jednoho platit zástupně pro všechny? Bez osobní víry se neobejde nikdo, to je skutečnost, kterou Písmo potvrzuje jako základní. Kromě toho ale Bible,

Transkript

1 Pavel a jeho přátelé se dostali před městský soud města Filip, který je odsoudil do vězení. Následující verše 16. kapitoly popisují další průběh událostí: On je podle toho rozkazu zavřel do nejbezpečnější cely a pro jistotu jim dal nohy do klády. Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpěvem oslavovali Boha; ostatní vězňové je poslouchali. Tu náhle nastalo veliké zemětřesení a celé vězení se otřáslo až do základů. Rázem se otevřely všechny dveře a všem vězňům spadla pouta. Když se žalářník probudil a uviděl, že jsou všechny dveře vězení otevřené, vytasil meč a chtěl se zabít, protože myslel, že mu vězňové uprchli. Ale Pavel hlasitě vykřikl: "Nedělej to! Jsme tu všichni!" Tu žalářník rozkázal, aby mu přinesli světlo, vběhl dovnitř a pln strachu padl před Pavlem a Silasem na kolena. Pak je vyvedl ven a řekl: "Bohové a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?" Oni mu řekli: "Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě." A začali jemu i všem v jeho domácnosti zvěstovat slovo Boží. (Sk 16,24-32.) Žalářník ve Filipách asi patřil k těm svědomitým úředníkům, kteří splní každý rozkaz pro jistotu dvakrát. Rozsudek nad odsouzenci mu ukládal zavřít je do nejbezpečnější cely. On jim ovšem pro jistotu dal ještě nohy do klády. Tím se nic nepokazí a alespoň má jistotu, že mu nikdo neuteče. Další text mluví už jen o Pavlovi a Silasovi. Kde byli další dva misionáři, tedy Timoteus a Lukáš, nevíme. Možná seděli ve vězení také, možná zatčení unikli. Náš text si všímá jen Pavla a Silase. Oba prožili surové zacházení - římské bičování nebyla žádná legrace. Jejich těla byla velmi zbědovaná, jejich duch byl ale svěží. jasně vnímali Boží přítomnost. a to jim bylo důvodem k radosti a chvále. Ostatní vězňové jim s úžasem a jistě s mnohou otázkou v srdci naslouchali. Boží zásah jim náhle otevřel cestu na svobodu. jak to zapůsobilo na vězně, nevíme. Nejspíš byli příliš překvapení, aby nějak reagovali. Přesně ale známe reakci filipského žalářníka. Nesl za vězně osobní zodpovědnost. Jednoznačně předpokládal, že vězňové bez okovů využijí otevřených dveří k útěku na svobodu. Kdyby k tomu skutečně došlo, byly by jeho dny sečteny, římské úřady trestaly rychle a bez okolků. Žalářník nemá odvahu podstoupit hanbu soudu pro neschopnost splnit své povinnosti a chce si sám sáhnout na život. Pavel jej zarazí na poslední chvíli. Proč se v našem textu mluví o žalářníkově strachu právě ve chvíli, kdy zjišťuje, že se nemá čeho bát, že mu nikdo neutekl? Žalářník prožívá jiný strach, než obavy z profesního selhání, jakkoli by pro něho mohlo mít tragické důsledky. Prožívá dotek věčnosti, však už stál na jejím prahu. Uvědomuje si, že s těmito podivnými vězni přišel do jeho vězení Bůh a naplnila jej hrůza. Ptá se velmi věcně: Co dělat pro záchranu? Podobně věcná a jasná je i Pavlova odpověď: Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě. Není jiné cesty k záchraně, než cesta víry. Ne ovšem jakékoli víry, smysl má jen víra v Krista. Jenom jeho oběť má totiž dost moci na to, aby člověka vytrhla z propasti smrti. Ještě si všimněme, že Pavel mluví nejen o důsledcích žalářníkovy víry pro jeho vlastní budoucnost, ale i vlivu této víry na budoucnost celého jeho domu, tedy jeho rodiny a služebnictva. Může snad víra

2 jednoho platit zástupně pro všechny? Bez osobní víry se neobejde nikdo, to je skutečnost, kterou Písmo potvrzuje jako základní. Kromě toho ale Bible, konkrétně Nový Zákon, zřetelně ukazuje i na význam víry jednoho člověka pro životy ostatních lidí kolem něho, zejména pro členy jeho rodiny. Dopad víry na druhého člověka nejednou zdůrazňuje Pán Ježíš - jako příklad si můžeme uvést situaci, kdy čtyři muži přinášejí před Pána Ježíše svého ochrnutého přítele. Markovo evangelium k tomu říká: Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: "Synu, odpouštějí se ti hříchy." (Mk 2,5.) Podobných míst najdeme v evangeliích velmi mnoho. Ale nejen v evangeliích. V první epištole Korintským píše Pavel o důsledku víry rodičů pro postavení dětí před Pánem Bohem a říká: Nevěřící muž je totiž posvěcen manželstvím s věřící ženou a nevěřící žena manželstvím s věřícím mužem, jinak by vaše děti byly nečisté; jsou však přece svaté! (1K 7,14.) Proč si tato biblická místa připomínáme? Určitě ne proto, abychom řekli, že stačí, když za nás bude věřit někdo druhý, to bychom se škaredě mýlili. Potřebujeme si ale všichni uvědomit, že naše víra má na druhé lidi vliv. Žít ve společnosti věřícího křesťana je výsada a obrovská přednost, která může výrazně pomoci k nalezení osobního vztahu k Pánu Bohu. To platí zvlášť silně pro křesťanské rodiny, pokud svou víru skutečně upřímně, ale také pravdivě žijí. Když říkám pravdivě, myslím tím především na pravdivou interpretaci Božího respektu k lidské svobodě. Asi všichni totiž máme snahu druhé lidi k něčemu, v našem případě k víře, nutit, ale to Pán Ježíš nikdy nedělal. Nutit někoho k víře násilím (byť i jen psychickým) je těžkou lží o Božím charakteru. Pojďme se ale podívat na další vývoj událostí ve filipském vězení: Ještě v tu noční chvíli se jich ujal, očistil jim rány a hned se dal se všemi svými lidmi pokřtít. Pak je zavedl do svého domu, pozval je ke stolu a s celou rodinou se radoval, že uvěřili v Boha. (Sk 16,33-34.) Když člověk uvěří v Krista a otevře mu svůj život, prožije hlubokou proměnu. Žalářník ještě před několika hodinami způsobil rány na tělech svých vězňů, které teď ošetřuje. Jak vzrušující den Pavel a Silas prožili. Uzdravení otrokyně, pozdvižení ve městě, zatčení, soud a vězení, a teď zázračné vysvobození a proměna žalářníkovy rodiny. Jaký krásnější závěr by si mohli misionáři přát? Druhého dne ráno poslali soudcové ozbrojenou stráž s rozkazem: "Propusť ty muže!" Žalářník oznámil tento rozkaz Pavlovi: "Soudcové nařídili, abyste byli propuštěni. Od této chvíle jste svobodni a v pokoji odejděte." Ale Pavel řekl: "Nás, římské občany, veřejně a bez soudu zbili a zavřeli do vězení. A teď se nás chtějí ve vší tichosti zbavit? To ne! Ať sem sami přijdou a propustí nás!" Stráž to oznámila soudcům. A ti, když uslyšeli, že Pavel a Silas jsou římští občané, ulekli se a přišli za nimi; omluvili se, vyvedli je z vězení a prosili, aby opustili město. Pavel a Silas vyšli z vězení a šli k Lydii. Tam se shledali s bratřími, povzbudili je a odešli z Filip. (Sk 16,35-40.) Jednání zodpovědných představitelů města bylo protiprávní. S obdobnými případy se věřící křesťané setkávali a setkávají poměrně často. Nezřídka se lidé ptají, jak se v takové situaci zachovat,

3 jestli se domáhat práva, nebo pokorně přijmout křivdu. Pavel nám může být krásným příkladem. Nechtěl být mučedníkem za každou cenu. Dovedl se i bránit, ale vždycky nejprve přemýšlel, teprve potom jednal. Rozvážně posuzoval výhody a zápory svého postupu. Ve Filipách nešlo jen o jeho osobní zadostiučinění, o to Pavel nikdy nestál. Ve hře byla zejména pověst a postavení nových křesťanů ve městě, tak skupiny kolem Lydie, tak žalářníkovy rodiny. Všichni museli vědět, že za jejich proměnou nestály kriminální živly, ale poctiví lidé, kteří byli odsouzeni neprávem. Pověst církve ve městě Filipy tak mohla být postavena na poctivý a všem zřetelný základ. Pavel a Silas se po propuštění setkali s ostatními křesťany, rozloučili se a vydali se na další cestu. Dali se cestou, která vede přes města Amfipolis a Apollonii a přišli do Tesaloniky, kde měli Židé synagógu. (Sk 17,1.) Překročili jsme hranici 17. kapitoly knihy Skutků. V ní pokračuje líčení Pavlovy druhé misijní cesty. Spolu se svými průvodci přešli z Malé Asie do Evropy, nejprve do města Filipy. Odtud pokračují dále na západ, do makedonského vnitrozemí. Město Amfipolis bývalo nazýváno Městem devíti cest. To souviselo s jeho strategickou i obchodní důležitostí. Na rozdíl od většiny tehdejších měst byla vystavěno do tvaru kruhu. Bylo (stejně jako další jmenované město, Apollonia) důležitou zastávkou na Via Egnatia, což byla věhlasná římská silnice, spojující Hellespont s pobřežím Jaderského moře. Tudy procházely kolony římských legií i karavany obchodníků. Teď se na této cestě objevila i skupinka misionářů, směřujících do Tesaloniky. Tesalonika (čili Soluň) ležela asi 60 km západně od Apollonie. Byla sice vnitrozemským městem, ale přesto sloužila i jako námořní přístav, protože přes ni protékaly tři splavné řeky, směřující k nedalekému moři. V okolí města se nachází několik horkých pramenů, proto byla Tesalonika dříve označována jménem Therme. O její výstavbu se významně zasloužil jistý Cassander, generál Alexandra Velikého. V době, kdy ji navštívil apoštol Pavel, už byla Tesalonika římskou kolonií. Jak jsme viděli už dříve, používal apoštol Pavel jako odrazového můstku pro navázání kontaktu s obyvateli navštívených měst židovské synagógy. Dostával se tak do prostředí zbožných Židů, z nichž někteří přijali jeho svědectví a uvěřili v Pána Ježíše Krista. Jiní (zřejmě většina) odmítli. Toto odmítnutí a následný odpor mu pak umožnilo cestu k ostatním, pohanským obyvatelům města. Nově vzniklá místní církev se tak pravidelně skládala jak ze Židů, tak i z pohanů. Pavel jako obvykle přišel do jejich shromáždění a po tři soboty k nim mluvil, vykládal Písmo a dokazoval, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých. "A ten Mesiáš", řekl Pavel, "je Ježíš, kterého já vám zvěstuji". (Sk 17,2-3.) V synagóze Pavel působil jen tři soboty. Tento krátký čas ale dokázal dokonale využít. Řada jeho posluchačů uvěřila v Pána Ježíše, z nich vznikla místní církev, které se Pavel dále věnoval. O jejím životě i charakteru se více dozvídáme z dopisů, které jim Pavel psal. Patří k jeho nejstarším epištolám. Pavel při svém kázání v synagógách používal standardního postupu. Vycházel ze starozákonních textů, které jeho posluchači dobře znali. Na jejich základě dokazoval, že Ježíš z Nazareta byl tím zaslíbeným a dlouho očekávaným Mesiášem. Současně

4 ukazoval, že Mesiáš musel trpět, tedy že už podle starých prorockých textů neměl přijít se silou a mocí, ale v pokoře a ponížení. Centrem Pavlova kázání byla vždycky zvěst o Kristově smrti. Vzpomeňme si, jak psal do Korintu: Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného. (1K 2,2.) Přesto Pavel nezapomíná připojit ke zprávě o smrti Pána Ježíše i zvěst o jeho vzkříšení. Pro naši současnou pozemskou realitu je podstatná Kristova smrt, ale kdyby Pán Ježíš nevstal z mrtvých, bylo by celé naše křesťanství k ničemu, byli bychom nejubožejší ze všech lidí! (1K 15,19.) - jak čteme v tomtéž listu Korintským. Pavel na vzkříšení Pána Ježíše nezapomínal. Někteří z nich se tím dali přesvědčit a připojili se k Pavlovi a Silasovi, také velmi mnoho Řeků, kteří už ctili jediného Boha, a nemálo žen z významných rodin. To však naplnilo Židy hněvem a závistí. S pomocí několika ničemných lidí z ulice vyvolali srocení davu a tak pobouřili celé město. Pak napadli Jásonův dům a chtěli Pavla a Silase postavit před shromáždění. Když je nenalezli, vlekli Jásona a několik bratří k představeným města a křičeli: "Ti, kteří pobouřili celý svět, přišli i k nám, a Jáson je přijal do svého domu! Ti všichni porušují císařova nařízení, protože tvrdí, že pravým králem je Ježíš." Tato slova poděsila všechen lid i představené města, ale když Jáson a ostatní zaplatili záruku, byli propuštěni. (Sk 17,4-9.) Pavlovo působení v synagóze mělo velmi pěkný dopad. Je ale pravidelnou zkušeností církve, že mezi posluchači evangelia se prakticky vždycky najdou i ti, kteří odmítnou. Někteří z odmítajících se často postaví do pozice otevřeného nepřátelství. To se stalo i v Tesalonice. Dav, který se dá tak snadno zmanipulovat, napadl Jásona, v jehož domě se mladá tesalonická církev scházela. Jásona a ještě některé z nových křesťanů na radnici, kde je obžalovali podobně, jako žalovali Židé v Jeruzalémě na Pána Ježíše před Pilátovým palácem - označili je za ty, kdo narušují řád římského impéria a zpochybňují císařskou vládu. To bylo vážné a nebezpečné obvinění, v Tesalonice je ale spravila finanční kauce. A hned té noci vypravili bratří Pavla a Silase do Beroje. Když tam přišli, odebrali se do židovské synagógy. Židé v Beroji byli přístupnější než v Tesalonice: Přijali evangelium s velikou dychtivostí a každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel. A tak mnozí z nich uvěřili a s nimi nemálo Řeků, vznešených žen i mužů. (Sk 17,10-12.) Ani Pavel ani jeho spolupracovníci se nedali těžkostmi v Tesalonice odradit od svého úkolu. Když museli opustit Tesaloniku, vydali se do dalšího města - do Beroje. Berojští Židé, zřejmě spolu s některými Řeky, kteří jim byli příznivě nakloněni, se zachovali nesmírně rozumně. Pavla vyslechli, ale žádné stanovisko k jeho zvěsti nezaujali, nechtěli jednat ukvapeně. Vzali do rukou Bibli, tehdy existoval jen Starý Zákon, otevřeli jej a sami zkoumali, jestli Pavel mluví pravdu. Když potom mnozí z nich uvěřili, nebylo to proto, že by je Pavel snad nějak zmanipuloval. Bylo to jejich svobodné a uvážlivé rozhodnutí, které vycházelo z jejich vlastního studia Písma. Takový základ víry bývá velmi solidní a trvanlivý. Pokud v nás víra vyroste pod přímým vlivem

5 Božího slova, jsou to ty nejlepší kořeny, jaké víra může mít. Jakmile se však Židé v Tesalonice dověděli, že Pavel káže slovo Boží i v Beroji, vypravili se tam a začali podněcovat a pobuřovat lidi. Tu bratří hned vypravili Pavla z Beroje směrem k moři, ale Silas a Timoteus ve městě zůstali. Ti, kteří Pavla doprovázeli, šli s ním až do Athén a odtud se vrátili s jeho vzkazem, aby k němu Silas a Timoteus co nejdříve přišli. Zatím na ně Pavel v Athénách čekal (Sk 17,13-16a.) Pavlovi nepřátelé z Tesaloniky si nedali pokoj. Přišli za ním až do Beroje, aby překazili jeho působení. Nenávist k evangeliu nelituje sil, aby položila Božímu Duchu do cesty překážky. Umlčet evangelium se jí ale nikdy nepodaří. Skupinka misionářů se rozdělila. Někteří, přinejmenším Silas a Timoteus, zůstali v Beroji. Apoštol Pavel pokračoval s některými dalšími dál, zamířil do Athén.