K O I N O N I A

Transkript

1 Časopis studentů a studentek Teologického semináře CASD v Sázavě K O I N O N I A DĚJINY IZRAELE Během školního roku byl předmět Dějiny Izraele náplní druhého ročníku dálkového studia VOŠ. Pro uzavření klasifikace jsme se rozhodli zpracovat referáty (s poznámkovým aparátem obsahujícím záznam studované odborné literatury) tak, aby náplň předmětu Dějiny Izraele pokryly. Záměr tohoto počinu byl trojí: vyhnout se našprtání suchých fakt za účelem získání známky; vyhnout se neoblíbenému, často frustrujícímu a demotivujícímu závěrečnému testu; vytvořit jakousi studijní pomůcku (kompendium - shrnutí) základních znalostí, která by pak mohla být úvodem k dalšímu samostatnému studiu Dějin Izraele. Téma některých referátů zpracovávalo paralelně několik studentů (vzhledem k jejich množství). Původně jsem zamýšlel uveřejnit ke každému tématu pouze jeden (ten nejlepší) referát. Jenže studenti pracovali každý jiným stylem, často čerpali z jiných zdrojů, kladli důraz na různé skutečnosti a různě interpretovali nastudované souvislosti. A tak v naději, že by mohla vzniknout jakási mozaika a tedy snad i plastičtější zobrazení daného tématu, rozhodl jsem se uveřejnit většinu vypracovaných referátů. Témata jsou řazena chronologicky, tj. podle toho, jak jsou jednotlivé děje popsány ve Starém zákoně (Tenaku). Reflektovat dějiny Izraele však s sebou přináší určitá úskalí. Většinu zpráv totiž nemůžeme ověřit z nezávislých zdrojů. A navíc, starozákonní zprávy, které považujeme za dějiny, nebyly (jak po obsahové, tak po formální stránce) předávány za účelem zaznamenání historie Izraele. To znamená, že jejich těžiště je za hranicemi historicky zjistitelných faktů i proto, že Izrael sám sebe nevnímá jako etnikum srovnatelné s etniky tehdejší doby, ale jako lid Bohem vyvolený a formovaný. Pak samozřejmě jsou události života Izraele zaznamenávané ze specifického zorného úhlu pohledu, tj. z víry v toto Hospodinovo řízení událostí. Víra hrála hlavní roli jak při sebereflexi, tak při interpretaci vnějších událostí, kultu a etických otázek. Tím se ovšem zaznamenané události stávají svědectvím o Hospodinově jednání, tedy vyznáním víry daleko více, než (v našem smyslu) dějinými fakty. Taková svědectví (nikoli objektivní fakta), vytvořené z víry a pro víru, nelze chtít vnějšně dokazovat, nýbrž lze jim vnitřně přitakat na základě analogické zkušenosti s Bohem Izraele, tedy zase skrze víru v tohoto Boha. A právě pro toto čtenářovo a posluchačovo přitakání (nikoli pro zachycení historie) byly děje (Hospodinovo jednání) v Tenaku zaznamenávány. Tenak není psán nezávislým pozorovatelem pro nestranného diváka sbírajícího informace o minulosti. Vypovídat o dějinách Izraele (jak tehdy, tak dnes) lze jen zevnitř z víry. Pokračování na str. 49

2 2 27 KOINONIA CHRONOLOGIE SZ IZRAELE - DOBA SOUDCŮ /přibližný přehled/ postava doba letopočet doba děj / národ exodus Vůdcové Mojžíš 40 A 1405 v Kenaánu Jozue 30 B 1375 starší /11/ C Aramejci Soudcové Otníel 40 D 1316 Ehúd 18 E 1298 Moábci Šamgar /20/ 1278 Pelištejci 80 F,2A N 20 G Kenaánci Bárak,Debóra 40 H CH Midjánci Gedeón 40 I 1171 Abímelek 3 J 1168 Tóla 23 K 1145 Jair 22 L M 1105 Amónovci + Jiftách 6 O 1099 Pelištejci 1094 Élí 2B 40 U Ibsán 7 P 1092 Elón 10 Q 1082 Abdón 8 R Samuel /43/ Samson 20 T C Králové Saul 2D /15/ 1009 David 40 V S Pelištejci Sněm v Mispě od exodu X Šalomoun 40 Y 929 Jedná se o pokus zachytit dataci postav a událostí SZ Izraele od doby exodu /odchod z Egypta za Mojžíše/ po kralování Šalomouna. Důraz je položen na dobu soudců. V tabulce je uvedena doba působení dané postavy či doba útisku Izraele daným národem, která končí uvedeným letopočtem /př. Kr./. Číselné údaje /pro dobu/ mají ukázat návaznost či souběžnost působení jednotlivých postav. Jsou získány takto: bez závorky z Bible, /v závorce / dopočteny, odhadnuty.

3 KOINONIA 27 3 Je na místě zmínit shodu s delšími úseky času, které jsou převzaty z Bible: 480 let od exodu do stavby Šalomounova chrámu 1.Kr. 6,1 300 let obsazení některých území Izraelci Sd. 11,26. Na druhé straně dochází k souběžnosti dob /viz tabulka/, což ukazuje nejistotu v přesném zařazení do chronologie té doby. Tato souběžnost je možná jednak proto, že ji Bible v některých případech zmiňuje /Samuel a Saul, boj s Pelištejci za Samsona i za Élího/, jednak proto, že některé události měly pouze lokální platnost /Šamgar na jihozápadě, Ehúd na východě, Kenaánci na severu/ 2B. Někteří lidé zastávají více rolí - kněz, soudce, prorok /Élí, Samuel/ 2B, 2C. Zvláštní problém představuje zařazení doby kralování Saula s ohledem na tyto texty: 1.S. 13,1 Kraloval Saul 2 roky, když /někt. ruk. vkládají 30/ 2D, Sk. 13,21 Saul vládl 40 let Nezařazen je údaj: Sk. 13,20 Po 450 let jim dával soudce po proroka Samuele. Přehled Biblických číselných odkazů: A Joz. 5,6 B Joz. 14, ,29 C Sd. 3,8 D Sd. 3,11 E Sd. 3,14 F Sd. 3,30 G Sd. 4,3 H Sd. 4,31 CH Sd. 6,1 I Sd. 8,28 J Sd. 9,22 K Sd. 10,2 L Sd. 10,3 M Sd. 10,8 N Sd. 11,26 O Sd. 12,7 P Sd. 12,8 Q Sd. 12,11 R Sd. 12,14 S Sd. 13,1 T Sd. 15,20 U 1S. 4,18 V 1Kr. 2,11 X 1Kr. 6,1 Y 1Kr.11,42 Bartošic Vlastimil Použitá literatura ČIK, Peter, Chronologie SZ, materiál k předmětu DPSZ, TS, Sázava, 2001, str.27 ADLOF, Alois, Biblické letopisy, Křesť. spolek mladíků v Čechách, Praha, A str B str C str. 144, 146 2D str. 148, 149

4 4 27 KOINONIA POLITICKÉ PŘÍČINY VZNIKU IZRAELSKÉHO KRÁLOVSTVÍ je s nimi, což chtěli mít potvrzeno tím, že si do bitvy vzali truhlu smlouvy. Nato prohráli i další bitvu a tyto situace volaly po nějaké změně. 3 Lid se rozhoduje pro pevnější seskupení po vzoru okolních národů. Vznik Izraelského království - tedy přechod od kmenového zřízení ke státnímu útvaru probíhal pozvolna a za mimořádné politické situace. Některé hlasy před královstvím varovaly a jiné po nutnosti mít silné politické zřízení silně volaly. Budeme tedy hledat odpověď zvl. na otázku: proč izraelská pospolitost toužila po své politické samostatnosti a kývla na tuto zásadní změnu? Ze všech sousedních národů, které se usazovaly v Palestině, byli kočovní Izraelité kmenem, který zaostával za ostatními tím, že neměl státní útvar, ale zůstával se svými dvanácti kmeny bez státního zřízení a krále. Kenaánci již dávno nežili jako kmenové společenství a jejich základní jednotkou bylo město a okolní vesnice. Od jisté doby si Izrael začal osvojovat toto zřízení a kmenové spol. po usazení sláblo. 1 Kočovníci byli výtečným seskupením při stálém přemisťování, kdy jednotlivec sotva může přežít; navíc lidé jsou si mezi kočovníky více bratry než občany státního útvaru a to je jistě pozitivní. Usazováním se však leccos mění lid buduje pevnou pospolitost, která je schopna odolat zvl. atakům cizích nájezdníků. Svým usidlováním nejprve Izrael sám znepokojoval život místním usídlencům, a když se konečně usídlili, stával se taktéž cílem nájezdníků jako např. Aramejců, Moábců, a Pelištejců. 2 Izraelité - doposud kmenové seskupení - utrpěli zásadní porážku s Pelištejci u Afeku r Prohráli velice krutým způsobem, protože oni do bitvy šli i přesto, že nebyli vojensky vyzbrojeni. Šli ve víře, že Hospodin 1 BIČ, Miloš. Palestina od pravěku ke křesťanství: I. Země a lid. Husova Československá evangelická fakulta bohoslovecká v Praze s SEGERT, Stanislav. Starověké dějiny Židů. Svoboda, Praha s.71 Jisté snahy po vytvoření čehosi jako království ovšem byli v Izraeli již za doby soudců. První náběhy k monarchii lze sledovati už při Gideónovi (Sd 8,22) jasnější náběhy k opravdovému napodobení kenaanských vzorů činí Abimelek ustanovením městského království Šekemského (Sd 9,6). 4 Z poli-tického pohledu lze říci, že rozhodující náraz k vytvoření skutečného království jisráelského přišel ze soupeření s Pelištejci. 5 Zdá se, že nebezpečné převaze výtečně organizovaných Pelištejců nemohli čelit ve své nejednotnosti a jen za pomocí charismatických vůdců (soudců), kteří vedli lid vždy jen na krátko. Zapotřebí jim bylo nepřetržitého vedení. Zde se už ale pohybujeme na rovině historické rekonstrukce, protože texty samotné nám takovéto úvahy neprostředkují. V nich stojí v popředí jiné problémy. Především tu jde o otázku, jaký vztah má nově vzniklé království k Hospodinově vůli. 6 A tady dochází k zásadnímu rozporu dvou pohledů na pozvolna se utvářející státní útvar. Hospodinovým vidoucím dochází k vyvolení a ustanovení Saula za vyvolaného vévodu (1.Sa 10,1), kterého ovšem lid provolá navzdory varování téhož vidoucího Samuela za krále (1.Sa 10,19; 1.Sa 10,24) království je zde tedy hodnoceno spíše negativně jako odpadnutí. Na druhé straně si politická situace žádá království a Izrael prožije později největší rozmach a stabilitu právě za vlády krále Davida. 3 J. BENEŠ, volně z přednášky na půdě semináře CASD. 4 BIČ s DANĚK, Slavomil. Dobové pozadí Starého zákona. KEFB, Praha s. 90 v porovnání s NOTH, Martin. Dějiny Izraele. s RENDTORFF, Rolf. Hebrejská bible a dějiny: Úvod do starozákonní literatury. Vyšehrad, Praha s. 54

5 KOINONIA 27 5 Ustanovení království mělo své důsledky jak pozitivní tak negativní. Ustanovením království pronikal více kenaánský kulturní vliv což mělo za následek jisté pokenaánštění. To opět u některých probouzelo stále neutuchající odpor proti království7. Na celou situaci se můžeme dívat dvěma pohledy: jeden je, že král konečně stmelil Izrael celý (nikoli jen 2-3 kmeny) a pospolitost reálně sílí, druhý vidí nebezpečí ohrožení teokracie, nebezpečí ohrožení tradovaných zvyklostí a vpád např. královského kultu jiných národů. Teprve David se stává králem plně organizovaného státu a přináší Izraelskému lidu nové vojenské žoldnéřské síly, podrobení menších příbuzných národů (Ammónci, Moábci, Edómci), ovšem také sčítání lidu, daně apod. 8 Šalamoun rozdělí později zemi na okresy (1. Kr 4,7n) nedbajíc zájmů a zvyklostí kmenových9 a z mnoha dalších důvodů dojde později k rozpadu království Izraele na dvě části a nakonec k zániku království vůbec. I přes mnohé negativní postoje vůči království, se pojem království natolik vžívá, že je dokonce užíván od novozákonní doby pro nebeské zřízení - Boží království. Pokorný Jaromír HLAVNÍ RYSY DAVIDOVY POLITIKY V JUDSKU, IZRAELI A NA DOBYTÝCH ÚZEMÍCH Davidova politika se zdá velice úspěšná, protože za necelých deset let po Saulově smrti sjednotil celý Izrael od Egyptské řeky a Rákosového moře až k fénickému pobřeží a zemi Amat. Podařilo se mu získat Izraeli mezinárodní respekt a uznání, které nic neohrozilo až do vlády jeho syna Šalomouna. 10 Davidův nástup na politickou scénu začal poražením Pelištejce Goliáše, po kterém si ho král vyžádal k vojenské službě. David pak získal neocenitelné zkušenosti ve vojenských taženích. Byl ve svých taženích velmi úspěšný, až král Saul na něho začal žárlit. Poté David upadl v královu nelibost a byl nucen dvůr opustit. Stal se vůdcem uprchlické skupiny, se kterou poskytoval ochranu hospodářům a vlastníkům půdy, čímž získával vliv mezi lidmi. V této době žil na území Pelištejců a podařilo se mu úspěšně využít již navázaných vztahů s Pelištejci a Moábci. Bylo to pro něj velice důležité období, protože získal informace o národech, proti kterým v pozdější době bojoval. 11 Po smrti krále Saula se David vrátil do izraelské země, kde ho předáci z kmene Juda pomazali za krále. Vyplatila se mu taktika z doby, kdy ochraňoval hospodáře a dělil se s nimi o úlovek, protože lid ho už znal. Dokonce poslal jabešským mužům pochvalu za to, že králi Saulovi vystrojili slušný pohřeb. David vládl v Chebrónu lidu kmene 7 BIČ s SEGERT s.86 9 BIČ s SCHULTZ, Samuel J. Starý zákon mluví. 3. vyd., Vídeň. BEE International, Str SCHULTZ, s. 120.

6 6 27 KOINONIA Juda sedm a půl roku, zatímco potomek Saula, Išbošet, vládl kmenům severním. Vojevůdce Abnér na příkaz krále Išbošeta přijel nabídnout podporu Davidovi, ale při odchodu byl zavražděn vojevůdcem Davida Joábem. David chtěje se distancovat od této vraždy, nechal vystrojit okázalý státní pohřeb, kde veřejně projevil smutek. Tím si získal nejen důvěru, ale i přízeň lidu. 12 Išbošet byl zanedlouho zavražděn. David okamžitě nechal vrahy popravit. Všechny izraelské kmeny pak přišly za Davidem do Chebronu a uznaly jej za svého krále. Pomazaly jej a uzavřely s ním smlouvu před Hospodinem. Bez zášti a pomsty se David stal králem celého Izraele, jak ho k tomu vyvolil Bůh. Jakmile byl David uznán za krále, došlo k napadení země Pelištejci, protože ti se obávali, že by sjednocený Izrael v čele s králem Davidem mohl ohrožovat jejich zájmy a území. Pelištejci byli dvakrát poraženi, čímž bylo zamezeno jejich vměšování do sjednocování Izraele. V této době mohl David využít veškeré své znalosti z doby, kdy žil na jejich území. Tam měl možnost podrobně vidět jejich výrobu zbraní, metody a strategie, jež mohl pak v těchto bojích využít jako svou výhodu. Následné dobytí a okupování Edómu bylo pro Davida velmi důležité z hlediska přístupu k cenným přírodním zdrojům, např. k železu a mědi. Tím se podařilo zlomit monopol Pelištejců na výrobu zbraní. 13 David strategicky zvolil místo hlavního města, které známe v pozdější době pod jménem Jeruzalém. Toto město leželo na neutrálním místě mezi kmeny Juda a Izrael. David je získal porážkou Jebúsejsců, a nepřičlenil ho k žádné části státu. Stalo se známé jako Davidovo město a centrem 12 SCHULTZ, Str NANDRÁSKY, Karol. Prof. ThDr. Dejiny biblickeho Izraela. 1. vyd., Bratislava. ECM s.r.o., Str. 82. politického i náboženského života. Byla zde umístěna schrána Boží smlouvy. Moábci a Amálekovci nezasahovali do izraelských záležitostí, dokonce jsou jmenováni jako poddané národy, které zásobovaly Davida stříbrem a zlatem. Amónovci a aramejské kmeny (které Davida ohrožovaly) se však k němu musely zachovat přátelsky, protože v době, kdy byl David na útěku, mu gešúrský král Talmaj dal za manželku svou dceru Maaku. Později však došlo k roztržkám a David dobyl město Rabu v Amónu a Damašek. Tyto oblasti velmi obohatily Izrael svým nerostným bohatstvím. 14 Král David byl polygamní. Jako trest za Davidův hřích s Bat-šebou slíbil Bůh Davidovi nepokoje v jeho vlastní rodině, které v pozdější době skutečně nastaly. Jeho syn Absolón se postavil proti otci a chtěl získat jeho trůn. Davidův trůn byl ohrožen a David opustil hlavní město. Král David však poslal své věrné služebníky s rozkazy, ti je splnili, a plány jeho syna tak byly zmařeny. Ačkoliv dal David přísný rozkaz Absolónovi neublížit, přesto byl zavražděn, a král David i přes zradu cítil obrovský smutek nad ztrátou svého syna. Nakonec všechny nepokoje v rodině zvládl, avšak s velkou bolestí v srdci. Trůn mu zůstal až do jeho smrti. (2. S 11-20) Před smrtí krále Davida si na trůn začal činit nárok jeho syn Adonijáš, syn Chagitin. Uspořádal hostinu. Král David však slíbil své ženě Bat-šebě, že králem po něm bude její syn Šalamoun. Když se dozvěděl od Bat-šeby a proroka Nátana, co chystá jeho syn Adonijáš, ještě ten den nechal pomazat a vyhlásit za krále svého syna Šalamouna. Jakmile se to Adonijáš dozvěděl, podrobil se králi Šalamounovi. 14 SCHULTZ, Str. 124.

7 KOINONIA 27 7 Hlavními obecnými rysy Davidovy politiky byla oddanost Bohu, trpělivost, umění strategie (vyjednávání), láska k lidu a umění i z té nejhorší situace vytěžit to nejlepší. Král David byl bohabojný muž, který miloval Boha, respektoval Boží vedení, a měl srdce na správném místě. Jeho organizační schopnosti mu pomohly vybudovat pevnou strukturu království. Díky jeho strategiím, politice a vojenským výpravám se mu podařilo vybudovat poměrně velkou říši. Když se David dostal po smrti Saula na trůn, snažil se v Chebronu sjednotit všechny judské kmeny. Jeho cílem bylo získat mysl a srdce lidu a skrze ně upevnit svou moc a postavení. Uměl vyčkávat a nechal věci dozrávat. Po smrti Išbošeta, Saulova syna, se chytře distancoval od jeho vraždy a udělal veřejný a okázalý pohřeb, aby přesvědčil lid, že s tím nemá nic společného. Na tomto příkladě je vidět, že David jasně chápal sílu lidu, zaměřoval se na jeho mínění a usiloval o důvěru svého lidu. A tím získal i území, nad kterým vládl do té doby Išbošet, aniž by si lid myslel, že prahl po jeho části území. 15 Sérií porážek Filištínců se Davidovo království dostalo nejenom z jejich moci, ale David tím získal právo určovat mocenské postavení na jejich území. David dokázal cíleně a promyšleně rozšiřovat své království, postupně dobyl území Ammonců, syrské státy v jižní a střední Sýrii, Moábce, Edomce. Kannánci se včlenili do státní a náboženské správy pod moc Davida. 16 Kde David nezískal kompletní moc, zasahoval alespoň do řízení a politického vývoje státu. Chytře si nechával kontrolu nad obchodními styky mezi státy a zavedl tzv. vazalské poplatky, které kmeny na daných územích musely platit. Kdyby David žil v dnešní době, řeklo by se o něm, že má ducha podnikatele, vůdce, stratéga a hlavně 15 NANDRÁSKY, Str NANDRÁSKY, Str. 83. zkušeného manipulátora s lidmi, a ačkoliv měl své chyby, byl to velký člověk. Myslím si, že největší síla Davida byla ve víře v Boha a jeho vedení. Velmi často se musel rozhodovat a volit, přičemž jeho důvěra k Bohu ho neustále posilovala. 17 Bačina Zuzana MORÁLNÍ, NÁBOŽENSKÝ A DUCHOVNÍ ROZVRAT IZRAELE V DOBĚ PANOVÁNÍ ŠALOMOUNA VERSUS JEHO STARO- ZÁKONÍ IDEALIZACE Biblické vypravování zaznamenané v knihách Královských a Paralipomenon nám ukazuje dobu panování krále Šalomouna jako zlatý věk izraelského národa a státu. V 1. Kr 4,20 se píše: Juda a Izrael byli tak početní jako písek u moře. Měli co jíst a pít a radovali se. Zdá se, že tento malý národ právě zde stojí na vrcholu svých dějin a Hospodin na něm realizuje všechna svá požehnání. Izraelci tolik ustrkovaní a ponižovaní se stávají středem blízkovýchodního světa. Král Šalomoun sem nechává z různých zemí svážet drahocené zboží, které pak se ziskem exportuje okolním monarchiím, buduje velkolepé stavby, které budí obdiv okolních panovníků a jeho zájem o mudrosloví činí ze země, která byla domovem prostých pastevců a zemědělců, centrum blízkovýchodní vzdělanosti. Izrael Šalomounovy doby exportuje do světa nejen zboží, ale také moudrost a úctu k Hospodinu. Stavba chrámu má zajistit náboženskou a duchovní jednotu Izraele a vymýtit 17 NANDRÁSKY, Str

8 8 27 KOINONIA pokoutné uctívání Hospodina na posvátných návrších. Jak je však možné, že doba, která byla tak skvělá, vzala tak rychlý konec? Bylo-li Šalomounovo panování dobou velké zbožnosti a duchovnosti, jak je možné, že po jeho smrti dochází k rozpadu Izraele a k úpadku Hospodinova uctívání? Částečné odpovědi na tyto otázky nalézáme v látce, kterou bibličtí autoři odsunuli na okraj svého vyprávění. Sem patří například oddíl pojednávající o Šalomounových manželkách, které naklonili panovníkovo srdce k modlářství. V oblastech předního orientu Šalomounovy doby bylo obvyklé, že si panovníci brali za manželky dcery sousedních králů. Rodinným poutem se tak měl zajistit mír a politická stabilita. Dalším diplomatickým krokem bylo přejímání cizích bohů. Budovala se tak jakási náboženská spřízněnost mezi národy a státy. 18 Právě tyto politické zvyklosti by nám mohly vysvětlit Šalomounovo počínání zaznamenané v tomto oddílu. Šalomoun, který měl za manželky mnoho cizinek, porušil Hospodinova nařízení a dovolil svým ženám uctívat jejich božstva, dokonce šel tak daleko, že pro jejich bůžky postavil chrámy a sám jim chodil obětovat. 19 Šalomounova říše měla mír a pokoj od svých sousedů. Otázkou je do jaké míry to ale byl mír a pokoj darovaný Bohem a do jaké míry za ním stálÿ lidské ústupky a slevy z Hospodinových přikázání? 20 Nevím, jedno je však jisté, Šalomoun nechal do své země vstoupit kulty cizích božstev a otevřel tak dveře modlářství, které vedlo jeho poddané od Hospodina. Další látku, která nám osvětluje rychlý konec zlatého věku nalézáme ve vyprávění o Šalomounově stavitelské činnosti. Aby měl 18 NANDRÁSKY, Bible, ČEP, ČBS 1990, 1. Královská 11,5 20 ČEP, Ex 20,3 a Dt 12,2.3 dostatek pracovních sil pro své stavební projekty, vytvořil král systém nucených prací. 21 Bibličtí autoři tvrdí, že těmito pracemi nebyl podmaněn nikdo z Izraele. 22 Ve vyprávění o nepodařené korunovaci Šalomounova syna Rachabeáma se ale dozvídáme něco jiného. Obyvatelé severního Izraele, kteří přichází pomazat nového panovníka, prosí, aby jim bylo ulehčeno nesnesitelné břemeno nucených prací uvalených na ně jeho otcem Šalomounem. 23 Kam se poděla ta vitalita a radost Izraele o níž hovoří na začátku citované verše z 1 Kr 4,20? Místo slov radosti a blahobytu zde slyšíme o nesnesitelném útlaku a bídě. Kde je v tuto chvíli obraz Šalomouna, Hospodinova pokorného služebníka, který se stará o blaho svých poddaných? Někde v procesu svého čtyřicetiletého vládnutí opustil král hranice vymezené Hospodinem a místo systému, v němž by existovalo sociální cítění a ohled, vytvořil bezcitný kolotoč otrockých prací, který vedl část lidu k nespokojenosti a napomohl pozdějšímu rozpadu sátu na dvě samostatná království. 24 Někteří historikové tvrdí, že dokonce i stavba Šalomounova chrámu byla něčím nepatřičným a staví tyto své teorie na předpokladu, že Šalomounův výklad 2. Sam 7,1-17 byl mylný. Král prý špatně pochopil Hospodinova slova o potomku, který mu dá zbudovat dům, jako příkaz ke zbudování chrámové stavby. Ve skutečnosti však Hospodin chtěl těmito slovy říci, že nestojí o chrám jako dům ze dřeva, cihel a kamenů, ale pouze o chrám Duchovní v podobě pokolení, které bude žít z Boží přítomnosti a zachovávat jeho vůli. Díky špatnému Šalomounovu pochopení se tak do náboženství Izraelitů vmísily cizí prvky a byl 21 ČEP, 1. Královská 12,4 22 ČEP, 1. Královská 9,22 23 ČEP, 1. Královská 12,4 24 ČEP, 1. Královská 12,17

9 KOINONIA 27 9 z části zastřen skutečný cíl Hospodinova působení. 25 Takovýto výklad 2 Sam 7,1-17 je možný, ale ne jediný možný. Hebrejské slovo dům může mít v textu následující významy: Dům jako budova Dům jako chrám Dům jako rod či rodina Dům jako dynastie 26 Hospodinovým slovům v 2 Sam 7,1-17 je možno rozumět jako pokynu k budování duchovního chrámu, ale stejně tak je můžeme chápat jako pokyn ke stavbě chrámové budovy. Hospodinovým cílem, jak ukazuje jeho působení v průběhu dějin, nejvíce pak v NZ době je opravdu to, aby mu lidé budovali chrámy duchovní prostředků, ale často také názorných pomůcek (viz. stánek zbudovaný na poušti). Dle mého názoru neexistuje biblický text, který by zavdával příčinu myslet si, že chrám nebyl právě takovou pomůckou a že jej Hospodin nezamýšlel použít k dosažení svých cílů. Z knih Královských a Paralipomenon víme, že Hospodin se k Šalamounovu činu přiznal tím, že jeho sláva sestoupila na tento příbytek. 27 Z NZ se dozvídáme, že i sám Ježíš chrám navštěvoval a hájil jeho nedotknutelnost jako místa modliteb. 28 Na základě těchto faktů se domnívám, že stavbou chrámu se Šalomoun nedopustil něčeho nepatřičného. Závěr Je obtížné odhalit všechny vlivy, které vedly k úpadku Izraelského království. Na základě dostupných faktů však můžeme říct, že velkou roli sehrála Šalomounova mezinárodní 25 NANDRÁSKY, str Výklady ke SZ 2, Praha 1991, str ČEP, 2. Paralipomenon 7,1 28 ČEP, Marek 11,17 a vnitrostátní politika. Králova vstřícnost vůči cizím náboženským kultům měla značný vliv na to, že Izraelské společenství nezvládlo v mnohém dobrou a přínosnou politiku otevírání se okolnímu světu. Do Izraele pronikly způsoby a kulty okolních národů, které byly v rozporu s Boží vůlí. Systém nucených prací do něhož Šalomoun zapřáhl i obyvatele Severního Izraele zase vyvolal společenské napětí jeho eskalace v době vlády Šalomounova syna Rachabeáma přivedla Izraelskou státnost k rozpadu. Další literatura Stanislav Segert, Starověké dějiny Židů, nakladatelství Svoboda 1995, 1. vydání Světla a stíny králů, František Hochman, Ústřední církevní nakladatelství, Praha 1989, 1. vydání Rohan Petr SROVNÁNÍ SEVERNÍHO A JIŽNÍHO IZRAELSKÉHO KRÁLOVSTVÍ Abychom mohli porovnat různé oblasti života severního - Izraelského a jižního Judského království, je užitečné i nutné pochopit historii, styl života, víru, očekávání starého jednotného Izraelského království v době před jeho rozdělením. Pak pochopíme jak propastný vznikl rozdíl mezi jednotlivými národy a to jak v politice a ekonomice, tak i v náboženství a duchovní oblasti. Už za vlády Šalamouna, po Jeroboámově povstání a jeho útěku do Egypta, se severní kmeny úplně odcizily od domu Davidova. Sotva Šalamoun umřel, říše se rozpadla na

10 10 27 KOINONIA dva menší a mezi sebou soupeřící státy. Ať už bylo příčinou rozdělení cokoliv, následky byly katastrofální. Říše se rozpadla prakticky ze dne na den. Izrael i Juda bojovali s vnitřními problémy a ani jeden se nepokusil udržet říši v celku. Právě naopak, z počátku došlo k bratrovražedným bitvám, ale nikdo nebyl vítězem. Důsledkem byla pouze stále horší situace v královstvích. Možná také díky Hospodinovým slovům: Netáhněte a nebojujte proti svým bratřím Izraelcům (1.Král 12,24), nakonec žádná větší válka nevypukla. Menší půtky byly pouze na území Benjamína. Snahou bylo vytvoření výhodnější hraniční čáry. Hrozilo také, že se Benjamínův kmen odtrhne spolu s ostatními kmeny, což nemohl Roboám dopustit, jelikož Jeruzalém ležel blízko hranic území Benjamina a byl tak snadno napadnutelný. Obsadil tedy Benjamína, který se takto spojil s Judou. I když se oba státy na sebe navenek podobaly, vnitřně se v mnoha věcech lišily. Juda byl mnohem chudobnější, ale jeho obyvatelé byli jednotnější a jeho území tvořilo poměrně pevný celek. Izrael byl bohatší a větší, byl seskupen blíže k původnímu kmenovému středisku, ale patřilo k němu mnohem více obyvatel kanaánského původu. Vzhledem ke svému geografickému umístění byl vystaven cizím vlivům více než Juda. Juda měl kromě toho pevnou dynastickou tradici, zůstal věrný panovnickému rodu Davida, zatímco v Izraeli nastala během padesáti let třikrát násilná změna panovnického rodu. Izrael neměl z počátku žádné státoprávní orgány. To vše bylo nutné vytvořit. Neměl ani hlavní město, ani vojenskou organizaci a ani to, co bylo ve starověku nejdůležitější náboženský kult. Jeroboám si vytvořil svůj vlastní státní kult (1.Král 12,26-33). Mnozí obyvatelé severní říše totiž putovali do Jeruzaléma, protože jej považovali za pravé místo uctívání Boha. To ale nemohl Jeroboám dopustit. Vytvořil proto dvě kultovní místa na jihu a severu Izraele (Dan a Bétel 1.Král 12,28.29). V Bételu obnovil kult telete, kterému také obětoval. Toto byl zásadní odklon od zásad Semitů, protože ti nikdy Boha nezobrazovali zpodobením ničeho (Ex. 20). Moc tohoto a podobných kultů se v náboženství Izraele stupňovala či oslabovala podle toho, který král v zemi vládnul a jaký měl vztah Hospodinu. Na těchto náboženských dějinných událostech se jasně rýsuje lidové rčení: jaký pán, takový kmán. Žel většina vládců Izraele nové kulty spíše podporovala. Vnitřní dějiny Judska jsou oproti Izraelským klidnější. Panovnický rod se neměnil, ale je pravdou, že se ve veřejném životě dostávali do rozporu synkretistické a kontroverzní náboženské směry. Toto se projevilo zejména mezi bohatými předními obyvateli města navyklými na synkretismus Šalamounova dvora a vesnickými lidmi zvyklými na kmenové a náboženské tradice. I po ekonomické stránce rozdělení obě království značně vyčerpalo. Izrael přišel o svůj monopol nad karavanními cestami vedoucími na pobřeží a v Zajordání. Juda ztratil Edóm, Gát a Negeb. Nazpět pod svou pravomoc získal Izrael a Juda tyto oblasti až za vlády Omriho a Jozafata. O mnoho horší ovšem byla náboženská krize, která pramenila z náboženské politiky panovníků. Smlouvy uzavřené s okolními národy byly potvrzovány svatbami. V případě Izraele je to svatba Achaba s Týrskou Jezábel. Povolení uctívat Baal Melkarta a Aštartu v Izraeli (podobné jednání Šalamouna v 1.Král. 11,1-8), spolu s vroucí misijní činností Jezábel a jejím opovržením nad zaostalým, striktním a chladným navoženstvím Izraelitů, způsobili pronásledování lidí věrných Hospodinu. Slovo Hospodinovo bylo trestáno smrtí.

11 KOINONIA co se týká rozených Izraelitů, někteří vytrvali v odporu, někteří se veřejně hlásili k pohanství a velká většina, podle všeobecného zvyku většiny, poskakovala na obě strany (1.Král. 18,21) 1. Podobné události nastaly i v Judsku ( královna Atalja - 2.Král. 11,1). Reakce na pohanský vliv ale nebyly tak silné, protože zde byl jeho vliv o mnoho menší. Takto spolu tyto dva státy soupeřily až do smrti krále Jeroboáma /746/. Následoval rychlý úpadek severního království a jeho ovládnutí Asýrií. Judsko nestihl podobný osud jen díky tomu, že král Achaz požádal Tiglat pileazara o pomoc. Ovšem tím se Judsko stalo vazalským státem Asýrie. Následky tohoto rozhodnutí se staly pro Judu osudnými. Další literatura Bright, John; Dějiny Izraele, Praha 1986 Veaux, Rolland de; Ĺud starozákonnej zmluvy, Praha 1985 kolektiv autorů; Velká nástěnná mapa světových dějin, Kentaur, Praha 1992 Sedlák Tomáš SROVNÁVACÍ SOUPIS UDÁLOSTÍ SEVERNÍHO IZRAELE A JUDY Rozdělené království Za vlády krále Šalomouna na cestě z Jeruzaléma prorokoval Achijáš Šíloský Jarobeámovi, synu Nébatovu, který byl služebníkem krále Šalomouna, že Hospodin mu dá deset kmenů (1.Kr.11,29-31), které odtrhne z rukou Šalomounova syna, protože Šalomoun opustil Hospodina a klaněl se jiným bohům (1.Kr.11,33). Kvůli svému služebníku Davidovi ale Hospodin dá Šalomounovu synu jeden kmen, proto aby zůstalo planoucí světlo po všechny dny před Hospodinem v Jeruzalémě, v městě, které si Hospodin vyvolil, aby tam dal spočinout svému jménu (1.Kr.11,34-37). Následně Jarobeám uprchnul před Šalomounem, který usiloval o jeho život, do Egypta ke králi Šíšakovi, kde zůstal až do Šalomounovy smrti. Když se dostal k vládě Šalomounův syn Rechabeáma asi roku 933 př. Kr., navrátil se Jarobeám se svým lidem do Izraele, aby požádal Rechabeáma o ulehčení tvrdé služby a těžkého jha, které na Izraelce vložil Rechabeámův otec. (1.Kr.12,1-4) Místo toho, aby Rechabeám přijal nabídku, že mu bude Jarobeám a jeho lid dobrovolně sloužit, jen když je zbaví těžkého jha, reaguje Rechabeám vůči svému lidu tvrdě a jejich jho a tresty ještě znásobuje (1.Kr.12,14). Při nucených pracích celý Izrael ukamenoval k smrti dozorce Adoráma, král Rechabeám byl nucen utéci do Jeruzaléma. Tak se vzbouřil Izrael proti domu Davidovu, a to trvá dodnes. (1.Kr.12,19). Deset severních kmenů se odtrhlo od Davidova domu. Došlo tak k vytvoření severního a jižního (Judského) království. Vnitřní poměry v obou královstvích se v mnoha směrech od sebe lišily, přestože navenek si byly podobné. Duchovní vědomí Izraelitů se i po rozdělení království opíralo o zaslíbení Hospodinova vyvolení. Izrael není tuctovým národem přírodního původu, nýbrž lidem zvláštním, ustanoveným na základě smlouvy s Hospodinem, a proto uprostřed vší země, patřící Hospodinu, zvláštním královstvím kněžským a národem svatým (Ex 19,5-6) J.B. SOUČEK Nástin biblické theologie Nového zákona, část první, Ježíš a jeho zvěst, Praha , synodní rada českobratrské církve evangelické, str.41

12 12 27 KOINONIA Severní království V prvním pokolení vládl v Severním Izraeli Jarobeám ( ). Po ekonomické stránce Severní království po rozdělení ztratilo svůj monopol nad karavanami, které vedly na pobřeží a do Zajordání. Království tím hned zkraje utrpělo značnou ekonomickou ztrátu. Na počátku své vlády musel Jarobeám v podstatě vytvořit celé státoprávní uspořádání včetně vzniku místa a úřadu náboženského kultu.v Severním Izraeli přetrvávalo charismatické království, tj. na základě Božího vyvolení a souhlasu lidu. Uvádění králů na trůn zde bylo ale radikálnější a násilnické (1 Kr.16,8-14, 16,21-22). Během padesáti let se zde třikrát násilně změnila vláda panovnických rodů. V Judsku místem náboženského kultu zůstal Jeruzalém, kde byl uctíván Hospodin. Jarobeám byl proti tomu, aby jeho lidé putovali do chrámu v Jeruzelémě. Dal proto vystavět na dvou koncích svého království chrámy. A to v Bételi a v Dáne (1 Kr. 12,28.29) 30 Obnovil aj pradávný pohanský kult býka. Postavil v Bétel zlaté tel atá, ktorým obetoval (2 Moj 32). 31 Po Jarobeámovi vládl jeho syn Nádab ( ), po něm na základě charizmatické volby Baeša ( ), který se stal zakladatelem druhé dynastie. Pak nastoupil na trůn jeho syn Éla ( ), který skončil stejně jako Nádab, byl zavražděn. Élu vystřídal Zimrí, kraloval ale krátce (pouze 7 dní v roce 886). Po něm se k moci dostává Omrí ( ) a zakládá Omriovskou dynastii. (1 Kr.16). Založil dynastii, která vládla tři generace. Omri se snažil udržovat mír s Judskem. Vztahy mezi oběma zeměma za prvních králů byly napjaté a nezřídka docházelo 30 John BRIGHT, přípravný teologický kurs CASD, Praha 1986, str BRIGHT.str.41 i k válečným konfliktům. Teprve s nástupem Omríovců napětí ustává a dochází dokonce ke spříznění obou královských rodů.judsko se přitom dostává do politické závislosti na severním Izraeli, což málem vedlo k vyhlazení Davidova domu. 32 Za vlády Omrího ( ) sice došlo k ekonomickému vzestupu království, to ale mělo za následek zvyšování sociálních rozdílů mezi obyvatelstvem. Omrí přesouvá hlavní město do Šomerón (Samaří), které předtím nechal vystavět. Zastává stejnou politiku jako král David a to tak, že vybudoval hlavní město svého království na neutrálním území. Omrí vystavěl ale i jiná města, např. Jezreél. Na východní hranici Omrí bojoval s Aramejci a Syřany. Ve stejných politických záměrech pokračuje i jeho syn Achab. Ten uzavřel sňatek s Jezábel, dcerou týrského krále, která byla ctitelkou božstev Aštarty a Baal Merkarta. Jezabel byla velmi radikální v prosazování svého náboženství. Své odpůrce, vyznavače Hospodina dávala zabíjet. V Samaří dala postavit chrám Baalovi Merkartovi (1 Král 16,22). Kult Hospodina byl v této době vlivem Jezabeliny vlády utlumen. Achab a Jezabel spolu měli dceru Atalju, která se později stala matkou judského krále Achazjáše. Po smrti Achazjáše, Atalja vyhubila všechen královský rod (až na vnuka Jóaše, který byl před ní ukryt) a ujala se vlády v judském království. Po její násilné smrti (byla zabita mečem v královském domě), začal v Judsku ve svých sedmi letech vládnout Jóaš (2 Kr.11). Tím, že na čas došlo k spříznění mezi Severním a Jižním královstvím, ustaly spory a mohla být budována zahraniční politika obou království. Rozdíly v sociální oblasti mezi lidmi i problémy v tehdejším náboženství zaznamenává příběh o Nábotově vinici (1 Král 21). Se sílící náboženskou manipulací Hospodin povolává proroka Elijáše, který veřejně zastává Hospodinovo náboženství, i když mu 32 BIBLE, ČEP 1998, předmluva 1. knihy Královské

13 KOINONIA jde o život a veřejně vystupuje proti Baalově kultu, jenž byl v té době královským náboženstvím. Elijáše je pravděpodobně možné považovat za zakladatele prorocké školy, ve které pak pokračuje jeho žák Elíša, syn Šáfatův. Elijáš představuje Izraeli obraz živého Boha, který nedopustí zničení Davidova domu. Po Achabově smrti (padl v bitvě se Syřany), (1 Kr,22) nastoupili na trůn dva jeho synové. Achazijáš ( ) a Jóram ( ). Království, které zdědili, bylo nábožensky nejednotné. Achazijáš reagoval tak, že odstranil nejviditelnější pohanské kultovní předměty, ale jeho matka Jezábel mu bránila omezovat pohanský kult. Ani jeho bratru Jóramovi se nepodařilo království stabilizovat. Neúspěšně bojoval s moábským králem Méšou. Po Jóramovi se vlády ujal Jehú ( ), kterého pomazal za krále jeden z prorockých žáků proroka Elíši. Zároveň s ustanovením za krále je Jehú pověřen Hospodinem k pomstě nad prolitou krví Hospodinových proroků a služebníků, jejichž krev prolila královna Jezábel. Má vybít Achabův dům. Jehú zavraždí Achabova syna Jórama, jeho matku Jezábel i judského krále Achazjáše.(2 Kr. 9, 1-13). Důsledným vyhubením všech Achabových potomků i Achazjášových bratří, naplňuje Jehú Hospodinův soud. Vyhladil také Baalovy ctitele a kněze, zbořil Baalův chrám v Samaří, (2 Kr. 10,1-28). Hospodin za to Jehúovi žehná. Dostává zaslíbení, že jeho synové budou sedět na izraelském trůnu do čtvrtého pokolení. Jehú ale nedbal na to, aby celým srdcem jednal podle zákona Hospodina. (2 Kr. 10, 30-31) V těch dnech začal Hospodin Izraele oklešťovat. Chazael jej porazil po celém izraelském pomezí. (2 Kr.10,32). Po Jehúovi se stal králem jeho syn Jóachaz ( ) Jóachaz se dopouštěl toho, co je zlé v Hospodinových očích, chodil v hříších Jarobeáma syna Nebatova. Proto Hospodin vzplanul hněvem proti Izraeli a vydal jej do rukou aramejského krále Chazaela a jeho syna Ben-hadada. Jóachaz však prosil Hospodina o shovívavost a On jej vyslyšel. Viděl totiž, jak aramejský král utlačuje Izrael. Hospodin dal Izraeli zachránce, čímž se vymanili z aramejského područí, takže zas bydleli ve stanech jako dříve. Jen od hříchů domu Jarobeáma neupustili, ale chodili v nich. V Samaří zůstal stát dokonce posvátný kůl (2 Kr.13,1-9). Po Jóachazovi vládl jeho syn Jóaš ( ). Ten pokračuje v otcově modlářství, (2 Kr.13,10-13). Za jeho vlády umírá aramejský král Chazael a jeho nástupcem se stává jeho syn Ben-hadad. Z Ben-hadadových rukou získává Jóaš zpět izraelská města, která zabral Chazael jeho otci Jóacházovi. Po Jóašovi se stal králem jeho syn Jarobeám II.( ). Za jeho vlády prožívá Izrael nebývalý hospodářský rozkvět, byť lid nadále setrvával v modlářství. (2 Kr 14,23-29) Po něm vládl jeho syn Zekarjáš (747). Za jeho vlády došlo k úpadku severního Izraele, ačkoli kraloval jen šest měsíců. Dopouštěl se toho, co je zlé v Hospodinových očích. Spikl se proti němu Šalúm, syn Jábešův. Ubil ho před lidem k smrti a stal se místo něho králem. Šalúm kraloval pouze jeden měsíc. Když do Samaří přitáhl Menachém, syn Gadíův z Tirsy, ubil Šalúma k smrti a stal se místo něho králem. (2 Kr 15,13-16) Za vlády Menachéma ( ) vtrhl do země asyrský král Púl (Tiglat-pileser III.). Menachém, aby si zajistil jeho pomoc a upevnil království ve svých rukou, stává se poplatníkem Asyřanů. Stříbro pro Púla vymáhal na Izraeli. Země se dostává do hospodářského úpadku. Po zaplacení asyrský král odtáhl ze země. Po Menachémovi se stal králem jeho syn Pekachjáš, (2 Kr 15,17-22). Po dvouleté vládě Pekachjáše ( ) se proti němu spikl jeho štítonoš Pekach, syn Ramaljášův. Usmrtil ho v Samaří v královském paláci a stal se místo něho králem. (2 Kr 15,23-26) Za vlády Pekacha ( ) vtrhl opět do země Púl, asyrský král a zabral Ijón, Ábel-bét-maaku, Janóach, Kedeš, Chasór, Gileád a Galileu, celou zemi Neftalí a vystěhoval Izraelce do Asýrie. Proti

14 14 27 KOINONIA Pekachovi zosnoval spiknutí Hóšea, syn Élův. Ubil ho k smrti a stal se místo něho králem (2 Kr 15,27-31). Za vlády Hóšea ( ) vytáhl asyrský král Šalmaneser proti Izraeli. Izrael se stává služebníkem Asyřanů a odvádí mu dávky. Asyrský král táhl celou zemí, přitáhl až k Samaří a obléhal jej tři léta. V devátém roce Hóšeovy vlády dobyl asyrský král (Sargon II., nástupce Šalmaneserův) Samaří. Vystěhoval Izraele do Asýrie a usadil jej v Chalachu a Chabóru při řece Gózanu a v městech médských. Hóšea byl posledním izraelským králem (2 Kr 17,1-6). Tak došlo k zániku Severního izraelského království. Judské království Politická situace se v Judsku i nadále vyvíjela pokračováním pevné dynastické tradice Davidova rodu. Modloslužby sousedních národů, které byly trpěné za Šalomouna, v Judsku i nadále přežívaly (1.Kr.11,5-13; 1.Kr. 14,22-24). Šlo o modloslužby, které praktikovaly a do království zanesly některé Šalomounovy ženy. Jednalo se především o kult božstev Aštorety a Milkóma (1 Kr.11,1-13). Při své reformě král Ása ( ) zbavil svoji matku Maaku královského postavení za to, že udělala nestvůrnou modlu pro Ašeru.. Ása její nestvůrnou modlu podťal, rozdrtil na padrť a spálil v Kidrónském úvalu (2 Pa 15,16). I když nebyla odstraněná posvátná návrší, Ásovo srdce bylo cele při Hospodinu. Do Božího domu přinesl svaté dary. Díky tomu ustaly boje se Severním královstvím (2 Pa 15,19). Doba Ásovy vlády znamenala pro království uklidnění sociální, politické i náboženské situace. Judské království bylo menší, ekonomicky chudší a politicky méně významné. Často většinou v obraně, ale i útočně (2Kr. 14,8-14) válčilo proti Severnímu královstí. Na ekonomickou situaci měla kromě toho vliv samotná rozloha a poloha království. Júda bol menší a chudobnejší 33 Po Ásovi vládl jeho syn Jóšafat ( ), který se zasadil o náboženskou očistu (2 Pa 17,6-11). Jako spojenec krále Achaba (Severní království) se zúčastnil tažení proti Rámotu v Gileádu. Je za to kárán prorokem Jehúem. (2 Pa 17 a 18) Vojenské spojenectví Amónovců, Moábců a Edómitů napadlo Judu, ale samo se navzájem zničilo (2 Pa 20). Jóšafat se spojil s Achazjášem (Severní království), aby vybudovali společné loďstvo, které by mohlo plout do zámoří. Prorok Elíezer Jóšafatův čin odsoudil. Lodě ztroskotaly a nemohly plout do zámoří (2 Pa 20,31-37). Po Jóšafatovi vládl v Judsku v letech ( ) jeho syn Jóram. V Severním království v té době vládl také král, který se jmenoval Jóram, byl ale synem Achaba. Jóram, syn Jóšafatův, si vzal za manželku Achabovu dceru Atalju. Dopouštěl se toho co je zlé v Hospodinových očích.ale Hospodin nechtěl na Judu uvést zkázu kvůli Davidovi, svému služebníku, protože mu přislíbil, že dá jemu i jeho synům planoucí světlo po všechny dny.za jeho dnů se Edómci vymanili z područí Judy a usta-novili nad sebou krále.tehdy v onen čas se vymanila i Libna (2 Kr.8,18-20,22). Pelištejci a Arabové, kteří sousedili s Kúšijci vtrhli do Judska a odvlekli do zajetí s veškerým jměním, které našli v královském domě, i Jóramovy syny a ženy, kromě nejmladšího syna Achzjaše. Jóram pak onemocněl nevyléčitelnou střevní chorobou (2 Pa 21). Po sedmi letech vlády krále Jórama se vlády nad Judskem ujímá jeho syn Achazjáš (841). Jeho vláda však trvala pouze jeden rok. Achazjáše zavraždil Jehů, syn Nimšího, kterého Hospodin pomazal, aby vyhladil dům Achabův (2 Pa 22,7). Když Atalja, (jejím otcem byl Achab a matkou Jezabel, Atalja tedy pocházela z dynastie Omrí) matka Achazjášova, viděla, že její syn zemřel, 33 BRIGHT str.40

15 KOINONIA rozhodla se vyhubit všechno královské potomstvo Judova domu (2 Pa 22,10). Zachráněn před smrtí byl jen Achazjášův syn Jóáš, kterého zachránila jeho teta Jóšabat, dcera krále Jórama a žena kněze Jójady. Skrývala ho po šest let v Božím domě před Ataljou v Judsku, jenž vládla (2 Pa 22,10-12). V sedmém roce vlády královny Atalji, zosnoval kněz Jójada spiknutí proti Atalje a provolal Jóaše za krále. Atalja byla při převratu usmrcena (2 Pa 23). Dokud žil kněz Jójada, přidržoval se Jóaš Hospodina. Dal opravit chrám a zasadil se o obnovu Hospodinova kultu v Jeruzalémě. Po Jójadově smrti přišli judští velmožové, poklonili se před králem a král je vyslechl. Opustili dům Hospodina, Boha svých otců, a začali sloužit posvátným kůlům a modlářským stvůrám. Pro toto provinění postihlo Judu a Jeruzalém Boží rozlícení. Posílal k nim proroky, aby je přivedli zpět k Hospodinu. Ti je varovali, ale oni neposlouchali. Duch Boží vyzbrojil Zekarjáše, syna kněze Jójady. Postavil se proti lidu a řekl jim: Toto praví Bůh : Proč přestupujete Hospodinovy příkazy? Nepotkáte se, se zdarem. Poněvadž jste opustili Hospodina, opustí on vás (2 Pa 24,17-20). Lid se proti Zekarjášovi spikl a na rozkaz krále Jóaše byl na nádvoří Hospodinova domu ukamenován. Jóaš neprojevil milosrdenství Jójadovu synu, přestože kněz Jójada Jóašovi prokázal milosrdenství, když ho uchránil před královnou Ataljou, která chtěla vybít celý Davidův rod. Po smrti Zekarjáše na Jóaše přitáhlo aramejské vojsko a Hospodin vydal do jejich rukou Judu, poněvadž Juda opustil Hospodina, Boha svých otců. Když aramejské vojsko odtáhlo, Jóaš těžce onemocněl. Jeho služebníci se proti němu spikli kvůli prolité krvi synů kněze Jójady. Zavraždili ho na jeho lůžku (2 Pa 24,21-27). Po něm nastoupil na trůn jeho syn Amasjáš ( ). Po slibném začátku vlády a vítězství nad Edómci Amasjáš zpychl. Po té byl poražen Severním královstvím (2 Pa 25). Od té chvíle, kdy se Amasjáš odvrátil od Hospodina, osnovali proti němu v Jeruzalémě spiknutí. Utekl do Lakíše. Ale poslali za ním do Lakíše vrahy a usmrtili ho tam. (2 Pa 25,27). Po Amasjášovi byl na trůn lidem dosazen jeho tehdy šestnáctiletý syn Uzijáš. Uzijáš upevnil moc Judy a vítězně bojoval se sousedními národy. Zajistil svou zemi hospodářsky i vojensky (2 Pa 26). Jakmile svou moc upevnil, jeho srdce se stalo domýšlivým, až se úplně zkazil a zpronevěřil Hospodinu, svému Bohu. (2 Pa 26,16). Za svévolné jednání v chrámě byl Uzijáš raněn malomocenství a vypovězen z Hospodinova domu. Malomocným byl až do dne své smrti (2 Pa 26,16-23). Po něm se stal králem jeho syn Jótam ( ). Činil to co je správné v Hospodinových očích, zcela jak to činil jeho otec Uzijáš. Avšak do Hospodinova domu nevstoupil. Lid dál propadal zkáze (2 Pa 27,2). Jótam dal vystavět Horní bránu Hospodinova domu. Vystavěl i jiná města, hrady a věže. Úspěšně válčil s králem Amónovců. Jótam pevně vládl, poněvadž setrvával na svých cestách před Hospodinem, svým Bohem (2 Pa 27,6). Po něm se stal králem jeho syn Achaz ( ). Obětoval a pálil kadidlo na posvátných návrších a na pahorcích a pod každým zeleným stromem. Proto ho vydal Hospodin, jeho Bůh do rukou aramejského krále (2 pa 28,4.5) Aramejci odvlekli do Damašku velký počet jeho vojáků. Hospodin ho vydal také do rukou Izraelského krále, který mu také způsobil velkou porážku (2 Pa 28,8). Samařský prorok Obéd ale dosáhl toho, že judští zajatci byli svými bratry ze Samaří, kam byli odvlečeni, propuštěni (2 Pa 28,9-15). V té době se Achaz obrátil s prosbou o pomoc na asyrského krále Tiglat- pilesara, protože Judsko napadli Edómci a Pelištejci. Asyrský král přitáhl do Judska, ale jen ho sužoval. Přestože Achaz vydrancoval Hospodinův dům i královský dům a domy velmožů a dal to všechno asyrskému králi, nepomohlo mu to upevnit

16 16 27 KOINONIA jeho moc. V jižním Judsku Pelištejci dobyli Bét-šeméš, Ajalón, Gederót, Sóko s jeho vesnicemi, Timnu s jejími vesnicemi, Gimzo s jeho vesnicemi a usídlili se tam (2 Pa 28,16-27). Po Achazovi se stal králem jeho syn Chizkijáš ( ). Za jeho vlády existovalo už jen Judsko z obou izraelských království, protože Severní Izrael zanikl dobytím Samaří (722). Závěr Přestože Severní království bylo ekonomicky a politicky silnější než Judské, nestačilo odrazit zajordánské výboje Davidovy a od vzrůstajícího aramejsko-damašského království bylo stále utlačováno (2 Kr. 13, ). Moc Asyřanů začala zasahovat i do Sýrie a Palestiny. Došlo k uzavření smlouvy mezi Achabem a Ben-hadadem kvůli ochraně před sílícími výboji asyrského království. Severní království ani Sýrie nemohly samy čelit tomuto silnému nepříteli, proto uzavřely spolu spojeneckou smlouvu. Vznikla tak první protiasyrská koalice mezi Ben-hadadem a Achabem (1 Kr.20,34). Asyřané ale dále pronikali do vnitrozemí Palestiny. Izraelitům nepomohlo žádné spojenectví k zastavení vpádu Asyřanů. Roku 722 př.kr. bylo Asyřany dobyto Samařsko, a tak došlo k zániku Severního království (2 Kr kap.). Izraelité byli vystěhováni do Mezopotámie a jejich domovy zabrány cizími přistehl-valeckými národy. Judské království bylo svou geografickou polohou lépe chráněno před vpády okolních národů, ale i ono zakusilo asyrské vydírání a vpády (2 Kr kap.). Do politických poměrů Judska začal zasahovat i Egypt (2 Kr. 23,29) Ale konec zkázy Judského království přišel od Babyloňanů, kteří roku 597 př.kr. dobyli Jeruzalém. Babylonské království předtím s médským královstvím roku 606 př.kr. zničilo asyrskou říši. Po dobytí Jeruzaléma Babyloňany byli Izraelci, především z vyšších sociálních skupin, odvlečeni do zajetí (2Kr. 24). V roce 586 př. Kr. byl dobyt a zničen jeruzalémský chrám (2 Kr.25). I ostatní judská města byla dobyta a celá země zpustošena. V obou královstvích docházelo čas od času k větším či menším náboženským reformám tj. snaze vymýcení pohanských kultů sousedních národů, které byly zanášeny do náboženství Izraelců (2 Kr.23; 2 Kr 10,18-29; 1 Kr. 15,11-12; 2 Pa 19). Cílem historie vlády králů Severního a Jižního izraelského království není poukazovat na to, kteří králové: činili to, co je správné v Hospodinových očích (1.Král. 15,11) nebo na ty, co se dopouštěli toho: co je zlé v Hospodinových očích. (1.Král. 15,26), ale na to, jak Hospodin vede svůj lid a jak svému lidu odpouští, Lambert Dominik RECHABEÁMOVE A JAROBEÁMOVE KRAĽOVANIE Všeobecne: začiatok rozpadu Izraela na dve kráľovstvá je potrebné vidieť vo vláde kráľa Šalamúna. Začal ako bohabojný kráľ, neskôr však upadá postupne do hriechov, o ktorých 5 Moj 17,16-20 hovorí, aby sa ich kráľ vystríhal.následkom odklo-nenia sa od Hospodina, prichádza rozpad kráľovstva. Hospodin mu vzbudil protivníka v Jarobeámovi.

17 KOINONIA Jarobeám povýšený Šalamúnom sa vzbúril proti nemu. Na popud Hospodina ho šilónsky prorok Achija pomazáva a predpovedá mu skvelú budúcnosť podmienenú vernosťou Bohu /1 Kráľ 11,28-39/. Jarobeám však svoju vieru nestavia na Hospodinovi, ale koná svojvoľne, podľa ľudského uvažovania. Dôsledky sú katastrofálne. Jarobeám zasahuje do života Izraelcov na tom najcitlivejšom mieste, v náboženskej oblasti. Zvádza ich k modloslužbe, k službe kňazov z radov ľudu, k zmenám náboženských sviatkov (1 Kráľ11,31-33). Hospodin sa snaží Jarobeáma odvrátiť z cesty odpadnutia, Jarobeám nereaguje podľa Božej vôle. Boží súd je nekompromisný v podobe vyhladenia celého jeho domu. "Teológia, ktorá stojí v pozadí textu Kráľovských kníh, hodnotila kráľov podľa ich vzťahu ku kultu, centralizovaného v Jeruzaleme. V súvise s takými kritériami sa z jeruzalemskej perspektívy Jarobeám javil ako exemplárny príklad kráľa, ktorý odpadol od Hospodina." 34 Politicky Vplyv Izraela na vazalské štáty slabne. Vedie neustále boje s "bratským" susedom. Neočakávaným zásahom bol pre Jarobeáma vpád egyptského kráľa Šíšaka, ktorý vyplienil paradoxne aj svojho "chránenca", ktorý ho podľa niektorých bádateľov pozval, aby mu pomohol v boji proti Rechabeámovi. Rechabeám Po smrti svojho otca Šalamúna nastupuje na júdsky trón jeho syn Rechabeám. Ľudom je postavený pred voľbu zníženia daní, pracovného zaťaženia. Po porade 34 NANDRÁSKY, 97 sa prikláňa na stranu svojich vrstovníkov, čo má za následok vzburu 10 kmeňov a vytvorenie severného kráľovstva, Izraela /2 Kron 10,6-19/. Situáciu chce riešiť vojenskou intervenciou, ale na pokyn Boží skrze proroka Semajáša /2 Kron 11,2-4/ upúšťa od zámeru. Rechabeám 3 roky chodí po cestách Hospodinových. /2 Kron 11,17/. Levíti, ktorých zahnal Jarobeám z kňažskej služby, posilňujú Rechabeáma, ako aj mnohí zbožní, ktorí prišli zo sev. kráľovstva. "Potom však opustil Hospodina a celý Izrael s ním." /2 Kron 12,1/ "Vybudoval výšiny, posvätné stĺpy, ašéry a v krajine boli zasvätenci smilného modlárstva." /1 Kráľ 14,22/ Následkom toho je vpád faraóna Šíšaka do krajiny, dobytie pevností a pobratie pokladov domu Hospodinovho. Kráľ a hodnostári sa dočasne pokorili, Hospodin trest zmiernil. Stávajú sa poddanými pozemského kráľa a nie Hospodina, aby videli, aký je rozdiel slúžiť Bohu a človeku. Rechabeám je celkove hodnotený negatívne. "Páchal však zlo, lebo nebol pevne odhodlaný hľadať Hospodina." /1 Kron 12,14/ Politicky Vnútropoliticky nadväzuje na dávidovskú dynastiu. Vzťahy s "bratským" štátom boli bratovražedné. Budoval mestá na obranu pred Filištíncami, Egypťanmi a tiež Jarobeámom. Porovnanie v politickej oblasti Dávid a jeho syn Šalamún vybudovali pevnú stabilnú ríšu. Počas panovania kráľa Šalamúna sa vymanili z pod vplyvu Izraela štáty, ktoré viedli proti sebe vojny (2 Kron 12,15). Obidva budovali mestá na posilnenie svojho vplyvu a obrany. Do obidvoch krajín vpadol egyptský kráľ Šišák

18 18 27 KOINONIA a po získaní koristi odtiahol (2 Kron 12,2, nápisy v Karnaku). Severné kráľovstvo bolo hospodárskou a asi aj kultúrnou úrovňou vyspelejšie a pokročilejšie než južné kráľovstvo. 35 Archeologické vykopávky potvrdili zmenu sociálneho postavenia izraelského národa, napr. rozdiel vo spoločenskom postavení, majetku, stavba bohatých a chudobných príbytkov Z grafických důvodů je závěr práce Porovnanie v náboženskej oblasti na následující straně (str. 19) Kučera Jozef POLITICKÉ A NÁBOŽENSKÉ SROVNÁNÍ RECHABEÁMOVA A JAROBEÁMOVA KRALOVÁNÍ PO ROZPADU JEDNOTNÉ ŘÍŠE Na první pohled se tyto dvě říše mohou zdát podobné, vždyť pocházejí z jednoho lidu a jednotné říše. V několika důležitých ohledech se ale značně liší. Juda je menší a chudší, má stejnorodější obyvatelstvo a je relativně geograficky izolována. Oproti tomu Izrael, větší a bohatší, je obýván značným počtem kanaánského obyvatelstva a je geograficky více vystaven vlivům z vnější. Severní království - politika Po rozdělení se Jarobeám nacházel v situaci, kdy Severní království neexistovalo politicky, administrativně, vojensky ani nábožensky. Pokud chtěl být králem, tak to vše musel 35 SEGERT, SEGERT, 98 Jarobeám vytvořit. Za hlavní město zvolil Šekem. Politicky to byla dobrá volba. Původní starobylé kultovní město ležící v centru oblasti bez úzké vazby ke kmeni, jemuž náleželo. To zabránilo závisti ostatních kmenů. Později, z neznámých důvodů, přestěhoval hlavní město do Tirsy (pravděpodobně Tell el Far ah, asi 10km severovýchodně od Šekemu), které nabízelo stejné výhody jako Šekem. V městech Šekem, Penuel a Tirsa zbudoval opevnění. Ohledně státní správy, kterou Jarobeám vytvořil, toho prakticky moc nevíme. Nejspíše převzal administrativní strukturu vytvořenou Šalomounem. Samařská ostraka naznačují, že existoval provinční systém. Pokud je to pravda, pak se pravidelně vybíraly daně. Také nevíme, zda Jarobeám sáhl k branné povinnosti pro vojenskou službu nebo nikoli ačkoli potřeba jednotek musela být obrovská a poměrně neustálá. 37 Náboženství Jarobeám dostal silné prorocké zaslíbení 1Kr 11,31-39, ve kterém byl Bohem stanoven jako oficiální vládce deseti kmenů Izraele, čemuž se Šalamoun a později jeho syn Rechabeám svými činy vzpírali podřídit. Markantním činem Jarobeáma bylo zřízení oficiálního státního náboženství, které mělo konkurovat jeruzalémskému chrámu. Jarobeámovi totiž hrozilo, že lid nadále bude cestovat do jeruzalémského chrámu, který převzal roli svatyně. To by ale oslabilo loajalitu lidu. Navíc výraznou častí náboženství byla oslava Jahveho věčné smlouvy s Davidem. Pokračování na str BRIGHT, John. A History of Israel. 3. vyd. Philadelphia, Westminster Press, s. ISBN , str. 237, překlad vlastní

19 KOINONIA Dokončení článku Jozefa Kučery, z předcházející strany Porovnanie v náboženskej oblasti Rechabeám Jarobeám vyvolený Šalamúnom (2 Kron. 9,31) povýšený Šalamúnom (1 Kráľ. 11,28) syn Šalamúnov (2 Kron. 9,31 ) protivník Šalamúnov (1 Kráľ. 11,26.40) kráľ podľa Dávid. Dynastie (2 Kron. 9,31) kráľ podľa Božieho určenia (1 Kráľ. 11,31) výzva k vernosti Hospodinovi (2 Kron. 11,17) (1Kr.11,37.38) výzva k vernosti Hospodinovi odtrhnutie 10 kmeňov (1 Kráľ. 12,16) príklon 10 kmeňov (1 Kráľ. 12) prorok Šemaja (1Kráľ. 12,22) prorok Achija (1 Kráľ. 11,29) 3 roky chodí po cestách Hospodinových nechodí po cestách Hospodin.(1 Kr. 11,29) (2 Kron. 11,17) Príchod zbožných Izraelcov a odchod zbožných Izraelcov a levítov do krajiny (2 Kron. 11,13.14) levítov z krajiny (2 Kron. 11,13.14) odpadnutie Rechabeáma (2 Kron. 12,1.2) vybudovanie výšin, smilného zavádka modloslužbu, mení sviatky modlárstva, ašéry (1 Kraľ. 14,23.24) kňazov z ľudu (1 Kráľ. 12, ) výzva k pokániu - prorok Šemaja (2 Kron. 12,5) vpád Šíšaka (2 Kron. 12,2) výzva k pokánou - iný prorok nápisy vkarnaku našlo sa aspoň niečo dobré (2 Kron. 12,12) nenašlo sa nič dobré (1 Kráľ. 14,9) hodnotený negatívne (2 Kron. 12,14) hodnotený silne negatívne (1 Kráľ. 14,9)

20 20 27 KOINONIA Pokračování ze str. 18 Jarobeám nechal odlít dva zlaté býčky a postavil je do svatyní v Danu a Bét-elu, měst na opačných koncích říše, a obsadil je kněžími nelévijského původu. Neblaze proslulí býčci pravděpodobně neměli představovat božstvo, nýbrž sloužili jako podstavce, na nichž údajně stál neviditelný Jahve 38 Tato nechtěná podobnost s Baalovým kultem, navíc v silně kanaánské společnosti, postupně vedla k pohanské modloslužbě. Také vytvořil nový každoroční svátek v osmém měsíci, aby lid zapomněl na slavnosti stánků a Den smíření v Jeruzalémě v sedmém měsíci. Na Jarobeámův odklon reagovaly i negativní poselství od Hospodina (1Kr 13,2; 14,9) Jižní království - politika Rechabeám, na rozdíl od Jarobeáma, nemusí království vytvářet, pouze přebírá již existující struktury. Zdá se, ze nepodnikl žádné význačné úsilí o znovuzačlenění severních kmenů zpět do království, pravděpodobně na to ani neměl dost sil. Judea byla menší než Izrael. S podporou vojenských posádek vytvořených Šalomounem nemohl počítat, protože většina z nich byla na severu mimo jeho dosah. Rechabeám udělal alespoň kroky k zabrání území Benjamína, protože Jeruzalém leží přímo na hranici s tímto územím a nedal by se tak ubránit. R. 926 egyptský král Šíšak dobyl celou Palestinu, obě království a vydrancoval je. Vnitřní slabost Egypta mu ale nedovolila využít vítězství a musel svá vojska stáhnout. Buď jako přípravu na tento vpád nebo jako ochranu, aby se to již nestalo, Rechabeám opevňoval jižní města. 38 DOUGLAS,D.J.;HILLYER,N. et al. Nový biblický slovník. 1. vyd. Praha, Návrat domů, s. ISBN , str. 393 Náboženství V Judsku bylo napětí mezi aristokracií v Jeruzalémě a venkovským obyvatelstvem. Aristokracie narozená v luxusu Šalomounova dvora, mnozí z nich neizraelitského původu (např. králova matka Naama a jeho oblíbená manželka Maaka), byla otevřena cizím vlivům a neměla cit pro Jahvismus. Pohanské obřady, tolerované a podporované Šalomounem, se nadále rozvíjely (1Kr 14,22-24). Oproti tomu venkované, kteří žili prostým životem, lpěli na sociálních a náboženských tradicích předků. Rechabeám učinil pokání po slovech proroka Semajáše, že egyptský vpád byl Hospodinovým trestem za toto odpadlictví (2Pa 12, 12). Brabec Michal DYNASTIE OMRÍOVCŮ 39 Panovnický rod Zakladatelem této dynastie byl Omrí ( př. Kr.) 40, původně velitel armády krále Ély (a pravděpodobně i Baeši). Po Élyho smrti byl vojskem provolán za panovníka, přitáhl k Tirse a obléhal město dokud Zimrí nespáchal sebevraždu. Následovala čtyřletá občanská válka mezi jím a Tibním. Ten nakonec prohrává a v roce 880 př. Kr. umírá. Omrí se stává naprosto suverénním panovníkem. Pro Izrael přichází doba stability, vnitřní síly a relativního blahobytu, jenž se dále upevňuje s příchodem Omrího syna Achaba ( př. Kr.), který také rozšiřuje i vliv státu na zahraničí, zejména svými obchodními, ale i příbuzenskými vztahy. Bright se však domnívá, že s prosperitou vyšších vrstev došlo Královská Královská 10. a 2. Paralipomenon Datace podle PRITCHARD, J. B. Biblický atlas. 1.vyd. Praha : Česká biblická společnost, 1996 s. 64