Václav IV. (vládl ) 1. Střídání na českém a římském trůně

Transkript

1 Václav IV. (vládl ) 1. Střídání na českém a římském trůně 29. listopadu 1378 zemřel v Praze Karel IV. Jeden z pohřebních řečníků jej nazval Otcem vlasti, čímţ nejen ocenil jeho ţivotní dílo, ale připomněl i nadčasové (dokonce antické) rysy jeho vladařství. Na římský i český trůn nastoupil Karlův syn, sedmnáctiletý Václav IV. České království zůstalo ještě řadu let ze setrvačnosti jedním z nejbohatších a nejmocnějších evropských států. Česká gotická kultura dokonce právě za Václava dosáhla jednoho ze svých vrcholů viz Parléřovu huť a krásný sloh. Postupně se však naplno projevily důsledky snad jediné Karlovy státnické chyby: v přepjaté snaze, aby synové mohli bez nejmenšího zakolísání plynule pokračovat v rodovém díle, zajistil Karel svému nejstaršímu, Václavovi, jiţ dopředu nástupnictví. Václav tak v příliš mladém věku přišel k hotovému. Nesmírnou cenu ani strategické záměry Jindřichova, Janova a Karlova díla nikdy nepochopil. Nárokům vladařství se po otcově smrti učil za pochodu, a protoţe neměl vedle sebe usměrňující autoritu, nedospělých prvků ve své politické činnosti se nezbavil. Musíme však dodat, ţe u Václava hrály roli i nervová labilita a rozporuplná povaha. A posuďme, zda se tu nemohl projevit také vliv toho, ţe Václavova matka, Anna Svídnická, zemřela, kdyţ bylo chlapci pouhých 17 měsíců. 2. Sňatková politika Václav se pokusil prospět lucemburskému celoevropskému dílu dvěma dobře promyšlenými sňatky, jeţ však jen navazovaly na starší Karlovy plány. V r Václav provdal svou nevlastní sestru Annu za anglického krále Richarda II. (nevěstě nebylo ani šestnáct a ţenich byl ještě o půl roku mladší). Anna přijela do Londýna s početným dvorem, jenţ pak zahájil rozšiřování česko-anglických styků. Další významný sňatek uzavřel sám Václav. Původně byl samozřejmě zásluhou svého otce od svých devíti let ţenatý s Johanou Bavorskou, o pět let starší dívkou z rodu Wittelsbachů. Jejich bezdětné manţelství ukončila r královnina smrt. O tři roky později se osmadvacetiletý Václav oţenil znovu, s tehdy třináctiletou Ţofií Bavorskou. I ona byla Wittelsbachovna, a dokonce neteř zemřelé Johanny; vyrostla v krásnou, oduševnělou, zboţnou ţenu. Ani toto manţelství však děti nepřinášelo. Mladý Václav IV. 3. Václav jako člověk a politik Pamětníci vzpomínali na Václava jako na člověka dvojí tváře. Na jedné straně společenský člověk vybraného chování, který rád diskutoval a miloval dobré jídlo a tanec. Na straně druhé vášnivý lovec, chovatel loveckých psů, piják a hledač milenek. Je třeba říci, ţe v tom ještě Václav nebyl v tehdejším korunovaném světě nijak výjimečný. Problém spočíval hlavně v tom, ţe státnické záleţitosti se mu do programu vešly jen s obtíţemi (dvacet let plánoval korunovační císařskou jízdu do Říma, ale nikdy k ní nedošlo). Společenské rozpory, jeţ přece jen vyprodukovala Karlova doba, a sloţitá mezinárodní situace, poznamenaná především váţnou krizí katolické církve (o tom později), kladly na Václava obzvlášť velké nároky. Král cítil, ţe na nenadálé úkoly nestačí, a bohuţel se ani nepokoušel sám sebe změnit (např. celý ţivot nepřekonal svůj odpor k cestování, coţ u římského krále opravdu silně vadilo). Leckomu v Čechách se ovšem zdála sympatická skutečnost, ţe král přesídlil z Hradu blíţe k obyčejným lidem, na Staré Město do Králova dvora (skutečným důvodem však patrně byl fakt, ţe na Hradě probíhaly rušné stavební práce).

2 Postupně se Václav orientoval především na lov a víno (královna Johana prý zemřela na následky pokousání od jednoho z Václavových loveckých psů). Obklopil se podobně zaloţenými společníky z řad rytířů i zemanů a také některými měšťany, jeţ pak povyšoval do rytířského stavu. Záhy se dostavil hluboký, všestranný úpadek Českého království. Na kritiku ze strany říšského i českého panstva a duchovenstva reagoval Václav tím, ţe významné české úřady svěřoval právě svým kumpánům (proto byli nazýváni oblíbenci královi, nejvlivnější z nich se jmenoval Zikmund Huler z Orlíku). Situaci v Českých zemích ztíţila i zhoubná epidemie moru v r. 1380: byla zde sice mírnější neţ leckde jinde v Evropě, ale přinesla mnohem více hrůzy neţ nákazy v Karlově době: počet českých obyvatel nyní klesl asi o desetinu. V r došlo v Praze k davovému útoku na Ţidy. Takové události se čas od času v Evropě stávaly a označují se slovanským slovem pogrom. Podnětem k praţskému pogromu se stal incident o velikonoční neděli. Křesťanský kněz šel se svátostí oltářní (s hostií ve zvláštní schránce) k umírajícímu člověku. Cestou kráčel přes praţské ghetto. Několik Ţidů tam po něm házelo kameny. Kněz to povaţoval za zákeřný útok na Krista, doběhl na Staroměstské náměstí a tam celou příhodu vykřičel rychle se sbíhajícímu davu. Konšelé se marně snaţili zabránit nejhoršímu. Zástupy fanatiků, ozbrojených vším moţným, během jediné noci ghetto vydrancovaly a téměř celé vyvraţdily. Zahynuly asi 3 tisíce Ţidů, nepočetné uprchlíky ochránil králův oblíbenec Zikmund Huler. 4. Zikmund Lucemburský Dědicem Karlových státnických schopností nebyl Václav, ale Zikmund, cílevědomý a houţevnatý. I on však měl své limity: vynikal arogancí i nepřístupností ke kompromisům a v osobním ţivotě trpěl ţárlivostí, ačkoli sám k ní zavdával mnoho podnětů. Jako mladší bratr se Zikmund potýkal s mnoha překáţkami: při dělení správy rodových drţav na něj zbyly jen Braniborsko a Dolní Luţice. V r se však oţenil s Marií Uherskou, dcerou zemřelého uherského a polského krále Ludvíka I. Velikého z původně francouzské dynastie Anjou, a r se stal uherským králem. Vzhledem k velké rozloze Uher se tedy lucemburská moc přiblíţila východoevropskému pobřeţí i dovršení svého celoevropského projektu. Vzápětí se však objevil nepřítel nad jiné silný: Turci. Ve 2. polovině 14. století obešli zbývající jádro Byzantské říše a vpadli přímo na Balkánský poloostrov. V r v bitvě na Kosově poli porazili Srbsko, které se tak stalo na Osmanské říši závislé. Zikmund vyrazil proti Turkům v čele kříţové výpravy, ale byl poraţen r u Nikopole, čímţ Turci dobyli Bulharsko. Po Mariině smrti se Zikmund oţenil s Barborou Celskou (ze slovinské části Uher) a narodila se jim dcera Alţběta. Shrnutí: Po smrti císaře Karla IV. se římským a českým králem stal jeho nejstarší syn Václav IV. Vzhledem ke svému mládí a řadě dalších okolností nebyl na vládu dobře připraven. Signálem, ţe končí hospodářská prosperita, se staly morová epidemie a praţský pogrom na Ţidy. Václava kritizovaly české panstvo i říšská kníţata: Václav reagoval tím, ţe se obklopil niţší šlechtou a měšťany. Velkým konkurentem se mu ovšem stal mladší bratr Zikmund. Otázky a úlohy: 1. Připomeňte smysl sňatků Václava, Anny a Zikmunda. Jaký záměr kaţdý z nich sledoval? 2. Které slavné stavby připisované císaři Karlovi byly dokončeny aţ ve Václavově době? 3. Co byste byli Václavovi poradili, aby se mu lépe vládlo? Své řešení zdůvodněte. Výběr z odborné literatury: Jiří Spěváček: Václav IV. Praha 1986.

3 5. Jan z Jenštejna a Jan Nepomucký Zikmund se zařadil mezi přední Václavovy kritiky. Patřil mezi ně i praţský arcibiskup Jan z Jenštejna. Byl o více neţ deset let starší neţ Václav, stal se velkým odpůrcem králových oblíbenců a dostával se s nimi do četných sporů. Napětí mezi králem a arcibiskupem se vystupňovalo natolik, ţe Jenštejn nakonec ani nebydlel v Praze, ale v Roudnici nad Labem. V březnu 1393 Václav IV. pozval arcibiskupa do Prahy ke smírným jednáním. Schůzka se měla uskutečnit v klášteře johanitů u malostranského vyústění Karlova mostu. Král se však před jednáním opil a pak zavelel k zajmutí arcibiskupa i jeho doprovodu. V nastalé rvačce se Janovi z Jenštejna podařilo uprchnout. Král si pak vylil vztek na arcibiskupových úřednících, kteří utéct nestačili. Generálního vikáře (arcibiskupova zástupce) Jana Nepomuckého nechal umučit k smrti, a dokonce se na jeho týrání sám podílel. Mrtvolu pak na králův příkaz hodili z mostu do Vltavy, odkud však byla po několika dnech vylovena a později pohřbena. V r byl Jan Nepomucký svatořečen jako nevinná oběť špatného vladaře, který odmítal církevní úsilí po nápravě politické situace. Socha svatého Jana Nepomuckého na Karlově mostě Dnes patří svatý Jan Nepomucký k nejpopulárnějším českým světcům: uctívají jej i v zahraničí. 6. Václav zajatcem Váţné nedostatky Václavova vladařství přispěly ke spuštění lavinovitého odporu s jiţ bezmála stoletým zásadním vlivem Lucemburků na evropskou politiku: 1. České a uherské panstvo se otevřeně vzbouřilo proti Václavovi, respektive Zikmundovi. 2. Ve Svaté říši římské zesílilo hnutí za odstranění Lucemburků z říšského trůnu. 3. Situaci však zkomplikoval i mocenský boj uvnitř lucemburské dynastie. Do vzájemného zápasu ústřední soupeřící dvojice Václav Zikmund se zapojili i další členové rodu. Václav v jejich prospěch dokonce ztratil vládu nad Lucemburskem. V r čeští páni uzavřeli spolek panskou jednotu (mezi vůdci byl např. Jindřich z Roţmberka). Pojem panská jednota jako sdruţení české vysoké šlechty v době, kdy český král byl slabý či úplně chyběl, se od té doby s přestávkami objevoval v české politice po následujících téměř sto let. Panská jednota zajala krále Václava a čtvrt roku jej věznila nejprve na Praţském hradě, pak na roţmberských hradech Příběnicích a Českém Krumlově a nakonec v Horních Rakousích. Propustila jej aţ za slib, ţe král bude respektovat výhrady jednotníků vůči svému stylu vlády. Jednota podporovaná Zikmundem pak přiměla Václava zařadit v r představitele panstva opět mezi královské rádce. Patřil k nim samozřejmě i Roţmberk: stal se nejvyšším purkrabím praţským, kterýţto úřad byl tehdy povaţován za nejdůleţitější v zemi. Zasedání politicky dvoubarevné královské rady nepostrádala vzruchu. Např. během jednání (bez Václava) na Karlštejně panští rádci probodli čtyři své kolegy z křídla králových oblíbenců. V r kurfiřti sesadili Václava IV. z římského trůnu jako panovníka neuţitečného, líného a pro říši zcela nezpůsobilého. Šlo o zásadní a v podstatě nenapravitelné narušení evropské koncepce lucemburské politiky. Václav musel vzápětí úporně bránit i samotný český trůn. V r vojsko panské jednoty posílené zejména Němci z Míšně oblehlo krále v Praze (v Českých zemích to byla první akce s účastí cizích vojsk od r. 1310!). Na nátlak obléhatelů Václav svěřil rozhodující část svých pravomocí čtyřčlenné panské radě (opět Jindřich z Roţmberka aj.).

4 Mezitím uherská šlechta zajala r Zikmunda a propustila ho aţ pod tlakem přicházejícího českého vojska, které poslal Václav. Zikmund pak přijel do Čech a přiměl r Václava, aby zrušil moc panské rady a ustanovil jej správcem království. Pak Václava zajal a odvezl do Vídně. Na pomoc Václavovi však zahájili rozsáhlý ozbrojený boj královi oblíbenci, kteří se mohli spolehnout i na přetrvávající královu popularitu v očích široké veřejnosti. Získali dokonce podporu některých pánů. Zikmund se tedy vrátil se silným uherským vojskem, které systematicky vydrancovalo východní polovinu Čech. Vzbuzený strach nemohl Zikmundovi nahradit osudovou a trvalou ztrátu dobré pověsti v českých očích: zřejmě právě z této doby, a nikoli aţ z husitských válek pochází Zikmundova česká hanlivá přezdívka šelma ryšavá. O další Zikmundův neúspěch se r postaral sám Václav, kdyţ z vídeňského zajetí v přestrojení uprchl a vrátil se do Prahy. 7. Romové (Cikáni) Z doby kolem r pocházejí nejstarší zprávy o přítomnosti indoevropských Romů v Českých zemích. Kočovní Romové původně ţili ve střední Indii, byli to řemeslníci (zejména drobní kováři), hudebníci i tanečníci a pastevci (viz IV.E.). Kolem r. 500 začali odcházet v několika vlnách z Indie na západ. Kolem r se Romové objevili v Byzantské říši a získali tam řecké označení Athiganoi (později Tsiganoi), z něhoţ pochází i český výraz Cikáni. Romové se jako kočovníci rozšířili po většině evropských zemí, např. do Francie pronikli právě přes Čechy. Proto ve francouzštině byly výrazy pro Čechy a Cikány prakticky totoţné: francouzsky Čechy = Bohême a ještě ve slavné francouzské opeře Carmen (1875) skladatele Georgese Bizeta je titulní postava krásné Cikánky označována jako bohémienne (dnes ovšem francouzsky cikánský = tsigane a český = tchèque). Romové se pro svůj svobodymilovný ţivot stali vzorem pro četné umělce tvořící průkopnicky mimo hlavní proud kulturního vývoje (odtud od konce 19. století jejich pojmenování bohémové). Dnes na světě ţije (hrubě odhadnuto) asi 10 milionů Romů, v České republice asi tisíc (zhruba 3 % obyvatel). Na svém 1. mezinárodním kongresu v r v Londýně Romové vydali prohlášení poţadující, aby byli souhrnně nazýváni Romové (tak se sama označuje většinová, ale nikoli jediná větev cikánského etnika; další jsou např. Sintové, Kaleové aj.); slovo cikáni má v češtině i v jiných jazycích hanlivý význam (podezřelí tuláci), ale pojmenování Cikáni souvisí s romskou historií. Z praţského romského festivalu Khamoro Shrnutí: Nekoncepční politika Václava IV. měla řadu protivníků mezi českými církevními hodnostáři (arcibiskup Jan z Jenštejna, jeho zástupce Jan Nepomucký svatořečen 1729), mezi českými pány (panská jednota v čele s Jindřichem z Roţmberka) i ve Svaté říši římské (v r byl Václav sesazen z římského trůnu). A uherský král Zikmund dokonce vojensky vpadl do Čech. V téţe době do českých dějin vstoupili původně indičtí kočovníci Romové. Otázky a úlohy: 1. Kde ve vašem okolí jsou sochy či obrazy Jana Nepomuckého? Zjistěte o nich podrobnosti. 2. Kde se ve svém okolí můţete setkat s kulturními apod. akcemi Romů? Které známé osobnosti pocházejí z romského prostředí? Výběr z odborné literatury: Marek Jakoubek Lenka Budilová: Romové a cikáni: neznámí i známí. Voznice Vít Vlnas: Jan Nepomucký. Praha 1993.

5 Hluboká krize katolické církve i společnosti a) Církev jako ekonomický a politický činitel Feudalismus byl zaloţen na vzájemné závislosti všech vrstev obyvatelstva. Středověké národy spatřovaly v propojení své pospolitosti nejlepší záruku pro přeţití navzdory cizím nepřátelům, domácím neshodám i kruté přírodě. V křesťanském světě byl feudální systém vykládán pomocí učení o trojím lidu. Středověká společnost raného a vrcholného středověku se dělila na tři skupiny: válečníky (šlechtu), kněze (duchovenstvo) a dělný lid (především poddané zemědělce). Kaţdý člověk potřeboval ke své plnohodnotné existenci přispění ostatních dvou skupin. Prakticky negramotný šlechtic těţko mohl sám ovlivňovat myšlení svého lidu a sedlák se zpravidla nedokázal sám ubránit zločincům. Mezi sloţkami trojího lidu měly panovat bratrské vztahy, ale ve skutečnosti to samozřejmě vypadalo jinak: šlechta soupeřila s duchovenstvem o majetek i o moc na úkor sedláků, kteří byli omezováni odváděním feudální renty a dalšími pravidly vazalské poslušnosti. Západočeský klášter Kladruby Vývoj v evropské společnosti na přelomu vrcholného a pozdního středověku však v systému trojího lidu zásadně posílil pozici kněţí: 1. Duchovenstvo se prostřednictvím budování i rozvoje klášterů stalo ekonomicky soběstačným a díky rozmachu rytířských řádů si zajistilo i schopnost účinné obrany, a tedy rostoucího politického vlivu. Kněţí se stali poměrně nezávislou vrstvou společnosti. 2. Povolání kněze přitahovalo stále více lidí, pro něţ samotná kněţská sluţba nebyla smyslem ţivota a kteří jako kněţí pak své politické a ekonomické zájmy nadřazovali pastorační činnosti. Stávalo se pravidlem, ţe kněţské povolání si vybírali mladší členové šlechtických rodů, aby se s nimi jejich starší sourozenci nemuseli dělit o majetek a tříštit tak rodová panství. Kněţská sluţba také byla prakticky jedinou nenásilnou cestou, jíţ mohli alespoň nemnozí neurození muţi (např. v roli farářů) získat určitý vliv v mocenských strukturách společnosti. 3. Církevní instituce (zejména biskupství, kláštery apod.) však měly charakter silných feudálních vrchností. Vysocí církevní hodnostáři se dostávali do konfliktů se šlechtou i panovníkem. Svým jednáním i názory se mnoho kněţí vzdalovalo také neurozenému lidu. b) Negativní jevy v ţivotě kléru (svatokupectví aj.) Pokud hovoříme o církvi, měli bychom mít na paměti, ţe do církve samozřejmě patří všichni pokřtění: kněţí i laici. Jestliţe tedy vţitá praxe rozumí pod pojmem církev přednostně pouze kněze a řeholníky, jde o zjednodušení pouţívaného pojmosloví (s touto výhradou i my v následujícím textu občas k uţšímu významu slova církev sáhneme). Rozsáhlá hospodářská i politická činnost církevních institucí vedla k tomu, ţe pro křesťanstvo znovu zřetelně vyvstala zásadní otázka. Jak hodnotit skutečnost, ţe církev ţije jinak neţ v dobách, kdy Jeţíš s apoštoly i první křesťané včetně kněţí ţili v chudobě a k prosazování svého učení neměli

6 jiné nástroje neţ vlastní příklad a sílu osobnosti? Znamená hospodářský a mocenský vzestup církve zradu Jeţíšova učení, nebo ţádoucí přizpůsobení se nové době? Ve vrcholném a pozdním středověku však ekonomické a politické angaţmá kléru (duchovenstva) vedlo k velmi problematickým jevům v ţivotě kněţí: 1. Desátky: Obyčejní, neurození křesťané odevzdávali církvi desetinu svého výdělku. Desátek se platil jiţ od raného středověku. Postupně se však stal terčem kritiky, protoţe bylo zřejmé, ţe duchovenstvo jej z valné části začalo vyuţívat pro nenáboţenské účely. Šlechta a panovník podporovali církevní instituce příleţitostnými, ale o to nákladnějšími dary (zpravidla nemovitými). 2. Svatokupectví: Kněţí obchodovali se svátostmi. Za křest, svatbu či pomazání nemocného museli věřící platit penězi či protisluţbou. Kdo nemohl zaplatit, musel počítat s tím, ţe jako dluţníkovi církve svaté mu bude odepřen církevní pohřeb. 3. Prodávání církevních úřadů: Papeţská kurie a jiné církevní instituce přidělovaly kněţské úřady jen za peníze. Ve 14. století se např. dosazení do úřadu arcibiskupa či biskupa dalo pořídit za zlatých, opatem se mnich mohl stát za několik set zlatých a úřad faráře byl k mání jiţ od 20 zlatých. 4. Mnohoobročnictví: Kněţí, kteří si dokázali koupit farností několik, získali samozřejmě odtud několikery finanční poţitky. Sami však kněţskou sluţbu vykonávali jen sporadicky a do svých kostelů si za sebe najímali za nevelký peníz nejchudší kněze. 5. Odpustky: Podobně jako v případě desátků jde i zde o starší záleţitost, která se časem zvrhla do nemorální podoby. Odpustky uděluje kněz a znamenají odpuštění trestů za některé hříchy. Postupně se ustálila praxe, ţe za odpustky se platilo. 6. Konkubinát: Někteří kněţí navzdory svému celibátnímu slibu ţili s milenkami. Poznámka: výraz svatokupectví (v širším smyslu) se někdy pouţívá jako souhrnné označení pro všechny uvedené jevy. Jindy jako takový zastřešující pojem slouţí slovo simonie: vzniklo podle novozákonní postavy Šimona kouzelníka, který chtěl od apoštolů za peníze koupit schopnosti pocházející od Ducha svatého. Shrnutí: V průběhu vrcholného středověku se katolické duchovenstvo stalo prakticky nezávislou vrstvou společnosti: především rozsáhlé majetky klášterů a síla rytířských řádů výrazně posílily jeho ekonomické i politické pozice. Kněţí se ve své většině výrazně odchýlili od někdejší praxe prvotní, chudé církve. V jejich ţivotě hrála nyní významnou roli řada jevů zaloţených na obchodnickém vztahu ke kněţské činnosti. Otázky a úlohy: 1. Kde se v blízkosti vaší školy nachází nějaký klášter (současný nebo bývalý)? Zjistěte několik základních údajů o jeho historii. 2. Připomeňte si: Kdy a proč začaly vznikat rytířské řády? Které z nich jsou nejznámější? 3. Nalezli byste v některých jiných (nenáboţenských) oborech lidské činnosti podobný svár nezištné tradice s komerční (obchodnickou) praxí moderní doby? 4. Představte si (nebo třeba jako dialog sehrajte) spor mezi zastánci a odpůrci negativních rysů tehdejšího církevního ţivota. Jaké byste našli argumenty pro a proti? Výběr z odborné literatury: Samuil G. Lozinskij: Dějiny papeţství. Praha 1989.

7 c) Nové řeholní řády První pokus o nápravu církve představovaly nové, chudé mnišské řády. Vznikaly s cílem obnovit apoštolskou chudobu a tím vytvořit pluralitu (různost, mnohost) ve formách zboţnosti. Nejznámějšími z těchto řádů jsou cisterciáci (vznikli kolem r. 1100, nejproslulejším cisterciákem byl propagátor kříţových výprav Francouz Bernard z Clairvaux) a františkáni (zakladatelem Ital František z Assisi kolem r. 1200). Chudé řády si rychle získaly aţ neuvěřitelnou popularitu (např. cisterciáci zaloţili během prvního století své existence 530 klášterů). Ovšem výsledky kvalitního klášterního hospodaření, velkorysé dary příznivců a silný vliv na veřejnost přilákaly také mezi tyto řeholníky mnoho lidí, kteří se askeze brzy vzdali. Záhy nebyl mezi řády starými a novými velký rozdíl. d) Papeţství za Inocence III. (kolem r. 1200) a vznik inkvizice Na papeţe Řehoře VII. (bojujícího o investituru) navázal papeţ Inocenc III. (vládl ). I on prosazoval myšlenku o nadřazenosti papeţe nad všemi křesťany včetně králů a šlechty. Pro pronásledování kacířů (heretiků; křesťanů zastávajících takové pojetí víry, které se odlišovalo od oficiálně schválených zásad) zřídil specializovanou instituci, inkvizici (v necentralizované a nesystematické podobě existovala jiţ dříve). Inkvizice vyhledávala a soudila kacíře. Novinkou se stalo předávání usvědčených kacířů světské moci k potrestání. Nejtvrdším trestem pro kacíře bylo veřejné upálení. Děsivá podívaná působila odstrašujícím dojmem, oheň očistil zemi od ďábelského zla a nezbyly ostatky, které by se mohly stát předmětem uctívání. A aby se kacířům zabránilo v rafinovaném zapírání, povolila církev pouţívat při inkvizičních procesech mučení. e) Kacířská hnutí Navzdory pronásledování vznikala celá kacířská hnutí: nejznámějšími se stali albigenští v jiţní Francii ( století) a lyonští chudí, běţněji nazýváni valdenští, podle svého zakladatele kupce Pierra Valdèse (kolem 1200), který rozdal svůj majetek potřebným a prosazoval právo laiků na vlastní kázání o smyslu biblického textu. Valdenství proniklo dokonce aţ do Německa a Čech. f) Schizma katolické církve (1378) Pozici církevní hierarchie oslabovaly i vnitřní spory, vesměs motivované mocensky. Avšak nejváţněji otřásl všemi pozicemi katolické církve rozkol, který přitom začal aţ anekdotickým zmatením kolem volby papeţe v r V r papeţ Řehoř XI. přesídlil z Avignonu zpátky do Říma. Kdyţ r zemřel, konala se volební porada kardinálů po třech čtvrtích století opět v Římě. Město ţilo v napjatém očekávání. Ze 16 kardinálů bylo 11 Francouzů, 4 Italové a 1 Španěl. Během volebních jednání dav Římanů dvakrát vtrhl aţ ke kardinálům a vyhroţoval jim násilím, pokud nebude zvolen italský papeţ. Kardinálové tedy 8. dubna zvolili italského kandidáta stal se papeţem Urbanem VI. V létě však sbor kardinálů přičiněním svých francouzských členů prohlásil Urbanovo zvolení za vynucené, a tedy neplatné. Kardinálové se znovu sešli, tentokrát ve Fondi na italském venkově, a 20. září 1378 zvolili papeţe francouzské národnosti stal se Klementem VII. Urban VI. však odmítl odstoupit, a tak měla katolická církev papeţe dva: v Římě a v Avignonu (zpráva o tomto vývoji zastihla ještě stárnoucího císaře Karla IV. a velmi jej zneklidnila). Církev se dostala do vůbec nejtěţší krize své existence. Oba papeţové jako obvykle nabádali křesťanstvo k pokoře a skromnosti, ale ani jeden z nich nebyl ochoten se vzdát svých příjmů i moci v zájmu zachování jednoty církve. Oba papeţové dávali do klatby stoupence svého protivníka, takţe

8 se v klatbě ocitlo celé západní křesťanstvo. Mnohé církevní úřady byly obsazeny dvojmo, a tak se věřící ještě více prohýbali pod finančními nároky duchovenstva. Přitom peníze z desátků a odpustků brzy mířily rovněţ na úhradu diplomatických pletich i vojenských příprav jednoho papeţe proti druhému. Dvojpapeţství pokračovalo také po Urbanově a Klementově smrti, takţe se ukázalo, ţe nejde o pochybení jednotlivců, ale o vadu celého systému. g) John Wycliffe (Jan Viklef) Západní schizma na přelomu 14. a 15. století ovšem zasáhlo do společenského prostředí dosti odlišného od situace, v níţ o staletí dříve vznikaly chudé řeholní řády: 1. Neurozené obyvatelstvo pozdně středověké Evropy vystupovalo sebevědoměji, neboť se opíralo o ekonomický, strategický i vzdělanostní význam početných měst. 2. Evropa trpěla první krizí feudalismu (viz V.D.1.). Vznikající diskuse o účelnosti vynakládání finančních prostředků se z velké části týkala právě platů církvi. Výhrady však byly vyslovovány i proti těm, kdo vysoké duchovenstvo podporovali, tedy zejména proti vysoké šlechtě. 3. Mravní rozvrat církve vzbuzoval dojem, ţe se uzavírá éra pozemského vývoje křesťanstva, ţe se ďábel vtělil přinejmenším do jednoho z papeţů a ţe se blíţí druhý Kristův příchod na zem a Poslední, Boţí soud. Odtud vývoj logicky pokračoval k nedůvěře v moţnost, ţe by se duchovenstvo napravilo samo, o jeho dobrovolném návratu k apoštolské chudobě ani nemluvě. Výsledkem tohoto přesvědčení byl poţadavek, aby byl pořádek v církvi nastolen zvnějšku, zásahem státní moci, neboť panovník přece vládne z Boţí milosti. Hlavním prostředkem k nápravě mělo být odebrání nadbytečného, tedy téměř veškerého církevního majetku (šlo o jeho sekularizaci zesvětštění). Za důleţitý nástroj církevní nápravy však byl povaţován i všeobecný přístup k biblickému textu a moţnost jeho laického výkladu. Prvním velkým propagátorem takového postupu se stal anglický kněz John Wycliffe, který byl učitelem (mistrem) na univerzitě v Oxfordu (jiţ ve středověku mu Češi říkali Jan Viklef). Viklefovi kritici měli (a mají) ovšem výhrady: Při postupu proti špatným kněţím to nakonec budou zase jen omylní lidé, kteří budou odhadovat, jak konkrétní kněz obstojí před Kristem. A svátosti, které kněz uděluje, pocházejí přímo od Boha a morální profil kněze vedle nich nehraje roli. Viklef a jeho stoupenci ovšem stáli za přirozeným poţadavkem, aby kněz ţil v souladu s učením, které hlásá. Viklef sám byl obviněn, ţe šíří bludy, a musel opustit univerzitu, ale dalším postihům se v odlehlé Anglii vyhnul a zemřel v ústraní v r Shrnutí: První, ovšem málo úspěšný pokus o nápravu církve představovaly chudé mnišské řády. Církevní autority naopak začaly pronásledovat své kritiky jako kacíře. Mezi odpůrci církevní praxe sílila role obyvatel měst. Anglický intelektuál Jan Viklef přišel s myšlenkou, aby církev byla zbavena přebytečného majetku zásahem státní (královské) moci. Otázky a úlohy: 1. Kde bychom v dnešní společnosti našli obdobu úsilí o dobrovolnou skromnost? 2. Františkánům byl blízký ţenský řád klarisek. Jak souvisí s českými dějinami? 3. Kde jinde v dějinách existovaly případy postupného růstu rozporů mezi ideálem a praxí? Výběr z odborné literatury: Hermann Hesse: František z Assisi. Praha Amedeo Molnár: Valdenští. Praha 1991.

9 4. Husitská doba ( ) a počátky reformace a) Charakter husitství Samozřejmě, ţe zdaleka ne všichni kritici duchovenstva se stali viklefisty. Viklefovy názory však získaly největší popularitu ve vzdáleném Českém království: jednak vlivem anglo-českých styků po svatbě Richarda II. s Annou Českou, jednak kvůli hloubce krize české společnosti v pokarlovské době. Viklefství tedy přispělo ke vzniku českého reformního (společensky opravného) hnutí, jeţ se podle své zakladatelské postavy nazývá husitství. Husitství přineslo v českých dějinách vůbec poprvé politickou a vůbec veřejnou činnost širokých vrstev obyvatelstva. V tomto smyslu se husité řadí k průkopníkům také v rámci evropského a světového vývoje. Husitství výrazně proměnilo mocenskou strukturu celé české společnosti. Jeho vrcholná fáze tedy byla zásadním mocenským převratem, revolucí. b) 1. období: Činnost Jana Husa ( ) 1. Jan Hus na Pražské univerzitě a v Kapli betlémské Jan Hus se narodil asi r v jihočeském Husinci. Vystudoval na Praţské univerzitě a zůstal na ní jako mistr. V r byl vysvěcen na kněze a od r působil také jako kazatel v Betlémské kapli na Starém Městě Praţském. Kapli zaloţili měšťané r pro bohosluţby s kázáním v češtině. Patřila mezi největší chrámové prostory v Praze. Hus rychle zapomněl, ţe původně jej na kněţské dráze lákala vyhlídka na snadné ţivobytí. Proměnil se v přemýšlivého intelektuála, který zaujal hloubkou svého vzdělání, znalostí problémů obyčejných lidí i podmanivým slovním projevem. Na univerzitě se projevoval jako stoupenec většiny Viklefových názorů, které dále rozvíjel a přizpůsoboval českým poměrům. Od Viklefa přejal mj. učení o viditelné a neviditelné církvi: Podle těchto názorů církev existuje ve dvojí podobě. Tou skutečnou církví je společenství předurčené ke spáse. Hlavou církve je Kristus a jejími členy jsou ti křesťané, kteří ţijí podle Boţího zákona: nezbytným poţadavkem je apoštolská skromnost a projevovaná láska k bliţním. Tato skutečná církev je neviditelná, protoţe jen Kristus zná naše hříchy a ví, kdo do církve patří. Pokud duchovní neţijí podle Boţího zákona, pak sice mohou náleţet do církve viditelné (institucionální), ale ve skutečné církvi Kristově nejsou, i kdyby měli kdovíkolik kněţských úřadů. Takové kněze křesťan respektovat nemusí, ba nesmí. Od těchto kněţí odpomůţe církvi ztráta nadbytečného církevního majetku. Hus otevřeně projevoval také české vlastenectví (mj. se zajímal o rozvoj češtiny), i kdyţ neváhal tvrdit, ţe je lepší dobrý Němec neţ špatný Čech. V Betlémské kapli pak své učení srozumitelně předkládal pestrému posluchačstvu, sloţenému z tovaryšů, měšťanů, studentů i personálu královského dvora. Poslechnout si Husa přicházela prakticky celá česká Praha, objevovala se tu také královna Ţofie. V letech byl Hus rektorem celé univerzity. 2. Koncil v Pise (1409) Snaha po odstranění schizmatu vedla ke vzniku církevního hnutí, jeţ se nazývá konciliarismus.

10 Konciliaristé dospěli k názoru, ţe jednotu církve můţe obnovit pouze koncil (shromáţdění biskupů a opatů). Během tisíce let, od 4. do 14. století, se konalo jiţ 15 koncilů. Konciliarismus však prosazoval novou zásadu, ţe koncil je nejvyšší autoritou v církvi a je nadřazen i papeţi. Koncil k vyřešení schizmatu se sešel r v italské Pise. Sesadil oba papeţe, římského Řehoře XII. a avignonského Benedikta XIII., a zvolil nového papeţe, který přijal jméno Alexandr V. Řehoř a Benedikt se však svého úřadu nevzdali, a tak výsledkem koncilu, jenţ měl odstranit dvojpapeţství, byli papeţové tři! Je prakticky nemoţné vylíčit absurditu celé situace a popsat všechnu míru tehdejšího znechucení z církevních poměrů. Vše ještě vystupňoval po smrti Alexandra V. (1410) jeho nástupce Jan XXIII. Ten nyní dokonce proti italským ochráncům papeţe Řehoře XII. vyhlásil kříţovou výpravu, kterou financoval z prodeje odpustků. V nové době jméno Jana XXIII. přijal jiný papeţ (v úřadě ) proto, aby napravil bídnou pověst, která byla s prvním Janem XXIII. spojena. 3. Dekret kutnohorský (1409) Praţský univerzitní spor o Viklefa se stupňoval. Z různých důvodů se stalo, ţe Viklefa hájili čeští mistři, zatímco cizí učitelé (byli to hlavně Němci) jeho učení odmítali. Češi byli tehdy na univerzitě ve zřetelné menšině. Mezi českými univerzitními viklefisty vynikal vedle Husa také evropsky zcestovalý mistr Jeroným Praţský. Kdyţ vypukl spor o účast zástupců univerzity na pisánském koncilu, na univerzitě Češi byli pro, cizinci proti. Václav IV. si účast univerzity přál, protoţe chtěl posílit svou pošramocenou mezinárodní prestiţ, a tak vydal v lednu 1409 v Kutné Hoře dekret, který na univerzitě dramaticky zvýhodnil (v poměru 3:1) Čechy nad cizinci v hlasování při uplatňování akademické samosprávy. Dekret kutnohorský byl tedy projevem spíše politicko-církevních sporů neţ národnostních třenic. Umoţnil sice vyslání univerzitního poselstva do Pisy, ale vzápětí vyvolal odchod prakticky všech cizinců z univerzity, která tím sice ztratila mezinárodní váţnost, ale zato na ní převládli viklefisté a univerzita se stala (a zůstala) hlavním ideovým centrem husitství. Shrnutí: Na počátku 15. století vzniklo společensky i církevně reformní hnutí nazývané husitství: částečně vycházelo z viklefismu a ideově je zaloţili Jan Hus a Jeroným Praţský. Cílem bylo dosáhnout toho, aby široké vrstvy především neurozeného obyvatelstva samy odmítly podílet se na podpoře ekonomických a mocenských zájmů duchovenstva. Situace se vyhrotila, kdyţ koncil v Pise (1409, počátek období konciliarismu v církvi) proměnil dvojpapeţství (západní schizma, existující od r. 1378) v trojpapeţství. Král Václav IV. vydal Dekret kutnohorský, jehoţ nezamýšleným důsledkem se stalo ovládnutí Praţské univerzity viklefisty. Otázky a úlohy: 1. Zjistěte informace o stavebním vývoji Betlémské kaple: souvisejí s vývojem husitské tradice. 2. Jak se projevoval Husův zájem o český jazyk a čím byl zřejmě motivován? 3. Která díla Hus napsal? Co víte o jejich obsahu či cílových skupinách čtenářů? Výběr z odborné literatury: František M. Bartoš: Čechy v době Husově. Praha Eva Kantůrková: Jan Hus. Praha Jiří Kejř: Husité. Praha Výběr z uměleckých zpracování: Literatura: Alois Jirásek: Mezi proudy, 1 3, 1891.

11 4. Hus a arcibiskup Praţský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka dlouho Husa tiše podporoval, ale r podle příkazu nového papeţe Alexandra V. odsoudil Viklefovy spisy, zakázal je a rovněţ zapověděl kázání jinde neţ ve farních a klášterních kostelích. Tím postavil veškerou Husovu činnost mimo zákon (aniţ by Husa jmenoval). Hus odmítl arcibiskupovy výnosy respektovat a zdůvodňoval to nadřazeností Boţího zákona nad mocí pozemských institucí. Tento postoj představuje nejvýznamnější Husovo obohacení viklefismu. Člověk nemusí, ba nesmí poslechnut jakýkoli rozkaz, který je v rozporu s Boţím zákonem, tedy s Kristovým učením. Zajíc na to reagoval tím, ţe zorganizoval v Praze veřejné pálení Viklefových knih a Husa dal do klatby, coţ však v Praze málokdo respektoval. 5. Bitva u Grunwaldu (1410) V Pobaltí Řád německých rytířů dobýval další pobřeţní kraje s cílem zbavit Litevské velkokníţectví přístupu k moři. Litevská dynastie Jagellonců tehdy vládla nejen v Litvě, ale i v sousedním Polsku. Polskému králi Vladislavu II. Jagiellovi se podařilo posílit svou polskolitevskou armádu vojenskými oddíly z Václavova Českého království a z Moskevského velkokníţectví (českým 2 tisícům vojáků velel moravský šlechtic Jan Sokol z Lamberka). Vladislavovo spojené vojsko vpadlo r na území Řádu a v bitvě u Grunwaldu uštědřilo německým rytířům (a jejich západoevropským spojencům) drtivou poráţku, která další expanzi řádu zcela zastavila. 6. Lucemburkové a římský trůn Rekonstrukce grunwaldské bitvy (2010) V r se Zikmundovi a Barboře narodila dcera Alţběta a r vyvrcholilo dlouholeté soupeření mezi Zikmundem a jeho bratrancem, moravským markrabětem Joštem Lucemburským. Jošt se r stal proti Zikmundovi římským králem, ale jiţ r zemřel a tentokrát kurfiřti zvolili Zikmunda (jenţ samozřejmě zůstával i králem uherským). Jako římský král se Zikmund se vší energií pustil do řešení církevní krize a svolal nový koncil, tentokrát do Kostnice na německo-švýcarské hranici (konal se zde v letech ). 7. Odpustkové bouře v Praze (1412) V r dorazili do Čech a do Prahy prodavači odpustků Jana XXIII. Hus, podporován Jeronýmem, odpustky odsoudil v univerzitní řeči, v níţ dokonce nazval Jana XXIII. Antikristem (ďáblem). Proti odpustkům horlil i z kazatelny Betlémské kaple. Papeţovi kněţí čelili hlasitým veřejným protestům, aţ zasáhla městská stráţ a tři mladí tovaryši byli za svou vůdčí účast v nepokojích popraveni pro všeobecnou výstrahu. Za hlavního viníka nepokojů byl ovšem označen Hus. Jan XXIII. vyhlásil nad Prahou kvůli Husově přítomnosti interdikt (zákaz bohosluţebných úkonů). Donedávna oblíbený kněz se rázem ocitl téměř osamocen a na podzim 1412 musel odejít na venkov. Útočiště našel na Kozím hrádku v jiţních Čechách. Napsal tam většinu svých knih (O církvi, O svatokupectví, soubor kázání nazvaný

12 Postilla aj.), ale také cestoval po širokém okolí a s velkým úspěchem kázal. Později přesídlil na hrad Krakovec u Rakovníka. 8. Husova cesta ke kostnickému koncilu a počátek přijímání pod obojí v Praze V dubnu 1414 Jan XXIII. pohrozil praţskému arcibiskupovi Konrádovi z Vechty a dalším vysokým českým církevním hodnostářům přísnými tresty, pokud okamţitě nezařídí inkviziční soud s Husem. V červnu tentýţ papeţ informoval krále Václava, ţe má zemi plnou kacířů, které je třeba vykořenit. Upozornil, ţe pokud by se tak nestalo, můţe přijít dokonce kříţová výprava. Zároveň Zikmund pozval Husa, aby se pokusil obhájit své názory přímo na kostnickém koncilu. Římskému králi zprvu na výsledku Husovy pře mnoho nezáleţelo. Pokud by byl Hus odsouzen, počítal Zikmund s následným ústupem kacířství v zemi, kterou on sám stejně jednou zdědí. Pokud by se Hus obhájil, byl by to vítaný důkaz, ţe koncil je proreformně naladěn. Konciliaristé však nechtěli více neţ návrat před r O apoštolské chudobě duchovenstva ani neuvaţovali. Hus se zřejmě odhodlal k cestě na koncil především proto, aby nebyl nadále zdrojem politických obtíţí Českého království. 3. listopadu 1414 přijel s malým doprovodem do Kostnice a 28. listopadu jej Jan XXIII. a kardinálové dali uvěznit. Zikmund, který tehdy ještě v Kostnici nebyl (dorazil aţ o Vánocích), vyzval účastníky koncilu, aby Husa propustili. Ti však prohlásili, ţe Husova pře je pouze věroučná a ţe římský král do ní zasahovat nemůţe. Pohrozili, ţe pokud by tak přece jen učinil, koncil se rozejde a schizma hned tak neskončí. Proto Zikmund Husa koncilu obětoval. Mezitím v říjnu 1414 začali praţští Husovi stoupenci podávat svátost oltářní jako chléb a víno pro všechny, nejen pro kněze, aby tak obnovili praxi prvotní církve. Došlo k tomu zejména zásluhou Husova přítele, mistra Jakoubka ze Stříbra (poprvé v kostele svatého Martina ve zdi na Starém Městě praţském). Hus vyslovil s touto praxí souhlas v listech, které psal z vězení. Toto přijímání se latinsky nazývá sub utraque specie communicare, staročesky se říkalo přijímat pod obojí způsobou. Proto se Husovým stoupencům začalo říkat utrakvisté nebo podobojí a kalich se stal husitským symbolem. 4. dubna 1415 přijel do Kostnice Jeroným Praţský Husovi na pomoc. Byl však také uvězněn. 6. dubna se koncil prohlásil za vyšší autoritu neţ papeţ (papeţové). 29. května byl sesazen Jan XXIII. a 4. července rezignoval (odstoupil) Řehoř XII. Po bezmála 37 letech byla tedy obnovena jednota církve, ačkoli zbývající papeţ, Benedikt XIII., jenţ tvrdohlavě lpěl na svém úřadě, byl jiţ také nepřijatelný a i on měl být sesazen. Na koncilu zavládl optimismus. Husův spor však představoval nebezpečí nového rozkolu. Shrnutí: Církevní autority začaly Husa pronásledovat (posledním impulsem se stala skutečnost, ţe Hus se značnou oporou ve veřejnosti vystupoval proti prodávání odpustků). Hus odjel na koncil do Kostnice (svolaný římským králem Zikmundem k odstranění schizmatu), aby se tam hájil. Byl však uvězněn a ve třech výsleších před koncilem obviňován z kacířství. Otázky a úlohy: 1. Kde leţí Grunwald dnes a jaké jiné názvy se pouţívají pro tamější bitvu z r. 1410? 2. Zopakujte si: kdy ve starších dějinách jsme se setkali s pojmem schizma a za jakých okolností? 3. Která místa ve vašem okolí jsou pojmenována po Husovi? Výběr z odborné literatury: Amedeo Molnár: Na rozhraní věků. Praha František Šmahel: Husitské Čechy. Praha Výběr z uměleckých zpracování: Divadlo: Josef Kajetán Tyl: Jan Hus, Alois Jirásek: Jan Hus, Oldřich Daněk: Vy jste Jan, Film: Jan Hus (1954, reţie Otakar Vávra, v titulní roli Zdeněk Štěpánek).

13 9. Jan Hus před koncilem kostnickým Jan Hus byl v červnu třikrát vyslýchán před koncilem. Zdlouhavé výslechy můţeme stručně popsat takto: Ţalobci citovali z Husových kázání i spisů. Citáty označovali za kacířské. Hus se bránil tím, ţe všechny jeho výroky mají také pravověrný, nezávadný smysl a ţe právě ten měl na mysli. Pro ilustraci uveďme jeden příklad. Hus tvrdil: Desátky jsou pouhé almuţny. Ţalobci vykládali výrok tak, ţe věřící podle něj desátek dát mohou, ale také nemusejí. Takový postoj je ovšem kacířství, protoţe církev desátky nařídila. Hus však prohlásil, ţe pravidla křesťanského milosrdenství stanovují dávání almuţny jako křesťanskou povinnost všem, kdo jsou majetní. Pro člověka, který není bez prostředků, je tedy desátek také povinný. Rozdíl spočívá jen v tom, ţe motivace pro desátky by měla být vnitřní (ze svědomí), zatímco ţalobci uvaţovali jen o motivaci vnější, z donucení. Jan Hus v dopise přátelům v Čechách (psáno v kostnickém vězení ): ( ) Prosím pány, aby se svou chudinou jednali milostivě a spravovali ji podle práva. Prosím měšťany, aby vedli své obchody spravedlivě. Prosím řemeslníky, aby řádně konali své dílo a poţívali jeho plody. Prosím sluhy, aby svým pánům a paním věrně slouţili. Prosím mistry, aby, sami ţijíce řádně, správně učili své ţáky, aby ti na prvém místě milovali Boha a učili se pro jeho chválu a pro prospěch obce a pro své spasení, ale ne pro chamtivost ani pro světský prospěch. ( ) Také prosím, abyste se milovali, nedali utiskovati dobrých a přáli kaţdému spravedlnosti. Václav Broţík: Mistr Jan Hus na koncilu kostnickém (1883) 15. června 1415 koncil zakázal laické přijímání z kalicha. Církevní ţalobci se snaţili přimět Husa, aby odvolal ty své texty, které mohou být bludně vykládány. Hus vţdy odmítl s tím, ţe sám jim přičítal význam pravověrný a ţe mu bludný přístup nikdo nedokázal. 6. července byl Hus předveden před koncil naposledy a jen proto, aby byl prohlášen za kacíře. Pak jej biskupové zbavili kněţství. Více koncil sám udělat nemohl, a tak Husa předal římskému králi Zikmundovi jako nejvyššímu představiteli světské moci. Vše bylo pochopitelně jiţ dopředu domluveno a Zikmund přikázal Husa upálit. Stalo se ještě téhoţ dne na louce za městem a mistrův popel byl hozen do Rýna. Husovo upálení (ilustrace z Jenského kodexu, kolem 1500) c) 2. období: Hromadný odpor Čechů proti církevní hierarchii ( ) Stoupence Husova učení nazýváme husity. Oni sami se nazývali stranou pod obojí (= utrakvisté). Jako husity je zprvu hanlivě označovali jejich nepřátelé, coţ však my jiţ dnes nepociťujeme. Odpůrci husitů byli tehdy označováni jako strana pod jednou, v nové době se vţilo nazývat je prostě katolíci, coţ i my často uţijeme, byť se jedná o nepřesnost. Ke katolické církvi se totiţ počítali sami husité, ba dokonce byli o sobě přesvědčeni, ţe jsou těmi jedinými opravdu zboţnými katolíky. Jejich cílem také byla náprava celé církve, zdaleka ne jen v Českých zemích.

14 Husovo upálení vzbudilo v Českých zemích obrovský odpor vůči koncilu. Přirozeným důsledkem bylo rychlé rozšíření Husova učení v českém národě. V září 1415 se do Prahy sjela ve velkém počtu husitská šlechta, aby se dohodla na společném postupu po Husově smrti. Ze sjezdu byl koncilu poslán protestní list proti Husovu upálení. Tuto první slavnou petici českých dějin odeslali v 8 exemplářích, aby vůbec bylo kam přivěsit všech 452 signatářských pečetí. Text stíţného listu obhajoval Husa jako muţe dobrého, spravedlivého a pravověrného. Koncil byl obviněn ze lţivého nařčení Českého království, které vţdy patřilo k zemím církvi nejvěrnějším. Signatáři závěrem uvedli, ţe nasadí i své ţivoty za obhajobu Kristova zákona. Zároveň byl vytvořen branný svaz husitské šlechty v Čechách a na Moravě. V říjnu ovšem vznikl také branný svaz české katolické šlechty. K podobojím jiţ patřili také někteří kněţí. Proto husité mohli v čase podzimního svátku Dušiček obsadit velkou většinu praţských kostelů a v těch pak byly slouţeny utrakvistické mše. Tak začalo zabírání (sekularizace = zesvětštění) církevního majetku. Podobně se dělo i mimo Prahu. Nepokojnou situaci hleděli vyuţít leckteří pohotoví katoličtí páni. Také oni rychle uchvacovali i přes odpor kněţí církevní majetek, vysvětlujíce, ţe jej tak nejlépe uchrání před kacířskou zvůlí (jiţ v listopadu 1415 vyloupili východočeský Opatovický klášter, který se tedy stal vůbec prvním klášterem vydrancovaným v husitské éře). Koncil v únoru 1416 zahájil na dálku soudní stíhání signatářů stíţného listu (samozřejmě bez úspěchu) a 30. května 1416 dal (opět ve spolupráci se Zikmundem) upálit Jeronýma Praţského. To vedlo jen k dalšímu šíření husitství v Českých zemích, takţe se k novému hnutí záhy hlásila jiţ velká většina (asi tři čtvrtiny) českého národa. Nezanedbatelnou roli tu však sehrála mj. i skutečnost, ţe při husitských mších čeština vytlačila dosavadní latinu. Pokračovalo zabírání církevního majetku. Král Václav, nepřející ani husitům ani koncilu, většinou nečinně přihlíţel. Poznámka: V řadách českých Němců se husitství neujalo. Přesto se mezi husity objevily vynikající osobnosti jiné národnosti: německý (saský) kněz Mikuláš z Dráţďan (po návratu do vlasti upálen jako kacíř r v Míšni) a anglický oxfordský mistr Peter Payne (asi Praha). V r koncil sesadil Benedikta XIII. a byl zvolen nový papeţ, který přijal jméno Martin V. (byl to syn jednoho italského kardinála a někdejší pomocník Jana XXIII.). Jeho pontifikát znamenal definitivní konec západního schizmatu. Nový papeţ vydal na počátku r dvě bully proti husitům a české šlechtě poslal dopis vyhroţující kříţovou výpravou. Pak koncilní jednání ukončil. Hlavní chvála za likvidaci schizmatu se snesla na hlavu Zikmundovu. Svolavatel kostnického koncilu, který navíc do jednání mnohokrát zasáhl, byl dokonce přirovnáván k Šalomounovi a Augustovi. V pozadí ovšem číhala nejistota: Zikmundovi kvapem ubíhala léta a stále neměl syna. Shrnutí: Kostnický koncil ve spolupráci se Zikmundem dal Jana Husa upálit ( ) jako kacíře. V Českých zemích se ve všech společenských vrstvách vzedmula mohutná vlna odporu vůči koncilu a husitství se rozšířilo v drtivé většině českého obyvatelstva. Koncil volbou nového papeţe Martina V. definitivně ukončil papeţské schizma. Otázky a úlohy: 1. Co z Husova ţivota můţe být inspirující i pro dnešek? 2. Které další (pozdější) významné petice znáte? Zjistěte o nich podrobnosti. Výběr z odborné literatury: F. M. Bartoš: Husitská revoluce. I. II. Praha Jiří Kejř: Husité. Praha 1984.

15 d) 3. období: Husitská revoluce ( ) 1. První pražská defenestrace a smrt Václava IV. (1419) Narůstající chaos v zemi, vzestup Zikmundův a snad i obavy z případné kříţové výpravy to zřejmě byly důvody Václavova rozkazu královským městům na počátku r navrátit katolické kněze do kostelů zabraných husity. Na venkově husité odpověděli poutěmi na hory: na známých kopcích pořádali hromadná setkání mnoha tisíc účastníků vrcholící husitskými mšemi pod širým nebem. V Praze vynikl bývalý mnich Jan Ţelivský, jenţ nyní působil jako horlivý husitský kazatel novoměstského kostela Panny Marie Sněţné. V neděli 30. července 1419 vedl dav husitů v ozbrojeném procesí napříč Novým Městem. Dobyli kostel svatého Štěpána, uspořádali tam utrakvistickou mši a pak se zastavili před novoměstskou radnicí. Ţádali propuštění uvězněných aktivních účastníků jednoho předchozího husitského shromáţdění. Kdyţ konšelé poţadavek odmítli, dav vtrhl do radnice, konšely vyházel z oken a na zemi je ubil. Takový útok proti drţitelům moci, vrcholící jejich vyhozením z okna, se nazývá defenestrace (lat. fenestra = okno). Adolf Liebscher: První praţská defenestrace 1419 (kolem 1900) Útok vrcholící první praţskou defenestrací vedl zeman Jan Ţiţka z Trocnova, dvořan z Králova dvora. Narodil se kolem r na chudém jihočeském zemanském statku Trocnově. V mládí přišel o pravé oko. Brzy osiřel a příbuzní ho připravili o podíl na skrovném dědictví. Byl ţenatý, měl několik dětí, ale o jeho rodině se dochovalo velice málo zpráv. Nakonec jej hmotná tíseň přinutila, aby prodal svůj poslední pozemek a z Trocnova odešel. Po letech se stal na zhruba dva roky členem druţiny lapků, kteří v ţoldu některých moravských šlechticů škodili Roţmberkům. Druţina vedla vlastně záškodnickou válku, během níţ se Ţiţka naučil čelit po boku neškolených bojovníků dobře vyzbrojené přesile. V r byl Václavem IV. omilostněn. Vzápětí se nechal naverbovat do českého oddílu na pomoc Polákům a Litevcům a s velkou pravděpodobností se zúčastnil (padesátiletý!) bitvy u Grunwaldu. Poté byl jako stárnoucí veterán přijat do sluţby u královského dvora a bezpochyby ještě zaţil Husova kázání v Betlémské kapli. Ţelivský a jeho husité ovládli defenestrací celé Nové Město Praţské. Král Václav tehdy pobýval za Prahou, na svém Novém hrádku u Kunratic, a zprávy o novoměstském převratu jej silně rozrušily. 16. srpna ho ranila mrtvice a zemřel. Václavova smrt měla dalekosáhlé důsledky pro vývoj Českého království a lucemburské dynastie. Současníci ji však vnímali především jako pád poslední zábrany, která ještě zdrţovala husity a katolíky od otevřeného boje o Prahu i o celou zemi. Husité se rychle znovu zmocnili kostelů, o něţ přišli v důsledku Václavova nařízení ze začátku roku. Během několika dnů bylo smeteno půlroční úsilí katolické strany. V Praze husité ovládli také Staré Město a (pod velením Ţiţkovým) Vyšehrad, tedy celou pravobřeţní většinu hlavního města. Pobořili praţské kláštery i veřejné domy (nevěstince). Po ţních začaly do Prahy proudit zástupy husitů z venkova. Z Praţského hradu situaci se znepokojením sledovali předáci svazu husitské šlechty, kteří spolu s některými katolickými pány zastávali významné úřady a hájili zájmy královny Ţofie. V čele husitských pánů stál nejvyšší purkrabí praţský Čeněk z Vartenberka (nejvlivnější muţ království).

16 2. Proudy a směry v husitském hnutí, Čtyři artikuly pražské Jiţ tehdy se husitství rozdělilo do 3 hlavních proudů: 1. Husitské panstvo: Chystalo se bránit kališnickou víru především na státoprávní úrovni, tedy hlavně jednáními se Zikmundem. Zabíralo církevní statky s cílem vyuţít je ve vlastní prospěch. 2. Husité z měst: Chtěli se vymanit z diktátu církevních institucí, přáli si mravní obrodu celé společnosti. Ničili kostely a kláštery, jelikoţ jejich bohatství povaţovali za ďábelské dílo a odmítali uctívat pouhé předměty (modly). Jednali v souladu s doslovně chápanými pasáţemi ze Starého zákona: např. 5. kniha Mojţíšova (Dt 7) vyzývá Izraelity, aby spálili zlaté a stříbrné sochy bohů a aby rozbořili jejich oltáře. Městští husité se obraceli také proti prostituci a hazardním hrám. Pokoušeli se o zásadní změnu svého osobního ţivota, prosazovali i co nejširší uţívání češtiny. 3. Husité z venkova: Názorově se podobali husitům z měst, navíc odmítali své postavení poddaných, a tedy feudalismus vůbec. Někteří podléhali náladám adventismu a chiliasmu. Adventisté očekávali v nejbliţší době druhý Kristův příchod na zem a Poslední soud (lat. adventus = příchod). Chiliasté na základě novozákonního Zjevení Janova (Apokalypsy) věřili, ţe Kristus po svém příchodu a po svém vítězství nad ďáblem nastolí ještě před Posledním soudem tisícileté království dobra a lásky (řec. chilioi = tisíc). Chiliasté se na to připravovali odmítáním soukromého majetku, vytvářením bratrských vztahů i uvolňováním konvencí osobního ţivota. Mezi husity městskými i venkovskými záhy získali největší autoritu kazatelé a zemané měli nejvíce organizačních zkušeností. Praţští husité se navíc opírali o spolupráci s univerzitou. Příliv venkovských husitů do měst od podzimu 1419 ovšem vyvolal napětí v jejich vztazích s husity městskými, protoţe ve městech nebyly adventismus a chiliasmus původně tolik rozšířeny. Situace se rychle vyvinula tak, ţe husitský městský patriciát spíše tíhnul k pozicím panstva, zatímco tovaryši a městská chudina se s venkovem domluvili a sblíţili. Postupně od podzimu 1419 do jara 1420 byl v hlavním městě zformulován minimální husitský program, s nímţ mohli souhlasit všichni podobojí a jenţ je opravdu v následujících letech ve chvílích největšího ohroţení stmeloval. Program dostal název Čtyři artikuly praţské (lat. articulus = článek): 1. Aby slovo Boţí bylo svobodně hlásáno; 2. Aby svátost těla i krve Kristovy byla všem křesťanům rozdávána pod oběma způsoby, tedy jako chléb a víno; 3. Aby kněţím a mnichům byl odejmut bezdůvodně velký majetek a aby byli navráceni ke způsobu ţivota Krista a apoštolů; 4. Aby všechny smrtelné hříchy byly v kaţdém stavu (v kaţdé společenské vrstvě) řádně stíhány. Shrnutí: Společenské napětí v Českých zemích vedlo k První praţské defenestraci (1419), kterou husitská doba vstoupila do revoluční fáze. Zemřel Václav IV. Husité se rozdělili na škále od umírněnců po horlivce na 3 křídla: (1) panstvo a měšťanské kupce, (2) řemeslníky ve městech, (3) zemědělce na venkově (z nichţ nejradikálnější menšinu tvořili adventisté a chiliasté). Část venkovských husitů přišla jako posila do měst. Všichni husité si v 1. polovině 1420 vytvořili minimální společný program Čtyři artikuly praţské. Otázky a úlohy: 1. Kde ve starší historii jsme se jiţ setkali s odporem k figurální výzdobě chrámů? 2. Přeformulujte Čtyři artikuly praţské právním či politickým jazykem dneška. Výběr z odborné literatury: František Šmahel: Husitská revoluce. I. IV. Praha 1993.

17 3. Boje o Prahu (1419) Na podzim 1419 byla v Praze uzavřena dohoda vytvářející svaz husitských měst v čele s Prahou. Šlo o doplněk, ale i protiváhu husitského svazu šlechtického z r Praţský městský svaz poslal Zikmundovi dopis s artikulními poţadavky jako nezbytnou podmínkou pro nastoupení na český trůn. Šlo o první případ v českých dějinách, kdy neurození lidé, a dokonce sdruţení v silné organizaci, demonstrovali své právo na účast ve vysoké politice. Zikmund podle očekávání praţanské poţadavky odmítl (a praţanům pohrozil vojenským taţením), ale svaz husitské šlechty římského krále zprvu podpořil. Husitská šlechta se Zikmundovu kralování nebránila z několika důvodů: 1. Zikmund měl přece jen autoritu jako římský král a syn císaře Karla. 2. Šlechta potřebovala obsazením trůnu stabilizovat situaci v zemi a zabránit vzestupu neurozeného lidu. 3. Očekávalo se, ţe Zikmund bude mít plné ruce práce s vládnutím v římské říši a s válkou proti Turkům, takţe lecčeho z husitského programu bude moţné dosáhnout nenápadnou, klidnou cestou. Páni bez rozdílu vyznání bránili odchodu svých husitských poddaných do revoluční Prahy. Tím vlastně na čas obnovili někdejší panskou jednotu, a protoţe měli v rukou Praţský hrad, v listopadu zaveleli k dělostřelbě přes Vltavu do husitské části města. Praţští husité odpověděli útokem přes Karlův most (velel Ţiţka aj.). Následné boje zpustošily Malou Stranu a výsledkem byl kompromis: praţané odevzdali pánům Vyšehrad a husitští páni podpořili stanovisko praţanů, ţe Zikmund můţe být zvolen králem aţ poté, co povolí kalich, tedy legalizuje husitství. Rovnocenná partie, jiţ Praţané sehráli s donedávna všemocnou šlechtou, nesmírně posílila husitské sebevědomí. Davy venkovanů se začaly před zimou vracet z Prahy domů. Mikuláš z Husi a Jan Ţiţka, kteří předvídali pokračování bojů jinde, odešli s plzeňskými houfy. 4. Brněnská jednání (1419) V prosinci 1419 se česká šlechta a Praţané setkali v Brně se Zikmundem. Čeští zástupci tu vlastně poprvé vytvořili stavovské shromáţdění podobné těm, která jiţ existovala v mnohých jiných státech. Zásadní česká odlišnost však spočívala v tom, ţe tu byla přítomna jen šlechta a královská města (zatím ovšem pouze praţská), a ţe tedy chybělo otřesené katolické duchovenstvo. Jednání skončilo neúspěchem. Češi nabídli Zikmundovi korunu, ovšem pod podmínkou, ţe on sám nebude zbraňovat husitství. Zikmund odmítl: z osobních antipatií vůči kališníkům i proto, ţe by si podkopal svou pozici v říši. Skutečnost, ţe král odjel z Brna do slezské Vratislavi, a zůstal tedy na půdě Českého království, napovídala, ţe se schyluje k váţnému konfliktu. V Českých zemích se ostatně jiţ bojovalo. Na husitské vydrancování mnohých klášterů a kostelů odpověděli katolíci pořádáním skutečných honů na husitské venkovany i kněze. Polapení nešťastníci se stali oběťmi hromadných poprav upálením, stětím apod. V Kutné Hoře tamější němečtí havíři pochytané husity prostě naházeli do důlních šachet. 5. Založení Tábora a bitva u Sudoměře (jaro 1420) 10. února 1420 přikázal Zikmund z Vratislavi všem královským úředníkům v Českých zemích, aby se pustili do rozhodného boje proti husitům. Husité se otázali praţských univerzitních mistrů, zda mohou hájit svou víru se zbraní v ruce. 17. února vydala univerzita ústy Jakoubka ze Stříbra prohlášení, ţe obrannou válku Kristovo učení nezapovídá. V únoru a březnu 1420 začali venkovští husité budovat své hlavní středisko. Vybrali si vrch nad jihočeskou řekou Luţnicí, na místě opuštěného hornického sídliště (a nedaleko Kozího hrádku, kde

18 kdysi působil Jan Hus). Rychle vznikající husitské město mělo ţít výhradně podle husitských zásad, jako prvotní křesťanská obec. Bylo nazváno Tábor, podle významné biblické hory (viz IV.B.13.c.). Příchozí odevzdávali v Táboře do společných kádí všechen svůj majetek, aby mohl být vyuţit ve prospěch celé obce. Táborští poţádali o pomoc Jana Ţiţku. Ten právě v Plzni vzdoroval obléhání od královského vojska, vedeného katolickými pány. Nyní tedy uzavřel příměří, jímţ vydal město královským pod podmínkou, ţe přijímání pod obojí bude Plzeňanům tolerováno, a s nepočetnou skupinou husitů (jejichţ duchovním vůdcem byl kněz Václav Koranda) zamířil na Tábor. Po cestě byl 25. března 1420 přepaden třemi spojenými katolickými vojsky: strakonickými johanity, královským vojskem operujícím na Písecku a těţkooděnci západočeských katolických pánů. Dohromady to představovalo několik set rytířů (snad aţ 1 tisíc), z trojice velitelů byl nejznámější Bohuslav ze Švamberka. Ţiţkovi husité čítali maximálně 400 lidí, včetně ţen a dětí. Cestovali s 12 vozy, patrně jiţ tehdy zpevněnými pro případ boje, avšak jen 9 muţů jelo na koních. V této beznadějné situaci Ţiţka poprvé předvedl v plné šíři své geniální vojevůdcovské schopnosti. Nedaleko vesnice Sudoměř zavedl svůj houf mezi dva rybníky, Markovec a Škaredý; druhý z nich byl vypuštěný. Tam, na nízkém návrší, husité narychlo seřadili své vozy do hradby, v níţ se opevnili a skryli. Za zády měli lesy a mokřiny, nepřátelé se mohli přiblíţit jen po hrázi mezi oběma rybníky. Mohl sem naráz proniknout pouze velmi omezený počet rytířů, takţe katolické síly nedokázaly vyuţít svou drtivou převahu. Zaútočit na Ţiţkův oddíl stihli katolíci aţ navečer. Tuhý odpor obránců vozové hradby srazil první útočníky a vnesl paniku do dalších rytířských řad. Následný pokus o obchvat přes dno vypuštěného rybníka skončil v bahně. Husité pak vyrazili z hradby a dobíjeli ty zmatené rytíře, kteří nestačili uprchnout. Přestoţe ztráty byly i na husitské straně, stala se tato jinak nevelká bitva na celá staletí výmluvným symbolem kališnické odvahy a síly. Mapa bitvy u Sudoměře Vítězové od Sudoměře pak dorazili na Tábor a Jan Ţiţka z Trocnova se stal jedním ze čtveřice zvolených táborských hejtmanů (vojenských velitelů; dalšími byli zemané Mikuláš z Husi, Chval z Machovic a Zbyněk z Buchova). Shrnutí: Husité vytvořili Praţský městský svaz. Husitští páni sice společně s katolickými bojovali proti radikalizaci svých husitských poddaných, ale byli nuceni přijmout praţský poţadavek, aby Zikmund legalizoval husitství, pokud se chce stát českým králem. Zikmund odmítl, ale bitva u Sudoměře (jaro 1420), v níţ venkovští husité vedení zemanem Janem Ţiţkou z Trocnova dosáhli vítězství nad přesilou katolických rytířů, ukázala, ţe husité se stávají i velmi zdatnou vojenskou silou. Po Praze se dalším velkým centrem husitství stalo nové město jihočeský Tábor. Otázky a úlohy: 1. Najdete v dějinách jiné případy, kdy urputné boje skončily přijatelným kompromisem? 2. Která místa ve vašem okolí souvisejí názvem nebo událostmi s Janem Ţiţkou? Výběr z odborné literatury: Jiří Jurok: Příčiny, struktury a osobnosti husitské revoluce. České Budějovice František Šmahel: Jan Ţiţka z Trocnova. Praha 1969.

19 6. Husitské válečnictví Způsob, jakým husité válčili, se stal proslulým po celé Evropě. V čem spočívaly jeho zvláštnosti? 1. Především si musíme uvědomit, ţe zdaleka ne kaţdý husitský bojovník měl podobu sedláka ohánějícího se okovaným cepem na válečném voze. Vozová hradba a vše, co s ní souviselo, to byla charakteristická tvář vojska husitských městských svazů, zatímco oddíly husitských pánů se nelišily od ozbrojených sil katolické strany. Husitské městské svazy vznikly postupně čtyři a kaţdý z nich tvořilo významné město a s ním spojené společenství dalších měst. Jednalo se o velké svazy praţský, táborský a orebský. Těţiště orebského svazu leţelo ve východních Čechách, nejvýznamnějším městem tu byl Hradec Králové, ovšem svaz se nazýval podle nedalekého vrchu, jenţ se r stal cílem husitských poutí na hory a jenţ odtud dostal stejné jméno jako další známá biblická hora (viz IV.B.13.b.). Jako poslední a nejmenší vznikl ještě svaz dnes nazývaný ţatecko-lounský. Proslulá vozová hradba tvořila základ nejdůleţitějších sil kaţdého městského svazu. Tyto síly se nazývaly polní vojsko a byly určeny k boji v různých částech země. A právě polní vojska městských svazů učinila husitské válčení takřka nepřemoţitelným. 2. Ústřední předností husitského vojska bylo mravní zaujetí bojovníků. Nepochybovali, ţe hájí Kristův zákon proti ďáblovým pomocníkům a ţe mají nebesa na své straně. Dokázali vytvořit vzrušenou atmosféru skupinového odhodlání, která jim samotným dodávala odvahu i ve velmi svízelné situaci, zatímco protivníkům naháněla husí kůţi. Vzpomeňme téţ na legendární válečnou píseň Ktož jsú Boží bojovníci. Na české katolické straně drţeli zbraň prakticky jen najatí ţoldnéři. Na ţoldnéřském principu byla postavena také křiţácká vojska proti husitům. Ţoldnéři se ovšem nechávali ovlivnit jiţ úvodními okamţiky bitvy. Pokud první náraz na vozovou hradbu nepřinesl očekávaný úspěch, bylo lepší raději ustoupit a zachovat si zdraví pro nějakou perspektivnější akci v budoucnu. 3. Samotné válečné vozy nebyly husitským vynálezem, ale jejich sestavení do hradby a detaily jejich vyuţití jsou originálním přínosem kališníků. Vozová hradba vlastně napodobovala městské hradby. Byla sice niţší neţ kamenné zdi, ale zato měla několik specifických předností: a) Bylo ji moţné zformovat kdekoli a několika variabilními způsoby, coţ přinášelo prvek překvapení. b) Obránci na vozech byli zepředu dobře chráněni a přitom zůstávali v lehké výstroji, která jim poskytovala větší pohyblivost. Byli to většinou sedláci a na voze mohli velmi účinně bojovat se zbraněmi, jejichţ ovládání bylo blízké manipulaci se zemědělským náčiním: uplatnily se okované cepy, napřímené kosy, sudlice (zbraně s aţ třemi kovovými hroty nasazenými na dřevci), řemdihy (okované koule s hroty zavěšené řetězem na ţerdi) apod. c) Vozová hradba byla vybavena děly a dalšími, menšími palnými zbraněmi (šlo o jejich první hromadné vyuţití v českém vojenství). Palné zbraně spolehlivě rozvracely řady útočících rytířů. d) Vozovou hradbu bylo moţné na kterémkoli jejím místě rychle rozevřít a překvapivě odtud zaútočit nejprve jízdou a za ní pěchotou na dezorientované protivníky. e) Vozová hradba byla natolik pohyblivá, ţe mohla poměrně bezpečně vycouvat z hrozícího obklíčení. 4. Příslušníci polního vojska byli podle svých schopností rozčleněni do mnoha funkcí (od velitelů jednotlivých vozů aţ třeba po práčata chlapce metající kameny z praku). Panovala tu však přísná kázeň. 5. Husité vţdy hleděli na to, aby bojiště vybírali oni sami, a nikoli nepřítel. Ideální místo vypadalo takto: a) poloha na návrší, aby koně rytířů museli cválat do kopce a aby se tím otupila úderná síla obrněných řad;

20 b) v blízkosti návrší výrazný terénní prvek (les, rybník, močál), který znemoţnil rytířům rozvinout se do velké šíře; c) asymetrický profil kopce, přičemţ boj byl sveden na příkřejším, kratším svahu: případná nepřátelská dělostřelba zdola pak vozovou hradbu víceméně přestřelovala. Samozřejmě, ţe většinou se bojovalo na místech, která některou z uvedených předností postrádala. Zde pak nastupovaly um, chladnokrevnost i autorita vojevůdců, mezi nimiţ obrovské zakladatelské dílo odvedl právě Jan Ţiţka z Trocnova. Kromě vrozeného talentu měl dobrou průpravu přinejmenším ze svých protiroţmberských let. Husitský válečný vůz Osádka jednoho válečného vozu Část vozové hradby Shrnutí: Základem úspěšného husitského válčení byla společenská organizace v podobě 4 městských svazů (vedených hejtmany nejčastěji z řad zemanů), z nichţ největší byly svazy praţský, táborský a orebský. Kaţdý z nich měl (a zásoboval) polní vojsko s vozovou hradbou, která vlastně představovala pohyblivé opevnění, z něhoţ lehkooděnci (sedláci a řemeslníci) dokázali udolat těţkopádné obrněné rytířské vojsko katolických šlechticů i ţoldnéřů. Pomáhaly však také husitské odhodlání a kázeň. Ferdinand Hetteš: Bitva u Sudoměře (kolem 1900) Otázky a úlohy: 1. Pojmenujte a výtvarně zpracujte nejtypičtější zbraně husitských polních vojsk. 2. Kde v České republice se konají bitevní rekonstrukce či turistické slavnosti inspirované husitstvím? 3. Poslechněte si nebo zazpívejte nejslavnější husitské písně. Převeďte do dnešní češtiny aspoň úryvky jejich textu a objasněte jejich smysl. Výběr z odborné literatury: Jan Durdík: Husitské vojenství. Praha Petr Klučina: Jak válčili husité. Praha 1987.