Deník SUDPANY PERU 2003 Mirouš Černík

Transkript

1 SUDPANY PERU 2003 SUDPANY Edition Deník SUDPANY PERU 2003 Mirouš Černík Psáno autenticky v Peru při dlouhých večerech a dotvořeno v následujících dnech po příjezdu Motto: Celá 3denní cesta Camino Inca je zakončena vstupem do Intipunku sluneční brány, odkud je možné pozorovat dopad prvních ranních paprsků na to nejkrásnější, co v Peru je na Macchu Picchu. Stojíme zde, mlčíme a jsme ohromeni architekturou a místem, kde bylo toto město vystaveno. Město samo je opředeno mnoha záhadami, není znám jeho vznik, jeho osud, jeho konec, ale to, co zbylo, je naprosto jedinečné. Není možno to zachytit na foťák ani kameru, je nutné zde stát uprostřed hor a pozorovat husté okolní lesy, zasněžené hory a v popředí vrchol Huyana Picchu v jehož lůně je tajemné město. Člověk ani nemá chuť se do města vnořit a prohlédnout si ho jediné, co chci, je sedět a dívat se před sebe na ty úchvatné stavby zasažené do okolní krajiny. SMC SUDPANY PERU 2003.doc

2 Obsah Obsah Dny Nula Den D aneb Romanešte pešte Nikdy jsem v Madridu nebyl Huaráz aneb Peru je úplně jiné než jsme čekali Druhý aklimatizační výlet aneb kota Monte Rosa Vzhůru na Santa Cruz trek aneb konečně táboření Údolím Santa Cruz pod Alpamayo aneb pivo ve 3767 mnm Alpamayo aneb hezčí den už asi nebude Přesun pod sedlo 4820 m aneb Micru do popelnice Do Yungaye aneb jak propít vstupné do parku Yungay aneb po stopách tragédie Lázně Monterrey aneb absolútný konfórt Lima aneb říkejte mi Desperádo Arequipa aneb na El Misty nejdeme Chachani aneb kóta 6075 mnm přesun do Cuzca aneb když levnější není lepší Cuzco aneb po letech jsem opět prosral skvělou formu Sacsayhuamán aneb lepší časy asi nepřijdou Ollayntaytambo aneb Co je tohle za hostal? Pevnost Pisac aneb zítra to všechno přijde Camino Inca aneb Jirka Metelka není hoch Rychlých Šípů Camino Inca den 2 aneb po Bohoušovi nestíhá i Javier Camino Inca 3 aneb takovou Picchu člověk nevidí každý den Puno aneb město podvodníků a vykuků ostrovy Uros a Taquile aneb Milošova pomsta Přesun do Arequipy aneb začínám druhé kolo Přesun do Colcy aneb Fiesta stojí za to Colca Canyon aneb kundoři největší Ironie osudu aneb rozhodně správná koupel Nasca aneb nad obrazci letem světem Ostrovy Ballestas aneb Pisco never more Lima naposled aneb Adiós Peru Madrid aneb španělské koloniální stavby bez inckých základů a návrat domů peruánských nej 65 SUDPANY PERU 2003.doc

3 Dny Nula Dny Nula Přípravy na cestu Přípravy začaly dlouho před plánovaným odjezdem. Jak již to tak bývá, plánovat cestu člověk začíná hned po návratu z cesty předešlé. Od plánování k realizaci je však často cesta dlouhá a i nám tentokrát trvalo 6 let než jsme se dostali od planých úvah ke konkrétní představě. Peru zde soupeřilo s Mexikem a v úvahách dalších původně nominovaných i s Kamčatkou, Sibiří či nějakou osmitisícovkou. Miloš Rozhodnutí jet do Peru padlo někdy okolo Vánoc a okamžitě jsme začali shánět letenky. Naše nadšení z plánování cesty hned v úvodu vystřídalo zklamání, protože letenky se zdály být beznadějně vyprodány. Úkolu se s vervou ujal Vláďa a brouzdal po internetových portálech a zamlouval letenky alespoň na čekačku všude, kde se dalo. Kdyby vyšla jen polovina z těchto rezervací, mohli bychom strávit celou dovolenou pouze lítáním mezi evropskými letišti a Limou. Edita Vláďa Na Huascaran nejedeme Mezitím se ukázalo, že ve skupině zájemců o dovolenou v Peru jsou dvě, eufemisticky řečeno, názorově značně rozdílné skupiny. Je zde himalájská skupina, jejíž jediným cílem v Peru je Huascaran a to, jako příprava na mnohem vyšší vrcholy. Tato skupina je původně 5tičlenná, později však dochází k její redukci poté, co se jeden její člen rozhodne tento tréninkový svah vynechat a vrhnout se na vytouženou osmu rovnou. Ze 4 zbývajících jsou dvě manželky, jejichž cílem není vrchol, alespoň ne ten lezecký, a ve dvou zbývajících to na horu prý netáhne. Pokus o spojení skupin předáním manželek také selhává a tak se do Peru nakonec vydává pouze naše skupina B, jak jinak než také 5 členná. Její cílem není skoro 7 tisícový štít, ale treková procházka v údolích Cordillera Blanca, trek Santa Cruz, pohledy na okolní štíty a přechody sedel. S přechodem sedel mají někteří členové své zkušenosti a proto jsou z toho dopředu mírně nervózní. Druhou půlku pobytu chceme strávit, jak se někdo vyjádřil, nelidským honěním po celém Peru po inckých památkách a pamětihodnostech typu Cusco, Macchu Picchu, Canyon Colca, Arequipa, jezero Titicaca a mnoho, mnoho dalších. Pravdou však je, že hlavním naším cílem je udělat si pohodovou dovolenou a poznat nové kraje a mravy. SUDPANY PERU 2003.doc

4 Dny Nula Konečně letenky S blížícím se termínem našeho odletu se konečně začaly uvolňovat letenky a asi měsíc do odletu již máme dokonce dvě varianty naší cesty. První je ideální na čas - odlet v pátek a přílet v neděli po 4 týdnech. Ideální z hlediska dovolené i z hlediska počtu dní, které jsme chtěli v Peru pobýt. Druhá nabídka je odlet v neděli a návrat ve čtvrtek, což není vůbec ideální z pohledu počtu dní dovolené a představuje to i delší pobyt v Peru, resp. delší pobyt od dětí a tím i komplikace se zajištěním jejich hlídání. Ale 150 $ nakonec rozhodne. Nemůžeme chtít všechno, vždyť na počátku to vypadalo, že nepoletíme vůbec a když, tak za 30 tisíc a ne za 20, jako teď. Quasi Mirouš Výjimečný stav Potvrzení letenek odstartovalo přípravnou fázi na naši cestu. Od teoretické roviny čtení e-deníků a průvodců se konečně můžeme zamýšlet nad konkrétnější představou, začít doplňovat vybavení a svalovou hmotu. Informace se k nám derou ze všech směrů, máme pocit, že v Peru snad byl každý nebo alespoň každý zná někoho, kdo tam byl. Fáze příprav končí pondělního rána 3 neděle před odletem, kdy všichni účastnící dostávají od Quasi lakonickou ovou zprávu - v Peru byl vyhlášen výjimečný stav. Nikdo neví, jak s touto informací naložit, ale všichni tuší, že může znamenat velmi moc. Další zprávy nepřicházejí, ani světové agentury se situací nijak nezabývají a dokonce i na TV Nova je jen jeden krátký šot o demonstrantech proti prezidentu Toledovi. To jsou celkem příznivé zprávy, protože v zemi Jižní Ameriky platí dvojnásob, že žádné zprávy jsou dobré zprávy. V průběhu následujícího týdne se, alespoň to tak vypadá, situace uklidňuje. To potvrdila zpráva CNN o zrušení barikád, informace od lidí, kteří se právě navrátili i rozhovor s peruánským konzulátem. Padá tedy definitivní rozhodnutí a z našeho konta odchází do agentury MAGRIS do Pardubic Kč na 5 letenek s letištní taxou. Peníze jsou vrženy a již není cesty zpátky. Informace o tom, že Světlá stezka zadržela 70 lidí včetně 7 cizinců nás již musí nechat klidnými. Nákupy Jak se jednou začne utrácet, už se člověk nezastaví. Kontaktujeme firmu Hannah se kterou jsme navázali velmi dobré vztahy v zimě a kupujeme Climatexové bundy Backer a lehký expediční stan Lighter. Další "drobné" nákupy kalhot, bot, návleků, batohů a podobných věcí nemůžeme zahrnout do nákladů výpravy, protože se jedná o věci ekonomicky zařazené do kategorie dlouhodobější spotřeby, tedy pokud nám je v Peru neukradnou. SUDPANY PERU 2003.doc

5 22.6. Den D aneb Romanešte pešte Den D aneb Romanešte pešte Ještěd výchozí hora na naší cestě A vyrážíme směr Vídeň Očkování Peru nevyžaduje povinně žádné očkování. To vypadá jako velmi dobrá zpráva, ale na druhou stranu jedinou nemocí, proti které je obecně ve světě vyžadováno očkování je žlutá zimnice, a to jen v několika málo státech většinou Afriky. Očkování je tedy pouze doporučováno. Mimo mě se ostatní nechávají oočkovat na žloutenku. Při výletě do Indie se sice nechali všichni za nemalé peníze očkovat, ale nedotáhli očkování do konce a po návratu si již nenechali dát potřebnou 3. injekci na platnost očkování 10 let. Tentokrát to prý určitě nezapomenou. Všichni pak přidáváme meningokoka a tyfus. Nabízenou žlutou zimnici odmítám i přes doporučení, že Peru je endemická oblast. Je, ale jen oblast Amazonky, kam se v žádném případě nechystáme. Na další dotaz ohledně očkování proti meningokovi A-C: "Proč se neočkuje i meningokok B?" se dozvídáme, že očkovací vakcína proti němu není, ale o to je to nemoc rozšířenější. Uspokojen z dobře vynaložených peněz opouštím ordinaci. Přípravy na cestu jsou u konce, ale ne proto, že by bylo vše hotovo, ale proto, že zítra odjíždíme. Ostatně pokud by vše záleželo na naší připravenosti, neodjeli bychom nikdy. Vstávám v 7 hodin ráno a v hlavě mám ještě zbytky z večerního sledování filmu Mlčení jehňátek. Včerejší večer jsme se ještě naposledy sešli, dořešili odjezd, rozdělili léky a potraviny a dali si ještě poslední předodjezdovou plzeň. Tím je možno říci, že jsem završil přípravu posledních týdnů, která se soustředila na předzásobení tekutinami, sladem a v neposlední řadě kaloriemi. Odjíždím do práce vyřídit ještě poslední důležité věci - skenovat letenky, zkontrolovat od Ondry, který je právě v Peru a v posledních dnech mě zásoboval aktuálními informacemi z politické situace, rozloučit se a dát si oblíbený gin na posilněnou. V 9.20 opouštíme byt a vyrážíme k Homolkům a Milošovi, kde fotíme úvodní foto výpravy a posíláme je ještě na www stránky tak, aby naši ctitelky i nectitelé byli v obraze. Před skutečným odjezdem, který tentokrát zcela výjimečně není kolem botanky, kontrolujeme pasy, letenky, karty a pojistky. Tedy karty kreditní, protože ty hrací kanastové jsme nakonec nevzali a po cestě ani nekoupili. Víza, na která bylo pořád dost času a byl jsem na velvyslanectví odkazován na zítra - tedy maňana, jsme nakonec dostali překvapivě už ve čtvrtek, což bylo způsobeno tím, že jsem uvedl odlet již v pátek a ne v neděli. Po cestě do Vídně se ani nic mimořádného nestalo. Jednotliví účastníci se pomalu zžívají se svými rolemi. Q a E se neustále baví, Vláda si popěvuje a Miloš něco řeší. Mně nezbývá než řídit auto. Ve Vídni dojíždíme k Petrovi, který nám slíbil nějak vyřešit dopravu na letiště a úschovu auta. Po kafi, který jsme si asi nikdo moc nevychutnal a to proto, že já s M ho nepijem, E je nervózní z odletu, Q tluče srdce z coly a Vláďa ani neví, co pije, se dozvídáme, že nás na letiště doveze jeho rumunský kolega. Takže první cizí slova, která na naší cestě použijeme jsou "Drum Bun, Romanešte Pešte, Mulcumesk a Larevedere". Na letišti se zbavujeme svých zavazadel, teda až na Miloše, který má nadrozměrné zavazadlo a musí ho odevzdat někde jinde. Naděje, že se s ním ještě setká, je vzhledem k naprosté laksnosti místního personálu, skoro nulová. Na letišti otvíráme Grantsku a pivo, které na rozdíl od toho, které vypadlo z kufru předtím u Petra, nevystříklo a nepotřísnilo okolí. Pojídáme kešu oříšky a zjišťujeme, že vše proběhlo velice hladce a bez komplikací. SUDPANY PERU 2003.doc

6 22.6. Den D aneb Romanešte pešte letiště Vídeň čekání Madrid bonus od Iberie Po startu pouštíme GPS přijímač a dozvídáme se údaje o letu. Letíme právě 888 km/hod, ve výšce metrů a minuli jsme Kitzsteinhorn a lyžaře na Kaprunu. Pod námi se pomalu objevují Dolomity. A teď přichází ta největší bomba v 19:51:53 prolétáme nad vesničkou Pejo a vzpomínáme. Včera slunce vešlo do souhvězdí Raka a to znamená, že se opět vzdaluje a blíží se zima! Ostatně zima se vlastně blíží vždy a teď při cestě na jižní polokouli to platí dvakrát. Velice měkce přistáváme v Madridu a přistání se dokonce odejde bez ve východní Evropě tak oblíbeného tleskání. Na letišti zjišťujeme, že slovní spojení Madrid Amigo, které nám poradili ve Vídni, otvírá všechny dveře a tak se na 3 zeptání skutečně dostáváme mimo kontrolovaný prostor k přepážce této společnosti. Za sebou necháváme jen vzpomínku na naše zavazadla, která doufáme na nás počkají někde v Madridu na letišti a nebudou celou noc kroužit po běžícím páse. Miloš to má jednoduché, protože jeho nadrozměrný baťoh jistě ještě leží někde v klidu ve Vídni. Dostáváme dvoulůžkové pokoje - Miloš se dožaduje pokoje s kuřačkou, ale když mu pak před letištěm nabízíme jednu pěknou černošku, odmítá s tím, že tohle by asi nevydejchal ani při výstupu na Huascarán. Doprava do 4 hvězdičkového hotelu Alameda byla velmi krátká a tak chvíli po přistání již sedíme rozvalení v klubovkách a popíjíme studené dovezené pivo a na českých hranicích koupenou Grantsku. Děvčata odpadají velmi brzo a my začínáme postupně probírat témata, připravená na dlouhé tropické večery, které v Peru začínají západem slunce okolo 6 hodiny večerní. Omezujeme se pro dnešek na pomlouvání těch, kteří s náma nakonec nejeli a další témata, která přicházejí, necháváme záměrně nedotčená. Čeká nás mnoho večerů a je nutno tématy šetřit. Odcházíme spát něco po 11. hodině, abych na pokoji zjistil, že Milošovy hodinky stojí a je sice něco po 11, ale také i něco po půl 2. SUDPANY PERU 2003.doc

7 23.6. Nikdy jsem v Madridu nebyl... Pohled z letadla na španělskou zem V airbusu je opravdu dost místa Pojištění Největší diskuse se vedly o pojištění. Od té doby, co jsme viděli před lety na TV Nova našeho kamaráda z Nepálu Pepu, jak ho vynášejí z letadla po pádu na Matterhornu a dávají ho jako příklad nepojištěného českého turisty, věnujeme pojištění pozornost. Škoda, že jsme neuzavřeli v lednu pojistku Alpenverlein za cca 2000 Kč, která pokrývá vše včetně rizikových sportů. Součet pojištění vydaných za zimní lyžařské zájezdy a pojistka do Peru budou jistě této částky dosahovat a vše by bylo jednodušší. Dávat teď v půlce roku dva tácy se nám nechce a proto hledáme levnější řešení. Quasi to vyřešila pojistkou v rámci ITIC za 250 Kč, která se nám zdá až neuvěřitelně výhodná. A pak, že učitelé jsou na tom špatně. Ostatní kombinují běžnou pojistku ČP či VOP s pojistkou na rizikové sporty pro prvních pár dní. Já věřím pojistce ke kreditce s tím, že nesmím lézt výš než 4600 mnm. když, tak alespoň spadnout pod tuto výšku Nikdy jsem v Madridu nebyl... Probouzím se před 7 hodinou a zjišťuju, že včerejší pestrá strava již začala měnit mou floru a faunu a asi se mi nepodaří splnit základní pravidlo úspěšného cestování - neposrat se první 3 dny. Naštěstí několik doušků slivovice mě stabilizuje a mohu se vydat na snídani pln očekávání. Bylo by určitě škoda nechat se připravit o spousty dobrot, které v následujících několika týdnech asi nebudou patřit do pravidelného jídelníčku. Po dlouhé a vydatné snídani se vydáváme projít do svěžího ranního Madridu. Teplota je velmi příjemná a nedá se srovnat s včerejším večerem, kdy bylo hodně dusno. Vydáváme se najít nejbližší stanici metra, protože chceme být připraveni na návrat, kdy budeme mít v Madridu celé odpoledne na oslavy, doufejme, slavného návratu. Po cestě se snažím v Tabacco koupit karty, ale mé pohyby ruky představující míchání balíčku karet vyvolávají v prodavačce úplně jiné představy a ta mě odmítá. Přejezd na letiště i procedury proběhnou velmi hladce a my využíváme zbývající čas k prolejzání duty free obchodů a hledání canastových karet. Nakonec objevujeme nejlevnější sadu dvou pokerových balíčků za 8 euro. Radost z dobrého nákupu nám vzápětí po zaplacení zkazí zjištění, že sada obsahuje balíček jen jeden a v druhé polovině krabičky jsou umělohmotné žetony. El problema. Celou záležitost řešíme elegantně: žetony jsou jistě cennější než karty, ale mi se klidně okrademe a vyměňujeme je nepozorovaně za druhý balíček karet. Tím jsme snad vyřešili problém dlouhých tropických večerů, tedy pokud dáme dohromady pravidla canasty, kterou jsme hráli naposled jako malí chlapci. Madridské letiště nevypadá nijak velké než se začneme přesouvat do terminálu A po několika jezdících chodnících a následně jsme autobusem vezeni po ploše k letadlu kolem desítek připravených boeingů a airbusů. Startujeme skoro na čas, ve 13:34 opouštíme Španělsko a ve 13:52 Evropu ve výšce 9800 metrů, rychlostí 760 km/hod. Od tohoto okamžiku nás čeká již jen asi 11 hodin letu, zprvu nad Atlantikem. Zprvu v tomto případě znamená asi 7 hodin. Na oběd si nemůžeme stěžovat, piva dostáváme automaticky dvě a panecillos (housek) kolik chceme. Rozhodně nemůžeme souhlasit s líčením některých e- deníků o letech s Iberií. Zkoušíme požádat asi po hodině o další pivo, a tento proces pak neustále opakujeme bez nejmenších problémů. Let se i tak zdá nekonečný, pod námi jen mraky z kterých občas vykoukne temný Atlantik. Změna nastává ve 20:34, kdy se pod námi objeví Jižní Amerika. Po několika minutách mě napadá, že ochrana lesů v Evropě je naprosto irrelevantní proces v porovnání s nekonečnými pralesy pod námi. Když nad těmito pralesy letíme již 3. hodinu platí výše řečené několikanásobně. SUDPANY PERU 2003.doc

8 23.6. Nikdy jsem v Madridu nebyl... Jižní Amerika se blíží Lima nádraží zde nás snad neokradou Cestování autobusy je velmi příjemné Nás však v tu chvíli zajímá jen okamžik, kdy ilegálně zapnutá GPS ukážu nulovou hodnotu zemské šířky a my se poprvé v životě octneme nad jižní polokoulí. Dochází k tomu v 21:28 středoevropského času, ale jsme na 57º 8' 32,9" západní délky, takže tu platí jiný čas. Protože nejsme námořníci můžeme tuto událost klidně zapít slivovicí. Po spořádání několika sendvičů s pivem dochází k oficiální snídani, kterou již někteří těžko koušou, a už se pod náma objevují vrcholky hor některé dokonce zasněžené. Slunce rychle zapadá a v Limě přistáváme za tmy v 17:42 místního času. Vybaveni obavami z přečtených deníků ještě na letišti přebalujeme, vyměňujeme pouze 100 $ na první útraty, protože je zde prý nevýhodný kurz (ano byl o 40 Kč na těch sto dolarů), a vyrážíme z letiště. Před letištěm skutečně čeká několik dohazovačů, ale jsou slušně oblečeni, nejsou vůbec neodbytní a jen se slušně ptají. S pohybem po ulicích v Indii se to vůbec nedá srovnat. Žádný hrozen neodbytných prodavačů, dohazovačů a dětí. I taxikáři většinou pouze pokřikují z auta a jen výjimečně brzdí a snaží se nás přesvědčit. Vycházíme dle rad až na hlavní ulici a tam odjíždíme prvním taxíkem za smluvených 15 solů z 20. řidičem vystřelených k autobusu Cruz de la Sur. S řidičem nás je 6, ale řidič jen vyžaduje připoutání spolujezdce, na množství nehleďme. Bohužel perfektní přesun končí u vyprodaného autobusu, ale na Editiny skvěle španělsky kladené otázky dostáváme odpovědí tip na jiné společnosti. Další rychlý přesun za 8 solů a společnost Movil Tour. Na autobus v 9 večer je posledních 5 míst, ale rozstrkaných po autobuse. Snažíme se přesvědčit prodavačku, aby někoho přesunula jinam, ale mezitím vedlejší prodavačka jedno místo prodává. Kdo zaváhá - jede tentokrát o 2 hodiny později a o 17 solů dráž. Jsme ale rádi, že máme alespoň něco, jinak by nás čekal přesun, hledání v Limě ubytování, které začíná pro nezkušené a neznalé na 10 $, ranní přesun zpět, cesta přes celý den a vlastně ztráta jednoho dne. Volfik by řekl BIG HUSTLE. Nakonec se navíc ukáže, že náš spoj za 47 S je skutečně tak špičkovej, že jsme s něčím podobným nikdy necestovali. Posuďte sami - sličná stevardka servírující deky, balíček se svačinou, teplý či studený nápoj. Škoda, že posledních dobrot se někteří již nedočkali, protože si rozložili sedadlo v letiště a slastně usnuli. Inca cola připomíná sice rozpuštěné bonbony, ale není zase až tak sladká a čekal jsem ji mnohem horší. Usínám po ní ale okamžitě. Probouzím se jen při stoupání do prý 4-tisícového sedla a sleduji měsíc, který ani necouvá, ani nedorůstá, ale usmívá se jak kočka s ohromnými fousy. Vypadá to spíš jako zatmění, ale není to zatmění jako na Ještědu, ale rovníkový měsíc. Radši usínám a probouzí mě až sličná stevardka strhávající ze mě (bohužel jen) tu deku. SUDPANY PERU 2003.doc

9 24.6. Huaráz aneb Peru je úplně jiné než jsme čekali Huascarán nad Huarázem snídaně na střeše u Alexe Huascarán z vyhlídky nad Huarázem Huaráz aneb Peru je úplně jiné než jsme čekali Není asi člena výpravy, který by litoval těch pár solů navíc za tento komfort a navíc je mnohem příjemnější vstávat v 6 než ve 4. Než místní naháněči mohli začít pracovat, dáváme se do řeči s jedním Angličanem, který s náma přicestoval s kolem a náhradními plášti okolo těla. Žije tu 2 roky a nabízí nám ubytování u něj. Odjíždíme taxíkem za 2 x 2 soly po Huarázu k jeho domu. Zde vaříme čaj a Alex nás posílá na střechu posnídat. Po průlezu prádlem a odehnání 3 psů okamžitě chápeme proč. Před námi leží Huascarán zasněžený, osvícený ranním sluncem jako majestátný strážce celého údolí. Je přitom od nás 60 km daleko, ale i odsud je vidět o kolik převyšuje okolní údolí. Obzor navíc lemují i další hory z jeho okolí. Ubytování u Alexe je velmi pěkné - k dispozici je kuchyňka, záchod se sprchou na chodbě a teplá voda podle principu: "Menos agua, mas caliente!", což znamená, že na sprše je elektrický ohřívač, který dokáže ohřát jen velmi omezené množství vody a tak, čím méně jí protéká, tím je teplejší. V některých hostalech je nejteplejší, když neprotéká vůbec. Balíme jen drobný baťoh na záda a vyrážíme na aklimatizační výlet na blízký kříž nad městem. Je prý od něj nádherný výhled na okolní šestky. Poměrně brzy se dostáváme z výchozích 3090 metrů do Po dalším stoupání se objevujeme na hřebenu. Jsme sice již nad křížem, ale o to je pohled na vrcholy krásnější. Odhadujeme pohyb slunce po obloze, ale záhy zjišťuji, že slunce se vlastně pohybuje nejen úplně nesmyslně zprava doleva ale i od východu přes sever na západ a tak nemůžeme odhadnout, co bude kdy osvěcovat. Stoupáme dál a dosahujeme hrany údolí, které vypadá, jako by bylo v Peru. Ostré stěny padající kolmo dolů s množstvím vyschlých koryt, kamenné hřbety sprašů, na dně údolí stromy, políčka a chatrče. Obcházíme údolí po hraně, která stoupá vzhůru místy po tělese starého vodovodního systému a nakonec dosahujeme výšky 3787 mnm. Zpět se vracíme údolím a neradostně. Čeká nás 4,6 km vzdušnou čarou a je nám hned jasné, že tou to určitě nepůjde a k tomu klesání zpět na 3090 mnm. Edita se trochu přehřívá a protestuje, ale nezbývá jí než sejít dolů a dát si s námi agua sin gas v nejbližší "restauraci". Většina obchodů má stoleček a židle a prodavačky nabízejí i skleničky. Teplota vzduchu je daleko vyšší než jsme čekali a slunce pálí a bodá do očí. Dorážíme podle GPS spletitými ulicemi Huarázu k hostalu a po krátké pauze jdeme na obědo-večeři za 3 soly. Pstruh nebyl špatnej, polívka vydatná, maracuja nápoj z místní vody osvěžující i když někdo namítá, že může být i průtahový, Maté de Coca SUDPANY PERU 2003.doc

10 24.6. Huaráz aneb Peru je úplně jiné než jsme čekali trochu pobledlý, ale jinak odcházíme spokojeni. Odpoledne ještě vyrážíme na pivo, ale najít v Huarázu studené pivo je nad naše síly. Podléháme a dáváme si teplé za 3 soly a navrch za 1 S internetovské rozesílání dopisů. Krajina nad Huarázem SUDPANY PERU 2003.doc

11 25.6. Druhý aklimatizační výlet aneb kota Monte Rosa vrchol Churup nad jezerem jezero Churup od horního jezera První dojmy z Peru Ale to nejdůležitější zjištění za náš první den v Peru je, že Peru je jiné než líčí většina e-deníků. Peru není špinavé, nevypadá zatím ani nebezpečné, není to až tak odlišná kultura, lidé nejsou chutí i když často žijí ve velmi omezeném prostředí, ale hlavně vypadají spokojeni. Huaraz je zatím jediné město, které jsme viděli, a je těžké podle jednoho příkladu zobecňovat, ale na druhou stranu není velký důvod, proč by zrovna Huaraz měl být něčím odlišný. Odlišný je určitě tím, že je to centrum turistiky a horolezeckých výstupů do Cordillera Blanka. Je tu nepočítaně agentur nabízejících výstupy na všechny možné okolní vrcholy včetně Huascaránu a Alpamaya. Samozřejmě nabízejí všechnu výbavu, dopravu a podporu. Ale pokud se týká města samotného - neviděl jsem žádné velké žebráky, jen pár žebraček do počtu, město je čisté, odpadky nikde nejsou a projíždějí zde popeláři, lidi se pohybují po ulicích slušně a čistě oblečeni. Od rána je ve městě živo, trh začíná v 7 a to už po ulicích sedí ženy nabízející pletené vlněné nekousavé kulichy a čepice. Město je plné normálních obchodů nabízejících naprosto běžné věci a nenapadá mě nic, co by se zde nedalo lehce koupit. Restaurace jsou čisté a rozhodně nepůsobí odpudivě. Uvidíme jak si povedou jiná města Druhý aklimatizační výlet aneb kota Monte Rosa A je to tady, stoupáme do kopce, bolí hlava, nechce se nahoru a nechce se vůbec nic. Klasické pocity při výškové aklimatizaci, které člověk pamatuje a znovu zažívá. Stoupáme z výšky 3800 mnm a naším cílem je jezero Churup ve výšce 4475 mnm. Pocity máme různé, ale jdeme nahoru celkem svižně a jezero dosahujeme za 2 hodiny, což v této výšce není špatné. Obědváme ráno nakoupené housky a tousťák se salámem a relaxujeme. Gratulujeme Quasi k dosažení výšky vrcholu Matterhornu a opalujeme se na slunci. Dnešní den začal asi ve 3 hodiny ráno, kdy jsme všichni vstali a šli se vymočit a někteří již odmítali pokračovat ve spánku. Převalovali se a chtěli hrát společenské hry a teď mají již pozdní odpoledne, ačkoli slunce je teprve v nadhlavníku. Po obědě odmítám poslouchat Q úvahy o horské nemoci na cestě Santa Cruz a odcházím radši okolo jezera k druhému, vyššímu. Po cestě potkávám Novozelanďáka od Alexe, který se již vrací, aby stihl autobus, ale nenechávám se od něj zviklat a vystupuju po moréně do výšky 4606 metrů, prý ekvivalentu Monte Rosy. To je možné, ale tady jsem u horského plesa a nade mnou kopce minimálně o km vyšší. Není moc času a tak sbíhám zpět k dolnímu plesu s krásnou modro-zelenou vodou a docházím k poflakujícímu se zbytku. Bez problémů scházíme k místu, kde nás ráno Alex vyhodil z auta, a kde nás má mezi půl 5 a půl 6 nabrat. Zdánlivě by se mohlo zdát, že mezi čísly 5 či 6 není takový rozdíl, zvláště když jsme uprostřed hor a slunce krásně pálí, ale opak je pravdou. V 6 hodin totiž v těchto zeměpisných šířkách zapadá slunce a nastává zima. Představa, že pojedeme přes hodinu dolů do Huarázu na korbě v tenké flísce či bundě a bez rukavic se budeme držet studených tyčí konstrukce není příliš lákavá. Alex přijíždí před půl 6 a je překvapen, že jsme již všichni včetně Američana a Novozelanďáka připraveni k transportu. Omlouvá se za pozdní, i když není pozdní, příjezd s tím, že cyklovýlet se trochu natáh trojím lepením duší a dalšími technickými problémy. Cesta dolů je přesně podle našich představ - s Milošem a dvěma cizinci se klepeme na korbě za stálého pokřikování Gringos! Karamelos! okolních dětí i těch odrostlejších. V Huarázu projíždíme přes nějakou pěší zónu a je nám jasné, že ve voze je lepší nálada než na korbě. Ještě, že Edita navštívila pouze 9 lekcí španělštiny a k mnoha výrazům se tím určitě nedostala - Alex je totiž pro holky místní krasavec číslo 1. SUDPANY PERU 2003.doc

12 25.6. Druhý aklimatizační výlet aneb kota Monte Rosa Po výstupu jdeme okamžitě na večeři. Volíme pro změnu čínu, což je podnik dražší než restaurace s menu za 3 soly, ale čekáme, že bude i lepší. Jídlo není špatné a tradičně mimo Homolků nám chutná, ale za 10 solů (3 S polívka, 7 S jídlo) se to nevyplatí. Po večeři chceme na internet, ale Miloš je nějakej stale a proto jdeme do hostalu psát deníky. Holky jdou tradičně spát - Edita, aby se mohla vzbudit ve 3 a bloumat a Q protože jí 12 hodin spánku nedělá žádné potíže. Naše siesta je přerušena Američany, kteří přinášejí nějakou komedii "Best in show" o psech a pouštějí video. Postupně odpadáváme a i když jsem vydržel až do konce a nebylo to špatné, kvůli videu v Peru nejsem. vodopád výtok z jezera Churup SUDPANY PERU 2003.doc

13 26.6. Vzhůru na Santa Cruz trek aneb konečně táboření pohled na údolí Río Santa ze stoupání do Cashapampy začátek Santa Cruz Treku rozkvetlé údolí Santa Cruz Vzhůru na Santa Cruz trek aneb konečně táboření Ráno vyrážíme již tradičně do města kouknout se na trh a tentokrát i obhlédnout odjezdy autobusů do Yungay. Vláďa s Milošem již tradičně nejdou, ale tentokrát jim slibujeme, že s nimi určitě na trh vyrazíme. Po příchodu snídáme a diskutujeme o odjezdu na Santa Cruz. Po dlouhém přemítání zda ano či ne se rozhodujeme u Alexe zanechat deposit. Začínáme vyndávat věci a dělit je na ty, které zůstávají a na ty, co jedou do hor a hle, kupa depositu se plní a pytel do kterého vše ukládáme je nejtěžší ze všech batohů. To se nám pěkně půjde přes skoro 5tisícová sedla takhle na lehko. Loučíme se s Alexem a některými dalšími obyvateli hostalu a taxíkem za 2 S dojíždíme ke collectivu do Yungaye. Taxík poté, co slyšel, že jedeme do Yungaye, nás neveze k mostu, kde je seřadiště collectív, ale někam, kde mu asi za dovezení 5 gringos něco přimáznou. Je nám to jedno, cena 3 S do Yungay je stejná a navíc sú tu bratia slováci a to je naozaj. Klábosíme s nima skoro celou cestu do Yungaye. Vylezli na Sfingu, teď chtějí na lyžích sjet Pisco - dobrý šoumeni a navíc nám radí navštívit lázně Monterrey - absolútný konfórt. Naštěstí pro nás se poslední úsek cesty zabavují s řidičem o možnosti vyjet rovnou k jezerům Llanganuco a já se mohu začít přes celý autobus bavit s "chrochtající" dvojící na zadním sedadle. Dozvídám se, že toto kolektívo jede rovnou do Carazu, odkud se dá vzít taxi do Cashapampy - výchozího místa Santa Cruz treku. Quasi tuto informaci přijímá s nadšením vzhledem k jejímu dlouhodobě deklarovanému odporu zdržovat se jakkoli v Yungayi. Připlácíme tedy půl S na osobu a jedeme dalších asi 20 km do Carazu. Při představě, že jsme cestu z Huarázu do Carázu, což je takových 70 km, absolvovali za 28 korun, nám Peru nepřipadá jako vůbec drahá země. V Carázu nás hned u autobusu odchytává řidič a nabízí odvoz do Cashapampy za 5 S/osobu. Snižujeme sice na 4, ale až při nákupu housek ve městě zjišťujeme, že se dá jet i za 3. Těch housek kupujeme 30, protože chleba není a i kdyby byl je stejně sladký, a už se kodrcáme po svazích Cordillery vzhůru. Teprve při příjezdu do Peru jsme zjistili, že 5 lidí je na cestování mnohem lepší počet než 6 (ostatně mohl jsem to předpokládat) - taxíky nás ochotně berou v 5 a my už si vytvořili systém, jak přečkat i dlouhodobý přesun ve 4 na zadní sedačce- já většinou naviguji zepředu. Asi okolo poledne zastavujeme v Cashapampě (2970 mnm) a ihned odcházíme od shluku místních nosičů a oslařů nabízejících své služby. Miloš pak zalitoval, že jsme si nedali ve vesnici polívku, jak popisoval jeden z deníků, a místo toho zběsile utekli a budeme muset hned k obědu SUDPANY PERU 2003.doc

14 26.6. Vzhůru na Santa Cruz trek aneb konečně táboření Fyzická příprava Zvláštní kapitolu tvoří fyzická příprava. Kde jsou ty časy, kdy jsme před výletem do Indie chodili denně s batohem plným knih na Ještěd. Nakonec nám to stejně nijak nepomohlo, protože náš postup po plánované trase přerušila angína a mé potíže s dýcháním. Tentokrát vzhledem k dlouhodobé nejasnosti, zda vůbec poletíme, a představě spíše putování, žádný speciální trénink neprobíhá. Dokonce se dá říci, že jsme na tom fyzicky hůře než normálně a i stav "normálně" není vzhledem k průměrnému věku účastníků přes 40 let, nijak valný. Vláďa si navíc doléčuje zlomeninu ramene, kterou si přivodil v zimě při "náročném" běžkařském tréninku. Ostatně týdny před odletem jsou extrémně teplé a tak jediný sport, který se dá dělat je večerní posedávání v příjemných zahrádkách a preventivní prolévání těla pivem, které nám jistě bude v Peru chybět. táboření ve výšce 3650 mnm použít naše potraviny. Musím mu dát za pravdu, ale celou situaci elegantně řešíme tak, že jsme oběd zkrátka zrušili a přesunuli ho na večeři. Po několika stovkách metrů a mnoha pokřicích Gringos! Gringos! od místních mužů, pracujících na přečištění jakéhosi vodovodního kanálu, dorážíme k bráně - vstupu do národního parku Huascarán. Čekáme vstupní poplatek 2 $ na osobu a den, nebo 20 $ za celý pobyt, ale místo toho platíme jen dolar 1. O to větší překvapení nás bude čekat po několika dnech při opouštění parku v Lagunas Llanganuco, ale nepředbíhejme. Počáteční úsek cesty podle říčky Santa Cruz stejnojmenným údolím lze charakterizovat slovy: "Škoda, že je zima a nejsme tu v období, kdy všechny ty kytky a kaktusy kolem kvetou!" Musí to být opravdu nádhera procházet tudy v době květu všech těch nám neznámých spécií a subspécií. Fotím všechno, co vidím s tím, že co se nám později nebude líbit smažeme, ale postupně docházíme k názoru, že po návratu ze Santa Cruz vyhledáme vhodné počítačové studio a obsahy karet vypálíme na CD. Cesta celkem prudce stoupá, což vzhledem ke kráse přírody ani nevnímáme a už se dostáváme do rovnějšího úseku ve výšce 3600 mnm. Je již skoro večer, teda blíží se 5. hodina, abych byl přesný, a tak urychleně hledáme místo na táboření. Po několika pokusech nakonec nacházíme místo u potoka na louce bez kamenů, kde je možné postavit 3 stany, a nehučí tu potok. Jsme ve výšce 3651 mnm. Dávám se do rozdělávání ohně, zatímco Vláďa rozohňuje vařič. Nakonec se přikláníme k variantě oheň - ušetříme tím palivo, oheň navíc hřeje a zkrátí nám čekání na 8. hodinu, kdy je již povoleno jít spát. Profil Santa Cruz treku SUDPANY PERU 2003.doc

15 27.6. Údolím Santa Cruz pod Alpamayo aneb pivo ve 3767 mnm Údolím Santa Cruz pod Alpamayo aneb pivo ve 3767 mnm typický pohled v údolí Santa Cruz pivo ve výšce 3767 mnm chutná Vízum Podmínky pro cesty do světa se mění a v Peru se zdá to platí naplno. Nemám teď na mysli, že je v zemi výjimečný stav, ceny na Camino Inca se zvedly za posledních pár let z desítky $ až na dnešních skoro 200, ale i systém udělení víz byl letos na jaře přitvrzen. Místo obvyklého podání žádosti o vízum je nutné nejprve poslat na Vyslanectví jména a čísla pasů účastníků, ty jsou pak předány do Limy pro potvrzení, počkat několik týdnů, aby ještě několik dní před odjezdem nebylo jasné, zda toto potvrzení přijde. Mezitím musíte zaplatit letenky, bez jistoty, zda někam poletíte, složit 30 $ na účet Vyslanectví a volat a věřit ujištění, že akreditace víz proběhne do odletu a Vy v klidu odletíte. Je to asi první seznámení s mentalitou "maňána", tj. všechno bude zítra, zítra však zde znamená ne zítra, ale někdy nebo možná někdy. V Peru jsme se dozvěděli, že pro Slováky je situace ještě mnohem dramatičtější. Nemají konzulát a místo logické Vídně, odkud většinou letí, musejí do Budapešti a to nejlépe v den odletu z Vídně. Taky se jim i stane, že neodletí. Pakárna. Ráno znovu rozděláváme oheň, respektive rozfoukáváme zbytky žhavých uhlíků od večera. Přestože teplota v noci poklesla k bodu mrazu, starý kořen ještě doutná. Zjišťujeme, zda noční návštěva místních krav nenapáchala, kromě nových obrovských lejn, nějaké škody. Kravám se tu evidentně daří. Stoupáme velmi mírně skoro plochým údolím až k osadě Llamacorra 3767 mnm. Slovo osada je asi přehnané - jsou tu dva baráci, z toho jeden přišel s náma, a jeden stánek s potravinami a pitím. Nebyli bychom Češi, kdybychom odolali lákadlu dát si pivo v odlehlém údolí vysoko v horách. Naoko tuto závislost skrýváme za nutnost podpořit tyto chudé lidi v horách a kupujeme dvě piva po 8 S (64 Kč). Lámanou španělštinou chceme piva bez zálohy neotevřená, že si je necháme v potoce ochladit. Prodavač buďto nerozumí nebo nechápe. Pravda je, že nechápal, nebo si myslel, že nejsme normální, protože pivo je po noci podchlazené až příliš. Po občerstvení pokračujeme dále mírně stoupajícím údolím okolo jezera Laguno Chica. Zde vidíme jakou vodu jsme včera pili a jsme rádi, že jsme ji přeháněli přes odporné chlorové tablety. Od dob, kdy jsme byli v Nepálu se většina věcí na cesty výrazně zlepšila, jen ty tablety jsou odpornější než dřív (a dražší). Jak jsme se ale dozvěděli později, např. hoši z Moravy, kteří si vzali do hlavy, že budou lézt na Huascarán, žádné tablety nesehnali. Doufejme alespoň, že budou fungovat, když voda po nich je kyselá a smrdí chlorem. Voda v krásném potoce vytéká ze stojatých lagun s rákosem a mechem, všude se pasou krávy a i jim nedělá dobře, protože jedna chcíplá leží v malebném potoku opodál. U další Laguny Czande (3900 mnm) obědváme a předbíhá nás dvojice Poláků, které jsme ráno potkali u báby s pivem. Ještě jsme potkali dva bílé s nosičem a osly a do večera nás minou ještě 3 oslaři, čímž je výčet turistů na této " velmi turisticky navštěvované trase" ukončen. Po traverzu okolo jezera nás ještě čeká přejít z levé strany údolí na pravou a vystoupit pár metrů a stojíme na křižovatce, cíli dnešní cesty, kempu ve výšce 3968 mnm. Cesta vpravo míří na náhorní planinu a dál do sedla Punta Union, cesta vlevo do základního tábora pod Alpamayo. Jsou pouze 3 hodiny odpoledne a moréna nad náma je tak 200 metrů vysoká a za ní musí být skryty pohledy na Alpamayo. Q doráží s bolestí hlavy. Celý den ji nutíme pít, ale ona má svůj rozum a teď ji bolí hlava. Odměřuju ji vodu, kterou má vypít a neustále dodáváme další. Člověk se v této výšce při celodenním pochodu musí donutit vypít alespoň 4 litry a to je nějaké vody, obzvlášť, když je hnusná. SUDPANY PERU 2003.doc

16 27.6. Údolím Santa Cruz pod Alpamayo aneb pivo ve 3767 mnm jezero Czande ve výšce 3900 mnm Protože je do večera ještě čas, domlouváme se, že vyrazíme po skupinách směrem k Alpamayu. Já jdu s Milošem, protože Q má výšky dnes dost. Proti nám sestupuje skupinka turistů, kterou bychom měli po čase potkat, ale ne a ne na ně narazit. Po prudkém asi 40 minutovém výstupu je nám jasné, že zde musí existovat spojnice směrem k sedlu Punta Union. Za několika zig-zag zatáčkami ji ve výšce 4161 mnm nacházíme. Jdeme ještě pár metrů dál, protože při předchozím stoupání se neustále objevovala větší a větší část krasavice Alpamayo. Za další zatáčkou je nám jasné, že dál již jít nemusíme. Počasí není ideální, protože slunce bude zapadat přímo za hřebenem Alpamaya a navíc se přeci jenom honí nějaké ty mraky. Musím říci, že je to hora pěkná, ale rozhodně bych neřekl, že patří mezi ty nejkrásnější. Přesto, že je to v protislunci, děláme pár fotek, které zítra ráno všechny smažu, a jdeme zpět. V táboře mezitím stojí Homolků stan a vše vypadá, že Q už je dostatečně zavodněná. Vysvětlujeme všem zítřejší plán po ránu vylézt nejprve na morénu, prohléhnout si Alpamayo v ranním slunci a po traverzu přejít pod sedlo. Snažím se ještě pochopit místní koloběh slunce a zdá se, že by tomu skutečně mělo být tak. Po dlouhém vaření na ohni usínáme v očekávání velkého dne - Alpamayo, sedlo... Alpamayo večer to nebylo ono SUDPANY PERU 2003.doc

17 28.6. Alpamayo aneb hezčí den už asi nebude Alpamayo opravdová krasavice hor vrcholy Paria a Piramide skutečně jsme tam byli teda Miloš ale i ostatní Alpamayo aneb hezčí den už asi nebude Navnaděni včerejším pohledem na Alpamayo a čistým ranním nebem vstáváme časně a snažíme se i urychlit ranní rituály vaření, balení a odchodu. Miloš opět blahořečí spacák Bambusa, který naštěstí zůstal doma a jel sice těžší, ale podstatně teplejší péřák. Už v 8 hodin vyrážíme na 200 metrů vysokou morénu nad táborem a před prvními kroky do příkrého svahu vidíme nad svahem na modrém nebi malou sněhovou kuličku. Je to jistě vrchol Alpamaya. S trochou strachu pozoruji mraky sílící nad sedlem Porta Union. Bohužel při stoupání do údolí na jehož konci se pyšně tyčí Alpamayo není zatím vidět a nevíme zdali i tam již nejsou nějaké mraky, které by zkazily očekávaný pohled na sluncem nasvícenou jižní stěnu. Naštěstí nebyly! Ba naopak, kromě malé oblačnosti nad sedlem Punta Union je celý obzor bez nejmenšího mráčku a tak se můžeme kochat pohledem nejen na Alpamayo, ale i na druhou stranu na Artesonraju (6025 mnm), Piramide (5885 mnm) či Caraz (6025 mnm). Měním svůj včerejší názor a zařazuji tuto horu mezi ty nejkrásnější. Po asi hodině vyjevených pohledů a nekonečného focení typu já a Alpamayo, my a ALPM, ona a ALPM, ALPM a ti druzí, ALPM detail, atd. se vydáváme dál po mírně klesající vrstevnici na terasu vedoucí k sedlu. S blížícím se sedlem se objevují pohledy na nové a nové zasněžené štíty a ledovce Taulliraju (6010 mnm). Cesta stoupá jen mírně, ale opticky se přibližující sedlo dává tušit, že posledních 500 výškových metrů bude asi dost do kopce. Docházíme dvojici Američanů, kteří jsou sice O.K., ale vypadají spíš K.O. Quasi pije jak velbloud a i ostatní se činí, takže musíme neustále nabírat a "ochucovat" další vodu. Nakonec je to sice do kopce, ale není to až tak strašné a cesta stoupá celkem pozvolně až do sedla. V sedle odhazujeme batohy a vracíme se s Milošem pomoct holkám alespoň na posledních několik metrů. V sedle Punta Union 4775 mnm svačíme salám a housky (někteří sabotují) a chystáme se na sestup údolím Huaripampa, které je na první pohled úplně jiné, než Santa Cruz. Údolí připomíná spíše rumunské hory, než Cordilleru, ale nad těmito hřebeny se občas objevují kousky ledovců a vyšších štítů. Než se však vydáme po točitém kamenném schodišti dolů ze sedla, vydáváme se s Milošem ještě na malou odbočku po hřebeni. Cílem je vidět vrcholy hor kryté tímto hřebenem a doufáme, že všemu bude vévodit mohutný Huascarán. Po výstupu po hřebenu je nám jasné, že neuvidíme nic víc, než mraky. SUDPANY PERU 2003.doc

18 28.6. Alpamayo aneb hezčí den už asi nebude vrch Quitaraju v okolí Aplamayo konečně sedlo Punta Union tábor za sedlem ve výšce 3957mnm Sestup je nenáročný a po relativně krátké době máme sedlo Punta Union vysoko nad sebou. Edita tento pohled nevydrží a její žaludek neustojí. Blíží se večer a my pořád sestupujeme svahem, kde není možné tábořit. Asi před 5 dorážíme k řece a objevujeme první tábořiště. Není moc dobré - je malé a plné kravských hoven - a tak pokračujeme ještě pár minut dál. Zastavujeme na malé loučce uprostřed křovisek a Miloš se vydává dál, hledat něco lepšího. Než se však vrátil s lepší nabídkou, máme již vybaleno, oheň už hoří, Homolci mají skoro postavený stan a želvy jsou pryč. Jsme ve výšce těsně pod 4000 metrů a v noci asi nebude nijak vedro. Vydávám se ještě na dřevo a to pak do dlouhé noci (tak devíti hodin) úspěšně pálíme. Seznam GPS souřadnic na Santa Cruz treku (WGS-84) Bod Zem. šířka Zem. délka Výška (mnm) CASHAPANPA -8, , , , , , SCT-CAMP1-8, , , , LLAMACORRA -8, , LAGUNA -8, , LAGO CZAND -8, , ALM-FORK -8, , ALM-FORK2-8, , ALM-VIEW -8, , , , , , , , , , , , ZLEB NAPAS -8, , BREAKPOINT -8, , PUNTA UNIO -8, , , , ODBOCKA -8, , PUNTA UNIO -8, , , , , , , , , , , , KRIZOVATKA -8, , POTOK -8, , SCT-CAMP3-8, , PARIA -8, , , , HUARYPANPA -8, , FORK COLCA -9, , FORK VAQUE -9, , , , CAOLA -9, , CAMP4-9, , VAQUERIA -9, , , , PORTACHUELO -9, , SILNICE -9, , OBED -9, , , , PAMATNIK PERU 70-9, , YUNGAI-GLE -9, , LAVINISTE -9, , SUDPANY PERU 2003.doc

19 29.6. Přesun pod sedlo 4820 m aneb Micru do popelnice údolí Huaripampa orchideje parazitující na stromech bratři z údolí Huaripampa typická škola v horách Peru Přesun pod sedlo 4820 m aneb Micru do popelnice Milošův ranní rituál okolo bambusy je tentokrát zcela zastíněn následky nočního deště. Homolci byli v noci překvapeni deštěm, který volně protékal přes stanovou plachtu a hromadil se na podlážce. Vypadají dost rozhozeně a nemůžou se dohodnout, co udělají po návratu domů se stanem. Zatímco Edita ho chce dát dětem na Moravu na hraní na zahradu, Vláďa ho chce nekompromisně okamžitě vyhodit do popelnice. Jediné, co je ochoten, je nechat si tyčky. Naštěstí déšť v noci skončil a tak čekáme na sluníčko, které by jim vysušilo věci. GPS odhad na půl 9 je naneštěstí dost přesný a k tomu přicházejí mraky, takže sušení je jen částečné. Pokračujeme údolím dál a po sklesání asi 200 metrů se dostáváme na další tábořiště s výhledy zpět na zasněžené vrcholy okolo Piramide. Relativní rovina, která následuje na několika dalších km nás přivádí k prvním osadám. Po cestě potkáváme dva bratry, které fotíme a když jím ukazuji fotku na display, získáváme si jejich smích. Edita přidává bonbony a kluci se přidávají k naší skupině. Holky se snaží z nich dostat nějaké informace, ale co jsme pochopili, tak jsou z vesnice Chaola, která je někde kilometry daleko v údolí a protože je neděle, vyšli si jen tak do hor podívat se na dobytek. Šli s námi asi hodinu, než jsme je přestali bavit a pak zůstali v nějaké další vesnici u kamarádů. Po cestě jsme navštívili i místní jednotřídní školu a je nám jasné, že cíl snižování negramotnosti v odlehlých horských oblastech je pro vládu opravdu nelehký. Dáváme si pivo a výborné dusivé buchtičky a již pokračujeme dál údolím. Na křižovatce se rozhodujeme, kam se vydat a tak jdeme směrem na Vaquerii. Tam dorážíme okolo 4 a na silnici nad námi stojí autobus. Místní nahaněči nás z dálky ujišťují, že autobus počká, než dorazíme, což je tak minimálně 10 minut, ale my stejně nechceme jet a tak na ně máváme a provokativně si sedáme. Autobus odjíždí a my v klidu dorážíme k bufetu na pivo. Sedíme a diskutujeme další postup. Původní varianta přejít zpět do údolí Yungaye přes sedlo 4820 mnm mezi vrcholy Chopicalqui a Contrahierbas nemá patřičnou podporu. Zvažujeme ostatní možnosti a to přejet busem přes sedlo Portachuelo k jezerům Lagunas Llanganuco a přes Yungay se vrátit k Alexovi do Huarázu a vydat se tam ještě na dvoudenní výlet v okolí. Novou variantou je pokusit se o výstup na Pisco (5800 mnm). Je to lehký kopec, který se leze jako aklimatizační výstup před Huascaránem. K výstupu jsou nutné mačky, jedna zbraň na počátek ledovce a pak již jen teplé oblečení a aklimatizace. Výsledkem krátkého brainstormingu je pokračování v původním plánu přes sedlo. SUDPANY PERU 2003.doc

20 29.6. Přesun pod sedlo 4820 m aneb Micru do popelnice Krátce o školní docházce Povinná docházka je od 6 do 12 let a podle průvodce ji navštěvuje 95% dětí. Ve škole, kterou jsme viděli musí být opravdu těžké se naučit číst a psát a podle číslic na zdi i počítat do 23. I tak byla negramotnost snížena za posledních 30. let ze 70 na 90%. Druhý stupeň škol do věku 16. let již není povinný a tak školy navštěvuje jen asi 40 % dětí. Školní rok je od března do prosince, což je pro nás neobvyklé, ale zde logické. My v představě našich prázdnin jsme si naivně mysleli, že dětem začínají prázdniny každý den, kdy jsme je viděli. Nevíme jestli je to pravidlo, ale před školou vždy stály stánky se sladkostma a jinýma lákadlama a děti před začátkem i po skončení školy hojně nakupovali. Domů chodili pěšky, autobusy či plně osazenými collectivy či taxíky, kam se vždy vešlo tolik dětí, kolik jich to uvezlo. Pokud někoho zajímá pohled české učitelky na Peru doporučujeme zajímavou knížku Olgy Vilímkové: Učitelkou v Peru. Tak dokupujeme potraviny a vydáváme se pěšky po silnici s tím, že časem snad něco stopneme. Po dvou hodinách chůze je jasné, že silnice není z nejživějších a i kdyby nám zastavilo hned první auto budeme muset dojít až někde zatáboříme. Je už skoro tma, když docházíme za vesnici Caola, kde se cesta do sedla odděluje. Teče tu potok a nějaká rovina se taky dá najít. Zalézáme za stromy, abychom nebyli ze silnice moc vidět a zkoušíme rozdělat oheň. Dřeva není v okolí moc, tak vaříme i na benzínu, ale nakonec rozhoříváme pařez a protože se i venku oteplilo, sedíme znovu dlouho "do noci". Mapka Santa Cruztreku s GPS body SUDPANY PERU 2003.doc

21 30.6. Do Yungaye aneb jak propít vstupné do parku do Toyoty se vejde 22 lidí a dvě ovce jeho veličenstvo Huascarán Huandoy 6395 mnm trekařský vrchol Pisco (vpravo) Do Yungaye aneb jak propít vstupné do parku V noci začíná opět pršet a my čekáme na opakování včerejšího Homolkovic boje se stanem. Opak je však pravdou a Vláďa se probouzí až ráno a vůbec neví nic o nočním dešti. Micra byla líp postavená a Miloš mu večer poradil otevřít si vnitřní stan. Vypadá to, že děti nakonec stan na zahradu nedostanou. Ráno sice už neprší, ale mraky jsou tak nízko, že není vidět nejenom sedlo, ale ani údolí. Rozděláváme oheň, protože po včerejším zjištění, že nám asi uniká benzín pojistkou ve vařiči, šetříme zbytky benzínu. Nakonec se nám daří a vaříme chlorovou vodu. Proti mému očekávání a prosazovanému názoru, že se chlór krátkým povařením vypaří, má udělaný čaj chuť vody z bazénu. No inu, jsem sice chemik, ale jaderný. Druhý čaj již chutná normálně, ale zato počasí se normálně netváří. Rozhodujeme se proto změnit včera tak složitě domluvený plán a přejed přes sedlo Portachuelo k jezerům Laguna Llanganuco. Balíme a přicházíme k silnici právě ve chvíli, kdy okolo projíždí plné collectivo. No problemo, vamos! Pět gringos se bez problémů vejde a tím počet cestujících stoupl na 24 včetně dvou ovcí, které se válejí na střeše mezi batohy a zemědělskými produkty. Z překvapení rychlého spoje ani nesmlouváme a bereme cenu 8 S/osobu za dopravu do sedla. Cesta je kvalitní a toyota rychle nabírá výšku z 3500 metrů až do sedla ve výšce 4767 mnm. Obloha se postupně protrhává a tušíme, že za hřebenem bude líp. Okolo 1 hodiny odpoledne brzdíme autobus na sedle (řidič mezitím zapomněl, že chceme vystoupit) a hned nám popisuje okolní vrcholy a nabízí, že na nás počká v 5 odpoledne u Památníku a odveze do Yungaye. Přikyvujeme, ale dodáváme, že možná, což však působí Editě jazykový oříšek. Ze sedla se nám rozprostírá úžasný pohled na údolí zakončené horním jezerem Llanganuco ležícím ve výšce 3800 mnm, skoro 1000 metrů pod námi. Údolí je uzavřené pásem hor, kterým vévodí oba vrcholy Huascaránu zleva a vrcholy Huandoye, Pisca a Chacraraju zprava. Údolí je k naší nevoli neustále zásobováno oblačností přelézající sedlo z údolí odkud jsme přijeli. Přesto fotíme a kocháme se výhledy na objevující se vrcholky, ledovcové pláně i strmé morénové svahy. Ze sedla jdeme několik kroků vzhůru a dostáváme se na starou cestu, kterou dnes chodí jen turisté a oslové, z pohledu Peruánců jen oslové. Cesta příjemně klesá a s ubývající výškou se objevují kvetoucí keře, kaktusy a endemické pyjovníky, odborně však nazývané jinak. Naštěstí pro nás s ubývající výškou ubývají i mraky, což není samozřejmě způsobeno tou výškou, ale ubývající oblačností za hřebenem. Často se SUDPANY PERU 2003.doc