležitosti si musí uspořádat tak, aby jich nemohlo být využito k ovlivňování jeho osoby v souvislosti s výkonem jeho funkce. Je povinen se soustavně vzdělávat a nesmí zastávat jinou placenou funkci nebo jinou výdělečnou činnost, dále je povinen zachovávat mlčenlivost o věcech, o kterých se dozví v souvislosti s výkonem své funkce. Státní zástupce je odpovědný za kárné provinění, kterým je zaviněné porušení povinnosti státního zástupce, zaviněné jednání nebo chování, které ohrožuje důvěru v činnost státního zastupitelství a snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce. 2.4 Základní zásady činnosti státního zástupce Účelem trestního řádu je podrobně upravit postup orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli na základě zákona spravedlivě potrestáni. K tomu má sloužit a napomáhat systém právních principů, určujících povahu trestního procesu, kdy některé tyto principy jsou uvedeny v Ústavě a v ústavním zákonu č. 2/1993 Sb., Listina základních lidských práv a svobod 22, a nejdůležitější principy jsou pak dále konkretizovány jako tzv. základní zásady trestního řízení. Jsou to vůdčí právní ideje, jimž toto postavení přiznává zákon a tvoří základ, na kterém je vybudována organizace trestního řízení a úprava činnosti jeho orgánů. Základní zásady trestního řízení jsou výslovně zakotveny v úvodních ustanoveních TŘ, a to konkrétně v 2. Jejich uplatnění v trestním řízení je nezbytným předpokladem a nejdůležitější zárukou účinného splnění 22 Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních lidských práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Listina) 16

17 úkolů našeho trestního řízení. Tyto zásady zaručují dodržování smyslu zákona, zajišťují ochranu společnosti, ochranu práv i oprávněných zájmů občanů, zejména osoby, proti které se vede trestní řízení. Bez znalosti těchto zásad nelze pochopit podstatu našeho trestního řízení. 23 Mezi obecné zásady řadíme zásadu stíhání jen ze zákonných důvodů, zásadu spolupráce se zájmovými sdruženími občanů a zásadu obhajoby. K zásadám zahájení řízení patří zásada oficiality, legality a obžalovací. Zásada veřejnosti je platná především v řízení před soudy. K zásadám dokazování náleží zásada vyhledávací, zásada bezprostřednosti a ústnosti, presumpce neviny a volného hodnocení důkazů. Jedním z cílů trestního řízení je zásada materiální pravdy. Vedle těchto zásad se uplatňuje také zásada rychlosti řízení a zásada přiměřenosti a zdrženlivosti, které souvisí se zásadou oficiality. 24 Nejdůležitější zásadou trestního řízení je zásada stíhání jen ze zákonných důvodů, a to vyplývá již z toho, že je uvedena ze všech zásad jako první v 2 odst. 1 TŘ a zároveň jde o zásadu ústavní. Vylučuje bezdůvodné stíhání občanů a zaručuje, že do práv důvodně stíhaných osob nebude zasahováno více, než je nezbytně nutné. 25 Poněvadž se ve své práci věnuji postavení státního zástupce v trestním řízení, dále budou podrobněji popsány pouze nejdůležitější zásady, které se vztahují k činnosti státního zástupce v trestním řízení Zásada legality Tato zásada je zakotvena v ustanovení 2 odst. 3 TŘ, podle něhož je státní zástupce povinen stíhat všechny trestné činy, o kterých se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak. Tato povinnost vyplývá i z ustanovení 4 odst. 1 ZStZ. Osobu však lze stíhat pro spáchání trestného činu jen v tom případě, jestliže jsou pro takový postup splněny zákonné důvody, čili povinnost stíhat trestné činy musí být v souladu se zásadou stíhání jen ze zákonných důvodů. Za uskutečnění trestního stíhání ze zákonných důvodů má státní zástupce odpovědnost. Zásada legality tak zahrnuje jednak odhalování trestných činů a zahájení stíhání osob, které je spáchaly, ale také předání věci k rozhodnutí o vině a případně i trestu soudu. Tato zásada se nevztahuje na přestupky a na kárná provinění CÍSAŘOVÁ, D.-FENYK, J.-GŘIVNA, T. et al. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha. ASPI. 2008, s. 63. ISBN tamtéž s ŠÁMAL, P.-BAXA, J.-GŘIVNA, T. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha. C.H.Beck. 2008, s ISBN JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s ISBN

18 Samozřejmě že z této zásady legality existují také výjimky, které dělíme do dvou skupin: 1) První skupinu představují případy, kdy státní zástupce stíhat nesmí: - pokud jde o osoby, které jsou vyňaty z pravomoci orgánů činných v trestním řízení z důvodu požívání výsad a imunit dle zákona nebo mezinárodního práva ( 10 TŘ), - je-li trestní stíhání nepřípustné dle 11 TŘ, - pokud poškozený neudělí souhlas k trestnímu stíhání v případech trestných činů, u kterých je jejich souhlas vyžadován ( 163, 163a TŘ), - pokud je jurisdikce státu zúžena mezinárodními smlouvami ( 9 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů 27 ). 2) Druhou skupinou jsou případy, kdy státní zástupce stíhat nemusí (tzn. že může, ale nemusí stíhat pro trestný čin): - trestní stíhání je neúčelné, a to z důvodů uvedených v 172 odst. 2 písm. a, b) TŘ, před zahájením trestního stíhání lze z těchto stejných důvodů věc odložit dle 159a odst. 3 TŘ. Neúčelnost trestního stíhání tkví v tom, že trest, ke kterému může stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl již obviněnému uložen anebo ho podle očekávání postihne, anebo v tom, že již o skutku obviněného bylo rozhodnuto jiným orgánem a toto rozhodnutí lze považovat za postačující. - trestní stíhání je dále neúčelné z důvodů uvedených v 172 odst. 2 písm. c) TŘ, kdy dojde k zastavení trestního stíhání, jestliže vzhledem k významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, ke způsobu provedení činu a jeho následku, nebo k okolnostem, za nichž byl čin spáchán, vhledem k chování obviněného po spáchání činu je zřejmé, že účelu trestního řízení již bylo dosaženo. - jestliže byly splněny podmínky pro uplatnění odklonů, které umožňují vyřízení věci jiným způsobem než postavením obviněného před soud, tzn. jestliže byly splněny podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání dle 307 TŘ, pro narovnání dle 309 TŘ, podmínky pro podmíněné odložení návrhu na potrestání dle 179g TŘ ve zkráceném řízení a v řízení dle zákona o soudnictví 27 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen TZ) 18

19 ve věcech mládeže také podmínky pro odstoupení od trestního stíhání 70 zákona č. 218/2003 Sb. 28 Zvláštním případem výjimky ze zásady legality je institut dočasného odložení trestního stíhání dle 159b TŘ, ke kterému dochází v některých případech závažné trestné činnosti, např. organizované nebo drogové kriminality. Zde by okamžitým zahájením trestního stíhání pro jeden skutek mohlo dojít ke znemožnění odhalení dalších skutků i pachatelů. Tento institut umožňuje oddálení trestního stíhání, jestli je to třeba pro efektivní odhalení skryté trestné činnosti nebo zjištění pachatelů Zásada oportunity Zásada oportunity je protikladem shora popsané zásady legality. Podle této zásady přísluší státnímu zástupci v konkrétním případě z důvodu účelnosti či vhodnosti právo nezahájit trestní stíhání, i když jsou k němu dány zákonné podmínky. Tato zásada je v TŘ koncipována jako výjimka z obecného principu legality a v TŘ není mezi základními zásadami trestního řízení výslovně uvedena. 30 Zde bych chtěla podotknout, že pokud by nebylo možno využít zásady oportunity, pak by jen při dodržování zásady legality a nemožnosti vyřízení věci v přípravném řízení jiným způsobem docházelo k zahlcení soudů tím, že by se všechny tyto věci musely projednávat před soudem. Takže je určitě správné, že je zde možnost státního zástupce vyřídit např. bagatelní věc jiným způsobem již v přípravném řízení a nezatěžovat již tak přetížené soudy. Na druhou stranu je zde nebezpečí, že by při využití zásady oportunity mohlo v některých případech dojít ke zvýhodnění jednotlivých pachatelů. Právě snahou o urychlení trestního řízení a jeho zefektivnění došlo k přijetí institutů označovaných jako odklony, kterými jsou podmíněné zastavení trestního stíhání, narovnání, odstoupení od trestního stíhání mladistvého a podmíněné odložení podání návrhu na potrestání. Dalšími oportunními výjimkami ze zásady legality jsou pak trestní stíhání se souhlasem poškozeného u vybraných trestných činů, fakultativní zastavení trestního stíhání dle 172 odst. 2 písm. c) TŘ, dočasné odložení trestního stíhání dle 159b TŘ, fakultativní odložení či zastavení trestního stíhání dle 172 odst. 2 písm. a, b) TŘ. Počet výjimek ze 28 JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s ISBN tamtéž s tamtéž s

20 zásady legality se tak průběžně rozšiřuje a jsou postupně zaváděny stále četnější případy oportunity. 31 Před účinností nového TZ, tedy před , pokud se státní zástupce rozhodoval, zda využije zásady oportunity a nepostaví pachatele před soud a rozhodne v přípravném řízení jiným způsobem, zohledňoval hlavně materiální stránku spáchaného trestného činu, tedy míru společenské nebezpečnosti takového činu. Nyní, za účinnosti nového TZ, který zavádí formální pojetí trestného činu, se situace při rozhodování, zda využít zásady oportunity, poněkud změnila. Formální pojetí trestného činu je zakotveno v novém TZ v 13 odst. 1 a má hmotněprávní oporu v 12 odst. 2, kde se uvádí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Došlo i částečně ke korekci procesněprávní cestou procesní oportunity, která vyplývá z ustanovení 159a odst. 4 TŘ, v návaznosti na okolnosti uvedené v 172 odst. 2 písm. c) TŘ, tedy z důvodu neúčelnosti. Za nedostatek současné právní úpravy považuji, že v souvislosti s novým formálním pojetím trestného činu nebyla vůbec řešena procesní úprava, která by přesně stanovila hlediska a podmínky, za kterých lze zásadu oportunity uplatnit. V mnohých případech se tak státní zástupce rozhodne postavit raději pachatele před soud, než by využil zásady oportunity a např. v konkrétním případě zastavil trestní stíhání, které podléhá přezkumu ze strany Nejvyššího státního zastupitelství, aby tak neriskoval zrušení svého zastavovacího usnesení tímto přezkumným orgánem. Tento nedostatek by mohl být odstraněn stanovením přesných podmínek, za kterých lze zásadu oportunity uplatnit Zásada obžalovací Zásada obžalovací je vyjádřena v ustanovení 2 odst. 8 TŘ, podle něhož trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce a veřejnou žalobu v řízení před soudem zastupuje státní zástupce. Podstatou této zásady je rozdělení procesních funkcí mezi různé procesní subjekty, a to mezi obžalobu, obhajobu a soud. Obžalovací zásada je protikladem feudálního inkvizičního procesu, který spočíval na zásadě vyšetřovací. Soudce v sobě spojoval funkci vyšetřovatele, žalobce, obhájce a současně rozhodoval ve věci samé. Způsob procesu byl ponechán na 31 JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s ISBN

21 libovůli soudce. Obviněný nebyl stranou procesu a neměl žádná procesní práva. V inkvizičním procesu nebylo stran, nejednalo se tedy o kontradiktorní řízení. 32 Obžalovací zásada (princip akuzační) především znamená, že funkce žalobce je svěřena samostatnému procesnímu subjektu. Bez návrhu žalobce nemůže být soudní řízení konáno a v tomto smyslu je žalobce pánem sporu (dominus litis). Jednání před soudem má charakter sporu (kontradikce) mezi žalobcem a obžalovaným s jeho obhájcem, kteří mají postavení rovnoprávných procesních stran, a to v právech, nikoli v povinnostech. Úlohou soudu je potom spor řídit a rozhodovat spornou otázku, zda obžalovaný trestný čin spáchal. 33 Zásada obžalovací je v TŘ konkrétně vyjádřena takto: Trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. Veřejnou žalobu v řízení před soudem zastupuje státní zástupce. K takovému postupu není oprávněn žádný jiný subjekt a samozřejmě platí princip bez žalobce není soudce. Trestní řád nezná institut soukromé obžaloby a právo podat obžalobu nemá ani poškozený. Řízení ve stadiu před podáním obžaloby je ve výlučné kompetenci státního zástupce a po podání obžaloby přechází věc na soud, který má právo a povinnost vést další řízení. Státní zástupce má i nadále právo disponovat s obžalobou, tzn. že ji např. může vzít zpět až do doby, než se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě. Po zahájení hlavního líčení však tak může učinit jen se souhlasem obžalovaného. Zpětvzetím obžaloby se věc vrací do přípravného řízení. Toto dispoziční právo státního zástupce je však omezeno a státní zástupce nemůže podanou obžalobu rozšířit o nový skutek. 34 Soud v dalším řízení samostatně rozhoduje o všech otázkách, ale rozhodnout může jen o skutku, který je v žalobním návrhu uveden. Soud je vázán skutkem, nikoli však právním posouzením skutku. Pokud soud zjistí, že se obžalovaný dopustil ještě dalšího skutku, vrátí věc státnímu zástupci k došetření, pokud státní zástupce žádá o vrácení věci vzhledem k potřebě společného projednání. Státní zástupce má povinnost účasti u hlavního líčení. Tuto povinnost naopak nemá u veřejného zasedání, pokud zákon nestanoví něco jiného a pokud se veřejné zasedání týká odvolání, řízení proti mladistvým a řízení o stížnosti pro porušení zákona. V řízení o dovolání je ve veřejném zasedání povinná účast státního 32 JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s ISBN CÍSAŘOVÁ, D.-FENYK, J.-GŘIVNA, T. et al. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha. ASPI. 2008, s ISBN JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s ISBN

22 zástupce, který je činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Zásada obžalovací se řadí k zásadám, které se vztahují k zahájení řízení, a neuplatňuje se v přípravném řízení JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s ISBN

23 3. Postavení a činnost státního zástupce v přípravném řízení Abych se v této kapitole mohla věnovat postavení a činnosti státního zástupce v přípravném řízení, je třeba definovat pojem trestního řízení. Podle 12 odst. 10 TŘ je trestním řízením řízení, ve kterém mají být náležitě zjištěny trestné činy a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů, aby důsledně zachovávali zákony a pravidla občanského soužití a čestně plnili povinnosti ke státu a společnosti. Trestní řízení probíhá v několika časových úsecích, ve kterých orgány činné v trestním řízení, popř. další osoby zúčastněné na řízení, plní úkoly, aby dosáhly účelu trestního řízení. Těmito časovými úseky jsou stadia trestního řízení, které členíme na přípravné řízení, předběžné projednání obžaloby, hlavní líčení, opravné řízení řádné a mimořádné a řízení vykonávací. 36 Veřejný žalobce vystupuje v trestním řízení ve veřejném zájmu, tzn. zájem většiny společnosti na zjištění, zda došlo ke spáchání trestného činu a zda je z něho důvodně podezřelá konkrétní fyzická osoba. Určitým zvláštním jevem je proměnlivost povahy veřejného zájmu, který spoluurčuje postavení veřejného žalobce v trestním řízení. Zjistí-li veřejný žalobce, že soukromý zájem obviněného se kryje se zájmem veřejným, odpadá důvod, aby byl jeho odpůrcem, a stává se jeho ochráncem. Zpravidla se tak stane teprve v hlavním líčení, až se lépe zjistí pravda než předtím v přípravném řízení. Pokud tedy dokazování nasvědčuje tomu, že obviněný si zaslouží ochranu proti nezákonnému odsouzení, je veřejný žalobce povinen tuto ochranu poskytnout. Úloha veřejného žalobce se tak tedy v různých stadiích trestního řízení mění a podle toho rozlišujeme působnost v přípravném řízení a v řízení před soudem Přípravné řízení Přípravné řízení je prvním stadiem trestního řízení, označovaným také jako předsoudní stadium. Definice přípravného řízení je uvedena v 12 odst. 10 TŘ, podle níž se přípravným řízením rozumí úsek trestního řízení od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu 36 JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s ISBN CÍSAŘOVÁ, D.-FENYK, J.-GŘIVNA, T. et al. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha. ASPI. 2008, s ISBN

24 bezprostředně předcházejí, a nebyly-li tyto úkony provedeny, od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby, postoupení věci jinému orgánu nebo zastavení trestního stíhání, anebo do rozhodnutí či vzniku jiné skutečnosti, jež mají účinky zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby, zahrnující objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a vyšetřování. Účelem přípravného řízení je náležitě zjistit trestné činy a spravedlivě potrestat jejich pachatele. Základním smyslem přípravného řízení je opatřit podklad pro rozhodnutí, zda má být podána obžaloba a věcí se tedy má zabývat soud nebo zda má být od dalšího trestního stíhání upuštěno. Dokazování je vedeno pouze v takovém rozsahu, který je nezbytný pro takové rozhodnutí. Shromažďují se a zajišťují jen takové důkazy, které nebude možné provést v hlavním líčení buď pro jejich pomíjivost nebo pro potencionální hrozbu jejich poškození. Úkolem přípravného řízení je také pokud možno rychlá reakce na spáchaný trestný čin, aby se tím zabránilo ztrátě důkazů, úniku pachatele od trestní odpovědnosti a zamezilo se pokračování v trestné činnosti. Přípravné řízení také brání tomu, aby byly před soud stavěny osoby, které nejsou dostatečně podezřelé ze spáchání trestných činů. 38 Ve vztahu k řízení před soudem má přípravné řízení předběžný charakter, přesto však průběh hlavního líčení a jeho výsledek významně ovlivňuje. Výsledky přípravného řízení je v podstatě určen obsah a rozsah řízení před soudem, protože soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Výsledky dokazování v přípravném řízení mají velký význam pro výsledek dokazování v hlavním líčení a tím i pro rozhodnutí. 39 Co se týče uplatňování základních zásad trestního řízení, tak v přípravném řízení se všechny tyto zásady neuplatňují. Přípravné řízení je neveřejné, neuplatňuje se v něm zásada obžalovací. Plně se zde naopak uplatňuje zásada oficiality, při které orgán činný v trestním řízení sám postupuje z vlastní iniciativy, aby byly co nejrychleji a v potřebném rozsahu vyhledány důkazy k objasnění skutečností důležitých pro rozhodnutí. Specifické zásady se uplatňují pro řízení ve věcech mladistvých. V ustanovení 164 TŘ je uloženo orgánům činným v trestním řízení postupovat v přípravném řízení rychle, iniciativně, objektivně a 38 JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s ISBN tamtéž s