ORL Petr Robejšek. Motto:

Transkript

1 kognitivně disonantní občasník, informační destilátor, internetové(nejen) výstřižky ve fraku, splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů, narušovač zpráchnivnělých paradigmat, kompenzátor hypotékového novinářství, flokulant mediálního žaboklamu, širokopásmové dráždidlo, argenteum oppositus coffeteria pragensis, kanonizátor síťové pomíjivosti, virtuální plátek k propagaci holé skutečnosti, homeopaticko psychedelický, ke kořeni jdoucí, kvadratura k zahnívajícímu veškrnistánu, virtuální výpisky zapadlého vlastence, sklizeň blogosféry mlsnou kosou

2 Motto: Velká část mediální a akademické inteligence si je jistá, že má pravdu, protože zastává správné postoje. Typické je v tomto ohledu jejich pojetí spravedlnosti, podle něhož má každý člověk nárok na všechno. Svou společenskou úlohu pak vidí inteligence v tom, tyto nároky formulovat a požadovat. Zbytek společnosti pak (podle nich) odpovídá za to, že tyto požadavky budou splněny. Petr Robejšek Je samozřejmé, že rozhodnutí, z čeho a co má být po velké krizi stavěno, budou dělat ti, kdo ji přežijí. Zlo, v pozemských dějinách vždy rychlejší, zcela určitě chce už v předstihu zajistit své budoucí postavení, a proto se bude snažit, aby přežili jím formovaní lidé. Pokusí se řídit průběh krize tak, aby již při ní vtiskli neznámé budoucnosti své znamení a tvar. Povinností církve je proti tomu bojovat. Jí bylo svěřeno království Boží a především jeho neměnitelně pevné základy. Petr Piťha strana 2

3 Obsah čísla Jsme v tiché válce, připravené elitami a USA. Někdo se nás jako civilizaci rozhodl ukončit a vypnout....1 Analýza Miroslava Dolejšího... 3 Tajemné černé zrcadlo. Matoucí optika smrti Taková bude budoucnost. Jak se na ni dobře připravit? Svět na prahu nových časů Česká stopa inkontinentního George Sorose Kořeny současné evropské krize a nadějná východiska pro její řešení Studie Harvardské univerzity: USA jdou do kytek Mocní mají informace, které my nemáme. Hrozí globální jaderná válka Lidí je hrozně moc, bojím se. Uprchlíci? Hrozí mnohem víc. Ti, kdo nemají rádi Rusko, mě sežerou...62 Duchovní cesta dneška Epochální fenomén migrace: Konec křesťanské Evropy Kdo v Aleppu bojuje a proti komu? Americké elity připravily útok 11. září, bin Ládin je vynález USA. S Clintonovou přijde globální válka...72 CIA: Největší distributor heroinu na světě Idiotská řešení politiků. Počítejme i s vypuknutím občanské války v nejvíce islamizovaných státech Evropy...75

4 Jsme v tiché válce, připravené elitami a USA. Někdo se nás jako civilizaci rozhodl ukončit a vypnout. Jsme v tiché válce, připravené elitami a USA. Někdo se nás jako civilizaci rozhodl ukončit a vypnout. Nemyslím si, že je nutné lásku projevovat. Shodou okolností jsem člověk, který ji projevuje rád, ale myslím si, že její projevy by měly přicházet samy od sebe. A těch projevů může být tak mnoho, že se mi vůbec nechce je jmenovat. Myslím si, že je nás mnoho, pro koho je příjemné, když se její projevy mění nebo vyvíjejí. Co je podle tebe nejvyšším vyjádřením lásky směrem k mase uprchlíků, kteří se valí do Evropy, ale zároveň vyjádřením lásky i vůči nám, Čechům? Přední český astrolog Antonín Baudyš hned po gymnáziu odešel do Švýcarska studovat teologii a poté strávil čtyři roky v jezuitském řádu. Studoval filozofii v Mnichově a religionistiku na Karlově Univerzitě v Praze. Kromě astrologického poradenství připravuje videokurzy na téma sebevědomí a úspěchu na stránce VímVíc. Rád komentuje celospolečenské dění a v Čechách patří rovněž k nejznámějším zastáncům tzv. konspiračních teorií. Tondo, na úvod našeho rozhovoru by mě zajímalo, co pro tebe znamená láska. (Tonda dlouho mlčí) To, na co se ptáš, nedovedu dát do věty; ale vím, na co se ptáš; vím, že to znám; vím, že to nosím v sobě; vím, že to nese můj život. A je to i důvod, skrz který důvěřuji budoucnosti a nepadám do strachu. Jak lásku nejlépe projevit? Vůči uprchlíkům nejsme povinováni ničím. Pokud bychom se ve stejném počtu nakvartýrovali my k nim, asi by se dost divili. Tím spíš, pokud bychom žádali tak jako oni 600 Eur měsíčně, velké byty, rychlá auta a povolné ženy. Tato situace nás dokonale konfrontuje, jak dalece v nás je láska k sobě samým. Jak dalece jsme důležití sami pro sebe. Německá vláda potopila svůj sociální systém. Obyvatelé se nestačí divit. Vidíme, že máme zaděláno na největší historický malér, který nás může na příštích sto, dvě stě let převálcovat. A když s ním bojujeme, je to ještě horší. Potřebujeme pochopit, že uprchlíci jsou zrcadlem naší vlastní negace. Negace v hlavách evropské populace se zhmotňuje v podobě tohoto neštěstí. Je to celé jako hra, ve které potřebujeme překonat množství vlastních iluzí. Jaký doporučuješ zaujmout vůči tomu, co se v Evropě děje, postoj? Je v pořádku nesouhlasit. Je v pořádku stát si za svým názorem. Je v pořádku mluvit a nebát se vlastního názoru. A zároveň nejít do odporu. Odporem přicházíme o energii, stávají se z nás tvrdé a paralyzované bytosti. Odpor svírá naše třetí čakry, chcete-li břicha. A naše energie proudí do černé díry konfliktu, který ze skryté fáze přejde do fáze otevřené. A teprve až bude na obou stranách dost mrtvých a prolité krve, negace se nasytí, nenávist se vybije a nastoupí lítost a bolest ze ztráty. Jsme vedeni do konfliktu, podle hesla když se dva perou, třetí se směje. Ztotožňuji se s postojem nesouhlasit a přitom nespadnout do odporu. Jak si dáváš svůj obraz o světovém dění dohromady? Čerpáš hodně z astrologie? Z astrologie nečerpám, ač se pokládám za schopného astrologa. V toku dějin vznikají stále nové situace a nemá všechno svůj historický precedens. Viditelné události jsou navíc jen špičkou ledovce, který je skryt pod hladinou a formoval se přinejmenším desítky let dříve. Za situace, kdy je zjevné, co se děje a oč se hraje, připomenu jen mojí starší obavu, zda tady při současném vývoji nějaké Česko za dvacet let ještě bude. Přichází čas milovat svoji zemi, svůj jazyk a příslušníky svého kmene. Mluvil jsi o Spojených státech. Jakou roli podle tebe v celém procesu hrají? Bylo prokázáno, že pozvánky pojďte k nám do Německa chodily do Afriky z twitterových účtů z USA, Velké Británie a Austrálie. USA nejsou tím, čím se zdají být. Prezident Obama je pouze mluvčí určitých kruhů. Není to člověk, který by něco dělal nebo něco rozhodoval. I politologové upozorňují, že jediný skutečný výsledek jeho druhého prezidentského období bylo, že ovládání bezpilotních letadel převedl z pravomoci Pentagonu pod pravomoc CIA. My nevíme, kdo řídí Spojené státy, ale to, co nyní strana 1

5 Jsme v tiché válce, připravené elitami a USA. Někdo se nás jako civilizaci rozhodl ukončit a vypnout. probíhá, pomáhá Spojeným státům oslabit konkurenci. Evropská unie je pro USA největší konkurence. Je nás více, jsme vzdělanější a pro zbytek světa přitažlivější. A jak vlastně vidíš Rusko? Domnívám se, že Rusku patří budoucnost. Řekl to letos v červnu překvapivě George Soros. Jakkoliv to může nyní znít absurdně a tendenčně, tak Rusko je budoucí vítěz a obnovitel konstruktivní civilizace. Napsal to před 26 lety pan Miroslav Dolejší ve své jasnozřivé zprávě o 17. listopadu Ve které předpověděl i rozpadl Československa, válku v Libyi a Sýrii. Zatím na jeho slova vždy došlo. A ještě do třetice: Tvůj postoj k Evropské unii. Stejně jako vlády se tváří, že něco řídí, tak i EU se tváří, že něco řídí. Ale my nevíme, kdo řídí vlády a kdo řídí EU. Někdo se rozhodl nás vypnout a ukončit jako civilizaci, ukončit éru jednotlivých kultur a národů. Právo šaría je Západem akceptováno, muslimové získávají radnice i předsednictví tradičních stran. Očividně dochází k uskutečnění modelu One State, který koncem 90. let rozpracoval Rumsfeldův poradce Thomas Barnett. Ale to je něco, k čemu jsme jako obyvatelé nedali nikomu mandát nebo svolení. Zvykli jsme si na to, že konzumujeme, kýveme hlavami a nepřemýšlíme. Došli jsme ale do bodu, kdy nás konzumování, kývání hlavami a nepřemýšlení dovedlo až na kraj propasti. To zní děsivě, že se nás někdo rozhodl vypnout a ukončit, můžeš čtenářům více objasnit ten model One State? Za prvé, globální hegemon nemůže být globálním hegemonem, pokud nemá nepřítele. Proto byl za nepřítele vybrán radikální islám, ještě dříve, než se nepřítelem stal. Za druhé, model One State předpokládá neomezený proud imigrantů, kteří zruší celou dosavadní strukturu národů, kultur, státních hranic a národních vlád. Zatímco pět metrů vysoký plot na hranici s Mexikem je v pořádku. Za třetí, mají být veškeré nerostné zdroje na planetě odňaty vládám a národům a mají být plně privatizovány do soukromých rukou. Za čtvrté, veškeré zisky ze surovin a obchodu mají mít volný pohyb v jejich toku do Spojených států. Spojené státy budou tisknout měnu a plnit jí centrální banky. Za páté, žádný stát nesmí být ve stavu, aby se postavil mírové armádě Spojených států. Proto byly armády redukovány v Evropě, rozpuštěny v Iráku a nejnověji na Ukrajině. Armády mají být nahrazeny privátními organizacemi. Obyvatelstvu má být vnucena permanentní válka proti terorismu, strach, poslušnost a bezpráví. To je to, čemu čelíme. Ale protože jsme o několik kroků pozadu, stále nám to nedochází. Tondou doporučený zdroj dalších informací: Tondo, máš představu, jakým směrem teď půjde vývoj a jak může planeta v budoucnu vypadat? Vývoj se děje v našem zájmu. Vývoj se děje proto, aby nám pomohl. V podstatě se děje pro to, aby nás chránil. A každý člověk potřebuje na svůj vývoj přiměřený čas. Takže změny svým způsobem nemohou jít příliš rychle, protože by tím příliš ohýbaly a znásilňovaly náš vnitřní proces. Všechno, co se nyní odehrává, se odehrává jenom kvůli pochopení. Pochopení naší důstojnosti a velikosti. Lidstvo bude koexistovat mírově. Ti, kdo říkají, že války tady vždy byly a vždy budou, se mýlí. Nepočítají s faktorem evoluce a růstu lidského vědomí. Na stranu druhou jsme programově vedeni k tomu, abychom evoluci nevěřili. Jsou nám předkládány obrazy, po kterých se máme svést do nižších vibračních úrovní. Například věřit, že vše řídí genetika. Nedávno jsem spal v hotelu a viděl jsem kousek z asi nejsledovanějšího seriálu na planetě, Hry o trůny. A byl jsem překvapený, že v seriálu nevystupuje žádná kladná postava. Úplně všichni tam byli záporňáci. Takový seriál jsme tu nikdy neměli. Z těch deseti minut sledování mi pak bylo zle ještě tři dny. Možná přesně takové ošklivé lekce potřebujeme, abychom pocítili svoji touhu po dobru. A zjistili, že dobro je přítomné v nás. Říkáš, že vývoj se nedá uspěchat, ale že jednou budeme žít v míru. Co se musí v lidských duších stát, abych tam došli? To, co nás, lidi, zatím mění k lepšímu, je prožitek bolesti. Neříkám, že každého, někoho bolest vede do uzavření. Ti, kteří však bolest prožili a pochopili, už ji nebudou muset prožívat znovu. Vývoj lidstva jde tím směrem, abychom se jako lidé měnili ještě jinak, než s pomocí bolesti. Zatím je to však tak, že mnohé z nás pouze bolest čistí a dělá nás soucitnými a moudrými. strana 2

6 Jsme v tiché válce, připravené elitami a USA. Někdo se nás jako civilizaci rozhodl ukončit a vypnout. Existují názory, že Evropa nyní pouze sklízí svou karmu za to, co ona sama dělala v minulosti Na tomto vysvětlení nechci ulpívat, ale připouštím, že je opodstatněné. Žádná akce nemůže zůstat bez reakce. Naše výboje v minulosti způsobovaly obrovské utrpení zbytku planety. My to tajíme sami před sebou. A tak ani nevíme, že prvními tvůrci koncentračních táborů byli Britové v Jižní Africe. To, co Britové v minulosti udělali Číně záměrným zavlečením opia a rozvrácením císařství; to, co jsme způsobili Rusku sponzorováním komunismu a druhou světovou válkou... Latinská Amerika se z intervencí Španělů a Portugalců vzpamatovává doposud, Aborigince v Austrálii mají na svědomí Britové. Nejsem schopný to ani spočítat, ale pravděpodobně jsme toho nasekali tolik, že zpětná reakce jednou přijít musela. Na stranu druhou, slovansky mluvící národy v tomto příběhu sehrály okrajovou roli. A tak nelze vyloučit, že karmické skóre Čechů, Slováků, Maďarů, Poláků, Ukrajinců, Rusů a dalších je v tomto směru poměrně čisté. Bylo by nám bez Evropské unie lépe? My jsme spoluprací se Západem mnoho získali. Evropská unie byl krok správným směrem. Mohlo tomu tak být i nadále, ale to, že zde vzniká superstát, který se na nic neptá a který s námi nekomunikuje, je jasný signál, že se zde nehraje hra rovného s rovným. A náš smysl pro sebeúctu a rovnoprávnost by nás z této hry měl co nejrychleji poslat pryč. Dokud to jde. Britové nám ukázali, že odejít lze. Přestože byli zastrašováni, přestože se druhá strana nezdráhala uchýlit k zabití vlastní poslankyně ve jménu ovlivnění veřejného mínění. Poslední rok vedení unie jasně ukazuje, že má dojít ke spojení křesťanů a muslimů do jednoho celku. Eurokomisařka Federica Mogherini se tím už nijak netají. Unie se orientuje na Írán a Čínu, což je v pořádku. Připravuje situaci pro válku s Ruskem, což není v pořádku. Počítá s rozšířením o celou severní Afriku a Blízký Východ. Je to velmi odvážné, ztratili bychom tím pádem náš svět, jak jsme jej znali doposud. Evropa by již nebyla Evropou. Německý ministr vnitra de Maziére loni navrhl, zda by nebylo lepší do Evropy uprchlíky dopravovat leteckým mostem. Nejsem s touto autodestruktivní politikou smířený. Nechám na každém ze čtenářů, zda v takové Evropské unii skutečně chce setrvávat. A co může každý z nás v této době dělat? Má smysl být veřejně aktivní nebo spíše pracovat sám na sobě? Má smysl, abychom o tom, co se děje, mluvili. Protože nám chybí vnitřní komunikace. Média funkci komunikace uvnitř společnosti neplní. Mají za úkol naopak odvádět pozornost od toho, co se děje ve skutečnosti. Zatím jsme ve stavu rozděleného národa. Věřím, že se to změní. Práci sám na sobě nemůže nikdo z nás uniknout. Pravda se tlačí do očí. Jsme každý z nás do přiznání si pravého stavu nuceni. A jen upřímností a respektováním svých pocitů se s celou situací můžeme vyrovnat. Kde ty sám hledáš zdroje síly a naděje, aby tě neopouštěl optimismus? Sám vidím, že mi ubližuje strach. Vidím, že mi ubližuje negace. Ovlivňují mou vitalitu a sebedůvěru. A proto si ve světlejších chvilkách připomínám, že nejlepší je pro mě být sám se sebou, s rodinou a informace k sobě nepřipouštět. Otázka je, jak dalece to dlouhodobě jde. Abychom celou situaci zvládli, předpokládá, že v to zvládnutí budeme každý věřit. A na to, abys mohl věřit ve zdar sebe i celého kmene, potřebuješ určitou sílu. A tak si stále kontroluji, jestli jsem v síle. Jsem si jistý, že bez síly se nedá kvalitně žit. I ve své poradenské praxi se celý poslední rok setkávám s lidmi, kteří o svou sílu přišli. Někde ji zapomněli. A já jim pomáhám, aby se se svojí sílou mohli opět spojit. Tondo, moc děkuji za rozhovor. Chceš ještě něco vzkázat čtenářům? Jsme dostatečně velcí, chytří i vyzrálí, abychom se o štěstí a úspěch uvnitř hranic naší země dokázali postarat. Astrologická stránka Antonína Baudyše: Analýza Miroslava Dolejšího I. VÝCHODISKA Základní mystifikací je tvrzení, že došlo v Československu ke spontánní revoluci obyvatelstva proti vládě KSČ. Tento politický převrat byl připravován přibližně od června 1988, přičemž situace k němu byly vypracovány už od prověrek v KSČ a založením Charty 77. Tento závěr dokládají tato fakta: strana 3

7 Analýza Miroslava Dolejšího počátkem je sjednocení Evropy, počínající sjednocováním Německa. Politické převraty v komunistických státech Evropy byly směrovány k podpoře tohoto sjednocování Německa a byly s ním synchronizovány. 1. K převratům došlo ve všech komunistických státech Evropy synchronizovaně v průběhu 7 měsíců. Z hlediska sociologického a psychologického je vyloučeno, aby tyto převraty byly uskutečněny spontánně, neorganizovaným obyvatelstvem, proti téměř neomezené moci komunistických vlád těchto zemí, zajišťovaných vojensky a bezpečnostně druhou největší mocností světa - SSSR. 2. Výsledkem všech těchto převratů je ponechání moci v rukou komunistických stran - více nebo méně skrytě (přejmenování stran, taktické úpravy programů, atd.). 3. Disidentská hnutí ve všech těchto státech, jejichž členové převzali úlohu dekorace v podílu na moci, byla založena a řízena komunisty, kteří v minulosti odešli z řad svých stran, byli pak formálně pronásledováni či krátce vězněni, což bylo taktické zaměření k jejich osobní popularizaci, prováděné převážně západním rozhlasem a tiskem. 4. Politickým těžištěm účelů těchto převratů je realizace nové koncepce uspořádání mocenských poměrů v Evropě, jejímž 5. Forma a průběh politických převratů v Evropě byly pravděpodobně předmětem dohody Reagan-Gorbačov, uskutečněné v červnu 1987 při Reaganově návštěvě v Moskvě. Od té doby se výrazně projevovaly organizace příprav na převraty ve všech komunistických státech Evropy (formování disidentských skupin v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a jejich propagandistická příprava ze Západu, zintenzivnění protestních akcí proti vládám, atd.). 6. Zřetelnou součástí těchto dohod byla ujednání o využití komunistických oligarchií k udržení pořádku a k zachování vlivu komunistického mezinárodního hnutí v mocenských strukturách po převratech. K tomu účelu vznikla kooperace mezi KGB a CIA, jejichž společné komise převraty řídily a schvalovaly personální sestavy nových vlád. 7. Prohlášení všech popřevratových vlád o národním porozumění nebylo aktem humanity, nýbrž politickým převratem vyvolanou potřebou rehabilitace komunistů k jejich účasti na moci. Bylo diktováno dohodami SSSR - USA (KGB CIA). Za tím účelem už 12 let před tím byla politicky iniciována koncepce lidských práv a prosazen její význam, o nějž se pak dohody velmocí spolehlivě opíraly. Účast disidentů v tzv. hnutí za lidská práva pak ospravedlňovala jejich smířlivost ke komunistům a kooperaci na moci, která je ve skutečnosti nesrovnatelně větší, než je viditelně patrné. 8. Politický převrat v Československu ani politika vlády Václava Havla nejsou v žádném případě autonomní záležitostí Československa, nýbrž součástí kontextuální politiky SSSR - USA pro Evropu. Každý jiný předpoklad pro analýzu a výklad této politiky byl neúspěšný. I CHARTA 77 Z prvních 217 signatářů Charty 77 z bylo 156 bývalých komunistů, mezi nimiž se nalézají jména osob, výrazně zkompromitovaných přímou nebo nepřímou účastí na teroru komunistů v padesátých letech jako ku příkladu: František Krigel, Ladislav Lis, Ludmila Jankovcová, Gertruda SekaninováČakrtová, Jiří Hájek, Miloš Hájek, Oldřich Hromádka, Karel Šiktanc, Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Jarmila Taussigová, Jaroslav Šabata, Luděk Pachman, atd. Ze zpravodajské analytiky prověrek v KSČ v letech vyplývá, že přibližně 800 funkcionářů KSČ bylo formou vyloučení z KSČ převedeno do tzv. zálohy, tj. pro použití v takových situacích, jaká vznikla po založení Charty 77, po a pro další situace, které jsou projektovány jako varianty. Z téže zpravodajské analytiky vyplývá, že přibližně 1120 komunistů emigrovalo do zahraničí s posláním působit v politické opozici a se zpravodajským určením. Do této doby bylo aktivizováno pouze asi 260 těchto osob, ostatní zůstávají stále v záloze. Část těchto osob je možné identifikovat podle privilegií, kterých se jim dostávalo od vlád hostitelských zemí ihned po jejich příchodu do emigrace: politický asyl dostávaly okamžitě a bez průtahů, ihned po té si strana 4

8 Analýza Miroslava Dolejšího přes čs. konzuláty zařídily vystěhovalecký pas a mnozí z nich navštěvovali bez komplikací Československo, dostali zaměstnání v exponovaných institucích hostitelských států, jejich děti studovaly na prominentních universitách, atd. Všichni významní komunisté dostávali okamžitě profesury (Goldstücker, Šik, Sviták, Pelikán) na universitách a významné politické funkce. Pro spolupráci na této opoziční variantě byly získány některé starší instituce (Rada svobodného Československa v USA, Česká akademie pro vědy a umění v USA, některé krajanské spolky a organizace, atd.) a některé osoby z poúnorové emigrace (Tigrid aj.), zejména pak kolem radia Hlas Ameriky, Svobodná Evropa a BBC. Tito lidé organizovali v zahraničí malé nátlakové skupiny (lobby), které si postupně vytvářely kontakty na mezinárodní organizace a vlády států, vypracovávaly situace pro reagenci oficiální politiky, zakládaly nakladatelství a vydavatelství, nadace, organizovaly sběr finančních prostředků, atd. Patronaci nad těmito skupinami měly vlády, diplomatické sbory a mezinárodní organizace západních spojenců USA. Celá činnost byla současně pod částečnou kontrolou KGB. V Československu byli KGB vybráni lidé z vedení ÚV KSČ, kteří byli o záměrech a některých akcích informováni (od r to bylo 13. odd. ÚV KSČ). Od r byl koordinací činnosti těchto skupin v zahraničí s Chartou 77 pověřen Rudolf Hegenbart. Finanční prostředky pro činnost Charty 77 a zejména pro soukromou potřebu Charty 77, zejména jejich vůdců, shromažďoval v Nadaci Charty 77 ve Stockholmu zeť akademika Arnošta Kolmanna, František Janouch. Finanční prostředky pocházely především od židovských mecenášů z mezinárodního PEN-klubu, Rotaryklubu, Jewish Agency, Guggenheimovy nadace v USA, B nai B rith, Masarykovy nadace při Masarykově museu v Izraeli, židovských odborových svazů zejména v USA, Švédsku, atd. Nadace Charty 77 založila 6 vlastních literárních nadací (Cena J. Seiferta, Jiřího Lederera, Fr. Kriegla, atd.), jejich prostřednictvím udělovala ceny za literaturu vybraným členům Charty za účelem jejich popularizace a propagace. Ze stejných zdrojů byla vyplácena tzv. stipendia. Nadace Charty měla prostřednictvím zednářských lóží v Evropě a v USA vliv i na některé tradiční literární nadace, jejich prostřednictvím pak dosahovala udělování mezinárodních cen těm signatářům Charty 77, kteří byli predestinováni pro budoucnost k politickým funkcím (Havel, Dienstbier, Battěk, Němcová, Palouš, Uhl, Šabata, atd.). Z nich jsou rovněž financovány a odměňovány některé činnosti OF a jeho vedoucích funkcionářů. V období bylo prostřednictvím Nadace Charty vyplaceno cca 376 tisíc US dolarů na činnost Charty 77 v Československu a cca 1,341 mil. US dolarů pro osobní potřebu vedoucích členů Charty. Tato částka nezahrnuje peníze vyplacené za literární a jiné ceny. Na osobní konta v zahraničí byla vedoucím osobám Charty převedena souhrnná částka 6 milionů US dolarů. Tato konta (osobní) jsou spravována advokátními kancelářemi v zahraničí, které zastupují jednotlivé funkcionáře Charty 77. Přibližně od r byla v Československu konstituována nová báze KGB, která dnes zahrnuje asi 7 až 8 tisíc občanů Československa, kteří nejsou v žádných evidencích StB, KGB, ministerstva zahraničí, atd. Jediným viditelným výrazem této báze je skupina prominentních reprezentantů Charty 77, dnes převážně zastávající nejvyšší státní úřady. V lednu 1990 obdržel Janouch jako jeden z prvních registraci od FMV a od února 1990 jsou finanční prostředky distribuovány pro Československo prostřednictvím této kanceláře. Charta 77 byla od svého založení v r koncipována jako zednářská lóže. Funkce mluvčího je převzata ze Sionistické organizace. Aby nemohla být jako ilegální organizace stíhána podle zákona, odesílala všechna svá prohlášení a stanoviska státním úřadům. Ve svém prohlášení z konstatuje, že nechce škodit komunistickému režimu, ale chce s ním vést konstruktivní dialog, což koresponduje s komunistickým zaměřením vedoucích funkcionářů Charty a s dohodami, které byly o jejím vzniku a působnosti uzavřeny. Reakce, která byla proti Chartě 77 vedena ze strany ÚV KSČ měla za účel na Chartu upozorňovat a popularizovat ji u protikomunisticky smýšlející části občanské veřejnosti. Hlavní část její popularizace převzaly vysílačky Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a BBC. Celou dobu své existence působila Charta 77 se souhlasem a pod kontrolou Státní bezpečnosti a KGB. Přesto, že materiály, vydávané nepřetržitě vedoucím VONS Petrem Uhlem (tzv. Informace o Chartě 77) byly evidentně ve smyslu zákona protizákonné (min. podle 112 tr. zákona: poškozování zájmů republiky v cizině), nebylo strana 5

9 Analýza Miroslava Dolejšího proti vydavatelům nikdy zakročeno, jak v každém jiném případě bez výjimky odpovídalo praxi StB. Je mimo jakoukoli pochybnost, že kdyby činnost Charty 77 nebyla žádoucí, byla by taková skupina lidí zlikvidována během 24 hodin a nikdo ve veřejnosti by se o její činnosti ani nedozvěděl, jak to bylo zcela běžné ve všech ostatních případech lidí a skupin, likvidovaných za činnost proti státu, nebo pouze za své osobní postoje proti režimu. Charta však bez jakéhokoli omezení vydávala knihy, prohlášení, poskytovala interview Svobodné Evropě, Hlasu Ameriky a BBC, v posledních měsících před převratem její členové dokonce cestovali do zahraničí (Jiří Hájek, Dana Němcová, aj.), kde vedli politické rozhovory. Uvnitř Charty 77, VONS a ostatních jejích odnoží, působila rozsáhlá agentura StB. Na bázi II. a IX. správy FMV to však byla činnost víceméně kontrolní (v rámci objektové kontrarozvědky), nikoli řídící. Řízení Charty 77 bylo prováděno velmi komplikovaným způsobem, který dovoloval jeho kontrolu ze strany USA. Hlavní řídící funkci pro Chartu 77 vykonávaly osoby z báze KGB. Hlavní kontaktní osobou byl vedoucí 13. oddělení ÚV KSČ R. Hegenbart, který současně řídil protiopatření FMV. Hegenbart byl přímo angažován na přípravu převratu od srpna 1988, na jeho provedení a dodnes jako kontakt působí prostřednictvím plk. StB Vostárka (býv. náčelník kanceláře FMV Vejnara) a pplk. Krásy na řízení činnosti KC OF, zejména pak jeho personální politiky (schvalování osob pro vládu, poslance FS, zahraniční službu, jiné politické strany, atd.). Směr kontaktu: Ladislav Lis, Oldřich Hromádka, Zdeněk Jičínský, Jaroslav Šabata, Petr Kučera a kancelář presidenta republiky, zejména některé poradce). Přijímání členů (signatářů) Charty 77 skončilo dnem , kdy počet signatářů dosáhl cca 1900 občanů. Naprostá většina z nich podepsala Chartu ze vzdoru proti režimu, aniž měla nejmenší tušení o charakteru a poslání této tajuplné organizace. Chartu 77 řídilo přibližně 70 až 85 lidí, jejich jádrem bylo 42 mluvčích, kteří se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato skupina osob byla vytvořena několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými, příbuzenskými a podobnými svazky (zájmové a finanční nevyjímaje). Jsou to především rodiny: Havlových, Dienstbierových, Šabatových, Němcových, Paloušových, Hromádkových, Rumlových, Marvanových, Šternových, atd. Všechny tyto rozvětvené rodiny jsou komunisté nebo jejich potomci, svobodní zednáři a jejich potomci, a židé. Nyní přibližně 180 členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel, zaujalo pozice v nejvyšších státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu. Tato skupina občanů Československa byla pro své dnešní poslání schválena pověřenými orgány SSSR a USA (prostřednictvím StB-KGBCIA-Mosad). Souhlas vyslovovaly také jiné mezinárodní organizace. Charta 77 nedosáhla během svého 13tiletého působení žádného politického vlivu, protože to nebylo žádoucí. Příprava politických převratů v Evropě, včetně Československa, byla svěřena profesionálním organizacím, které k tomu měly k disposici všechny potřebné prostředky. Posláním Charty 77 bylo soustředění vhodných osob, které by po převzetí moci po fingovaných převratech zajistili kontinuitu se zaměřením Světového komunistického hnutí, jehož součástí jsou i komunistické strany všeho typu a všech taktických modifikací programů. Jejich hlavním posláním je zakrytí této dlouhodobé orientace a v důsledku toho působí k likvidaci jedné fáze bolševismu: stalinismu - tedy období, kdy se světový bolševismus v Rusku vymkl mezinárodní kontrole. Občasné odsuzování a věznění členů Charty 77 a jí založených odnoží mělo výchovný (kázeňský, disciplinární) a propagační význam. Věznění členové Charty 77 se tímto způsobem učili podřizovat se kázni, jestliže to okolnosti vyžadují, a současně jim bylo jejich uvěznění (nebo pouhé zadržení na několik hodin) podnětem k obrovské mezinárodní propagační kampani, vedené zahraničními vysílačkami a později i diplomatickým personálem amerických spojenců. Československo se tímto způsobem seznamovalo s lidmi, o nichž by bývalo v listopadu 1989 nevědělo vůbec nic, anebo by pro něj byli nepřijatelní, pokud by byla dána přednost k seznámení s nimi prostřednictvím zpráv a informací z jejich nejbližšího okolí. Organizovaná reklama a propagace jejich osob upravila jejich obrazy v legendy a učinila z nich hrdiny, mučedníky, veliké spisovatele, myslitele, politiky a demokracii oddané státníky. K tomu účelu byly zřízeny nejrůznější literární ceny, udělovány čestné doktoráty na západních universitách, atp. V podstatě je tento postup metodou hollywoodské tvorby Star, která se uplatňuje od počátku 20. století - kdokoli může být populární, kdo je intenzivně po nějakou dobu propagován všemocnou reklamou. Je to strana 6

10 Analýza Miroslava Dolejšího otázka účelu a nákladů, nikoli otázka kvality člověka. vynutil předání některých osobních materiálů, které byly z FMV předány Chartě (Uhl, Urban). Agenturní činností StB proti Chartě 77 se zabývalo na FMV celkem asi 43 důstojníků StB. Rozsah této činnosti není vyčerpán pouze seznamem akcí proti Chartě a VONS, ale zahrnuje také činnost oddělení StB pro boj proti sionismu, judaismu, svobodnému zednářstvu, Státnímu židovskému museu (tzv. kontrarozvědná ochrana) a židovstvu. Z těchto útvarů, které podléhaly většinou přímo KGB (mezinárodní koordinace), byly registrovány zahraniční signály (dispozice) pro činnost Charty. Současně byla registrována kooperace s ostatními disidentskými skupinami, zejména v Polsku, NDR, Maďarsku a SSSR. Je nejvýš pravděpodobné, že nejdůležitější materiály, týkající se Charty a jejích prominentů, byly z FMV odstraněny ještě před Kupř. magnetofonové kazety s nahrávkami jednání mluvčích Charty, jejího vedení, jednání s některými zahraničními diplomaty apod., které vedení Charty předávalo StB, zmizely (záznamy o jejich existenci v osobních materiálech důstojníků StB byly patrně přehlédnuty). Rovněž byly odstraněny osobní materiály vůdců Charty 77: V. Havla, I. Havla, J. Dienstbiera, Zuzany Dienstbierové, Petra Uhla, Jar. Šabaty, A. Šabatové, L. Hejdánka, V. Bendy, J. Gruntoráda, M. Palouše, R. Palouše, Kantůrka, E. Kantůrkové, Vl. Chramostové, M. Kubišové, Zd. Jičínského, M. Motejla, dr. Danisze, Zd. Rychetského, P. Pitharta, J. Urbana, P. Kučery, J. Hájka, M. Hájka, A. Marvanové, P. Šustrové, J. Rumla, R. Slánského, W. Komárka, M. Zemana, V. Klause, atd. Každý z těchto důstojníků StB řídil agenturu uvnitř Charty 77 v počtu 5 až 7 TS (tajných spolupracovníků). Osobní charakteristiky vůdců Charty 77 (včetně VONS a ostatních tzv. nezávislých iniciativ) jsou vesměs nepříznivé. Psychiatrické analytiky konstatují v mnoha případech osobní rozvrácenost, v některých případech drogy (Jirous apod.). Když se ministr vnitra dr. Sacher dostal v únoru a v březnu do styku s některými materiály, týkajícími se činnosti Charty 77 a osobních charakteristik některých jejích vůdců, vzniklo akutní nebezpečí odhalení spojení mezi Chartou 77 a vedením komunistického státu. President Havel nechal jmenovat vládou Jana Rumla náměstkem FMV. Po šesti týdnech jeho působení na FMV se ztratilo přes 15 tisíc OS (Osobních svazků, tj. osobních materiálů občanů, kteří byli z jakýchkoliv důvodů předmětem zájmu StB). President si současně Dále byly odstraněny všechny materiály z listopadu 1989 z jednání tzv. rozhodujících politických sil o převzetí moci v zemi. Rovněž byly odstraněny objektové svazky "Obroda" (Klub reformovaných komunistů z r politicky nejvýznamnější složka Charty 77 a dosud v OF). Dále zmizely objektové svazky zpravodajských agentur v zahraničí o objektech politické opozice v zahraničí - Pelikánovy "Listy", Tigridovo nakladatelství "Svědectví", Škvoreckého nakladatelství v Torontu, objektové svazky "Rada svobodného Československa", nakladatelství A. J. Liehma, atd. Rovněž byly odstraněny objektové svazky Schwarzenberského paláce ve Vídni. Existuje velmi mnoho dalších důkazů o expozituře Charty a jejím spojení s konspirativní komunistickou mocí. Většina z nich však není vhodná ke zveřejnění pro rizika s tím spojená. Rozsah ostatních by zdaleka překročil únosný rámec této zprávy. I PŘEVRAT Zpráva Komise FS pro vyšetřování událostí byla prohlášena za utajenou a nebyla zveřejněna. Důsledky šetření se promítly do odsouzení několika bezvýznamných policistů k několikaměsíčním trestům. Vyšetřování bylo zaměřeno pouze na násilnosti na Národní třídě, bylo zmanipulováno a záměrně se vyhýbalo vyšetření politického pozadí převratu. Podobný osud postihl Nezávislou vyšetřovací skupinu studentů, která vznikla jako reakce na evidentní manipulování vyšetřovací komise FS. Důsledkem tohoto stavu věcí byly rychle a všeobecně se rozšířivší pochybnosti o nejapné legendě sametové revoluce, jak ji dosud urputně hlásá president a vláda Charty 77. President rovněž nedodržel svůj veřejně daný slib, že budou zveřejněny všechny záznamy o jednání s Adamcovou vládou a následně jednání tzv. rozhodujících politických sil (dodnes není známo, kdo je tímto pojmem označen). S odstupem měsíců se však stalo zřejmým, že masakr na Národní třídě byl předem připraven a že byl koncipován jako signál k zahájení převratu. Po něm byla iniciativa okamžitě předána Chartě 77 - to dokazuje, že v přípravách existovala spolupráce (mimo mnoha dalších důkazů). Charta převzala iniciativu rozšířením sdělení sl. Dražské o smrti studenta, která se strana 7

11 Analýza Miroslava Dolejšího ukázala být desinformací. Tento kritický bod spojení Charty 77 a zasvěcené části ÚV KSČ nebyl dosud objasněn a tvoří jedno z ústředních politických tajemství. Když byly tyto pochybnosti občanů spolehlivě zaregistrovány, natočila BBC pořad o událostech , v němž je legenda korigována a vyúsťuje v tvrzení, že to byl nepodařený vnitrostranický převrat, který měl pouze odstranit Jakešovo vedení, ale který se vymkl z rukou. Na základě této predikce vystoupil jeden z předních mužů Charty Jiří Ruml s požadavkem, aby vyšetřování 17. listopadu bylo obnoveno. Nebezpečí, které v sobě takový požadavek skrývá, spočívá v tom, že komise bude sestavena opět z lidí Charty 77, kteří budou dokazovat tvrzení pořadu BBC, které je pokládáno za přijatelnou politickou verzi, korigující nesmyslnou báchorku o sametové revoluci. Stejným cílem však bude zakrytí každého spojení Charty s komunisty a kontinuity komunistické vlády - Chartě vyhovuje být považována za něco jiného, než čím ve skutečnosti je. Je nepochybné, že kdyby byla zveřejněna pravda, Havel a jeho vláda Charty 77 by musela padnout. To je však nepřijatelné pro zahraniční sponsory, kteří Chartu vypracovávali 13 let a nemají za ni přijatelnou náhradu, se kterou by mohli souhlasit také Rusové. Vláda Havlovy Charty musí být tedy udržena. Z provedené analýzy lze vybrat skutečnosti, které chronologicky seřazeny, poskytují následující sled událostí: poradce presidenta USA John Whitehead na podzim 1988 po své 12-ti denní cestě po Východní Evropě shledal, že politická situace dovoluje zahájení příprav k převratům. Pro Československo (Chartu 77) to znamenalo pokyn k vystoupení ze sebe samé a její členové postupně založili řadu skupin, nazývaných nezávislými iniciativami: SPUSA (Společnost přátel USA), HOS (Hnutí za občanskou svobodu), DI (Demokratickou iniciativu), Obrodu (svaz bývalých komunistů z r. 1968), atd. Všechny tyto skupiny pracovaly pod vedením Charty 77. Cílem bylo vyvolání dojmu početního zvětšení opozice vůči vládě, i když to byl dojem pouze optický, ale potřebný pro zahraniční propagandu. Politicky nosnou byla pouze Obroda. V ÚV KSČ byla vytvořena skupina Urbánek-Mohorita, která byla Hegenbartem pověřena jednáním s Obrodou. Účelem byla spolupráce na kompromitaci Jakeše a jeho odchod z vlády. Hegenbart byl v této činnosti řízen KGB. Byl natočen film z Jakešova kompromitujícího vystoupení v západočeském kraji, KGB rozmnožila jeho videokazety a v zahraničí se prodávaly za 20 DM. Současně prováděl Hegenbart izolaci Jakeše, který nebyl zasvěcen do událostí, aby byl v případě zahájení operace eliminován nežádoucí zásah. Hegenbart byl rovněž rozhodujícím mužem, který v červenci a srpnu 1989 řídil stanovisko ÚV a vlády k exodu východních Němců ze západoněmeckého velvyslanectví. V rámci spolupráce HegenbartObroda vycestoval také Jiří Hájek těsně před převratem do Rakouska k projednání některých podrobností, souvisejících s datem a technikou převratu. Den byl zvolen jako nejvhodnější vzhledem k tomu, že je Mezinárodním svátkem studentstva a zaručuje tedy mezinárodní odezvu, a dále proto, že to byl poslední termín s aspirací na mezinárodní odezvu před schůzkou Gorbačov-Bush na Maltě, kde měl být projednán další postup velmocí při řízení sjednocování Německa, což předpokládalo také politickou změnu v Československu. Ze zprávy, zveřejněné Nezávislou vyšetřovací skupinou studentů je dostatečně známo, jak bylo zmanipulováno jednání Pražské vysokoškolské rady za účasti Vasila Mohority k přípravě manifestace. Ke skutečnostem, které jsou už veřejně známy o průběhu masakru na Národní třídě, lze připojit: a) Přibližně dvě hodiny před příchodem průvodu na Národní třídu byl zastaven provoz tramvají v obou směrech. Dopravní podnik tedy musel dostat takový příkaz už asi tři hodiny před tím. Současně byla Národní třída téměř vyklizena (liduprázdná). b) Pohotovostní oddíly SNB byly v pohotovosti v Mikulandské ulici a v Konviktské už 3 hodiny před příchodem průvodu na Národní třídu. c) Asi jednu hodinu před příchodem průvodu byly uzamčeny všechny domovní dveře všech domů od Pernštýna až k Národnímu divadlu. d) Zásahová četa ÚRNA (Útvar rychlého nasazení), která byla ve 3. pohotovostním sledu (její členové byli doma u rodin, ale museli být k dispozici u telefonu), dostali v h. telefonický rozkaz k okamžitému návratu do útvaru (tedy 8 hodin před nasazením), tj. asi 4 hodiny před zahájením manifestace. Po příchodu k útvaru jim byla nařízena pohotovost. Když četa nastoupila v maskovaných uniformách a maskovaných čepicích, byl jim vydán rozkaz k nasazení červených baretů, které jsou součástí vycházkové uniformy. V h. byla četa převezena autobusem do strana 8

12 Analýza Miroslava Dolejšího Bartolomějské ulice k soustředění. Od probíhala jejich instruktáž třemi důstojníky StB v civilu o jejich zákroku u Národního divadla tedy v době, kdy manifestace začínala ve vzdálenosti asi 3 km. Zásahové četě byl na zvětšeném obraze podrobně vyložen uzávěr u Národního divadla včetně nasazení automobilu se zábranami. Byla instruována, že důstojníci StB jim budou ukazovat vytypované osoby v průvodu, které jsou pak povinni vytáhnout a zadržet. ÚNRA je cvičena pro bleskovou akci, nikoli pro pořádkovou policejní službu. Plk. Bečvář, který vydal rozkaz k jejich nasazení, musel vědět, jak tato složka bude reagovat. Musel rovněž vědět, že její nasazení je neadekvátní, protože podle zákona a vnitřních předpisů FMV je ÚNRA nasazována pouze při bezprostředním ohrožení životů, při organizovaném a ozbrojeném odporu. Nic takového se na Národní třídě nedalo očekávat. Plk. Bečvář byl do funkce dosazen právě Hegenbartem a je pravděpodobné, že protipředpisový rozkaz k nasazení ÚNRA nevydal z vlastního rozhodnutí. Zde kdesi mohou spočívat příčiny, proč se zastřelil. e) V odpoledních hodinách opustilo Prahu celé vedení Charty 77 včetně rodin. V Praze zůstali pouze Uhl, Benda, Němcová. Patrně existovalo jisté nebezpečí jejich pozatýkání v případě, že by se Hegenbartovi nepodařilo okamžitě paralyzovat akce a rozhodnutí většiny vedoucích ÚV KSČ a FMV, kteří nebyli do charakteru operace zasvěceni. Chartisté se však všichni vrátili už v sobotu v poledne zpět do Prahy. V té době a během neděle se Hegenbartovi podařilo definitivně odstranit nebezpečí zákroku Lidových milicí, které Jakeš mobilizoval. agentů mezi herci a základními organizacemi KSČ v divadlech. Cílem operace nebylo pouze odstranění Jakeše, ale ústup komunistů do předem připravených pozic, jejichž dislokace a krytí bylo předmětem dojednávání s Obrodou od ledna Od téže doby (po zatčení Václava Havla) byli Hegenbartem mobilizováni herci, zpěváci aj. k podpisovým akcím za jeho propuštění. Všichni iniciátoři byli komunisté. Vedením OF byli pověřeni výhradně kmenoví členové Charty 77. Kvalifikovaný zpravodajský odhad předpokládá, že pro nasazení v OF bylo uvolněno přibližně 1100 lidí z nové báze KGB. Agentura StB byla nasazena celá (v Chartě 77), i když posléze došlo k řadě průvalů, z nichž některé byly účelové (Danisz apod.). Ze seznamu studentů, kteří připravovali manifestaci a později se chopili organizování studentstva, vyplývá, že jde výlučně o děti prominentních rodičů. 86 % těchto studentů mělo rodiče ve vysokých funkcích v KSČ, FMV, diplomatických službách, v kategorii generálních ředitelů, vysokoškolských profesorů, atd. Existují důkazy o instruování těchto dětí jejich rodiči. Existují rovněž důkazy o tom, že už od června 1989 byla vypracovávána hesla, jako "Nejsme jako oni", "Nechceme násilí", atd. a formy jejich uplatňování při demonstracích tak, aby nedošlo k fyzickému napadání komunistů (to byla jedna z podmínek dohody o předání moci) a záruky za ni převzali sami komunisté prostřednictvím studentů a Občanského fóra. I. 3. OBČANSKÉ FÓRUM Koncepce OF byla dohodnuta asi půl roku před převratem a schválena Hegenbartem. Na jeho prohlášení Havlem v Realistickém divadle sváželi pověření důstojníci StB svými soukromými vozy všechny hlavní členy Charty 77. Uvolnění divadel fingováním protestních stávek organizovala StB prostřednictvím svých Občanské fórum si zachovalo horizontální organizaci Charty, protože to nejlépe vyhovovalo možnostem průniků (politických, zpravodajských, finančních, kontrolních) a potřebám infiltrace všech ostatních politických stran, klubů, organizací a spolků, vznikajících ve vazbě na OF, tedy v podstatě na početně multiplikovanou Chartu 77. Nejsilnější pozici v OF si udržuje Obroda, která je stále jeho rozhodující složkou. Zajišťuje kooperaci s KSČ a koordinaci v oblasti personální politiky ve vládě, diplomatickém sboru, FS a obou národních radách, republikových vládách a ve sféře komunální (O. Černík). Všechna rozhodující místa v oblasti veřejné moci, rozhlase, televizi, tisku, průmyslových podnicích, školství, zdravotnictví, soudech, prokuratuře, apod., jsou obsazována komunisty (tzv. bývalými). Proto je výchozím bodem historie a politiky rok Je předkládán jako prvotní počátek dnešní demokratické politiky a jeho aktéři jsou tak předurčováni k převzetí veškeré moci. Tento politický akt, podporovaný Západem, má rehabilitovat hromadné nasazení tzv. bývalých komunistů. Je to schéma, které je uplatňováno ve všech komunistických státech Evropy. V Československu je však nejzřetelnější vzhledem strana 9

13 Analýza Miroslava Dolejšího k počtu komunistů vyloučených v r z KSČ - jejich značný počet si nevynucuje přejmenování KSČ ani změnu programu, protože tato organizace má jako svoji veřejnou variantu OF. Po se k zakladatelům a provozovatelům OF připojili zaměstnanci Prognostického ústavu ČSAV, z nichž mnozí zaujali nejdůležitější funkce v národním hospodářství. Pověření tohoto ústavu vyplývá z faktu, že zpracovával nynější hospodářskou reformu už od roku 1987, kdy si vláda objednala na impuls z Moskvy tzv. Prognózu rozvoje národního hospodářství ČSSR. Část nákladů na její vypracování byla refundována RVHP (stejně postupovaly ostatní komunistické vlády v Evropě). Tato studie nebyla prognózou, nýbrž variantou současné reformy, při níž byla paralelně vypracována a v zahraničí odsouhlasena koncepce hospodářské činnosti po převratu. V rámci prací na této studii vycestovalo na stáže asi 40 pracovníků, kteří prováděli konzultace s bankami, průmyslovými koncerny a poradenskými službami v USA, Francii, SRN, Velké Británii a Itálii. Po dokončení a odevzdání studie navrhoval ministr vnitra Kincl experty zatknout a odsoudit pro jejich styky v zahraničí, které se vymykaly rozmezí jejich studijního poslání. Hegenbart jeho úsilí zastavil a po převratu se z ústavu do vedení státu dostali: Komárek, Klaus, Dlouhý, Zeman, Klímová, aj. V rámci dohod o kontinuitě moci komunistické oligarchie byla činnost OF od počátku až k volbám vedena k likvidaci jakékoli potenciální opozice, která by mohla relativně vzniknout. OF bylo pod kontrolou komunistů stejně jako samotná KSČ a ostatní klasické politické strany - bylo však nutné zabránit vzniku jakékoli nezávislé organizace, která by tuto hegemonii mohla dříve nebo později ohrozit. Proto bylo v období únor-duben rozbito studentské hnutí a vyřazeno z jakékoli politické konkurence a učiněno zcela pasivním. Když se před volbami ukázalo relativní nebezpečí na straně KDU, byly jeho volební šance zlikvidovány akcí proti Bartoníčkovi, v níž se osobně angažoval V. Havel nejen výroky z rozhovoru s Bartoníčkem, ale zejména tím, že vzal pod svoji osobní ochranu Jana Rumla, který útok vedl. Ihned po volbách byla torpedována Čs. strana socialistická akcí Melantrich, v níž se rovněž osobně angažoval Havel zasláním dopisu o svobodě slova. Vzápětí na to byla roztržena Republikánská strana, v očekávání je destrukce Lidové strany. Tím OF zcela ovládlo vnitropolitickou situaci a destruovalo jakoukoliv opozici. Akce byly provedeny zcela profesionálně a vylučují, že by jejich autory mohli být diletanti z OF. Kromě toho forma jejich provedení nutně předpokládá dokonalou a disciplinovanou organizaci s federálním rozměrem. Důkazem její existence je rovněž volba Vasila Mohority místopředsedou FS naprostou většinou hlasů, když KSČ má pouze 14 % mandátů ve FS. Podobných důkazů o dokonale fungující kooperaci mezi KSČ a ostatními tzv. opozičními organizacemi (někdy vysloveně protikomunistickými) existuje celá řada. Přibližně od března 1990,kdy v KC OF se začal objevovat vliv mimopražských OF, který nekorespondoval s cíli chartistů, začalo docházet k silné názorové diferenciaci, která pokračuje a nabývá na ostrosti. OF politicky nepřežilo své volební vítězství. Příznaky se projevily už při sestavování federální vlády, která byla v základních ministerstvech sestavena Havlem už 3 týdny před volbami. Po akci Bartoníček se v jejím důsledku projevil strach mnoha funkcionářů a sestavení vlády se protáhlo o 10 dní déle, než president předpokládal. Bude-li názorová diferenciace pokračovat, stává se nejistým, že vláda dosáhne vždy požadované většiny hlasů pro své návrhy ve FS. Tento fakt vytváří předpoklad pro parlamentní krizi, zejména při hlasování o zákonech (všechny tři ústavy), jejichž přijetí vyžaduje dvě třetiny hlasů. Nezvládnutí takové situace by si mohlo vynutit vypsání nových mimořádných parlamentních voleb, v nichž by OF nezískalo už tak výraznou většinu. Rozptýlení hlasů pro ostatní strany by vytvořilo situaci, v níž by žádná strana nedominovala tak výrazně, aby byla schopna sestavit novou vládu, která by měla naději v takto roztříštěném FS prosadit jakýkoliv zákon či opatření. Pak by musela následovat autoritativní opatření presidenta. Ta by mohla mít reálnou naději na úspěch jenom tehdy, jestliže by měl v té době (1-1,5 roku) ještě tolik popularity jako nyní, což je však nepravděpodobné, a v takovém případě by následovala celospolečenská krize a politický pat. Podobné tendence se však projevují s různým fázovým posuvem ve všech bývalých komunistických státech Evropy a jejich intenzita bude vzrůstat s hospodářskou a sociální devastací. Nelze vyloučit, že vytvoření podmínek pro vnitropolitický pakt ve všech státech Východní Evropy je cílem řídících velmocí, protože by vedl k silným sociálním nepokojům, možná povstáním, který by byl strana 10

14 Analýza Miroslava Dolejšího sjednocené Evropě na Západě vhodnou záminkou k vojenskému obsazení v zájmu míru v Evropě a k nadiktování východoevropské konfederace, řízené západní Evropou, USA a SSSR. Reálnost takové varianty politického a hospodářského vývoje se objevuje ve způsobech zamýšleného konstituování OF v průběhu následujících dvou let jako jediné autoritativní organizace ve státě. Jedním z projevů této snahy je vytváření presidentské vlády. Souvislosti s ostatní Evropou jsou naznačovány expoziturou presidentových poradců ze zahraničí, kteří ho řídí (Schwarzenberg, Šik, oba Pelikánové, Fischl, Kohout, Povolný, atd.). I KOMUNISTICKÁ STRANA V polovině roku 1988 bylo informováno o přípravě politického převratu v Československu 12 lidí z nejvyššího orgánu KSČ. V říjnu 1989 se tento počet zvětšil přibližně na 90 lidí, z nichž většina nebyla přímo z aparátu KSČ. Naprostá většina členů KSČ byla převratem a ztrátou své moci překvapena a označovala postup svého vedení za zradu. Od února do dubna 1990 nastalo v řadách členů KSČ znatelné uklidnění informovaností, kterou jim zprostředkovalo vedení až na úroveň okresních výborů. Došlo k všeobecnému pochopení faktu, že moc 1,5 milionu členů KSČ, 250 tisíc mužů plně vyzbrojené armády, 60 tisíc mužů FMV, 150 tisíc ozbrojených členů Lidových milicí a půl milionu občanů sympatizujících s režimem, nebyla poražena, a že události jsou taktickou formou změn, jinak v krátké době neproveditelných. Pokusy malých lokalizovaných skupin komunistů, které se z neznalosti chtěly postavit na odpor, i když nikoli ihned veřejný, byly na zákrok vedení strany odloženy. Informace o připravovaném převratu StB byly rozšiřovány OF záměrně k vytvoření atmosféry, umožňující snazší zvládnutí veřejnosti a k získání sympatií. V prosinci 1989 byli všichni rozhodující funkcionáři KSČ, armády, LM a FMV přesně informováni o situaci a jejím smyslu. Latentní pohotovost byla udržována pouze do března 1990, kdy byla situace stabilizována zákonem č. 15/90 z , který zaručoval KSČ veškerou právní ochranu, garantovanou novou vládou. Veřejnost se proti zákonu nepostavila na odpor a situace byla zvládnuta. Nikdo z vedoucích funkcionářů starého ani nového vedení KSČ nepomýšlel na převrat, protože předání zjevné moci a ústup do ústraní bylo direktivou moskevského vedení Světového komunistického hnutí. Stalo se zcela zřejmým, že Moskva by žádný pokus o zpětné převzetí moci KSČ nepodpořila, naopak, postavila by se proti němu. Ve stejném smyslu byly vydány rozkazy jednotkám sovětské armády na území Československa, k nimž byli už počátkem listopadu 1989 vysláni důstojníci Rudé armády se zvláštním posláním. Charta 77 v čele s Václavem Havlem dodržela s podporou zakonspirované části StB všechny dohody o průběhu převzetí moci i o další neveřejné spolupráci s KSČ (zprostředkováno Obrodou). Za účelem mezinárodní kontroly dodržení těchto dohod se Československo stalo do listopadu 1989 zpravodajsky a kontrarozvědně otevřenou zemí. Dohody byly rovněž precizně dodrženy ze strany KSČ. Indiferentní a zmanipulované obyvatelstvo Československa nezpůsobilo svým vystoupením (neplánovaným a neorganizovaným) žádné komplikace. Reakce proti setrvávání komunistů ve všech oblastech veřejného a politického života země jsou zatím stále pod kontrolou Havlovy vlády a aparátu bývalé moci. Rovněž byly zvládnuty reakce proti nástupu komunistů z padesátých let. Volby v červnu byly zmanipulovány především difuzí voličů do množství plánovitě vytvořených indiferentních politických stran a rozptylem voličského potenciálu. Sestavením pořadníku kandidátů bylo zajištěno zvolení předem vybraných a schválených osob. Všechny politické strany byly infiltrovány předem připravenou organizací osob, sestavenou ve spolupráci s StB. Mezinárodní kontrola byla zajištěna expoziturou emigrantů (kupř. Škutina v ČSS, Pachman, Ströbinger v ČSL, Horák v ČSSD, atd.; stejně tak byl obsazen Havlův štáb a vedení OF). Komunisté si podrželi veškerou moc ve státě. Pozice jejich odpůrců, pokud v naprosto desorientované veřejnosti existují, jsou politicky bezvýznamné a tedy zanedbatelné. Charta 77, transformovaná v OF, je jejich spojencem, který na sebe vzal pouze úlohu krytí. Zveřejnění symbiózy SSSR-USA, pečlivě skrývané téměř 100 let, určuje novou dimenzi politického zápasu. Bez jejího definování není pravděpodobný úspěch účasti na něm. strana 11

15 Analýza Miroslava Dolejšího II. SJEDNOCENÍ EVROPY Jedním z nejvýznamnějších atributů politiky Václava Havla je úsilí směřující k podpoře sjednocovací politiky v Evropě. Muž, který nerozumí politice jednoho malého státu, se stal vykladačem koncepcí politiky kontinentu. (Na tomto místě si Revue Časoděj dovolí malou poznámku: Tibetský Dalajláma považuje Václava Havla za významnou světovou osobnost. Zřejmě to byly příliš těžké životní zkušenosti Miroslava Dolejšího, které ho naučily takto příkrému postoji. Myslíme si, že je lépe být tolerantní a sdělovat svou "pravdu" o druhých tak, aby neubližovala, biblickým jazykem řečeno, aby dílo bylo dobré... A ptáme se: Může vůbec nějaký člověk plně rozumět politice nějakého státu?) Sjednocení Evropy není a nemůže být záležitostí mechanickou, protože všechny takové pokusy v minulosti skončily nezdarem a katastrofami. Evropská krize současnosti, po dvou světových válkách a 45 let trvající ruskoamerické okupaci, je v podstatě psychické povahy. Oběma světovým válkám se patrně nebylo možné vyhnout, avšak státnická vedení mohla zabránit tomu, aby cíle válek utonuly v paroxysmu mas a v manipulaci neevropských manažerů. Politická demokracie se 72 let ukazovala v Evropě neschopná vládnout svými politickými problémy a státními úkoly. Proto by už nyní neměla být demokracie posuzována aprioristicky nebo ideově, není-li opodstatněna schopností evropských vůdců. Je nejvýš pravděpodobné, že za několik desetiletí se bude v Evropě vládnout podle zásad naprosto se lišících od parlamentní demokracie a tento fakt by neměl být už nyní pouštěn ze zřetele a ignorován (přirozeně, že alternativou není myšlena diktatura v žádné podobě). Z geopolitického hlediska bude mít základní vliv na utváření Evropy vyplynutí Ruska z rámce Evropy a jeho participace s USA na ovlivňování poměrů na kontinentě. Z tohoto hlediska jsou Havlovy výroky o míru a morálce nekonsekventní. Dvoutisícileté dědictví Evropy je nyní ohrožováno z jedné strany vášněmi davů manipulovaných neevropskými zájmy, a na druhé straně lidskou leností, spotřebitelskou mentalitou a zbabělostí, vyhýbající se vypětí sil a obětem k dokonání díla svrchované, nezávislé Evropy. Československá účast na koncipování evropského sjednocování by si měla být vědoma mimo jiné také toho, že každé neúměrné oslabení vojenské síly Evropy poskytne mimořádnou prémii politice násilí. Evropa nesmí zůstat bezmocná proti nebezpečí zvenčí, cílem politiky světového míru nemůže být pouhé konsolidování státního systému mírovými smlouvami nebo jakoukoli vojenskou kontrolou, prováděnou neevropskými velmocemi. Je nutné nahradit statický mírový program dynamickým. Revize stávající koncepce prostého pacifického pojetí míru je proveditelná pouze za předpokladu reálné politické organizace Evropy. Otázka bezpečnosti souvisí bezprostředně s vládním problémem Evropy, a je to problém aktuální. Účast Československa na jeho řešení je mimo jiné také otázkou vlastní odvahy k přiznání se ke znalosti vlastních politických dějin 72 let soustavně zkreslovaných legendami. II ČESKOSLOVENSKO a EVROPA Před vypuknutím 1. světové války dlužily Spojené státy Evropě 50 milionů dolarů. Když v roce 1918 válka skončila, dlužila Evropa Spojeným státům 10,5 miliardy dolarů v tehdejší hodnotě. Americký průnik na evropský kontinent byl současně počátkem snah o sjednocení a pacifikaci Evropy. Cílem 1. světové války bylo rozbití velkých mocenských států a zničení jejich vlivu v Evropě: Rakousko-Uherska, Německa, Ruska a Turecka. V těchto státech vládli dědiční monarchové, kteří byli současně hlavními oporami náboženských idejí a církví. Jejich likvidace byla základní podmínkou k nástupu amerického mezinárodního kapitálu a jeho politické projekce: internacionalizace, bolševizace a odstranění velmocenského postavení Evropy (v zámoří kolonie) ve světě a její podřízení kosmopolitním neevropským cílům. K tomu účelu byla programově aplikována idea atheismu a idea národnostní. Současně tak byla prakticky likvidována hospodářská a politická moc aristokracie (většinou křesťanské) a církví. V dějinách Evropy po pádu Říma až do doby osvícenecké a francouzské revoluce převládala idea náboženská, která měla ohromnou moc a vliv na osudy Evropy. Po francouzské revoluci však vznikla národnostní idea, vzbuzená touto revolucí, která měla rozbít mocné státní útvary, rozkouskovat Evropu, zničit moc šlechty a církví. Před francouzskou revolucí národnostní idea neexistovala, národy jí nepřikládaly žádný význam. O osudu národů rozhodovaly panovnické sňatky, dědické nároky dynastií, strana 12

16 Analýza Miroslava Dolejšího nebo válečná vítězství či porážky. Napoleon Bonaparte nakládal zcela libovolně s územím jednotlivých národů a vyvolal v Evropě národnostní myšlenky. Evropské náboženské myšlení bylo rozvráceno ideami přirozených lidských práv, svobody, lidské a občanské rovnosti a národnostní idea se tak stala jedním z dalších prostředků postupné pacifikace Evropy. Filosofický základ poskytl národnostní ideji v Německu Herder a od té chvíle se jí dostávalo všeobecné propagace, jejímž následkem bylo rychlé pronikání této ideje do všech evropských zemí bez ohledu na jejich historické hranice, zájmy dynastií, plány státníků, diplomatů a církví. Svým posláním to byla idea revoluční od samého počátkulikvidace stávajícího politického a mocenského stavu. V propagačním tvaru usilovala tato idea o přetvoření Evropy na takových základech, aby každému národu, i nepočetnému, se dostalo samostatnosti. Souběžně s národnostní ideou byla zcela účelově a programově použita idea liberalismu, po níž pak následovaly ideály demokracie a socialismu. Všechny směřovaly k destrukci evropského myšlení. Význam, který národnostní ideji připisoval americký president Wilson, vyjádřil na konci své řeči z 8. ledna 1918, když řekl: "Je to zásada spravedlnosti pro všechny národy a kmeny a jejich právo žít vespolek ve stejných podmínkách svobody a bezpečnosti, ať jsou silné nebo slabé." Na základě mírové smlouvy (1919 a 1920) vznikla ČSR, bylo osamostatněno Polsko, utvořeno království S.H.S. (dnešní Jugoslávie), k Dánsku byla připojena severní polovina Šlesvicka, Francii vráceno Alsasko-Lotrinsko, k Rumunsku připojena Bessarábie, Sedmihradsko a část Banátu, k Itálii přivtěleny Tyroly, Terst, atd. Předtím byly utvořeny jako samostatné státy Finsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva. Toto přerozdělení bylo v Evropě provedeno s odvoláním na národnostní ideu, avšak důvodem k němu byly mocenské zájmy a záměry s Evropou, zejména ze strany USA. Vzdor tomu prohlásil Wilson 11. února 1918 v americkém kongresu: "Národy a země nesmějí již být dále předávány z nadvlády do nadvlády jako nějaké zboží nebo kostky ve hře. Určité vymezené požadavky národnostní musí být v mezích možností uspokojeny, aby nebyl pokoj Evropy a celého světa rušen." Když se záhy ukázalo, že toto rozdělení Evropy bylo předehrou k bolševickým revolucím, které měly Evropu znovu sjednotit v bolševickou internacionální mocnost pod vládou komunistického Ruska, vystoupila propaganda národnostní ideje s výkladem, že principy svobody a sebeurčení národů nelze plně uskutečnit do všech důsledků, jednak vzhledem k promíšenosti národů, zvětšující se směrem na Východ, a jednak vzhledem k nutnosti respektování zeměpisných a hospodářských podmínek. Jejich nerespektování by znamenalo učinit nové národní státy neschopnými života, čímž se zdůrazňovala nutnost podřízení jedněch národů druhým, tedy rehabilitace stavu, který v Evropě existoval už před jejím rozdrobením. Všechny státy v Evropě měly tedy dále a znovu národnostní menšiny, často početně i jinak významné, zejména když tyto minority měly za sebou velký a mocný stát národa, k němuž příslušely. Národnostní idea se přetvořila z vnitřní závislosti států v otázku mezinárodní a tak byla manipulace soustředěna do pravomoci mezinárodních společností (Společnost národů, od roku 1945 OSN) a stala se prostředkem mezinárodní politické manipulace. Problémy, které byly dříve přehledné v rámci velkých států, staly se nepřehlednými v rámci nenárodnostních, cizích, mezinárodních institucí. Československý stát bez jakéhokoli raison d'étre byl experimentem uměle vytvořeného státu na přání Velké Čtyřky. Nebyl založen ani na principu sebeurčení, ani na principu národnostním (žilo v něm 46,81 % Čechů a Slováků, ostatní obyvatelstvo bylo jiných národností). Byl vytvořen jako klín, zabraňující styku Německa s Rakouskem, což bylo symbolicky vyjádřeno státní vlajkou. Československo nebylo zbudováno pro vojenskou nebo politickou sílu, nýbrž k docílení hospodářského úspěchu, a proto dostalo hlavní přírodní zdroje a průmyslové bohatství starého Rakouska a bohatý díl přírodních zdrojů Uher, a proto, hýčkáno Francií, Spojenými státy a Anglií jako instrument jejich politického vlivu v Evropě, se velice záhy stalo nejvíce prosperující zemí střední Evropy. Bylo s to odvrátit balkanizaci střední Evropy a zájem velmocí se k němu upínal vzhledem k tomu, co se od něho očekávalo v budoucnu: Československo mělo největší možnosti a hrozilo mu největší nebezpečí. Obchodně a průmyslově vyvinuté obyvatelstvo mělo rozšířit po východní Evropě síť obchodních tepen, které by daly život vyčerpaným národům, politikou těsné spolupráce mělo ulehčit utrpení sousedů a stát se vůdcem v rozvoji střední Evropy. Tyto záměry byly v současné době pouze modifikovány, jejich podstata se však strana 13

17 Analýza Miroslava Dolejšího nezměnila. T. G. Masaryk byl s tímto posláním ČSR srozuměn a není zajisté náhodou, že V. Havel byl v Izraeli prohlášen Masarykovým pokračovatelem. Poměr Čechů a Slováků byl v roce 1918 pro velmoci zcela zanedbatelný a nezajímavý. Jejich hlavní myšlenkou, jež vedla k rozhodnutí mírové konference při zřizování ČSR, bylo zřídit vysoce vyvinutý soběstačný průmyslový stát bez ohledu na zásadu národnostní. Naopak při zřizování Rakouska a Uher se nehledělo k hospodářským potřebám, ale k tomu, aby byli soukmenovci pod jednou střechou, rozdíl byl v tom, že v případě ČSR šlo o přátele vítězů, v druhém případě o jejich nepřátele. Mír St. Germainský, Wilsonových 14 bodů a Versailleský kongres daly vzniknout novým státním útvarům, nemajícím regulující princip tradice, špatně odolávajících bolševické propagandě a s nepatrnou nebo žádnou dějinnou závažností. Československo nemělo nikdy velkou, mocnou šlechtu ani vlastní vlivnou buržoazii, a proto celé jeho politické dějiny jsou poznamenány plebejstvím jeho politiků i obyvatelstva. Politický vliv klasických velmocí v Evropě byl však anulován a bylo započato s prováděním koncepcí na sjednocování Evropy, které z ní mělo učinit podřízený kontinent (Vanderlipův návrh na banku Spojených států evropských, Panevropa R. Coudenhove-Kalergiho, Briandův návrh evropské konfederace, atd.). Evropa měla být dále zbavena kolonií, což bylo zapotřebí k rozpoutání okupačního úsilí v Asii, Africe a Latinské Americe ze strany kosmopolitní finanční moci. Hitlerova vzpoura nacistickým Německem tyto záměry pozdržela a současně usnadnila jejich řešení po porážce Německa, kdy následovalo nové přerozdělení světových mocenských pozic a v Evropě 45 let okupace, po jejímž ukončení se nyní opět přistupuje k nové formě podřízenosti Evropy. Autoři sjednocovacích koncepcí pro Evropu, Rusové a Američané, usilují o mechanické sjednocení už přes 70 let a usilují o ně ve svém velmocenském zájmu. Ukazuje se však naprosto nesporně, že ryze politické řešení problému reorganizace Evropy pod zorným úhlem politické účelnosti, je nemožné. Každý pokus vybudovat nový kontinentální či dokonce světový, mezinárodní řád se zřetelem jen na cíle a zájmy světových velmocí nemůže skončit jinak než chaosem. Imanentní slabinou všech spolků států bylo a bude nedostatek úzkého právního a mravního spojení mezi organizací spolkové moci a jednotlivými lidmi, nazývanými zjednodušeně lidem. Přes všechnu obrovskou finanční a vojenskou moc sjednocovatelů Evropy jsou možnosti všech tvůrců velkých, integrovaných politických systémů, velmi omezené. I kdyby se formálně podařilo postavit ve smyslu logické a právní architektury ladnou budovu právního sjednocení evropských národů, nepanoval by v ní onen duch podřízení a sebeobětování, onen sociálně charismatický prvek, bez něhož i stát sám se stává neoduševněným a mechanickým Leviathanem. Právní a mocenská technika nemůže tento problém rozřešit. Ani na začátku 31. století by vláda Sjednocené Evropy neměla komu panovat, protože by neměla své vlastní poddané. Tradiční evropské státy (Francie, Německo, Itálie, Rakousko apod.) jsou si tohoto problému vědomy. Není si toho vědoma reprezentace Československa. Nasazení internacionálních poradců presidenta, izolace jeho kabinetu na Hradě, konstrukce osobní moci a autoritářské výkonné organizace pod Hradem, vzbuzují přirozenou nedůvěru Evropy, z níž plynou nebezpečí vážných rizik pro stát. Václav Havel se stává pro Evropu nepřijatelným tím, že na sebe vzal úlohu mluvčího cizích, neevropských sjednocovacích koncepcí. Naprostá většina Evropanů pociťuje potřebu oprostit úsilí o duchovní a kulturní solidaritu lidstva podivností pacifismu, internacionalismu a kosmopolitismu, které Evropu vnitřně ničí a kazí a jejichž hlasatelem se stal V. Havel. Duchovní jednota Evropy stojí nad, ale i mimo politické boje a nad i mimo fakt, že existují války. Klást požadavek, že se Evropané musí vzdát svého bojovného ducha, že se musí podřídit pacifickému míru v zájmu světa, aby bylo dosaženo duchovní a kulturní beztvarosti, může být pouze axiomatem nesmyslné logiky, odporující smyslu evropských dějin. Ještě osudnějším axiomatem je vnucovaná domněnka, že je nutné vzdát se silného a vyhraněného svérázu národů a nahradit jej bezbarvou, jednotnou duchovní jednotou Evropy nebo zdánlivou jednotou politickou, vojenskou a hospodářskou, jak o to usiloval bolševický internacionalismus a americký kosmopolitismus posledních 45 let. Naopak: jen Evropa sestávající ze silných, svérázných a sebevědomých národních jednotek s jasně vyhraněným charakterem může prospět vytvoření vysoké společné duchovnosti, která, stejně jako nebyla zničena posledními dvěma světovými válkami a téměř půlstoletou okupací, nebude zničena ani jinými válkami a okupacemi, kterým snad bude ještě Evropa v budoucnosti podrobena. strana 14

18 Analýza Miroslava Dolejšího Ve své dlouhé minulosti mohla Evropa, beze sporu právě svým mnohotvárným složením, tak dlouho udržet světovládu, přičemž hegemonie přecházela ponenáhlu z jednoho národa na druhý tím, že každý národ podle jakési imanentní posloupnosti přebíral vedení, dala tato mnohotvárnost evropskému duchu veliký přínos myšlenek, tradic, novou duchovní sílu. Mocná síla Evropy tkví v tom, že měla vždycky národy vyznačující se větší zkušeností, větší zralostí a vedle toho mladší a vitálnější národy. Posloupnost těchto národů v přebírání vedoucího mocenského postavení stála Evropu mnoho krve, ale právě tou sílila velká evropská civilizace. Není důvodu předpokládat, že budoucnost se bude příliš lišit od minulosti, nesměřuje-li Evropa ke své zkáze. Neuvědomí-li si president a vláda Československa tyto skutečnosti včas, riskuje, že imanentní vývoj Evropy Československo smete. II MEZINÁRODNÍ SOUVISLOSTI SJEDNOCENÍ Antagonismus socialismu a kapitalismu, SSSR a USA, splnil svůj účel tím, že rozdělil svět, exploatoval nezměrná území a počty obyvatel a odstranil heterogenitu z počátku 20. století. Nyní je jako nepotřebný odvoláván. Zcela neočekávaně, na vrcholu své vojenské a politické moci, provedla druhá největší velmoc světa obrat a bez vyzvání, bez jediného výstřelu, kapitulovala. Podobný jev nemá v dosavadních dějinách politiky obdobu. Komunisté se omluvili za genocidu, osmdesát milionů mrtvých prohlásili za oběti některých nedostatků, přistoupili na pakt o lidských právech, prohlásili se za přesvědčené demokraty, občas se přejmenovali, přísahali na mír a humanitu a zůstali u moci všude tam, kde se jí zdánlivě vzdali. Hlasatelé lidskosti na Západě to přijali s nadšením a s jásotem. Tajné služby SSSR a USA, které 45 poválečných let zásobovaly celý svět historiemi o svém nesmiřitelném nepřátelství, si vyměňují delegace svých usměvavých vůdců a ředitelů, které se střídavě scházejí v sídlech KGB v Moskvě a CIA v Longley a tiskové agentury s nadšením komentují porozumění a přátelství, v jakém je vedeno jejich jednání. Zmanipulované a z vnějšku řízené obyvatelstvo Evropy se zděšením sleduje nepochopitelné sjednocování Německa, vládu přejmenovaných komunistů ve středu i na východě, klade otazníky za všechno, co charakterizuje boj o moc v Rusku, udiveně sleduje rychlost a snadnost proměn, které jim nedovolují pochopit a vysvětlit, co se kolem nich děje. Příčiny těchto jevů jsou v podstatě dvě: -- potřeba konsolidace dobytých území v době aplikace antagonismu socialismu a kapitalismu, která vyřadila ze světové politické hry všechny ostatní rivaly, -- vytvoření politických předpokladů pro uskutečnění Velkého Izraele. Konsolidační snaha se týká především Evropy a předpokládá se její zakončení politickým, vojenským a hospodářským sjednocením kontinentu. Tím bude Evropa definitivně vyřazena ze světové politiky jako samostatný, nezávislý politický subjekt a stane se z vnějšku řízeným prostředkem hospodářského a politického působení USA. Instalace celoevropské vlády předpokládá oslabení dosavadních vlád stávajících států, zejména v západní Evropě. V rámci integrace EHS budou vlády delegovat značné části svých pravomocí a suverenity zejména v oblasti vojenství a zahraniční politiky substituujícím celoevropským úřadům. Vojenskou a finanční hegemonii nad západní Evropou si ponechají USA. Přechodně bude nalezena forma integrace okupačních armád SSSR-USA formou kooperace vojenských bloků, které pak v rámci politického sjednocování pojme malé národní armády jednotlivých států Evropy. V rámci idejí demokracie, míru a humanity bude Evropa rozdrobena na malé, relativně svéprávné národnostní menšiny a tak budou rozvráceny i dosud velké a mocné státy: Německo zesílí význam zemských vlád na úkor centrální vlády Německa, která pak velkou část své vojenské a zahraničně politické suverenity deleguje na celoevropské orgány. Tím má být Francii, Anglii a ostatním garantováno, že Německo po svém sjednocení nebude moci usurpovat politickou moc v Evropě. Podobnou cestu budou postupně sledovat i ostatní evropské země. Tím bude velmocím garantováno, že žádná z tradičních evropských zemí nebude moci mobilizovat Evropu k samostatnosti. Celoevropská vláda bude (jako OSN) vytvořena na principech kontinentální bezmocnosti a podřízena kontrole USA, Ruska a OSN. Mohutný hospodářský potenciál sjednocené Evropy bude směrován především do oblastí, na nichž bude mít zájem hegemonistická politika USA a jeho finanční kontrolou bude zabráněno hospodářskému spojení s potenciálními partnery, kteří jsou nežádoucí: Čína, Japonsko, arabské státy a Indie. Zboží a peníze budou ze strana 15

19 Analýza Miroslava Dolejšího sjednocené Evropy směrovány především do Ruska. Rusko bude velmi volně postupně konfederováno a převezme ochranu hranic s Čínou a na Středním Východě, kde bude zbraňovat sjednocení arabských států a paralyzovat jakýkoli odpor proti vytváření Velkého Izraele. Za to se mu dostane výživy z Evropy. Vznik Velkého Izraele předpokládá nejen udržení a osídlení dosud Izraelem okupovaných zemí Jordánska, Sýrie a Egypta, ale okupaci dalších (Libanon, Lybie, atd.). Aby tato koncepce byla proveditelná, byl odstraněn protižidovský režim Brežněvův (předtím Stalinův), který podporoval vojensky a hospodářsky arabské země, a garantoval je proti USA v mezinárodní politice svými strategickými zbraněmi. Existovala hrozba sjednocení arabských zemí v jedinou protižidovskou ligu, jejíž vojenské či politické vystoupení by mohlo ohrozit jednak Izrael jako stát a celý Západ jako odběratele nafty. Toto nebezpečí bylo nyní odstraněno částečně politickým převratem v Rusku po nástupu Gorbačova a odmítnutím všech pomocí a podpor evropských komunistických států OOP. Kontrolou celoevropské vlády bude zabráněno, aby Arabové mohli získat vojenskou a hospodářskou (i politickou) podporu této sjednocené Evropy. Učinit Araby bezmocnými, je nutné především proto, aby bylo možné bez velikého rizika okupovat všechna arabská území, která mají být podle biblické představy židů součástí Velkého Izraele (od Eufratu až po Lybii). Tuto politiku sledují rovněž USA, které jsou od roku 1948 vazalem státu Izrael. Proto bylo především nutné uskutečnit tak nesmírně rozsáhlé politické změny v celém světě. I když značná část arabských států je pacifikována USA (Egypt, Kuvajt, Saudská Arábie, Sjednocené arabské emiráty, Jemen, atd.) a je pod jejich kontrolou, existuje vojensky silná Sýrie, Irák, Lybie, jejichž protižidovská a protiizraelská orientace znemožňuje vojenskou okupaci dalších arabských území. Izrael však evakuuje z Ruska více než jeden milion židů a tato území potřebuje a tím nutí USA k urychlení politických, vojenských a hospodářských opatření, která mu provedení záměrů umožní. Všichni američtí presidenti, všechny americké vlády jsou posledních 42 roků zajatci této politiky. Vládě USA a Izraeli se nepodařilo zajistit dostatečnou kontrolu nad Čínou, Japonskem a Indií. Tento fakt nevylučuje, že právě tyto státy budou usilovat o podporu Arabů, zejména Japonsko, které je zcela závislé na dovozu ropy ze Středního východu. Odtud pochází také japonské úsilí o hospodářské pronikání do Číny a do Evropy. Čína už svoji inklinaci naznačila podporou Pákistánu, Lybii a Sýrii. Americká kontrola evropského hospodářství má rovněž vyloučit možnost evropských potravinových pomocí arabským státům v případě válečného konfliktu s Izraelem. Československo je tradiční pevností židovského vlivu v Evropě, a proto vždycky vzbuzovalo nelibost v křesťanské části Evropy (Rakousko, Maďarsko, Polsko, Německo, Itálie, Španělsko, Portugalsko, atd.). Nyní znovu obnovená symbiosa Izrael - Československo může způsobit mnoho potíží, zejména se státy východní Evropy, které jsou (svým obyvatelstvem) protižidovské. Z bezvýznamného člověka a průměrného spisovatele vytvořila světová reklama nákladem cca 13 milionů US dolarů z Václava Havla osobu, nazývanou světovým spisovatelem, králem filosofů, evropským politikem, největším žijícím humanistou, atd. Jeho osoba garantuje investorům a věřitelům politickou úlohu Československa v Evropě a i jinde, podle potřeby. Nikoli náhodou v jednom ze svých prvních prohlášení Havel nabídl své zprostředkování mezi Židy a Araby, i když to vzbudilo posměch. Přesto je jeho úloze přizpůsobováno všechno, co je nutné, včetně vnitřního politického režimu státu: osobní presidentský režim, podřízenost KSČ, vytváření jediné politické výkonné armády OF, zničení jakékoli opozice, která by byla schopna jeho budoucí politiku korigovat, atd. Také proto jsou jeho zahraniční poradci téměř výlučně sionisté, nebo židé. Proto Havel obnovil v Československu všechny židovské společnosti a přislíbil transfer židů z Ruska přes Československo, obnovil zednářské lóže, jejichž členy se stali téměř všichni vyvolení členové Charty 77 a Občanského fóra, vlády a diplomatického sboru. Ihned po svém zvolení presidentem republiky, k němuž byl předurčen od května 1989, vzal pod ochranu KSČ a její členy a dříve, než se občanská veřejnost vzpamatovala, nechal v parlamentu odhlasovat zákon č. 15/1990 z o politických stranách, jímž byla zajištěna legalita existence KSČ pro budoucnost a právo na účast ve volbách a podíl na legitimní moci ve státě. Svůj postoj odůvodnil tézemi politiky národního porozumění, humanitou, lidskými právy, odpuštěním a láskou k bližnímu. Tímto aktem legitimoval rozhodnutí setrvat na autoritativních strana 16

20 Analýza Miroslava Dolejšího až totalitních principech své vlády proti vůli obyvatelstva. Průnik mezinárodních souvislostí v politice V. Havla se projevuje v hospodářské a ústavně právní destrukci Československa. Rychlá varianta hospodářské reformy V. Klause způsobí hospodářský a sociální rozvrat, jehož cílem je podstatné snížení hodnoty národního majetku a jmění. Krycím cílem je konvertibilita čs. měny. Zahraniční investoři a potenciální věřitelé vyčkají poklesu hodnoty národního majetku (znehodnocení uzavíraných továren apod.), protože to sníží ceny, za které potom, v druhé fázi, tento majetek skoupí. Rovněž bude dosaženo poklesu ceny pracovní síly prostřednictvím nezaměstnanosti. Velmi značné úspory obyvatelstva budou likvidovány postupným zdražováním a odčerpány prodejem státních obligací, dluhopisů, akcií podniků, které se později zhroutí a hodnota cenných papírů bude anulována. Úspory soukromých podnikatelů, investované do pořizování provozních prostředků, budou později (z velké části) likvidovány jejich zhroucením na trhu jimi produkovaného zboží a služeb. Tato varianta vedla k přesunu Waltra Komárka do rezervy pro dobu, kdy po zhroucení bude následovat druhá fáze reformy. Dojde k ní asi po dvou letech, kdy z transferu židů z Ruska zůstane asi 17 až 37 tisíc těchto židů v Československu (o jejich vztazích ke KGB je u mnohých z nich snadné si učinit představu dosti snadno). Těmto lidem bude pak svěřen zahraniční (především židovský) kapitál a konexe, které mají jejich banky a společenství k dispozici (Merkuria, Rotary, atd.) a které zaručují úspěch. S jejich pomocí (v součinnosti s ostatními židy, rozptýlenými stejným způsobem ve státech východní Evropy, rovněž z Ruska) bude pak provedeno hospodářské vyrovnání (spádované směrem na Balkán) s ostatní Evropou. Druhým výrazným aspektem politiky Havlova kabinetu je příprava k odtržení Slovenska. V období budou přijaty nové ústavy a zahájeny přípravy k rozpojení hospodářských vazeb mezi Slovenskem a historickými zeměmi Čech a Moravy. K osamostatnění Slovenska však dojde později (asi za 5-8 let) v souvislosti se sjednocováním západní a východní Evropy (integrace má být dokončena do roku 2000). Do té doby bude hlavní veřejnou snahou V. Havla udržet oba národy pohromadě v jednom státě. V rámci sjednocení pak obětuje československý stát a stane se tímto příkladem pro ostatní žádoucí státy evropským politikem. Program liberalizace poměrů v Evropě bude pod záminkou humanity apod. vyvolávat volný pohyb obyvatelstva a v jeho intencích dojde k částečnému osídlení pohraničí historických zemí potomky bývalých sudetských Němců. Rozpad současných JZD, nejasnost zákona o půdě a soukromém zemědělském podnikání spolu s nechutí a neochotou mladé generace k samostatnému podnikání v zemědělství způsobí, že země v těchto oblastech nebude obdělávána a stane se snadnou kořistí platbyschopných a k práci ochotných cizinců. Slovensko pak bude destruováno menšinami maďarskými, ukrajinskými, rumunskými, židovskými. Z obou národů zůstanou malé etnické menšiny, enklávy bez jakéhokoli významu politického a hospodářského - stanou se mezinárodními Evropany. O hospodářský a finanční průnik k moci se pokusí zasvěcené a dobře informované skupiny zbohatlíků z řad komunistů, Charty a OF, zejména pak do oblasti zábavního průmyslu, hotelů, cestovních kanceláří, hromadných sdělovacích prostředků. Budou zakládat soukromé společnosti, které postupně ovládnou uvedené oblasti působení a monopolizují je. Jsou informováni o tom, že Československo bude především orientováno na cizinecký ruch a podle vzoru organizovaného zločinu na Západě budou chtít ovládnout s tím spojený servis: herny, prostituci, drogy, vydírání. V tomto smyslu se stanou součástí mezinárodních organizací s analogickým zaměřením, na nichž už celou řadu let participuje také sovětská KGB na Západě. Řada vysoce exponovaných komunistů dá přednost anonymní finanční účasti na těchto podnicích, která jim však přesto zajistí dostatečnou moc. Taková perspektiva byla rovněž ze strany StB předložena řadě herců a zpěváků, když byli verbováni v r k účasti na podpisových akcích proti režimu. Přesuny kapitálů byly už v této oblasti zřetelně detekovány. Participace na této nezjevné, neformální, ale faktické moci, je rovněž registrovanou motivací oddanosti celé řady funkcionářů OF. Je velmi pravděpodobné, že registrace přibližně 35 tisíc občanů Československa u KGB v Moskvě (mimo jakoukoli evidenci v Československu v kartotékách StB či KSČ) souvisí právě s touto bází činnosti. Průnik bude proveden prostřednictvím burzy a burzovních spekulací, činností mezinárodních strana 17

21 Analýza Miroslava Dolejšího odborných poradenských a konzultačních firem a kanceláří, soukromých rozhlasových a televizních vysílačů, soukromých tiskovin apod. Veřejná moc viditelných úředníků a funkcionářů bude nahrazena neviditelnou a nekontrolovatelnou mocí pečlivě skrytých subjektů moci. Jejich působnost bude zaměřena na znemravnění veřejnosti, zejména pak mládeže, pod hesly svobody projevu a podnikání, jak odpovídá cíli snadno ovladatelné sjednocené Evropy. Do této mocenské, neviditelné báze, budou vpuštěni pouze ti, kteří jsou členy příslušných rodinných klanů, lobby, skupin, organizací či mafií. Další poznámka Revue Časoděj: Představíte-li si, že jste na straně dobra a celý ostatní svět, který vás ze všech stran obklopuje je vlastně nepřátelský, taky si jistě vypracujete obrannou strategii. Problém spočívá v tom, z jaké strany se na situaci díváte. Je-li vše opravdu tak, jak pan Dolejší popisuje, tak musí mít současné vládnoucí kruhy (klany či mafie - jak jim říká) dosti velký strach, obávají se, zda se jim situaci podaří udržet pod svojí kontrolou. Jinak by jistě mohli vyjít s pravdou na světlo... Což se neděje. Je též velmi zajímavá osoba "mrtvého studenta" Růžičky alias Zifčáka, který dnes žije na Bruntálsku... - Říká, že se za čas vše ukáže v jiném světle... II STAV ZEMĚ Všeobecná krize Československa je především krizí morální. Všechny ostatní krize se od ní odvozují. Počátky této krize neleží pouze v hranicích státu a nepočítají s komunistickou vládou. Osvícenectví, renesance, zprůmyslňování, atheismus, bolševismus i amerikanizace rozrušily původní lidskou pospolitost a vytvořily abstraktní společnost, v níž vládnou odlišné principy. Pro každou reálnou politickou úvahu o hledání možných východisek je nutné vzít za základ hlavní zjištění analýzy: československá občanská společnost je zcela rozvrácená. Češi přestávají být národem, protože jim chybí vůle být národem. Ke konstrukci programu politické záchrany je však rovněž nutné chápat příčiny současného stavu. Původní lidská pospolitost v našich zemích byla živým organismem, byly to vztahy organického soužití, vztahy přirozené, jejichž závaznost byla pociťována jako samozřejmost. V této pospolitosti vládla tradice, přirozená autorita, svornost a obecný mrav. Jejími základy byla pospolitost krve, domu, vesnice, místa, pospolitost ducha, stejný duchovní kult. Řízení a vedení v takové pospolitosti bylo nejčastěji vyjádřeno otcovstvím, na vyšší úrovni pak autoritou obecně uznávané převahy stáří, síly a moudrosti. Tato pospolitost však byla zničena a byla nahrazena společností. Společnost však není živý organismus, nýbrž mechanický agregát. Jednotlivci v ní nejsou spojeni organicky, ale vnějšně, mechanicky a účelově. Každý žije pro sebe a ve stavu napětí vůči ostatním. Vztahy mezi lidmi jsou vztahy mocenských subjektů a jako takové jsou organizovány a upravovány pravidly, konvencemi a zvláště právem podobně, jako vztahy válčících stran. Na rozdíl od pospolitosti, kde převládá domácí hospodářství a zemědělství, ve společnosti převládá obchod, průmysl a manipulace. Vůdcové společnosti jsou finančníci, průmyslníci a manažeři, funkci náboženských církví převzali ideologové, demagogové a organizátoři davů. Svého nejúplnějšího vyjádření dosahuje společnost ve velkoměstech. Československo nezůstalo samozřejmě tohoto všeobecného vývoje ušetřeno a i když se komunistická moc lišila od západních systémů, má s nimi v tomto smyslu (ve svých důsledcích) mnoho společného. Francouzská revoluce znamenala začátek sekulárních masových hnutí, která si vytýčila heslo rovnosti, které pak převzaly dvě největší totality 20. století: bolševismus a fašismus. Nastalo století davů a demagogů. Projev vůle k rovnosti se změnil ve vůli po ničení. Nedbání elementárního faktu nerovnosti vedlo ke strukturální desintegraci lidské společnosti. Pokrokářský optimismus rozhlodal všechny vazby a vedl k naprosté atomizaci lidí. Masová společnost konzumentů porušila hierarchii společenské struktury a přivedla k moci síly, o kterých každý prozíravý ví, že to jsou síly špatné a neschopné, totiž demagogy, byrokraty, korupčníky, hazardéry, gangsterské organizace, anonymní instance bez odpovědnosti, nahodilé většiny bez opravdového pověření. Ze společnosti byla rafinovaně vyjmuta nezbytná složka jejího hodnotového systému náboženství, které bylo vytlačeno ideologiemi. Každá ideologie je scestná a vzbuzuje iluze, které jsou utopické. Připomínám to jako memento pro alternativu, uničit z demokracie, lidských práv a humanity oficiální ideologii československé vnitřní a zahraniční politiky. Stav současné masové společnosti na Východě i na Západě je dokladem zhroucení strana 18

22 Analýza Miroslava Dolejšího všech pokrokových a rovnostářských idejí a neměli bychom na to zapomínat především dnes, kdy máme ještě jakous takous šanci volby. Ideje pokroku všeho druhu už selhaly, i když si od nich svět tolik sliboval a tolik jim věřil - a výsledkem je oblouzený, rozvrácený, zbloudilý svět. Žijeme v době masových stran a společností Československo, KSČ ani OF nejsou výjimkou. Složitý chod moderních států podporuje tendence k organizaci, specializaci a byrokracii, což jsou konstitutivní znaky masové spotřební společnosti. V takové společnosti (a Československo do této kategorie patří) vždycky vznikají totalitní tendence, které ji mohou zničit - ne jenom komunistické podzemí v současnosti. Po rozkladu tradiční společnosti a její aristokratické autoritativní elity vzrostl vliv davů, dominující mocenské skupiny jsou přístupné vlivům a tlakům davů a naopak dav je atomizován, rozptýlen, neorganizován a tudíž velmi způsobilý a vhodný pro manipulaci a mobilizaci k totalitnímu hnutí. Samotné OF je výrazem analogických jevů a jeho devítiměsíční vývoj nese neklamné stopy podpisu amerických analytiků CIA a analytiků KGB na jeho vznik a působnost. Je koncipováno schopnými znalci, kteří mu tak usnadnili vysokou flexibilitu a multivariantní možnosti vývoje. V Československu se naprosto nedostává nezávislých skupin mezi rodinou a státem - to je další významný aspekt závěrů provedené analýzy. Masová spotřebitelská společnost však nemůže vytvořit demokracii a demokracie vylučuje masovou společnost - je s ní neslučitelná. Toto dilema je skrytě obsažené a dovedně zamaskované v koncepci výkonu politické moci, jak je zaváděna zahraničními poradci presidenta republiky. Východisko, nasvědčující k převládajícímu náklonu k totalitě, je v akcentování významu hospodářských reforem (jak bylo vypracováno Milošem Zemanem pro program OF), což předznamenává preferenci atributů zesilování davových spotřebitelských tendencí ze strany OF. To předznamenává rovněž politický náklon Havlova kabinetu a náznaky formace rekonstruovaného OF v povolebním období tedy náklon akceptovat pokračování v zesilování masové společnosti spotřebitelů. Masová společnost spotřebitelů se vyznačuje převahou přímé akce a neorganizovaného hnutí, které překračuje rámec běžné legality klidných etap sociálního vývoje a ohrožuje a ruší demokratické instituční procedury (signál: forma útoku na dr. Bartoníčka). Takto konstituované a opracované OF je způsobilé kdykoli podle potřeby zavést diktaturu. Protože masové hnutí, které může OF kdykoli vyvolat (jak to činila KSČ) popírá úctu k principům svobodné soutěže a veřejné diskuse jako základny pro kompromisní řešení konfliktních zájmů. Zejména dnešní OF, které je samo dílem takového hnutí (i když uměle vyvolaného) by na to nemělo zapomínat, protože může být vrženo proti odborům a obětováno. Legalita volbou by ho nezachránila. Sociální hodnotový systém minulosti, na který se dnešní vláda odvolává, kladl hlavní důraz na práci a povinnost a hodnocení spotřeby jako něčeho, co je odměnou za práci, co však v životě člověka nemá hrát rozhodující roli. Neomezená spotřeba byla výsadou vládnoucích skupin, pro většinu obyvatelstva se však pokládala za zhoubnou a byla ztotožňována s rozmařilostí a mravní degenerací. Dnes jsme však v situaci, kdy lidé naplňují obsah slova svoboda množstvím zboží, hltáním dojmů z cest, počtem pornografických časopisů, striptýzů, neomezenou homosexualitou, násilím - a vláda tuto tendenci podporuje. Zdrojem spotřebitelského způsobu života, který zasáhl Evropu amerikanizací po 2. světové válce a komunismem o 20 let později, je především depreciace budoucnosti, vyvolaná možností zničení světa v kteroukoli chvíli, pocitem jedincovy naprosté bezmocnosti proti tomu i proti úplné manipulaci s jeho vědomím, dále rozvojem techniky, který umožnil masovou výrobu pro masovou spotřebu. Život potom dostal ve své hodnotové a postojové tendenci tento pohyb: lidé začali soudit, že pracovat je třeba tak, aby člověk co nejdříve, už v mládí, mohl užívat ovoce svého úsilí a není nutné se příliš starat o budoucnost, protože je nejistá a starý člověk už nemůže vychutnat všechny požitky, které trh života nabízí. Pokud jde o potomstvo, má se řídit stejnými pravidly. Pod vlivem tohoto životního kréda obyvatelstvo Československa silně zdegenerovalo. Jasně konturované ideje a mravní normy ztratily na významu, rozšířil se morální a sexuální liberalismus, na významu a oblibě získaly viditelné a hmotné hodnoty, jako je oblečení, dobré jídlo a pití, osobní vůz, chata, kvalitní bydlení, cestování, sexuální život. Komunisté pochopili tento trend a navíc nabídli obyvatelstvu možnost krást, lhát, udávat, pomlouvat - beztrestně. Za to získali lhostejnost obyvatelstva, které se s jejich vládou smířilo a přestalo je obtěžovat. Proto prakticky neexistoval odpor proti komunistické vládě. strana 19

23 Analýza Miroslava Dolejšího Spotřebitelský trend životního stylu se však setkává s faktem, že spotřebních statků, které přitahují zájem a aspirace lidí, není tolik, aby mohly být uspokojeny žádosti či potřeby všech. Spotřebitelskost není zdaleka ještě pro každého každodenní skutečností, její univerzálnost není v oblasti reality, ale především v oblasti chtění, aspirací, přání a hodnocení. Tento fakt ve svých důsledcích znamená, že věci, které jsou předmětem spotřebitelského usilování, si udržují svůj kurz i proto, že nejsou každého přístupné. Je velmi pravděpodobné, že aspirační hodnota japonského osobního auta ve stupnici společenského oceňování by okamžitě poklesla, kdyby jej vlastnil každý. Stav, kdy je množství žádaného zboží menší než množství lidí, kteří po něm touží, je stavem boje a soutěže, který se projevuje hledáním nejvýhodnějších, nejefektivnějších a nejrychlejších cest k dosažení vzývaných hodnot. Proto také současná masová, průmyslová společnost, je společností výkonovou. Její princip zvyšování životního standardu je ve své realizaci podmíněn výkonným věděním, které se stalo náhradou vzdělání, nenahraditelným výrobním prostředkem a podstatným stavebním principem takové společnosti. Pouze tímto výkonným vzděláním a věděním je možné dosáhnout iluze pokroku. Výkonové vědění je však vlastnictvím dominantních společenských skupin a všechno, co je zahrnováno pod pojem pokroku, je jimi neseno. Tyto dominantní mocenské skupiny jsou držiteli špičkových pozic, do nichž se dostaly na základě výběru orientovaného v podstatě na osobní výkonové vědění a které mají díky svým pozicím a rolím moc nebo vliv bezprostředně přispívat k udržení nebo změně sociální struktury a norem, které jsou jejím nositelem, nebo které na základě prestiže mohou hrát vzorovou roli, jimiž udržují a určují normativně chování jiných lidí. Zachování komunistů v těchto pozicích jednoznačně určuje politickou tendenci, sledovanou Havlem a OF. Masová průmyslová a spotřebitelská společnost je hierarchicky členěna podle výkonové kvalifikace společnost Československa je konstituována stejně a tento fakt nelze přehlédnout či ignorovat při posuzování motivace Havlova kabinetu. Podíl a význam vlastní práce rozhoduje o statutu a pozicích. Špičkové pozice zaujímají ti, kteří mají nejlepší výkon uznávaný skupinou - a to jsou právě dominující mocenské skupiny, které se obvykle samovolně prohlašují elitou (Charta 77, OF). Důležité je, aby výkon byl skupinou uznáván. Pouze výkon doprovázený úspěchem opravňuje k zařazení mezi mocenskou špičku. Teprve úspěch činí kvalifikaci relevantní pro tvorbu dominantní mocenské skupiny: tyto dominantní skupiny nejsou omezeny na politickou oblast, ale působí i ve všech ostatních sférách, včetně zábavního průmyslu. Takováto masová průmyslová společnost konzumentů je životně závislá na stupňování produktivity, a proto v ní stále větší význam získává výkonová autorita (proto president a jeho poradci neustále při každé příležitosti presentují svoje pracovní zatížení). Představitelé výkonové autority pak nutně usměrňují chod společnosti, které svou činností vtiskují tvářnost. V zájmu úplné realizace konzumní společnosti jako výkonové je odbourání všech determinantů vzestupu mimo rámec výkonového principu. Žádný úspěch však nespočívá pouze na odborném výkonu. Úspěch se často zahaluje tím, že ideologicky legitimuje sebe jako výkonovou zdatnost (presidentská kancelář, vláda, parlament). Dnešní československou spotřebitelskou společnost charakterizuje především snížení kdysi převažujícího podílu rodiny na zespolečenštění jednotlivce. Tuto funkci do značné míry převzala škola, ubytovna, reklama, televize a vrstevníci. Novodobou společnost vyznačuje hojnost styků, jejich rozdrobení a odosobnění, osamocení jednotlivce uprostřed množství. Vznikla otupělost k přemíře dojmů, peněžní hospodářství vede k uniformitě spotřeby, zdůrazňuje se výkonnost, která vede k vykořisťování. Člověk tak nabývá svobody úděsnější než otroctví, vedoucí ke splynutí s něčím větším a mocnějším. V takto koncipované společnosti je nejvýznačnější tendencí stálý rozvoj byrokracie. Členové této byrokracie mají nejvýraznější problémy: rozpory mezi povinností a osobními zájmy, nutnost družnosti a sebeovládání, vytváření klik a mafií, potřeba ztotožňování se s cíli úřadu či podniku, pocit bezmocnosti. Taková byrokracie vyvolává oddělování cílů od prostředků, což má za následek oddělování normativní, které se projevuje jako desintegrace a rozklad hierarchie jakýchkoli hodnot. Vzrůstající specializace masové společnosti produkuje veliké množství hodnot navzájem nespjatých, nesouvislých. Úpadek autority církví je jen jedním článkem trendu, k němuž patří pokles prestiže patriarchální rodiny, ztráta identity osobnosti a oslabení její autonomie. Převládá člověk řízený z vnějšku, podřízený úplné manipulaci. Člověk, naprosto způsobilý přijmout jakoukoli diktaturu a zcela strana 20

24 Analýza Miroslava Dolejšího neschopný jednání podle vlastní úvahy a s odpovědností za něj. Člověk, neschopný samostatného života v demokracii, pokud jí nebude rozumět jako pouhému heslu, vyhlašovanému k vytržení davu. Ekvivalentem přebytku hodnot, produkovaných takovou konzumní společností, je obtížnost volby a výběru: masový člověk je v postavení malého dítěte v obrovském hračkářství: všechno ho přitahuje, ale všechno si koupit nemůže a když už se pro něco rozhodne, ví, že ho to nebude dlouho bavit. Je indiferentní ke všemu specifickému. Je evidentní, že v Československu tento typ lidí převládá a měloli by se stát cílem jeho zdokonalování v těchto jeho vlastnostech, pak je demagogií deklarovat demokracii, humanitu a lidská práva, protože takové ideje jsou s takovýmito lidmi neuskutečnitelné. Davy takových lidí budou dnes zbožňovat Václava Havla se stejnou samozřejmostí, jako zítra v milionech budou požadovat jeho veřejnou popravu. Destrukce člověkova vztahu k transcedenci je paralelou rozkladu jeho vztahu k ostatním lidem. Dnešní lidé jsou blíže primitivnímu modlářskému kmeni než náboženské kultuře středověku. Kromě regrese k modlářskému pojetí boha vnikly do náboženství představy podstatných rysů současné konzumní společnosti. Konzumní člověk, přeměněný ve zboží a prožívající svou životní energii jako investici, která je mu prostředkem k dosažení co největšího zisku se zřetelem k jeho postavení a k situaci na trhu osobností, si přeměnil víru v boha v psychologický nástroj lepšího přizpůsobení pro konkurenční zápas, v prostředek ke zvýšení schopnosti dosáhnout úspěchu. Stejně tak si sympatie k ostatním přeměnil v neosobní slušnost a boha změnil v generálního ředitele akciové společnosti světa. Organizovaná transformace politických a komerčních potřeb v potřeby individuálního člověka vnitřně utlačuje a tak oživuje tradiční náboženské víry. Tato vnitřní identifikace, která je ideologickým protějškem eliminace opozice antagonistických zájmů a skupin, které spotřebitelská společnost považuje za svou největší vymoženost, vede k omezení vnitřní dimenze ducha. To všechno je důsledkem totálního přízemního empirismu v práci s pojmovým aparátem, který je metodologickou legitimací duševního zmatku dnešních intelektuálů. Zmasovění poslechu rozhlasu, televize a četby tisku usnadňuje společenské a politické změny. Obecenstvo jejich produkci přijímá, přitakává jím uznaným hodnotám a nerozrušuje-li ho upoutáváním pozornosti na hlubokou problematiku bohatého vnitřního života člověka, je spokojeno. Intelektuál stále řeší dilema: služba v byrokratickém stroji nebo úsilí o uskutečnění vlastních ideálů za cenu osobní oběti. Z potřeby zničení hodnot se davová spotřebitelská kultura neopírá o abstrakce, ale o hvězdy: operuje s hrdiny, kteří jsou symbolem společenských hodnot a de facto ekvivalenty antických bohů. Tento aspekt byl příčinou neobyčejně rychlé ztráty prestiže Charty 77 a OF a jejich někdejší popularity. Zmatení a destrukce hodnot nutí mladou generaci k přizpůsobení, které se projevuje cynismem, soustředěním se na úzký obor, jehož ovládnutí skýtá záruku úspěchu, a zanedbáním všeho ostatního. Část mládeže pohrdá konvencí a úctyhodným životem, má nechuť k životnímu soutěžení a pohrdá životním stylem svých rodičů. Jejich vzpoura proti rodičům je přivedla do opozice režimu, vrhla je do ulic a motivovala jejich jednání v minulém roce. Kult umění je podporován, protože má schopnost vytvářet mýty - proto president dramatikem a invaze zpěváků a herců do vlád a parlamentů. Film, televize, poskytují hotové modely vyjadřování citů a postojů a tím ovlivňují myšlení a chování lidí. Proto všichni generální ředitelé televize, rozhlasu a filmu jsou (bývalí?) komunisté. Zábavní průmysl spotřebitelské kultury může vyrábět pouze výrobky sériové a s krátkou životností - včetně popularity prominentů. Sériovost obsahu je charakteristickou vlastností masové spotřebitelské kultury: umožňuje masový odběr a masovou spotřebu, vytváří návyky a zájmovou orientaci. Preference takového pojetí kultury presidentem může odrazovat. Taková kultura, zejména pak televizní, ve srovnání s tradiční kulturou, zvětšuje vizuální formy exprese a vytváří kulturu obrazů. Její konzumenti soudí, že účast na kultuře se zakládá na shlédnutí a jsou přesvědčeni, že pro porozumění obsahu stačí krátký pohled. Tím se ztrácí schopnost kontemplace, koncentrace a uvažování. Pohled na film nebo na televizi není spojen s vlastní úvahou, jako kupř. u knihy, plastiky nebo hudby, a vzniká primitivní, infantilní vztah ke světu. Tento moment vede ke zmenšení role psaného slova ke krizi knihy. Občanský spotřebitelský dav státu se zřetelně cítí lépe pod tlakem autority než ve svobodné liberální demokracii, protože neví, co si s takovou svobodou počít, zvláště, když je spojena s strana 21

25 Analýza Miroslava Dolejšího neutěšenou hospodářskou situací, protože jsou to velké děti, infantilní dospělí, kteří chtějí, aby se o ně někdo staral. V liberální demokracii však mají pocit, že se o ně nikdo nestará. Svoboda se jim stává břemenem a touží po silné ruce někoho, kdo by o ně pečoval a převzal za ně veškerou odpovědnost. Dávají přednost hospodářské a spotřebitelské zabezpečenosti před politickou svobodou. Nejsou schopni autonomní morálky - jejich morálka je vysloveně heteronomní a spočívá víceméně na autoritě: řídí se tím, co je jim shora jako mravní povinnost uloženo, nejsou však schopni určit, co má být touto mravní povinností. Konvenuje jim moc, nikoli právo - právu se podrobují jen proto, že je spojeno s mocí. Této moci se čs. spotřebitelská masa koří tím více, čím je energičtější, a projevuje vůči ní masochistické postoje. Jakýkoli vládce je pro ně nositelem numinosního hodnotového zážitku a ten není možný bez momentu tremenda. Podobný postoj zachovává čs. spotřebitelský dav i ve vztahu k politickým ideologiím. Jejich náboženský instinkt se projeví i tehdy, když se odkloní od náboženství. Kterákoli politická ideologie či státní ideologická dogmatika, mohou mít v Československu úspěch jedině tehdy, stanou-li se samy sekularizovaným náboženstvím. Spotřebitelská veřejnost od nich vyžaduje jednoznačnost, kategoričnost, dogmatičnost a samospasitelnost. Filosofická kritičnost, skepse a relativnost je tomuto davu naprosto cizí. Takový dav, v nějž se změnila čs. společnost, nemůže být nositelem hospodářského, politického a kulturního života, protože je v podstatě pasivní, netvořivý a neplnohodnotný. Může sehrát kladnou funkci jen v takovém systému, který respektuje tuto jeho bytostnou přirozenost a buduje sám sebe na určitých konstituantách. Existuje zřetelné nebezpečí, že těchto vlastností bude bez nápravy použito k vytvoření nové organizace s výrazně totalitními sklony, kupř. v rámci OF. Neuvědomovat si tento stav československého obyvatelstva a nezařídit se podle toho, se rovná politické sebevraždě. Tato občanská veřejnost je nyní jako celek i jako jednotlivci, depersonalizována. Výsledkem je jakýsi nový druh poddanství, jemuž obyvatelstvo uvyklo a je způsobilé jakémukoli aktivnímu přizpůsobování se. Podřizuje se jakékoli reklamě a propagandě, která je součástí politické manipulace, exploatuje různé instinkty a postoje, zakořeněné ve vědomí tohoto davu, a proto se výkon vnitřní moci bez ní nemůže obejít. Dvě generace vyprodukované padesáti léty diktatur uvykly poslouchat a dokonce se aktivně ztotožňovat s příkazy režimu, ztotožňovat se s každým režimem a pracovat tak na svém podřízení. Lidé už akceptovali, že všechna závažná politická rozhodnutí, kterými se vůdčí mocenská skupina (kterákoli) podjímá moci, jsou vynášena a prováděna arbitrážně, samovolně, bez nejmenší kontroly ze strany veřejnosti, a že se k tomu vydatně používá prostředků dominace a manipulace. I když propaganda není vždycky přijímána afirmativně a někdy se střetává s výsměchem a ironií či lidovým vtipem, nemůže tento typ reakce rozložit perfektně vypracovaný systém dominace a manipulace, který se beze změny používá dosud. Tento systém je příliš účinný, než aby jej mohl dav účinně kontrolovat či korigovat vyzkoušenými prostředky protipůsobení. Naprostá okupace všech prostředků masové komunikace umožňuje denně napájet občana státním vědomím, které ta která skupina manipulátorů pokládá za funkční, zglajchšaltovat jeho myšlení. Komunistická oligarchie se v minulosti orientovala spíše na predominaci než na výkon, a to ji přeměnilo ve ztrnulou a uzavřenou. Tato skupina lidí byla k moci vynesena masami a pak si je prostřednictvím totální centralizované organizace společenského života podrobila a ujařmila je. Vyšší byrokracie v jejích službách, která dodnes zůstala nedotčena, se nestřídala tak často jako jiné mocenské skupiny a získala díky své stabilitě před ostatními předstih a ovlivňuje dosud stále tvorbu politické vůle. Domněnka, že proces tvorby politické vůle se uskutečňuje zdola nahoru je iluzí, o jejímž primitivismu už snad v Československu nikdo nepochybuje. Lidé v konzumní společnosti nejsou schopni tvořit politickou vůli bez pomoci sociálně a politicky aktivních menšin. Demokracie v davové konzumní společnosti předpokládá pevné vedení, dobře fungující systém, což jsou v podstatě podmínky nesplnitelné. V každé demokracii všude na světě vládne mocná menšina nad širokou občanskou veřejností a v existenci těchto mocenských menšin tkví faktické nemožnosti demokracie. Pojem demokracie je už jen politickým propagandistickým heslem, demagogickou formulkou či derivací. Klasická demokracie západního typu přestala plnit svou funkci a je stále méně schopna integrovat společnost svými metodami politického řízení a vedení. Její osud nyní závisí na tom, zdali si dokáže vytvořit vůdcovské vrstvy, jež by odpovídaly její podstatě. Nepodaří-li se to, pak se velmi pravděpodobně neubrání náporu některé strana 22

26 Analýza Miroslava Dolejšího modifikace totality. Prvořadou krizí obyvatelstva Československa je krize mravní a krize postojů. Prostě napodobování západních systémů v sobě skrývá nebezpečí vtažení země do dalších krizí, které se projevují v celé Evropě a odsunují ji na periferii světa. Dynamika změn vztahů mezi lidmi nejen v Československu, zůstane-li neřízena, člověka zničí. Bude-li řízena, zničí jeho individualitu a všechny hodnoty, které dosud ve svých dějinách vytvořil. Napětí mezi těmito dvěma alternativami, mezi zkázou v jedné či druhé formě, se stává měřítkem, jímž je odměřována budoucnost. II. 4. OBECNÉ PODMÍNKY Od počátku 20. století nastala doba konce všeho neměnitelného a posvátného a začala dobu relativismu bez hranic, doba zmechanizování života, doba manipulátorů a spotřebního davového člověka. Ideologové všeho druhu, utopisté a revolucionáři neposkytují už žádnou naději, protože jejich království pravdy na zemi a věčného vysvobození ve svobodě, byly vždycky neuskutečnitelné. Všichni byli obětí vlastní neznalosti hranic možného. Mezinárodní finančníci, profesionální političtí hráči a relativističtí manipulátoři naproti tomu vytvořili skutečnosti, které v mnohém předstihly sny utopistů. Jejich produkty jsou velkoměsta, organizátoři davů a jejich smýšlení, náhrada života spotřebitelstvím a světové sjednocení. To všechno nemuselo být předem plánováno, předvídáno ani proklamováno, nemuselo to být do důsledků součástí žádných idejí, postupné aproximace k tomuto stavu byly víceméně dílem nahodilostí, dovedně využitých. Neplánovanost vědeckých a technických vynálezů vytvořila technologické prostředí, které rozdělilo radikálně život člověka na specifické funkce, které jsou měřeny a řízeny. Život se rozbil do útržků. Lidé žijí každý útržek samostatně a nemohou je spojit v celek, který by dával nějaký smysl. Člověk žije různé životy v jednotlivých episodách a má je zpřeházené. Žije jednu episodu a na ty ostatní nedokáže zapomenout, nemůže se jich zbavit. Když to nejméně chce, vynoří se a stojí nesmiřitelně proti sobě. Části jsou jasné, ale celek je mlhavý a nepochopitelný. Není jasné, zdali rozum člověka osvobozuje, nebo zdali činí nesčetné inovace samu strukturu společnosti ještě nejasnější a záhadnější. Je však stále zřejmější, že člověk, manipulátor, byrokrat či vědec, ztrácí svou intelektuální vládu nad skutečností. Tento relativistický stav vytváří mezi lidmi a lidskými hodnotami, k nimž dospívali celá tisíciletí, nové prostředí, v němž všechna předcházející přesvědčení, světská i náboženská, jsou zpochybněna. Už druhá polovina 19. století naznačovala krizi všech idejí, demokracie, náboženství i politiky. Demokracie stojí tváří v tvář vysoce technologickému světu, v němž je společnost nedemokraticky rozdělena na vysoce kvalifikované a vysoce nekvalifikované sektory a lidi. Vzniká otázka, zda bude vládnout technologická mocenská skupina. Náboženství a filosofie prožívají svou vlastní krizi. Jakmile jednou lze vnější prostředí pochopit, člověk už nepotřebuje útěchu vymyšlených demiurgů. Avšak v tomto novém postoji musí člověk čelit trapné skutečnosti, že při poznání různých aspektů společnosti se společnost jako celek zdá být nevysvětlitelná. Kromě toho musí člověk převzít novou odpovědnost za svůj svět, v němž už není vhodného nadpřirozena, na které by svaloval vinu za své neštěstí. Technologie je ve své podstatě sociální povahy a sociální krize se často odrážejí v literatuře, která citlivě reaguje, než v číslech, vykazujících výrobu a spotřebu zboží. Vzpoura, pochybnosti, odcizení a dekadence patří dnes k dominantním literárním a uměleckým tématům. O všem lze pochybovat a zdá se, jako by se lidstvu hnusil jeho vlastní vývoj. Všechno myšlení končí v nejistotě a zmatku a taková je celá dnešní nálada. Bolševismus už nemá žádný význam a kapitalismus spěje ke svému konci vlastní dekadencí, protože jeho ekonomie ničí jeho vlastní civilizaci a osobnost jednotlivého člověka. Převzetí takového vzoru by nemělo být programovým cílem, zejména pak ne dominantním programovým cílem. Klasické pojetí kapitalismu kombinovala zvláštní etiku s výrobním systémem: soutěžící jednotlivec se svým absolutním právem na soukromé vlastnictví sloužil druhým lidem tím, že šel za vlastním prospěchem. To byl volný trh, tj. neviditelná ruka určující ceny, přidělující peníze a výrobní prostředky tam, kde jich bylo možné nejlépe využít, atd., což usměrňovalo každou antagonistickou osobní chamtivost ke společnému dobru. V takové situaci je vydělávání peněz ctností, protože podporuje individualistické snahy, inovace a bohatství společnosti. Toto svobodné soutěžení však svými vlastními hluboko zakořeněnými tendencemi téměř zničilo samo sebe. Vedlo k soukromé kolektivizaci ekonomie a k velkému strana 23

27 Analýza Miroslava Dolejšího nahromadění bohatství několika málo lidí a tomu odpovídající koncentraci ekonomické moci v rukách lidí, kteří často nejsou majiteli, nýbrž jen správci a manažery investovaných kapitálů, jež spravují podle vlastního dobrozdání s cílem zvětšit zisk. Dekadence se projevuje právě v této koncentraci a kolektivizaci, z níž vyplývá možnost diktovat ceny spíše než reagovat na zákon nabídky a poptávky, využití zisků a plánovacích technik, stratifikace vynalézavosti a odstranění rizika na peněžním trhu. Tato kolektivizace vede ke krizi odpovědnosti - vzniká otázka, zda je manažer odpovědný pasivnímu akcionáři nebo veřejnosti. Tento západní hospodářský vzor byl tradičně identifikován s úsilím dosáhnout okamžitého peněžního zisku. Poněvadž se však korporační podnik rozvíjel po dlouhou dobu své činnosti, jeho moc už není osobní, nýbrž kolektivní a zástupná. Tak existuje možnost, že při dlouhodobém plánování budou korporace ochotny svou politiku integrovat s politikou státu. Protože korporace spěje k byrokratickému kolektivistickému řádu, který není kapitalistický ani socialistický, vzniká nová filosofie a metoda řízení. Dekadence chudiny spočívá v její neschopnosti snesitelně vládnout sobě samé. Vlastnosti a city, které u ní vyvstanou ve dnech vášnivých a spontánních povstání, jako solidarita, loajalita apod., se zinstitucionalizují a zbyrokratizují, jejich vedoucí skupina se změní v cíl sobě samé a utlačení zůstanou předmětem historie, nejnižší figurou ve hře. Protože dekadence chudiny otupila své dřívější ostří a dekadence kapitalismu se změnila v korporační kapitalismus, skončila pojetí socialismu a kapitalismu z 19. století jako utopie. Tradiční sociální kategorie se staly anachronismem. Nynější problémy mají co dělat s kvalitou života a k ní nemají ideologové minulých dob co říci. V masové spotřebitelské společnosti však chybí dynamika, impuls pohybu vývoje, chybí vnitřní opozice. Možná, že ji jednou vytvoří vzdělaní i nevzdělaní lidé, kteří se v takovém světě ocitnou mimo konzumní hru. Když bůh zemřel, člověk, který ho měl nahradit, se znechutil sám sobě. Z toho vznikla krize víry a nevíry, která způsobila duchovní prázdnotu 20. století. Člověk se začal bát své vlastní moci. Ve vakuu této krize je nebezpečí, že se může zrodit uměle zkonstruovaná fanatická pseudovíra. V rozkladu světa má člověk možnost vytvořit svět nový, uvědomí-li si skutečnou dynamiku tohoto světa. Technicky je možná podstatná redukce práce a tím i úsilí o obstarávání živobytí, avšak takové osvobození bude nejen zdrojem nové spirituální krize. Bez práce a s ní spojeného přinucení se může společnost rozpadnout. Práce symbolizuje boj člověka o přežití, přičemž velká většina lidí nemá možnost vybrat si ten druh práce, o který by měl největší zájem, ale nadbytek může tuto situaci změnit. Taková alternativa se však může zvrhnout v chaotickou situaci, kdyby byl odstraněn vliv nutné práce, přinášející vystřízlivění. Takové změny mohou člověka zničit. Volnost vzniklá z nadbytku vzbudí v člověku vrozenou schopnost destrukce tím, že ho zbaví nutnosti pracovat. Buď si tedy člověk zvolí novou společnost, anebo si nová společnost zvolí jeho a zničí ho. Náhodné změny se už staly mocným plánovacím faktorem a nebude-li jiného, moderní technologie bude sledovat svůj vlastní podvědomý plán. Umožní vznik celostátního ekonomického plánování, které povede k totalitě a vytvoří tupou, na nic nereagující mocnou byrokracii. Plánovaná ekonomie použije spotřebitelského trhu a cenového systému jako způsobu k určování vkusu veřejnosti. Tyto tendence se už zcela zřetelně projevují v koncepci hospodářské reformy, jejímiž autory jsou osvědčení komunisté. Člověk byl schopen ovládnout přírodu, ale není schopen ovládnout sám sebe. Je otázkou, můželi změnit racionalitu svého výrobního procesu v racionalitu lidskou. Vývoj spěje k vytvoření velmi tenké vrstvy mocných a ohromné odcizené masy. Odcizení, cizota, se už dnes projevují jako stav osamocení, odloučenosti a boje, stav plodící starosti o prosazení a upevnění své existence ve společnosti. Je to stav nespoléhající na nic, stav vůle po majetku a moci. Postupná racionalizace světa provokuje otázku, nestává-li se politika anachronickou iracionální perverzí uvnitř trendů narůstajících pravidelností, schematizace a technizace. III. LIMITY MOŽNOSTÍ Faktická světová moc je neviditelná a projevuje se řízením oběhu peněz a finančními operacemi, které pak dávají výraz politice. Světovým rozměrem této působnosti jsou určeny hranice a možnosti každého odporu proti směru, jímž je řízen osud lidstva a jednotlivých států. Komunismus i kapitalismus vytvořil konzumní společnost, která je řízena výlučně regulací oběživa. Na této bázi bude probíhat každý proces, který na sebe může vzít jakoukoli strana 24

28 Analýza Miroslava Dolejšího zprostředkovací podobu. Důsledkem je odlidštění. Vliv peněz, jako prostředku ovládání lidí, změnil vztahy lidí mezi sebou a vztahy jedince ke společnosti. Dovršenou formou abstrakce společnosti a atomizace dnešních jednotlivců, je peněžní forma směnné hodnoty, peníze, jak v kapitálové tak i úrokové podobě. Peníze se staly nejpevnějším poutem mezi lidmi a podstatou jejich nejreálnější pospolitosti a nestrpí žádnou jinou, jež by stála nad nimi. Peníze, to je žárlivý Bůh Izraele, který nestrpí vedle sebe žádného jiného Boha. Peníze degradují všechny lidské bohy a mění je ve zboží. Peníze se staly hodnotou všech věcí, hodnotou, která se ustavila sama pro sebe. Staly se universálním prostředkem veškeré moci, která je v dnešní době uplatňována. Jejich ovládání je spolehlivě anonymní a prostřednictvím této anonymity je spolehlivě anonymní i moc jimi vykonávaná. Peníze zbavily celý lidský svět a přírodu jejich přirozené hodnoty. Staly se odcizenou podstatou lidského jsoucna a tato cizí podstata člověka ovládá a člověk se jí koří. Zatímco politika je zdánlivě nadřazena peněžní moci, ve skutečnosti se stala její nevolnicí. Moc peněz je despotická, osudový extrakt, který se stal všeobecným katanem, vypovídajícím válku celému lidskému pokolení. A přece je to v podstatě zvnějšněná mohoucnost lidstva, jeho odcizená a na pospas se vydávající rodová podstata. V penězích nabývá všechno zboží svého odcizení a zároveň však jediného adekvátního bytí. Zboží, univerzální cíl současné politické konzumní společnosti, se totiž stává zbožím jen všestranným zcizováním - směnou. Tuto schopnost či tuto potřebu všestranného zcizování neustále zdokonaluje a rozvíjí, neboť je to její základní existenční projev. Peníze jsou vrcholným uspokojením této potřeby. Protože představují odcizenou podobu všeho ostatního zboží, čili produkt jejich všeobecného zcizování, jsou absolutně zcizitelným zbožím. Proces oddělování směnné hodnoty od hodnoty užitečné, je současně věcným výrazem procesu oddělování společnosti od jednotlivých individuí, jehož výsledkem je prázdná abstrakce společnosti na jedné straně a masa izolovaných, navzájem nerozlišitelných individuí na straně druhé. Tato reálná abstrakce od všeho lidského, nejhlubší výraz nelidské podstaty této politické činnosti. Volba tohoto způsobu světovou politickou mocí strhla samozřejmě k nápodobě všechny, kdo se světové politiky zúčastňují. Finanční politika se stala univerzálním prostředkem boje o světovou moc a současně i prostředkem boje proti ní. Všechny lidské vztahy se přetvářejí v kvantitativní atribut mrtvých věcí. Každé nové určení rozvíjejícího se systému (pojmu) hodnoty je novým abstrahováním od dalších kvalit. Proces jeho konkretizace je procesem zabstraktňování člověka - stejně, jako proces subjektivizace hodnoty je procesem objektivizace člověka (stává se objektem působení svých vlastních výtvorů). Výrobce zboží vyrábí výrobky, které nemají pro něho samého bezprostřední hodnotu, ale mají užitnou hodnotu pro jiné. Pro výrobce mají jen tu užitnou hodnotu, že jsou nositelem směnné hodnoty a tak prostředkem směny. V důsledku toho je majitel zboží nucen samotnou povahou svých výrobků, zbožím, zcizit je za jiné zboží, jehož užitnou hodnotu potřebuje. Vůbec všechna zboží mají tu vlastnost, že nemají užitnou hodnotu pro své majitele a mají užitnou hodnotu pro své nemajitele. Musí proto přecházet z ruky do ruky, vstupovat do směny, kde se teprve vztahují k sobě jako hodnoty a jako hodnoty se také realizují. Forma peněz je jen odrazem vztahů všeho ostatního zboží, který utkvěl na daném zboží. Peníze se stávají směnným prostředkem zboží, charakterizujícím procesem oběhu, tj. oběživem. Tato zprostředkující funkce peněz je životně důležitá, lokajská a dohazovačská. Vznikají dvě protikladné navzájem se doplňující metamorfózy: přeměna zboží v peníze a zpětná přeměna peněz ve zboží, tj. prodej a koupě. Oddělení koupě od prodeje rozkládá původní prostou výměnu. Nikdo nemusí kupovat bezprostředně po tom, co prodal. Může peníze podržet a čekat na výhodnější příležitost. Kromě toho nemusí čekat na místě. Může se s penězi v kapse vydat do světa hledat jiné trhy, které lépe uspokojí jeho potřeby a pravděpodobně vyvinou nové. Tento charakter rozvinuté peněžní směny a její rozšíření znamená definitivní přetržení pupeční šňůry, která poutá individua k přirozeně vzniklé pospolitosti a likvidaci bezprostředního vztahu člověka a přírody. Na místo izolovaného, místního, primitivního vývoje s jeho omezeným lokálním individuem nastupují (s rozšiřováním trhu na světový trh) světové dějiny, kterým odpovídá světodějná existence individuí, jakási empiricky univerzální individua. Osvobození každého jednotlivého individua se uskutečňuje tou měrou, nakolik se dějiny mění v dějiny světové. strana 25

29 Analýza Miroslava Dolejšího Oběh je nepřetržitý pohyb zboží, ale pokaždé jiného zboží. Každé zboží se pohne jen jednou, pak zaniká, naplňuje své poslání. V dalším pohybu pokračuje nikoli jako totéž zboží, nýbrž ve svém zrušeném jsoucnu, tj. jako jiné zboží - jako zlato. Oběh tedy představuje jednotu nepřetržitosti a přetržitosti, přičemž jeho trvání, jeho nepřetržitost připadá zcela penězům. Změna formy zboží se jeví jako přemístění peněz. Peníze uvádějí zboží do pohybu tím, že realizují jejich ceny, že vůbec celý pohyb vychází od peněz, kdežto zboží jsou nehybná. Peníze tu představují boha v jeho absolutní neomezenosti a všudypřítomnosti, v theistické podobě. Jejich zlatý háv způsobuje, že se jim klanějí i nevěřící. Hodnota zlata a peněz není jejich vlastní hodnotou, nýbrž hodnotou celého světa zboží, kterou pouze představují tím, že jim dávají cenu. V této podobě existují jen jako myšlená hodnota, jako ideální forma, existující jen v představě. Zatímco zlato se stává ideálními penězi neboli měrou hodnoty proto, že všechna zboží jím měřila své hodnoty a tak je činila pomyslnými protiklady své užitečné hodnoty, podobou své hodnoty, stává se reálným i penězi v důsledku toho, že je zboží při svém všestranném zcizování činí skutečně odcizenou čili přeměněnou formou své užitné hodnoty, a tedy skutečnou podobou své hodnoty. Zrada peněz, jejich výlučné postavení, spočívá tedy v tom, že zatímco zboží se vzdávají penězům cele, zachovávají si peníze své soukromí, chovají se zdrženlivě. Zboží se zřekla své obecnosti, kdežto peníze se nezřekly své zvláštnosti. Peníze, které byly dříve pomíjivým bytím, stávají se nyní jejím absolutním bytím, proti čemuž se jednotlivá zboží jeví jako pouhé zdání, jako jejich odlesk. Z pouhého prostředku se staly peníze samoúčelem, ze svého pohybu učinily obsah směnného procesu a tento tudíž pouhou formou. V penězích mizí veškeré rozdíly, veškerá individualita. Avšak tím, že odcizují veškerou individualitu, stávají se samy jediným, výlučným individuem. Peníze jsou absolutním zbožím, absolutní jsoucností hodnoty. Zatímco každé zboží je pomíjivé, konečné, peníze jsou věčným, nekonečným, nepomíjivým jsoucnem hodnoty. Hodnota je tu adekvátní svému pojmu. Zboží se ukázalo pro peníze pouhým rozlišovacím momentem, pouhým dočasným odcizením vědomí. Co je bůh pro teoretický svět, to jsou peníze pro praktický život převráceného světa: odcizená mohoucnost lidstva, jeho zašantročená životní činnost. Peníze pomáhají zprostředkovat výměnu látek mezi člověkem a přírodou, mezi člověkem a člověkem tím, že umožňují vzájemnou výměnu činností. Tak se postupně staly peníze univerzálním zprostředkovatelem, prostředníkem vůbec. Místo aby člověk byl sám prostředníkem člověka. V této podobě se stávají skutečným bohem, neboť jsou skutečnou mocí nad tím, co zprostředkují. Jejich kult se převrátil v samoúčel. Předměty, odloučené od tohoto prostředníka, ztrácejí hodnotu. Nikoli on je odleskem světa zboží, nýbrž svět zboží je jeho odleskem. To se pak zcela zvláště opakuje a prokazuje v penězích jako kapitálu, je-li kapitál použit k politickému a duchovnímu ovládání lidí. Do té doby zprostředkovávaly věci a tím i lidi, nikoli však samy sebe. Nyní jsou absolutním zprostředkováním v sobě samých, cílem sobě samých, tedy samoúčelem. Veškerý zprostředkující pohyb k tomu výsledku beze stopy mizí: peníze plodí peníze, vystačí si samy a jejich původní poslání je zcela zapomenuto. To je největší vítězství anonymních vládců. Protože všechna zboží jsou jen představovanými penězi, jsou peníze jediným skutečným zbožím. V protikladu ke zboží, která představují samostatné bytí směnné hodnoty, všeobecné společenské činnosti, abstraktního bohatství, je zlato materiálním bohatstvím materiálního bytí, smysl všech věcí, kompendiem společenského bohatství. Svou formou je zároveň bezprostředním vtělením všeobecné činnosti, svým obsahem souhrnem všech reálných prací. Je to všeobecné bohatství jakožto individuum. Peníze samy jsou jedinou individualitou a nestrpí vedle sebe žádnou jinou individualitu. Jednotlivé formy bohatství představují alikvotní části tohoto všeobecného bohatství, společného jmenovatele všech věcí. Je to naprostá nadvláda kvantity, která zplodila dnešní konzumní společnost, tak snadno ovladatelnou anonymně kýmkoli. Tato specifická forma bohatství uspokojuje lidské potřeby rovněž specifickým způsobem abstraktně. Zatímco po stránce užitné vyjadřuje zboží svým vztahem ke zvláštní potřebě jen jeden moment, moment hmotného bohatství, jeho ojedinělou stránku, uspokojuje jen jednu určitou potřebu, uspokojují peníze každou potřebu. Jakoukoli potřebu mohou uspokojit (jako smyslová abstrakce) zase jen abstraktním způsobem tím, že přemění všechny potřeby v jedinou potřebu: v potřebu peněz. Jsou proto po této stránce spíše ochuzením než skutečným bohatstvím a obohacením - považujeme-li za skutečné bohatství mnohostrannost potřeb člověka. strana 26

30 Analýza Miroslava Dolejšího Peníze nepředstavují žádný individuální vztah k svému držiteli a nepředstavují ho, jejich držba neznamená rozvoj některých osobnostních vlastností jeho individuality, protože samy nemají žádnou individualitu. Existují jen jako předmět, jehož se lze mechanicky zmocnit a který lze právě tak dobře ztratit. Držiteli však poskytuje všeobecnou vládu nad společností, nad celým světem požitků a činností. Peníze dělají z každého člověka něco, čím sám o sobě není. Být a jevit se se staly dvěma rozličnými pojmy. konsorciem 14 světových bank. Tento jediný fakt rozhoduje o suverenitě států a nezávislosti jejich politiky, protože toto konsorcium vlastní, řídí, nebo alespoň kontroluje 72 % veškerého světového oběživa. Nikdo tu nemůže prokázat svou skutečnou totožnost. Václav Cílek Penězům však chybí jakékoli kvantitativní určení. Kvantitativní zvětšování je jediným způsobem jsoucna a pohybu, které peníze mají - nekonečného pohybu. Jejich trýzeň je v neschopnosti sebeuspokojení - s každým novým přírůstkem nabývají nových hranic, nového omezení, které se nesnáší s jejich podstatou. Bezměrnost je jejich pravou mírou: protiklad mezi jejich existencí (jejich určitým množstvím) a jejich pojmem (bezměrnost) je nekonečný, nezprostředkovatelný. To je zdroj jejich neuhasitelné žízně a nevyčerpatelné energie a aktivity. Uvedené principy byly jednou z příčin nynějšího ústupu komunismu a jeho stažení ze světové politiky: Stalinova a později Brežněvova koncepce hospodářské a finanční autarkie se ukázala být méně efektivní, než se původně očekávalo, a volný trh na Západě zplodil konzumní společnost, ovladatelnou totálně a s menšími riziky. Národní ekonomiky neexistují, existuje pouze světová ekonomika, jejíž řízení je určováno 15. září Tajemné černé zrcadlo. Matoucí optika smrti Když Jan Brueghel maloval alegorické obrazy zvané Marnost neboli Vanitas (Kunsthistorische Museum, Vídeň), soustředil se na květiny, protože jsou krásné a přesto rychle vadnou. Zahrada je téměř synonymem rozvíjení a života, ale zároveň je zde neustále přítomen prvek smrti. Rostliny uvadají, květy po několik dnech opadají, neustále je nutné zbavovat se plevele, zastřihovat stromy a sázet nové rostliny na místo starých. Vlastně málokde jsme tak konfrontováni se smrtí jako na zahradě. Jenže smrt stromu či květinového záhonu příliš nevadí, pokud tím zahrada zkrásní. Skutečnou tragédií by byl zánik zahrady, ale ne smrt individuální rostliny. Takhle nějak si představuji bitvu o Stalingrad nebo sebevražednou obranu Japonců na Okinawě. V zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou se vypráví, že tudy procházeli návštěvníci a v ruce drželi černé zrcadlo, kterým se dívali za sebe. Ono to ani jinak nejde, zrcadlo se nikdy nedívá dopředu. Kráčeli v přítomnosti, před sebou viděli jasnou cestu alejí do budoucnosti a v černém zrcadle se objevovala barevně upravená minulost. Černé zrcadlo má velký imaginární náboj, protože v jeho matoucí optice můžeme uvidět vzpomínky i představy a někteří lidé i stíny přicházející smrti. Snad prvním evropským černým, či jak se říkalo kouřícím zrcadlem, byl indiánský kultovní předmět z mexického černého obsidiánu, ve kterém John Dee ( ) rozeznával anděly i démony. Čínská zrcadla z bronzu s vysokým obsahem cínu (až 25 %) získávala svoji černou patinu po speciální úpravě, kterou se dnes už nepodařilo napodobit. Černá zrcadla jsou nazývána podle francouzského malíře Claude Lorraina Claudova skla, protože mu umožňovala odstupňovat tóny a pracovat s hnědou, asfaltově černou a žlutohnědou barvou jiným způsobem. Na okrajích jsou černá zrcadla jemně prohnutá jako obrácené hodinové sklíčko, takže podle toho, jak je držíme a natáčíme, deformují běžnou perspektivu. Teprve, když jsem se seznámil s černým zrcadlem, uvědomil jsem si, že již léta žiji s takto strana 27

31 Tajemné černé zrcadlo. Matoucí optika smrti namalovaným obrazem jednoho z mnoha pozapomenutých mistrů mnichovské školy z poslední třetiny 19. století. Výsledek je soumračný a snový, jakoby byl současně zachycen den i noc, krajina i její symbolický význam. Jak uvádí Arnaud Maillet, autor monografie o černém zrcadle, tak tento předmět se v muzeích téměř nezachoval, i když byl v století poměrně častý. Zdá se, že poměrně záhy získal špatnou pověst zaklínačského předmětu. Černé zrcadlo se do zahrady ani nehodí, protože příliš zesiluje motiv smrti či něčeho strašidelného, ale přesto mívají ty nejpoutavější staré zahrady nějaký tmavý kout podobný chodbě do temně mlžných světů. Vesele vyskoč, aneb dům je muž a zahrada je žena Jeden člověk mi řekl: Jsem zahradník, nemám žádnou myšlenku, poslouchám místa a rostliny. Le Carré kdesi napsal, že letní dům bylo muzeum zlatých dětství (The summer house was a museum of golden childhoods). Etymologie anglického slova domov home je založena na starém základu ham, který znamená dům i se zahradou a polnostmi. Uvědomil jsem si, že domov je to obojí pohromadě, protože dům je muž a zahrada je žena. Středoevropská venkovská stavení bývala zdobena názornými výšivkami na bílém lněném plátnu. Výšivka byla lemována ornamentem složeným většinou ze stylizovaných květin. Vlastní obraz tvořily postavy lidí či letící andělíčci, kteří slibovali bezpečný spánek, anebo vedli lidi k nějakým dobrým vlastnostem a postojům. Na mé oblíbené výšivce nad postelí byl nápis: Vesele vyskoč!, aby až se člověk probere, hned měl chuť do života. Nápis byl v maďarštině, které nerozumím, a proto působil téměř magicky. Nicméně člověk se ráno rozhlédl kolem sebe a hned měl pocit, že je obklopen veselými věcmi. Vlastně nevím, z jakého rozmaru jsme do svého života vpustili všechnu tu pochmurnost temných žánrů a začali mít rádi násilné věci a patologické hrdiny. Jsem si však skoro jist, že ke kvalitnímu životu budou stále víc patřit hravé, jemné a barevné věci bez postranních myšlenek a skrytých úmyslů jako třeba kytice polních květin, litografie Alexandra Caldera či plakát Henri Mattise, lidová výšivka, orientální koberec anebo barevný kámen. 21. díl z rozsáhlé eseje Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa), který Václav Cílek píše pro širší publikaci v USA. Taková bude budoucnost. Jak se na ni dobře připravit? Václav Cílek Co se týče budoucnosti, musíme počítat s tím, že: - bude víc lidí a méně zaměstnání - klimatické změny a oscilace se budou objevovat čím dál častěji - že vzniká nová kultura spotřeby, kdy lidi psychologicky potřebují méně věcí i služeb, anebo na ně nemají, protože mediánové mzdy u většiny západní populace setrvale klesají - že všechno je ve stále větším pohybu a to se týká cen, utečenců, vody i nálad a pocitů existenčního ohrožení - že kvalitní, a nejspíš i všechny potraviny, budou stále dražší; ale ty kvalitní zdražují už teď neúměrně vysoko - že, jak říkal Martin Heidegger, jenom nějaký Bůh nás může zachránit Možná jsem příliš velkou pozornost věnoval Hérodotovým Dějinám, Thúkydidově historii Peloponéské války, vizím cyklického vývoje společnosti od Giambattista Vicy a podobným knihám. Niccolo Machiavelli říká v úvodu do páté knihy Florentských letopisů, že ve svém koloběhu přecházejí státy nejčastěji od pořádku strana 28

32 Taková bude budoucnost. Jak se na ni dobře připravit? k nepořádku, aby se pak zase povznesly. Už samotná příroda způsobuje, že věci neustrnou ve svém klidu. Z boje se rodí mír, z míru zahálčivost, ze zahálčivosti nepořádek a z nepořádku rozklad. Tímto způsobem se země dostávají do zkázy. Když se tak stane a lidé neštěstím opět zmoudří, vracejí se opět k pořádku, pokud je ovšem nějaká mimořádná síla nevyhubí, dodává Machiavelli. Myslím si, že proměny počasí povedou k drahotě a nedostatek potravin povede ke zmatkům bez konce. Dějiny Florencie po jedno století nejbohatšího a nejmocnějšího ze všech evropských měst ukazují, že v chaotických a válečných obdobích je bohatství na překážku, protože je z něj možné financovat další konflikty. V záblesku jakéhosi vědomí a sumy veškeré historické četby jsem měl pocit, že než se v Evropě ustanoví nová rovnováha mezi člověkem a přírodou a mezi lidmi navzájem, tak uplyne několik desetiletí. To je totiž nejkratší lhůta na změnu povahy společnosti. A teprve potom mám tušení nového, klidnějšího a spokojeného světa. Potravinová soběstačnost a městské zahrádky jsou dnes probírány v desítkách publikací, ale každý, kdo to bez dřívější průpravy zkusil, zjistil, že pěstování plodin je pracná a nejistá záležitost. Trvá to nejméně tři roky, než si člověk osvojí základní dovednosti. Na začátek je dobré definovat, co rozumíme potravinovou soběstačností. Poměrně snadno se dá dosáhnout u rajčat, cibule a okurek, ale velmi obtížně u všech plodin. Pokud se vydáte touto cestou, stanovte si realistické cíle, protože být soběstačný z 20 % je po několikaletém tréninku poměrně snadné, ale každých 10 % navíc je boj s leností a přírodou. I maximalisté uvažují o dejme tomu % soběstačnosti s tím, že v případě krize budou potravinami víc šetřit. Existuje mnoho druhů a mnoho stupňů soběstačnosti. Základem soběstačnosti jsou sytící potraviny a zde není mnoho voleb. Obilí i většina luštěnin se vyplatí pěstovat ve velkém a kupovat u místního zemědělce. Pokud člověk potřebuje nejméně 2000 kcal na den, tak například sklizeň brambor dává kolem 2 kg na m², což odpovídá asi 1400 kcal, takže pro denní spotřebu potřebujeme, pokud se ovšem urodí, kolem 2 m² a pro roční spotřebu minimálně 700 m², ale spíš mnohem víc. Na metru čtverečním se dá rovněž vypěstovat 0,7 kg kukuřice (2100 kcal), necelého půl kilogramu pšenice (1500 kcal), 0,25 kg žita (1200 kcal), ale až 1,5 kg hrachu či fazolí, což odpovídá 4000 kcal. Už z tohoto přehledu je zjevné, proč středověká i pravěká kuchyně upřednostňovala pšenici a hrách či čočku. Ta se však u nás téměř přestala pěstovat. Čočkové pole jsem neviděl čtvrt století a i pěstování lnu u nás skončilo po jednom tisíciletí před pár lety. Tuto veganskou stravu je pro většinu lidí nutné doplňovat vajíčky, anebo masem či dřív nejčastěji slaninou. Nových způsobů zahradničení je nepřeberné množství. Lákavé na nich je, že téměř nikdy nepotkáte nihilistického, depresivního či sebevražedného zahradníka, který ujíždí na drogách a alkoholu. Pokud podrobíte knihy např. o permakultuře či lesních zahradách ve smyslu jedlého lesa Roberta Harta textové kritice, tak naleznete konsistentní, kreativní svět. Objevíme přitom něco, co nelze podceňovat, protože už od Hésioda víme, že zemědělství a zahrádkaření vytváří základ kultury. Co když to je tak, že kultura budoucnosti jako již tehdy za Řeků nevzniká mezi umělci, ale zahradníky? Jaké kulturní rysy má nová současná zahrádka? Jedná se o eklektickou syntézu různých slohů. Zdánlivě působí staromilsky a obnovuje staré zvyklosti. Dělá to však z pragmatických důvodů, protože se osvědčily. Ve skutečnosti ráda přijímá inspirace ze vzdálených zemí a propaguje třeba pěstování chutného kořene jakonu (Polymnia sonchifolia), topinambur či vysoce ceněného světelného kořenu (Lichtwurzel čili podle speciálních pravidel navržených Rudolfem Steinerem pěstovaná Dioscorea batata). Současná zahrádka je ve skutečnosti globalizovaná, ale přitom silně výběrová. Právě pravidla tohoto výběru vytvářejí novou kulturu, která jak se hésiodovsky domnívám začíná formovat i mimozahrádkářskou komunitu. Pokusme se na zahrádce nového typu nalézt zásady, které mohou ovlivnit budoucí svět stejně intenzivně, i když méně viditelně, jako nové technologie: - Úsporné využívání energie, nic se nevyhazuje. Energie se skladuje v podobě kompostu. Využívá se principu slunečních pastí. - Mnohost postupů a plodin, které se navzájem pozitivně ovlivňují. Patří sem třeba pěstování tří sester kukuřice, po které se pnou fazole a dole rostou dýně. V Čechách se dříve používala kombinace dvou sester obilí a čočky. - Synergie plodiny a prostředí, klimatické zónování zahrady podle pásem, úprava vodního hospodářství (vyvýšené záhony, zasakovací rýhy, sběr vody). strana 29

33 Taková bude budoucnost. Jak se na ni dobře připravit? - Otevřenost vůči domorodým kulturám různých světadílů, který je někdy popisován jako návrat domorodé mysli (the return of native mind). - Pragmatičnost je systémově doprovázena nějakou iracionalitou, zatvrzelostí či pověrou. Jsou chvíle, kdy se dosud milý zahradník stává neústupným hádavcem. Musí mít totiž víru, že věc dělá dobře. Nese svoji kůži na trh a při sklizni se to pozná. velké proměny světa), který Václav Cílek píše pro širší publikaci v USA. Svět na prahu nových časů... - Zahrádkáři aktivně spolupracují, zdarma si vyměňují informace i semena a neustále experimentují. Jsou tradicionalisté a novátoři zároveň. - Základem je práce, naděje a radost. Zahrádkáři sice stále pracují, ale také mají skoro neustále radost, protože vždy něco vyklíčí, naleznou novou chuť, objeví novou barvu květiny či způsob, jak z topinamburů připravit bramboráky. Zkusme tyto principy aplikovat třeba na současnou hudbu s klasickým melodickým základem, etnickými prvky, radostí a uvědomění si sociálního prostředí tedy vědět a respektovat, pro koho skládám, přidat trochu tajemství ze vzdálených časů a zemí a zjistíme, že kulturní základ obojího, dnešní muziky i zahrádky, je prakticky stejný. Jak by asi vypadala světová ekonomika se svými pevně zabudovanými autodestruktivními mechanismy, kdyby se řídila podobnými zásadami jako zahrádka? Ale třeba se to jednou po dalších dvou či třech ekonomických krizích skutečně stane. Toto je 22. díl z rozsáhlé eseje Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase Michail Chazin Eurásia24 Čas od času nezaškodí přečíst si znovu texty, obzvláště ty analytické, které byly zveřejněny v nedávné minulosti. Slovo nedávné je třeba brát s velkou rezervou, protože při současné překotnosti vývoje událostí jsou i čtyři roky poměrně dlouhým časovým úsekem. Právě taková doba brzy uplyne od první publikace textu ruského ekonoma, analytika a proroka současné krize Michaila Chazina. V České republice vyšel překlad textu na blogu Ostrov Janiky, odkud ho přebíráme pro jeho mimořádnou zajímavost, aktuálnost v kontextu současného dění, přesnou retrospektivu a cennou výzvu k hledání alternativ. Je dlouhý, ale stojí za to dočíst jej do konce. Svět se dnes nachází před zásadním, radikálním zlomem. Co do síly a rozsahu nesrovnatelně větším než byly zlomy v letech 1917 a 1991, a to proto, že ideje, v jejichž rámci změny probíhaly tehdy, byly známy, dá se dokonce říci, že byly běžnou, všední věcí. Dnes ale nemáme ani jazyk pro popis současného stavu, ani alternativní ideje. Naposledy taková situace vznikla v dějinách v Evropě, v XVI. XVII. století, kdy po více než tisíci letech křesťanství započal krutý zlom v ideologii a ekonomice feudalismu. Byla to velmi těžká doba a nedej Bože aby se opakovala. Abychom se tomu vyhnuli, je nezbytně nutné, dříve než změny rozbijí všechny obranné civilizační mechanizmy, nabídnout nové myšlenky odpovídajícího civilizačního dosahu. Zatím však nebyly nalezeny. Co je podstatou změn odvíjejících se před našima očima? Hlavní problém současnosti spočívá v tom, že se vyčerpal mechanismus, který zajišťoval ekonomický rozvoj lidstva v průběhu několika století. Zrození technologických zón Současný model rozvoje, který je zvykem nazývat vědecko-technický pokrok se zformoval v XVII. XVIII. století v Západní Evropě, po hodnotové revoluci XVI. XVII. století, která zrušila přes tisíc let platný zákaz lichvy. Samozřejmě, stejně jako všechna ostatní biblická přikázání, nebyl vždy dodržován, ovšem v systému ekonomických vztahů celkově nebyl strana 30

34 Svět na prahu nových časů... úrok využíván. Tam, kde byl používán téměř legálně, v obchodních republikách jako byly Benátky a Janov, hrál spíše roli platby pojistného. Vlastní výrobní procesy byly postaveny na principu cechů, které tvrdě omezovaly jak objem, tak technologie a nomenklaturu výrobků. Nebudu zde diskutovat důvody objevení se kapitalismu (tedy kapitálu jako zdroje zisku na základě úroku), ale obrátím čtenářovu pozornost na jednu zásadní skutečnost: s jeho vznikem se objevil vážný problém kam podít získaný produkt? Není tajemstvím, že pozdní antická manufaktura zajišťovala dosti vysokou produktivitu práce určitě vyšší, než středověká výroba v rámci cechů. Přesto, navzdory Marxovým tezím, přenechala své místo méně produktivnímu feudalismu. Proč? Věc se má tak, že manufaktury té doby neměly dostatečně velký trh pro odbyt svých výrobků, otrokářská společnost prostě nevytvářela dostatečné množství spotřebitelů. Dokud Římský stát podporoval městský plebs (dával mu chléb a hry ) pomocí vněekonomických zdrojů příjmů válečné kořisti a stříbrných dolů ve Španělsku manufaktury pracovaly celkem úspěšně. Potom nutně musely zemřít. Analogický problém nevyhnutelně čekal i nově se rodící centra kapitalismu. Ano, byly tam zdroje peněz, pomocí kterých bylo možno založit manufaktury. Ovšem nadbytečný objem výroby a nové inovované výrobky potřebovaly nové spotřebitele. Kde je vzít? Jediným místem odbytu mohl být pouze vnější trh. Samozřejmě, exportovaná produkce musela překonávat tu místní být levnější, být kvalitnější nebo prostě jenom novou (tak říkajíc, pluh místo rádla), a proto její dovoz nutně ničil místní výrobu, což vytvářelo armádu nezaměstnaných a vytvářelo půdu pro rozvoj kapitalismu. Za zmínku stojí historie ohrazování v Anglii, kde ovce snědly lidi, protože manufakturně vyráběné tkaniny byly levnější než ty vyráběné ručně, nebo zoufalý hlad v Indii, kde, jak psali očití svědci, podél cest ležely kosti statisíců, a možná miliónů tkalců a jejich rodinných příslušníků, kteří zemřeli hlady, když nevydrželi konkurenci s levnými, z Anglie dováženými, v továrnách vyrobenými látkami I když, to je svým způsobem pouze lyrická vsuvka. To hlavní je předstih financování inovací. Vkládat prostředky do výroby běžných výrobků a služeb, stejně jako do vývoje nových má smysl pouze v tom případě, když se neustále rozšiřuje trh, který musí jednak zajišťovat odbyt neustále zlevňujících tradičních výrobků a navíc k tomu zajistit technologické metropoli další doplňkové příjmy umožňující rentabilní výrobu inovačních výrobků. Takže již v XVIII. století nastal vývoj takzvaných technologických zón (což je termín Olega Vadimoviče Grigorjeva, který tuto teorii rozpracoval počátkem třetího tisíciletí), které se staly jakýmisi technologickými metropolemi postupně rozšiřujíce trhy odbytu svého zboží a svůj politický vliv. Občas se technologické metropole a prostě metropole překrývaly. Británie kategoricky zakazovala rozvoj výroby ve svých koloniích, ty musely zůstávat pouze surovinovými doplňky. Dokonce i finanční systém byl přizpůsoben tak, aby v koloniích nemohly vzniknout samostatné zdroje kapitálu. Na území Velké Británie obíhaly papírové peníze (libry šterlingů), které bylo zakázáno vyvážet, a v koloniích zlaté mince ražené na místech, guinea, které každý, kdo chtěl navštívit Británii, nebo se natrvalo vrátit do vlasti, byl nucen vézt s sebou. Velká Británie se stala první technologickou zónou. Druhou se mohla stát Francie, ta ale padla za oběť Velké francouzské revoluci a Napoleonským válkám, takže vlastní zónu nevytvořila a více méně se stala částí zóny britské. Druhou technologickou zónou se stalo Německo, které do své technologické zóny včlenilo Rakousko-Uhersko, část Itálie, severní a východní Evropy, a také Rusko. Definitivně se tato zóna zformovala po vítězství ve Francouzko-Pruské válce, t.j. koncem 60. let XIX. století. Třetí zónu vytvořily USA, poté co se osvobodily od britské koloniální nadvlády a dostaly možnost rozvíjet svůj průmysl, jehož tempo růstu se zvláště zrychlilo v průběhu Občanské války v letech Čtvrtou se počátkem XX. století stalo Japonsko. Ovšem již koncem XIX. století první tři zóny začaly mít problémy. Jejich rozšiřování se začalo prudce zpomalovat vzhledem k vyčerpání volných trhů. Co to znamenalo z hlediska kapitálu? To, že investice do inovací a nových kapacit se stávaly stále méně rentabilními. Začala krize poklesu efektivity kapitálu. Nebylo jednoduché si toho všimnout a pochopit to vzhledem k tomu, že sám proces se vyvíjel nerovnoměrně jak v jednotlivých průmyslových strana 31

35 Svět na prahu nových časů... odvětvích, tak v jednotlivých regiónech, ovšem myšlenka, že ke svému normálnímu fungování potřebuje kapitalismus neustále se rozšiřující odbytiště, probleskla již u Adama Smithe. Na počátku minulého století se stala příčinou sporu mezi Leninem a Rosou Luxemburgovou, která aktivně kritizovala Leninovu tezi, že kapitalismus sám sobě vytváří odbytiště. Dnes již víme, že Luxemburgová měla pravdu, ale díky tomuto sporu se toto téma na dlouhá desetiletí stalo v SSSR tabu a bylo tak jednou z příčin, které ho dovedly k zániku. Následkem výše zmíněné krize bylo podstatné zesílení cyklických krizí, které byly do té doby běžným, leč nikoliv kritickým jevem. Nyní trvaly podstatně déle. Depresi, následující po krizi roku 1907, nazývali v USA až do krize třicátých let Velkou. Podstatné je však to, že se vyjasnilo, že jediným způsobem, jak pokračovat v rozvoji, je přerozdělení odbytišť ve svůj prospěch. První světová válka byla bitvou o trhy s jediným konkrétním výsledkem jedna z technologických zón, která před ní měla nejenom vlastní výrobu, ale i vlastní měnový systém, o tento systém přišla. Měla i jeden nepřímý, leč docela podstatný následek: v bývalé Ruské říši příchod k moci strany, které se podařilo to, co se nepodařilo národní buržoazii za cara vytvořit vlastní technologickou zónu. Pátou a poslední. Počátkem XX. století byla velikost trhu, který musel mít k dispozici skutečně nezávislý stát, zhruba 50 miliónů spotřebitelů Rád bych vysvětlil, co v daném kontextu chápeme pod slovem nezávislost a jeho ne úplně přesným synonymem soběstačnost. Nezávislý stát, to je takový stát, jehož ekonomika má na vnějších faktorech nezávislé jádro. Za prvé, disponuje všemi (nebo téměř všemi, s výjimkou marginálních) odvětvími ekonomiky. Za druhé, ve všech těchto odvětvích se nachází na světové špičce, nebo se na ni může velmi rychle dostat. A za třetí, je schopen se dostatečně dlouho vyvíjet bez jakéhokoliv zahraničního obchodu. Izolace po určitou dobu se pro něj nesmí stát katastrofou. Reálně nezávislý stát se neobejde bez nezávislé ekonomiky. Při tom opačné tvrzení nemusí být nutně pravdivé. Takže počátkem minulého století v Evropě zůstalo pět až šest reálně nezávislých států, majících soběstačnou ekonomiku. Ruská říše, Německo, Rakousko-Uhersko, Francie, Velká Británíe a možná Španělsko. Všechny ostatní státy se nevyhnutelně musely přidružit coby satelity nebo mladší partneři ke spolkům vedeným jednou z uvedených zemí. První světová válka ovšem základní ekonomické protiklady nevyřešila. K přerozdělení trhů byla zapotřebí druhá válka, po které zůstaly funkční pouze dvě technologické zóny z pěti. Německá a Japonská prostě zmizely a Británie se nároku na vlastní technologickou zónu vzdala ještě v průběhu války, když dovolila USA obchodovat přímo s koloniemi Sjednoceného království, míjejíce Londýn. Jak se dalo předpokládat, zpočátku se Spojené státy radostně rozvíjely, osvojovaly si nové trhy, dělaly bomby a rvaly se do kosmu A potom začaly tytéž problémy s odbytem. V polovině XX. století byla velikost trhu, kterým musel příslušný stát pro zabezpečení soběstačnosti disponovat, zhruba 500 miliónů lidí. A v tomto okamžiku mohly být skutečně nezávislými a vůdci mohutných společenství států pouze dvě země. Což se také stalo zůstaly pouze USA a SSSR. Všímat si Číny a Indie nebylo nutné, to nebyly ekonomiky spotřebitelů v současném chápání tohoto slova, jejich ekonomika měla ještě v mnohém naturální charakter. Leč světová ekonomika se dále vyvíjela a ke konci třetí čtvrtiny XX. století objemy trhů nutných pro normální rozvoj soběstačné ekonomiky dosáhly velikosti řádově miliardy lidí A začalo být jasné, že na světě může zůstat pouze jeden nezávislý stát. Vítězství, které se nekonalo Na rozdíl od současně převládajícího názoru, šanci na výhru měl spíše Sovětský svaz. Krizi se nemohly vyhnout obě supervelmoci, ale vzhledem k tomu, že objem trhu měla Sovětská zóna podstatně menší než Americká, začala u nás krize dříve, a konkrétně na počátku 60. let. Disproporce se ovšem díky plánované sovětské ekonomice, v rámci možností, kompenzovaly, takže krize se vyvíjela velmi pomalu. Až ke konci 70. let jsme se teprve dostali na nulové tempo rozvoje. V USA to sice začalo později, ale zato natvrdo. Rok 1971 default, odstoupení od výměny dolarů za zlato, potom porážka ve Vietnamské válce. Léta ropná krize, prudký růst cen ropy promítající se do výrobních nákladů, potom stagflace (což je termín používaný v 80. letech pro situaci vysoké inflace + nulový růst, nebo pokles ekonomiky + vysoká nezaměstnanost). Byla to klasická krize poklesu efektivity kapitálu, reinkarnace krize konce XIX. strana 32

36 Svět na prahu nových časů... století. Marx by se mohl pousmát: kapitalismu hrozila porážka v plném souladu s jeho teorií, ovšem ne proto, že socialismus rostl rychleji, ale proto, že klesal pomaleji. Uvědomovali si členové Politbyra ÚV KSSS po katastrofické ropné krizi roku 1973, že Sovětský svaz vyhrál studenou válku a že se ocitli před otázkou zda je potřeba dobít protivníka a urychlit rozklad západní ekonomiky a USA? Vynaložil jsem hodně sil na to, abych se dozvěděl, jestli tato otázka byla jasně zformulována a jaká byla na ni odpověď. Moje šetření (které spočívalo v besedách s bývalými vysoce postavenými funkcionáři ÚV KSSS a KGB SSSR) ukázalo následující. Za prvé, otázka byla zformulována. Za druhé, otázka byla převedena na dva podstatně jednodušší a hlavně pouze technologické problémy. Jeden se týkal schopnosti SSSR kontrolovat území nacházející se v té době v zóně vlivu USA. Po rozpadu suveréna tam nutně musely začít neřízené, v mnohém ničivé a pro celý svět nebezpečné procesy. Druhý se týkal připravenosti SSSR zůstat osamocený proti Číně, která v té době již začínala technologickou revoluci. Odpovědi na obě tyto otázky byly záporné vedoucí státníci došli k závěru, že SSSR není schopen kontrolovat téměř polovinu světa sklouzávající k totalitarismu, řádění terorismu a anarchie a současně omezovat rostoucí možnosti Číny. SSSR nastartoval proces, který později dostal jméno uvolnění. Fakticky to byl dlouhý řetězec ústupků protivníkovi. Sovětský svaz začal se Spojenými státy jednat o strategických zbraních, což zmenšilo napětí v americkém rozpočtu. Západ se nacházel v těžké ropné krizi a SSSR tam začal dodávat naftu a plyn. Ideologové kapitalismu nevěděli, jak se bránit sovětskému ideologickému a politickému tlaku (stačí si přečíst texty které v té době napsali Kisinger a Brzezinski), ale SSSR přistoupil na jednání o humanitárních otázkách, které byly ukončeny v roce 1975 podpisem známého Helsinského dokumentu, obsahujícího takzvaný humanitární koš který se stal základem totální kritiky SSSR/Ruska za porušování lidských práv. Jinými slovy, vedení SSSR se rozhodlo zachovat status quo nerozšiřovat se zničením konkurenta, ale pokusit se udržet ve více či méně pevných hranicích jednotlivých projektů. To byla zásadní chyba jako kdyby dítě nejenom odmítlo růst, ale dokonce přijalo opatření k realizaci této ideje (chodilo by například místo do školy stále jen do mateřské školky). Tou dobou vedení USA našlo řešení situace. Bylo nutné nastartovat novou technologickou vlnu, což se nedá udělat v situaci poklesu a bez války. A protože rozšiřovat trh nelze, je nutné takové rozšíření imitovat. Finanční instituce USA začaly kreditní stimulaci konečné (spotřebitelské) poptávky, což byla podstata politiky reaganomiky. Cíle bylo dosaženo: nová technologická vlna byla nastartována, SSSR se rozpadl i jako technologická zóna, i jako stát. Teoreticky bylo třeba se v tomto okamžiku zastavit. Bylo nutné za pomoci aktiv (včetně trhů), získaných rozpadem protivníka uzavřít dluhy vzniklé za desetiletí reaganomiky. Jenomže v té době se k moci již dostala administrativa Clintona lidé Wall-Streetu, pro které byla emise a tvorba nových dluhů hlavním zdrojem příjmů. Místo toho, aby utáhli kohoutek, použili získaná aktiva jako zástavu pro tvorbu nových dluhů. V důsledku toho přišla Clintonova zlatá éra, která byla vystřídána permanentními krizemi let dvoutisících. A dnes můžeme směle prohlásit, že současná krize to je reinkarnace krize 70. let. Další krize poklesu efektivity kapitálu. Jenom dříve pokles probíhal v rámci konkurence několika technologických zón, kdežto dnes v rámci jedné. Podstata věci se tím nemění. Je tu ještě jeden malý detail. Předchozí dvě krize probíhaly v situaci více méně přirozené akumulace dluhů. Výjimkou byl počátek 30-tých let. Hrůzy Velké krize byly tehdy do značné míry vyvolány poklesem soukromé poptávky, který následoval po 20-tých letech, kdy byla částečně stimulována kreditním mechanismem. V současnosti právě končící období je však charakteristické právě masovou stimulací poptávky mechanismem reaganomiky a proto nás nečeká pomalé zahnívání (jako v SSSR v 80. letech), ale jemu předcházející velmi a velmi hluboký pád. To je ale jenom polovina neštěstí. To podstatné je to, že vynechává mechanismus vědeckotechnického pokroku, který po několik století určoval vývoj lidstva. Vyčerpal se. Zcela a totálně. Nemá zdroje. Rusko proto čekají závažné problémy spojené s odpisem nesplatitelných dluhů a následném strana 33

37 Svět na prahu nových časů... rozpadu celého světového finančního systému. Což znamená, že nový model rozvoje nebudeme hledat v tichu pracoven, majíce k dispozici alespoň několik desetiletí, ale ve velmi surových sociálně-politických podmínkách. Můžete vysvětlovat, kolikrát chcete, že problémy Egypta nám nehrozí, použijte ale zdravý selský rozum: rozdíl je pouze v tom, že většina obyvatel Egypta utrácí 80 procent svých příjmů za jídlo, kdežto my pouhých 40. Ale při růstu cen, který dnes vidíme, kolik času nám zbývá? Triumf úroku Právě v tom období, když jsme odmítli vítězství ve studené válce, jsme se fakticky zřekli základních principů Rudého projektu. O něco později, ve druhé polovině let 80. let, Gorbačov vyhlásil, že SSSR neponese světu svoje hodnoty, protože přechází na hodnoty všelidské. Zřeknutím se sovětského systému globalizace vedl nás Gorbačov neodvratně do systému globalizace Západního projektu, protože jiná globalizace prostě nebyla k dispozici. Základem jakéhokoliv globálního projektu je nadsvětová idea, daleko přesahující rámec smysly vnímaného světa. A nejenom to, od počátku musí být tato nadsvětová idea vyhlášena coby Pravda pro všechny, na věčné časy a bez alternativ. Ani to však samo o sobě nestačí. K tomu, aby se masy lidí ideou nadchly a pustily se do její realizace v celosvětovém měřítku, je nutné tuto ideu převést do politické dimenze, ve které jedině může dojít k její realizaci. Pro své úspěšné šíření se globální projekt musí uchytit v nějaké opěrné zemi. Ta musí být velká a z hlediska ekonomického a vojenského mocná. Pouze silný stát, který je uznávaným vůdcem projektu, může zabránit ostatním státům v neustálých vzájemných konfliktech a zajistit zapojování do projektu dalších a dalších účastníků. Od tohoto okamžiku se globální projekt stává hierarchickým, řízeným z jednoho centra a otevřeně expansionistickým. V průběhu dějin lidstva takových nadsvětových idejí nevzniklo nijak mnoho. V naší zemi je více či méně známá historie všehovšudy tří projektů: Křesťanství (které se již dávno rozpadlo na několik projektů), Islámu a Komunismu. Podívejme se trochu podrobněji na to, jak to vypadalo posledních 500 let v Evropě. V XVI. století, po katastrofální zlaté krizi, vyvolané dramatickým pádem ceny zlata, které tehdy (a téměř celou psanou historii) bylo Jedinou mírou hodnoty (JMH), a následném rozbití naturálního feudálního hospodářství, se v Evropě začal vyvíjet nový, Kapitalistický projekt. Jeho ideovou základnou se stala Reformace. Ve svém doktrinálním schématu tento projekt ustoupil od biblického systému hodnot a rezignoval na jedno z dogmat zákaz lichvy, protože základem ekonomiky Kapitalistického globálního projektu se stal úrok. Zákaz, samozřejmě, nemohl být zrušen v dogmatice. Například v tezích Martina Luthera je stále obsažen, ale byl odstraněn mýtem takzvané protestantské etiky. V systému hodnot se zásadně změnil základní cíl. Jestliže cílem Křesťanského projektu ve všech jeho variantách je spravedlnost, pak v Kapitalistickém je to zisk a obohacení. Právě s kapitalistickým projektem, obsahujícím úrok, je spojen ještě jeden fenomén lidstva tak zvaná technologická společnost. Nedokázal ji vybudovat žádný stát nebo civilizace neschvalující úrok. Jediná výjimka Sovětský svaz. Zlato v retortě Kapitalistický projekt v čisté podobě dnes již neexistuje. V XIX. století proběhly závažné změny v jeho ekonomických základech, které podstatně transformovaly jeho základní hodnoty. Spojeno je to s tím, že struktura dogmat kapitalistického projektu byla nestabilní a naléhavě vyžadovala změny. Buď další ústup od biblických hodnot (nové kapitalistické státy byly ještě v mnohém křesťanské), nebo návrat k zákazu lichvy. Pozoruhodné je, že se realizovaly oba způsoby. Oba se zrodily koncem XVIII. století. První z nich, jež se stal základem Západního projektu, byl v podstatě zkratkou pradávné touhy všech alchymistů syntetizovat zlato v retortě. Proč se snažili stvořit právě zlato je celkem jasné v té době bylo pro celé lidstvo Jedinou mírou hodnoty. Potom našli jednoduché řešení: jestliže nelze syntetizovat zlato, je třeba změnit míru hodnoty stanovit takovou, kterou lze syntetizovat v retortě. A potom k té baňce nikoho cizího nepustit. Právě z této myšlenky (o té druhé se zmíním níže) vyrostl projekt finančního kapitalismu, a potom i nový globální projekt. Aniž bychom zacházeli do podrobností, můžeme říci, že Jedinou mírou hodnoty je dnes americký dolar. A jedinou retortou, ve které strana 34

38 Svět na prahu nových časů... vzniká je Federální rezervní systém USA, soukromá firma, jejímiž majiteli jsou největší investiční banky Wall Streetu. Celý světový finanční systém s jeho institucemi jako je MMF, Světová banka a mnohé další, jako svůj hlavní cíl vidí právě zachování monopolu FRS na emisi peněz. Je jasné, že tento projekt, jenž se aktivně rozvíjel v XIX. a XX. století, vzkvétal pouze a jedině díky úroku. Jeho základními stádii byly: vznik první soukromé státní banky (s monopolním právem na emisi peněz) v Anglii v polovině XIX. století, vytvoření FRS USA počátkem XX. století, Bretton-Woodská úmluva z roku 1944 a konečně rozpad Rudého projektu v roce A změna názvu z Kapitalistického na Západní souvisí s tím, že termín Západ, používaný našimi masovými sdělovacími prostředky, je zmiňován právě při popisu projektových organizací Západního globálního projektu států jako jsou USA nebo Velká Británie, a některých čistě projektových útvarů, jako MMF, NATO atd. Základní systém hodnot Západního projektu se ve srovnání s projektem Kapitalistickým dosti podstatně změnil. Právě Západnímu projektu vděčíme za vznik nového Kázání na hoře Protestantské etiky, která fakticky anulovala zbylé biblické hodnoty. Závažné změny proběhly také v ekonomice, vzhledem k tomu, že dominantní majetky se začaly vytvářet ne v materiální sféře, ne ve výrobě nebo díky přírodní rentě, ale pomocí nezřízené multiplikace čistě finančních aktiv. Tento model způsobil, že podíl finančních hodnot (statků), které v XIX. století tvořily méně než polovinu všech aktiv lidstva, tvoří k dnešnímu dni více než 99 procent těchto aktiv. Jenom objem futures contract, například na ropu, přesahuje (v cenovém vyjádření) objem fyzické ropy až tisíckrát. zákaz lichvy (formou zespolečenštění výrobních prostředků). Jeho ideologie má však jednu důležitou zvláštnost podstatné zaměření do sociální sféry, efektivní rozvoj sociálních technologií. Tento způsob vytváření aktiv pomocí tiskařského lisu, v podmínkách již existující technologické civilizace, vyvolal v život fenomén nadspotřeby. Rozmach systému spotřebitelských půjček na základě emise dolaru umožnil rychle zvýšit životní úroveň značné části obyvatelstva na teritoriu Západního projektu. Současně to také snížilo chuť bojovat za realizaci projektových hodnot, protože boj nevyhnutelně snižuje životní úroveň. Do rozpadu světového socialistického systému sjednocovala řadové stoupence Západního projektu vnější hrozba. Po jejím zmizení se totálně uvolnili. V důsledku čehož byla pro Západní projekt nenávratně ztracena jedna z hlavních front vzájemného boje projektů, fronta demografická. Slabé místo Rudého projektu chybějící mystická složka, nebylo zpočátku příliš vidět díky kontrastu s projekty Kapitalistickým a Západním. Ovšem jakmile protivníci začali od Rudého projektu přejímat sociální technologie, tento nedostatek začal hrát stále větší a větší roli. Není vyloučeno, že pokusy Stalina resuscitovat pravoslaví ve 40-tých letech měly za cíl vyplnit tuto mezeru, jeho smrt ale tyto aktivity ukončila. Kromě toho změna rozhodujícího způsobu výroby nejen že podstatně změnila psychologii projektové elity, ale i podstatně zmenšila její řídící část: dnes přijímá zásadní projektová rozhodnutí Západního projektu skupina lidí o velikosti maximálně několika desítek jedinců. Rudý projekt, který se v SSSR rozvíjel, jestli se to tak dá říci, v celkem ostré formě, prohrál, ale definitivně nezmizel, nýbrž přešel do latentního stádia. Prudký propad životní úrovně ve státech Západního projektu po neodvratné a brzké globální ekonomické krizi nevyhnutelně vyvolá mocnou renezanci socialistických myšlenek. Renesance socialistických myšlenek Kromě toho, podle všeho, vzhledem k problémům s dolarem, coby Jedinou mírou hodnoty, bude lidstvo objektivně nuceno seriózně zvážit možnost znovuzavedení (minimálně dočasně) do životní praxe biblického dogmatu o zákazu lichvy. Tato varianta je podporována ještě jednou skutečností. A teď se vrátíme k osudu druhého způsobu zákazu lichvy. V XVIII. století, prakticky současně s ideou finančního kapitalismu, se v pracech utopických socialistů objevily myšlenky, které se staly základem rozvoje Rudého projektu. Z hlediska biblické dogmatiky to byl pokus vrátit Totiž, v VII. století vznikl za hranicemi Evropy ještě jeden projekt založený na biblických cennostech Islámský. Aktivně se rozvíjel téměř 1000 let, ovšem přechod do imperiálního stádia v rámci Osmanské říše vyvolal jeho zamrznutí. A teprve ve XX. století pokusy jak Rudého, tak strana 35

39 Svět na prahu nových časů... Západního projektu využít ve svém zájmu islámskou kartu vyvolaly znovuzrození Islámského globálního projektu v novém vydání. Významným faktorem jeho oživení se stala demografická dynamika, v jejímž důsledku prudce stoupl počet obyvatel muslimských zemí. Charakteristickým rysem Islámského projektu je velmi silná ideologická složka. To je dáno tím, že normy a pravidla soužití jsou zahrnuty přímo do dogmatiky Koránu a téměř každý nositel projektu se tak stává jeho šiřitelem. Čímž se podstatně liší od všech ostatních globálních projektů, kterým bývá podobná aktivita vlastní pouze v nejranějších stádiích vývoje. nebudou zajímat ve světě se odehrávající procesy, jež se přímo nedotýkají zájmů etnických Číňanů. Mnohé mluví pro to, že komunismus ve své klasické podobě není cílem Říše středu. Čína naplno adaptuje kapitalistický instrumentář, zatímco komunistická atributika zůstává pouze z důvodů změkčení transformace. Zatím to dělá dojem, že Čína nemá zájem na vytváření vlastního globálního projektu na Rudém, nebo nějakém jiném (například budhisticko-konfuciánském) základě. Tím ovšem podstatně omezuje své možnosti kontroly světa. Krach západního projektu Na tomto místě je však třeba zmínit fenomén technologické civilizace. Hlavním problémem Islámského projektu, který se zjevně dere k vládě nad Evropou a hledá státzákladnu k přechodu do hierarchické fáze, je naprostá nemožnost postavit na svých vlastních základech moderní technologickou strukturu. Využít zkušenosti Kapitalistického a Západního projektu nemůže úrok je v Islámu zakázán kategoricky. Takže se nedá vyloučit, že pronikání islámu do Evropy začne nabírat socialistické rysy, což bude neodvratně korelovat se vzestupem podobných nálad v podmínkách ostré ekonomické krize. Počátkem 90. let chování USA naprosto odpovídalo základním principům projektu. Aktivně propagovaly své hodnoty coby jediné správné a universální a prohlašovaly, že je ohněm a mečem rozšíří na celé lidstvo. Nebudeme teď řešit, jak se taková pozice slučuje s biblickými principy (i když jedna z interpretací podobenství o Babylónské věži říká, že věž americké ekonomiky musí spadnout stejně a ze stejných důvodů, jako ta babylónská). Ovšem fakta jsou fakta, a zdá se, že pokus postavit globální Babylónskou věž podle amerických výkresů se celkově nepříliš vydařil. A jak na to zareagovaly americké vládní kruhy? A na závěr několik slov o Číně, která se dnes nachází na rozcestí. Zatím ještě není jasné, jakou cestu rozvoje si vybere. Zvedne-li vypadlý prapor Rudého projektu a půjde cestou internacionalismu, nebo zůstane v rámci čistě národní říše, kterou v podstatě Podle mého názoru nastartovaly pohyb zpět. Když si připomeneme politiku prezidenta Bushe, jasně vidíme pokusy změnit ekonomický model. Zhruba řečeno, probíral (ať už zjevně nebo neveřejně) otázky návratu ke Kapitalistickému projektu, možnost východu z ekonomické krize na základě návratu k původním křesťanským hodnotám (jako protiváze liberalizmu a politické korektnosti), izolacionismu a zbavení amerického rozpočtu zátěže, kterou představuje udržování světového finančního systému. Jinými slovy, mluvilo se o odstoupení USA od Západního projektu. Ve stejném duchu pokračoval i Bushův nástupce. Ve svém vystoupení na 64. zasedání Valného shromáždění OSN v září 2009 president USA Barack Obama řekl přibližně toto: podle jeho názoru v tomto roce více než kdykoliv před tím, nejenom v současnosti, ale v historii lidstva jako takové, zájmy států a národů jsou společné. Nastal čas, aby svět zamířil novým směrem! zdůraznil šéf Bílého domu Musíme začít novou éru spolupráce, založenou na společných zájmech a vzájemném respektu, a tato naše práce musí začít hned teď. (Tato pasáž, velice překvapivě, téměř doslovně reprodukuje tezi Michaila Gorbačova o nové doktríně rovnováhy zájmů, která jakoby měla nahradit rovnováhu sil.) Obama přiznal, že mnozí ve světě se dívají na Ameriku se skepticizmem a nedůvěrou a že politika minulé vlády, zvyklé jednat unilaterálně, vyvolávala ve světě reflexivní antiamerikanismus. Jaká by podle Obamy měla být budoucí éra světového milosrdenství? Demokracie nemůže být do kterékoliv země přinesena zvenčí. Každá země půjde cestou, která má kořeny v kultuře jejího lidu, a v minulosti byla Amerika příliš selektivní ve své propagandě demokracie. Jinými slovy, USA se fakticky zříkají své pozice vůdce Západního projektu a nadále nemají v úmyslu silou vnucovat celému světu jeho principy (což nezabránilo Spojeným strana 36

40 Svět na prahu nových časů... státům účastnit se vojenské agrese proti Libyi, nebo, což bude možná přesnější, tuto agresi iniciovat). Závěry jsou prosté Za prvé, jestliže se USA vzdají své pozice vůdce Západního projektu (nezávisle na tom, jestli mají zdroje k pokračování v této politice nebo ne), pak tento projekt skončil. A z toho plyne, že dříve nebo později (bereme-li do úvahy probíhající světovou ekonomickou krizi, tak spíše dříve) začne též rozpad technologické zóny USA, tedy celého světového systému dělby práce, postaveném na americké poptávce vyjádřené v dolarech. Můžeme přemýšlet o tom, jaké budou důsledky, ale úplně nejjednodušší je připomenout si Rusko 90. let, jehož krutá technologická degradace byla důsledkem nejen protistátní politiky liberál-demokratů, ale i čistě objektivního faktoru zničení vlastního systému dělby práce se ztrátou velké části odbytišť. Tatáž perspektiva čeká zítra USA a celý svět. Za druhé, zřeknutím se drsného šíření své hodnotové báze zanechává USA celý svět v hlubokém ideologickém vakuu. V průběhu již dvou desetiletí je lidu vyprávěno o tom, že socialistické myšlenky jsou zřejmé zlo (což bylo doprovázeno kolosálním ilustračním materiálem, speciálně z tohoto důvodu vyráběným). O tom, co provedli s náboženskými idejemi přívrženci lidských práv a politické korektnosti ani nestojí za to hovořit. A jestliže v SSSR/Rusku bylo možné vzdát se bázových idejí s tím, že máme ( Západní ) alternativu, pak dnes je situace úplně jiná: alternativa jako na just chybí. Což je samo o sobě krajně nebezpečné a může mít za následek závažné důsledky. V prvé řadě rozpad světa na řadu vzájemně velmi nepřátelských klasterů. Za třetí, nezapomínejme, že USA to je dosti složitě uspořádaná společnost, kterou tvoří nositelé těch nejrozmanitějších ideologií. Ano, dnes jsou všichni pod (přísnou) kontrolou, což je celkem přirozené, neboť jejich vysoká životní úroveň je zajišťována právě dominancí ideologie Západního globálního projektu. Ovšem my z příkladu SSSR víme, že když se řekne A (když se vzdáme celosvětové dominance své ideologie), bude nutné říci také B (vzdát se téhož i ve vnitrostátním životě). A to znamená, že ve střednědobé perspektivě USA čeká, že se ponoří do víru krutých ideologických sporů a zápasů, které budou těžko napomáhat rychlému východu z krize. Způsoby udržení vlády Ve skutečnosti bitvy již probíhají. V USA, v Evropě i v Rusku pokračují demonstrace, se kterými vlády všelijak bojují. Přitom jsou si plně vědomy toho, kterým směrem se situace vyvíjí: v USA, jak píší v internetu, trénují policii a armádu na maketách amerických měst (téměř ve skutečné velikosti), v Rusku vážně posuzují varianty zvýšení daní, včetně daní z nemovitosti a luxusu. To ukazuje, že vládnoucí kruhy chápou blízkou budoucnost a nevidí ji nijak růžově. Ale jak ji vlastně chápou? Obracím vaši pozornost na mítinky. Nehledě na aktivní pokusy (i u nás) udělit jim protivládní zaměření, nejsou ve skutečnosti zaměřeny proti vládám, ale apelují na ně. Společnost, přesněji, její nejaktivnější část (a angažuje se hlavně střední třída ) se pokouší vysvětlit vládám, že je třeba v politice něco změnit. A ty reagují celkem originálně vymýšlejí různé způsoby, jak za každou cenu zachovat stávající systém. Problém je v tom, že kam až lidská paměť sahá, ještě nikdy nenastala podobná situace, kdy elita dostávala tak kolosální (jak absolutně, tak relativně) kus společenského koláče, při čemž prakticky nenese žádnou odpovědnost za svoji činnost. A nejedná se pouze o to, že nikdo se takového štěstí nechce vzdát to je pochopitelné. Problém je navíc také v tom, že ať už bude nový společensko-politický systém jakýkoliv, nevyhnutelně bude předpokládat podstatně větší osobní odpovědnost. A situace je přitom již zcela zoufalá! Ti lidé neumějí pracovat prostě proto, že jejich status a jejich příjmy nijak nezávisely od kvality jejich činnosti jako administrátorů nebo politiků, a to po celá desetiletí. Na rozdíl od, řekněme, 60tých až 70-tých let minulého století, nemluvě o ještě starších časech. Prací mám, samozřejmě, na mysli realizaci určitých společenských funkcí, které se téměř automaticky předpokládají u představitelů elity, a nemusí to být ani na státní úrovni. Sama myšlenka o takové odpovědnosti byla dočista vymýcena v rámci liberální revoluce, počínaje koncem 60-tých let. Důsledky toho pociťujeme dnes. Ti lidé, naše (jak ruská, tak světová) elity, si nemohou dovolit ani vzít odpovědnost na sebe, minimálně proto, že nechápou, co to vlastně je, ani pozvat do vlády lidi, kteří to chápou. Právem se obávají, že na jejich pozadí by nevypadali strana 37

41 Svět na prahu nových časů... příliš přesvědčivě. Ale to, že negativa se budou množit a množit, to elity chápou. Odmítajíce konstruktivní dialog se společností, musí nevyhnutelně připravovat opatření k boji s dialogem destruktivním. Na který dříve či později dojde, tak jak se bude zhoršovat ekonomická situace. Co se toho týče, u nás to ještě není nejhorší. V Rusku není střední třída coby nástroj stabilizace sociálně-politického života. No co, vrátíme se do 90-tých let s úzkou třídou oligarchie a chudým zbytkem obyvatelstva, jako to bylo tenkrát. Mocní se takového zvratu nebojí, podobnou situaci již zažili. Bez vzpoury. Pravda, tehdy měli téměř všichni byty, za které téměř nic neplatili a které dostali od Sovětské vlády, kdežto dnes jsou již s bydlením problémy. Jestli zítra zvednou daň z nemovitosti, bude jich ještě více. Samozřejmě, daň lze zavést tak, aby chudí neměli potíže, ale kdo uvěří tomu, že naše vláda neudělá všechno co nejhloupěji? Tolikrát již šlápli na tytéž hrábě, šlápnou na ně klidně ještě jednou, tím spíš, že stejně nemají žádnou odpovědnost. Bohatí si pro sebe prolobují skuliny a chudí (což znamená lidé bez solidních průběžných příjmů) vlastnící byty, které získali ještě v SSSR, budou platit v plném rozsahu, aby zajistili elitě dostatečný rozpočet, umožňující obvyklou úroveň tunelů a odklonů. Na západě také není všechno za zaplať pánbůh. Zachovat střední třídu se tam nepodaří z toho jednoduchého důvodu, že v průběhu posledních desetiletí existovala díky růstu dluhové zátěže. Připomenu tempo růstu dluhu domácností představovalo do krize (tedy do podzimu 2008) 10 procent ročně neboli 1,5 trilionů dolarů ročně. V současnosti Obama podstatně zvýšil deficit rozpočtu s cílem stimulovat soukromou poptávku. To ale nemůže pokračovat dlouho, a tudíž musí nastoupit taková úroveň poptávky, která odpovídá reálným příjmům domácností. A ty příjmy jsou obecně známé. Jestli reálně oceníme dnešní inflaci a kupní sílu dolaru, dostaneme reálné mzdy stejné jako koncem 50tých let, a reálné příjmy domácností stejné jako počátkem let 60-tých (rozdíl vznikl zvýšením průměrného počtu zaměstnaných v jedné rodině). Ovšem podle dnešních měřítek, život ve stylu počátku 60-tých let rozhodně není životní úroveň střední třídy! Podotýkám, že tyto propočty platí pro dnešní úroveň příjmů, jak bude klesat poptávka, začnou klesat také. Takže situace se bude jenom zhoršovat. A nyní si připomeňme jednu z definic střední třídy lidé se standardizovaným (typovým) spotřebitelským chováním (zajištěným příslušnými příjmy, samozřejmě). Oni ale spotřebovávají nejenom výrobky a služby, ale také chování moci. Jestliže se u velké části obyvatelstva kultura spotřeby změní moc se stane velmi nepopulární. Takže se zdá, že elitám téměř všech zemí vznikly velké problémy. A ony se stále pokouší vysvětlit, každá své společnosti, že vše se v dobré obrátí, ale nikdo tomu nevěří. Ani sama elita, ani společnost, která vyráží na demonstrace. A možnosti dalšího vývoje situace jsou pouze tři. Přesněji, dvě, ale s přechodným obdobím, které se může protáhnout. První možnost elita ze svých řad vyzvedá lídra, který mění poměry, pravidla hry, sociálněpolitický model, zachová při tom ale část elity. Ne celou, pochopitelně. Druhá možnost společnost svrhne elity a moc uchopí antielita (jako se to stalo v Rusku v Říjnu 1917). A pak je přechodná varianta, ve které elita pečlivě likviduje potenciální napoleony ze svých řad a při tom aktivně pacifikuje společnost. Taková situace je nestabilní, dobře to známe z naší historie, z období od února do října 1917 (připomenu vzpouru Kornilova!), ovšem jak se zdá, právě s ní se potkají například USA. Udržet současný stav pomocí stávajících pravidel hry nelze, je nutné tvrdě centralizovat řízení ekonomiky i státu. Ale k prudké změně pravidel jsou nutné závažné příčiny. A při jejich vytváření se elity nebudou štítit, a již se neštítí, ničeho. Dá se říci, že cílevědomá práce, směřující k vytvoření bezpečnostního polštáře pro elity, probíhá již dlouho. Základní vektor určující směr rozvoje současné liberální společnosti to je důraz na střední třídu. Příslušníkům této třídy neustále vštěpují přesvědčení, že všelijaké tradiční hodnoty nestojí za zlámanou grešli, jestliže jsou kompenzovány růstem příjmů. Proč se to dělá, je jasné. Je to jeden ze způsobů udržení vlády. Elita takto objasňuje lidu, že nejdůležitější a v podstatě jediná hodnota jsou strana 38

42 Svět na prahu nových časů... peníze. A peníze dává ona, elita naše milá. Tedy, držet se jí, elity, je třeba ze všech sil Právě odtud pochází rozpad rodiny (která, je-li silná vždy přepere stát), přes juvenilní technologie a neustálou propagaci homosexuality, ničení náboženství a církve, zničení vzdělání, národní kultury (právě kultury, nikoliv její imitace určené turistům) a rozvoj takzvaného multikulturalismu. Lidem se to samozřejmě nelíbí, jenomže neustálý růst životní úrovně a zesílení kontroly tajných služeb díky rozvoji informačních technologií umožňovaly do nedávna mít situaci pod kontrolou. No a teď, naprosto nevhod, se stalo něco strašného začátek ostré fáze krize vyvolal pokles životní úrovně střední třídy. Samozřejmě, ten proces teprve započal, ale i to, co už proběhlo, prodemonstrovalo současné západní elitě, že její postavení je ohroženo. Všechny používané technologie řízení společnosti začaly vynechávat, Jedna věc je kontrolovat nevelké procento nespokojených, úplně jiná věc jsou masové protesty. A na tomto místě se elity sjednotily. Spojilo je pochopení toho, že nelze připustit nekontrolovaný vývoj událostí. Mohlo by se lehce stát, že přijdou o moc. Takže je třeba za každou cenu donutit stále ještě existující střední třídu, aby se sjednotila kolem elity. Přesněji kolem státu, který elita dosud ovládá. Je třeba, aby se lidé báli něčeho horšího, než je ztráta peněz. Ale protože strach před hrozící bídou je docela silný, nedá se zlomit obyčejným strachem. Je nutná hrůza. Z toho důvodu jsem byl přesvědčen, že vbrzku musíme čekat něco, co vyvolá v lidech hrůzu. A jedna taková událost se již skutečně stala. Mám na mysli krvavá jatka uspořádaná Breivikem. Masová vražda do té míry všechny šokovala, že si většina vůbec nepovšimla celé řady zvláštností a děr v oficiální verzi událostí. Tisk všemožně zdůrazňuje tradicionalistické přesvědčení vraha. Je nutné, aby hrůza vycházela právě z tradiční společnosti střední třídu je třeba tlačit do objetí liberálního státu a liberálních elit, ne směrem k tradičním hodnotám. Proto masové sdělovací prostředky ovládané elitou mlčí o skupinových znásilňováních školaček imigranty z jižních států. Proto si masové sdělovací prostředky nevšímají nárůstu narkomanie a poklesu porodnosti byly jim zadány jiné úkoly. Ovšem masová vražda spáchaná člověkem, který údajně (pravdu se stejně nedozvíme) vyznává tradiční hodnoty to je přesně to, co elita a moc potřebují. Těžko říci zda budou v budoucnosti podniknuty nějaké podobné akce. Cíle se však současné západní elitě dostihnout nepodaří pokles ekonomiky bude příliš hluboký. Mimochodem, elita tomu zatím nevěří. Ale co udělat dokáže zorganizovat velký mezinárodní konflikt, který prudce posílí tradiční hodnoty ve společnosti. Bohužel to proběhne prostřednictvím podstatného zostření poměrů, srovnatelného s naší občanskou válkou. A základní otázka, kterou by stálo za to dnes položit: dokáže společnost v evropských státech pochopit, kdo byl skutečným objednatelem krveprolití na ostrově Utoya? Nebo to nikdy nepochopí? Konec konců vzdělání a kultura se neničí jen tak, má to nějaký účel. Návrat Rudého projektu Jak se bude situace vyvíjet dál? Noví proroci zatím nejsou na obzoru, takže vybírat bude nutno ze stávajících projektů. A protože nadcházející ekonomická krize podstatně sníží životní úroveň ve všech západních zemích (jež je v současnosti podstatně zvýšena fenoménem nadspotřeby, jenž je vyvolán emisí dolaru), myšlenka prospěchu bude nahrazována myšlenkou spravedlnosti. Což znamená renesanci Rudého projektu a další posílení Islámského projektu. Co se bude dít v USA, si autor předpovědět netroufá, ale co se týče Evropy, otázka bude stát takto: dokáže socialistická idea asimilovat islámskou populaci, nebo se Evropa stane součástí islámského světa? Poznamenám, že zatím se islám dařilo asimilovat pouze v rámci rozvoje socialistických myšlenek a v souvislosti s tím se domnívám, že právě v Evropě očekává Rudý projekt mohutná expanze. Renesanci čistě Křesťanských projektů ( Byzantského ve formě pravoslaví a Katolického ) v blízké budoucnosti neočekávám. A to proto, že tak obrovská krize, jakou je rozpad světového systému dělby práce, rozpad jednotného dolarového prostoru, bude ode všech zúčastněných vyžadovat aktivní, jestli ne agresivní chování. Ovšem politika křesťanských projektů je podstatně formována jejich dogmatikou, která za jednu z hlavních ctností považuje pokoru. Jinak řečeno, vzkříšení těchto projektů je možné, nikoliv však ve střednědobé a ještě méně v krátkodobé perspektivě. Bude zapotřebí velmi dlouhého času. strana 39

43 Svět na prahu nových časů... Existuje ještě jeden důvod, proč právě Rudý projekt patrně bude mít v blízké budoucnosti zvláštní význam. Již jsem zmiňoval, že legalizace úroku v XVI. století stvořila nový fenomén v lidských dějinách technologickou společnost. Zrychlený technický pokrok posledních století, díky němuž se podařilo podstatně snížit úmrtnost a výrazně zvýšit početní stav lidstva, byl vyvolán právě tímto fenoménem. Není vyloučeno, že nutnou podmínkou pro existenci tohoto fenoménu je existence úroku a biblického žebříčku hodnot. Dokonce i Japonsko a Čína v podstatě rozvíjejí své technologie pouze díky západním zemím, jež jsou investory a spotřebiteli jimi vyráběné produkce. O islámu je zbytečné mluvit všechny pokusy o vytvoření technologické civilizace na základě islámských národů byly neúspěšné. podnik, ale federální vláda), euro a yuan. Přitom zřeknout se technologických vymožeností není lidstvo v současnosti připraveno. A o to je důležitější, že z tohoto přísného pravidla existovala výjimka. Hovořil jsem o ní výše, ale stojí za to, to zopakovat. Technologická civilizace byla vybudována také v SSSR v zemi ve které byl úrok zapovězen stejně, jestli ne přísněji, než v islámských zemích. Tato unikátní zkušenost Rudého projektu nemůže zůstat nevyužita, jelikož podle všeho nadcházející krize Jediné míry hodnoty vyvolá minimálně dočasné upuštění od úroku. Spojeno je to s tím, že rozklad jednotného dolarového emisního prostoru bude s největší pravděpodobností probíhat postupně. V první etapě se svět s velkou pravděpodobností rozdělí na několik emisních valutových zón: dolar USA (emitovat který, zdá se, dříve či později bude ne soukromý Vrátíme-li se k základnímu tématu, můžeme konstatovat, že v nejbližších desetiletích mocná expanze Islámského projektu narazí v Evropě na tři druhy odporu. Není vyloučeno, že vzniknou ještě další dvě zóny: takzvaného zlatého dináru a ruského rublu. Ve skutečnosti je rublová zóna podmínkou zachování Ruska coby jednotného státu. Což však při současném způsobu řízení naší ekonomiky není příliš pravděpodobné. Vezmeme-li v úvahu, že trhy musí být globální, bude takový systém zjevně méně rentabilní a s největší pravděpodobností bude pokračovat v rozpadu. V důsledku čehož, aby ochránily svoji suverenitu, budou jednotlivé státy stále vice a více omezovat práva jednotlivých soukromých subjektů na přivlastnění si zisku. Což, konec konců, neodvratně povede k legislativnímu nebo dokonce ideologickému zákazu soukromého využití úroku. První ze strany umírajícího Západního projektu. Boj bude krutý a nekompromisní. Druhý ze strany národních států sdružených v rámci Evropské unie. Ten bude slabší vzhledem k tomu, že národní projekty ze své podstaty nemohou dlouhodobě odolávat projektu globálnímu. Třetím subjektem odporu se stane znovuzrozený Rudý projekt a i zde budou vztahy velmi složité. Z jedné strany Rudý projekt může asimilovat islámské obyvatelstvo Evropy (jako se to podařilo v SSSR), a v tomto smyslu představuje pro Islámský projekt to největší nebezpečí. Z druhé strany některé jeho rysy je třeba maximálně podporovat, protože právě ty mohou zajistit zachování technologické civilizace v Evropě. Jako výsledek těchto procesů v Evropě pravděpodobně vznikne nový globální projekt, jakási symbióza islámu a socialismu, který by se dal hypoteticky nazvat islámským socialismem. Situace v Rusku se bude od té evropské lišit pouze v jednom: daleko rozvinutějšími principy a mechanismy Rudého projektu. Což pro Západní projekt znamená obrovskou hrozbu, protože výše uvedené varianty vývoje situace v Evropě se mohou podstatně rychleji realizovat v Rusku a tím podstatně urychlit definitivní rozpad Západního globálního projektu. Ne náhodou vrhl Západní projekt značné síly na co nejrychlejší zničení reliktů Rudého projektu v Rusku: jím najatí manažéři začali agresivně protlačovat okamžitý vstup Ruska do WTO, ničit státní penzijní systém, státní zdravotnictví a školství. Smysl těchto kroků je jasný. Rusko bylo po tisíciletí nositelem nějakého projektu a bez velké ideje jednoduše nemůže existovat. Zničení Rudého projektu ho zanechalo v ideovém vakuu: žádné projektové hodnoty pro Rusko nejsou zatím v dohledu. Podstrčit našim národům hodnoty Západního projektu se, otevřeně řečeno, nepodařilo. Leč Rusku stále ještě zůstal jakýsi obranný, technický a vzdělávací potenciál a západní projektanti nehodlají připustit, aby se tohoto území zmocnil nějaký jiný projekt. Tudíž je nutné proměnit ho v poušť, obydlenou agresivními a nekonstruktivními kmeny. Dokud byl Západní projekt jednotný a nedělitelný, dalo se s strana 40

44 Svět na prahu nových časů... Ruskem bojovat na technologické frontě. Ale nyní, když se zakymácel, jsou zapotřebí tvrdá a energická opatření. Což také vidíme v praxi. Teoreticky je po rozpadu Západního projektu možná i jiná cesta rozvoje. Zřeknutí se i ostatních biblických dogmat. Ovšem v takovém případě bude zapotřebí zformulovat novou dogmatiku v rozměrech celého projektu. Ať už to bude jakkoliv, nevyhnutelný rozpad Západního projektu nastartuje složitý proces boje již existujících globálních projektů, snažících se rozšířit svůj vliv nebo se obrodit. Jak se zdá, v první etapě budou dva: Islámský a Rudý. První díky svému dnes již očividnému vlivu, druhý jako garant uchování technologické civilizace. A jestliže Rusko chce v nejbližších desetiletích hrát alespoň nějakou roli ve světě nebo se alespoň zachovat jako stát, je životně nutné co nejaktivněji křísit z dob socialismu zbylé mechanismy a technologie a pokusit se zformovat novou ruskou projektovou ideologii. Kdo najde cestu z ideologické slepé uličky? Z výše uvedeného vyplývá, že současná situace nám dává absolutně unikátní příležitosti. Proč právě nám? Věc se má tak, že západní společnost je tvrdě totalitární. Jakékoliv pokusy zabývat se něčím neschváleným oficiální ideologií jsou systematicky pronásledovány. Tresty jsou, pravda, mírnější než ty, které se používaly v SSSR. Lidem pouze uzavřou možnosti karierního růstu. Dokonce i když školák ve svých úvahách a projevech odporuje základním dogmatům, můžeme směle říci dobrého vzdělání se mu již nikdy nedostane. Spolu s tím však existují různé instituty a mechanizmy, jejichž účelem je kontrolovat a dohlížet na situaci tak, aby se nedostala do slepé uličky. V případě nouze se zákaz nezávislého myšlení ruší. Tento mechanismus v průběhu posledních několika století mnohokrát zafungoval. Naposledy byl spuštěn docela nedávno, když Francis Fukuyama, známý tím, že před dvaceti lety napsal knížku Konec historie, publikoval v prvním čísle časopisu Foreign Affairs z roku 2012 článek pod titulkem Budoucnost historie. Pokusím se svými slovy tento významný text stručně převyprávět. Ideologicky se nacházíme ve slepé uličce, píše Fukuyama. Současný kapitalismus umírá před našima očima, a proto potřebujeme novou ideologii. Vytvořit ji na starých základech nedokážeme, protože nás omezuje příliš mnoho zákazů. Ale uvědomme si, že tyto zákazy byly důsledkem souboje se SSSR a s Rudým projektem jako takovým. Ten projekt již neexistuje a tak můžeme všechny zákazy klidně odvolat a dát lidu možnost svobodně tvořit. Nechť nám lid stvoří novou kapitalistickou ideologii. Fukuyama dokonce kreslí takový veselý obrázek: Zkuste si na chvilku představit neznámého autora, který se kdesi na půdě pokouší zformulovat ideologii budoucnosti, která by byla schopna ukázat realistickou cestu ke zdravé společnosti střední třídy a pevné demokracie. Jenomže Fukuyama hned varuje: jsou čtyři body, kterých se za žádných okolností nelze vzdát. Jsou to: soukromé vlastnictví, svoboda, demokracie a střední třída. Je celkem jasné, proč do toho výčtu byla vmáčknuta střední třída, která k filosofickým pojmům nemá celkem žádný vztah. Právě ona, střední třída, totiž požaduje existenci soukromého vlastnictví, svobody a demokracie. Chudým jsou tyto vymoženosti k ničemu není jim z nich ani horko, ani zima. A bohatí svobodu a demokracii nepotřebují, svoje vlastnictví jsou schopni uhájit si sami. Tudíž střední třída se stává velmi důležitým omezujícím prvkem. Takže, Západ otevřeně prohlásil, že se vyhlašuje konkurs na novou ideologii. A tady narážíme na velice zajímavou věc. Celý světový názor, filosofie, pečlivě propracované a mnohokráte přepisované dějiny Západu byly vytvářeny v průběhu posledních sta let v boji s komunistickou ideologií. A jednou z klíčových tezí této ideologie je teze o konci kapitalismu. Takže v západním modelu, v liberální filosofii a podobných konstruktech je kapitalismus z principu nekonečným. Z toho důvodu se nová strana 41

45 Svět na prahu nových časů... filosofie, kterou Fukuyama navrhuje vypracovat, v případě že bude vypracována, stane pouhou aktualizací kapitalismu. Je takováto aktualizace možná? Pojďme si ujasnit, odkud se v komunistické ideologii vzala teze o konci kapitalismu. Zvykli jsme si na to, že ji vymyslel Karel Marx a že přirozeně vyplývá z Marxovy teorie směny společenských formací. Pak ale vzniká další otázka: proč se Marx rozhodl zabývat se směnou společenských formací? Jde o to, že Marx jako vědec ne jako ideolog a propagátor, ale právě jako vědec je politickým ekonomem. Politická ekonomie se jako věda zrodila koncem XVIII. století, rozpracoval ji Adam Smith, potom pokračoval David Ricardo a Marx byl svým způsobem pokračovatelem jejich tradice. Takže teze o konci kapitalismu se objevila u Adama Smithe a není vyloučeno, že se Marx pustil do směny společenských formací právě proto, že chápal, že kapitalismus je konečný. Zajímalo ho, jak bude vypadat postkapitalistická společnost. Podle Adama Smithe je úroveň dělby práce v daném společenství dána velikostí tohoto společenství, tedy velikostí trhu. Čím je trh větší, tím hlubší může být dělba práce. (Vysvětlím tuto tezi, takříkajíc polopaticky. Předpokládejme, že máme izolovanou vesnici, která má sto stavení. I kdybyste se rozkrájeli, lokomotivy tam vyrábět nebudete. Velikost neodpovídá.) Od dob Smithe byla tato teze mnohokráte potvrzena a má celkem jednoduchý důsledek po dosažení určité úrovně dělby práce, její další prohlubování může probíhat pouze cestou rozšiřování trhu. No a za našich časů se svět dostal do situace, kterou Adam Smith a dokonce Marx popisovali jako abstraktní, čistě hypotetickou. Dnes se ovšem stala realitou. Další rozšiřování trhu není možné. Tudíž není možné další prohlubování dělby práce v rámci stávajícího ekonomického modelu. Samozřejmě, lze se o to pokusit v jednotlivých odvětvích, ale v žádném případě ne v ekonomice jako celku. Nepůjde to. Z čehož plyne současný kapitalismus skončil. Současná krize to je krize konce kapitalismu. Již nemá další zdroje pro svůj rozvoj. Rozvíjet se dál v okovech kapitalistické ideologie svět již nemůže. Z hlediska lidstva to zase není až takové neštěstí. Jenom v Evropě, a jenom za poslední dva tisíce let byly vystřídány minimálně dva základní modely ekonomického rozvoje, o tom jsem hovořil výše. Nic nebrání další změně. Proto se domnívám, že klíčovým úkolem dneška je hledání nového mechanismu rozvoje a nového jazyka schopného další vývoj popsat. Ten, komu se to podaří, se stane civilizačním šampiónem na následujících dvě stě až tři sta let. Z toho všeho, co bylo výše uvedeno, je jasné, že udělat to lze pouze za hranicemi západního světa. A nedaří se mi najít na mapě zemi, kromě Ruska, kde by se mohla zrodit nová idea. Zdroj: Worldcrisis.ru Česká stopa inkontinentního George Sorose Známý bezpečnostní analytik Jan Schneider se rozhodl pro ParlamentníListy.cz rozebrat finanční toky a politické konexe vysvětlující neuvěřitelný vliv amerického miliardáře George Sorose. Král neziskovek, který své jmění získal na bankovních spekulacích, má podle Schneidera rozsáhlé zájmy i v naší zemi. Při rozboru jeho portfolia narazíte na nejznámější jména z neziskového sektoru včetně Člověka v tísni a Evropských hodnot. Po teroristických útocích v roce 2001 (zvaných 9/11) se bezpečnostní a zpravodajská komunita začala honit za fatou morgánou nazývanou financování terorismu. Byla to nečekaně vtipná pointa suity G. W. Bushe, který své prezidentství začínal naopak snahami po totálním uvolnění finančního a bankovního systému, aby dosáhl svého. Pak však zjistil, že možná ještě více může dosáhnout totální regulací všeho, co se hýbe když to navlékne na boj proti financování terorismu. Bezpečnostní a zpravodajští profesionálové tehdy věnovali mnoho času studiu financování terorismu. Zjistili však, že ty nepatrné částky, které jsou k tomu potřeba, není možno v těch obrovských sumách neustále převáděných peněz najít. Nicméně přišli na spoustu jiných, snad ještě zajímavějších věcí. A rychle dostali přes prsty. Americká exekutiva najednou zjistila, že to s bojem proti financování terorismu nesmí přehánět, protože ty nepatrné částky, které jsou k tomu potřeba, není možno v těch obrovských sumách neustále převáděných peněz najít. strana 42

46 Česká stopa inkontinentního George Sorose A od té doby to je s bojem proti financování terorismu stejně jako se vším. Jako s princeznou koloběžkou. Bojuje se, ale i nebojuje. Sleduje se, ale jak koho. Občas někdo dostane dardu, občas někdo ač hoden téže dardy beztrestně proběhne. Hlavně je ale potřeba umlčet všechny, kteří hovoří o nedůslednosti, divadýlku, dvojím metru, a především ty, kdo mluví o financování politických stran a o tom, co a jak různé politické, vládní a s nimi spřízněné agentury financují. Na co se tedy přišlo při tom studiu financování terorismu? Že jsou zakládány různé nevládní organizace (NGO). Nepochybně za skvělými účely a těm lidem, kteří na nich pracují, patří obdiv a dík. Není v tom ironie, je to tak a musí to tak být, protože jinak by neobstály před zkoumavými pohledy různých pátračů. Ty nejrůznější humanitární cíle musí být reálné, aby v některých případech bezchybně plnily roli ochranného štítu. Jestli někoho zkratkovitě napadá už teď nějaká analogie z tuzemska, musím ho pokárat. Ale jen pro netrpělivost. Dostaneme se k tomu. První poznatky byly publikovány v souvislosti s různými islámskými nadacemi, které ale postupovaly dost amatérsky, když tento systém zneužívání humanitárních a charitativních organizací pouze ledabyle okopírovaly. (Systém tedy není totožný s tradičním převodním finančním systémem hawala, který funguje v obchodním prostředí po staletí.) Mluvíme tedy o způsobu, jak skrytě dostat kamsi peníze na financování čehosi, a to zneužitím humanitární a lidskoprávní legendy. Lidské štíty vždy fungovaly a zaštítit se lidskou bídou, neštěstím či touhou po vzdělání je velmi špatné, ale funguje to. A mnohý, kdo v této souvislosti utrousí podezíravé slůvko, je zatracován (jak se nepochybně stane i mně). Případné dopady na strádající obyvatelstvo jsou strašákem, který mnohým vládám nedovolí, aby si na činnost NGO posvítily trestněprávní orgány. V podstatě je ta úvaha i docela racionální sledované organizace (jako třeba Hamas) působí dejme tomu z % v oblasti vzdělávací, sociální a zdravotnické. A pokud se nezačnou projevovat kumulované důsledky těch 5 10 % propašovaných peněz za zcela specifickými účely, běží ten systém zdánlivě pokojně dál. Tuze subjektivistický aktivismus Poručíme větru, dešti to heslo bylo nejprve deklamováno, pak vysmíváno a nyní se nám opět připomíná. Stále se totiž objevují lidé, kteří se pokoušejí ovlivnit přirozený chod věcí v míře hrubě nenáležité ať již to jsou týpci, jimž je moře po kotníky, nebo revolucionáři. Nebo od všeho trochu. Například takový George Soros. Počátkem devadesátých let k nám přišel s nadějnou myšlenkou pozitivně ovlivnit vzdělanost obyvatel zřízením privátní vysoké školy. Pak se zjistilo, že šlo spíše o to, vychovat (si!) elity. Aby na to měl prachy, zakymácel s librou tak, až se zlaťáčky jen sypaly. Aniž by měl morální kocovinu to měl zřejmě být vzor pro ty vyrůstající elity. Nebo aniž by si podobný experiment předtím vyzkoušel třeba na zvířatech, pojal myšlenku zkvalitnit v různých zemích demokracii. Začal tam budovat různé sítě a pumpovat peníze. A pak se začaly dít věci, protože v tom nebyl nikdy sám, měl vždy mocné spoluhráče. Když to nešlo rychle a po dobrém, tak se přihodila nějaká barevná revoluce, tamní vláda demokraticky padla a byla nahrazena jinou, pochopitelně demokratičtější. A když se ani to nedařilo, bylo ještě možno přimět ty tvrdohlavce k demokratickému dílu bombardováním, třebas humanitárním. To všecko si vyzkoušel, že je možné udělat. K tomu větru, dešti to pak už byl opravdu jen ten krůček. A najednou se ukázalo, že pan Soros je inkontinentní. Jinak řečeno, nedokázal zabezpečit elektronickou korespondenci sítě svých organizací. A kyberprostorem najednou lítá i to, co peří nemá. Najednou už i těm méně prozíravým začínají padat šupiny z očí. A tak má George Soros najednou problém úplně jiný. Je to konec optimistické teorie, že privátní sponzoři pružným a ryze subjektivním financováním občanské společnosti dokáží vybalancovat tuhý státní systém, který zase trpí žádoucí snahou po objektivitě. V případě Sorosově se však dostáváme in puncto subjektivity do extrému, který překročil mnohé zdravé limity. Do hry vstupují DC Leaks Avšak do hry vstupují hackers ex machina! Hackeři, kteří nabourali IT systém Sorosovy organizace Open Society Fund (OSF), se charakterizují jako američtí aktivisté, kteří chtějí zveřejnit pravdu o tom, jak USA přijímají rozhodnutí a jaké jsou klíčové elementy amerického politického života. Mnoho štěstí, Hillary! strana 43

47 Česká stopa inkontinentního George Sorose (Těžko si odpustit anekdotu, že americká média neomylně odhalila za hackerským útokem Putina a jeho kamarilu neboli ruské tajné služby; protože únik dat prý nese stejné známky jako zveřejněné dokumenty Demokratické strany ; jinými slovy: informace dostaly nožičky a ty byly zřejmě obuty do ruských bot.) Hackeři DC Leaks zatím zveřejnili ke třem tisícům mailů. Tematické vyhodnocení hovoří o podpoře EU, genderových projektů a konkrétních zemí (Ukrajina). A také vysloveně politických projektů, jako byla kampaň za zvýšení účasti mladých lidí při českých volbách do europarlamentu. Za Sorosových sedm set tisíc korun se rozjela kampaň propagující informovanou volbu a zdůrazňující desetileté výročí vstupu České republiky do EU, která zahrnula i video spoty, a to jak online, tak i v médiích. Výsledkem bylo, že zastrašila asi i ty, kteří k volbám chtěli jít. Volební účast u eurovoleb 2014 byla strašidelných 18,2 %. Holt kdo umí, umí. Dalším projektem bylo sledování islamofobů. Nezdá se však, že by hlavním účelem byla nějaká starost o islám. Soros má daleko k islamofilii. Pointou je vývoz destability, jak odhaluje George Friedman (Příštích sto let). A k nestabilitě je možno využít lecčehos. A když se silokřivky potřeby destabilizovat a současně realizovat jisté kroky v oblasti energetické politiky (protože ta je tím nejviditelnějším cílem) protnou v islámském světě, well, tak tam tedy vyvezeme demokracii ono se to tam podělá, vzniklá migrační vlna destabilizuje Evropu, aby to pitomé euro nekonkurovalo dolaru, a nakonec dobereme ty uhlovodíky. Soros v Česku Věnujme se však více ovlivňování vnitropolitického života u nás. Především se zastavme u otázky, zda je něco takového v rozporu se zákony. Není, ale mělo by to být regulováno. Americký zákon FARA (1938), o registraci agentů zastupujících zájmy cizích mocností v politické nebo kvazi-politické oblasti, požaduje jejich coming-out neboli úřední deklaraci jejich vztahu se zahraničím, jakož i podrobnosti o jejich financování. Pak jsou vítáni a po této stránce je vše v pořádku. Sankce při porušení tohoto zákona jsou však velmi účinné. U nás však, bohužel, takový zákon nemáme. A jak by se na to odhalování Kremlem placených agentů-propagátorů hodil! Asi to bude tím, že by ty placené agenty-propagátory odhaloval všeobecně. Pročež hrozí, že by takový zákon odhalil více protiruských propagandistů než těch proruských, což bude asi tou pointou. Zákonodárci, vyveďte mě z omylu! Lze obecně konstatovat, že škála Sorosem podporovaných projektů je docela zajímavá a na první pohled jí nelze mnoho vytknout, obzvlášť kdyby bylo deklarováno, odkud vítr fouká. Ty aktivity jsou subjektivně angažované a politicky profilované ale to je přece charakteristika mnoha subjektů občanské společnosti. Jiní donátoři budou profilováni zase jinak, takový je život. Metadata těchto aktivit jsou však zajímavější. Obecně lze konstatovat, že Soros si s poměrně nevelkými náklady zjevně udržuje rozsáhlou síť spolupracovníků, institucí a jimi dále podporovaných aktivit, což už samo o sobě není bez významu. A s přihlédnutím k Sorosovým konexím se těžko bránit úvahám na téma, že to nemusí být všechno. Na druhou stranu se není třeba příliš děsit. Ty aktivity mnoho mladých mohou přivést jak k zájmu o věci politické, tak i k rozumu. Nikde není psáno, že všichni ti, kteří se octnou v kontaktu se Sorosovou sítí, se stanou jeho poslušnými klony. ČLOVĚK V TÍSNI (ČvT) ČvT ve svých výročkách deklaruje, že zhruba 1/3 příjmů tvoří prostředky od zahraničních vlád a zdroje, které z jejich pověření přerozdělují nadace a obdobné subjekty. Do této skupiny patří například NED National Endowment for Democracy, British Council nebo MRRD The Ministry of Rural Rehabilitation and Development of Afghanistan. Přitom ještě další 1/3 příjmů ČvT pochází odněkud ze zahraničí včetně od Sorosova OSF. To z ČvT činí přímo výstavního zahraničního agenta dle amerického zákona FARA. Splňuje totiž i druhou podmínku oné alespoň quasipolitické činnosti. Například na semináři o současné ruské propagandě (pořádal ČvT ) získáte praktické dovednosti v oblasti mediálního vzdělávání se zaměřením na současnou ruskou propagandu. Na téma Jak odhalit současnou propagandu? připravil ČvT pro učitele dokonce celou sadu k mediálnímu vzdělávání. Podsouvá se s ní do státního vzdělávacího systému, což už je na pováženou a ministryně školství by se tímto problémem měla velmi vážně zabývat. Kdyby šlo skutečně o rozpoznávání propagandy, o zvyšování odolnosti vůči ní, ba dokonce kdyby šlo o zvyšování odolnosti mladé generace vůči reklamě zasluhoval by si tento program aplaus a všeobecnou podporu. Pointa je ale v tom, že strana 44

48 Česká stopa inkontinentního George Sorose program je zaměřen naprosto jednosměrně. Program sám je tak propagandou, nestydatou a neskrývanou. Paní ministryně, stačí? vůbec nějakou částku. Podívejme se na strukturu výdajů (celkem necelého 8,5 mil Kč) LLP z dvojího pohledu. EVROPSKÉ HODNOTY (EH) A LIGA LIDSKÝCH PRÁV (LLP) Věcně: mzdy, dohody o provedení práce (45 % = 3802 tis.), nájem, energie, opravy (7 % = 591 tis.), provozní a materiální náklady, literatura (2 % = 169 tis.), odvody sociálního a zdravotního pojištění (14 % = 1183 tis.), odborné služby finanční, překlady, PR, tlumočení (11 % = 929 tis.), právní služby (9 % = 760 tis.), sazba a tisk publikací, propagace (2 % = 169 tis.), komunikace, cestovné (7 % = 591 tis.) = 99 % nákladů Pojednejme dva další zahraniční agenty jedním vrzem; ve finále se ukáže proč. Takzvaný think-tank (česky něco jako myšlenkové beranidlo, a to zejména s ohledem na předváděný výkon), který se zaštiťuje Evropskými hodnotami, je otevřeně politickou aktivitou. Je příjemcem finančních prostředků ze zahraničí, deklaruje přímo příjem od Sorosovy organizace. Nás ale bude zajímat údaj o tom, že v roce 2014 EH dostal přes 675 tisíc od LLP (a v roce 2015 to bylo přes 625 tisíc, za rok 2015 však není ještě k dispozici výroční zpráva LLP). Budeme se tedy zabývat jen rokem Nejprve se však podíváme na Ligu lidských práv (LLP), která deklaruje, že více než třetinu příjmů v roce 2014 obdržela od Sorosovy organizace OSF. Dan Petrucha, lídr Ligy lidských práv, vyzývá veřejnost k donátorství slovy: Prostřednictvím Ligy lidských práv bojujete za práva pacientů, lidí s postižením, dětí, obětí policejního násilí, prosazujete systémové změny v české společnosti, podílíte se na zlepšování legislativy České republiky. Proč potřebujeme vaši pomoc? Jsme nezisková organizace, která bojuje za vaše práva. Ve stanovách spolku ale nic nenajdeme o tom, že by LLP sloužila jako finanční přepážka. Ostatně ani z výroční zprávy LLP 2014 nejde dovodit, že by spolek odeslal na konto EH Tematicky: férové dětství (28 % = 2366 tis.), férová policie a justice (26 % = 2197 tis.), férově k postiženým (13 % = 1098 tis.), férová škola (22 % = 1859 tis.), férová nemocnice (7 % = 591 tis.), společnost obecně (4 % = 338 tis.) = 100 % nákladů. Z uvedených částek (v závorce, v tisících) je těžko těch 675 tisíc někam uplacírovat. Ta částka by se mohla docela pohodlně schovat pod téma férové dětství, férovou policii a justici, férově k postiženým (to by bylo velmi nápadité!) nebo férovou školu, musela by však být propasírovaná přes dohody o provedení práce. Žádný dar jiné neziskovce LLP ve své výroční zprávě totiž nedeklaruje! Právě. Ono totiž opravdu není vůbec jisté, že LLP nějaké peníze na účet EH odeslala. LLP v popisu aktivit a zřejmě ani ve svých výkazech nic takového nemá. Vzniká tu problém. Jsou tu peníze, a neví se, odkud se vzaly. To už je práce pro Finanční analytický útvar, pro protikorupční policii, pro kontrarozvědku. Protože zakládání různých právnických subjektů, jejich zřetězení a následné finanční transakce, kdy se těch průchozích používá jako přepážek k zastření původu procházejících peněz, to jsou techniky známé z problematiky praní peněz či naopak financování sporných aktivit. Škaredá pointa Nebo je snad přeposílání (Sorosových) peněz Evropským hodnotám od Ligy lidských práv v souladu s jejími stanovami? Je snad ona pointa v prosazování systémových změn v české společnosti, na což se snaží donátory nalákat šéf LLP, kterou zakládal Jiří Kopal, který nyní působí v EH, kam za ním podivuhodným způsobem putují peníze právě z LLP, která je zase dostává mimo jiné od Sorosova OSF? Nemalujme čerta na zeď, on už tam je. Docela by to totiž zapadalo do té charakteristiky Sorosovy sítě. A když se jí zabývá britská MI-5, bude na naší exekutivě a poslancích v kontrolním orgánu pro BIS, aby se v zájmu nás všech ujistili, že naši zpravodajci nespí. (A pochopitelně pro státní zastupitelství, aby se o tomtéž přesvědčilo u trestněprávních orgánů.) A že neposlouchají právě ony hlasy z EH, organizace po americku kategorizované jako zahraniční agent, která právě za cizí peníze! českou kontrarozvědku usilovně nabádá, aby se soustředila hlavně a především na Rusko. Neboť často platí, že právě zloděj křičí: Chyťte zloděje! Jan Schneider strana 45

49 Kořeny současné evropské krize a nadějná východiska pro její řešení Kořeny současné evropské krize a nadějná východiska pro její řešení Prof. PhDr. Petr Piťha Předneseno na Trnavské univerzitě v Trnavě Vážené auditorium, když jsme s pořadateli a hostiteli začali dohadovat téma pro tuto přednášku, uvažovali jsme o mnohém. Všiml jsem si, že zazněly otázky, které teď slyším ze všech stran. Domluvili jsme se nakonec na tom, že se pokusím je nějak srovnat a naznačit jejich řešení. Otázek je mnoho: Co s migranty? Všechno se hroutí. Co si o tom myslíte? Co dělat s morální krizí? Jakou máme mládež? atd., atd., až nakonec: Máme vůbec nějakou naději? A co tedy máme dělat? Uznáte, že na to všechno odpovědět nemohu, ale udělám, na co stačím a na co budu mít čas. Ten je přesně vymezen, což předem slibuji, že nebudu až tak moc respektovat. Budu ale stručný a jaksi heslovitý. Při takovém zestručnění dojde především k tomu, že obrovsky složité věci se nám ukážou jako velice jednoduché. To dále způsobí, že celé moje vystoupení bude vypadat jako prostoduchý strejcovský názor, se kterým budou nejspíš souhlasit prostí gazdové, mámy a tátové, tzv. běžní lidé. Jenže o ty právě jde. Zároveň jsem už naznačil jednu oporu pro naši naději. Je jí zdravý selský rozum, anglicky common sense, tj. sdílený smysl. Vím, že stojím na akademické půdě a budu proto mluvit akademicky. Jeho Magnificence vás přece nepozvala na potlach se strejčkem Křópalem z Horní Dolní. Na položené otázky je možno dát odpovědi: 1. Teologické 2. Filosoficko historické 3. Pedagogické Ale i ekonomické, vojenské, přírodovědné a co já vím. Využijí tři první. Protože jsem především filolog, budu se toho držet a do ostatních disciplín vstoupím s vědomím, že jsem v nich hostem, který může s něčím pomoct, ale není tam doma. Vyjděme od toho vyděšeného dotazu, zda se všechno zhroutí, protože se hroutí všechno. Asi to není tak žhavé, protože bych se sem nemohl dostat ve zhrouceném autě a po zhroucených cestách, ani bych zde nemohl jíst ke snídani rohlík a podobně. Co tedy chtějí ti lidé říct? Co se opravdu hroutí? Kosmos, naše planeta? Veliké říše? Společenské uspořádání? Právní systém? Lidé? Schopnost myslet? Řekl bych, že kosmos a naše planeta se nehroutí. U všeho ostatního lze pozorovat povážlivé chvění a mnohé se i hroutí. Nejbolestnější je vidět, jak se hroutí jednotliví lidé. Ostatní je nepříjemné, ale dá se to přežít. Říše jsem na vlastní oči viděl padnout dvě, revoluce jsem zažil taky dvě, zamlčených konců světa asi devět. Teologickou odpovědí tu je, že Boží řád nepomine, protože Boží tvůrčí slovo nemůže zaniknout. Za výchozí platformu při řešení jakékoli otázky považuji zdravé myšlení. To vyžaduje splnění tří podmínek, bez kterých se myslet nedá: Prvou je, že vyjdeme ze správných premis, tj. že budeme respektovat danost skutečnosti. Jakmile se dostaneme do područí nepravdivých informací, které vezmeme jako daný fakt, jsme na tom jako schizofrenik. Myslí logicky správně, ale dojde k nesmyslným, často i tragicky nebezpečným a zločinným závěrům. Druhou podmínkou je uznání základních logických operací a dále platnost základních matematických funkcí. Bez syllogismu, trojčlenky atd. se myslet nedá. Člověk, který tvrdí, že jedna a jedna nejsou dvě, toho moc nevymyslí a já mu nedám za pravdu. Ano, uznám, že metafora jeden a jeden je méně než dva užitá při výkladu o manželství a strana 46

50 Kořeny současné evropské krize a nadějná východiska pro její řešení přátelství je výstižná. Ale neznamená to, že jsem navždy odhodil pravidla o sčítání. Třetí podmínkou je, že známe a za všeobecně uznané považujeme významy slov a pojmů, které označují. Bez této základní jistoty jazyka se nemůžeme na ničem dohodnout. Vynechám výklad o rozdílu symbolu a pojmu, slova a termínu. Mluvím o přirozeném jazyce a tvrdím, že mluví-li jeden o koze a druhý o voze a třetí jim přispěje na pomoc vysvětlením, že přeci jde o stolek na kolečkách, že k ničemu nedojdou. Veškerý dnešní veřejný diskurz vykazuje porušení všech komponent. Za horší skutečnost považuji, že se naši učitelé prvých tří stupňů ohánějí pojmem kreativní myšlení, k němužvedou své žáky. Tomu pojmu nerozumím. Myšlení musí být myšlením, a to logickým. Pak je vždy kreativní. Jenže tato novinka vychovává k ráznému, odvážnému překročení takového zastaralého myšlení. Výsledek je poškození až i ztráta rozumu. * Kořen celého našeho problému pregnantně formuloval Robert Cecil lord Salisbury po nástupuhitlera, když v britské Horní sněmovně varoval před nebezpečím nacismu v Anglii. Prohlásil: «Společnost, která odmítne náboženství, se během tří generací musí zákonitě rozpadnout.» Nemohu rozvádět, jakými kroky jsme se k odmítnutí Boha dostali. Připomenu jen přínos osvícenství a zlomový okamžik popravy krále Ludvíka XVI. na počátku Velké francouzské revoluce. Stručně však objasním, co se přihodilo s pojmem liberalismus. Vyjděme od adjektiva liberální, kterým charakterizujeme určitý postoj. Určitý způsob jednání a rozhodování. Liberální posouzení je pro nás vstřícné, velkorysé, shovívavě a laskavé. Opakem je posouzení rigorózní, tj. přísné, případně maloryse přísné. Slovo liberální však vychází od latinského liber, což znamená svobodný. Libertas znamená svoboda, liberalizace znamená osvobození, jak to známe třeba ze Spojení liberalizace cen, trhu. Osvobodit lze všechno, džina z lahve, zločince stejně jako nespravedlivě odsouzeného, uvolnit lze energii spoutanou v atomu. Nicméně je toto slovo natolik spojeno s odstraněním nesvobody a otroctví, že je chápeme jako záchranu, tedy něco úžasného, na co toužebně čekáme. Tak se dostaneme při nedostatečném rozlišování významu až k tomu, že se vžila představa, že liberální člověk je člověkem svobodomyslným, což ovšem není svobodotvorným, natož svobododárným. Historie slova liberalismus, liberál je spjata s omylem, který se změnil v předsudek, který jetradován a široce přijímán. Krátce to zrekapituluji. Evropská věda vznikla v podstatě přeměnou antické filosofie na křesťanskou teologii. Tato teologie ovšem vycházela z víry a opírala se o Bibli. V rámci teologie byly pěstovány všechny ostatní vědní disciplíny, včetně tak exaktní vědy jako je matematika. V teologické řeči se řešily zásadní matematické a geometrické problémy. Vysmívaná otázka kolik andělů se vejde na špičku jehly, byla debatou o bezrozměmosti bodu a pojmu nekonečno. Vůbec není pravda, že by Bible a církev sahala na svobodu vědy, dokud si věda nezačala hrát na filosofii a nadřazovat se nad teologii. Dobře to můžeme vidět na obehrané písničce o případu Galileiho. Galileo byl dlouhou dobu církví ctěn a byl dokonce papežským poradcem ve věcech astronomie. Jeho střet s církví nastal ve chvíli, kdy naprosto amatérsky začal ze své přírodní vědy dovozovat teologické závěry. Je zajímavé, že dokud byly jen hloupé, nic se nedělo. Když ovšem Galileo vyslovil, opakuji teologické, výroky, které byly v rozporu s katolickým pravověřím, došlo ke střetu. Galileo ustoupil a klidně dožil svůj život. Je opravdu s podivem, jak silným argumentem proti církvi se jeho případ stal. Při dotazu na církev drtivá většina i vysokoškolských studentů dnes odpovídá, že jde o mravně zkaženou společnost, která je proti rozumu, zakazuje vědu a upálila Galileiho. Velký spor mezi vědou a vírou, svobodou světla poznání a tmářským despotismem byl plně využit ideologickým bojem proti náboženství a jeho nositeli, církvi. Ať žije svobodná myšlenka je heslem osvícenců a volnomyšlenkářů. Ano, pryč s vírou, ať vládne rozum! Prvořadým argumentem volnomyšlenkářů byla celá řada důkazů, že Bible nemá pravdu. Nejsilnějším z nich byl rozpor mezi Darwinovou vývojovou teorií a vyprávěním o stvoření světa v šesti dnech. Bylo to očividné. Bohužel nikdo v církvi si tehdy neuvědomil, že do sporu o pravdivost Bible jednoduše vůbec nemá vstoupit, a správně poukázat, že Bible není učebnice biologie, ale kniha o vztahu mezi Bohem a člověkem. Ve vyprávění o stvoření jde o to, že člověk je postaven nad všechna božstva národů, které obklopovaly Izrael. Je to zároveň nesmírné osvobození člověka z moci přírodních sil. Člověk jako vladař nad celým stvořením je zodpovědný toliko Bohu. Tím byly dány i meze lidské svobodě, tj. hráz proti svévoli. Předsudek o neslučitelnosti vědy a víry strana 47

51 Kořeny současné evropské krize a nadějná východiska pro její řešení panuje stále, přestože poctivý dialog mezi vědci - teology a vědci ne-teology přináší již dlouho oběma stranám nejen impulzy, ale i nové objevy. V kontextu našich úvah je důležité to, že volnomyšlenkářství sesadilo omezující autoritu Boha a na jeho místo postavilo člověka s jeho ošemetnými vlastnostmi sobectví a docílilo toho, že se rozpadla zodpovědnost vůči všem stejně nadřazené autoritě Boha. Přineslo to dvojí důsledek. Prvým je naprostá libovůle, která u obratných a silných vede k touze ovládat svět. Druhým je, že člověk, který nemá zodpovědnost, přestává být člověkem, ztrácí svědomí, což je něco jiného než cit. Je mi líto, ale liberalismus je jedním z kořenů naší současné krizové situace. V době kdy jsme vyzývání k dialogu, je osudově, že nás liberalismus dovedl také k naprostému relativismu tím, že sesadil z trůnu Boha, který je Pravda. Rád přiznávám, že o pojmu pravda jsem si v mládí i později dost špekulíroval a byl nakloněn opakovat nejednu hloupost. Nedělám si teď patent na rozum, ale o pravdě si myslím několik zásadních věcí. Předně, že pravda je jen jedna. Kdyby bylo více pravd, mohli bychom si vždy vybrat tu, která by se nám zrovna hodila. Výsledky známe. Za druhé, že pravda je vždy celá. Mít trochu pravdu znamená, že z větší části ji nemám. Poloviční pravda je poloviční lež. Mít skoro ve všem/úplně pravdu, znamená, že nějaká velmi důležitá lež je obratně schována do pravdy. Pravda je objektivní, protože je jedna a celistvá. Úhly pohledu nejsou výroky o pravdě, ale výroky o tom, jak objektivní pravdu prožíváme. Že je člověku z jihu zima a seveřanovi příjemně vlaho, nemění pravdu, že teploměr ukazuje 12 C. Z toho pak vyplývá, že pravda je na lidech nezávislá, nelze se o ní dohadovat, lze ji buď přijmout, nebo odmítnout. Lze ji bohužel taky vnucovat a donutit okolí žít ve lži. ostré názorové spory. Jsou známy případy, kdy dojde ke smírnému řešení a obecně přijatému novému náhledu. Jsou ovšem i případy, kdy došlo k nenávistné reakci zastánců zamítnutého názoru a dokonce k válce proti zastáncům odsouzené hereze. Celý problém současné politické reprezentace vidím vtom, že politici neusilují o zájem celku, ale zajímají se pouze o zájmy své, tj. o to, jak se udržet u moci. Projevuje se to tím, že chtějí nějak přesvědčit voliče, aby přijali jejich názor, který vydávají za pravdu. Dále pak v tom, že kompromisní řešení není řešením věcným a pravdivým, nýbrž vždy nějak chybným podle poměru jednajících a jejich zájmu. Politika pod heslem něco za něco je zjevným odklonem od pravdy. Pokud je tento výklad složitý, položme si otázku, zda má smysl debata o tom, zda 1+1 jsou 2, a představte si, kam bychom došli, kdyby to někdo dohodl jinak. V náboženském dialogu mezi odlišnými náboženstvími může dojít teoreticky ke třem výstupům. Prvým je, že jeden z účastníků uzná, že pravdu má ten druhý, a přijme jeho náboženství. To se např. stává při setkání dvou jednotlivců. Přestupy z jedné církve do druhé jsou docela časté. Celá církev to nikdy neudělala, pokud nebudeme uvažovat o hromadných přestupech lokálně úzce vymezeného kultu při setkání s početně daleko významnější církví, typu hromadného křtu malého pohanského kmene. Druhým možným výsledkem je dohoda o společných článcích víry, kdy např. blízké křesťanské církve dohodnou vzáj emné uznání křtu. Časté dohody o spolupráci na určitých akcích všeobecně kulturních a sociálních ovšem nespadají do rámce náboženského dialogu, protože mají charakter civilně právních smluv a dohod, jaké církve uzavírají i se zcela sekulárními partnery. Třetím případem je nelogický pokus o náboženský dialog s odpůrcem. S tím se dojednává příměří nebo kapitulace. O náboženství, které ideově charakterizuje spor, se nevyjednává. Výzvy k náboženskému dialogu s Islámem považuji za logicky chybný požadavek. Dialog v danou chvíli vůbec není možný. Nevím, kdo se může vážně domnívat, že se muslimové dají pokřtít nebo naopak křesťané obřezat a přijmou Islám. Stejně tak nevěřím, že někdo přesvědčí muslimy k odstoupení od Islámu a přechodu ke Vraťme se k žádanému dialogu. Dialog není latinské slovo, které by znamenalo hovor dvou lidí či stran. Je to slovo řecké, které znamená doslova vynoření smyslu. Jde v něm o to, že společně hledáme hlubší pochopení smyslu. Je to cesta, kterou se blížíme Pravdě, kterou našimi nástroji myšlení nikdy plně nepochopíme. Dialog žádá, abychom do něho vstoupili jistě s nějakým názorem, ale také s vědomím, že pravdu nemusím mít já, že ji může mít druhý účastník, a nejčastěji, že ji nemá nikdo z nich. Dialog, i když může mít velmi dramatický průběh, není nepřátelský, protože je ve své podstatě spoluprací. Náboženský dialog má vždy tento charakter a nejednou skončí tragicky. Dějiny katolické církve ukazují, že v ní probíhá takřka neustálý dialog. Opětovně jsou svolávány Všeobecné sněmy, koncily, které řeší strana 48

52 Kořeny současné evropské krize a nadějná východiska pro její řešení konzumismu. Vitalita muslimských komunit žijících uprostřed konzumní společnosti je výmluvná. Uvedl bych nyní na třech případech, jak se současná všeobecná mravní krize projevuje. RODINA Dost se dnes mluví o krizi rodiny. K současnému stavu se euroamerická společnost dopracovala dlouhým vývojem, který postupně oslaboval, až téměř zničil mezigenerační vazbu mezi prarodiči a vnuky. Osou rozpadu rodiny je vznik a rozvoj nejrůznějších institucí, jako jsou povinná školní docházka, penzijní pojištění, zdravotní pojištění apod. Tyto instituce z rodiny, kterou považuji za jedinou pro společnost a život důležitou instituci, sňaly téměř veškerou odpovědnost a tím ji dotlačily do pozice jakéhosi způsobu zábavy. To, co bylo už ve starověku (srov. Hippocrates? př. Kr., Stoikové v 2. stol. př. Kr.) a plánovitě bylo rozvíjeno v dobrém úmyslu obětavými lidmi od raného středověku jako záchytné instituce pro rodinou nezvládnuté či nezvladatelné situace (první jsou doloženy už ve 4. stol. a mohutný rozvoj začal od 11. stol. špitální řády), dostalo dnes právní rámec, který rodinu zlikviduje. Pro současné debaty je příznačný posun ve významu slova normální. Slova normální se dříve užívalo ve smyslu přirozené. Dnes má význam běžné, časté. Za důležité zde považuji, že norma je něco stanoveného zákonem. Posun významu ukazuje, zvláště v otázce rodiny, že jsme odmítli zákonodárce Božího a určujeme normy jiné. Je snad jasné, že jiné znamená v daném kontextu nepřirozené. Zákonodárství o rodině má vycházet od rodiny přirozené a chránit právě ji. Je samozřejmě zapotřebí, aby bylo pamatováno na všechny, kdo ať už vrozenou odchylkou nebo ranou osudu úplnou rodinu (otec, matka, děti) mít nemohou nebo ji ztratili. Je pro ně třeba udělat hodně, ale není možné v socialisticky rovnostářském duchu a v postmoderní libochuti učinit z rodiny jeden z případů něčeho, co lidi občas postihuje jako neštěstí. K tomu nás krok za krokem tlačí šílená demagogie a lobbismus agresivních seskupení. Jsou úspěšná a zákonodárci postupně znevažují a znevýhodňují tradiční rodinu. Dospěli už tak daleko, že ji staví do pozice, kdy je hlídána jako zločinná. Vyjde-li najevo, že se v nějaké rodině činí rozdíl mezi mužem a ženou, může být rozehnána jako zločinecké doupě. Otázka pohlaví je věcí svobodného rozhodnutí. Pohled do rozevřeného klína není pro nás směrodatný. Nedáme si diktovat od Boha, který se skrývá za přírodu. Že budeme muset změnit jazykový systém? Nevadí, od čeho máme parlamenty. Norská a britská legislativa jsou v tom nejdál. PRÁVO Ve výkladu o rodině jsem se již dotkl širšího problému právního řádu. Zde je výchozím bodem slovo řád. Řád je takovým uspořádáním, které dovoluje, abychom se vyznali v určitém prostředí. Každé společenství lidí potřebuje řád, aby mohlo fungovat. Důležité je, že opakem řádu je chaos. Neřád je negací, tedy porušením řádu. Nechám stranou složitý vztah dvou právních přístupů při tvorbě zákonů, tj. přirozenoprávního a pozitivního. Postačí připomenout, že prvý je starší a druhý se bez něho neobejde. Podstatným pro naši úvahu je, že prvý se dovolává přirozeného řádu, který je dán autoritou Boží. Ten je suverénem a garantem práva. Druhý přístup s ním nepočítá. Garantem je nějakým způsobem vzešlý zákonodárce pozemský. Už to samo může dopadnout všelijak. Každý ústavní právník ví, že jakýkoli zákonodárce potřebuje mít legitimitu, která leží mimo lidskou společnost, a to hlavně proto, aby vůbec mohla existovat rovnost všech lidí před zákonem. Porušení toho jsme zažili při rasových zákonech nacismu a třídních zákonech komunismu. V případech, kdy k něčemu takovému nedojde, např. V běžných moderních demokraciích, se ovšem pozitivní právo stejně Opírá o pojem slušnosti, když vychází ze zásady: co není zakázáno, je dovoleno. Naším všeobecným problémem je, že se rozpadá slušnost, tj. prožíváme morální krizi, a žádné sebepodrobnější zákony nám nepomohou. Pomoci může jen obroda slušnosti. Stále víc se proto mluví o Desateru a jeho zásadách, které jsou povětšinou přijatelné pro každého člověka. Podobné výroky mě vedou k závěru, že mluveno právnicky židovské Boží zákonodárství ze Sinaje, známé jako Desatero, je ústavou lidstva. Jeho ostrost byla taková, že se nenašel nikdo, kdo by ho nepřestoupil. Všichni byli něčím vinni. Byla proto později novelizována a do Božího zákonodárství byl zaveden právní pojem milosrdenství. Kristovo shrnutí zákona stalo se preambuli ústavy. Ústavní zákon zůstal nedotčen v platnosti, ale bylo stanoveno prováděcí nařízení umožňující milost a vracející svobodu, radost a život. Pro potřeby našich a evropských zákonodárců bych rád uvedl několik asi rozumných zásad pro tvorbu zákonů. Zákonodárci si musí na prvém strana 49

53 Kořeny současné evropské krize a nadějná východiska pro její řešení místě ujasnit, čeho chtějí docílit. Měli by také, nakolik jen je to možné, vědět, co všechno bude zákon dál působit. Nesdílel jsem např. radost ze zrušení povinné vojenské služby. Chápal jsem, že to je příjemné. Jenže ono je to tak, že příjemné nemusí být potřebné, ale ne všechno potřebné je příjemné. Vedle důležitého výchovného momentu jsme ztratili vrcholný pojem občanské povinnosti, kterou je obrana země (vlasti), a snížili ho na daňovou povinnost. V danou chvíli nejsme s to hlídat svou ohroženou hranici, protože profesionální důstojnický sbor s nedostatečným mužstvem ji ubránit nemůže. Vycházím ztoho, že zákony mají společnost zušlechťovat a vychovávat, nikoli hlídat a trestat. Má-li zákon hrát výchovnou roli, musí jako záměr zákonodárce stanovit princip správného jednání. Vedle takového pravidla může pak uvést nevelký počet konkrétních výjimek. K vystižení správného jednání žádným seznamem jednotlivých případů dojít nelze. Život je příliš složitý a mnohotvárný, aby se to mohlo zdařit. Dovolím si toto srovnání s výchovou. Dítě nelze vybavit na řešení všech situací, do kterých se dostane. Je třeba mu dát klíč, podle něhož je má řešit. Psa, který není schopen pochopit zásadu, je možné vycvičit k přesnému provedení cirkusových kousků. Žádný další úkol nevyřeší sám per analogiam. Nedělejme z lidí cirkusová zvířata. To je zlá a nebezpečná degradace. Zákony mají být adresovány lidem slušným, nikoli potenciálním přestupníkům. Myslím, že zákon má být takový, aby byl naplňován, nikoli jen dodržován. Naplňovat znamená jednat v jeho duchu a rámci, který ačkoli je pružný, je pevný. Dodržovat znamená jednat podle litery, která je ztvrdlá, a proto křehká. Mezi jednotlivými stále přibývajícími ustanoveními jsou mezírky umožňující beztrestně přestupování. Paradoxně tedy zákony adresované přestupníkům vedou k jejich nárůstu. Při pohledu na desítky metrů dlouhé řady tlustých foliantů, v nichž jsou sepsány současné právní normy, se ptám, z čeho tato tasemnice roste. Zcela určitě ze vzájemné nedůvěry. Na co stačilo slovo a podání ruky, začalo být sepisováno jako smlouvy. Tento krok ovšem nedůvěru nemůže odstranit, naopak ji zvyšuje. Smlouvy lze zpochybňovat, a proto rostou. Rozběhl se zlý, bludný kruh, který jako spirálovitý vír, který pohlcuje to nejdůležitější v otázce mezilidských vztahů, totiž slušnost. Dobré zákony by podle mne měly být formulovány s předpokladem slušnosti a rozumnosti adresáta, aby ho vedly k zodpovědnosti. Znamená to zároveň, aby sloužily plynulému chodu života, nikoli aby působily překážky. Pokud není dodržena tato zásada, jde o výraz všeobecné nedůvěry, která místo zodpovědnosti nastoluje formální mechanické dodržování litery. To se dá snadno a stejně mechanicky kontrolovat, což zjednoduší práci stále rostoucí byrokracii. Výsledkem je odtržení předpisů od skutečnosti. Důležitým se stane, zda je vše papírově (tj. podle předpisů) v pořádku. Jak to vypadá v reálu, nakonec nikoho nezajímá. To pak lidi poctivé a zodpovědné v reálné situaci nutí k přestupkům neživotného zákona. Sdílím staletí platné zásady o stručnosti a srozumitelnosti zákonů. Zákon musí být stručný. Prodlužování, zjemňování, rozrůstáni předpisů vede k tomu, že zákony nemůže nikdo pojmout do paměti, překážejí na každém kroku, a proto nejsou respektovány. Zákony jsou rovněž neustále měněny a jsou pak nestabilní. Zákon, má-li naplňovat své poslání, musí být zaznamenán jazykem všeobecně známým. Záměr zákonodárce musí být pochopitelný selským rozumem. Není-li tato zásada splněna a občan potřebuje advokáty jako tlumočníky, dochází k tomu, že se lidé o zákony nezajímají. Cítí spor mezi zdravým rozumem a neživotným zákonem a mají trvalý pocit nespravedlnosti. Dovolím si ještě víc a upozorním zákonodárné sbory, jak postupně vybudovaly právní základ dnešní krize a připravily pro nás důmyslný způsob sebevraždy, k níž jako zákonů dbalí občané máme přistoupit. Promluvím o Listině lidských práv a svobod. Tato listina vznikla jako Deklarace mezinárodní dohodou, jejíž ratifikací vznikl její právní statut v ústavách signatářských států. U nás je nyní součástí ústavního pořádku. Podepsána byla v Norimberku, nikoli jen v časové, ale především kauzální a symbolické souvislosti s Norimberským mezinárodním soudem s válečnými zločinci po skončení Druhé světové války. Za místo soudu i podpisu Deklarace lidských práv a svobod byl vybrán Norimberk, neboť právě tam byly nedávno předtím nacistickými právníky vyhlášeny zákony, podle kterých byly páchány zločiny, které svým rozsahem i brutalitou překonaly vše, co lidstvo do té doby poznalo. Kvůli těmto zločinům byli souzeni a odsouzení jejich tvůrci a veliké zvrhlosti byly nazvány válečnými zločiny. Záměrem skutečného zákona v pojetí tvůrců strana 50

54 Kořeny současné evropské krize a nadějná východiska pro její řešení Deklarace lidských práv a svobod bylo znemožnit opakování podobných zločinů. Dovolte mi tři poznámky na okraj. Prvá: Není dobré zapomenout na míru pokrytectví sovětských signatářů, kteří měli už dávno doma své gulagy, které byly vzorem právě pranýřovaných koncentráků, a souhlasili s jejich dalším rozvojem. Druhá: Pojem základních lidských práv byl v historii evropského práva znám dávno. Jeho uvedení do právního myšlení se přičítá Thomasi Jeffersonovi ( ) a/nebo Johnu Lockovi ( ). Ve skutečnosti však tento pojem poprvé použili dominikáni při velké právnické rozpravě, kterou vyvolali kvůli zločinům proti lidskosti. Učinili tak na základě relací svých misionářů, kteří referovali o zrůdných způsobech jednání Španělů s domorodci v Jižní Americe. Roku 1511 kritiku zahájil P. Antonio de Montesinos, OP kázáním na ostrově Hispaniola, dnes Columbia a Haiti. Obžalovali dokonce španělské velitele i jednotlivé vojáky, kteří byli pak obhajování tím, že domorodci nejsou lidé, lidem se jen podobají. Výsledkem teologicky(!) vedené právní(!) debaty bylo uznání plného lidství domorodců, a to na základě jejich zásadních rysů člověčenství. Byl vybojován a formulován pojem práva na život jako základní universální právo každého člověka. Nezůstalo tehdy jen u teorie. Řada velitelů byla odvolána, byla vydána královská instrukce, jak se má postupovat vůči domorodcům známá jako Burgonské zákony z roku 1512 a Valladolidské zákony z roku Jak vypadala a vyvíjela se situace v terénu v oblastech vzdálených přímému dohledu královské moci Španělska víc než tisíc kilometrů po moři a dalších stovek po pevnině, se dá těžko něco říct. Slavné to určitě nebylo. Důležité pro právní vývoj však není třeba i masivní překračování pravidla, ale vznik a platnost pravidla jako takového. Akademické, ale i jinde vedené disputace jak ve Španělsku, tak v koloniích trvaly celá desetiletí. Definitivní tvar právního pojmu lidských práv a zároveň i nárys prvního mezinárodního práva podal P. Francisco de Vitorio, OP (? ) v přednáškách na univerzitě v Salamance roku Později byly publikovány s názvem Releción de los Indias a prosluly pod názvem Čtení o Indiánech a o zákonech války. Vraťme se k Deklaraci a podívejme se na její další vývoj. Pod velkými lobbistickými tlaky byla nejrůznějším způsobem doplňována, zjemňována a rozšiřována. Jednou o právo ženy na rozhodování o vlastním těle, známým jako potratový zákon, popřípadě kohokoli o ukončení vlastního života, známý jako zákon o euthanazii. Podruhé o práva menšin často velmi zvláštního ustanovení (pacienti, lékaři, řidiči,...), až se tato listina stala život zmrtvující právní autoritou, která ve jménu lidských práv a svobod škrtí rozum zachovávající většinu, která přitom má na všechny menšiny s jejich právy vydělat. Myslím si, že nejsem rasista ani nacista, ani šovinista ani náboženský fanatik, ale jsem přesvědčen, že celá tato lidskoprávní hysterie, která si vynutila politickou korektnost, tj. znemožňuje věcně mluvit, je neštěstí. To, že může být kdokoli stíhán záminka se najde v monstrózní spleti zákonů snadno - považuji za cestu k anarchii. Prohlásit, že otec, který v půl dvanácté vezme klukovi mobil a pošle ho spát, nebo že babička, která plácne dvouletou vnučku přes prsty, když si znova a znova chce sáhnout na rozpálená kamna, se dopouštějí týrání, považuji za výrok proti záměru zákonodárců. Ti by totiž sotva zmíněného otce a babičku označili za válečné zločince a postavili vedle Eichmanna, Himlera, či krvavé Elzy. Třetí se týká toho, že Listina ve svém základním znění je buďto přímo zapracována do ústavy, nebo jako u nás se stane součástí ústavního pořádku. Nejsem dost právnicky vzdělán, ale ptám se: Je možné, aby novela či nižší zákonná norma, která je v přímém rozporu se záměrem zákonodárců výchozího zákona, byla platná? Není neplatná od chvíle, kdy je uzákoněna? Nebo, nedopouštějí se ti, kdo ji odhlasovali, aniž by před tím zrušili výchozí zákon, trestního činu porušení tohoto zákona? Listina lidských práv a svobod je dnes postavena na hlavu a otevírá legální cestu k porušování právě těch nejnejzákladněj ších práv člověka, třeba práva žít a narodit se. Dosti o tom. MIGRANTI Zastavme se nyní u problému migrantů. Za příznačné na diskuzích kolem nich považuji, že spíše okrajově se sem tam někdo dotkne skutečného merita věci a jeho zasazenosti do širšího kontextu. Jako dnes ve všem se zabýváme akutními otázkami v časovém horizontu včera zítra a ani v situaci celkově tak vážné se političtí představitelé nepřestali zajímat o své populistické zájmy a body pro příští volby a nezačali se zabývat dobrem společnosti. Pohled na hlavy států při pohřbu obětí masakru v Paříži mne naplnil pohrdáním. Zhroucená Anděla Merkelová, vizážisty upravená na jakousi mater dolorosam (byla neupravená, neučesaná, snad se ani nemyla a strana 51

55 Kořeny současné evropské krize a nadějná východiska pro její řešení možná se k dosažení věrohodnosti i nějak nasmrděla potem) se opírala o mužnou ochrannou paži prezidenta Hollanda, který s pevnou tváří hleděl nad všechny účastníky jako ten, kdo má situaci pod kontrolou, jakoby v rozhovoru se svým božským protějškem na nebesích. Fuj! Je mi stydno i jen mluvit o všech těchto nevzdělaných, ustrašených hlupácích, kteří nemohou zaujmout žádný postoj, protože nemají žádný názor. Tyto mátožné loutky, které se deklarují jako zásadoví lidé, jsou hříčkou v rukách davu. Otázka migrantů je případ velmi složitý, protože vznikal z mnoha důvodů a ovlivňuje spousty oblastí života společnosti. Týká se rovněž mnoha různorodých území přímo a nepřímo vlastně celého světa. Patrně nikdo nemá dostatek zpráv odevšad, což podvazuje rozvážné rozhodování, když je třeba dělat jasná, pevná a hlavně rychlá rozhodnutí. Je tomu, bohužel, tak, že do vyhrocené situace jsme se - upozorňuji, že skoro všichni probudili z líbezných snů ukolébaní ve volné se pohybující síti utkané z dlouhotrvajícího nadbytku sociálních států. Není divu, že se teď chováme jako chroust, který spadl do podmáslí. Jednoduše si nevíme rady. Pokusím, opakuji, pokusím se situací alespoň pojmenovat a obraz poněkud uspořádat. Zároveň se zmíním o řadě nebezpečí, kterým bychom měli předejít. Začnu tím, co je nejtvrdší a naprosto zásadní. Je válka. Není mír. Mír, pokud ho chceme, musíme uhájit, to jest vybojovat. Budeme-li ho akademicky či politicky postulovat, předpokládat, budeme si nalhávat. Nemluvit o realitě války a zastírat si ji mi připomíná chování dítěte, které si ručníkem zakryje tvář a myslí si, že je nikdo nevidí, protože ono samo nevidí nikoho. Je trestuhodným, že se slovo válka nesmí vyslovit. Konflikt, střet zájmů, dramatické události, mezinárodní krize jsou výrazy, které patří do schématu míru a dají se řešit jednáním. Jenže jsme ve válce. Uvažovat ve schématech míru je nemístné. Je třeba uvažovat v termínech války. Z toho mi vyplývá, že se máme starat o hranice a suverenitu. My se však zabýváme otázkou migrantů, což je strašný, ale odvozený problém. Hranice je třeba střežit a hájit. Suverenítu vyjádřit právními předpisy, především vízovou povinností. Hranice je ve válce linie pevně vojensky střežená. Za ní jsou nepřátelé. Na hranici se střílí. Výjimku tvoří člověk s bílou vlajkou, člověk s rukama vzhůru a beze zbraně. Protože bohužel bojují i ženy a dokonce děti, nelze je vyloučit. Lidé, kteří přicházejí z území nepřítele, buď útočí, nebo jdou dobrovolně do zajetí. Jsou proto eskortováni do střežených táborů a upozornění, že při pokusu o útěk se po jediné výzvě střílí. Tam jsou identifikováni. Pokud mají doklady, ověří se jejich pravost. Čas pobytu v běženeckém/zajateckém táboře je vymezen. Po jeho uplynutí dostává každý vízum určitého charakteru nebo je eskortován před hranicí, kterou přestoupil. Je-li usvědčen z diverze, je uvězněn. Tvrdí-li utečenec, že prchá do jiné země, budiž v uzavřeném vozidle vojensky eskortován a předán příslušným orgánům na hranici cílového čí tranzitního státu. Až doposud nepadlo jediné slovo o charitě a milosrdenství. Pochopitelně, že mají své místo, ale nemůžeme o nich uvažovat jaksi odděleně, a to ve schématu míru. Milosrdenství v době války se projevuje teprve po skončení vojenské operace. Zajati nejsou týrání, ponižování, dostávají stavu války a zázemí odpovídající základní zajištění. Ať je velkorysé! Příděl jídla však bude asi polovina toho, co je dávkou na muže a den těch, kdo hájí hranicí. Žádné peníze nepotřebují. Dostanou-li vízum, je jejich sociální zajištění jasně vymezeno a podmíněno prací, která jim samozřejmě musí být nabídnuta. To vše jeví se mi jako jasné a věcné. Včetně toho, že každý, kdo koná proti těmto příkazům, dopouští se velezrady, popř. válečného zločinu proti lidskosti a je podle toho rychle potrestán. Fakt, že jsme ve válečném stavu, že válka není bůhví kde, ale přímo se nás týká, je dán článkem 5 smlouvy NATO, kterou jsme podepsali. Obrátíli se kterýkoli člen na ostatní s žádostí o vojenskou pomoc, protože se cítí ohrožen, jsou ostatní povinní tuto pomoc poskytnout. Neposkytnutí pomoci je zrada, a tedy přeběhnutí k nepříteli. Nešilhejme po neutralitě. Není možná. Přejít na druhou stranu znamená vydat se všanc úhlavnímu nepříteli. Za takto vyhrocené situace není možné hledat akademická řešení a na konferencích (kvazi)odbomíků debatovat o modelech soužití a prolínání kultur. Problém je až příliš aktuálně reálný. Akademici zaspali a jsou čtvrtstoletí pozadu nebo vedle. Opakuji, že jsme ve válce a armády čekají na povel. Navíc akademické úvahy podporují, resp. zakrývají nerozhodnost vlád a způsobují, že pod dojmem hrůzných zpráv (uřezávání hlav) emotivně vznikají fanatické návrhy, příp. i pokusy převzít obranu do vlastních rukou. Tím se pak vytváří živná půda í nerozvážný dav pro schopného organizátora, který se brzo promění v diktátora-zachránce. strana 52

56 Kořeny současné evropské krize a nadějná východiska pro její řešení Analogicky není čas hledat viníka a diskutovat o chybách jednotlivých rozhodnutí a politiků. Postačí vědět, že k základnímu omylu jsme s výjimkami potvrzujícími pravidlo přispěli všichni. Opustili jsme svou náboženskou identitu. Není čas o tom diskutovat. Žijeme v přítomnosti a je třeba v ní konat. Řekl jsem, že situace je nevšedně komplikovaná. Předně je třeba odlišit uprchlíky válečné a ekonomické. Vezměme nejdřív uprchlíky ze Sýrie a předního Východu. Kdo může rozhodnout o vydání víza a ověřit pravost dokumentů? Jedině BIS. Jak jednat ve válce, která se vymyká z rámce dosud platného mezinárodního práva? Útočníkem je "islámský stát", který státem není. Je seskupením po celém světě rozsetých teroristických organizací a center. Mnoho příslušníků tohoto hnutí má řádné občanství ve státech, které se brání. Co, právně vzato, je ozbrojený útok na teroristické základny v jiném suverénním státě? Jak odlišit vojáka protistrany od civilisty a jak vůbec určit, kdo stojí na které straně? Kdo jsou plně vycvičení lidé bez uniforem vybavení vojenskou technikou armády určitého státu? V jakých kleštích, s jakými záměry, jakými prostředky a pod jakým dozorem se ocitají a jednají politici? Namátkou: Bojí se A. Merkelová víc vlastních občanů nebo teroristů? Je Putin, prostoupený duchem sovětského Kremlu, v obavách z muslimů nebo z NATO? Anebo je souběžníkem expanze Číny do oblasti Řecka, protože se jí děsí? Jisté je, že vůdčí politici mají oproti běžným lidem na stole svodky svých rozvědek. Jenže je jim to něco platné, když do každé rozvědky se vetře agent protistrany? A můžou vůbec nějak samostatně rozhodovat, když nejvážnější informace mají bezpečnostní agenti? Na mnoha nejvyšších politických, hospodářských, diplomatických i vojenských postech stojí "bývalí" či současní agenti. Panuje všeobecná nedůvěra. Chce-li někdo změřit míru bezhlavosti široce otevřené náruče pro migranty, ať si to porovná s Anglií na počátku 2. světové války. Řekl by W. Churchil: Musíme velkoryse přijímat uprchlíky z Německa, je to naše humanitární charitativní povinnost? Podívejme se nyní na ekonomickou variantu uprchlíků. I zde je řada odlišností, ve kterých se laik špatně orientuje.: Jde o lidi prchající z občanské války, která však vznikla z důvodů sociálních rozdílů, tedy z důvodů špatné ekonomiky? Jde o lidi bohaté, kteří jdou do klidu za svými konty v bohatých zemích? Jde o nešťastníky nalákané zločinnými agenturami nabízejícími transport do ráje? Jde o lidi prchající z důvodů ekologických, aby nezemřeli hladem? K dovršení nepřehlednosti zjišťujeme, že této vlny ekonomických uprchlíků rádi využívají teroristé z předchozího výkladu. Situace je, zvláště v konkrétních případech, opravdu neřešitelně komplikovaná, a proto, myslím, musíme hledat opět věcnou podstatu problému. Jde o otázku, jak řešit hospodářskoupomoc zemím s podstatně nižší životní úrovní. Po mém soudu to nejde udělat tím, že budeme přijímat emigranty. To by vposledku vedlo k úplnému vylidnění chudých oblastí, přesunu všech do oblastí bohatých a jejich následné ekonomické zhroucení. Z toho plyne i řešení uprchlické krize. Z důvodů ekonomické nutnosti je třeba uzavřít hranice a zamezit dalšímu přílivu. Transferový byznys trestat jako zločinný. Z důvodů lidskosti je třeba běžence ošetřit, nasytit, vybavit nejnutnějším a po časově omezené krátké rekonvalescenci vrátit zpět. Při svých úvahách vycházím z toho, že od dosti pradávné doby člověk přestal být nomádem, ale žije usedle. Někde je doma. Vycházím také z toho, že ekonomická úroveň i osobní pocit spokojenosti jsou zcela relativní. Řešení bych hledal v tom, že budeme usilovat, aby lidé byli spokojeni doma a neutíkali ani z nezbytí ani zlákáni vidinou něčeho úžasně lepšího. Budeme při tom muset zvažovat mnohé. Jak zařídit, aby v rozvojových zemích vzrůstala kvalifikovanost, neodcházela inteligence a vzrostla produktivita, aby se tyto země uživily a zlepšily svou úroveň? Nenamlouvejme si, že jsme vůči zemím rozvojovým oblastí zajištěnou! Jsme oblastí degenerující. Ještě víc bychom si měli uvědomit, jak a proč vznikl problém odlivu inteligence. Je nejméně sto let starý. Je pochopitelné, že nadaný člověk, kterému jsme umožnili studium, dostal nabídku skvělé kariéry. Investovali jsme do něho, potřebujeme ho, u nás se uplatní lépe než doma. Tak jsme z kolonií dováželi IQ jako suroviny. Právě proto, že si nikdo nepřipustil zásadní rozdíl těchto dvou exploatovaných hodnot, nikoho ani ve snu nenapadlo, co tím děláme a postupně způsobíme. Jenže my i ve chvíli, kdy se strana 53

57 Kořeny současné evropské krize a nadějná východiska pro její řešení na nás přihnala migrační povodeň, spekulujeme o tom, že jsou v ní i lidé, které bychom mohli dobře využít. Ano, mohli. Tím, že jim sice pomůžeme zvýšit kvalifikaci, ale pak je pošleme domů, aby pomohli své zemi. Jak docílit, aby se jednotlivé země vyrovnaly se svými demografickými otázkami? Zde budeme muset přijmout jejich rozhodnutí. Možná, a skoro jistě, je pro tyto komunity běžné něco, co nás děsí, jako např. kojenecká a dětská úmrtnost. Nevnucujme jim pořád své (jak se dnes stále víc ukazuje) pokroucené představy. Nevnucujme jim svou civilizaci vymírání. Oni chtějí žít. Položme proti citově drásajícím údajům, kolik dětí tam zemře denně, údaj o počtu potratů u nás a budeme vše vidět realističtěji. Rozpočítáno na dny je to víc než u nich. Uvažme dále, že ony "ekologické" příčiny hladomoru jsme vyvolali ve své arogantní zajištěnosti naší charitou. Mnohé oblasti zvládneme nakrmit, ale nejsme s to je napájet. Nejsme mocnější než příroda, která reguluje svou lidnatost. Čím víc hledám řešení, tím více shledávám, že jsme si všechny současné problémy vytvořili sami, protože jsme se pasovali na organizátory globalizace a nutíme všechny, aby přijali náš model společnosti jako to nejlepší a jediné správné. Přitom se rozpadáme a vymíráme. Je to právě naše autoritativní představa, že věci jsou a budou takové, jak my je určíme, co nás teď nejvíce ohrožuje. Při šachové partii není možné protihráči nařizovat, jak má táhnout. Současnou situaci jsme neschopni řešit také proto, že nedovedeme pochopit a dokonce ani připustit, že válka, která se rozhořela, je válkou náboženskou, jak už jsem uvedl. Současnou válečnou situaci vidím v podstatě jako střet tří náboženství. S velkým údivem vidím, že strany obou původních základních rivalů jsou dnes ideově velmi slabé. Vojensky jsou naopak silné až moc. Západní Evropa a severní Amerika (naštěstí to nejsou jediné křesťanské oblasti) jsou slabé proto, že si rozviklaly svůj fundament, když odmítly svého Boha. Arabská oblast se rozpadá a slábne proto, že ji rigorózní islám brzdí ve vývoji a udržuje ji uměle ve stavu středověku. Osvícení muslimové proto uvažují o krocích, které by uvolnily tuto brzdu a ukončily stálé opožďování. Takové zásahy jsou ovšem v rozporu se samotnými východisky Koránu. Je paradoxem, že tito osvícení muslimové chtějí zopakovat, co učinila křesťanská Evropa - zbavit se Boha ve jménu pokroku. Je přirozené, že jejich náboženské ochabnutí vyvolává ostrou kritiku u ortodoxních ajatoláhů a věřících. Tito věřící jsou charakterizováni snahou udržet své výsadní postavení, které není podloženo jejich schopnostmi a přínosem. Tito věřící, kteří se rodí jako nadřazení ženské polovině společnosti, jsou klasickými fanatiky, protože zdvojnásobují a eskalují svou urputnou činnost, kdykoli si uvědomí neživotnost a nesmyslnost své doktríny. Jordánská královna, jejíž nedávné vystoupení v Paříži volně reprodukují, vyslovila i názor, že teroristická kritika rozpadu arabských států, tj. v oblasti, kde se islám zrodil, vede vzdělané a strategicky vyškolené (nezapomínejme, kdo je školill) vůdčí špičky islámu k tomu, aby nebezpečí takového náboženského úpadku ukazovali na nás. Západní a střední Evropa spolu se Spojenými státy jsou nejen očividným příkladem, ale i snadnou kořistí. Úspěchy v zahraničí považují správně za cestu k získání sympatií pro přebudování současných (demokratických) států na pevné náboženské islámské státy. Tato analýza (do jaké míry dobrá, nevím) od někoho, kdo zná vnitřní stav zemí středního Východu, mne jako křesťana a katolického kněze naplňuje jistou nadějí. Domnívám se, že je velký rozdíl v tom, jakého Boha se kdo zříká. Osvícený islám se zříká nesmiřitelného Boha a jeho autoritativního mluvčího Mohameda. Uchovají-li si při tom muslimové náboženství, mělo by být smířlivější a lidštější než dosud. Evropa by mohla pochopit, že se vzdala Boha věrného, už ve Starém Zákoně milosrdně odpouštějícího a hlavně v Kristu veskrze lidského, a že tohoto Boha potřebuje ve všem a vždycky, a proto je dobré se k němu vrátit. Jeví se mi, že bez Boha nelze obstát v náboženské válce, do které jsme se dostali. Zlaté tele není ani dost velké, ani dost silné, aby podle přání globalistů udělalo pořádek. Nakonec malou poznámku. Role křesťanských církví v této situaci vystupuje do popředí. Protože církev není tvořena hierarchií, ale je to společenství všech věřících, které hierarchie toliko řídí a vede, záleží na věřících, jak zcela osobně zvládnou svůj úkol. Je dvojí. Předně nezradit, ale prohloubit svou víru. Znamená to zároveň nezradit svou vlast jako teritorium, v němž žijí. Druhým je povzbudit ostatní a dávat jim naději. Úkolem křesťanů je, aby doslova vrátili odmítaného Boha na zem a předvedli, co je to život z víry. Že to jsou statečné činy a obětavé skutky vedoucí k pokoji. Katolíci si musí uvědomit, že stojí v boji za své rodiny, děti, domovy. strana 54

58 Kořeny současné evropské krize a nadějná východiska pro její řešení Stát se může samozřejmě cokoli, včetně nového stěhování národů. Budou-li uprchlíků miliony, nebudeme se zabývat vízovou povinností. Může také dojít k úplnému zániku naší civilizace, to není nic nového. Ale ta budoucí bude potřebovat, aby někdo uchoval zvěst o tom, proč ta předchozí vzala za své, a ukázal základní kameny, na nichž lze, a to bezpečně, stavět tu novou. Jako poslední, o čem chci a musím hovořit, je otázka výchovy. V této oblasti pozoruji totéž, co všude jinde. Ve veřejných diskuzích se plete páté přes deváté. Nevidíme rozdíl mezi vzděláním a vzděláváním: Vzdělání je stav charakterizovaný nějakými vlastnostmi, jehož se člověk dopracoval. Jde o soubor vlastností, které nelze od osoby oddělit. Vzdělávání je péče o růst vzdělání a nějaký jeho průběh. Rozdíl těchto pojmů je zřejmý, ale často jsou zaměňovány. Uzákoněné právo na vzdělání je nesmysl, zvláště když existuje rovnost práv. Můžeme mít jen právo na vzdělávání. Jak bude úspěšné, tj. jakým vzděláním se projeví, je už druhá věc. Za přirozeně správné považuji, aby vzdělávání bylo adekvátní danému typu nadání žáka. Nedovedu pochopit, proč se diskuze o výchově plete s diskuzí o školství, což je pouze administrativní obslužný a řídicí systém, vybudovaný společností v daném státě pro instituce a účastníky výchovných a vzdělávacích aktivit, což se vlastně ani výchovy, ani vzdělávání mládeže vůbec netýká. Daleko horší je, že ani pedagogičtí odborníci nechápou dost dobře složitý význam slova výchova, jak nám to odhalují odlišnosti ekvivalentů: vospitanie, educatio, paedagogia a především dvojznačné Bildung. Kdo dnes ví něco o indogermánském etymologickém základu *bil, jehož význam je jednak utvářet ve smyslu dávat něčemu tvar, ale i někomu tvář. Druhým významem je štěpit/štípit, tedy dále i štěpovat, zušlechťovat. V textově dochované podobě Erasma Rotterdamského ( ) se výrazu užívalo pro náboženské, duchovní zrání člověka a formační pomoc při něm. A ještě horší je, že se nikdo moc nezabývá otázkami kdo, koho, jak a k čemu vychováváme. Nová pedagogická generace prostě nechápe, že vychovávárne živého člověka, a pod všemocnou tajemnou rukou trhu se zabýváme objekty a produkujeme součástky pro systémy podle poptávky. Neznám větší degradaci člověka, než je ta, která vtrhla do škol jejich merkantilizací. V otázce, k čemu vychováváme, je shoda vtom, že výchova je potřebná a ani jedinec, ani společnost bez ní nemohou existovat. Je pak ovšem otázka, jak má vypadat člověk, kterého bychom rádi vychovali. Odpovědí je mnoho, protože se utvářejí podle společnosti a posléze podle civilizace a tedy náboženských představ oblasti, v níž výchova probíhá. Nedělejme si iluze, že to bude nakonec vždycky dobrý člověk. Je možné vychovávat chladnokrevné zabijáky, např. už pěti až šestileté džihádisty nebo dorost SS v Hitlerjugend. Je možné vychovávat asociální jedince ve tvaru úspěšném (bohatec a bezohledný kariérista) a ve tvaru neúspěšném (člověk, kterému postačí celoživotně pobírat sociální příspěvky), jak je tomu v bohatých konzumních zemích. Je možné vychovávat otroky v despociích a diktaturách, k nimž se dnes řadí i strojová nadvláda systémů. Tato upozornění nejsou v rozporu s křesťanským, naději podávajícím východiskem, že každý člověk je ve svém základu schopný stát se dobrým. Sekulární euroamerické školství deklaruje, že chce vychovat platného občana demokratického státu, popř. nadstátu, a vychovává ke všem ideím, na nichž spočívá ideologická doktrína konsumismu. Stává se tak prostředkem k prohloubení v úvodu pojmenované morální krize. Zásadní omyl pojmu výchovy dobrého občana spočívá vtom, že dobrý občan zdaleka nemusí být dobrý člověk, zatímco dobrý člověk bude vždy schopen vytvářet spravedlivou společnost a být pak dobrým občanem státu. Protože ve skutečné výchově vidím stále velkou šanci, rozhodl jsem se celou tuto přednášku uzavřít jakousi výzvou. Adresuji ji celé společnosti a každému člověku. Především ovšem pedagogům a mezi nimi na prvém místě křesťanským pedagogům. Ti by si, po mém soudu, měli nejdřív uvědomit svou odpovědnost. Moje výzva zní takto: Přátelé, lidé dobří! Není možné si dále zastírat, že morální krize euroamerické společnosti dorostla do mezních poloh. Centrálním a dokonce konkrétně existenčním problémem je nějak tuto krizi překonat. Současná krize má čistě náboženský charakter. Úloha křesťanských církví, především katolické, vystupuje do popředí. Jejich situace je obtížná, protože jsou v konfliktní situaci na dvou frontách. Vůči (radikálnímu) Islámu spolu s celou euroamerickou civilizační oblastí a vůči strana 55

59 Kořeny současné evropské krize a nadějná východiska pro její řešení liberalistickému a relativistickému konsumismu, k němuž se společnost v obrovské většině přesunula jako k novému náboženství. Tato nově orientovaná společnost vytvořila legislativu, která je otevřeně proticírkevní a je zaměřena proti člověku. Za této historické situace jsou na církev kladeny s novou silou dvojí požadavky. Boží, tj. vyznávat a hájit Boha, stvořitele a svrchovaného zákonodárce, a hlásat radostnou zvěst o zmrtvýchvstání Ježíše Krista, které přináší lidem skutečnou a trvalou svobodu, podmíněnou a uzákoněnou vědomím zodpovědnosti za sebe a bližní. Naším úkolem tak zůstává pečovat o spásu vlastní i druhých. Požadavek společnosti, v níž žijeme, je v danou chvíli zcela paradoxní. Je požadováno, abychom významně chránili společnost, která nás ze svého středu vyloučila, přeje si náš zánik a staví nás mimo zákon. Že si to valná většina nemyslí, je druhá věc. Zákony ovšem mluví jasně. Stačí je použít. Poté, co se v celé šíři života začaly ukazovat zkázonosné důsledky mravního úpadku, ozývá se stále výrazněji volání po stabilizaci společnosti, zpevnění řádu, mravních autoritách, vizi a vůdčích osobnostech. Vždy znovu se pak dojde k tomu, že žádné bezesporně pozitivní nejsou, a je proto nutné je vychovat. Vznikají celé knihovny plánů odsouzených k neúspěchu, protože úspěšné by mohly být jen, kdyby byly pozitivní výsledkem stávající krize, tedy něčím revolučně novým. Konzumní společnost se ale nehodlá vzdát svého mocenského systému a ne-lidského boha, peněz. Z daného bludného kruhu je třeba se vymanit a pokusit se vzít úkol vychovat novou generaci pro dobu nové éry vážně. Vše totiž nasvědčuje tomu, že válka i nezastavitelná krize většiny proběhnou. Pak na troskách dnešní skutečnosti začne budování nové společnosti pro novou situaci. V každém případě bude to nové stavěno z prvků toho starého. Problém budoucnosti leží v tom, k čemu budoucí generace sáhnou. Může to být to nejhorší, totiž plastiková současnost a lidství zbavení lidé, jaké tvoří a pak ovládá Zlo, vždy dočasně reprezentované nejchladnějšími mozky dané chvíle. Na druhé straně se může sáhnout k tomu nejlepšímu a navázat na kvádry a desky z pravých kamenů, které stále ještě určují základy zachované z dřívějších epoch lidské společnosti. Zmíním jen dva nejdůležitější: Mojžíšovy desky zákona a radostnou zvěst o vzkříšení Ježíše Krista, který sám sebe označil za kámen nárožní. převládly. Nevylhávejme se a přiznejme, že v Evropě kopírujeme rozpad okolní společnosti. Po tomto začátku musíme začít znovu stavět jako v době, kdy křesťanství prožívalo své bolestiplné dětství. Musíme evangelizovat vhod i nevhod, podstupovat trpělivě nekonečné apologetické vysvětlování a podávat vzor, svědectví až k martyrismu. Je samozřejmé, že rozhodnutí, z čeho a co má být po velké krizi stavěno, budou dělat ti, kdo ji přežijí. Zlo, v pozemských dějinách vždy rychlejší, zcela určitě chce už v předstihu zajistit své budoucí postavení, a proto se bude snažit, aby přežili jím formovaní lidé. Pokusí se řídit průběh krize tak, aby již při ní vtiskli neznámé budoucnosti své znamení a tvar. Povinností církve je proti tomu bojovat. Jí bylo svěřeno království Boží a především jeho neměnitelně pevné základy. Celé nejbližší čtvrtstoletí (možná i století) bude probíhat tento duchovní zápas odvěký, ale v danou chvíli vyostřený. Uzavírám z toho, že církev se musí předně co nejrychleji pokorně obrátit k Bohu, aby jí vrátil bezpečí víry. Nezastírejme si, že jsme zvlažnělí a vyhaslí a podléháme názorům, které v celku společnosti Ve výchovném snažení, k němuž vás vyzývám naprosto všechny, jde o záchranu, o spásu. Křesťané by si měli být vědomi, že spása je také záměrem Božím. Jejich pomoc na tomto Jeho záměru spočívá vtom, že budeme hlásat, vysvětlovat a ukazovat, jak se má žít. Tyto tři činnosti dohromady se jmenují výchova. Biskupy a kněze upozorním, že pastýř a pedagog si jsou velmi podobní, oba doprovázejí, vedou a chrání své svěřence a nesmějí je opustit. Studie Harvardské univerzity: USA jdou do kytek Václav Umlauf Kolegové zveřejnili čísla o dětské chudobě v USA, která tuto zemi řadí na jedno z posledních míst mezi vyspělými zeměmi světa (USA: Dětská chudoba v číslech). Není to náhoda, což dokazuje nedávná studie Harvardské univerzity (Harvard Business School). Studie se jmenuje velmi charakteristicky "Neřešené problémy a rozdělený národ" (Problems Unsolved and a Nation Divided). Harvardská ekonomka neoliberálním ideologickým dopingem pomohla strana 56

60 Studie Harvardské univerzity: USA jdou do kytek krach US-společnosti úspěšně nastartovat a dlouho vedla peloton. Nyní, když pochopila, o jaký průšvih jde, tak se svým závodním kolem opatrně zajela do depa, a nechává veřejně řádit jiné politické a ideologické hlupáky. Nejspíš tu školu začal vést Putin, protože je plná obratně skryté proruské propagandy. Porno-bojovníci za Evropské hodnoty by ten Harvard měli nechat zavřít. A protože to jde těžko, tak korporátní média na tuto studii uvalila kompletní informační embargo. Krach politiky Studie je celkem rozsáhlá a každý z ní komentuje to, co se mu hodí do argumentační linie. My nebudeme postupovat jinak a začneme od konce studie, tedy politikou. K tomu viz náš článek Skutečná bitva o budoucnost Demokratické strany v USA. Z grafu jasně vyplývá, že zkorumpované partaje Republikánů a Demokratů prolezlé nepotismem, klany a politickou a ekonomickou korupcí už Američany nelákají. Stále více občanů chce mít v zemi politickou alternativu. U nás to bude podobné, ale celý proces bude trvat déle. Systém dvou stran se v myslích Američanů přežil, protože je úplně jedno, koho z těchto dvou komediantů volíte. Prezidentské volby to ukazují víc než jasně. Nemocná starší paní pravděpodobně postižená začínající mozkovou demencí je jasně republikánská kandidátka proti levicovému miliardáři, který kradl, nyní lže a nemá žádný problém slíbit cokoliv, kromě války s Ruskem. Do ní naopak verbuje starší unavená dáma vedená vojensko-průmyslovým komplexem. Není divu, že toho Američané mají dost. Další graf ukazuje rozpad společných amerických hodnot, což jistě nepotěší naše transatlantické bijce za čistotu neoliberální ideologie. válce ve městech. Viz náš článek Pentagon se připravuje na občanské nepokoje dané klimatickými změnami. Špionážní vojenskopolicejní drony hlídkují například nad Baltimorem stejně jako nad Sýrií. US-režim se chystá na občanskou válku v ruinách ghett. Nákup levných plastikových rakví, který FEMA dělá za Obamy ve velkém, také o lecčem svědčí. Ekonomická situace Graf ukazuje názorové rozdělení na 10 vybraných ideologických otázek. Modří jsou demokraté, oranžoví Republikáni. Amerika je ideologicky rozbitá a polarizovaná jako nikdy předtím. A týká se to zejména střední třídy. Chudina ve městech se politizuje mnohem radikálnějším způsobem daným rasově a sociálně. Nepotrestané policejní vraždy černochů vedou k radikalizaci nespokojených a zchudlých mas uvnitř velkoměstských ghet. A když k tomu připočteme rozpadající se infrastrukturu, tak není divu, že Národní garda si kupuje klasickou vojenskou výstroj k budoucí K tomu jsme psali shrnující článek, jak dopadly Spojené státy za Obamova prezidentování (Skutečný stav USA po Obamovi v grafech). Proto se podívejme na jinou sérii grafů, které naše bijce za neoliberální zázrak příliš nepotěší. První graf ukazuje tempo zpomalení ekonomického růstu ve srovnání s předešlými dekádami. Koloniální války stály USA celkem 6 biliónů dolarů a uvrhly zemi do bídy. US-inženýři požadují asi 3 bilióny a dali by zemi do pucu, plus by miliónům lidí zajistili práci. Podívejte se na článek Zpráva o stavu infrastruktury v USA. Tuto zprávu každé 4 roky vydává Americká Inženýrská společnost (American Society of Civil Engineers). Ale když zemi vede skupina bojující strana 57

61 Studie Harvardské univerzity: USA jdou do kytek za blaho korporátního fašismu, tak jsou války důležitější než blahobyt vlastních občanů. Pentagon má přednost, jak je vidět i na grafech ekonomického propadu. Další graf ukazuje úpadek USA v růstu produktivity, což je dnes nejdůležitější ekonomický ukazatel. Pak je jen logické, že podle srovnání dekád v USA trvale klesá i tvorba pracovních příležitostí. Zbrojní průmysl je vytvoří jen dočasně, protože v konečném součtu je neproduktivní, lidí ožebračí a zemi vede k ekonomickému kolapsu. Kdo se pakuje na bídě a rozkladu společnosti Grafy k propadu vzdělanosti uvádět nebudu, o US-školství jsme už psali (Kolik doopravdy stojí školné v USA). Zajímavý je tento graf, který v podobné verzi komentovaly naše články. Báječná léta jednoho procenta Distribuce státního bohatství v USA Kam mizí bohatství vytvořené vyšší produktivitou práce? Kam vytvořené bohatství mizí, to ukazuje tento graf. Jde o percentilové rozdělení populace podle ročního příjmu. Můžete se sami podívat, kdo se pakuje a kdo chudne. Levá strana v absolutním příjmu ukazuje, kolik si daná skupina bere ze společného koláče. V zemi, v níž upadá vzdělání a obecná úroveň, je třeba zajistit produktivitu investicemi v koloniích typu Česka. Tam jsou lidé vzdělaní ještě od komunistů, pracovití, poslušní a nechtějí za svou práci tolik, jako chce srovnatelně kvalifikovaná skupina v USA. V této zemi se naopak pracujícím příliš nedaří, což ukazuje další graf. Tento graf demaskuje mytologické myšlení střední třídy, která se krmí sny a pohádkami o tom, jak pronikne do vyšších pater. Studie účelově vynechala růst bohatství jednoho procenta, které nyní vlastní skoro 50 % produkovaného zisku, což je nejvyšší míra koncentrace bohatství od 30. let. Jak vidíte, během dekády stagnace a krize si k bohatství pomůže jen 5-10 % obyvatel, a k pohádkovému bohatství jen jedno procento, popřípadě pouhé jedno promile. To v případě, že vypukne další kolo studené války s Ruskem. Tak je to s USkapitalismem podle Harvardu, milé české děti. strana 58

62 Mocní mají informace, které my nemáme. Hrozí globální jaderná válka. většina populace, jejíž podíl na moci a majetku je v porovnání se skupinkou na vrcholu malý, skoro zanedbatelný, objasnil Koukolík s tím, že cílem elity je udržet si či rozšířit svoji moc, k čemuž jí kromě jiného může dopomoci vyhraná, nebo neprohraná válka. Mocní mají informace, které my nemáme. Hrozí globální jaderná válka. Zhruba tři desítky lidí, včetně příslušníka Armády ČR, si ve středu vpodvečer našly cestu do pražského komunitního centra Prádelna, aby vyslechly přednášku neuropatologa a spisovatele Františka Koukolíka o tom, proč lidé válčí. Mnozí z nich odcházeli s těžkou hlavou, protože se dozvěděli, že riziko války je nemalé, aniž by měli šanci hrozbu odvrátit. Podle Koukolíka existuje několik důvodů, proč lidé válčí. Jednou ze základních příčin je genetické dědictví: mocenské uspořádání skupin, soutěž o území a další zdroje. K tomuto genetickému dědictví se zhruba před deseti tisíci lety v souvislosti s rozvojem zemědělství přidaly určité kulturní vzorce, které fungují dodneška. Ve všech jen trochu složitějších společnostech existuje mocenská pyramida, na jejímž vrcholu stojí mocenská elita. A to je malá skupina mocných, obvykle bohatých. Při základně těchto pyramid se po celé dějiny nachází K válce může dle Koukolíka rovněž velmi napomoci narušení mocenské rovnováhy mezi velkými státy anebo oslabení některého účastníka systému. Takový oslabený stát pak riskuje rozpoutání války, protože se na něj buď vrhnou ti, co si ho chtějí podmanit, nebo se pustí do preventivní války sám, aby nepřišel o to, co má. Vedle výše zmíněných příčin mohou válku rozpoutat i sociální pohnutky. Oblíbený nástroj válečné propagandy jsou dle Koukolíka obětní beránci tedy ti, kdo za všechno mohou. V nacistickém Německu to byli Židé, v Indonésii, za občanské války, to byli Číňané a komunisté, vypočetl lékař. Čili nejlepší způsob, jak uchovat stát, je nalézt společného nepřítele, proti kterému se lidé mohou spojit, doplnil. Jeden z klíčových faktorů pochopení válek je něco, čemu říkám mocenská posedlost, navázal Koukolík. Mocenská posedlost je dána několika činiteli, včetně mocenské závislosti, která je podobná závislosti na drogách lidé jí mohou, ale nemusí propadnout. Jak také upozornil Koukolík, válečné hrůzy nemusí páchat psychopati či lidé s nízkou inteligencí. Často se jedná o lidi, kteří se nechají přesvědčit o tom, že nedělají nic špatného, k čemuž napomáhá výcvik a propaganda. Válka nemusí být nutně rozumově ospravedlnitelná. Koukolík poukázal na to, že rozhodování o válečné akci může být podmíněno pocitem mravního příkazu tedy přikázal mi to bůh, ideologie či cokoliv jiného. Výsledkem pak mohou být například sebevražedné atentáty. Někdy války zapříčiní chybná reakce elit na okolní dění. Jinými slovy, elity nejsou schopny vyjet ze zajetých kolejí, k problému přistupují stejně jako v předešlých úspěšných případech, což v nové situaci k úspěchu vést nemusí a výsledkem bývá katastrofa. Řízená migrace je zbraň. Velmi ničivá V druhé části přednášky se Koukolík zaměřil na rizika současného světa plynoucí ze zpráv OSN, která nás přibližují válce. Patří mezi ně růst populace, klimatické změny, kácení lesů, nedostatek vodních zdrojů ve světě, hlad, bída, rostoucí průmyslové znečištění či nerovnoměrné rozdělení majetku a moci. Rizika rostou, a tím roste nebezpečí konfliktu o zdroje, varuje Koukolík. strana 59

63 Mocní mají informace, které my nemáme. Hrozí globální jaderná válka. Za potenciálně rizikové považuje lékař i rostoucí výdaje na zbrojení včetně jaderného arzenálu. K okamžitému použití je dle SIPRI (Stockholmský mezinárodní ústav pro výzkum míru) ve světě prakticky v bojové pohotovosti připraveno cca 1800 nukleárních hlavic. Celkový počet se pohybuje na úrovni 15 tisíc hlavic. V této souvislosti Koukolík upozornil na to, že nejen Spojené státy mají ponorky s jadernými hlavicemi, z nichž každá má výbušnou sílu asi 30krát vyšší, než atomová bomba shozená na japonskou Hirošimu během druhé světové války. Důsledky si lze prohlédnout v internetovém zdroji. Bezpečnostní hrozbou je pro Koukolíka i masová migrace. Ten, kdo trochu sleduje literaturu, ví, že se řízená masová migrace dá užít jako zbraň, uvedl a poukázal na Greenhillovu práci z roku 2010, v jejímž úvodu stojí: Každá válka se vede nějakou strategií. Nejúčinnější válečná strategie je manipulace nepřítelem tak, že se, aniž by si to uvědomil, krok za krokem zničí sám. A dokonce tam, kde je to možné, si vykope vlastní hrob. S odkazem na proslulého amerického filozofa George Santayanu Koukolík připomíná, že ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali. Odborník sám soudí, že jsme v podobné situaci jako pes, kterého namaloval španělský malíř Goya. Hrabeme proti vodě a nevíme, zda přežijeme, nebo nepřežijeme. Jestliže samotné téma přednášky posluchače uvedlo do stavu mírné beznaděje, následná debata jejich pocity ještě prohloubila. Já mám z toho teda deprese, přiznal se pán z publika. A to jsem mohl být toho času na rautu, kam jsem byl pozván, ale dal jsem přednost vám, pobavil publikum. Udělal jste chybu, reagoval Koukolík a sál vybuchl smíchem. Když utichl, pán vyzval přednášejícího, aby mu sdělil, jaké máme vyhlídky do budoucna. Chcete slyšet optimistický názor? otázal se Koukolík. Ne, to ne, teď už reálnej, ale jasnej, rozesmál opět posluchač přísedící. Můj otec veškerému optimismu říkal projev nedostatku informací. Reálný názor je, že jsme ve vysokém riziku menšího válečného konfliktu o zdroje, který může obratem ruky přerůst do lokálního či globálního nukleárního konfliktu, vysvětlil Koukolík. To není optimistický teda, povzdechla si na to konto další z účastnic přednášky. Zjistil jsem, že i pesimismus může být projev nedostatku informací, dodal Koukolík. Elity válčí o zdroje, ostatní jsou jen jejich kanónenfutr Následně si slovo vzal jeden z pořadatelů akce, který poukázal na to, že v přednášce se objevilo hodně lidí, kteří byli pro válku nebo k ní byli nasměřováni. Ale co lidi pro mír? obrátil se na Koukolíka. Ten opáčil: z dějin válek a genocid lze vyvodit, že činnost této mírové skupiny není příliš efektivní. Dějiny lidského druhu jsou dějinami válek. Někdo spočetl, že za pět tisíc let lidských dějin jsme neválčili pouze nějakých několik století, objasnil Koukolík. Mocenské elity válčí o zdroje, bez ohledu na přání všech ostatních. Ti ostatní jsou kanónenfutr, má za to. Dalšího tazatele zajímalo, zda má přednášející nějaké zobecnění pro konec válek. Tazatel ve své aspirantuře došel k závěru, že války končí tak, že jedna nebo obě strany vyčerpají zdroje. Z vašeho hlediska máte také takový, nebo jiný závěr? otázal se Koukolíka. Podle neuropatologa tento předpoklad platil do vynálezu jaderných zbraní. Kdyby nyní došlo k výměně sta jednotek nukleárních hlavic hirošimského typu například mezi Indií a Pákistánem, následoval by podle modelu, který se otázkou zabýval, na severní polokouli nukleární podzim. Mrzlo by pravděpodobně v červnu, výsledkem čehož by byl hladomor. Jak by se lidé chovali v průběhu tohoto druhu hladomoru si raději nepředstavujme. Když jste popsal reálnou situaci, která v současnosti je, co můžeme dělat, aby nás to nepohltilo? zajímalo postarší paní. Málo, reagoval Koukolík. Co je to, to málo? vrátila mu tazatelka. Můžeme psát petice, protestovat, scházet se, vydávat knížky, případně demonstrovat, objasnil Koukolík. Ne, já jsem měla na mysli, co můžeme dělat, abychom mohli tu hrozbu od sebe případně odvrátit, snažila se paní vysvětlit tok svých myšlenek. Teď jsem se to pokusil popsat. To je všechno, co můžete dělat. Jeden z anglických generálů nám říká žvatlající vrstvy. Generál dodal: divím se jim, že ztrácejí čas, opáčil Koukolík. No pokud nebudeme dělat nic, tak jsme jako ovce, podotkla tazatelka. Chcete-li se zasadit o zásadní změnu sociopolitického systému, riskujete konec koncůživot, protože mocenská elita tyhle pokusy nemá ráda a velmi bedlivě sleduje všechny, kteří se pokoušejí narušit její niku, vysvětlil Koukolík. strana 60

64 Mocní mají informace, které my nemáme. Hrozí globální jaderná válka. Ale jestliže to vezmeme tak, že jsme ve střední Evropě, tak přece i ti mocní ve střední Evropě chtějí přežít, nevzdávala se paní. Od toho mají kryty ve Švýcarsku, nadhodil Koukolík a rozesmál sál, z něhož se ozývaly pochybnosti o tom, že by se elity stihly dostat včas do krytu v případě útoku. Stihnou se tam dostat. Nezapomínejte, že řízení a sdělování informací je vysoce selektivní. Někdo má informace, které my nemáme. A nám se dává zpracovaná informace všemi mediálními prostředky, abychom věděli, co si máme myslet a co přitom máme cítit, vyvedl Koukolík posluchače z omylu. Nesmíte cítit něco, co si moc nepřejí, dodal. Můžeme my, co nemáme ty kryty ve Švýcarsku, dělat něco pro to, abychom zachránili svůj způsob života, svůj způsob civilizace? otázala se nakonec diskutérka Koukolíka. Pokusil jsem se sdělit, že toho mnoho není. Jenom chodíme v kruhu. Vím, že vás plním smutkem, beznadějí a skepsí, ale takhle prostě tu situaci vidím. Doufám, že se mýlím, ale myslím, že se moc nemýlím, konstatoval Koukolík. Američtí politici pod vlivem halucinací V ten moment se do debaty zapojila další přísedící, která nadhodila, že přece jenom existuje ještě jiná varianta volit takové politiky, kteří mají mírový program. Vždyť přece Česká republika může vystoupit z vojenského paktu. Česká republika nemá ukazovat na jiné národy, že jsou našimi nepřáteli. Naopak, má říkat, že všechny národy světa jsou našimi partnery. A volit takové politiky, kteří mají takovýto program, věří diskutérka. Podívejte se na mapu od roku dejme tomu 1815 dodnes, doporučil jí Koukolík. Podívejte se na velikost našeho území. Celý současný vojenskostrategický význam našeho území je, že tu jedna nebo druhá velmoc bude mít své základny, nebo nebude. Všechno ostatní je lhostejné. Ať už to bude strana A, nebo strana B, v ten moment tyto základny zaměří ta druhá strana. Co s tím chcete dělat? vrátil Koukolík ženě štafetu. Jsou země, které nemají tyto základny... pokusila se paní oponovat. A myslíte, že nebudou cílem? V ten moment, kdy se spustí akce, budou cílem, proto, aby se tam nedostala druhá strana, vrátil ji Koukolík na zem. Pak se tedy musí cílit na nějakou geostrategickou rovnováhu, aby síly byly vyrovnané, navrhla diskutérka. To si myslel Metternich, jenže jsme v situaci, kdy se geopolitická rovnováha rychle a drasticky mění. Spojené státy strategicky oslabují, Čína strategicky sílí a Rusko se brání zuby nehty, reagoval Koukolík. Nechápu současné americké politiky, myslím, že se tam někdo zbláznil, doslova. A že jsou pod vlivem halucinací například panů Brzezinskiho, Rumsfelda nebo Wolfowitze. Kdyby měli trošku pohromadě, tímto způsobem nepůjdou, míní Koukolík. Jestli můžu ještě zformulovat otázku co říkáte válečnické rétorice v médiích hlavního proudu? Já to vnímám velice silně, takové pěstování obrazu nepřítele, někdy konkrétně pojmenovaného, někdy méně konkrétně. Vytváří se ve vědomí lidí tam je nepřítel, připravují se na válku co tomu říkáte? vzala si tazatelka ještě jednou slovo. Nic, to je pět tisíc let stejné, lakonicky odvětil Koukolík. Další postarší dáma si z publika povzdechla, že co jsme tady za zvláštní lidi, když v lidech je bojovnost, a my, co nechceme válku, nejsme ve vedoucích pozicích. Dá se ještě někam utéct? otázala se proto přednášejícího. V současné době na jižní polokouli. Výsledek však může být problematický, přišla jí vzápětí nepříliš uspokojivá odpověď. Kdyby dnes byla velká válka, nepřežil by nikdo Poté se dostal ke slovu postarší pán, který podotkl, že se přece všem těm nedostatkům, krizím a rizikům umíme bránit. Mezi první a druhou světovou válkou uplynulo jednadvacet let. Od druhé světové války uběhlo pětasedmdesát let a žádná válka nebyla. To je důkaz toho, že lidé dokážou přeci jenom se bránit všemu válečnému prožívání, prohlásil. Koukolík však s tímto argumentem nesouhlasí. Z toho, že zatím nenásledovala velká válka, nic podle mého názoru neplyne. To je výsledek geostrategických her racionálních hráčů mocenských elit, pro které by byla velká válka ztrátová. Jejich stratégové od 70. let vědí, že by zkrátka nepřežil nikdo. Takže by nepřežili ani ti, kteří by byli v krytech, myslí si. Osobně by si však v krytu nepřál být. Protože kdyby to náhodou přežil, nepřál by si svět kolem sebe vidět. V současné době je riziko války vyšší. Hlavně v důsledku iracionálních pohnutek v mysli lidí. Islámský stát má na krok k jaderným zbraním v Pákistánu. Jestliže je tito lidé získají, užijí je, šokoval Koukolík posluchače. Nechtěl jsem říct, že nevyhnutelně směřujeme do nukleárního konfliktu nebo ekologické katastrofy. Chtěl jsem jen říct, že za poslední strana 61

65 Mocní mají informace, které my nemáme. Hrozí globální jaderná válka. generaci, za pětadvacet let, narostla rizika. To si vyjasněme, abych tu nemluvil jako prorok posledního soudu, uvedl také Koukolík. nějaké evoluční dědictví a jeho součástí je budování mocenských elit, vysvětlil jí, po každém zvratu systému se vynoří nová. V diskusi také od jednoho postaršího pána zaznělo, že existují případy zemí, kdy se vláda chová jinak, než je většinový trend v Evropě, neboť ctí vůli lidu. A mnohým vadí na naší vládě, že se snaží chovat jako většina v Evropě, ať jde o jakoukoliv blbost, rozčílil se diskutér. Paní byla ovšem stále neoblomná. Zkuste si koupit kulovnici se zaměřovačem, doporučil jí Koukolík a dav vybuchl smíchem. Chtěla jsem revolver, ale když jsem ten dotazník přinesla domů, muž prohlásil: ty ses zbláznila, to by bylo mrtvejch, pobavila diskutérka. Chválím vašeho manžela, uzavřel Koukolík. Potvrdil jste to, co jsem se vám snažil sdělit. Tedy že vliv občanů na mocenskou elitu ve většině dob je zanedbatelný, přizvukoval Koukolík. Až do té doby, než přijde únor 1948 nebo listopad 1989, pak tohle neplatí, trochu sarkasticky podotkl pán. Ne, stále to platí, akorát se převléknou šaty, vysvětlil s úsměvem Koukolík. Přiznám se, že zásadně neuznávám elity, nepoužívám slovo osobnost. Když je někdo miliardář, je to pro mě nula, rozesmála paní, která se posléze dostala k mikrofonu, ostatní. To je morální soud, ne mocenský, opravil ji Koukolík. Jsem přesvědčená, že jejich intelektuální rovina je nízká na to, aby je mohl někdo... pokračovala účastnice přednášky. Hluboce se mýlíte, zkusil jí Koukolík znovu vyvrátit názor, leč neúspěšně. Chtěla bych se zeptat, když se na světě objeví nějaká figura, která má na svědomí miliony mrtvých Stalin, Hitler nebylo by lepší zavčas ho zlikvidovat? otázala se Koukolíka. Opět morální soud, reagoval Koukolík. Tato figura se nevynoří sama od sebe. Má pod sebou pyramidu a je na jejím vrcholu. Ta pyramida roste ze sociálně-ekonomického podhoubí, čili v zásadě je jedno, zda to ve 20. století byl zrovna Hitler, nebo Stalin. Máme Jako jedna z posledních si slovo vzala tazatelka, kterou zajímalo, co lze proti invazi migrantů do Evropy dělat. Vzít pistoli každý sám za sebe a jít, odpověděl jí nejprve hlas z davu. Podle Koukolíka toho mnoho dělat nelze. Zeptám se tedy jinak co z této současné situace mají mocenské špičky u nás? pokračovala tazatelka. Udržení moci a moc je sladká, objasnil Koukolík. Lidí je hrozně moc, bojím se. Uprchlíci? Hrozí mnohem víc. Ti, kdo nemají rádi Rusko, mě sežerou. V souvislosti s klimatickými hrozbami a dalšími možnými migračními vlnami upozorňuje geolog a klimatolog Václav Cílek na nejpravděpodobnější místa, odkud budou proudit do Evropy noví uprchlíci. Zamýšlí se nad tím, zda v důsledku toho, kolik ruských vojáků položilo životy na našem území, nemají Rusové nárok na kus České republiky, podobně jako mají Kurdové nárok na kousek Německa nebo Alžířané na kousek Francie. Neříká to proto, že by to chtěl podporovat, ale ví, že historie funguje v měřítku, které je mnohem delší, než je měřítko našich životů. Témata, o nichž často hovoříte, se díky předsedkyni Státního úřadu pro jadernou energii Daně Drábové dostala i do předvolebních debat. Kandidátka do krajských voleb ve Středočeském kraji vystoupila v Liberci jako předvolební tahák hnutí Starostové a hovořila mimo jiné o tom, že se od otázky jaderné bezpečnosti přeorientovává na obecnější otázky, bezpečnost a bezpečí, a v té souvislosti uvedla, že jste ji k tomu inspirovali vy a profesor Bárta. Jak se vám to povedlo? Profesor Bárta už před nějakou dobou založil něco jako think-tank, jak se teď říká, který nazval Dynamika komplexní společnosti. Pozval tam také Danu Drábovou, takže se občas vidíme, občas si povídáme, jsou tam i další lidé, historik Martin Kovář, abych zmínil alespoň strana 62

66 Lidí je hrozně moc, bojím se. Uprchlíci? Hrozí mnohem víc. Ti, kdo nemají rádi Rusko, mě sežerou. někoho dalšího. Já do politiky nejdu, ale když jsem uvažoval o tom, co mám číst a na co si mám dělat názor, tak jsem si říkal, že ta největší politika je vlastně voda a ovzduší, že to jsou ty nejvíc veřejné věci. A že tu vždy bude hodně lidí, kteří budou dělat to mocenské pojetí politiky, tedy volební programy, a to být zvolený. A hnutí Starostů vnímám jako jedno z těch nejlepších proto, že mají zkušenost s místními lidmi. U starostů, když se něco povede, nebo nepovede, je to vidět. Přijedete do města a pochopíte, jestli město nebo obec jsou spravované dobře, nebo špatně už jenom tím, jak se projdete po náměstí nebo po návsi. Je to dobré pojetí té apolitické politiky, kdy se nejedná o žádné velké myšlenky, ale o to, udělat něco dobrého pro ty místní. A začíná tedy bezpečnost přebíjet v důležitosti ostatní témata? Je to jeden z hodně závažných problémů. Většina lidí ji teď redukuje na problém uprchlíků. Ale já to řeknu jinak. Budoucnost je stále hůř odhadnutelná. Když Mervyn King, což je bývalý guvernér Bank of England, mluví o budoucnosti, jako jeden ze základních termínů používá spojení radikální nejistota. Radikální nejistota je to, že nevíme, co bude. Riziko je to, co s určitou pravděpodobností buď přijde, nebo nepřijde a co můžeme finančně ohodnotit, alespoň relativně nějak. Ale radikální nejistota je doopravdy něco, co je neznámé. A to vytváří úplně novou situaci. Ta spočívá v tom, že příprava na budoucnost se týká hlavně pojmu resilience, což znamená něco jako odolnost. Původně se ten výraz používal v ekologii, třeba při požáru lesa, jak rychle je les schopen zase znovu vyrůst a obnovit se. Pak se začal používat i v otázce klimatických změn, zejména tajfunů nebo Japonci po zemětřesení. Tedy jde o to, jak rychle jsme schopni obnovit nějaký pořádek, dodávky vody, potravin a energie do postižených oblastí. A ke zvládání jakých nepříjemných podmínek se slovo resilience používá nyní nejčastěji? V téhle době se slovo resilience týká toho, že nevíme, kdo je nepřítel, jakým způsobem zaútočí, jaká vznikne nová koalice a kde. Víme, že v čase hybridních válek je útok tanků velice nepravděpodobný, ale to, co je pravděpodobné, jsou internetový útok, zkreslení situace, zanesení strachu, různé falešné zprávy nebo něco podobného. Národ, který chce obstát v situaci mnoha útoků různé závažnosti potravinová bezpečnost, energetická, nedostatek vody musí být resilientní. A ta resilience začíná už na osobní úrovni, že máte určité vzdělání a kritické myšlení a nevěříte všemu, prostě se nenecháte zblbnout. A takhle to vlastně pokračuje dál. A když se vrátím k Daně Drábové, tak si myslím, že doopravdy vidí ten rizikový svět, do něhož se posouváme. A v tomhle světě je docela důležité nepodlehnout panice, a to je možné tehdy, když se o politiku zajímáte jinak než jako volič. Lidé se ale o tyhle věci málo zajímají, aktivně je odmítají, například klimatické změny, tváří se, jako že nic takového není. Často ale dochází k situaci, že problém, který vytěsníte nebo který vyhodíte dveřmi, se vrací oknem. A v té chvíli je reakcí strach až panika, která v našich podmínkách má často formu strachu z islámu. Ale jedná se podle mého názoru o celou řadu různých strachů, které pojmenováváme teď zrovna třeba islámské uprchlíky, což je reálné nebezpečí, ne že by nebylo ale pod touto jednou obavou se toho skrývá mnohem víc. Důvodem k obavám jsou třeba i povodně či naopak sucha. Máme je brát jako varovný signál, nebo jako něco, co zažívaly i předchozí generace, a tak se nad tím příliš nevzrušovat? Před časem dal pedolog Zdeněk Vašků se svými spolupracovníky dohromady databázi asi třiceti tisíc údajů z kronik o různých klimatických extrémech a povodních, třeba i kobylkách. Mě překvapuje, že dlouho nebyly kobylky, to je jev, který bych historicky čekal, že nastane. Z té databáze, která je poměrně obsáhlá a sahá až někam ke konci středověku, je patrné, že tady všechno bylo, všechny možné blesky i zemětřesení v Čechách, všechna možná sucha, děsivé mrazy a tak dále. Ale když si vezmete frekvenci výskytu, zjistíte, že extrémů je mnohem víc. Ale pro mě je důvodem k obavám to, že lidí je hrozně moc, že dříve nebo později přijde do nějaké hustě osídlené oblasti, což může být Čína, Indie, Pákistán nebo kamkoli jinam, dejme tomu sucho nebo slabý monzun a neurodí se dost potravin. V letošním roce jsou ceny obilí dost nízké a přebytky potravin ve výši nějakých dvou procent vytvářejí falešné zdání, že potravin je nadbytek. Podle mého názoru je ale svět čím dál tím zranitelnější, a tím, jak je propojenější, tak problém, který se objeví bůhvíkde, že by po tom dřív neštěkl ani pes, se nás najednou začne dotýkat. Je pro nás kupříkladu varovné, že Labe má nejnižší hladinu za posledních asi šedesát let a že jsou k vidění kameny s vyrytými letopočty, v nichž byly kvůli nedostatku vody v Labi naposledy vidět? strana 63

67 Lidí je hrozně moc, bojím se. Uprchlíci? Hrozí mnohem víc. Ti, kdo nemají rádi Rusko, mě sežerou. Tohle je pro mě znepokojivé z toho hlediska, že srážky na území České republiky jsou dlouhodobě v celoročních průměrech vyrovnané. Takže to není tím, že by padalo o moc méně vody. Je to až vzácně vyrovnaná statistika, možná jsou srážky dokonce i o něco větší, než bývávaly. Ale projevuje se špatná schopnost krajiny vodu pohlcovat. Uvedu konkrétní příklad. Geologický ústav sídlí v Suchdole a koncem srpna tam přišel déšť, za odpoledne 15 až 20 milimetrů. V našem okolí jsou spíš černozemní půdy, které jsou často na opukách, to znamená na substrátu, který vodu dobře saje. A po těch 15 až 20 milimetrech srážek jsme zjistili, že okolní pole jsou pokrytá vrstvou vody 10 až 20 centimetrů, že půda vodu nevzala. Ale v místech, kde se voda přelila do příkopů, kde bylo najednou až 60 centimetrů vody, se to najednou vsáklo snadno. Co bylo za nepropustností té zemědělské půdy? Jednak udusáním zemědělské půdy a jednak když používáte herbicidy, vymlátíte veškerou půdní faunu, která půdu nakypřuje. Organické látky od sebe v půdě oddělují takové polyedry, drobné mnohostěny půdy, že se voda potom lépe vsakuje právě do mezer mezi jednotlivými půdními částicemi. Takže pokud voda z takového pole kamsi odteče a nevsákne se, je výsledkem poměrně sucho. A s tím souvisí i jiná špatná zpráva, alespoň pro mě, a to jsou nízké výkupní ceny mléka. Zemědělci říkají, že mají náklady dejme tomu osm korun na litr mléka a že se vykupuje dejme tomu za šest korun. A když se podíváme, co se s mlékem u nás děje, tak se hodně vozí do Německa a z Německa k nám se vozí sýry, což je ekonomicky doopravdy hloupé. Podstatné je, že když máme málo krav máme jich polovinu na hektar, než mají Němci máme málo organických hnojiv. Proto horší kvalita půdy způsobuje větší vysychání, voda se nevsákne tak, jak by to bylo u té dobré půdy. Ale nikoho to nevzrušuje až na ty zemědělce, chudáky naše, kteří uvažují, že se zbaví dalšího počtu krav. Pokud tohle bude trvat delší dobu, tak to povede ještě k dalšímu znehodnocování půdy. Čím to, že zhoršování kvality půdy nikoho u nás kromě zemědělců nevzrušuje? Zemědělství bereme jako něco, co nám má dodat laciné a kvalitní potraviny. Ale cílem zemědělství je také udržet krajinu v solidním stavu a předat ji dalším generacím. Podobně jako cílem lesáků mají být i mimoprodukční funkce lesa, tedy ne ani tak to, kolik kilogramů dříví dostanou z nějakého hektaru, ale že se jedná o mikroklima. Zase uvedu příklad, který mě hodně zaujal z výzkumů poslední doby. Nad Zemí existuje něco, čemu se říká hraniční planetární vrstva. Je tak jeden nebo dva kilometry vysoko a poznáte ji, když letíte letadlem, že je to taková hnědě zakalená část, protože větší část znečištění je pod touto planetární vrstvou. A výška téhle vrstvy závisí na tom, jaká je teplota dole na Zemi. Takže když v Americe zkoumali, co to dělá na jaře nad velkými plochami lesů, tak se planetární vrstva posouvala o dvě stě až čtyři sta metrů nahoru podle toho, jak moc olistěné jsou stromy. Les, v tomhle případě jeho tepelná bilance, přesně určuje, jak je planetární vrstva vysoko a jestli je soudržná. A teď si představte mozaiku krajiny, nějaké městečko, něco vybetonovaného, nějaké pole, nějaký les. Protože planetární hraniční vrstva závisí na teplotě povrchu, tak se jakoby rozláme a rozpohybuje. Kdyby tam byl les poměrně homogenní, část mraků zůstává pod planetární vrstvou a vytváří malý oběh vody. Ale takhle vlhkost, která se odpaří, má tendenci utéct tou děravou, zprohýbanou a nerovnou planetární vrstvou výš a vytvářejí se vysoké bouřkové mraky. Takže takto častěji padá déšť na jednom malém místě, nikoli na větší ploše. A dokonce je dokumentovaný trend, že srážky, které dřív byly po čtvrté hodině odpoledne, se dnes posouvají ke druhé hodině, tedy blíž k poledni. To je jev, který pozorujeme. A Američané spočítali, protože tam mají oblasti s lesem a mají také blízko oblasti pouští, jaké by byly rozdíly teplot, kdyby tam les nebyl. Ukázalo se, že letní teploty v oblastech, kde jsou dnes kolem pětadvaceti stupňů Celsia, by byly až ke čtyřiceti stupňům. Takže i tohle ovlivnění povrchu má dopad na to, v jakém mikroklimatickém režimu žijeme. Co především způsobuje klimatické změny, které ovlivňují a budou čím dál více život na Zemi ovlivňovat? O klimatické změně obvykle mluvíme jako o oxidu uhličitém, ale přitom to je celá řada faktorů. A jeden z těch faktorů poměrně významných z hlediska toho malého oběhu, tedy toho, co spadne u vás v regionu, je velká proměna povrchu. Očekávám, že časem bude nutné zavádět něco jako větrolamy, existují nové typy větrolamů, které mají keřové patro. Ten les zachycuje mnohem víc vlhkosti. Myslím si, že do budoucnosti se budeme muset naučit nějakým novým způsobům, jak s krajinou strana 64

68 Lidí je hrozně moc, bojím se. Uprchlíci? Hrozí mnohem víc. Ti, kdo nemají rádi Rusko, mě sežerou. hospodařit. Těch způsobů je velice mnoho, od malých vodních nádrží až po různé záchytné a větrolamní pásy. To jsou věci, které jsou s tím spjaté, ale jsou dlouhodobé a drahé. V souvislosti s migrační vlnou, která se od minulého roku valí do Evropy, se objevily hlasy, že příklady táhnou a že po této vlně, která je způsobena především válečnými událostmi, přijde další vlna způsobená klimatickými vlivy, neúrodou a hladem. Za jak pravděpodobné tyto prognózy považujete? O environmentálních nebo ekologických uprchlících se mluví nechci říkat v odborných kruzích, ale třeba na úrovni Spojených národů někdy od roku Přičemž já si myslím, že to je naopak, že vojenský konflikt vznikne tam, kde začne být nouze o jídlo, o vodu, a to teprve ten válečný konflikt podmíní. Ale to je celkem jedno, co bylo dřív a co později. Jeden můj rakouský kolega dělal rozhovory se vzdělanými Syřany v Rakousku. Citoval studii, o které jsem také víckrát mluvil, že v Sýrii začaly problémy tehdy, když krajina byla tak suchá, že zemědělci se neuživili a stejně jako pastevci ve velkém množství přešli do měst. Vláda se o ně nepostarala a oni destabilizovali situaci politicky, na což se pak navázaly všechny další typy konfliktů. A jeden Syřan mu říkal, že není sám, kdo vnímá situaci arabského jara částečně klimaticky podmíněnou politickou změnu jako začátek dlouhodobého procesu. Jaká jsou pro nejbližší období nejohroženější místa, odkud budou lidé nejspíš přicházet, a bude možné jim pomoci v jejich domovech, aby se migrační vlna pokud možno minimalizovala? Víme to podle klimatologických modelů a podle úbytku vody v podzemních zásobnících vod. Jsou to tedy prakticky celý Blízký východ, celý Írán, větší část Pákistánu, Afghánistánu, určitě severní půlka Indie a severní půlka Číny, to znamená nějaké dvě miliardy lidí. A jak jim pomoci? Představte si pomoc Egyptu. Egypt má dnes sto milionů obyvatel, potraviny dováží pro čtyřicet milionů obyvatel, ekonomika na to příliš nestačí. To znamená, že existuje hrozba, že dojde k nějaké druhé fázi arabského jara, tedy egyptského. A my jako Evropská unie nejsme schopni se postarat o Sýrii, už to je úkol nad naše síly. Tady je několikanásobně velký Egypt nebo Írán, který je také hodně lidnatý. Ale největší problémy bych čekal v Pákistánu a Afghánistánu, kde je situace dlouhodobě na pokraji občanské války nebo minimálně velkých sociálních konfliktů. Když už jste zmínil Evropskou unii, považujete za pravděpodobné, že by se členské země mohly sjednotit na tom, jak za této situace k migrantům přistupovat? Evropské státy mají rozdílnou minulost, rozdílnou historii, a tak si myslím, že budou mít i rozdílnou budoucnost. V Německu je to hodně tak, jak psal Niall Ferguson, britský historik, že vlna šedesátých let, toho prvního zvaní migrantů, je důsledkem druhé světové války. A to ve dvou smyslech. Jednak Němci zažili ty tehdy totálně nasazené. A také přišli o muže. Takže v šedesátých letech jim scházeli chlapi, a tak sáhli po řešení, které znali z druhé světové války, ale velmi humánně provedeném. A z toho vyplývá vstřícná politika vůči migrantům, jež potřebovali a která vedla až k vývoji posledních dvou let. Dívám se na to jako na dědictví druhé světové války, když to tedy řeknu takhle ošklivě. Podobně uprchlictví v Británii nebo ve Francii má své kořeny v koloniálním světě. No a protože my tuhle historii nemáme, tak si myslím, že u nás to bude jinak. Čekáte tedy, že se České republice migrační vlna vyhne? Zaregistroval jsem výzkumy, nevím, jak podložené, ale asi je v nich kus pravdy, že dvacet procent Rusů by si přálo opustit Ruskou federaci. A nevím, kolik procent Ukrajinců svou zemi, ale myslím si, že ještě víc. A kdybych bral historii třeba Rusů jako pokračování druhé světové války, tak co by mě napadlo? Napadlo by mě to, že pokud za druhé světové války na našem území zahynulo možná tři sta tisíc Rusů, tak bez ohledu na to, co si myslíme o režimu té doby, ti lidé tady padli, a že podobně já to neříkám moc rád jako mají Kurdové nárok na kousek Německa, nebo pokud mají Alžířané nárok na kousek Francie, tak podobně i u nás Rusové či Ukrajinci či obecně slovanská migrace má nárok na kus České republiky. Je to velmi drsné, jak to takhle říkám, ale není to proto, že bych to chtěl podporovat nebo z toho měl radost. Je to proto, že si myslím, že historie funguje v měřítku, které je mnohem delší, než je měřítko našich životů. Vím, že když to takhle řeknu, tak mě lidé, co nemají rádi Rusko, sežerou. A já sám bych taky raději žil v Americe než v Rusku, takže to není věc, která by se mi líbila. Ale když se doopravdy snažím historicky přemýšlet o těch příčinách, vnímám tu dlouhodobost jak pomalu dozrávají, o dvě tři generace později, některá rozhodnutí že politika má nějakou delší reakční schopnost, než je doba našich životů. strana 65

69 Lidí je hrozně moc, bojím se. Uprchlíci? Hrozí mnohem víc. Ti, kdo nemají rádi Rusko, mě sežerou. Duchovní cesta dneška Karel Funk: Putování mystickým rokem aneb skrytá řeč svátků 408 stran, Malvern, Praha 2016, vydání první, brožované ISBN (Gemma 89, 1993), Od křiku v sobě k šepotu v chrámu (IRES Písek, 1996), Zdeněk Hajný (BB art, 1998), Odívání sluncem (Agape, 1999), Drtikol a Hajný za mysteriem tvorby (Fontána, 2001), Meditace jako píseň duše (Dobra, 2002), Tři duše na boso (Fontána, 2002), Epopej mariánství (Fabula, 2003), Tajemství čtyř ročních období (Eminent, 2004), Světliny 2 Putování k polednám (Eva Babická, 2006), Meditační průvodce rokem aneb pohledy za roušku viditelné přírody (Malvern, 2008), Průvodce zdravím od dětství k dědství (ba ještě dál) (Agape, 2008), Meditace do svatyně, do křesla a do deště aneb vesele i vážně o zdraví duše (Malvern, 2009), Umíme si vytvořit domov? (Malvern, 2013), Provázení stářím a umíráním (Malvern, 2014), a zatím poslední Putování mystickým rokem aneb skrytá řeč svátků (Malvern, 2016). Z přehledu seznáme, že autor se niterným obsahem životního i přírodního běhu zabývá už delší dobu s velkým zaujetím a soustředěností. Kromě toho najdeme na webu i jeho osobním podáním oživené přednášky (Kosmická mystéria adventu a Vánoc) či zamyšlení (Hledání světlin) na tato témata. Člověk Funk o sobě říká: Žiju co nejobyčejněji, nestojím o nápadné vytrubování duchovna do světa. Jde mi o to, abych byl důvěryhodným pro Boha, pro své okolí a pro sebe. Odtud lze začít, a je to pěkná dřina. KF Karel Funk (1948) je svými vlastními slovy hledající přítel hledajících. Stojí za ním poměrně rozsáhlá řádka literárních děl: Mystik a učitel František Drtikol Dřinu ovšem představuje i vůle recenzenta seriózně pojednat čtyřsetstránkovou knihu, která jest v zásadě autorovým kompendiem posbíraných niterných zážitků na jeho pouti životem k Matce živých, který když se začtete do jeho zpovědí nebyl zpočátku vůbec lehký. Hlídka ovšem dbá na to, aby nikdo nepovolaný vnitřní okrsky země nenavštívil a skrytý kámen ani nalézat a očišťovat nezačal. Právě tak i Odpůrce. Současný stav našich svátků je tristní, vybledly v našich nitrech, posvátnost překryly pavučiny všednosti. Duše okorávají. V dávných dobách vývoje lidstva byla ještě nebesa otevřena a člověk mohl vzhlížet k duchovním bytostem, čteme v úvodu, který vysvětluje pozadí vzniku této knihy, co v ní čtenáře čeká. Obsahuje jedenáct oddílů pojednávajících o vlivech za kosmickým během Země, čtyřmi ročními dobami s jejími svátky, jak je ctili staří a posléze přešly kvůli zaujetí lidu pro ně i do tzv. křesťanských svátků. V prvním oddílu, nazvaném Tyrany, nebo osvoboditeli své planety?, se dozvíme, že Země je nejen rušným bojištěm, ale i rozsvíceným oltářem, neb kdysi většina lidstva rozuměla řeči stromů i vánků, hvězd i moří. Srdce zkameněla, z hvězd zbyla jen světélka pro oči. Nebe oněmělo. Vymklo se snad Prozřetelnosti něco z ruky? Nikolivěk, tímto sestupem na dno propasti zemského bytí nabýváme i nutné vnitřní svobody a možnosti a schopnosti bdělé volby dobra a zla a tím i odpovědnosti. strana 66