Ke křesťanskému proudu v českém literárním undergroundu: Tvorba Ivana Martina Jirouse

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE EVANGELICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Bakalářská práce Ke křesťanskému proudu v českém literárním undergroundu: Tvorba Ivana Martina Jirouse Anna Sobotová Katedra teologie a filosofie Vedoucí práce: PhDr. Zuzana Svobodová, Ph.D. Studijní program: Sociální práce Studijní obor: Pastorační a sociální práce Praha 2013

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci s názvem Ke křesťanskému proudu v českém literárním undergroundu: Tvorba Ivana Martina Jirouse napsala samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů. Souhlasím s tím, aby práce byla zveřejněna pro účely výzkumu a soukromého studia. V Praze dne 31. května 2013 Anna Sobotová

3 Bibliografická citace Ke křesťanskému proudu v českém literárním undergroundu [rukopis]: Tvorba Ivana Martina Jirouse: bakalářská práce / Anna Sobotová; vedoucí práce: PhDr. Zuzana Svobodová, Ph.D. -- Praha, s. Anotace Bakalářská práce se zabývá představením křesťanského proudu v českém literárním undergroundu se zaměřením na osobu a dílo Ivana Martina Jirouse. Text práce je rozvržen do pěti částí. První kapitola přibližuje politickou a společenskou situaci v Československu v letech Druhá část definuje pojmy podzemí a underground a stručně představuje vybrané autory řazené do křesťanského proudu českého literárního undergroundu. Třetí část se soustředí na osobnost Ivana Martina Jirouse, jeho život a jeho pojetí víry. Čtvrtá a pátá kapitola se zaměřují na analýzu básnické a prozaické tvorby Ivana Martina Jirouse. Bakalářská práce se tedy snaží na základě analýzy vybraných děl Ivana Martina Jirouse přiblížit český underground 70. a 80. let 20. století, a to především jeho křesťanský proud v literární tvorbě. Klíčová slova Ivan Martin Jirous, underground, křesťansky orientovaná literatura, víra, komunismus

4 Summary The thesis deals with the introduction of the Christian stream in the Czech literary underground, focusing on the personality and work of Ivan Martin Jirous. The paper is divided into five chapters. The first chapter describes the political and social situation in Czechoslovakia between 1948 and The second chapter defines the concepts of the underground and briefly introduces the authors classified in the Christian stream of the Czech literary underground. The third part aims at the personality of Ivan Martin Jirous, his life and his conception of faith. The fourth and fifth chapters focus on the analysis of literary works of Ivan Martin Jirous. Therefore, based on the analysis of selected works of Ivan Martin Jirous, this thesis attempts to present the Czech underground of the 70s and 80s of the 20th century, especially its Christian stream in literary works. Keywords Ivan Martin Jirous, Underground, Christian-oriented literature, Faith, Communism

5 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí práce PhDr. Zuzaně Svobodové, Ph.D. za velice vstřícný přístup i za cenné podněty a připomínky.

6 Obsah Úvod Historický kontext Politická a společenská situace v letech Česká literatura v letech Underground Podzemí a underground Autoři českého křesťanského literárního undergroundu Ivan Martin Jirous jako osobnost Život Ivana Martina Jirouse Ivan Martin Jirous a jeho víra Básnická tvorba Ivana Martina Jirouse Tematika Jirousovy poezie Křesťanské motivy v Jirousově poezii Prozaická tvorba Ivana Martina Jirouse Zpráva o třetím českém hudebním obrození O české undergroundové literatuře 70. a 80. let Závěr Seznam literatury

7 Úvod K napsání této bakalářské práce mě přivedl můj dlouhodobý zájem o český literární underground. V práci bych se ráda věnovala představení jeho křesťansky orientovaného proudu se zaměřením na jeho zakladatele Ivana Martina Jirouse. Underground jako společenské a kulturní hnutí (Ivan Martin Jirous charakterizuje underground jako životní a duchovní postoj) 1 byl v období socialismu většinovou společností i komunitou křesťanů vnímán velice kontroverzně a zdá se mi, že je tomu tak i dnes. 2 Jak však dokládá již samotná postava Ivana Martina Jirouse či osobnost kněze a undergroundového hudebníka Svatopluka Karáska, není na místě underground a křesťanskou víru jednoduše oddělovat. Rozhodla jsem se proto blíže prozkoumat jejich vztah, konkrétně na příkladu undergroundové literatury. Zaměřím se na autory, kteří jsou s českým undergroundem spjati a kteří se otevřeně hlásili ke křesťanské víře a tuto víru promítali i do své tvorby. Představím křesťanský proud českého literárního undergroundu v širších souvislostech a budu se snažit ukázat, že 1 JIROUS, Martin. Zpráva o třetím českém hudebním obrození. In JIROUS, Ivan Martin. Magorův zápisník. 1. vyd. Praha: Torst, 1997, s Jedním z literárních vědců, kteří se k undergroundu vyjádřili již v období komunismu, byl Václav Černý. Undergroundu (nutno říci, že Černý nerozlišuje mezi americkým a českým undergroundovým hnutím) přisuzoval ryze konzumní vztah ke kultuře i ke světu vůbec, v roce 1980 napsal: Vidím jej dnes téměř dokonale realizován v praxi (i ideologii!) světového undergroundu, a poněvadž používám amerického názvu, radím jej jít studovat především do USA a na Západ, kde je nejvýraznější, ačkoliv je léta fenoménem světovým a přelil se dávno i k nám, třebaže ve formách rozplizlejších; konzumnost naší společnosti je totiž zároveň pozdnější a méně pokročilá. A do undergroundu zahrnuji i velmi širokou oblast společenských jevů průvodních a přilehlých, hnutí hippies, beatnictví, ale zrovna tak podvratnický anarchismus tzv. nové levice mnoha odstínů včetně jejich ideologů, ba filozofů, ať už ovládají studentské campusy nebo dokonce pontifikují z univerzitních kateder. Hnutí nekonečně mnohotvárné a členité, nesourodé, roztříštěné, s averzí k myšlení; spoléhá de facto na anarchickou spontaneitu mas a čeká na jejich výbuch, jejž by podnítila konzumní přebytková nuda, stejně jako jeho vlastní kulturní a společenské protestatérství je pouze očistným sebezhnusením parazita. Ověřil jsem si to na subkultuře vytvářené undergroundem, na jeho umění: nejzřetelnější konstantou jeho uměleckých koncepcí i konkrétních výkonů je obscénní mystika sexu a kult smyslného blaha. Ne, underground ani nová levice nejsou pro společnost naší kultury smrtelným nebezpečím; ale nepochybně jsou mementem. In ČERNÝ, Václav. O povaze naší kultury. 1. vyd. Brno: Atlantis, 1991, s

8 ačkoliv underground jako takový nebyl většinou křesťanů (kteří byli v 70. a 80. letech režimem také zahnáni do podzemí ) příliš pochopen a tolerován, měla víra v tomto hnutí, alespoň tedy v jeho podstatné části, veliký prostor a význam. Práce sestává ze dvou hlavních částí. V první části se zabývám společenským a politickým kontextem undergroundu a vymezením samotného pojmu underground. Druhá část je věnována životu a dílu Ivana Martina Jirouse. V první části stručně nastíním politickou a společenskou situaci v Československu po roce 1948 a s ní související vývoj v oblasti české literatury, především její rozdělení na literaturu oficiální a neoficiální, podzemní. Tyto informace umožní lépe pochopit, jaké místo zaujímal underground ve společnosti 70. a 80. let. V následující kapitole se soustředím na terminologii a představím pojmy podzemí, underground a český literární underground ve vymezení těchto pojmů totiž nepanuje mezi českými literárními vědci shoda, a proto bude nutné vysvětlit, s jakým pojetím pracuji. Vycházím především z prací Martina Machovce a Martina C. Putny, kteří se ve svých studiích na underground zaměřují dlouhodobě. Bakalářská práce mi již kvůli svému rozsahu neumožňuje věnovat se všem autorům, kteří jsou do křesťanského proudu 3 v českém literárním undergroundu řazeni. Z tohoto důvodu jsem se rozhodla zaměřit na básníka a hlavního ideologa a organizátora českého undergroundu 4 Ivana Martina Jirouse. Přiblížím jeho život a básnické i prozaické dílo, které spolu v Jirousově případě velice úzce souvisí, a budu přitom klást důraz na jeho 3 Ve své práci nevycházím z žádné konkrétní definice křesťansky orientované literatury, do křesťanského proudu řadím autory z prostředí undergroundu, kteří ve své literární tvorbě reflektovali svou víru. 4 MACHOVEC, Martin. Ivan Martin Jirous. In Slovník české literatury po roce [online]. [cit ]. Dostupné z WWW: < 8

9 křesťanské aspekty. Na základě analýzy Jirousových textů se pokusím přiblížit jeho osobnost i jeho vidění světa a zároveň dokázat svá tvrzení z první poloviny práce. Pro detailnější rozbor jsem si vybrala jeho básnické sbírky ze 70. a 80. let 20. století Magorova krabička, Magorovy mystické růže a Magorovy labutí písně a texty Zpráva o třetím českém hudebním obrození a O české undergroundové literatuře 70. a 80. let. V rámci analýzy textu budu vycházet především z vlastní četby daných děl, a to zejména z důvodu omezeného výběru zdrojů, které by se věnovaly Jirousově tvorbě (většinu dostupných zdrojů představují mediální ohlasy jeho děl, tedy kritiky a recenze jednotlivých básnických sbírek publikované v různých časopisech a novinách, a heslovité životopisné záznamy v přehledech české literatury). Pro větší přehlednost textu jsem se rozhodla citace z Jirousových děl v kapitolách věnovaných analýze poezie a prózy zvýraznit kurzívou, názvy citovaných textů a citace odborné literatury budu v celém textu práce značit uvozovkami. 9

10 1. Historický kontext Ačkoliv se undergroundové hnutí formuje až na konci 60. let (časovému vymezení undergroundu se věnuji podrobněji v kapitole Podzemí a underground), je pro jeho další pochopení velice důležité alespoň stručně nastínit dění v Československu po roce 1948 s důrazem na momenty a události podstatné pro téma této práce. Autoři, na které se ve své práci zaměřuji, se narodili těsně před anebo po komunistickém převratu v roce 1948 a komunistický režim tudíž ovlivňoval jejich život a život jejich rodin již od svých počátků Politická a společenská situace v letech Rok 1948 znamenal pro Československo faktický nástup monopolu Komunistické strany Československa (dále jen KSČ) a představoval zásadní proměnu ve všech sférách života jeho obyvatel od prvních dnů docházelo k perzekuci nepřátel nového režimu (skutečných i domnělých). Největší nepřátelé státu byli likvidováni v politických procesech podle sovětského vzoru, jednalo se o vojenské účastníky odboje, funkcionáře opozičních stran i církevní hodnostáře (katolická církev v té době představovala jednu z nejaktivnějších složek odporu vůči komunistickému režimu). Tyto procesy, opět po sovětském vzoru, nakonec vedly i k čistkám v rámci samotné KSČ. V Československu bylo procesy celkově postiženo více než lidí. K částečnému uvolnění došlo po roce 1953 po smrti Stalina, ani tehdy ovšem neustaly represe. 5 5 VESELÝ, Zdeněk. České politické dějiny (od konce 18. do počátku 21. století). 1. vyd. Praha: Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, 2005, s

11 V roce 1960 byla přijata nová ústava, která stvrdila vedoucí úlohu KSČ ve společnosti a která veškerou kulturu, výchovu a vzdělávání podřídila jediné přípustné ideologii, ideologii KSČ marxismu-leninismu. O tři roky později upadla ekonomika oproti pozitivním očekáváním do deprese a KSČ musela v roce 1965 přistoupit k zásadním ekonomickým reformám. To naznačovalo i možnost jisté liberalizace systému. Připuštění nezbytnosti reforem v oblasti ekonomiky vedlo nutně i k úvahám o reformě v oblasti politické. V tomto ohledu se ovšem režim stále držel konzervativní linie, ačkoliv se proti vedení KSČ začal stále otevřeněji stavět i kritický proud jejích členů. V roce 1967 byla politika KSČ otevřeně kritizována vlastními členy strany na IV. sjezdu československých spisovatelů. 6 Počátkem roku 1968 zvolil Ústřední výbor KSČ do čela strany (namísto Antonína Novotného) Alexandra Dubčeka a tato změna se stala symbolem demokratizačních snah jak v rámci KSČ, tak v československé společnosti vůbec; dobově se hovořilo o obrodném procesu. V dubnu 1968 byl přijat Akční plán KSČ, jenž nastiňoval změny ve společnosti a především ve vedení československého státu. Vývoj v Československu vzbudil obrovský zájem i v zahraničí, jeho příznivci začali demokratizační proces označovat jako Pražské jaro, termínem používaným dodnes. Sovětský svaz sledoval situaci ve svém satelitu se vzrůstajícím znepokojením, jež vyvrcholilo užitím vojenské síly: v noci z 20. na 21. srpna 1968 zahájila vojska Varšavské smlouvy (vojenský pakt zemí tzv. východního bloku) okupaci Československa. V říjnu byla Československu vnucena smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa, která měla sovětskou vojenskou přítomnost v zemi legalizovat (vojáci zde působili až do začátku 90. let, poslední z nich opustili území republiky až v roce 1991). Postoj obyvatel k tomuto dění byl velice 6 VESELÝ, Zdeněk. České politické dějiny (od konce 18. do počátku 21. století). 1. vyd. Praha: Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, 2005, s

12 odmítavý, jedním z nejvíce viditelných protestů bylo demonstrativní upálení studenta Jana Palacha 19. ledna Po zahájení sovětské intervence byli postupně odstraňováni přední představitelé Pražského jara. Jejich funkcí se chopili prosovětští komunisté, kteří se, pod bedlivým sovětským dohledem, jali rychle realizovat návrat ke starým pořádkům. Do vedení KSČ byl zvolen Gustáv Husák, pod jehož vedením začala likvidace všech pozůstatků uvolnění v průběhu Pražského jara, toto období bývá označováno jako období normalizace. V květnu roku 1969 vydalo vedení KSČ tzv. Realizační směrnici, v níž bylo stanoveno obnovení jednoty KSČ, založené na odmítnutí demokratizačních tendencí v nedávné době, obnovení komunistického monopolu moci v zemi, podřízení se vedení států Varšavské smlouvy (především Sovětského svazu) a obnovení centrálně a především stranicky direktivního řízení ekonomiky. 8 V KSČ stejně jako ve všech oblastech veřejného života se odehrály rozsáhlé čistky ze strany bylo tehdy vyloučeno skoro půl milionů jejích členů. Lidé, kteří i po roce 1969 veřejně vyjadřovali svůj nesouhlas se staronovým směřováním země, byli perzekvováni soudně. 9 Závazným výkladem událostí posledních několika let se stalo tzv. Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, jež dezinterpretovalo události roku 1968 a prezentovalo Pražské jaro jako pokus o kontrarevoluční převrat a intervenci vojsk Varšavské smlouvy jako bratrskou pomoc. KSČ představila další kurz směřování státu, který byl později označen jako budování rozvinuté socialistické společnosti neboli reálný socialismus. Během velice krátké doby se podařilo usměrnit i československou společnost 7 VESELÝ, Zdeněk. České politické dějiny (od konce 18. do počátku 21. století). 1. vyd. Praha: Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, 2005, s Tamtéž, s BALÍK, Stanislav (ed.). Politický systém českých zemí vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s

13 veřejnost, která byla ještě před rokem silně protisovětsky naladěna, hlasovala ve volbách v nadcházejících letech tak, že komunističtí kandidáti dostávali prakticky 100% všech hlasů. 10 V roce 1975 došlo ke sloučení nejvyšší stranické funkce s nejvyšší funkcí státní prezidentem republiky byl zvolen generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák. Husák ve svých funkcích setrval skoro až do konce 80. let (ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ ho v roce 1987 nahradil Miloš Jakeš), což bylo prezentováno jako projev politické stability země. Co se týče mezinárodně politické situace, Československo se v období let zcela podřídilo sovětskému kurzu, jak po stranické, tak i po politické linii. Režim odmítal jakýkoliv dialog se svými kritiky, důkazem toho byl i tvrdý postih aktérů hnutí Charta 77, 11 proti kterým režim rozpoutal rozsáhlou propagandistickou kampaň a represi. 12 V té době vznikl také Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) sdružení občanů, jehož cílem bylo sledovat a zveřejňovat případy politických vězňů a dalších osob pronásledovaných z politických důvodů; velikou podporu vyjadřovala i katolická církev. Aktivity za dodržování lidských práv však u obyvatel Československa nezískaly takovou odezvu, aby měly možnost něco změnit. 10 BALÍK, Stanislav (ed.). Politický systém českých zemí vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s V neděli 6. ledna 1977 večer bylo poprvé zveřejněno Prohlášení Charty 77. Jeho signatáři kritizovali politickou a státní moc za nedodržování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se zavázala při podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. V dokumentu signatáři vyzvali představitele domácího režimu k nápravě tohoto stavu a k zahájení konstruktivního dialogu o tomto tématu. V první vlně byla publikována jména 242 signatářů, jejichž podpisy spolu s několika dalšími zabavila Státní bezpečnost v lednu 1977 (většinu při zadržení Václava Havla, Ludvíka Vaculíka a Pavla Landovského, když vezli do parlamentu a úřadu vlády předat originál Prohlášení Charty 77). Z úřadoven vyšetřovatelů tajné policie se do příslušného vyšetřovacího spisu nakonec dostalo celkem 268 podpisových lístků, které představují pozoruhodnou sbírku autografů. In BLAŽEK, Petr. Podpisy. Prohlášení Charty 77. [online]. [cit ]. Dostupné z WWW: < 12 VESELÝ, Zdeněk. České politické dějiny (od konce 18. do počátku 21. století). 1. vyd. Praha: Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, 2005, s

14 Konec komunistického režimu v Československu byl předurčen nástupem Michaila Gorbačova, držitele Nobelovy ceny za mír, do čela Sovětského svazu ve druhé polovině 80. let. Situace v samotném Československu se však začala výrazně měnit až na samém konci dekády. Na rozdíl od okolních zemí Varšavské smlouvy se totiž zdejší režim namísto dialogu s opozicí uchyloval pouze k použití síly násilnému rozhánění demonstrací a perzekucím aktivistů. Teprve v roce 1989 začala v Československu narůstat aktivita občanské společnosti, jež se projevovala především podpisovými akcemi za propuštění disidentů, jako byla například akce Několik vět. Začátkem konce komunistického režimu bylo potlačení studentské demonstrace 17. listopadu 1989, jež byla pořádána k výročí nacistické perzekuce studentů v roce Brutální zásah policie (spolu s neověřenou zprávou o smrti jednoho ze studentů) rozpoutal proces, který znamenal konec komunistického režimu a pro nějž se vžilo označení sametová revoluce. Československo se vydalo na cestu k obnovení demokracie. Společenský systém, který vznikl v Československu po převratu v únoru 1948, zásadním způsobem narušil demokracii a postihl základní občanská práva. Odlišné názory považoval za nepřátelské a násilím je umlčoval, to se samozřejmě týkalo i oblasti kultury Česká literatura v letech Léta po únoru 1948 se stala jedním z nejtragičtějších období v dějinách české literatury. Komunistický režim zrušil velkou část literárních časopisů, potlačoval informace o kulturním dění v zahraničí a především zakazoval a ničil nepohodlnou domácí literaturu (celkový počet knih zničených v letech 14

15 se odhaduje na 27 milionů). 13 Mnoho autorů nemohlo publikovat, v důsledku čehož velká část z nich emigrovala, velké množství (především křesťansky orientovaných) spisovatelů se dostalo až před soud, kde jim byly vyměřeny mnohaleté tresty odnětí svobody nikdo z nich nebyl souzen za literární tvorbu, obvinění většinou zahrnovala špionáž anebo spiknutí s cílem státního převratu. 14 Mezi takto postiženými autory byli například Jan Zahradníček, Zdeněk Rotrekl, Bedřich Fučík či Václav Renč. V této době se česká literatura rozštěpila na literaturu oficiální, tedy režimem povolenou a podporovanou, a literaturu neoficiální, jež byla vykázána z domácích nakladatelství a knihoven a zahnána do podzemí. Směřování oficiální, státem podporované literatury, se neslo v duchu socialistického realismu uměleckého směru, jenž vycházel z ideologie marxismuleninismu. 15 Neoficiální literatura byla distribuována nadále pouze ve strojopisných opisech nebo v publikacích exilových nakladatelství. Texty byly pořizovány pouze v několika málo kopiích a šířeny v úzkém kruhu přátel. Funkce poúnorového samizdatu by se dala označit jako konzervační. Básnická tvorba šířená v tomto období samizdatovou formou pocházela především ze 13 LEHÁR, Jan (ed.). Česká literatura od počátků k dnešku. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s MACHALA, Lubomír PETRŮ, Lubomír (ed.). Panorama české literatury: Literární dějiny od počátků do současnosti. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 1994, s Koncepce socialistického realismu vznikla počátkem 30. let v Sovětském svazu. Hlavními rysy poúnorového sociálního realismu byly stranickost (ideologické hodnocení v duchu současného režimu) a lidovost (obecná srozumitelnost náročnější literární díla nebyla připouštěna). A tak se působení literatury omezilo na plakátovou funkci. Vychovávat mělo kladné vzory pracovitého úderníka, bdělého funkcionáře, uvědomělého družstevníka. Příznačnými žánry byly stejně jako v sovětské literatuře budovatelský román, historická románová kronika, výrobní drama, agitační poezie. Jiné, tradiční literární žánry jako psychologická próza nebo intimní lyrika byly nežádoucí. Za úpadkové a překonané byly prohlášeny rovněž sentimentální dívčí romány a detektivky. In LEHÁR, Jan (ed.). Česká literatura od počátků k dnešku. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s

16 surrealistických skupin a z autorského okruhu edice Půlnoc. Samizdatová próza byla spíše ojedinělou záležitostí. 16 Uvolnění politické situace v 60. letech s sebou přineslo i uvolňování poměrů na poli kulturním. To napomohlo navázání kontaktů mezi československými autory a autory v exilu. Zásadním způsobem narostl počet oficiálních překladů západní literatury a mnoho režimem zapovězených osobností se navrátilo do veřejného kulturního života. Toto ovšem neplatilo pro autory katolické, kteří v nemilosti režimu zůstávali i v této době. V roce 1968 byly už systémové změny velice dobře viditelné v oblasti kultury byl zrušen ideologický dozor, což mimo jiné znamenalo například znovuzrození dříve zakázaných periodik (např. Literárních novin). Vpád okupačních vojsk zemí Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 však tento krátký pozitivní kulturní vývoj opět ukončil. 17 Normalizace jako návrat k autoritativnímu režimu zcela zvrátila kulturní uvolnění patrné před a během roku Mnoho kulturních časopisů (Listy, Tvář, Sešity, Plamen, ) bylo zrušeno; nahradil je oficiální Literární měsíčník. Tajné směrnice o vyřazování z knihoven postihly stovky autorů z fondů bylo vyjmuto okolo jednoho milionu svazků. 18 Režimu nepohodlní autoři byli opět zahnáni do ústraní a zbaveni jakékoliv možnosti vydat své dílo oficiálně, což se samozřejmě týkalo i křesťansky orientovaných autorů: Sotva 16 Edici Půlnoc založili básníci Egon Bondy a Ivo Vodseďálek, autoři, kteří bývají řazeni k první podzemní generaci, okolo roku 1950, přesné časové vymezení není možné (Bondy i Vodseďálek totiž uvádějí odlišná data). Ivo Vodseďálek ujišťuje, že totální rezignace na publikum a kulturní oběh byla záměrná, a uvádí jako úkol edice na prvním místě uchování díla. ( ) Díla vydávaná v Edici Půlnoc byla určena úzkému okruhu čtenářů. Její význam proto nemůžeme posuzovat podle čtenářského ohlasu. Tato díla byla důležitá především pro samé protagonisty této edice, pro její tvorbu a umělecký život. In ZANDOVA, Gertraude. Totální realismus a trapná poezie: Česká neoficiální literatura Přel. Zuzana Adamová. 1. vyd. Brno: Host, 2002, s LEHÁR, Jan (ed.). Česká literatura od počátků k dnešku. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s Tamtéž, s

17 stačili básníci katolické a křesťanské duchovní orientace po dlouhých letech věznění, perzekucí a nuceného mlčení vydat ve druhé polovině šedesátých let alespoň zlomek svého díla, byli opět zbaveni možnosti publikovat. 19 Na počátku 70. let se stala fenoménem samizdatová forma vydávání a šíření literárních textů. Samizdat 70. a 80. let na rozdíl od toho poúnorového nabyl unikátního rozsahu, podoby i významu. Do konce 80. let bylo v Československu založeno okolo 70 samizdatových edicí, které přinesly téměř 1000 titulů původní literární tvorby. Dalším útočištěm nezávislé literatury se staly exilové časopisy (Svědectví, Proměny ) a nakladatelství (Index, Sixty- Eight Publishers, Konfrontace, Poezie mimo domov, ) MACHALA, Lubomír PETRŮ, Lubomír (ed.). Panorama české literatury: Literární dějiny od počátků do současnosti. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 1994, s Tamtéž, s

18 2. Underground V této kapitole své bakalářské práce se zaměřím na pojmy podzemí a underground v českém kontextu a stručně představím autory, kteří bývají do křesťanského proudu v českém literárním undergroundu řazeni Podzemí a underground Termín underground je z angličtiny do češtiny běžně překládán jako podzemí a jeho obsah je velice široký. Jak píše ve svém textu Od avantgardy přes podzemí do undergroundu: Skupina edice Půlnoc a undergroundový okruh Plastic People Martin Machovec, na počátku 50. let se v podzemí, neboli v ilegalitě, ocitla: veškerá nedogmatická, stalinské linii neodpovídající literatura 2. veškeré výtvarné umění neslučitelné s dogmaty socialistického realismu 3. veškerá nepokroková a úpadková hudba 4. veškerá nemarxistická věda 5. veškeré nekulturní, tedy politické a ekonomické aktivity, které nebyly s oficiální linií v souladu 6. křesťanské církve a zbytková židovská hnutí, které sice nebyly postaveny mimo zákon, ale jejich činnost byla důsledně monitorována a omezována 21 MACHOVEC, Martin. Od avantgardy přes podzemí do undergroundu: Skupina edice Půlnoc a undergroundový okruh Plastic People In Machovec, Martin (ed.). Pohledy zevnitř: Česká undergroundová kultura v dokumentech a interpretacích. 1. vyd. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2008, s

19 Do podzemí bylo najednou zahnáno vše, co nebylo pro komunistický režim přijatelné. Jak uvádí Martin Machovec: V československém kontextu let jsou ( ) podzemní všechny aktivity neoficiální, nepovolené, de facto nelegální, přičemž tyto aktivity jsou vzhledem k povaze režimu diskutovatelné zejména pro léta padesátá a sedmdesátá. 22 V eseji My všichni buřiči a měšťáci Martin C. Putna definuje především ten typ podzemí, kam se vstupuje dobrovolně. Primárním motivem není vyděděnost z normálního světa a neschopnost se v něm uchytit a prosadit, ale jeho vědomé odmítnutí, zhnusení soudobým systémem a jeho hodnotami. Martin C. Putna uvádí kroky, kterými člověk, jenž tyto závěry postupně přijímá za své, často prochází: odpor k oficiálnímu světu a jeho kultuře 2. odchod z něho 3. sdružení s lidmi podobně uvažujícími 4. vytváření jiného, paralelního světa s jinou kulturou a jinými hodnotami Vzhledem k velice širokému významu termínu underground není překvapivé, že mezi spisovateli a literárními vědci a kritiky nepanuje ohledně jeho užívání, především co se vymezení jeho časového období a tematického zaměření týče, shoda. Egon Bondy či Jiří Trávníček zastávají názor, že do undergroundu lze zařadit veškerou režimem nepovolenou uměleckou tvorbu, jež vznikla v období let V textu Kořeny českého literárního undergroundu Egon Bondy píše: A tak sahají kořeny čs. undergroundu až do 22 MACHOVEC, Martin. Od avantgardy přes podzemí do undergroundu: Skupina edice Půlnoc a undergroundový okruh Plastic People In Machovec, Martin (ed.). Pohledy zevnitř: Česká undergroundová kultura v dokumentech a interpretacích. 1. vyd. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2008, s PUTNA, Martin C. My všichni buřiči a měšťáci. In PUTNA, Martin C. My poslední křesťané. 1. vyd. Praha: Herrmann & synové, 1994, s

20 let 1949/1953, tedy do doby, kdy ještě pojem underground nebyl ražen nicméně ( ) jde o díla, na něž je možno vztahovat tento pojem právem. 24 Stejně tak dle Martina Pilaře se termín český literární underground v posledních dvaceti letech ustaluje v označení literárních aktivit, které jsou spjaty s jistými časovými obdobími (především s 50. a 70. léty) a konkrétními místy, s jistými samizdatovými edicemi a později i s časopisy, ale zvláště s konkrétními vůdčími osobnostmi. 25 Ve studii Tři generace českého undergroundu rozděluje literární vědec Jiří Trávníček vývoj českého undergroundu do tří generací: , 2. přelom 60. a 70. let, 3. okolo poloviny 80. let. 26 Naopak literární kritik Martin Machovec se přiklání k názoru, že termínem underground lze označit pouze tvorbu po roce 1969, kdy je tato tvorba navíc svázána s podporou nekomerční rockové hudby (na rozdíl od světa literatury nepanují v oblasti hudby ohledně termínu underground neshody). Martin Machovec je přesvědčen, že pojem underground je ( ) nutno rezervovat pouze pro ( ) okruh vyznavačů nekomerční, po roce 1969 pronásledované a zakazované rockové hudby a s ní spojené hodnotové orientace, a to dokonce jen jednoho trendu v této hudbě a kultuře (symbolem je tu skupina The Plastic People of the Universe). 27 Toto pojetí undergroundu považuji v kontextu své práce za nejvhodnější a nadále tedy budu s termínem underground pracovat jako s označením časově ( ) a tematicky 24 BONDY, Egon. Kořeny českého literárního undergroundu v letech In Machovec, Martin (ed.). Pohledy zevnitř: Česká undergroundová kultura v dokumentech a interpretacích. 1. vyd. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2008, s PILAŘ, Martin. Underground: Kapitoly o českém literárním undergroundu. 1. vyd. Brno: Host, s KOŽMÍN, Zdeněk TRÁVNÍČEK, Jiří. Na tvrdém loži z psího vína: Česká poezie od 40. let do současnosti. 1. vyd. Brno: Jota, 1998, s MACHOVEC, Martin. Od avantgardy přes podzemí do undergroundu: Skupina edice Půlnoc a undergroundový okruh Plastic People In Machovec, Martin (ed.). Pohledy zevnitř: Česká undergroundová kultura v dokumentech a interpretacích. 1. vyd. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2008, s

21 (vazba na zakazovanou rockovou hudbu) vymezeného období v dějinách české kultury. Komunistický režim, tedy období více než čtyřicetileté vlády KSČ, spojil zdánlivě nespojitelné. Historik Luboš Veselý ve svém textu Underground (Charty 77) uvádí: Nástup normalizace počátkem 70. let znamenal definitivní konec nadějí na uchování svobodnější atmosféry i v kultuře. Tlak režimu zahnal všechny, kteří se nechtěli přizpůsobit novým pravidlům, do podzemí. 28 Existence společného nepřítele spojila a zahnala do podzemí jedince, kteří by se za jiných podmínek pravděpodobně neměli možnost poznat. Do kontaktu se dostali a poté se pravidelně setkávali lidé z původně zcela odlišných prostředí jako například psycholog a filosof Jiří Němec, evangelický kněz Svatopluk Karásek, dramatik Václav Havel a členové skupiny The Plastic People of the Universe. Perzekuce undergroundu v 70. letech iniciovala určité sjednocení vícera opozičních sil a dala vzniknout mimo jiné iniciativě Charta 77 (viz první kapitola). Underground tedy nelze vnímat pouze jako uměleckou tvorbu, jež vznikala vně oficiálních, hlavních proudů. Jednalo se o vyvíjení aktivit, které byly v rozporu s režimem nastavenými mantinely a byly trestně postižitelné (viz podkapitola o životě Ivana Martina Jirouse). Český underground se stal prostorem, v němž se dříve či později setkalo mnoho odlišných lidí, kteří měli potřebu jasně se vymezit proti soudobému režimu a jeho požadavkům. 28 VESELÝ, Luboš. Underground (Charty 77). In BLAŽEK, Petr (ed.). Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu , Praha: Dokořán, 2005, s

22 2.2. Autoři českého křesťanského literárního undergroundu Český underground byl v mnoha ohledech velice silně ovlivněn americkým undergroundovým hnutím. Sdílel s ním tíhnutí k moderní nonkonformní hudbě, snahu stát mimo oficiální kulturu a také ostrý protest proti politickému zřízení. V čem se český underground s americkým undergroundem rozcházel, byla levicová orientace typická pro druhý z nich. Především dobová politická situace způsobila, že český underground nebyl zaměřen levicově, ale často tíhl k mystickým a náboženským motivům. 29 Autorů, kteří bývají řazeni do křesťansky orientovaného proudu v českém literárním undergroundu, je mnoho. Patří mezi ně především Ivan Martin Jirous, Svatopluk Karásek, Vratislav Brabenec, Pavel Zajíček, Ráda bych v této souvislosti zmínila i jméno Egona Bondyho, který svou tvorbou sice spadá do průkopnické, tedy první generace podzemní literatury, 30 ale jeho osobnost i dílo se pro český underground staly obrovskou inspirací. 31 Svatopluk Karásek je evangelický kněz, písničkář a básník. Vystudoval Komenského bohosloveckou fakultu v Praze. Od roku 1968 působil jako farář v Hvozdnici, později byl přeložen do Nového Města pod Smrkem. Po odnětí 29 LEHÁR, Jan (ed.). Česká literatura od počátků k dnešku. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s MACHOVEC, Martin. Šestnáct autorů českého literárního podzemí ( ). In Literární archiv: Sborník památníku národního písemnictví v Praze. 1. vyd. 1991, roč. 25, s Osobnosti a tvorbě Egona Bondyho se ve své knize Totální realismus a trapná poezie. Česká neoficiální literatura věnuje rakouská literární vědkyně Gertraude Zandová, jež se zaměřuje především na českou literaturu 20. století. Jako nejdůležitější spojovací článek mezi podzemím padesátých let a undergroundem sedmdesátých a osmdesátých let je třeba jmenovat Egona Bondyho. Odhlédneme-li od osobních kontaktů a přijetí Bondyho filosofických příspěvků v některých částech undergroundu, byla tu především Bondyho umělecká spolupráce se skupinou The Plastic People of the Universe. Ta zhudebňovala jeho staré i nové texty a Bondy jí na nějaký čas dal k dispozici svůj sklep v Nerudově ulici jako zkušebnu. Nejdůležitějším uměleckým počinem Bondyho v rámci undergroundu byl román Invalidní sourozenci, jejž underground přijal jako kultovní knihu. In ZANDOVA, Gertraude. Totální realismus a trapná poezie: Česká neoficiální literatura Přel. Zuzana Adamova. 1. vyd. Brno: Host, 2002, s

23 souhlasu k duchovenské službě působil jako kastelán na hradu Houska. V roce 1976 byl zatčen a v procesu s The Plastic People of the Universe odsouzen k osmi měsícům odnětí svobody. Roku 1977 podepsal Chartu 77, poté se živil jako myč oken. V roce 1980 odešel s rodinou do Rakouska a poté do Švýcarska, kde v letech působil jako farář. Od roku 1989 pobývá v Čechách, kde opět působí jako farář a angažoval se i v politice. Jeho texty básně, úvahy a kázání vycházely v samizdatu (1972, 1989) a v několika různých souborech byly vydány i po roce Vratislav Brabenec je básník, prozaik, hudebník a především dlouholetý člen skupiny The Plastic People of the Universe (dále PPU). Pro tuto skupinu vytvořil aranžmá biblických textů pro hudební pásmo Pašijové hry a aranžmá próz Ladislava Klímy pro pásmo Jak bude po smrti. Je také autorem mnoha textů skupiny, především z alb Co znamená vésti koně a Maska za maskou. Roku 1976 byl spolu s ostatními členy z politických důvodů zatčen a vězněn, po propuštění podepsal Chartu 77. Na začátku 80. let byl donucen emigrovat do Kanady, odkud se vrátil v roce Po návratu se opět připojil ke skupině PPU, se kterou hraje dodnes. 33 Jeho básnické dílo vyšlo v souborné sbírce Sebedudy (samizdat 1981, nakladatelství Vokno 1992, nakladatelství Kalich 2010 rozšířené a doplněné o původně samostatnou sbírku Jedna dvě a o další Brabencovy texty z 60., 70. a 80. let). 34 Pavel Zajíček je vedoucím hudební skupiny DG307. Studoval na Stavební fakultě ČVUT, studia však přerušil a živil se jako dělník 32 ZIZLER, Jiří. Svatopluk Karásek. In Slovník české literatury po roce [online]. [cit ]. Dostupné z WWW: < >. 33 MACHOVEC, Martin. Vratislav Brabenec. In Slovník české literatury po roce [online]. [cit ]. Dostupné z WWW: < 34 MACHOVEC, Martin. Ediční poznámka. In BRABENEC, Vratislav. Sebedudy. 1.vyd. Kalich: Praha. 2010, s

24 v nejrůznějších oblastech. V roce 1976 byl s dalšími členy společenství okolo skupiny PPU zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen za údajné výtržnictví na jeden rok, ihned po svém propuštění podepsal Chartu 77. Roku 1980 emigroval, žil ve Švédsku a v USA. V letech pobýval střídavě v New Yorku a v Praze, kde od roku 1995 žije natrvalo. Zásadní bylo pro Zajíčka setkání s PPU, především s Ivanem Martinem Jirousem a Egonem Bondym. V roce 1973 založil spolu s Milanem Hlavsou experimentální hudební skupinu DG 307, která do roku 1979 vystupovala na řadě podzemních koncertů. V roce 1992 byla skupina obnovena a v různých personálních obsazeních hraje pod vedením Pavla Zajíčka dodnes. Zajíčkovy texty byly publikovány v mnoha samizdatových i exilových časopisech, v roce 2002 byly v nakladatelství Torst vydány jeho texty z let v souhrnné sbírce Zápisky z podzemí. 35 Požadovaný rozsah bakalářské práce neumožňuje věnovat se všem těmto autorům podrobně. Proto jsem si k podrobnější analýze vybrala pouze jednoho představitele křesťanského proudu v českém undergroundu, konkrétně Ivana Martina Jirouse, který mě zaujal jak svou tvorbou, tak svým postojem k životu a víře. Martin C. Putna ve svém textu Všechno, co se bojíte vědět o české katolické literatuře uvádí, že v prostředí disentu, především v Chartě, je možno mluvit o zvýšení zájmu o věci náboženské mezi lidmi, pocházejícími ze zcela jiného, ano i ze zcela opačného myšlenkového zázemí. ( ) Uvnitř disentu existuje ještě specifické milieu undergroundu, a to je prostředí velmi vnímavé pro duchovní a náboženské otázky. 36 Martin C. Putna je přesvědčen, 35 MACHOVEC, Martin. Pavel Zajíček. In Slovník české literatury po roce [online]. [cit ]. Dostupné z WWW: C4%8Dek+>. 36 PUTNA, Martin C. Všechno, co se bojíte vědět o české katolické literatuře (K proměnám vztahů literatury a religiozity a společnosti v české kultuře 20. století). Souvislosti [online]. 2002, roč. 13, č. 2. [cit ]. Dostupný z WWW: < 24

25 že právě prostředí undergroundu je pro zkoumání české křesťanské (v Putnově pojetí vyloženě katolické) literatury velice významné: Kdybychom se totiž ptali po literárních a uměleckých výsledcích náboženské renesance šedesátých let, ptali bychom se dlouho marně, ( ) teprve v undergroundu najdeme nové duchovní básníky, jejichž zbožnost je zbožností moderní, nedogmatickou, existenciální a tak dále, a je to zbožnost básníků. Říkám v množném čísle básníci, ale vy všichni dobře víte, že myslím především Ivana Martina Jirouse. A zas je třeba dodat především jeho, ale nejen jeho. 37 Osobnosti a dílu Ivana Martina Jirouse se budu věnovat v další části své práce. 37 PUTNA, Martin C. Všechno, co se bojíte vědět o české katolické literatuře (K proměnám vztahů literatury a religiozity a společnosti v české kultuře 20. století). Souvislosti [online]. 2002, roč. 13, č. 2. [cit ]. Dostupný z WWW: < 25

26 3. Ivan Martin Jirous jako osobnost Vzhledem k povaze tvorby Ivana Martina Jirouse považuji za důležité nastínit i jeho život, 38 protože jak píše Miroslav Zelinský, v Jirousových textech čteme životní osudy autora v konkrétním časovém období, to, čím žil, co promýšlel, čím se trápil, k čemu se vztahoval Život Ivana Martina Jirouse Ivan Martin Jirous, přezdívaný také Magor, se narodil 23. září 1944 v Humpolci. Užíváním druhého rodného jména Martin se Jirous hlásí ke své křesťanské víře (patronem mu je svatý Martin z Tours), Magor je přezdívka vzniklá v prostředí undergroundu. Jeho první ženou byla historička umění a básnířka Věra Jirousová, druhou ženou malířka Juliana Jirousová. Po maturitě na střední škole pracoval rok jako topič a stavební dělník. V letech studoval dějiny umění na FF UK, studium zakončil prací o vizuální poezii porovnávající tvorbu Jiřího Koláře a Henriho Michauxe. V této době působil jako spoluorganizátor a teoretik neoficiálního výtvarně-literárního seskupení Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu. Koncem 60. let byl externím spolupracovníkem časopisu Výtvarná práce, jehož činnost byla v roce 1971 ukončena. Od začátku 70. let pracoval jako noční hlídač a pomocný dělník, od roku 1976 byl většinou bez stálého pracovního poměru. V roce 1967 začal spolupracovat s rockovou hudební skupinou The Primitives Group, v roce 1969 se stal uměleckým vedoucím skupiny The Plastic People of the Universe tím nastoupil dráhu předního ideologa a 38 Biografické údaje jsem čerpala především z množství rozhovorů, které Ivan Martin Jirous za svůj život poskytl, a z článku Marka Švehly Český velikán Magor (ŠVEHLA, Marek. Český velikán Magor. Respekt. 2011, roč. 12, č. 46, s ). 39 ZELINSKÝ, Miroslav. Magor ani ne tak mystický jako lyrickoepický (a doslov k tomu). Tvar , roč. 8, č. 14, s

27 organizátora hnutí undergroundu. Uspořádal řadu ilegálních či pololegálních koncertů, výstav a dva festivaly druhé kultury (roku 1974 v Postupicích, roku 1976 v Bojanovicích). Od roku 1979 byl jedním z redaktorů samizdatového časopisu Vokno. 40 V roce 1977 podepsal základní dokument Charty 77, jejíž vznik v podstatě předurčil rozsudek v procesu s kapelou The Plastic People of the Universe. Za svou organizátorskou a uměleckou činnost byl Ivan Martin Jirous vícekrát soudně trestán. Poprvé se ocitl ve vězení v letech , kdy byl odsouzen na 10 měsíců za vyprovokování verbálního incidentu s majorem StB ve výslužbě v hostinci U Plavců (souzen byl společně s přáteli z prostředí undergroundu Eugenem Brikciusem, Jiřím Daníčkem a Jaroslavem Kořánem). 41 Podruhé byl vězněn v letech (původně byl odsouzen na sedm let) za hudební činnost s PPU spolu s hudebníkem Vratislavem Brabencem, hudebníkem a pastorem Svatoplukem Karáskem a Pavlem Zajíčkem z hudební skupiny DG 307. Celý soudní proces byl režimem silně medializován jako odstrašující případ buřičů a chuligánů. Měsíc po návratu byl Jirous opět zatčen za proslov na výstavě Jiřího Laciny, ve kterém mluvil o nepřekonatelném rozdílu mezi oficiální a neoficiální kulturou, a byl znovu vězněn v letech Čtvrtý trest odnětí svobody obdržel za 40 Samizdatový časopis Vokno vydával od roku 1979 František Stárek spolu se svými přáteli jako hlavní periodikum kulturního undergroundu (od 7. čísla byl na obálce uveden podtitul časopis pro druhou i jinou kulturu ). Do časopisu přispívali také členové Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, například Ivan Jirous a Dana Němcová. Redakce také záhy vydávala knihy ve stejnojmenné samizdatové edici. V souvislosti s vydáváním časopisu Vokno (při přípravě šestého čísla, které se nepodařilo dokončit) byli v roce 1981 zatčeni a později odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody František Stárek, Ivan Jirous, Michal Hýbek a Milan Frič. Po návratu Františka Stárka z vězení bylo vydávání časopisu opět obnoveno a postupně začal také vycházet informační bulletin Voknoviny a videomagazín. Redakce také pořádala výstavy, přednášky a koncerty. V roce 1989 byl František Stárek (spolu s manželkou Ivou Vojtkovou) opět zatčen a odsouzen ke dvěma a půl roku vězení. Původně samizdatový časopis Vokno vycházel i po listopadu In Vokno. [online]. [cit ]. Dostupné z WWW: < 41 Po zpěvu písně Zahnat Rusy - vrahy do pekel kam patří a verbální výměně slov mezi majorem a skupinou Křížovnické školy snědl Jirous střed výtisku Rudého práva, prostrčil jím hlavu a prohlásil: Dnes jsem snědl Rudé právo, takhle jednou sežereme bolševiky. 27

28 zhotovování, vydávání a rozšiřování časopisu Vokno. Články z časopisu Vokno byly v rozsudku označeny jako protispolečenské s hrubě neslušnou tématikou a obžalováni byli na jejich základě obviněni ze zjevné neúcty ke společnosti. Ivan Martin Jirous byl odsouzen na tři a půl roku a byl vězněn v letech oficiálně za výtržnictví. Poslední výkon trestu nastoupil v říjnu 1988 kvůli ručitelství pravosti podpisů petice Tak dost (protest proti umučení disidenta Pavla Wonky ve vězení) a propuštěn byl na konci listopadu 1989, kdy mu byl zbytek trestu odpuštěn prezidentem republiky. Odsouzen byl tedy dohromady pětkrát, většinou podle paragrafu 202 (výtržnictví) a ve vězení strávil celkem osm a půl roku. Po pádu komunistického režimu po listopadu 1989 se věnoval svobodnému povolání. Žil střídavě v Praze a v Prostředním Vydří u Dačic, kde pořádal letní hudební festival Magorovo Vydří. Roku 2006 získal své druhé ocenění za básnickou tvorbu Cenu Jaroslava Seiferta za celé dosavadní básnické dílo. První ocenění obdržel již před revolucí, avšak neoficiálně roku 1985 mu byla udělena exilová Cena Toma Stopparda za sbírku Magorovy labutí písně. Ivan Martin Jirous zemřel dne 9. listopadu 2011 v Praze. Ivan Martin Jirous nebyl pouze kritikem komunistického režimu, byl kritikem všech režimů, ve kterých žil. Nikdy se nepřestal zajímat o politiku a o dění ve společnosti. Mladou československou, později českou demokracii kritizoval stejně nemilosrdně jako socialismus, jak vzpomíná filmařka Zuzana Brejcha ve sborníku Aby radost nezmizela : Statečný a nezlomný postoj si Ivan Martin Jirous udržel až do smrti. Nositel Ceny Jaroslava Seiferta a různých dalších vyznamenání zůstal kritikem režimu, který si říká demokratický a kde vládnou různí kmotři a korupce. 42 V životě Ivana Martina 42 Zuzana Brejcha in ELŠÍKOVÁ, Monika (ed.). Aby radost nezmizela: Pocta Magorovi. 1. vyd. Praha: Monika Vadasová Elšíková, 2011, s

29 Jirouse hrála velice významnou roli jeho víra, které se věnuji v následující kapitole Ivan Martin Jirous a jeho víra V této podkapitole bych ráda představila pojetí víry Ivana Martina Jirouse, které je velice důležité pro mou následnou analýzu jeho textů, avšak jsem si vědoma toho, že se jedná o velice problematické téma, téma bytostně osobní. Vzhledem k tomu, že jsem Ivana Martina Jirouse neznala osobně a nikdy jsem tudíž neměla možnost s ním na toto téma hovořit, budu vycházet především z rozhovorů, jež byly publikovány v různých médiích. V otázce víry působil Ivan Martin Jirous vždy velice konzistentně. V rozhovoru s Petrem Placákem, uvedeném v jeho sbírce Kádrový dotazník, Jirous říká: Jsem římskej katolík a samozřejmě zůstanu římským katolíkem do smrti, ale pokud jde o duchovní názor, kterej je mi blízkej, tak kdybych si mohl vybrat, byl bych nejspíše zen-buddhista. Na následující dotaz proč si tedy nevybere, odpověděl, že si vybrat nemůže a ani nechce. 43 Podobně se vyjádřil i v mnoha jiných rozhovorech, kde mu byly kladeny podobné otázky. Dle mého názoru Jirous vnímal katolickou víru jako dar, jenž mu byl dán už na počátku jeho života, dar bytostně spjatý s jeho osobou a jeho životem, s nímž nelze dělat nic jiného, než jej přijmout. Víra pro něj není něco, pro co se může člověk rozhodnout. Salesiánský kněz Ladislav Heryán ve své předmluvě na Jirousově pohřbu v Kostelním Vydří dne 19. listopadu 2011 vzpomíná: Při besedě k 17. listopadu před několika lety v Brně se Martina někdo zeptal: Co vám pomohlo Ivan Martin Jirous in PLACÁK, Petr. Kádrový dotazník. 1. vyd. Praha: Babylon, 2001, s. 29

30 vydržet všechny ty kriminály? Martin řekl jen jednu větu: Víra v Boha. 44 Z jednotlivých náboženských a filosofických směrů a od jednotlivých osobností, jež tyto směry představovaly, přijímal to, co mu připadalo důležité a správné. On sám byl katolík, avšak velice si vážil i myšlenek jiných náboženství a představitelů jiných křesťanských církví. U jednotlivých představitelů církví pro něj nebylo důležité, ke které denominaci kdo patří, ale to, jaké jsou jejich názory a postoje. Jako rozpor nevnímám ani jeho mnohokrát deklarované sympatie k buddhismu, poněvadž tato filosofie klade důraz na témata, která jsou pro Jirouse důležitá, avšak v jednotlivých křesťanských směrech jsou spíše opomíjena. Konkrétně se jedná o vztah člověka a přírody a o respekt a soucit, jež se vztahují na všechny živé bytosti, nejen na člověka. Jirous také mnohokrát označil sám sebe za hříšného katolíka : Ano, jsem katolík, ale velice hříšnej, tak bych o tom nerad mluvil. Mohl bych vrhnout špatný světlo na skutečně poctivý katolíky. 45 Toto jeho vyjádření (které je obsaženo i v mnoha jeho básních, kterým se budu věnovat v následující kapitole) vnímám jako projev jeho mnohokrát deklarovaného rozporuplného vztahu ke katolické církvi. Podobná slova Jirous volil i v rozhovoru s Josefem Mlejnkem pro Týdeník Rozhlas, ve kterém se jako už mnohokrát předtím veřejně přihlásil ke katolicismu, který promítá i do své tvorby. Konstatuje, že v jeho tvorbě lze nalézt i mnoho textů rouhačských, ale je přesvědčen o tom, že rouhat se může pouze věřící člověk (Jirousovu rouhačství se budu věnovat ve čtvrté kapitole práce). Jsem katolík, ale nemám rád některé formy katolicismu, například jsem už mnohokrát při kázání 44 Ladislav Heryán in ELŠÍKOVÁ, Monika (ed.). Aby radost nezmizela: Pocta Magorovi. 1. vyd. Praha: Monika Vadasová Elšíková, 2011, s TICHÝ, Jiří. S Magorem o liliích, čínské poezii a Remingtonu. In JIROUS, Ivan Martin. Magorův zápisník. 1. vyd. Praha: Torst, 1997, s

31 odešel z hospody. 46 Z Jirousových slov i z jeho textů je patrné, že miloval Boha, avšak neměl nijak vřelý vztah ke katolické církvi. Například v rozhovoru pro časopis HOST říká: Já to mám takový dost proti katolíkům, sám jsem samozřejmě katolík, ale mám je rád jak osinu v prdeli. 47 Na otázku Jiřího Rulfa v rozhovoru pro časopis Reflex, zda je jeho vztah ke katolické církvi komplikovaný, odvětil: Vůbec ne. Katolická církev má komplikovanej vztah ke mně. 48 Jak totiž připomíná ve své studii Programová orientace disentu Milan Otáhal, představitelé církve nebyli příliš nakloněni undergroundu, odrazoval je zejména způsob života jeho příznivců. 49 Tento postoj zaujímala i velká část věřících. Jirous sledoval dění v katolické církvi a nepociťoval vůči této instituci velké sympatie. To je velice dobře patrné i z jeho poezie, které se budu věnovat v následující kapitole (ve své poezii Jirous reflektoval mnohé ze svých myšlenek na toto téma). 46 MLEJNEK, Josef. Ivan Martin Jirous: Zmoudření dona Magora. Týdeník Rozhlas [online]. 2005, roč. 15, č. 23 [cit ]. Dostupný z WWW: < 47 Za tři stovky s Magorem (Rozhovor s Ivanem M. Jirousem, Skleněná louka, Brno, 20. června 1999). Host: měsíčník pro literaturu a čtenáře. 1999, roč. 15, č. 7, s RULF, Jiří. I labuť, i lůna: Magorova zimní meditace. Reflex. 1999, roč. 10, č. 51, s OTÁHAL, Milan. Programová orientace disentu In BLAŽEK, Petr (ed.). Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu , Praha: Dokořán, 2005, s